ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Brzy po nastoupení Habsburků zakládaly si evangelíci na Slovensku střední školy, a to po vzoru Melanchtonově, pocítili zajisté potřebu silné obrany proti katolické dynastii. Slovenské církve měly středních škol 18, německo-slovenské 11. Byly to školy latinské, jako vůbbbec v těchto dobách — ale čtení, psaní, modlibám a náboženským písním učilo se v řeči domácí (lingua vernacula). Lutherovu katechismu v řeči domácí i latinské. I v ostatních předmětech používalo se vernakulní řeči k vysvětlování.

Po příkladu evangeliků i katolíci více si školství hleděli.

Ostřihomský arcibiskup Oláh, založil v Trnavě někdy po r. 1560 vyšší katolickou školu, z níž se později, roku 1635, vyvinula jesuitská universita.

Spisovatele národním jazykem píšícího zrodilo Slovensko dosti pozdě, zdá se, že půda, než zrodí spisovatele, potřebuje dlouhý kulturní kvas. Byl to Jan Silván, Slovák v Čechách žijící, jenž roku 1751 vydal v Praze písně a žalmy v řeči české.

Před válkou třicítiletou byl na pražské universitě profesor Slovák Vavřinec Benedikt z Nedožer, jenž universitního vzdělání nabyl v Čechách; ten napsal úplnou mluvnici českou v řeči latinské, a překládal latinské žalmy do češtiny. Řekl jsem již, že čeští exulanti posílili vydatně kulturní úroveň slovenskou. Číslo knihtiskáren vzrostlo na 21. Velkým neštěstím byli jak v Čechách, tak i na Slovensku Habsburkové. Když byl trůn v nebezpečí, dali rovnoprávnost, jakmile se trůn zpevnil, pronásledovali krutě — věrolomci a ukrutníci! Poprava českých vůdců na Staroměstském náměstí roku 1621 má historické forum, ale mučednictví slovenských evangelíků bylo hroznější. Habsburci a jejich jesuité věznili a vraždili, oni také zhubili kvetoucí školství a literaturu; XVIII. století můžeme nazvati věkem tmy.

Noc má hvězdy, a měl je i tento věk tmy. Matěj Bél byl tak proslulý učenec, že jej akademie londýnská, berlínská a jiné jmenovaly svým členem. Tento Slovák praví o češtině, že v ničem není za vážností a velebností španělštiny, za půvabem a hladkostí francouzštiny, za vznešeností a silou angličiny atd. Při jméně Bélově chce sa mi říci, že Slovensko jest půdou pro genie.

Koncem XVIII. století projevila se ponejprv snaha vytvořiti samostatný jazyk spisovný, jazyk slovenský. První v tom byl katolický kněz Bajza, po něm s mluvnicí slovenskou a slovníkem vystoupil katolický kněz Antonín Bernolák. Slovenský historik, Pavel Križko, praví, že první pohnutka k literárnímu osamostatnění byla náboženská. Jezovité a jiní katoličtí kněží viděli v pracích svých protireformačních nemalou překážku v tom, že lid slovenský četl spisy české, nejvíce ovšem náboženské, které ho udržovaly při víře evangelické. Katolíkům bylo vystoupení Bernolákovo sympatickým takořka hned, evangelíci přistoupili k myšlence až v letech čtyřicátých minulého století. Ale ještě roku 1876 vůdce národa Josef Hurban vybídl národ velmi důrazně navrátiti se k češtině; byl tu skoro osamocen a za několik let psal zase slovensky.

Naskytá se otázka, jsou-li slovenština a čeština řeči dvě, nebo jedna. Jisto je, že si Češi a Slováci rozumějí; můžeme říci, dobře rozumějí, toto faktum stačí, nemožno mluviti o řečech dvou. Také nejlepší jazykozpytci slovanští mají nás za národ jeden. Úmyslně dovolávám se úsudku, ne českého, nýbrž chorvatského; universitní profesor V. Jagič pokládá slovenštinu za jedno křídlo vedle češtiny jakožto křídla druhého, celek však jakožto jednotku. Paříž viděla právě tři naše zástupce: Štefánik byl Slovák z Uher, Masaryk je Slovák z Moravy a Beneš je z Čech — živý doklad jednotnosti. Konečně dokladem jednotnosti je historické faktum, že Slováci po 4-sta let psali česky, kdyby byli žili s Čechy v jednom státě, byli by měli vždy větší možnost naučiti se a přivykati spisovné češtině a pravděpodobně nepřišli by na myšlenku zaváděti spisovné nářečí domácí. Je to zajisté nářečí krásné, Čechům stejně drahé jako nářečí české, od prohlášení republiky Češi od dětí do starců učí se spisovné slovenštině. Slováci neměli škol vysokých, ani jediné střední, ani jediné odborné a měšťanské, elementární školy státní byly rovněž maďarské, mnoho konfesijních bylo zcela pomaďarštěno, takže jen v nepatrném počtu škol konfesijních, jež měly podle zákona právo voliti si řeč vyučovací, zbylo několik jen hodin řeči mateřské, úřady státní i samosprávné byly ryze maďarské, na obecním úřadě chudobné vesnice drátenické nenašels jediné řádky slovenské, soudcové vynášeli jménem jeho veličenstva rozsudky v řeči nesrozumitelné, lid nerozuměl úředníkům na železnicích a na poštách…, kdež jest konec slovenských křivd! A tento nejutlačovanější lid evropský měl přece — literaturu, maličkou sice, ale dosti pěknou, zvláště pak vzácná díla básnická; básník Hviezdoslav řadí se k nejlepším slovenským. Denis správně soudil, řka, že maďarisace nezdolá dílo kacířů českých. Jako za starých dob, tak i nyní pramínek české osvěty proudil dnem nocí na Slovensko, to české deníky politické, časopisy beletristické i balíky knih, a to se míchalo s pramínkem domácím a udržovalo v lidu kacířský vzdor. Slováci žijí, vítězí, a Maďaři řítí se do propasti.

Sotva se republika prohlásila, na Slovensku se vyrojilo množství časopisů — ejhle plod svobody! Vylíčil jsem, jaké má Slovensko znamenité podmínky pro hmotný blahobyt, ale větší naději mám, že v budoucnosti — za padesát, za sto let proslaví se tajnými hlubinami kulturními, že tam vykvete nádherná osvěta i umění. Sdružení Slovenského živlu s českým dalo vždy dobrý plod, Masaryk, Štefánik, Šrobár, Štefánek, Vlček, Jurkovič, Dušan Makovický, Blaho a j. jsou toho dokladem. Slováci, proživší nějaký čas v Čechách neb obírající se důkladněji českou literaturou, vymanili se ze separatismu a měli vždy vyšší hledisko. Ale i na Čechy dech Slovenska bude působit blahodárně — jeť Slovensko mostem k slovanskému východu.

Co Bůh spojil, spojila před našimi zraky i historie.

Nehynoucí vděk těm, kdož tuto historii stvořili.