ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Řekl jsem již, že poddanství a robota na Slovensku byly strašné. Ještě dnes skoro každý stý člověk jest šlechtic (0 — 9 %), ve starých dobách byl poměr ještě horší. A kde je šlechtic jeden mezi stem lidu, tam je těsno. Bití holí vytrpěl lid slovenský mnoho, co lidí vydechlo duši na dereši! Zastřelil-li zeman „selského smraďucha“, zaplatil 12 zlatých a měl pokoj.

Nadpráví maďarské bylo uzákoněno teprv roku 1791, do té doby Maďari nevynikali ani politicky. Ale od té doby rostla jejich zpupnost a 1848 byla již Slovákům nesnesitelna — povstali do zbraně, to na obranu svou a — dynastie. Vůdce jejich Josef Hurban doufal, že Slováci „pomocí Němců (roz. německé dynastie a rakouského vojska) stanou se činitelem ve Slovanstvu“. Maďari byli poraženi a Rakousko zachráněno — Rusy. Vzkypěla maďarská pomsta naproti Slovákům a dynastie neodměnila jich ničím, bagatelisovala je.

Roku 1860 dostalo Rakousko konstituci. Roku 1861 sešli se Slováci do Turčanského sv. Martina k veliké politické poradě a plodem jejím bylo tak zvané memorandum. Vyslovuje politický program ve hrubých rysech, žádajíc, aby Slováci byli zákonem uznáni jakožto národ (!), aby byla uznána individualita slovenského území a uplatněna na něm slovenština jakožto řeč úřední (maďarština buď řečí diplomatickou) atd. Memorandum nemělo účinku ani v Budapešti ani ve Vídni. Roku 1867 zaveden dualismus, t. j. císařství rozpoltěno na dva státy; Němci stali se vládci v polovici západní (rakouské), Maďaři ve východní (v království Uherském). Maďaři zavřeli dveře, zhasli světla a mají volnou ruku. Palacký předpověděl pád monarchie a vyslovil: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po Rakousku.

Od té doby zvlášť řádila maďarská státní idea, magyar allameszme. Roku 1874 a r. 1875 zrušila vláda kulturní spolek Matici a tři slovenská konfesijní gymnasia. Národ žil v děsu! Předseda ministerstva Tisza vykřikl: „Není národa slovenského!“ Císař, muž tak neosvícený jako nemravný ani nehlesl, sháněl milenky.

Slováci malomyslněli, léta osmdesátá byla zvláště smutná. Přece ještě něco bylo, čím se individualita Slovenska representovala, evangelický — předdunajský distrikt, v němž měli Slováci rozhodnou převahu. A to při autonomii církve evangelické mělo slušnou cenu pro celý národ. Maďarská většina na generálním konventě distrikt roztrhla na kousky, kousky připojila k distriktům maďarským, takže Slováci byli všude v menšině. Císař synodální, o tom zákon — přes úpěnlivé prosby slovenské klidně podepsal.

Roku 1896 uspořádána v Budapešti milleniová výstava, to na památku tisícileté vlády Maďarů v Uhrách. Na výstavu dostavila se celá rodina Habsburská. Nápisy byly výhradně maďarské, to na důkaz, že v Uhrách žijí jen Maďaři. Slovenská příjmění pomaďarštili, Josef Bohúň dostal jméno Bohum Jossef. Na tu památku stavěli také pomníky, nejvíc na Slovensku, rozumí se s nápisy maďarskými, je takový v Čaci, jakmile překročíme hranice Slovenska, je na vrchu u historické Nitry, na Děvíně při ústí řeky Moravy do Dunaje. Pomníky ty jsou děsným signem pro Slováky! Roku 1898 vychází 1. číslo „Hlasu“, realistický měsíčník mladé generace; duší časopisu je Dr. V. Šrobár, nynější ministr Slovenský.

Roku 1899 povolán za předsedu ministerstva Széll, kterýž nastoupil s heslem: „Zákon, právo, spravedlnost.“ Skutečně nastal duch volnější. Slováci si svolali několik shromáždění a měli politické řeči. Byl jsem na shromáždění v Lipt. sv. Mikuláši. Redaktor Salva měl úkol promluviti o slovenském školství. Začal: „Kdo se narodil Slovákem…“ „Slúžný Joób vykřikl po maďarsku: ,Nedovolím slova Slovák a slovenský vyslovit, ne a ne!‘“ „Salva: ,Tedy místo Slovák budu říkati člověk.‘“ A pokračuje v řeči: „Člověk (místo Slovák) je tak člověk, jako jiný člověk. Lidské dítě (místo slovenské) patří do lidské (místo slovenské) školy.“ Shromáždění se směje, Salva vyčkává… Potom pokračuje: „Vrabec smí být vrabcem, Slovák nesmí býti Slovákem…“ Slúžného píchlo šídlo: „Dost!“ Odňav řečníku slovo, praví k shromáždění: „Toto je shromáždění lidu a ne národností.“ Slúžný Joób byl zeman z vesničky ryze slovenské!

Další řečník byl chytřejší než Salva; místo Slovák a slovenský říkal „Španěl a španělský, na příklad milí Španělové, važte si svého španělského jazyka, náš krásný španělský jazyk.“

Roku 1901 zvoleni do sněmu 4 Slováci, událost to veliká! Od roku 1903 vychází v Budapešti „Slovenský týždenník“, redigovaný Milanem Hodžou, časopisem tím, nastává čilejší politický život.

V létě roku 1906 zvoleno do sněmu 7 Slováků, Hodža mezi nimi. V listopadu 1906 zahájen velký politický proces v Růžomberku, katolický farář Hlinka odsouzen na 2 roky, Šrobár na rok. V Čechách je silné hnutí pro Slováky, schůze za schůzí.

Roku 1907 bylo odsouzeno 230 Slováků pro politické zločiny. Téhož roku vyšel školský zákon — za ministra Apponyiho, jímž se maďarisace uvedla na vrchol; slovenština i z církevních škol takřka vymizela.

V říjnu 1907 přijeli kněží se služným do Černové vysvětit kostel. Služný poručil četníkům do lidu střílet; 9 mrtvých, 3 umírající, 12 těžce zraněných, jedna žena umírajíc, porodila mrtvé dítě. Roku 1908 v Čechách velmi vzrostl zájem o Slovensko. Roku 1909 Björnson a francouzský časopis „Justice“ učinili projev k Evropě Slováků se ujímajíce.

Angličan Seton Watson (Scotus Viator) ujímá se Slováků před celou Evropou.

Před válkou a za války měli Slováci jen dva poslance, kněze Jurigu a dra Blaho; tento povolán byl za vojenského lékaře. Vojákům slovenským přísně nařízeno hlásiti se na všech místech k národnosti maďarské. Juriga chtěl na sněmu citovat několik vět z dopisu slovenského vojáka. Sněmovna zahulákala, předseda zakázal slovenské slovo vyslovit. Juriga připomenul, že se jindy dovolilo citovat španělsky, italsky, německy… „To je něco jiného,“ křičela sněmovna.

30. května 1917 čeští poslanci prohlásili slavně na říšské radě, že chtí český stát se Slovenskem.

Přišel den 28. října 1918, prohlášení Československé republiky, den vysvobození z pohany, z poroby…

Který je cíl československé politiky v budoucnosti?

Zdali odveta?

Nikoli.

Zdali sláva válečná?

Nikoli.

Cílem naším je ideál mravní, a zářivá osvěta, kteráž dvojice plodí štěstí národa. Arnošt Dénis, vida národ československý uprostřed pevniny, vidí jeho posláním zářit Evropě.

Taková je tužba národa Československého!