Slovensko, země budoucnosti

V nejnovější době archeologové soudí, že již před Kristem žili na Slovensku Slované (také na Moravě, v Čechách a ve východním Německu). V I. — IV. století po Kristu zaznamenali historikové slovanské názvy topografické, na př. Hron, Bystrica, Pleso, Černá, Brzava. Od polovice VI. století zaručuje tu jejich existenci Jordan. Byli-li tito Slované předky nynějších Slováků, nelze zatím zjistit.

Je velká pravděpodobnost, že Češi a Slováci jsou potomci týchž Slovanů, jsouť po nich stejné hroby i jiné starožitnosti. Už roku 627 byli Češi a Slováci sjednoceni politicky, Samo porazil Avary a vytvořil uprostřed Evropy slovanskou říši od Šumavy k Tatrám. Zcela zjevně vystupují Slováci v dějinách okolo 830; na Nitře žil kníže Pribina. Toho zapudil moravský kníže Mojmír a Slovensko stalo se součástí říše Moravské, jejímiž knížaty byli: Mojmír I., Rostislav, Svatopluk, Mojmír II. Němci nemohli říše Moravské vyvrátit, tož si povolali roku 892 na pomoc Maďary. Němci přirozeností svou tíhnou k východu (Drang nach Osten), Maďari podle jejich historiků — k západu. Češi octli se mezi dvěma mlýnskými kameny — říše Moravská padla za oběť Maďarům (mezi r. 904 — 908).

Roku 955 stává se Morava a Slovensko součástí knížetství Českého; Boleslav I. vládne od Šumavy až za Tatry a na jih až k Matře; tak i Boleslav II.

Potom na čtvrt století je Slovensko součástí knížetství Polského. Od roku 1031 je trvale součástí království Uherského, až do roku 1918, tedy 887 let.

Roku 1000 z vůle papežovy Uhry stávají se královstvím, první král jest sv. Štěpán. Již za něho počal se vyvíjeti feudalismus. Roku 1222 vyšel zákon, zvaný zlatá bulla, jímž se neobyčejně vyvýšila a zpevnila privilegia šlechtická a lid uvržen jím do tuhého poddanství a roboty. Do pojmu národ patřila jen šlechta. Žila v nejvyšší rozkoši, ujalo se pořekadlo: „Extra Hungariam non est vita.“

Sv. Štěpán zavedl do úřadu latinu; latina byla řečí církve, řečí úřadů, řečí šlechty a řečí vzdělanců.

Již od XI. století tiskli se do Uher Němci, živel panovačný, zejména ve XII. a XIII. století, zakládali neb ovládali města a bylo jich dále a dále tolik, že jim náležela nejen města, ale takořka v každé vesnici byla aspoň jedna nebo dvě rodiny německé.

Máme tedy trojici: Latina, feudalismus, Němci. Slováci žili v úplné tmě. Bylo něco kultury, ale ta byla latinská. V Čechách vedle latinské literatury vyvíjela se pěkná literatura národní již od konce XIII. století — písně, legendy, kroniky — byl tu česky píšící filosof Štítný, byl tu slavný spisovatel Hus, kdežto na Slovensku nebylo ani podpisu v řeči národní — tma. V „konci samostatnosti české“, píše Arnošt Denis, miláček národa: „Za hranicemi koruny České bydlí v severních Uhrách Slováci, větev odtrhnutá od kmene českého, od dávna ztratili všechnu pamět původu svého, a jsouce chudobni, nevědomi, ztraceni uprostřed kmenů pokročilejších, zdáli se odsouzeni k brzkému zaniknutí. Příchod vojů husitských, dlouhé panování hejtmana Jiskry z Brandýsa a osadníci od něho přivolaní probudili u těchto horalů sebevědomí národní; od té doby nastávají mezi Čechy uherskými a Čechy z království styky, které šířením se Českých bratří a příchodem emigrantů po bitvě Bělohorské utužují se ještě více, a které udržují se podnes, všecko pronásledování od Maďarů nezničilo dílo ,kacířů českých‘“.

Husitismus byla vlna neobyčejně mocná, bylo to silné hnutí náboženské, národní, také demokratické a osvětové. Krom vojáků stěhovali se na Slovensko také rolníci, řemeslníci a něco husitských kněží; tito osadníci orali, dělali cesty, stavěli domy, a co hlavní, přinesli na Slovensko první knihy v řeči národní, hlavně bibli. Husité uvědomili Slováky národně a položili základy národní osvětě.

Čeština udomácnila se mezi Slováky, jakožto řeč literární a prožila na Slovensku 4 století.

Slováci stáli v popředí Uher až do roku 1526, do nastoupení Habsburků. Města byla německá, ale příchodem Husitů počala se počešťovati. Slovenský historik a katolický kněz Sasinek praví, že v těchto dobách mělo Slovensko svého generálního hejtmana a na říšském sněmu mnohokráte tvořilo zvláštní skupinu anebo scházelo se do samostatného sněmu. „K tomu Slovákům dopomohla česká kultura, která z Prahy vycházela a rozlévala se po Uhrách.“

Čeští exulanti, nejlepší to lid, jejž národ zrodil, kulturu Husity zavedenou vysoko povznesli, takže nastal obrat v literatuře a stejně v řemeslech.

Z Husitů vyvíjeli se v XVI. století evangelíci, kteří se českými exulanty posilnili velmi, a byli a jsou posud hlavními nositeli idey národní a pěstiteli národní vzdělanosti.

A tak vidíme, že i když bylo Slovensko od Čech politicky odtrženo, Češi nepřestali býti na Slovensku historickým činitelem, oni nadále rozhodovali o osudu pronásledovaných bratří.

Také probuzení národní — koncem XVIII. a počátkem XIX. století — mělo pramen i průběh společný.