ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nad velikým rybníkem byla hustá doubravina a v té doubravině stála malá tvrz. V té tvrzi bydlil rytíř s rytířkou, dlouho neměli žádných dětí. Až jednou se jim narodil synáček, veliká radost byla. Okřtili ho v kapličce na ostrově, dali mu jméno Jan.

Mnoho neměli, ale na synka milého se starali, aby ho jednou dobře do světa vypravili. Když byl větší, vybral mu tatínek bílého hřebečka a silné štěně od bílé chrtice, aby si s nimi hrál. Ti tři byli spolu velcí kamarádi, po hrázi se toulali, po lukách bloudili, a tak rostli, až byl z Jana silný hoch, a z hřebečka těžký kůň do boje, ze štěněte vysoký kosmatý chrt na lov.

Tak tatínek dal vynést z komory svoji starou zbroj, v cizí zemi kovanou, dal ji kováři do podhradí vycídit, sedláři nové přasky našít; vyndal z truhlice starý meč, široký na píď, těžký jako sekyra, sám ho dobře vyčistil, kůží otřel, jelením lojem ostří namazal. Maminka, ta už celou zimu chystala synkovi výbavu, prádlo, prošívané kazajky pod železné pláty, rukavice a spodky ze srnčí kůže, vyšívala čabraku na koně. Sedlář zatím ušil pevné, široké sedlo, lehkou uzdu z červené kůže, kovář okoval ostře koníka, zrobil chrtovi široký obojek z ostrých ostnů. Všechno bylo hotovo včas, nezbylo, než se rozloučit a jet.

Tak milý Jan se vystrojil a vypravil, stanul pod lipou u dolení branky, čeleď stála na zápraží, oba mistři si libovali svou práci, ale maminka udělala Janovi křížek a pravila:

„Nezapomeň na nás, synku milý, ve světě a vrať se mi zdráv do roka do dne.“

A tatínek mu stiskl ruku, pravil:

„S bohem, Jene, přečti si, co máš na meči psáno, to drž.“

A na meči bylo psáno:

Tak milý Jan vyjel do světa, jezdil dlouho dalekými kraji, podivnými zeměmi, až přijel do jedné země, tam vládl král a ten král byl velice bohatý. Hlavní město země té leželo v horách, velice bylo veliké, mělo široké hradby, ale celé bylo modrým suknem obtažené — na zármutek. Jan dojel k hospodě před branou, hospodský vyběhl naproti, vidí, rytíř ve zbroji jede, krásný kůň, pes vzácný — smekl čepičku, zval dovnitř. Jan opatřil koně, chrta, pojedl, popil, ptal se, co ten smutek znamená. Hostinský povídal:

„Ach, vzácný pane, náš pan král je mocný král, nejmocnější na světě, chyba však, že je mu velice zle. Přišel drak, hovado ozrutné, sedl si u cesty do skály, nikoho nepropouští a takovým smradem dýše, že se celé město zalyká. Rytíři na něj jezdili, ale všech jich požral, pak se mu panen líbezných navodili, sežral, ale ne a ne jít pryč a jen a jen chce princeznu, sic zahubí město. Tak se lid bouří, princezna musí zítra k drakovi na snídani.“

Na druhý den, sotva vyšlo slunce, Jan prohlédl hřebečkovi podkovy, utáhl popruh u sedla, přes brnění oblékl si krásný sametový kabát, připjal chrtovi obojek a jel ke bráně. Brána se otevřela, vyšel průvod, panny, rytíři, kněží, na konci starý král sám vedl svou bledou dcerušku až ke kapličce v horách, tam se s ní rozloučili, s pláčem utíkali zpět, než drak poleze. Jen jeden lokaj za drahé peníze tam zůstal, dostal kmentový šáteček, kostečky posbírat, o všem zprávu podat — a ten vlezl do kapličky, strachem neživý.

Jan dojel, vidí kolem poušť, kosti, a u kapličky sedí bílá dívka s korunkou na hlavě, zimou se třese. Zajel ke skále, kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:

„Draku, lez ven, snídaně čeká na tebe!“

Ale drak ve sluji zařval, až se hora třásla:

„Nepůjdu, ještě není čas.“

Tak se Jan vrátil ke kapličce, ostýchal se vzácné princezny. Ale princezna prosila, ať odjede, ji ubohou zanechá, škoda jeho mladého života. Jan ji těšil, ptal se jí na domov, a princezna vypravovala o svých palácích, o tatínkovi, jak je mocný a bohatý, o hostinách a plesích, o vznešeném, veselém životě. Jan neměl než chleba a vína, tak se s ní rozdělil, dal koni a chrtovi, a o polednách zas dojel ke skále, kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:

„Draku, lez ven, oběd čeká na tebe!“

Ale drak ve sluji zařval, až se hora třásla:

„Nepůjdu, ještě není čas.“

Tak se Jan vrátil ke kapličce, chrt dal princezně hlavu na klín, lízal ji ruce, a princezna se ptala Jana, odkud přišel, kde je jeho domov. A Jan vypravoval o své rodné zemi, o malé tvrzi u rybníka, o mamince, jak za večera přede s čeledí, a o tatínkovi, jak s porybným ryby loví, tak se zabavovali, až slunce zapadalo. Pak Jan zase dojel ke skále, kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:

„Draku, lez ven, večeře čeká na tebe!“

A drak ve sluji zařval, až se hora otřásla, plazil se ven, sedmi hlavami plival oheň, chňapal po Janovi. Jan hned do jedné zaťal meč až kost praskla, hřebeček bil po hlavách kopyty, chrt je rval svými tesáky, tak toho draka umořili, až z něho jed s krví srčel. A když ho umořili, k princezně se navrátili. Princezna radostí div nezemdlela, prosila Jana, aby s ní domů šel, že její tatínek je bohatý, dobrou odměnu dá. Ale Jan pravil, že odměny nechce, že musí domů jet, aby do roka do dne dojel. Tak princezna mu dala svůj prstýnek na památku, prosila, aby do roka do dne zas přišel, na ni nezapomněl, a s tím se rozloučili.

Jan odjel a lokaj vylezl z kapličky ven, vytáhl nůž a hrozil princezně, jak nepřisáhne, že on je osvoboditel, umřít musí, nikdo o ní nezví, ve městě že už je za mrtvou. Princezna zaplakala, ale přísahat musila, a lokaj hned vyhrnul rukávy, brodil se v tom jedu po kotníky, sbíral hlavy, řezal řemeny z dračí kůže, svazoval, a pak se vydal na cestu do města s hlavami a s princeznou. V městě už se modlili za mrtvou princeznu, že město od draka vykoupila, se obětovala, ale když se zdráva navrátila, po celém městě celou noc vyhrávali, lokaje slavili. A milý lokaj vypravoval, jak toho draka obojoval, všem hlavy ukazoval, na konec žádal za odměnu princeznu za ženu. Princezna mlčela, vždyť přisahala, ale prosila rok a den sečkat, že slib učinila.

Ale pojďme zatím za milým Janem. Dlouho jel, než domů dojel, viděl zas domácí rybníky, čapí hnízdo na věži, lípu u branky, tatínka, jak v rákosí slípky honí. Radostně se přivítali, maminka hned zavedla Jana domů, rozepjala mu těžkou zbroj, ohřála vodu v lázni a voňavého sena nastlala, pak se usadili pod lipou, povečeřeli, a všichni poslouchali, kde byl, co vykonal. Tatínek byl pyšný na svého synka, pomýšlel, jak doma zůstane, po čase svému králi sloužit půjde.

Ale Jan se brzy roztesknil, chodil smutný, byl všecek nesvůj, vzpomínal na princeznu. Maminka poznala, cosi je, tak se s ním kdysi posadila na lavičku, hladila ho po vlasech, ptala se, co ho bolí, až jí všechno vypověděl, a že se slíbil vrátit do roka do dne, jen že princezna je bohatá, mocného krále dcera, a on jen chudý rytíř. Maminka ho potěšila, povídala:

„Jdi, synáčku, vezmi kytaru, chrta, jdi jen tak jako chudý zpěvák. Však uvidíš, jak tě přijmou, jak tě tvá princezna uvítá.“

Jan mamince poděkoval, vzal kytaru, zavolal chrta a šel. Dlouho šel, rok se s rokem sešel, až došel zas k hospodě před branou, před sebou vidí město, celé červeným suknem ověšené. Hospodský běhal, měl plno práce, lidu se jen hemžilo, ani si nevšímal chudého zpěváka, pěšky jde zaprášený, kusa kloudného šatu nemá. Jan si sedl, ptal se, co je nového. Smáli se mu, že je odkudsi zdaleka, neví, že princezna má svatbu s tím, co draka zabil, všechno panstvo už u hostiny sedí. Jan prosil jíst a pít, ale hostinský se utrhl, že nemá času, vzácnější hosty musí hostit. Jan povídá:

„Což je dělat, nezbude než dát se na svatbu pozvat.“ Hospodský se po něm podívá, povídá:

„Hospodu bych za to dal, kdybych takového toulavce pozvat uviděl.“

Jan se zasmál, pohladil chrta po hlavě, ukázal mu prstýnek, poslal ho hledat paní. Chrt se rozběhl rovnou do brány a k paláci. Stráže vidí, vzácný pes běží do paláce, tak ho propustily, vyběhl po schodech a rovnou ke stolu, princezně dal hlavu na klín. Ženich se rozzlobil, kde se tu berou tací toulaví psi, ještě pokousat mohou, ale nevěsta pobledla, povídá:

„Tatínku, vzácný host přišel, třeba ho přivítat.“

Tak hned kočár, šest koní, lokaje, jedou za chrtem až před hospodu, prosí zpěváka jet do hradu. Hospodský div se nevyvrátil strachy o hospodu, sám přidržel dvířka od kočáru, ale Jan na jeho hospodu nedbal, odejel. Přijede k paláci, vejde do síně, všichni vidí, chudý zpěvák přišel s kytarou a se psem, ať si zazpívá. Zazpíval, a princezna hledí, zdali to on, její rytíř drahý? Sama mu nese vína na tácu. Ale jak se napil, je v poháru princeznin prstének. Hned vzala milého Jana za ruku, dovedla ho k tatínkovi, povídá:

„Pánové drazí, povím pohádku. Měla jsem zlatý zámek, otvírala zlatým klíčem. Zlatý klíč jsem ztratila, měděného nabyla. A nyní zlatý nalézám. Který z nich si nechat mám?“

Ženich se smál, to prý je lehká věc, že zlatý, — kdo, prý by si měděný nechával? A princezna ukázala na Jana, pravila k ženichovi:

„Toto je můj klíč zlatý, rytíř pravý, draka zabil a tys v kapličce seděl, smrtí jsi mi hrozil.“

Ženich vyskočil na Jana, ale jak se hnul, chrt po něm a už na něm stál na zemi, vrčel mu do tváře, až milý lokaj volal o milost. Jan se zasmál, povídá:

„Toto je podivná věc, draka se nebál a psí tlamy se bojí.“

Hvízdl, chrt pustil, lokaj klekl, všechno vypověděl, prosil za odpuštění. Král chtěl ho hned oběsit, ale Jan prosil nechat ho tak, poslat ho domů se vzkázáním, jak pořídil. A že už byly svatby nachystané, princezna, jak držela Jana za ruku, tak si ho hned vedla do kostela a starý král mu dal své království.