ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl kdysi král, měl tři syny, k stáru mu slábl zrak, až oslepl, žádný doktor mu nedovedl poradit. Až jednou přišel slepý stařeček, povídal:

„Kdyby se našel, kdo by do spícího zámku došel, přinesl nám živé vody, oba bychom prohlédli.“

Král si nechal stařečka na zámku a poslal nejstaršího syna, aby jel hledat spící zámek. Syn si vzal na cestu mnoho peněz, jezdil světem, dobře se měl, rád se veselil, až dojel na jedno rozcestí, tam stál kámen a na tom kamenu byl vytesán nápis:

Princ se dal hned v levo za radostí, jel, až dojel ke krásné hospodě, veselé dívky vyběhly jej přivítat, zavedly koně do stáje, šly s princem do světnice. Tam hráli, tančili, zpívali, princ hrál, až všechno prohrál, peníze, koně, šaty, nakonec hrál o sebe a když prohrál, musil tam poklízet koním ve stáji.

Starý král čekal dlouho, ale když se syn nevracel, poslal toho prostředního, aby ho jel hledat, přinesl živou vodu ze spícího zámku. Princ jel do světa, také se rád veselil, všude se zdržel, až konečně dojel na to rozcestí, přečetl nápis a dal se do leva za radostí. Jenže se mu vedlo právě tak, jako jeho staršímu bratrovi. Dívky ho vítaly, tančily mu, zpívaly, potom hrál a když všecko prohrál, nakonec i sebe, musil tam s bratrem poklízet ve stáji.

Když se starý král nemohl dočkat svých synů, pravil mu ten nejmladší, že pojede hledat bratry, přinést živou vodu. Otec ho nechtěl pustit, že je poslední svého rodu, ale Jan nedal jinak, osedlal si koně a vyjel, aby pomohl otci. Nezdržel se nikde, jel rovně cestou, až dojel k tomu nápisu. Když nápis přečetl, pomyslil si: „Ať jedu kam jedu, smrti jednou přece neujedu. A na radost bude dost času, až najdu živou vodu.“

Dal se tou pravou cestou, jel dlouho, až přijel k jednomu vrchu, pod tím vrchem bydlil v chaloupce starý poustevník. Jan ho pozdravil, ptal se ho na spící zámek. Poustevník mu povídal:

„Spící zámek dobře znám, stojí tady na vrchu, ale dostat se tam je těžko. Cestu hlídají dva železní obři, s těžkými palicemi, po stráních žíhají křídlatí draci, u brány se plazí jedovatí hadi a v bráně stojí zlý medvěd. Ti všichni nezamhouří oka celou noc a celý den, jen v poledne usnou na hodinu. Když tam o polednách pojedeš, nikoho si nevšímej, nikdo ti neublíží, vše spí s otevřenýma očima. Ale v zámku ať se nezdržíš, ať uvidíš, co uvidíš; proběhni skrz pokoje až na dvůr, tam stojí uprostřed zlatá mísa a z té mísy tryská živá voda, v tom trysku tančí skleněná koule. Chytni tu kouli a pospíchej zpátky; jak se zdržíš, zámek se probudí, ty potvory tě roztrhají.“

Princ děkoval poustevníkovi, počkal až slunce stálo nejvýš na obloze a rozjel se do kopce. U cesty seděli železní obři, hleděli na něho, ale neviděli. Draci, hadi, medvěd, všechno to spalo jako mrtvé, i ta hora jako by zívala, chrápala ze sna. Princ projel branou, skočil s koně a běžel do zámku. V pokojích spali ptáci v klecích, psíci po polštářích, opičky seděly na stoličkách, ani se nehýbaly, jak šel mimo ně. V posledním pokoji stálo lůžko a na tom lůžku ležela dívka, krásná nad všechno pomyšlení. Princ vyběhl na dvůr, tam prýštil vysoký trysk vody ze zlaté mísy a v tom trysku skákala skleněná koule, jen se leskla v horkém slunci. Princ čekal až sjela dolů, chytil ji a běžel zpět. Ale když vešel do pokoje k princezně, bylo mu stydno, vkrást se do zámku jako zloděj, napsal na bílý stolek u princeznina lože, že tam přišel princ z té a té říše, vzal si živé vody ve skleněné kouli pro svého slepého otce. A když to dopsal, chytil princeznu do náručí a políbil ji na rty. Ale hodina už míjela, sotva usedl na koně, hora rachotila, potvory se zbouzely. Princ se rozletěl s vrchu dolů, ujel hadům i drakům, projel mezi obry, div že ho jeden neudeřil palicí, dostal se šťastně až k tomu poustevníkovi.

Poustevník už ho čekal, třásl se strachy, co se mu stalo a když mu princ všechno pověděl, pravil:

„Nedobře jsi činil, že ses zpozdil, hrál jsi o život. Ale žes princeznu políbil, tím jsi ji vysvobodil. Teď jeď honem domů, nikde se nezdržuj a lidského masa nekupuj.“

Jan se s ním rozloučil, rozjel se domů, ale když dojel k tomu kamenu, byl by rád věděl, jaká je ta radost, dal se do leva. Když dojel do hospody, dívky jej vítaly, snášely mu jídlo a pití, ale Jan se šel podívat nejprve po svém koni, a tu viděl své bratry, jak zametají stáj. Šel do světnice a pravil, že si nepřeje nic, jen se vyspat, ale dal jim všechny své peníze, aby mu propustily ty dva sluhy v stáji. Dívky se mu smály, bratry propustily. Jan jim vypověděl, jak pořídil, řekl jim, že jsou svobodni, aby s ním na druhý den jeli domů. Bratři mu děkovali, ale když usnul, vzali mu skleněnou kouli a odjeli sami domů. Jan zůstal ráno bez koně, bez peněz, šel pěšky smuten domů, až konečně přišel do vinic u svého rodného města.

Tam se zastavil u starého vinaře, ptal se ho, co je v městě nového. Vinař mu dal chleba a vína, vyprávěl, že se vrátili dva starší princové ze světa, přinesli živé vody ze spícího zámku, uzdravili krále i slepého stařečka, ale ten nejmladší syn prý se zvrhl, zůstal ve světě, hýří ve vykřičené hospodě tak, že se král rozzlobil, přikázal, kdo ho najde, ať ho zabije.

Jan poznal, že jeho bratři na něho u otce nasadili, tak se neprojevil, prosil toho vinaře, aby si ho tam nechal na práci. Vinař si ho nechal, Jan okopával vinici, vázal révy a myslil na spící princeznu.

Tu se proneslo krajem, že se blíží nepřítel. Veliké vojsko se přivalilo k městu, položilo se ve vinicích, vedla je krásná princezna. Poslala králi poselství, ať jí pošle toho, kdo jí ukradl skleněnou kouli, sic rozboří město. Král se bál, na vojnu neměl ani pomyšlení, poslal tedy k princezně oba syny. Princi se nastrojili, jen zářili hedvábím a zlatem, jeli na krásných koních, oba se v duchu těšili, že si je princezna vyvolí za muže. Princezna seděla ve stanu na polštářích, princové usedli, uctivě se poklonili, ptali se, co princezna poroučí. Ale princezna se rozlítila, hned je kázala zavřít, poslala znovu ke králi, jak jí nepošle toho, kdo byl u ní v zámku, že rozboří město. A smutně si vzdychla: „Ach ten, co byl v zámku u mne, ten byl statečnější.“

Tu ten stařeček poradil králi, aby dal vyhlásit, kdo se odváží jet k princezně, šťastně vyvázne, bude prvním po něm v říši. Sotva to vyhlásili, přišel špinavý dělník z vinice, hlásil se, že pojede k princezně. Král se děsil, že princezna se rozhněvá, rozboří město, ale dělník vysedl na koně a hnal se rovnou do princeznina stanu. Dojel, seskočil, chytil princeznu do náručí, políbil ji na rty. Jak ji políbil, princezna ho poznala, volala:

„Vítej, Jane, tys můj vysvoboditel.“

Tak se král přesvědčil, kdo je pravý vítěz, vyhnal své dva starší syny, a Jan si vzal princeznu, podědil království.