ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo to na jaře roku 1894, kdy zájem celého Londýna vzbuzen byl zavražděním ctihodného Ronalda Adaira, kteréž událo se za okolností neobyčejných a téměř nevysvětlitelných a kteréž vyvolalo nejtrapnější dojem zvláště ve vznešených kruzích. Obecenstvo zvědělo již ony zvláštní okolnosti z policejního vyšetřování, avšak většina okolností byla tentokráte zamlčena před veřejností, neboť stíhání bylo prováděno úřady tak přísně, že nebylo možno veškeré stránky případu s obecenstvem sděliti.

Jedině teď po uplynuvších deseti letech smím doplniti celý podivuhodný řetěz událostí několika články, dosud v něm postrádanými.

Zločin sám o sobě byl rázu zajímavého, avšak zájem ten nebyl ničím pro mne vůči nevysvětlitelnému výsledku, kterýž ze všech událostí mého dobrodružného života nejvíce mne rozechvěl a překvapil. I nyní po dlouhé přestávce chvěji se, pomyslím-li na onu příhodu, i cítím opět náhlý záchvat radosti, úžasu a nedůvěřivosti, v jakýž pohroužila se kdysi mysl má úplně.

Musím říci obecenstvu, kteréž projevovalo leckdy zájem o tyto běžné črty, v nichž líčil jsem myšlenky a činy obdivuhodného muže, — že nesmí kárati mne, jestliže tento případ nesdělil jsem již dříve, neboť nedovoloval mi to výslovný jeho zákaz, zákaz, kterýž byl zrušen teprve třetího dne minulého měsíce. Možno si pomysliti, že důvěrná známost moje se Sherlockem Holmesem byla příčinou, že zajímal jsem se živě o kroniku zločinů, a že po jeho zmizení nikdy jsem neopomněl čísti bedlivě všeliké problémy zločinné, kteréž byly obecenstvu předkládány, a pokusil jsem se mnohokráte používati pro své vlastní zadostučinění jeho method pro řešení dotyčných problémů — ačkoliv s výsledkem jen nepatrným.

Nebylo však žádného případu, který by byl na mne působil tak, jako tragedie Ronalda Adaira.

Když četl jsem o rozsudcích, pronesených ohledně úkladné vraždy vůči některé neznámé osobě neb neznámým osobám, uvědomil jsem si jasněji nežli kdykoli jindy ztrátu, kterou utrpěla veřejnost smrtí Sherlocka Holmesa.

Neobyčejná záležitost tato měla stránky, kteréž, — tím jsem si jist, — byly by vzbudily zvláštní zájem Holmesův a úsilí policie bylo by bývalo doplněno, aneb dle všeho bylo by bývalo předhoněno zkušeným pozorováním, důvtipem a čilostí prvního kriminalisty v Evropě.

Po celý den, když jezdil jsem po své obhlídce, přemítal jsem o případu tom i nepřipadl jsem na žádné vysvětlení, jež bylo by se mi vhodným jevilo. Třeba bych se vydával v nebezpečí, že opakovati budu historii několikrát vyprávěnou, připomenu znovu okolnosti její, jak známy byly obecenstvu ke konci vyšetřování soudního.

Ctihodný Ronald Adair byl druhým synem earla z Maynoothu, guvernéra v jedné z australských osad.

Adairova matka vrátila se z Australie, aby se podrobila operaci šedého zákalu, i žila se synem svým Ronaldem a dcerou Hildou v Sadové ulici, číslo 427.

Jinoch pohyboval se v nejlepší společnosti, a neměl, pokud známo, žádných nepřátel, ani žádných obzvláštních neřestí. Byl zasnouben se slečnou Edithou Woodleyovou z Carstairsu, avšak zasnoubení bylo zrušeno obapolnou dohodou několik měsíců dříve, nežli přihodila se událost, o niž tuto běží, i nebylo pozorovati, že by zasnoubení to bylo zanechalo hlubší nějaké city v obou mladých bytostech.

Ostatně život mladého muže pohyboval se v úzkém a obvyklém kruhu, neboť způsob života jeho byl klidný a povaha jeho nezvyklá vášním a vzrušením. A ku podivu, byl to právě tento pohodlně a snadně žijící mladý aristokrat, jejž zastihla nejneočekávanějším a nejpodivnějším způsobem smrt, a to v noci na den 30. března 1894 mezi 10. hodinou a 11. hod. 20 minutami.

Ronald Adair byl vášnivě oddán hře v karty, i hrál neustále, avšak nikdy o takové sázky, jež by ho byly ničily.

Byl členem hráčských klubů Baldwinského, Cavendishského a Bagatellského.

Zjistilo se, že po obědě v den své smrti mladý Ronald hrál partii whistu v klubu posledně uvedeném. Hrál tam ještě odpoledne. Výpověďmi mužů, kteří hráli s ním, Mr. Murraye, Sira Jana Hardyho a plukovníka Morana, — bylo konstatováno, že hrál se skutečně whist, a že karty celkem stejně padaly.

Adair prohrál snad pět liber, ne však více. Jmění jeho bylo značné, a ztráta taková nemohla nijak naň působiti. Hrál každého dne v tom či onom klubu, avšak byl opatrným hráčem, a obyčejně odcházel s výhrou. Při výslechu zjistilo se, že jako společník plukovníka Morana vyhrál čtyři sta dvacet liber sterlingů od Godfreye Milnera a Lorda Balmorala a to několik týdnů před tím na jedno posezení. Tolik vyšlo z výslechů na jevo o poslední době jeho života.

Večer v den, kdy zločin byl spáchán, vrátil se Adair z klubu přesně o desáté hodině.

Matka a sestra jeho byly mimo dům, trávíce večer u kterési příbuzné. Služka vypověděla, že slyšela ho, jak vstoupil do komnaty, nalézající se v druhém poschodí v průčelí domu, jíž užíval za svou obvyklou obytnou síň.

Rozdělala tam oheň a jelikož se kouřilo, otevřela okno.

Z pokoje nebylo slyšeti od té chvíle nijakého hluku ani šelestu, ani když se lady Maynoothová a dcera její vrátily.

Lady přejíc si dáti synovi svému dobrou noc, chtěla vstoupiti do jeho komnaty.

Dvéře byly zavřeny ze vnitř a na její křik a její bušení neozývala se odpověď.

Přivolána tedy pomoc a dvéře vypáčeny.

Nešťastný mladý muž ležel na zemi podle stolu.

Hlava jeho byla strašně zohavena roztřesknutou revolverovou střelou, avšak v komnatě nenalezena žádná zbraň druhu toho.

Na stole ležely dvě bankovky, po deseti librách každá, a sedmnáct liber deset shillingů ve stříbře a zlatě; peníze spočívaly na stole v malých hromádkách podle různého druhu mincí.

Na listu papíru nalézaly se číslice s připojenými jmény některých klubovních přátel zemřelého; soudilo se z toho, že Adair před svou smrtí snažil se vypočítati, co prohrál nebo vyhrál v kartách. Při zevrubném zkoumání okolností případ ten objevil se tím složitějším. Především nebyl jasným důvod, proč mladý muž uzavřel tak pevně dvéře uvnitř. Bylo však možno, že vrah učinil tak sám, a že unikl oknem. Okno bylo nejméně dvacet stop zvýši a záhon šafránu v plném květu nalézal se poblíž okna. Ani rostliny ani půda nejevily však nejmenší stopy, že by po nich šlapáno bylo, a žádných také stop nebylo na úzkém pruhu trávy, kterýž dělil dům od cesty.

Bylo zřejmo tedy, že to byl mladý muž sám, kterýž dvéře uzavřel.

Avšak jak stihla ho smrt? Nikdo nemohl vyšplhati se na okno, aniž by byl zanechal stop. Dejmež tomu, že někdo byl by střelil oknem: bylo by věru bývalo velmi podivno, že by se revolverem mohla způsobiti zvenčí rána tak na ráz smrtelná.

Sadová ulice jest frekventovaná hojně a veskrze, a jest tam také stanoviště drožek, asi sto yardů vzdálené od domu Adairova. Ale nikdo výstřelu neslyšel.

A přece ležel tu muž mrtvý a zde byla i kule z revolveru, kteráž zasadila ránu, jež zajisté okamžitě usmrtila.

Takové byly okolnosti tajuplné příhody v Sadové ulici, jež jevily se tím záhadnějšími i úplným nedostatkem důvodu pro samotný zločin, neboť, jak jsem již řekl, vědělo se o mladém Adairu, že nemá nijakých nepřátel, a nestal se ani žádný pokus, aby z komnaty odcizeny byly peníze neb cokoliv cenného.

Po celý den přemítal jsem o věcech těch, snaže se sestaviti si nějakou theorii, kteráž hodila by se na všechny okolnosti, a zjistiti pravděpodobnou jich souvislost, což nebohý můj přítel vždy označoval za východiště každého pátrání. Doznávám, že jsem činil jen nepatrné pokroky.

Navečer toulal jsem se sadem, a ocitl jsem se v šest hodin na místě, kde Oxfordská třída a Sadová ulice se sbíhají. Zástup zvědavců, stojících na dláždění a zírajících na jedno a totéž okno, ukázal mi dům, kterýž jsem hledal.

Muž vysoké a štíhlé postavy s tmavými brejlemi, jejž jsem velmi podezříval, že jest nějakým ošumělým „tajným“, vykládal jakousi svoji theorii o vraždě, zatím, co se ostatní seskupili kol něho, aby naslouchali, co praví.

Hleděl jsem se protlačiti k němu co možná nejblíže, avšak poznámky jeho zdály se mně býti příliš nesmyslné, takže jsem rozmrzen opět od něho odstoupil.

Učiniv tak narazil jsem na staršího, zkřiveného muže, kterýž stál za mnou i vyrazil jsem mu z ruky několik knih, které nesl.

Pamatuji se, že když jsem je sebral, povšiml jsem si titulu jedné z nich: „Původ uctívání stromů“. I napadlo mne, že chlapík ten jest asi nějakým nebohým bibliofilem, kterýž, ať již k vůli obchodu neb ze záliby, sbírá obskurní knihy.

Snažil jsem se omluviti se mu pro příhodu tuto, avšak bylo zřejmo, že knihy, jež jsem tak neobratně vyrazil, byly pro něj předmětem nad jiné cenným, an zabručev cosi jako opovržení obrátil se na podpatku, a já viděl, jak se svými shrbenými zády a s licousy na tvářích mizí mezi davem.

Pozorování, které jsem vykonal na domě číslo 427 v Sadové ulici, vyjasnilo pramálo záhadu, kteráž mne zajímala.

Dům byl odloučen od ulice nízkou zídkou a mříží, jež dohromady nebyly vyšší, nežli pět stop. Bylo proto snadno pro každého dostati se do zahrádky, avšak okno bylo úplně nedostupno, neboť nebylo tu žádné okapové roury, nebo podobného předmětu jiného, kterýž byl by umožnil i nejčipernějšímu muži, aby se vzhůru vyšplhal.

Zmaten ve svém soudu o příhodě té více nežli dříve, vrátil jsem se do Kensingtonu. Nedlel jsem v pracovně své ještě ani pět minut, když tu vstoupila služka oznamujíc, že jakýsi muž přeje si se mnou mluviti. K úžasu svému shledal jsem, že není to nikdo jiný, nežli podivný můj sběratel starých knih; obličej jeho ostrých rysů, svadlý a scvrklý, vyzíral jasně z rámce bílých vlasů, a drahocenné knihy — tucet jich nanejméně — tkvěly ještě pod pravým ramenem jeho.

„Divíte se, pane, zajisté, že mne zde vidíte?“ pravil zvláštním, skřehotavým hlasem.

Přiznal jsem, že se tomu divím.

„Nuže, jsem slušný člověk, pane, a když jsem zahlédl náhodou, jak vstupujete do tohoto domu, an jsem já belhal za vámi, pomyslil jsem si, že bych měl vejíti též dovnitř a vyhledati dobrého pána, a říci mu, že jsem byl poněkud hrubý ve svých způsobech, ale že jsem to tak zle nemínil, ano, že jsem vám dokonce velmi povděčen za to, že jste pomáhal mi sebrati se země moje knihy.“

„Příliš zveličujete takovou maličkost,“ děl jsem. Smím se vás otázati, jak jste zvěděl, kdo jsem?“

„Nuže, pane, jsem vaším sousedem; naleznete malé mé knihkupectví na rohu Kostelní ulice, a není-li to veliká smělost ode mne, zvu vás tam, i budu velmi potěšen, spatřím-li vás tam. Snad vy, pane, sám knih rád sbíráte? Zde jsou ,Britští ptáci‘ i ,Catullus‘ a ,Svatá válka‘ — každá za babku ke koupi. Pěti svazky mohl byste vyplniti právě onen oddíl ve druhé přihrádce. Vypadá takhle hodně neúpravně, není-liž pravda, pane?“

Otočil jsem hlavou, abych se podíval do přístěnku za sebou.

Když jsem se obrátil, Sherlock Holmes stál přede mnou, usmívaje se na mne přes můj psací stůl. Povstal jsem prudce, díval se naň několik vteřin s krajním úžasem a potom dle všeho omdlel jsem po prvé a naposled ve svém životě.

Najisto aspoň šedá mlha udělala se mně před očima, a když jsem opět prozřel, shledal jsem, že límec můj jest rozepiat, a na rtech cítil jsem palčivou příchuť pálenky.

Holmes skláněl se nad mým křeslem a držel láhvici v ruce.

„Drahý můj Watsone,“ děl hlas, kterýž dobře byl mně utkvěl v paměti, „jsem vám povinen tisícerou omluvou. Nemel jsem ani potuchy, že by věc ta na vás tak působila.“

Uchvátil jsem ho za rameno.

„Holmese!“ zvolal jsem. „Jste to skutečné vy? Jest možno, aby se vám bylo podařilo uniknouti ze strašlivé té propasti?“

„Počkejte jen okamžik!“ pravil. „Jste jist, že jste opravdu schopen mluviti o věcech těch? Způsobil jsem vám zbytečně vážný nervový otřes dramatickým svým objevením se!“

„Jsem schopen hovořiti s vámi o tom, Holmese, ale mohu stěží věřiti očím svým. Nebesa, pomyslím-li, že vy — vy stojíte zde přede mnou v mé pracovně!“

Chopil jsem se ho opět za rukáv, a nahmátl jsem hubené a svalnaté jeho rámě v něm.

„Opravdu, duchem nejste,“ děl jsem. „Drahý můj hochu, nevím opravdu kam radostí, že vás vidím. Usedněte a povězte mi, jak jste se dostal živ ze strašlivého toho jícnu?“

Sherlock Holmes usedl naproti mně a zapálil si doutník, počínaje si starým bezstarostným způsobem svým.

Oblečen byl v ošumělý kabát prodavače knih, avšak ostatek podoby této figurky ležel nyní v hromadě bílých vlasů a starých knih na stole.

Holmes vypadal hubenější a byl rysův ostřejších, nežli jak býval, avšak ve tváři jeho, v dobře mně známé tváři s orlím nosem, tkvěl výraz smrtelné bledosti, kteráž svědčila mi jasně, že život jeho nebyl v poslední době příjemný a provázený plným zdravím.

„Jsem rád, Watsone, že mohu si odpočinouti,“ pravil. „Není to šprým, když muž vysoké postavy musí choditi několik hodin skrčeně. A nyní, drahý hochu, máme, běží-li vám o vysvětlení ono, krušnou a nebezpečnou noc před sebou, ač smím-li vás vůbec o pomoc žádati. Snad bude lépe, budu-li vám vyprávěti o celé události, až dílo naše bude dokonáno.“

„Hořím však zvědavostí. Slyšel bych raději o tom nyní.“

„Můžete odejíti se mnou dnes večer?“

„Půjdu s vámi kdykoli a kamkoli.“

„Jest to věru jako za starých časů. Budeme míti však dosti času důkladně se najísti dříve, nežli půjdeme. Teď něco tedy o oné propasti. Nebylo pro mne příliš nesnadno dostati se z ní, a to prostě proto, že jsem nikdy do ní nepadl.“

„Vy jste nikdy do propasti nepadl?“

„Nikoliv, Watsone, nikdy! Lístek můj k vám byl však naprosto pravý. Nepochyboval jsem nijak, že jsem dospěl ke konci života svého, když jsem spatřil pochmurnou postavu professora Moriartyho, zatím v Pánu zesnulého, jak stojí na úzké stezce, kteráž jediná vésti mne mohla ke spáse. Četl jsem nemilosrdné rozhodnutí v jeho šedých očích. Vyměnil jsem proto několik slov s ním i dostalo se mi zdvořilého svolení, abych napsal krátký lístek, který jste vy potom obdržel. Zanechal jsem jej na místě se svou schránkou na cigarety a se svou holí, a dal jsem se stezkou, maje Moriartyho stále v patách.

Když jsem dospěl ke konci stezky, ocitl jsem se nadobro v úzkých. Moriarty neměl zbraně, avšak vrhl se na mne i objal mne dlouhými rameny svými. Věděl, že jeho karriéra jest u konce, i chtěl se mi stůj co stůj pomstíti.

Potáceli jsme se na kraji propasti nad vodopádem. Znal jsem však poněkud baricu, japanský způsob zápolení, kterýž již nejednou mi prospěl. Proklouzl jsem z jeho objetí, zvedl jsem ho a on s výkřikem strašlivým kopal po několik vteřin nohama ve vzduchu a mával oběma rukama svýma.

Avšak přes veškeré úsilí své nemohl nabýti opět rovnováhy a sletěl do propasti. Nahnuv se přes okraj, viděl jsem ho dlouho dolů padati. Potom narazil na skálu, odrazil se a sřítil se do vody.“

Naslouchal jsem s úžasem tomuto vysvětlení, kteréž mi Holmes podával, odfukuje zatím kouř z cigarety.

„Což, však stopy!“ zvolal jsem. „Viděl jsem vlastníma očima, že dva sesmekli se krkolomnou stezkou do propasti a že nevrátil se již nikdo z nich.“

„To se stalo takto: V okamžiku, kdy Moriarty zmizel, napadlo mne, jak neobyčejně šťastnou příležitost osud mi poskytl. Věděl jsem, že to nebyl jen Moriarty, jenž odpřisáhl smrt moji. Byli nanejméně tři ještě, jichž pomstychtivost zajisté byla by ještě více vznícena smrtí vůdce jejich. Oni všichni byli lidé nejnebezpečnější. Jeden nebo druhý jistě by mne dopadl.

Na druhé straně, kdyby všichni byli přesvědčeni, že jsem mrtev, zlosynové ti dovolili by si všelijakou neopatrnost, prozradili by se, a dříve nebo později mohl bych je zničiti. Potom bylo by dosti na čase, oznámiti, že žiji ještě na zemi. Tak rychle pracuje mozek, že, jak myslím, vše toto kmitlo se mozkem mým dříve, než professor Moriarty dopadl na dno reichenbašského vodopádu.

Stál jsem tu a prohlížel jsem skalní stěnu za sebou. V barvitém vylíčení případu toho, kteréž jsem četl s velikým zájmem několik měsíců na to, napsal jste, že stěna byla holá. To nebyla ovšem do slova pravda. Několik opěr, na nichž by se nohy zachytnouti mohly, nalézalo se tam přece, a jakýs takýs okraj skály zříti bylo rovněž.

Úskalí bylo však tak vysoké, že vyšplhati se po něm zdálo se býti očividnou nemožností, i bylo rovněž nemožno dáti se rozmoklou stezkou, aniž bych zanechal nějaké stopy. Mohl jsem, pravda, vyměniti boty svoje, jak jsem učinil při různých podobných příležitostech, avšak pohled na tři řady stop v jednom směru byl by zajisté vyvolal podezření. Celkem bylo tedy nejlépe, abych skálu slezl.

Nebyla to příjemná věc, Watsone. Vodopád hučel pode mnou. Nejsem bojácný člověk, avšak dávám vám slovo své, že zdálo se mi, jakobych slyšel Moriartyův hlas, volající za mnou z propasti. Avšak šplhal jsem se nahoru, a na konec dostihl jsem okraje skály, kterýž byl několik stop široký a porostlý jemným zeleným mechem, takže jsem mohl si odpočinouti zde pohodlně a nepozorovaně. Tam jsem ležel také natažen, když vy, Watsone, i ostatní zkoumali jste sdílně, ale bezvýsledně okolnosti mé smrti.

Na konec, když jste si utvořil nezbytné, ale přece úplně mylné závěrky, odebral jste se do hotelu, a já byl zanechán sám.

Domníval jsem se, že jsem dospěl ke konci svých dobrodružství, avšak příhoda úplně neočekávaná dokázala mi, že mne čekají ještě překvapení.

Veliké skalisko padající shora narazilo na stezku, a odrazivši se, sřítilo se do jícnu.

Na okamžik soudil jsem, že to byla pouhá náhoda, a na to vzhlédnuv vzhůru, viděl jsem hlavu muže, jak odráží se jasně rysy svými oproti tmícímu se nebi; hned na to jiný kámen narazil o týž výstupek, kde jsem spočíval, a letěl jen stopu od mé hlavy.

Význam toho všeho byl jasný. Moriarty nebyl sám. Společník jeden — a jediný pohled onen ukázal mi, jak nebezpečným byl společník ten — zaujal stráž nahoře, zatím co professor útočil dole na mne.

Z dálky mnou neviděn, byl společník ten svědkem smrti svého přítele i mého útěku.

On tam čekal, a potom obešed vrchol úskalí, snažil se zjednati si úspěch tam, kde se to soudruhu jeho nebylo zdařilo.

Nepřemýšlel jsem dlouho o věcech těch, Watsone.

Opětně zahlédl jsem onu zlou tvář dívati se přes úskalí, i věděl jsem, že zjev ten byl předzvěstí pádu jiného kamene.

Sesmekl jsem se rychle dolů na stezku. Nevěřím, že byl bych tak mohl učiniti za chladné krve. Sestup byl stokrát horší, nežli vzestup.

Avšak neměl jsem času přemýšleti o nebezpečí, neboť již jiný kámen zasvištěl kolem mne, když zavěšen jsem byl ještě rukama za okraj výstupku.

Vlastně jsem skoro sletěl dolů, ale s pomocí boží ocitl jsem se konečně na stezce, pohmožděn a krváceje.

Dal jsem se na útěk, urazil jsem deset mil za temnoty v horách a týden na to byl jsem již ve Florencii, jsa jist, že nikdo ve světě neví, co se stalo se mnou.

Měl jsem jediného důvěrníka — bratra Mycrofta. Jsem vám povinen mnohou omluvou, drahý můj Watsone. Avšak nad jiné důležito bylo, abych byl pokládán za mrtvého, i jest jisto, že vy byste nebyl napsal tak přesvědčující vylíčení nešťastného skonu mého, kdybyste nebyl sám myslil, že skon ten jest skutečný.

Za poslední tři léta vzal jsem několikrát péro do ruky, abych vám psal, avšak bál jsem se vždy, že láskyplný ohled váš na mne mohl by vás svésti k nějaké indiskretnosti, která by prozradila moje tajemství.

Byl jsem ve velikém nebezpečí v oné době, a každý projev překvapení neb pohnutí s vaší strany byl by mohl upoutati pozornost na moji osobnost, a byl by mohl vésti k nejžalostnějším a k nenapravitelným výsledkům. Pokud se Mycrofta týče, musil jsem se mu svěřiti, abych obdržel peníze, jichž jsem potřeboval.

Události v Londýně nevyvíjely se tak, jak jsem doufal, neboť přelíčení s Moriartyovou rotou zanechalo dva z nejnebezpečnějších členů — úhlavní to moje nepřátele, — na svobodě. Cestoval jsem proto po dvě léta Tibetem, i bavil jsem se tím, že jsem navštívil Lhassu, a že jsem strávil několik dnů s hlavou tibetského lidu, Llamou. Četl jste snad o pozoruhodné výzkumné cestě Nora Sigersona, avšak jsem jist, že vám nikdy nepřipadlo na mysl, že zprávy ty týkají se vašeho přítele.

Pronikl jsem potom Persií, podíval jsem se do Mekky, a učinil jsem krátkou, ale zajímavou návštěvu kalifovi v Chartumu, jejíž výsledky sdělil jsem se zahraničním úřadem anglickým.

Vrátiv se do Francie, strávil jsem několik měsíců zkoumáním výtažků dehtových, kteréž jsem prováděl v laboratoři v Montpellieru na jihu Francie.

Když jsem ukončil k svému uspokojení tyto své práce a když jsem zvěděl, že pouze jeden z nepřátel mých zanechán byl v Londýně, chystal jsem se již z vlastního podnětu k návratu, když tu rozhodnutí mé bylo urychleno zprávami o podivuhodné, záhadné afféře v Sadové ulici, kteráž vábila mne nejen vlastními, zajímavými okolnostmi svými, nýbrž kteráž zdála se mi skýtati i několik zvláštních příležitostí osobních.

Přijel jsem na kvap do Londýna, a rovnou do Bakerské ulice, kdež mé objevení se vyvolalo u paní Hudsonové prudké křeče hysterické, — i shledal jsem, že Mycroft zanechal mé komnaty i papíry tak, jak bývaly ode vždy.

Tak se stalo, drahý můj Watsone, že dnes o druhé hodině ocitl jsem se opět ve starém svém křesle, ve svém starém pokoji, přeje si pouze, abych viděl starého přítele svého Watsona v onom křesle, kteréž míval tak rád!“

Tak znělo podivuhodné vypravování, jemuž naslouchal jsem za onoho dubnového večera — vyprávění, kteréž by bylo bývalo pro mne úplně neuvěřitelné, kdyby nebylo bývalo potvrzeno skutečným pohledem na vysokou hubenou postavu, a na výraznou, ostrou tvář, kterou nedoufal jsem nikdy již spatřiti. Nějakým způsobem zvěděl, oč já sám byl oloupen, a sdílnost jeho projevila se spíše v počínání nežli v slovech jeho.

„Práce jest nejlepším lékem proti zármutku, drahý můj Watsone,“ pravil. „Mám pěkný kus práce pro nás oba dnes v noci, a dílo to, dovedeme-li je k úspěšnému závěrku, dokazovalo by samo o sobě, že jsme nežili nadarmo na zemi.“

Nadarmo jsem ho prosil, aby řekl více.

„Uvidíte a uslyšíte dosti před zítřkem,“ odpověděl. „Máme beztak co hovořiti o třech letech minulých. To nechť nám stačí do půl desáté, kdy se vybereme za velkolepým dobrodružstvím, jež nás čeká v prázdném domě.“

Bylo to skutečné jako za starých časů, když o půl desáté usedl jsem vedle něho do drožky, maje svůj revolver v kapse, a v srdci živé napětí, vzbuzené afférou.

Holmes byl chladný, přísný a zamlklý.

Když světlo pouliční lampy dopadlo na přísnou jeho tvář, viděl jsem, že čelo jeho bylo zamyšlením svraštěno, a hubené rty jeho sevřeny.

Nevěděl jsem, jakou divou šelmu jest nám dnes honiti v temných džunglích zločineckého Londýna, avšak celé jednání tohoto mistra-lovce dokazovalo, že příhoda byla nejvážnější, kdežto sardonický úsměv, kterýž chvílemi rozjasnil asketickou zasmušilost Sherlockovu, věštil málo dobrého pro předmět naší honby.

Soudil jsem, že jedeme do Bakerské ulice, avšak Holmes zastavil povoz na rohu Cavendishského náměstí.

Pozoroval jsem, že když vystoupil z vozu, podíval se pátravě v pravo a v levo, a že na každém dalším rohu ulice dal si práci co největší, aby se přesvědčil, že není nikým sledován.

Cesta naše byla věru zvláštní. Holmesova znalost postranních uliček londýnských byla neobyčejná, a při této příležitosti kráčel bezpečným krokem pravým bludištěm chlévů, koníren a peleší, o jichž existenci sám jsem neměl potuchy. Vstoupili jsme posléze do úzké ulice, vroubené starými zasmušilými domy, která vedla nás do Manchesterské třídy a potom do Blandfordské ulice.

Zde zahnul Holmes rychle do úzkého průchodu, prošel dřevěnými vrátky do opuštěného dvora, a otevřel potom klíčkem zadní dvéře nějakého domu.

Vstoupili jsme pospolu dovnitř, a on zavřel dvéře za námi.

Bylo v domě tma jako v pytli, avšak bylo zřejmo, že dům jest prázdný. Pod našima nohama praskala holá prkna podlahy, a natažená moje ruka dotýkala se stěny, z níž papír v cárech visel.

Zde Holmes obrátil se náhle v pravo, i ocitli jsme se v široké čtverhranné prázdné síni, jejíž kouty halil temný stín, jež však ve středu osvětlena byla nejasně světlem, z ulice dopadajícím. Na blízku nebylo svítilny, a okno bylo hustě pokryto prachem, takže jsme mohli právě jen tak rozeznati své postavy navzájem. Soudruh můj položil ruku na mé rameno, a přiložil rty své těsně k mému uchu.

„Víte, kde jsme?“ zašeptal.

„Jistě jsme v Bakerské ulici,“ odpověděl jsem, dívaje se špinavým oknem.

„Tak jest! Jsme v Camdenově domě, který stojí právě naproti starému našemu domu.“

„Proč jsme však zde?“

„Poněvadž odtud naskýtá se výtečný pohled na malebný onen dům. Smím vás prositi, drahý můj Watsone, abyste podíval se blíže sem k oknu, ovšem opatrně tak, aby vás nikdo neviděl — a abyste pohleděl na váš starý byt, — východiště tak mnohých drobných dobrodružství? Uvidíme, zdaliž tři léta mé nepřítomnosti odňaly mně úplně schopnost a umění vás překvapiti!“

Připlížil jsem se vpřed a podíval se přes ulici ke známému oknu.

Když oči mé utkvěly na oknu tom, trhl jsem sebou a vykřikl úžasem.

Záclona byla spuštěna a světlo pronikavé osvětlovalo světnici.

Stín muže, kterýž seděl na stolici, vrhán byl tvrdých, černých obrysech svých na světlý rámec okna. Nebylo pochybnosti vzhledem na velikost hlavy, na ramenatost postavy a na ostrost rysů. Tvář byla napolo odvrácena a celý dojem podoben byl oněm černým silhouettám, kteréž naši dědové a naše babičky tak rádi mívali. Byl to dokonalý obraz Holmesův.

Byl jsem tak ustrnulý, že jsem vztáhl ruku, abych se přesvědčil, že Sherlock Holmes stojí skutečně vedle mne.

Přítel můj tetelil se smíchy.

„Povedlo se?“ děl.

„Nebesa!“ zvolal jsem. „Toť přímo obdivuhodné!“

„Není-liž pravda, že nekonečná různost mých prostředků nebyla umenšena stářím, a že neopotřebovala se častým zvykem,“ děl Holmes, a já vycítil v hlasu jeho radost a pýchu, jakouž má umělec nad vlastním svým výtvorem. „Ten muž tam naproti jest mně celkem dosti podoben, není-liž pravda?“

„Chtěl jsem již přísahati, že jste to vy sám.“

„Zásluha za provedení náleží panu Mennierovi z Grenoblu, kterýž potřeboval několik dní, aby vytvořil tuto moji podobu. Jest to poprsí z vosku. Ostatní zařídil jsem sám za své poslední návštěvy v Bakerské ulici dnes odpoledne.“

„Ale proč?“

„Protože, drahý můj Watsone, mám nejvážnější důvod, abych si přál, by jistí lidé domýšleli se, že dlím tam zrovna v době, kdy v pravdě dlím jinde.“

„A vy myslíte, že byt váš jest střežen?“

„Poznal jsem, že jest střežen.“

„Kým?“

„Starými mými nepřáteli, Watsone. Roztomilou společností, jejíž vůdce spočívá pod reichenbašským vodopádem. Musíte si připomenouti, že oni věděli, a pouze oni že to zvěděli, že ještě žiji. Věřili, že dříve nebo později vrátím se do svého bytu. Střežili jej proto neustále, a dnes ráno viděli, že jsem přijel.“

„Jak jste to zvěděl o nich?“

„Poněvadž jsem poznal stráž jejich, když jsem se podíval ze svého okna. Jest to chlapík celkem dost nevinný, jménem Parker, jinak pozoruhodný to hráč na drnkačku. Jej jsem valně nedbal. Avšak měl jsem značné obavy před mnohem silnějším mužem, kterýž stál za ním, před důvěrným přítelem Moriartyovým, kterýž metal balvany přes úskalí, — před nejschytralejším a nejnebezpečnějším to zločincem londýnským. Toť muž, kterýž jest této noci na nohou, Watsone, aby mne pronásledoval, a kterýž nemá naprosto potuchy, že jsme na nohou i my, abychom stíhali jej.“

Plány mého přítele odhalovaly se postupně samy sebou. Ze vhodného tohoto útulku strážcové byli sami střeženi, stopovatelé sami stopováni. Hranatý stín tam před námi byl léčkou, my byli lovci.

Stáli jsme tiše pospolu v temnotě, a dávali jsme pozor na kvapící postavy, kteréž chodily sem a tam před námi.

Holmes mlčel a nehýbal se. Avšak já mohl pozorovati, že duch jeho živě pracoval, a že oko jeho bylo upřeno napiatě na proud chodců před námi. Byla to noc bouřlivá a nevlídná, a vítr úpěl dlouhou ulicí. Mnoho lidí chodilo sem tam, většina z nich zahalena do svých kabátů.

Jednou neb dvakrát zdálo se mi, že jsem viděl tutéž postavu na ulici před námi, i povšiml jsem si zvláště dvou mužů, kteříž, jak se zdálo, ukrývali se před větrem ve vratech domu v nevelké vzdálenosti od nás na ulici.

Pokusil jsem se upoutati pozornost soudruha svého k nim, avšak on vykřikl netrpělivostí, a zíral dále do ulice.

Nejednou podupával nohama a klepal živě prsty o stěnu. Bylo zřejmo pro mne, že není mu volno v mysli, a že plány jeho nedaří se tak, jak doufal.

Posléze, když půlnoc se blížila, a když ulice se postupně vyprázdnila, jal se Holmes přecházeti komnatou sem a tam, zachvácen jsa nevylíčitelným rozčilením.

Chtěl jsem pronésti právě nějakou poznámku k němu, když tu pozvedl jsem oči k osvětlenému oknu, a pocítil jsem opět nejkrajnější překvapení jako již prve.

Uchopil jsem Holmesa za rámě a ukázal jsem nahoru.

„Stín se pohnul!“ zvolal jsem.

Nebyl to skutečně již profil postavy, nýbrž záda její, která byla obrácena k nám.

Tři pouhá léta nebyla by bývala zajisté s to, by zmírnila drsnost povahy a netrpělivost jeho, i kdyby bylo běželo o muže s intelligencí méně živou, nežli byla jeho.

„Zajisté se postava pohnula,“ pravil. „Či jsem, Watsone, takovým směšným hudlařem, abych byl postavil tam panáka, o kterém by každý uhodl ihned, že jest pouhým panákem — a měl jsem snad očekávati, že některý z nejprohnanějších těchto mužů Evropy dal by se takovým nehybným panákem oklamati? Byli jsme v oné komnatě po dvě hodiny, a paní Hudsonová změnila polohu postavy té osmkrát, čili vždycky po čtvrt hodině. Sama pohybuje figurou od předu, takže stín její nemůže býti v okně viděn. Ach!…“

Náhle Holmes zadržel dech hlasitým, až sykavým vdechnutím.

V nejasném světle viděl jsem, jak vypial hlavu vpřed, a jak celá jeho postava strnula napiatou pozorností.

Venku ulice byla úplně opuštěna.

Oni dva mužové snad skrývali se ještě ve vratech, ale nemohl jsem jich nyní již viděti.

Vše bylo nyní tiché a temné mimo onen zářivý žlutý rámec světla před námi s obrysy temné postavy v jeho středu.

Opět v krajním tichu slyšel jsem onen sykavý, lehounký zvuk, kterýž svědčil o krajním, potlačovaném rozčilení.

Okamžik na to Holmes strčil mne do nejtmavějšího koutu síně, i ucítil jsem varovnou ruku jeho na svých rtech.

Prsty, jež mne držely, chvěly se.

Nikdy ještě neviděl jsem přítele svého rozčilenějšího, a přece tmavá ulice táhla se před námi opuštěná a bez všelikých známek života.

Náhle povšiml jsem si toho, co bystřejší jeho smysly byly již rozeznaly.

Slabý, jakoby z úmyslu tlumený zvuk pronikl k mému sluchu, — nikoliv směrem od Bakerské ulice, nýbrž ze zadní strany téhož domu, v němž jsme byli skryti. Dvéře nějaké se otevřely a uzavřely.

Okamžik na to bylo slyšeti kroky plížiti se chodbou, kroky, o nichž kráčející soudil asi, že jsou tichy, kteréž však ozývaly se zřetelně prázdným domem.

Holmes schoulil se zpět ke stěně a já učinil totéž, sevřev rukou rukojeť revolveru.

Hledě zrakem proniknouti temnotu, viděl jsem neurčité obrysy muže, kterýž byl o stín temnější nežli tma otevřených dveří.

Stanul na okamžik a potom plížil se dále schoulený, hrozivý — do komnaty.

Příšerná postava ta byla pouze tři yardy od nás a já vztáhl ruku svou, abych čelil mu, až bude chtíti vrhnouti se na nás, když tu přesvědčil jsem se, že nemá ani potuchy o naší přítomnosti.

Kráčel těsně kolem nás, kradl se síní k oknu a lehounce a bez hluku pozvedl je na půl stopy. Když shýbl se k výši otvoru toho, světlo z ulice, netlumené déle zaprášeným oknem, padlo úplně na tvář jeho.

Muž ten byl jako bez sebe rozčilením.

Dvě oči jeho svítily jako hvězdy, a rysy tváře jeho se křečovitě škubaly.

Byl to obstárlý muž se štíhlým, ku předu hodně vyčnívajícím nosem, vysokým čelem, s lysinou nad ním, a s velikým, šedivým knírem. Klobouk jeho naražen byl na zadní část hlavy a náprsenka, jež doplňovala večerní jeho oděv, svítila zpod otevřeného jeho svrchníku.

Tvář muže byla vyzáblá, temná a rozbrázděna hlubokými, chmurnými vráskami.

V ruce své nesl něco, co zdálo se býti holí, avšak když uložil předmět ten na podlahu, vydala věc ta kovový zvuk.

Potom muž ten vytáhl z kapsy svého svrchníku těžký předmět a namáhal se čímsi; práce jeho zakončena byla hlasitým, ostrým zvukem, jako kdyby péro nebo závora jakás byly zapadly na své místo.

Kleče na zemi muž ten nahnul se nyní vpřed a celou svou tíhou a celou svou silou tahal za nějakou páku, což mělo v zápětí opět dlouhý, ostrý, třeskavý zvuk, jenž končil opět silným cvaknutím.

Muž ten vztyčil se pak, i viděl jsem, že to, co držel v ruce, bylo jakási puška s pažbou podivného tvaru.

Neznámý otevřel ji na spodku hlavně, vložil něco do ní a přirazil opět závěr, a potom schoulil se, opřev konec hlavně o kraj okna.

I viděl jsem, jak dlouhé jeho kníry sklánějí se nad kohoutkem, a jak oko jeho svítí, když upřelo se na mušku.

Slyšel jsem muže toho oddechnouti si uspokojením, když položil si pažbu k rameni a když shlédl onen překvapující cíl tmavého muže na žluté půdě světla, jak stál tam — jasný to cíl před jeho zraky.

Na okamžik muž ten jakoby byl strnul — stál bez hnutí.

Potom prst jeho zatáhl za kohoutek.

Ozval se táhlý, podivný svist a jak stříbro zvonivý cinkot rozbitého skla.

V okamžiku tom Holmes vrhl se jako tygr na záda střelcova a porazil jej přímo na tvář.

V okamžiku na to muž se opět vztyčil a s křečovitou přímo silou chopil se Holmesa za hrdlo; avšak já udeřil jej do hlavy pažbou svého revolveru a muž upadl opět k zemi.

Klesl jsem na něj, a když jsem ho držel, soudruh můj zapískal pronikavě na píšťalky.

Ozval se dupot noh běžících po dlažbě a dva strážníci v uniformě s jedním detektivem v obyčejném oděvu vrazili do domu průčelním vchodem a vnikli i do síně.

„Vy jste to, Lestrade?“ pravil Holmes.

„Ano, já, pane Holmese. Jest to potěchou pro nás, sire, viděti vás opět v Londýně.“

„Myslil jsem, že si přejete mé úřední pomoci. Tři nevypátraní vrahové v jediném roce, to není pěkná věc, Lestrade. Ale počínal jste si v Moleseyské záhadné afféře jinak nežli obyčejně — chci tím říci, že jste si počínal velmi zdatně.“

Povstali jsme všichni opět; vězeň náš, jenž měl po každé straně statného strážníka, oddychoval prudce.

Na ulici počalo se již shromažďovati několik darmošlapů.

Holmes přikročil k oknu, zavřel je a spustil záclony.

Lestrade vytasil se dvěma svíčkami a policisté odkryli své svítilny.

Mohl jsem konečně teď podívati se dobře na našeho vězně.

Byla to strašlivě mužná a přece příšerná tvář, která obracela se zde k nám.

Maje čelo filosofa nahoře a čelist smyslného člověka dole, muž ten zajisté asi vstoupil do života s velikými schopnostmi, ať pro zlo či pro dobro. Nebylo však ani možno podívati se na kruté, modré jeho oči se svislýma, cynickýma víčky a na jeho nos, nasvědčující rysem svým útočnosti a divokosti, ani na obočí hrozivě zachmuřené, aniž by člověk četl v nich nejnebezpečnější známky, jakýmiž se příroda člověku výmluvně projevuje.

Nás si muž ten ani nepovšiml, oči jeho byly upřeny pouze na Holmesovu tvář s výrazem, v němž se obdiv i zášť mísily zároveň.

„Vy, vy nepříteli ďábelský,“ zamumlal, „schytralý, schytralý nepříteli!“

„Ach, můj plukovníku,“ děl Holmes, rovnaje si pomačkaný svůj límec, „milým setkáním hry končívají,“ praví se kdesi ve staré hře. Nemyslím, že bych byl měl potěšení, viděti vás kdy od té doby, kdy jste mne poctil svými pozornostmi, když odpočíval jsem nad reichenbašským vodopádem.“

Plukovník zíral dosud na mého přítele jako ve vytržení.

„Prohnaný, prohnaný nepříteli!“ toť bylo vše, co mohl říci.

„Nepředstavil jsem vás dosud,“ pravil Holmes. „Tento gentleman jest plukovník Šebestian Morran, někdy člen indické armády Jejího Veličenstva, a nejlepší střelec při lovu na dravou zvěř. Nejlepší, jakého kdy zplodila východní říše naše. Myslím, že se nemýlím, plukovníku, řeknuli, že co do odstřelu tygrů nikdo dosud se vám nevyrovnal?“

Divý starý muž neřekl ničeho, avšak zíral dosud na mého soudruha; při divokém zraku svém a ježatém kníru byl opravdu obdivuhodný jako tygr sám.

„Divím se opravdu, že velmi prostá moje strategie mohla oklamati takového starého lovce!“ děl Holmes. „Prostředek takový musí vám býti přece velice znám. Nevázal jste nikdy mladé kůzle pod strom, nepoložil jste se nad ním s puškou svou a nečekal jste, až vnadidlo přivede vám tygra do rány? Tento prázdný dům — toť můj strom, a vy můj tygr. Mel jste nepochybně ještě jiné zbraně v záloze pro případ, že byste byl měl činiti co s několika tygry aneb pro pravděnepodobný případ, že byl byste se chybil cíle. Tito“ — Holmes ukázal kolem — „jsou moje ostatní zbraně. Porovnání jest správné.“

Plukovník Morran vskočil do předu, a zasyčel hněvem, avšak strážníci stáhli ho nazpět. Bylo strašno pohleděti na zuřivou jeho tvář.

„Doznávám, že jste mne přece něčím jen překvapili,“ pravil Holmes. „Neočekával jsem, že použijete vy sami prázdného domu tohoto a velmi vhodného tohoto okna průčelního. Domníval jsem se, že operovati budete z ulice, kdež přítel můj Lestrade a čiperní hoši jeho čekali vás. Kromě této výjimky zdařilo se všechno, jak jsem očekával.“

Plukovník Morran obrátil se k úřednímu detektivu.

„Máte nebo nemáte příčiny vážné zatknouti mne, avšak při nejmenším nemůže býti důvodu, abych byl vydán v šanc a na posměch této osobě. Jsem-li v rukou zákona, nechť se vše odbude zákonnou cestou.“

„Dobrá, toť promluveno dost rozumně,“ pravil Lestrade. „Nechcete již ničeho říci, pane Holmese, nežli odejdeme?“

Holmes zvedl mohutnou větrovku s podlahy a zkoumal její mechanism.

„Obdivuhodná to zbraň, a věru jediná svého druhu,“ pravil. „Střílí bez lomozu a s účinkem strašlivým. Znal jsem von Herdera, německého slepého mechanika, kterýž sestrojil ji na rozkaz nebožtíka professora Moriarta. Léta již věděl jsem o její existenci, ačkoliv nikdy před tím neměl jsem příležitost, dostati ji do rukou. Doporučuji ji obzvláštní vaší pozornosti, Lestrade, a rovněž i střely, jimiž se nabíjí.“

„Můžete spoléhati na nás, pane Holmese, že si ji důkladně prohlédneme,“ děl Lestrade, když všichni již hrnuli se ke dveřím. „Chcete ještě něco říci?“

„Chci se vás jen ještě tázati, z jakého zločinu má býti plukovník obviněn — kterému zločinu dal byste přednost?“

Z jakého zločinu má býti obviněn? Zajisté z pokusu vraždy na Sherlocku Holmesovi!“

„Ne tak, Lestrade. Nechci aby moje jméno vyskytlo se v této afféře. A vám jedině náleží zásluha podivuhodného zatčení, které jste provedl. Ano, Lestrade, blahopřeji vám. Spojiv, jak jest u vás zvykem, schytralost s odvahou, dostal jste jej.“

„Dostal jej? Koho, pane Holmese?“

„Muže, jejž celá policie hledala nadarmo. Plukovníka Šebestiana Morrana, kterýž zastřelil ctihodného Ronalda Aldaira třaskavou kulí z větrovky, kterou střelil do otevřeného okna druhého poschodí v průčelí domu číslo 427. v Sadové ulici 30. dne minulého měsíce. Toť zločin, Lestrade, z něhož dlužno plukovníka obviniti. A nyní, Watsone, snesete-li průvan rozbitého okna, soudím, že na půl hodinky nezhrdl byste naproti v mé pracovně doutníkem, kterýž poskytnouti vám může milé osvěžení.“

Naše staré pokoje zůstaly nezměněny, díky dozoru Mycrofta Holmesa a bezprostřední péči paní Hudsonové.

Když jsem vstoupil, viděl jsem, pravda, nezvyklou čistotnost, avšak staré památky po činnosti Holmesově byly všechny na svém místě. Tam také byl ještě koutek, zařízený pro chemické pokusy jako býval dříve, i se stolem kyselinami poskvrněným. Tam na polici byla řada velikých útržkových knih i kniha s rapporty, jež by mnohý z našich spoluobčanů byl věru viděl nejraději spáleny. Diagramy, pouzdro na housle a stojan na dýmky, ano i pestrý střevíc, v němž uschován byl tabák — vše to padlo mi do oka, jakmile jsem se rozhlédl.

Nalezli jsme v komnatě dva obyvatele — paní Hudsonovou, jež usmívala se na nás oba, když jsme vstoupili, a potom zvláštního onoho panáka, kterýž hrál tak důležitou roli ve večerním dobrodružství.

Byl to voskový model mého přítele, tak podivuhodně provedený, že byl dokonalou podobou jeho. Model stál na malém podstavci a starý župan Holmesův přehozen byl přes něj tak, že illuse z ulice byla úplná.

„Doufám, že jste dbala všech příkazů opatrnosti, paní Hudsonová?“ pravil Holmes.

„Plížila jsem se k modelu jenom po kolenou, sire, jak jste sám řekl.“

„Výborně! Provedla jste věc velmi dobře. Všimla jste si, kam střela trefila?“

„Ano, pane. Mrzí mne, že pochroumala váš model, neboť prolétla hlavou jeho naskrz a roztřeskla se o stěnu. Zvedla jsem ji z koberce. Zde jest!“

Holmes podal mi střelu.

„Jak vidíte, Watsone, jest to lehká koule revolverová. Jeví se v tom skutečné nadání zlosynné. Kdo by usoudil potom, že taková kule vypálena byla z větrovky? Dobrá, paní Hudsonová, děkuji vám velice za vaši pomoc. A nyní, Watsone, usedněte opět do starého svého křesla, neboť promluvil bych rád s vámi o některých bodech.“

Holmes svlékl svůj ošumělý kabát a nyní byl opět starým Sherlockem Holmesem v šedivém svém županu, kterýž sňal se svého poprsí.

„Nervy starého lovce nepozbyly ničeho ze své tuhosti, a oči jeho ničeho ze své bystrosti,“ pravil, směje se, když prohlížel pochroumané čelo svého poprsí.

„Olovo vniklo do zadní části hlavy a prolétlo mozkem. Býval nejlepším střelcem v Indii, a já myslím, že není mnoho lepších v Londýně. Slyšel jste již jméno to?“

„Nikoliv.“

„Dobrá! Vidíte, co jest sláva. Avšak pamatuji-li se dobře, neslyšel jste ani o professoru Jakubu Moriartym, kterýž měl jednu z nejlepších hlav z mužův tohoto století. Podejte mi laskavě z police můj životopisný slovník!“

Holmes převracel líně listy knihy, opíraje se o lenoch křesla svého, a odfukuje veliké obláčky dýmu.

„Moje sbírka životopisů pod „M“ jest znamenitá!“ pravil, „Moriarty sám stojí za to, aby dodal lesku některé písmeně, a zde mám k tomu ještě Morgana traviče, Merridewa, hanebné paměti, a Mathewse, kterýž vyrazil mi levý špičák v čekárně na Charingcrosském nádraží, a zde konečně i přítel náš z dnešní noci.“

Podal mi knížku, i četl jsem:

„Morran, Šebestian, plukovník. Nezaměstnán. Dříve u prvního pluku bengalských zákopníků. Narodil se v Londýně r. 1840. Syn sira Augusta Morrana, býv. britského zástupce v Persii. Vzdělal se v Etonu a Oxfordu. Súčastnil se tažení v Afganistanu, byl ve Farasiabu, Sherpuru a Kabulu. Jest autorem díla „Zvěř v západním horstvu Himalajském“ 1881, „Tři měsíce v džunglích“ 1884. Adressa: Conduitská ulice. Kluby: Anglo-indický, klub Tankerville a Bagatelle-Card-Club.“

Na okraji připsáno bylo rukou Holmesovou:

„Co do nebezpečnosti druhý muž v Londýne.“

„Toť jest úžasné,“ pravil jsem, když jsem vracel Holmesovi knihu. „Karriéra tohoto člověka byla karriéra poctivého vojáka!“

„Toť pravda,“ odvětil Holmes. „Až do jisté chvíle žil řádně. Byl vždycky muž železných nervů. A v Indii vypravuje se ještě, jak pustil se do stoky za zraněným tygrem. Jsou některé stromy, Watsone, kteréž rostou až do jisté výšky a potom náhle rozvinou se v škaredé výhonky. Vidíváte to častěji u lidí. Mojí theorií jest, že osoby representují ve svém vývoji celý postupný vývoj předků svých, a že takový veliký obrat k dobru nebo zlu pochází od silného vlivu, kterýž působil na vývoj rodokmene. Tak stává se člověk jakoby výpisem z historie své rodiny.“

„To jest však spíše jen domněnkou.“

„Budiž. Nechci toho nyní dokazovati. Ale ať byla příčina jakákoliv, plukovník Morran počal se chovati špatně. Třeba že se tak stalo bez veřejného skandálu, půda indická stala se horkou pro něj. Uchýlil se na odpočinek, přibyl do Londýna a zjednal si zde opět zlou pověst. V této době vyhledal ho professor Moriarty, u něhož byl po nějakou dobu jakoby náčelníkem štábu. Moriarty podporoval ho štědře penězi a použil ho jen při jednom neb dvojím díle skutečně vyššího řádu, jakýchž by žádný obyčejný zločinec nebyl podnikl.

Pamatujete se snad na smrt paní Stewartové z Landerů v roce 1887? Nikoliv? Nuže, jsem jist, že za tím byl Morran. Ale nemohlo mu býti nic dokázáno. Plukovník byl tak výborně kryt, že když i Moryartyova rota bylo dopadena, jeho jsme nemohli obviniti. Pamatujete se na onen čas, kdy jsem vás navštívil ve vašem bytu a jak jsem okenice uzavřel z obavy před větrovkou? Vy ovšem pokládal jste to asi za podivínské. Já však věděl dobře, co činím, neboť jsem věděl o existenci podivuhodné té pušky a věděl jsem také, že jeden z nejlepších střelců světa stojí za puškou tou. Když jsme byli ve Švýcarsku, on stíhal nás s Moriartym, a jistě byl to on, kterýž mi způsobil zlých oněch pět minut nad reichenbašským vodopádem. Můžete si pomysliti, že za svého pobytu ve Francii četl jsem noviny s nemalou pozorností, abych objevil čáku nějakou, jak se mu dostati na kobylku. Pokud on by byl na svobodě v Londýně, život můj nebyl by měl pro mne ceny životní. Dnem a nocí stín ten skláněl by se nade mnou, a dříve neb později byla by se mu naskytla příležitost, aby se mně vymstil. Co měl jsem tedy činiti? Nemohl jsem ho zastřeliti, kde bych ho byl spatřil, neboť byl bych se ocitl sám v káznici. A dovolávati se úřadů nebylo by rovněž prospělo. Nemohu zakročiti na základě něčeho, co se jim musí zdáti jako přepiatá podezření. Nemohl jsem tedy učiniti ničeho. Avšak sledoval jsem důkladně zprávy o nových zločinech, věda, že dříve neb později dopadnu jej.

Potom byl Ronald Aldair usmrcen. Mně přálo konečně štěstí. Nemusil-li jsem při tom, co jsem již věděl, býti si jist, že Morran tento zločin vykonal? On hrál karty s mladým mužem, on sledoval ho z klubu domů, on střelil naň otevřeným oknem. O tom všem nemohlo býti ani pochyby. Již střely ony stačí, aby přivedly jej na šibenici. Přijel jsem na kvap do Londýna. Stráž plukovníka mne viděla a upozornila jej na moji přítomnost. On přirozeně musil uvésti náhlý návrat můj v souvislost se svým zločinem, i byl nepochybně strašlivě poplašen. Byl jsem si jist, že učiní pokus, aby mne odstranil na ráz, a že za tím účelem použije strašlivé své zbraně.

Zanechal jsem mu výborný cíl v okně a když jsem upozornil policii, že jí bude snad zapotřebí — mimochodem řečeno, Watsone, vy povšiml jste si, při své neklamné bystrosti, její přítomnosti ve vratech domovních — zaujal jsem místo, kteréž zdálo se mi býti výborným pro pozorování, a při tom nenapadlo mně ani ve snu, že on si zvolí totéž místo pro svůj útok.

Nuže, milý Watsone, mám vám ještě něco vysvětliti?“

„Ano,“ pravil jsem. „Nevysvětlil jste mi, jakou mel plukovník pohnutku, aby zavraždil ctihodného Ronalda Aldaira.“

„Ach, milý Watsone, tuto bychom se ocitli v říši domněnek, v nichž i mysl nejlogičtější může chybiti. Každý může vybudovati si vlastní svou domněnku podle známek, jakéž se mu právě naskytnou, a domněnka vaše může býti pravděpodobná právě tak, jako domněnka moje.“

„Utvořil jste si tedy již nějakou domněnku?“

„Myslím, že není tu nejasno fakta si vykládati. Při výslechu vyšlo na jevo, že Morran a mladý Aldair vyhráli mezi sebou veliký obnos peněz. Nuže, Morran hrál zajisté falešně — toho byl jsem si již dlouho vědom. Soudím, že v den vraždy Aldair objevil, že Morran hraje podvodně. Nepochybně promluvil s ním soukromě, a pohrozil mu, že ho vydá hanbě v šanc, nezřekne-li se dobrovolně členství klubu a neslíbí-li mu, že nebude nikdy již karet hráti. Jest pravděnepodobno, že by mladík jako Aldair chtěl způsobiti okamžitě trapný skandál tím, že by ihned postavil na pranýř muže tak dobře známého a mnohem staršího, nežli on sám. Nepochybně Aldair jednal tedy tak, jak jsem řekl. Vyloučení z klubu jeho bylo by však jistě zničilo Morrana, kterýž žil ze zisků své falešné hry. Zavraždil tedy Aldaira, kterýž právě snažil se vypočítati, kolik peněz on sám měl by vrátiti, neboť nechtěl zajisté těžiti z falešné hry svého společníka. Zavřel dvéře, aby dámy nemohly ho překvapiti a aby nechtěly zvěděti, co znamenají napsaná jména a obnosy. Nezdá se vám též?“

„Nepochybuji, že jste připadl na pravdu.“

„Při líčení bude potvrzena, aneb vyvrácena. Zatím buď jak buď, plukovník Morran nebude nás již rušiti, pověstná větrovka von Herdera bude zdobiti museum policejního ředitelství a Sherlocku Holmesovi jest nyní opět volno, aby zasvětil život svůj zkoumání oněch drobných, zajímavých problémů, jichž složitý život londýnský tak hojně poskytuje.“