Praha — Brno — Bratislava

(První česka bankovní společnost „Million“ v Praze má ředitelem blázna, který po převratě prospekuloval skoro dva miliony v nákupu pomerančů, ztratil nákupem marek všechno jmění — a přece se drží nad vodou vlivem politických přátel, kteří věří, že se nešťastník zotaví a bude jim zase jednou půjčovati peníze jako kdysi. Nechávají ho klidně vydávati časopis „Finanční svět“, kterým si pan ředitel dosvědčuje před věčností, že ještě existuje a že by snad mohl býti něčím v republice. Jde vlastně o zvláštní druh chytráckého bláznovství, neboť za pana ředitele pořád někdo platí dluhy a pan ředitel dobře ví, co to jsou všechny radosti života a jak se vlastně dělá něco, co není nepodobno kariéře. Jenom že je chvílemi potřeštěn tempem velkého života, které náhodou sem tam zaslechne, a pak vyvede hloupost nebo se aspoň stává velmi směšnou figurkou pro své podřízené. Hrozně rád se rozčiluje, ale nejraději se nějak pěkně baví na účet druhých. Na to ho užiješ vždycky.

Společnost má representační krám v přízemí a v prvním poschodí účtárnu a ředitelnu. Personálu není mnoho, paráda je ovšem náramná.)

PÍSAŘKA (sedí u psacího stroje).

ŘEDITEL (chodí rozčileně pokojem).

PÍSAŘKA (si čistí nehty).

ŘEDITEL: Neslýcháno! Pozvu je písemně na 11, napíšu, že je to nejvýš důležité a oni ovšem tu nejsou! Personál dělá si co chce, ředitel je mu ničím! Jsem ředitelem, nejsem? Slečno?!

PÍSAŘKA: Prosím, noviny jsou už na stole!

ŘEDITEL: Na to jsem se vás neptal. Říkám, že Steiner s Novákem dají na sebe čekat.

PÍSAŘKA: Pan Steiner —

ŘEDITEL: „Pan“ Steiner je starý ničema, kterého vyhodím, jakmile se mi naskytne příležitost! „Pan“ Steiner je darebák, kterému se vyplácejí zálohy na obchody, jež neudělal a nikdy neudělá. Jeho obchodní dopisy jsou samý podvod a nesmysl. (Běhá rozčileně pokojem.)

PÍSAŘKA: Prosím, noviny jsou už na stole!

ŘEDITEL: „Pan“ Steiner je ovšem fešák a dává si na sobě záležet. Není nepodoben sekčnímu šéfovi z oddělení nepřímých daní… (S důrazem.) A Novák je stejný lump! — Noviny!

PÍSAŘKA (mu je podává).

ŘEDITEL (čte, zapálí si doutník): Praha, 20. září…

PÍSAŘKA (píše): Praha, 20. září…

ŘEDITEL (čte, zuřivě dýmá).

PÍSAŘKA (čistí si nehty).

ŘEDITEL (kouří a čte).

PÍSAŘKA (sedí a rovná si účes).

ŘEDITEL (chodí pokojem): Praha, 20. září…

PÍSAŘKA (sama si diktuje): „Napsali jsme minule, že nebude naší vinou, nebude-li státní rozpočet v pořádku… v pořádku…“

ŘEDITEL: Co si to dovolujete?

PÍSAŘKA: Řekl jste nedávno, abych vždycky začala nějak sama, že už to půjde —

ŘEDITEL: Ano, hlavní věcí je začátek. Články „Finančního světa“ však nemohou začínat jakkoliv! To přece uznáte!

PÍSAŘKA (vyndá klidně list ze stroje a nastrčí nový).

ŘEDITEL: Praha, 20. září.

PÍSAŘKA (píše).

ŘEDITEL: Poslední článek je dokonce citován!

PÍSAŘKA: Ale jenom kousek!

ŘEDITEL: Byl toho pořádný kus!

PÍSAŘKA: Kdybych to byla psala já, bylo by to citováno všechno i s datem. (Uštěpačně.) Praha, 20. září…

(Pausa.)

ŘEDITEL: Jak jste to prve začala?

PÍSAŘKA (nastrčí starý list): „Napsali jsme minule, že nebude naší vinou, nebude-li státní rozpočet v pořádku…“

ŘEDITEL (vpadne): „Skutečnost dává nám za pravdu, tečka. O rozpočtu se proslýchá, čárka, že do pořádku je v něm daleko, tak jako má daleko do pořádku dnešní celý náš veřejný život, tečka. Ministr financí vidí málo vábivého v obzorech a občanstvo nevidí tam vábivého pranic. Obchody stojí, krámy zejí prázdnotou, čárka, na všech stranách je jenom plno plánů, jdeme vstříc finanční krisi, po přísné restrikci rozpočtové je tu schodek na 120 milionů…“

PÍSAŘKA: Dvě l?

ŘEDITEL: Cože? (Čte)… „schodek na… 120 milionů“ — co chcete?

PÍSAŘKA: Napsala jsem milion dvě l! Máme to i v názvu tak. Bankovní společnost „Million“.

ŘEDITEL: Prosím vás, nerušte mne! Máte opravdu prazvláštní zlozvyk! (Položí noviny na stůl.) Konečně vypadá to se dvěma l elegantněji. Jako dva miliony.

PÍSAŘKA (píše).

ŘEDITEL: Kdyby jenom ten Steiner — (jde ke dveřím do účtárny) — ještě tu nejsou?

PÍSAŘKA (píše).

ŘEDITEL: Kde jsme?

PÍSAŘKA (opisuje klidně z novin): „Předběžná analysa našeho hospodářského problému je opravdu velmi vážná. Dle slov ministerských není pro náš stát jen charakteristickým, že je mimořádně exportním, nýbrž též to, že se jím stal ve zvýšené míře od převratu…“

ŘEDITEL: A to je pravda!

PÍSAŘKA (klidně): „A to je veliká pravda… Dřívější vnitřní odbytiště našeho průmyslu se stalo z valné části celní cizinou, náš průmysl musí překonávati cizí cla a různosti v soustavě finanční, hospodářské a dopravní…“

ŘEDITEL (rozhorleně): „Přimyslíme-li si pak k tomu ještě velikou krisi mravní, kterou prodělává celá Evropa, kdy majetek bližních stává se spekulačním objektem pro zájmové cíle celých vyděračných skupin — čárka — které se neštítí žádných prostředků — čárka — vědouce — čárka — že se jim celkem nic nestane a že v daném případě přiskočí z určitých příčin na pomoc snad i stát — čárka — ačkoliv nelze pochybovati — nelze pochybovati, že…

PÍSAŘKA: „— že…“

ŘEDITEL: To je špatně!

PÍSAŘKA: „— to je špatně…“

ŘEDITEL: Co to píšete?

PÍSAŘKA: Co diktujete.

ŘEDITEL: Musíte to nějak spravit. „Ačkoliv nelze pochybovati, že to je špatně omluvitelno —“

PÍSAŘKA: To je mizerná čeština!

ŘEDITEL: To mně ještě nikdo nevytkl!

PÍSAŘKA: Ale my měli profesora na češtinu, hezkého kluka!

ŘEDITEL: Pište! Krise mravní — celá Evropa — zájmové cíle vyděračných skupin — „Ačkoliv nelze pochybovati, že to je poslední povinností státu — vidíme, že náprava přijíti musí a že se jí dočkáme, jakmile budeme o to usilovati všichni. Tečka. Nás finančníky přirozeně musí zajímati (nahlédne do novin), jaká jest to vlastně methoda nejdříve, kterou jsou příspěvky pro veřejné svazky z národního hospodářství odčerpány…“

(Zvoní telefon.)

PÍSAŘKA (vezme noviny a píše dle nich klidně dále).

ŘEDITEL: Haló! Zde bankovní společnost „Million“, ředitel… Ano… Prosím? Vyhodili jste našeho insertního agenta? Ale prosím, nemám ani potuchy, neznámý člověk… ovšem z milosrdenství… je to… ovšem je to omyl… omluvte mne u pana šéfa… uctivé rukypolíbení milostivé paní…! (Pověsí sluchátko.)

PÍSAŘKA (píše).

ŘEDITEL (jde ke dveřím do účtárny): Ten hlupák Vaňouček leze s inserty ke konkurenci — pane pokladníku! (Zavře. Písařce.) Tři stránky úplně postačí. Nechte mi to na stole! (Tajemně.) A co vy víte o panu Steinerovi a Novákovi? Víte, že to je sám zloděj? A že to už trpět nebudu? Nevěděli, koho mají pánem, ale uvidí! (Vítězně.) Máme v rukou důkazy! Uvidí, kde nechal tesař díru! (Klidně.) Musím pryč, mám schůzku. Zatelefonujte do tiskárny, že článek dostanou odpoledne.

PÍSAŘKA (dívá se do novin a klidně opisuje): „Musíme rozeznávati bytovou nouzi a bytovou krisi…“

ŘEDITEL (dveřmi vpravo pryč).

POKLADNÍK: Už je pryč?

PÍSAŘKA: Konečně! Ale co se děje?

POKLADNÍK: No, prasklo to!

PÍSAŘKA: Ví už všechno?

POKLADNÍK: Všechno ještě ne, to víte —.

PÍSAŘKA: A zač je toho?

POKLADNÍK: Což pak já vím? Záloha na záloze — to je divný barák. Ale Steiner se vyzná v tlačenici a Novák je dobrá huba.

PÍSAŘKA: Ráno ještě zuřil, teď je už jen ve vítězné náladě —.

POKLADNÍK: Než se vzpamatuje, houpne na špek a je!

PÍSAŘKA: Já jsem dlužná ještě za poslední hedvábné šaty!

POKLADNÍK: Řekněte Novákovi, bez toho na vás bere!

PÍSAŘKA: Já potřebuju opelichance! To už jsem se mohla dávno vdát za takového. Domácí na mne bral! Ale domy teď nic nenesou. (Píše na stroji dále.)

STEINER (elegantní, usměvavý): Servitore, signorina! Co je? Co se děje?

POKLADNÍK: Všichni jsme namočeni!

STEINER: Kdo to prozradil?

POKLADNÍK: Nový účetní. Že prý v zálohách je všechno spleteno.

STEINER: A dali jste mu čichnout?

POKLADNÍK: Nebere.

STEINER: Co vy o něm víte? Já už vím. Spekuluje —

POKLADNÍK: Pro Kristapána!

STEINER: Mne nebude nikdo nic vykládat! A ostatně, starý brachu, tužte se! Ukažte, co umíte! Ten, kdo spekuluje, dělá rámus jenom jednou.

POKLADNÍK: Ale pořádný!

STEINER: A na takový rámus patří velký hadr. — (Písařce.) Co dělá starý? Ještě ho bolí často hlava? Kam teď chodí na víno? Bože, to jsou historie, sotva člověk se po 14 dnech vrátí z nejlepších kšeftů — pro nic za nic! Stará prý je bez mladého a mladá nechala starého… Tomu nerozumím. A teď prý jsou z toho koníčky… Panečku, ty sežerou peněz! To já znám. Koníčky — to je něco více než pomeranče po převratu. Na těch náš pán prodělal dva miliony, na koníčkách to může prodělat taky. Jenom co mu zaopatříme stáj. Ty pomeranče! Sám jsem je vezl z Italie. Čtyři dny stály nám na nádraží v Táboře, až to z vagonů teklo potokem. Děti to nechtěly ani zadarmo. A co ona — kočindo?

PÍSAŘKA: Fešák jako vždycky!

STEINER: Dejme to dohromady! Co to píše? (Čte.) „Bytová péče zůstane trvale úkolem komunální politiky…“ To je vidět, že tedy chudí nikdá bydlet nebudou. To je zase nový článek?

PÍSAŘKA: Dělám to sama, jenom to trochu přehazuju.

STEINER: Že to ještě někdo čte! (K pokladníkovi.) Tak co, jak budeme dlouho čekat?

PÍSAŘKA: Vrátí prý se co nevidět.

POKLADNÍK: Šel na víno.

STEINER: Pak tam padne na Nováka. (K písařce.) Kolik potřebujete ještě toho cancu? Pište! (Sedne do šéfova křesla.) „Počasí je venku náramné, řepa roste jako z vody, o posvícení všechno to voní, každý vydělává, jak umí. Jenom blázni říkají, že lidé nemají peněz a jenom ten, kdo nestojí za nic, vzdychá. Nepatříme ke vzdychalům, nás zajímá každá bába a každá holka bez peněz, ovšem když je hezká…“

PÍSAŘKA (klidně opisuje z novin): To je sice pravda, ale do článku to nepotřebujeme.

POKLADNÍK (zděšeně): Starý jde!

STEINER: Novák s ním. Kdyby bylo nejhůř —

POKLADNÍK: Všechno je připraveno! Žena čeká vedle v kavárně! (Zmizí.)

ŘEDITEL (vejde).

STEINER (vesele): Poklona, pane řediteli! (Chce mu pomoci svléci kabát.)

NOVÁK (ho srazí pohledem): Poklona, slečno!

ŘEDITEL (svlékne si sám kabát, zamne několikrát rukama): Slečno, zavolám vás později.

PÍSAŘKA: Prosím, pane řediteli. (Pryč.)

ŘEDITEL: Prosím, pánové, račte si usednout!

STEINER (k Novákovi): Pan ředitel je v slavnostní náladě, dostaneme remuneraci!

NOVÁK: Však bychom si ji také zasloužili! Není řemeslo, jako řemeslo!

ŘEDITEL: Předně to není hezké od vás, pane Nováku, že mne necháte čekat a sedíte naproti. Za druhé mám s vámi oběma, pánové, velmi vážnou rozmluvu.

NOVÁK: A já se vám omlouvám, pane řediteli, dříve než začnete s tím druhým. Nenechal jsem vás čekat, nýbrž čekal jsem na toho zde (Steinera) a není mou vinou, že místo něho jste přišel vy. Či přál jste si snad zde nahoře mluviti s námi jednotlivě?

ŘEDITEL: Skoro by mně to bylo milejší.

NOVÁK (se Steinerem vstávají najednou se židlí): Pak račte dovolit…

ŘEDITEL: Zůstaňte oba!

NOVÁK (se Steinerem se zadívají na podlahu a mlčí).

ŘEDITEL: Jsou určité věci v obchodě, pánové, které zavazují. Vám to je jistě velmi dobře známo a snad se nemusím u toho zdržovati obšírněji. Pan Steiner je mým starým dobrým známým a pan Novák naším nejlepším zástupcem, kterého na Moravě máme. Přes to však jsem nucen vysvětliti vám dnes radikálně několik věcí, které snad dobře pochopeny nebyly. (Rozohňuje se.) Naše losové oddělení zkvetlo v poslední době měrou tak nápadnou, že jsem nařídil velkou revisi všech posledních obchodů.

STEINER (klidně): Revisi prováděl nový účetní —

ŘEDITEL: — dobrý člověk, kterého náš pokladník sice nemá rád, ale rád míti musí, poněvadž je to účetní. Účetní s pokladníkem se zřídka milují.

NOVÁK (významně): Snad jste chtěl mluviti o nás, pane řediteli?

ŘEDITEL: Ano, musím již zase mluviti jen o vás. Revisí bylo zjištěno, že vybírání záloh dostoupilo nebývalé výše a že jde velmi často o obchody, které nebyly ani řádně dodělány. Byly zjištěny případy, že naše společnost byla přímo poškozena provisemi, které naši pánové si zvykli klidně vybírati od upisovatelů přímo v jakékoliv výši v domnění, že se to všechno súčtuje. Kdy, to je ovšem kardinální otázka, která však pány dle všeho nezajímá. Přiznám se, že objednávky losů předčily všechno očekávání. Mohli jsme hoditi na trh všechno zboží, které jsme měli k disposici, a přiznám se znova, že jednu dobu byli jsme skoro v úzkých, kde sehnati potřebné množství.

NOVÁK: A za to nás chcete vyhodit…?

STEINER: Myslíš? Nemyslím, že pan ředitel by šel tak daleko.

ŘEDITEL: Pánové, věc je opravdu velmi vážná. Jsou tu nesrovnalosti, kterých krýti nemohu. Krýti je nebudu. Krýti je — nesmím!

STEINER: Číslice, pane řediteli! Smíme o ně prosit?

ŘEDITEL: Neodvažuji se je vyslovit!

NOVÁK: A kdyby toho bylo za 120.000, pane řediteli, kolik jsme vám vydělali?

ŘEDITEL: Nedomluvil jsem. Doufám, že mne necháte domluviti, pánové?

NOVÁK: Prosíme!

ŘEDITEL (temně): Dole v kanceláři je několik udání, která mohou se státi vážným skandálem. Nechci jíti před soud, nás ústav se nesmí dožíti ostudy, že by některý jeho činitel byl jmenován v soudní síni novin!

STEINER: Ach, to byste ovšem přenechali úplně nám vždycky, není-li pravda, pane řediteli?

ŘEDITEL: Myslím to vážně!

NOVÁK: A my nikoliv? Jenom řekněte rovnou, pane řediteli, co jste se rozhodl nám říci, my už jsme takoví, že sneseme všechno!

ŘEDITEL: Navrhnu, abyste byli propuštěni! — (Pausa.)

NOVÁK (jde ke dveřím): Pane pokladníku! (Zavře.)

POKLADNÍK (vejde): Pane řediteli —

NOVÁK: Prosím, abyste byl svědkem naší rozmluvy.

POKLADNÍK: Nemá-li pan ředitel ničeho proti tomu…?

STEINER: U čerta! Snad máme také určité právo na vaši přítomnost, pane, a nemusel byste být proti nám jako vždy!

ŘEDITEL (vstane, přechází, pokyne pokladníkovi): Prosím…

POKLADNÍK (usedne, oči k zemi).

NOVÁK: Věc je ta, pane pokladníku, že máme dostati vyhazov.

ŘEDITEL: Pan pokladník je svědkem, byl svědkem toho, že jsem tomu nechtěl! Bránil jsem pány proti podezření —

STEINER: Ale teď tomu chcete?

POKLADNÍK: Zdá se, že jste si to, pánové, zavinili sami.

STEINER, NOVÁK: Čím? Doklady! Důkazy! Chceme důkazy, pane řediteli!

STEINER: Pořád si mnu vlastně oči a nevím, ráčil-Ii pan ředitel žertovat či nikoliv. My jsme ovšem podřízená branže v tomto obchodě, s námi se může dělat, co se komu zlíbí. My jsme obětní beránci, kteří jdou i do kriminálu s hrdým čelem, že vědí, že sloužili nezištným kapsám. Pane řediteli! Vy přece dobře víte, že podomní obchod s losy je vůbec zapovězen. Četník a kterýkoliv mizera policajt může nás zjistit jenom proto, že jsme provozovali s vašimi losy podomní obchod. Zaplať pán bůh, že nás nesmí hned vést jako nějaké vrahy do vězení nebo nám někde za plotem vynadat proto, že nás první československá společnost „Million“ poslala za svým — v první řadě — za svým výdělkem! Ach, pane řediteli, losy smí prodávati jen bankovní závody, které mají zvláštní povolení ministerstva financí, ale agenti těchto závodů nesmějí prováděti obchodní návštěvy jako agenti pojišťoven. S prodejem losů mají býti tyto závody odkázány pouze na poštovní nebo novinovou reklamu a inserci, na prospekty atd. Dělejte to! Proč neděláte jenom to? Proč se neodvažujete prodávati svoje losy jenom tímto způsobem? Jak by se vysmály všechny konkurenční firmy, až ony by mohly házet na trh všechno zboží, které měly k disposici, jak jste se ráčil prve vyjádřiti sám! Proč jste si nás zavolali? Pro naše krásné oči? Či jenom proto, abychom jezdili po venkově a tam vyprávěli neodolatelné pohádky o vašem krámě, kam však nutno jeti rychlíkem či letěti aeroplánem, aby člověk mohl vyhrát pár set tisíc či milion? Tady je někde velká nespravedlnost, pane řediteli, a já si dovoluji na ni upozorniti.

ŘEDITEL: Křivdíte nám!

STEINER: A vy nám ráčíte ubližovat!

POKLADNÍK: Myslím, že jde hlavně o nedoložené vybrané zálohy.

ŘEDITEL: Ano a to je — zlodějna, pánové!

STEINER, NOVÁK (vstanou): Půjdeme?

ŘEDITEL: Ano, to je prasprostá zlodějna, pánové — a já ji trpět nebudu! Přimhouřil jsem oko již několikráte, ale tentokrát už bych musel býti slep, abych neviděl.

NOVÁK: Nevidíte! (Usedne.)

ŘEDITEL: Neříkal bych to, být na vašem místě, neboť vaše místo je horší, než místo vašeho přítele.

NOVÁK: I vždyť ono je to stejné, pane řediteli! Slušní lidé se vždycky porovnají.

POKLADNÍK: Pokladna nesmí utrpět! O to, myslím, jde.

NOVÁK: Neutrpí, jakmile se dohodneme.

ŘEDITEL: Pánové, přiznám se vám, ačkoliv bych neměl: je tu i nátlak zvenčí.

STEINER: Ještě něco? Snad to bude zajímavější pro nás, pane řediteli! (Usedne.)

ŘEDITEL: Praví se, že vláda musí zakročiti proti losařům, neboť stížnosti z venkova se jen jen hrnou. Ještě včera mluvil jsem s politikem, který prohlásil, že bude nutno vydati zvláštní nařízení proti tomuto strašnému obchodu lidskou hloupostí, jak on to nazval. Náš závod není angažován jenom na losovém obchodu, víte, že jsou tu určité vlivy dvou politických skupin, jde, pánové, i o moji kariéru a nevidím, proč bych se měl obětovat.

NOVÁK (vyndal jakýsi kulatý peníz a přehazuje ho z ruky do ruky): To jsme také čekali. Pane řediteli, než se nám odvděčíte docela za to, že jsme vydělali vašemu závodu — kolik? — řekněme, milion —

POKLADNÍK (s významným úsměvem): — řekněme —

NOVÁK: — budete tak laskav a odpovíte na několik mých otázek?

ŘEDITEL: Nebudou-li zbytečné —

NOVÁK: Nebojte se! Kdo má hlavní zájem na tom, aby se státní losy prodaly? Máte ho vy?

ŘEDITEL: Jenom částečně.

NOVÁK: Vysvětlete to panu poslanci a řekněte, že ho srdečně pozdravujeme. Vidíte tento peníz?

ŘEDITEL: Je to francouzská provrtaná mince.

NOVÁK: Stříbro.

ŘEDITEL: Přivezl jsem jich kdysi několik z cest dětem.

NOVÁK: Dětem!

POKLADNÍK: Dovolte! (Prohlíží si peníz a při tom si šeptá se Steinerem.)

NOVÁK: To je docela moudrá věc. Stříbro nebo zlato, napíchané na kovové tyči a i když je to jen měď, přece jenom něco, co má velkou kupní cenu a jde s tyče velmi těžko… Řekněte našim politikům, ať dají těchhle peněz nadělat pár vagonů a pak vám obchod s losy předáme s klidem, neboť neprodáte ani jeden. Teď to jde. Za papír papír a s ním kus pořádné naděje, na to se nachytá ledakdos a všichni lidé, kteří kupují, nejsou zrovna hloupí! Ovšem, že prodavač vždycky musí mít za ušima, aby prodal všechno, co lze. A teď — ven s číslicemi! Venku sice zvoní poledne, ale co na tom záleží? Buďto si rozumíme, anebo se rozejdeme… Já se uživím vždycky.

STEINER: Neopustíme se! Nemám konečně jenom blaho této firmy na starosti!

NOVÁK: A co jsme měli teď rozdělaných kšeftů! Při dobré vůli mohlo to být do 14 dnů v pořádku! Ale když jde o — zlodějnu, pane řediteli —?

ŘEDITEL (na kterého přišel náhlý záchvat nepochopitelné poctivosti): Nikoliv, nikoliv! (Udeří na stůl.) Ovíjíte mne svými lžemi a důvody, ale já mám právo mluvit! Je to zlodějna a bašta!

POKLADNÍK: Ale, pane řediteli, neračte se rozčilovat!

ŘEDITEL: Mlčte! Snad jste s nimi smluven! Dá se to zjistit! Neodejdu odtud, nikdo neodejde dnes odsud, dokud nebude zjištěna úplná pravda! Já jsem tu pánem, já tu rozkazuju, já dělám pořádek, já propouštím koho chci a přijímám — koho chci! Ano, vždyť vy, pánové, si mne nevážíte! (Hledá horečně ve stole.) Tady je váš pozdrav z prázdnin. „Máme se dobře! Steiner.“ Pan Novák napíše sem několik veršů o Benátkách, ale kde je „S veškerou úctou?“ Pánové, nejsem puntičkář, ale zde — zde je někde začátek všeho, nedostatek discipliny, začátek nepořádku, že až bůh brání!

POKLADNÍK: Pan ředitel ráčil pochybovat i o mně — (jde ke dveřím, ukloní se, odejde).

ŘEDITEL: Na personál se nelze spolehnout! Za rohem museli vyházet všechno i s vrátným!

STEINER: Pane řediteli, snad se vám nelíbí dokonce i náš Spirita?

ŘEDITEL: I ten má šibeniční obličej —!

NOVÁK: Pak ovšem přestává všechno! Když je vám podezřelý i sluha, který chodí pro párky —?

ŘEDITEL: Eh co! Jaký já jsem ředitel? Ředitel bankovní společnosti „Million“! Jaké krásné jméno! Praskne-li to s ní jedenkráte, bude to rázem vtip za vtipem: „Milion bez milionu. Milion, který okradl milion… Milion hromů —“ do nekonečna, do nekonečna to půjde! Přitáhnou za vlasy kde jakou nesmyslnost z minula, šťáva z táborských pomerančů poteče novinami, vystříhají úvodníky z „Finančního světa“, nahý budu stát před celým světem — a pro koho? — Pro vás? Za to, že jsem zavíral oči, tam, kde jste snad kradli, obírali hlupáky a mně malovali pak straky na vrbě? Nikoliv a tisíckrát nikoliv! Jsem rozhodnut! Proto jsem vás zavolal do Prahy. Dnes do večera to spočítáme. Tady se zavážete, že doplatíte, co jste přebrali! Tady, tady krví se upíšete a nic vám nepomůže! Zavolejte pokladníka! Zavolejte účetního! Co je?

(Dveře se otevrou. Ve dveřích objeví se holčička s nějakou paní, která se tváří přívětivě, za ní pokladník, písařka a asi pět vyděšených obličejů.)

POKLADNÍK: Ale nechoďte tam! Přišli jste pozdě… Bylo to dobře myšleno, ale…

HOLČIČKA: „Vážený pane šéfe!“

ŘEDITEL: Co je to?

NOVÁK (na pokladníka): To je vaše dítě?

POKLADNÍK: Tolik se na to těšila…

STEINER: Co se stalo, co se děje?

HOLČIČKA (plačtivě): „Vážený pane šéfe!

ŘEDITEL (zuřivě): Já? Dvacet pět let? Ale co je to?

HOLČIČKA (podává mu kytici):

(Rozpláče se.)

ŘEDITEL (po velké pause mrští kyticí na pohovku): Ven!

POKLADNÍK (k dcerušce): Pojď, ubohá beruško! To jsi nečekala, viď? (Nová velká pausa, personál se zděšeně ztratí.)

ŘEDITEL (vítězoslavně): Aha! Mám vás! Mám vás! (Rozchechtá se hystericky.) Pětadvacet let, co pracuju na národa roli dědičné? Kdy pak jsem začal — cha, cha? (Šíleně.) Mám vás! Mne neoklamete, holečkové! Tyhle švandy jsem dělával taky! Taky jsme měli „restle“ a pověsili jsme řediteli bulíka na nos —!

STEINER: Nu, vidíte, pane řediteli, tihle snad to mysleli dobře!

ŘEDITEL: Ale nebyl při tom — u nás — švindl! Mám vás a jak jste to hloupě narafičili! Na mne a s takovým podfukem! Nic chytřejšího vás nenapadlo? Zdá se, že tu jde o více, než jsem myslel? Ale to už se dá zjistit!

STEINER (k Novákovi): Půjdeme? Pan ředitel je dneska pramizerně naložen.

ŘEDITEL: Nikam nepůjdete, tady zůstanete! (Jde ke dveřím.) Účetní a pokladník ihned ke mně! Nikoliv, jenom pokladník! Ale ne — ať přijde i účetní! (Jde ke dveřím.) Písařka! Odneste článek! Přehlédnu ho zítra! Kdo je dole v krámě? Kde je účetní? (Řve u dveří do kanceláře.) Účetní!

PÍSAŘKA: Účetní reviduje krám.

ŘEDITEL: Volám-li ho, má tu být! Mám si jít proň sám? Dobrá! (Bouchne dveřmi, odejde.)

STEINER (zívne): Dnes asi nepůjdu domů k obědu.

POKLADNÍK: Žena se mi rozplakala.

NOVÁK (jde za písařkou): Nevdávejte se, mužští jsou blázni.

PÍSAŘKA: A to je na nich nejhezčí, právě to!

NOVÁK: Vemte si tedy starého!

PÍSAŘKA: Neštípejte! (Pryč.)

STEINER: Kolik je toho?

POKLADNÍK: Moc jsem toho nepustil.

NOVÁK: Zdá se, že si pan účetní trochu moc šplhnul.

POKLADNÍK: Povídám mu: „To se musí šikovně…“ a nedal si říci.

STEINER: Osel!

NOVÁK: Pršet rozhodně nebude.

STEINER: Čichá dobře, ale nos má přece jen špatný.

POKLADNÍK: Ještě nehořelo, přenáhlili jsme se!

NOVÁK: Což, nápad není špatný, ale starý ještě dnes nebyl na víně.

POKLADNÍK: Na konec zase přijdeme každý na své, nač tedy ten rámus?

STEINER: Rád bych znal šéfa, kterému bych mohl každý obchod deklarovat od a až do z, kde pak ty konce!

NOVÁK: Musíme to zkrátka trochu zarazit, ale fachčit se bude dál!

POKLADNÍK: Zdá se, že je posedlý nějakou touhou dělat kariéru. Však už byl nejvyšší čas! Veřejný pracovník, který do 45 let není aspoň jednou v nějaké větší motanici, ten aby se chystal pomalu jít do Troje za převozníka.

NOVÁK: Eh — co! Bylo — bylo, nebylo — nebylo! Nebojím se!

STEINER: Ať nedopaluje! Hodíme mu to — sami pod nohy, zejtra pro nás pošle!

NOVÁK (snivě): Kdyby mu nebyla zmizela ta jeho — a milostpaní zase — co pak dělá její kluk?

POKLADNÍK: Jezdí po Australii s tenisem.

NOVÁK: Tomu se říká osud — a pak to odneseme my!

STEINER: Pitomý osud, který si hraje s člověkem. Kašpařina pro dospělé. A tak si aspoň sedněme! (Všichni usednou.)

ŘEDITEL (vede dovnitř jakéhosi moravského venkovana, který má koš na ruce): Opravdu neslýcháno! Tento hodný muž ptá se po mně a celý krám ovšem ho nechce pustit nahoru! Proč? Ptá se po řediteli! Že prý k řediteli nemožno! Pojďte dále, milý příteli! Pojďte dále, nebojte se!

VENKOVAN: No však! Poctivého k poctivému darebák nepustí. To sa zná.

ŘEDITEL: Tak jest! To je pravé slovo! Lid, který mluví pravdu! A nyní ven se vším! Zdá se, že přišel příklad, na kterém se všechno objasní. Pojďte dále, příteli! Pojďte! Usedněte! Odložte si! Buďte tu jako doma!

NOVÁK (mrkne na Steinera): Znáš ho?

STEINER: Stréček z Varnsdorfu! (Zvedne malíček.)

(Pausa.)

VENKOVAN: A tož jsou oni ten pan řiditel?

ŘEDITEL: Ano, a co jste nám přinesl? Jen pojďte dále!

VENKOVAN: Támhle stojí pan řiditel! (Jde k Novákovi.) Pozdrav pán-bůh!

NOVÁK: Pozdrav pán bůh! No — že jste mne poznal!

STEINER: A co pak mne už neznáte? Hned jsem věděl, kam vás zařadit!

VENKOVAN: Nu, jak by ne? Oni přece byli u nás, toť s panem řiditelem — však už se těšíme, až to vyhrajeme! A kdo jsou ten pán? (Ukáže na ředitele.)

ŘEDITEL: Z daleka jste?

NOVÁK: To, to je sám pan vrchní ředitel —!

VENKOVAN (podává řediteli ruku): To budou mít naši radost! Pan vrchní ředitel! A co dělají panička?

NOVÁK: A toto je náš pan pokladník.

VENKOVAN: Nu, sakryš, břicho má opravdu jako kasír. Tak to má být! Tož, pane vrchní řediteli, či jak mám říkat —

ŘEDITEL: Z daleka jste?

VENKOVAN : A co by z daleka? Z Moravy. Skoro až od uherských hranic. Proč by to bylo daleko? V noci sedneš a ráno jsi v Praze. A ve vlaku spíš jako na lavici doma.

STEINER (se rozpomene úplně): A co dělá váš bratranec?

VENKOVAN: Však víte, podzim je tu, hody budou a tož na peníze se každý třese. Hody bez peněz — to je prohraný život.

ŘEDITEL: A ti pánové vám prodali losy?

VENKOVAN: Mně? Mně ne!

STEINER: Kdež pak jemu, (záhadně) ten má chalupu v pořádku!

VENKOVAN: Nu, nějaký ten dluh mám taky. Taky bych potřeboval pár těch stavebních! Však myslím, nezapomenete, ale jindy?

ŘEDITEL: Cigáro si nevezmete?

VENKOVAN: A naděl pán bůh, co bych nevzal?

NOVÁK: A snad i skleničku něčeho silnějšího, pane — vrchní řediteli?

VENKOVAN: Slivovice bude letos dobrá, řádná, celou zimu se budeme na peci olizovat.

POKLADNÍK: A do Prahy jak jste dojel?

VENKOVAN: Enu — na ajzipónu.

POKLADNÍK (aby něco řekl): A lístek, kolik vás stál lístek?

VENKOVAN: Že jste tak zvědavý. Jste revisor? Nač se ptáte na takové hlúpoty?

ŘEDITEL (naleje do sklének).

NOVÁK (klidně): A nám, pane vrchní řediteli, nic?

VENKOVAN: Tož buďto všem, nebo nikomu! To mají pan ředitel pravdu!

ŘEDITEL (naleje znova, Novák zapálí strýčkovi doutník, sám si zapálí také).

VENKOVAN: Tož já su František Vykydal, abyste si dobře vzpomněli a daj nám pan bůh zdraví!

NOVÁK: Pán bůh daj!

ŘEDITEL (si mlčky přiťukne).

VENKOVAN: Sákryš, to leze jaksi kamsi až pod žaludek; není divu, že je v té Praze tolik rozumných hlav! (K pokladníkovi.) A od nás, pane revisore, je půl hodiny na dráhu, ale že jsou obě dědiny sešvakřené, tož jezdíme všeci na ajznboňácký lístek. A teď nás možete udat. Od nás toho kasír moc neuvidí. A co dostane, prohraje v kartách. Tož tací jsme my u nás.

NOVÁK: Nu, a tož vás pěkně, pane Vykydale, vítáme do Prahy. Jsme rádi, že jste dojel za námi.

ŘEDITEL: A prosím, abyste bez obalu vyložil, proč jste nás navštívil.

VYKYDAL: A to ne!

ŘEDITEL: Proč pak?

VYKYDAL: To je věc mezi námi.

ŘEDITEL: Ale já jako „vrchní“ ředitel to snad mohu vědět?

VYKYDAL: A to já nevím. (Potutelně.) Ale nalejme si něčeho jiného, nového rozumu přibude! Tak se to dělá, pane vrchní řediteli, u nás. Než něco zvíš, třikrát nalej!

POKLADNÍK: To je pravda!

ŘEDITEL: Nalejme si ještě té staré!

NOVÁK: Pane vrchní řediteli, snad by se mělo poslat i pro kousek salámu?

POKLADNÍK: Pošlu okamžitě! (Odběhne.)

VYKYDAL: A toto jest nejsprávnější: dobrý podklad k dobrému pití. A pak teprve rozvázat jazyky. Neboť co jest platno člověku, byť celý svět získal, když k vínu slaniny není? (Všichni se rozesmějí.)

NOVÁK: A co dělají pan starosta?

VYKYDAL: A jak vy to máte tady rádi, když se to vykládá? „Svině mu nežere, krávy mu nedojí“ — ale povím vám pravdu: zase se ztratily u nás peníze, na knížky prý to bylo. Knihovnu měli z toho postavit či kterého ďábla, a peníze jsou ty tam. Nikdo by nevěřil, jaký zázrak — a přece pravda!

NOVÁK: To jsou pěkné pořádky! Jste vy tam, myslím, všeci stejní!

VYKYDAL: Však jsme vás proto prosili, abyste k němu nechodili. Co můžeme vyhrát my, to ať mu ani kol nosa nekmitne, natož do kapsy aby přiletělo! — „Uhni, zeman ide!“ — křičel by na návsi, kdyby on měl ty losy, co jste nám prodali!

ŘEDITEL (zakašle).

NOVÁK: Však už to máme tady s panem vrchním ředitelem domluveno —

STEINER: I pro pana faráře přivezeme, ale pro toho až tak za půl roku.

VYKYDAL: Však i ten má dost času! (Tajemně.) A já abyste věděli, jsem vám i cosi dovezl! (Jde ke koši.)

POKLADNÍK (se vrací).

ŘEDITEL (jde za Vykydalem).

VYKYDAL (vyndá pár bažantů z koše): Chlapáci! Voda jich letos vytopila plno — ale pro nás je jich vždycky dost. (K Novákovi.) Nu, a tož, pane řediteli — jsou pro vás!

NOVÁK: No ja — to musíte dát panu vrchnímu řediteli!

STEINER: Pane vrchní řediteli — račte!

ŘEDITEL: Já, pánové, a zač?

VYKYDAL: Za to, co my všichni víme, a co nikomu nepovíme! Však bažant není špatná věc!

ŘEDITEL: Ale co s tím?

VYKYDAL: U nás to jíme. Divoká kachna už není tak dobrá, ale taky se nezahodí. Ešte lepší je krocan, ten prý má devatero maso. Já to nejím. Druhý radní snědl jen jednoho, také vole mu narostlo!

SPIRITA (vysoký sluha, věčně špinavý, přináší dovnitř nakrájený salám a tři láhve vína).

NOVÁK: A toto, pane Vykydale, se taky nezahodí! Dobrý salám, jakého u vás není!

ŘEDITEL (pověsil bažanty na věšák): Pěkné kousky!

STEINER: A tak se mně zdá, že ani nejsou střeleni.

VYKYDAL: U nás se ještě teď nestřílí.

ŘEDITEL: Jak to?

NOVÁK (vesele): Zatím se chodí do ok do panského, pane vrchní řediteli!

VYKYDAL (vesele): Však já to povídal všem, že jste z našich! Vrána vráně oči nevyklove!

ŘEDITEL: Nuže, sedněte si, pane Vykydale, a berte si! (Chodí pokojem, zastavuje se, naslouchá, po chvíli jen naslouchá.)

VYKYDAL: Však mám hlad, vytrávilo mi jaksi.

ŘEDITEL: Prosím, pánové!

VŠICHNI: Pěkně děkujeme!

NOVÁK: Toto máte pěkný kousek, pane Vykydale! Toto necháme panu vrchnímu řediteli —

ŘEDITEL: Nikoliv, prosím — nemám právě chuť —

VYKYDAL: Tož dejte sem! Božím darem se nikdy nemá pohrdat. I salám je boží dar.

STEINER: A dobrého vína nalejeme, ochutnejte, pane Vykydale!

VYKYDAL (dívá se proti světlu, pak se napije): Hm… (Pojí kousek, zvolna se napije.) Aha! Tož cukr to není.

NOVÁK: To nám to mnoho nechválíte?

VYKYDAL: Uvidíme! (Napije se znova, krkne si klidně.) Aha! To je ono!

NOVÁK: A víte-li, pane Vykydale, že vás sem pán bůh poslal? Tady pan vrchní ředitel se na nás rozhněvali, že tam k vám chodíme!

VYKYDAL (s plnými ústy): Nu, a proč byste nechodili? Temu nerozumím —

ŘEDITEL: Jen jezte, pane Vykydale!

NOVÁK: Řekněte sám panu vrchnímu řediteli: Nutili jsme vašeho pana bratrance do něčeho?

VYKYDAL: A to tak! Ještě někoho nutit?

NOVÁK: Vy jste byl při tom —

VYKYDAL: — a všechno bylo „kameň do vody“!

NOVÁK: Nu, ovšem. Snad jste to také nikde v dědině nepovídali?

VYKYDAL: Já ne —

NOVÁK: A pro Kristovy rány —?

VYKYDAL (zvolna): A tož to je tak. Martin je trúba, který si nevidí do huby. Dozvěděl se to strýc…

NOVÁK: To jsme ovšem v kaši! S tím jsme nepočítali!

STEINER (hra): Leda že by se někde něco uvolnilo…

POKLADNÍK (s ředitelem se na sebe dívají významnými pohledy).

NOVÁK: To je těžká věc! O tom raději ani slova! Víte, že to jsou těžké věci.

VYKYDAL (zvedne sklenku): Tož daj nám pán bůh zdraví!

VŠICHNI: Na vaše zdraví, pane Vykydale! Na zdar!

NOVÁK: Ale snad by tady pan vrchní ředitel —

VYKYDAL: Mocný pán všechno zmůže. Mocný pán, chce-li, vousy narostou.

ŘEDITEL: Nerozumím.

NOVÁK: Vyložte to panu vrchnímu řediteli!

VYKYDAL: Však mu to vyložte sám! Já zatím něco pojím —

NOVÁK: Tož, pane vrchní řediteli, prodali jsme tady panu bratranci pana Vykydala menší skupinu, kolik toho bylo, to už nevím —

STEINER: Za 1500, myslím…

VYKYDAL (klidně): A jak by? Za 28 stovek toho je!

NOVÁK: Tedy za 28 stovek. Mezi stavebními losy je… (Tajemné gesto rukou, které značí: důvěrně prodaný los, který vyhrá…)

ŘEDITEL (nechápe sice nic, ale zahučí): Ano —

NOVÁK (podívá se na Steinera): On to potřebuje, je potřebný člověk. A tak ti ostatní dostali chuť také. U strýce pana Vykydala jsme ovšem nebyli, ale když on si pro nás posílá, zdá se, že by se mu vyhovět mělo. To je asi všechno, či ne?

ŘEDITEL (který najednou všechno pochopil): To je opravdu — opravdu zvláštní situace…

STEINER (k Novákovi): Pane řediteli, však beztoho děláme tenhle týden revisi a myslím, že něco zbude určitě. Ale je to ve skupině červeného kříže, takže bychom tam mohli za pár dní docela klidně jet.

NOVÁK: Však červený kříž není špatná skupinka — co říkáte, pane Vykydale?

VYKYDAL (jí a pije): Daj nám pán bůh zdraví! U nás jsme na to vybírali a tož bychom z toho něco neměli?

VŠICHNI: Na zdar!

VYKYDAL: Řekli: „Francku, jeď!“ Jel jsem. Tady su. A když to nepřivezete, nepřivezete. Budeme hledat těch pánů jinde. Však na berním úřadě máme také známých…!

NOVÁK: A to tedy nemůže být! A to se tedy nestane! Já vím, že pan vrchní ředitel půjde s námi…

ŘEDITEL: Já? S vámi?

NOVÁK: Neříkám, že zrovna tam, ale my tam musíme, pane vrchní řediteli!

VYKYDAL: Však začínají u nás hody. Lidí plno, nikdo si vás ani nevšimne, losy dovezete, všeho bude dost, ještě s děvčicemi si zatančíte — muziku máme dobrou.

NOVÁK: A tož platí! Tady je ruka na to!

VYKYDAL: Teda jistě?

STEINER: Dojedeme, přivezeme!

VYKYDAL: Pošleme vám bryčku na nádraží, jenom byste museli napsat, kterým vlakem přijedete. A číslo mám 47!

POKLADNÍK (honem zapisuje).

VYKYDAL: I pan vrchní ředitel by mohli dojet. Však u nás už bylo pánů a jakých! Na fůrách jsme to ráno vozívali na dráhu, ani zpívat už nemohli!

NOVÁK (nalije): Tož na shledanou!

VYKYDAL: Ale dovezete to jistě?

NOVÁK: Dovezeme!

VYKYDAL: Ať je to červený kříž nebo jiný ďábel, jenom když vyjde! Musím ještě nakupovat.

STEINER: Bude to červený kříž, je v pokladně.

VYKYDAL: A sákryš! To teda bude u nás veselo! Ale nikdo nic! Jak říkám: Kameň do vody! Já nic — ty nic — a za měsíc jim to ukážeme. Já su u nás v oposici. Starosta nesmí dostat nic. Uděláme to s prvním radním, polí nakoupíme — ja, uvidí ještě svět, kdo je Franc Vykydal — (Napije se, ostatní s ním.) Víno je dobré… (Škytne.) Dobře jste mne přivítali, pán bůh zaplať!

VŠICHNI (ho vyprovázejí ke dveřím).

VYKYDAL: A tož mám takovou radost, že ani mluvit nemožu —!

ŘEDITEL (blahosklonně): S bohem, pane Vykydale!

NOVÁK (vesele, poklepává Vykydalovi na záda): Na shledanou! K muzice půjdeme, zatancujeme si, možná, že i blázna v kole uvidíte!

VYKYDAL: Těch bude dost! Tož jistě dojedete?

NOVÁK: Jistě! Všechny pozdravujte!

POKLADNÍK: Poklona!

VYKYDAL (bez motání ve dveřích vyjde).

(Velká pausa. Steiner s Novákem stojí u dveří do kanceláře, pokladník u stolu a sem tam se napije. Ředitel chodí pokojem.)

STEINER (s Novákem vědí, ze mají napolo vyhráno a proto nespěchají).

ŘEDITEL (náhle se zastaví): Pánové, jsem — jsem prostě ohromen.

POKLADNÍK (zakašle).

ŘEDITEL: Ještě teď se mi zdá, že to nepochopím. Byl to člověk, kterému se říká po pražsku „křen“?

NOVÁK: Ne!

ŘEDITEL: Jak jim říkáte vy?

NOVÁK: My?

STEINER: Stréček z Vamsdorfu.

ŘEDITEL: Co je to?

NOVÁK: To je naše věc, pane řediteli.

ŘEDITEL: Nerozumím.

STEINER: Nemusel jste nikdy vydělávati tak tvrdě jako my.

NOVÁK: Nu, ale, když to tedy chcete vědět —

STEINER: Vamsdorf — to je dědina, která má losy. A to byl tedy strýc z takové dědiny.

NOVÁK: Já myslil, pane řediteli, že tedy dostaneme vyhazov?

ŘEDITEL (přimhouří oči): „Pane — vrchní řediteli…“

NOVÁK (oddychne si): Tak jste to aspoň viděl…

ŘEDITEL: Povídám, nemám slov!

POKLADNÍK: Ale není to zrovna hloupý člověk. Pít uměl dobře a snědl toho pěknou hromadu a ani to nevypadalo, že jedl.

NOVÁK: Však oni to znají taky! Taky by mohli nalít všem a nepit sám! (Drcne do pokladníka.)

POKLADNÍK: Prosím! (Nalévá.)

ŘEDITEL: Pánové, o celé věci promluvíme si jindy, teď opravdu není na to čas! (Pozvedne sklenky.)

NOVÁK (vážně): Pane řediteli, jsou-li někde nějaká nedorozumění v účtech, je to jenom z návalu práce, která nemohla být řádně zdolána. Kdyby pan pokladník nebyl zbytečně proti nám, o novém účetním nemluvím, poněvadž ten dělá svou politiku, vaří svou polívku — musel by pan pokladník dosvědčiti starou známou pravdu, že čím je větší nepořádek mezi agenty, tím je více peněz v pokladně. Pane řediteli, nejsem snad ponejprv v nějakém větším závodě, loni jste vydělali na mně a na kolegovi Steinerovi velmi slušné peníze a já tedy považuji za samozřejmé, že není možno míti k nám nedůvěru. Pane řediteli, vyhodil jste deputaci, smím-li to tak nazvat, která nechtěla než položit vám na stůl prostou kytici proto, poněvadž ti lidé našli někde, že před 25 lety jste začal —

ŘEDITEL (slavnostně): Pánové, prosím, vždyť se domluvíme —

POKLADNÍK: Pan ředitel je přepracován.

STEINER: Pane řediteli, nebyl jste letos vlastně na dovolené.

ŘEDITEL: Práce je mnoho, pánové, ty tři neděle v Italii mne nijak neosvěžily. To je pravda. (Zvedne sklenku.) Prosím?

POKLADNÍK (slavnostně): Pane řediteli, před 25 lety —

STEINER: Račte dovolit, pane řediteli —

NOVÁK: Při dobré vůli, pane řediteli, vydržíte to s námi třeba nových 25 let, kšefty budou, levou rukou je budeme dělat… Na zdraví! (Připíjí si.)

ŘEDITEL: Děkuji vám, pánové! Zdá se skutečně, že jsem se přenáhlil a že snad máte pravdu. — Ten stařík mně otevřel oči.

NOVÁK: Vaše dobré srdce promluvilo, pane řediteli —!

ŘEDITEL (usedne, pokladník proti němu).

NOVÁK (se Steinerem si zapálili).

ŘEDITEL: Ale vysvětlete mně to všechno, prosím, vždyť to je snad nějaká velmi zábavná historie?

STEINER: Když tedy, pane řediteli, dovolíte: Naše řemeslo je sice nebezpečné, ale je zároveň i velmi zajímavé. Nebezpečí je mnoho, ale vaše firma nepotřebuje, aby se vynucovaly podpisy, nebo dokonce padělaly, třebaže někdy ovšem falešná objednávka být musí, než se dojedná definitivně. Náš svět je zvláštní svět, obchody se bez toho uskutečňují až po zaplacení první splátky, i my musíme pracovati někdy na několikrát, ale viděl jste sám, že se věci nastavují samy. A při tom, pane řediteli, nejsme ovšem nějakými žabaři, jako lidé v konkurenčním „Kole štěstěny“, neboť v našem závodě není bohudíky zapotřebí choditi po lidech a předstírati, že byl tažen jejich los s výhrou 5000 Kč a bráti snad na to zálohu 90 Kč, jak se to dělá zase naproti, my, pane řediteli, vám hanbu neděláme! Jezdíme dosti často v autu, proč bychom nejezdili, člověk se ovšem musí pořádně vošohnit — tedy obléci — my víme, co děláme, a myslím, že to děláme dobře.

NOVÁK: Jen to vyložte! Ať vidí pan ředitel, co je to, chodit se salátkem!

ŘEDITEL: Chodit se —

STEINER: Salátek — to jsou losy, pane řediteli.

NOVÁK (energicky): Ale co — zkraťme to! Pane řediteli, viděl jste, jak si lidé sami o ty naše věci jdou říkat. Každý člověk chce mít naději na lepší život. Můžeme jim dodat kus té naděje? Je vyloučeno, že by mohli vyhrát? — Vždyť si to opravdu ani nikdo nedovede představit, jak se lidé za tím ženou. Povím vám historii: Loni v červnu prodal Roubíček z Bankovní jedněm lidem 35 stavebních a 5 jiných za 7000 Kč. Napálili je. Za měsíc tam jel jeho kompaňon a prodal těm lidem nových 30 stavebních a 10 jiných za 7600! A za týden na to jel tam — jel tam (rozchechtá se) pan „generální ředitel“ Spirita a udělal na konto Roubíčkovo ještě třetí kšeft na 28.000! — Co tomu řeknete?

ŘEDITEL: Náš Spirita?

NOVÁK: Ano, náš umazaný sluha Spirita. Loni byl přece ještě u Bankovní —

ŘEDITEL: Prosím vás, a co bylo mezi tím? Kolik toho měli ti lidé?

STEINER: Za 42.000 —!

ŘEDITEL: To je prostě nepochopitelné!

NOVÁK: To je kšeft, pane řediteli, nic jiného! A když to nebudete dělat vy, budou to dělat druzí, to je stará písnička, kterou musíme zpívat my.

ŘEDITEL (vzpomíná na strýčka): „Máme známé na berním úřadě“ —

POKLADNÍK: Zboží se zkrátka hledá —

NOVÁK: — nabízí a prodává. A tamhle je nová objednávka! (Ukáže na bažanty.)

ŘEDITEL (krátce): Co jim namlouváte?

NOVÁK: Co namlouváte lidem vy, když prodáváte cenné papíry?

ŘEDITEL: Do nekonečna se jít nesmí.

STEINER: Dokažte to, pane řediteli! Dokažte, že jsme to dělali my!

ŘEDITEL: Spirita jako generální ředitel — to je opravdu velkolepé!

NOVÁK: Měl jste ho vidět! Kožich, moderní brýle, rukavice, jenom kýval hlavou a byly z toho 3000!

ŘEDITEL: Jednou to však prasknout musí — a pak?

NOVÁK: A jste vy u toho, když vaše prodané cenné papíry letí do horoucích pekel?

ŘEDITEL: Nejsou to moje akcie!

NOVÁK: To vím — a prodané losy nejsou našimi losy. Co je nám potom do nich? Vy máte pro své kšefty svoje výmluvy a omluvy a my taky. Vy máte svoji hantýrku a my taky.

ŘEDITEL: Byl bych zvědav.

NOVÁK (se rozesměje): Co vám máme vykládat?

ŘEDITEL (lišácky): O stréčcích z Varnsdorfu.

STEINER: Ja, pane řediteli, naše práce, to není obyčejná hokna nebo facha, kdo neumí valit šmé, ten je ztracen.

NOVÁK: Slyšíte ho? Tak se staví bouda nebo tunel, až je z toho fligna — a pak už to jde samo.

ŘEDITEL: Bouda — tunel — fligna! A jak říkáte, prosím vás, řekněme třebas pití? (Napije se dvakráte za sebou.)

NOVÁK: Na zdar! (Napije se.) „Kéřidlo.“ Ale v malých hospodách, čechrech, nebývá dobré. V čochru se dostane jen pivo. Taky špinky — cigarety mívají tam bídné — ja to není jako sedět tady pěkně za větrem! Člověk je opravdu trojan, než něco umaká a vypigluje. Lóve jsou kulaté a než někdo skočí na špek, našmetruje se člověk hubou až až. A když už takového gážiho — velkého sedláka, řekněme — uvážete, ještě nevíte, jestli vás nenechá letět a nepošle na vás šilingra v druhé vesnici, aby se vás zeptal, zač tu reklamu vlastně prodáváte. Všechno se musí ibrlegčit a pak je to dobré, lajvond. A i když to nejlíp scuknete a myslíte, že už kho’ je tuftový, že už je kořen chycen, může přijít nějaký sígr nebo štechr, nebo nějaký facírák, co se fláká po hospodách, udělá na vás pichrle, prozradí vás a div že vás nevedou do grimca. Nejhloupější je to s novinami. Lidé vezmou lézrle do rukou a čtou, a vy se můžete namáhat jak chcete, nikoho nevokajlujete a neošidíte. Betonu, dobrého kšeftu, je málo.

STEINER (si oprašuje límec).

NOVÁK: Vidíte, on si oprašuje límec, abych už toho povídání nechal. A to jste slyšel jenom kousek naší hantýrky!

ŘEDITEL: A teď zvedá malíček!

NOVÁK: Že je to špatný? A co by bylo špatné?

ŘEDITEL (se směje).

POKLADNÍK: A když skříží ruce?

NOVÁK: To na nich čeká, když si nedají pozor! Nesmějí být tak lagricový na nás. A pane řediteli, já su hás na věci, já jdu na všechno rovnou: ještě se zlobíte? Cunt!

ŘEDITEL: Co je to „cunt“?

NOVÁK: Pozor!

ŘEDITEL: Tedy „cunt“! Vždyť já vlastně nic tedy proti tomu nemám a mít nemohu!

STEINER: Pane řediteli, pojeďte s námi!

POKLADNÍK: A to je pravda!

NOVÁK (zvolna se s tím smiřuje): Kdybyste chtěl…

STEINER: Ať pan ředitel vidí jednou, jak musíme pracovat!

ŘEDITEL: Trvalo by to příliš dlouho.

NOVÁK: Dva dny.

STEINER: Pane řediteli, je to požehnaná země —

ŘEDITEL: Viděl jsem. Jenom že bych ovšem nerad do něčeho přišel…

NOVÁK: Pane řediteli, víte co? Dáme si sólo v hospodě!

ŘEDITEL (po chvilce): Konečně, mohl bych si potom zajet i do Bratislavy.

STEINER: Zajeli bychom tam společně.

ŘEDITEL (napije se): Opravdu, pánové, nevím, nevím — (Jako kdyby diktoval článek.) Hospodářská kapacita našeho drahého národa je ovšem ohromná, netušené obzory se rozvírají před námi —

NOVÁK: A národ — pane řediteli? (Mávne rukou.)

STEINER: Ještě můj táta nedělal na Moravě obchody, že byl z království, „čížek“ mu říkali. S vídeňskými židy se ovšem na Moravě kšefty dělaly vždycky.

NOVÁK: Dnes už jistě nikdo ani na „čížka“ nevzpomene. Všichni vyděláváme a děláme to, jak umíme.

POKLADNÍK: V mezích největších možností a slušností.

NOVÁK: Nepletou se do toho!

ŘEDITEL: Národ, pánové —

NOVÁK (slavnostně): Národ, pane řediteli, to je to — když se nám — dobře vede! (Pausa.)

ŘEDITEL: To je pravda! Pošleme si ještě pro víno!

POKLADNÍK (ihned odběhne): Máme!

STEINER: Nuže, pane řediteli? (Pausa.)

ŘEDITEL: Pojedu! (Podroušeně.) Pojedu! Chci vidět ten váš ráj na světě! (Trošku se zamotá, těžce.) Řekněte slečně, ať — zahraje — na piano (škytne)…

NOVÁK (se Steinerem se podívají na sebe): To abychom šli raději naproti, pane řediteli, tady piano není…

ŘEDITEL: Tak budeme psát na stroji.

STEINER: O hospodářské kapacitě národa?

NOVÁK (jde ke dveřím, začíná jakási známá zábava z kanceláře pana šéfa): Slečno! Tak šla, kočičko! Šla si taky s námi přiťuknout! (Ke Spiritovi, který nese novou dávku vína.) Nejhlubší úcta, pane generální řediteli! (Všichni se smějí, slečinka piští, pokladník se zubí.)

ŘEDITEL (v rozmaru): Národ, pánové, to je to — to — když se nám dobře vede. Zcela správně! Na zdar, děti! Ten strejda, ten hlupák, mne obrátil na vaši víru! Pojedeme do požehnané země — nazdar!

(Opona.)