Praha — Brno — Bratislava

(Ó kraji převzácný a přespanilý, proč se plní mé srdce nadšením, kdykoliv přecházím tvůj práh, t. j. přejíždím most nad řekou? Hle, nejzajímavější kout Československa, rodící duševní velikány! Hle, široširé louky pod háji — čáp stojí nad nejkrásnější zátočinou a loví! K ránu troubí tu bukači v rákosinách a den vstává jako těžký a široký bohatýr s postele. Hle — tajemný červený dům, kde rozvášněná císařovna po lovu v lesích dívala se s balkonu na hry hřebců a klisen! A tam do dáli běží nejkrásnější vrchy, jejichž hlavy byly kdysi velmi zajímavými ostrůvky v Pontické záplavě dolů k Alpám!

(Dědina na oné straně Moravy, v níž nejdůležitější osobou je hospodský. Ví o všem na světě, jako pan rada Kašpárek. Nepřiženil se hlupák do Kašpárkova rodu. Dvakráte v týdnu jezdí do Bratislavy a přiváží domů rozumy a výpočty z trhů a vináren. Nepřidal se dosud k žádné politické straně, na rváče v hospodě má pořádný býkovec, pro hosty však velmi dobré pivo i víno — zdá se, že si sám na ně potrpí. Šenkovna, velká jasná místnost s několika stoly, vzadu menší místnost pro pány.)

HOSPODSKÝ (dělá pořádek za stolem).

MATĚJČEK (stojí u stolu): Povídám ti, abys ještě nalil —!

HOSPODSKÝ: Ještě se napiješ více, než třeba!

MATĚJČEK: A to je moje věc, o to se nestarej! Raději vař a smaž, však nic neztratíš!

HOSPODSKÝ: Co neprodám, započítám ti na účet!

MATĚJČEK: Započítej, machomete! Já, poctivý agent Matějček, jsem nikdá nic nikomu dlužen nezůstal! (Vezme sklenici s vínem, pije, najednou se zarazí, poslouchá. Pak se přikrčí a podezřelým klátivým krokem jde ke stolu, kde usedne a zaboří hlavu do loktů.)

HOSPODSKÝ (zmizí).

KAŠPÁREK (za ním ředitel, Steiner, Novák, na konec ale jenom na okamžik Vykydal.)

VYKYDAL: Mám vypřáhnout?

KAŠPÁREK: Vypřáhni! A tu jsme tedy! Udělali jsme to, myslím, dobře? Hej, hospodo!

NOVÁK: Snad by pan Vykydal ani vypřahat nemusel.

KAŠPÁREK: Vždyť jsme vás pozvali na hody!

ŘEDITEL: Opravdu bych se raději též dlouho nezdržoval.

KAŠPÁREK: To nám neuděláte! O tom se hovořit nesmí a nebude!

HOSTINSKÝ (se objeví): Dej pán bůh dobré odpoledne!

KAŠPÁREK: Dej! Hosty jsem ti dovezl!

HOSPODSKÝ: Z daleka?

KAŠPÁREK: Z Prahy.

NOVÁK: Dva z Prahy, jeden z Brna. A vy tedy račte být švagr pana rady? Hospoda je opravdu pěkná. Dávno už jsem takovou hospodu neviděl!

HOSPODSKÝ: A pití mám dobré. Budou si snad pánové něco přát?

STEINER: A rozumí se, proč bychom si nedali?

KAŠPÁREK: Víno, víno si dajte! (hospodskému) Však to, cos měl loni! Máš ještě?

HOSPODSKÝ: Mám.

KAŠPÁREK: Tož čtyřikrát tři deci a kus špeku!

HOSPODSKÝ (pryč).

KAŠPÁREK: Zajdu za ním, všechno mu vyložím, ani slovo nebudete muset promluvit (jde k Matějčkovi). A kdo je toto zde? Hej, člověče, odpoledne se nespí! Neslyšíš? (Směje se.) Ten už pil včera!

HOSPODSKÝ (přináší chléb se slaninou): A já mám dobré zboží. Z celého kraje chodí páni ke mně. Ochutnejte, prosím! Nech sa páčí!

KAŠPÁREK: Ochutnejte, pánové! Pane řediteli!

ŘEDITEL (musí okusit, klidně): Opravdu dobré!

KAŠPÁREK (hostinskému): A co to tam — máš za huncúta?

HOSPODSKÝ: Ten? Ten už je tu pět dní. Zboží prodává, ale hlavně chlašče.

KAŠPÁREK: Odkud?

HOSPODSKÝ: Bratislava.

NOVÁK: Nějaký čipera — co?

HOSPODSKÝ: Raději ho nechtě spát!

KAŠPÁREK (vezme hostinského za knoflík u kabátu): Tož, Juro, mohu ti to povědět. Konečně se mi to podařilo! Tady je pan vrchní ředitel a ti dva páni jsou pravá i levá ruka. Za chvilku to uděláme.

HOSPODSKÝ: A co myslíš?

KAŠPÁREK: Však jsem ti už říkal.

HOSPODSKÝ: Ja — ty — myslíš — to?

KAŠPÁREK: No — ja!

HOSPODSKÝ: Ale ty víš, že se mně do toho nechce…

ŘEDITEL: Kdyby snad pan —

KAŠPÁREK (krátce): To je moja věc, pane řediteli! Ty půjdeš se mnou, dorozumíme se. (Na odchodu.) Je nás pět. Ty dáš dvě pětiny, já pětinu (Oba pryč.)

MATĚJČEK (jako ze spaní uchopí sklenici s vínem, napije se, položí hlavu na stůl).

NOVÁK (si ho prohlédne, usměje se, čichne ke sklenici): Panečku, to je s rumem!

VYKYDAL (ve dveřích): Tož jsem dal koně do maštale!

NOVÁK: A dejte si nalejt!

VYKYDAL: A kde jsou pan rada?

STEINER: Vedle!

VYKYDAL (pryč).

ŘEDITEL: Pánové, mohu říci jenom jedno: že lituji, že jsem se sem s vámi pustil!

NOVÁK: A co se stalo, pane řediteli?

ŘEDITEL: Nic se nestalo a všechno se může stát!

STEINER: Pan ředitel má strach. Ale strach je naše řemeslo.

NOVÁK: Pan ředitel teď teprve vidí, co je to chodit se salátem.

STEINER: Ačkoliv máme jeden obchod za sebou a druhý na cestě!

NOVÁK: A ačkoliv jsme jich mohli mít uděláno pět! Pět jsme jich už mohli mít, pánové!

ŘEDITEL: Nikoliv, pánové, takhle to nejde! Takhle se to nedá dělat. Takhle je to všechno samá švanda, ale žádný skutečný obchod.

STEINER: Řeknete nám, pane řediteli, jak to tedy máme dělat.

ŘEDITEL: Pánové, potil jsem se.

STEINER: I my se potíme velmi často, pane řediteli.

NOVÁK: Kdybyste se nebál, mohl jste se potit smíchem! Jak ten chlap běhal kolem světnice! Třikrát dokola!

ŘEDITEL: Seběhnou se jednou na vás —!

NOVÁK: A co nám udělají?

ŘEDITEL: Vím já?

STEINER: Pane řediteli, čekáme na váš recept.

ŘEDITEL (po chvilce): Nenabízel bych to nikdy tímto způsobem. Vždyť — mezi námi, pánové, vždyť — kromě pár státních losů — je to zboží všelijaké.

STEINER, NOVÁK (současně): To jsme nevěděli, pane řediteli! (Smějí se.)

ŘEDITEL (pochopil): Nu, ovšem, já sám nevím, jak bych to doporučoval. Vždyť i výhra u státního losu je věc přímo nepochopitelná —!

NOVÁK: Měl jste nás nechat pracovat, pane řediteli, to bylo vše. Opakuji to.

STEINER: Ať nás nechá pan ředitel pracovat aspoň zde — a uvidíme!

ŘEDITEL: Pánové, tady si to dodělejte, jak chcete, ale moje rozhodnutí je jenom jedno: Pryč!

MATĚJČEK (vstal, „mlátí botama“ a jde šejdrem ke dveřím na dvůr).

ŘEDITEL: Pěkná figura!

STEINER: Taky agent! Možná, že ten by vám dělal, pane řediteli, lepší obchody! Namluvte si ho!

NOVÁK: Měl byste ho angažovat, vypadá tak ušlechtile!

STEINER: Pět dní v jedné díře, je to nějaký nováček!

STEINER: Tak se mi zdá, že si venku zpívá! (Všichni se usmějí.)

NOVÁK: Podívejme se mu na zuby?

ŘEDITEL: Kde je hostinský? Pánové, pojedeme! Jsem odhodlán zmizet za každou cenu!

NOVÁK (furiantsky): A já jsem odhodlán za každou cenu si zatančit!

ŘEDITEL: Tady — ne? Či chcete ještě někam jet? Já nejedu!

NOVÁK: Konečně — ani tady by to nebylo špatné! (Automobilová trubka venku.)

ŘEDITEL: Automobil! (Pausa.)

STEINER: To děcka si hrají…

MATĚJČEK (vejde, tváří se blaženě): Ešče ho nigdo nezebrál! (Jde, zarazí se, jako by teprve teď uviděl hosty.) Klaňám sa! (Usedne za stůl, několikrát se zakolébá v bocích, tváří se připitoměle.)

NOVÁK: Jak se máte, pane kolego?

MATĚJČEK (hloupě): No ja!

STEINER: Zdá se, že je tady hezká krajina?

MATĚJČEK (hloupě): Na —! (Podívá se do sklenice, vidí, že je prázdná, jde k nálevnímu stolu, vyndá odtamtud velký džbán, přinese si ho na stůl, naleje si.)

NOVÁK: A set sakra, vy to berete nějak od podlahy!

MATĚJČEK (se napije, rozevře široce oči, roztáhne obličej ke spokojenému úsměvu, zabručí cosi, co zní jako maďarština): Ištenzaňátbabafůs —!

KAŠPÁREK (se vrací s hospodským): Když nechceš, nechceš! Pánové, kšeft se mi nezdařil, švagr nechce!

HOSPODSKÝ: Hja, to je moc peněz.

KAŠPÁREK: Když vyhraješ, nic není mnoho!

HOSPODSKÝ: A kdo ti povídá, že vyhraju?

NOVÁK: A kdo vám říká, že nevyhrajete?

STEINER: Konečně, nikdo se nenutí, není-li pravda?

ŘEDITEL: Pan Vykydal zapřáhne a bude to. Prosím, pane rado, jenom neračte nikoho nutit!

KAŠPÁREK: A proto já jsem u nás couvl? A to zase tedy ne! Věc je přece jasná a domluvena, jenom že jemu se nechce do dvou pětin, vezmu je tedy já a ty pětinu —?

HOSPODSKÝ: Ty víš, že mám dluhy a musím platit.

KAŠPÁREK: A ten les bychom měli v hrsti!

HOSPODSKÝ: A ty víš, že ten les se neprodá jinak než za pivo a za víno aspoň na dva dny, už dávno tu nic většího nebylo!

KAŠPÁREK: A já vám to tady mám platit, ne? Na to by vás užil! Vždycky jste tu chtěli být chytřejší než my, ale nedorostli jste!

ŘEDITEL: Pane rado, dal bych návrh: Budeme vám stát ve slově, pošleme vám sem skupinu, kterou si vyberete, vy prostě ani podepsat nemusíte —

NOVÁK: A to zase tedy, pane řediteli, by nebyl reelní obchod! Pan rada má pravdu a já ho chápu: z ručky do ručky. Tomu já jako krajan rozumím. To my Moravani jsme všichni takoví!

KAŠPÁREK: Z ruky do ruky, pravda! Já aspoň domů jenom tak se dát snad poslat — na to jsem nedorost’!

MATĚJČEK (se zase těžce zvedne a jde ven).

KAŠPÁREK (hospodskému): Koečně, nebudeš-li to ty, bude to starosta!

HOSPODSKÝ: Pro mne?

ŘEDITEL (energicky): Nikoliv, pánové, nepřipustím to!

NOVÁK s KAŠPÁRKEM: A proč?

ŘEDITEL (nervy!): Nepřipustím, za žádnou cenu! Ještě pozvete na to celý obecní výbor?

KAŠPÁREK: A kdyby?

ŘEDITEL: Nedovolím, nepřipustím!

KAŠPÁREK: Musíte!

ŘEDITEL: Kde je to psáno?

KAŠPÁREK: Nikde, ale je to nutné!

STEINER: Pan vrchní ředitel to neměl v rozpočtu, to je to!

ŘEDITEL (rád, že se může něčeho chytit): Nu ano, neměl jsem to opravdu v rozpočtu!

NOVÁK (ho vleče do hry): Pane řediteli, říkal jste, že jsou volny skupiny tři.

ŘEDITEL (zuřivě): Jaké tři skupiny?

NOVÁK (se nedá): Jednu jsme teprve prodali, dvě nám zbývají, kupci jsou —

ŘEDITEL (nervy —): Jaký nesmysl! Nic nezbývá!

KAŠPÁREK (výhružně): Tedy nám nedáte nic?

ŘEDITEL: Nedám! Chci míti pokoj ode všeho!

KAŠPÁREK: Dobrá! Z téhle dědiny tak hned nezmizíte, na dráhu je daleko! Vykydal sedí v kuchyni a beze mne nepojede: já jdu pro starostu a pro celý obecní výbor a vy jim musíte dát, co já chci!

NOVÁK: A nač vodit výbor? Starostu přiveďte, dostanete!

KAŠPÁREK: Starostu přivedu! Koho chci, přivedu!

NOVÁK (řediteli): V téhle věci, pane vrchní řediteli, budete nucen ustoupit.

KAŠPÁREK: To mám za to, že jsem vyhodil lidi, kteří vás obtěžovali?

ŘEDITEL: Prosím, zajděte tedy pro pana starostu!

KAŠPÁREK (pryč).

HOSPODSKÝ (odchází, v tom venku zase zvuk automobilové trubky).

ŘEDITEL: Kdo to tam pořád troubí?

HOSPODSKÝ: To ten blázen.

NOVÁK: On má auto?

HOSPODSKÝ: A co by neměl?

STEINER: A on na tom jezdí?

HOSPODSKÝ: Jezdí.

NOVÁK: Prosím vás, co to má za starou kraxnu?

HOSPODSKÝ: Nu, staré to není.

STEINER: A jak k tomu přišel?

HOSPODSKÝ: Ten? Ten má všechno. Má peníze z Ameriky, rozhazuje. Kšefty dělá taky, ale hlavně kupuje a prodává.

NOVÁK: Jak to?

HOSPODSKÝ: Nu, koupí, pohraje si a prodá. Loni ještě jezdil na koni —

STEINER: Agent na koni —? (Směje se.)

HOSPODSKÝ: Tři dny na tom jezdil a když si rozmlátil zadnici, prodal ho. Pak si koupil motocykl. Že prý to silnice nevydrží. Prodal ho. Teď má auto, silný stroj!

ŘEDITEL (náhle): Mohli bychom to vidět?

NOVÁK: Což to chce prodat?

HOSPODSKÝ: A proč by neprodal? Ale, prosím pěkně, nač by mně to bylo? Já mám vozík.

ŘEDITEL: Co za to chce?

HOSPODSKÝ: Hrozně peněz! Potřebuje. Zdá se, že ho honí někdo s účty a exekucí! Škoda ho, zlý člověk to není.

MATĚJČEK (ve dveřích): Ještě ho nigdo nezebrál!

ŘEDITEL: Pane, směli bychom vidět vaše auto?

MATĚJČEK: Ne!

ŘEDITEL: Proč?

MATĚJČEK: Protože — nekoupíte.

ŘEDITEL: To nevíte.

MATĚJČEK: To vím! Nemáte!

NOVÁK: Nemáte! Vy, zdá se mi, máte, ale pod čepicí!

MATĚJČEK: Ať! To je moja věc!

ŘEDITEL: Ale snad se můžeme podívat na dvůr?

MATĚJČEK: To můžete. Na auto ne!

STEINER: Rychle! (Všichni pryč.)

MATĚJČEK (rychle na hospodského): Běž za nimi!

HOSPODSKÝ (pryč).

MATĚJČEK (jde ke stolu, vyhrne z kapsy spoustu papírů, tužku, postaví si sklenici s vínem k tomu a začne počítat. Hra.)

VYKYDAL (se objeví ve dveřích do kuchyně a táhle, tence zahvízdne.)

MATĚJČEK (se ušklíbne, přivře oko): Jedeš! Všeho dost?

VYKYDAL: Všeho! I muzika dojde!

MATĚJČEK (zahučí): Blázni! — senn a osn je patnáct — šestatřicet — dvaapadesát — (Pausa.)

HOSPODSKÝ (s panstvem vejde dovnitř).

ŘEDITEL (jde zvolna k Matejčkovi): Ten automobil je váš?

MATĚJČEK (počítá): Tri tisíce — osnašedesát — rýnských!

NOVÁK: Pan ředitel s vámi mluví.

MATĚJČEK (melancholicky): Tri tisíce — osnašedesát — jeden účet!

NOVÁK (mrkne na ostatní): Máte jich, zdá se, hodně?

MATĚJČEK: Co je vám do teho?

STEINER: Nu, já být vámi, choval bych se aspoň krapet slušněji!

MATĚJČEK (drze): Já už vidzel ledacos! —

NOVÁK: A my taky!

ŘEDITEL (měkce): Ten automobil je váš?

MATĚJČEK: A co by nebyl?

STEINER: Pan ředitel by vás prosil, abyste zajel s námi na nádraží.

MATĚJČEK: Já lidi nevozím.

ŘEDITEL: Zaplatíme vám!

MATĚJČEK: Něpotrebujem!

HOSPODSKÝ: Tvrdá hlava! S ním nesvedete nic! (Odejde.)

NOVÁK (Steinerovi): Ať to stojí pár fecen, já jdu do toho!

STEINER (přisedne ke stolu): Dovolte!

ŘEDITEL (stojí).

NOVÁK (shrne účty dohromady): Je s vámi rozumná řeč?

MATĚJČEK: A co byste sceli?

NOVÁK: Ten automobil je váš?

MATĚJČEK: Ne! (Směje se ironicky.) Ten — patří grófovi Esterházymu! (Směje se.)

NOVÁK: Je s váma rozumná řeč vůbec možná?

MATĚJČEK: A proč by nebyla? Pil jsem, to je —

NOVÁK: Pan hostinský říkal, že váš automobil je na prodej.

MATĚJČEK (lišácky): A to je možné, ale jenom za peníze! Máte peníze?

NOVÁK: Nemáme.

MATĚJČEK: Tak co se mnou mluvíte? Já potrebujem peňazí.

STEINER: A auto čí je?

MATĚJČEK (směje se):: Nu, moje! (Hodí na stůl notes.)

NOVÁK (si ho prohlíží): Typový lístek. Pojistka. Pane řediteli, zdá se, že se odvážeme!

STEINER (vezme typový lístek): Podíváme se na motor. (Odběhne.)

ŘEDITEL (s Novákem usednou ke stolu): Rádi bychom vám, milý příteli, vypomohli z nouze.

MATĚJČEK: Kdo má nouzi?

ŘEDITEL: Slyšeli jsme, že vás týrají účty.

MATĚJČEK: Dvacet tisíc? Jednou jsem je utratil za celou noc!

NOVÁK: A safra! A to vám cigáni hráli?

MATĚJČEK: Cigáni hráli, do bílého rána — do ouška!

NOVÁK: Sfendováno to nemáte?

MATĚJČEK: A nač sa ještě zeptáte?

NOVÁK: Neukradl jste to někde?

STEINER (vesel, polohlasem): Čísla úplně souhlasí.(Pausa.)

ŘEDITEL: Co chcete za to, ale rychle!

MATĚJČEK: Ukažte, že máte peníze!

NOVÁK: Přijde na to, kolik budete chtět!

MATĚJČEK: Tricet!

NOVÁK: Blázníte? (Pausa.)

MATĚJČEK: Tak osnadvacet!

NOVÁK: Chcete nás houpat? Nás nedostanete! Víte, kdo my jsme? My jsme losaři a na ty ještě nevyzrál nikdo!

MATĚJČEK: A já su poctivý člověk a nepotrebuju na nikoho vyzrát. Porúčám sa! (Vstane, jde k šentyši, naleje si, napije se.)

NOVÁK: Zpropadené Slovačisko!

STEINER (polohlasem): Je to opravdu znamenitý kus! Pane řediteli, ty obchody s tímhle autem!

ŘEDITEL: Mám nápad. Naložíme ho a pojedem! Zmizíme!

NOVÁK: Nepustíme ho! Ještě dnes večer můžeme být druhou stranou na Moravě a podepsat smlouvu!

ŘEDITEL: Zavolejte ho, ale rychle! (Steiner jde pro Matějčka.)

STEINER (zadrží Matějčka).

MATĚJČEK: Co chcete? (Jde se Steinerem ke stolu zpět.)

ŘEDITEL: Mám zprostředkující návrh, který se vám jistě zalíbí, neboť bude, myslím, vyhovovat oběma stranám. Koupíme váš automobil, t. j. stojíme vám v slovu v tom, na čem se domluvíme, ale za určitých podmínek.

MATĚJČEK: Nerozumím. (Zapotácí se.)

NOVÁK, STEINER (mrknou na sebe).

ŘEDITEL: Prodáte nám svůj automobil za cenu, kterou teď domluvíme, až zítra.

MATĚJČEK: Kde?

ŘEDITEL: V prvním městě, kde zastavíme.

MATĚJČEK: Já zadarmo nejezdím.

ŘEDITEL: Dáme vám zálohu… Třeba 5000 korun.

MATĚJČEK: To je málo.

ŘEDITEL: Zůstanou ve vašich rukách, až se podepíše smlouva a až zjistíme bezpečně všechny okolnosti majetkové.

MATĚJČEK: Nekoupíte!

ŘEDITEL: Zavazuji se vám čestným slovem, že koupíme.

MATĚJČEK: Za 25.000 je bratru zadarmo! A kdo jste vy?

ŘEDITEL (podívá se na Nováka a Steinera): Jsem ředitel bankovní společnosti.

NOVÁK: Pojedeme?

ŘEDITEL (znervosní): Nuže, pane — pane — Matějčku?

MATĚJČEK (mručí): Eh, Čechúni, každého napálíte, ale mně ne?

NOVÁK: A kdo vás chce napálit, Slovačisko jedno?

MATĚJČEK: Já nejsu žádné Slovačisko!

NOVÁK: A co jste?

MATĚJČEK: To, co vy!

NOVÁK (nechápe, ale vesele): Tož, pane kolego, vůdčí list máte taky?

MATĚJČEK: Kolik kilometrů za hodinu chcete?

STEINER: Ale to byste nesměl tolik pít!

MATĚJČEK: A vidíte vy do mého žaludku? (Řediteli.) Pět tisíc!

ŘEDITEL: A jedeme? (Vyplácí peníze.)

MATĚJČEK: Pět tisíc a zítra ještě dvacet! (Ve snách.) Najmu si zde honitbu, na jeleny chodit budu! (Počítá bankovky.) Jedna, dve, tri, štyry, pět! Dobrá!

NOVÁK: A my jsme svědci!

MATĚJČEK (plácne řediteli na ruku): A litkup kdo platí?

STEINER: Litkup až zítra!

MATĚJČEK (divoce, hra): Co zítra? Tady! Napijeme se a jedeme! (Postaví se k šentyši, uhodí rukou do stolu, zavrávorá.)

NOVÁK (ho zachytí): A safra! To máme šoféra!

HOSPODSKÝ: Osminku slivovice, to ho vzpamatuje!

ŘEDITEL: A za čtvrt hodiny se nám nehne!

NOVÁK (rychle): Peníze, peníze, ještě je ztratí!

HOSPODSKÝ (ještě rychleji): Uschovám mu je! (Volá do kuchyně.) Hej, kmotře, rychle s ním pod pumpu!

VYKYDAL (vyjde, odvede Matějčka ven).

ŘEDITEL: Zpropadený chlap!

STEINER: Je to smůla, když nic jiného!

NOVÁK (zůstane stát u šentyše. Je najednou nějak strašně zamyšlen).

ŘEDITEL (se Steinerem jdou ke svému stolu).

(Velmi dlouhá pausa.)

NOVÁK (si prohlíží zvědavě hostinského, pak): Tak se mně zdá, že už jsem vás někde viděl.

HOSPODSKÝ (čuje vítr, klidně): Ale, bože, je možná?

NOVÁK: Už ano —

HOSPODSKÝ: Také sa na vás odněkud pamatuji.

NOVÁK: Ale jděte?

HOSPODSKÝ: A nepamatuji se.

NOVÁK (tiše): Díváte se rád do zrcadla?

HOSPODSKÝ: A jak to myslíte, dušinko?

NOVÁK: Nu tak —

HOSPODSKÝ: Dívám. (Dívá se mu upřeně do očí.)

NOVÁK: A já taky. (Dívá se mu upřeně do očí.)

OBA (se dívají ještě dlouho na sebe, pak se jim huba roztáhne od ucha k uchu.)

NOVÁK (se poškrabe ve vlasech, vidět, že mnoho ví a že hledá, co dělat).

ŘEDITEL (je prostě zoufalý čekáním).

STEINER (sedí a jí a pije — nějak to dopadne!).

NOVÁK (jde k hostinskému): Odešel byste na chvilku?

HOSTINSKÝ (zadívá se na něho): Vám — všechno! Vždyť jsem věděl, že aspoň jeden chytrák mezi vámi je! (Pryč.)

NOVÁK: Děkuju! (Pausa.)

NOVÁK (náhle vážně): Nuže, pánové, jste připraveni na nejhorší?

STEINER: Co je?

ŘEDITEL: Co pravíte? Na nejhorší?

STEINER: Nekřičte tak, mohli by nás slyšet.

NOVÁK: Mluvit můžeme, jak chceme, to je jedno. Teď už nás nikdo neposlouchá. Nestojíme za to.

ŘEDITEL: Děsíte mne. Co je?

STEINER: Šilingři?

NOVÁK: Nemyslím, že by byli poslali pro četníky, takoví zdejší lidé nejsou, ale —

ŘEDITEL: Neměl jsem s vámi jet, to je vše!

NOVÁK: Říkáte to dnes už po desáté a pořád vám to není nic platné. Raději si to všechno řekněme do očí, pane řediteli!

ŘEDITEL: Pořád nechápu.

NOVÁK (řediteli): Dostal jste tisícovku?

ŘEDITEL: Od koho?

NOVÁK: Od pana rady.

ŘEDITEL: Já?

NOVÁK: Nu, ano.

ŘEDITEL: A nač by mně dával tisícovku?

NOVÁK: Dal jsem mu ji, aby vám ji dal.

ŘEDITEL: Proč?

NOVÁK: Potřeboval jsem to do hry.

ŘEDITEL: To nechápu.

NOVÁK: Pane řediteli, tu tisícovku bych byl nechtěl na vás zpět, já se vám přiznám.

ŘEDITEL (po chvilce mrazivě): Rozumím, „jistil“ jste si mne?

NOVÁK: Tak mne to napadlo, vždyť to není dávno, co jste nás vyhazoval.

ŘEDITEL: Je to ovšem prazvláštní způsob —

NOVÁK: Kdybyste byl na mém místě, také by vám to bylo napadlo —

ŘEDITEL: Ano, ale kam s tím vším míříte?

NOVÁK: Dostal jste tu tisícovku?

ŘEDITEL: Počkejte, nedostal. To jest —

NOVÁK: Jak to? Nedostal?

ŘEDITEL: Pamatuji se, že když jsem se vrátil pro kabát, nabízel mi ten člověk — pan rada — opravdu, — opravdu bankovku (bankovku) — chtěl jsem se vám o tom zmínit na cestě ve voze, ale byl bych si ukousl jazyk, jak jsme jeli po těch dřevech v lese — a styděl jsem se, pánové: já centrální ředitel „Millionu“ měl jsem být podplacen a k tomu ještě — desetikorunou!

OBA AGENTI (užasle): Desetikorunou?

ŘEDITEL: Ano. Nemohu vám říci, jak jsem byl rozhořčen. Vždyť to bylo směšné a pitomé zároveň!

NOVÁK (po chvilce): Ano, to souhlasí.

ŘEDITEL: Nuže? (Pausa.)

NOVÁK: Nuže — dostali nás a my teď musíme dělat ke všemu veselý obličej.

ŘEDITEL: Jak to?

NOVÁK: Pane řediteli! Můj dědeček býval taky z nich. Chytrý chlapík. Říkával mi za dob mladosti a já to dobře podržel v paměti: „Hochu, kde ti škubou peníze z ruky, tam je švindl!“ — A opravdu, žádný švindl bez uškubnutých peněz! Peníze, teprve peníze prozradí každou hru. Kdo je nedá, je hlavní hráč.

ŘEDITEL: Co tím chcete říci?

NOVÁK: Viděl jste, že já je chtěl vzít k sobě —

ŘEDITEL: Pět tisíc? —

NOVÁK: Ale hospodský mně je vyškubl z ruky!

STEINER: Není možná?

NOVÁK: A on — on — mu je nastrčil! Není opilý!

ŘEDITEL: Co pravíte?

NOVÁK: Není pod pumpou. Možná, že sedí někde vzadu v kuchyni a směje se.

STEINER: A automobil?

NOVÁK: Není jeho!

ŘEDITEL: A Typenschein?

NOVÁK: Padělaný!

ŘEDITEL: Z toho kouká soud!

NOVÁK: Ticho! To jsou poslední věci člověka.

ŘEDITEL: Mých pět tisíc!

NOVÁK: A můj tisíc — šest tisíc je ve hře. (Krátce.) Myslím, že už je neuvidíme. Ale co ještě budou chtět?

STEINER: To jsou nesmysly!

ŘEDITEL: Vidíte černě!

NOVÁK: A tak mně tedy řekněte, kde je našich šest tisíc, kde?

ŘEDITEL: Opravdu, nesmíme dělat rámus… Ale myslíte, že je pravda, co říkáte?

NOVÁK: Mrkl jsem na hospodského, zmizel. Nezavolám —

HOSTINSKÝ (vejde a utírá stůl).

NOVÁK: — a je tu! (Divoce na hostinského.) A co to bylo za chlapa? Odkud se tu vzal?

HOSPODSKÝ: Myslíte, že uteče?

NOVÁK: Kde je?

HOSPODSKÝ: Myje se u pumpy.

NOVÁK (najednou): Snad si nemyslíš, že ti věřím, že je opilý?

HOSPODSKÝ: Nu, trochu přece přebral.

NOVÁK (náhle): A teď páni, pijte a jezte — pan starosta s panem radou jdou! A já mluvím!

STEINER (rychle): Pane řediteli, teď zase my jsme vypili trochu více vína! (Vezme ho a vede ho k šentyši, nutě ho do potácivé chůze.)

ŘEDITEL (se brání): Ale co si myslíte?

STEINER: Uvidíte, že opilí budou střízliví a střízliví opilými.

NOVÁK: A mně to necháte na krku?

ŘEDITEL (se Steinerem se postavili k šentyši, jako někde v baru): A nalévat!

KAŠPÁREK (vejde se starostou): Tož tady ho vedu. Radní dojdou za chvíli.

STAROSTA: Pochválen Pán —

NOVÁK: Na věky! To jsou k nám hosti! Sám pan starosta!

STAROSTA: A pánové, jak se zdá, už jsou v tom?

ŘEDITEL: Hm. (Pije.)

STEINER: Hm. (Pije.)

STAROSTA: Tož hezky nahlas, že vás teda jako k nám pěkně vítám! Z daleka jste dojeli, abyste popatřili na naši dědinku? Však v létě dojet jste mohli, krásně je tu — jenom komárů bylo letos sviní, že člověk ani na krok z dědiny nemohl. — (K Hostinskému.) Nu a tož co mi dáš? Však teho a oneho, jako obyčejně?

NOVÁK: Cože? Nic jako obyčejně! Nejlepší víno pro pana starostu! Nějaký klobás, kalíšek slivovice, cigára!

KAŠPÁREK: Co vás to napadlo?

NOVÁK: A co by mne to nenapadlo, pane rado, když víme, kdo to zaplatí?

KAŠPÁREK: A kdo?

NOVÁK: Povídám, kde je tisícovka?

KAŠPÁREK (mlčí).

NOVÁK: Neslyšíte? Povídám, kde je tisícovka?

KAŠPÁREK: Ja, to se ptáte mne? Jaká tisícovka?

NOVÁK: Však víte, jak vypadá?

KAŠPÁREK: Pane bože, jak bych nevěděl, jak vypadá?

NOVÁK: Však jsem vám ji dal.

KAŠPÁREK: A nač? Kdy a kde? Nač jste mně dával tisícovku?

NOVÁK: Nepamatujete se na kabát pana ředitele?

KAŠPÁREK: A co bych se nepamatoval?

STAROSTA: Kdyby vás poslouchal někdo od súdu, myslím, že by vás palicemi dal vyhnat, abyste si z něho nedělali kašparů!

NOVÁK: Na má prsa, muži spravedlivý a vzorný! Na mou duši, pane řediteli, člověk má vždycky na všechno myslet napřed! Opravdu, každý soud by nás s tím vyhodil! (Ke Kašpárkovi.) Ale řekněte otevřeně: Nabídl jste ji aspoň panu vrchnímu řediteli?

KAŠPÁREK (hraje komedii): Vy na mně chcete něco zlého.

NOVÁK: Nabídl jste ji?

KAŠPÁREK: A já neslyším! Nevím, o čem mluvíte. Jak pak já mohu někomu nabízet tisícovku, když jsem neměl ani koruny! Já se budu míchat mezi pány? (Krátce.) Tož co bude s těmi losy?

NOVÁK: Však už jste vyhráli — či ne?

STAROSTA: Tož tu skupinu, která vyhraje — tu bych si vzal!

NOVÁK: Řekněte si panu vrchnímu řediteli!

ŘEDITEL (krátce, ale nějak blaženě):: Nemáme! Nedáme!

MATĚJČEK (objeví se v ten okamžik ve dveřích, je klidný, pěkné učesaný).

NOVÁK (ho přitáhne do prostřed šenkovny).

OBA (prohlížejí se jako kohouti před zápasem, obcházejí se).

NOVÁK: Nu hej, hej — sokole! (Po každé otázce a odpovědi pausa.)

MATĚJČEK: Nu hej — hej!

NOVÁK: „Pět tisíc sem!“

MATĚJČEK: „Pět tisíc sem!“

NOVÁK: Kde je auto?

MATĚJČEK: Ve stodole!

NOVÁK: Čí je?

MATĚJČEK: Židovo.

NOVÁK: Tak nepojedeme?

MATĚJČEK: Ale kdež — jsou hody!

NOVÁK: Vy jste nějak vystřízlivěl! Těch pět tisíc musí zpět!

MATĚJČEK: Ale kdež!

NOVÁK: A jak to?

MATĚJČEK: To bude záležet na vás.

NOVÁK: Víte, jak se tomu u nás říká?

MATĚJČEK: Já vím.

NOVÁK: Jak?

MATĚJČEK: Udělat pichrle na někoho.

NOVÁK (ohromen): Jak to víte?

MATĚJČEK: Tak jako vy.

NOVÁK: A vy nejste — Slovák?

STAROSTA: Ten a Slovák? Vždyť je z vás, ale my ho nedáme. To je náš člověk!

NOVÁK (přece jen rozčileně): Tedy zrádce, docela obyčejný zrádce! Docela obyčejný darebák, který si teď naše peníze nechá klidně v kapse? Aha! To tak nejde, pánové! (Těsně proti Matějčkovi.) Tak jsme ještě nezhloupli, abychom se dali ošálit prvním kloučkem, který se nám vplete do cesty!

MATĚJČEK: A já se vám divím, že nemluvíte jako rozumný člověk!

NOVÁK (dá se unést): Přes hubu vám dám!

STAROSTA: To bych musel zakročit! A to teda zavolám výbor a četníky!

NOVÁK (Matějčkovi): Povím vám, že se to musí všechno súčtovat, že to není jenom tak!

MATĚJČEK: Vymiňuji si jenom, aby pan starosta na chvíli odešel a vrátil se, až proň pošleme.

NOVÁK: Dobrá! Zůstane tu pan rada a my! (Na hospodského.) Zavři!

STAROSTA (k hospodskému): A mně něco silnějšího nalej, ať má duše pokoj! (Pryč.)

KAŠPÁREK (držel se v pozadí, teď přistoupil k Novákovi a Matějčkovi).

NOVÁK: Peníze sem!

MATĚJČEK: Nedáme. Mluvím za všechny!

KAŠPÁREK (energicky): Žádné peníze! Mluv!

ŘEDITEL: Pánové dovolí, abych rozmluvu řídil já.

MATĚJČEK: Prosím!

ŘEDITEL: Pane Matějčku, váš prodej automobilu je věc nečestná a darebná, z níž budete mít velmi vážné opletání se soudy. Udělal byste opravdu nejlépe, kdybyste se vyrovnal. Tak bychom mohli začít a brzo být hotovi.

NOVÁK: Připojuji se k mínění pana ředitele. — Co bychom to nepřiznali? Kšeft se nám nepovedl, byli jsme vlákáni do pasti…

MATĚJČEK: A musíte zaplatit! (Pausa, v níž si najednou všichni velmi dobře porozumějí.)

ŘEDITEL: Otázka by byla, kam ty peníze přijdou.

KAŠPÁREK: Martin Vykydal má v tom 28 stovek —

NOVÁK: 28 stovek není ještě šest tisíc.

MATĚJČEK: Já dostal jenom pět.

STEINER: Řekněme tedy jenom pět. Šestá tisícovka je sporná, to víme.

ŘEDITEL: Pánové, sedněte si! Pan rada by mohl předsedat místo mne. Jsem rozčilen, jsem rozčilen!

KAŠPÁREK: Tož ano! Já su vojanský člověk. Kdo se hlásí ke slovu?

ŘEDITEL: Já! Prohlašuji, že jsem ochoten zabrániti všemu, co by poškodilo pověst našeho ústavu.

KAŠPÁREK: Má někdo něco proti tomu? To bych řek’!

NOVÁK: Dobrá pověst ústavu „Million“ nebyla vlastně nikterak vážně poškozena.

KAŠPÁREK: Má někdo něco proti tomu? To bych řek’!

MATĚJČEK: Odevzdáme panu řediteli adresy 19 lidí z celého okolí, kteří mají ve hře dosti zbytečný kapitál a které bude možno docela snadno při dobré vůli uspokojit.

KAŠPÁREK: Má někdo něco proti tomu? Kdo se hlásí?

ŘEDITEL (převezme seznam): Pánové, naše společnost přeje si udržeti s tímto krajem styky co nejupřímnější. Zavazuji se čestným slovem, že splátky budou vráceny a smlouvy zrušeny všade, kde by nebyly věci v pořádku.

KAŠPÁREK (resolutně): To nestačí.

ŘEDITEL: Pan — pan — Matějček — může býti jmenován naším zástupcem a provede to!

KAŠPÁREK (k Matějčkovi): Co tomu říkáš?

MATĚJČEK: Že by to šlo.

NOVÁK (k Matějčkovi): A prosím vás, co vlastně prodáváte, člověče?

MATĚJČEK: Dosud to byly jenom kávové mlýnky a emailové hrnce, v poslední době automobily.

NOVÁK: Že jste v tom neměl ani benzin?

MATĚJČEK: To víte, že mně ho židák z opatrnosti nedal. Kravama auto přitáhli a kravama je odvezou!

VŠICHNI (se zasmějí).

KAŠPÁREK: Všechno u konce? Pokud se peněz týče: Tech pět tisíc se súčtuje na kontech a tisíc korun zůstane pro pohoštění pánů hostů. Daruji je! My u nás nejsme rasi, ale jsme rádi veselí. Víte, že o nás napsali, že jsme nejlepšími politiky? Proč? Nikdy jsme nezoufali. To by tak hrálo!

ŘEDITEL: Smím-li prosit, milerád k tomu přidám ještě maličkost, bude-li zapotřebí.

(Ohromný randál ze dvora. Práskání bičem a hučení automobilové trubky. Řehot děcek a bab.)

STEINER (bolestně): Naše auto!

ČETNÍCI (se objeví ve dveřích).

MATĚJČEK (klidně): A víte co, pane řediteli? Já vám potom pošlu účet! Já kšefty dělat budu a dobré. Nebojte se!

NOVÁK: A kdo to zase odstůně?

VRCHNÍ STRÁŽMISTR: V hospodě prý se cosi děje, tož jsme tu. Vrchní strážmistr Svoboda. Strážmistr Štěpánek.

NOVÁK: Pan vrchní ředitel bankovní společnosti — (Zahučí cosi.)

KAŠPÁREK: Však se už známe skoro tak jako bratři — ještě se představovat budete! A tož já končím schůzi! Všechno v pořádku.

PAN VRCHNÍ: A tož co jste měli?

KAŠPÁREK: A tož jsme se uradili, aby se četníkům přidalo.

PAN VRCHNÍ: To ja, to ja! A lidé aby si všechno urovnali sami mezi sebou a hajní aby si pytláky chytali taky sami — ráj by tu byl! (Zatleská do rukou.) Hej, hospodo!

VYKYDAL (za šentyšem): Hospodský drží lidi u vrat!

NOVÁK (na Vykydala): To je on!

STEINER: To je on!

NOVÁK: Tak co, kdy zas přijedete do Prahy?

VYKYDAL: Nu teď myslím, že to tak hned nebude.

ŘEDITEL (se zasměje ponejprv od plic): Ale vy jste nás dostal! (Zasměje se křečovitě, zapotácí se.)

NOVÁK: Honem něco silnějšího!

STEINER: Nejsou to snad srdeční křeče?

VYKYDAL (nalévá): Honem, honem!

MATĚJČEK (vezme ho do náručí): Ale, pane šéfe, teď, když se nám to tak povedlo!

STAROSTA (s obecním výborem ve dveřích, za nimi plno lidí ve svátečních šatech).

STAROSTA: Tož, pane vrchní a vy vážení pánové, vítáme vás se slavným výborem k nám na hody! Stalo se, co jsme nikdy nečekali a myslím, že tak veselých hodů ještě u nás nebylo. Už jsme tady s Kašpárkem dávno o les byli dohodnuti, jenom haldamáš nikdo nechtěl platit. A teď je tu a teď vám ukážeme, co dovedeme!

KAŠPÁREK: A na chasu dávám pozor já! Muzika!

MUZIKA (se hrne zadem do sálu).

STAROSTA: Aj, prase jsme zabili, všeho máme do boha!

KAŠPÁREK (ukáže na Vykydala za pultem): Přijede: „Děti, to budou hody!“ — povídá, „jakživ jsem tak hodných pánů neviděl!“ (Lidé chodí dovnitř.) Těchto, myslím, znáte?

VYKYDAL MARTIN: Tož daj nám pán bůh zdraví — hjá!

ŘEDITEL (slavnostně): Buďte srdečně vítán, pane Martine Vykydale!

SEDLÁK (který byl poslán hrát karty za prvního radního do hospody): Už jsme dohráli v hospodě, tož jsme tu. Celá partija!

NOVÁK: A my teprv začínáme!

DOMKÁŘ: Držel jsem převoz, dokud jsem mohl!

STEINER: Rány boží, snad tu není také celý druhý břeh?

KAŠPÁREK: Celý národ!

NOVÁK: A co to je, pane rado?

KAŠPÁREK (vesele): Národ? To je — když se nám — všem dobře vede! Ejchuchú!

(Všeobecný výbuch veselí.)

STRÝC TOMEČEK (s tetičkou přijdou, usmívají se).

ŘEDITEL: Velice mne těší. (Dělá hostitele.)

CHLAP (který je hluchý, jde kolem).

KAŠPÁREK: Abys tu ty také nescházel! (K Novákovi.) Ale dělal toho němého znamenitě, co?

NOVÁK: Vždyť byl hluchý!

KAŠPÁREK: Hluchý? A set sakra! To musela být švanda! (Vyzvedne půllitr do výše.) A tož dej nám všem pán bůh zdraví!

VŠICHNI: Ať žijem’! Na zdar! (Několik lidí už se objímá napřed.)

NOVÁK (se furiantsky zatočí a uhodí pěstí na stůl): A tož když jsme se tak porovnali — sólo — sólo pro pana vrchního ředitele! (Chytne nejlepší tanečnici a čeká, až pan ředitel začne. Ten chytne z rozpaků tetičku Tomečkovou.) A tu naši!

(Muzika spustí valčíkovým tempem a s hrůzným doprovodem nejmodernější shimmy.)

(Opona.)