Praha — Brno — Bratislava

(Vysoko nad řekou Moravou nad nejrozkošnějším jejím úvalem, kde dole v lesích běhá ještě jelen a ve vodách bytují sumci, leží roztomilá dědina. Hlavou této vsi je starosta, kterého nikdo nemá rád, o každé hlouposti mluví, ale ničemu nerozumí. Spiritus agens celého okolí je první radní Kašpárek, chlap jako hora, který ví o všem, co se na okrese jenom kmitne. František Vykydal je vlastně panošem mocného vládce s podivným jménem. Oba sedávají velmi často v hospodě. I advokáti mívají strach, když se ti dva někde sesednou. Praha to ovšem neví a Brno také ne. Bratranec Martin je hodný člověk, ale žádná chlouba dědiny. Strýc Tomeček s tetičkou jsou dva velmi klidní, rozumní lidé, kteří skorem ani nevědí, co je svět. Strýček celý den kouří a tetička poklízejí — děti už mají dávno provdané nebo na práci v továrně. — Pěkné odpoledne. V jizbě je všechno vydrhnuto a přichystáno, červený ubrus na stole.)

TETIČKA (vejde z věnčí): Tak se mi zdá, že už jedou!

STRÝČEK (kouří, odplivuje si): Ja.

TETIČKA: Veze je úvozem.

STRÝČEK: Ja.

TETIČKA: Ti se na vozíku nahrncují!

STRÝČEK: Ja.

TETIČKA: A kdo bude platit formánku?

STRÝČEK (pokrčí rameny).

TETIČKA: Boty by sis mohl trochu utřít, co ti páni povědí?

STRÝČEL: Ja.

TETIČKA (přinese hadr, otře strýčkovi boty).

STRÝČEK (začne najednou zděšeně plácat rukama po kapsách).

TETIČKA: Co hledáš? Sirky? Však jich máš toť na stole v klobouku!

STRÝČEK (vezme sirky, rozdmýchá fajfku, přechází světnicí).

TETIČKA: Už jsou tu!

STRÝČEK (znovu klidně zapaluje — tentokrát dvěma sirkami, stojí uprostřed světnice, ani se nehne).

(HLUK HLASŮ VENKU: Prr! Stůj, malá! Tož už jsme doma! Dupot na záspí.)

TETIČKA (jde hostům naproti): Nále, to jsou k nám hosti! Vždyť ani nevíme, jak bychom vás přivítali a že takoví páni na nás nezapomněli —!

VYKYDAL: Tož tetka, pusťte nás do světnice!

NOVÁK: Dobrý den! (Podává ruku.)

STEINER: Dobrý den, pane Tomečku!

TOMEČEK: Pán bůh daj!

ŘEDITEL: Moje úcta! (Klaní se.)

TOMEČEK: Tož zdrávi jste dojeli? Nezabili jste se na cestě?

TETIČKA: A sedněte si u nás! Chleba si ukrojte!

TOMEČEK (klidně bafá).

VYKYDAL: Tož to jsou ti páni z Prahy!

STRÝČEK: Nikdo tě neviděl?

VYKYDAL: Jel jsem hlubokým úvozem.

STRÝČEK: Tož dobrá! Dej vozík dom!

VYKYDAL: Za chvíli jsem tady! (Pryč.)

STRÝČEK: Tož páni, pěkně prosím, odložte si! Však, myslím, se vám to na pryčce nejelo dobře. Drncá to — což?

NOVÁK: Set sakra, bryčka! Do smrti už na to nesednu!

ŘEDITEL: Bídná cesta, samé hrboly, kamení také plno!

STRÝČEK: Peněz není. Silniční výbor nespravuje ani silnice. Pro koho? Pro automobile?

STEINER: Pan ředitel je zapocen.

ŘEDITEL: Opravdu, mohl bych si svléci kabát.

NOVÁK: Dovolte! (Pověsí kabát na hřebík v rohu světnice.)

TETIČKA: Kdyby páni chtěli dobré domácí mléko nebo kafé — donesem’ nebo uvaříme.

STRÝČEK (vyšel zatím ven, křičí): A kobyle dej nažrat! Bez toho ji máš, jako by už zítra létat chtěla!

NOVÁK: Mléko? Nějak se mne do toho nechce, ale něco bych pil.

ŘEDITEL: Zapálím si raději.

STEINER: Vstávali jsme příliš brzo.

ŘEDITEL: Šlo se pozdě spát, to je to!

NOVÁK: Ale spokojen jste byl, to bylo na vás vidět, pane řediteli. Ta černá přece tančila báječně?

ŘEDITEL: Myslím, že i na Brno je to podnik až parádní. Drželi jsme se, jen co je pravda. (Zapálí si doutník.) Kolik bylo?

STEINER: Půl třetí, pane řediteli.

STRÝČEK (vchází).

ŘEDITEL (podává mu doutník): Nevezmete si?

TETIČKA: Tady je mléko.

STRÝČEK: Však to jsou asi cigára! Za dvě koruny jedno? To je pro mne škoda! Leda k muzice.

NOVÁK: Vy ještě chodíte k muzikám? (Poklepává mu na rámě.)

STRÝČEK: A cožpak snad nejsu chlap?

ŘEDITEL: A kolik je vám let, smím-li se ptát?

STRÝČEK: Osmapadesát. Letos tomu bylo jednatřicet co jsme se toť — brali.

ŘEDITEL: Jednatřicet let! A pořád na jedné chalupě?

STRÝČEK (zapálí si zase dýmku): A kam jsem měl jít? Nu a tož mléka si nevezmete?

VŠICHNI: Děkujeme! Děkujeme! Neračte se obtěžovat!

STEINER: Zdravý nápoj — ale mně je nějak na nic. (Vyjde na chvíli ven.)

ŘEDITEL: Myslím, abychom se dlouho nezdržovali, či máme čekat na pana Vykydala?

STRÝČEK: Však on donde!

NOVÁK: No ja, takhle je to těžká věc. Kdo začne?

STRÝČEK: Jenom když jste zdrávi dojeli…!

STEINER (vejde zase dovnitř).

NOVÁK: A tož teda jménem Páně!

STRÝČEK: Tož — stará, ta by zatím mohla pryč?

TETIČKA (resolutně): A proč?

STRÝČEK: Však víš.

TETIČKA: Nic nevím. Co mne chceš mít za dveřama?

STRÝČEK: Však jsem ti to tuhle v noci povídal. Páni — losy přivezli!

TETIČKA: A já chci taky u toho být!

STRÝČEK: Tož ti poroučím jak tvůj manžel, abys šla pryč!

NOVÁK: Však vás zavoláme!

TETIČKA: Tož tak — ano! Oni sú jinaký člověk. (Odejde.)

NOVÁK: Tož vy se jmenujete Tomeček?

STRÝČEK: Jan.

NOVÁK: Jan Tomeček, je vám 58 let — tento domek je váš?

STRÝČEK: Můj. Čí by byl? Můj.

NOVÁK: Dluhů na něm máte?

STRÝČEK: Dost! Ani se někdy rozpomenout nemohu, co teho je!

NOVÁK: Děti?

STRÝČEK: Ty už jsou provdané nebo na práci ve fabrikách.

NOVÁK: Dobrá! Stačí!

STEINER: Nějaké peníze v záložně máte?

STRÝČEK: Na — ani za řeč to nestojí. Vlastně myslím, že tam nemám už ani krejcar.

STEINER (který se chce dle všeho bavit): Myslím, že tohle není naprosto správný postup. Upozorňoval jsem na to již ve vlaku. Budeme-li to takhle dělat, nezbude nám opravdu pro ty ostatní pranic!

NOVÁK (hra): Pane tajemníku, chcete-li dělat melu, pak vám řeknu jenom jedno: Měl jste ji dělat, když byl u nás pan Vykydal a ne teď! Mohli jsme si ušetřit cestu z Prahy sem a nemuseli jsme sem tahat pana generálního ředitele —

ŘEDITEL (utírá si čelo): Pánové, k věci!

STEINER (baví ředitele): Můj protest bude se muset zanést do protokolu, neboť musím být kryt i vůči ostatním klientům. Na mne to dělá dojem, že to pan Tomeček nepotřebuje a že zemská správa politická jako taková —

ŘEDITEL (utírá si čelo): Pánové —! Prosím k věci!

NOVÁK: Žádáme, pane generální řediteli, aby se přes protest pana tajemníka přešlo k dennímu pořádku.

ŘEDITEL: Jsem rozhodně pro! (Pochopil, že páni agenti chtějí ho bavit za každou cenu, a neodporuje. Po veselé noci je to konečně dobrá věc.)

STEINER: Pak ovšem nezbývá mně než mlčet. Činím však pány pozorny na to, že dle posledního výnosu ministerstva zemědělství nemáme práva přinášeti další losy do příbuzenstva, které bylo doporučeno a již uspokojeno v osobě pana Martina Vykydala…

NOVÁK: Já vám něco povím, pane tajemníku! Vy mně přepustíte tento případ úplně a já vám zase pozítří nebudu dělat obtíží ve vašem případě. Z ručky do ručky. Souhlasíte?

STEINER: To je nová nabídka, pane generální řediteli! Souhlasíte?

ŘEDITEL: Prosím — uf, je mi horko!

NOVÁK: Tedy s dovolením pana generálního ředitele: (K Tomečkovi.) Prostřednictvím svého příbuzného pana Františka Vykydala vzkázal jste nám vlastně, pane Tomečku, abychom se ujali též vaší věci. Pokud jsme dostali informace od slavných úřadů, můžeme vám prohlásiti, že informace sice nebyly dostatečné, ale byly celkem dobré, takže by se opravdu mohlo mluviti o rozřešení vašeho případu za pomoci losové akce našeho bankovního domu „Million“ — ovšem zase za předpokladu, že tato věc zůstane čistě mezi námi a že ji budete sledovati bedlivě s námi až do konce všech tahů. Nemáme bohužel, ačkoliv jsme se namáhali všemožně, pevných číslic ve skupině stavebních losů, to nám už ministerstvo financí dodati odepřelo, ale máme určitou číslici ve skupině červeného kříže a pak jednu částečně zaručenou číslici ve skupině státních losů tureckých. (Vyndá z příruční tašky velkou obálku s prospektem.) Váš prospekt by zněl na 20 stavebních losů, 25 losů červeného kříže našeho a 25 italského, jakož i na oněch 25 tureckých losů, o nichž jsem vám už mluvil. Celková suma činí — 28.000 korun, první splátka 2400, losy hrají ihned, jakmile vám bude potvrzen tento obchod, což ostatně pan generální ředitel může učiniti ihned. (Mrkne na Tomečka.)

ŘEDITEL (poznal, že vlezl do pasti, číslice ho ohromují, ale přece jen se baví): Pánové, prominete, musím ven…

STEINER: Počkáme, pane generální řediteli, až se vrátíte.

ŘEDITEL (pryč).

TOMEČEK: A tož — co? Jak to myslíte?

NOVÁK: (nechápe, pokrčí rameny).

TOMEČEK: Kolik?

NOVÁK: Jak to?

TOMEČEK: Kolik vy a kolik on?

NOVÁK (pohlédne na Steinera): To je taky pravda. (Tomečkovi.) Nesmíte se odvážiti dříve, pokud vám nedám znamení. Pan generální ředitel je někdy velmi nedůtklivý.

STEINER: Necháme ho to podferblovat?

NOVÁK: A nebude-li chtět?

STEINER: Můj bože, bolí mne hlava, hrůza!

ŘEDITEL (se vrací): Pánové mám nápad! Pojďme pryč!

NOVÁK: Ale, pane generální řediteli, věc je mně úplně jasná! Musíme ji ukončit zde!

STRÝČEK (chytne ředitele pod paží a posadí ho za stůl): Však se domluvíme! Však jsme lidé, či nejsme?

ŘEDITEL: Pánové, prosím, aby se jednalo krátce a dobře.

STEINER (se baví): Poněvadž jde o losy červeného kříže, navrhoval bych ovšem zdravotní prohlídku.

NOVÁK (Steinerovi): Zavolají kóbrovku!

ŘEDITEL (nevěří svým očím).

NOVÁK (strýčkovi): Oni mohou na chvíli ven.

TOMEČEK (pryč, tetička vejde).

STEINER: Byl váš manžel vždycky zdráv?

TETIČKA: A co já vím! Na to jste mne zavolali?

STEINER: Poněvadž na tom záleží všechno!

TETIČKA: Nu, zdráv byl.

STEINER: Nač stonal?

TETIČKA: Když byl zdráv, tak nestonal.

STEINER: Neštovice v mládí neměl?

TETIČKA: Nikdy jsem se ho na to neptala, měl-li, neměl-li, snad ani očkován nebyl.

STEINER: Povídáte, že ho bolívala hlava.

TETIČKA: Kdo to říkal? Já nic o hlavě neříkala. Bolívala. Po hospodě.

STEINER: Pije?

TETIČKA: Pije. Celá dědina to ví.

STEINER: Mnoho?

TETIČKA: A co je „mnoho“ pro chlapy? Kolik je to litrů?

STEINER: Nuže dobrá, můžete jít. Zavolejte sem pana Tomečka!

TETIČKA (pryč).

STEINER: Pane Tomečku, zprávy jsou celkem znamenité!

NOVÁK (hraje s nadšením): Navrhoval bych, aby byl pan Tomeček řádně vyzkoušen. Nelíbí se mi, že mnoho kouří. Je jistě dýchavičný! Nesnesl by zprávu o výhře. Puklo by mu srdce.

STEINER (Tomečkovi): Zvedněte pravou nohu!

TOMEČEK (zvedne pravou nohu).

STEINER: Zvedněte levou nohu!

TOMEČEK (zvedne levou nohu).

STEINER: Řekněte „a“! (Dívá se mu do úst.)

TOMEČEK (chrčí).

STEINER: Zuby jsou velmi špatné. Jazyk spálený. Za jazykem tma.

NOVÁK: Zapíšete to do protokolu, pane tajemníku!

STEINER: K službám! Přál bych si, aby pan Tomeček oběhl třikrát celou světnici. (Vezme hodinky do ruky.)

NOVÁK (Tomečkovi): Slyšel jste? Musíme zjistit, nemáte-li srdeční vadu.

TOMEČEK (běhá kolem světnice).

ŘEDITEL (sedí jako na trní): Jaká země, jaký lid!

TOMEČEK (oběhne světnici po třetí).

STEINER: Tep velmi zrychlený, nervová soustava rozčilena, kolenní svaly znepokojeny — přejete si ještě něco, pane řediteli?

NOVÁK: Přeje-li si pan generální ředitel?

ŘEDITEL: Nikoliv, děkuji! Stačí!

NOVÁK: Prosím. Pan generální ředitel myslí, že bychom mohli ještě prohlédnout stavení, poněvadž jde o stavební losy. Kdy máte naposled stavěná vrata, pane Tomečku?

TOMEČEK: Kdy jsme opravovali vrata — ja to už ani čert nepamatuje.

NOVÁK: A střecha je spravována naposled?

TOMEČEK: Loni.

NOVÁK: Komise ji musí prohlédnouti co nejpečlivěji. Tady je pan Vykydal.

VYKYDAL: Tož co, už je ruka v rukávě?

TOMEČEK: Nále — tož divné to je. Běhám jak hříbě po louce, jazyk ukazuji…

STEINER: Je-li vám to proti mysli, pane Tomečku, půjdeme.

VYKYDAL: A kam byste šli? Však se všechno zaplatí.

TOMEČEK: A ty platit pomůžeš?

VYKYDAL: Slíbil jsem ti, to víš.

TOMEČEK: Nohy jako u kovářa už jsem zvedal a teď ještě na půdu polezu, ale když to musí být!

ŘEDITEL: Ale, pánové, vždyť by se to snad mohlo sjednat zde u stolu?

NOVÁK: Jsme tu v okamžiku, pane generální řediteli! (Odejdou.)

ŘEDITEL (sedí u stolu, chce si zapálit, doutník nehoří a nechytá).

TETIČKA: Nále — prosím vás, co budou na půdě hledat?

ŘEDITEL: Střechu šli prohlížet.

TETIČKA: Střechu? A nač?

ŘEDITEL: Taky nevím, paničko.

TETIČKA: Však já nejsu žádná panička.

ŘEDITEL: A jak vám tedy říkají?

TETIČKA: Mně? „Stará Tomečková“ a děti „tetička“. — A oni jsou ženatý?

ŘEDITEL: Ženatý.

TETIČKA: A paničku, myslím, mají pěknou?

ŘEDITEL: Přijde na gusto.

TETIČKA: A nosí krátké vlasy?

ŘEDITEL: Nosí.

TETIČKA: A hůl na ni nevzali?

ŘEDITEL: Kde pak hůl!

TETIČKA: Tož oni jsou pod pantoflem? (Rozesměje se.)

ŘEDITEL: A co by? Každý si děláme, co chceme.

TETIČKA: Vždyť vypadají jako slušný člověk!

ŘEDITEL: Nu a nejsem?

TETIČKA: Tož ta jejich si může robit co chce? A to já bych jako chlap nikdy nedovolila! (Přemýšlí.) A pijú?

ŘEDITEL: Kdo?

TETIČKA: Nu oni!

ŘEDITEL: Já? Někdy. Když chutná.

TETIČKA: Však je to na nich vidět. A kabát jak jim voněl vínem a cigárami! A že prý každý ve městě má nejméně tři roby?

ŘEDITEL (začíná se bavit): A to jich bude víc!

TETIČKA: A kam přijdou děcka?

ŘEDITEL: Jaká děcka?

TETIČKA: A pro Kristovy rány — to je jenom tak?

ŘEDITEL: Ale, tetičko!

TETIČKA: A to se mně nelíbí! Safra, to z toho kšeftu nic nebude! A to ne, to ne! Já su pořádná křesťanka — starý, honem s půdy!

(V tom se otevrou dveře a dovnitř vletí chlap, který sebou bací ke stolu, tam ukáže zuby a chechtá se): Checheche! Hehe!

TETIČKA: To jsem se lekla! Hyde zatracený! Kde se tu bereš? Co tu chceš?

ŘEDITEL (uděšen): Kdo je to?

TETIČKA (křičí): Co tu chceš?

CHLAP (se zubí a směje).

ŘEDITEL: Kdo je ten pán?

TETIČKA: Ale toť soused, je hluchý skoro jako pařez.

(Chlapovi): Co tu chceš?

CHLAP: Já nic. Došel jsem za strýčkem!

TETIČKA: Nemají čas!

CHLAP: Však ho najdou! (Podává řediteli ruku.) Daj nám pán bůh zdraví!

ŘEDITEL: Děkuji! Moje úcta.

TETIČKA: Měl bys jít domů! Teď tě tu nepotřebujeme!

CHLAP: Však já vím! Ale proto jsem tu!

TETIČKA (křičí): Měl bys jít domů, povídám!

CHLAP: Eh co, mně ještě nikdo nevyhodil! Kam šli?

TETIČKA: Na půdu! (Zní to jako „nepůjdu“.)

CHLAP: Vždyť já neříkám, abyste někam šla — kam šli oni?

TETIČKA: Na vrata se podívat!

CHLAP: Co?

TETIČKA: Na vrata se podívat!

CHLAP: A co by se dívali na vrata? Proč by se lidé dívali na vrata?

TETIČKA: Co já vím? Zeptej se pánů, ti vědí proč!

CHLAP: Vrata jako vrata —

TETIČKA: To si myslím taky, ale vy chlapi máte vždycky něco extra! Jdi se podívat taky, snad porozumíš!

CHLAP: A Martin tu nebyl?

TETIČKA: Ja, pro Ježíšovy rány, ještě aby Martin došel!

CHLAP: Však jsem ho potkal na cestě! (Odběhne.)

ŘEDITEL: Kdo je to Martin?

TETIČKA: Což ho neznají? Jemu dali a nám ne!

ŘEDITEL: Ach, to jsou losy z minula?

TETIČKA (do dveří): Co chceš, Martine?

MARTIN (široká ústa, široký úsměv, široká řeč): Nu tož, došel jsem k vám. Pozdrav pán bůh! (Podává ruku.)

ŘEDITEL: Pozdrav pán bůh!

MARTIN: Tož jak se jim u nás líbí? Pěkná dědina, což? Však zítra musí být páni na oběd u nás. A co oni jsou?

ŘEDITEL: Jsem ředitel z Prahy.

MARTIN: To ja! Však povídal Francek, že dojede vás několik.

TETIČKA: A co ty tedy chceš? Však ještě ani chalupu zalíčenou nemáš, neměl bys u cizích vysedávat, domů běž!

MARTIN: Však nejsem u cizích.

TETIČKA: Na hovor jsi došel? Není času na hovor!

MARTIN: Nu a což myslíte, že nevím, že Francek dnes jel na nádraží? Od rána už číhám, kolik pánů doveze. Ja. Tož co bych tu nebyl? Však mám s pány taky jednání — ne?

ŘEDITEL: A jaké je to jednání?

MARTIN (usrkuje po každé větě): Tož býčka jsem si koupil, ale špatně jsem pochodil — hja. Tož utěšený býček — hja — ale kole.

ŘEDITEL: Ano…

MARTIN: A tož povídám si: Co s takým býčkem? Prodat ho musím. Tak jsem ho sešíbal bičem — hja — aby si tedy jako dal říci, ale on pořád kole a kole.

ŘEDITEL (který nechápe situaci): Nu ovšem…

MARTIN: A tož vím, že tu jsou páni, kteří to se mnou dobře myslí, tož že snad by mně ho i odkoupili?

ŘEDITEL: Toho býčka? A proč ho prodáváte?

MARTIN: Nu však jsem povídal, že kole —

ŘEDITEL (aby něco řekl): Snad se moc nažral —

MARTIN: To ne — hjá — nadmutý není.

ŘEDITEL: Nebo jste mu měli dát povříslo s kolomazí do huby?

MARTIN: Však jsem pravil, že nadmutý není — hja.

ŘEDITEL: A co tedy je mu?

MARTIN: Kole.

ŘEDITEL: Snad to není slintavka?

MARTIN: Pane bože, takový pán a nevědí, co to je!

CHLAP (vběhl zase do světnice).

MARTIN (slavnostně): Tož pověz tomu pánovi, co je to, když býček „kole“!

CHLAP: Nu, trká.

ŘEDITEL: A proč by netrkal?

OBA CHLAPI (se podívají na ředitele).

MARTIN (hluchému): Říká, že je řiditel!

OBA (se smějí): Chacha! Ředitel!

TETIČKA (ven).

HLUCHÝ (Martinovi hlasitě do ucha): Ředitel! Co by mohl řídit? Kde jsou ti moji páni? Ten mezi nimi minule nebyl!

NOVÁK (se strýcem a Vykydalem se vracejí zatím s obchůzky).

STEINER (za nimi): Je vidět, že by to tedy šlo, střecha opravdu potřebuje opravy.

NOVÁK (uvidí nové návštěvníky): A podívejme se! Nějak rosteme!

MARTIN: Což už mne neznají?

NOVÁK: Ja sakryš, to vy jste byl, který nám tohle všechno nadrobil?

VYKYDAL (hluchému): I bodejž tě střela jasná!

CHLAP (cerí zuby): Taky jsem došel!

NOVÁK: Vždyť to nevadí, čím více lidí, tím líp! Kde jsou kšefty, je dobře, když je hodně lidí.

ŘEDITEL (se nějak ulekl): Pánové, směl bych na chvíli mluviti s panem Vykydalem?

NOVÁK: Prosím —!

ŘEDITEL (vyjde na chvíli s Vykydalem ven).

NOVÁK (Steinerovi): Měli jsme přece jen pana generálního ředitele nechat v Praze! Je to na něho moc!… Nervy mu vypovídají službu.

STEINER (klidně): A vždyť je to tuftový, nikdy to tak dobře nešlo. Dáme to všechno podferblovat a ať přijde kdo chce. Já typlovat nebudu. Zůstaneme, půjdeme do hospody, dáme si válehá (karty)…

VYKYDAL (vejde): Ne, pane vrchní řediteli, to nám udělat nikdo nesmí!

NOVÁK: Co je?

VYKYDAL: Pan ředitel chtějí jet zpátky na dráhu!

NOVÁK: To ovšem by znamenalo, že pan ředitel nesouhlasí s naším rozhodnutím a pak bychom ovšem odjeli všichni.

ŘEDITEL: Nikoliv, pánové, nenuťte mne! Je mně zde nějak těsno.

STEINER: Pan generální ředitel neráčil dobře rozuměti našim plánům.

VYKYDAL: To nejde! Vždyť jste si ještě ani u nás všichni pořádně nesedli! Já nezapřahám. Ani mne nenapadne!

NOVÁK: Pane generální řediteli, toto je pan Martin Vykydal, kterému jsme minule poskytli příležitost k výhře 80.000 korun.

ŘEDITEL: Směl bych se ho na něco otázat?

NOVÁK: Tažte se!

ŘEDITEL (na kterého padla najednou ustrašená poctivost): Pane — pane — ano, máte naše losy. Kdybych je chtěl od vás koupit, prodal byste mně je?

MARTIN (po chvilce): Ne!

STEINER: Děkuji vám. Snad to panu generálnímu řediteli stačí. (Pausa.)

CHLAP: Já chci taky!

NOVÁK: A kdo vás sem volal?

CHLAP: A já chci taky!

VYKYDAL: Kam tě sem čert zanesl! (Řve mu do ucha.) To už je dávno rozdělené, ty hloupý Jane!

CHLAP: A jak to může být rozdělené, když já nic nedostal?

VYKYDAL: A kdo o tebe psal?

TOMEČEK: Volal tě někdo?

CHLAP: A já jich taky musím dostat! A když jich nedostanu, na pana hejtmana půjdu, žalovat budu!

NOVÁK: Pane generální řediteli, slyšíte to a vidíte to, nezbývá, než abychom opravdu pokračovali, jak jsme začali, jinak se ke konci nedostaneme!

ŘEDITEL (sedne za stůl).

STEINER: Myslím rovněž, že bude nejlépe, když se celá věc bude projednávat tak, jak se jedině projednávat musí, to jest třeba rychle, ale s důkladnou poctivostí…

ŘEDITEL (vzdychne).

STEINER (hra): Bylo zjištěno, že losová akce nemůže se nyní týkat než zde přítomného Jana Tomečka, jehož žádost byla řádně vyšetřena a doplněna dnešním protokolem. Zdravotní komise neshledala celkem nijakých závad v tělesné konstituci žadatelově a pokud se týče stavebních nutností, bylo uznáno, že tu jde o věci, které nestrpí odkladu. Navrhuji úplné rozřešení této záležitosti na prvním místě. Jde, pánové, skutečně o věc spravedlivou.

NOVÁK: Prosím pana generálního ředitele o jeho definitivní rozhodnutí.

ŘEDITEL: Nemám žádného, pánové!

TOMEČEK: Když to mohl mít Martin, mohu to snad mít i já! To snad pan generální ředitel uznají!

NOVÁK: Chtěl jste něco podotknout, pane Martine Vykydale? Chcete snad postoupit svůj losový příděl panu Tomečkovi?

Martin: Nedám!

STEINER: Tím je situace naprosto vyjasněna.

CHLAP: Cože? (Běhá od osoby k osobě.) Cože?

STEINER: Situace je naprosto jasná.

CHLAP: Cože?

STEINER: Nerozumíte-li, lituji, ale věc je rozhodnuta.

CHLAP: Ničemu nerozumím, mluvíte všichni jenom o svých věcech a já chci vědět, co je s mojí!

NOVÁK (křičí mu do ucha): A co chcete?

CHLAP: Losy!

NOVÁK: A jaké? Nemáme!

CHLAP: Ty vaše! Máte!

NOVÁK: Které?

CHLAP: Z levé kapsy!

NOVÁK: Ty už jsou pryč!

CHLAP: Není pravda!

NOVÁK: Hmátněte si! (Nastrčí mu kapsu u vesty.)

CHLAP: Opravdu!

NOVÁK: A jak jste se o nich dozvěděl?

CHLAP: To je moje věc, já to vím — a teď je nemáte!

NOVÁK: Však ty byly jenom pro pana děkana!

CHLAP: Děkan nepotřebuje, já potřebuji!

NOVÁK: Počkejte! (K řediteli.) Snad by se opravdu mohlo uvažovati o tom, že by se mu dala také jedna skupina, ovšem, že později.

STRÝČEK: Ale žádné vybrané číslice!

STEINER: Taky bych protestoval proti tomu!

NOVÁK: Snad by se to dalo udělati tak, že by, řekněme, byla k disposici náhodná skupina, kterou nám přenechalo naposled ministerstvo financí, ale ovšem, že by se to muselo zaplatit daleko dříve, řekněme, za dva roky.

CHLAP: Cože?

NOVÁK (křičí): Že to nějak uděláme.

CHLAP: A jak?

NOVÁK: Dáme vám později náhodnou skupinu.

CHLAP: Jakou? A to já chci dnes!

NOVÁK: Dnes to nejde! Nemáme ji s sebou! Pan generální ředitel vám ji dá poslat! Přijde poštou! Podpíšete jenom zámluvní lístek!

CHLAP: I ne! Já nic nepodpíšu, to mně musíte dát do ruky!

NOVÁK: Ano, ale zaplatíte hned první splátku!

CHLAP: Tak to raději podepíšu a vy to pošlete!

NOVÁK: Platí?

CHLAP: Platí! (Plácnou si.)

NOVÁK: Tak bychom to konečně mohli nechat podferblovat. Pan Tomeček dostane věci hned —

ŘEDITEL (do toho): A pošle zálohu poštou…

STEINER: Dle rozkazu, pane generální řediteli!

NOVÁK: A pan — jak se jmenujete?

CHLAP: Štvrtecký, Florián.

NOVÁK: Číslo?

CHLAP: Číslo 227 —

NOVÁK: Číslo 227 — to také podpíše a pošle splátku, jakmile dostane vyrozumění, že jeho žádost byla vyřízena. Pánové, to víte, že my za to nemůžeme. To, co dostaneme k disposici, rozprodáváme a z toho živíme úřednictvo. To, co dostaneme k disposici tajně, musíme prodávat dle instrukcí. Já vím, že tím mnozí lidé budou velmi citelně zkráceni, ale nedovedu si pomoci. Řešíme věci, jak se dá. Kam to až došlo, vidíte z toho, že musí s námi jezdit sám pan generální ředitel, neboť nestačíme prostě poptávce. Pan Tomeček bude tak laskav, a podepíše tuto smlouvu a pan — pan — Štvrtecký — tuto smlouvu. Zde je plnící pero, pánové!

TOMEČEK: Já podpisuji první!

NOVÁK: Tam se poděkujte panu generálnímu řediteli!

TOMEČEK: A tož, kam to podepsat?

NOVÁK: Sem, na tuto linku!

TOMEČEK: A to bílé nad tím?

NOVÁK: To už si vyplní kancelář.

TOMEČEK: Však — tak je to v pořádku! (Podpíše.) A kolik jsem dlužen?

ŘEDITEL: To vám napíšeme poštou.

MARTIN: Zaplať raději hned, jinak vyhráš a nedostaneš nic!

STEINER: Nikoliv, milý příteli, matete se. Ve vašem případě bylo jinak jenom proto, že pan generální ředitel nebyl přítomen, zde však je věc úplně úředně dojednána a když pan generální ředitel netrvá na první splátce —

ŘEDITEL: Netrvám —

STEINER: — hraje los, jako by byl zaplacen. Pane Tomečku, dovolte, abych vám gratuloval!

VYKYDAL: Však jsem věděl, že pan generální ředitel si dají říci. A teď tancuj, trůbo, na jedné noze!

NOVÁK: A tady to podepíše pan —

CHLAP: Kam?

NOVÁK: Sem! Níže!

CHLAP: Obě jména?

NOVÁK: Obě.

CHLAP: Nehrkne inkúst z trubičky?

NOVÁK: Nebojte se!

CHLAP (prohlížel si pero): Tož jsem ztratil, kam to mám podepsat.

NOVÁK: Třeba sem!

CHLAP: A křestní jméno napřed či jak?

NOVÁK: Jak chcete!

CHLAP: Ja, pane bože — jsou na světě — trápení — ledajaká… (Konečně je s podpisem hotov.)

NOVÁK: Jste spokojen, pane generální řediteli?

ŘEDITEL (kousavě): Spokojen. Oznamuji, že žádné losy v této dědině už se prodati nesmějí!

STEINER: Dle rozkazu, pane řediteli!

MARTIN: A ani zítra ne! (Ukáže na hluchého.) Tento hyd to vůbec nepotřebuje! Chalupu má jako klec — hjá — a dobytek jako lvy a mně býček kole — hj, hjá…!

KAŠPÁREK (Chlap jako hrom, za ním jakýsi sedlák a domkář vevalí se do světnice. Sedlák vyhublý jako tyč, domkář přikrčený jako větev ke pni).

KAŠPÁREK: Však jsem ti povídal, trdlo, abys ho poslal ke mně, že ti ho i tahat naučím, když se bojíš, neposílej! Pán bůh dobrý den!

ŘEDITEL (ohromen): Dobrý den!

KAŠPÁREK: Tož jdu okolo, a vidím, že se tu cosi děje… (Jde klidně ke stolu, dívá se do lejster.)

STRÝC: A kdo tě zval, že se vevalíš tajak medvěd?

KAŠPÁREK: A kdo zval těch pánů tady?

VYKYDAL: Já! Však na hody může dojet každý? Co ti je do toho?

KAŠPÁREK: Ale toto nejsou hody, ale jakési obchody. A já su první radní, to víš dobře!

NOVÁK: Co tohle má znamenat?

STEINER: Opravdu — to je příliš mnoho jakési dobroty najednou!

TOMEČEK: Nemohu za to, vzácní páni!

SEDLÁK (Tomečkovi): Sami byste zobali — co?

DOMKÁŘ: Nás k ničemu nepustili, co?

CHLAP: Co je? Ničemu nerozumím!

KAŠPÁREK: A taky rozumět nepotřebuješ! Kde jsou pan vrchní ředitel?

ŘEDITEL: Prosím?

KAŠPÁREK: A já su teda první radní v této dědině a ptám se vás, proč jste nepřišli ke mně!

NOVÁK (ihned): Nebylo to naší vinou, pane rado!

KAŠPÁREK: A čí vinou?

STEINER (hra): Mojí vinou, pane rado! Dostal jsem přidělen tento okrsek z ministerstva a nesehnal jsem si dost potřebných instrukcí.

KAŠPÁREK: To je rozumná řeč. A teď musíme ještě rozumně jednat. Někdo musí ven, aby sem ještě někdo nepřiběhl.

NOVÁK: Pro Kristovy drahé rány, pošlete nám na krk celou dědinu!

KAŠPÁREK (k sedlákovi): Však jsi nikomu nepověděl?

SEDLÁK: Nikomu.

KAŠPÁREK (domkáři): Ani ty?

DOMKÁŘ: Nikomu.

KAŠPÁREK: Jsme tedy úplně mezi sebou.

NOVÁK: Konečně! Pane rado, vy jste nějaký správný člověk.

KAŠPÁREK (hluchému): Ty půjdeš ven! Postavíš se s hospodyní u vrat, jako by doma nebyl nikdo!

CHLAP: Cože?

KAŠPÁREK: Půjdeš k vratům s tetičkou.

CHLAP: To ne!

KAŠPÁREK: A to ano! Křičíš moc.

CHLAP: Budu křičet ještě víc!

KAŠPÁREK: Povídám ti, že půjdeš k vratům a tam se postavíš s tetičkou —

CHLAP: S jakou knížkou? Nikam nepůjdu!

KAŠPÁREK: A tam počkáš, až se domluvíme!

CHLAP: Okradete mě!

KAŠPÁREK: Na to jsem se tě ani neptal!

CHLAP: Ošidíte mne!

KAŠPÁREK: Právě proto půjdeš k vratům, tam můžeš hulákat na celou dědinu, aspoň se budou lidé mít čemu smát.

CHLAP: Nejdu!

KAŠPÁREK (ho chytí, vynese ho za dveře): Tak a teď už snad dáš pokoj!

DOMKÁŘ (jde a zandává záclonku na okně): Je sem vidět ze zahrady.

KAŠPÁREK (oddělá záclonku): Právě proto se nesmí okno zadělat, to ještě nevíš, hlupáku?

NOVÁK: Vy se mně zdáte být ještě více, než správný člověk, pane rado!

KAŠPÁREK: To taky su! Vojanský člověk. Moc parády nenadělám a na všechno jdu rovnou.

ŘEDITEL: Pánové, dovolíte, abych —

KAŠPÁREK: Nic nedovolím! Předně si všichni sedneme ke zdi a pak si to všechno povíme!

VŠICHNI (se rozesadí, aby je nebylo oknem vidět. Někteří hrají tuto posici tak důkladně, že i když se rozvášní, ani rukou nehnou).

KAŠPÁREK: Tož jaká je věc? Martine, ty jsi koupil losy.

MARTIN: No ja — a mám je — hja! A ti druzí je chtějí taky!

KAŠPÁREK: To věřím!

VYKYDAL: Zajel jsem do Prahy a tož ti páni dojeli s novou obálkou, až přiletěl ten hyd nahluchlý a všechno to zkazil.

KAŠPÁREK: Což jste mu dali také něco?

NOVÁK: Pan generální ředitel — zde je přihláška. (Podá mu ji.)

KAŠPÁREK (roztrhne přihlášku): Tož ten nedostane nic!

SEDLÁK: Tak je to v pořádku!

KAŠPÁREK: Já su první radní, mne se bojí. Co je dál?

NOVÁK: Pan Tomeček…

KAŠPÁREK: Strýc Tomeček jsou starý člověk, tož tomu ano.

STRÝČEK: Však už je podepsáno.

KAŠPÁREK: A zaplaceno máš?

ŘEDITEL: Nemusí platit. Já rozhoduji!

KAŠPÁREK: To věřím! Pan generální ředitel jsou holt generální ředitel! Být takovým pánem!

SEDLÁK (zavřískne najednou): A co když je to všechno švindl? Jsou na nás domluveni všichni tři! Vyberou od nás peníze a ujedou! Plné noviny jsou toho a to jsou možná zrovna oni!

KAŠPÁREK: Kdo? Co to povídáš?

SEDLÁK: Jdou na nás, jsou to chytráci z Prahy a z Brna, čert jim věř! (Na Martina.) Kolik jsi jim dal?

MARTIN: Na tři tisíce! Ježíši Kriste!

KAŠPÁREK: Nu tož — páni? Slyšeli jste?

NOVÁK: Nechcete-li nám věřit, odejdeme!

SEDLÁK: Ja, to by každý utekl! Chtějí utéct! Jak začnou utíkat, držet jich musíme!

DOMKÁŘ: Jsou smluveni!

TOMEČEK: Všechno samý švindl? Kdo to říkal? Já nevěřím!

DOMKÁŘ: Okradli tě, Martine!

ŘEDITEL (vstane, strach se ho zmocnil): Pánové, povím vám, jak se vlastně věci mají…

KAŠPÁREK: Nic nám nepovíte! Já su vojenský člověk, já vím, co je svět.

ŘEDITEL: Prosím?

STEINER: Pan rada má pravdu.

KAŠPÁREK (ukáže na ředitele Steinerovi): Vy povídáte, že je váš ředitel.

NOVÁK (sebevědomě): Ano, hlavní ředitel bankovní společnosti „Million“ — pánové, myslíte, že jsme lumpi, kteří jezdí s podvody?

KAŠPÁREK: Uvidíme! (K řediteli): Vaši legitimaci!

STEINER: Pane rado, uvidíte, že to je opravdu náš pan ředitel!

ŘEDITEL: Nemám než legitimaci na dráhu, roční lístek, ale snad to stačí.

KAŠPÁREK: Ano. (Prohlíží ji.)

NOVÁK: Žádam, aby se pán, který pochyboval o totožnosti našeho centrálního ředitele, omluvil.

KAŠPÁREK: A já žádám, aby pan centrální ředitel podepsal tady ten blanket.

TOMEČEK: To jsou moje losy.

ŘEDITEL: (podepíše).

KAŠPÁREK (srovnává oba podpisy v legitimaci a na úmluvě): Věc je v pořádku. (Na sedláka.) Omluv se!

SEDLÁK: Není divu, že to člověka napadne!

KAŠPÁREK: Omluv se! Totoť jsou pořádní páni — žádná lajdačina!

SEDLÁK: Tož — tož —

KAŠPÁREK: Vidím, že celou věc musím dát úplně do pořádku a že ji také do pořádku dáme. Tož co ty chceš ještě, Martine?

MARTIN: Já se ptám jenom těch pánů, kdy vyhraju.

STEINER: Řekli jsme vám minule, že dostanete telegram, musíte čekat.

KAŠPÁREK: Jsi spokojen?

MARTIN: A kdy ho dostanu?

ŘEDITEL: Jakmile vyhráte, pane —

KAŠPÁREK: To je hotovo! Také strýc Tomeček jsou hotovi. Tady to máš podepsáno, schovej to do truhly!

NOVÁK (podává mu slavnostně modrou obálku): A zde je obálka se zapsanými čísly. Potvrzení dostanete nejbližší poštou po první splátce. Já vám děkuji, pane generální řediteli! Udělal jste zase jednou řádnou věc a milosrdný skutek!

KAŠPÁREK: Všechno skoncováno?

ŘEDITEL: Prosím. (Mráz mu běží po zádech.)

KAŠPÁREK: A tož tu nezbýváme než my tři. Musíme se dohodnout i o tom ostatním.

NOVÁK: Všichni tři to rozhodně dostat nemůžete! To je vyloučeno!

DOMKÁŘ: Má-li to Martin, musím to dostat i já!

SEDLÁK: A to zase není pravda!

STEINER: Nedejte se!

KAŠPÁREK: A já jsem pro tebe, sulamulo, toť se ví — nic? Co? Jak je to, páni? Však i peníze máme a jsme tu. Pane generální řediteli, co na to povíte?

ŘEDITEL: Později, teď nikoliv!

NOVÁK: K vánocům.

KAŠPÁREK: To je dlouhá doba!

VYKYDAL: Taky to uteče. (Pausa.)

KAŠPÁREK (náhle): Mám nápad!

NOVÁK: Sem s ním, pane rado!

KAŠPÁREK: Byli jste na druhém břehu?

NOVÁK: Nebyli.

KAŠPÁREK: Tam by se to dalo zařídit. Mám tam švagra, je hospodským —.

NOVÁK: Ale jen je-li potřebný, pane rado! Nemůžeme jednati proti instrukcím!

KAŠPÁREK: A co by nebyl potřebný! Děcek má, myslím, už deset, a to dá nějakého shánění!

SEDLÁK: A co my z toho dostaneme?

KAŠPÁREK: Já dám pětinu, on dá dvě pětiny (k domkáři) ty dáš pětinu —

VYKYDAL: A já pětinu — les je tam na prodej!

DOMKÁŘ: Kriste pane, to je pravda! Patnáct let už ho nemůžeme dostat!

VYKYDAL: Jen jestli jsou ještě ty číslice!

KAŠPÁREK: To nám poví pan vrchní ředitel —

ŘEDITEL (vstává, je vidět, že bojuje zase těžký boj. Už už div že se z něho pravda nevyvalí.)

NOVÁK (ho předejde): Pánové, neznáte zlaté srdce našeho pana šéfa. Mohu vám říci jenom jedno: Tisíce rukou žehná mu denně a tisíce úst modlí se za něho, když jdou lidé večer fajfčit, chci říci spát. Pánové, co je úkolem našeho pana generálního ředitele? Čím je náš pan generální ředitel? Smím to prozradit? Ale prozradím vám to, pan generální ředitel se jistě na mne zlobit nebude. Pane generální řediteli, koho mohla volit vláda této republiky jiného než vás, aby konal tajné dílo poslání mezi lidem? Je pravda, že to všechno, co my děláme, dalo by se udělat rozmanitými subvencemi, ale nezapomínejme, že subvencemi disponují jenom politické strany a že tak lehce mohlo by dojít ke zřejmým nespravedlivostem, které by zavinil náš stranický klíč. A co tedy musela učinit Praha, resp. ministerstvo financí, chtělo-li nenápadně pomoci tu a pomoci tam, dle svých skrovných příspěvků? Natisklo losy, vyvolilo si důvěrníky a dalo jim plnou moc. Pan generální ředitel mohl by brát úplatky, kdyby chtěl a byl by za rok milionářem, poněvadž prostě rozdá, co má. Učiňte, prosím, své návrhy, pánové, a my se dle nich zařídíme!

STEINER: Myslím, že návrhy pana rady jsou velmi rozumné, a že jde pouze o to, abychom s váženým panem generálním ředitelem mohli zajet na druhý břeh co nejrychleji. Tím, že tam zajedeme, podáme jistě nový důkaz, že nejsme podvodníky a že naše akce není než akcí, o níž mluvil pan předřečník. Nezapomeňme, pánové, že pozítří ráno máme generální konferenci v Bratislavě a večer téhož dne že musíme býti letadlem v Košicích, kde čeká pan ústřední ředitel (maně mu to vyklouzne z úst) Spirita… (Pausa.)

SEDLÁCI (sestrčí hlavy a radí se).

ŘEDITEL (mne si čelo, rudne a bledne zároveň).

KAŠPÁREK: Náš plán je hotov.

NOVÁK: Prosíme oň.

KAŠPÁREK: Odjedeme ihned!

STEINER: Výborně!

KAŠPÁREK (Vykydalovi): Skočíš domů, zapřáhneš a pojedeš dolů ke kříži!

VYKYDAL: Už běžím! (Pryč.)

KAŠPÁREK (sedlákovi): Ty půjdeš do hospody a budeš tam hrát karty za mne!

SEDLÁK: Když je to s těmi legitimacemi v pořádku — kolik smím prohrát?

KAŠPÁREK: Kolik chceš. (Domkáři.) A ty půjdeš k převozu a řekneš, že převozník nesmí dnes nikoho převážet. Rozumíš? Přejedeme hore.

DOMKÁŘ: Dobrá! (Oba se sedlákem pryč.)

KAŠPÁREK (ke strýci Tomečkovi): Ty zůstaneš doma a budeš držet jazyk za zuby.

MARTIN: A já?

KAŠPÁREK: Ty? Ty můžeš jet třeba na jatelinu — koukej, ať tě raději nevidím!

CHLAP (ve dveřích): Co je pouštíš domů? Co to je?

KAŠPÁREK: Sem pojď!

CHLAP: To je nějaký švindl! Já se odšvindlovat nedám! Chcete mne dostat odtud a pak se budete olizovat sami!

KAŠPÁREK (vezme ho za uši): Ty víš, že tě mám ve spořitelně v hrsti. Cekneš-li, poletíš! A teď pal!

CHLAP: Pojedu s váma! Vykydal šel zapřahat!

KAŠPÁREK: Uvidím-li tě na pryčce, hodím tě do řeky!

CHLAP (pryč).

KAŠPÁREK (ke strýci): Skoč za ním a zaveď ho pěkně k mamince!

TOMEČEK (pryč).

KAŠPÁREK: Tak a teď jsme, pánové, sami a já se vás ptám, necháte-li mne hrát dle svých plánů. (Směje se.)

NOVÁK (vezme ho pod paží): Pojeďme, pane rado, necháme vás to podepsat! Všechno, co budete chtět!

KAŠPÁREK: Člověk musí zkrátka na hlupáky vyzrát — to je to! A můj švagr? Uvidíte šikovného člověka. Rychle dolů k řece!

ŘEDITEL (bez kabátu ven).

STEINER (za ním).

NOVÁK (uviděl situaci): Pan vrchní ředitel si tu nechal svrchník…

KAŠPÁREK: Na mú dušu!

NOVÁK (tuší novou, velkolepou intriku před sebou): Pst! To dělá vždy…

KAŠPÁREK: Co? (Zamrká očičkama.)

NOVÁK: Rozumíte přece?

KAŠPÁREK (pochopí): Kolik?

NOVÁK: Kolik máte u sebe?

KAŠPÁREK: Nic. Dvacet korun.

NOVÁK: Tady máte tisíc, ale pozor! Čekám venku!

ŘEDITEL (vejde dovnitř, utírá si čelo, je pevně rozhodnut udělat celé historii konec. Bojí se, hlas se mu chvěje): Pane rado, smím prosit na několik slovíček? Pane rado, musím se vám k něčemu přiznat…

KAŠPÁREK (významně): Pane řediteli, zapomněl jste si tu kabát.

ŘEDITEL: Ano, divím se, že jsem tu nezapomněl hlavu. Je to prostě — hrozné.

KAŠPÁREK: Pane vrchní řediteli, při vašich starostech není divu.

ŘEDITEL (nějak dopálen): Co? Povídám vám, že chci s vámi mluvit otevřeně!

KAŠPÁREK: Rozumím. (Vyndá z kapsy státovku a podává mu kabát.) Pane vrchní řediteli, nemám více, ale jsou to aspoň poctivé peníze poctivého člověka na poctivý účel — vy mně račte jistě dobře rozumět…

ŘEDITEL: Co mně to dáváte? (Řve, nervy povolily): Vždyť — je to — desetikoruna!

KAŠPÁREK (se naň klidně dívá).

(Opona.)