ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

ISMAÉL:

Již jest chvíle, jak sem Hybrysta poslal,
aby od vdovy dluh vyupomínal,
an ho tamto právě vidím přijíti,
musím ho s tou vdovou něco šiditi.

HYBRYSTES:

765
Vím, že se můj pán hněvá, že prodlívám,
od vdovy se vrátiti nepospíchám.
Ale hyn stojí, právě mu včas přijdu,
stěžkem od něho přivítán nebudu.

ISMAÉL:

Kýs čert tak dlouho u té vdovy meškal?^[67]
770
Oč nám, žes’ ji sobě ale namlouval?
Slibuji, že tě milostně vítala
a několikrát míle objímala!

HYBRYSTES:

Nevím, co o ní jiného praviti,
vidí se utěšená žena býti.

ISMAÉL: / 44

775
Pohleď padoucha, hned sem já tak hádal!
Pověziž ale, cos’ mi u ní zjednal?

HYBRYSTES:

Nemohl sem ji nejprv doma najíti,
děti pravily ji v kostele býti,
a tak sem za ní do kostela pošel
780
a před samým kostelem sem ji našel.

ISMAÉL:

Ba i pak v pekle našel, na to nedbám,
ale cos’ u ní zjednal, hned mi oznám.

HYBRYSTES:

Nevelmi mnoho sem vám u ní zjednal,
neb sem u ní veliku psotu seznal.
785
Ale pravím na svou čest, pane milý,
kdybych byl bohatší při této chvíli,
chtěl bych sám za ni ten dluh zaplatiti,
bych měl sukni i kabát zastaviti,
tak mi jí nebohé líto náramně,
790
jak přede mnou naříkala žalostně.

ISMAÉL:

Málo mi po takovém nařikání,
nic to není než ženské oklamání,
neb když žena nejvíc bude plakati,
tehdy se jí nejspíš hleď vystříhati.
795
Mnozí jsou od jejich pláče zklamáni,
časem o svá hrdla připravováni,
jako Samson^[68] i k tomu mnozí jiní / 45
oulisností ženskou jsou zavedeni.
Copak praví? Míní-li zaplatiti?

HYBRYSTES:

800
Míní, když ji Buoh ráčí obmysliti.

ISMAÉL:

Kdy to bude? Ten outerý po smrti?
Snad mi ji nahodili všickni čertí.
Musil bych já dotud hladem umříti.

HYBRYSTES:

Lakomci nikdy mohou dosti míti,
805
neb více-li statku a zboží mají,
avšak vždycky mnohem více žádají,
rovně jako propast, kteráž dna nemá,
ta nikdy nemuož býti naplněná.

ISMAÉL:

Což mi se, padouchu, ještě porouháš?
810
Neodpustímť toho, to pevně shledáš!

HYBRYSTES:

Ne, pane, vpravdě vám se neporouhám.

ISMAÉL:

Což já tomu nerozumím dobře sám?

HYBRYSTES:

Proto-li se na mne chcete hněvati,
že sem vás počal pravdou dotýkati?

ISMAÉL:

815
By ty kázaní na ten čas zanechal,
coť sem poručil, radějí vykonal! / 46
Hleděl-lis’ pak, má-li co ještě v domu?

HYBRYSTES:

Má dvoje děti, psa a kočku k tomu.
Jiného sem nemohl více viděti,
820
bych sobě byl měl oči vyhleděti.

ISMAÉL:

Na tomť já stěžkem mohu dosti míti,
musíť se jistotně jináč potiti.

HYBRYSTES:

Řekla hned sama za mnou k vám přijíti
a vás o nějakou milost prositi.

ISMAÉL:

825
Ký čert po tom, že chce ke mně přijíti,
když nemá dluhu mého čím platiti!
Můžeť u čerta radějí zůstati
a někde o peníze se starati,
neb u mne nedojde žádné milosti,
830
však sem ji prvé čekal dlouhu dosti.
Jdi domu a kaž hned na stuol strojiti,^[69]
jídlo dávati, vína natočiti!
Pojedši hned k rychtáři musím jíti,
však sice u něho víc mám činiti,
835
přitom na ni též mohu žalovati.

HYBRYSTES:

Račte se nad chudinkou slitovati,
však sobě při tom záduši^[70] získáte,
Buoh vám to jinde nahradí, shledáte. / 47

ISMAÉL:

By pak Mojžíš sám za ni se přimlouval,
840
nemyslím na to, abych ji víc čekal.
Musiť mi konečně dnes zaplatiti,
anebo pyšně do vězení jíti,
aneb své syny ke mně v manství^[71] dáti.

HYBRYSTES:

Ó pane, račte se pamatovati,
845
hleďte Pána Boha nerozhněvati
a vdovy s sirotky neutiskati!
Máte také ženu a dětí mnoho,
aby Pán Buoh na nich nepomstil toho,
nespolíhejte na statek a zboží,
850
neb to všecko jest v samé moci boží.
Buoh vám muože všeckno rychle odjíti^[72]
a na vás dosti psoty dopustiti,
mohlo by se i vašim dětím státi,
aby též někdy musily žebrati.
855
Máte příkladův takových nemálo,
že se i bohatším dětím tak stalo.

ISMAÉL:

Čert-li mi teď nahodil kazitele!^[73]
Stul kvík houby,^[74] aneb věř tomu vcele,
žeť někdy jazyk hanebně ukrátím,
860
nebudeš moudrý, až tě čistě zmlátím!

HYBRYSTES:

Teď, pane, nebohá vdova s dětmi jde. / 48

ISMAÉL:

Stěžkem ta chůze daremná^[75] nebude,
zvláště jestli mi peněz nepřinesla,
by pak se všemi patriarchy přišla.
865
Ale musím před ní do domu jíti,
hleď vždy, kterak by ji mohl odpraviti,
ani ji ke mně pust, nemá-li peněz,
cožs’ prvé ode mne slyšel, jí pověz.
A pakli peníze má, pust ji ke mně
870
a tak hned kvitanci vezme ode mne.

HYBRYSTES:

Vidím, že se pán můj Boha nebojí,
o milosrdenství jeho nestojí,
ale darmo jest s Bohem žertovati,
aneb na marný statek spolíhati.
875
Svět tento se vší marností zahyne,
slovo boží na věky nepomine,
v kterémž ráčil konečně zaslíbiti,
že milosrdným chce milostiv býti,
časně i věčně hojně odplatiti,
880
a nemilosrdným ráčí hroziti,
když přijde mrtvé i živé souditi,
že jim též neráčí milostiv býti.

RÁCHEL:

Zdař Bůh, milý mládenče, kde tvůj pán šel? / 49

HYBRYSTES:

Teď jedny^[76] před vámi do domu vešel,
885
srozuměl sem, že chce k obědu jíti,
měli ste maličko prvé přijíti,
byli byšte ho před domem nalezli,
tu po vuoli ste s ním mluviti mohli,
avšak vám poručil vždy oznámiti,
890
že vás ani před sebe chce pustiti,
jestli ste peněz s sebou nepřinesli,
pakli byšte hned zaplatiti chtěli,
abych vás rychle opověděl jemu,^[77]
a tak hned budete puštěni k němu.

SALOMON:

895
A vy jedny po penězích dychtíte
a na království boží nemyslíte!
Však jich vám ze všech stran nanesou dosti,
k tomu jich prvé máte do sytosti,
protož vám též sluší pamatovati,
900
že se nad chudým máte slitovati.

HYBRYSTES:

Darmo mému pánu o tom zpívati,
leč ho chcete na sebe rozhněvati,
dobré slovo vždy dobré místo najde,
ale utrhač lehkosti neujde.
905
Můj pán zhola jiné písně neumí
než tu: „Cožs’ mi dlužen, rychle zaplať mi!“
Když mu řekne, abyť peníz daroval, / 50
hůře jest, nežli by mu zrádců nadal.
Též mu nic lepšího muožeš činiti,
910
než když mu časně hledíš zaplatiti.
Když peníz vidí, srdce mu se směje,
v penězích jest všecká jeho naděje,
ale kterýž mu peněz nepřinese,
na toho hrozně hledí a hněvá se.

SALOMON:

915
Myť vpravdě nyní nemáme žádného.

HYBRYSTES:

Nebudete přivitáni od něho,
jistě na vás bude hrozně hleděti.

SALOMON:

Musíme se vždy toho dověděti,
a protož k němu půjdeme upřímě,
920
co nám dobrého řekne, se dovíme.

HYBRYSTES:

Jáť sem ho na sebe dosti popudil,
když sem o vaší těžkosti s ním mluvil.
Nemnoho chybilo, že mne neupral,
když sem se podlé vás tuze přimlouval.
925
Ale což to, že tak brzo vychází,
jaksi neveselý k nám teď přichází?
Hleďtež ho pěkně toliko krotiti,
darmo vlka proti srsti hladiti.

ISMAÉL:

Co dobrého mezi sebou mluvíte?
930
Snad se o něco pilného radíte?

HYBRYSTES:

Teď sobě o své těžkosti žalují
a v žalosti spolu se potěšují.
Toť jest ta vdova, k ní ste mne poslali,
abych ji napomínal, ste kázali.

SALOMON:

935
Zdařiž vám Pán Buoh, pane Ismaéli!

ISMAÉL:

Co ste mi přinesli, pane příteli?

SALOMON:

Prosíme, že nám ráčíte popříti^[78]
některé slovo s vámi promluviti.

ISMAÉL:

Muožete to hned krátce oznámiti.
940
Snad chcete za tuto pani platiti?

SALOMON:

Tato nebohá žena, má švagrova,
jest náramně chudá a bídná vdova,
jejižto muž nevelmi dávno umřel
a žadného statku ji neodemřel,
945
kromě těchto dětí a dluhův také,
mnoho starostí, psoty všelijaké,
o čem by mnoho bylo vypraviti, / 52
takže neví, co sobě má počiti,
protož mne k vám za přímluvu prosila,
950
neb samotná k vám přijíti nesměla.

ISMAÉL:

Co pak má-li peníze pohotově?

RÁCHEL:

Ó, běda nyní mně, přesmutné vdově!
U Boha milost a u vás, můj pane!

ISMAÉL:

Vím, že sou od vás právě načítané,
955
a protož za mnou do světnice poďte
a kvitanci hned ode mne vezměte.

SALOMON:

Pane Ismaéli, račte slyšeti,
nechtějte ještě od nás odcházeti,
neb sme vám teprv oznámiti měli,
960
zač sme vás teď spolu prositi chtěli.

ISMAÉL:

Co ste pak chtěli, oznamte mi krátce,
neb nemám kdy státi pro jiné práce.

SALOMON:

Tato vdova nemá vám čím platiti,
a protož vás pro Buoh dala prositi,
965
abyšte na jeji bídu patřili
a ji čekali za nedlouhu chvíli,
neb se chce o to jistě přičiniti,
aby vám tím spíš mohla zaplatiti, / 53
toť vpravdě brzo máte uhledati,
970
že vás placením nechce obmeškati.obmeškati se — zdržať sa

ISMAÉL:

Ó, jak vdovy umějí naříkati
a žalostivě sobě počínati!
Když lidem mají dluhy zaplatiti,
praví, že nevědí, kde peněz vzíti,
975
na své zemřelé muže žalujíce,
že jim nic neodemřeli, pravíce,
ale když mají na vesele^[79] jíti
aneb šperkovných věcí nakoupiti,
hned vědí, kde peníze mají bráti,
980
nebudou se o ně dlouho starati
a protož já od ní chci svůj dluh míti,
na krátce od ní záplacen chci býti.

SALOMON:

Pane muoj, nejsou vdovy jednostejné,
některé také jsou dosti pobožné.
985
A protož chtějte této rozuměti,
račte ji poněkud dluhu shověti,
však vás jistě nechce dlouho meškati.

ISMAÉL:

Držím, žeť jich mohla dávno zjednati,
kdyby se byla chtěla postarati,
990
ale nevím, co jiného říkati,
než že Sybulika hned pro ni pošli
a před pána rychtáře ji obešli. / 54

SALOMON:

Ó pane, račte se vždy namysliti,^[80]
račte milosrdenství učiniti
995
s touto bídnou a zarmoucenou ženou,
s dítkami v sirobě pozůstavenou!

RÁCHEL:

Račte na muoj nedostatek patřiti,
vždy nějakou lítost nade mnou míti!
Za to vás i pro Pána Boha prosím,
1000
nebo s dítkami zahynouti musím,
an tak bychom mohli hladem umříti,
nemajíc, bídné, zač chleba koupiti.

ISMAÉL:

Co nyní mluvíš, všecko v hrdlo klamáš,
neb tě tak nebolí, jak sobě stejskáš.^[81]
1005
Vímť já dobře o vaším obyčeji,
když se vám co půjčí, chcete radějí,
abychom vám čekali dlouhou chvíli,
avšak k ostatku všecko odpustili.
Ale já při tom nemohl bych práv býti,
1010
tak bych musil na žebrotu přijíti.
A protož tomu krátce rozumějte,
anebo rychle peníze zjednejte
a bez meškání je ke mně přineste,
anebo o tom dostatečně vězte,
1015
že hned od vás k pánu rychtáři půjdu
a na vás žalujíc, prositi budu, / 55
aby se k vám podlé práva zachoval
a k placení dluhův mi napomáhal
buďto rukojemstvím aneb vězením,
1020
aneb vašich synův mně přisouzením,
aby potud oba v mé moci byli,
pokud by těch peněz neodsloužili.

JOZEF:

Ó, můj pane, patřte na naši mladost,
však byšte s námi měli malou radost,
1025
což my nebožátka máme dělati?
Jakž sme silní, muožete sami znáti,
a protož naložte přátelsky s námi,
ať Pán Buoh též se smiluje nad vámi.

ENOCH:

Pane milý, chceme Boha prositi,
1030
aby vám ráčil toho nahraditi,
a ráčí vám za to stokrát víc dáti,
když toho budete potřebovati.

ISMAÉL:

Čistě umíte o Bohu mluviti,
kdyby toliko chtělo platno býti,
1035
ale tím na krátce málo zjednáte,
toliko mne i sebe tu meškáte.
Chtěli byšte celý den rokovati,
ale mi se již stejská poslouchati.
Již před vámi ale musím ujíti,
1040
neb vás jináče nemohu odbýti. / 56

SALOMON:

Ej, pane, neračte pryč pospíchati,
račte nám laskavou odpověd dáti!
Vidíte, jak pláče nebohá žena,
nebožátko, sice jest dost strápena.

ISMAÉL:

1045
Ženský to pláč, kdo by na něj dbáti chtěl,
takovému šibalství nerozuměl!
Musil by jistě hloupý blázen býti,
kdo by chtěl tomu pláči uvěřiti.
Ale nech pláče, dokud se ji vidí,^[82]
1050
když se ji tak výborně dobře líbí,
vždy přestane, když se ji bude zdáti,
nemohu já s vámi tu déle státi.

SALOMON:

Nevím co tomu, švagrova, říkati,
poněvádž sme nemohli nic zjednati.
1055
Syté svině lačným nerozumějí,
bohatí chudým věřiti nechtějí.
Též pán Ismaél nechce věřiti vám,
však jest horší, nežli některý pohan.
Já držím, že se domnívá konečně,
1060
že na tomto světě bude živ věčně.
Patřte na tento obraz malovaný,
jak jest lakomec kontrafektovaný^[83] / 57
(Tuto má míti obraz malovaný, aby jej ukazoval.)
od pohanův, ktěříž Boha neznali,
však šlechetných ctností následovali,
1065
kterýžto obraz má šíji kamennou,
očí i tvář dolu k zemi skloněnou,
stojíc v prázdné bečce, kteráž dna nemá,
do níž nalévá rukama oběma,
avšak ji nemuože nikdy doliti,
1070
by pak všeckou sílu měl naložiti,
neb to hned vyteče, co do ní vleje.
Tím spůsobem se též s lakomcem děje,
nebo tata hlava, k zemi skloněná,
lakomcovou povahu nám znamená,
1075
že myslí své k nebi nepozdvihuje,
Pána Boha svého též nemiluje
a nevěří svatému slovu jeho,
neočekává spasení od něho,
ani stojí o království nebeské,
1080
toliko dychtí po rozkoši světské.
Dále nás učí ta šíje kamenná,
kteráž nemuože býti obrácená,
že se lakomec nemuož ohlídati
na bližního a naň pamatovati.
1085
K tomu toliko hledí za svá ňadra,
neb se o bližního svého nestará,
nedbá na něho, by hned měl umříti,
aby sám jedny měl čím se živiti.
Nežli by v čem měl bližnímu sloužiti,
1090
radši by z něho chtěl duši vydříti, / 58
a protož myslí na divné chytrosti,
na lichvu a na rozličná šantroctví,
aby svého bližního oklamával
a o to, cožkoli má, připravoval.
1095
Potom ta bečka prázdna a bezdenna,^[84]
kteráž nemuože býti naplněná,
nesytost lakomce nám ukazuje,
kterýž se ve dne i v noci fresuje,^[85]
však nikdy nemuože nasycen býti,
1100
by pak sám měl všecko všudy požřiti.
I to se při nich po smrti spatřuje,
že jim ta země ani postačuje,
by jim jedny pekla mohlo dostati.
Račiž každého, Bože, zachovati.
1105
Toto od pohanův bylo napsáno,
avšak k nám muože býti vztahováno,
kteříž o vuoli boží lépe víme
a z zákona jeho o ní slyšíme,
nebo tento svět jest plný lakomcův,
1100
těch fortelných^[86] ďábelských lichevníkův,
jenž na vuoli boží nechtějí dbáti,
hledíc svého bližního oklamati,
až do kostí morku vyšacovati^[87]
a k tomu se budou pochlubovati,
1115
říkajíce: „Mám-li do pekla jeti,
lépe jest na čistým hyngštu^[88] seděti
aneb na nějakém frízu^[89] udatném,
nežli na kleprličku^[90] velmi špatném.“ / 59
Tak jsou nyní lichevníci zmámení
1120
a s lakomci od ďábla zavedení.
Ale již musím domu pospíchati.
Budete-li mne v čem potřebovati,
pošlete hned ke mně Jozefa svého,
ve všem mne máte sobě povolného
1125
a zvláště, půjdete-li před rychtáře.

RÁCHEL:

Nyní vám děkuji, můj pane švagře,
bojím se, že mne to mine s těžkosti,
však se v tom poroučím boží milosti.

RÁCHEL:

Dítky milé, již spolu domu jděte
1130
a Pánu Bohu nábožně se modlte,
aby nás ráčil smutné potěšiti,
této těžkosti z milosti zbaviti.

JOZEF:

Pani matko, tak učiniti chceme,
že nás uslyší, nepochybujeme.

RÁCHEL:

1135
Pane Bože věčný a spravedlivý,
otče všech v tě věřících milostivý,
ty jsi ráčil v slovu svém zaslíbiti,
že chceš vdov a sirotkův otcem býti,
zvláště těch, kteří mají víru v tebe, / 60
1140
že jim přispěješ pomocí svou z nebe.
Já bídná tvá služebnice nehodná,
ve vší ouzkosti nyní postavena,
k tobě samému, Pane, se utíkám,
na tvé zaslíbení silně spolíhám,
1145
jenž jest nepochybné a pravdomluvné,
našim otcům jistotně naplněné,
k tomu tvá všemohúcnost jest nesmírná,
tvá dobrotivost také nekonečná,
a protož věrně prosím tvé milosti,
1150
rač patřiti z své nebeské výsosti
a rač mne zarmucenou potěšiti
a z této ouzkosti vysvoboditi.
Ale však, jakžkoli ráčíš, můj Pane,
ať se jedny tvá svatá vuole stane,
1155
abych mohla tvé jméno oslaviti,
tebe věčně ctíti, také chváliti.
Již sem se poručila Bohu svému,
k němuž mám naději, a ne k jinému,
jakžkoli ráčí se mnou naložiti,
1160
ano byť mne ráčil i umořiti,
všecko chci od něho míle přijíti
a svého povolání pilna býti,
dítky své v jeho bázni vychovati,
však se nad námi ráčí smilovati
1165
a vytrhnouc z této časné žalosti,
přijme nás k sobě do věčné radosti.