Zlatý fond > Diela > Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy


E-mail (povinné):

Jaroslav Vlček:
Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Alena Kopányiová, Silvia Harcsová, Dorota Feketeová, Zuzana Babjaková, Nina Dvorská, Daniela Kubíková, Michaela Dofková, Ivana Gondorová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Karol Šefranko.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 50 čitateľov


 

Úvod

Národ československý rozdělen je historicky, politicky, administrativně, ethnograficky i mluvou[2] na dvě nestejné části, jež vyvíjely se spůsobem i směrem úplně rozdílným.

Prvá, obsahující Čechy, Moravu a Slezsko, svou skvělou, samostatnou historií, z níž zvláště husitské boje za svobodu ducha a svědomí mohutně září ve tmách středověkých; svou bohatě rozkvetlou literaturou, jejíž zlaté začátky prýští dávno ještě před věkem XVI. a XVII.;[3] konečně svým znovuzrozením, jedním z nejvelkolepějších zjevů v dějepise vůbec, nestrannou cizinou jest uznána za celek kulturný, v dějinách evropské osvěty neposlední místo zaujímající.[4]

Druhá menší čásť, která obývá severní Uhry, po bitvě na požuňských[5] polích (r. 907.), tedy juž na počátku století X. pozbývá svého samostatného života a ustupuje s pole dějinného. Ovšem jen formálně: zásobilať a zásobuje kulturou, řečí, branným lidem, duševnými pracovníky zemi, s níž splynula, bojovalať tak dobře ve křižáckých válkách jako později nesčíslněkrát proti Turkům nebo pod prapory povstalců — vše to však pod jménem „Uhor“.[6] Historie mlčí o ní, literatura její trvá teprv jedno století.

Jen jediné jméno, jehož lesk proráží tmou slovenských dějin, zaskvívá se od pádu Velké Moravy v plné nádheře za veškerý slovenský svět: Matouš Čák z Trenčína, „pán Váhu a Tatry“,[7] jenž zamýšlí Slovensko politicky sjednotit s Čechy začátkem XIV. věku. Něž i to jméno záhy zapadá rychlým meteorem. Jednotlivé postavy Pankráce z Lyptovského sv. Mikuláše, osvíceného velmože slovenského; krále Matiaše Korvína, slovanskou osvětou v Čechách vychovaného vzdělance, jenž městám hornouhorským dává výsady listinami českými; Vladislava II., který taktéž píše listy češtinou, ba jí zahajuje sněmy (r. 1492.),[8] a nemnohých jiných, kdož za dob svých mluvili zvuky slovanskými, mizí za neproniknutelnou mlhou latiny, která mrtvým pláštěm svým přikryla bez mála všecky projevy a rozdíly národnostné od sv. Štěpána do začátků století XIX.

Jako samočinné zasahání Slováků do historie zůstává beze stop, tak chráněn jsa ve hlubokých dolinách, beze styku s jinými proudy, rodný jazyk nerozvíjí se a nepokračuje stejně s větší svou polovicí,[9] aniž zříti ve spoustách latinčícího středověku na Slovensku vůbec hnutí literarného, ba ani vlastního kulturného, jež vycházelo by z lůna jeho, nebylo odjinud vštěpeno, jaksi uměle přeneseno. Této mrtvosti nedovedou rozrušiť ani zástupy husitské, jež v polovici XV. století (roku 1440.) hrnou a usazují se na Slovensku (zvláště v župách nitranské, novohradské a zvoleňské), kde čásť lidu přijímá jejich víru a s ní zároveň obřadný jazyk bible kralické;[10] ani druhá záplava, proudy exulantů českých, kteří zúrodňují širé nivy slovenské po bitvě na Bílé Hoře ve stol. XVII., kdy Slovensko v lůno své přijímá Amosa Komenského a více jiných neméně znamenitých mužů slavné české minulosti, kdy slovenští kazatelé evangeličtí zachovávají v Čechách pálená díla t. zv. zlatého věku literatury české, čímž valně usnadňují české literarné znovuzrození zač. XIX. století: někteří protestantští kněží zavítávají sice do Prahy kořistit na vysokém učení a sepisují rozličné knihy náboženské, překládají bible, skládají zpěvníky, modlitby, kázaní — ale to vše není ještě literatura, nýbrž řada dogmatických, apologetických, polemických a nábožných knih a knížek, jež velikou většinou zůstávají duševným majetkem toliko evangelických kněží,[11] poměrně chatrně vnikajíce i do vlastního evangelického lidu. Lid zůstal v duševných mrákotách, neuvědomělý, nepohnut.

Na Čechy zatím zalehl smrtelný spánek. Čeština zatlačena jsouc v chudé chaloupky lidu venkovského, pozbyla své faktické půdy i moci, svého realného světa.[12] Od r. 1620 — 1820 nebylo jí vlastně. Za tak dlouhou dobu právo vlastnické bývá prý promlčeno…

Prvý náraz vlastního literarného hnutí na Slovensku vyšel neuvědoměle, za účelem čistě náboženským. Roku 1718 horlivý mnich paulinský Alexandr Máčaj počal vydávati kázaní svoje v podřečí trnavském, aby tamnímu lidu lahodila, stala se mu přístupnějšími, bližšími, slovem, aby naň působila. Tento čin byl rázu zřejmě protievangelického a je předchůdcem Bernolákovým. Náraz to na pohled pranepatrný. A přec je to plodný začátek, jemuž nová doba dodává nového tvaru a významu, jejž dech její rozdouvá znenáhla v širé končiny literarné půdy slovenské.

Století XVIII. chýlí se ku konci. Panování Marie Terezie, Josefa II., volníc ducha se strany jedné, poutá ho na druhé straně násilným germanisováním; francouzská revoluce mocně burácí nad zbytky středověkých bludů, pout, předsudků; jednotlivé zábřesky všech literatur slovanských protrhávají neproniknutelnou posud mlhu: ve všech rozvíjí se velkolepý zjev národního znovuzrození. Na Rusi zejmena Malé probouzí se národní jazyk, zde zvláště se vymaňuje z pout posvátné slovanštiny, v Čechách i na Jihu svítá.

Slovensko předstihuje Čechy — a tím osud jeho literarné řeči rozhodnut: buditelé jeho, neslyšíce na tom božím světě zvuku českého, jenž zdupán byl kopytem dragounským a zaklet slovem jezovitským, nejsouce nad to jakožto katolíci žádnou tradicí k němu vázáni, obracejí se k živé mluvě lidu vlastního — pochod to tak pochopitelný jako přirozený. Řada mužův osvícených, v čele jich Fándli, Bajza a Bernolák, sahají po řeči lidu od 800 let zdánlivě oněmělé, by ji přispůsobili k literarné potřebě. Bernolák vydává prvou slovenskou mluvnici a veliký slovník slovenský. Povstávají mecénové národní, jimž vévodí vlastenecký knížeprimas Alexandr Rudnay, kteří vydatně podporují probouzející se literaturu. Rodí se básníci, v jichž čele Hollý poprvé od nepaměti loudí domácí, rodné zvuky ze strun svého varyta klassicismem sic ještě spoutaného, přece však slovenského.

Ale Bernolákova mluva lexikograficky i grammaticky zpracovaná nedobývá si všeobecné půdy, dílem pro opposici se strany evangelické, dílem pro svou skutečnou jednostrannosť, poněvadž Bernolák, působě v končinách nitranských a požuňských, na spisovný jazyk povýšil místo pravé slovenčiny tamní nedokonalé podřečí, t. zv. československé. A rovněž tak nedokonalým byl i pravopis Bernolákův: čistě fonetický, plný nedůsledností, sdělaný beze zření k jiným jazykům slovanským, hotový to různopis. Tedy pokus pochybený ve principě i provedení, ač z historického stanoviska nenáhlý přechod z biblické řeči liturgické ke skutečnému nářečí slovenskému.

Svítá věk XIX. Podruhé zavěje ostrý, jarý vítr svobody od západu Evropou, a ty nehybné posud massy lidu slovenského zvolna se hýbají spolu s ohromným světem slovanským. Potřeby lidu se množí, třeba je mocného probuzení, jiskrou zasáhnouti do zmrtvělých zástupů, hlaholem jich vlastních zvuků všem jim společných. Kněžstvo katolické i evangelické, jež příkře stálo dosud proti sobě, to bibličtiny, ono latiny a bernoláčiny užívajíc, počíná smiřovati se na slovo Ľudevíta Štúra, velikého reformátora, jenž porozuměv proudu i přirozené potřebě času, a stranou ostaviv podřečí bernolácké, r. 1844. se svými četnými stoupenci (veškerou mladou intelligencí evang. na Slovensku) počal psáti nářečím osmi středních žup slovenských, mluvou, která miniaturně zobrazuje všecky řeči slovanské, nevyjímaje ani starobulharštiny, lahodnou, zvučnou, zachovalou. Nelad, který v řeči Štúrem za literarnou přijaté spůsobovaly podržený pravopis Bernolákův a leckteré tvaroslovné i hláskoslovné jednostrannosti a nedůslednosti, počal odstraňovati Hodža, a práci soustavně dokonal jmenovitě prof. Martin Hattala, upraviv slovenčinu vědecky a slovansky. Tím pověděno vše. Filologický sjezd požuňský (r. 1852.), na němž pravopisná oprava dovršena, spojil konečně pevně a stále obě strany od věků na sebe nevražící, katolickou (později bernoláckou) s evangelickou (později štúrovskou) v jedné společné řeči, která jakožto nejmladší sestra zaujala místo mezi literaturami slovanskými.[13]

Literatura specificky slovenská je tedy vlastně dítkem století XIX.

Ale jako literarné nářečí slovenské vyvolala skutečná potřeba, a jako toto nářečí mělo a má dostatečné obecenstvo v písemnictvě pěkném a v publicistice; tak čistě vědecká slovensky psaná literatura na Slovensku bez hlavního střediska, beze vší podpory jednak hmotné (jíž by mohla poskytnouti toliko četná a zámožná národní intelligence), jednak duševné (jako jsou velké knihovny, rozsáhlé sbírky, musea a t. p.), beze škol středních, universit, akademií, učených společností, a hlavně beze vší politické svobody a národní samostatnosti, bez níž ani mluviti nelze o vědeckém písemnictvě, půdy nemá a nikdy míti nebude.[14] Neníť pro ni obecenstva. Učenci slovenští psali tudíž a píšou vědecká díla nejbližší jim mohutnější řečí bratrskou, českým jazykem spisovným od počátků nové literatury podnes (vyjma několik málo spisů latinských a německých). Slovenčinou psané 2-3 knihy vědecké svým pochybeným směrem, nedokonalostí a konečně neužitečností odpadají.

Jako duševné svazky národa československého vůbec jsou pevny a nezrušitelny, tak i literatura obou částí národa zůstává podnes celkem jediným jako kruh ve kruhu, doplňujíc se vzájemně, jako Slovensko s Čechy doplňují se i jazykově,[15] národně,[16] ethnograficky[17] a geologicky.[18]

Pěkné písemnictvo slovenské dělí se tedy v

dobu prvou od Bernoláka po Štúra (1783 — 1844), a

dobu druhou od Štúra na naše dni (1845 — 1880).



[2] „Bylo a jest mé pevné přesvědčení, že v celém prostoru zemí lidem slovanským obydlených od českého Rudohoří až k městům Bardijovu a Humennému nad řekou Laborcí v Uhřích, a na příč od hor Krkonoší až k Dunaji nad městem Komárnem, totiž v Čechách, na Moravě a v uherském Slovensku, panuje jedna a táž řeč slovanská, původně a na ousvitu naší historie dokonale jediná, nyní však, vplyvem rozmanitých okolností v dlouhém prodlení času, na dvě hlavní nářečí, na české s této strany Tater čili v Čechách v Moravě a rakouském Slezsku, a na slovenské s oné strany Tater čili v severních Uhřích, s mnohými téměř nepoznale do sebe přecházejícími podřečími, rozdělená.“ Šafařík ve Hlasech o potřebě jednoty spisovného jazyka 1846, 68. Viz téhož Slovanský národopis 1849, 80 nn.; dra Jindř. Šolce Národnosť a její význam 1881, 63 aj.

[3] „První epocha (od počátku literatury až do 15. stol.) obsahuje nikdy dosti neoceněné zůstatky nejstaršího básnictví, ve svém způsobu klassické… Jazyk sám té doby… slovenštější než kdy napotom… Jest to peníz z čistého, drahého kovu.“ Josef Jungmann O klassičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, jeho Sebraných drobných spisů v Kobrově Národní bibl. 1869 svaz. I. str. 45. — „Již co do básnictví, jmenovitě světského, zůstala ona doba (druhá) daleko za věkem, z něhož Zelenohorský a Kralodvorský Rukopis a jiné památky se nám zachovaly.“ Tieftrunkova Historie literatury české II. vyd. (l880) str. 90. — Viz též zejmena §. 38. Hattalova Brusu jazyka českého, vydaného v Praze roku 1877, jakož i Listy filologické ročníku III. (1876) str. 231.

[4] „Ze jmen národům drahých a ctihodných rychle spočteš všecka, která všeobecné mínění lidstva osvobozuje z temnosti. Tak slabá je sláva, tak těsná říše pověsti! A přece zrodily Čechy drahně slavných mužův; neboť jména Jana Husi, Jeronýma z Prahy a hrdinského Žižky mají výtečné místo v dějinách evropských.“ John Bowring r. 1828 v časopise „Foreign Quarterly Rewiew“ ve článku History of Bohemian Literature. By dr. Joseph Jungmann (v. Osvětu III. 1873. 306). — „Čechy byly to dlužny Janu Husovi, že se povznesly samy nad sebe; jejich historie v té době a skrze něho slila se s historií člověčenstva. Vídáme, že některý národ pošine se na přední stráž světa; tu on nese v rukou svých osudy civilisace; nepozbývaje ničeho ze své osobnosti, stane se výrazem celé doby historické; potom unaven tím nesmírným úsilím, přetížen upadá zpět do všedních starostí a strastně vleče se za národem, jejž povznesl z jeho stanoviska. Tito národové přední stráže vycházejí oslabeni, uondáni slavnými zápasy, ale zůstanou z toho proměněni. Za tuto česť, které všichni ještě neměli, aby soustřeďovali po některý čas interes historie a aby razili cesty nové, za tu česť Čechy povinny jsou Husovi. Hus přemožený zůstává větší než jeho vítězní pokračovatelé… Národ český, svobodný a vítězný, dokázal, že má právo k existenci, postaviv se v čelo Evropy; vysílený středověk zpěčoval se skonati, on jemu zasadil smrtelnou ránu. On postavil právo svědomí naproti autoritě, on prvý provolal pokřik svobody, jejž věkové od té doby podávají jeden druhému. Tenkrát stal se ovšem národem osvěty. Kdyby národové byli jednou voláni před soudnou stolici dějin, kdyby měli dávati zprávu o tom, co přinesli ku společnému dílu, nejeden z nich a to ne nejméně hrdý na svou moc, snad by se rozpakoval dříve, než by odpověděl: Francie by ukázala křížové výpravy a revoluci, Italie by mluvila o renaissanci, Španěly o objeveném novém světě, Rusko by vyprávělo o svém dlouhém zápase s východními barbary, přemoženými a proměněnými, Anglie o kolonisované Americe; Čechy uprostřed toho kongresu byly by oprávněny dožadovati se místa slavného, a Hus šel by před Lutherem.“ Arnošt Denis ve své knize Huss et la guerre des Hussites vyd. v Paříži r. 1878, na str. 64, 65, 486 (viz Osvětu IX. 1879. 130). — „… Český Hus, jenž jsa obut v evangelium pokoje a ozbrojen mečem ducha, s tichou důvěrou vzdoroval císařům a kardinalům; čeští Bratří, již holé pouště na Volze proměnili v pozemský i mravní ráj, a obce své opatřili zdravou čistotou… to jsou veliká facta, o kterých by naše (anglická) mládež měla vážně přemýšleti.“ J. Stuart Blackie: Sebevýchování, ve překladě Váňově vyd. v Praze 1881, 68. (Týž napsal českému překladateli: „Pokládám si za velikou čest, že spisek můj překládáte do jazyka, jímž tak hrdinsky, skvěle a nejdříve počala se hájiti pravda, za čež Vašim předkům vzdělanosť evropská nemůže býti dosti vděčna.“) — „Malé královstvo české, které již po tři téměř století je částí… Rakouské říše, jest, historicky mluveno, jednou z nejzajímavějších zemí Evropy. Ve XIV. a XV. stol. stálo vysoko proslulostí pražské university, vzdělaností rozšířenou po celé zemi a nádherou svého dvoru. Bylo jevištěm jednoho z největších a nejšlechetnějších bojů náboženských, které zaznamenány jsou v paměti lidské, a nikdo, jenž studuje dějiny ústavní, nemůže býti apathickým k jeho chrabrému úsilí o zachování svých národních práv… Nicméně chceme psáti jen o řeči a literatuře… Znovuožití této řeči a literatury nutno pokládati za nejzázračnější úkaz naší doby.“ Angl. slavista Morfill r. 1879 ve velkém časopise „The Westminster Rewiew“ ve stati The Bohemians and Slovaks (viz Lumír VII. 1879. 575). — „Slované v Čechách s láskou synovskou ujali se svých dávných tradic; nejsou to jen národní písně, kteréž sbírá vzácná jejich pilnosť, je to věc mnohem důležitější, o kterou jde mezi nimi té doby: jest to sám duch jejich národního živlu, jejž Slované v Čechách chtějí nalézti pod ssutinami… K čemu po tolika letech toto procitnutí nenadálé?… Hle, celé země, o kterých se myslilo, že navždy vkročili na cestu Německa. Náhle vidíme, jak v nejúplnějším ochuzení hledají sebe samy a jak chtějí ubírati se cestou vlastní, poněvadž říše, za jejímižto osudy posud šly, zavedla je na poušť. Každý přisvědčí, že jest to zjev zvláštní a velice zajímavý… Vzkříšení národního ducha… mělo za následek onen jednohlasný ruch, jenž tak mocně se rozlehl a již zemi české navrátil, ovšem ne její politickou moc ze XVI. stol., ale cosi taktéž drahocenného, její národní uvědomění, a její nároky na slávu před tváří celé Evropy.“ Saint-René Taillandier r. 1843 ve své studii: Nynější stav vzdělanosti v Němcích (viz Osvětu IX. 1879. 267). Neuvádějíce četných hlasů dalších, jimiž příznivě, ba nadšeně v této příčině vyslovili se Louis Leger, francouzský to Bowring Slovanů, angl. hrabé A. H. Wratislaw, G. Sandová, V. Hugo (v básni Hus), Picot, pomíjejíce známých úsudkův Herderových a Hellwaldových, ukážeme jen na proslulého ruského Pypina, jenž napsal v úvodě ku své Historii literatur slovanských: „Jako svou hmotnou silou a dělností národové slovanští vměšovali se přímo v dějiny Evropy a svou vahou zasahovali v její osudy, tak i v dějinách jejich literatury najdeme případy, kde síly slovanské měly účasť v ruchu ideí evropských, ba i případy úplně samostatné činnosti, mající hluboký význam v dějinách civilisace. Na příklad postačí uvésti zde jakožto nejznamenitější událosť ve středověké kultuře slovanské, hnutí husitské, jež položilo prvý jasný a rázný odpor středověkému podání náboženskému a bylo mohutným základem následovavšímu rozbřesku v ponětích náboženských a společenských. Ten jediný případ by dostačil, aby vážný podíl v historii civilisace člověčenstva přiřkl se literatuře slovanské. Ten případ energické snahy, a to v době, kdy Evropa byla poddána utlačující autoritě papežství, ukazuje dostatečně, že kmen slovanský je plémě kulturní a tedy historicky zajímavé.“

[5] Požuň — Pressburg — Prešpurk (Břetislava)

[6] „Jako vůbec tak i v této době dějepisci uvažovali „Dějiny Uhorska“ jen ze stanoviska maďarského národa, a tím se stalo, že i Slovensko bylo zahrnuto do toho pojmu, ba někdejší „slovenské údělné knížetstvo“ svévolným zapomenutím téměř zatřeno na deskách historie.“ Sasinkovy Dějiny kráľovstva uhorského, díl II. (v Turč. Sv. Martině r. 1871) str. 5. Viz též Kraťučký prehľad dejín Slovenska od Adolfa Svatopluka Osvalda (v Praze r. 1867) str. 43; a Hlas ze Slovenska (v Pešti r. 1861) str. 7, 8.

[7] Srovnej monografie o něm od Kellnera-Hostinského v Paulíny-Tóthově Sokole roč. III. (z r. 1864); od Jonáše Záborského u jeho dramatu Bitka u Rosanoviec (Básně dramatické, vyd. Jos. Viktorín v Pešti r. 1865) str. 107 — 120; od Sam. Ormisa v úvodě k Paulínyho pověsti Trenčiansky Matúš (Slovenská národná knižnica svaz. I. v Turč. Sv. Martině r. 1871) a j.

[8] Viz Truchlého Slovesnosť roč. I. z r. 1873 str. 67. Rovněž Sasinkův Archiv starých československých listin, písemností a dejepisných pôvodín pre dejepis a literaturu Slovákov, vyd. Matica Slovenská r. 1872, dílu I. svaz. 1. str. 7 — 150.

[9] „Mluva lidu českého a moravského postupovala téměř stejným krokem, s malými výjimkami za proměnami jazyka spisovného, nikdy jeho příliš se nevzdalujíc: mluva naproti lidu slovenského v Uhřích, zachovavši na mnoze, zvláště co do samohlásek, starší formy jazyka, než při tom spolu rozpadši se v hornatých těch sídlech, beze střediště národního života, v převeliký počet pokrajinských, sobě dosti nepodobných podřečí, uchýlila se tím patrně od pravidelných forem jazyka spisovného.“ Šafařík ve Hlasech 74.

[10] Poměr mezi ním a mluvou domácí byl asi týž, jako poměr starobulharštiny či posvátné slovanštiny k ruštině obecné.

[11] Jako na druhé straně podobné spisy latinské kněží katolických.

[12] Viz Hodžův znamenitý Větín o slovenčině, vyd. v Levoči r. 1848, na str. 104 — 106.

[13] Toto je přirozený proces historický, jehož nelze přeskočiť ani utlumiť, tím méně odčiniť slovy (ať zlobou, nářkem nebo sofistikou), proces týž, který pozorujeme v literatuře maloruské i na slovanském jihu za doby národního znovuzrození. Odkazovati na veškerou tehdejší literaturu polemickou čtenáře nebudeme. Muselť by sobě z těch četných knížek a článků důvody pro a proti sestavovati sám, jako to bývá v každém dlouhém sporu vedeném nesoustavně. Uvedouce tudíž názvy hlavních spisů sem spadajících, shrneme závažné důvody v několik bodův. Z českých knih polemických zastupuje veškero tehdejší mínění pověstná kniha Hlasové atd. z r. 1846, ostatní jsou zjevy nepatrné; ze slovenských knížek náležejí sem tyto: Hurbanovy Hlasy atd. (odpověď na předešlé) téhož roku, otisk z I. dílu 1. svazku Slovenských Pohľadův; L. Štúrovo Slovenskuo nárečja alebo potreba písaňja v tomto nárečí, v Prešporku z téhož leta; Hodžův Větín z r. 1848; Palárikův Ohlas pravdy z r. 1851; ze statí v časopisech: Orol tatranský, kde projevují se v té příčině L. Štúr str. 42 — 44, 47 — 51, 190, 274 — 76, 282 — 84, 307 atd., 380 atd.; Rimavský str. 237 — 40; C. Zoch str. 606 atd.; Trokan str. 335 atd.; S. Štúr str. 380 atd.; Leška str. 331 atd.; O. Hodža str. 525 atd.; M. Šoltís str. 205 — 6; Jan Langhoffer str. 215; Jančovič str. 533 atd.; nejmenovaní str. 437 atd. a 598 atd.; Srbové Prica a Kukuliević str. 287. a 461 atd.; Slovenské Pohľady, kde soudí o té věci Hurban v dílu I. svaz. 2. str. 22 — 25, 1. 3. 91, 92, 98, 99, 122 — 24, 127 — 34, 139 — 43, 173, 212 — 15, III. 48 — 52, 56 — 60; Hroboň I. 2. 77 — 81; Eug. Gerometta 172 — 78, II. 6. 198 — 203; Palárik II. 3. 86 — 95; Kalinčák II. 6. 203 — 12; konečně náleží sem str. 235 — 241 a 310 — 312 II. roč. Nitry (1844). Hlavní důvody pro slovenčinu ve vytčených statích vyložené jsou: historický rozvoj Slovákův a literarněhistoricky oprávněný vznik slovenčiny jakožto řeči národní (nastíněný v Úvodě); idea všeslovanská, k níž každý kmen může dopracovati se toliko mluvou vlastní, obrodiv se sám ze sebe; leposť a zachovalosť slovenčiny proti češtině, její potřeba v jazykozpytě slovanském; socialné a politické postavení Slováků v Uhrách, kde čeština jakožto řeč „nedomácí,“ za hranice královstva sahající, krutě pronásledována; vzdělání lidu, které je možno jen jazykem jemu vlastním a školami toliko slovenskými, jelikož jiné na Slovensku (panujícím plemenem) nejsou trpěny; odvěká nevšímavosť se strany české. Šířeji o těchto důvodech viz v našem článku O Slovensku literárním v „Ruchu“ z r. 1881.

[14] „Pokládám zejmena politickou samostatnosť národní za prvou čili nejdůležitější výminku pravého života literarného tak, že kde jí není, tam se ani ten vésti nemůže než jen živoření víc anebo méně čilé. Neznám totižto žádného národa, kterému by se kdy bylo za poroby podařilo dospěti k literatuře, zvláštního nějakého uznání hodné, a nedivím se tomu právě tak nic, jako na př. ani tomu, že postřelený pták nemůže vyrovnati se letem svým zdravému anebo spoutaný člověk během volnému. S druhé strany je víc opravdu malých národů, kteří literaturou znamenitě vynikají nad jiné, jako na př. Dánové… V obraně samostatnosti své však osvědčili se oni tak silnými a šťastnými, že se jí podnes těší. Dánové tedy dříve, než počali literarně pracovati, vyhověli úplně barbarskému sice, ale pravdivému výroku, dle něhož oportet prius vivere, deinde philosophari.“ Hattala, Brus jazyka českého §. 8. str. 28. „Vzdal jsem se již dávno vší naděje, žeby oni (Slováci) anebo jiný, byť i lidnatější národ od nich, ale tak podřízený jinému, jako jsou oni maďarskému bez mála již tisíc let, dovedli za politické poroby své utvořiti takou literaturu, jakou zejmena Dánové právem honositi se mohou. Přestávám na těch úmyslně proto, že jsou slabší od Slováků… Komu by smýšlení mé nezdálo se pravdivým, toho odkazuji k učitelkyni života, historii, žádaje ho, aby mi jmenoval národ, který by se navzdor politické podřízenosti své v osvětě a vzdělanosti byl kdy aspoň tak vysoko povznesl, jako na př. právě spomenutí Dánové. Já neznám posud žádného a neváhám ani zapírati rozhodně, že by nesvobodný národ mohl dospěti k také literatuře jako svobodný, byť by tento byl i slabší onoho. Kdo by opak toho tvrdil, ten by buď neznal buď nemohl náležitě oceniti ani těch sil, kterých je podmaněnému národu přede vším jiným na to vynaložiti třeba, aby ubránil živobytí své aneb aby nesplynul s podmanitelem, oč tento přirozeně vždy víc anebo méně se zasazuje a zasazovati musí, nechce-li zahynouti v poddaných svých.“ Týž, O všeslovanském jazyku a písmě v Osvětě II. 1872 str. 210, 211.

[15] Pypinova Historie literatur slovanských I. 17; Hurbanova Nitra 1876. VI. 356 atd.; Šafařík ve Hlasech str. 68. a j.

[16] Pypin I. c. 11. 14; Nitra VI. 359 atd.; Orol I. 1870. 32; Kritická příloha k Národním listům 1864. 170.

[17] Šafaříkův Slovanský národopis 1849 na místě uvedeném; Hellwaldova Země a obyvatelé její (český překlad) 1880. I. 433 atd.

[18] „… Zemězpyt krajin našich zajímavým způsobem se doplňuje ; co schází v Čechách, to se nalezá v Moravě, Slezsku nebo Slovensku, a naopak mnohé skalní útvary v Čechách neb v Moravě zastoupené scházejí na Slovensku; všechny pak tyto země vespolek činí veliký, poučný celek na vzájem se doplňující.“ Jana Krejčího Geologie čili nauka o útvarech zemských (v Praze 1877), str. 7. 8.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.