ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[2] „Bylo a jest mé pevné přesvědčení, že v celém prostoru zemí lidem slovanským obydlených od českého Rudohoří až k městům Bardijovu a Humennému nad řekou Laborcí v Uhřích, a na příč od hor Krkonoší až k Dunaji nad městem Komárnem, totiž v Čechách, na Moravě a v uherském Slovensku, panuje jedna a táž řeč slovanská, původně a na ousvitu naší historie dokonale jediná, nyní však, vplyvem rozmanitých okolností v dlouhém prodlení času, na dvě hlavní nářečí, na české s této strany Tater čili v Čechách v Moravě a rakouském Slezsku, a na slovenské s oné strany Tater čili v severních Uhřích, s mnohými téměř nepoznale do sebe přecházejícími podřečími, rozdělená.“ Šafařík ve Hlasech o potřebě jednoty spisovného jazyka 1846, 68. Viz téhož Slovanský národopis 1849, 80 nn.; dra Jindř. Šolce Národnosť a její význam 1881, 63 aj.

^[3] „První epocha (od počátku literatury až do 15. stol.) obsahuje nikdy dosti neoceněné zůstatky nejstaršího básnictví, ve svém způsobu klassické… Jazyk sám té doby… slovenštější než kdy napotom… Jest to peníz z čistého, drahého kovu.“ Josef Jungmann O klassičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, jeho Sebraných drobných spisů v Kobrově Národní bibl. 1869 svaz. I. str. 45. — „Již co do básnictví, jmenovitě světského, zůstala ona doba (druhá) daleko za věkem, z něhož Zelenohorský a Kralodvorský Rukopis a jiné památky se nám zachovaly.“ Tieftrunkova Historie literatury české II. vyd. (l880) str. 90. — Viz též zejmena §. 38. Hattalova Brusu jazyka českého, vydaného v Praze roku 1877, jakož i Listy filologické ročníku III. (1876) str. 231.

^[4] „Ze jmen národům drahých a ctihodných rychle spočteš všecka, která všeobecné mínění lidstva osvobozuje z temnosti. Tak slabá je sláva, tak těsná říše pověsti! A přece zrodily Čechy drahně slavných mužův; neboť jména Jana Husi, Jeronýma z Prahy a hrdinského Žižky mají výtečné místo v dějinách evropských.“ John Bowring r. 1828 v časopise „Foreign Quarterly Rewiew“ ve článku History of Bohemian Literature. By dr. Joseph Jungmann (v. Osvětu III. 1873. 306). — „Čechy byly to dlužny Janu Husovi, že se povznesly samy nad sebe; jejich historie v té době a skrze něho slila se s historií člověčenstva. Vídáme, že některý národ pošine se na přední stráž světa; tu on nese v rukou svých osudy civilisace; nepozbývaje ničeho ze své osobnosti, stane se výrazem celé doby historické; potom unaven tím nesmírným úsilím, přetížen upadá zpět do všedních starostí a strastně vleče se za národem, jejž povznesl z jeho stanoviska. Tito národové přední stráže vycházejí oslabeni, uondáni slavnými zápasy, ale zůstanou z toho proměněni. Za tuto česť, které všichni ještě neměli, aby soustřeďovali po některý čas interes historie a aby razili cesty nové, za tu česť Čechy povinny jsou Husovi. Hus přemožený zůstává větší než jeho vítězní pokračovatelé… Národ český, svobodný a vítězný, dokázal, že má právo k existenci, postaviv se v čelo Evropy; vysílený středověk zpěčoval se skonati, on jemu zasadil smrtelnou ránu. On postavil právo svědomí naproti autoritě, on prvý provolal pokřik svobody, jejž věkové od té doby podávají jeden druhému. Tenkrát stal se ovšem národem osvěty. Kdyby národové byli jednou voláni před soudnou stolici dějin, kdyby měli dávati zprávu o tom, co přinesli ku společnému dílu, nejeden z nich a to ne nejméně hrdý na svou moc, snad by se rozpakoval dříve, než by odpověděl: Francie by ukázala křížové výpravy a revoluci, Italie by mluvila o renaissanci, Španěly o objeveném novém světě, Rusko by vyprávělo o svém dlouhém zápase s východními barbary, přemoženými a proměněnými, Anglie o kolonisované Americe; Čechy uprostřed toho kongresu byly by oprávněny dožadovati se místa slavného, a Hus šel by před Lutherem.“ Arnošt Denis ve své knize Huss et la guerre des Hussites vyd. v Paříži r. 1878, na str. 64, 65, 486 (viz Osvětu IX. 1879. 130). — „… Český Hus, jenž jsa obut v evangelium pokoje a ozbrojen mečem ducha, s tichou důvěrou vzdoroval císařům a kardinalům; čeští Bratří, již holé pouště na Volze proměnili v pozemský i mravní ráj, a obce své opatřili zdravou čistotou… to jsou veliká facta, o kterých by naše (anglická) mládež měla vážně přemýšleti.“ J. Stuart Blackie: Sebevýchování, ve překladě Váňově vyd. v Praze 1881, 68. (Týž napsal českému překladateli: „Pokládám si za velikou čest, že spisek můj překládáte do jazyka, jímž tak hrdinsky, skvěle a nejdříve počala se hájiti pravda, za čež Vašim předkům vzdělanosť evropská nemůže býti dosti vděčna.“) — „Malé královstvo české, které již po tři téměř století je částí… Rakouské říše, jest, historicky mluveno, jednou z nejzajímavějších zemí Evropy. Ve XIV. a XV. stol. stálo vysoko proslulostí pražské university, vzdělaností rozšířenou po celé zemi a nádherou svého dvoru. Bylo jevištěm jednoho z největších a nejšlechetnějších bojů náboženských, které zaznamenány jsou v paměti lidské, a nikdo, jenž studuje dějiny ústavní, nemůže býti apathickým k jeho chrabrému úsilí o zachování svých národních práv… Nicméně chceme psáti jen o řeči a literatuře… Znovuožití této řeči a literatury nutno pokládati za nejzázračnější úkaz naší doby.“ Angl. slavista Morfill r. 1879 ve velkém časopise „The Westminster Rewiew“ ve stati The Bohemians and Slovaks (viz Lumír VII. 1879. 575). — „Slované v Čechách s láskou synovskou ujali se svých dávných tradic; nejsou to jen národní písně, kteréž sbírá vzácná jejich pilnosť, je to věc mnohem důležitější, o kterou jde mezi nimi té doby: jest to sám duch jejich národního živlu, jejž Slované v Čechách chtějí nalézti pod ssutinami… K čemu po tolika letech toto procitnutí nenadálé?… Hle, celé země, o kterých se myslilo, že navždy vkročili na cestu Německa. Náhle vidíme, jak v nejúplnějším ochuzení hledají sebe samy a jak chtějí ubírati se cestou vlastní, poněvadž říše, za jejímižto osudy posud šly, zavedla je na poušť. Každý přisvědčí, že jest to zjev zvláštní a velice zajímavý… Vzkříšení národního ducha… mělo za následek onen jednohlasný ruch, jenž tak mocně se rozlehl a již zemi české navrátil, ovšem ne její politickou moc ze XVI. stol., ale cosi taktéž drahocenného, její národní uvědomění, a její nároky na slávu před tváří celé Evropy.“ Saint-René Taillandier r. 1843 ve své studii: Nynější stav vzdělanosti v Němcích (viz Osvětu IX. 1879. 267). Neuvádějíce četných hlasů dalších, jimiž příznivě, ba nadšeně v této příčině vyslovili se Louis Leger, francouzský to Bowring Slovanů, angl. hrabé A. H. Wratislaw, G. Sandová, V. Hugo (v básni Hus), Picot, pomíjejíce známých úsudkův Herderových a Hellwaldových, ukážeme jen na proslulého ruského Pypina, jenž napsal v úvodě ku své Historii literatur slovanských: „Jako svou hmotnou silou a dělností národové slovanští vměšovali se přímo v dějiny Evropy a svou vahou zasahovali v její osudy, tak i v dějinách jejich literatury najdeme případy, kde síly slovanské měly účasť v ruchu ideí evropských, ba i případy úplně samostatné činnosti, mající hluboký význam v dějinách civilisace. Na příklad postačí uvésti zde jakožto nejznamenitější událosť ve středověké kultuře slovanské, hnutí husitské, jež položilo prvý jasný a rázný odpor středověkému podání náboženskému a bylo mohutným základem následovavšímu rozbřesku v ponětích náboženských a společenských. Ten jediný případ by dostačil, aby vážný podíl v historii civilisace člověčenstva přiřkl se literatuře slovanské. Ten případ energické snahy, a to v době, kdy Evropa byla poddána utlačující autoritě papežství, ukazuje dostatečně, že kmen slovanský je plémě kulturní a tedy historicky zajímavé.“

^[5] Požuň — Pressburg — Prešpurk (Břetislava)

^[6] „Jako vůbec tak i v této době dějepisci uvažovali „Dějiny Uhorska“ jen ze stanoviska maďarského národa, a tím se stalo, že i Slovensko bylo zahrnuto do toho pojmu, ba někdejší „slovenské údělné knížetstvo“ svévolným zapomenutím téměř zatřeno na deskách historie.“ Sasinkovy Dějiny kráľovstva uhorského, díl II. (v Turč. Sv. Martině r. 1871) str. 5. Viz též Kraťučký prehľad dejín Slovenska od Adolfa Svatopluka Osvalda (v Praze r. 1867) str. 43; a Hlas ze Slovenska (v Pešti r. 1861) str. 7, 8.

^[7] Srovnej monografie o něm od Kellnera-Hostinského v Paulíny-Tóthově Sokole roč. III. (z r. 1864); od Jonáše Záborského u jeho dramatu Bitka u Rosanoviec (Básně dramatické, vyd. Jos. Viktorín v Pešti r. 1865) str. 107 — 120; od Sam. Ormisa v úvodě k Paulínyho pověsti Trenčiansky Matúš (Slovenská národná knižnica svaz. I. v Turč. Sv. Martině r. 1871) a j.

^[8] Viz Truchlého Slovesnosť roč. I. z r. 1873 str. 67. Rovněž Sasinkův Archiv starých československých listin, písemností a dejepisných pôvodín pre dejepis a literaturu Slovákov, vyd. Matica Slovenská r. 1872, dílu I. svaz. 1. str. 7 — 150.

^[9] „Mluva lidu českého a moravského postupovala téměř stejným krokem, s malými výjimkami za proměnami jazyka spisovného, nikdy jeho příliš se nevzdalujíc: mluva naproti lidu slovenského v Uhřích, zachovavši na mnoze, zvláště co do samohlásek, starší formy jazyka, než při tom spolu rozpadši se v hornatých těch sídlech, beze střediště národního života, v převeliký počet pokrajinských, sobě dosti nepodobných podřečí, uchýlila se tím patrně od pravidelných forem jazyka spisovného.“ Šafařík ve Hlasech 74.

^[10] Poměr mezi ním a mluvou domácí byl asi týž, jako poměr starobulharštiny či posvátné slovanštiny k ruštině obecné.

^[11] Jako na druhé straně podobné spisy latinské kněží katolických.

^[12] Viz Hodžův znamenitý Větín o slovenčině, vyd. v Levoči r. 1848, na str. 104 — 106.

^[13] Toto je přirozený proces historický, jehož nelze přeskočiť ani utlumiť, tím méně odčiniť slovy (ať zlobou, nářkem nebo sofistikou), proces týž, který pozorujeme v literatuře maloruské i na slovanském jihu za doby národního znovuzrození. Odkazovati na veškerou tehdejší literaturu polemickou čtenáře nebudeme. Muselť by sobě z těch četných knížek a článků důvody pro a proti sestavovati sám, jako to bývá v každém dlouhém sporu vedeném nesoustavně. Uvedouce tudíž názvy hlavních spisů sem spadajících, shrneme závažné důvody v několik bodův. Z českých knih polemických zastupuje veškero tehdejší mínění pověstná kniha Hlasové atd. z r. 1846, ostatní jsou zjevy nepatrné; ze slovenských knížek náležejí sem tyto: Hurbanovy Hlasy atd. (odpověď na předešlé) téhož roku, otisk z I. dílu 1. svazku Slovenských Pohľadův; L. Štúrovo Slovenskuo nárečja alebo potreba písaňja v tomto nárečí, v Prešporku z téhož leta; Hodžův Větín z r. 1848; Palárikův Ohlas pravdy z r. 1851; ze statí v časopisech: Orol tatranský, kde projevují se v té příčině L. Štúr str. 42 — 44, 47 — 51, 190, 274 — 76, 282 — 84, 307 atd., 380 atd.; Rimavský str. 237 — 40; C. Zoch str. 606 atd.; Trokan str. 335 atd.; S. Štúr str. 380 atd.; Leška str. 331 atd.; O. Hodža str. 525 atd.; M. Šoltís str. 205 — 6; Jan Langhoffer str. 215; Jančovič str. 533 atd.; nejmenovaní str. 437 atd. a 598 atd.; Srbové Prica a Kukuliević str. 287. a 461 atd.; Slovenské Pohľady, kde soudí o té věci Hurban v dílu I. svaz. 2. str. 22 — 25, 1. 3. 91, 92, 98, 99, 122 — 24, 127 — 34, 139 — 43, 173, 212 — 15, III. 48 — 52, 56 — 60; Hroboň I. 2. 77 — 81; Eug. Gerometta 172 — 78, II. 6. 198 — 203; Palárik II. 3. 86 — 95; Kalinčák II. 6. 203 — 12; konečně náleží sem str. 235 — 241 a 310 — 312 II. roč. Nitry (1844). Hlavní důvody pro slovenčinu ve vytčených statích vyložené jsou: historický rozvoj Slovákův a literarněhistoricky oprávněný vznik slovenčiny jakožto řeči národní (nastíněný v Úvodě); idea všeslovanská, k níž každý kmen může dopracovati se toliko mluvou vlastní, obrodiv se sám ze sebe; leposť a zachovalosť slovenčiny proti češtině, její potřeba v jazykozpytě slovanském; socialné a politické postavení Slováků v Uhrách, kde čeština jakožto řeč „nedomácí,“ za hranice královstva sahající, krutě pronásledována; vzdělání lidu, které je možno jen jazykem jemu vlastním a školami toliko slovenskými, jelikož jiné na Slovensku (panujícím plemenem) nejsou trpěny; odvěká nevšímavosť se strany české. Šířeji o těchto důvodech viz v našem článku O Slovensku literárním v „Ruchu“ z r. 1881.

^[14] „Pokládám zejmena politickou samostatnosť národní za prvou čili nejdůležitější výminku pravého života literarného tak, že kde jí není, tam se ani ten vésti nemůže než jen živoření víc anebo méně čilé. Neznám totižto žádného národa, kterému by se kdy bylo za poroby podařilo dospěti k literatuře, zvláštního nějakého uznání hodné, a nedivím se tomu právě tak nic, jako na př. ani tomu, že postřelený pták nemůže vyrovnati se letem svým zdravému anebo spoutaný člověk během volnému. S druhé strany je víc opravdu malých národů, kteří literaturou znamenitě vynikají nad jiné, jako na př. Dánové… V obraně samostatnosti své však osvědčili se oni tak silnými a šťastnými, že se jí podnes těší. Dánové tedy dříve, než počali literarně pracovati, vyhověli úplně barbarskému sice, ale pravdivému výroku, dle něhož oportet prius vivere, deinde philosophari.“ Hattala, Brus jazyka českého §. 8. str. 28. „Vzdal jsem se již dávno vší naděje, žeby oni (Slováci) anebo jiný, byť i lidnatější národ od nich, ale tak podřízený jinému, jako jsou oni maďarskému bez mála již tisíc let, dovedli za politické poroby své utvořiti takou literaturu, jakou zejmena Dánové právem honositi se mohou. Přestávám na těch úmyslně proto, že jsou slabší od Slováků… Komu by smýšlení mé nezdálo se pravdivým, toho odkazuji k učitelkyni života, historii, žádaje ho, aby mi jmenoval národ, který by se navzdor politické podřízenosti své v osvětě a vzdělanosti byl kdy aspoň tak vysoko povznesl, jako na př. právě spomenutí Dánové. Já neznám posud žádného a neváhám ani zapírati rozhodně, že by nesvobodný národ mohl dospěti k také literatuře jako svobodný, byť by tento byl i slabší onoho. Kdo by opak toho tvrdil, ten by buď neznal buď nemohl náležitě oceniti ani těch sil, kterých je podmaněnému národu přede vším jiným na to vynaložiti třeba, aby ubránil živobytí své aneb aby nesplynul s podmanitelem, oč tento přirozeně vždy víc anebo méně se zasazuje a zasazovati musí, nechce-li zahynouti v poddaných svých.“ Týž, O všeslovanském jazyku a písmě v Osvětě II. 1872 str. 210, 211.

^[15] Pypinova Historie literatur slovanských I. 17; Hurbanova Nitra 1876. VI. 356 atd.; Šafařík ve Hlasech str. 68. a j.

^[16] Pypin I. c. 11. 14; Nitra VI. 359 atd.; Orol I. 1870. 32; Kritická příloha k Národním listům 1864. 170.

^[17] Šafaříkův Slovanský národopis 1849 na místě uvedeném; Hellwaldova Země a obyvatelé její (český překlad) 1880. I. 433 atd.

^[18] „… Zemězpyt krajin našich zajímavým způsobem se doplňuje ; co schází v Čechách, to se nalezá v Moravě, Slezsku nebo Slovensku, a naopak mnohé skalní útvary v Čechách neb v Moravě zastoupené scházejí na Slovensku; všechny pak tyto země vespolek činí veliký, poučný celek na vzájem se doplňující.“ Jana Krejčího Geologie čili nauka o útvarech zemských (v Praze 1877), str. 7. 8.