Zlatý fond > Diela > Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy


E-mail (povinné):

Jaroslav Vlček:
Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Alena Kopányiová, Silvia Harcsová, Dorota Feketeová, Zuzana Babjaková, Nina Dvorská, Daniela Kubíková, Michaela Dofková, Ivana Gondorová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Karol Šefranko.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 50 čitateľov


 

Doba prvá

Útulek, jejž protestanští Slováci poskytli četným vystěhovalcům českomoravským po bitvě bělohorské, vyvolal krutý spor mezi stranami katolickou a evangelickou. Lid i kněžské spisovatelstvo roztrhly se na dva tábory vražedně proti sobě stojící. Rozpadnutí církevné v XVI. století neznepřátelilo ona vyznání, nýbrž oboje doplňovala se vzájemně; nebylo utiskování práv, posměchu stran, žihadel potupy, sočení úřadů, podezřívání, žárlivosti. Jinak teď. Vojna občanská Jiřího Rákóciho nabývala rázu převážně náboženského. Všecky pacifikace vídeňské (z r. 1637.), linecké, výsady za různých korunovací královských evangelíkům, ani sněmovní zákonodárské noty a clausuly nebyly s to, aby udržely strany v mírných mezích. Emerich Tökoli r. 1681, František Rákóci r. 1704. rozžali opět pochodeň Marsovu, našli své strany, a vedle tureckého řádění zuřila ve krajině hrozná válka občanská. Za takých okolností zkvétání písemnictva na Slovensku, jehož pěstiteli byli většinou utiskovaní evangeličtí kněží, nemohlo bráti se ku předu.

Čím více věk XVII. chýlí se ku konci, tím více duch slovenský upadá do těžkomyslných žalů: spisy té doby smutné, předsudky soužené jsou buď mrzutá polemika, buď pláč a skřípání, nebo proklínání a odsuzování. Ze spoust jmen vynikají tu spisovatelé toliko dva: Štěpán Pilárik (narozen r. 1616. v Očové v župě zvoleňské, zemř. 17. července r. 1674. v Neusalzi ve vyhnanství), utýraný Turky i domácími, správce českých vyhnancův a kněz evangelický, svými veršovankami (vyd. v Žilině r. 1666.), a učitel Daniel Horčička-Sinapius (rodem ze Sučan z Turce) svým Neoforum latino-slavonicum čili Novým trhem latinsko-slovenským (1678), bohatou sbírkou slovenských přísloví a pořekadel s pamětihodnou latinskou předmluvou.[19] Spisy netheologické jsou v tyto doby řídké úkazy na Slovensku. „Spoutaný duch nemohl povznésti se nad kostnice lidské!“[20] Toť ve hlavních rysech obraz věku XVII.

A tytéž theologické ohlasy věků předešlých zaznívají ještě hluboko do XVIII. století, ač ve spisech Bélův, Krmanův, Ambrosiův, Hruškovičův znamenáme více myšlenek, humánnější obsah. Století XVIII. má celkem svou poesii. Má i originalné postavy: hladkého, diplomatického kosmopolita Matěje Béla (1684 — 1749, rodem ze slovenské Očové), známého chvalořečníka slovenčiny, zakladatele prvých literarných novin (ještě latinsky psaných, r. 1722.) a spisovatele latinského, německého i maďarského; neohroženého superintendenta Daniela Krmana (umučen a ku smrti byv usmýkán zemř. 17. září 1740), jenž světil prapory rákóciovské, přeložil bibli a psal četné verše, a několik jiných. Celkem však i to byl jen povrchní lesk, dobrá vůle a knihy náboženské. Jádro Slovenstva spalo.

Život volnější nastává teprvé, když Marie Theresie a Josef II. nastupují na trůn. Svoboda každého náboženstva je zákonitě povolena, spisovatelé se množí a literatura vystupujíc ze hranic pouhého bohosloví, ujímá se i předmětů ze života skutečného, myšlenek, potřeb, tužeb společenských občanských, lidských. Srdce lidské se šíří, s ním obzor myšlenky i její svoboda. „Z věků těchto hledí na nás nejen zádumčivé žalmy, nýbrž i veselé svatební dithyramby a volné hymny nebo směšné verše mravokárné. Poprvé od pádu Velké Moravy vidíme zdvihati se hlasy opravdu uvědomělé, národní, ba i slovanské.“[21] To chtění, tušení, tu zřejmou snahu nejlépe viděti na formě spisů se objevujících. Snaha po srozumitelnosti, jasnosti na té půdě nezúrodněné, nezorané, nepřipravené, a následkem oněch těžkostí věčný zmatek, žádná typičnosť, žádný blahozvuk, žádná forma — slovenská slova, obraty, rčení takořka násilně derou se do kanonického slohu biblického, což vše splývá v jazyk, jakým nikdo nikde nemluví. Náraz však zde byl, národní vědomí v nejbystřejších hlavách se budilo, bylo třeba jen silného ducha, jenž by se byl uchopil prostředků vydatnějších, smělejších.

To byl Bernolák.

Muž tento, pilně zanášeje se jazyky slovanskými, došel přesvědčení, že kmeny slovanské může vzkřísiti toliko mluva národní, a že mluva tato jediným prostředkem je k rozšiřování osvěty, jež lidu slovenskému právě nevšímáním a zúmyslným zanedbáním vlastní řeči stala se nepřístupna. Proto všemi silami zasazoval se všeobecné spisování na Slovensku zahájiti slovenčinou. Zde však naskýtá se otázka: proč sáhl k nedokonalému podřečí trnavskému a nevybral si pravého nářečí krajů středních? Odpověď: Bernolák viděl v podřečí nitranském, t. zv. československém, most ku pravé slovenčině. Znal zajisté přírodní zákon, který beře se přechody ne skoky. Známoť každému, že dialekt skalickotrnavskoprešpurský bezprostředně spojuje slovenčinu s češtinou. Vlastní jazyk slovenský, dřímající ve hloubi Tater, v obmezené ty doby „neměl ještě žádného poručenstva z minulosti, žádné podpory ve přítomnosti rozpadlé po zájmech sobě odporných, žádného historického podstavce a tudíž zdánlivě žádného práva k životu.“[22]

Prvé slovo Antonína Bernoláka (kat. kněz, nar. 4. října r. 1762. ve Slanici v župě oravské z rodiny šlechtické, zemř. 15. ledna r. 1813. v Nových Zámcích) bylo jazykozpytné dílo Dissertacio filologico-critica de literis Slavorum vydané v Požuni r. 1787.

Tímto rokem počíná vlastní literarná historie slovenská.

„Hlas ten nebyl více hlasem volajícího na poušti, neboť sta hlasův ozývalo se a pozdravovalo mládce, o němž neznající ho myslili, že je sedmdesátiletý stařec, bachanty obklopený, prachem starých bibliothek zapadlý, a známí i neznámí jmenovali jej svým otcem, vůdcem, náčelníkem literarným. Bylo to nadšení svátečné, pozdravující nový věk se vroucnou zbožností. Prvý hlas, jenž vinul se ku mladému Bernolákovi, byl hlas volající, aby spisovatel dal Slovákům slovenskou mluvnici, slovník, prosodii, slovem: žádáno po něm, aby vysloviv ji, též uskutečnil ideu slovenskou. A mladý duch od století prvý pracoval o mluvnici, slovníku, a cele posvětil se rozšíření myšlenky literarné v životě skutečném.“[23] R. 1790. vyšla v Požuni jeho mluvnice (Grammatica slavica), dříve již ústně a písemně rozšířená mezi přátely a mladším pokolením; a o velikém slovníku svém pracoval po celý život, nedočkav se ani jeho vydání (Slovár slovenskí česko-laťinsko-ňemecko-uherskí vydán v šesti dílech v Budíně r. 1825 — 1827). Přátely slovenské literatury z prešpurské, nitranské a trenčanské župy spojoval ve společnosti, kupující knihy slovenské. Spolků takých založeno značné množstvo, a jakkoli netrvaly dlouho, byvše snad pochybeně organisovány, přece blahodárně zahajovaly novou činnosť; vedle náboženských vydávaly převážně knihy obsahu buď obecně poučného, neb linguistického, jichž náklad mecenášsky podporovali kardinal kníže-primas uhorský Alexandr Rudnay,[24] kanovník Palkovič,[25] Fuchs, Habel, Vurum, Illéšházy a j.; uvedli do života almanah Zoru, jíž vyšlo několik ročníků, hlásajících jaro poesii slovenské.

Zde povinni jsme vyložiti, jak vystoupení Bernolákovo dotklo se Slovenska. V této době duševný ruch jevil se tam takto: R. 1793. Bernolák a J. Fándli založili prvý velký spolek „Tovarišstvo literného umeňá slovenského“ k vydávání (bernoláčinou) a kupování slovenských knih se hlavním stánkem v Trnavě a filialkami najmě v Nitře, v Rovném (v župě trenčanské), Baňské Bystrici, Jágri a Rožňavě: pomníkem pak všech tovaryšstev Bernolákových zůstal druhý bohatý „Spolek milovňíkov reči a literaturi slovenskej“ r. 1834. obětavým Hamuliakem[26] na akcie v Pešti založený (jediný protestant mezi členy jeho byl Jan Kollár, jenž byl po jistou dobu též jeho starostou), kteréhož cílem bylo vzdělávati řeč a rozšiřovati literaturu slovenskou hlavně almanahem Zorou a j. zábavněpoučnými spisy (v bernoláčině). Nabádáni jsouce těmito snahami katolických Slováků protestanti slovenští jali se vystupovati směrem podobným. Tak M. Hamaliar, L. Bartholomæides, S. Čerňanský, M. Godra starší, Bohuslav Tablic,[27] Jiří Palkovič a jiní nedlouho po r. 1793. uvedli v život „Spolek literatury slovenské“, který však záhy zanikl nedostatkem členův a jejich chudobou. Jeho nástupcem je r. 1803. snahou a příspěvky jmenovaných evangelíkův, četných obcí, kněžstva a jiných rodomilů v Požuni založený ústav pro československou řeč a literaturu, „Institutum linguae et literaturae slavicae“ nazvaný, se kterým zároveň vznikla kathedra téže řeči a literatury na tamním evangelickém lyceu, která na rozvalinách spojené s ní Učené společnosti prešpurské (jež vydavši několik spisů příkladné jazykové správnosti, opět záhy se rozpadla netečností, či lépe skrblictvím nejmajetnějších členů svých,[28] v rukou Ľudevíta Štúra dosáhla svého největšího rozkvětu. Posledním spolkem evang. Slováků byla r. 1812. vzniklá „Slovenská literarní společnost baňská“, jež povstala snahou po výtce A. Lovicha, J. Rybayho, J. Holubyho, B. Tablice, J. Seberínyho a jiných v baňském okolí k podpoře literatury československé, a jejímž působením o téže literatuře počalo se přednášeti na evangelickém lyceu v Baňské Štiavnici.

Tím jsme u brány nového věku. Cesta nevzdělaná, zarostlá z pola je vzdělána, vypleta, nastávají doby těžší ještě a s nimi boje — ale boje budící a volající k životu.

I. Epika a lyrika

Ze jmen, s nimiž zde potkáváme se v této periodě, jediné jedno zůstalo ve pravém smyslu slova majetkem literarným: Jan Hollý. Nenepatrný počet jeho vrstevníků (jako Hamuliak, Rešetka, Ottmayer a m. j.) náleží spíše vděčnosti národní, že vedle hmotné i duševnou svojí hřivnou přispívali chudým začátkům písemnictva slovenského. Plody jejich ceny aesthetické nemají.

Jan Hollý,[29] kněz katolický, narodil se 24. března r. 1785. v osadě Búrech u Šaštína v župě nitranské. Studoval ve Skalici, Požuni a Trnavě, a r. 1808. stal se kaplanem v Pobedímě. R. 1814. odešel za faráře do Madunína, ležícího v roztomilém povážském údolí, kde působil do r. 1843. Tehdy následkem neduhu, jímž zkoušen byl téměř po všechen svůj život, a zraku již takořka úplně jsa zbaven,[30] odešel ku příteli svému na Dobrou Vodu do odpočinku, kdež opuštěn, bídou a nemocí jsa zmořen, zemřel 14. dubna r. 1849., tedy v bouřný den, kdy maďarský sněm v Debrecíně prohlásil republiku. Na Dobré Vodě mu rodáci jeho r. 1854. postavili pěkný pomník.

Jsa ještě chovancem semináře trnavského Hollý přeložil do slovenčiny Eneidu a Eklogy Virgilovy, Horácovy Satiry, Batrachomyomachii, úryvky z Theokrita, Homéra, Ovida, Tyrtaia a jiných klassiků řeckých i římských. Mimo tři velké eposy hrdinské napsal hojně idyll, elegií, od, ukončiv literarnou činnosť svou metrickým sveršováním a vydáním sborníku katolických církevných písní.

Prvé a zároveň nejdokonalejší hrdinské epos jeho je Svatopluk, sepsaný za bujarého věku mezi r. 1827 — 1830 v časoměrných hexametrech. Touto 12tizpěvnou básní Hollý vstoupil do řady nejčelnějších pěvců slovanských.

Svatopluk Němci uvězněný prosí boha, by ho vysvobodil. Bůh sesýlá anděla ku Karolmanovi, jenž uradiv se na sněme se svými, propouští Svatopluka. Rozletí se zvěsť o boji i chystá se celá krajina. Karolman s přednějšími baví se zatím ve hrách Svatoplukovi na počesť konaných. Tu Černobog, hoře pomstou, že Svatopluk mu spálil modlu, jde vybízet Slovákův, by mu ji znova postavili. Nepořídiv ničeho a vida přípravy k válce, spěchá, změněn jsa v osobu Rastislavovu, s novou zvěstí na Děvín ku Slavimírovi, jemuž zjevuje ve snu, že Bavoři věrného jim Svatopluka dosadí na trůn a Slavimíra zničí. Tento vyšle Ľudomíra vyzvědačem. Černobog pak vysýlá druhy své, aby rozejdouce se po kraji, lid popouzeli proti Svatoplukovi. Vrátivší se Ľudomír potvrzuje zprávy a Slavimír, Zemižízeň, Milín, Slavboj, Ľuboslav táhnou do boje proti Svatoplukovi. Zatím Němci, nasytivše se her, vrátí se k hodům, kde Svatopluk rozpráví o počátcích lidu svého. Po té Karolman dává mu skvostnou zbroj, s níž Svatopluk pospíchá za svým (německým) vojskem. Bavoři sblíží se Děvínu Černobogem rozvodněnou Moravou, na níž ve hrozné bitvě utkali se s pohanskými Slováky, a chystají se dobývati hradu. Svatopluk jme se vyjednávati se svými rodáky jda sám na Děvín. Zde ho však přemluví, by vzal nad nimi správu královskou a bojoval proti Bavorům, o čemž tito zvěděvše, zlobou vzplanou a útočí na Děvín. Po krutých půtkách na valech, v nichž Němci vždy jsou zahnáni, Svatopluk vysýlá zvědy do jejich tábora. Přinášejí zvěsť, že Němci ráno vytáhnou do boje. Se svitem nového dne obě vojska srazí se před hradem, a po urputném boji, v němž Němci už-už podlehají, vůdce jejich vyzve Svatopluka k souboji, v němž Britwald je potřen a s ním vojska bavorská.

Hlavní idea básně je veliký boj Slovanstva s Němectvem. „Vystupují tu charaktery i kolísavé i rozhodné, vylíčeny tu bitvy plastickou názorností, objeveno, kterak lesť a podvod, násilí a ukrutenství cizáků neméně přispívalo k pádu Slovanstva nežli nevěra, váhavosť a zrada domácích, i samých vůdců, slovem: dějinné momenty doby Svatoplukovy živě tu vylíčeny řadou velkých historických obrazů, kde v pestrých skupeních vynikají postavy Svatoplukova, Rastislavova, Slavimírova a j. k rozvinu děje nad jiné přispívajících osob. Vroucí vlastenectví a žal nad osudem Slovanstva dýše z celé básně.“[31] Hlavní osnova zaviňuje povahu její: převládají v ní popisy zjevů válečných a činů hrdinských. Vděčná látka hojnosť děje neustále skýtající, nenutká básníka zdržovati se déle ať u popisů krajin, zjevů přírodních, ať při osobách vedlejších a bezvýznamných jinak episodách, leda oněch, jež zasahují přímo do hlavního děje a jichž tudíž opomenouti nemožno (jako porady sněmovné, nástrahy, záměry, agitace strannické a t. p.). „Tím zajisté ráz epiky zachován, jenž vyžaduje širokého proudu jako řeka, jejíž břehy zrcadlí se v pokrajných hladinách.“[32] Nelze však zamlčeti, že Svatopluk, jak Hollý ho líčí, daleko zůstává za svým originálem. Hollého Svatopluk je hrdina křesťanský, nikdy však národní, hrdina, jenž raději Němcům v poddanosť dá sebe i vlasť, než by zřekl se nároků na trůn v domovině svobodné.

V letech 1832 — 1835 Hollý sepsal svou druhou „báseň vítězskou“ v šesti zpěvech, Cyrillo-Methodiadu, jež tiskem vyšla r. 1835. v Budíně.

Rastislav povolává slovanské apoštoly do své země. Bratří — Konstantin v Tatrách, Method na Moravě — učí po kraji a ničí modly i bůžky pohanské. Vystavivše množstvo chrámů s obřadem slovanským, připravivše četné mladíky ku kněžství, Cyrill usídlí se v Nitře, Method na Velehradě. Než bavorská závisť je obžaluje pro bludné prý učení v Římě, kam oba putují. Zde ospravedlní se a byvše vysvěceni za slovanské biskupy, ubírají se zpět k lidu svému.

I zde bojují dva principy, základu však jiného než ve Svatoplukiadě: vítězství křesťanstva nad pohanstvem a v boji tom spolu s ním ozývající se odpor proti dotěrnému cizáctvu, usurpaci němectva v církvi slovanské. Úskalí, jež hrozilo zde básniku-knězi, libujícímu si z pravidla v mravokárném, didaktickém a dogmatickém využitkování látky k tomu tak vděčné, Hollý vyhnul se s uměleckým vkusem, zřetel svůj obrátiv jediné k momentům čistě historickým a plastickým. Ježto však hlavní moment sám neposkytuje široké, vydatné látky pro velké epos, básníkovi po výtce bylo kořistiť z episod epickou látkou přebohatých. V tom vězí hlavní vada skladby, ovšem juž látkou samou podmíněná, jíž neodčiňují ani hojné plastické popisy, ani skvělé řeči, ani mnohé výjevy skutečně krásné.

R. 1836. Hollý vydal třetí a poslední svoje vítězné epos opět v šesti zpěvech, nazvané Sláv.

Bondor, král pustého Čudska, očekává své voje na lup a vraždu do Slovenska vyslané. Místo vojáků dojde však neblahá zvěsť, že vojska jeho poražena jsou na hlavu. Hněvem soptě král nařizuje, by veškerý branný lid čudský napadl Slováky znovu. Před bojem, jakmile všichni se byli sešli, král vejde do hrozného chrámu pokloniť se válečnému bohu čudskému se slibem, že mu obětuje sto duší slovenských. Uradiv se po té se starci, nadšeně vyzývá své Čudy, by povraždili, poplenili vše a „bez ľudu a statkov pusté zanechali Tatransko.“ Hroznou pomstu hučíce a poslední zkázu Tatrancům Čudové hrnou se na Slovensko. Cestou dostihují pozůstalého z předešlé výpravy Dizabu, jenž líčí utrpělou porážku, což rozplamení je tím více. I počne řádění na Slovensku tak úžasné, že až Živa matka slitujíc se prosí Peruna, otce bohův, aby Slováky chránil před úplnou zkázou. Perun na zem pošle Svatovíta, jenž v bitvě chrání Tatrance, a Oslada, jenž hody, pitkami baví nepřátely v táboře. Tu Sláv, rek básně, kterého sám Svatovít vede, potře cizince, v souboji zahubiv Bondora, jenž v povražděných Čudů zbyl na bojišti sám jediný.

„Pravda jest, že z obrazů těchto vyráží bujará fantasie, že z poměrů zde vylíčených vyzírá horoucí cit vlastenecký, že idea spravedlnosti v bojích proti surovým náběhům a barbarství cizákův dochází jasného výrazu, než však též pravda jest, že v této básni výjevy krvavé neustále stíhají se téměř bez přechodův umírňujících a bez episod, jimiž zotavil by se duch nad vražděním užaslý. Básník napjal obrazivosť svou k vylíčení hrůz za pravěku pohanského panujících, a nakreslil je v rázném slohu Michala Angela Buonarottiho. Malba jeho někdy až překypuje silou a vynalezavostí pestrých skupenin. Ale celku nedostává se dosti střídavé rozmanitosti — působíť jako variace na válečné thema.“[33]

Tím epika Hollého je vyčerpána. Obsahuje největší čásť, zrno jeho tvoření, z eposů samých pak prvé místo sluší přisouditi Svatoplukovi, nejšťastnějšímu látkou, nejumělejšímu zpracováním, jehož některé části nebyly by nehodny pěvce Ztraceného ráje, ani Osvobozeného Jerusalema. V něm Hollý osvědčil se zároveň jak dovede kořistiť z podání národního. V lidu slovenském totiž z pokolení na pokolení přenášena je myšlenka, že Tatry jsou kolébkou Slovanův a že tito všichni jsou skuteční Slováci. Mimo to Hollý využitkoval vše, co jen žije v matných bájích, mythicky zahalených pověstech a čarovných písních nejen slovenských, nýbrž i slovanských, ba duchem svým zaletěl až do daleké Indie, aby o dobách předhistorických zapěl dumy národní. A jaká to zajímavá báje, kterou Svatopluk vypravuje na dvoře Karolmanově o původě Slovanstva! Jako by si mythům naslouchal z úst lidu samého. Žel, že tato kořisť týká se pouze látky a ne též zevní formy lidových podání, z nichž básník čerpal.

Lyrika ve plodech Hollého zastoupena je selankami, žalozpěvy a básněmi rozmanitými, nejvíce odami. Selanky vedle Cyrillo-Methodiady psal v letech 1832 — 1835, žalozpěvy a ody od r. 1837 — 1841. V prvých osvědčil se nejlépe. Jeho selanky nejsou ony přecukrované, nepřirozené, nepravdivé kresby, jež přílišně idealisujíce život pastýřský i sám ten prostý lid, v poesii staly se nemožnými od té doby, co zdravý vkus vyžaduje pravdivého, realistického líčení za prvý schod k umění. Hollému pastýři se svým životem jsou jen stafáží k utěšené malbě přírodní, která v selankách jeho je momentem hlavním. Idylly Jaroslav, Hlasislav, Kráska a Polislav nasvědčují tomu plně. Žalozpěvy Hollého jsou práce velice zdařilé. Velký básníkův bol nad lidem jeho, neštěstím, odrodilstvím jej užírajícím úplně oprávněný, nepůsobí dojmem zmalátňujícím, nýbrž povzbuzuje a povznáší. Z ušlechtilých, vřele cítěných těch básní známy jsou zvláště Plač matky Slávy, Plač matky Slávy nad synami odrodilými a Plač matky Slávy nad synami Svatoplukovými opravdivostí citu svého a plodnými, často tklivými, místy i nádhernými myšlenkami. Ody Hollého juž nedostupují té výše, ač nejedna z nich národním a ethickým významem svým je pozoruhodna, tak př. Na slovenský národ, Na Antona Bernoláka, jiná opět dýše roztomilým humorem jako Na zlého básníka a v. j.

Zevnější antická forma básní pěvce madunického a nedokonalé podřečí, jímž jsou složeny, byly hlavními překážkami, proč skladby ty nevnikly nejen v širší literarné obecenstvo slovanské, nýbrž ani v samo domácí měrou žádoucí. Hollý úplně proniknut studiemi klassickými a veden jsa jedinou velkolepou ideou, „básnil z nitra povahy a citu svého a používal formy, kteráž jasnotě mysli jeho vyhovovala nejlépe.“[34] Jako klidný, mírný život jeho nás dojímá svým idyllickým kouzlem, tak ze všech jeho básní cítíme vyznívati onu „úplnou harmonii cítění a myslení, onen klassický mír ducha, jejž zápal sice povznáší ale nerozčiluje.“[35]

Celkem zpěvy Hollého, jenž pěl bez nároků na slávu a uznání, dýší skutečnou poesií, jsou většinou skutečnými plody uměleckými, ač nynějšímu vkusu neomylně zdají se býti opožděnými dozvuky klassického Theokrita, Biona, Vergila a Horáce.[36]

V letech třicátých s Hollým zaznívají hlasy též jiných pěvců slovenských kromě juž vyčtených. Ze starších Palkovič, z mladších Kuzmány, Škultéty, Karel Štúr, Slota-Rajecký, Godra, Žello, S. Chalúpka, Hodža, Hroboň ba i sám Ľud. Štúr, tvůrce nového nářečí, pokoušeli se ve tvorbě básnické. Ale plodů jejich před r. 1844. sepsaných nebeřeme v úvahu dílem proto, poněvadž jsouce psány česky, spadají do českého oddílu literatury naší, dílem však též, že cenou svojí (až na malé výminky) ani z daleka nedostihují pozdějšího tvoření slovenského týchž autorů (tu opět Palkoviče vyjímaje). Formě nehybné, šabloně naučené a ztrnulému, zkostnatělému výrazu zde obětováno vše; pravý význam, pravý cit, pravá myšlénka. Ta forma jako okovy tíží mladé mysli; těmi verši i rýmy prodírá se zřejmá touha po svobodnějším rčení, volnějším, vlastnějším výrazu; ty sloky sevřeny jsou vesměs neklamnými pouty slova i jazyka, k jehož úplnému ovládání možno dostati se teprvé studiem.[37] Mnohý z nadšenců těchto nedočkal se ani doby nové,

harfa mu ztíchla jako spev v jaseni,
pokrytá prachom tam si v kúte leží —

nerad opouštěl svět, bolně se loučil se svými idealy, tužbami a nadějemi, volaje:

len zomreť je ťažko — ráno,
keď vstáva krásny deň! —

ale ono ráno svítající přinášelo národu lepší dni, nádhernější zvuky posvěcených věštcův.

II. Drama

ve přechodních dobách tohoto kvašení nemělo aniž míti mohlo vzniku. Primitivné skladby několika veršovců v oboru tomto, jako Palkovičovy a j., nezasluhují jména ani obyčejné frašky, nýbrž jen pohřební literarněhistorické zpomínky. Kusy Jana Chalúpky pak, částečně v této době sepsané, záhy však přepracované, náležejí periodě pozdější.

III. Novella a román

konečně obmezovaly se též pouze na několik časových produkcí, buď přežilé to napodobeniny nebo nevkusné prvotiny. Začátečnické ty pokusy konaly sotva svou povinnosť, učíce zde onde čísti a budíce literarný zájem. Jiného významu nemají.



[19] Snažíť se v ní Slováky probuditi k vědomí národnímu, rozebíraje historicky starobylosť Slovanů v Evropě a pyšně se všemi jednotlivými plemeny slovanskými. O těchto vypravuje s velikou chválou, dokládá se svědectví starých spisovatelů, konečně obrací se „ad nobilissimos adolescentes, plnokvěté mládeži slavných rodin šlechtických“, vyzývaje ji ke službám národním.

[20] Vyjmeme-li Horčičku, Pilárika a málo jiných, celý ten věk je samý pláč a proklínání. Domácí krb a pokojný kus chleba je potence prací ducha; charakteru, mravní ráznosti, posvěcení za ideu, povědomí, potěchy v utrpeních ani rozvinutější lásky k národnosti není v této době na Slovensku. Samo to vyhnanství zakládá se ne tak na velikosti charakteru zápolícího s velikostí nepřátel, jako na neopatrnosti, na neshodě evangelíků se vládou a během politických událostí, na nerozhodnosti a slovenském šosáctví, pro něž neuměli povznésti se k idei svého života. S veškerým utrpením těchto slovenských vyhnanců nebyl spojen duch národní, na osudy jejich nebyly připjaty věky budoucích sympathií, nedostatek zápalu činil z nich naříkající Ovidy. Lidí těchto nelze porovnati s velikými postavami vyhnanců českých, těch mužů myslí svou silných, duchův obrovských, památných sloupů národního zápalu, kteří nepláčou nad sebou, nýbrž nad vlastí, již zanechali do naha svlečenou, nad národem ubitým, rozprášeným, pokořeným, bez věrných synů zůstaveným. Za to v daleké cizině pracují o slávě a památce jeho, v žalu svém nehynou, nýbrž vtělují jej do skutků hlásajících česť jména českého. Nejen literárně — vojensky, stavitelsky zůstavili stopy své i na Slovensku, kraje, hrady, města, dědiny v Hontě, Heveši, Boršodě, v župách saladské, šomoďské, biharské, novohradské a jinde. Tohoto ducha marně bychom hledali u Slováků za těch dob. Co křísilo se, byla jaksi jen zevnější politura, ne klíčení vlastního jádra slovenského, ne živý znak národního sebevědomí. Slovenské Pohľady z r. 1847 díl I. svaz. II. str. 10, 11: Hurbanova studie Slovensko a jeho život literarný.

[21] Tamže str. 14.

[22] Tamže str. 23.

[23] Tamže str. 25.

[24] Známý svým výrokem: Slavus sum; et si in cathedra Petri forem: Slavus ero!

[25] Nakladatel Bernolákova slovníku.

[26] Martin Hamuliak (1789 — 1859), býv. král. úředník, je jedním z nejzasloužilejších národovců slovenských, jenž déle 30 let blahodárně působil na rozkvět literatury slovenské i vůbec života, budě lásku k národu a jeho jazyku zvláště u mladíkův, moudře zastávaje zájmy národní, neúmorně sbíraje slovenské knihy, rukopisy a jiné pamětihodnosti, obstarávaje tisk a korektury spisů národních, rozšiřuje knihy slovenské, slovem: obětavostí a pílí u jednotlivce vůbec myslitelnou uváděje písemnictvo slovenské do života. Spolek jím založený čítal mezi svými členy i více biskupův a kanovníkův. Jemu děkujeme jediné souborné posud vydání spisů Jana Hollého ve čtyřech svazcích (r. 1841 — 43), a jiné pěkné knihy, které vydal počas svého desítiletého trvání. Zpomínky zasluhuje též Hamuliakova knihovna 2471 svazků čítající, kterou byl odkázal býv. Matici slovenské, a která tam ovšem nyní práchniví. — Životopis tohoto zvláštního muže vytištěn je v Paulínyho Sokole roč. II. z r. 1863 na str. 5 — 8. Tamže vyloženo, že významné motto: „Národ, který sám se neopouští, nebývá opuštěn“, nepochází od Hollého, nýbrž od tohoto křísitele kulturného života slovenského.

[27] 9) Tablic, Palkovič, velikáni Šafařík a Kollár, kteří jeví se nám začátkem XIX. století literarnými individualitami na Slovensku, náležejí výlučně českému oddílu naší literatury. (Tamže nutno zahrnouti také některá jména ze století předešlých, jako Vavřince Benediktiho-Nudožerského atd.) Nelze nám však nezmíniť se aspoň několika slovy o ev. kazateli Bohuslavu Tablicovi (1769 — 1832). Bylť jediným spisovatelem svého věku, jenž jasnějším okem zírá do budoucnosti slovenské, a s nevšedním taktem dotýká se národního citu, tehdy hluboko ještě ukrytého. Jeho slovo je plno citu, jeho sloh květnatý; v každé knize jeho je zjevna touha po odhalení toho, co mělo by hýbati národním životem. Tvoří si svět fantastický, v němž zapomíná se na svět skutečný, a v několika letech stává se Slovensku básníkem, historikem, životopiscem, kritikem, satirikem, řečníkem, lékařem, překladatelem. Ze spisů jeho uvádíme dva hlavní: Poesie, ve čtyřech svazcích (r. 1806 — 1812), jeden z nejlepších pramenů k českoslov. lit. historii počínaje věkem XVI. (chovajíť mnoho dobrých životopisů spisovatelů slovenských i znamenitější jejich plody); a Slovenští Veršovci, ve dvou svazcích (r. 1804 a 1809), obsahující výbor plodů básnických z časů předešlých, blízkých zapomenutí. Srovnej Truchlého Slovesnosť z r. 1873. str. 84.

[28] Viz Hurbanovy Slovenské Pohľady z r. 1851. dílu I. sv. 3. na str. 95: „Skrbci literarní.“

[29] Životopisy jeho chovají: Básně Jana Hollého z r. 1842. sv. III.; Časník z r. 1856; Concordia z r. 1858; nejdůkladnější pak viz ve výboru básní jeho vyd. Jos. Viktorínem v Pešti r. 1863. Menší životopisy Hollého jsou ještě porůznu v časopisech jako ve Slovesnosti z r. 1873. na str. 9, 91 a jinde.

[30] Hollý, jsa ještě v Pobedímě, jezdíval koňmo přes velká, vodou stále zalitá luka do filialky Stredy konati denní pobožnosti. Umáčenému bylo pak za tuhých mrazů sloužiti mši ve studeném chrámě, následkem čehož vyvinul se v něm hostec, zlý neduh, který nespustil se ho více. Později opět, 3. května 1843 v susedním domě fary vzňal se požár, který v málo okamžicích zachvátil i samu faru. Hostcem stížený básník nemohl zachrániť se sám před hrozícím nebezpečím, a jen šťastnou náhodou jakýmsi mlatcem vynesen byl z hořícího domu a uložen ve blízkém chrámě. Než i chrám v malé době byl v ohni a Hollý v novém nebezpečenství života. Podařilo se sice několika mužům vynésti ho odtud, ale juž poněkud pozdě: stařec po celém těle byl těžce popálen, nebezpečně onemocněl a na oči nezotavil se více. — Viz životopis jeho v Concordii str. 88, 89, 94.

[31] Posudek dra Eduarda Grégra ve Kritické příloze k Národním listům z r. 1864 č. 6. str. 171.

[32] Tamže.

[33] Tamže str. 172.

[34] Tamže str. 170.

[35] Tamže.

[36] Tehdejší kritika (Jan Ohéral ve Všeob. augšb. nov. ve článku „Die czechoslavischen Dichter“ příl. k č. 121 z r. 1840.) o Hollém proslovila se takto: „… Jako Kollár, jest i Hollý, krajan jeho, pravým básníkem, jen že nemá takové bohatosti myšlenek a svěží živoucnosti. Klidná a prostá mysl, elegická roztklivělosť, cudnosť ve smýšlení i jednání, prostonárodní spojování myšlenek vyznačují výplody Hollého, objektivní forma a vyličování dějů má do sebe ráz jakési epické rozvlačitosti.“ Viz Čas. Mat. Mor. roč. VIII. z r. 1876. str. 112. — Поезія Слaвянъ v životopise Hollého soudí o něm: „… Napsal tři básně epické…, jež hlavně přispěly k jeho slávě nezasahujíce ostatně za hranice slovenského jazyka, tím více, ana jejich pseudoklassická forma a podmíněná tím poetická manýra vyplývající z jeho vzdělání, málo juž vyhovovaly novému poetickému vkusu a potřebám.“ Viz úvod knihy k literatuře slovenské.

[37] Jak žalostně vypadaly české verše i nejpřednějších básníků slovenských, toho stůjtež zde aspoň příklady tři:

K. Kuzmány otiskl ve Hronce (roč. II. 1838) své proslulé „Zadůmění u břehu Hrona“, jež počíná:

Poď, o má harfo, ty mé potěšení
jediné, jenž mé krotíš hněvy, žale,
ty v mou vypřáhlou(!) mysl rozvlažení
při Dunaji si líla i při Sále:
poď, milá, sednem na břehu si Hrona,
a sluchat budem, jak si on to stoná.

Nebo dále:

Až srdcem žhoucím chladno blahé táhne,
slza se příští(!), — ruka v struny sáhne.

Nebo:

Buď v obět padnem my moci bezbožné;
tvé náděje jsou věčně nepromožné.(?)

Ľud. Štúr v téže Hronce roč. I. 1837:

Holubice smutná zletovala kraje
pierko do tichého padlo jí Dunaje;
a jak tomu pierku na tichém Dunaji:
tak i mně tu pusto v dálném od tě kraji.
Když jsem byl u tebe, žítko dozřávalo,
i mé srdce k tobě láskou dohářalo:
klasy se zas vlají a žítko dozřívá,
ale moje srdce za tebou omdlívá.

Nebo:

Šťastný věk jí svital, nyní jí nesvitá:
v cizím poli kvítek a v stínu neskvitá!
Když si na to myslím, oko mé pozírá
na hrob Svatopluka, na prach Slavimíra.
Na ty se zanáše(?), želem ošedívám,
a když na mou dávnou říši se podívám:
dolů hradby(!) slzy smutné mi padají.

Jos. Hurbanův svého času proslavený „Chlebář“ (vytištěný v Pozorníku r. 1842. a ve Slovenských Pohľadech III. 1852. 68) zněl mezi jiným i takto:

O ty chlebe!
Já jen v tebe
vidím idealů říše.

Každý píše, čítá — čítá,
v mysli lecičo přemítá,
až ho ráno
přikváčí — a lože neodstláno!

Tím se nenaplní vrecko (kapsa)!
Kým (než) ten lecičo popísal,
navymýšlal a počítal (pročetl) —
já sme se už dobře vyspal.

Chleba, chleba dajte sem,
jináče vám utečem (uteču).

Že pak z toho povstávala mnohdy směšná nedorozumění, dosvědčí tento příklad. Ľ. Štúr i s jinými vrstevníky svými zasýlával svoje české básně do pražských Květů. Skladby líbily se dosti, ale slova slovenská (jakkoli jinde hlásáno [viz též Hlasy str. 77], že slovenské látky slovné dobře lze užívati) nahražována českými. Tak vytištěno ve Štúrových „Dumkách večerních“:

Slýchal sem písně a slýchal pověsti,
chroptící hlasy to stařeny mroucí,

kdežto v rukopise bylo stařiny (ovšem pochybně zčeštěno ze slovenského a zároveň ruského starina = dávnověkosť). Viz Štúrovo Nárečja slovenskuo z r. 1846. str. 31, 32. Že konečně poslední verš staré slovenské „Nitra, milá Nitra“ (slovensky: Teraz tvoja sláva v tôni [stínu] skrytá leží) zčeštěn byl: Teď již tvoje sláva v tůni skrytá leží, je dostatečně známo.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.