ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ze jmen, s nimiž zde potkáváme se v této periodě, jediné jedno zůstalo ve pravém smyslu slova majetkem literarným: Jan Hollý. Nenepatrný počet jeho vrstevníků (jako Hamuliak, Rešetka, Ottmayer a m. j.) náleží spíše vděčnosti národní, že vedle hmotné i duševnou svojí hřivnou přispívali chudým začátkům písemnictva slovenského. Plody jejich ceny aesthetické nemají.

Jan Hollý,^[29] kněz katolický, narodil se 24. března r. 1785. v osadě Búrech u Šaštína v župě nitranské. Studoval ve Skalici, Požuni a Trnavě, a r. 1808. stal se kaplanem v Pobedímě. R. 1814. odešel za faráře do Madunína, ležícího v roztomilém povážském údolí, kde působil do r. 1843. Tehdy následkem neduhu, jímž zkoušen byl téměř po všechen svůj život, a zraku již takořka úplně jsa zbaven,^[30] odešel ku příteli svému na Dobrou Vodu do odpočinku, kdež opuštěn, bídou a nemocí jsa zmořen, zemřel 14. dubna r. 1849., tedy v bouřný den, kdy maďarský sněm v Debrecíně prohlásil republiku. Na Dobré Vodě mu rodáci jeho r. 1854. postavili pěkný pomník.

Jsa ještě chovancem semináře trnavského Hollý přeložil do slovenčiny Eneidu a Eklogy Virgilovy, Horácovy Satiry, Batrachomyomachii, úryvky z Theokrita, Homéra, Ovida, Tyrtaia a jiných klassiků řeckých i římských. Mimo tři velké eposy hrdinské napsal hojně idyll, elegií, od, ukončiv literarnou činnosť svou metrickým sveršováním a vydáním sborníku katolických církevných písní.

Prvé a zároveň nejdokonalejší hrdinské epos jeho je Svatopluk, sepsaný za bujarého věku mezi r. 1827 — 1830 v časoměrných hexametrech. Touto 12tizpěvnou básní Hollý vstoupil do řady nejčelnějších pěvců slovanských.

Svatopluk Němci uvězněný prosí boha, by ho vysvobodil. Bůh sesýlá anděla ku Karolmanovi, jenž uradiv se na sněme se svými, propouští Svatopluka. Rozletí se zvěsť o boji i chystá se celá krajina. Karolman s přednějšími baví se zatím ve hrách Svatoplukovi na počesť konaných. Tu Černobog, hoře pomstou, že Svatopluk mu spálil modlu, jde vybízet Slovákův, by mu ji znova postavili. Nepořídiv ničeho a vida přípravy k válce, spěchá, změněn jsa v osobu Rastislavovu, s novou zvěstí na Děvín ku Slavimírovi, jemuž zjevuje ve snu, že Bavoři věrného jim Svatopluka dosadí na trůn a Slavimíra zničí. Tento vyšle Ľudomíra vyzvědačem. Černobog pak vysýlá druhy své, aby rozejdouce se po kraji, lid popouzeli proti Svatoplukovi. Vrátivší se Ľudomír potvrzuje zprávy a Slavimír, Zemižízeň, Milín, Slavboj, Ľuboslav táhnou do boje proti Svatoplukovi. Zatím Němci, nasytivše se her, vrátí se k hodům, kde Svatopluk rozpráví o počátcích lidu svého. Po té Karolman dává mu skvostnou zbroj, s níž Svatopluk pospíchá za svým (německým) vojskem. Bavoři sblíží se Děvínu Černobogem rozvodněnou Moravou, na níž ve hrozné bitvě utkali se s pohanskými Slováky, a chystají se dobývati hradu. Svatopluk jme se vyjednávati se svými rodáky jda sám na Děvín. Zde ho však přemluví, by vzal nad nimi správu královskou a bojoval proti Bavorům, o čemž tito zvěděvše, zlobou vzplanou a útočí na Děvín. Po krutých půtkách na valech, v nichž Němci vždy jsou zahnáni, Svatopluk vysýlá zvědy do jejich tábora. Přinášejí zvěsť, že Němci ráno vytáhnou do boje. Se svitem nového dne obě vojska srazí se před hradem, a po urputném boji, v němž Němci už-už podlehají, vůdce jejich vyzve Svatopluka k souboji, v němž Britwald je potřen a s ním vojska bavorská.

Hlavní idea básně je veliký boj Slovanstva s Němectvem. „Vystupují tu charaktery i kolísavé i rozhodné, vylíčeny tu bitvy plastickou názorností, objeveno, kterak lesť a podvod, násilí a ukrutenství cizáků neméně přispívalo k pádu Slovanstva nežli nevěra, váhavosť a zrada domácích, i samých vůdců, slovem: dějinné momenty doby Svatoplukovy živě tu vylíčeny řadou velkých historických obrazů, kde v pestrých skupeních vynikají postavy Svatoplukova, Rastislavova, Slavimírova a j. k rozvinu děje nad jiné přispívajících osob. Vroucí vlastenectví a žal nad osudem Slovanstva dýše z celé básně.“^[31] Hlavní osnova zaviňuje povahu její: převládají v ní popisy zjevů válečných a činů hrdinských. Vděčná látka hojnosť děje neustále skýtající, nenutká básníka zdržovati se déle ať u popisů krajin, zjevů přírodních, ať při osobách vedlejších a bezvýznamných jinak episodách, leda oněch, jež zasahují přímo do hlavního děje a jichž tudíž opomenouti nemožno (jako porady sněmovné, nástrahy, záměry, agitace strannické a t. p.). „Tím zajisté ráz epiky zachován, jenž vyžaduje širokého proudu jako řeka, jejíž břehy zrcadlí se v pokrajných hladinách.“^[32] Nelze však zamlčeti, že Svatopluk, jak Hollý ho líčí, daleko zůstává za svým originálem. Hollého Svatopluk je hrdina křesťanský, nikdy však národní, hrdina, jenž raději Němcům v poddanosť dá sebe i vlasť, než by zřekl se nároků na trůn v domovině svobodné.

V letech 1832 — 1835 Hollý sepsal svou druhou „báseň vítězskou“ v šesti zpěvech, Cyrillo-Methodiadu, jež tiskem vyšla r. 1835. v Budíně.

Rastislav povolává slovanské apoštoly do své země. Bratří — Konstantin v Tatrách, Method na Moravě — učí po kraji a ničí modly i bůžky pohanské. Vystavivše množstvo chrámů s obřadem slovanským, připravivše četné mladíky ku kněžství, Cyrill usídlí se v Nitře, Method na Velehradě. Než bavorská závisť je obžaluje pro bludné prý učení v Římě, kam oba putují. Zde ospravedlní se a byvše vysvěceni za slovanské biskupy, ubírají se zpět k lidu svému.

I zde bojují dva principy, základu však jiného než ve Svatoplukiadě: vítězství křesťanstva nad pohanstvem a v boji tom spolu s ním ozývající se odpor proti dotěrnému cizáctvu, usurpaci němectva v církvi slovanské. Úskalí, jež hrozilo zde básniku-knězi, libujícímu si z pravidla v mravokárném, didaktickém a dogmatickém využitkování látky k tomu tak vděčné, Hollý vyhnul se s uměleckým vkusem, zřetel svůj obrátiv jediné k momentům čistě historickým a plastickým. Ježto však hlavní moment sám neposkytuje široké, vydatné látky pro velké epos, básníkovi po výtce bylo kořistiť z episod epickou látkou přebohatých. V tom vězí hlavní vada skladby, ovšem juž látkou samou podmíněná, jíž neodčiňují ani hojné plastické popisy, ani skvělé řeči, ani mnohé výjevy skutečně krásné.

R. 1836. Hollý vydal třetí a poslední svoje vítězné epos opět v šesti zpěvech, nazvané Sláv.

Bondor, král pustého Čudska, očekává své voje na lup a vraždu do Slovenska vyslané. Místo vojáků dojde však neblahá zvěsť, že vojska jeho poražena jsou na hlavu. Hněvem soptě král nařizuje, by veškerý branný lid čudský napadl Slováky znovu. Před bojem, jakmile všichni se byli sešli, král vejde do hrozného chrámu pokloniť se válečnému bohu čudskému se slibem, že mu obětuje sto duší slovenských. Uradiv se po té se starci, nadšeně vyzývá své Čudy, by povraždili, poplenili vše a „bez ľudu a statkov pusté zanechali Tatransko.“ Hroznou pomstu hučíce a poslední zkázu Tatrancům Čudové hrnou se na Slovensko. Cestou dostihují pozůstalého z předešlé výpravy Dizabu, jenž líčí utrpělou porážku, což rozplamení je tím více. I počne řádění na Slovensku tak úžasné, že až Živa matka slitujíc se prosí Peruna, otce bohův, aby Slováky chránil před úplnou zkázou. Perun na zem pošle Svatovíta, jenž v bitvě chrání Tatrance, a Oslada, jenž hody, pitkami baví nepřátely v táboře. Tu Sláv, rek básně, kterého sám Svatovít vede, potře cizince, v souboji zahubiv Bondora, jenž v povražděných Čudů zbyl na bojišti sám jediný.

„Pravda jest, že z obrazů těchto vyráží bujará fantasie, že z poměrů zde vylíčených vyzírá horoucí cit vlastenecký, že idea spravedlnosti v bojích proti surovým náběhům a barbarství cizákův dochází jasného výrazu, než však též pravda jest, že v této básni výjevy krvavé neustále stíhají se téměř bez přechodův umírňujících a bez episod, jimiž zotavil by se duch nad vražděním užaslý. Básník napjal obrazivosť svou k vylíčení hrůz za pravěku pohanského panujících, a nakreslil je v rázném slohu Michala Angela Buonarottiho. Malba jeho někdy až překypuje silou a vynalezavostí pestrých skupenin. Ale celku nedostává se dosti střídavé rozmanitosti — působíť jako variace na válečné thema.“^[33]

Tím epika Hollého je vyčerpána. Obsahuje největší čásť, zrno jeho tvoření, z eposů samých pak prvé místo sluší přisouditi Svatoplukovi, nejšťastnějšímu látkou, nejumělejšímu zpracováním, jehož některé části nebyly by nehodny pěvce Ztraceného ráje, ani Osvobozeného Jerusalema. V něm Hollý osvědčil se zároveň jak dovede kořistiť z podání národního. V lidu slovenském totiž z pokolení na pokolení přenášena je myšlenka, že Tatry jsou kolébkou Slovanův a že tito všichni jsou skuteční Slováci. Mimo to Hollý využitkoval vše, co jen žije v matných bájích, mythicky zahalených pověstech a čarovných písních nejen slovenských, nýbrž i slovanských, ba duchem svým zaletěl až do daleké Indie, aby o dobách předhistorických zapěl dumy národní. A jaká to zajímavá báje, kterou Svatopluk vypravuje na dvoře Karolmanově o původě Slovanstva! Jako by si mythům naslouchal z úst lidu samého. Žel, že tato kořisť týká se pouze látky a ne též zevní formy lidových podání, z nichž básník čerpal.

Lyrika ve plodech Hollého zastoupena je selankami, žalozpěvy a básněmi rozmanitými, nejvíce odami. Selanky vedle Cyrillo-Methodiady psal v letech 1832 — 1835, žalozpěvy a ody od r. 1837 — 1841. V prvých osvědčil se nejlépe. Jeho selanky nejsou ony přecukrované, nepřirozené, nepravdivé kresby, jež přílišně idealisujíce život pastýřský i sám ten prostý lid, v poesii staly se nemožnými od té doby, co zdravý vkus vyžaduje pravdivého, realistického líčení za prvý schod k umění. Hollému pastýři se svým životem jsou jen stafáží k utěšené malbě přírodní, která v selankách jeho je momentem hlavním. Idylly Jaroslav, Hlasislav, Kráska a Polislav nasvědčují tomu plně. Žalozpěvy Hollého jsou práce velice zdařilé. Velký básníkův bol nad lidem jeho, neštěstím, odrodilstvím jej užírajícím úplně oprávněný, nepůsobí dojmem zmalátňujícím, nýbrž povzbuzuje a povznáší. Z ušlechtilých, vřele cítěných těch básní známy jsou zvláště Plač matky Slávy, Plač matky Slávy nad synami odrodilými a Plač matky Slávy nad synami Svatoplukovými opravdivostí citu svého a plodnými, často tklivými, místy i nádhernými myšlenkami. Ody Hollého juž nedostupují té výše, ač nejedna z nich národním a ethickým významem svým je pozoruhodna, tak př. Na slovenský národ, Na Antona Bernoláka, jiná opět dýše roztomilým humorem jako Na zlého básníka a v. j.

Zevnější antická forma básní pěvce madunického a nedokonalé podřečí, jímž jsou složeny, byly hlavními překážkami, proč skladby ty nevnikly nejen v širší literarné obecenstvo slovanské, nýbrž ani v samo domácí měrou žádoucí. Hollý úplně proniknut studiemi klassickými a veden jsa jedinou velkolepou ideou, „básnil z nitra povahy a citu svého a používal formy, kteráž jasnotě mysli jeho vyhovovala nejlépe.“^[34] Jako klidný, mírný život jeho nás dojímá svým idyllickým kouzlem, tak ze všech jeho básní cítíme vyznívati onu „úplnou harmonii cítění a myslení, onen klassický mír ducha, jejž zápal sice povznáší ale nerozčiluje.“^[35]

Celkem zpěvy Hollého, jenž pěl bez nároků na slávu a uznání, dýší skutečnou poesií, jsou většinou skutečnými plody uměleckými, ač nynějšímu vkusu neomylně zdají se býti opožděnými dozvuky klassického Theokrita, Biona, Vergila a Horáce.^[36]

V letech třicátých s Hollým zaznívají hlasy též jiných pěvců slovenských kromě juž vyčtených. Ze starších Palkovič, z mladších Kuzmány, Škultéty, Karel Štúr, Slota-Rajecký, Godra, Žello, S. Chalúpka, Hodža, Hroboň ba i sám Ľud. Štúr, tvůrce nového nářečí, pokoušeli se ve tvorbě básnické. Ale plodů jejich před r. 1844. sepsaných nebeřeme v úvahu dílem proto, poněvadž jsouce psány česky, spadají do českého oddílu literatury naší, dílem však též, že cenou svojí (až na malé výminky) ani z daleka nedostihují pozdějšího tvoření slovenského týchž autorů (tu opět Palkoviče vyjímaje). Formě nehybné, šabloně naučené a ztrnulému, zkostnatělému výrazu zde obětováno vše; pravý význam, pravý cit, pravá myšlénka. Ta forma jako okovy tíží mladé mysli; těmi verši i rýmy prodírá se zřejmá touha po svobodnějším rčení, volnějším, vlastnějším výrazu; ty sloky sevřeny jsou vesměs neklamnými pouty slova i jazyka, k jehož úplnému ovládání možno dostati se teprvé studiem.^[37] Mnohý z nadšenců těchto nedočkal se ani doby nové,

nerad opouštěl svět, bolně se loučil se svými idealy, tužbami a nadějemi, volaje:

ale ono ráno svítající přinášelo národu lepší dni, nádhernější zvuky posvěcených věštcův.

ve přechodních dobách tohoto kvašení nemělo aniž míti mohlo vzniku. Primitivné skladby několika veršovců v oboru tomto, jako Palkovičovy a j., nezasluhují jména ani obyčejné frašky, nýbrž jen pohřební literarněhistorické zpomínky. Kusy Jana Chalúpky pak, částečně v této době sepsané, záhy však přepracované, náležejí periodě pozdější.

konečně obmezovaly se též pouze na několik časových produkcí, buď přežilé to napodobeniny nebo nevkusné prvotiny. Začátečnické ty pokusy konaly sotva svou povinnosť, učíce zde onde čísti a budíce literarný zájem. Jiného významu nemají.