Zlatý fond > Diela > Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy


E-mail (povinné):

Jaroslav Vlček:
Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Alena Kopányiová, Silvia Harcsová, Dorota Feketeová, Zuzana Babjaková, Nina Dvorská, Daniela Kubíková, Michaela Dofková, Ivana Gondorová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Karol Šefranko.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 55 čitateľov


 

Doba druhá

Obsah

I. Epika a lyrika
II. Drama
III. Novella a román

R. 1844. v měsíci dubnu vyšla prvá kniha psaná novou „štúrovsko-hurbanovskou“ slovenčinou: II. ročník almanahu Nitry. Účinek její podobal se jiskře elektrické. Bernolákův pokus svého času zůstal v Čechách nepovšimnut — teď však ve všech téměř časopisech v Čechách, na Moravě i na Slovensku, politických, krasoumných, vědeckých četné hlasy vyskytly se proti pozdvižení slovenčiny na jazyk spisovný, ostře i mírně, káravě i napomínavě, hromadíce se hlavně kolem proroka Slovanstva na Dunaji, Jana Kollára, jenž je i s listy soukromými sebral a doručil Matici české, by je vydala. Byly v podstatě oprávněny. Refrainem lepších z nich, nezkalených vášní, předpojatostí neb domýšlivostí, byla výstražná myšlenka: Málo nás, neseslabujte šikův našich, nevzdalujte se nás! Na nás doráží moře Němectva, vedle vás zeje jícen Maďarstva — vzpomeňte si prutů Svatoplukových! Ale všecek spor zakládal se na omylu. Vlastenci čeští vychováváni a udržováni v illusi, že čeština na Slovensku je řeč od věků tak starodávnou, domácí, všem vrstvám vlastní, v literatuře od nepaměti užívanou jako v Čechách, což, jak výše vyloženo, byl osudný blud. Týž bojující a pro absolutnou jednotu jazykovou ve všech oborech písemnictva československého horující literarný svět český zapomínal, že tato idealná jednota bez hlubšího základu v lidu slovenském neodvalí balvanův, které zamezují Slovensku vyvinouti se kulturně, národně, socialně na stupeň samostatný, jeho povolání a schopnosti důstojný. Tentýž horlivý šik zapomínal, že mluva národní jako na celém světě tak i na Slovensku nejvlastnějším je činitelem a nejjistější pákou v srdci lidu, že jediné ona může pomoci, vzrušiť, osvítiť v době všeobecné lethargie, úplného duševného malomocenství nižších vrstev, že ona je ten poslední prostředek, jímž bylo možno vyrvati lid slovenský z magnetického spánku, který málem podobal se juž spánku smrti. Slovem: zapomínáno, že kde nebylo jednoty skutečné, nýbrž jen slabý, neúplný svazek církevný, tam nemůže býti jejího porušení. Národní probuzení Slovenska, jeho duševné z mrtvých vstání, pokládáno za odboj, za rušení domnělé jednoty literarné.

Nejnadanější hlavy, tvůrcové nové řeči písemné, její obrancové, pěvci, novellisté, mecénové národa, vůbec lidé nejosvícenější pozdravovali slovenčinu s jásavým nadšením, neboť v životě jejím spatřovali život Slovenska, dobře jsouce přesvědčeni o staré pravdě, že sahá-li národ po své vlastní řeči, volá tím zároveň: Jsem živ! a naopak, — a v Čechách to nazýváno vzdalováním se společného ohniska osvěty a duševné práce, zradou na národě páchanou, cestou vedoucí do jisté záhuby…

Nyní, když v dobách klidných pohlížíme na to rozpoutané tehdy moře náruživostí, vidíme jasně příčiny neblahého sporu: na straně slovenské leckterá přílišná horlivosť, ženoucí v prvém zápalu reformatorském věc zbytečně do krajností — v liter. táboře českém chatrná znalosť slovenského rozvoje historického a tudíž i poměrův a potřeb, kmenová ješitnosť, spojená s jakýmsi (ovšem vysvětlitelným) egoismem, a naprostá uzavřenosť vůči všemu vysvětlování. Přimyslíme-li sobě k tomu na obou stranách známou slovanskou neústupnosť a hašteřivosť, vyjasní se nám dostatečně. I ten ostrý, ba namnoze zuřivý ton, jenž zavládl ve sporu tom na jedné i druhé straně, spadá úplně na vrub dílem vulkanické rozdrážděnosti doby v letech 1844 — 1848, dílem na účet prvé vášně, která na obou stranách stůj co stůj dobýti chtěla vítězství.

Neboť: mohl-liž kdo těm slovenským hlavám opravdově vytýkati, že v době, kdy myšlenka národnostná počala klíčiti v srdcích a myslích slovanských, potlačenému a zanedbanému lidu zapěli mluvou, jíž onen lid od věků rozpráví v obci i rodině, kterou písně si pěje na poli i pohádky vypravuje u domácího krbu, ba kterouž i boha vzývá, neleží-li před ním zrovna kralická bible nebo Tranosciův kancionál?

A směl-liž kdo vytýkať opět lidu tomu, že řeč svou v nedostupných horských zátiších, v konservativném životě svém uchoval si neporušenu, v ryzí, původní slovanské říze, že nevyvíjela se stejným krokem s větví svou českou a tím stávala se jí vzdálenější,[38] když o chudobku v Tatrách po celých osm století z nejbližších bratrů nikdo se nestaral?[39]

A byl-li kdo v právu vytýkati mladé, nadšené a velenadané plejadě pěvců školy Štúrovy, že sáhli ke mluvě této, přesvědčivše se nezvratně, že pro tu dobu jedinou je cestou do srdce lidu vlastního, když všecky ty umělé, uhlazené verše české, před tím jimi samými neúmorně skládané rovnajíce se vzdálenějším, vyšším, naučeným schématům, lid ten zůstavovaly chladným?

A právem-li činil kdo výtku pěvcům a novellistům těm, že ony zvuky, slova, průpovědi a přísloví hrnuly se jim v srdce, do úst i per, jež šuměly jim nad kolébkou ze rtů matčiných, které slýchávali u kozúbku od pohádkářů, na zlatoklasých polích, zelených nivách i sněhem stříbřených útesích hor svých, z úst žnoucích dívčin, koscův i pasáčkův?

A bylo-li koho důstojno šermovati proti oněm velduchům dosud ani povrchně neoceněným, kdož zrodivše se v domovině idey všeslovanské, kdož odkojeni byvše myšlenkovou lávou Slávy dcery, písně svého velkého vrstevníka, a písně slovanské podnes nejsmělejší, viděli v šero věků budoucích, kdy nejmohutnější a nejzachovalejší živý jazyk slovanský místo někdejší posvátné cyrillštiny a nynější němčiny(!) stane se všeslovanským jazykem diplomatickým , a zároveň viděli, že k tomu na Slovensku nemůže býti cesty lepší než slovenčinou, která ruštině je mnohem bližší, nežli spisovná řeč česká, a tož touto kratší cestou blížili se idealu řeči všeslovanské?[40]

A bylo-liž konečně slušno bojovati proti jazyku, který takořka samovolně v jediný celek se utvářel a za spojítko rozkouskovaného Slovenska přímo sám se nabízel, který juž dle soudu osvícenců XVI. století[41] svou lahodou vynikal nade všecky známé jazyky, nevyjímaje ani italštiny, jež vůbec pokládána za řeč nejlíbeznější a nejlahodnější, který dle vyznání Jana Kollára, nejhouževnatějšího horlitele za absolutnou jednotu jazykovou mezi Čechy a Slováky, „češtiny z logického i æsthetického stanoviska je dokonalejší“,[42] který po rozumu našich velkých jazykozpytcův Šafaříka a Hattaly češtiny je zvučnější ve hláskách, zachovalejší ve skladbě, bohatší v ryzí slovanské fraseologii a tudíž překrásných slovanských idiotismech,[43] a dle soudu jiných slovanských učenců „ve svém složení a své ústrojnosti objevuje typ nadmíru pozoruhodný, hledě k bohatstvu slov i forem, plnosti a celosti zvukův, ba i k častým rysům, typ nejdávnější, praslovanské starobylosti?“[44]

Odpověď na tyto otázky není snad nesnadna. Dnes, kdy dávno utichly vášně spravedlivou soudnosť zatemňující, možno nám konstatovati se zadosťučiněním, že uvedení slovenčiny ze života i do literatury byl skutek požehnaný, šťastný, který měl hluboké základy (ovšem neviditelné oku všednímu) ve skutečnosti,[45] v rozvoji národní bytosti,[46] znamenité analogie ve všech literaturách slovanských,[47] nevyplemenitelný kořen v samé slovanské povaze[48] a který byl prvým skutečným krokem k realisování myšlenky literarněkulturného panslavismu.

Ale pohleďme dále. Osvícení, opravdu vzdělaní a rozumní Slováci nemohli však při tom všem neviděti, že slovenčina přes veškeru svoji leposť, působivosť, oprávněnosť k životu, poměrně málo má pěstitelů, málo obecenstva, málo pomůcek k mohutnému rozvití řeči nevyhnutelně potřebných (viz Úvod), slovem: že je spanilá šafářka beze statků, bez předků, bez služebnictva a dostatečné chasy, bez naděje a možnosti, že by toho všeho v trvajících poměrech kdy nabyla, že tudíž jediné průpravou je k mohutnějšímu jazyku, který stomillionovou rodinu slovanskou seřadí v jediný duševný šik, a proto slovenčině určili meze, stanovili obor působnosti, pro niž byla v život vyvolána předně přirozeným dějinným proudem, za druhé skutečnou potřebou, platnou ji učinivše v poesii, povídce, popularisované vědě, praktických spisech určených pro život veřejný, svému obecenstvu nejširšímu. Oni osvícenci nemohli neviděti, že slovenčinou nelze psáti také oné části literatury, která veškeré ostatní ozdobné stavbě duševné je vlastním mohutným sloupem, jediným neomylným základem a representací ve světě cizím, totiž na zvláštní slovenskou literaturu vědeckou; nemohli neviděti, že ideal všeslovanského jazyka je ještě v nedohledné dálce, že duševné spojení s bratrskými národy možno nalézti nejlépe tam, kde je nejpřístupnější, i obrátili se ku svému nejbližšímu kulturnému středu, ku Zlaté Praze — ne pro souvislosť historickou, které nebylo, ne pro vděčnosť za pomoc, které se nedostalo, ne pro nejbližší příbuznosť kmenovou, která existuje sice, ale v lidu ani zde ani onde vědomí a kořenů posud nemá, nýbrž za příčinou jediné na ten čas možnosti.

Slováci s Čechy píšou podnes vědeckou literaturu jazykem týmž. Dosvědčují to jména Tablic, Palkovič, Šafařík, Kollár, Hattala, Ľ. Štúr, dr. Hurban, dr. Kuzmány, dr. Gustav Reuss prakticky, nasvědčují tomu jména Hodža, Záborský, Kalinčák, Paulíny-Tóth, Dobšinský, Viktorín a jiní a jiní Slováci theoreticky,[49] a chtíti to popírati byl by boj právě tak marný a neplodný, jako upírati potřebu slovenčiny v oborech nahoře zmíněných. Bylo by lze uváděti zde nesčíslně parallel, dalo by se šermovati dále tisícerými důvody básnickými a sofistickými,[50] ale nevidíme toho potřebu: monumentalnosť spisův ať díme jen Šafaříkových a Hattalových sklesla by na minimum, kdyby vědecká svá díla byli psali slovenčinou — duhové barvy originality, bezprostřední ráz slovenský, jimiž skvějí se básnické plody Sládkovičovy, Chalúpkovy, Bottovy, novellistické Kalinčákovy, národní význam ničím jiným nenahraditelný i eminentní jejich působivosť, jež vniká v krev, mysl, duši lidu od Černého Dunajce až po siný Dunaj, od Požuně k vodám Temeše a Sávy, scvrkly by se v bezvýznamnou bublinu, kdyby byly psány češtinou.[51] Jedno i druhé schválil život, a to je sankce nejsvětější.

Vzplanul tedy boj a boj plodí ruch. To bylo prvou zásluhou slovenčiny. Slovensko posud tak tiché, spící, na jeho nivách mlha netečnosti duševné, jíž nedovedly rozrušiti neřkuli docela zaplašiť ani čtvrtletní svazky Kuzmányho Hronky nebo Palkovičovy Tatranky, to Slovensko vznítilo se jedinou knihou slovenčinou psanou, oním II. ročníkem Nitry, k novému životu. Básně, novelly, články publicistické, hospodářské, politické brožury jen se rojily — slovem: duben r. 1844. slavil všeobecné literarné vzkříšení Slovenska.

A kdo že byli ti smělci, již opovážili se rušiti ten staletý spánek zalehlý nad nebetyčnou Tatrou?

Slavná ve znovuzrození Slovenska trojice: Štúr, Hurban, Hodža. Zvláště prvý, posud ani doma neoceněný a nedoceněný, je vedle Šafaříka a Kollára největším Slovákem své doby. Onen odhalil roušku minulých zapomenutých pokladů slovanských starožitností, tento věšteckým slovem hlásal budoucí slávu Slovanstva, Štúr pak stvořil Slovensku přítomný život, vychovav své domovině celou generaci mládeže, která, vyspěvši v muže, stala se rodné zemi jedinou podporou, z ní Slovensko žilo i tylo, a když v letech nedávno minulých jeden po druhém z těch nadšenců kladl se do hrobu, hrobová tichosť rozložila se opět znenáhla tam, kde posud zněl hlahol nadšených zpěvů, vzněcující slovo, skvělé obrazy o slávě předků, moudré heslo veřejného působení.

Doba rozkvětu „Štúrovy školy“, která jednak zahajuje nové období slovenské literatury, jednak dala Slovensku řadu mužů zasloužilých, zůstane nejpamátnější událostí v dějinách národní literatury. Pohleďme zevrubněji na rozvoj a význam její.

Škola Štúrova

V letech třicátých a čtyřicátých ohniskem evang. mládeže slovenské byl Požuň, jejž mládež ta nazvala Břetislavou. Příčiny toho jsou hlavně dvě. Školy požuňské předně byly v ty doby nejvyššími pro protestanty a nejslavnějšími v celé krajině, přes to, že ani tam starý shnilý pedantism nebyl vyhostěn ani z nauky, ani ze správy a kázně, a za druhé měly něco, čím žádné jiné pochlubiti se nemohly: zmíněnou již „Kathedru řeči a literatury slovenské.“ Slovanský genius nikde v Uhrách nejevil se tak živě, jako v bystré mládeži na tamním lyceu; činností některých znamenitějších mladíků založeno zde takořka semenisko lepších cností a krásných duchů, které stalo se ve krátké době středištěm vší mládeže slovenské. Veškeru junač ovládal povel z Požuňě. Tomuto kypícímu mladému životu nedostačovala přední učebná síla slovenské kathedry, vetchý, mrzutý stařec Jiří Palkovič, jenž přednášel sice o literatuře československé, ale spůsobem nedostatečným, ospalým, a do samé literatury rozuměl se málo;[52] pročež někteří horlivci (jmenovitě Samo Chalúpka, S. Godra, Karel Štúr, Daniel Lichard, Caltík, Holko, Babylon a Klimáček) založili r. 1828. mezi sebou společnosť, již nazvali jednotou literarnou. „Tato společnosť — S. Chalúpka praví[53] — soukromá píle a užší přátelství… ne-li více, tož aspoň tolik prospěly nám duševně, jako všecky veřejné přednášky professorů prešporských s duchem času nepokračujících.“

K jednotě této přidružil se, zavítav na ústav, i Ľudevít Štúr. Když starší zakladatelé jednoty, ukončivše studia, byli z Požuně odešli, Štúr chopil se její správy, vzdělávaje mládež s neunavnou, láskyplnou horlivostí. Tato horlivosť přiměla jej k tomu, že i později, skončiv studia evang. bohosloví, zůstal v Požuni jakožto náměstek věkem sešlého prof. Jiřího Palkoviče na „Ústavě pro československou řeč a literaturu.“ Pomůcek hmotného života bylo Štúrovi hledati v soukromém vyučování. Ale co učinil za to pro slovenskou mládež na ústavě! Mnozí z tehdejšího mladého světa vězeli v záhubném národním nihilismu: o národě svém neznali ničeho, o povinnostech vyšších netušili ani nejmenšího, obrazy řeckých a římských individualit, o nichž mluvili, veliké osobnosti historické, jež všude citovali, stály před duchem jich jako velebné sice, ale — mrtvé sochy. Hlavy jejich neměli půdy pro myšlenku, nebyli probuzeni k národnosti, neznali své materské řeči. Posuzovali, disputovali, smáli se všemu a — nenáleželi ničemu, leda výstupnému, hýřivému životu svých maďarských soudruhů. Kolikrát jediné slovo, jediná palčivá otázka Štúrova obrátila takového zbloudilce k činnosti a poznání. A nelitoval toho žádný z nich. Plamenná slova Ľudevítova zněla jim neustále v duši. V jednotě i ve prázdných hodinách přednášel, vysvětloval, opravoval a povzbuzoval hlouček svůj veliký, zlatý učitel. Vypravoval o otcích dávno zaniklých, rozvinoval gallerii obrazův a výjevů z historie slovanské, z jazykozpytu a filosofie, vyváděl nejednou posluchače své do kvetoucí přírody, a tam pod jedlemi, smrky, při svitu bledého měsíce, vysvětlovával ohnivým proudem své řeči Mickiewiczovu Odu do młodości, začínající slovy: „Bez ducha srdce — kosti to člověka,“ vysokoletlou, velikých tuch a smělých obrazů píseň slovanskou. A tu každé slovo těch uchvacujících rysů ze skvělých dob života velikých osobností, okras historických, světových jmen a mučeníků myšlenky vžíralo se jako láva do zanícených duší mladíkův. Vše to spůsobovala hlavně jeho nepřekonatelná výmluvnosť. Přetvořilať nejvšednějšího sobce v největšího idealistu rázem. „Byl to vždy večer krásný — zpomínal tak mnohý, když velký muž již dávno byl zmizel z řad živých — půvaby přírody, hvězdného nebe a chladící vánek, jenž ovíval rozpálenou naši líc, doplňovaly slova učitele Ľudevíta. Ozvěna opakovala ve skalinách píseň, jíž končívali jsme zábavu vznešenou.“[54] — Když společnosť ustálila se sama v sobě, obrátila pozornosť a snahy svoje i na jiné školy evangelické a konečně i na mládež katolickou. Přičiněním a naléháním předních členů společnosti této zřídily se podobné spolky v Prešově, v Levoči, v Kežmarku, s nimiž požuňští stále si dopisovali. Dopisování rozšířilo se i na ústavy katolické; staré předsudky, které dělily bratra od bratra, rozplynuly se v jarém duchu mládeže, toužící po životě vyšším. Ještě dále nesly se snahy jejich. Pomáhali tvořiti společnosť mužů za národ zaujatých. Hotovili diplomy pro čestné členy společnosti, kteří spojeni byli mezi sebou prací literarnou, posuzováním svých děl a dopisováním, při čemž společnosť požuňská zastávala úlohu prostředníkovu. Přijímala práce, zasýlajíc je čestným členům svým, lidem váženým a často vysokých hodností.[55]

Patrný rozkvět jednoty požuňské byl však nepřátelům trnem v oku, i dohnali věc tak daleko, že z jara r. 1838. král. náměstek budínský jednotu zapověděl.[56] V téže době odzvonili zároveň všem podobným společnostem na školách evangelických. Ale zbýval jim ještě Ústav pro československou řeč a literaturu, a Slováci požuňští uchýlili se tam. Hodnostáři bývalé jednoty skládali slavnostně úřady svoje. Místo předsedy zaujal ředitel ústavu, stařičký professor Palkovič, místostarosta Ľud. Štúr proměnil se v náměstka professoratu; jiné hodnosti, jako tajemník, dostal jméno zapisovatele ústavu atd. Hodiny vyučovací rozdělily se ve praktické a theoretické; mimo tyto byly ještě přednášky historické, kde náměstek přednášel o historii a literaturách slovanských. A tak pouze forma se změnila — činnosť zůstala táž, ano, zvětšila se, a Štúr působil dále bez překážky, přibíraje ve vyučování i mládež nižších tříd. Mimo hodiny všeobecných přednášek byly cvičebné hodiny řečnické a to s patra i s přípravou, zpěvu atd. Navrhovaly se předměty, o nichž bylo debatovati celý týden. V těchto, jako vůbec v řečnictví, velice vynikal mladý Hurban. Byl povahy živé, veselé, a potěšiť i rozesmáti malomyslné a zkormoucené bylo mu jako vrozeno. Jenom pohled na zubožené Slovensko ztrhoval jej k žalu hlubokému a co mluvil v okamžicích takých, to — dle svědectví vrstevníků — proniklo i srdce ledové. Jeho slova o ponížení a zkáze, mořící slovenský lid, rozplakávala nejednou 80 — 100 mladíků přítomných a za těchto chvil skládali všichni slavnostný slib, že do posledního dechu chtějí pracovati o povznešení lidu svého z duševné poroby.[57] Na tom však neměl dosti bujarý duch Hurbanův ni ostatní mládeže, která hrnula se kolem Štúra a poslouchala i studovala juž nejen věci slovanské, nýbrž i filosofii, aesthetiku, řečtinu (jíž nevyučovalo se tenkráte ve školách uhorských), zpěvy Homérovy; na venek chtěla rozšířiti ty vlny, které bouřily jí ve mladických hrudích a učinila to spůsobem dvojím, z nichž zásluha jednoho náleží Hurbanovi samému: byl totiž původcem spolku cestovatelského mezi mladíky, a jsa jeho pokladníkem, shromažďoval ku spolkovému účelu značné peníze. Prvý cestovatel, jejž spolek vyslal, prošel Chorvatsko a Slavonii, druhého leta pak Hurban cestoval v Čechách a na Moravě a zkušenosti svoje vydal nákladem spolkovým pod názvem: „Cesta Slovákova ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839. V Pešti 1841.“, kterážto malá kniha získala mu rázem přízeň Jana Kollára a dra Seberínyho. Druhý spůsob byl jakýsi druh časopisu. Venkovští starší mužové, chtějíce stále býti ve spojení s činností národní, psali ze všech stran nejméně jednou za měsíc do Požuně o stavu věcí a důležitostí národních na svých stranách. Všecky tyto zprávy, pokyny, napomenutí atd., redakce k tomu zřízená opisovala v tolika exemplárech, kolik bylo členův ústavu a podělovala je jimi každého měsíce. Členové pak byli povinni hlásať a rozšiřovať obsah spisů ve svém okolí mezi přátely, kteří nevěděli ani začasté, jak dostalo se jim zpráv tak zevrubných a důležitých. Věci, které zajímaly také za hranicemi, a menší zprávy, redakce posílala do českých Květů, jež byly tehdy na Slovensku velice rozšířeny, asi jako později Havlíčkův výtečný Slovan. Takto kladly se základy lepšímu národnímu vědomí, dokud Slováci nedomohli se politických novin. — R. 1839. bylo Štúrovi se rozloučiti s kvetoucím ústavem. Odebral se na dvě leta do Dobrosoli (Halle) studovat na tamní universitě vědy historickopolitické a jazykozpyt. Odtud povolali ho za professora filologie na Kežmarské lyceum; ale Štúr odepřel a vyvolil si dobrovolně chudobu, jen aby mohl působiti v milovaném ústavě břetislavském. Ztřeštěná čásť Maďarstva toho času (r. 1841.) zuřivě obléhala ústav, pracujíc všemi prostředky, by Štúr odstraněn byl z náměstnictva professoratu. Nejdříve zavedeno vyšetřování pro pletichy politické, které, prý, neustále snoval. Když však objevila se bezdůvodnosť nařknutí toho, Štúr udržel se na ústavě i dále, podporován jsa penězi některých rodomilů slovenských. Ale aby veškero očerňování juž z předu učinil nemožným, nalehal na mládež, aby si paragrafovala stanovy ústavu, by žádný člen ničeho nemohl činiť libovolně. Nelíbilo se to mnohým. Viděli v tom nátlak, obmezování volnosti a pod., až ze samé horlivosti povstaly — dvě strany: štúrovská a antištúrovská, po roce Gemerskou zvaná. Konečně přijata při všem dualismu zásada formulovati stanovy. Teď teprve nastaly hádky, řečnění a řešení sporných otázek, až došlo k nejtvrdšímu oříšku: co je výbor? Lámali si hlavu na tom plných osm hodin, konečně se i povadili a strana titulovala stranu ruskými knutary a absolutisty, a opět polskými svevolníky a odporníky. Tu v tísni připadne zapisovateli schůze, Janu Franciscimu, náčelníkovi později strany t. zv. Gemerské, prohodiť osudné slovo: „No hleďte! Výbor je květ a ostatní je massou ústavu!“ Roj včel nehučí tak, jako zahučeli téměř všichni přítomní a Gemerští okamžitě byli v menšině. Ústav zřídil se tedy ve směru přísném, disciplina, jaké ani škola neznala, zavedena je ve společnosti a mocí svou působila na mládež i potom, když jí bylo vystěhovati se do Levoče, ba tam samovolně přešla do nejkrajnějšího extremu.[58] — Tím spůsobem mládež zvykala železným požadavkům života, pořádku, nutnosti. Vědělať, že tak nejlépe ozbrojí se proti stálým osočovatelům. Každý sebe nepatrnější přestupek výbor káral dříve, než vzmohl se ve zlo buď v jednotlivci nebo ve vší mládeži. Ob čas byly přísné soudy, kde domácí rada zasedala s náměstkem Štúrem v čele, a zde každý mohl svobodně všecko vytýkati druhému. Tak konaly se nápravy, veřejně, bez pokrytstva. — Veselosti a zábavy konaly se společně. V sobotu a ve středu v lesích, v neděli pak ve veřejné místnosti (zahradě, střelnici a p.), kde po hrách tělocvičných rozmlouváno o věcech národních. Schůze tyto známy byly pod jmenem zpěvokolů. Stávaly se velice hlučnými, neboť scházelo se v nich vždy 80 — 120 mladíků. Bývaly to svátky plny radostí. Lepší řečníci mluvili dlouhé, nadšené řeči, básníci přednášeli svoje básně, zpěváci zpívali dumné písně a všichni bavili se ušlechtile. I tyto zábavy budily však závisť a osočování, a proto mládež k nim pozývala si své professory za svědky.[59]

Tak velepamátná společnosť tato počínala si v lůně svém i na venek. Že oba směry měly též leckterý stín, jako vše co lidského, není nevysvětlitelno. Příčiny vězely jednak v chybných stránkách nauk Štúrových, jež později vybujely ve smutné důsledky, jednak v neblahém socialném stavě Slováků v Uhrách. O prvém zmíníme se níže, o tomto stůj zde, že působení požuňské společnosti na venek bylo značně slabší, aspoň co do výsledkův. Neboť mnozí z oněch, kteří v ústavě slibovali „prolomiť čelem ještě i ta temena nebetyčných skal“, vešedše ve chladnou prosu života, té „chlebové postati“, upracovali se, vysílili v úřadech a kancelářích, a ta malá hrstka, jež zůstala a působila horlivě, opravdově mezi lidem, byla kapkou v oceaně. Sám Kollár, ztrápen jsa beznadějí tvrdil, že nic nebude ze Slováků: zoufal si nad zemanstvem (slovenskou, po výtce odrodilou šlechtou), zoufal nad katolickým kněžstvem, zoufal nad lidem schudlým, bez vlastní vůle a síly.

Tu však zrodila se ve hlavě Ľudevíta Štúra spasonosná myšlenka rychle ve skutek uzrávající: rázně vyburcovati, s cestičky ušlapané skočiť na široký, bujný úhor — zahřměti do lidu jeho vlastním zvukem hromovým. A juž po čas práce Štúrovy o prvé mluvnici slovenské II. Nitrou zahájeny byvše knihy a knížky sypaly se ve slovenčině, vycházely básně, almanahy, časopisy, noviny. Zakládány spolky mírnosti, spolky hospodářské, nedělní školy, veřejné a obecní knihovny, vznikl znamenitý spolek Tatrín a j. a j. Nastalo cestování, lidé se poznávali, hora s horou se scházela, od základu hýbaly se všecky životní i život užírající síly a moci národa, slovem: nastal život a ruch po tom milém Slovensku na všech stranách, a stoupal výš a výš, až po osudné chvíle, kdy tisíce šibenic stály nad každým slovem slovenským.[60]

Než, nepředbíhejme běhu udalostí.

V letech 1842 — 3 ústav požuňský byl v nejpatrnějším rozkvětu. Ale ve všech novinách maďarských, na všech církevných sborech sočilo a kulo se proti němu, až koncem června r. 1843. nařízeno druhé vyšetřování, jež trvalo pět dní. Začátkem nového studijního roku, 9. září, prokmitávala sem tam v myslích mladých nadšencův obava brzké zkázy. Mezi jiným jeden ze starších chovanců ústavu, pěvec J. Matúška, vítal přišlé bratry (počtem asi 200) též těmito slohami:


Vyšli ste z domu, nechali rodinu,[61]
i tu ste našli svojich, dobrí bratia!
Ešte vzdycháte? — hodiny pominú
a vám to chvíle veselšie vyplatia;
pravda, tam pokoj a tu búrky, strely —
lež tam jich málo — a tu národ celý.
Tu sme sa sišli na národnie pole,
kde dávno zhasla sláva Slováková,
synovia padli do hnusnej nevole,
tu var’ i krypta pre nich už hotová.
Boly ste v sláve, široké končiny,
lež slávy palmu vyrval z hrsti jiný.
A kto ju vyrval? — Mlč srdce zvedavé,
nejatri plameň v prsách tajne žhúcich
a nepreklínaj plemeno to dravé,
spokoj sa v slzách po tvári tekúcich;
prejde to mračno, čo ti svetlo kryje
a puk zakrytej slávy sa rozvije. —

A skutečně po několika měsících, když doufáno, že ústav už vyvázl z nebezpečí, Ľud. Štúr zbaven professoratu (v lednu 1844).[62]

Nepomohly prosby ani petice mládeže, neprospěly protesty evang. církví, ničeho nezmohly hlasy ev. seniorů, ničeho nezdolaly důvody tří superintendentů — Štúr byl vypuzen. Byla krutá zima. Sněhy, bouře, metelice zuřily po horách. A rozhořčená mládež vidíc, že skutečně nikdo více neslyší horoucích tužeb jejích, že nesmí poslouchať ani učiti se od toho, v němž nalezala svou nejvyšší rozkoš duševnou — zanechala tam stipendia, alumnea, konvikty, paedagogia, sliby, prosby i hrozby, a v nejprudší metelici a třeskutém mrazu stěhovala se na jiné ústavy, zejmena do Prešova a Levoče, žalujíc nepravosť a hluboký žal svůj nad ztrátou milovaného učitele a vůdce v plamenné, dumné písni, záhy na Slovensku znárodnělé, jejíž slova v oněch pohnutých chvílích složil jeden ze družiny, zmíněný juž Jan Matúška:

Nad Tatrou se blíska, hromy divo bijú:
nebojme se bratia,
však sa ony ztratia —
Slováci ožijú![63]

V Levoči právě v těchto letech nejkrásněji kvetlo vzdělávání se v řeči materské na slovenském ústavě tamního ev. lycea. Roj mladíků slovenských, květ to, přesazený se břehů Dunaje sem pod centralné Tatry, vedl mladý Janko Rymavský-Francisci, známý později národovec. Vedl nadšený ten hlouček i potom, když r. 1845. — tedy juž po roce — také ústav levočský ze příkazu školské a církevné vrchnosti přeměněn byl na pouhé mechanické cvičiště v řeči biblické. Mládež utvořila soukromou jednotu, již nazvala Bratrstvem, a pracovala pilně, pokud nepokojné dni povstání nevyrušily jí z blahodárné činnosti.[64]

Ti, kdož zůstali v Požuni, nemohli více vyléčiti rány ústavu zadané. Štúr nevzdálil se z Požuně, nespouštěje s očí naděje národa, jíž posvětil nejkrásnější dny svého života. Co nebylo dovoleno veřejně, konalo se tajně. Slídivé oko byly by zarazily ty pečlivě uzavírané okenice bytu Štúrova, jejichž skulinami mnohdy pozdě do noci prokmitávaly jemné proužky světla. Každého dne z večera štíhlé postavy scházely se kolem ulice, a ostražitě, po jednom, po dvou mizely v tom tmavém domě. A tam ve světnicích Ľudevítových mladíci poslouchávali výklady jeho často pozdě do noci, a rozcházeli se pak kradmo, tiše, jako se byli sešli. Tak vypadaly „zbytky školy Štúrovy“, jak sami se nazývali. Štúr pěstoval v nich, pokud jen byl s to, i dále horlivě idey své, a vychoval, vyrvav jej maďarským pitkám, i Jihoslovanům nejednoho zdárného syna, jenž později vždy radostně zmiňoval se o těch blažených tajných přednáškách večerních. Známý neohrožený vůdce uhorských Srbů, Svetozár Miletič byl chovancem Štúrovým.[65]

Tolik o Štúrově škole.

Tatrín. Štúrovy Noviny a Orol. Hurbanovy Pohľady. Povstání

Nejdůležitějším zjevem po vylíčené škole v literatuře slovenské byl veliký spolek Tatrín, jehož účelem bylo napomáhati literatuře a průmyslné vzdělanosti Slováků v Uhrách každou zákonitou cestou.[66] Zakladateli jeho byli mužové později proslulí a starostou výtečný Michal Miloslav Hodža. 27. srpna r. 1844. Tatrín měl v Lyptovském sv. Mikuláši prvou valnou hromadu a počas svého nedlouhého trvání vykonal nemálo dobrého: mnohé spisy, které jinak nebyly by spatřily světla, vydal svým nákladem; mnohému zdárnému mladíkovi, jenž klesal pod tíhou bídy, podal pomocné ruky; o poslední své valné hromadě (všeobecnej sednici tatrínskej) v Čachticích dne 10. srpna r. 1847. učinil velkolepý skutek smíření: kněžstva evangelické a katolické, rozdělená od století, podala si zde bratrsky ruce. Roční schůze navštěvovány vždy četněji, přátelé života slovenského scházeli se ze dvanácti žup hornouhorských vždy hojněji — ale stanovy spolkové se žádostmi za konečné potvrzeni toulaly se od instance k instanci, vyslanstva putovala do Budína i Vídně, aby se vracela se sliby, t. j. s nepořízenou, až konečně povstání přerušilo veškeru spolkovou činnosť, a po revoluci Tatrín, nejsa povolen, zanikl.

1. srpen r. 1845. byl národním svátkem po všem Slovensku: vyšlo prvé číslo Štúrových Slovenských národních novin s belletristickou přílohou Orlem tatranským. Kdo zná tehdejší tamní poměry,[67] kdy nejmenší slovenské hnutí literarné pokládáno za „vlastizrádu“,[68] umí povážiť, jaké asi byly oběti a boje Štúrovy, než domohl se povolení k časopisu. A bez mocné přímluvy barona Kulmera sotva by se byl dočkal příznivého vyřízení, které vleklo se tři leta. Na štěstí časopisy odkázány censorovi, jenž propouštěl i články ostřejší, nedbaje huronského pokřiku nepřátelské žurnalistiky. Kol Novin a Orla veškeré mladé spisovatelstvo slovenské hromadilo se rázem — redigovalť Štúr oba listy s láskou a nadšením.[69] Co kde bylo důležitého pro Slovensko, vše důmyslně vykořistěno našlo v nich stlumočení. Zlozvyky, neřesti, lenosť, plytkosť, které zakořenily se během dlouhé nečinosti, stavěny na pranýř v jich sloupcích. A což Orol! Létal nad širým Slovenskem, nose mu mnoho pěkných článků, poučných nákresů, nadšením kypících radostných zpráv, zlatá pera ze zakletých posud zámků slovenské poesie a dávných dob pověstí. Veršované dumy předních mladých pěvcův a znamenité novelly Kalinčákovy byly květem časopisu. Každý vítal nové období jeho s radostným rozechvěním, přivolávaje mu s Hurbanem:

Hej, pár sa Orol náš okolo — okolo,
musí nám ešte byť, jako nám nebolo![70]

Znamenaje potřebu literarné revue vedle těchto dvou listů, dr. Hurban počal r. 1846. vydávati Slovenské Pohľady na literatúru, umenie a život.[71] Byl to časopis velmi dobrý, jakého podnes není na Slovensku, a tehdy málo podobných bylo ve veškerém Slovanstvě. Zasahoval kromě politiky do všech životných otázek Slovenska, řešil spory, posuzoval plody literarné, tříbil mluvu, pěstoval vědu, sledoval počínání jednotlivců: vůbec bojoval a vychovával. Založení Pohľadův spojeno bylo s nemalými obtížemi; redaktoru bylo chodiť od dědiny do dědiny a vymáhati živým slovem hmotné podpory, by zabezpečil časopisu existenci. Avšak moc, která byla napsala již r. 1842. na prvé uspořádání II. ročníku Nitry: ob nimiam slavismi protectionem non admittitur ad typum, zastavila též po roce svým non imprimatur vydávání Pohľadů, v němž pokračováno až r. 1851.

Blížil se rok 1848. Všude to vřelo jako v jícnu sopečném. Byly to ony památné dni před všeobecným povstáním, kdy Ľ. Štúr, zvolen byv do sněmu za plnomocníka král. města Zvoleně, zastával práva svého lidu hlasem, jenž pronikal do nejzazších koutů sněmovny; kdy Slováci valným počtem shromáždivše se v Lypt. Sv. Mikuláši (10. května 1848), stanovili své spravedlivé žádosti a podali je panovníkovi, sněmu, palatínovi a ministerstvu uhorskému;[72] kdy ve všech zemích slovanských jevil se ruch od staletí nevídaný.

V jeseni r. 1848. konečně propuklo povstání maďarské. Ve vřavě válečné i všeobecné terrorisaci zanikly časopisy a spolky slovenské, umlkla veškera činnosť literarná.[73] Štúr, Hurban, Hodža jsou jména, jdoucí v těch pohnutých dobách z úst do úst na Slovensku.[74] „Bije zvon svobody“ Hurban zazpíval, a za ním zpívali dobrovolníci slovenští, za ním všichni pěvci, jeden nad druhého skládajíce nadšené zpěvy k oslavě nového rána. Písně válečné, které Hurban, S. Chalúpka, Paulíny, Botto, Tomášik, Matúška a j. tehdy zapěli, vesměs znárodněly, a ozvěna jejich, zpívaných při útocích slovenských modrokabátníků na polích nitranských, budatínských, prešovských, komárňanských, zní podnes lidem pod Karpaty…

Než to nenáleží v naše sloupce, a krom toho zpomínka ta bolí jako každé sklamání.

Oprava písemné slovenčiny. Literarný úpadek. Nový ruch

Utichl lomoz válečný. Slovenští mužové vraceli se do vlasti, zaměňujíce pušku s perem. Jedni psali dějiny bouřných příběhů právě minulých, druzí pomýšleli na opravy nedokonalého slovenského pravopisu, Hurban dále vydával Pohľady, jimž bylo nyní nahrazovati Noviny i Orla, pročež pojímaly i belletrii do svých sloupců.[75]

Literarný jazyk Štúrův kořistil jak známo ze všech různých podřečí slovenských tak, aby vždy nejlépe čerpal z každého. Co do stránky formalné přednosť dána oněm zvukovým spojeninám a tvarům, které jeví nejvíc analogie s etymologií a historií ostatních jazyků slovanských, a tím nejvíce blíží se střednímu či normalnému typu nářečí slovenského. Ježto však nejčistší, nejcelistvější typ hláskový i grammatický představují dialekty střední, pohorské, stejně vzdálené od západu češtiny jako od severu polštiny a východu maloruštiny, Štúr tyto přijal za osnovu forem nové slovenčiny spisovné.[76] Je to tedy skutečné, živé nářečí, jež přese všechna různá podřečí svá vlastnostmi všem společnými tvoří organický celek, charakteristicky rozdílný od českomoravštiny, nářečí, jímž mluví se jmenovitě v župách lyptovské, dolní oravské, horní trenčanské, turčanské, zvoleňské, novohradské, hontské, v pešťské a na dolních Uhrách, kdekoliv jsou osady slovenské.[77]

Ale pravopis Štúrem stanovený byl čistě fonetický nedokonalý, poněvadž úplně neetymologický a neslovanský.[78] Tomu nedostatku pomohl Martin Hattala, změniv některé tvary, které ani před logickým ani před aesthetickým soudem nijak obstáti nemohly, a vědecky ustrojiv slovenský pravopis „duce Epigene slovenico comiteque And. Radlinský“ a pod výminkou „si nos spes restituendi benefici nexus literarii cum Bohemis reapse penitusque frustraretur“, v prvé mluvnici své, psané latinsky a vydané ve Štiavnici r. 185O.[79] Tímto spisem, filologickými knihami Hodžovými a Palárikovými, jako i myšlenkou po konečném ustálení slovenského psaní byvše vedeni, přední učenci a národovci slovenští (M. Hattala, M. M. Hodža, dr. Radlinský, Jan Palárik, dr. Hurban a Jos. Viktorín) sešli se v Požuni r. 1852., a onou schůzí přítrž učinili všem roztržkám, jelikož tou dobou počínaje pravopis Hattalův zaveden byl po veškerém Slovensku. Jeť slovenčina v rouše tom pravopisně téměř totožna s češtinou, vyjadřujíc zároveň svůj samorostlý ráz.

Po té literarný i národní ruch na Slovensku tuchne pod železnými poměry politickými. Ni jediná kniha slovenská, vyjma kalendáře Časník a Domovou pokladnici, ni jediný časopis vyjma náboženský list Cyrill a Method, neobjevuje se na obzoru domácího písemnictva. Jediná pamětihodná udalosť je postavení pomníku Janu Hollému 11. května r. 1854., jehož místo ve Mlieči na čarokrásném Pováží bylo tehdá skutečným místem poutnickým.[80] Byla to ona trudná doba pro literaturu slovenskou, o níž Janko Kráľ tak tklivě zapěl:

Ani zima, ani leto — pusto tebe slovenčina!
Ľudia zabudli na teba, syn ťa vlastný nespomína…

Teprvé rok 1858. přinesl obrat.

Když v Čechách almanah Máj skřivánkem zvěstoval novou dobu, radostnější život duševný ohlásil se i na Slovensku Viktorínovým a Palárikovým almanahem Concordií. Láska k rodu vtiskla Palárikovi pero do ruky, a jakkoliv pravým polem jeho byla publicistika a kritické essay, jal se spisovati divadelní kusy, z nichž prvý, Incognito, vytištěn byl v tomto almanahu. Rok 1860. a 1861. pak shledal veškeru duševnou činnosť v novém rozkvětu. Pešťbudínske Vedomosti vydávané a red. v Budíně Franciscim, Dobšinského a později Paulínyho belletristický Sokol s humoristickým Černokňažníkem, Sasinkova a dra Radlinského znamenitá historická a kritická Slovesnosť, Hurbanovy rázné Církevní listy, pro něž úpěl později také v okovech, Viktorínův výtečný almanah Lipa (od r. 1860 — 64.), do něhož nejpřednější pěvci ukládali své práce, ze kterých mnohé jsou hlavní okrasou slovenské literatury [jako Kalinčákova Reštavrácia (v roč. I.), Žellova velká epická báseň Pád Miliducha, Bottův Jánošík (v roč. II.) a j.] — vše to byly zjevy tak utěšené a významné, že účinek jejich posud nevymizel z literatury ani z veřejného života.

Tento čilý život, jejž hlavně říjnový diplom z r. 1860. byl vyvolal, shromáždil opět zástupce Slovenska ve dnech 6. a 7. června r. 1861. do Turčanského sv. Martina, tohoto národního Nazaretu, kde za účastenství veškeré intelligence slovenské ba i odrodilé šlechty složeno památné Memorandum[81] sněmu uhorskému. Sněm ovšem ho zamítl, i prosbopis[82] na to 12. prosince t. r. biskupem Moyzesem panovníkovi podaný zůstal bez výsledku; ale ultimatum sv. mikulášské (1848), memorandum sv. martinské i prosbopis (1861) jsou tři důležité vzájemně se doplňující památníky národního vědomí Slovákův, a zůstanou jejich credem.

Povzbuzeni jsouce tímto slibně rozkvetlým životem, přední mužové národa přikročili k uskutečnění vřelé tužby, již velký syn lidu slovenského, Martin Hamuliak, nejednou projevil ve kruhu přátel a po něm r. 1851. Jan Kollár, Kuzmány, Lichard a Záborský u trůnu bez výsledku, a o zmíněném už sjezdě 6. a 7. června r. 1861. v Turč. sv. Martině[83] vyjmenovali výbor ze středu svého, jenž sepsal stanovy pro Matici slovenskou.[84] Francisci, Gottčár, Palárik a Paulíny vymohli u panovníka povolení k založení ústavu tak toužebně očekávaného, a 4. listopadu r. 1862. jmenovaný výbor oznámil, že Matica slovenská je potvrzena a vyzval národ ku hmotné podpoře i mravnímu účastenství. Dne 4. srpna r. 1863. veliký biskup slovenský, Štěpán Moyzes, zahájil prvou valnou hromadu či sjezd literarného ústavu Matice slov., a dnem tím začala se její blahodárná činnosť ve prospěch kulturného pokroku Slovenska. Co královstvo uhorské trvá, zřídka kdy slaveno tam shromáždění, které by počtem účastníků, horlivou obětavostí a všeobecným nadšením vyrovnalo se prvému valnému sjezdu slovenské Matice. Doznali toho i cizozemští hosté, zvláště Jihoslované.[85] V oněch slavnostných chvílích Slovan uhorský vstupoval v kolo rodin člověčenstva, v oněch okamžicích, převažujících významností celá staletí, zvolal po 900 letech poprvé s úplným sebevědomím: žiju, budu žíti! Slavnostné dni svatomartinské prvý pěvec tatranský, Ondřej Sládkovič opěval ve svém národním eposu Svätomartiniadě slovy velebnými. Všecko nadšení, veškeren horoucí zápal doby oné došel u něho výrazu, a škleby škůdcův, již druhý významný krok Slovenska měřili cynickým úšklebkem a zlolajným pokřikem, odrážely se od vznešených slov, již dávněji před tím pronesených:

Never, že ľud ten, čo ovce pasie,
pred budúcnosťou svojou sa trasie;
moc zrodí čas, čas moc zmorí:
Bôh barlu cenou berly ocení,
Bôh ovce v obce ľahko premení,
Bôh zo stád státy utvorí.

Tato doba do let 70tých náleží mezi nejšťastnější, jaké kdy svitly Slovensku. Mužové národa, poctěni vysokými hodnostmi, mecenové jeho (jako biskup Moyzes, Červen, Kozáček a jiní a jiní) přispívali svou bohatou hřivnou na všecky blahodárné podniky; neznámí velkomyslní dobrodincové vypisovali ceny na zdařilá dramata, povídky atd., Matica slovenská pak zahájila činnosť svou vydáváním svých letopisů, v nichž uloženo mnoho převzácné látky zejména dějepisné, pokračovala vydáváním jiných spisův, jako dvou anthologií z literatury slovenské, archivů starých listin a památek, slovenských písní, pověstí, obyčejů, her, přísloví, pořekadel,[86] skladby jazyka slovenského, mnohých knih prostonárodně poučných (jako byly znamenitý Ovocinár, Včelár, sepsaný odborníky, hojnosť dobrých kalendářův a j.) a chystala do tisku hlavně sebrané spisy nejlepších slovenských spisovatelů. Spanilomyslné ženy slovenské sestoupily se ve spolek Živenu, jenž Slovensku odchovával zdárné ženské pokolení. V několika letech vznikly tři samostatné střední školy slovenské: ve velké Revúci (spojené s ústavem učitelským), Klášteře pod Znyovem a Turč. sv. Martině, jež odchovávali národu nový dorost mládeže a skýtaly bohaté pole působení domorodým učencům, kteří posud, chtěli-li zachovati si své přesvědčení, nuceni byli stěhovati se do ciziny. Rokem 1870tým též politická žurnalistika slovenská přesídlila se z Pešti do místa matičného, sv. Martina. Pešťbudínske Vedomosti proměnily se v Národnie Noviny za redakce výtečného Paulínyho, Sokol pak přešel v Orla, jehož křídla k letu po stráních i dolinkách slovenských vypravoval prvý romancier slovenský, Janko Kalinčák. V časopisech těch, v almanaších té doby vydaných, jako byl Tábor, poslední souborný, mohutný akkord školy Štúrovy, Živena, pokladnice plodů mladého dorostu spisovatelského zračí se nejlépe bujarý život, jenž byl se rozproudil ve všech odvětvích literarných. Dále povstaly dvě slovenské velké knihtiskárny, zakládány nesčetné spořitelny, vzájemné pomocnice, obecné knihovny, nedělní školy a jiné praktické pro lid spolky a ústavy. To je asi obraz onoho volnějšího desetiletí.

Doba nových utrpení. Vada školy Štúrovy

Rok sedmdesátý zahajuje nová slovenská utrpení. Jednak sočení proti všem kulturným snahám slovenským rychle stoupá, jednak nejhorlivější mužové slovenští mizí jeden po druhém z řady živých.

Roku 1873. štvanice dostupuje svého vrcholu.[87] V tu dobu a rok následující pohřbeny učebné ústavy slovenské: ve Velké Revúci,[88] 4. září 1874. v Klášteře pod Znyovem, 30. ledna 1875. v Turč. sv. Martině a 6. dubna téhož roku zavřena konečně Matica slovenská, zabaven majetek její: dům, celé museum, rozsáhlé sbírky starožitností, peněz, památek a tiskopisů, do stotisíc zlatých jistiny atd.[89] Na někdejším stánku národní osvěty skvěje se jako v cynický výsměch světu a všem snahám šlechetným znak okresního soudu, a u brány tě vítá drsný, hnědý trabant, jejž jmenují poetickými názvy „bandurův“.

Rány ty přišly neočekávaně. A přec již mnohé citlivé duše poetů slovenských tušily bouři, jež jako sup dravý vznášela se v černých oblacích a ráz na ráz chystala se dopadnouti na zděšený, ubohý kraj. Ľudevít Žello, vida mnohé bohopusté kousky thersitské a zvláště štvanici výš uvedené vyzývavé brožury Jelszavunk (Naše heslo), rozhorlil se v labutí své básni, pro niž redaktor Orla, kde vytištěna byla, pohnán před porotu, hlasem pohnutím a žalem do nebe volajícím:

Nuž my vždy len žialiť, stenať, plakať,
ponosy vykladať budeme?
Či budeme divy z neba čakať,
že tým srdce vraha pohneme?
A čo Slovák more sĺz vyleje,
nepriateľ sa z toho len vysmeje,
čo do ľútosti je katanom!
A preto len päsť oproti pästi,
len to vypomôže nám z nerestí
a obláme rohy tyranom!

Josef Jančo ptá se ve své dumce Predtým — teraz:

Ktože rozviklal koryto Váhu,
zbúril Hronu tiché toky?
Kto krvopotnú Tatranca snahu
pochovať chce v hrob hlboký?
Neznáte?

Oj známe ho; vždyť to ten nepřítel starý, odvěký, vždy v jiné a jiné podobě a vždy týž. Jemu to Jan Botto přivolává ve zpomínce na 4. září 1874:

Odpadol kvietok jeden: červi nasýťte sa!
Však vám i tak dlhý deň nestlaly nebesá!
Slavte si triumf sily — však i ti Mongoli
vrážd triumfy slavili a kdeže sú? — Boli. —
Padol oltár obetí — junač naša zbitá,
prápor svatý rozniesly barbarské kopytá.
Zvíťazily! No haňba na jich sedí zbroji;
hrad padol, ale pravda, pravda naša — stojí! —
Strašidlo tam strašilo pokojných, vraj, ľudí.
A kdeže je? — Vletelo do jich prázdnej hrudi.
No, bodaj nech smrteľným strachom jich tam straší
kým nerieknu: My vinní i otcovia naši!

A Daniel Maróthy lká s mládeží ze škol vyhnanou:

A — iď do zimy, a — hyň na ceste…
tak rozkaz vysoký zneje, —
v milom svatého Martina meste
už miesta pre teba nie je!
Či sa nad tebou závej zatvorí,
či sa rodič tvôj v slzách umorí —
ach, to vysokých nemýli!
Naše ubohé slovenské deti
sú v očiach jejich len jako smeti,
které víchrica rozptýli.

Nuž tak iď, syn môj, v zimy a ľady —
nastúp púť novú, neistú…

A mládež slovenská rozešla se po světě na novou, nejistou pouť. Šťastni ti, kteří v nedalekém Přerově na družné Moravěnce našli bratrského přijetí a bezpečného útulku. Ale kolik je jich proti těm tisícům, kteří na ústavech domácích jsou — cizími! Tam málo kdo odolá nátlaku; buď ostentativně projevuje své renegatství, anebo jest aspoň úplně nečinným, mlčenlivý jako pěna, ni slůvkem nesměje prozraditi, že přiznává se k tomu „národu žebrákův a pasákův.“

Slova Bottova

obtnite mladej lipe vetve ty zelené:
prijde jar, sila skypí — koruna vyženie

nenaplnila se. Už tenkráte, když Matica dopracovala, nebylo hlasu, který by byl varytem svým potěšil ztrnulý lid.

Rokem 1875. a následujícím úžasně řídnou řady veteranů-spisovatelů, černé rámce jako na povel střídají se po časopisech; belletristický Orol přináší juž jen práce z „pozůstalých rukopisův“ a „písně labutí;“ co nového v něm, nemá valné ceny, a s r. 1877. konečně pustota dopadá na šírý slovenský kraj, jíž nemohou probudiť ani skřivaní zvuky mladého dorostu pěvců slovenských.

Zde tedy rozkvět, znovuzrození Slovenska, zde úpadek jeho, nezaviněný národem, nezaviněný „rozkolem“ literarným, nýbrž hlavně politickým nezdarem, jenž nezávisel na Slovácích. Tu na posměch vyšlo okřídlené slovo: Věda je moc! Pouze osvěta duševná zmaří nepřirozenou hegemonii, tak, jako prý bujarý blesk slunce rozhání těžké chmury a husté mlhy z dolin tatranských! I na Slovensku osvědčilo se, že kdo má moc, vede slovo. A tam vede je teď tlak nepříznivý nejen všemu slovenskému, nýbrž — a to u míře ještě větší — i všemu slovanskému. —

Než přistoupíme k rozboru jednotlivých odborů veškeré pěkné literatury slovenské od r. 1844. až na naše doby, jest nám zmíniť se ještě o stinné stránce školy Štúrovy, nedošlé posud náležitého povšímnutí. Slunce má své skvrny a ona má je též. Nebo jako nejvýznamnějším činitelem je ve znovuzrození Slovenska, tak také nejedno zlo, které objevuje se teprve později, má v ní své kořeny.

Pohlížíme-li na národ československý jakožto celek, shledáváme právě ve Slovensku jeho idealistickou zásobárnu.[90] Z této strany Tater státotvorný, centralisující realism, z oné federativně založený idealism. Co je Rusku Malá Rus, co Anglii Škotsko, to Čechám je Slovensko. Dějiny osvěty naší, až jednou budou se psáti, to dosvědčí.

Tato idealistická povaha tíhla ode dávna k mystice a dialektice. Je tudíž přirozeno, že z filosofických směrův, jež v letech třicátých a čtyřicátých nejhojněji kvetly v Evropě, onen našel oblibu v povaze slovenské, který vlastnostem jejím hověl nejvíce: velkolepá filosofická soustava Heglova, z pola věda z pola báseň, zaujala poetické, ku blouznění náchylné mysli slovenské rázem.

Mladí buditelé slovenští, vrátivše se z universit dobrosolských a jenských, byli vtělenými hegeliány. V jejich hlavách Slovensko najednou stalo se zaslíbenou zemí budoucí nejvyšší vědy, Slovensko bylo nejhlubší studnicí budoucí poesie, Slovensko skýtalo onu gens electa, která sestrojí nový, netušený názor světový, zbuduje pravou soustavu všeho lidského vědění. Dialektický duch zaplavil veškerý ten kraj podtatranský, napial síly, rozpoutal vášně, stavěl povětrné zámky, rozrušil společnosti, zachvátil literaturu.

Hle, čím dr. Hurban zahájil psaní ve svých Pohľadech: „Musí býti duch, musí býti věda, kde má býti život vyšší… Skutky historické jsou uskutečněnou vědou svého věku, a jakmile děje ty dohřmějí divadlem světovým, duch uchystá si vědu novou, nebo lépe: věda rozvíjí se výš a výše, až v jisté době opět vyvolá z podsvětí neskutečnosti nějaký sobě přiměřený děj a čin světový; od něhož znova ubírá se výš a výš a z válce věčnosti na časnosť spouští pravdu… Budeš-li držeti se toliko rozumu, t.j. oné moci vše rozhazující, rozkládající, částky rozebrané posuzující a celku nepochopující, nikdy neporozumíš tomu duchu pravdy v celku bývajícímu, nikdy nebudeš míti vědy. Výzvědy, pokusy, matení a hádání, temné komory a rozličné látky v nich nastřádané, toho všeho dosáhneš rozumem; ale jednoty zvuků, souzvuku nebeského, z tisícerých rozmanitostí znějícího, nedoslechneš, nedožiješ se. Tito a tací lidé nestanuli nikdy na svatém Sinai, aby zhlédli zaslíbenou člověčenstvu zemi věčné pravdy, věčného života, oni neustále bloudili po poušti suché a neúrodné, kde jim jiní lidé podávali vodu života a kde jim manna z nebe padala“…[91]

Hle, co Kellner-Hostinský juž na sklonku svého života přivolával Slovensku: „Slovo upřímné letí k vám, umělci slovenští! Sháníte se po idealech: ale nenalézáte jich. I nenajdete jich jinde, než v kostele názorů dědů svých. Krásné vzory vytvořil si Hellen, krásnější vyčaroval si German: ale nejkrásnějšími názory zalesknou se Tatry i Dunaj — umem Slovákovým. Chvastá se svět umělostí svou. Než zajděte do musea povídek našich, a spatříte pravzory, jakých oko lidské ještě nevídalo. Tyto názory všekrásy stvořili dědové vaši. — Slovo upřímné zní i k tobě, lidu slovenský! Svět tě haní, že v dolech kopeš, na poli mozolíš, na dvoře dobytek chováš, že s holuby bydlíš. Ale dvůr rodiny tvé je ta třináctá jizba, do níž Ozrut zabránil nahlednouti čeledi. Ty jsi ten, který, až pomine sedm let, otevřeš dveře čarovné světnice. Tehdy potoky věčného slova vylejí se krajinami lidstva, ožijí zakleté národy, a víra tvá bude jim zvěstovati věky svatožití!“[92]

Hle, co Ormis ještě po letech, hlásal s pýchou: „Národní život na Slovensku zbudila, nebo aspoň směr mu dala Heglova filosofie, co nejjistěji dokazuje působení Ľudevíta Štúra. Nemožno sice upříť ani jiným faktorům, jako politickým příběhům, zevnějším nátiskům, národní touze, doma zrozeným potřebám, všeslovanské uvědomělosti atd., patřičného vlivu, ale právě tak nemožno ani zmíněné filosofii upříti účinku na národ náš. Účinek ten je však velmi rozdílný od onoho, který měla na Němce, neboť je naplnila pýchou, že jsou omegou historie, že přivedli rozvoj ducha na vrchol dokonalosti, následkem čehož oni osobují sobě duševné panství nad jinými národy, a chybně se domnívají, že jimi se končí svět člověčenský. Naproti tomu Slováci, a trvám také jiní Slované, pochopili Heglovu myšlenku lépe než on sám, a zachytili niť historie tam, kde ji přestali přísti Němci. Vždyť už sám velký náš Ľudevít nemalou váhu kladl na to, že Hegel svoje pero oddal Poláku Czieszkowskému se slovy: Čeho nemohl jsem já, to dokončte vy! To prý je závětí Němectva, Ľudevít říkával; německý duch odevzdal duchu slovanskému vědecké vévodství. — Týž směr ducha národního trvá podnes…“[93]

A celkem Slovensko v letech čtyřicátých stálo duševně bez odporu výše než Čechy.[94] Srovnejme jen uvědomělý, nadšený ton slovenského časopisectva z té doby se zdrželivými, střízlivými poměrně slovy listů českých. Začátek byl skvělý, a on asi zrodil tu sebedůvěru v neomylný a velice blízký zdar věci národní.

Tedy heglovský duch pronikl s malými výminkami téměř veškeru intelligenci slovenskou a s ní též větší čásť literatury, zvláště tak zvané vědecké na Slovensku tvořiť se začínající. Ovšem hegelianism v ústech Štúrových vychoval muže rázné, obětavé, opravdivé hrdiny národní, kdežto stoupenci materialismu a skepticismu zradili národ, jakmile hnaly útokem na ně buď „strach židovský“ nebo svůdné syreny. Ale titéž, kdož takto oslavují účinky zmíněné filosofie, doznávají opět sami, že oni — učenci Štúrovi — vždy slepě kráčeli za idealy, o nichž nevěděli, jak se skončí.[95]

To je vlastní přiznání. Nám postačí zde rozvésti je v ten smysl, že onen idealism zavládl v životě veřejném, socialném, politickém, v názorech všelikých a dosahu nejrozmanitějšího, v záměrech, předsevzetích, tužbách theoretických i praktických, ve snahách a studiích vědeckých. Přirozené následky objevily se dosti záhy; ta horoucně rozdmýchaná sopka s vymřením školy Štúrovy vystydla, a mrazivý chlad ztuhlé její lávy je tím citelnější, čím plamennější bylo její působení. Srovnejme dnes i Heglovou filosofií ubité idealné Slovensko (tedy nejen nepřítelem zevnějším!) s realnějšími Čechy herbartismem odchovanými. Tam s národním znovuzrozením postup nepřirozeně rychlý, život rázem s velikými nadějemi rozkvetlý jako k azuru vzlétlý nádherný ale krátkodechý motýl, a po krátké době třiceti let ochablosť, mrzutosť, sklamání, následky to všech soustav idealistických i v samém Německu, — zde kdyby nic jiného, tož aspoň pevný podstavec kantovskoherbartovského realismu, na němž duševná i národní stavba česká zdvihá se ve slibnou výši.[96]

A podivno: na pravou příčinu nezdarů slovenských nepřipadl tam posud nikdo. Jen slabé tušeni v té věci mají i ti nemnozí střízlivější myslitelé domácí, doznávajíce: U nás je spousta krásných, ohnivých řečí, ale bohužel málo skutkův! A věru, nejedna věc prořečnila se pod Tatrami.

Nuže onen hyperidealism je zároveň zajímavý zjev kulturněhistorický. Ale důsledky jeho jsou již jen samý stín a stín: hegelianism na Slovensku, zde onde stupňován jsa v Schellingovskou hymnologii, nezůstal ve své původní podobě, nýbrž eklekticky postaven byv na základ církevnědogmatický a znenáhla obmyslen štědrými přídavky, které snažily se spekulativně dovodiť ony základy pod záminkou „oprav(!) pobloudilého Hegla,“ zvrhl se konečně v nechutný pietistický mysticism a spiritism (strašící na př. v Polsce Trentowským a Czieszkowským), jenž ve pravém smyslu slova zabil v zárodku slovenskou vědu, tak že na posavadním základě svém stala se vůbec nemožnou. Těch několik vědeckých (sit venia verbo) spisů slovenských dokáže střízlivému čtenáři, že to není paradoxon. Převládajíť v nich buď utopická, lesklá lžifraseologie idealistické filosofie německé, bud dogmatické blouznění, odsuzování a zatmělé moralisování, nebo nauky z brusu nové, ze vzduchu lapané a domyslem argumentované. Tak fantastikou překypující práce Kellnera-Hostinského,[97] tak nesrozumitelností svou pověstné stati Bohdana Hroboně,[98] tak urputnou dogmatickou jednostranností vyznamenávající se studie Hečkovy,[99] tak prapodivné, blouznivě spekulativné výklady Dobšinského,[100], tak středověkem zapáchající paedagogické knihy a články Ormisovy,[101] tak absurdné bájeslovné spisy Paulínyho-Tótha.[102] Náhled, který v letech čtyřicátých měl dosti smělosti neohroženě hlásati světu, že „každá veda musí začínať sa i dokonávať so zjavením božím; jej alpha musí byť: Vo mene blahoslavenej, nerozdielnej trojice svätej! a omega: Sláva otcu i synu i duchu svätému“[103] atd., týž názor straší tam až podnes, jak možno přesvědčiti se z každého článku, studie, knihy, jež byť i jen z daleka zavadí o otázky vědecké. Na Slovensku genialná descendenční theorie Darwinova je pořád ještě strašákem náboženstvu hrozícím; novější výzkumy geologické vždy ještě příčí se knize Genesis neboli podání židovskému; největší myslitel nových století, Immanuel Kant, je ustavičně ještě neznabohem; nejznamenitější básník devatenáctého věku, lord Byron, neustále ještě rouhačem; veliký reformator vědy dějepisné, Henry Thomas Buckle, nevídaným smělcem; nejšlechetnější a nejbystřejší ze svých velkých vrstevníkův, encyklopedista Voltaire, stále ještě atheistou a tudíž postrachem všech zbožných duší, při jehož pouhém jméně naskakuje husí kůže. Veliká vymoženosť uvolněného ducha lidského a úloha všeho zpytujícího kulturného snažení: z vědy vyháněti mythologii, na Slovensko posud nepronikla. Neboť intelligence slovenská rekrutuje se většinou ze stavu kněžského, a stav duchovní je v literné tvorbě od nepaměti omezenou kastou. On má svou osvětu, své dějiny, svou filosofii, svou poesii, svůj přírodopis a nejspíše také svou mathematiku.[104] A není to jedním z nejmenších neštěstí Slovenska, že vždy ztrnulý orthodoxism náboženský bojoval pro věc slovenskou, a že s protivnou stranou vždy liberalism (ač často ten lživý!) táhl do boje. Věk devatenáctý mocně otřásl písčitými základy bájesloví a dogmatiky ve vědě za realnou pravdu se vnucující. Až to zvětralé, nemožné stavení se zbortí — a ono se zbortí! — Slovensko zůstane bez obrancův…

Zde anathema vědy slovenské. Zde stín školy Štúrovy. On to asi vrhal truchlou dumu na skráně Ľudevíta Štúra v poslední leta jeho žití, on dával mu asi tušiti, kam že ty fantomy časem dospějí. V něm dojdou vysvětlení mnohé události na Slovensku zběhlé, poměry literarné i socialné, jinak záhadné, ba jím lze rozřešiť i nepochopitelnou jinak hádanku, proč těch zmíněných několik učenců nepsalo vědeckých děl svých po příkladě svého učitele česky, když pravého slovenského vzdělanstva beztoho málo stává a to mocno je jazyka českého, a když pro svůj lid, postrádající vyššího vzdělání, psáti jich přec nepotřebovali, hmoždíce se z bůhdarma tvořením vědeckých terminů — z češtiny. Tušili dobře, že zde, ve vlasti realistického Husa a Štítného, není pole pro fantastické blouznění „vědecké“, že by v Čechách stali se juž předem nemožnými.

I. Epika a lyrika

Ľ. Štúr. — Sládkovič. — S. Chalúpka. Jeho stoupenci: Kráľ, Nosák, Graichman, Matúška, Lad. Paulíny, Dobšinský, Kalinčák, Francisci, Kellner, Botto. — Paulíny-Tóth, Dohnány, Kuzmány, Hodža, Hurban, Tomášik, Zoch, Maróthy, Jančo, Záborský, Hroboň, Daxner, Krčméry, Slota, Škultéty, Godra, Trokan. — Žello.

Prvým skutečným co do času básníkem slovenským, jak viděli jsme výše, byl Jan Hollý. Jiní stavěli světy slovanské — on chodil po rozvalinách světa slovenského a plakal na rumech, slzami chtěje probuditi zaspalou Slovač. Ve třech výtvorech poesie Hollého dosáhla nejvyššího stupně: ve Svatoplukovi, v selankách a v žalozpěvech. Vše ostatní, co psal, stojí níže. V těchto třech dílech naznačeno veškeré žití slovenské: ve Svatoplukovi minulosť nejdávnější, v selankách přítomnosť nejbližší, v žalozpěvech bol nad obojím neštěstím, dávným i nynějším, s výhledem do krásnější budoucnosti.[105]

Kolem Hollého neskupila se ještě básnická družina: jeho poesie zanechala Slovensku převzácné dědictvo, ale žádného dědice. Nebyl sice beze stoupencův, ale jsou k němu asi v takém poměru, jako všední, nepatrné mušky k zářícímu světlu, jež obletují. Jsouť to zjevy podobné, jakých každá slovanská literatura z nova se rodící má více než dosť: básníci poněvadž vlastenci, a vlastenci poněvadž básníci — zapomenutý material katalogů bibliografických.

Hollý jaro jen ohlásil. Ten, kdo je přinesl se vším jeho skvostným kvítím a radostným šveholem, nebyl básník ojedinělý, nýbrž četný a bujarý voj mladých pěvců: družina Štúrova. A co bylo toho příčinou, že Hollého poesie, tu vřelá, tu milojemná, tu opět úchvatně mohutná, nedošla, ohlasu?

Jeho klassicism. Co on budil z tisíciletého hrobu myšlenky a krasochuť dávno mrtvé, dobývaly se juž i do slovenských hor vlny převratných myšlenek moderních. Tomu, kdo postavil se jim v čelo, náleželo veslo. Tím byl Ľ. Štúr.

Zároveň se směrem jeho zachvátilo mladou poesii slovenskou rhetorické posvěcení a obrazotvornosť Kollárovy Slávy dcery. Znělky její se řečnily, četly, vysvětlovaly, napodobily na nově založených školách a ve spolcích slovenských po lyceích a gymnasiích protestantských. Slávy dcera byla střediskem, duší, idealem.

Druhým oživujícím proudem básnického tvoření slovenského byly Kollárovy Zpěvanky.[106] Čeho intelligence v hojné míře nalezala ve Slávy dceři, to massa lidu shlédla ve svých sebraných písních. Vnímavá mysl, měkká, zádumčivá i laškovná povaha, a vřelý cit slovenského člověka objevily se zde v plném světle. Mladí pěvci, zahloubavše se do té samorostlé poesie, pocítili „žilobití svého života.“ Spisovatelé, kdož vylévali vodu do Dunaje, snažíce se udeřiti ve struny Byronovy, Goethovy, Schillerovy, sem obrátili svou pozornosť a obohatili domácí poesii zvuky ceny namnoze trvalé. Svědectvem toho je v prvé řadě Samo Chalúpka. Mládež jala se jej následovati a dokázala, jaké plody podání národní může vyvolati z duší nadaných. Nasvědčujíť tomu zpěvy, jež zapěli Kráľ, Nosák, Graichman, Matúška, Lad. Paulíny, Kellner, Dobšinský, Kalinčák a zejmena Jan Botto, po Chalúpkovi nejšťastnější stoupenec směru tohoto.

Tyto živly do poesie slovenské vnesli Kollár a Štúr. Třetí proud pak, který v ní znamenati, jsou odlesky idealistických filosofií německých. Ale jejich působení, vrcholíc ve skládáních Hroboňových, neřádí v poesii tou měrou, jako jinde.

Z uvedeného zřejma je povaha slovenské poesie, a možno říci strana její dobrá. Ale má částečně z týchže pramenův i svoje nedostatky. Jsou to hlavně: naturalism formový a komposičný.

Štúr opomenul stanoviti slovenskou prosodii, jakkoliv bylo by stačilo ukázati pouze k básnictví českému, neboť slovenčina je s češtinou metricky táž. Učeníci jeho pak jednak jali se i co do zevní formy následovati prostonárodní píseň, jednak podlehli sousednímu šlendrianu maďarskému. Veškerá poesie slovenská od r. 1845. do r. 1880. nezná ani antické prosodie časoměrné, ani moderní přízvučné, přestávajíc na prostém počítání slabik asi jako v legendách za středověku. Teprve r. 1880. Vajanský,[107] pobídnut jsa intensivnějším působením básnictva českého, zahájil umělecký kult verše, a tím zároveň nové literarněhistorické období. Poesie slovenská tudíž ze stanoviska metrické přesnosti ostatnímu básnictvu slovanskému rovnati se nesmí.

Co do naturalismu komposičného lze pozorovati, že nejen poesie veršovaná, nýbrž pěkná produkce slovenská vůbec nemá jediného plodu ve stavbě bezúhonného, klassicky dokonalého. I v dílech poměrně nejzdařilejších opět a opět zříme pochybený rozvrh, chatrnou stavbu, nedostatečné provedení, zkrátka: patrnou neuvědomělosť pravidel aesthetických, platných všeobecně. Zlozvuk je nezbytný ať už je to Sládkovič, S. Chalúpka, Botto nebo Kalinčák, vedle Hollého přední representanti slovenských literarných snah. Průběhem dalšího výkladu to vysvitne jasně.

Ľudevít Štúr,[108] vychovatel mládeže slovenské, publicista, politik a učenec československý i slovanský, narodil se 28. října 1815 v Zaj-Uhrovci v župě trenčanské, kde otec jeho byl učitelem. Nabyv základných vědomostí doma, poslán byl na ev. gymnasium do Rábu. Zde na mladého Štúra záhy dorážely dva proudy: professor jeho Pec častějšími narážkami na Dobrovského a Šafaříka roznítil ve mladíkovi prvou jiskru národního vědomí, kdežto ostatní učitelé libovali si ve výsměchu a tupení všeho slovanského. Pobyv dvě leta v Rábě, odešel na požuňské ev. lyceum, kde vstoupil do známé nám už jednoty literarné, a od té chvíle srostl s ústavem požuňským. R. 1839 — 1841 poslouchal v Dobrosoli najmě filosofická čtení slovutného jazykozpytce Potta; r. 1842. pak vrátiv se do Uher, jal se důrazně pracovati o sestrojení vyslanstva, které ve Vídni žádalo za ochranu slovenské národnosti proti přechmatům maďarským.[109] Veřejné působení Štúrovo počíná rokem 1845. Redaktor střídá se tu s vůdcem vojenským, publicista s řečníkem, spisovatel s poslancem. Po revoluci shledáváme se s ním v městečku Modře, kamž, nepřijav nabízených mu úřadův, uchýlil se do soukromí, a věnoval se zcela výchově dítek po svém starším bratru Karlovi. Zde obíral se také studiemi historickými a bájeslovnými. — Život, jejž žil v tom tichém útulku, je pro Štúra neobyčejně charakteristický. Ač vyznává, že „po tužbách a nadějích veta, že světa, po němž toužili jsme a mřeli, ani jsme nezřeli“ (Pripomienka 1850), přec ještě pevně věří: „Bola noc — bude deň Slovákov.“ Ale duch jeho vždy víc a více zapřádá se do truchlých dum. Zpomínka na krásné dni požuňské, plné velikých nadějí, pálí a bolí. „Po našich je už dňoch, po našej už chvíli,“ zasteskl si r. 1851., a dvě leta později juž jen prosebnýma zrakoma obracel se k obloze: … „Vytrvať daj na tej púti, nech duch na nej neochabne.“ V těch chvílích hledával utěchu u věrného svého druha Kalinčáka (tehdy professora v Modře) se slovy: Janko môj, duša moja smutná je až k smrti! těše se s ním, pokud tma nerozptýlila se z jeho duše. Skalopevný druhdy muž, jehož hruď před lety, plna zlatých tuch do budoucnosti, rozepěla se při pohledě na Kriváň: A co ty Tatrám, my světu budeme! — lkal nyní Na matkinej mohyle:

Keby si ty, jaké chvíle
trávime tu, videla,
iste by si deti milé
ponavštíviť sletela.

O samote, v otupnosti
berieme sa cez ten svet,
zahľadení k minulosti…
Útechy tu pre nás niet.

Všetko to tam! Ešte k tomu
mnoho opustilo nás:
či vieš, život svôj sme komu
chceli dávať v každý čas?

A čo je s tým? Čo je s nami?
Čože, drahá, stalo sa?
Nádeje tam za horami!
Uschly — jak len tá rosa.

A miesto nich kde viazneme
kebys, drahá, spatrila,
znechcelo by sa ti zeme —
nazpät bys sa vrátila.

„Hlboký žiaľ a ľutý hnev“ byly city, zachvívající celou jeho bytostí. V jeho verších nenajdeš motivu lásky milostné. Volný život slovenský byl mu jediným snem. Jiných tužeb neměl, jiného života neznal a takou chtěl míti veškeru mládež, kterou vychoval. A přec idealista tento měl milenku, tajnou, již náruživě miloval — přírodu. Nebylo dne, kde by nebyl vyšel s puškou na rameni ve blízký bor. Spočívaje na měkkém koberci lesním, nejednou postižen byl nocí, a tu v padajících hvězdách viděl padající naděje národa, zapadající blahé dni vlastního junáctví požuňského. Byl náruživým lovcem a vášni této byl by obětoval vše. R. 1855. příroda byla juž zahalila svým bílým rubášem sirou zemi, když Štúr vyšel si 12. prosince na lov. Došel ku příkopu, chtěl přeskočiť a padl na pušku, jež vystřelila a všechen náboj hrubého broku vehnala mu do levé nohy. Rána byla smrtelna, a měsíc potom — 12. ledna 1856 — přikryli také zlatého Ľudevíta bílým rubášem.[110]

Ľ. Štúr počal slovensky básniti r. 1839. Sbírku svých veršovaných prací vydal však teprve r. 1853. Je nevelká a dělí se na zpěvy bohatýrské a zpomínky. Jakkoli v básnění nebylo hlavní těžiště významu Štúrova, přec nemůžeme pominouti jeho dvou delších skladeb epických, literarněhistoricky důležitých. Jsou to Svatoboj a Matúš z Trenčína.

Královstvo velkomoravské se rozpadlo. S Mojmírem na bojišti zmírajícím hasne samostatnosť krajiny.

Tak sa to nesie slovenskému ľudu,
jak zvon rodine, keď otcovia zvonia;
už vás, Slováci, do krypty klásť budú,
ktorej temnosti svetu vás zaclonia:
vždy bez života a preci na svete
len vždy sa moriť a zmierať budete…

Vítězná sběř zapadla na širý kraj jako hejno kobylek. Loupí, pálí, boří, jen holý život nechává lidu. Paláce a hrady Nitřiny klesnou v rumy, město lehne popelem. Nikdo ničeho nebrání — vždyť na požuňském poli

slovenské mužstvo valom popadalo,
nikoho tam viac srdce nezabolí,
čo by sa koľvek s rodinou jich stalo;
ženy ni deti zbroje neunesú,
ty len sa modlia, achkajú a träsú.

Zrádce Svatoboj zatím, štván jsa svědomím, bloudí hustými hvozdy zoborskými. S výšiny hledívá na kouřící se dědiny a města, a tu vždy prosí nebe za smilování. Zpívá písně v tišině hustých dubů, modlí se a lká, nedbaje hrubě potřeb tělesných. Zejmena v noci nemá pokoje asketický Svatoboj; vystupuje na vrch Zobor, kde mívá vidění, jak Method káže lidu. Po dlouhé době setká se v lesích se třemi podobnými poustevníky. I vypravuje jim svou historii a jme se přebývati s nimi. Za nedlouho vyzývají jej, aby chopil se meče proti nepřátelům, lid že jej bude následovati. Svatoboj váhá. Nemáť už křídel k letu — odumřel dávno světu, a bůh nepopřál by pomoci zrádnému:

Oj, var len z pozdních potomkov Moravy
z otroctva niekto ten náš kraj vybaví.

Rozešli se tedy všichni po kraji a lid budili slovem nadšeným. Ale roky minuly a lid nepovstává, nenaskýtáť se mu žádného vítězného vůdce; i poustevníky i jejich následníky dávno kryje tráva — a

stoletia idú a nezahurtujú,
darmo zoborské povesti kolujú.
Driemu Slováci…

Jen v poušti zoborské je živo. Tam, kolem dřevěné mohyly Svatobojovy, šumí staré pověsti. Svatoboj prý modlí se u ní každé noci. A nebude prý míti pokoje, pokud lid slovenský naříkati bude v porobě.

Tak báseň Štúrova. Není básní výpravnou, jest elegickou dumou. Truchlá nálada, v níž básník psal, a již dosť nehistoricky vkládá do slov a písní Svatobojových, nedostatek živějšího, ráznějšího děje i matná krajinomalba činí práci tu pošmourným žalozpěvem. Svatoboj, hlavní osoba, neurčitě vystupuje, náramně mnoho vypravuje a hlavně ve svých modlitbách stává se až kazatelsky rozvláčným. Přes to charakteristika jeho je mlhovita. Z celé skladby toliko líčení zkázy a běd nepřátely spůsobených dojímá svou procítěností. Kresba přírodní pak zajisté nebyla silnou stránkou Štúrovy poesie.

Poněkud šťastnějším byl ve druhém zpěvu bohatýrském, nejdelší své básní slove Matúš z Trenčína, jenž byl zamilovaným předmětem poetův a novellistů slovenských.

Na Trenčíně zámku hlučno. Robert zvolen králem a Matouš Trenčanský, pán Váhu i Tatry, radí se s věrnými tajně na svém hradě, a chystá něco ve dne v noci, o čem neví svět. Mračno je na Pováží. Měsíc jen chvílemi osvítí kopí a přilbice družiny, která ujíždí od Trenčína podél Váhu. Dědiny, jimiž probíhají, pohříženy jsou ve hlubokém spánku; jen ve hradech živo, tam čekají na Matouše. Bojovníci jedou (vždy toliko za noci) od Trenčína do Podhradí, Lietavy, Starého Hradu, Strečna, z Turce do Oravy a Lyptova, odtud do Spiše, Zvolena, až do Zemplína k Torise, kde na hradě brečtanském družina odpočívá. Připravila válku proti Robertu italčíkovi. — Pod Trenčínem vějí prapory, zní zvuk bubnův a polnic. Zámek zdá se pohnutým v základech, „do výšky strmším, do diaľky napnutým.“ Síla lidstva valí se sem pod prapory vojenskými; zástupy vedou páni, bohatýři, velmožové.

Vysokých vidno tam synov Lyptova,
Oravy chladnej kremenisté deti,
bystrých šuhajov čo jich Turec chová,
a Hrona driečne vyšvihnuté kvety,
zo Spiša chlapi, Šáriša, Zemplína
dvoria si teraz okolo Trenčína.

Páni v zámku se radí, neboť doletěla zvěst, že Robert dosedl už na trůn a hrozí zkázou každému odbojníkovi. Matouš prohlášen vůdcem a voje odtáhnou na jih, zatím co páni hodují ještě na hradě, bavíce se zpěvem. S kuropěním vytáhnou šiky poslední. Se západem slunce dojdou Nového města, kde rozloží se táborem. Druhý den útok na Nitru. Slovo Čákovo povzbuzuje slovenské junáky, jenž valí se jako vichr na zdi hradné, a po prudké seči slezou valy. Začátek boje je šťastný. Stará Nitra ožívá opět, Matouš vévodí neobmezeně celému Slovensku. Než v Budíně úžas. Král svolává své věrné a papež metá kletbu církevnou na smělého bojovníka; sliby získají si kníže sedmihradské, německé křižáky, zlatem dva vůdce Čákovy. Matoušovi Čechové a Rusíni slibují pomoci. Po mnohých bojích dojde konečně k bitvě rozhanovské. Velmistr křižácký, Rikkolf, hrozí každému smrtí, kdo ustoupí. Češi s Boleslavínem v čele vítězně začínají boj. V rozhodné chvíli však Radmír se Ctiborem přebíhají k šikům nepřátelským. „Zrada!“ zní jako hlas hromový vojskem Čákovým, a lví Boleslavín padá, a vůdce Matouš mizí. Všichni odhazují zbraň a dávají se na útěk před železným zástupem křižáckým. Města, zámky, pevnosti Matoušovy padají zpět do rukou Maďarům. Jen Trenčín je nedobytný. Roky minou, a voje královské, úžasně řídnouce, marně usilují ztéci hradní valy. Sám Matouš prý tam řídí obranu prostřed věrného hloučku, s nímž po každém útoku zmizí s hradeb beze stopy.

Děj básně spořádán jest účinně, nevleče se již tou měrou jako předešlý, jakkoli proud epický je rozrušován přehojnými episodami a lyrickými intermezzy; vypravování je živější a úsečnější, charakteristika, zejmena Matoušova, markantnější, všude pak větší přesnosť a barvitosť historická. Matúš z Trenčína je poměrně nejcennější básní Štúrovou.

Zbožňovaný vůdce mládeže slovenské vévodil jí také v poesii. Zde onde na Slovensku velebeno jej podnes básnickým veleduchem, ač nebyl opravdovým poetou. Ký tedy div, že řízení kormidla lodě té, která poprvé vyplula na širé moře literatur národů jiných, přešlo brzy, jakkoli nepozorovaně, do rukou nejnadějnějšího poety ze školy Štúrovy, Andreje Sládkoviče. Štúr vychoval pokolení národních spisovatelův i bojovníků, Sládkovič vypěstoval nový dorost poetů. Básně větší menší, které po uveřejnění Detvana se objevovaly tiskem, nesou nepopíratelné známky působení poesie Sládkovičovy, a nejnadanější učeň z nového dorostu, Ľudevít Kubáni, byl hoden svého mistra. Chceme-li srovnati, jak Sládkovičovy plody působí na mládež naši i na nás — praví trefně znamenitý Janko Kalinčák — mimovolně utkvějí nám na mysli černé a modré oči. Blesk černých očí silou mocí vbíjí se do srdcí lidských, vábnosť modrých očí, jež přitahuje a láká svou barvou, vpíjí duše jiných do sebe. Píseň Tomášikova Hej Slované zdvihá hrudi tisíců na Baltě i nad Vislou, nad Vltavou i nad Dunajem, kteří nevědí, že to prostý luteranský kněz ze slovenské dědinky Chyžné pohybuje jich žilkami, že mimovolně je nutí přijati jeho zápal. Od Uralu k Tatrám na temeno a t. pod. zapěl náš Kollár, a nekonečné vrstvy plemen slovanských zahřívají se, nadšením napájejí svou obraznosť plamennými výlevy velikánovými; kdo chce znázorniti bujarosť pučícího života slovenského, tomu jistě poletují myslí jako mušky písně Sama Chalúpky Na kráľovej holi a V Likave na zámku; chcete-li míti humor slovenský, nikdy posud nevyhýbáte se jmenům: Tesnošil, pán z Chudobic, Attila, Vrzal, Lesebuch, Bendegúz, které náš nevím proč ještě neoceněný Jan Chalúpka vylíčil z malokramářského slovenskokocourovského (jak sám ho nazval) života, jako by mu z oka vypadlo. Tací mužové dvousečným mečem nás nutí následovati svého genia. Ale jinak Sládkovič… Nenutí nás přijati básnické výlevy své duše, nýbrž vpíjí duši naši do sebe, že ani nevíme, kam dějeme se to mimovolně, čtouce výtvory tiché, skromné psyche původce Marínina a Detvanova.[111]

Ondřej Sladkovič[112] (pravým jménem Braxatoris) narodil se 30. března 1820 v Krupině, kde otec jeho, jenž pokoušel se též v oboru dějepisném a linguistickém, byl učitelem. Ondřej byl osmý ze sedmnácti dětí svého otce, který vštěpoval mu základné vědomosti doma. Rok pobyl u kalvinského faráře Keménye v Petrovčanech v Hontě, přiučuje se maďarštině, hlavní školy pak odbyl v klášteře krupinských piaristův. Po té odešel na lyceum štiavnické. Zde ve vzdělávacím spolku slovenském napájel se poesií Kollárovou a Hollého; ale tělo velmi strádalo neúprosnou bídou, jíž konečně Sládkovič byv donucen, přijal místo učitelské v Lazianech v župě hontské. Ale za nedlouho zahořel touhou po svých opuštěných studiích a přátelích. Žádal jednoho svého professora za radu a pomoc, než Bolemanova odpověď neslibovala praničeho. Psalť mu lakonicky: Charissime Braxatoris! Si consilia Tua ex deo sunt, non interibunt, sin minus, vani sunt Tui conatus. Vale! Konečně pomohl mu jeho nejlepší přítel Ľudevít Grossmann, (později professor ev. gymnasia baňskobystrického,) postoupiv Sládkovičovi r. 1839. se vrátivšímu jednu ze svých kondic. V této rodině, domě to Jana Pišla, Sládkovič seznal dceru jeho, Marínu později opěvanou. Na mládež gymnasijnou působil už tehdy vydatně, zřídiv kolo zpěvácké a veda slovenský spolek. R. 1840. odešel studovat do Požuně, zaopatřen jsa otcem — dvěma šajnovými zlatými. Přednášky Štúrovy i Slávy dcera byly zde jeho hlavní potravou duševnou. Sládkovič neměl žádné hodnosti v ústavě Štúrově, ale byl u všech oblíben. Prvé, pseudonymem jeho znamenané básně vyšly v I. roč. Nitry v této době.[113] R. 1842. byl vychovatelem u Ondřeje Lukáče v Hodruši, léta následujícího pak odebral se na universitu dobrosolskou. Studuje vědu filosofickou a bohosloví, seznámil se v Dobrosoli s Rusy Jelaginem a sestřencem Chomjakovým Valujevem, jenž daroval mu celého Puškina. Sládkovič i zde zápasil s nedostatkem hmotným: v poslední doby žil jen o kávě, což mu však nepřekáželo v pilné práci. Heglova aesthetika byla tu jeho nejmilejším čtením. Z větších básní napsal zde Sôvety v rodine Dušanovej. Konečně v Dobrosoli došla jej i neblahá zvěsť, že nevěsta jeho vdává se za jiného. Na této universitě Sládkovič nabyl pevného rázu, určitých zásad, a onen idealný vzlet ducha, který jej potom v životě neopustil nikdy. Na zpátečné cestě (v červnu 1844) navštívil v Praze všecky čelnější vlastence. Doraziv na Slovensko přijal místo vychovatelské ve šlechtickém domě Petra Bezegha v Rybárech pod lázněmi sliačskými. Zde napsal Marínu a později také Detvana. R. 1847. zvolen byl ev. farářem na Hrochoť v župě zvoleňské a téhož roku byv vysvěcen, pojal za manželku Julii Sekovičovou, dceru úředníkovu z Garamsegu. Roky 1848. a 1849. přinesli Sládkoviči jakožto osvědčenému Slovanovi mnohá příkoří a muka. Po revoluci přesídlil se do Radvaně u Baňské Bystrice, což zachránilo jej před sevšedněním, které hrozilo mu ze dlouhého pobytu v odlehlých dědinách. Zde napsal veškery své básně ostatní, a zanášel se spisováním náboženským. Rokem 1860. poměry Sládkovičovy v Radvani zhoršily se velice známým patentem (z 1. září 1859) o vnitřním zřízení a státním postavení církve protestantské, o jehož provedení zasazoval se nad míru horlivě. Osoby mu nepřející poštvaly na Sládkoviče téměř všecky jeho církevníky a od té doby prvý básník slovenský do své smrti bez ustání zápasil s nepřízní lidskou a starostmi o každodenní chléb. Nechtěje uvěřiti, že by básník mohl míti vodu v prsou, Sládkovič zesnul 20. dubna 1872 prsním neduhem. — Rok po té ctitelé pěvcovi obsypali kvítím mohylu jeho a zasadili na ni slovanskou lípu, při kterémž slavnostném výkoně Jan Botto promluvil krásná slova:

Zasaďme lipu!

Lipu slovenskú slavnému spevcovi.
Však lipa jak pieseň jeho živá:
zeleň, vôňa i slasť i tieň.

A mať nám i zelene pre smútkom zašlé oko,
mať i vône pre vozduch svetom nakazený,
i slasti pre mladé naše roje,
i tieňu k odpočinku pre gladiatorov —

Sládkovič jakožto člověk byl vzor muže: vtělená šlechetnosť, spravedlivosť, skromnosť a nezlomný charakter. Všecka muka — a bylo jich drahně — snášel se stoickou chladností. Význačným rysem v životě jeho byla idealná mysl; tak na př. k nízké každodenní politice choval nepřekonatelný odpor, pokládaje ji za vypočítané šibalství, a věře pevně, že přímou osvětou lid nejvydatněji se vzdělá a nejjistěji domůže svých lidských práv. Jinoslovanským i cizím řečem učil se většinou bez mluvnice, čistě prakticky; bylť mocen ruštiny, polštiny, frančtiny, angličtiny, němčiny i maďarštiny. Zamilovanou jeho lekturou byli: Horác, Kollár, Hollý, Puškin, Chomjakov, Mickiewicz, Shakespeare, Byron, Goethe a Schiller. Jmenovitě Shakespeare, Puškin a Chomjakov byli Sládkovičovi miláčkové. Naproti tomu Petöfiho čítával nerad, pro jeho přílišnou prý smyslnosť.

Prvá větší skladba Sládkovičova jsou Sôvety v rodine Dušanovej, psaná v Dobrosoli 1843 — 1844. Heglův výrok: Das gemüt des menschen ist gross — der ganze Olymp versammelt sich in seiner brust, zahajuje tuto filosofující fantastickoallegoriskou báseň, apotheosu myšlenek německého filosofa. Sládkovič pokoušel se v ní vypsati princip dobra a zla, zosobněný v allegorických postavách všech duševných stránek lidstva. Ale poesie prchla počas takové práce a zbylo holé rozumování, jež čtenáře, v básni poesii hledajícího, sotva uspokojí.

V jeseni roku 1844. Sládkovič dýchal už opět rodný vzduch ve klidné vísce Rybárech. V tomto zátiší rozvinul se před ním ryzí život slovenský s velkolepým pozadím přírodním. Ale v prvých dobách pěvec toho nedbal. Duch jeho nořil se do nedávné minulosti, kdy chvějící se rukou třímal řádky Maríniny, jimiž vypovídala mu svou lásku. I jal se zpívati o všem, co za poslední leta jen mlhavě se chvělo v nitru jeho, a vyzpíval vše, co může pohnouti vznešenou, šlechetnou duši lidskou, nekonečným veletokem, který nezdál se míti mezí — ve své Maríně. Při posledních slohách jejích umdlený čtenář hlavu sklání a bezděky zamyslí se nad strofou 288., kde básník praví:

Čo bych tri večné spieval životy,
piesni mojej skončenia niet!

dokládaje:

no, mne nemožno bolo nespievať…

Osudy této básně nejsou nezajímavy. Bylo to právě r. 1845 — opět Jan Kalinčák vypravuje, — když jsem se vrátil z Dobrosoli a súčastnil se sjezdu tatrínského u našeho dobrého, rázného Hodže v Mikuláši. Bratr jeho Ondřej byl kaplanem. Tu dal nám čísti rukopis Ondřeje Sládkoviče zaslaný do Mikuláše, aby ho Tatrín vydal. Byla to Marína. Mládež byla v Mikuláši též početně shromážděna. Záležela většinou z vystěhovalců požuňských a jejich levočských přátel. Vedením Francisciho v Levoči utvořila si život nový: jsouc odkojena rigorismem Štúrovým, jenž neznal jiného žití, než žití za národ, zřídila si spolek Bratrstvo, jehož účelem byla skrovnosť, střízlivosť a — bezženství, aby mladíci zůstali neodvislí a mohli obětovati se jedinému cíli: působiť za národ. Proto nejedno oko pohrdavě měřilo nás čtoucích věci tak „lascivné“, jakými byly příkladem prvé tři slohy v Maríně:

Ja sladké túžby, túžby po kráse
spievam peknotou nadšený,
a v tomto duše mojej ohlase
svet môj je celý zavrený;
z vysosti Tatier ona mi svieti,
ona mi z ohňov nebeských letí,
ona mi svety pohýna:
ona mi kýva zo sto životov:
no, centrom, živlom, nebom, jednotou
krás mojich moja Marína!

Jako vy Tatry, keď oblak zlatý
na hory svoje hodíte:
tak ona duchom svojím mi šatí
tône v života úsvite.
Jako vy tam hor, božie plamene,
svetiel jste žriedla, fakle, korene:
ona blesk myšlienky mojej.
Jako vy, večné svetov zákony,
harmoníj božích čarovné tony:
tak tá mne os, zenit, koľäj!

Jestli sa city moje rozlejú
po srdciach v Tatrách žijúcich;
jestli ohlasy moje zavejú
kradmo do časov budúcich:
rodáci mojej duše, krajiny,
objímte obraz mojej Maríny
ľúbosťou svätých predmetov;
toho, čo spieva krásy dejiny,
nejali Lady rozmaríny —
on ľúbi ľúbosť všesvetov.

To arciť zdálo se naší tehdejší mládeži mrzké, neslovanské. Marína byla, ač jediná posud čistě lyrická báseň slovenská velkých rozměrů, ve mladých očích hříchem proti duchu slovenskému i budoucnosti, nebo, prý, kdo zaujat je za národ, nesmí zanášeti se takými věcmi.

Kalinčák sám zastal se tenkrát kaceřované básně, podporován byv jediné Hodžou. Ale časová efemerná horlivosť zdolala vše, a tito dva odpůrcové stáli tam osamotnělí pohlížejíce na hlavy, jež povážlivě potřásaly nad nimi a jich zbloudilostí. Sám Sládkovič dověděl se o celé proceduře teprvé r. 1862, kdy Kalinčák uveřejnil své Zpomínky v časopise. A hle! — týž končí o osudě Marínině — tak se časy mění. Junáci přec se poženili, mužský věk přinesl jiné názory, a titéž ozvali se v našich novinách, aby písně Sládkovičovy sebrány byly pro — Marínu.[114]

V tomto zpěvu básníkovy lásky je (dle vzoru Kollárova) červenou nitkou děva a v ní zosobněná domovina:

Možno mi tvojich úst sa odrieknuť,
možno mi ruky nedostať,
možno mi v diaľky žiaľné utieknuť,
možno mi nemilým ostať,
možno mi ústam smädom umierať,
možno mi žialiť v samote,
možno mi život v púšťach zavierať,
možno mi nežiť v živote,
možno mi seba samého zhubiť —
nemožno mi ťa nelúbiť!
(Sloha 41.)

Slovensko mladé, rodisko moje
i mohyla mojich kostí!
V tebe mám pekných obrazov dvoje
a dvoje veľkých ľúbostí:
jako je krásna tá moja deva,
jaká k nej ľúbosť vo mne horieva,
tak ty a k tebe, otčina!
Jako tys pekná, krajina moja,
jako mladistvosť milá mi tvoja:
tak pekná, milá Marína.
(72.)

Lásky k děvě jest odříci se mu, určenať jinému — on sám však nepřestává jí milovati, chtěje pojati celý svět idealný i realný, povznésti se kamsi v neznámou říš (208, 209 a j.), odpoutati se od všednosti (212 — 214) a nalézti náhradu za zničené blaho svoje v čisté lásce bezmezné, lidstvo, světy objímající:

Tvár svetolásky, všeobecnosti
dobyjme úzkej svojej ľúbosti,
to prsá naše nasytí!
(280.)

To je hlavní myšlenka básně, kterou však spíše hádáme. Neboť co je vlastně Marína? Směs opěvované lásky a touhy bez uměleckého rozvrhu, bez cíle a důslednosti, variace na všecky duševné nálady bez organické souvislosti, registrace všech možných nápadův a rozmarů, nejmalichernějších tak jako nejvelkolepějších, myšlenkový kaleidoskop se sklem z větší části mlhavým, ale diktovaný probouzející se, nevyspělou posud básnickou individualitou, duší hluboce poetickou, toužící a opět toužící vysloviti světu rázem vše, co bouří, nyje, hárá a lká v rozechvělém, vášnivě avšak nešťastně milujícím srdci mladém. Tedy erotická prvotina obrovských rozměrů, které ji učinili nemožnou. Krásných zlomkovitých sentencí dosť, lesklých kusých myšlenek mnoho, horoucího citu národního, slovanského, všelidského síla — ale vše nespořádáno, stavba chatrna, logický řetěz až běda, neorganičnosť, episodovitosť hodna středověkých napodobitelů rytířského eposu. Nemáš zde čarovné jednoduchosti slovanské písně, soustředěnosti výrazu, jenž by se krystaloval ve výroky časem nezměnitelné. Slova a slova! Básník cítí oheň, jenž hárá v jeho ňadru, ale neumí ho ještě vysloviť úchvatnou plastikou, vyhazuje ho sopečně, hrbolatě, spůsobem, který konečně přestává hřáti — a nudí. Ano, z celé Maríny zbývá místo aesthetického požitku holá nuda, a nebýti slohy poslední, odkládali bychom ji rozmrzelí. Nemáš zde topografické jistoty. Marně namáháme se určitěji sestaviť si okolí, ve kterém vše to se děje, což platí zejmena o polovici druhé. Tu již dokonce nevíme, kde to jsme. Zdá se, že nad zemí, kde juž ani oblaky netrou se o čela horských velikánů. Divoká větroplavba! Mystika slaví triumfy! Metafysické rozjímání básníkovo jen jen že nezabíhá v dogmatiku. Není to volné, hymnické nadšení, jež ve své chvíli rozpoutá se ve hrudi lidské od břehů gangesských k vodám Orinoka bez rozdílu, jiskra čisté lidskosti, nýbrž ve slova nepřirozeně bombastická, ve výroky superlativy překypující juž mísí se cinkot oltářných zvonkův a zavání kadidlo confesse. Cizí rhetorika, záplava slovná, nejasnosť, upřílišenosť, parafrase Heglovy filosofie, plýtvání obrazy, přesycenosť barev, nezáživná abstrakce, idealisování milenčino až směšné, v němž stíhají se nebásnická rčení, trivialné obrazy, tvrdé zvuky v nejněžnější náladě manýrovitě se opakující, a opět titěrnosť výrazu, nucená nálada pseudoplatonické lásky, nakupená přecukrovaná slova, tretky to nevyspělého vkusu básnického, snažící se nahraditi něžné líčení: větérkové, slavíčci, růžičky, kvítečky, hotová botanická zahrada — to je asi přiblížně znázorněný chaotický dojem Marínin. Ale nejen okolnosť, že nespoutané city vytryskují tu v nespoutanou báseň, ukazují, že Sládkovič je posud ve stadiu studia, než i forma básně. Kolísavého, vlastně žádného rozměru prosodického, pochybného rythmu slabik toliko počítaných posuzovati vůbec nebudeme. Vedlo by to k neodvolatelnému anathematu. Ale nelze neukázati na klapavý rým Marínin, jejž nahražují většinou buď stejnozvuké koncovky, buď assonance; plnozvuká souznění ženská byla v ty doby Sládkovičovi bezpochyby smrtelným nepřítelem.[115]

A přec Marína je plod v těch dobách neobyčejný, jakého ani česká literatura neměla.[116] Katarakt myšlenkový nekriticky bujně trýskající, blýská přec leckterou kapkou poesie božské. Nepravidelná, ale bohatá mluva v čase, kdy mluvnice slovenská teprve se rodila, kde nejen vzorů nebylo žádných, nýbrž vůbec ničeho podobného slovensky napsáno, erotická hloubka, volnosť výrazu, tehdy v básnictví českém nevídaná, kouzlo poesie romantické, jejímž prvým plodem na Slovensku objevila se právě Marína, byly příčinou lichotivých úsudkův o rozsáhlé básni, nejprvé pro obsah zatracované a posléze pro erotickou sílu přeceňované.[117] Vytýkáme jí úhrnem:

a) Chatrnou komposici celkovou. Čtenář nikdy neví, kde jest, a ví-li to náhodou, neví proč tam jest. O nějaké osnově ani stopy, leda může-li též nelad býti plánem.

b) Nevyspělosť básnického slohu. Anafory, antithese, otázky z počátku překvapují, později vždy hustěji se opakujíce, unavují; porovnání ze začátku svou neobvyklostí poutají, později nepřirozeností se znechucují; reflexe předem svou vřelostí uchvacuje, později nabývajíc jakési přepiaté manýry, mlhavosti, nepřirozenosti, sevšednívá; obraty a výrazy na začátku silné a drastické stávají se čím blíže ku konci, tím hrubšími, nepoetičtějšími, aestheticky nemožnějšími — špatná místy kopie mluvy Shakespearovy.

c) Četné reminiscence. Krasińského velkolepé rozhledy po kosmickém reji všehomíra, po pestrém kaleidoskopu vřavy světové, při vší ohromnosti a vířivosti jasné

a plastické, barev plamenných ale pravdivých, jsou u Sládkoviče mlhavy, přesyceny nemírným kupením, nepřirozeny umělecky neovládanou spoustou nesourodých obrazů: Goethe, Schiller, Mickiewicz, Puškin, Chomjakov, Kollár, ba i Mácha zanechali své dosti makavé stopy ve skladbě, která děkuje Slávy dceři ideu, pěvci Oněginově formu.

Za přednosť její pak pokládáme, že ukázala, kde poetická síla Sládkovičova osvědčí se nejlépe. Reflexe s veškerým ohromným oborem svým to byla, k níž Sládkovič tíhnul svou individualitou a jíž později se proslavil. Co pěkného je v Maríně, a co literatuře zůstane, jsou právě některé výroky o kráse, mladosti a lásce.[118] O nich platí, co poet zapěl ve sloze poslední:

Marína moja! tedy tak sme my
jako ty božie plamene,
jako ty kvety na chladnej zemi,
jako ty drahé kamene;
padajú hvezdy, i my padneme,
vädnú ty kvety, i my zvädneme,
a klenoty hruda kryje:
ale ty hvezdy preca svietily,
a pekný život ty kvety žily —
diamant v hrude nezhnije!

Konečně literarněhistorický význam Marínin záleží v tom, že zrušila šablonu, rozlámala pouta samozvaného pseudoklassicismu, zahájivši volné rčení všeho, co nesmírná říše poesie nazývá svým.

Vybouřená mysl Sládkovičova stávala se vnímavější pro své okolí. Hledala nový poetický ideal a hledala šťastně, neboť nalezla ho ve vlastním lidu. V Maríně Sládkovič zůstavil „kus své duše“, jak Mickiewicz praví; v Detvanovi zanechal nám kus duše svého lidu. Velká epická báseň Detvan zahajuje nové období ve tvoření pěvcově, Detvanem stanul na vrcholu své umělecké tvorby. Báseň neopěvá světodějných udalostí — nemáť jich slovenský lid; není mohutným eposem, jenž líčí velké skutky hrdinské, nýbrž prostou idyllou, v níž básník, veden jsa geniem svým, hlásá, jak v útrobách lidu zneuznaného, zanedbaného, potlačeného klíčí, hýbe se, vzrůstá ruch mocnou přírodou chovaný, který slibuje do budoucnosti vše, čeho nedopřála mu nepřízeň časův. Ano, šeptal-li Tassovi, Tankreda v Osvobozeném Jerusalemě opěvajícímu, anděl do ucha roje myšlenkové, Sládkovičovi šeptala je příroda.[119]

Detvan putoval jako jeho předchůdce dlouho světem bez odpočinku, až octl se v rukou Kalinčákových, jenž byl tehdy professorem v Modře. Kalinčák odevzdal ho dru Hurbanovi, který, poznav cenu básně, otiskl ji v V. ročníku svého alm. Nitry r. 1853.

Švarný Martinko Hudcův bezstarostně tráví mladé dni v rodišti svém Dětvě a miluje Elenu, nejkrásnější děvu z celého okolí. Matěj Korvín král (do jehož doby děj spadá) loví na blízku. Martin, jsa potulkou v lese, zahlédne sokola, který vrhá se na mladého zajíce. I nerozmýšlí se dlouho: sokola zabije, a zvěděv, že je králův, nese mu jej. Královi statný junák se zalíbí; pravíť mu usměvavě, že v rodisku jeho chytí si hezčího sokola. A lapil! Neboť verbíři odvedou Martina a vřadí jej do pověstného černého pluku.

Básník zahajuje svou pětidílnou idyllu (Martin, Družina, Slatinský jarmak, Vohľady, Lapačka) významnými verši:

Vo víchricach žitia, v tvrdých časov boji
ten ľud svôj pozrime, vrstovníci moji!
Veky nám uchytia ty svitania žiary,
zmiznú, jako v dyme obeť na oltári.

Jako obeť stlejú — bodaj by len stlely,
aby sme svet nový, vek slávy videli:
leš dúhu nádeje ktože z nás neľúbi?
a let sokolový, a zelené duby?

A drumble dievčej žiaľ, a spevavé pole,
a jarú družinu, a nebové hole,
a voľnú, svetlú diaľ, a mohutné sily,
a tichú dedinu bysme neľúbili?

Oj, veď každá krása len chvíľočku žije,
a sladká hodina len jeden raz bije;
krásy krás boja sa, čas času sa bojí:
v slovenské doliny so mnou bratia moji!

A juž jsme v dětvanských dolinách. Kolem nás strmé štíty zbojnické Poľany, skaliska, jež tratí se v oblacích jako by nebe schytiť chtěla: kolem nich bujné lučiny, hadící se pěšiny a stezky ovčí, čarovný výhled na hory, úvaly a hvozdy, na sto dolin, v nichž na sta dědin leží. Klid, jenž vládne všude, ruší pouze vzduchem vlnící se táhlé zvuky fujary, a zádumčivý hlahol kovových zvonců stád. V „lehounkém skoku“ putujeme řadou drobnomalebných genrových obrázků. Máti žne a dítko její kolébá šum listí stoletých dubův a pěkná matčina píseň. Je neděle. Slunce zapadá. Na zelené pažiti skotačí ve hrách hezké děvy dětvanské, zpívajíce: odňaliť slunci zlaté hodiny, aby her jich nebouřilo. Krásná Elena je středem jejich; zpěvem přivábí za nedlouho svého statného Martina, jenž ji uchopí, zatočí se dvakrát v tanci a zmizí. Vidíme jej na široké skále. Šel nevěda kam, poskočil si nevěda proč, zahrál si na fujaru neznaje k tomu pohnutky. Jde za pudem svého srdce. Dumné hlasy jeho fujary pohybují mladými vrcholky javorův, a rozléhajíce se po dolinách, zvěstují, co proudí hrudí Martinovou; potom znenáhla tichnou a

pokojík si posteľ popráva
na mladistvej jeho tvári:
pomaly hlasy jeho sa mocú,
vždy mu temnejšie oči bliskocú,
prsty na dierkach len blúdia,
fujara padá — i lakeť padá —
trávou sa prestre postava mladá,
v zrakoch driemoty sa budia.

A lísťa šumí nad jeho hlavou,
tôňa chladí dňa sparňavu,
materia dúška s ďateľnou trávou
dýchajú naň moc voňavú;
ostatnie v duši obrazy hasnú,
mhla ide zastreť veselosť jasnú,
cit za citom v ňom sa lomia —
nič v ňom už nehrá — všetko učúchne —
až slabosť mocná z ticha vydúchne
i ostatnie povedomie. —

Noc. Salaš. Jsme na štítě zbojnické Poľany, kolem rozválená skaliska, na nichž bledý svit měsíčný se mísí s příšernou tmou, dudy hrají, družina tančí, bača starý otáčí rožeň s beranem nad dotlívajícím ohněm. Výjev to démonické krásy, jenž působí jako obraz Doréův. Zoře jen chvíli zlatí štíty horské, čerstvá rosa jen že počala perliti se v záři probřeskujícího východu, který stříbrné pruhy leje na vodu zeleného Hronu. Pastýř troubí na třešňové polnici, a jako čarovným prutem víří, šumí, hlučí kolem nás slatinský jarmark a zároveň národní slavnosť slovenská. A opět jsme v tišině, na prosté lavičce před domem, úchvatné popisy zjevu dívčího střídají se s mohutnými apostrofami citů, myšlenek, tužeb junáka slovenského, který loučí se s milenou na vždy. A juž jsme zase ve zpěvném proudě veselého, skočného života: ostruhy břinčí, zpěv a výskot zaznívá, basa bručí, klarinety pronikavě piští i roztomile dudlají, housle pláčí bolnými, třesavými tóny a cimbál zvučí v to vášnivě — švarná družina verbířská loudí hochy do svých řad, děvčatům, jež zvědavě na prahy se tlačí, matou hlavy, a matkám vyvolávají kletbu na rty. S tou vábivou družinou i náš junák zapadá.

Je kreslen genialně. I co do povahy, i co do zevnějšku, i co do idealného významu svého. Martin je zosobněná letora slovenského lidu: na vojnu musel jíti, poněvadž smiloval se nad zajíčkem nevině pronásledovaným. Ví, že nezasloužil toho, vidí však, že neodvratně jest mu zanechati šedivého otce, plačící matky, zlomené Eleny, hor, lesů zbojnické Poľany, a proto jde s myslí klidnou. Ale původního typu svého nenechá, krále se neleká, volně vypravuje, čeho vládce si přeje. Loučí se, ač nerad, se svou huňkou, fujarou, opaskem, podrobiv se osudu s hrdým sebevědomím; ale valašku (hůl o sekerce) si nechává, a vrkočův, okrasy přírodou mu dané nedá si ustřihnouti —

Hej, bysťu svetu, ani kráľovi! —
Radšej dolu celú hlavu…

Bez nich by moja Elena milá
Martina svojho ver neľúbila —
takú ovcu ostrihanú!

A právě tak dokonale líčena Elena. Nenajdeme jí ovšem, jak Kalinčák praví, takou, jakou básník ji zde líčí, nikde ve skutečnosti; ale najdeme ji přec — v Detvanovi. Je to samorostlé, krásného srdce dítě horské. Šuhaje svého miluje nade vše, i nad starou máti. Jedinký večer zamešká-li a neobjeví se „pod stěnou,“ hledá jej v lese, hledá jej na jarmarku, nevidí Matyáše ni jeho nádhery královské, nemá smyslů pro žádnou jinou věc. A což útoky přestrojeného krále jak srdnatě odbývá! Ani bychom jí toho nepřiznali, když s Martinem opět sedí na zápraží, laškuje, zdobí jej kytkou, probírá se v jeho vlasech, hraje si s kulatým jeho kloboučkem, netušíc, že to poslední šťastný večer. Zvěděvši o odchodě milencově, vypukne v zoufalý pláč — chce s ním, jen s ním do světa: „Oj, ale mati, mať moja!“ připadá jí, i zůstává sama, osiřelá.

Přednosti poesie Sládkovičovy lze zde znamenati hlavně ve dvou stránkách: v líčení a reflexi. Ve plastických líčeních lidu, jeho žití, zevnějšku ba i pohybů těla v záchvatech rozkoše a žalu poet je mistrem drobnomalby; slovo v pravo — slovo v levo, a juž hotova osoba, obraz, scena, myšlenka krásně, drasticky, velkolepě. Srovnejme jen opět Sládkovičovy popisy v Detvanovi na př. s titěrnými, bezduchými, vypočítanými kresbami velebených idyll Vossových: hajduchování (slovenský tanec od zeme zvaný), Martinův oděv i postava, gajdy (dudy), Martinovo usínání, hafan jeho Belko, divoká Poľana, koliby (boudy) valachův a bačovy, vatra (oheň), zoře, noc, a zvláště rozkošná drumble (moravská grumle), vohľady (námluvy), cigánští muzikanti i verbíři — vše hraje barvami životními, vše produševněno myšlenkou. Janka Krále Ľudevít Štúr zamiloval si jmenovitě pro jeho píseň Dvanásti na krčme muzikanti hrajú (otištěnou v alm. Nitře II). Ale jaký to rozdíl co do plastiky a svěžích barev! Kráľovo líčení vypadá proti Sládkovičovu jako mlhavý obraz. — A když byl vylíčil svoje postavy, Sládkovič jme se oceňovati svět slovenský, jeho snahy duševné, jeho krásu, jež zápasí se skutečností. A jak soustředěna, i v nejbujnějším rozmachu logicka a přirozena je tu reflexe proti básni předešlé!

Ať už charakterisuje lid podtatranský slovy:

Lebo to má ľud ten špatnokrásny,
že radosti v bôľoch spieva;
zdá sa ti, že je nad šťastných šťastný,
zdá sa, že v žiaľoch omdlieva:
a tak je. Jeho cit žiale tuší,
o ktorých jeho svedomie čuší,
ktoré v ňom len múdri znajú;
život jeho, ten vždy se smeje,
strach mu je cudzím — cudzie nádeje,
čo svet ten náš previevajú.

„Zaspieva mu vtáča na kosodrevine“,
on cíti, čo vtáča spieva:
„Čo komu súdeno, veru ho nemine“,
to čuť v speve sa domnieva;
zdá sa mu, že niet krem bied zdedených,
žije v radosťach nepremenených
tak jako žil v nich jeho ded:
minulosť peknú sám si vybájil
a budúcnosť mu cele zatajil
nezvedavý jeho pohľäd.

Za čím obyčaj žialiť, požiali,
čím baviť, tým sa zabaví,
spieva, čo staré matky spievaly,
reč pradedov svojich vraví:
a hneď jako blesk hromov zakľaje,
koho klial, tomu zas šťastia praje,
hneď v búrach je, hneď má pokoj;
hneď v dolinách sa tichých osadí,
hneď vrchmi lieta sťa orol mladý —
jako i ten Martinko môj —
(17 — 19.)

anebo jinde:

Neodťahuj sa od kvetu lipy,
že vidíš dub už s žaluďom;
cudzie ťa nikdy nesmiera vtipy
s naším slovenským osudom!
Musí sa v mále dokázať verným
večne kto nechce zostať mizerným,
musí pučať, čo chce zkvitnúť;
kto, keď počuje žalmy škriváňa
a ligotavú hvezdičku rána —
neverí, že musí svitnúť?!
(60.)

nebo ať líčí obraz společnosti slovenské, jakoby sám Rafael trpící tváře těch roztracených lidí byl na plátno vyčaroval, či Fidiáš vyřezal z kosti slonové:[120]

To je tá kliatba nášho života,
to netopierstvo osudov,
v ktorých sa k nebu od zeme motá
mizeráctvo našich bludov.
Tá podlosť medzi duchom, prírodou,
medzi otroctvom, medzi svobodou,
medzi špatou, medzi krásou;
keď nevieš, čo si? nemreš, nežiješ,
len sa od skaly ku skale biješ
po jazere bľädých časov.

Oj, videl som ja velebu slávy
na žitia toho výšinách,
videl som krásu tichej dúbravy,
ľud blahý v biednych dolinách;
videl som, moji druhovia, seba
ďaleko zeme, ďaleko neba —
oj, srdce mi divo búcha!
A zašiel bych sa v tejto nevoli,
čo by ste vy tu so mnou neboli,
vy — a voľnosť vášho ducha — —
(176, 177.)

nikdy nehledá života slovenského ve Váhu, Hrone, v závratných vírech, ve kroužení sokolově, v letu orlově, na Kriváni a po Tatrách, nýbrž ve skutcích, v životě, v duši. Postavy Sládkovičovy nejsou králové, ani dvořané, ani lesklý, tupý, zpupný svět „vyšší“, nýbrž prosté děti zbojnické Poľany hory bez tak řečené kultury, obdařeny toliko přírodou a následující pouze svého dobrého genia. V této jednoduchosti je právě Detvanova velikosť. V tom Sládkovič neměl vzorů, v tom jest original.

Tím naznačili jsme asi, proč Detvan je nejcennější básní školy Štúrovy, a proč Sládkovič stal se nejen prvým pěvcem než i miláčkem Slovenska.

Ale jako arcibásni jeho nemožno upříti homerovské plastiky v líčení, soustředěnosti, jasu, mohutnosti reflexe, jako bezmála každá jeho sloha je malým světem myšlenkovým, půvabnou miniaturnou skladbou: právě tak nelze popříti, že básník neměl generalisačného talentu, který jevil by se v komposici celkové, ony zlomky seřaďující v souměrné, imposantné dílo umělecké. Ejhle, charakteristická komposičná nehotovosť i ve chloubě poesie slovenské! B. Janda napsal r. 1868. o Detvanovi: „Žel, že báseň ta ostala kusá, bez konce a rozpletení; patrno z počátku jejího, že byl velkolepý plán, jemuž osud nedopřál provedení.“[121] A je v tom mnoho pravdy. Než příčina nevězí v osudě, nýbrž v básníkově povaze. Sládkovič byl veskrz lyrikem, a že jím zůstal i ve svých básních epických, Detvan jen znova potvrzuje: jeho chudý děj, nedostatečná stavba a kusé provedení, jeho přehojná rozjímání, sama o sobě krásná sice, ale do výpravné básně vůbec a do zpěvu ze století XV. (chce-li býti aspoň přibližně historicky možným) už svojí anachronistickou povahou nikterak se nehodící. Ovšem možno zde s úspěchem omlouvati básníka, že Martin, byv vytržen ze kruhu rodinného, urván od ňader své „milené, strojné Eleny,“ vypuzen ze přírody, která dýchala jeho hrudí, přestal býti Martinem, že pro své okolí, svůj svět, s nímž srostl, i pro ten život duševný, který sám si stvořil, je ztracen nadobro již dle slov Hálkových:

Oklesťte jej, přesaďte jej,
a život jeho zmařen —

ale to vše nezakryje zřejmých vad komposičných. Detvan není báseň klassická, nenáleží literatuře světové. Proto však není obmezena na úzký kruh své otčiny. Neboť je-li úkolem poesie produševniti veškeru bytosť, zvěčniti veškeren ráz světa, z něhož vyšla, Detvan tomu dostál skvěle. Jeť v něm výtečně vylíčena slovenská příroda, slovenský lid, slovenský svět duševný. Tvůrce jeho právem končí nejmilejší ze všech svých prací poetických verši:

Rod môj, ty ľúb si svojho Detvana:
v ňom duša tvoja je zmalovaná —

neboť poet je v něm svému lidu právě tak velkým filosofem jako nedostižným malířem.

Po Detvanovi celé desetiletí Sládkovič mlčel. Jednak všední starosti hmotné, jednak soustavná štvaní nepřátelská zachmuřují ducha jeho, nehledě ani ku všeobecné apathii let 1850 — 1858. V bujarém mladém věku složené básně žádný pozdější jeho výtvor nedostihl více.

Prvý z nich je delší epická Milica, jejíž děj čerpán z dob poroby srbské, poprvé otištěná v alm. Concordii 1858.

Krásná Milica sedí u kolovratu a přede. Zadumá se a na okno zamlžené prstem kreslí kříž — kříž to Srbínov — a pod něj píše J — jméno svého junáka. Stařičké matce Heleně, která ji překvapuje u ztichlého kolovrátku, vysvětluje v nesnázích, žeť to symbol spasení se jménem Ježíšovým. A chaloupka dále hrčí usilovnou prací. Zapadající slunce zlatí břehy Sáviny, a Milica vychází ven, nepokojně čekajíc na svého Jefréma. Máti juž dávno ve spánku, hvězdy rozsypaly se po obloze, a on konečně vynořiv se ze tmy noční, spočine na ňadrách prudce se dmoucích. Než ihned opět odkvapí, zanechaje milku v slzách, které ještě ráno tkvějí na jejím líci, když matička ji bledou probouzí po noci probdělé. — Valy bělehradské zahalila tma, hlásník z minaretů naposled zařval svou modlitbu, a v kavárně u Bílé hvězdy baví se hosté srbští i turečtí. Statný jeden junák divoce stíhá zrakem svým Moslemíny, a v nastalé záhy šarvátce skolí nenáviděného z Turků. Vše se rozprchne — zlý baša hrozně řádí — otce vrahova vrhá do vězení — milku jeho Milicu násilně dává odnésti do haremů sultánových. Děvu hrozný nepokoj mučí ve skvostném novém šatě a nádherných komnatách; hledá spasnou cestu ze svého vězení, ale nenalezá jí. Umdlena se vrací, trhá ze sebe šat i drahokamy, a naslouchá zpěvu své otrokyně. Vše ticho — černá služka za zpěvu usíná — Milica skočí — na chodbě skolí strážného otroka, a mizí ve tmách.

Noc už sa jasní, a z poza hája
zabronely mladé zore:
na sivku videť leteť šuhaja
s mladicou ku Čiernej Hore.

Lyrická místa básně jsou překrásná, nejedna episoda překvapuje silou výrazu a plastickou názorností, dívka, hrdinka básně, líčena barvami utěšenými: jen žel, že tak hojný živel lyrický do výpravné skladby nenáleží, episody báseň výpravnou nečiní, a Milica není dívka srbská. Komposice je neuspokojiva, děj v prvé polovici se vleče, neodůvodněně náhlý konec pak nejen překvapuje, nýbrž zaráží — effekt, jejž Sládkovič jím chtěl dosíci, zvrhá se v povážlivou vadu komposičnou. Charakteristika Jihoslovanů konečně prozrazuje nedostatek vlastního názoru; není to ono skvělé líčení lidu slovenského, jež zůstává nepomíjitelnou krásou Detvanovou: ni Sávy, ni Bělehradu, ani Černé Hory Sládkovič neznal leda ze knih, které v epice nikdy nenahradí přímého seznání poetické látky.

O památném národním sjezdě sv. martinském 6. a 7. června 1861 Sládkovič byl vyzván za všeobecného nadšení, aby ty slavné okamžiky zvěčnil ve velké písni. A Sládkovič po nedlouhé době skutečně vydal Svätomartiniadu, národní epos ve třech zpěvech (Svätý Martin, Turíce, Martinská hus), vlastně však dlouhou politickou píseň. Je přirozeno, že přítomný politickosocialný děj, žijící osoby, slavnostné řeči, četná usnešení atd. opěvati s aesthetickým zdarem nemožno. „Was unsterblich im lied soll leben, muss im leben untergehn!“ Významu časového i kulturného, který podmíněn je místním vlastenectvím, ovšem nelze upříti eposu Svätomartiniadě, ale jinak náleží juž jen literarné historii. Než neposuzujíce ani látky básně, už její volné řádky nerovných slabik, neurčité, trhané slohy, vlastně odstavce bez ladu a skladu se kupící, myšlenková směs velmi různé ceny činí ji prací též jinak pochybenou. Nebýti případného líčení některých osob a výjevův, a horoucího zápalu Sládkoviče nikde neopouštějícího, skladba sklesla by pod měřítko poetické.

A pieseň slávy? — Ktože tú dospieva?…

R. 1866. Matica slovenská se usnesla oslaviti třistaletou památku slovanského hrdiny Mikuláše Šubiće Zriňského. Z té příčiny vydala slavnostný Pamätník, obsahující stati dějepisné o době Zriňského a básně o hrdinském jeho činu. A opět to byl Sládkovič, který, byv vyzván, jal se opěvati jihoslovanského bojovníka ve velké epické skladbě Gróf Mikuláš Šubić Zriňský na Sihoti. Tendenci básníkovu poznáváme ze dvou sloh začátečných (jimž předesýlá Kollárovo: „My sme dali Uhrům Zriniho,“) a strofy poslední.

Spievam na zrúcaninách hymnu slávy,
milovník mieru, chválim boj krvavý.

Hlavu odťatú venčí pieseň moja,
velebí slabých, ktorí popadali,
žehná skončenie prežalostné boja,
ba, sebävraždu pieseň moja chváli,
viac mi nekoľkí, než tisíci stoja,
a tí velikí prichodia mi malí,
baránkovia sú mi levovia diví,
živí pomreli, pomretí sú živí!

Žiaľu niet v plači detvy o sirobe,
škody niet v smradnom shorenísk popole,
smútku niet tam, kde leží hrob na hrobe,
bôľa niet v ťažkých okovoch nevole,
kvíľby niet v temnej pohanskej porobe,
vzdychov niet, bodlač len kde rodí pole;
nič výsledky, nič budúcnosť a telo:
dej slavný v sebe sám je večné dielo!

Tristo rokov! tristo rokov v zajatí
ležal Mikuláš gróf Šubić od Zrína! —
Už ide domov — tešte sa Horvati,
už ide — teš sa slovanská rodina:
my „Uhrom“ sme ho nedali, — hľa vráti
to, čo vzali nám, ruka Hospodina!
Hej, učiť ide svôj národ vojvoda:
kde žiť nevoľno, tam umreť svoboda!

Báseň opět oplývá myšlenkovým bohatstvem a malebným líčením, ale také opět postrádá epické ráznosti, historické a lokalné barvy přes patrná studia básníkova až do detailů jdoucí, a umělecké komposice. Gróf Mikuláš Šubić Zriňský je holé, dějepisné vypravování známé události na hradě Sihoti, vypravování nesidealisované, dramaticky nezauzlené.[122] Tu ani sebe krásnější mluva básnická ani lyrický vzlet nezaplaší nudy, zející ze skladby kronikářsky osnované a ne ze vnitřní tvůrčí pohnutky básníkovy, nýbrž na zakázku zhotovené.

Menší básně Sládkovičovy (nehledě ku skládáním církevným) jsou po výtce dvojí: reflexivné a vlastenecké. Z těchto výtvorů vidno nejlépe, jak cítil se Slovenskem i celým Slovanstvem, jak každá jejich touha, každá radosť i žal ozývaly se strunami jeho varyta. Duch Sládkovičův s touž horoucí, veškeru bytosť pronikající láskou objímal ubohý slovenský lid, s jakou zalétal na slovanský jih, Balkán i Černou Horu, s jakou lnul ku královské Praze, s jakou jásal mátušce Moskvě vstříc. Láska, neskonalá láska byla duší jeho — proto byl tepnou národa. Znamenitější přemítavé skladby (jako jsou: písně Hojže Bože a Letel mladý sokol, Hron, Preobrazenie, Roky a veky [až na zbytečný oddíl poslední], a labutí zpěv Za tureckej vlády), elementarná síla a opět k srdci mluvící něžnosť řadí k nejlepším pracím toho druhu. Jiné drobné básně jsou skvostné plody vlastenecké lyriky; ne snad onoho bezduchého klinkání, které v Čechách po Kollárovi přivedlo poesii ad absurdum, nýbrž písně orlího vzletu, plny ohně a síly, a práce trvalé ceny nejen národní svým významem, než i umělecké svými drahokamy myšlenkovými. Sem řadíme zejmena: More, Krajanom, Ohlas, Zaspievam pieseň o svobodnej vlasti, Novembrovou dumu, Pozdrav, To české tábory, a především nadšenou báseň Černou Horu, filosofický názor básníkův o mladém Slovensku Nehaňte ľud môj,[123] a Omladinám, modlitbu mládeže slovenské. Jí to zapěl zvuky nádhernými:

Na smutných poliach požuňských stály my,
keď o Slovensko prvé kostky hraly,
titanský vrah stál pred nami malými,
jím hrôza triasla, my sme sa nebáli.
Odkiaľ smelý ten zápal? — Nám velelo
Ľudovítovo bohatierske čelo!

Dospelá junač! dnes už bežíš sama
v hromady, čaty, skupštiny, tábory,
rušiaš už napred vlastníma nohama
a vlastnia k sláve päsť vám dráhu borí:
a muž do muža čoby ste odvisli,
viseť budete, ale — neodvislí!

S ní to loučil se prorockou závětí:

Učte sa, mládež, nové časy staly,
dosiaľ len slavní boli tí, čo bijú;
my sme robili, jiní si písali —
zlodeji, lhári — našu historiju:
učte sa, cvičte, bo vymrú poeti —
beda nám v hrobe, otcom nemých detí!

V ostatních pracích z doby poslední jeví se juž křídlo nalomené.

Že pak i Sládkovičův genius měl slabé chvíle (jak dosvědčují básně: Potecha, Žaloba, Mládenec, K Nitre, Ctibor, Opilý svet, překlady z Goetha a Chomjakova, a j.), není na újmu jeho velikosti: i přes to zůstane Kollára nemenším věštcem a větším poetou.

Sládkovič nemá v moci verše, který je kolotavý, ani rýmu, jenž je plazivý a nezvučný, ale slovo, mluvu. Nepřehledná stupnice ryzích obratův a jadrných idiotismů lidu přímo z úst vzatých — od nejněžnějšího ševelu po mohutnou bouři — jest jeho původním bohatstvem. V tom z jeho vrstevníků jen Botto může s ním závodiť, a v té příčině Sládkovič má asi podobný význam v poetické produkci slovenské jako Goethe v literatuře německé.

„Spevec severa, brat duše mojej“ Ondřej Sládkovič přivolal Puškinovi juž v jedné ze svých prvotin, a zapěl dobře. Neboť mutatis mutandis lze o něm říci táž slova, kterými Gogol charakterisoval předního básníka ruského: Заключилъ въ себъ все богатство, cилy и гибкocть pyccкaгo языка. Bъ немъ oтpaзилacь pyccкaя природа, pyccкaя дyша, pyccкій языкъ, pyccкій характеръ.[124] —

Pěvec pohronský byl nejspecifičtější básník slovenský. Hollý následoval vzory antické; Kollár formu vzal od Petrarky, obrazy tíhnul k Dantovi; Sládkovič byl proniknut nejvíce Puškinem, tedy Slovanem. Oni dva nikdy nevzkřísí v masse lidu vlastního takové nadšení jako na př. Béranger u Francouzů. Sládkovič pronikl z nich v té věci nejhloub. Ale co do formy ani prvý, ani druhý, ani třetí.[125] Zde vévodí Samo Chalúpka.[126] Narodil se 12. února 1812 v Horní Lehotě, dědince na zvoleňském Pohroní. Pochází z rodiny, jež vynikala literarným působením a slovanským rázem. Otec jeho, po 40 let evang. farář hornolehotský, i starší bratr Jan byli spisovatelé; onen básněmi, tento jakožto prvý co do času dramatik slovenský jsou známi. Osmiletý Samo byl vypraven nejprve do gymnasia gemerského. Úpadek školstva uhorského v ty doby byl zřejmý i na malém gymnasistovi: mimo skrovné papouškování několika vět latinských a maďarských nepřinesl si z Gemera ničeho. Podobně prospíval druhý rok na německém ústavě kežmarském. Po té však nastal obrat v jeho vychovávací methodě. Učitelé Chalúpkovi, známý Jan Blahoslav Benedicti rozumným interpretováním děl klassických, a Matěj Slavkovský hojně poskytovanou lekturou slovanskou, uvedli jej na pravou cestu. Následující léta na školách rožňavských ztrávená byla sice Chalúpkovi trpkou zkouškou, jednak pro maďarisatorské řádění tamního professora Mišpala, jednak pro pseudoklassickou manii professora Farkaše, ale i počátkem jeho literarné dráhy, na niž jej uvedla Slávy dcera zde seznaná. Pobyv pět let na lyceu požuňském, odebral se r. 1833. na universitu do Vídně. Bylať doby té studia na německých zahraničných universitách zapovězena. Po roce byl vysvěcen a stal se kazatelem v Jelšavské Teplici, kde zůstal do r. 1840., oženiv se s Eufrosinou Turanských. R. 1840. pak zvolen evang. farářem v rodišti svém Horní Lehotě, kde působí podnes.

Prvé básně, jež vytištěny vůbec na Slovensku novou slovenčinou, byly básně Chalúpkovy. Úsečné, vzletné ty písně šly od úst k ústům, za nedlouho byvše ošatěny melodií, a zpívají se posud s neumenšenou zálibou. Znárodnělé zpěvy Nad Tatrou sa nebo kalí, Na kráľovej holi, Som vojak od rodu, Trúby trúbia, Koníku môj vraný a Veje vetor, veje od Tatry k Dunaju zná každý Slovák. Jméno Chalúpkovo stalo se tudíž záhy popularným v četných almanaších, zábavnících a časopisech. Sebrané poetické skladby jeho vyšly nákladem Turza-Nosického a Čipky (pod pseud. „více ctitelů básníkových“) r. 1868. v Baňské Bystrici. Ve sbírce ponechán z piety k básníkovi zvláštní jeho pravopis, odchylující se od Hattalova, a ještě jasněji objevující hláskoslovnou povahu slovenčiny, i blízkou její příbuznosť s ruštinou. Od té doby Chalúpka nevydal tiskem básně žádné až roku 1875. (v Orle) epickou Odboj Kupov,[127] ač v rukopise chová sbírku novou.

Básně Chalúpkovy lze rozvrhnouti na dvě skupiny: epické z látek historických a prostonárodních (básněny po výtce ve formě balladické), a lyrické písně vlastenecké i milostné. Kromě nich jedna skladba rázem svým je osamocena ve Spevech Chalúpkových, nenáležíc ani do jedné, ani do druhé skupiny. Je to největší a zároveň snad nejzdařilejší báseň Chalúpkova slove Mor ho!, kterou vezmeme do úvahy na místě prvém.

Konstancius, císař římský, přitáhl r. 368. s mocným vojskem do Pannonie potrestat jak sousední národy pro loupežné nájezdy na panství římské, tak Slovany tam osazené, kteří zbraní dobyli si svobody a vyhnali cizáky je utiskující. Vidíme pyšného cara pod hradem Kamencem (nedaleko Petrovaradína) uprostřed skvostného ležení, a před ním hrstku vyslanců slovenských, již vysvětlují čin lidu a nabízejí chleb a sůl. Uražený car nevezme darův a velí poddati se bez milosti, neboť on pánem Říma a Řím je pán světa. I zavířila krev slovenská divoce — meč zaleskl se v pěsti každému junáku, a s hromovým výkřikem „Mor ho!“ vše rázem na cara se vrhá. — — Zasurmily surmity, tábor mžikem byl na nohou, a četa slovenská kolem dokola záhy obemknuta nepřehledným davem sveřepých bojovníkův. Ale junač nepočítá vrahů na bojišti — jen bije a hubí… Než nezůstal ani jediný, jenž by byl zvěsť donesl bratrům z krvavého pobřeží dunajského, že zhynuli všichni, že každý odpočívá na junácké posteli — na kopě vrahů, zbitých jeho ocelí. Car, jenž při prvých zvucích polnice zbaběle prchl za nahé meče své tělesné stráže, studem jsa polit stojí nad vítězstvím — bezduchými hromadami svých, tou hrstkou zkosených…

Účinně stupňovaný dramatický děj je protkán mohutnými sentencemi, které podány jsou s neobyčejnou silou a úsečností. Ze stanoviska národního posuzujíce báseň, musíme doznati, že i děj lidu slovenskému v jeho odvěké porobě je sám sebou nad míru sympathický, i četné jadrné výroky, jež analogicky idealisují také nynější poměry slovenské, nejsouce pouhou blýskavou frasí, nýbrž historicky věrny a krví slovanskou nesčíslněkrát za pravé skropeny, působí jako jiskra elektrická. Z hlediště aesthetického pak Mor ho! je neobyčejně zdařilou tendenčnou básní vlasteneckou, která svému cíli obětuje sice barvu i možnosť historickou, ale veškerým svým effektným složením utváří se v deklamatorné unicum. Česká literatura podobné skladby nemá.

Z dalších Chalúpkovýeh básní výpravných vynikají zejmena Muráň a Starý väzeň.

Mladičká Marie Siečich, krásná vdova po Štěpánu Bethlenovi, loví rybky na zlatou udici, a švarný Vešelín s družinou svou tudy jedoucí chce ji zajati pro zrádu na zámku Muráni, jehož ona vládkyní. Ale pyšná žena jej vyzývá, aby hradu dobyt si přišel sám. Od té doby však vídávati za soumraku u potoka mladý párek. A Vešelín skutečně dobyje hradu, avšak bez krveprolití — neboť za noci Marie vpustí jej do své ložnice a za vůdcem veškero vojsko po žebřících vnikne do zámku, přepadne posádku povstaleckou a dobyje Muráně.

Hoj, zahraly s valov delá
a s väží surmity:
už ti je ten pevný Muráň
kráľovi dobytý.

Hraly, hraly, prehrávaly
do bieleho rána —

a ráno „starý mníško“ Marii s Vešelínem ruky svázal navždy.

Jak epické tak lyrické momenty básně dosvědčují znova vkus i jemnocit básníkův. Historickou událosť podal v lehounkých střídavých trochejích balladicky hladce i plasticky.

Děj Starého vězně, vzatý z dob Svatoplukových, je tento:

Župan černohradský zamiloval si spanilou chudou Ilonku.

Mať ju vychovala
biednym vdovským chlebom,
roveň si nemala
pod tým božím nebom.

Zatím však, co vytáhl do boje proti Maďarům, příbuzní jeho, netrpíce ve slavném rodě chudé dívky, srazili Ilonku s vysoké skály.

Lovili rybári
ryby na Dunaji,
videli Ilonku
tonúť popri kraji.

Vynesli ji, vypiali jehlici ze zlatých vlasův a roznesli zvěsť o její smrti. Župan černohradský zvěděv o záhubě své milky, z pomsty vyvedl Maďary na hrad své župy. Než v zápětí přihnal se král, Maďary pobil a župana dal zazdíti do věže, kde jej popi zakleli na věky. Vězeň seděl tam sto rokův i jeden, když tu pasáček, žena se za krásným ptáčkem, přiběhl ku vězení a zarostlým oknem za mříží spatřil lysého stařečka. Páni černohradští dali prolomiti skálu — vězeň líčí své neštěstí, popu pravoslavnému se vyzpovídá a v prach se rozpadá.

Povaha vězňova, který stal se z pomsty za vraždu na milce jeho spáchanou zrádcem svého rodu, kreslena virtuosně. Vypravování imponuje svou jednoduchostí.

Ku zdařilým pracím tohoto cyklu počítáme ještě básně Turčín Poničan a Boj pri Jelšave, úsečné zpěvy z válek tureckých na území severouhorském, a Križiaka, rozkošnou romanci. Bomburovi vadí konec, Všeslavovi tendence příliš na odiv stavěná.

Zajímavým oddílem jsou ve sbírce Chalúpkově básně opěvajíci život hajducký. V nich Chalúpka je ve svém pravém živlu. Mají zvláštní ovzduší, tklivé, dumavé; šum borů, vůně smrčiny, veškeren báječný ruch i ticho hvozdů karpatských dýše z nich na nás, a v to zní básníkovo slovo, kratičké, aforistické, ale tlumočící všecky idealy zuboženého lidu, který v bájných postavách vytoužil si náhradu za ztracený svůj sen o štěstí. Ať Junák charakterisuje ostatní.

Dvanáct junáků po nešťastné potyčce na Králové holi, kde bili se s třemi četami vojska, třemi župami, sedí kolem ohně mezi nebetyčnými skalami ve hlubokých lesích. Nejznamenitějšího mezi nimi není více, i sokol, který vyletěl do závratné výše nad ostré útesy skalné, marně pátrá po junákovi, ani purpur zory ranní neprobudí ve hluboké černé zemi toho, jenž mezi druhy skvíval se

jak mezi hvezdami
ten mesiačik zlatý.

Na hrob junákův každý lesem jdoucí vrhne přehoušel země, která kupí se ve vysokou mohylu. Na ní mláď králoholská baví se, když ovečky pase, a švarné dívčiny vijou vínky lípové a pějou s mládenci písně o junákovi: Boly časy, boly, dá bôh ešte budú!

O skladbách oddílu epického jen jeden může býti soud: děj Chalúpkových básní výpravných je po výtce eminentně dramatický, a tak vkusně zpracován, že nejedno číslo ozdobou bylo by každé anthologii; balladická jednoduchost formy vnitřní i vnější je vlastností jejich charakteristickou; každý výraz plastický, každé slovo na svém místě — není tam ani plýtvání barvami a zvuky, ani nedostatku jich: všude vládne pravá umělecká umírněnost. Látka, již básník bezmála vždy čerpal přímo z ústního podání lidu, cestuje kraji slovenskými, a jíž dějepisnými studiemi přidal toliko určitějších rysů, vyznačuje se neklamnou barvou časovou i místní realistickou opravdovostí, a juž sama o sobě působí neodolatelným kouzlem, které dýše z prostonárodních epických zpěvů slovanských.

Vlastenecké lyrické písně Chalúpkovy jsou již dávno majetkem národním. Kráľoholská, liter. cenou nejlepší, jest ohlasem oněch epických zpěvův hajduckých, u nichž genius Chalúpkův prodlévá tak rád; Vešťba jest allegorická píseň o Cařihradě, jenž za sveřepého panství svého klesá a více se nezmůže; Kozák, Vojín na úmoru, Vojenská (z posledních let básníkových) jsou válečné písně plny zpěvnosti a síly. Všecky tyto básně náležejí nejen lidu, který sám projevil svůj soud nad jiné platný, přijav je úplně za své, nýbrž i literatuře, ježto znamenitě vynikají nad vlastenecké a bojovné písně celé řady spisovatelů slovenských. Rovněž několik jeho milostných, jako Sen, Zrada a Žiaľ, které vyznamenávají se něžností hodnou Čelakovského.

S. Chalúpka náleží do počtu oněch pěvců, kdož odkojili se slovanskou poesií lidovou, a dovedli svým plodům dáti netoliko čistou její formu, než dostihnouť i charakteristické její prostoty a krásy. Zpěvy jeho nemají přesných rozměrův antických ani moderních, ale lepost výrazu, zvučnost rýmu a hudebnost rythmu, který čtenáře bezděky unáší.

Jinak Samo Chalúpka není básníkem prvé třídy. Nemá k tomu dosti genialné všestrannosti a samorostlé tvořivosti. Čerpalť z básní prostonárodních co nejvydatněji, při čemž poetická invence je vždy dosti skrovna.[128] Literarněhistorický význam jeho rovná se významu Erbenově. —

Chalúpka nezůstal však dlouho osamělý. Roj mladých nadšenců ladil struny svého varyta po spůsobu jeho. Nejeden z nich vynikl značně nad prostřednosť, nejeden vyspěl v básnickou individualitu, a poslední z Chalúpkových následníků šťastně zápolí se samým mistrem.[129]

Nedlouho po prvém vystoupení Chalúpkově objevil se na kolbišti poetickém Janko Kráľ,[130] neméně popularný předešlého, ač rovnati se mu nemůže. Kráľ, jehož osobnosť a povaha byla i nejdůvěrnějším přátelům hádankou, narodil se 24. dubna 1822 v Lypt. sv. Mikuláši. Běh právnický ukončil na lyceu požuňském, kde v ústavě byl miláčkem Štúrovým. Po té v Pešti vstoupil do advokatné kanceláře. Ale vážné zaměstnání nebylo mu po chuti. Celé dni bloudíval labyrintem ulic pešťských a vrátiv se domů, pozdě do noci psal básně, které ihned pálil. Tak z nesčetných plodů jeho zbylo pouze to, co vzali hned za mokra buď chéf jeho nebo přátelé. Politické události před r. 1848. i jej vyzvaly k činnosti. Pročež odešel už v jeseni r. 1846. do Horních Príbelců (v župě hontské), a odtud pracoval k povstání. Jakmile vypuklo, jal se hlásati kommunism mezi slovenským občanstvem a hromaditi kolem sebe mládež do zbraně. Byl však záhy lapen, vězněn, a v těžkých poutech týrán mučenicky, pokud r. 1849. Jelačič ho nevysvobodil. Jakmile povstání bylo uduseno, Kráľ vzdálil se všeho veřejného života, jen občas na mnohé prosby zasýlaje drobné básně belletristickým listům slovenským ze Zlatých Moravců, kde usadil se advokátem. V Moravcích samotářsky trávil dni svoje do r. 1876., kdy 23. května zemřel, přátely jsa opuštěn a světem zapomenut. Zpráva o jeho smrti teprve po týdnech došla veřejnosť. — Kráľ byl povahy výstřední; nikdy nemohl srovnati se s realným světem. Škoda, že člověk tak vysoce nadaný, který vládl zejmena jazyky anglickým a francouzským jako svou materštinou, který uměl celého Shakespeara z paměti, a který veškeru prostonárodní poesii slovanskou seznati učinil sobě takořka úkolem životným, nezanechal plodů více. Jakožto básník znám byl i v Čechách.[131]

Zvláštní povaha básníkova, jež v obcování s lidmi v životě veřejném právem získala mu jméno podivína, zrcadlí se nejlépe v jeho zpěvech. V té příčině pozoruhodna je předně Zakliata panna na Váhu a divný Janko, v níž čteme též tyto verše:

Často blúdim, táram sa cez celý boží deň
hľadajúc kolenačky aspoň dáky kameň,
na ktorý bych si oprel boľavú hlavičku
a zadriemal zmorený aspoň len trošíčku. —
Vtedy — v tak biednom stave duša moja letí
do tých krajov posvätných tej mojej pamäti…

Dále báseň Orol:

Osud môj inší, môj dom je vysoký,
nie to halúzka, nie to lísťa stromu,
nie to dolina, nie to háj hlboký,
nie je to hniezdo, nie to stromu temä:
môj dom, kde bývam, konca kraja nemá.

Nie mne súdeno v domácom pokoji
časy prežívať života tichého,
napájať dumkou starodávnych časov
dušu pri ohni času večerného,
nie mne súdeno žiť v tichej doline:
osud môj rastie v šírej pustatine.

Oj, zelen zelen hájiček zelený!
Okolo mňa sa chmáry čierne vijú,
z nad mňa — z popod mňa chmáry vyvierajú,
ja letím — letím, kým ma nezabijú,
ja strechy nemám, kde sadnúť si nemám —
hrom mi ukáže miesto kde ležať mám…

Pieseň bez mena:

Pustina! pustina — všade zôkol vôkol,
vietor pokryl cestu snehom čím hor tým dol,
už niet cesty žiadnej…
Pustím sa bez cesty, tam sa niekde ztratím,
zámet ma zasype, viac sa nenavrátím.
Lodičku biedničkú, ja som šuhaj malý,
veslovať nevládzem, vietor ju prevalí;
na poli stáť budem — živel strašne vyje,
krížom sa zablisne a mňa hrom zabije.
Pomoci nevidím, potešenia nemám,
vidíš ten širý svet — a preca som v ňom sám —
sám som jako stromček malý v pustatine,
nik ho nezastane — od vetrov zahyne.

Piesne:

Ale cesta zabránená
a chodníka nieto,
nebude mi môj ptáčik húsť
ak’ vidím na leto.

Ale cesta zabránená
poľom nepúšťajú —
opustený vyplačem sa,
keď druhí výskajú.

Avšak tutéž báseň končí slovy:

Svet je cudzí — nech je cudzí,
nemám ženskú mdlobu,
trebas mi už zazvonili,
neľahnem do hrobu;
trebas už hrob vykopali
mojej duši jarej:
kto si kopal nech si leží —
a ja pôjdem ďalej.

O své poesii pak praví zajisté velice přímě:

Strmá kamená cestička,
tu ťa ja púšťam pesnička —
sama bez mena všetkého
tam! iď do sveta širého.
Našiel som ťa na smetisku,
neviem o tvojom priezvisku:
širý je východ i západ —
hľadaj si svojho otca, mať!
Keď najdeš, nuž ťa poznajú,
za rúčku stisnú, bozkajú:
budeš jich a oni tvoji — —

Básně Kráľovy jsou dvojí: drobné lehké písně a ballady. Co z prvých otiskl, zpívá se vesměs jako píseň prostonárodní. Tak: Zajasal blesk jasnej zory; Svidovo, Kamenná! horička zelená; Nehorekuj mati, čo to všecko platí; Na horách býva, jako tá mhla sivá, a j. a j. V balladách jeho potkáváme se pravidelně s bizarnou základní myšlenkou, kresba je temna, barvy pošmourny, scenerie příšerna. Ale básník nikde nevystupuje sám, city svoje vkládá v ústa osobám líčeným, a co z nich zní, není dělaný světobol, nýbrž cit hluboký, pravý; jeho temné manýry nás neděsí nýbrž dojímají. Místy opět vyznívá tak roztomilý ton prostonárodní, paprsky zahrají tak mile, lehounká, zpěvná forma básní tak zalichotí uchu, že nemůže býti pochybnosti, odkud básník čerpal. Kráľ truchlé motivy s jich jasnými záblesky bral ze svého lidu; že stíny vybíral se zálibou, výtkou mu býti nemůže. — Nejlepší z Kráľových básní výpravných jsou bez odporu Zverbovaný, Húsky a Čiapka a kríž. V prvé odehrává se známý ze „starých zlatých časů“ děj, kdy lákali mládence do vojenských kabátců vínem, hudbou a stříbrňáky. Kráľ líčí zde duševný boj podobného vesnického Achilla. Zajímavo je srovnati balladu Zverbovaný s Lenauovou Die werbung a Sládkovičovou Lapačkou (V. oddíl Detvanův). Húsky i Čiapka a kríž jsou založeny na lokalných pověstech slovenských; vděčný děj proveden je veršem hladkým a momenty balladické zachyceny obratně; práce ty rovnají se i lepším pracím Chalúpkovým.[132]

Mimo uvedené básně známy jsou více méně zdařilé: Zabitý, Moja pieseň, D. Košutovi, Pesnička na kare, Kvet, Pán v tŕni, Duma bratislavská (památná z dob mladých vystěhovalců požuňských), Slovenom, Vysvobodenie, Kvietok, Orol pták, Pierko, Husár a Rodina slovanská. Jak poslední dokazuje, filosofování Kráľovi se nedaří. Pessimistické povahy nezapře žádná z nich. Též básníkův demokratism leckde se obráží; místy i fatalism kmitá.

Celkem Kráľ byl básník velice nadaný, jehož pravou individualitu značná většina jeho zpěvů netištěných objasnila by ještě mnohem lépe. Jak už řečeno: on pouze básnil a pálil nebo pohazoval. Zpěvy jeho roztratily se po světě, přátelé roznosili je, a byl-li kdy požádán, aby něco dal otisknouti, bylo stálou jeho odpovědí: Mám pouze to ze svých básní, co v paměti chovám a z paměti opíšu.

Do družiny, jež pěla směrem Chalúpkovým náleží dále Bohuš Nezabudov. Timotej Ignác Nosák (pravé jeho jméno),[133] jenž nad jiné mocněji zasahal v osudy národního rozvoje, narodil se v městečku Tisovci v Malém Hontě 3. února 1818. Studoval v Levoči 1834 — 1838, v Požuni dokončil běh ev. theologie, tamže byl redakčným spolupracovníkem Štúrova Orla i Novin, a po té kaplanem u Mil. Hodže v Lypt. sv. Mikuláši. Rok 1848. vyvolal jej v řady slovenských dobrovolníků (kde byl zvláště činným II. tajemníkem Nár. rady), z nichž octl se písařem v Ratkové, později za vlády Bachovy notářem ve Velké Revúci, aktuarem v Rožňavě, a živořil i za maďarského panství nějaký čas v úřadě slúžného (hodnosť asi okresního hejtmana) v Muráni. Když r. 1867. vrácena byla Uhrám ústava, uchýlil se ku svému bratru Bohumilovi, slovenskému ev. faráři v Sabinově, pracuje, ač tělesně sláb a sklíčen, neúmorně do posledního dechu. Zde zemřel po dlouhé nemoci 5. dubna 1877, do poslední chvíle stíhán jsa a štván domácími nepřátely myšlenky slovanské.

Krása hlubokých dolin i nebetyčných vrchů, tmavých hvozdův i jasných niv rodné země byla nevyčerpatelným předmětem Nosákových písní. Prvé zpěvy jeho, plny jasu a radostného nadšení, na př. Krajna a Spevy tatranské, čtou se jako národní píseň. Rovněž tak pozdější: Ruža, Kvet, Lastovička, Orol, Ohlasy slovinských piesní. Vlasteneckým tonem nesou se Orol tatranský, Delá a vetrilá, Klevetníkom, Pravda víťazí, Severná hvezda a m. j. Největším a nejzdařilejším plodem Nosákovým je dlouhá prostonárodní pověsť Kamzík.

Raz na Horehroní slavné časy boly,
keď poloval Matiaš kráľ na jeho holi.
Rozpoviem vám povesť z tejto dávnej slávy,
jak o nej poviedka i dejepis vraví.

Tím básník uvádí nás ve svůj děj, který čerpal z dob panování Matyášova, plasticky líčí krále i družinu, malebně hony, zajímavě hostiny jeho na horním Pohroní, utěšeně kraje slovenské a lid jejich, mnohé junácké postavy i jich výkony (čekání na zvěř, tanec atd.) Báseň je plna rozkošných obrázků přírodních, pravé to krajinářské studie. Jen historickou barvu její ruší roztroušené tendenčné přívěsky, jinak snadno vysvětlitelné, a jest pouze litovati, že pět oddílů Kamzíkových není umělecky zbudovaný celek, ježto komposice je neúměrna, epicky neucelena, a niť děje často ztrácí se z očí v četných episodách. Hlavní přednosť básně je v jednotlivých pěkných oddílech. Její dvanáctislabičný verš jest u pěvců kruhu Chalúpkova zvláště charakteristický. Básní touto Nosák vstoupil do řady znamenitějších pěvců slovenských.

Ač choval v rukopise celou sbírku básní, Nosák uveřejnil z delších přec jen Kamzíka. Byl jedním z nejvzdělanějších slovenských básníků; znal zevrubně všecky čelnější literatury evropské, z nichž pilně překládal (najmě z ruštiny celého téměř Krylova, mnoho z Puškina, Lermontova, a z angličtiny z Byrona, Shakespearova Julia Caesara [zůstal rukopisem], a j.) Přes to v básních jeho nikde nenalezáme ani sebe slabších ohlasů nebo dozvuků cizích pěvcův.

Šťastným balladistou a velice plodným je Jakub Graichman. Narodil se v Lyptově, byl dlouholetým přísedícím král. soudu v Lypt. sv. Mikuláši a nyní je notářem v Hybbech.[134]

Ve všech časopisech, almanaších a sbornících slovenských zříti jméno jeho, a jen ballad Graichmanových je tištěno asi půl sta. Velikou většinu básní svých zpracoval na základě domácích pověstí. Nejznámější je účinná ballada Kostlivec, pěkné Ivan a Ľudmila i Láska a smrť (E. Černý nazval je romancemi). Další, ovšem jen nejcharakterističtější druhu toho básně, jako Umrlý, Ľúbosť na cmiteri, Divná dáma, Banknota, Šachovníci, Zima bába (až na pointu naivně podanou), Zimný muž a Zakliaty tulipán jsou slušným pokračováním ballad Chalúpkových, ač vnější komposicí mistra nedostihují. Báseň Horní chlapci (Jánošíkova družina) za nejlepší Graichmanův výtvor chválená, nezdá se býti hodnou priority. Je to řada genrových obrázků z horského junáckého života bez náležité souvislosti a epické síly, jimž postava Jánošíkova chce býti jakýmsi zdánlivým sujetem. Drobné básně lyrické prvé i pozdější, jako Prvá ľúbosť, Jaseň, Keď dážď prší, Božie deti na zemi, Dumka ku koncu roku a m. j. nejsou vnitřní hodnoty předešlých a stůňou chatrnou formou.

Graichman s Bottem jsou jediní posud pějící básníci školy Štúrovy. —

Stoupencem směru tohoto byl dále Jan Matúška. Narodil se 10. ledna 1821 v Dolním Kubíně v župě oravské. Učil se na gymnasiu gemerském a od r. 1839 — 1844 v lyceu požuňském. V Tisovci složil zkoušku u superintendenta Jozeffyho. „Ty tam, ja tu budem národu slúžiť“ Paulíny-Tóth mu přivolával za rozchodu z Požuně; „Spievaj piesne Tatrám!“ Petr Hostinský jej napomínal, a Mikuláš Dohnány napsal mu do pamětníku: „Podaná Ti harfa s božskými strunami, spievaj Slovákom, zatras skalinami!“ Po té odešel pod oravský hrad vychovatelem k úřednické rodině Cirulově. Zde žil svým studiím a napsal některé básně. Povstání maďarské vyburcovalo jej z klidu a vrhlo do řad bojovných. Súčastniv se ruchu povstaleckého, prchal za dnů prosincových 1848 s přátely před maďarskými guerillami do lesů hornooravských na pomezí haličském, kde několik dní i nocí ukrýval se o hladě a žízni ve sněhových závějích. Tyto svízele byly zárodkem dlouhé trapné choroby, v níž duch básnický tuchl, až s ním i život Matúškův utuchl 11. ledna 1877.[135]

Matúška nedospěl výše básnické, která by snesla přísné měřítko kritické. Osud umlčel tvořivosť jeho dříve, než vyspěla v samostatný typ. Přes to však několik jeho básní literatuře zůstane. Jsou to zejména balladické pověsti Kozia skala, Púchovská skala, Hrdoš, reflexivná Orava, tklivá Slepý starec, písně Preletel sokolík (s Vansovým nápěvem) a Nad Tatrou sa blíska. —

Jako prchavý zásvit kmitl se na slovenském nebi literarném velenadaný pěvec Hrdošův, Ladislav Paulíny (pseud. Podolinský, nyní ev. farář ve Prietrži), ujec Viléma Paulínyho-Tótha a znamenitý satirik i humorista. Hrdoš alebo ztratený generál, starodávna povesť, zůstala jedináčkem. Z ní poznáváme Lad. Paulínyho bystrým pozorovatelem lidu, povolaným interpretem barokní mosaiky bájí, pověr, mythických názorů jeho, ale malým umělcem. I ty hladší, úsečnější, plastičtěji vyslovené verše jsou plodem absolutného naturalismu. Přes to však dlouhá jediná báseň jeho nepozbývá zvláštního kouzla svým nevšedním pochopením člověka slovenského i jeho stránky duševné.

Pěkné naděje v oboru lyrickém vzbuzoval Jan Francisci. Narodil se r. 1822., studoval v Požuni a Levoči. Záhy počal se zabývati studiem prostonárodních slovenských písní, pohádek a obyčejů, z nichž pověsti později sebral a vydal. R. 1845. dal se na veřejnou dráhu právnickou, z níž vyrušen byl povstáním. Tu horlivě súčastňoval se jmenovitě slovenského ruchu dobrovolnického, pročež jej Maďaři chytili, a s přátely Daxnerem i Bakulínym odsoudili na šibenici. Ale byvše poraženi, nemohli ortele vykonati hned i uvrhli všecky tři do vězení, z něhož toliko Windischgraetz do Pešti vtrhlý je vysvobodil. Po revoluci Francisci vstoupil opět do služby krajinské. R. 1861. počal vydávati politické Pešťbudínske Vedomosti a pracovati k uskutečnění valného sjezdu slovenského, což se mu podařilo ještě téhož roku, jak viděli jsme výše. Po dvou letech Francisci byl zvolen hlavním županem stolice lyptovské, a r. 1870. ředitelem slovenské akciové knihtiskárny sv. martinské, kde působí podnes.

Francisci vydal už r. 1844. pod pseudonymem Rymavského knížku Veršů nadepsanou Mojim vrstovníkom. Je to prvá kniha tištěná Štúrovou slovenčinou. Dvacet básniček sbírky posvěceno je dvaceti druhům Francisciho, kteří za jeho vedení opustili r. 1844. Požuň. Dýše z nich vřelý cit a lehká forma dodává jim zpěvnosti. Než to je Francisciho veršovaný plod prvý i poslední. —

Podobnou lehounkou formou vyznamenávají se též básně Jana Kalinčáka.[136] Jsou plny ušlechtilého citu a zdravých myšlenek. Pozdravenie, Rada, Moja mladosť, Smutný pohrab i Krakoviaky jsou písně tklivé, mile se čtoucí. Jeho vojenská Koníček môj bystrý vraný znárodněla načisto. Labutí zpěv V deň 14. mája 1871 je již druhu jiného. Kalinčák nebyl však povolaným pěvcem, nýbrž novellistou, a to jedním z vyvolených. Tam vyjde na jevo jeho význam v pěkné literatuře slovenské.

I Pavel Dobšinský (ev. farář v Drienčanech) básnil v tom genru. Ve mladých letech svých napsal několik velmi zdařilých básní; tak pověsť Zlatý pluh, písně: Či ľúbi mladá dievčina, Život slovenský, vážné Dumy odo dňa 10. mája 1846 a j. neklamně objevují nadání poetické. Ale původce jejich záhy obrátil svůj zřetel k veškeré prostonárodní literatuře domácí, a jal se jí zabývati výhradně, theoreticky i prakticky. —

Ku stoupencům směru Chalúpkova řadíme dále Petra Záboje Kellnera-Hostinského.[137] Narodil se 6. ledna 1823 v dědině Velké Polomě v župě gemerské. Otec jeho byl tam ev. farářem. Gymnasium rožňavské bylo základem jeho učení (1832 — 1836), dvě leta meškal v Levoči (do 1838), po té do r. 1840. opět v Rožňavě, a filosofii a theologii absolvoval na ev. lyceu požuňském. Kandidatskou zkoušku přestál v Tisovci u superintendenta Pavla Jozeffyho. Otec vypravil jej na universitu do Němec dokončit studia ev. bohosloví. Ale Petr, necítě valné náklonosti ku kazatelně, dojel do Požuně a zůstal tam. Poslouchal přednášky na tamní právnické akademii a pracoval v redakci Štúrových Národních Novin a Orla tatranského do r. 1848. Z té doby pocházejí jeho prvé básně a články, psané po výtce pod pseudonymem Záboje Hostinského. V jeseni r. 1848. vrátil se domů unaven na duchu i těle z namahavé práce. R. 1849., když na podzim slovenští dobrovolníci opanovali župu gemerskou za vedení generala Lewartowského, Kellner byl zvolen slúžným v okrese rožňavském. Po roce přeložen do Velké Revúce, kde r. 1852. se oženil. Výchova dětí jeho i veškera domácnosť byly však ducha neslovanského. R. 1855. přešel do Baňské Gelnice, odtud r. 1857. přeložen do Levoče, a po dvou letech do Šátorallya Újhelye v zemuňské župě. Po diplomě oktobrovém 1860 dali jej na odpočinek; r. 1862. však už opět jej vidíme hlavním slúžným doliny rymavské, ve kterémž úřadě zastihli Kellnera události z r. 1867. Složiv svou hodnosť, zůstal bez povolání a výživy v Rymavské Sobotě, strádaje hmotným nedostatkem do své smrti, jíž na typhus podlehl 10. srpna 1873. — Kellner byl spisovatel neobyčejně pilný, zejmena v oboru dějepisném a filosofickém. Ač všecky časopisy slovenské chovají mnoho jeho příspěvků, většina prací jeho zůstala v rukopise, a uložena je v býv. Matici slovenské. Poetické literatuře Záboj Hostinský zanechal jen několik zkazek: Ja syn Slávy a Rozlúčenie jsou popěvky tíhnoucí svým slovným výrazem ku prostonárodnímu, Dumy na Tatrách nesou se opět více směrem patheticky filosofujícím, ovšem v subjectivném smyslu básníkově, jak malá ukázka dosvědčí:

Čím ste v pravekoch boly, Tatry naše?
Kolískou národom.
Čím budú svetu svaté hradby vaše? —
Myšlienok východom.
Kto vašich duchov tajomstvá vyveští? —
Zrodený syn Tatier.
A kto rozumie slovám tých povestí? —
Vybraný bohatier.
Čo vaše víchry, blesky, vody, šumy? —
Chóry pesní ľudu.
Či vaše túžby zostanú len dumy? —
Hlasom žitia budú.
Či vaše blesky rodom tým zasvieťa? —
Jak hviezd nočních zbory.
A vaše duchy po nich sa rozletia? —
Jak šum vetrov hory.

Hostinskému básnické jméno pojistila hlavně delší veršem zpracovaná pověsť Silvestrova noc. Slovy:

Blúdil som pri Váhu, Hrone a Dunaju,
kde v ľudu divné sa poviedky túlajú;
dievka z nich na poli pesničku spieváva,
šuhaj jich šuhajom pri vatre vypráva —

zahajuje řadu úryvkův organicky málo souvislých, jednak pohádky z lidu, jednak reflexe básníkovy. Skladba nemůže rovnati se ani slabším toho druhu pracím na př. Bottovým. Ostatně pole Hostinského je filosofická spekulace a dějepisné essay. —

Kruh následníků Chalúpkových zavírá Jan Botto.[138] Narodil se r. 1829. v dědince Vyšším Skalníku na Rymavě řece. Nižší gymnasium odbyl v Ožďanech, vyšší v Levoči; r. 1848. vstoupil na universitě pešťské do kursu měřického, 1852 složil rigorosa, a skončiv obvyklou dvouletou praxi, obdržel r. 1854. diplom občanského zeměměřiče. Mimovolně jen, pobídkou Jana Francisciho začal básně skládati v Levoči, kam z Požuně přesídlil se život nový, jarý. „Budilo se všecko, a co se vzbudilo, to zpívalo“ píše sám o oné době. Botto však zůstal věren poesii až do dob posledních, jež tráví v Baňské Bystrici.

Rozsahem nejznamenitější báseň Bottova je Smrť Jánošíkova, šuhaje hor slovenských, bijce pánův a mstitele i dobrodince utlačeného lidu.[139] Má devět zpěvův.

Dvanáct osiřelých junáků sedí kolem ohně a žalostí za zajatým vůdcem, kterého smečka drábů jala přes hrdinskou jeho obranu. Jánošík je v žaláři, a o půl noci děva jeho přichází loučit se s ním; ze čtyřstěnného světa jej vyburcuje hřmotný příchod holomků, kteří pobízejí okovaného vůdce „dobrých chlapců“ na cestu k popravišti. Černou káru Jánošíkovu provázejí zástupy lidu za město k šibenici. Dojdou vyvýšeného místa. Zadumav se nad svou mladostí i nad širým krajem, před ním vábně se prostírajícím, Jánošík neohroženě stoupá „na oltář volnosti“. Císařský posel s milostí dojde pozdě. — Lid spřádá si báje o junákovi nevině popraveném, a duch Jánošíkův žije stále v jeho podání.

Postava Jánošíkova, jak ji básník líčí, není historická. Ale to nebylo ani jeho úmyslem: chtělť opěvati slovenského Ilju Muromce tak, jak lid vybájil si jej ze skutečného Jiřího Jánošiaka, popraveného v Lyptovském sv. Mikuláši 13. března 1713, v bohatýra národního, jenž bránil jeho svobodu, a jak jej týž lid, smyv s něho stíny vinníkovy, sidealisoval si až do nesmrtelnosti.[140] Ale Smrť Jánošíkova není ani báseň epická. Zdá se, že talent pěvcův, který tak skvěle osvědčil se ve drobných skladbách výpravných, zde nevystačoval na větší výpravnou stavbu. Abychom neplýtvali slovy: Bottova báseň je lyrickoepický náběh nebo chceme-li úryvek z idealného velkého eposu o Jánošíkovi, pojatý elegicky. „Ve Slovensku svobodnějším Botto byl by z Jánošíka udělal báseň epickou; ve Slovensku utlačeném a zasmušilém vylíčil ,junáka svobody’ také jen hynoucího a pochmurného.“[141] Tedy opět spíše nedostatek komposičný, neubírající básni vysoké poetičnosti, která i přes chudý epický děj, pochybný konflikt a rozvláčnou katastrofu Smrti Jánošíkově zůstane. Ve překrásném líčení, lapidarné reflexi, klassické jednoduchosti výrazu spočívá hlavní její význam, nehledě ani ku hloubce citové, jež znamenitě zvyšuje národní význam této práce.

Ve svých balladách Botto jeví se důstojným nástupcem Chalúpkovým. Poetická manýra jejich podobá se spůsobu ukrajinského slavíka Bohdana Zaleského. V nich je Bottův nejvlastnější živel. V Báji na Dunaji, psané formou Rukopisu Královédvorského, básník podložil národní pohádce smysl allegorický: húska biela — mladá slovenská poesie, mládenec — mladá generace slovenská ji křísící. V Báji maginhradské (jedna z bývalých pevností Jiskrových) Botto vkládá do památky na staré kališníky české opět významnou allegorii — v úsečné zakončení pak osten, citelně dotýkající se bezstarostné povahy slovenského lidu. V Báji Turca opustila básníka epická objektivnosť, a volba látky ač kulturněhistoricky zajímava, je aestheticky méně šťastna, poněvadž pointou ve příležitostnosť vyznívající. Nejznamenitější z ballad Bottových jsou bez odporu skladby Povesť bez konca, Žltá ľalija a Margita a Besná. Prvá (psaná r. 1850.) jest i bez významné skryté allegorie prací dokonalou; druhá nezadala by v ničem ani obdivovanému balladickému velmistrovi; v Margitě a Besné pak, (psané r. 1879.) pěvec uhodil na velmi šťastný ton: dlouhé úvodní řádky letí s onou pltí dolů Váhem, zvoníce jako verše Malczewského Marie; hudba jejich je neodolatelna; vypravování faktorovo, úsečný trochej katalektický, je výtečný plastikou výrazu a dějem dramaticky postupujícím. Ostatní ballady Bottovy nestojí juž na výši předešlých; buď méně poutají svým obsahem, nebo jsou přetíženy nejasnou allegorií a zastíněny temnými barvami, které na prvý pohled zdánlivě řadí je do přežilé literatury hyperromantické.

Z básní rozjímavých přední místo zaujímají Žiaľby Svatobojove, velebné svou reflexí. Pozoruhoden je též zpěv na slovenskou kníhtlačiareň — co slovo to zlato — a neméně zdařila krátká báseň Vrahom: zde Botto promluvil za tři milliony lidu, který bit jsa a poplíván ve tvář, ani zaplakati nesmí nad svým neštěstím.

Vynikajícím plodem Bottovým jsou ještě Piesne vojenské, čtyři romance ve spůsobě dumek maloruských. Je v nich síla i měkkosť výrazu, a jednotná nálada tak důsledně provedena, že vrchol její, konec písní, mrazí. „Jsou jako jedlina v bezhvězdné noci“ napsal o nich Vajanský.[142]

Dále mohli bychom ukázati na malou významu plnou Na Demitra, vyzývající Hurbana, Sládkoviče a S. Chalúpku, aby zpívali; na rozličné drobné, jako jsou Kukučka, Orol a j., které hlaholí zvuky popěvků slovenských a přímo vybízejí ku zpěvu; na dvě toliko básničky v celé sbírce, v nichž prokmitávají city osobní lásky pěvcovy; na mnohé příležitostné a četná pobásnění, ve kterých skrývá se nejeden skvost; na výstražnou Na brehu Rimavy a dojemnou Prvý sen, jíž básník ukončuje sbírku — ale stačilo uvésti zevrubněji práce nejcharakterističtější, jako postačí doložiti, že Botto je mnohem znamenitější ve svých balladách než ve skladbách čistě allegorických, do mystiky zabíhajících, které dokazují sice, že básník už v letech padesátých jasně viděl do budoucnosti slovanské a určitě vyslovoval své vidiny, ale zároveň, že co do pojetí a provedení, často i ve slovném výraze kráčel za Chomjakovým a Goszczyńským.

Hledíce ku Smrti Jánošíkově, mohli bychom Botta nazvať interpretem stínův a jizev Slovenstva, ať už těch, které jsou ve vlastní povaze lidu, neb oněch, jimiž stíní je a brázdí mu v tělo houževnatý vrah, sesílený jaksi kletbou zlého osudu. Allegorie jest u Botta nezbytna. Ovšem, kde vystupuje příliš temně, mysticky, jeví se stínem živlu cizího. Kde Botto líčí lid, jeho stránky duševné, ať temné nebo jasné, zahalené v naivný a přec hluboký názor světový, kde črtá jeho bídy a nešťastný osud — tam je ryze svůj.

Vývinu u Botta není. Žádné práce jeho nemožno zváti začátečnickou; básnil jen ze skutečné duševné potřeby, ne pro slávu ani pro zábavu. V Čechách na př. r. 1846. nebylo lepších poesií a podobných velice pořídku. Kytice Erbenova vyšla teprve 1853.

O formě zpěvů Bottových platí totéž, co u Chalúpky: mnohé jsou formálně téměř bezvadny, jakkoliv nahodile, neuvědoměle; avšak i tam, kde rythmus se mění, jako hned na začátku I. zpěvu Smrti Jánošíkovy, kolísavé vlny trochejů s daktyly se střídajících působí kouzlem neodolatelným, a dlouhé jeho řádky, byť tu i tu nepravidelny, čtenáře unáší u vítězném postupě. Slovem: básně Bottovy jsou jedna hudba, jedna píseň. Což přirozeno. Jako v balladách Chalúpkových mnohá zpěvanka došla zpracování, tak u Botta dech poesie prostonárodní je možno-li ještě intensivnější. Z toho plynou pak mnohé dobré vlastnosti jeho manýry: samorostlá vřelosť citu, plastika v líčení, úsečnosť a ráznosť jazyková.

Význam Bottův lze shrnouť a naznačiť asi tímto: je mistrem nikoli formy nýbrž mluvy, krásné jadrné mluvy bez rozvlekání, bombastu neb vulgarnosti: slovenčina ve slohách jeho zaznívá jako zvuk zlatého zvonu; je básníkem národním par excellence, (národnějším co do vnější tvorby i Sládkoviče,) což manifestuje látkou svých básní, chodem myšlenkovým, básnickými obrazy, zkrátka — všecka vnitřní i zevnější forma jeho skladeb hlásá, že pěvec dýše duší lidu, z něhož se zrodil, a že duševný fond jeho dostačí mu na všecku nádheru i na veškeru jemnosť jeho tvoření; je zejmena mistrem v líčení temných stránek povahy slovenské, jako Sládkovič po výtce jasných: a tam slovo jeho nehřeje jako Sládkovičovo, nepovznáší jako Chalúpkovo, nýbrž pálí, a z mozku více nevymizí. Literarná historie postaví Botta vedle pěvců právě jmenovaných.

Ukončivše řadu básníků, kdož tvořili ve směru Sama Chalúpky, přicházíme ku dvěma pěvcům, kteří byli odchováni západním romantismem. Prvý z nich, Vilém Paulíny-Tóth,[143] má sice jasnější zvuk v belletrii než v poesii slovenské, avšak ani zde není bez významu historického. Život jeho je velmi zajímavý. Narodil se 3. června 1826 v Senici v župě nitranské a ztratil už po roce svého otce, tamního evang. faráře. Ze začátku byl vzděláván výlučně svojí matkou, ženou osvícenou a vlastenecky horlivou. V letech 1836 — 46 studoval na maďarských školách v Komárně, kde odrodil se téměř úplně, tak že Karel Štúr, starší bratr Ľudevítův (tehdy ředitel škol modranských), jen usilovným působením svým vypudil mu z hlavy bombasticky přesycené verše maďarských romantiků, což z plna nepodařilo se ani Ľud. Štúrovi, když Paulíny zavítal na studia právnická do Požuně. Studoval vlastně vše: práva, bohosloví, filologii, dějepis, snovaje veliké záměry do budoucnosti. Po té vidíme Paulínyho v Srbsku vychovatelem, odkud jej touha po domovině vypuzuje juž po roce; stává se vychovatelem ve šlechtickém domě Mikuláše Laszkáryho v Hontě, a téhož leta (1847) professorem na evang. ústavě v Kremnici. R. 1848. Košútovým komissarem jsa vyšetřován, musel voliti mezi žalářem a kabátcem honvédským — v tísni zvolil tento, a tu shledáváme se s Paulínym ve válečné vřavě u Švechatu, Rábu, Móru, Bábolny a Téténě. V Pešti jej císařští zatkli, uvěznili a propustili teprv po delší době, když nevina jeho zřejmě vyšla na jevo. R. 1850. vstoupil do služby státné nejdříve jakožto podslúžný, potom slúžný, a posléze jakožto prvý stoličný komissař. R. 1855. oženil se s Vilemínou Tóthovou, — ryzí Maďarkou, ale ženou vysoce šlechetnou, načež byl jejím otcem adoptován a povýšen za šlechtice. R. 1862. vidíme Paulínyho v Budíně redaktorem belletristického Sokola a humoristického Černokňažníka; r. 1863. opět ve vězení pro brožuru Jánošíka, v níž drasticky vylíčil stav slovenského sedláka před r. 1848., r. 1866. místostarostou Matice slovenské, r. 1867. zakladatelem slovenského gymnasia v Turč. sv. Martině, kam přesídlil se byl z Budína, r. 1868. zakladatelem spořitelny tamže, po roce zemským poslancem kulpinského okresu v jižních Uhrách, r. 1871. inspektorem nitranského senioratu, téhož roku hlavním redaktorem Národních Novin, a od té doby až po 6. květen 1877, den jeho úmrtí, neustále činným strážcem národních práv. „Mezi Slováky byl jako pstruh ve Vrátné a pod Muráněm — mezi Maďary jako Černohorec na stráži v noci před bojem.“[144]

Paulíny jakožto básník holdoval cizímu romantismu, z něhož přese všechnu snahu slovenských učitelů svých úplně vymaniti se nedovedl nikdy. Prvá sbírečka jeho básní (vydaná E. Valečkou) vyšla r. 1863. v Praze s názvem Staré a nové piesne od Viléma Podolského. Obsahuje 33 básní původních a dva překlady. Základní motiv zejmena oněch starých z r. 1848. je horoucí láska k domovině, kdežto novější jsou více příležitostné; proto prvé zní mnohem vroucněji než pozdější. Ráz básniček kolísá mezi písní lidovou a pathetickou deklamací, což podmiňuje asi hlavní myšlenka jejich sama, která refrainem zní knížečkou celou.

R. 1877. dcera zvěčnělého vydala všecky jeho básně. Svazek bezmála 200 stránek silný potvrzuje starého romantika. Láska k děvě a ku vlasti sálá z těch veršů neklidných, neurovnaných, a místy ostrá satira šlehá jako kopřiva. O čem pěti? básník ptá se hned v písni prvé. O slavných činech? Mladý rod můj nemá hrdinů, nežil ještě, nemá činův. A když harfa má rozžalostněná budí spící syny, stená jen žalem hlubším. I obrací se k lásce. — Také z Paulínyho veršů mluví leckde Kollár. Už útlým hochem jsa opisovával si do sešitku znělky Slávy dceřiny, řečníval je často, a nejpůsobivější z nich zněly mu v duši zajisté i ve chvílích básnické inspirace. Rád hledíval ve slunka západy, do duhových barev pozdních mraků, na sivé, mlhavé hory; naslouchával šumotu bystřin, slézal skalní hrady, v jejichžto rozvalinách vítr šelestí o staré slávě; myslíval o slohu jazykův, o národech rozházených po všech dílech světa a jejich zvycích; hroužil se v dějiny lidstva a opět v obrovský duševný pokrok doby nové, která tak pozdě přichází vyjasnit zmořené tváře pod Tatrami. Tvářnosť božstva zjevila se nilským kněžím v Isi, Zerdušovi v ohni, Řekům v Olympě, Římanovi ve blescích Jovišových; jedněm svítá ze soch Canovových a Rafaelových, jiným ze smělých letů mohutné slávy — básníkovi našemu ze světů, které zoří se z oka jeho Míny… S harfou chodil by světem, zpíval o žalu své lásky v jarním rozkvětu zničené, a budil city ospalé od Volgy k Sále, od vln baltických ke stonům adrijským, písní smyl by staré hříchy a velebným barytonem jejím vyburcoval vše spící jako hlasem z mrtvých vstání… Takým tokem plynou eroticko-vlastenecké zpěvy Paulínyho. Čistě vlastenecké, řekli bychom tendenční — starší (1848) i novější (1862 — 64) — jsou mnohem úsečnější, a četné z nich staly se majetkem národním. (Matičná, Komárňanská, Slováci, Dobrovoľnícka, Pozor Slováci, Do boja, Volebná z Turca, Slovenčina, Lúčenie, Zomierajúci dobrovoľník, Prosba, K bratom a m. j.) — Paulínyho básně satirické, týkající se hlavně života politickonárodního, jsou po výtce epigramaticky úsečny a byly za své doby v dobré pověsti pro palčivě řízné pointy.

Skladeb neefemerných, aesthetickou cenou významných je pořídku ve sbírce Paulínyho, od prvé co do času básně Hvězda (1845) až po ohlas na překrásnou Heydukovu: Slovensko, ty ještě spíš? (1875). Některé objasňují literarné osobnosti, kulturné i společenské poměry té oné doby, ba i fasi duševného znovuzrození slovenského (jako na př. pěkná allegorie Kolumbus) — vůbec literarný historik přečte si je s interessem: poznáť z nich kus ducha doby vzrušené, v níž povstaly většinou. Velkých nároků však neměly; zrodily se v okamžiku, ve svých dnech působily znamenitě, ale pěvec šlechetný nežádal aniž sliboval si od nich více, než aby svatým ohněm budily ze smrtelného spánku jeho rodný kraj (viz Žiadosť). Skladby: Jánošík s milou, Pieseň bez konca, Poslední spevec, Pomatenec a Zlatý prsteň, delší pověsť z poslední čtvrti XVII. století jsou literarně nejcennější básně Paulínyho. Dějiny poesie slovenské přes veškeru zajisté pietu ku vlasteneckým zásluhám Paulínyho nemohou ze stanoviska aesthetického soudiť jinak o jeho básních, než že mnoho žáru, mnoho vzletu v nich a nadšení, ale málo případnosti poetického výrazu, soustředěnosti, hloubky: působí jako rozžhavený mrak písečný, v němž jen místy kmitne zrnko zlaté.

Paulíny byl výtečným publicistou a oblíbeným novellistou. Ve dramatě má význam menší, ve vědě žádný. —

Sourodý Paulínymu duch, ač mnohem hlubší, je Mikuláš Dohnány[145] (recte Dohnaný). Mysl jeho zádumčivá a hloubavá pohroužila se do hlubokých tůní genialných básníků reflexivných, najmě do poesie lorda Byrona, z něhož také překládal, a dosti skrovný počet tiskem vydaných básní Dohnányho ozvěny jsou a dozvuky oněch mohutných akkordů. Dohnány byl muž velice vzdělaný, znal zevrubně literatury klassické, západní i slovanské, a byl by se stal zajisté slovenským Máchou, kdyby tak záhy nebyl zhynul. Zemřel mlád v 26. roce věku svého náhle pomatením mozečným v Trnavě 2. června 1852., kde pracoval v redakci Hurbanových Slovenských Pohľadův. Byron, Shakespeare a The poems of Ossian byly jeho nerozlučnými druhy i na smrtelné posteli.

Dohnányho poesie jest zároveň jeho životopisem. „Dumy“ jeho jsou básně přemítavé, hluboko cítěné, z nichž nejlépe možno poznati analysujícího ducha, jako na druhé straně lásku ke slovenskému lidu i životu ze drobných lyrických Orol, K rodu môjmu, Moja žiadosť, Fijalôčka, Odporníkom a j. Ostatní buďtež pouze registrovány: některým epickým (jako na př. Trenčanská studňa) nedostává se plastiky, dramatičnosti, jiné, většinou příležitostné, jsou literarně efemerny. — Tužba Dohnányho

Nechcem ja dňov prežiť mnoho —
dosť mi jedna pekná chviľka…

vyplnila se. Přišed 22. května (1852) do tiskárny Pohľadův, napovídal sazeči tato slova: „Jménem blahoslavené trojice svolávám na 30. května všecky věrné Slovany do Trnavy“, a když si byl ve valném sedění městské rady o hvězdách zařečnil k velkému podivení shromážděných radních, spěchal domů a napsal dru Hurbanovi list, kde mezi zmatenými nesouvislostmi čteme též věty: „Jakási vidění mívám a krokům svým nynějším nerozumím ještě dokonale. Račte státi po boku mém“… A poslední verše v jeho denníku rovněž prozrazují boj ducha zmateného se skutečností:

Žialom, bolesťam niet ešte konca
pod Tatrami,
slziam, neresťam ani utrpeniam!
Černobog tam ešte trápi duše dobré…

Několik dní na to doburácel.

R. 1848. vydal činohru Podmanínovci, o níž zmíníme se později, a důležitý spis o slovenském povstání z roku 1848 — 9 (ve Skalici 1850). —

*

Probuzení národní a nový rozkvět literarný začátkem let čtyřicátých byly, jak viděli jsme výše, zásluhou nejvíce omladiny evangelické, a z ní po výtce slovenského evang. kněžstva. S lidem svým cítili, proň bojovali, s ním trpěli i vítězili, jemu pěli. Tak se utvářela skupina básníků, kteří pokoušeli se hlavně v lyrice vlastenecké. Celkem práce jejich básnické mají význam spíše národní a kulturněhistorický než aesthetický. Nezaprouť svých původcův. Ale oné části plodů tohoto kruhu z literatury vyloučiti nemožno, v níž tendence náboženská ustupuje umělecké.

Vynikající osobností z nich je dr. Karel Kuzmány.[146] Narodil se 16. listopadu 1806 v Brezně župě zvoleňské. Již v útlém mládí vyučován jsa otcem svým řečtině a latině, dopátral se v domácí knihovně Doležalovy české mluvnice, jež rozhodla o jeho národním smýšlení pro celý život. Od r. 1817 — 1820 studoval na gymnasiu v Dobšiné, po té dvě leta zmařil na mizerných školách gemerských (Sajó Gömör). 1823. rokem počínaje pět let pobyl v Požuni, jsa pěstován znamenitými silami učitelskými (až na starého Palkoviče, jenž — dle vlastního seznání Kuzmányho — na všecky slovanské jinochy působil spíše škodlivě a odporně). Vyšla Slávy dcera, Slovanské starožitnosti a Požuň byl v ohni — myšlenky obou arciděl ústa Kuzmányho a četných jinochů slovenských tlumočila v Lobedě, Kunici, Gospidě, Trisnici kolem Jeny, kde r. 1828. konali studia universitná. R. 1829. Kuzmány, vrátiv se z Němec, vyučoval v Kežmarku na gymnasiu, roku následujícího ustanoven diaconem v Baňské Bystrici, po té byl půldruhého leta ve Zvoleni farářem, z jara 1832 pak opět v B. Bystrici superintendentem. Sedmnáct let zde ztrávených je nepřetržitý krutý boj proti maďarismu, zažírajícímu se do společnosti i církve. Zde vydával časopis Hronku, psal theologické knihy, básnil; odtud byl ve stálém duševném styku s Kollárem, Šafaříkem, Hankou, hrabětem Rościszewským, ředitelem knihovny Ossolińských ve Lvově, a rozšiřoval slovanská literarná díla své doby; odtud mocně působil na mladé muže slibně se rozvíjející, jako Ľ. Štúra, Kalinčáka, Plošice, ba později i na Sládkoviče; zde vydal s jinými Zpěvník evangelický; zde prožil hrůzy a pronásledování revoluce, jíž za oběť padly též četné rukopisy nevydaných jeho spisů. R. 1849. přijal professuru praktické theologie na universitě vídeňské. O jeho činnosti v tyto doby svědčí náboženské spisy od 1856 — 1860 ve Vídni vydané (církevné ev. právo, právo manželské pro veškera vyznání atd.); nové vydání kralické bible dle originalu srovnané a pravopisem analogickým opravené (u britické společnosti biblické); pilné přispívaní do vídeňských Slovenských novin; spolupracovnictví o překladě Euchologia pravoslavné církve, vydávaného Rajevským, a j. Tamže měl smutečná kázaní nad úmrtím Kollárovým a Šafaříkovým. R. 1860. zvolen byv opět superintendentem, přesídlil se do B. Bystrice, kde, jako po celém Slovensku, plály juž boje patentalné. Záhy však vrátil se do Vídně ku professuře a odtud spravoval svou superintendenci, neboť ve „svobodné“ krajině nebyl jist před sekyrami surovců proti němu najatých a štvaných. Konečně po třech letech (1863) usadil se v Turč. sv. Martině. Zde jej zvolili jednohlasně místostarostou Matice slovenské, která chystala se též vydati spisy jeho básnické. Ale nedošlo k tomu. Vzácný tento muž, stejně velký učenec jako národní horlivec a nezlomný charakter, zemřel 11. srpna r. 1866.

Kuzmány byl hlavně šťastným pěvcem náboženským najmě ve sbírce Harfoznění (psané česky), ač básnictvu světskému zanechal nejednu znamenitou píseň. Zpěvy svoje uveřejňoval zprva ve Hronce (1836 — 1838) česky, později v Sokole Dobšinského a Paulínyho juž slovensky. Mnohé drobnější jeho básně znárodněly, a podnes bojovná píseň Do zbroje, Slovania! rozlehá se na Slovensku rovněž tak jako vlastenecká Hej len vždy veselo; nepřekonatelná, nádherná oda Zadumenie podzimné jako velebná hymna Kto za pravdu horí (k níž složeno nápěvů několik). Celkem Kuzmányho básně světské — neboť jediné o těch soudíme zde — vynikají vznešeností ideí, unášejícím vzletem, pádností, pravdivostí myšlenkovou a hloubkou citovou. —

Ke Kuzmánymu druží se Michal Miloslav Hodža.[147] Narodil se 22. září 1811 v Rakši (sousední vesnici s rodištěm Kollárovým) v župě turčanské, universitu studoval ve Vídni, odkud povolán za ev. kněze do Lypt. sv. Mikuláše. Hodža je největší mučeník slovenský a nejhlubší duch školy Štúrovy. Žádný z výtečníků slovenských nebyl tak soustavně pronásledován, žádný nepřinesl mučenictví svému tolik obětí a neprokázal tím národu tolik služeb, jako Hodža, v jehož osobě štván princip slovenské národnosti. Život Hodžův, jenž končí ve vyhnanství těšínském 26. března 1870, je velice zajímavý a poučný pro poznání poměrův uhorských, k posouzení neslýchaných sveřepostí a křiklavých nespravedlností; ale zde není místa ho vykládati. Z Hodžovy přebohaté činnosti národní, politické, vědecké, církevné, paedagogické (jejímž odkazem jsou spisy Epigenes slovenicus, Dobré slovo Slovákom, Větín, Der Slowak, oba Dohovory, Protestant, obě Čítanky, Nepi pálenku t. j. nezabi, nehledě k velikému množstvu rukopisů tiskem nevydaných) jen aforisticky uvádíme, že většinou u něho konala se národní shromáždění; u něho radilo a rokovalo se o důležitostech a potřebách slovenských; u něho založen r. 1844. znamenitý spolek Tatrín, jehož starostou byl sám a nejvydatněji ho podporoval do poslední valné hromady čachtické 1847; že konal přemnohé cesty v zájmech národních do Vídně, Prahy, po celých Uhrách; že súčastnil se poselstva, které přednášelo stížnosti a žádosti před císařem i nejvyššími úřady krajinskými; že znamenitě působil v povstání svými plamennými úchvatně přesvědčivými řečmi, jež jako dravá bystřina strhávaly mysli, a byly by snad hnuly kamením; a že na konec byl senioralnou, generalnou, distriktnou konsistoří a konečně nejvyšším inspektorem církve ev. odsouzen jakožto muž neschopný, prý, kněžského úřadu, z fary i vlasti vypovězen, jakožto člověk nebezpečný. O slavnostech, instalacích, národních shromážděních, na kazatelně, v povstání — všude byl nepřekonatelným. Jakožto vůdce lidu v nejkritičtějších okamžících Hodža osvědčil se býti důmyslným soudcem okolností; jakožto kněz, bojovník za neodvislosť slovenských evangelíků v Uhrách, kazatel, řečník, rodomil, básník duchovný je vzorem posud nepřevýšeným. Nepůsobil tak zřejmě v osudy své rodné země jako Ľ. Štúr a Hurban, ale kam duch jeho zúrodňující zasáhl, tam rodilo se ovoce zlaté. Štúrovu demosthenskou výmluvnosť, teplotu ku srdci mluvící, Hurbanovo neúmorné nadšení, ráznosť, neohroženosť, Hodža spojoval s neobyčejným bystrozrakem, přesnou vždy soudností a duševnou hloubkou: v básni mysticky hloubající — ve vědě přísný myslitel. Pomník, jejž věrná Slovač postavila mu na cizí hlíně těšínské 8. srpna 1872, je nepatrnou jen odměnou skutků jeho genia.

Básníkem byl po výtce náboženským, „Davidem s nadzemským žaltářem, rozeným pěvcem duchovním,“ jak Kollár propověděl o něm. Zlomky Vieroslavínovy, druhé to Slávy dcery, veřejnosti podané, jsou plny velkolepých myšlenek a unášejícího citu; národní smýšlení Hodžovo došlo zde eminentního výrazu. Škoda, že Matora, velká hrdinská báseň, jejíž jednou episodou jest epický Jánošík, ač nedokončená, zůstala v rukopise. Vůbec o Hodžovi, jakožto básníkovi světském těžký je soud, jelikož výtvory, které z tohoto oboru podal veřejnosti, jsou necely. Ale i z jeho nemnohých ukázek je zřejmo, že mnohem větším básníkem byl Ľ. Štúra i Hurbana.

Přicházíme k muži, jehož učených kompendií nespatříš v bibliothekách slovanských, jehož podobizny nenalezneš v pantheonech nesmrtelné, v tlustých knihách jevící se práce duševné, jehož slávy nedočteš se v dějinách probuzeni slovanských národův. Jestiť on oným vulkanickým duchem, který živým slovem v pravý čas do srdcí vyslaným, mužnou obranou národa v nejkrušnějších jeho chvílích neohroženě konanou a vykonanou, jasným paprskem naděje ve dnech Jobových zlomené duše posilňujícím, nezůstavuje sice monumentalných stop psaných, ale zaplavuje zúrodňující lávou, — světem ideí — jejíž myšlenky, city a snahy proudem valících se věků snad vychladnou, ale půda jí zahřátá bude míti ještě po letech vždy tolik tepla, aby vydala ryzí, perlící se víno: v generacích oným myšlenkovým světem zdárně odchovaných. Neboť byl-li Štúr srdcem Slovenska, Hodža jeho rozumem, Hurban byl jeho duší.

Josef Ľudevít Hurban[148] narodil se 19. března 1817 v Beckově, kde otec jeho byl ev. farářem. Základ ku prvému vzdělání položil mu otec a doplnila škola trenčínská. R. 1830. poslali jej do škol požuňských, kde pobyl deset let na studiích humanitních, filosofických a theologických. Horlivý odrodilý Slovák prof. Greguš byl by zde z mladého Hurbana málem vychoval Maďara. Náhlý obrat Hurbanův ke slovanskému smýšlení udál se r. 1836. Čím byl od té doby slovenské společnosti v Požuni, Štúrovu ústavu, cestovatelskému spolku, zpěvokolům, veřejným schůzím, vědeckým přednáškám, jež pořádal mladším, slovem veškerému duševnému životu národní junače požuňské, viděli jsme výše. 24. dubna téhož roku přijal na Děvíně jméno Miloslava. Procestovav Slovensko, byl r. 1840. vysvěcen na ev. kněžství a dosazen na Brezovou, kde kaplanoval tři leta. Praha, Pešť, Olomúc, Bystrica, Brno, Sv. Mikuláš, Požuň i Segedín spojeny byly tehdy s Brezovou články literarnými, knihami a dopisy Hurbanovými. Zde studoval filosofii a historii po nocích, neboť den posvěcen byl správě duchovné; zde založil nedělní školy, přehojně navštěvované; zde hlásal a později vytiskl „prvé pohoršení“ své: o zanedbalosti škol slovenských a z toho jdoucího úpadku národního, o obtížích národního vyučování beze spolků, bez novin, bez knihoven národních atd., pročež advokaty, zemäny (odrodilou šlechtou), inspektory neobyčejně byl pronásledován a odsuzován. Za nedlouho po té vydal svůj Cestopis po Čechách a Moravě a Nitru I., pro kterou měl tuhé boje, zvláště s odrodilým kněžstvem. Téhož roku Slovenskem rozletělo se Chalúpkovo Sendschreiben proti generalnému inspektoru hraběti Zayovi, jenž pro snadnější zmaďaření chtěl provésti v Uhrách unii luteranů s kalvíny. Znamenitá ona knížečka, jež Zaye dokonale zbila, důležitě působila na další život Hurbanův. Bylať „prvým útokem na nedotknutelnosť šlechtickou“ a zároveň pohybem národním. Ze všech stran ozývaly se hlasy mravního odporu. Ale konventy byly opanovány všemohoucí renegatskou šlechtou, na těch nebylo pomoci. Jozefy, Seberíny, Hodža byly Jány na poušti. Tož literatura měla pomoci: ale zde bylo ticho. Nikdo nechápal se pera: Zay, mohutné hrabě, vysoceučení professoři, držící v hrsti mládež slovenskou, „civilisované“ zemänstvo, všemohoucí křikem konventy, inspektoři, tiskové, advokati — vše šlo proudem světovým. Ožebráčené, zastrašené, obmezené kněžstvo bylo málomocno.[149] Když tedy Hurban r. 1843. zvolen byl farářem ve Hlubokém, a hned jal se cestovati po Slovensku, unie zayovská hnala jej v místa, kde auctority církevné působily nejvíce. Po marném dolehání, aby mužové slovansky smýšlející opřeli se zamýšlené násilnické akci, dal se na pilná studia a r. 1845. hotov byl se knihou „Unia, čili spojení luteranů s kalvíny v Uhrách,“ za niž lipská universita jmenovala jej doktorem theologie a panovník odměnil zlatou medailí. Vše se pohlo. Konvent požuňský, mudrci professorští, peníze, výmluvnosť, nátlak úřední. Těžko zde vypisovati další kruté boje Hurbanovy, brožury a spisy theol. i polemické, jimiž se bránil a bojoval; raffinovanosť a násilí, jimiž nepřátelé chtěli jej vyobcovati z fary; pohnutí proti ztřeštěným záměrům unistickým, tisíce pomocníků vyvolaných knihou Hurbanovou; pozdější v letech po 1856. důležité boje patentalné. Nemůžeme zde líčiť ani význam blahodárného působení Hurbanova v zakládání spolků mírnosti hlavně s kat. faráři Závodníkem a Holčekem, ba nemůžeme rozhovořiť se ani o těch známých argumentech národa suverenného z r. 1848., těch vyvýšených místech, jež postrachem chtěla býti charakterům nezlomným. Čím Hurban byl Slovensku v letech revolučných, dějepis jejich naznačuje nám jen kuse. Pořádal lidové schůze na Brezové, v Myjavě, Vrbovcích, Sv. Mikuláši, po Lyptově a j., v nichž vedl lid k domahání se práv národních; vydával jednak nesčetné příhlasy, jednak po veškerém Slovensku živým slovem osvěcoval, volaje k činnosti; opatřoval peníze, zbraň, prach, mládež i muže boje znalé; byl skrze posly s lidem svým ve stálém spojení, napomínal, budil, příspěvky sbíral, národním mučeníkům v žalářích pomáhal, slovem: pracoval, kolik jen člověk pracovati může.[150] Vypsán byl na něj, Ľ. Štúra i Hodžu zatykač; prchli do Prahy, zde řečmi svými, všeobecně uchvacujícími, za pomoc žádajíce. Odtud vidíme Hurbana ve Vídni, v Záhřebě, v Pelčachu, v Rohyči, srbském Bělehradě, Hranici, Mitrovici, všude pomoc hledajícího a konečně dohledavšího se jí najmě u bána Jelačiče. Tři výpravy dobrovolníků slovenských korunovaly činnosť jeho na tomto poli. — Další Hurbanovy zásluhy o Slovensko zná každý, kdo jen poněkud sledoval jeho nesčíslná genialná proslovení, jeho neohrožený boj v časopisech několikerým vězením na mučenictví korunovaný. Úhrnem lze neúmornou jeho činnosť — „umom lebo päsťou“ — charakterisovati výrokem, že Slováků nebylo by dnes v politickém životě, ani jakés takés samostatnosti evangelické církve v Uhrách, kdyby nebylo bývalo Hurbana.

Samostatných spisů vydal dosud více než 20. O báječné jeho literarné činnosti ne sice ceny trvalé, ale svého času přepotřebné a vždy za cílem šlechetným se nesoucí svědčí kromě toho: Palkovičova Tatranka, Kuzmányho Hronka, Štúrovy Národnie noviny a Orol tatranský, Slovenské Pohľady, Havlíčkovy Národní noviny, Květy české, hrvatské Kolo, Bielopotockého Pozorník, Kadavého Priateľ ľudu, Pešťbudínske Vedomosti, Lichardovy Slovenské noviny (ve Vídni vyd.), a Světozor, Církevní listy, Koleda, Domová pokladnica, Časník, Sokol, Černokňažník, alm. Nitry, Concordia, Lipa, Tábor, — a kdo by dovedl vypočísti obrovskou tu práci vždy a všude úrodnou, ať slovem, perem nebo mečem. Přes to ještě leckde ani u svých nedošel uznání…

Toť kusý obraz bohaté a neukončené ještě činnosti neobyčejného ducha, který Slovensku zůstane vzorem charakteru nezlomného. Štúr zmalomyslněl ve svých dnech posledních, Hodža zahynul v zoufalství a žalu se srdcem zlomeným, celý kmen slovenský prošel tvrdou zkouškou utrpení, potřetí už je svržen s výše svých ideálův a snah kulturných — jen Hurban, nyní juž ctihodný kmet, stojí pevně, neohroženě s hlavou, ač šedinami stříbřenou, přec neskloněnou, plnou posud nevystihlých tuch a mladického žáru. Co zapěl o sobě r. 1846., to platí o něm doslova podnes:

Na krídlach prchkých mladosti duch letí
do krajin vyšších, do iného sveta,
v slnečné ríše, nádeja kde svieti
a kvitne krajšej skutočnosti kvieťa…
Cez hroby svojho zemského pokoja
mládenec letí so svetom do boja.

Teč rieka môjho ďalej už života,
videl som pravdu mladosti svej krokov,
a bár ma život v odpory zamotá —
neoľutujem svojho žitia krokov:
stlačil som roky v myšlienku jedinú
a v tej života chvíle nezahynú.

Zde, kde jest nám soudiť o básnické činnosti Hurbanově, vyslovujeme ovšem, že Hurban ve pravém smyslu slova básnickým veleduchem není. Mnoho tendenčných, příležitostných básní jeho lyrických[151] (jako př. Básnikov pomník k oslavě Hollého a j.), fantastická Divadlo duchov nad Tatrami, epická Zriňský na Sihoti svědčí sice o vřelém citu a bohaté obrazotvornosti, jako časové epigramy o vtipu a vlastenectví, ale větší literarné ceny postrádají, rovněž jako efemerná sbírečka Piesne na teraz (vyd. 1861), jež obsahuje popěvky politickovlastenecké. Poměrně nejzdařilejším básnickým plodem Hurbanovým jsou jeho dumy, prostě písněmi zvané, v nichž horoucí tužby, sokolí myšlenky, trudné sklamání — celý obraz doby i duševného světa pěvcova doznaly šťastného stlumočení.

Literatuře pěkné Hurban prokázal služby hlavně v belletrii, která jej počítá mezi své nejzdárnější pracovníky. —

Po veškerém Slovanstvě znám je Samuel Tomášik.[152] Narodil se 8. února 1813 v Jelšavské Teplici, studoval v Chyžném, Jelšavě, Šajavském Gemeri, Rožňavě a v Kežmarku. R. 1833. zemřel mu otec a církev zvolila jej na místo otcovo ev. knězem. Poněvadž však nebyl plnoletým, odešel, přestáv přísnou zkoušku, do Němec na universitu berlínskou. Cestou zdržel se déle v Praze, poznal zde tehdejší koryfeje literarné, a procestoval slovanskou druhdy Lužici i kraje pomořské. R. 1835. vrátil se do Chyžného, kde působí posud.

Tomášik napsal mnoho básní vlasteneckých, národních, příležitostných ve formě prosté písně, politických v podobě pochodův atd. (nejznámější z nich: Hej pod Muráňom, Nič sa nestarajme chlapci od Šajavy, Kolo Tatier čierňava, Ľúbil som anjela, čerta som vzal, Staré Tatry, vy tak mnoho znáte, a j.) Na Slovensku jsou podnes oblíbeny a zhusta zpívány, neboť působí svým hravým citem, trefným výrazem a šťastně napodobenou formou slovenských krakoviaků, že někdy nelze jich téměř rozeznati od pravé písně prostonárodní. Skladeb takových koluje asi půl sta ve zpěvavých ústech lidu slovenského. Ale uměleckými plody verše Tomášikovy nejsou; ani nejzdařilejší z nich, ba ani všeobecně známá Hymna, též nápěvem podložená, v níž básník, rozvinuv historickou perspektivu osudů Slovákových, s prosbou obrací se k nebi.

Značnější literarný význam Tomášikův je též jen v novellistice.

Vrstevník jeho Ctibor Zoch[153] (do roku 1852. píšící pod jménem Cochius) narodil se 15. března 1815 ve Velké Vsi v župě oravské, kde jeho otec byl padesát let učitelem. Studoval doma, v Kežmarku, v Gemeri, v Baňské Štiavnici a v Požuni, kde ukončil studia ev. bohosloví. Zde vydal s Ľud. Štúrom „Plody učencův řeči československé.“ Roku 1836. vstoupil za vychovatele do rodiny Palugyajovské v Lyptově, odkud jej povolali za ev. faráře do oravské Jasenové. R. 1854. zvolen byl seniorem v Oravě, který úřad zastával do svého úmrtí dne 15. prosince 1865. — Zoch súčastňoval se všech hnutí slovenských, národněpolitických i literarných, jméno jeho nalezáme ve všech časopisech, almanaších a kalendářích od r. 1841 — 1865, pokusil se bez mála ve všech odvětvích literarného tvoření. Líčiti dle jeho zápiskův utrpení, která přestál v letech revolučných, nebo vypočítávati všech jeho různých článkův a studií tiskem vydaných i rukopisných zde naprosto nelze. Budiž jen připomenuto, že Ctiboh Zoch, po celý život chudobou citelně stížený churavec, byl povolaným archaeologem i jazykozpytcem, a že starožitnosť slovanská i jazykozpyt byly jeho nejoblíbenějším studiem; nasvědčují tomu literarné práce po časopisech a srovnávací slovník československý, který ztratil se bohužel ještě v rukopise.

Zoch napsal veliké množstvo básní příležitostných, tedy pro literaturu většinou bezcenných. Ale poslední jeho veršovaná skladba pojistí mu památku v písemnictvě: vzletný zpěv Slovenov pohľad na seba, jenž nejlépe ukazuje Zochovo poetické nadání i sílu rhetorickou. —

Plodností svou v tomto oboru vynikl Daniel Maróthy[154] Narodil se 14. dubna 1825 v Maškové v župě novohradské, studoval v Lučenci, B. Štiavnici a Požuni; r. 1850. byv vysvěcen na ev. kněžství, účinkoval v Závadě i Krupině, a od r. 1855. do konce svého života ve V. Ľuboreči, kde zemřel 18. dubna 1878. Šlechetný tento muž a horlivý rodomil vyznamenával se neúnavnou snahou o rozšiřování slovenských knih v dalekém svém okolí. Jeho byt byl učiněným provincialným knihkupectvem.

Od prvých ročníků Štúrova Orla tatranského do posledních knih Orla Kalinčákova a Truchlého táhne se nepřehledná řada jeho zpěvů, nadšených, jarých, povznášejících. Maróthy byl prototypem pěvce ryze vlasteneckého, jenž svému horoucímu citu obětuje — i poesii. Ano, sama oda Verili sme a ešte veríme, která postavila jej do prvých řad básníků domácích, je plamenný zpěv významu především ethického — nenahradíť neuspokojivé komposice ani ledabylé formy její biblický vzlet. Zevrubněji nebudeme probírati se tím dlouhým řetězem poesií více méně časových, ba bez újmy dobré věci pomineme i názvy skladeb Maróthyho, zajímajících teď už jen literarného historika, jenž stopuje kulturný význam a socialné poměry doby, v níž povstaly, doby plné křivd a nepravostí. Z posledních výtvorů stůjtež zde tři básně: Vám, Našim ubehlíkom a Čo nás spasí, pro pěvce zajisté nejcharakterističtější. —

Josef Jančo (nar. v Lyptově, berní úředník v Rábě i jinde a posledně v Požuni) ve mladých letech svých (asi r. 1841 — 1844) napsal Milinu, delší pověsť prostonárodní,[155] jež pěkné naděje vzbuzovala svým lehkým vypravováním a svěží kresbou, i několik básní porůznu do Orla tatranského. Od těch dob však jméno původcovo zapadlo. R. 1860. teprve Z cudziny hlásá touhu po rodném kraji a r. 1872. konečně na delší dobu objevuje se u veřejnosti. Vlastenecké a jiné básně Jančovy z té doby (Pozastavenie, Predtým — teraz, Potecha, Od srdca k srdcu, Búrka na Dunaji, Čo Bôh činí a j., z nichž poměrně nejcennější je Kráľ Tatier) chovají sice mnoho vřelého citu a upřímné snahy, ale ceny trvalé nejsou.

Ku jménům uvedeným druží se několika básněmi též nad míru zajímavá osobnosť Jonáše Záborského. Narodil se r. 1812. v Záborí v Turci a studoval na ev. kněžství v Dobrosoli se Štúrem, Červenákem a Grossmannem. Výtečně nadaný, ale chudobný mladý muž zbudil však laskominy katolické hierarchie, jež neustala, pokud Záborského nedostala do svého lůna skvělými sliby a s výhledy na biskupský klobouk. Záborský povolil a — zůstal do smrti katol. farářem na prabídné fařičce, ve kraji nevlídném, zasmušilém, mezi lidem zdivočilým, pronásledován jsa po celý svůj život pro eminentně slovanské smýšlení, nepokrytě na jevo dávané, a pro bohatou činnosť literarnou, hlavně dramatickou. Tak už r. 1848. Maďary byl vězněn pro domnělé účastenství na slovenském povstání. Záborský byl člověk svobodomyslný skrz na skrz — toho nedovedla zakrýti černá říza římská. V náboženských otázkách soudil nepředpojatě a neohroženě; proto jeho znamenité Dějiny uhorské zůstaly nevydány Maticí slovenskou. V literarné historii naší pak je památný svým dlouhým, houževnatým přidržováním se češtiny, ještě i v doby, kdy na Slovensku již vše psalo pěknou literaturu slovensky. Četná příkoří, sklamané naděje, mizerné hmotné postavení nemohly nevésti ku trpkosti ve smýšlení, jež také jeví se v posledních jeho pracích, zejména v charakteristické proň povídce Panslavistický farár, jakémsi svéživotopise Záborského. Zemřel 23. ledna 1876 v Župčanech.

Záborský počal svou literarnou činnosť odou Na Slovákov, otištěnou Kollárem v alm. Zoře 1836. Po té vydal v Levoči r. 1840. Bájky, r. 1851. ve Vídni pověstné Žehry (básně a dvě řeči), které byly Dohnánym a Kalinčákem (v Pohľadech) tak nepříznivě posouzeny, že Záborský přestal psáti. Posud psal vše česky. V letech šedesátých však na naléhavé přímluvy přítele Viktorína chopil se opět pera a byl velice činným zejména ve slovenském spisování dramatickém, jak uvidíme níže. V poslední době zdárně pěstoval dějepis.

Do kruhu pěvců vlasteneckých náleží hlavně svými epigramatickými Iskricemi, několika pracemi menšími (Únos Lumírov a p.), na nichž jsou velmi patrny stopy přepracování z češtiny, a velkou básní „dejoličnou“ Vstúpenie Krista do pekel. Veřejnosti podal z ní toliko zlomky, ale dostačující k charakteristice díla. Záborský sám vysvětluje básnický děj.

Věrouka prý praví, že před obětováním syna božího nikdo nemohl přijíti do nebe, evangelium pak naznačuje, že duše do Krista zesnuvších zdržovaly se v ráji. Duch svatý sestoupí do ráje, a co Kristus trpí v Judeji, získává víře skrze archanděla Uriela řecké výtečníky v údolí tempejském. Když Uriel ničeho nemohl slovem poříditi pro odpor zlých duchů, sv. duch boží všemohoucností představuje budoucí stav a pamětihodnosti křesťanského světa.

Z uveřejněných zlomků poznáváme celé devatenácté století, ba více: průmysl, stroje, továrny, železnice, zdokonalené knihtiskařství, papír, hodiny, sirky, cukr, obchod, železnice, parolodě, telegrafy, hromosvod, zvětšující sklo, noviny, slavné muže nového věku, kompas, odhalení nových zemí, větroplavbu, chrámy a města světa křesťanského, plyn a fotografii. Táhnou tudíž před zrakoma našima: Arkwight, Savary, Watt, Lenoir, Stephenson, Gray, Galvani, Volta, Oerstedt, Weathstone, Gansz, Steinheil, Morse, Benjamin Franklin, Kornelius Drebbel, Bakon, Koperník, Galilei, Kepler, Newton, Heršelové, Halley, La Place, Humboldt, Des Cartes, Locke, Hume, Spinoza, Kant, Schelling, Fichte, Hegel, Adam Smit, Lavoisier, Geszner, Linné, Werner, Haneman, Hus, Luther, Komenský, Dante, Petrarca, Aristo, Metastasio, Tasso, Guicardini, Alfieri, Cantu, Camoens, Cervantes, Calderon, Lope de Vega, Molière, Corneille, Racine, Dumas, Balzac, Montesquieu, Voltaire, Fénelon, Sue, Thiers, Bourdalou, Flechier, Masillon, Shakespeare, Milton, Addison, Swift, Pope, Thomson, Fielding, Walter Scott, Young, Gibbon, Byron, Dickens, Goldsmith, Moor, Macaulay, Schiller, Goethe, Cyrill a Methoděj, Karamzin, Puškin, Kollár, Deržavin, Mickiewicz, Palacký, Šafařík, Cherubini, Mozart, Haydn, Hændl, Paganini, Beethoven, Rossini, Angelika Catalani, Kontski, Magelhæn, Drake, Kolumbus, Amerigo, Jakub Degen, bratří Montgolfierové, Kanova, Michal Angelo, Rafael, Correggio, Leonardo da Vinci, Tizian, Alvarezo, Thorwaldsen, Rubens, Brijlov, Murdoch, Suvorov, Bonaparte, Daguerre — jak vidno, celý pantheon nebo lépe slovník naučný. Že taký předmět málo hodí se k básnickému zpracování, sám Záborský cítil a také projevil svým obvyklým přímým spůsobem, řka: „Je to čásť snad nejmenší ceny básnické, ale nejpoučnější.“[156]

Konečně nemožno zde pominouti jeho znamenitých bájek (veršem i prosou), tendence zhusta vlastenecké.[157] Je jich asi 130. Jednoduchá invence, zdařilé provedení, blýskavý, ostrý, nenucený vtip, jenž jiskrou šlehá z malých, lehounkých obálek, pádná allegorie, hladký verš a úsečnosť jsou přednosti jejich dávno všeobecně uznané. I český hlas vyznal, že to „utěšená knížka, plná věcí zdařilých“.[158]

*

Tím přicházíme k poslednímu básníkovi této skupiny, S. Hroboňovi. Pomíjíme řadu jmen, jež buď jen sporadicky vyskytují se v poesii slovenské, a z těch málo ukázek soudu o nich podati nelze, [jako Štěpán Daxner (nar. v Tisovci, neohrožený bojovník za práva lidu slovenského v Uhrách, býv. podžupan stolice gemerskomalohontské, kde hlavně jeho přičiněním vzniklo prvé slovenské gymnasium), Aug. Krčméry (evang. farář v Badíně v župě zvoleňské a skladatel Věnců i mnoha nápěvů k písním) a ještě několik jiných] — nebo opět jména, jež vystupují sice častěji a třeba i s nároky všelikými, náležejí však toliko pietě národní a plody jejich bibliografii. Uvádíme z nich Rajeckého (Jiří Slota), jenž dosti četnými básněmi svými vavřínů zajisté nikdy si nezíská. Slovenské i české jeho zpěvy jsou pouhými pazvuky arcibásně Kollárovy, jakých v předbřeznové literatuře české hojnosť. Dále zpomínáme Aug. Horislava Škultétyho, (zasloužilého ředitele býv. sloven. gymnasia ve Velké Revúci,) jehož verše v podobě lehké písně podnes žijou v lidu, ale kritickému úsudku se vymykají. Rovněž Sam. Godra,[159] ev. farář (1809 — 1873), horlivý vlastenec slovenský, přese všecky dlouhé hrdinské i nehrdinské zpěvy (Musy dcera, Sedmery znělky, Oběť srdce pobožného, Petrenčok a j. a j.) sepsané česky i slovensky, ani svými bájkami ani epigramy nevyšinul se na Parnass. Snad sám to nemyslil do opravdy, vysýlaje r. 1857. a 1858. „nápisy své milené, dvou zimních dítky měsíců z lože jejich v svět široký“, t. j. tři svazky bezcenných skládání epigramatických, tři svazky nápadů primitivných a nechutných, vtipů laciných a jalových. Konečně náleží do této Lethe Jan Trokan, známý improvisator veršů, jenž svým mysticky blouznivým zápalem nemohl proniknouti ze stanoviska pokusů veršovacích ani do srdcí lidu a obecenstva literarného vůbec — jež na Slovensku klinkavé, šablonovité plody, zastřené rouškou vlasteneckou, snese s báječnou trpělivostí beránčí — nadtož do literarné historie.

Samo Bohdan Hroboň[160] (nar. 24. srpna 1820 v Sielnici v župě lyptovské, kdež otec jeho zastával úřad kazatelský při církvi evangelické) je jedním z nejnadanějších a spolu nejnadějnějších chovanců požuňských. Svými nadšenými zpěvy lyrickými, jakož i božskou výmluvností šmahem stal se pověstným ve mladém šiku na Dunaji a záhy i po celém Slovensku. R. 1842. odebral se do Němec a studoval se mnoha jinými Slováky na universitě v Dobrosoli; r. 1844. zdržoval se za svým dalším vzděláním v Praze, odkud pro slabosť prsnou vrátil se do domu otcovského. Zápisky Bohuslavy Rajské, jeho snoubenice, obsahují nejednu zajímavou črtu Hroboňovy povahy výstředně idealné, fantasticky blouznivé. Po povstání, jehož činně se súčastnil, mizí s jeviště veřejného, jen ob čas vysýlaje v svět některý svůj zpěv. Poslední leta trávil stále v sielnických horách na salaši v malém dřevěném domku, kde, dle vlastního seznání,

na Tatru přikovaný
líže rosu, sůl s berany —

lehal i vstával s Mickiewiczem a řeckým Novým zákonem v ruce.

A je-li komu žel, vidí-li veliký talent blouditi po cestách nepravých, ba znamená-li, že juž zbloudil dokona, zde žalosť je dvojnásobná: verše Hroboňovy, jež na počátku jeho tvoření zbuzovaly zasloužený obdiv, stávaly se vždy mystičtějšími, temnějšími, nemožnějšími, žádný nepředpojatý jim nerozuměl — a přec nebylo hlasu, který by se byl pozdvihl proti takové poesii, ba nastojte! vyskytly se i hlasy kritické, jež jeden podobný plod, v němž Hroboň sama sebe přivedl ad absurdum, vynesly jakožto dílo zrovna epochalné.[161]

Bližší charakteristiku poesie Hroboňovy pomíjíme z piety k žijícímu veteránovi, a hledíce ku šťastné okolnosti, že na své neblahé cestě nemá následníků — kráčiť sám a sám. —

*

Skupinu básníků školy Štúrovy doplňuje Ľud. Žello, typ samostatný, od ostatních ostře se lišící pěvec, jenž svými historickými zpěvy epickými šťastně zápolí s Janem Hollým a čtvrté místo zaujímá v básnické družině Štúrovy školy.

Ľudevít Žello[162] narodil se 7. srpna 1809 v B. Bystrici. Zde dostalo se mu základů vyučování — bitím a týráním od surových učitelův, až hoch pozbyl téměř veškeré chuti ku škole. Rodiče jeho — otec byl pekařem a obchodníkem s obilím — r. 1820. přestěhovali se do Pešti, kde mladého Žella vyžádal si k sobě Jan Kollár. Žello pobyl u něho plná tři leta, chodě do školy a Kollárovi zároveň posluhuje i jej ošetřuje za těžké choroby r. 1824.; Ganymed ve Slávy dceři Kollárovi číši podávající je malý Žello. R. 1825. odešel na čtyři leta studovat do Požuně. V Pešti (u pěvce myšlenky všeslovanské!) úplně byl se poněmčil, a v Požuni básnil tudíž ještě německy. R. 1829. přišed na prázdniny domů, zvolen byl v Čik-Tarču podučitelem, což ochotně přijal, aby mohl pomáhati svým, tou dobou úplně schudlým rodičům. Zde poprvé mu bylo svou zanedbanou mateřštinou dítky vyučovati, pohřební verše skládati, ba i kázati. Později chtěl pokračovati ve přerušených studiích, ale r. 1830. zvolen byl v Rákoš-Keresztúře německoslovenským učitelem, a tím osud jeho rozhodnut. L. 1832. vyšla Slávy dcera a Žello zavítav do Pešti, dostal od slavného původce výtisk; zprva nerozuměl v ní mnohému, ale horlivou prací přemohl obtíže — a tu již počal překládati cizí plody do své materštiny, najmě Blumauerovu travestovanou Aeneidu a j., kteréžto pokusy ovšem zůstaly makulaturou až na původní básně, jež nedlouho na to vydal v Pešti Jan Kadavý. R. 1834. povolali Žella do Malého Kéreše. V městečku maďaronstvím prosáklém, kde i synovec velikého Šafaříka podepisoval se Safáry, povstala prvá větší jeho báseň, Pád Miliduchův, již opět Kadavému odevzdal k posouzení. V bouřlivých dobách r. 1848. zmizeli s obzoru báseň i původce její, jenž tížen jsa nad to i hmotnými starostmi, umlknul docela. Za smutných dob později nastalých jedinými potěšiteli na kérešské poušti byli mu Bedřich Salay, bývalý chovanec Ľ. Štúra, a později po nějakou dobu Vilém Paulíny-Tóth, jenž osm let úřadoval ve blízkém Kečkemétě. Přátelé scházívali se často, předčítali si vzájemně své literarné práce, udíleli rady i sdíleli své náhledy.

Na literarném kolbišti Žello znova objevil se v časopisech až v letech 60tých několika lyrickými básněmi vlasteneckými, jež nevzbuzovaly ještě žádné pozornosti. Ale rázem vstoupil do prvé řady pěvců slovenských, vydav r. 1862. ve II. roč. Lipy svou z původního rukopisu úplně přepracovanou a na dvanáct zpěvů rozmnoženou báseň historickou ze života polabských Slovanův, Pád Miliducha.

Polabské Slovanstvo orbou a kupectvím tráví věky. Je však rozdrobeno na mnohé sobě nepřátelské kmeny, jež sousední spojení Němci sobě podmaňují, loupíce, pálíce a vraždíce ve slovanských zemích. Opět černý oblak žene se z dáli, a za nedlouho německé pluky padnou na kvetoucí nivy lutické. Junáci chopí se meče a přes to, že nejsilnější z nich — mocný bohatýr Volan — se svými přešel do řad nepřátelských, porazí loupežné cizáky a rozpráší je po lesích. Volan zmizí, padl prý a kněží jej zahrabali. Po nějakém čase zříti na pověstné Černé Skále muže chorého vzezření v oděvu kněžském, jak pomstu bohů svolává na své svůdce a sebe proklíná; poznáváme v něm Volana, jejž kněží, vidouce lítosť jeho nad spáchanou zradou, vyléčili z ran a přijali mezi sebe pod jménem Bohdanovým. Přejdou věky, jež zbělí mu vlas a změní tahy tváře, a on, straně se lidí, v pustých, hvozdech ve zlověstné jeskyni Černé Skály oddává se tajným vědám, vskutku však snuje pomstu Němcům, chtěje sjednotiť rozdrobené polabské Slovanstvo (Bodrice, Lutice i Srby) pod berlou jediného vládce. Muž, jejž vyhlídl si k tomu, je chrabrý syn Miliduchův, krále srbského, bodrý, hrdinský a šlechetný Velimír. Dlí právě u dvora knížete Liuta s přítelem Milanem, cviče se úsilovně ve zbrani u vyhlásených v umění tom Luticův. Ale švarný zlatovlasý Velimír zamiloval si tam krásnou dceru Liutovu, Milinu. Scházejí se v lesích o honech, čehož Bohdan užije a mocným slovem svým káže mladici, aby přivábila nic netušícího Velimíra k Černé Skále, kde mu zjeví svůj úmysl. Od té chvíle Velimír se mění, zádumčivosť a nejistota jej ovládá, láska v něm bojuje se ctižádostí — kdyby podrobil se vůli Bohdanově, bylo by mu zvrátiti trůn knížete Liuta, otce své milenky a odstraniti bratry její — a jakmile frankský Karel vtrhne do Čech, oba junáci zmizí z pohostinného dvora, spěchajíce do srbského domova, kde zatím Bohdanem spojení Srbové pod žezlem Miliduchovým potírají zbité v Čechách Franky. Velimír s Milanem, jdouce za svým cílem, svolají před Miliducha poradu všech knížat a bohatýrů srbských, kteří žádají si jednoty se sousedními Lutici. Překvapený král svoluje a mladistvý Milan, aby svazek byl pevnější, vytasí se s náradou zasnoubiti Velimíra s dcerou Liutovou. I obětujíce bohům na zdar své věci, vypravují skvělé poselstvo k Luticům. Kníže Liut po hodech a kvasech vyhoví v radě v posvátném chrámě jejich žádosti, nedbaje žárlivého soka Velimírova, divokého Vitoše, jenž Milinu náruživě miluje. Následují dlouhé svatební radovánky, za jichž trvání odmítnutý Vitoš marně snaží se skoliti šťastného ženicha, načež prchá ke Frankům. Po té poselstvo srbské beře se k domovu, vedouc s sebou hosty lutické, by společné kvasy začaly se znova na dvoře srbském. Zatím však pokořený král Karel nelení. Vysýlá vyzvědače do dvora Miliduchova, a ohromné přípravy koná k velkému boji. Vyzvědač zpěvákem jsa přestrojen vloudí se za hrozné sloty do hradu a zpívá při hostině, kde však Miliduch pozná v něm někdejšího svého vězně a vrhá se naň; ale vyzvědač prchá a četa jej pronásledující ho nenalezá. Naposled zasedají ke kvasům, jež trvají juž celé dva týdny; časněji než jindy kladou se na lože a když vše zdánlivě pohrouženo ve hluboký sen, bohatýři lutičtí a srbští kradou se ze hradu k lesnímu jezeru, kde Bohdanem dříve byvše přemluveni, přísahají s Milanem v čele věrnosť nepřítomnému Velimírovi, jenž národ srbský a lutický spojí v jediný celek. Velimír zatím, objat jsa liliovýma ramenoma milované bytosti, sladce dřímá na loži svatebním. Ale Milinu trápí děsné sny. Probouzí se a vidí, jak žhoucí záplava barví všecko okolí, a slyší divoký povyk. Kralevič vyskočí, uchvátí odění i meč a sbíhá na nádvoří, odkud tisíceré hlasy znějí: „Frank! Frank! Na vraha!“ A již loučí se s žínkou zoufalostí přemoženou. Vojsko juž za horami, když kněžna probírá se z mrákot, vymyká se z kola služebnic, a s věrným sluhou koňmo se dává za odtáhlými zástupy. Tři dni Srbové honí ustupující Franky, kteří konečně stanou na planině hwerenafeldské. Slunko vychází — válečný ryk rozlehne se vzduchem — hrobové ticho. Šiky se rozvinou (Frankové, se zrádnými Bodrici, jimž král Karel velí, a Srbové s Lutici, v jichž čele sám Miliduch), žrec zapálí žertvy, Frank na pahorek vztýčí červený kříž, mosazný roh zahučí svou smrtonosnou píseň a šípy z obou stran zahviždí. Němec však nepohnutě stojí na návrších, až Srbové krutě naň udeří a začnou litý boj. Voje srbské konají divy, ale řady řídnou, slunko zapadá a ni jedna strana necouvá. Tu Srbů třikrát početnější Němci vší silou vrhají se na srbský střed. Umdlený Miliduch poznova bodá oře, staví se v čelo svým řadám a odráží útok nepřátelský. Ale daleko vnikl v houfy frankské — klesá s temenem vražedně rozťatým. Srbské řady ustupují. Tu Velimír chopí se praporu a s věrnými houfcemi vrhá se opět do nejhustší chumelice, než kůň mu klopýtne, kralevič klesá, a vzchopivšího se vítá sto mečů, které usmrcují tělo jeho zahalené v prapor zlatý. V té chvíli z dálky děva cválá sem na koni s nahým mečem v ruce, jako vichřice vrhá se na frankské šíky, a za ní po třetí zbytky vojů slovanských. Němci jako očarováni stojí se skřehlými pážemi; zle hubí je meče srbské. Děva klestí si cestu k místu, kde klesl zlatý praporec — avšak tam s koně klesá bezdušna. Srbové jsou rozprášeni do svých hor a slují. Utěšený bledý junák bez přílby letí k Černé Skále, kde vetchá postava Bohdanova s tváří beznadějnou přivolává jezdci, že pozdě juž blížiti se jeho skrýši. Ale Milan v dálce neslyší, vchází do pustého úvalu a v jeskyni nalézá žhavou hromadu popela s upálenými kostmi věštcovými. Mládec prchá, sedá na oře, otupí zbraně ve mnohých marných bojích, až konečně v jednom z nich padá.

Přes to, že báseň postrádá vlastně hlavního reka, že nehledí přísně ku svému sujetu, že některé události přerušeny jsou jinými vklíněnými, často nikoliv soudobými ději, čímž přesná jednota děje porušena, konečně že rým básníkův není dosti pružný, zvonivý, Pád Miliducha je přec práce znamenitá. Ve stavbě jakkoliv nepravidelné, přec účinné uspořádání, v popisech pravý epický klid, názornosť, virtuosná plastika, ve výrazu případnosť a svěžesť, v jedenáctislabičném metru pak překvapující u slovenských básníků správnosť, často i absolutná přesnosť. A celou skladbou vane moderní myšlenková příbuznosť pěvcova s pokolením, jemuž pěje, stejně daleka vší nemožnosti časové a lokalné jako pseudoklassické škrobenosti. Malebné popisy výslechu bohatýrův u Miliducha (zpěv I.), svatebních kvasů (zpěv VI.) a boje (zpěv XI.); rozkošná lyrická místa jednak při žertvách (zpěv IV.), jednak v samomluvě Milinině (v témž zpěvu i v VI.); jemné psychologické líčení v duševném boji mladých snoubencův (jmenovitě ve zpěvu X.); dramatický effekt ve výjevu se zrádcem (zpěv V.); konečně veškery vnitřní umělecké formy básnické: porovnání, metafory, epitheta ornantia, tropy a všecky drobné, ale důležité ozdoby poetické mluvy, zde většinou pěkné, často nové a originalné, nasvědčují tomu, že Žello jak geniem tak vzděláním svým veškeré domácí vrstevníky v hrdinském eposu značně převyšuje. Škoda jen, že básník, prohřát jsa Kollárovou Slávy dcerou, v líčení života polabských Slovanů dává se uchvacovati svým vlasteneckým citem, čímž na několika místech stává se řečníkem: krásy básně mění se tu ve vlasteneckodidaktický rhetorism. Celkem však Pád Miliducha je nejzdařilejší hrdinské epos slovenské.

Po uveřejnění této skladby setkáváme se s Žellem až opět r. 1871. Skromný „dotlívající stařeček-poet“ omlouvá své dlouhé mlčení slovy:

Nedivte sa, že už spev môj vľúdny
do nemoty tupej upadol:
štyriciaty osmý rok osudný
dvacať spevných liet mi ukradol…

Na vetchej prst strune drevenie,
každý tón jej chripí, krepenie —
komu poslední už oheň blčí,
neni čudno, že spev jeho mlčí…
(Pozdrav, Orol III, 1872, 2.)

Belletristický Orol počal přinášeti úryvky z jeho nové lyrickoepické básně Rastislav (rozměry svými nemenší Miliducha). Ale úplná báseň zůstala v rukopise. Tištěné části vzbuzovaly všeobecnou pozornosť: jak lyrické úryvky Dumka a Vodnia panna, tak epické zpěvy Svatoplukova zrada, Súd, Kain, Pokanie, Tri bozky, Černoboh, Slavnosť na Velehradě, Pokúšanie ku zrade, Honba a Svatopluk v Rezne prozrazují dávného mistra z Pádu Miliduchova, jehož lyrický oheň ani epický klid výpravného tvoření nedovedly umořiť, ni seslabiť stříbrné šediny vysokého stáří. Žel, že skladba, již, soudíce dle podaných úryvků, převýšil Svatoplukiadu Hollého, nepodána veřejnosti celá.

Vedle těchto dvou velkých epických básní Žello zapěl též nejednu vzletnou píseň vlasteneckou, nejvíce tendenční básně časové, v nichž zajímavo je pozorovati působení Sládkovičovy lyriky, ale všecky mohutného účinku, přesvědčivosti a síly (uvádíme z nich zejmena: Slovenskej šľachte, Maďaromanom, Päsť oproti pästi a Pokušenie).

Zemřel v M. Kéreši 21. listopadu 1873.

186O

Kubáni. — Čajak. — Lojko. — Capko. — Dumný. — Pepkin. — Zorovít

Leta šedesátá přinesla Čechám nejen radostnější proud básnický, nýbrž také rozmnožila řady pracovníků v epice, lyrice a belletrii. Slovensku ony roky s proudem nový život duševný věstícím daly věnem též několik nových jmen, která však až na jediné jedno zůstala literarnými nadějemi. V novém dorostě nenalezáme talentů, jež byly by došly úplného rozvinutí a písemnictvo obohatily plody nepomíjející ceny, vyjma prvého, jsouce nad to spoutáni čarovným kouzlem nejznamenitějšího pěvce školy Štúrovy. Onen prvý, stavěný vedle Sládkoviče, S. Chalúpky, Botta a Žella je:

Ľudevít Kubáni.[163] Narodil se 16. října 1830 v dědince Záhoranech v župě malohontské. Na březích šumné Rymavy, uprostřed romantických výšin hošík prožil prvé roky v domě svého otce, učitele, jenž odsud záhy přesazen byl do Drienčan. V desátém roce mladý Kubáni poslán byl do Popradu na prvé dvě gymn. třídy, aby přiučil se němčině. R. 1842 — 1844 v Miškovci studoval syntax, odkud cestoval do Požuně, chtěje poznati apoštola mládeže slovenské. Pobyv rok vychovatelem u hraběte Zichyho, pokračoval r. 1845. ve studiích na gymnasiu ožďanském, kde založil a přes veškeru terrorisaci i udržel slovenský čtenářský spolek, jenž trval do r. 1848. Z Ožďan odešel do Levoče, kde ukončil svá studia. Do této doby spadají prvé jeho výtvory poetické. R. 1849. potkáváme se s Kubánim na Zlatném v pověstných sklenných hutích, kde byl dozorcem. Následujícího leta vidíme jej však už na dráze politickoprávnické v písárně rymavskobrezovského slúžnovského úřadu, r. 1851. v Jelšavě exhibentem, r. 1853. opět v R. Brezové koncipistou a odtud za krátko v Rymavské Sobotě v ústředním úřadě slúžnovském; po té r. 1855. okresním notářem v Batce na dolině balogské, kde pojal družku života. Zde účinkoval do r. 1860., potom rok žil v soukromí; následujícího roku pak jmenovali jej slúžným v R. Brezově, kterýž úřad zastával do r. 1867., kdy, jako všichni národně smýšlející Slované v Uhrách, zbaven byl svého postavení. — Rok 1867. zahajuje třetí dobu jeho života. Žil soukromě v Rymavské Báni své rodině a svým literarným snahám, pilně pracuje na poli slovesnosti ale strádaje hmotným nedostatkem. Truchle illustruje dni Kubániho poslední jeho list (ze dne 26. listop. 1869.) psaný red. Orla: … „O ,Slovenských táborech‘ začal jsem už pracovati; rámec na ty mlhavé obrazy je juž hotov. Podejte jen záhy osoby, abych je mohl spředmětniti barvami poesie. Pravda, že sine Cerere et Baccho fuget — Apollo… Nemyslete, že vtipkuju… Je to holá, čistá pravda… Stav můj je krutý, s pěti dítkami to jde krutě!“ Dva dni po té šel jakožto světský děkan a notář s vyslanou kommissí k poradě ve příčině vesnických škol do R. Brezova. Po úředních povinnostech zůstal na jmeninách svého tamního příbuzného, kde bratru Rudolfovi improvisovaně napovídal píseň K pamäti Sládkovičovej[164] a později druhým k vůli súčastnil se hry v karty. Po půl noci hádka strhla se mezi ním a jakýmsi Ondřejem Antalíkem, jenž prohrál. Ostatní dva hry se súčastnivší vstali od stolu, ale A. hádal se dále a konečně vášní jsa zachvácen vytasil kapesní nůž a bodl Kubániho mezi levá žebra tak prudce, že nůž na palec vryl se mu do srdce, a pěvec hned hlavou na stůl klesl a v náručí bratrově skonal.

Na kopci rymabrezovském stojí starobylý kostel Husity stavěný, zdí obehnaný, kolem ní staré pohřebiště, na něm pak ční mohyla Ľudevíta Kubániho.[165]

Charakteristický ton prvých veřejnosti podaných jeho básní je zádumčivosť, jež ani v novellách z doby té smíchem z nich zvonícím zakryti se nedá.

Veď len ku mrtvým cítite lásku,
a keď sa na jar pučí kvet,
šliapete nohou rúž sedmikrásku —
v zime ju marne chcete zpät!…

jsou slova, která dosti zřejmě prozrazují myšlenku jej pronásledující. A jinde opět odhaluje nitro svoje verši:

Ach, počujte, bratia drahí,
moja hlava tá Sahara:
schnú v nej žriedla, schnú v nej vlahy,
bo ju páli biedy spara.

A ta smädná karavana
čo sa ohňom piesku brodí
v modlitbách si už od rána
prosí o kvapôčku vody:

Oj! to sú vám ty myšlienky
čo sa k sláve povzniesť chcejú —
vzdialené však od studienky
občerstvenia — v púšti tlejú.

A ten samum smrtonosný
čo jim ryje v piesku hroby:
je ten strašný, neúprosný
osud — slovenskej chudoby…

Z prvých výtvorů jeho: Slzy osudu, Trpezlivosť, Filistrom, Sahara poznáváme juž bohatě rozvitou individualitu básnickou, jejíž trefný úsudek, soustředěnosť myšlenková a plastická forma, znamenitě vynikají nad formový chaos slovenské poesie. Jeho melancholie, jeho žehrání neubíjí, nezmalomyslňuje — plodný, k lepšímu životu budící to žár šlehá z jeho veršův. Ale i uvedené i jiné Kubániho poesie z této doby jako: Apotheosis rumov, Naša hana, Naša chvála atd. převyšuje velká báseň Deň 6. a 7. júna 1861 v Turč. sv. Martine. Pokud to lze při látce přítomné, barvy politické, skladba Kubániho je výtvorem vysoce poetickým, svrchovaně vyjadřujícím ráz své doby. Po předzpěvu následuje prvý díl (Sv. Martin), schůze nepřehledného množstva účastníků, druhý díl (Lipy), porada jejich, kterou v intermezzu včely, trudy, lípy utěšeně tlumočí, konečně třetí díl (Matica), kreslící skvělé vystoupení jednotlivců za založení její. Nadšený epilog ukončuje báseň, v níž Kubáni znamenitě převýšil Svätomartiniadu Sládkovičovu. Pěkná uhlazená forma, slohy dle nálady básně se měnící, skvostná mluva básnická neminou se s účinkem dobrým.

Ve třetí periodě Kubáni dostupuje zenitu svého tvoření, ač klid snad nikdy neuhostil se v té plamenné hrudi. Pějeť o sobě v tu dobu:

Plameň blnká v mojej hlave,
vo vniutre jak oheň Hekly,
jako čoby v strmom splave
prúdy lávy vo mne tiekly.
Jak to šľahá, vrie a hrmí,
jak to praští a lomcuje!
sťa keď z Tatier potok strmý
v priepasť letí, padá v sluje.

Z ní zanechal větší báseň výpravnou a dramatickou značné množstvo drobnějších lyrických a prací belletristických. Veřejnosti byla však podána pouze menší čásť: zmíněná větší epická a několik lyrických i menších epických po časopisech a almanaších.

Radzivillovna, dějepisná pověsť básnická, je dějem svým z doby posledního Jagailovce polského. Básník rozdělil látku na čtyři zpěvy (Vilna, Piotrkov, Krakov, Knyšina), z nichž každý rozpadá se v pět souměrných oddílův.

Nachový večer kloní se nad Vilnu. Radzivillovna, vdova Gastoldova sní v letohrádku své zahrady. Ideal snův jejich zjeví se jí neočekávaně v bohatýrské osobě Žigmunda Augusta, jenž přísahá jí lásku a přes její odpor i manželství, chtíc její Litvu se svým Polskem spojiti pod jednou berlou. Za nedlouho kaplička Gadstoldova vidí tajný jejich sňatek. Šlechta pěje reliquie nad úmrtím starého krále, leč utlačený lid raduje se z nástupce Žigmunda Augusta. Ale zloba staré Vlašky Bóny, matky jeho, jež miliskuje se s krakovským vojvodou Petrem Kmitem, kuje zradu. Nepřehledné zástupy polské šlechty i litvínských bohatýrů hrnou se do Piotrkova po slavných exequiích za králem Žigmundem volit jeho nástupce. Jeden z přátel Boniných přináší jí tajné usnesení nemalé části šlechty: kralevič buď opustí svou ženu nebo trůn. Ve dvoraně sněmovné zplane tuhý boj. Kralevič nechce přijati podmínky, vzdává se trůnu, odchází, Bóna jásá — tu veškera šlechta s šedivým jako květ lípový Petrem Boratinským v čele vrhá se před ním na kolena, a když nijak milované bytosti zříci se nechce, vše propuká v nadšené volání: Ať žije král! Minul rok. Nepřejníci Gastoldovny přemoženi jsou jejími půvaby, šlechetností, dobrotou. Jen Bóna zuří tajně dále. Mladá královna dochází do Krakova ku své korunovaci, stará matka panovníkova vítá ji s líčenou vlídností, zahrnuje důkazy lásky, ba dle italského prý obyčeje dokonce snídaní připraví mladé choti v prvý den společného s ní bytu. Nápoji je však přimíchán jed znenáhla otravující. Korunování mine, lid i šlechta jásá, ale krásná Barbora cítí, že žití jejího na mále. Lékařská pomoc je marna a za málo dob královna umírá se slibem královým, že národu získá matku novou. Jásot lidu záhy mění se ve smutek nevýslovný.

V Radzivillovně poznáváme Kubániho i znamenitým epikem. Souměrná, harmonická stavba děje, popisy malebné a neobyčejným ohněm prodchnuté, skvostný kolorit skupenin, dramatická úsečnosť v rozhodných momentech, charakteristika hrdinky, dech doby děje, ovívající nás z básně splývají v půvabný celek.[166]

Ze drobných lyrických básní Kubániho dýše staré kouzlo jeho poesie. Sopka, Na odsúdenca, Cmiter, V ničomnom svete, Čierny oblak i labutí jeho píseň jsou zvuky, jejichž jemným, zádumčivým vlněním proniká ohlas pravého posvěcení, jako opět Vohľady a j. jeví pevné zrno epické.

Tak jak Ľudevít Kubáni, nad jehož tragickým skonem zalkal i nejslavenější pěvec pohronský, nám se jeví, málem závodil se samým Sládkovičem. —

Druhý slibný ač méně mohutný zjev básnický byl Janko Čajak.[167] Narodil se 5. ledna 1830 ve velké Paludzi. Školy gymnasijné studoval v Lypt. sv. Mikuláši a Rožňavě, ev. theologii na lyceu levočském, a r. 1850. studia ukončil ve Vídni. Přijav vychovatelstvo v domě Szentivániho, hlavního župana lyptovského, zabýval se jím do r. 1858., kdy jej zvolili pomocným kazatelem evangelickým ve Sv. Janě, po dvou letech pak tamže řádným farářem. Šlechetný a vzdělaný tento muž, jehož závislé postavení a ústupnou mysl nepřátelé věci národní využitkovávali tak rádi, záhy navždy zanechal svůj milý lyptovský kraj, zesnuv 4. února 1867.

Čajak jakožto básník byl odchovancem národní písně. Lehounká forma, ryzí lidová mluva, laškující vtip, lehká zádumčivosť, někdy i palčivá satira a kousavá ironie charakterisují jeho básně, většinou skladby to drobné.

Sbírku veršů Čajakových zahajuje oddíl Pieseň. Krátké jeho popěvky jsou ozvěnou „nezkaleného, radostného vzletu ducha mladého i pozdější trpké zkušenosti a bolu života.“[168] Allegorie Poesia, básně Pravá fujara a Úhod pravej piesne jsou nejzdařilejší čísla. Mladosť chová ohlasy junáckých dnů básníkových, jež ztrávil v kole vrstevníků stejně smýšlejících, stejně idealných. Láska ku přírodě, otčině a lidu dýše z těch milých řádkův. Zde básně Ozvena, Šuhaj do vojny, Božia milosť a Syn krivdy vyznačili bychom nejlepšími. Ľúbosť je, zdá se, zvláště šťastným živlem básníkovým. Na srdiečku snete, Líčko zčervenalé, Pred kostolom, Kukulienkine zvesti, Zpomienky na milého, Milý v cudzom kroji, Nazretie do srdca — vše báseňky jedna roztomilejší druhé, věrný, zušlechtěný odlesk nevyrovnané slovenské poesie prostonárodní. Oddíl Život přináší kresby vážnější: city bolné a vážné, satira, ironie i laškující humor střídají se tu jako v těkavém proudě životném, jsouce věrným odleskem doby, v níž povstaly (1850 — 1866). Vstup, Večer na doline, Pieseň v živote ľudu, K nevystátiu, Jako sa človek mýli, Pyšný pánik, Drotárova zábudka, Tajdite piesne ľúbosti, Nepoetovi a Obraz nadejí mladosti vynikají nad jiné. Sbírka končí Povestí: Sylvestrova noc, Nevedomá u hrobu matky a Jánošíkova náhrada svědčí, že Čajak byl též pěkným talentem epickým.

Knížka zkazek Čajakových působí hlavně svým lyrickým subiectivismem, v němž hlavním akkordem je bol ducha lepšího nad nákazou věku zarmouceného. Čím větší jeho bol, tím větší touha po idealech.

Melancholie převládá i ve verších Hostivíta Gustava Lojka-Tisovského.[169] Narodil se 4. prosince 1843 v Tisovci. Prvých šest tříd gymnasijných studoval na ev. gymnasiu v Těšíně, tehdy Janem Kalinčákem výtečně řízeném, jehož přispěním též hlavně probudil a utvrdil se zde ve své národnosti. Poslední dvě leta gymnasijná ztrávil v Prešově. Po té odešel na universitu do Vídně, kde vedle filologie bylo mu studovati též ev. bohosloví. Ve přílišném napínání sil v ty doby dlužno hledati zárodek jeho brzké smrti. Po třech letech povolali jej na slovenské gymnasium do Velké Revúce, kamž ochotně se odebral, nepřijav skvělých míst na Rusi mu nabízených. S drem Branislavem Zochem byl nejlepší silou ústavu a spolu střediskem všeho národního ruchu ve svém okolí. Zemřel v Revúci 2. června 1871.

Básní svých vydal tři svazečky ještě za universitných studií s názvy Hlasy z cudziny, Zpomienky a Nové piesne Hostivíta Tisovského. Výbor z nich i z povídek jeho vyšel ve Skalici r. 1871., když původce juž zhasínal.

Poetické myšlenky Lojkovy nevyspěly ještě v náležitou plastiku, vše toliko se kvasí. Lyrické písně jsou různé nálady duševné, jež tlumočí tlukot srdce básníkova, jeho zádumčivou mysl jen tu i tu paprskem jasu rozechvěnou, vždy však vřele vlasteneckou. Verše V búrke, Naše položenie(!), Pohrab, Blaženosť, Pri mesiačku, Tichý dáždik padá, Pieseň srdca, Porovnanie, Spevy a krakoviaky ukazují jen, co z Lojka mohlo býti. Epika Lojkova, látkou namnoze dosti šťastná, není bez ceny, ale komposice jest ještě slaba i v těch zdařilejších (jako na př. Slavoj, Jánošíkova podkova, Cigánka, Starec). Jsou to náběhy k budoucí ladné tvorbě.

Zmařenou naději shledáváme též v Janu Miloslavu Capkovi-Znyovském.[170] Narodil se 19. záři 1846 v Klášteře pod Znyovem v župě turčanské. Nižší třídy gymnasijné studoval v B. Bystrici, kde slovenský tehdy ústav řídil druhý Ľ. Štúr, znamenitý Martin Čulen. Rok pobyl v Nitře hnusně odrodilé, odkud, pronásledován jsa pro své zřejmě národní smýšlení, vrátil se zpět do Bystrice, kde ukončil učení na středním ústavě. R. 1864. odebral se do Požuně na právnickou akademii, z níž však už v zimě r. 1865. vrátil se domů churav. Studoval soukromě, docházeje k jednotlivým zkouškám do Požuně; vedle toho však v rodišti svém i celém téměř „malovaném Turci“ neohroženě pracoval o probuzení mládeže k národnímu životu. Pořádal zábavy, besedy, organisoval zpěvácké spolky, divadla, skládal příležitostné verše atd. — až rázným vystupováním a námahou těžce ochuravěl a 18. srpna 1867 zesnul s výkřikem na rtech: Sláva Slovanstvu! Ať žijú Slováci!

Vybrané Capkovy básně vydal r. 1868. Ondřej Truchlý. Neobjemná knížka, kterou zdobí utěšená duma Sládkovičova Nad mohylou Janka Capkovou, je nejvýraznějším životopisem podivuhodného mladého nadšence, jejž podnes „zahrádka Slovenska“ zpomíná s úctou. Verši jeho zní Ozvěna zpěvů Sládkovičových, Kuzmányho, Hurbanových; manýra slovenských trávnic mnohý vřadila do skutečných výplodů prostonárodních v ústech dívčin znyovských; neúmorné nadšení proudí z nich k rodné zemi i lidu, touha, jíž vše ustupuje, učiniť je šťastnými. To dumá na rumech děvínských, to přivolává bratřím i sestrám, otcům národním i ohništím jarého života duševného, to konečně i zradným druhům zhavranělým. Básním Capkovým, ač pro literaturu chovají odkaz nemnohý, nemožno upříti lyrického posvěcení, jež někdy bylo by vyspělo ve značnou výši.

Docházíme k Miloslavovi Dumnému (Daniel Bachat, nyní ev. senior v Pešťbudíně) a tím spolu k onomu osudnému vkusu na Slovensku. Slovensko nemá škol. Nemá vysokých, nemá středních, nemá už ani občanských a svých národních: intelligence slovenská v rozeznávání aesthetických vlastností je (česť skrovným výminkám) na rovni s lidem. Odtud mnohý křivý soud. Národní, vlastenecké, náboženské horování často pokládáno za genialnosť a klassičnosť, dobrá vůle a trochu nespoutaných veršů dekretováno básní. Jediné tím lze si vysvětliti, že na př. Dumný přezván básníkem „za Sládkovičem se ženoucím.“[171] O život národní Mil. Dumný má bez odporu zásluhy nevšední svým všestranně horlivým působením v Pribylině, Hybbech, Kokavě, Lypt. sv. Mikuláši i v Pešťbudíně — ale to aesthetické hodnotě jeho zarytě sentimentalných veršovanek nepřidává praničeho. Nemáť ani nejslabšího tušení o básnickém krasocitu a vkusu, stupňuje své pravšední manýry s podivuhodnou vytrvalostí až do konsequencí, které mrazí. Ano, mrazí čtenáře jen z pola soudného, čte-li jeho veršované Nevädze (vyd. r. 1870. ve Skalici), mrazí jej, sleduje-li nekonečnou řadu básní Dumného, složených na oslavu zemřelých slovenských literatův. Ubozí!…

Rozborem těch smutných prací ušetříme veřejnosť československou dle dobrého starého hesla Lessingova: Dobré spisy posuzují se přísně, prostřední mírně, špatné nic.

Dumný skládal též divadelní kusy s nevelkým zdarem a psal hojně novell, kde dopracoval se úspěchů poměrně největších.

Stejný osud s Dumným v lyrice a epice má Dušan Sava Pepkin. Prvé jeho pokusy vydavatelé Slovesnosti (1863 — 1865) vítali s velkými nadějemi do budoucnosti, a od r. 1876., kdy vydal své verše, genius poesie slovenské pláče nad svojí utrýzněnou písní. Ty dva spanile upravené svazečky s pompesným pseudonymem autorovým, vydané v době literarného úpadku a skleslosti myslí slovenských, zdály se do hrobu zvoniti básnění pod Tatrami. 484 stránek a samý hluchý klas: velikou částí nepodařené překlady z básníků hlavně polských a maďarských, původní lyrika bez opravdového ohně a posvěcení, epika bez názornosti a síly. —

Generaci tuto Zorovít (Mir. Kovalevský, ev. kněz v Lypt. sv. Mikuláši) zavírá velkou reflexivnou básní slove Zlatina, která zevnější formou i myšlenkami jest bledým otiskem zejmena Sládkovičovy Maríny — pro literaturu tudíž bez hlubšího významu. —

Druhý poetický dorost skládá se (až na Kubániho) z talentů buď nevyspělých, záhy umlklých, nebo ze samozvanců pohříchu neumlklých. Přes pěkné práce Kubániho a některé zdařilejší písně Čajakovy, jež representují veškeru epiku a lyriku této periody, veršovaná produkce let 1860 — 1870 ani hodnotou aesthetickou, ani bohatstvem produktivným nedostihla plodů školy Štúrovy.

1870 — 1880

Országh-Hvezdoslav. — Banšell, Osvald, Kello-Petruškin, Fábry. — O. Bella. — Vajanský

Generace nejnovější vystupuje v posledních ročnících časopisu Sokola (1867 — 1869) a v almanaších Napredě (1871) i Živeně (1871). Jsou to ještě práce mladistvé, nevykypělé, nevyzrálé. Cizí vzory a vlastní nedospělosť zírá ze stránky formalné i věcné: nedostatek studií a naprosté zanedbávání moderních požadavků formových. Marně Ondřej Truchlý-Sytniansky, po smrti Kalinčákově redaktor Orla (1871 až 1877), namáhal se přítrž učiniť starému provençalskému veršotepectví a debrecínskému šlendrianu. Belletristický pešťský Dunaj (1874) a Tatran (1878) byly mu odpovědí. Tam „dělaly se“ básně beze všeho prosodického a aesthetického nepohodlí vesele dále.

Koloman Banšell (ev. kněz) záhy uchýlil se z literarného kolbiště při zjevném jinak nadání, pokusiv se nad to ve rmutné chvíli duševné choroby navždy odejíti do krajů báječných zvěstí a mystických pohádek; Adolf Svatopluk Osvald, napsav dosti četný roj lyrických a ještě více výpravných veršů nikoli bezcenných, značnou čásť pak zanechav v rukopise, mizí na bojištích hercegovských a srbských v povstání r. 1875 — 6 beze stopy; Kello-Petruškin, Fábry, lyrici a epici, umlkají, nevyčkavše duševných žní. Z Napredu zbývá tudíž jen Országh. Ve mládí svém maďarsky vychovaný, řeči rodné odcizený mládec, Detvanem ještě za života pěvcova probuzen jsa k národnímu vědomí, zahořel láskou k jeho poesii, zanechal veršování maďarského a juž r. 1868. ve Skalici vydal sbírečku básní slovenských: Básnické prviesenky Josefa Zbranského, — věnovav ji Sládkovičovi. A skutečně, z prvých veršů knížečky věje dech slavíka pohronského, ale dechem tím i vlastní básníkův zvuk lyrický, nesamostatný ještě, ale slibný. Vydav Napred, Országh na nějakou dobu zaniká.

Roky po 1870 jsou známou již dobou slovenského neštěstí. Poetové rychle umlkají, jméno za jménem se tratí, básnické sbírky nevycházejí, noví pěvci nevyskytují se v náhradu. Belletristické časopisy slovenské, ač aesthetické požadavky jejich jsou praskrovňoučky, naříkají na nedostatek kloudných básní. Není novellisty, není lyrika, není epika, není dramatika…

Tu poslední rok nebo dva častěji počali objevovati se tři jména.

V prvém z nich, Hvezdoslavovi, poznáváme Jos. Zbranského či vlastně Pavla Országha (nyní advokata v Námestově v župě oravské). Různé zdařilé básně, psané v duchu Sládkovičově zastiňuje velká fantastickoallegorická skladba Oblaky, která, jakkoliv není ještě prosta ozvěny z cizích pěvců, nádhernou dikcí, smělými myšlenkami a mohutnou fantasií vzbuzuje naděje veliké. Jen více klidu, soustředěnosti, jasnosti myšlenkové, a Hvezdoslav bude třetí generaci tím, čím prvé byl Sládkovič a druhé Kubáni. —[172]

Druhé jméno jest Ondřej Bella (ev. kaplan v Pešti). Sbírečku svých Piesní vydal teprvé v době poslední (v Pešti 1880). Knížečka básní Bellových je refrainem trávnic, slovenských to krakoviaků, ba lze přesně určiti, že trávnic lyptovských. Zde onde probleskuje Botto, snad i Čajak — nad kteréhož však Bella vyniká již nyní, — ale celkem je mistrem sbírečky Bellovy píseň lidová. Prvá čásť Z dediny opěvá život vísek slovenských, druhá Od Váhu šumí šplounáním vln rodné řeky pěvcovy, protkána místy lokalnou bájí. Krátké písně všelikých nálad srdce i mysli lidu snoubí se zde s drobnými genrovými obrázky z téhož světa, vše v úsečném rythmu tří, neb čtyř trochejovém, mluvou obraty prostonárodní písně prosycenou, lehkou, melodickou — nápěvy známých popěvků čtoucímu bezděky v mysl zvučí. Bella má patrné nadání, svěží cit, jejž ve mnohé pointě dovede účinně vrcholiť, a co hlavního: dobrý vkus. Nikde není ani povídavým, ani trivialným, ani všedním. Talent jeho najde si cestu k látkám složitějším a zpracováním umělečtějším sám.

Poslední jméno je Vajanský (Svetozár Hurban, syn dra Hurbana). Osudy Vajanského jsou pestry a zajímavy. Vystudovav práva byl písařem, vojákem, advokatem, — ale nikde nemohl se udomácniti: chodilť po Uhrách s Puškinem v ruce, hodlaje si zaříditi samostatnou právnickou kancelář. Konečně uvázl v žurnalistice, kde národu svému koná služby výtečné. V poslední jen době jal se básniti. R. 1880. vydal sbírku vybraných zpěvů, nazvav ji Tatry a more, knihu, jež nejen na Slovensku zbudila radostné účastenství literarné, než i v Čechách vřelého přijetí doznala jak od kritiky, tak od obecenstva.

Přináší práce epické i lyrické. Největší výpravná báseň Maják vyniká pěknou komposicí, effektnou stavbou děje, ohnivými, sytými barvami a skvostnými lyrickými intermezzy. Jen látka zdá se nám býti dnes už příliš romantickou, dozvukem románů, které přežily se v letech padesátých. V charakteristice pak ještě leckde zaráží naivná črta, ve vnější formě nepřesnosť. Epickému celku bylo by snad lépe slušelo prvé úsečnější zpracování. — Po ní největší, nejmladší a zároveň nejdokonalejší skladba ve sbírce je bez odporu epická báseň Herodes, jež líčí násilné odvlekání dítek slovenských na pusty maďarské k zalidnění krajův úplavicí zdecimovaných, útěk dvou trýzněných dítek, Janíčka i Aničky, z cizího nevlídného kraje, a jejich smrť pod koly železničných vozů. Látka to zajisté nová i poutavá i vděčná k poetickému zpracování. Dle předzpěvu Vajanského, v němž praví:

Duch môj pošmurný, drzký a odporný;
… nežných citov nezná plápolanie,
horkosť mu milá, satira pohodlím…

očekávali bychom asi zpěv, jenž by člověka nejtvrdšího roztrpčil hořkým bolem. Ale básník zpracoval látku spíše idyllicky. Ani stopy po satiře, nebo kresbě pošmourné, hořkostí prosycené není v jeho malebném líčení, průhledné charakteristice, prostém, milém slovném výrazu básně, která patrně psána za živého dojmu Heydukova Dědova odkazu. Až na některá místa, kde básník pronášenými náhledy sám vystupuje do popředí (str. 144. Bôh veru málo udelil, 153. Tá naša bieda slovenská, 159. Veru vám, veru, ukončí, 161. Už si dal, milý Herode, a j.), několik prosaických frasí a překonaných rýmů (vlasti — slasti — pasti) se zvláštní zálibou opakovaných. Herodes je velice zdařilá veršovaná povídka tragická. Zvláště správná zevnější forma — téměř bezúhonné daktyly a trocheje — značně vynikající nad slovesnou úpravu příkladem Sládkovičovy Milice (1858), hlásá lepší dobu slovenského veršování. — Třetí větší epická báseň Ratmír, ač místy prozrazuje dovedného epika, komposicí, kresbou charakterův i formou je práce naprosto pochybená. Té charakteristiky Matoušovy! — Jaderské listy jsou cyklus básní, psaných v Dalmácii (1878), buď šťastné genrové obrázky nebo zdařilé reflexe, plny svěžího humoru a hlubokého citu, až na prvý, jenž sice dobře hodil se do feuilletonu Národních Novin, ne však do sbírky representující moderní poesii slovenskou. — Ze drobnějších básní Vajanského Jelena, Guslar, Jedla, Na rozhraní, Gnom a zvláště Kykymora, znamenitá skladba allegorická, jsou okrasy sbírky.

Ze knihy Tatry a more poznáváme epika i lyrika stejně nadaného, individualitu básnickou, prorážející všemi dozvuky svých vzorův, ostatně vždy slovanských a vždy dobře volených. Z národního stanoviska pak nemůžeme než gratulovati Slovensku k Vajanskému. Právě jeho lehký, zpěvný verš a s pravým vkusem tlumočená slovanskosť, jež sálá z veršů jeho obsahem i formou, jsou s to, aby pěvce učinily popularným, a opět na důstojné stanovisko pozvedly slovenskou poesii, nedovednými rukami tak zle ztýranou v době poslední. Juž látkou básní svých Vajanský musí vžíti se až do těch chatek lidu podtatranského: vykládáť o Turcích, bouří proti nim, a to lidu se líbí; oslavuje báťušku cara, a tím ho přivádí v jásavé nadšení; uvádí slovenské hory, kraje, nivy, a tím při jednotlivcích dotýká se jejich partikularného vlastenectví; pěje o Matouši z Trenčína, a juž samým jménem jeho v srdci čtoucího Slováka křísí národní sebevědomí.

Se stanoviska literarněhistorického konečně Tatry a more nejsou pokračováním ani klassického směru Hollého, ani romantickonárodního Sládkovičova, ani prostonárodního S. Chalúpkova, ani výstředně romantické manýry Paulínyho, nýbrž zahajují novou periodu poesie slovenské.

Tím došli jsme dnešních dnův. Umělá poesie slovenská, nádherně vzlétlá juž v prvých verších družiny Štúrovy, krásně vyspělá juž v letech padesátých ve Sládkovičově arcibásni, nevyšinula se tak vysoko, jak by se mohlo souditi ze skvělých počátků. Ba klesá. Nepopíratelný úpadek její neodčiní ani Hvezdoslavovy Oblaky, ani Vajanského Herodes, ani Bellovy píseňky drobné. V Čechách epika i lyrika cenou i bohatstvem dospívá výše nikdy nesněné, na Slovensku co do bohatství ociťuje se ve hloubce před tím netušené: nenahradíť mladá trojice umlklých básnických šiků. Rychlé zplanutí a zhasnutí blahonosného žáru školy Štúrovy jeví se i zde měrou svrchovanou.

II. Drama

J. Chalúpka. — Matúška, Dohnány, Podhradský. — Palárik. — Paulíny-Tóth, Ormis. — Záborský. — Graichman, Kellner-Hostinský. — Dumný, Lauček, Skačanský

Na poli dramatickém Slovensko nemůže vykázati se plody takové ceny literarné jako v epice nebo lyrice. Je-li vůbec pravda, že dramatickou literaturu tvoří jeviště, pravda ta jeví se ve pěkné produkci slovenské tím nepopíratelněji: na Slovensku nebylo velkého jeviště stálého, na Slovensku ho není. Dramatičtí spisovatelé, vzdáleni jsouce jak od sebe tak ruchu světového, ve klidných dědinkách, nudných městysech a na ponurých samotách chápali se pera, a práce jejich dle toho mají svou barvu i opar. Buď satirisují převrácený život maloměstský, šlehají bezmyšlenkovitosť a jiné jeho neřesti, tedy napravují a vychovávají, nebo pojímají do svých rámců historii, arci svou jen porůznu. Tyto, ač poměrně dokonalejší, zůstávají dramaty knihovými, a tudíž obmezenými na úzký kruh vzdělanců. Širokému obecenstvu přístupnější jsou rysy a třeba i karikatury z jeho vlastního života: lehtají, šlehají, baví.

Mezi takýmito paedagogy i časově prvé místo zaujímá Jan Chalúpka.[173] Narodil se 28. října 1791 v Horní Mičiné v župě zvoleňské, byl dlouhá leta administratorem superintendence dunajské, a ev. farářem v Brezně, kde zemřel 15. července 1871.

Vystoupení J. Chalúpkovo v národním životě slovenském je přímo epochalné. Tvůrcem pak veselohry slovenské lze jej nazvati potud, pokud byl prvým, jenž vůbec v oboru veseloherném plodně pracoval. Účelem všech dramatických prací Jana Chalúpky, už svou formou vysoce naturalistických, jest mrskati maloměstské šosáctví i šosáctvo, satirou žehati nevlasteneckosť, v posměch uváděti pošetilé opičení se kocourkovské po módním proudě světa.[174] Vzorcem figur i dějů Chalúpkových jakož i terčem šípů jeho bylo především Brezno, dlouholeté bydliště spisovatelovo, které také prosou fotograficky vylíčil ve Hronce 1836.

Prvý a nejproslavenější z Chalúpkových kusů je tříaktová veselohra Kocúrkovo alebo Len abysme v hanbe nezostali, psané původně česky, do jehož prvotisku i Kuzmány vtrousil nejeden svůj vtip.[175] Veselohra hojně šlehá převrácenosti maloměstské. Renegat Pán z Chudobic, dozorce evang. církví a chvastavý zbožňovatel maďarštiny, (který z ní však umí jen asi pět slov) a Tesnošil Jánoš, zmaďařený slovenský čižmár jsou figury nejzdařilejší, k nimž druží se poněkud některé sousedky a několik postav studentských. Rozvlékavosť a povídání na mnoha místech, banalnosti, ba i nechutnosti valně zastiňují znamenitou charakteristiku oněch dvou figur. Přes to Kocúrkovo vyniká nad pětiaktovou veselohru následující: Všetko naopak alebo Tesnošilova Anička sa žení, a Honzík sa vydáva. Tesnošil, Madlena, Honzík, Milozvuk jsou patrně staré figury z Kocúrkova, Kvasivero zastupuje Pána z Chudobic, a děj nadepředen tam, kde ve dřívějším kuse skončil. Vše točí se kolem svadeb, celý kus samé nezdařené ženitby a vdávání, kořeněné spoustou maďarštiny až do únavy — nemá vrcholu, nemá konce, rozplývá se ve všední chaos. Tytéž motivy vítají nás ve třetí veselohře Chalúpkově, nazvané Juvelír (ve třech dějstvech), jejž autor ukončil v den posledních svých narozenin, v sedmdesátém sedmém roce věku svého. Je to tedy poslední kus, který starý satirik vůbec byl psal. Jím ucházel se o cenu Matice slovenské, avšak marně — což pochopitelno. Nalezáme sice v Juvelíru vedle starých známých několik osob nových, ale mdloba a plíseň staroby lpí na něm nesmazatelně. Chalúpka povážlivě se opakuje. To cítilo též nevybíravé obecenstvo slovenské, na něž kusem appelloval. Juvelír po našem vědomí neprovozoval se nikde.

K těmto třem veselohrám druží se pětiaktová činohra Dobrovoľníci, dějem z let maďarského povstání. Spisovatel zajisté neměl rozvrhu hotového, když se jal skládati tuto divadelní práci; tak neorganicky, bezúčinně je slátána z výjevů ledabyle seřaděných. Šablona v nekonečných ženitbách, jich řemeslném luštění a nepsychologickém za vlasy přitahování, aby kus byl u konce, opakuje se v Dobrovoľnících znova. K tomu na sklonku děje pokoušela se o dramatika růžencová nálada, jíž nedovedl zmoci.

Frašky Starúš pliesnivec (ve třech jednáních), Trinásta hodina (ve třech jedn.), jednoaktové Trasoritka a Huk a Fuk dovršují dramatickou činnosť J. Chalúpkovu. Jsou již svými předměty pro literaturu ve smyslu aesthetickém bez ceny — od proslulého kdysi Starúše, původně maďarského, kterýmž anonymní slovenský spisovatel zvítězil v konkurse maďarských dramatiků, po veršovanou frašku Trinásta hodina.[176]

Některé postavy her Chalúpkových jsou kresleny črtami opravdu životnými; skutečné originaly byly tu Chalúpkovi předlohou přes jeho zapírání. Ale to je také jediná zdařilá stránka jeho divadelních kusův: ostrá, pravdivá charakteristika nemnohých figur. Jinak pracím J. Chalúpkovým chybí vše, dle čeho mohly by se posuzovati jakožto plody literarné. Je v nich slabá divadelní routina, nedostatečná stavba, psychologicky nemožné obraty a nejasná motivace, a hlavně naivně trivialná řeč, promíchaná frasemi latinskými, maďarskými a německými do krajností vůbec myslitelných. Hrubý empirism zírá z každého řádku jeho divadelních skládání; stůňou kardinalným neduhem: nedostatkem poesie. Jan Chalúpka nebyl básníkem, nýbrž učitelem svého lidu, časovým satirikem. Má nevšední zásluhy o snahu, vykořeniti jedovatou bylinu odrodilstva, jež jmenovitě na Slovensku bují měrou nemalou, a k tomu znamenitě se hodily a podnes hodí i ty dramatické kusy idyllicky začátečnické, literarně chatrné. Bral osoby z copařského života tak, jak byly, se všemi škrobenými nepřirozenostmi jejich, ba i šablona J. Chalúpkových dějů je věrnou fotografií ztrnulé šablony kocourkovské. Fotografií neidealisovanou, nepoetickou. —

Jan Chalúpka neměl následníků. Stál osamělý v literatuře nově se probouzející. Jen zde onde nesměle jevil se ostýchavý dramatický pokus.

Tak Siroty, J. Matúškova malá činohra ve třech jednáních, je nepatrná práce pro dětská div. představení, jež nesnese kritického měřítka.[177]

Zádumčivý Mikuláš Dohnány pokusil se ve dramatice rovněž nešťastně čtyřaktovou činohrou Podmanínovci (1848). Děj prajednoduchý, ba všední, vzatý z tuctových románů rytířských; činná hlavní osoba žádná; postavy dítky horečné fantasie; charakteristika primitivná; děj rozvlekavý bez rázu své doby; jednotlivé výjevy rozvláčně unavující. A mluva! Onde přeslazené řeči doby troubadourské, onde kolísavé okolky užiti výrazů pravých, dramaticky rozhodných — všecka řeč rozplývá se v dělanou deklamatornou frasi a stereotypné floskule. Práce trpí hlavně nepřirozeností. Leckterá pěkná myšlenka místy propověděná nespasí celku, jenž právě následkem svých loutkovitých postav je spíše rozvláčnou povídkou pro děti, než dílem uměleckým. —

Josefa Podhradského (ev. farář v Zomboře) kus s názvem Holuby a Šulek, smutnohra v pěti dějstvech vyd. 1850, je rovněž dílo pro literaturu málo cenné. Spisovateli ducha samorostle nadaného upříti nelze; ale Podhradský jest absolutný samouk, neprozrazující ani lektury spisů dramatických vůbec. Holuby a Šulek, jehož nemožno vřaditi vlastně ani do oboru tragoedie, ani do oboru veseloherného nebo do činohry, chce býti pouze důstojnějším pomníkem dvou mučeníků národních, kteří v bouřích revolučných prví uvědoměle a odhodlaně kráčeli na šibenici. Z toho stanoviska nutno práci posuzovati. Je bohata nejednou znamenitou figurou, nejednou výtečnou myšlenkou, jíž člověk podiví se ve spoustě výjevů, scen, dějstev bez ladu a skladu nahromaděných.[178]

Nade všecky své předchůdce jediné obratností scenickou vynikl Jan Palárik.[179] Narodil se 27. dubna 1822 v Rakové na Kysucích v župě trenčanské. Otec jeho byl tamním učitelem. Palárik odbyl gynmasijná studia v Žilině a v Kečkemétě. R. 1839. odebral se do Ostrihomu na bohosloví, kde jej po odříkání otčenáše skutečně přijali, a poslali za dalším vzděláním do semináře požuňského, později pak do Trnavy. Zde procitl národně zejmena básněmi Hollého a začal pěstovati studium jazykův evropských. Palárik přiznával se juž v semináři k zásadám liberalným; z nejnadanějších chovanců, společníků svých, utvořil stranu dosti značnou, jejíž členové hodlali státi se v životě apoštoly pravdy slovenské (náleželi k ní Hattala, Viktorín, Gočár, hrabě Nyári a j.). R. 1847. vysvětili Palárika, a poslali za kaplana do starého Těkova. Literarná jeho činnosť počíná na Vindšachtě u Baňské Štiavnice, kam přeložen byl r. 1850. Zde začal téhož roku vydávati prvý slovensky psaný časopis církevný, nazvaný Cyrill a Method. V něm jal se horlivě zastávati svobodomyslné zásady v církvi, jako přetvoření hierarchické, žádaje slovenské arcibiskupstvo v Nitře nebo v Trnavě, nové zřízení dioecesných synod, potřebám časovým přiměřené opravy ve správě a disciplině církve katolické, čímž usnadnilo by se žádoucí sjednocení rozdílných vyznání víry, atd. — ale vším tím zbudil jen biskupskou nevoli a vůbec velkopanský hněv veškeré vysoké hierarchie uhorské, jíž tehdy vévodil odrodilý Slovák primas Scitovský. Těm lidem nikterak nechtělo se líbiti, že člověk kněz — neboť jiného byli by prohlásili jednoduše za nevěrce — nahlédl jim do hry a hlásal pravdu, které obecenstvo slovenské, jak katolické tak evangelické, naslouchalo s velikou zálibou. Nevole jejich pak dostoupila vrcholu, když Palárik ostře vystoupil proti usnesením biskupských porad ostrihomských z r. 1849., které mezi jiným uvalili daň k udržování semenišť na nižší kněžstvo. Tu přestal zápas časopisný a sáhlo se k argumentům ad hominem věrně dle staré zásady, že cíl posvěcuje prostředky. Palárika pohnali 3. ledna 1851 před ostrihomský církevný soud, kterým přese svou zmužilou a důmyslnou obranu, celý týden trvající, odsouzen byl na měsíc do vězení. Po čas jeho uvěznění, když cizozemské časopisy rozepisovaly se o Palárikově vznešeném boji, dali otisknouti v Cyrillu a Methodovi podvržené prohlášení, že Palárik všecky svoje útoky odvolává… Počítali dobře. Přívrženci Palárikovi, domnívajíce se, že věc svou zradil, počali odpadávati od něho. Palárik pak, spatřiv dotyčné číslo svého časopisu, těžce onemocněl. Když se zotavil, poslán do Štiavnice za kaplana, a zapovězeno mu pod trestem exkomunikace psáti o předmětech hierarchii nemilých. Za nedlouho byl však přeložen na obtížné německé místo do Pešti jakožto kaplan a katecheta (v červnu 1851). Zde od r. 1852 — 1856 redigoval Katolické Noviny, překládal Schmidovy spisy pro mládež, zde povzbuzen byv divadly pešťskými, začal psáti divadelní kusy. R. 1862. ucházel se o faru majtěchovskou u hraběnky Heleny Eszterházyho, roz. Rusky Bezobrazové, kteréžto místo obdržel ještě téhož roku. Tu však ochaboval v literarných pracích, zabývaje se více hospodářstvím. Přes to radou i pomocí pracoval o založení Slovenských Novin, svého pozdějšího kolbiště politického, které vznikly roku následujícího v Pešti, a jsouce organem t. zv. „nové školy slovenské“, zastávaly krajinský princip státu uhorského proti centralistickým Pešťbudínským Vedomostem. Poslední ročník jejich (1874) však zanechal nevděčnou tu práci. R. 1870. Palárik počal churavěti a vidomě chřadnul. České noviny přinesly předčasnou zprávu: „Palárik zemřel,“ k čemuž poznamenal: „Nezomrel ešte, ale zomre.“ A zemřel 7. prosince téhož roku vředem žaludečným.

Do chrámu Thaliina Palárik poprvé vstoupil čtyřaktovou veselohrou Incognito v alm. Concordii r. 1858. pod pseudonymem Beskydova. A jako před dvaceti lety Chalúpkovo Kocúrkovo, tak nyní Palárikovo Incognito putovalo po veškerém Slovensku, budíc z ospalosti a rozpoutávajíc nový ruch národní. Vždyť obecenstvo vidělo v novém kuse osoby a výjevy ze svého života, slyšelo svou řeč, své pošetilé názory a předsudky, znamenalo svou budoucí nápravu. Incognito skutečně oplývá dosti svěžím humorem a prozrazuje znalosť divadelních prken. Ale literatura jím obohacena není. Místní a časové narážky jsou tak hojny, charaktery tak nedůsledně a psychologicky chabě kresleny, mluva tak bombasticky frasovita, že aesthetický požitek je zde přímo nemožný. Jmenovitě bezstarostná hrubosť výrazu je v Incognitě skutečně podivuhodna. Střízlivý čtenář směje se ne komickým situacím, nýbrž nesčíslným naivným nepřirozenostem. Aestheticky Incognito je všední situačná veselohra do fraškovitého zabíhající; literarněhistoricky pak nenáhlý přechod z kusů Chalúpkových ku produkci vyšší.

Nehrubě lépe vydařil se druhý kus Palárikovi, tříaktová veselohra Drotár (z r. 1860.), jímž otevřeno bylo záhřebské národní divadlo 4. října 1863. Zdlouhavosť, rozbředlosť dialogická a nedůslednosť v nedůslednostech povahopisných jsou hlavními jeho vadami. Co mimo to ve Drotárovi zaráží neobyčejně, je nesalonné si počínání intelligentných osob. Pešťský bohatý továrník, jeho dcera, polský hrabě uprchlík nevypadají nikterak jako odchovanci vyleštěných parketů. Za to spisovatel uštědřil hojně humoru některým figurám, ze kterých žid Maušl jest asi nejzdařilejší.

Po dvou letech Palárik uveřejnil svou třetí opět tříaktovou veselohru, kterou nazval: Smierenie, aleho Dobrodružstvo pri obžinkoch. Hlavní myšlenku a několik výjevů jejích vzal z polské dvouaktové veselohry Josefa Korzeniowského, stejně nazvané; tím, hledě ku slovenské literatuře, málo původního zbývá Palárikovi. A to co zbývá, je jeho politické credo, jež vkládá do úst učiteli Orieškovi, dceři jeho Miluši, mladé hraběnce Elise Hrabovské a j. Jakmile síla oněch řečnických frasí — vždy jen na svůj kraj obmezených — neúčinkuje nebo pomine, Obžinky stávají se divadelním kusem mdlým. Osnova děje pak točí se opět kolem známého „incognita“ z kusu prvého — tedy nudné opakování.

Posledním a nejrozsáhlejším kusem Palárikovým je Dimitrij samozvanec, truchlohra v pateru dějstvích. Je to táž látka, kterou Záborský spracoval ve svých Lžedimitrijadách, Chomjakov v Dimitriji a Schiller ve zlomku Demetrius. Ale práce Palárikova má s nimi toliko společný děj, nad to jinak pojatý a sidealisovaný. Základní myšlenkou díla jeho jest idea slovanská: smír a opravdová vzájemnosť všech slovanských národů. Kdo ví, že tvořeno je v letech 1863 — 1864 a znal smýšlení Palárikovo v otázce všeslovanské, uhodne jeho záměr. Hned z prvých stránek znamenáme vzdělaného myslitele, nadšeného Slovana — ale malého poetu. Děj je dosti důmyslně rozčleněn, mnohá scena effektna, celek souměrně sestaven dle naučených pravidel dramatických: avšak květy, jež ověšují kostru osnovy, nikde nejsou posety pravým poetickým pelem. Mluva je místy vodnatě frasovita, místy žurnalisticky bombasticka a všední, málo scen vyjímaje, kde povznáší se ku pravému tragickému pathosu. Palárik tlumočí city svoje ústy jednajících osob, jejichž anachronistické monology působí spíše komicky než vážně. Ze dramatika stává se tu národní horlivec, z horlivce deklamator.

Vydavatelé sebraných spisů Palárikových dopustili se hyperbolického nadsazování, nazvavše jej prvým dramatikem slovenským. Co do času prvým nebyl, co do výše literarné ještě méně, zbývá tedy popularita ve slovenském obecenstvě. Zde pak ovšem rádi přiznáváme, že jedinká jeho slovenská veselohra Incognito více působila na lid slovenský, než všecka dramatická díla Štěpánkova, Turinského, Klicperova a Tylova, kterým — jakkoli dramatickým veličinám stupně sotva třetího neb i čtvrtého — Palárik rovnati se nemůže.[180] Vždyť kromě osob ze svého života, které v Palárikových hrách vidělo, obecenstvo slovenské slyšelo tam i svou píseň, své rozkošné trávnice, jimiž Palárik hojně a vhodně protkával své kusy, — a kde ta zní, provázena zunivým cymbálem a dudlavým klarinetem, tam Slovák nezůstane chladným nikdy. Proto Palárik ještě dlouho bude slovenskému lidu miláčkem nenahraditelným.

Po vystoupení Palárikově vzrůstá malý tábor slovenských dramatiků. Především Vilém Paulíny-Tóth (znám též pseudonymy Podoľský, Miloslavín, Rozmarín, Mydloslav a j.) vystupuje s Ľudskou komedií, knihovým dramatem v devíti odděleních s předehrou (sepsána juž r. 1846. ale vytištěna teprve r. 1862.). Stíny fantasických vzorů cizích, velkých i malých, míhají se v ní s allegorií, skutečností a symbolem. Ľudská komedia je plodem velké fantasie, má hojně skvělých výjevův i krásných myšlenek, ale trpí dvěma charakteristickými vadami básnění Paulínyho: hyperromantismem a nejasností. V Ľudské komedii burácí dvojí proud: historický z r. 1514. (bouře Dóžovy, selské povstání), a allegorický z doby nové, týkající se velkou měrou slovenčiny. Tyto dva hetoregenné proudy v nejednom místě splývají, a tam nesrozumitelnosť je největší. Čtoucí z těží sestavuje si rozmetané, vklíněné, předbíhající se sceny v obraz celistvý, jenž jeví se na konec přec jen mlhavým, přefaustovaným Faustem. Sám spisovatel však dobře cítil nedostatky a nepřikládal práci absolutné hodnoty aesthetické, nazývaje drama svoje hromadou kamení, cihel, vápna, dříví, nikoli chrámem, ne palácem, ba ani domem k sídlu spůsobilým.[181]

Další kusy Paulínyho, jako Kocúrkovský bál a jiná zpracování z oboru frašky zde odpadají. —

Škola Štúrova měla o poesii dramatické zvláštní názory. Divadlu slovenskému, přes to, že Slovensko nemá historie, věštili skvělou budoucnosť. Rozlišovali dramata historická, jež zkvetou u větších národů slovanských, a idealná, která znázorňují slovenské pohádky. O těchto Mikuláš Dohnány dokonce praví, že jsou jediným vzorem idealnému dramatu slovenskému.[182] Dále škola Štúrova shodovala se v tom, že básnictvo dramatické dosáhne svůj historicko-umělecký věk toliko ve světě slovanském; že umění slovanské bude poesie par excellence, a to především poesie dramatická. Nebo historicky: idea krásy vůbec rozvila se ve světě hellenském hledě k umění řezbářskému, ve světě romanskogermanském v malbě a hudbě, ve světě slovanském v poesii. A opět poesie jakožto zvláštní umění rozvila se u Řeků ve formě epické, u Romanův a Germanů v lyrické, a u Slovanů ve formě dramatické.[183] V tomto krásném snu je utvrzovala Ormisova[184] čtyřaktová činohra Mataj, vydaná 1862 v Rožňavě. Mataj je prvé dílo dramatické nejen slovenské, nýbrž i slovanské, které vytvořeno bylo na základě prostonárodní pověsti. Tato čistě náhodná věc zbudila veliké naděje. Slovensko je nejen středem zeměpisným a ethnografickým slovanských kmenů, než i středištěm národních ideí. A jako na Slovensku prví apoštolové slovanští zvěstovali víru křesťanskou, jako na Slovensku utvořila se prvá obec křesťanská, jako zde narodil se Kollár, tak prý pod Tatrami vyletěla nová jiskra, zapálivši světlo na cestu do chrámu národních pověstí, aby zvěstovalo den novému věku poesii slovanské: květ poesii dramatické.[185]

Věčná škoda, že drama Ormisovo nevítalo zory věku s tak vítěznou jistotou ohlašovaného. Nenastalť posud — po dvaceti téměř letech! Mataj pak, o němž doma propověděno v prvém radostném návalu, že je původní jako slovo, národní jako Tatra, tajemný jako pověsť a krásný jako člověk slávy, že měl by státi se amuletem každé rodině slovenské,[186] je práce ukvapená, dítko dvou celých — týdnů. Má sice pěknou základní myšlenku, již národní pověstí darovanou, ale jest provedena bez rozmyslu, dramatičnosti, přetížena zbytečnými episodami, podána řečí mdlou. Paulíny trefně poznamenal o Matajovi, že je ovšem „perla z hlubin duše lidu na světlo vynesená, ale perla nebroušená.“[187]

Ormis vydal tiskem ještě Pravdu (1868), veselohru ve čtyřech jednáních, též dle národní pověsti. Je to opět rychle tvořená práce nevelká, psaná však se vtipem jadrným, humorem zdravým. —

Nový ruch literarný vyburcoval i skladatele ody na Husa v jeho župčanském zátiší u zněmčilého Prešova. Jonáš Záborský počal vystupovati s dlouhou řadou divadelních her, kterou zahájily Odboj zadunajských Slovákov a Árpádovci v alm. Lipě III, 1864. Dramata Záborského možno rozděliti na čtvero skupení: vážná z dějin slovenských, z historie ruské, z dějepisu uhorskosrbského, a veselohry i frašky ze slovenského života společenského.

Do skupiny prvé náleží sedm dramat: Odboj zadunajských Slovákov, Árpádovci, Poslednie dni Velikej Moravy, Bitka u Rozhanoviec, Felician Sáh, Karol Dračský, Alžbeta Ludiekovna (prvé dvě v Lipě 1864, ostatních pět vydáno Viktorínem r. 1865. v Pešťbudíně pod názvem Básne dramatické). Je zde zdramatisována historická perioda z dějin domácích od konce desátého století do sklonku věku patnáctého. Úmysl spisovatelův poznáváme z historických úvodů, kterými z pravidla opatřoval svoje dramata. Několik slov prvým dvěma pracím předeslaných objasní Záborského intence. „Pisatel — praví — snažil se vylíčiti politický a církevný stav, běžný spůsob smýšlení, panující, skutkům za podnět sloužící idey věku, do něhož děj spadá.“ Neboť dějepis uhorský je v rukou maďarských historikův augiášským chlévem, který čeká na svého Herakla. Poněvadž však staré dějiny královstva uhorského z nedostatku pramenů positivných obmezují se po výtce na historii coniecturalnou, je nejlepším prostředkem Heraklův kyj básnický, jemuž dobře lze představiti věci dle pravděpodobnosti, a ozářiti minulosť dle domyslu.[188] To zdařilo se Záborskému znamenitě, neboť jeho Básne dramatické jsou pěkné kulturněhistorické obrazy z řečeného období. Ale jinak měřítku dramatickému se vymykají. „Nedostává se jim ryze uměleckého směru a zápalu, novosti charakterův i situací, a považujeme je spíše za pokusy k objasnění dějin nežli za plody tragické Musy.“[189] Platí to jak o prvých dvou, tak o pěti ostatních. Relativně nejzdařilejší je šestiaktová tragoedie Bitka u Rozhanoviec.

Rok po Básních dramatických Záborský objevil se s knihou novou, již nazval: Lžedimitrijady, čili búrky lžedimitrijovské v Rusku, predstavené v deviatich básňach dramatických (1866 v Pešťbudíně vydal a charkovské universitě věnoval opět Josef Viktorín). Máme tudíž před sebou období z dějin ruských od úmrtí cara Ivana IV. Vasilěviče Hrozného do nastoupení Michala Fedoroviče Romanova, nebo periodu od konce XVI. věku po druhou třetinu XVII. století. Spisovatel opět naznačuje povahu a účel svého díla, pravě: „Všechna tato dramata jsou ve vzájemném spojení. Každé představuje sice jeden ukončený celek, ve kterém původce chtěl úplně zobraziti státný, církevný a domácí život, spůsob smýšlení, mravy a stupeň vzdělanosti severního Slovanstva v XVI. století a namnoze ještě i dnes; toho severního Slovanstva, s nímž celé Slovanstvo vůbec stojí anebo padá, podlehne-li též ono živlům cizím, a přestane-li samo určovati své osudy. Prvé nalezají ukončení v posledních, poslední vysvětlení v prvých. Všecky jsou jakoby dějstva jednoho velikého dramatu. Děj počínající snovati se v prvém, dochází opravdového ukončení až v posledním. Tytéž osoby vystupují ve více dramatech, neboť jde o to, postaviti čtenáři před oči celou památnou dobu se všemi jejími událostmi.“[190]

Lžedimitrijady (Ubitie Dimitrija, Ocarenie Godunova, Lžedimitrij v Poľsku, Pád Godunových, Prvý Lžedimitrij, Druhý Lžedimitrij, Tretí Lžedimitrij, Liapunovci, Poslední zločinci) jsou dílo hlubokých studií a vytrvalé snahy, jemuž z pozdějších četných dramat Záborského nevyrovná se žádné, o veselohrách a fraškách ani nemluvě. Ale se stanoviska uměleckého věc opět má se jinak. Tu Lžedimitrijady plynou zdlouhavým tempem dějů historických, všedních i poutavých, jsou plny stran a osob pikle snovajících i bouřlivě násilných, vítězství i porážek, úlisných dvořanův i zaslepených tlup lidu — bez pravého dramatického sečlánkování, bez básnického vznětu a pelu, bez poetické idey. Jakožto kulturné obrazy dotyčné doby a charakterné črty osobností v ní vynikajících Lžedimitrijady zůstanou dílem velezdařilým — ale dramatem ve skutečném smyslu slova nejsou. Přílišná věrnosť dějepisná, úzkostlivé přidržování se historické niti nedaly Záborskému smělou, umělecky tvořivou rukou zasáhnouti v nízkou vřavu válečného lomozu, hřmění děl, houkání samopalů, v kal nepřetržitých zrad a hnus hromadného vraždění, a vyloviti z toho všeho rysy úchvatnými děje dramaticky posvěcené, vášně lidské sperliti pravou básnickou invencí a rozvinouti umělecké obrazy s perspektivou všelidského pozadí. Nepochopil Shakespeara, jejž, jak zřejmo z pathetické manýry, pilně studoval. — A vkus domácí? Inu — viděl v Záborském soupeře dramatiků světových…[191]

Pozdější divadelní kusy Záborského klesají na stupeň efemerných her J. Chalúpkových. Nepouštějíce se do zevrubnějšího jich rozboru, uvádíme je toliko jmény. Náležejí sem truchlohry: Chorvatská Helena, Huňadovci, Dóža, Utišenič, Ztroskotanie Srbska, Ďorde Čierny, Bátoryčka; činohry s „úzadím historickým“: Jánošíkova večera a Striga; veselohra Najdúch; frašky: Bohatý okradač, Korheľ a ožran („pre pospolitý ľud“), Cudzoložník, Pytač a Pansláv. —

Ani J. Graichmanova jednoaktová veselohra Romanca nepovznáší se výše. —

Dramatickou produkci Štúrovy školy Petr Záboj Kellner-Hostinský dovršuje pětiaktovou tragoedií Svätoslavičovci (1869), jejíž děj vzat z dějin ruských. Ossianovskou fantasií nadaný pěvec vytvořil ve Svätoslavičovcích nejcennější dílo dramatické literatury slovenské.

Tři synové knížecí, Svätoslaviči Jaropolk, Oleg a Vladimír, byvše otcem poděleni stejnými díly, vedou o nadvládu boj, jejž na radu cizinců zahajuje Jaropolk, opíraje se o právo prvorozenské. Mladší bratr zahyne na útěku ze ztracené bitvy, nejmladší zachrání se u Varjagů za mořem. Po čase Vladimír se vrací, uradiv se opět s cizinci, dobývá Novgorodu i Kyjevu, a pojav za choť nevěstu svého nejstaršího bratra, Jaropolka, když přichází prosit o mír, úkladně vraždí.

Ve dramatě stýkají se tři idey: západní idea práva prvorozenství, právo výbojné a slovanská idea národní souverenity; tedy boj zásad západních s východními. Hlavní osoby přes nejednu nedůslednosť kresleny jsou více méně zdařile, nejlépe snad Vladimír, skutečné dítě slovenských pověstí, pravý ideal slovanského hrdiny. U podřízených osob nedůslednosť kresby mizí. Rozdělení v jednotlivá dějstva je trefno, ne tak zdařilo však spojení jejich. Celkem mnoho lyriky i epiky, ovšem utěšené, mnoho koloratury, ovšem skvělé, a nedostatek individualné charakteristiky, psychologického odůvodnění v pohnutkách k činům jsou vady Svätoslavičovců, které činí tragoedii poetickým líčením ve formě dramatické. Také apparatu je nad míru hojně, jenž sice napomáhá illusi, ale odsuzuje drama s prken do kníhy. Faust, Hamlet, Macbeth byly zajisté vzory básníkovy, prvý co do provedení, tyto v rozvoji psychologickém. Mluva truchlohry je neobyčejně vzletna, poeticka, barev až sytých; rozměr arciť pochybný. Ale přes vytčené nedostatky Hostinský zastínil všecky své předchůdce, a jeho Svätoslavičovce možno nazvati nejpoetičtějším dramatem slovenským.[192]

Co po té objevilo se na Slovensku, není hodno zevrubnější zmínky. Z dorostů mladších toliko tři jména vyskytují se ve tvorbě dramatické: Dumný, Lauček a Skačanský.

Miloslav Dumný se pokusil ve veselohře skladbami Rodoľubci a Veta za vetu, nehrubě šťastně. Pracičky jeho jsou efemerné kusy tuctové, vypočítané na effekt narážek časových.

Daniel Zab. Lauček napsal pětiaktovou tragoedii Úklad a matka (vyd. Maticí slovenskou v Turč. sv. Martině 1871), jež jevila nadání mladého pisatele a slibovala do budoucnosti pěkné tvoření zejmena svou promyšlenou psychologickou motivací. Jinak osnovou i provedením ještě živě upomíná na rozličné vzory, a pokulhává ve dramatické technice.

Konečně Miška Skačanského (pseud.) Jánošík (v Praze 1880), smutnohra v pěti jednáních, vymyká se posudku vážnému. Z utěšeného slovenského hrdiny autor spáchal karikaturu a znešvařil obraz, který nám lid tak pěkně vybájil a přední poetové slovenšti zvěčnili uměleckým zpracováním. Divadelní kus Skačanského posunuje slovenskou poesii dramatickou zpět na předpotopné stanovisko Palkovičovy frašky Tri buchy a dva šuchy (1800) — retirada to zajisté neveselá! —

*

Zde výsledky dramatického snažení na Slovensku. Nejsou nikterak skvěly — ba lze říci s dobrým svědomím, že co Slováci mají posud ve dramatě, je žalostný konglomerat nevkusu, nezralosti a cizích ohlasů. Byly to věci velkou většinou tendenční, jichž dramatický účinek namířen na lokalné nápravy, jichž satira vypočítána na časové periody obmezené, plody bez širších intencí uměleckých, práce aestheticky nezajímavé. A proto nepoměrná většina jich náleží tak celkem tam, kam literatura příležitostná a denní.

J. Chalúpka, Záborský, Palárik bývají jmenováni předními dramatiky slovenskými. Nepopíráme, že by byli bývali dramatiky — ale nebyli poety. J. Chalúpka i ve svých fraškách zůstal mravokárcem, Záborský i ve svých truchlohrách historikem, Palárik i ve svých veselohrách publicistou.

A odkud dramatikové slovenští měli také bráti cennější látky? Život jí neskýtal — bylť cizáctvím zaplaven, zubožen, nesvůj; historie ji nedávala — Slovensko zřejmé historie nemá: bohatýrských postav, slavných činův, epochalných period dějepisných se nedohledáš, vyjma jednu dvě osoby bájí zatemněné. Zbývalo leda drama budoucnosti. O to však nikdo se nepokusil…

III. Novella a román

Kalinčák. — Hurban. — Ferienčík. — Paulíny-Tóth. — Tomášik. — Francisci, Nosák, Daxner, Jančo, Záborský, Lad. Paulíny

Novellistika zkvetla na Slovensku dosti slibně. Prvým jejím účelem jest arciť zábava a buzení vědomí národního; ale poetům slovenským dařilo se tu lépe než ve dramatě, neboť i poučujíce nebo bavíce dovedli si uchovati svůj podíl básnický. Z těch, u nichž tendenci a paedagogismu umění ustupovalo nejméně, na prvém místě budiž jmenován

Jan Kalinčák.[193] Narodil se 10. srpna 1822 v Horním Záturčí v župě turčanské, kde otec jeho byl knězem evangelickým. Jeho matka pocházela ze staré rodiny zemanské, a ráda vypravovala o poměrech šlechtických rodin; chovala listiny z celé své ratolesti a psávala o ní dlouhé genealogie, — bylať učiněný advokat a rozuměla dobře i latinsky. Malý Kalinčák zdržovával se u své babičky na Vrútkách, nedalekých od Záturčí, kde vpil do sebe veškery spůsoby slovenské nižší šlechty.[194] Pravíť sám o té době: „Na takýchto postavách som pásol v detinstve oči svoje, a ucho moje načúvalo slovám hrdosti a povedomosti zemänskej so zaľúbením, keď pán krstný alebo pán sváčik hodil hlavou, zatlačil si klobúk na pravé ucho, napravil si kurtku na prsách, tlapol vypravujúcemu pánu bratovi na plece i povedal: ,Sto striel sa mu v materi; nebude to tak, keď to naša familia nechce.‘ Dobrý to ten náš ľud zemänský! I pohnevá sa, i smieri sa, i zaveselí sa, a je vždy dobrý kamarát. — Matka podaniami o rodinách zemänských celej stolice turčanskej od nepamäti sveta a povesťami narodními ustavične sošľachťovala detinstvo moje. Čítavala veľmi rada a to hlboko do noci, a prečítané vypravovala dietkam svojim. — Otec mal zas zásadu, synka svojho brávať kamkoľvek išiel v privátnych vecach. A boly to často i hostiny, t. j. karmeše v Draškovcach, Zábori, Jasene, Vrútkach, Lipovci, samých čírych, nám spriatelených zemänských dedinách, kde i spectabiles i perillustres prebývali. Krem toho otec… mi ustavične rozprával o veľkých mužoch v historii sa vyznamenavších.“[195] Prvý učitel Kalinčákův byl Puchor v Záturčí, „pověstný šňupáním, pověstný velkým nosem, pověstný pohřebnými verši;“[196] druhý Hulej v Necpalí; třetí Chalúpka ve Svatém Jáně, jehož sláva záležela v tom, „že hochy mastil, ale ne máslem, nýbrž holí, až radosť!“[197] Malý Kalinčák, jakkoliv byl eminentium eminentissimus, nejednou se vyplakal, když, vstávaje před třetí hodinou ranní, pokud ještě pastýř na krávy netroubil, nemohl si do hlavy vpraviti veršů: Liberi et annales, natales atque sodales atd. — Po té šel učit se maďarštině do Gemera, kde za dvouletého pobytu svého měl otcovského přítele ve professoru Dlhányim. R. 1836. otec zavezl Kalinčáka do Levoče, chtěje, by synek přiučil se opět němčině; zde studoval tři leta třídy humanitní a prvý běh filosofický. V Levoči prof. Hlaváček probudil v Kalinčákovi smýšlení národní, neboť otec, ač jinak muž vzorný, dbal úzkostlivě o mínění své doby, byv vychován bídou a sirobou ve člověka ubitého, „celému svetu vôľu hľadajúceho“. Z Levoče Kalinčák odešel do Požuně; zde skončil druhý běh filosofický, prvý právnický a dvouletý theologický; zde rozhodl se ku stavu učitelskému, zastupovav s dobrým zdarem po delší dobu svého dobrodince professora Schröera, šlechetného humanistu. Sám hrabě Zay osvědčil se ku Schröerovi: Ich gratulire Ihnen zu der wahl Ihres supplenten, er ist ein tüchtiger bursche; schade nur, dass er einen fehler hat — er ist ein attaché von Štúr. V Požuni Kalinčák počal psáti novelly, povzbuzen jsa hlavně pověstmi Czajkowského, z něhož také překládal. Bylo mu však pro jeho literarnou činnosť r. 1843. přestáti přísné vyšetřování od inquisičného výboru generalným konventem vyslaného. V říjnu téhož roku odešel do Dobrosoli, a poslouchal tam vedle čtení jazykozpytných a dějepisných zejmena filosofická. Když se vrátil z Němec, čekalo naň 11 míst vychovatelských, z nichž vybral si místo u horského rady Landerera ve Vindšachtě u Štiavnice. Po roce zvolili jej v Modře professorem filosofie a rektorem gymnasijným; žil zde leta nejšťastlivější, působě znamenitě na poli národním, školském i církevném. V dubnu 1858 byl jmenován ředitelem evang. státného gymnasia těšínského. Mládež slovenská hrnula se do Těšína houfně, neboť Kalinčák šťastně bojoval tu proti dotěrnému „kulturtraegerství“. Po jedenáctiletém vzorném řízení gymnasia těšínského však dali jej předčasně na odpočinek. Kalinčák přesídlil se tudíž do Turč. sv. Martina, a založil tam belletristického Orla. Ale duch jeho rychle pozbýval své dřívější pružnosti: smutná odměna za dlouholetou paedagogickou činnosť poctivou zahalila jej pláštěm zádumčivosti, která nezůstala bez účinku na nemohutné tělo. Kalinčák neočekávaně zesnul v Martině 16. června 1871.

Intence, které vedly Kalinčáka v jeho tvoření uměleckém, vysvětlují nejlépe opět vlastní jeho slova. Píše v Požuni pověsti — praví — a předčítaje je jakožto práce, když došlo na mne, v ústavě slovenském, ohlédal jsem se obyčejně, jak teď mi se zdá, co jsem však tehdy nevěděl, na Čajkovského dobré i zlé stránky. Čajkovský líčí život lidu svého živě, člověk s přírodou je totéž, ale má velkou chybu — je básník tendenčný. Představuje život kozácký jako s největší horlivostí oddaný „swiętej ojczyznie polskej,“ kdežto z historie známo, že kozáctvo bylo stranou polskou nejen hrozně potlačováno, nýbrž že ani lid ukrajinský nikdy se nenadchl pro „Majovské“ atd. — Tak jsem já se své strany nikdy nechtěl, líče život uhorský, přeháněti věc dle vlastního kopyta, ani angličiť jako Jósika, ani opičiť se po francouzsku jako Jókai: než snažil jsem se líčiť život tak, jaký jest a jaký byl, t. j. jak my v Uhrách dýcháme a myslíme. Křivda děla se mi tedy, když mi Maďaři vytýkali, že jsem v Bozkovcích češtil na újmu Uhorska, a v Milkově hrobě český živel odsuzoval.[198]

Prvá pověsť Kalinčákova byli Bozkovci (1842), jež napsal dle Šemberovy knihy „Páni z Bozkovic.“ Spisovatelův názor světový ještě kolísá, vypravování je dosti nesouměrno, pravděnepodobnosti leckde se vyskytují. Ale budoucího Kalinčáka zříti v Bozkovcích přece, jmenovitě v kapitolách závěrečných. — Milkov hrob (1845) je dějepisná povídka z dob Matyášových, práce rozměry předešlé větší i formou mnohem dokonalejší — doba, kdy zástupy husitské pod Jiskrou z Brandýsa rojili se po úbočích a nivách karpatských, vypsána zdařile, s pravou historickou barvitostí, jakkoliv přijdeme dále ku skladbě Milkov hrob valně zastiňující. — V pověsti Bratově ruce (1846) Kalinčák vykreslil postavy zaujat jsa vzory jihoslovanskými; nejsou to barvy jeho vlastní. — Ve Mládenci slovenském (1847), nevelké pověsti z věku IX. však prvý romanopisec slovenský stal se také básníkem tendenčným: nevaneť z ní dech starobylosti dávného pravěku slovenského, nýbrž blízká minulosť let čtyřicátých, zkrátka: v povídce vylíčeny idealy Štúrovy i kruhu jeho mládců požuňských, stejně věrně jako ohnivě. Proto Mládenec slovenský je pro poznání té doby příspěvkem veledůležitým. — Turecká povídka Púť lásky (1847) a jihoslovanská Serbianka (1848) jsou opět barev historicky bledých, Kalinčákovu tvoření nevlastních.[199] Malá povídka Svätý Duch, dějem z dob Rákócyho, téhož leta sepsaná, zastínila všecky své předchůdce; zde je vlastní živel Kalinčákův: haštěřivý, dobromyslný, pohyblivý život zemänský, onen život, který tak neporušeně dochoval se do r. 1848., kdy výsady jeho zmizely, jako byl vířil v dobách Rákócyho; ona třída nižší šlechty, která před r. 1848. byla jádrem kmene slovenského, ne snad uvědomělým, politicky samostatně vystupujícím, ale svým veškerým životem, obyčeji, vlastnostmi. Do tohoto vděčného života Kalinčák zasáhl ještě dvakrát, v Reštavrácii (1860) a Oravě (1870). Reštavrácia je literarné unikum. Nemá velkého děje, effektného zauzlení, skvostné krajinomalby, jíž Kalinčák vůbec nepřál, nýbrž je sám dialog, propletený sty a sty slovenskými pořekadly a příslovími, gallerie nejrozkošnějších typův od starého povídavého korteše Matyáše Bešeňovského po krásnou čtveračivou Anuľku vicišpánovu. Reštavrácia (přeložená do polštiny, chorvatštiny a němčiny) stojí ze všech Kalinčákových povídek nejvýše. Historický román Orava, poslední a nejrozsáhlejší téměř práce Kalinčákova, je skladba široce založená, ale bohužel nevypracovaná dle původního záměru spisovatelova (jenž vyznává, že by byla bývala třikrát tak velká, kdyby jí nebyl uveřejňoval v časopise[200] a nebásněna v duchu své doby. Kvap, nesouměrnosť ve druhé polovici jsou až tuze patrny. Také jakýsi manýrovaný chlad ovívá nás z jejích řádků, stupňovaný ještě děsnou látkou. Kalinčákova vřelostí prodchnutého líčení v Oravě nepoznáváme. Přes to však je to práce znamenitá; znamenitá bohatým dějem a přečetnými episodami, znamenitá novými postavami zemänskými, znamenitá hlubokou tragikou. — Ostatní novelly Kalinčákovy jsou méně zdařily. Knieža lyptovský (1852), velká povídka z XV. století je kromě několika kapitol, kde zemänstvo kresleno, prací pochybenou: na nádherné síně knížete Korvína a palatina Zápoly pero Kalinčákovo nevystačovalo. Láska a pomsta (1858) z téhož věku, která trpí chmurným líčením, neorganickým dějem, démonickými charaktery, a Mních (1864), jejíž rekem cizí mnich johanitský, též kresby zasmušilé, vypravování rozvlekavého, jsou nejslabší povídky Kalinčákovy.

„Jako Kalinčák není básníkem slovenské minulosti, jímž býti chtěl, tak není básníkem slovenských dolin a lesů, jímž býti nechtěl… V jedné formě vypravování jest originalným — totiž v dialogu — a zejmena v dialogu zemanův. Tam jest on svým původním, a dosud nenápodobeným a nedostiženým… Však Kalinčák jest i na Slovensku ze skrovného počtu spisovatelů slovenských asi nejpopularnějším — a to zajisté právem. Kalinčák je slovenským Tylem a Chocholouškem zároveň — ano v jistém vzhledě jest on Slovákům ještě víc. On chtěl vypsati celou minulosť Slovenska. Voliv k tomu moderní lehkou formu novelly, nakreslil v episodických črtách nejpamátnější momenty historie slovenské. Úkol tento, nakresliti minulosť slovenskou ve všech vzhledech, ovšem nezdařil se mu úplně. Ale v čem při popisování této minulosti (jak dávnější, tak obzvláště nedaleké) nad Chocholouška i Tyla vynikl, to jest vylíčení národní společnosti slovenské za těch dob; i věnoval vypsání těchto poměrů společenských neobyčejnou píli, zanedbávaje pro věc tuto mnohé jiné stránky, jichž historický romanopisec s oka spouštěti nemá. Ale vypsav společnosť slovenskou trefně, ano mistrně, vykonal už tím dílo, hodné práce celého života lidského, — dílo nesmrtelné.“[201]

S „malířem slovenských zemanův“ zároveň Josef Hurban vystoupil na poli novellistickém, a řekněme hned, že toliko on ze všech slovenských povídkářů může s ním závoditi co do ceny umělecké svých skladeb. Z českých novell jeho jsou známy obecenstvu českému Svatoplukovci (v Českých Květech) a najmě Gottšalk, vydaný v Praze r. 1864. (v Hálkových Slovanských besedách). Slovensky napsal jich více: filosofující Prítomnosť a obrazy zo života tatranského a Prechádzku po povážskom svete, obě (1844), ostře satirisující mosaiku Korytnické poháriky (1847), tendenčnou delší novellu Od Silvestra do troch kráľov (z téhož roku) a zajímavé obrazy ze života nedávno minulého, nazvané Slovenskí žiaci (1853). Literarně nejcennější slovenská práce Hurbanova je Olejkár, historický román z věku XIV. (v Nitře III, 1846). „Má velmi skvělou vlastnosť přísně uměleckého vzletu: je zaokrouhlený celek. Jedním zvukem zní od začátku do konce. Děj jeho jest jednotný… propracovaný… Ale je ho mnoho stěsnáno na několika listech. Plodnosť myšlenek — bohužel v rámci tuze úzkém… Jedna figura tísní druhou… a pravá umělecká harmonie nemůže vyvinouti se pro malý prostor. To nalezáme při prvém… slovenském románě.“ Nicméně osoby jeho kresleny s neobyčejnou routinou, světlo i stín jsou v pravé rovnováze, a „dojem Olejkárův je velký. Román tento neodzněl bez soucitu v Tatrách; četli ho dychtivě, v slzách a roztoužení… Každý, kdo odloží knížku, zamyslí se, a rozbouřené city mění se v tichou dumu. Což je nejlepším svědectvem, že to byla pravá struna, na niž udeřila ruka spisovatelova. Ale struna ta odzněla harmonicky, libě, nevyvolajíc rukou jiných.“[202]

Nejplodnější z novellistů školy Štúrovy je Mikuláš Štěpán Ferienčík.[203] Narodil se 30. července 1825 ve Zvoleni v župě zvoleňské. Studoval ve Štiavnici, v Levoči a Prešově, hodlaje věnovati se povolání právnickému. Povstání vyvolalo jej v řady slovenských dobrovolníků, v nichž bojoval zmužile a čestně. Po revoluci oddal se jmenovitě pracím literarným. A když později zdálo se, že již skutečně šťastnější budoucnosť svítá Slovensku, když otevřela se brána slovu svobodnému, činu volnějšímu, rozsáhlejšímu, hloub sahajícímu: Ferienčík s touž ochotou a bezzištností, která byla podstatnou známkou jeho života, zanechal svazků přátelských i rodinných, obětoval výhodné veřejné postavení a oddal se činnosti žurnalistické, tehdy opuštěné a zle zanedbané.[204] Pešťbudínske Vedomosti, jediný v letech šedesátých národní časopis politický na Slovensku, měly ve Ferienčíkovi nejpilnějšího spolupracovníka a také redaktora. Když zmíněný list, změniv se v Národnie Noviny, přesídlil se z Pešti do Turč. sv. Martina, Ferienčík zůstal mu věren do posledních dnů svých. Zemřel dne 3. března 1881 tamže. — Ferienčík byl stejně znamenitý jakožto člověk, Slovan i novinář. K charakteristice prvé jeho vlastnosti stačí několik slov Vajanského, jenž o něm praví: „Každá žilka, každý nerv jeho byl slovanský; žil v čistých vysokých ideách; jeho nezišťnosť a čistota úmyslů byla překonána jen jednou jedinou vlastností — skromností.“[205] O vzdělávání nižších vrstev svého lidu Ferienčík má zásluhy veliké. R. 1867. totiž založil a od té doby vedl prostonárodní list Národní Hlásnik, v němž s neúnavnou pílí a svědomitostí skýtal slovenskému lidu záživné, dobré stravy duševné, poučuje ho hlavně v oboru hospodářském a politickém. Osud Ferienčíkův jakožto dvacetiletého slovenského publicisty není ovšem závisti hoden, „kdo zná umrtvující práci novinářskou, ví, že to bylo dvacet let utrpení“: ale prací svou prokázal Slovensku služby nesmírné jmenovitě v dobách, kdy vše záleželo na žurnalistice a nikdo neměl se k dílu. Jméno Ferienčíkovo dávno již upadne v zapomenutí, když účinky jeho blahodárné činnosti publicistické budou stále ještě žíti v pokoleních.

Jakožto belletrista Ferienčík je pozoruhoden především svou plodností. Ale juž prvé jeho práce, Královna plesu a pri Kozube (1853) také „teplotou mladistvého ohně a vroucností lásky k národu těšily, hřály, oduševňovaly duše slovenské, nad zklamanými nadějemi zmalomyslnělé.“[206] Tyto dvě novelly zahájily dlouhou řadu jiných, jež roztroušeny jsou po časopisech a almanaších. Uvádíme z nich následující: Nešťastná rodina, Irma, Filosof a poeta, Sirota, Jedlovský učiteľ, Priatelia, Žulový rodopeň, Bratia, Pestúnka, Orol selejský, Nepokojný odpočinok a Šefraník. Látku spisovatel čerpal ze života buď přítomného nebo nedávno minulého, řídčeji z historie, a ve zvolených thematech počínal si vždy s největší jistotou; okolí povídek jeho hraje z pravidla barvami životními, psychologická kresba jest jemna, do detaillů provedena, děj po výtce poutavý. Ferienčík byl společenským povídkářem povolaným, a některé jeho práce, jako Jedlovský učiteľ a jmenovitě objemná novella Bratia z literatury tak hned nezmizí. —

Založiv zábavněpoučný měsíčník Sokol, Vilém Paulíny-Tóth počal psáti do něho novelly, jež později sebral, rozmnožil a vydal pod názvem Besiedky (čtyři svazky, ve Skalici 1867 — 1870). V povídkách Paulínyho ze všech přednějších novellistů slovenských paedagogism vystupuje nejznačněji, ovšem též nejvíce je na újmu jich umělecké hodnotě. Vizme jeho větší práce. V Kyčině, náčrtcích z Kavkazu, podaných ve formě dopisů, chtěl nás obeznámiti s ethnografickými a dějepisnými poměry kavkazských Čerkesův a ruských kolonistův, jež obemknul lehkým poutem povídkovým, ozdobil pěknou krajinomalbou a zdařilou psychologickou kresbou duševného života rekova; Dva hráči, pravdivá událosť z domácích i cizích míst lázeňských, chce nám znázorniti všecky hazardné hry v karty a jich neblahé následky; Tatarský plen, novella ze XIII. století, snaží se vylíčiť historicky i kulturně dobu vpádu tatarského do Evropy a zejmena do Uher; konečně největší a nejznámější skladba Viléma Paulínyho, Trenčanský Matúš, má představiti čtenáři slovenskému jeho největšího hrdinu historického, Čákovu dobu, pád i následky jeho. Ale spisovatel nezná v tom pravé míry: hned je historikem, hned poetou, neslučuje obou vlastností v celek souměrný, v pravdě básnický. Novelly jeho jsou neorganicky: vybájená opisovaná událosť neproniká se s podkladem dějepisným, nýbrž kronikářsky nesouvisle buď následuje za ním, nebo ho předchází nebo střídá se ve vsuvkách mezi ním. V té příčině nejpozoruhodnější jsou Tatarský plen a Trenčanský Matúš. V prvém Paulíny utěšeně počíná líčiti svadbu slovenského šlechtice ve XIII. věku, děj slibně se zauzluje — ale dojde ku vpádu tatarskému čili k r. 1241., a tu již hlavní děj mizí, i čteme holé výpisky z rozličných dějepisů, dokládané pod čarou výroky kronik latinských, německých a ruských, a když spisovatel byl rozpověděl veškeru historii tatarskou od prasídel až ku vpádu do Evropy, a několikrát se omluvil, že je zdlouhavý, uchopil ztracenou niť povídkovou a přede kousek dále, aby ji hned zase přerušil novou důkladnou přednáškou. Poněkud organičtěji počínal si v Matoušovi, ale tu opět vítá nás roj historických dokladů za každou důraznější větou, a nad to hned z předu ujištění, že slyšíme číročistou historickou pravdu.[207] Kdyby tomu bylo tak, věru že podivně nesla by se na rtech Matoušových slova Kollárova: Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba! a ještě podivněji v ústech zpěváka Čákova z prvé polovice století XIV. doslovná episoda ze Štúrovy básně Matúš z Trenčína, vydané r. 1853! Věc má se v pravdě jinak: Paulínyho Trenčanský Matúš, s nímž „mladíci slovenští cestují po trenčanských zbořeninách hradných“[208] je slovesně práce pochybená; na skutečnou historii mnoho v ní poesie, na pravou poesii mnoho historie. Ve svých dějepisných novellách Paulíny tudíž nebyl šťasten. Mimo uvedené nedostatky pak spisovatelovy časté hřmotné narážky z dávných šerých století do nejnovějšího věku ruší všecku illusi: v Tatarském pleně při popisování slovenských tanců tehdejších dlouhé hromžení na necudnosť a frivolnosť tanců moderních (str. 50 — 52), v Tajně překvapí nás saltus lyrikus z německého středověku do dob nejnovějších v podobě paralelly mezi tehdejším tajným soudem (vehme) a soudy nynějšími (str. 170 — 171), atd. — Za to obrázky ze přítomného života dařily se Paulínymu velmi dobře: jeho Trinásté piesni nikdo neupře zajímavosti zejmena hledě ku vlastnímu životu Paulínyho, jehož ona významnou episodou; novelletce Slovenský pravopis humoru; Jedné noci na Považí úchvatnosti. V celku týž neklid spatřujeme v Paulínyho novellistickém tvoření, nedopřávající mu vytvořiti plodů dokonalých, jenž hrál z jeho veršův.

Nedlouho po Paulínym-Tóthovi i Samuel Tomášik jal se psáti novelly historické, v nichž počínal si mnohem dovedněji. Vypravování jeho je hladké, milé, charaktery črtány jasně, děj po výtce poutavý a dobře rozčleněn. Obliby došly zejmena práce: Bašovci na Muráni, Odboj Vešelínov, Malkontenti a Kuruci. —

O ostatních povídkářích ze Štúrovy školy stačí zmíniť se pouze úhrnem. Jsou to zejmena Francisci-Rymavský (Janko Podhorský, povesť zo XVI. stoletia), Nosák (Laborec, povesť rusínska, a j.), Daxner (Statočný valach, a j.), Jančo (Lúka na Kriváni, Slovenská sirota), Záborský (Kulifay, Svatoplukova zrada, Panslavistický farár, Dva dni v Chujave), a konečně dobrý ale málo plodný humorista Lad. Paulíny (pseud. Podolinský), jenž zejmena v satiře na kocourkovství je specialistou.

1860

Žíranský, Rovinov, Lojko-Tisovský. — Dr. Zechenter, Kubáni, Dumný

Ve druhém dorostě nevítá nás na poli pěkné prosy jmen tolik, ani tolik kořisti. Tak Štěpán Žiranský (vlastní jméno Križan, ev. farář v Súlově), napsal mimo Srienovské národovce a j. pěknou novellu Milan a Milina, ale záhy ustal v práci; Branko Rovinov (vlastně Leopold Abaffy, farář ve Slovenském Aradaci) otiskl kromě drobných prací Na rákosí, Vidina a skutočnosť atd. hlavně sensitivně sentimentalnou jánošíckou povídku Tri hroby (1864), jež zdála se býti pěkným začátkem produkce, která však se nedostavila. Jiné, mladší síly opět, jako na př. Lojko-Tisovský nevyspěly ani v novellistice na výši tvoření samostatného. Zbývají nám tudíž jen jména tři: dr. Zechenter, Kubáni a Dumný.

Gustav Kazimír Zechenter (nyní lékař v Kremnici, psal pod pseud. Štefan Pinka, Laskomerský a j.) je prvým slovenským humoristou. Humor jeho je ryze domácí, po látce i formě původní a neodolatelný. Dávid Šťúbrik, Študenti, Stonoha v kúpeľoch, Upečený kocúr, Slúčkove nehody, nebo jeho Žarty a rozmary[209] jsou neomylný prostředek proti světobolu. Jim podléhá i zádumčivec sebe zarytější. Než i Zechenterovy cestopisy (Prechádzky po svetovej výstave 1873, Výlet do Tatier, Priechod cez Četovicu, Z turčanských Teplíc do Trenčanska a j.) a hojné dopisy, po časopisech roztroušené, jsou plny vtipných nápadů, komických figur, povedené parodie. Ve vážnější tvorbě pak Lipovianska maša (1874) zaručuje mu místo čestné.

V humoristické novelle závodí s Zechenterem Ľudevít Kubáni hlavně svým Supplikantem, zlomky z denníku (1873), též pro poznání společenského života slovenského důležitými; částečně týž motiv má jeho Mendík, více do satiry přecházející. K nim řadí se Emigranti, touristské dobrodružstvo, Pseudo-Zamojski a Hlad a láska. Slovesné umění slovenské však nejvíce obohatil historickým románem Valgathou (1872), jehož děj odehrává se v dobách prvé výpravy husitské na Slovensko. Valgatha má poutavou, důmyslně a effektně rozdělenou látku, osoby kresleny črty bravurosně pevnými, povahy líčeny psychologicky pravdivě, dialog dramatický, krajinomalba skvostna, historický kolorit výtečný, pozadí naskrze případno — jen jediná věc kalí požitek znamenité skladby: Valgatha není dokončena. Ale z uveřejněné části možno souditi přec, a soud nemůže býti jiný, než že Kubáni je nejnadanější historický romanopisec slovenský. Srovnejme jeho Valgathu se kteroukoliv domácí prací podobnou — starší nebo mladší — vítězství náleží Kubánimu. V tom mu i Kalinčák ustupuje: „před Valgathou Milkov hrob bledne jako hvězdy před vycházejícím sluncem. Doba Jiskrova našla svého básníka v Kubánim.“[210]

U slovenského čtoucího obecenstva pak velice je oblíben Miloslav Dumný (Daniel Bachat) svými Nevädzemi (sv. II. a III. ve Skalici 1870) a jinými četnými novellami v časopisech a zábavnících. V prvých svých pracích skutečně uhodil na šťastný ton: domácí, zajímavý děj, nejvíce ze přítomnosti nejbližší; lehká svěží manýra povídek Tylových, jenž zdál se mu býti vzorem; bujně tvořivá síla mládí, porosená perlami národního nadšení; slovem, nepopíratelný talent vypravovatelský — ale v posledních skladbách vše to (jak se zdá nátlakem prosy života) mizí: pohodlná kazatelská povídavosť, moralisování, nedostatek poesie, šablona, zkrátka všednosť zavládá v novellách Dumného. Dialog rozbředlý až běda, povahy dělané, kreslené perem matným, děj každodenní.

1870 — 1880

Banšell, Beblavý, Škultéty, Lauček, Kováč, Samovič. Kutlík ml., Vajanský. Timko

O rázu nejnovější produkce novellistické těžko pronésti určitý soud. Vystupujeť zde jmen hojně, s pracemi různými a ceny rozličné, jichž činnosť stále trvá, ano rozhojňuje se i mění. Koloman Banšell, Pavel Beblavý, Josef Škultéty, D. Lauček, Josef Kováč, Samo Samovič (Bodický), Kutlík ml. a Vajanský neodložili ještě svých per. Poslední dva vynikají nejvíce.

Felix Kutlík dospěje-li, nahradí Slovensku Kalinčáka. Není sice malířem slovenských zemänův, ale je básníkem jihu. V Belehrade, Anastasia, Lazár, Kralica, Hajdúkova smrť, Hajdúkova nevesta a zejmena Marko jsou práce velmi slibné. Škoda, že v poslední době umlká.

Vajanský pak v novelle přítomného života společenského převýší vše, co posud na Slovensku bylo napsáno. Má výtečný pozorovací talent, má v moci lahodnou, všem odstínům slovesného projádření lehce poddávající se mluvu, a vládne zejména groteskní drobnomalbou. Nehledě k začátečnickým Sirotám (1873), a poněkud nuceným Třem kabanoskám (1879), jeho Obrázky z ľudu (1880), velká novella Ľalija a rozkošná nejnovější povídka Kandidát slibují práce znamenité.

Nemůžeme ukončiti rozhledu po nejmladším dorostě novellistickém, abychom nepoukázali ještě na jednu zajímavou sílu produktivnou: A. E. Timka. Kdyby jej osud byl postavil do velkého města místo na zvoleňské Pohroní, byl by se stal zajisté romanopiscem „krvavým“. Žádný obor mu není cizí, žádný svět neznámý — jih i sever, historii i život společenský, minulosť i přítomnosť, ba i budoucnosť stejně pokouší svým psavým perem. Tato slohová cvičení předkládá pak s velkým zadosťučiněním svému obecenstvu, stereotypnému čtenářstvu kalendářův. —

A teď ještě několik slov o stínu, který i zde je bohužel nezbytný. Nejnovější generace spisovatelská na Slovensku (vyjímaje dva-tři literáty) zanedbává lektury a studia literatur slovanských a hlavně nejbližší české, z čehož vzniká citelný úpadek slohový, jevící se ovšem nejmakavěji v pěkné prose. Nechme mluviti sama dra Hurbana, jenž praví: Ti, kteří vzdělali se na vzorech československých…, ti i v čisté a té specifičné slovenčině dovedli to na sloh jadrný, přesný, určitý; ale k žalu svému pozorujeme, že mladší slovenské pokolení spisovatelské… nepíše již ani slovenčinou takovou, jakou slovanský vědomec žádati právo má.[211] Jinými slovy řečeno: ve pěkné produkci slovenské asi od desetiletí povážlivě zavládají fraseologická chudoba, pluky cizomluvů maďarských a německých spojené se syntaktickým mrzáctvím, gramatická nejistota a spustlosť. Vývodů z toho činiť nemíníme, ani šířiť slov o faktech již o sobě dosti smutných; pouze řekneme-li prostě, že v nejmladší literarné generaci slovenské není půl tuctu hlav, které by mocny byly svého nářečí jen po stránce pravopisné, nikdo nepokládej to za žert. Zaniklé časopisy Dunaj (v Pešti 1874) i Tatran (tamže 1878), Skačanského Jánošík (1880), nebo každé číslo nejednoho listu na Slovensku nyní vycházejícího jsou nám nezvratným dokladem.


[38] Výtkou jí to býti nemůže, neboť táž výtka týkala by se i staré češtiny, jíž nynější slovenčina je nad míru blízka. Srovnej výrok Dobrovského: Das bőhmische… unterscheidet sich von dem slowakischen meistens durch feinere vocale… Nimmt man auf diese geringen verschiedenheiten der neueren sprache keine rűcksicht, so fliesst das alte bőhmische mit dem slowakischen zu einer mundart zusammen. Lehrgebãude der bőhmischen sprache. Prag 1819. V. Nebo třebas i slova prof. Lamanského, jenž praví v Akasakově moskevském týdenníku Pycь, posuzuje Pypinovu Historii literatur slovanských (č. 1, 3, 5, 7, 8, 188): „Český jazyk už i jen doma ve svém, v Čechách a na Moravě, má tuze málo práv, a osvěta česká je mnohem nesamostatnější a duševně nesvobodnější, než aby literatura česká znovu mohla utvrdiť se u Slováků v prostém lidu zachovalejších a svěžejších, v národní své intelligenci mnohem původnějších a duševně volnějších.“

[39] Stát český ani za doby svého duševného květu, ani za dob své politické samostatnosti, za nejskvělejší periody své historie, tím méně za dob všeobecného slovanského vzkříšení o národní svou větev na Slovensku se nestaral, styků se Slováky nehledal, mravní opory ni realné pomoci jim neposkytoval, nejsa si toho vědom, že jedno tělo jsou s ním a jedna krev, zkrátka: z té bratrské pomoci a podpory Slováci zůstali i bosí i nazí — předkové čeští „neujali se jich nikdy opravdu proti porobě maďarské. Ta trvá již bez mála tisíc let a kdo… by se neostýchal říci, že ona nepřispěla ohromně k tomu, čím nyní Slováci od Čechů se liší?“ Hattalova stať O všeslovanském jazyku a písmě ve Vlčkově Osvětě 1871 roč. II. str. 311 — 312. Srovnej též odpověď dra Hurbana na Hlasy etc., zvláště na nespravedlivý, (i dle Hattaly [Počátečné skupeniny souhlásek československých. V Praze 1870. str. 17 pozn. 3]) „úžasně vášnivostí vynikající“ hlas Kollárův. Ze mnohých pádných výrokův uvádíme onen sem spadající. Kollár, stržen jsa náruživostí a nekritickým proudem své myšlenkové lávy, jimiž valně neprospěl ani české filologii (viz tamže, nebo najmě §. 42. Hattalova Brusu; dále i v Radu jugoslav. Akademije z r. 1868. IV. 114., Čas. musejním z r. 1869. str. 238 a v Osvětě z r. 1871. roč. II. na str. 721) sypal na Slováky dešť své výmluvnosti mezi jiným též tímto spůsobem: „Vraťte se zpátkem do onoho starootcovského, i pohodlnějšího i ušlechtilejšího, v opravdovém řeckém slohu a vkusu staveného, chrámu československého, v němž a z něhož naši Libušino-Soudní a Kralodvorští Homeridové a Anakreontové básnili a zpívali; naši Demosthenové a Isokratové ode tří set let řečňovali; naši Sokratové a Platonové o bohu, mravnosti a nesmrtelnosti ke mládeži, lidu tak pronikavě mluvívali; naši Solonové a Lykurgové zákony královstvím, obcem, městům, ouřadům, cechům a jiným spolkům dávali; naši Herodotové a Thukydidové národní dějiny a starožitnosti psali; naši Herkulové, Leonidové, Themistoklové tam ty nejdražší poklady člověčenstva proti Mongolům, Tatarům a Turkům bránili, zde aspoň pochybujícím cizincům patrný důkaz toho dali, že náš lid není toliko k rolnictví a hudebnictví, ku drotárství a olejkárství, nýbrž i k hrdinskému udatenství a vítězství stvořen.“ (Hlasové 167.) Načež Hurban: „My Slováci jsme příliš slovenští, než abychom takto slavnou historii řeckou a římskou vystrouhávali ze své slovenské bídy a nahoty, dobře vědouce, že nám ti Kollárovi „Homerové-Themistoklové“ zanechali lid zapomenutý, zotročený, v kořalnách a hnilobě tělesné i duševné, socialné i státní se válející, který my teď z toho všeho zdvihati musíme. A že v tom díle my dále jsme pokročili, než celé to 300 leté modlení se české mohlo vykonati, to nám i sám Kollár uznati musí, jestli jen české psaní výše necení než těch 500 spolků mírnosti, hospodářských ústavův a nedělních škol, jaké teď jsou na Slovensku v práci o štěstí Slovákův; než ty spisovatele, kterých množstvo se zjevením se slovenčiny zjevilo se ve kmeně našem slovenském. Žádáme vás tedy, vy tovaryšové Homérovi, kmotrové Isokratovi, strýcové Thukydidovi, přátelé Herkulovi, druhové Leonidovi, synové Themistoklovi, bratři Anakreontovi, vrstevníci Demosthenovi, žádáme vás, odpovězte nám — kde máte stopy životní těch svých „Homérů-Themistoklů“? Kde máte svět — těmi genii stvořený? Osvědčujeme se, že ničeho jiného nebude vám zapotřebí činiť k počeštění nás a kmene našeho, než dokázati, že ti vaši „Homerové-Themistoklové“ skutečně pozdvihli k něčemu vyššímu kmen slovenský!“ Slovenské Pohľady 1846 I, 1, 60, 61.

[40] „Počátkem XIX. století, v němž duch osvěty, svobody a národnosti mocně zavanul celou Evropou, nová, radostnější perioda počíná se pro Slovany. Smutnými osudy a zkušenostmi minulých století poučeni, cizím jařmem, nátisky a hanbou rozdrážděni, vlastní škodou zmoudřelí, jazykozpytem a dějepisnými badáními probuzeni, objevením drahocenných starožitností a literarných pomníků slovanských osměleni, uveřejňováním krásných národních písní a pověstí vábeni jsouce, Slované počali hlavy svoje zdvihati a ohlížeti se po svých soukmenovcích, počali sebe samy, své kmeny, nářečí a literatury, své přednosti a nedostatky, své štěstí a nehody, svou minulosť, přítomnosť a budoucnosť poznávati; čím jejich předešlé, tmavé, ale během smutných století téměř docela udusené tušení přešlo v to jasné vědomí: že oni všichni vlastně jednu rodinu, jeden na více ratolestí a nářečí rozvětvený národ tvoří, a stejné národní zájmy, stejné národní poslání mají vykonati v historii člověčenstva. Z tohoto probuzeného citu a vědomí společných národních zájmů a potřeb zrodila se u nich tak zvaná vzájemnosť slovanská. Slované spočítali se, a nalezli, že jsou největším národem v Evropě; hledali se na mapě, a viděli, že v kompaktných velikánských massách obývají větší polovici celé Evropy, nad kterých vlastí, jak básník pěje, slunce nikdy nezapadá; porovnali se s druhými sousedními národy, a přesvědčili se o své fysické převaze, poznajíce při tomto porovnání, že jen jejich rozervanosť a nesnášelivosť náboženská, literarná a politická byla příčinou jejich posavadního hlubokého ponížení, otroctví a slabosti fysické i mravní. Toto poznání probudilo v nich onen lidskému srdci přirozený cit, který silného naplňuje tajemným studem nad tou protimluvou přírody, že silnější podlehá slabšímu, nebo pozadu za ním zůstává, mravně ho vyzývajíc, aby snažil sprostiti se této uníženosti, která pro něho potupná, a člověka — národa nehodna jest. Tyto duchem času ještě více oživované myšlenky a city naplnily je tichou touhou po vzájemné lásce, důvěře, sbližování se jednoho kmene ku druhému… Jako každá veliká, národy přerozující myšlenka, tak i tato idea vzájemnosti slovanské našla své zástupce a zvelebovatele, kdož jí ve vědě, v básnictvě a v životě mohutně vyslovili… Ale… kdo již něco má, nebo míti se domnívá, ten spokojuje se obyčejně tím, co má, netouže se zveličiť: než kdo ničeho nemá, ten přeje si mnoho, všeho… Slováci v Uhrách posud ničeho neměli v národní literatuře, a nejvíce byli vydáni odnárodňování: proto… byli prví, kteří… rozevřeli náruč k objetí všech ostatních Slovanů. Slovenské nářečí ze mluvnického a zeměpisného stanoviska stojí ve středu všech slovanských nářečí, nebo… Tatry byly a jsou kolébkou veškerého Slovanstva. Proto u… Slováků v Uhrách idea vzájemnosti slovanské… mezi všemi kmeny slovanskými nejdříve a nejvřeleji byla objata, vypěstována, nejhlouběji zakořeněna a nejrychleji rozšířena… Jen… Tatry mohly splodiť Kollára, Šafaříka, Hollého, Štúra, Hurbana, Hodžu, Hattalu a j.; jen tu, v kolébce veškerého Slovanstva, v níž sbíhají se všecka nářečí slovanská, mohla narodiť se a vykolébati Slávy dcera…; jen zde básník mohl pěti:

Stokráte sem mluvil, teď už křičím k vám, ó rozkydaní Slávové:
Buďme celek a ne drobtové, buďme aneb všecko aneb ničím!…

slovem: mezi rozličnými kmeny slovanskými objevila se rázem snaha nikdy před tím neslýchaná, snaha centripetalná, k jednotě národní směřující, snaha všeslovanská.“ Tolik Jan Palárik (O vzájemnosti slovanskej. Lipa III, 1864, 281 — 284) o věci té. A potřebujeme dále uváděti výroky největších Slavjanofilů sem spadající? Proslulý 16. zápisek Jungmannův, jenž praví: „Jak mnohem lépe bylo by dle Němcův jednoho… nářečí vůbec co písemního jazyka užívati, kterýžby se druhými nářečími věčně a nesmírně bohatil a šlechtil… Jsem upřímný, národnosti naší milovný Čech, ale všeslovanskému písemnímu jazyku i češtinu v oběť přinesti hotov, věda, že kterýmkoli nářečím píšíce, vždy Slované bychom zůstali“. Výroky Štúrovy z jeho genialného spisu posmrtného Cлaвянство и миръ будущаго (Moсква 1867), kde dí: „Slované mají všecky podmínky k tomu, aby mohli obrátiti se k jediné literatuře; zavazujíť je k tomu ohledy všelidské, politické a historické. O tom, která to má býti literatura, nemůže býti žádného sporu. Vyjma ruskou, všechny ostatní obmezeny jsou na neveliká plemena, a následovně i na nevelké kraje. Pročež ohlédáme-li se po všeslovanském jazyce literarném, může býti volba toliko mezi jazykem staroslovanským a ruským. Avšak jazyk staroslovanský vyšel již z obecného užívání; jsa téměř mrtev, zbaven jest ohebnosti, pružnosti a půvabu jazyka živého; nám pak třeba je slova živého. A tak zbývá pouze jazyk ruský, který je k tomu po výtce spůsobilý, jelikož je to jazyk největšího, jediné samostatného a na velkém prostranství zemském vládnoucího plemene slovanského, jemuž i beztoho po právu přináleží prvenství v plemenné naší rodině. Mimo to jest on nejbohatší, silný a plnozvučný, a stojí za ním moc… Prospěšno zbuzovati otázku tuto, hovořiť o předmětě tomto, a připravovati k tomu mysli.“ Další hlasy o tom Šafaříkovy (v listech ku Kollárovi), Hattalovy (O všeslovanském jazyku a písmě), Budilovičovy (v řeči pronesené 5. května r. 1875. v dobročinném komitétě petrohradském), Lamanského (ve předmluvě k ruskému spisu Štúrovu, jejž on vydal), Čelakovského, Hankovy, Erbenovy atd. atd.? Máme citovati Kollárovu znělku o soše slovanské „Rusko by sem v její hlavu skulil“, nebo ohlasy té myšlenky u všech čelných pěvců slovenských, z nichž Sládkovič zapěl v posvěcené chvíli prorocké:

Veď, prijde doba slavného prebudenia…
roztrhnú sa mhly svätoblahého snenia
a nádeje naše — hoj, čím skôr daj, bože!
vešťby a sny v život, v pravdu nám sa zmenia! —
Vy už v šedinách a v mohylách — byť môže — —
v uveličení tu veriacich veselom
slovo Slovanstva sa slavným stane telom!
(Nad mohylou Janka Capkovou.)

Botto proslovil:

Keď to Východu brány povodeň
s hrôzou rozpraskla krvavá,…
vtedy On, vtedy povstáva.
(Znamä.)

Nebo:

Napnite zraky…
ta, odkiaľ slnko vychodí;
odtiaľ prijsť musí tá panna Zlatá,
a s ňou deň slávy, svobody!
(Povesť bez konca.)

Kuzmány zajásal lidu svému:

Veď ty mrzneš, ale nevymrzneš;
veď ty malieš, ale nevymalieš;
veď ty tečieš, ale nevyteěieš;
veď ty hynieš, ale nevyhynieš.
Hej, rozžiari sa východ vysoký!
Hej, rozhreje on oziablu krev tvoju!
Hej, rozženú sa prívaly od mora,
a mocným hromom: Hospodin! Hospodin!
zlámu sa ľady tvoje, zhorí tvôj mráz…
(Zadumenie podzimné.)

A z nichž konečně Vajanský jasně provolal témuž lidu:

…Ani Váh, ani tá Vltava
nespojí duchom detvu Slávy veľkú,
ani Belehrad, Krakov a Varšava!
Dočasné, starý, všetky naše diela,
jak pilné práce, pilných školských detí,
jako ty kvety, jimiž jabloň biela,
jako ten predsvit, pred zorou co svieti;
plody sa zjavia, svetlo zblčí jasne,
až keď centralné slnko vyjde krásne!
(Pod ľadom.)

[41] Slavný své doby Mathias Bél charakterizuje slovenčinu těmito slovy: Neque enim si quid ex vero iudicare poterimus hispanicae gravitate maiestateque, blanditia et facilitate gallicae, anglicae sublimitate efficacitateque, germanicae sensus et emphaseos ubertate, lenitate ac suavitate italicae, denique hungaricae nostrae imperiosa illa severitate quidquam concedit: ita absolutarum et qualitatum si viri ea utantur docti, eloquentes et ad societatem nati, efformatique… A superintendent Daniel Krman opěvá ji takto:

Chvála budiž tobě, náš předobrý bože, z tak velikého dobrodiní,
že neklesl náš i dokonce jazyk!
Náš jazyk obzvláštní, starodávný dosti, slovenský,
jenž jazyků plodná je v světě máti jiných.
Český, chorvátský, ruský, polský a moravský,
bulgarský, srbský jsou z něho, jsou i jiné!

Viz Hurbanovu studii Slovensko a jeho život literarný ve Slovenských Pohľadech I, 1847, 2, 16.

[42] Kollárův Cestopis atd. str. 211. Sem spadá i tento výrok Kollárův: „Slovák nechť něco Čechům a Čech něco Slovákům dá, má-li mezi oběma jedna literatura místo míti, totiž česko-slovenská. My sme posavad bratry Čechy větší pozorností ctili než oni nás z ohledu na řeč, a předce i Slovák ve své řeči tak mnoho krásného a znamenitého má, že bysme srdečně litovali, kdyby Čech již jednou nepřestal po germanismech se sháněti a nezačal své oči jinam obraceti. To se zajisté slovenčině dáti musí, že ona plnějšími a zvučnějšími vokály češtinu ovšem předčí, milujíc jasné a, sonorné o více nežli tato; i dlouhých, v naší prosodii tak potřebných slabik více má Slovák nežli Čech“ (násl. příklady). Hlasové 109, 110. Viz též Kollárovy myšlenky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště českoslovanské, Krok I, 32. Týž poměr vidíme také u jiných řečí a jich nářečí: maloruština je krásnější velkoruštiny, ionské nářečí lahodnější attického, jižní německé dialekty lepější řeči severoněmecké atd. Zde možno však učiniť dvě námitky: a) že všude stává se panujícím nářečí nejmohutnější a ne nejlahodnější (viz též Pokorného Liter. shodu československou 55, 56); b) že dnešní čeština valně je zušlechtěna, srovnáme-li ji se mluvou na začátku tohoto století („Naše řeč zní teď zcela jinak než tenkráte. Vypěstována jazykozpytci, učenci a básníky až na netušený ještě před půl stoletím stupeň lahody, libozvuku a plnosti, ochotně podává se nyní tvůrčí síle básnické, co nejtěsněji lne k myšlence i něžné i vznešené, se vší svou nádherou a ozdobou halí pomysl i cit, prohýbajíc se v malebné řasnatosti podle důrazu a lepoty jejich.“ Ferd. Schulz v Osvětě X, 1880, 609, 610). To je pravda. Ale ad a) pravda je též, že Slovák je svou povahou veskrz idealista, za utilitarismem se nenese nikdy, byť z toho měl i neprospěch, jak uvidíme níže. (Srovnej Hodžův známý výrok: U nás cítíme i rozumem, u vás [v Čechách] i srdcem rozumujete!) A: naturam expellas furca, tamen usque recurret. Proto Slováci neuposlechli hlasu Šafaříkova, který (spolu s Dobrovským, Kollárem, Hattalou a j.) nejdříve vylíčil „starobylosť, plnosť a zachovalosť“ forem slovenčiny, z nichž „pozdější (české) kusé, hubené a zakrsalé dobře vysvětliti a pochopiti se dají, nikoli naopak ony z těchto, což by marné usilování bylo“ (Počátkové staročeské mluvnice [v I. díle Výboru staroč. literatury.] V Praze 1845, str. 7) a později dopouštěje, „žeby spisovatelé slovenští, bez ujmy jednoty literarní, na základě zděděného jmenovitě biblického a u evangelíkův spolu liturgického jazyka, mohli dále pokračovati zvláštní, poněkud od Čechův rozdílnou cestou, tak aby, šetříce podle možnosti přijatých od starodávna gramatických forem (tedy „kusých, hubených, zakrsalých“)… v lexikálním a v jistém smyslu i syntaktickém ohledu čili v látce jazyka více na krajany své Slováky nežli na Čechy ohled měli,“(Hlasové 77), „starobylým, plným a zachovalým“ těm formám nepřál literarného života. Konečně ad b) nesluší zapomínati hlasu neméně kompetentního, který tvrdí, že i „nyní řeč skoro všech spisovatelů našich je hnusnou mumií, nevládnouc už ani nejobyčejnějšími z těch opravdu slovanských spůsobů mluvení čili idiotismů, které v obecné češtině velmi hojně a rázně ozývají se posud, a nahrazujíc je často již i tak nesmyslnými slátaninami, že jim ani Slovan, který německy zná, nedovede porozuměti, jak by právě náleželo.“ Hattalův Brus §. 18, str. 78.

[43] Geschichte der slawischen Sprache und Literatur von Paul Jos. Šafařík. Ofen 1826, §§. 298, 375, 376 etc. Hattalův Brus na několika místech jako na str. 180 (1. pozn.), 276 (2. pozn.) a j.; téhož Skupeniny souhlásek československých zejmena str. 17: „O střední slovenčině zajisté i ti, kteří jí literarního živobytí nikterak nepřejí a zjevným pravdám odporovati nezvykli, zejmena dle P. J. Šafaříka a J. Kollára dopustiti musí, že ona ze všech nynějších nářečí a různořečí našich staré češtině je nejpodobnější čili nejzachovalejší.“ Téhož Obrana skladby (1855) na str. 14 a j. v. Četných jiných svědectví, jako Kampelíkovo (Samovolná germanisace z r. 1864, zejm. str. 52 — 57), Novotného v posudku Hattalovy Mluvnice jazyka slovenského (jejíž prvý díl vyšel r. 1864. v Pešti), atd., už ani neuvádíme.

[44] Srovnej úvod k literatuře slovenské v Gerbeljově anthologii Поезiя Славянъ, a překlad jeho ve Truchlého Slovesnosti, liter. a kritické příloze k belletr. Orlu, str. 2.

[45] Důmyslný Hodža praví ve svém Větíně o slovenčině vyd. v Levoči 1848 mezi jiným toto: „Slovenčina je filologicky důležité nářečí, bez něhož nelze napsati všeobecné ,slovnice‘ řeči slovanské: nebo slovenčina stojí ve středu všech nářečí slovanských, ona je v malém celá slovanština… t. j. důvodem tím prvým i posledním si je sama slovenčina za sebe… V ní zachovaný člověk je hotovým všeslavem, kterého žádné jiné nářečí tak na světlo nevynese jako slovenčina — a beze kterého člověka celé Slovanstvo přece ni kroku nemůže udělati ku vzájemnému životu národnímu a člověčenskému. Nebo jaký člověk, taká řeč… V této příčině slovenčina právě proto sama sebou platí, poněvadž veškeru slovanskou rozličnosť nářeční obsahuje a ji tedy nejlépe a nejblíže sama v sobě překonať a k oné jednotě šťastně přivésti může. V jiném ohledu nebude ze Slováka nic, ne-li v tomto, nebo v žádném dosud za nic nestál, aspoň státi nechtěl. Rozumovati lze tu tak i jinak: ale nevyjde-li to vše na jedno, co je Slovák, jeho řeč, jeho povinnosť, jeho kříž, jeho člověčenství, jeho křesťanství, jeho všeslovanství: tedy všecko samostatné počínání slovenské před právem slovesností jiných kmenův a nejbližší české neobstojí. Mým jediným důvodem je: Slovák ve své předtisícročné a nynější povinnosti všeslovanské a jaký on, taká i jeho řeč, to jest slovenčina sama za sebe. Zadá-li Slovák sebe, zadá i tuto; zadá-li tuto, zadá i sebe — a najde-li se potom ve kterém jiném kmeně, to je jiná otázka.“ Str. 55 — 58. T. j. Slovák národně probudilý nemohl existovati než slovenčinou. Viz též Pokorného Literární shodu československou vyd. v Praze 1880, str. 26 atd. A výsledky psaní slovenčinou ani pro společnou naši literaturu nejsou neviditelny: ať pro filologii, která nebyla by tam, kde jest, kdyby ku svým badáním nebyla přibírala slovenčiny, ať pro poesii českou, která poetické arcidílo Heydukovo „Cymbál a husle“, Němcové obrazy ze slovenského života a její pohádky slovenské (nemluvě o zjevech jiných) čítá ku svým nejkrásnějším ozdobám.

[46] Pohleďme ještě jednou na dobu, kdy slovenčina počala vcházeti do literatury. V Čechách zuřivé boje o i a y, (trvající, byť i na pohled neviditelně až do našich dnů!), zdánlivě o malichernou literu, v pravdě však o princip, má-li narušená mluva t. zv. „zlatého“ věku liter. české býti měřítkem nedotknutelným a studnicí, nebo živá, mnohem zachovalejší řeč lidu; „dle jmen liter těch zněla hlavně jen hesla dvou stran, bojujících vlastně o to, sluje-li literatura česká za D. A. z Veleslavína právem klassickou a má-li býti vzorem, dle něhož by Čechoslované v literarných snahách svých vůbec anebo zcela až do nejdelší smrti své národní nejen bezpečně než i prospěšně, říditi se a spravovati mohli“ (Hattalův Brus §. 38, str. 184); v Čechách u veliké většiny spisovatelů řeč nízká, neúhledná, zkostnatělý sloh XVII. století, otřený ze všeho slovanského, pravopis němčinou napáchlý — na Slovensku svůdná příležitosť psáti krásnou, pružnou, zachovalou mluvou lidu, lákavá možnosť psáti bez nepřirozeného zevnějšího hávu; k tomu plamenná slova genialného Ľudevíta Štúra v živé protivě ku starému prof. Palkovičovi, vášnivému zástanci latinské češtiny, jenž zle žehral na celý svět, neumějící prý právě česky psáti: je-li nám jen na okamžik nejasno, kam sklonily se vážky, a nepochopitelno, proč tam se sklonily? A nezvolal-li tu dr. Hurban plným právem: „My jsme, k životu skutečně jen skrze Slováky přišli, nebo Dobrovský, Šafařík, Kollár, Kuzmány jsou Slováci, a kmene našeho synové, tak jako i my, kteří naprosto nemáme příčiny pro samou vděčnosť k Čechům svůj kmen opouštěť, svou řeč domácí pro vzdělanou českou potupovať, pokladů v ní zahrabaných hníti nechať.“ (Odveta Hlasům ve Slovenských Pohľadech I, 1846, 56.) — A nyní pohledněme na společenské postavení Slováků v jich vlasti. Jako stíhá se tam každá myšlenka určitě i neurčitě slovanská, byť i jen duševným obzorem svým mimo nebo za hranice královstva sahající, tak i psaní češtinou krutě pronásledováno. Není zde místa uváděti nesčetné příklady zběsilého sočení na každého evangelického kněze, jenž psal spisovnou češtinou, zuření, které činilo mu život ve vlastní domovině přímo nesnesitelným. Nechť onu neblahou situaci aspoň maličko illustruje faktum, že i nevinný malý cestopis český dra Hurbana Cesta ku bratřím slovanským v Čechách a na Moravě vyd. 1839, prohlášen byl za zrádu uhorské krajiny! Čím byly by asi české školy na Slovensku? Vždyť sama učebná kniha česká naráží na zuřivý odpor, jak i toto vyznání dosvědčí: „Mluvnica jazyka slovenského, vydaná v Pešti 1864, je vlastně též srovnávacího rázu, lišíc se od předešlé (Srovnávací 1857.) hlavně jen titulem a tím, že v ní slovenčině prvého a češtině druhého místa dopřáno. Chtěl jsem ji též nazvati srovnávací, ale odradili mě od toho rodáci a přátelé moji, dokládajíce se zvláště nenávistí, kterou Maďaři hoří proti všemu, co na Slovensku češtinou byť i sebe slaběji zapáchá.“ Hattala v Počátečných skupeninách, 18, 19, pozn. 3. Slovenčina tedy vyhovuje zároveň postavení krajinskému i cíli všeslovanskému.

[47] Tak zejména na slovanském jihu, a nejpřípadnější na Rusi jižní i haličské.

[48] „Žádný kmen slovanský nechce pozbýti své samostatnosti, nechce býti jiným kmenem slovanským pohlcen nebo ujařmen, a jen potud chce míti spolky s kmenem jiným, pokud tyto jeho zvláštní kmenovitosti a národní samostatnosti nejen nebezpečím nehrozí, nýbrž ji vzájemně podporovať a proti vnějším i vnitřním nepřátelům za ni zaručovati se chtějí… Jako v rodině bratr nenávidí bratra, osobuje-li sobě tento právo panovati nad ním: tak v národě slovanském jeden kmen spíše snese jařmo cizí, raději smíří se s podmaňujícím národem cizím, ale jařma druhého kmene slovanského nestrpí, s tím je nesnášelivý, nesmířlivý. Odtud ona žárlivosť každého kmene o udržení a svobodný rozvoj své kmenovitosti, svého zvláštního nářečí a literatury, své národní, občanské a politické samostatnosti a svobody.“ Palárik ve stati O vzájemnosti slovanské (v Lipě III, 1864, 290).

[49] Neuvádějíce ani vřelých hlasů Štúrových (z Nárečia) a Hodžových (z Větína) v té věci, začínáme s Josefem Hurbanem, vůdcem Slovenska a nejhorlivějším snad ze všech zastanců slovenčiny, jenž prohlásil roku 1851.: „Slovák jen slovenčinou může povstati z bahna svého nežití, z propasti kletby a zapomenutí,“ (Slovenské Pohľady III, 98.), ale zároveň osvědčuje se: „Žádného z nás ani ve snách nenapadlo zakládati novou kulturní a velkoliterarní řeč slovanskou. Měliť jsme takovou od 500 let juž hotovu ve své řeči československé. Oč nám šlo, bylo jediné probuzení národa tak zanedbaného, věky tak uspaného“, (Nitra VI, 36O.) jakým byl lid slovenský. Další hlasy sem náležející: „Co je české je i naše a co je slovenské, to je i české. Mezi všemi slovanskými kmeny nejvíce kmen český vyniká svým uměním, vkusem, zralostí a bodrostí. My Slováci ze své strany jen pyšni býti můžeme, že jsme nejbližší příbuzní kmene toho, který až dosud nad námi všemi mravně vládne. Co je tedy přirozenějšího, než čerpati poklady duševné doma, u nás a od nás samých? My jsme národ jeden, jemuž je vzájemně se doplňovati a v nynějších okolnostech jen my Slováci z toho kořistiť můžeme… Toto jest u nás axioma, které, hledě k literatuře, žádná duše v pochybnosť uvodiť ani nemůže, ani nesmí. Historie česká náleží k nejskvělejším historiím moderního světa; pro nás Slováky je však tím významnější, že i my jsme spolučiniteli vzdělaností české, a duch náš slovenský, neznavší žádného jiného významnějšího rozdílu mezi nejbližšími pobratimy slovanskými, v české literatuře od staletí skládal plody svoje dnševné, jež i každému Čechovi chloubou jsou před širokým světem… Nežádáme u nich (Čechů) pomoci, ale beřeme a čerpáme z jich zřídla právem spoluvlastnictva. Není žádného Čecha, jenž by mohl říci, že literatura jeho není zároveň vlastnictvem naším… Češi nám zajisté dopřejí, když my, hledíce k místním poměrům svým, utvoříme sobě díla ve slovenčině sestavená; ale spolu vím, že by nám toho i v zájmě našem vlastním nikdy schváliti nemohli, kdyby kdo mezi námi směl jen pomysliť si, že nepřiznává se ku svému spoluvlastnictvu: literatuře české“ volal Jan Kalinčák (Orol I, 1870, 32, 168.) „Slovenčina nesmí nás odtrhnouti ani od češtiny, ani od jiných nářečí slovanských, nýbrž spíše spřízniť nás s nimi: klísníť cestu spisům českým k nám a spolu životu národnímu, a ničí odrodilstvo“ napsal Pavel Dobšinský (jím vydávaný Sokol I, 1860, 22.) a jinde opět: „Slovákům tuhou, úzkou liter. vzájemnosť s bratry Čechy přetrhnouti nepřipadlo na mysl jistě nikdy. Slovenští národovci, i ti, kdož slovensky píšou, jako Štúr, Hurban, nepřestali a nepřestávají ani tu vyšší, společnou nám literaturu pěstovať a svými spisy obohacovati; každé znamenitější v Čechách vycházející dílo má u nás početné odběratele: na Slovensku není a nebude knihovny, v níž by české knihy se neobjímaly se slovenskými — a tento skutečný stav věci, myslíme, jedné i druhé straně je dostatečnou pohnutkou, abychom vespolek chovali se pokojně a šetrně… Příchylnosť a vzájemnosť k té společné literatuře u nás Slovákův ještě nevyhasla, ani nevyhasíná“. (Tamže II, 1861, 15.) „My vždy potřebovati budeme literatury bohatší, mohutnější, která vyhoví potřebám všem. Můžeme však a máme právo stvořiť si literaturu takořka pro domácí potřeby, která postačí pro řemeslníky, rolníky, měšťany, aby osvítili se a vzdělali z ní přiměřeně svému stavu. Mohou vzniknouť u nás i díla, jež zasluhují pozornosti učených, a tato potom poslouží k roznícení a udržování citu národnosti“ pravil dramatik slovenský Jonáš Záborský. (Paulínyho Sokol II, 1863, 542.)… „Slovenčina jako jazyk spisovný — aspoň pro tuto dobu — jediné vede u nás k cíli a Slováky může z malátnosti (hlivenia) a hříšné nečinnosti k novému, čerstvějšímu životu a činnému spolupůsobení na pohybech socialněliterarných, zároveň jiným soukmenovcům slovanským, povzbudiť a při začatém díle i udržeť. Ale přes to vše… písemnosť slovenská s literaturou českou tvoří i nadále jen jednu literaturu československou a nezvratně trvá(m) na tom, aby jedna druhé zbytečně se nevzdalovala, nýbrž vzájemnou podporou a obmezením se jediné na to, co pro Čechy a Slováky žijící v poměrech rozdílných, nevyhnutelně je potřebno, jedna ke druhé opět opatrně se sbližovala… Není čeho se obávati, že by rozumní Slováci na takovémto počínání se pozastavili.“ (Jonáša Záborského Básne dramatické. Vydal Jos. Viktorín. V Pešti 1865. Předmluva III, IV.)… osvědčil se sloven. spis. Josef Viktorín, jenž svým nákladem vydal téměř polovici pěkné literatury slovenské. A celou tu věc, mnohým tak záhadnou a nepochopitelnou nejlépe zajisté vysvětlil jeden z nejneohroženějších bojovníků za svobodu Slovenska, Vilém Paulíny-Tóth ve slavnostných okamžicích kladení základního kamene pomníku Jungmannova 13. července 1873 v Praze, před květem celého národa českoslovanského promluviv zajisté v tato slova: … „Jsou, kdož tvrdí, že přestali jsme (Slováci) Vám (Čechům) býti nejbližšími, neboť prý odtrhli jsme se od Vás. Avšak co nás dělí? — Několik liter… A tyto jistě jen z pouhého nedorozumění povstávající trpké výčitky jsou jedny z nejbolestnějších ran, jichž údělem dostává se nám od zlého osudu, nebo věřte, že co naši oslavenci činili před čtvrt stoletím, vykonali z pouhé nutnosti… My upřímně želáme si literarné svornosti a shody s Vámi, o tom Vás ujišťuji co místostarosta a zástupce našeho vědeckoliterarného ústavu (Matice slovenské); nebo příčinou našeho odloučení nebylo hledání neshody, nebylo bažení po svárech, než příčinou jeho byly — literarněökonomické ohledy. Víme dobře, že lid náš velice zůstal pozadu za lidem Vaším a povznésti jej k vyšší vzdělanosti, aby časem jakž takž stačil za Vámi kráčeti na poli osvěty, možno bylo jediné jeho vlastním materským jazykem, jeho všem srozumitelnou slovenčinou; proto hle naše slovenská literatura zabývá se většinou jen (dovolte mi plebejského výrazu) pečováním o kuchyňské potřeby duševně hladové rodiny, k nimž náležejí jmenovitě spisy mravněpoučné, zábavné, hospodářské a na minulosť naši se vztahující — v potřebách vyššího umění a vědy odkázáni jsme na Vás… na poli vědy a umění budoucnosť naše odkázána je na společnou činnosť s Vámi: zde, a nikde jinde, kyne nám na témž poli skvělá budoucnosť. Tak o tom smýšlím já a tak myslí o tom početní moji přátelé na Slovensku. A po takém osvědčení věřím, že konečně vymizí ty černé stíny neblahého nedorozumění mezi námi… aby jako jedno jsme byli v minulosti, právě tak jedno zůstali v budoucnosti — jako jedno tělo a jeden duch.“ (Orol IV, 1873, 261, 262.) Ale ani z české strany nechybělo hlasův, jež poměr mezi nářečím slovenským a spisovnou řečí českou pojímaly pravým spůsobem. Uvedeme z nich jen tři: „Nechceme nikoho svobodnou vůli obmezovati a je to Slovákův dobrovolná vůle, chtí-li s námi zahřívati se při společném ohništi literatury, anebo od společného spisovného jazyka se odtrhnouti a zvláštní literaturu založiti; až k tomu se rozhodnou, uznáme jejich literarní samostatnost, třeba bychom litovati museli i sebe, že jejich odchodem počet sil našich seslaben, i jich, že slepě a neprozřetelně pustili se tam, kam nepřátelé jejich je lákali a kde se připravuje záhuba jejich národnosti. Avšak Slováci toho ještě nevyslovili a bohdá že nevysloví. Píší-li a vydávají-li v nářečí slovenském knihy pro lid, zábavné a prostonárodně poučné, jest ovšem i to ujma, avšak více knihkupcům než literatuře škodlivá, českých zábavných a prostonárodně poučných spisů bude vycházeti stejně, toliko o tolik méně exemplářů jich se prodá, kolik jim ubude na Slovensku čtenářů; že by Slováci chtěli se odříci společnosti s námi v literatuře vědecké, tomu naprosto nevěříme.“ (Kritická příloha k Nár. listům 1864, 269.) „Nepatříme k oněm, … kteří vidí neštěstí Slovanstva aneb aspoň záhubu literatury československé v tom, že Slováci svým nářečím píší, aniž k oněm, jenž z výsosti české literatury s útrpným úsměškem patří na samostatné si počínání Slováků v literatuře. My nikterak nepochopujeme, proč by Slováci k tomu neměli míti práva tak dobře jako každý jiný národ na světě. Zdaž jim to bude ku prospěchu nebo ku škodě, toť jejich péčí, a jsme přesvědčeni, že by tak nečinili, kdyby toho nevyžadovala potřeba. Ostatně nevidíme vskutku takového podstatného rozdílu mezi jazykem českým a slovenským, abychom knihy psané slovenčinou nemohli počítati do literatury československé. Řekové psali též v několika dialektech a přece měli jen jednu literaturu.“ (Tamže 1864, č. 12.) „Míníme, že předsudek proti spisům v slovenském nářečí psaným i u nás čím dále tím více se vytratí, že úchylky orthografické a částečně i gramatikalní nerozhodnou nad součinností přirozeně spojeného národa, že literatura česká a slovenská nikdy na dvé se nerozpadnou, nýbrž pospolu kráčeti a vzájemně se podporovati a doplňovati budou. Uvedení slovenského nářečí do literatury pokládáme za fait accompli, jež odčiniti se nedá marným odporem z povzdálí, nýbrž pravého dojde směru, až čas a poměry nad dialektickým processem zvítězí.“ (Tamže 1864, 170.)

[50] Takovým důvodem bylo na př. též, že slovenčinou počalo se psáti se zřetelem k odrodilé slovenské šlechtě, která, štítíc se češtiny ze příčin politických, tíhla k maďarismu. Doufáno prý, že ku slovenčině přilne rázem. Bylť to žalostný omyl oddávati se v té příčině illusím: odrodilá šlechta je přec na celém světě stejna — k porobenému lidu svému nikdy se neskloní!

[51] Viz, jak rozřešil otázku onu Pypin ve II. svazku své Historie literatur slovanských ve výkladě literatury slovenské i závěrečných úvahách, neb i soud jeho juž ve svazku I., kde dí: „V každém rozsáhlejším jazyce, ovšem přesném a neporušeném, jeví se jisté odstíny, jež časem vzrůstají v oddílná nářečí a dále mohou pomalu rozvinouti se i v osobité jazyky dřívějším rodákům méně srozumitelné. Týmž přirozeným spůsobem sílí se v novější době i snahy jednotlivých nářečí, pěstovati vlastní literatury. Pročež působení proti snahám takým, ač má na zřeteli zachránění národní jednoty, zdá se nám býti bezplodným násilím na přirozené potřebě dalšího vývoje: svůj jazyk rodný z dětského věku může býti člověku zrovna tak drahý, jako mu jest milý domov, a svobodný rozvoj místních literatur svými konci může jen přispěti k rozkvětu literatury základního jazyka.“ (Jiné mínění českého překladatele [str. 18.] pravdy té neodčiní.) Rovněž tak srovnej mínění Hattalovo, v té příčině pronesené v Obraně skladby na str. 18. a v Počátečných skupeninách str. 20., kde Čechům i Slovákům praví vážná slova: „Naučte se, čemu si vespolek nerozumíte, a bude po všem. Naučte se lépe dějepisu jazykův a přesvědčíte se, že, jako každá věc na světě, tak i jazyky mají dvě strany: líce a opak. Nežádejte od sebe vespolek, aby jeden z vás druhému k vůli všech přirozených sobě zvláštností, individualnosti své, docela se odřekl a v bídného otroka změnil… Je jistě i mezi… (Čechy) mnoho takých, kteří si toho srdečně přejí, aby Slovák aspoň co do slovníka a skladby takým se objevoval, jakým ho Bůh stvořil.“

[52] Životopis Sama Chalúpky, Sokol II, 1863, 144.

[53] Tamže.

[54] Zaváté ale nezapomenuté listí od M. z Bohuslavic (pseud). Sokol I, 1862, 7 — 8.

[55] Slovenské Pohľady I, 1851, 4, 140 — 1.

[56] Toto datum napsal Lichard; Hurban naproti tomu udává 7. duben 1837. Zajímavý je výrok nejpřednějšího maďarského dějepisce o této době. Pravíť: „Během těchto let (1838) také národnosť slovanská počala jeviti zřejmější známky svého probuzení, o jejímž povzbuzení dílem ruská panslavistická propaganda(!) ze zájmů sobeckých, dílem několik důmyslnějších, ušlechtilejších Slovanů, po výtce českých učencův a spisovatelů z nadšení, horlivě byli pracovali po delší juž dobu. Idea panslavismu, napájena jsouc budící se českou literaturou, našla své stoupence také ve mnohých mezi karpatskou Slovačí uhorskou, hlavně ve sborech evangelických kněží a professorů literaturou se zabývajících.“ Ovšem divný kontrast k faktům nahoře vylíčeným a následujícím jeví další slova téhož spisovatele, jenž píše: „Je politování hodno, že tito apoštolové slovanské národnosti ať ze přepiatého blouznění upřímně, ať jistou mocí tajně podněcováni, v maďarské národnosti viděli svého nepřítele… a proti ní povstali do krutého, vášnivého boje; neboť není pochybnosti, že byl-li snad zde onde příliš horlivý Maďar, který ve svém osobním kruhu vnucovati chtěl maďarčinu, národ toho nezamýšlel nikdy.“ Věru difficile satiram non scribere! Viz A magyarok története. Irta Horváth Mihály. Budapest 1876, 333, 332.

[57] Josef Miloslav Hurban od Vil. Paulíny-Tótha, Sokol 1861, I, 138 — 140.

[58] Kalinčákovy Rozpomienky (na Ondreja Sládkoviča), Sokol I, 1862, 444.

[59] Pohľady I, 4, 142.

[60] Viz Pohľady I, 4, 143.

[61] Ve slovenčině krátké e změkčuje předcházející souhlásky l, d, n, t jako v ruštině, a ani ony souhlásky ani e neopatřují se znaménkem změkčovacím. (Čte se tedy: Vyšli stě z domu, něchali rodinu atd.). ô vyslovuje se uo, ľ jako lj, ĺ a ŕ dlouze.

[62] Sokol I, 22.

[63] Pohľady I, 1847, 2, 48. — Der Slowak. Beiträge zur beleuchtung der slavischen frage von M. M. Hodža. V Praze 1848, 45 — 47.

[64] Viz zevrubněji o tom úvod Pavla Dobšinskéko k sebraným básním Janka Čajaka, vyd. v Turč. Sv. Martině 1875.

[65] Zajímavě a podrobně vypisuje život zbytků školy Štúrovy pseud. Vrahobor ve článku Rozpomienky na dni peknej mladosti. Orol IV, 1873. Též Dohnány v Historii povstania slovenského vyd. ve Skalici 1850, 36. atd.

[66] Řádní členové jmenovali se Stálci; skládali buď 80 zl. jednou pro vždy, nebo nejméně 5 zl. ročně. Tatrín usnesl se též formalně na psaní Štúrovou slovenčinou. O zřízení i působení tohoto spolku viz Pohľady II, 1, 54 — 58; úvod k I. Letopisu Matice Slovenské 1864; Slovesnosť 1873, 93.

[67] Bohuslava Rajská zajisté se mýlila, napsavši ve svých zápiskách (knihy I. str. 50.), že Slováci (v ty doby) mohli lépe vnikati ve svůj lid než Čechové pro okolnosti na Slovensku mnohem příznivější. Některých vět ze kterékoli kapitoly Hodžova spisku Der Slowak poučí nás o nesčíslných příkořích, na kmeně tom beztrestně páchaných, měrou svrchovanou.

[68] S Palkovičem zavedeno svého času hrozné vyšetřování, poněvadž osmělil se překřtíti svůj Týdenník na Slovenské národní noviny. Časopis byl by málem zapovězen býval. Jen podivnou náhodou šťastně prošel s pouhým přistřižením názvu: slovo slovenské totiž useknuto. Viz Der Slowak 50.

[69] V redakci Ľ. Štúrových listů pracovali mimo něj: Petr Kellner-Hostinský, Bohuš Nosák-Nezabudov, Mikuláš Dohnány, Móric Jurecký a Jan Štúr, buď střídavě nebo někteří také zároveň.

[70] Sloven. Pohľady I, 2, 90.

[71] Dohnány, jenž byl jejich hlavním spolupracovníkem, nazval je vychovatelským ústavem jednotlivcův i celého národa. A nepřeceňoval. Pohľady zůstaly podnes nepřebraným skladem zajímavostí literarněhistorických, a od časů, kdy zanikly, nikdo na Slovensku nenapsal poctivé zevrubné liter. kritiky.

[72] Authentické znění oné listiny jest otištěno v Dohnányho Historii povstania slovenského 57 — 61, v Hodžově Der Slowak 73 — 78, v Paulínyho Besiedkach IV, 123 — 130, v Osvaldově Kraťučkém prehľade dejín Slovenska 49 — 54, a j.

[73] Zajímava jest episoda, jak Nár. noviny a Orol zanikly. Než nový tiskový zákon (jenž žádal kauci) stal se platným, Janko Štúr, člen redakce šel ku prešpurskému purkmistrovi prosit, by aspoň pololetí dovolil ukončiti bez kauce. Úřadník mu vece, že nezná ještě dotyčného zákona, by přišel odpoledne. J. Štúr se dostavil i uslyšel tato slova: „Amice, mne ten zákon ani čítať netreba; oni sú mladý človek, nech takým veciam pokoj dajú, a nech idú domov.“(!) Srovnej Paulínyho Besiedky IV, 1870, 137.

[74] Působení jejich, účasť Slovenska v povstání i jeho význam vylíčeny zevrubně v Dohnányho Historii povstania slovenského. Činnosť těchto tří mužů byla v pravdě báječna: Hodža jakožto starosta Slovenské národní rady, Hurban jakožto vůdce slovenských dobrovolníkův a Štúr jakožto vše organisující rádce byli duší slovenského pohybu.

[75] V srpnu r. 1852. přestaly také vycházeti, nedokončivše ani započatých článků, pro nedostatek kauce.

[76] Slovesnosť 1873, 9, 10.

[77] Hodžův Větín 168.

[78] „Pravopis slovenský, jak ho nejprve Bernolák a za ním Štúr vystavěl, před soudem slovanské filologické kritiky nikdy neobstojí… Je to monstrum informe, cui lumen slavicum ademptum est.“ Hodžův Větín 168, 176. Viz téhož Epigenes slovenicus 22 atd.

[79] V literarné veřejnosti české vleče se klep, jejž pověstný lektor Šembera prvý vynesl na světlo ve svých Základech dialektologie československé z r. 1864., že totiž nynější, Hattalou upravená slovenčina je základu zvoleňského. Ačkoliv té směšnosti, jíž toliko nedouk může se dopustiti, dostalo se již náležitého odbytí v Hattalových Počátečných skupeninách (17 — 20) a jinde, straší ještě leckde, a podivným spůsobem dostala se též do II. vydání (1881) Pypinovy Historie literatur slovanských (1045). Kdosi napsal kdesi, že prý směšnosť zabíjí!

[80] Viz obšírný popis oněch slavností ve Viktorínově úvodě k Hollého vybraným básním, jež vydal r. 1863.

[81] V úplném znění vytištěno je v Osvaldově Kraťučkém prehľade dejín Slovenska 60 — 73, a j.

[82] Tamže 74 — 81.

[83] Krásné dni této uvědomělé, mohutné manifestace nevyhynou tak hned z paměti Slovákův. Tyto zoře nového, lepšího života opěvali bezmála všichni pěvci slovenští cítíce vřele s lidem, jenž je vychoval a miloval. Sládkovič, Kuzmány, Botto, Tomášik, Kubáni a mnozí, mnozí jiní zapěli písně, jichž cena kulturná a mnohých z nich i literarná nepomine nikdy.

[84] Dějiny spolčování na Slovensku viz v úvodě k Letopisu Matice sloven. I. Též v Orle II, 1871, 245.

[85] Viz na př. jenom nadšenou o tom zprávu Lukšićovu v jeho Slawische Blätter I, 451.

[86] Díla to, jehož postrádala dle tehd. čes. Věstníka bibliografického sama literatura česká.

[87] Ze mnohých prostředečků jeden: Spolek Magyar szövetség vydal škandalosnou brožuru, v níž s heslem ferro aut igne bojoval mezi jiným také návrhem, aby na učitelská místa do škol obecných na Slovensku byli dosazováni vysloužilí kaprálové husarští a honvédští, znalí toliko maďarštiny.

[88] Zevrubné dějiny gymnasia tohoto viz ve Slovesnosti, redigované Sasinkem a Radlinským, 1864, 429 a násl.

[89] Blahodárné působeni Matice sl. po celou dobu jejího trvání a důstojná obrana její proti vylhaným výtkám renegatův a škůdců snažení slovenského vypsány jsou v úvodě k Paulínyho Bájesloví vyd. r. 1877. v Turč. sv. Martině. Jediná výtka, kterou lze učiniť velkolepě založenému tomu ústavu, jest, že Matica především neobrátila veškerého zření svého k lidu hojnějším, ano, aspoň z prva výlučným vydáváním spisů prostonárodních po spůsobu matic jiných. Víme ze vlastního seznání, že pěkná látka vědecká, poutavé studie, zajímavé články atd. nahromaděné v letopisech Matice slovenské nebyly využitkovány měrou žádoucí, vnikajíce pouze v uzounký kruh nejintelligentnějších a nejhorlivějších rodomilů slovenských, jinak podnes úpějíce ve mnohých těch skříních a knihovnách v žalostné podobě nerozřezaných výtisků. Lid naproti tomu čítal spisy proň psané se skutečnou horlivostí a trvalou zálibou. Kéž by jich bylo dostávalo se hojněji!

[90] Nebo, chceme-li, protiváhu povahy české, spíše k realismu tíhnoucí. Není zbytečno opakovati zde výrok Hodžův: My i rozumom cítime, vy i srdcom rozumujete!

[91] Slovenské Pohľady I, 1846, 2.

[92] Stará vieronauka slovenská. V Pešti 1871, Slovo.

[93] Filozofické úvahy v Letopise Matice slovenskej VI, 1869, 23 — 24. Toto je zjevně řečeno s jakousi chloubou. Ale jsou i mezi samými Slováky hlavy, ovšem řídké, jež prohlédly k závadné vlastnosti takého počínání. Tak Jan Kalinčák charakterisuje Ľud. Štúra jak následuje. „Nejednou jsme se hádali — praví — s naším nebohým Ľ. Štúrem o básnictvě vůbec, a slovanském zvláště, když psal knihu O národních písních a pověstech plemen slovanských; nejednou jsme se pokárali, když jsem vyslovoval mínění od jeho názorů docela odchodné… Ačkoliv Štúr v posledních dobách života svého vše uznával, přece v té příčině nedal si říci ničeho. On chtěl míti vědu a umění slovanská hotovy, a hledal umění i tam, kde ho nebylo. Vystav princip a o následky z něho pocházející se nestarej! Štúr byl člověk myšlenky, člověk idey, kterémuž, jako i jinak člověku nepraktickému nikdy nešlo o to, co z vyslovených zrnek myšlenkových pojíti a z nich odvoditi se může. Jemu nikdy nešlo o následky, neboť jeho úlohou bylo vždy jen křísiť život, ne však ze chladného stanoviska vědeckého probírati to, co by mělo býti právě z toho hlediště pravdivo bez rozdílu mínění jednotlivců, časů, národův a těch oněch odvětví vědy a umění… (Jako Kollár) i Ľud. Štúr chtěl Slovanstvo vyzdobiti, dokazuje, že ono má umělectvo nejen samorostlé, než i hotové, zjevující se v písních a pověstech národních. Ježto však básnictvo je nejvyšším odvětvím umění: národ slovanský stojí prý na nejvyšším stupni jen proto, poněvadž jeho národní píseň trvá až podnes, a má vyšší význam, víc pohyblivosti, více pružnosti, nežli píseň jiných nynějších národův. Ale Štúr zapomněl, že také jiné národy mají národní píseň, a že není všecko slovanské, co je národní. Mínění moje bylo vždy to, že píseň a pověsť národní charakterisuje sice názor světový, spůsob myslení, letoru, duševný ruch jistého národa, a že vždy musí býti základem umění národnímu, ale proto přece — nikdy není uměním… Pokud umění v potu tváře nestvoříme si sami, zajisté ani národní píseň ani národní pověsť nám ho nedá.“ Sokol I, 1862, 399, 400.

[94] Ztvrzují to jmenovitě neslovenští cestovatelé po Slovensku v ty doby. Tak na př. Bohuslava Rajská praví ve svých zápiskách mezi jiným: … „Dovolila jsem si též (příteli) Haufovi vytknouti jeho poslovenštění, následkem kteréhož zapomněl býti Čechem. Odvětil mi, abych mu ukázala podobný život u nás, jaký panuje nyní na Slovensku a že zajisté ihned k němu přilne. On prý musil teprvé do Tater přijíti, aby se naučil býti vlastencem. V tom ohledu musila jsem mu dáti za pravdu, že u nás vzájemnost ještě není rozšířena; Slováci více svým působením do lidu vnikají nežli my: ovšem jsou při nich okolnosti mnohem příznivější.“(?) Z let probuzení (1839 — 1844), I, 50. Vyd. r. 1872.

[95] Samuel Ormis, 1. c. str. 24.

[96] „Hegelova filosofie kadila domýšlivosti a podporovala vášeň národnostní v takovém stupni, v jakém už dávno vyvrácen jest. Předsudek o výhradní oprávněnosti jediného národa mohl vzniknout za časů dávných, v dobách odloučenosti, kdy nebylo ještě vědomí o společné vzdělanosti… I v Němcích jest Herbatova soustava jediná, která zbyla ze všech idealistických i jinorodých, a tam víc a víc půdy nabývá. Jejím přispěním hlavně bude se filosofie stávati exaktní vědou, ana uvedla veskrz zase vědeckou methodu. Podstatný rozdíl každému vědeckému smyslu, prošlému dobrou disciplinou v mathematice a v přírodních vědách, vysvítá ihned, když ode čtení Herbarta se uchýlí do knih Hegelovy naturfilosofie, že cokoli krásy a zajímavosti tam i v jiných částech soustavy shledá, nenahradí mu úbytek vědeckosti. Nebudu ten rozdíl zevrubněji popisovat; jest as podobný jako kdy z nauky vážné pokročíme k horování, kdež nám slova nedrží svůj slib a všechno hraje všemi barvami. Ukázek toho slohu máme v českém málo; Herbart zachránil nás saturnalií novospinozismu, a mezi tím co Schelling a Hegel kvetli, my jsme se probouzeli ze spánku a rozněcovali jiskerku národního vědomí. V skutku jsme ty nádherné soustavy německé propásli, a okolnosti tomu chtěly, že v pravý okamžik mohli jsme se obeznámiti s učením, které budoucnost má, které nás nepodvádělo svůdným, opojným slibováním nemožností a jemuž v zápětí také žádná zoufalost nepřichází… Vzdělanostní váha filosofie Herbartovy v naší zemi se osvědčila. Pravil jsem a opakuji s důrazem, že okolnosti zevnější mohly sice přispět, ale všechno rozšíření nevysvětlí. Já právě vidím příčinu úspěchu s jedné strany v oné filosofii samé, v síle pravdy — jakž vyloženo, — a s druhé strany v známé vlastnosti českého ducha zde znova osvědčené: totiž on že jest nakloněn k exaktnímu přemýšlení. — Zde příčina vězí, proč u nás i mathematice i medicině tak dobře se daří, v tom vězí i příčina, proč novověká mystika u nás ani neujala se, nýbrž proč země česká zrovna stala se hradbou filosofie Herbartovy.“ Dr. Josef Durdík, O významu nauky Herbartovy v Čas. Musea král. českého, L, 1876, 313, 321, 327, 328.

[97] Filosofické hádky se Ctibohem Zochem v Orle tatranském; Prvotiny vedy slovanskej ve Slovenských Pohľadech II, 1851; aesthetické listy o Goethově Faustovi Jeden(!) zápisok do pamätníka, v Sokole I, 1862; Rozpravy večernie o umení staroslovenskom v několika ročnicích Kalinčákova a Truchlého Orla 1870 — 1880; Stará vieronauka slovenská 1871. Stůj zde několik jeho vět ukázkou. Roztřídiv vědu slovanskou, dochází k tomuto závěrku: „Tak majú sa i momenty vedy. I tyto musia rozviť sa do večnokrásnych kvietkov pravdy božskej, kde cit vo vede slovenskej bude ružou v perskej zahrade vtelesneného slova, kde duch bude holubicou na lučinách duchovných Tatier, a vôľa bude Herkulom vydobyvším se na olymp samobožstva; kde krása bude devicou slávy nôťaca anjelské spevy, kde pravda bude slovom božím prítomným, obživujúcim, potešujúcim, a konečne kde dobrota bude Jánom evanjelistom při večeri páně celého človečenstva. A konečne objavia sa ony v májovom jare ľudstva, zakvitnuvšie kvetami na ratolesťach sto a tisícročia do kvetopuku ženúceho rajského stromu ľudstva, jako jednota kvetotela a kvetocitu, v kvete povedomia, jako kvetoduša i kvetoduch v kvete sebavedomia, a jako kvetojednotka s kvetom videnia v rozkvitu sebadejstva. Rozvijú sa ony v rajskej harmonii citu a krásy v nebeskom kvetokvetu poesie slovanskej, a zaligotajú sa ony vo večne jasných hvezdách ducha a pravdy, vo stredoslnku vedy našej, pod ktorého prasvetlom v kvetovôli a dobrote zakvitne ľudstvu večnemájové jaro kráľovstva božieho na zemi!“ Slovenské Pohľady II, 1851, 198. „Slovo uprimné hovorím k vám, vedomci slovenskí! Oj, koľko sme sa natrudili po školách: a preca nenapili sme sa zo studnice vedy národnej! Chradnul genius slovenský, keď nikde nenašiel obrazu takého, ktorý by bol podobal sa rodičom jeho. Verte mi: praobrazy vedy svojskej najdete len v knihách viery dedov svojich. Samotvorná je veda slovenská. Ona povie v modlitbe vševedy ľudstva: Amen. Vyberte sa vy, vedomci Tatier, jako ten Popelváľ pre tri kňahyne, a vysvobodíte tú najstaršiu od šarkanov na medenom zámku vedy romanskej; osvobodíte potom tú stredniu od ježibaby na striebornom zámku vedy germanskej, a tak potom dostanete tú najmladšiu kňahyňu, ale i tú najkrásnejšiu, vlastnú sestru to svoju, na tom zlatom zámku vedy slovenskej. Sloven bude Tatrou na pohorí vševedy ľudstva!“(!) Stará vieronauka slovenská, Slovo (předmluva). Nebo konečně světoborný záměr: Nynější věk nemá dramatiky, nemá hudby. Čtěte zásoby divadel vídeňských, pešťských, pařížských, berlínských, neapolských atd., a přesvědčíte se, že vše, co bývá v nich představováno, je buď přežilé nebo pouze otřepanina. Jako najdete chorobu tuto ve dramatice, tak ji máte i v hudbě. Těchto souchotí života, pravím života uměleckého, nemohou již vyléčiť ani Offenbach svými operetkami, ani Wagner svými děly,(!) jež zavedl do orkestru. I zrak i sluch mají juž žilky tuze slabé. Hyne jedno i druhé. — Úlohou Slovákův je tedy: chorobu tuto vyléčiť! Jak? Podati světu nové názory, novou hudbu. Ale jakým spůsobem? Zřiďme si divadlo a hudbu, vystupme hlavně s hudbou slovenskou, zařiďme divadlo tak, že tam budeme míti piskor, drumbli, tamburu píšťalku, fujaru, dudy atd., a stvoříte nový věk pro dramatiku a nový věk pro hudbu slovanskou. Jediné uměním slovenským může obnoviti se v další slávě umění lidské.(!!) Orol III, 1872, 120.

[98] Zejmena jeho obšírná rozprava Slovo o Goethem a Hegelovi je vrcholem veškeré myslitelné zatemnělosti. Na rozluštění nejednoho místa nebylo by nevděčno vypsati cenu. Uvádíme zde jednu z těch četných pamětihodností pro pochoutku: „Tak s naším živomiloduchom Goethem musíme každú Hegelovu sävidmielnu theoriu súdiť: lebo i táto je len čerto- a človeko-ducha z Boha ukradnutej sämysli premyseľnená, no nedomyslená pamyseľ a pastvora. Lebo akže náskrzná vidma sama seba videť, sama seba v sebe mať, sama sebou všetko rozvinovať, tvoriť a poznávať má: musí nielen v konečnom, pomernom duchu myslenou byť, ale sama v sebe, vo svojej náskrznej, nepomernej, neskončenej samosebnosti či osobnosti seba večne mať, večne cítiť, vedeť, životvoriť; musí ona sama byť osobou náskrzne vševedúcou, všetok nesmier vecí všesveta v sebe obsahujúcou i náskrzne všemohúcou, všetko samo zo seba, skrze seba a pre seba v sebe tvoriacou mocou, ktorá v konečnom podľa Hegela len na okamyh povstalom duchu človeka nikdy zmestiť sa nemôže, ale len v samom nekonečne trojosobnom Bohu miesto má a z neho vychodiac, skrze neho a v ňom všetko všade tvorenstvuje a blahoslaví“ — atd. atd. do nekonečna! Sokol II, 1863, 397.

[99] Roztroušené zejmena po všech ročnících Kalinčákova a Truchlého Orla, a v Letopisech Matice slovenské.

[100] Úvahy o slovenských povesťach. Turč. sv. Martin 1871. Pypin ještě příliš mírně vyslovil se o nich, napsav ve své Hist. lit. slov., že ve knize Dobšinského на основаніи сказокъ выведена цeлая народная философія…, но недостаеть первоначальной критической обработки и, напр., выдeленія собственно словенскихъ осoбенностей изъ общaго сказочнaго типа. Druhé vydání II, 1059, 1060.

[101] Výchovoveda pre seminaristov a rodičov. Dva díly, vyd. nakladatelským spolkem velkorevúckým, 1871, 1874; Filozofické úvahy v Let. Mat. slov., a j.

[102] Slovenské bájeslovie. Turč. Sv. Martin 1876. Nebude na škodu, uvedeme-li zde úryvky z úsudku moravského archiváře V. Brandla o této knize, již na Slovensku vítali velmi radostně jakožto vědecký čin. Píšeť onen učenec: „Majíce úsudek pronesti o knize Paulíny-Tótha… jsme věru na rozpacích velikých; rádi vítáme každý příspěvek k bajesloví slovanskému, ana věda tato jest mezi námi posud rolí jen málo vzdělávanou, avšak přejeme sobě, aby takový příspěvek byl skutečným obohacením vědy. Toho však o knize té, jak níže dokážeme, říci nám nelze; jest nám toho tím více žel, an spisovatel, velezasloužilý o Uherské Slovensko vlastenec, již umřel a tudíž mu již popřáno není, aby proti výtkám, které mu ve příčině předmětu od něho pojednaného činiti nám povinnosť velí, sebe sama hájil a bránil. Pravíme, že nám to povinnosť velí; vždyť by státi se mohlo, že kniha se dostane do rukou mládeže aneb jinak lidí vzdělaných, kteří neznajíce nynějšího stupně vědy jazykozpytné a bajeslovné právě apodiktickým tvrzením páně P. T. svedeni býti mohou považovati všecko za čírou pravdu, co ve knize té se vypravuje a tak by se rozšířily mezi našinci bludy mnohem horší těch, které básník Kollár ve své Staroitalii slavjanské nakupil.“ A vytknuv spisovateli, že vykládá neslýchané názory a tvrdí věci z brusu nové, jimiž bez důvodů podtíná všecka dosavadní mínění, a že ve knize ani stopy, že by spisovatel jen byl tušil, jak vysokého stupně věda jazykozpytná a bájeslovná dostoupila za doby naší, jakož i obšírně rozebrav legii absurdit Slovenského bájesloví, posuzovatel končí: „Jest nám velice líto, že jsme o celé knize nic dobrého a chvalitebného říci nemohli. Práce spisovatelova jinak zdařiti se nemohla; neznalť on spůsobu, kterým novější věda bajeslovná sobě počíná, nevěděl, že především jest třeba snášeti mythologické stavivo uložené v národních pověstech, báchorkách, písních, pořekadlech, zvycích a obyčejích; kdyby nám byl podal sebrané pověry a obyčeje slavnostní lidu slovenského, byli bychom vděčni a byl by tím vědě bajeslovné prokázal službu platnou. O knize jeho však nelze nám jiného úsudku pronesti, nežli že škoda času, který spisovatel psav ji obětoval, a škoda peněz, které na tisk a papír vynaložil.“ Časopis Matice moravské IX, 1877, 92 — 95.

[103] Orol Tatranský str. 531.

[104] Ruch 1881, 68.

[105] Slovenské Pohľady I, 3, 136.

[106] Viz §. 21. Hodžova Větína.

[107] Vlastně již 1873 avšak bez úspěchu Truchlý-Sytniansky.

[108] Látku k zevrubnému vypsání života a působení Ľ. Štúra skýtají (pokud nám jsou známy) tyto stati a knihy: Slovenské Pohľady 1846 — 1851; Hlasové atd. 1846; Писма къ Погодину изъ слав. земель z r. 1846, str. 465 — 467; Hodžův Der Slowak 1848; Dohnányho Historia povstaňja slovenskjeho 1850; Domová Pokladnica 1851; Koleda (kalend. čes.) 1858, popisující slovenské povstání; Русская Бесeда I, 1860, 51 — 60; Ľudevít Štúr od Dan. Licharda, Paul. Sokol I, 1862; Jozef Ľudovít Hurban od Vil. Paulíny-Tótha, Sokol I; Kalinčákovy Rozpomienky na Ondreja Sládkoviča, Sokol I; Zaváté ale nezapomenuté listí od M. z Bohuslavic, Sokol I; Kalinčákův svéživotopis, Lipa II, 1862; Samo Chalúpka (životop.), Sokol II, 1863; Časopis Matice lužicko-srbské 1865; Filozofické úvahy od Samuela Ormisa, Letopis Matice slovenskej VI, 1867, I; Paulínyho Besiedky I, 1867 (Škola a život) a IV, 1870 (Tri dni zo Štúrovho života); Zápisky Bohuslavy Rajské I, 1872; Rozpomienky na dni peknej mladosti od Vrahobora, Orol IV, 1873; Básne Janka Čajaka, vyd. Pavol Dobšinský 1875 {životop.); Z dob probuzení, vyd. Ferd. Čenský 1875; Píčova stať, Славянскiй сборникъ I, II, 1875, 1877; Viliam Paulíny-Tóth od dra Hurbana, Nitra VII, 1877; Životopis O. Sládkoviče od prof. Ľud. Grossmanna v Kobrově Národní bibliotéce LI, 1878; Dopisy Františka Palackého k Janu Kollárovi, Časopis musea království českého LIII, 1879, IV; dopisy Josefa Jungmanna k Janu Kollárovi, Čas. mus. král. čes. LIV, 1880, I, II; Ľudevít Štúr od dra Hurbana, Vajanského a Škultétyho Slovenské Pohľady I, 1881; konečně náležejí sem částečně též sidealisované snahy požuňské společnosti slovenské za vedení Štúrova v Kalinčákově Mládenci slovenském, Slovenský národný zábavník VI, 1873. Spisy Ľud. Štúra jsou dle časového postupu tyto: Klagen und beschwerden der Slovaken wider die uebergriffe der Magyaren. Leipzig 1844; Das neunzehnte jahrhundert und der magyarismus. Wien 1845; Nárečja slovenskuo v Prešporku 1846; Nauka reči slovenskej v Prešporku 1846; Spevy a piesne v Prešporku 1853; O národních písních a pověstech plemen slovanských (nákl. Musea král. čes.) v Praze 1853; Славянство а міръ будущаго vyd. prof. Lamanským, Москва 1867. Mimo to různé Štúrovy články a studie obsaženy jsou ve Slovenských Pohľadech 1846 — 1851, Orle tatranském 1845 — 1848 i Sloven. nár. novinách; pozůstalé rokopisy otištěny v Orle V, 1874 a VI, 1875; básně české pak v Kuzmányho Hronce 1836 — 1838, Palkovičově Tatrance, čes. Květech a j.

[109] Členové vyslanstva toho byli: potisský superintendent Pavel Jozeffy, Jan Chalúpka, Samuel Ferienčík a M. M. Hodža. Když nedomohlo se patrných výsledků, Štúr přičinil se r. 1844. o podobné vyslanstvo druhé.

[110] Matica slovenská ozdobila mohylu jeho v Modře vkusným pomníkem.

[111] Rozpomienky na Ondreja Sládkoviča, Sokol I, 1862, 400, 442.

[112] Nejdůkladnější životopis Sládkovičův jest od prof. Ľud. Grossmanna v sebraných básních Sládkovičových 1878, i v Orle V, 1874, který se doplňuje s Kalinčákovými Rozpomienkami na Ondreja Sládkoviča v Sokole I, 1862, ve pěkný celek. Jiná menší vypsání života Sládkovičova jsou významu podřízeného. Sebrané básně jeho vyšly 1861 v B. Bystrici (s podob. básn.) redakcí Viktorínovou a nákladem knihkupce Krčméryho; úplnou sbírku pak všeho, co Sládkovič kdy veršem napsal, máme v LI. svazku Kobrovy Národní bibliotheky (v Praze 1878).

[113] Hlas k Nitře, Potěcha, Ctibor.

[114] Sokol I, 446. Báseň Tatrínem zavrženou Jan Kadavý vydal r. 1846. v Pešti.

[115] Ukázkou klademe zde slohu 227., připomínajíce, že rozměrem jejím chtělo býti schema:

—◡◡|—◡||—◡◡|—◡
—◡◡|—◡◡|—◡

Čertovou Svatbou dážde sa lejú,
jak by sa pretrhol oblak,
po Holách celých hromy sa sejú
a seje jich zázračný mrak;
jedle práskajú, trieskajú duby,
a krížom krážom svetlá záhuby
zahaňbujú mesiaca tvár,
blysk za blyskom si ruky podáva,
zdá sa ti, svetom že celým pláva
vlniaci sa blkom požiar.

[116] „V předmětu svém stýkají se Sládkovič s Kollárem; Mína — Marína, děvy slovanské. Leč připustíme-li, že Kollár stojí s názory svými výše nad Sládkovičem, podávaje nám v Slávy dceři hymnu k vlasti všeslovanské, an Sládkovič svým zpěvem zvěčňuje užší svou vlast — Slovensko: musíme doznati, že předstihuje Sládkovič Kollára co do jednotlivostí v mnohém ohledu. A ve vřelosti, ve skvělosti zpěvu nezadá mu v ničem.“ Bohumil Janda v Hálkově Lumíru, XIII, 1863, 15.

[117] Přecenil ji zejmena B. Janda (Lumír 1863, 14 — 19), prohlásiv Marínu „za nejzdařilejší báseň celé sbírky“ (l. c. str. 15.), ač jinak dopouští, že „jedna vada — opět s Kollárem Sládkoviči společná — je celému vznešenému zpěvu tomu na újmu: básník ztrácí na konec pod nohama skutečnou půdu a zalétá do výšin, kdež se obrazotvornost zvrhá na fantasmagorii; veškeré ty krásné obrazy podávané z počátku v jasných rysech zmizejí a jejich místo zajme mlhavost — a s mlhavostí přestává vřelost, přestává, abychom krátce řekli, báseň!“ (str. 14, 15.) Přecenil ji též Mikuláš Dohnány (Orol tatranský II, 1847, 444 — 445, 452 — 454). Dobře však pojal cenu Maríninu dr. Hurban (Pohľady I, 1847, 2, 54), napsav o ní mezi jiným: „Myšlenky Sládkovičovy jsou ohnivy, jako mladý duch jeho je ohnivý, forma jejich je taková jako ony, neuložená ještě, nevykrystallována; jsou to kusy slohové, z nichž jistě vyvine se klassičnosť slohu básnického. Spůsoby a manýra jsou u Sládkoviče ještě ve skořápce, musí se vyvinouti. Kollár a Puškin jsou mu na mysli.“ I Kalinčák uvedl na pravou míru význam Marínin ve svých Rozpomienkách (Sokol 1862, 446). Nejlépe pak posoudil ji Vítězslav Houdek ve Světozoru XII, 1878, 247, 248: „Dnes Marína již se nečte“ jsou slova do písmeny pravdivá. Jeť to nezbytný osud všech veličin literarněhistorických.

[118] Slohy: 4, 36, 68, 69, 73, 74, 77, 80, 100, 101, 143, 173, 174, 179, 182 — 186, 188, 285.

[119] Sokol 1862, 446.

[120] Sokol I, 452.

[121] Lumír XIII, 17.

[122] Proto zdá se nám zbytečným podávati obsah.

[123] Český básník a romanopisec B. Janda napsal r. 1863. o této básni mezi jiným: „Mocným slovem (básník) poráží tu hlasy nepřátel Slovanstvu nepříznivé, stoje co anděl strážný s plamenným mečem u brány posvátné mu národnosti. Přáli bychom si, aby báseň ta stala se majetkem srdcí dospívající naší mládeže.“

[124] Ze slovenských charakteristik poesie Sládkovičovy nejzdařilejší je Kalinčákova, kterou svým originalným spůsobem podal v Rozpomienkách. Francisci ve spisku Svätenie pamiatky Andreja Sládkoviča (Turč. sv. Martin 1872) pronáší se o Sládkovičově poetickém tvoření vzletně sice, ale nekriticky, poněvadž právě jen panegyricky, jak vyplývalo z povahy spisku příležitostného.

[125] Kalinčák, Sokol I, 453.

[126] Životopis jeho podávají: Sokol II, 1863, 146 — 148; Orol IV, 1873, 129; Slovesnosť z téhož roku str. 11; Světozor XV, 1880.

[127] Odboj Kupov je znamenitá báseň epická, mohutného chodu i přesné kresby; trpí však rozvláčným a jak se zdá tendenčným přívěskem, který pramálo se hodí ku pěknému celku.

[128] Srovnej, co na př. Ľud. Štúr praví o pěvci Ohlasu písní ruských: … „Čelakovský vlastními útvory nápodobil i ruské i české národní písně. Následování takové není ovšem v pravém smyslu uměním, an i pomysly i zevnitřní podobu odjinud sobě vypůjčuje, není však proto bez zásluhy, neboť usnadňuje vmyšlení se do ducha prostonárodního básnictví našeho, a z tohoto ohledu patří i Čelakovskému uznalost naše.“ O národních písních a pověstech plemen slovanských. V Praze 1853, 145.

[129] Chalúpka zabývá se též studiemi slovanské historie i archaeologie, a chová v rukopise značnou sbírku národních pověstí a pořekadel, jichž druhdy s prospěchem užila Božena Němcová, zavítavši na cestách svých po Slovensku k veteránovi slovenských poetův.

[130] Životopisná data jeho jsou roztroušena v několika spisech. Pozoruhodná z nich chovají Cлавянъскiй Cборникъ II, 128, 129, 143, 145; Nitra VII, 1877, 364, 365; Slovník naučný. Verše Kráľovy nejsou posud vydány souborně, jakkoliv už Matica slovenská, dr. Jul. Grégr r. 1873., i Truchlý-Sytniansky r. 1877. tak učiniti chtěli. Vyjdou ve Knihovně československé.

[131] Viz Nitru IV, 1844, str. VIII. Jeho Zakletou pannu čteme i v Hálkově Zlaté Praze I, 1864, 160.

[132] Viz též Prednášky o poesii slovanskej od Ľud. Štúra, Orol VI, 1875, 136.

[133] Životopisných dat dostalo se nám laskavostí staršího bratra básníkova, ev. faráře v Černé Lehotě. Sebrané básně Nosákovy vyjdou ve Knihovně československé.

[134] Zevrubnějších dat životopisných nemohli jsme se dopíditi. Sbírky básnické dosud nevydal, jakkoliv už v letech šedesátých nabízel rukopis svých sebraných básní Matici slovenské.

[135] Na hřbitově dolnokubínském jeho rodáci postavili mu pěkný pomník 31. srpna 1879.

[136] Životopis jeho viz níže v Novelle, neboť Kalinčáka jakožto novellistu nelze posouditi bez výsvětlivek, jež podává jeho autobiografie.

[137] Životopis jeho je v Letopise Matice slovenskej XI, 2, 1874, 137 — 139; napsal ho Pavel Dobšinský.

[138] Jeho data životopisná jsou ve Spevech 1880 (I. sv. Knih. československé) a ve Světozoru XV, 1880, 260.

[139] O Jánošíkovi viz článek Pokorného Slovenská poesie zbojnická zejmena o Jánošíkovi (Ruch II, 1880), a Dobšinského krásnou knihu Prostonárodnie obyčaje, povery a hry slovenské (v Turč. sv. Martině 1880), jmenovitě str. 88 — 94.

[140] Spevy str. 221.

[141] Ferd. Schulz v Národních Listech ze dne 25. června 1880.

[142] Národnie Noviny XI, 1880, č. 59.

[143] Obšírně a zajímavě dr. Hurban vypsal život jeho v alm. Nitře VII, 1877, 329 — 408. Menší životopisy Paulínyho jsou v Orle IV, 1873, ve Slavíně a j.

[144] Dr. Hurban v Nitře VII, 1877, 379.

[145] Několik dat k jeho životopisu chovají jediné Slovenské Pohľady III, 1852, 198.

[146] Životopis jeho viz v Sokole II, 1863, 220. Důkladnější, z pera někdejšího národovce, nyní odrodilce Chrástka, vytištěn je v Lukšičových Slawische Blätter I, 1865, 308 a násl.

[147] Črty ze života jeho Ctiboh Zoch podal do Sokola II, 1863, 436 atd.; Světozor XIV, 1880, otiskl životopis Hodžův na stránce 415 — 418. Výbor rukopisných prací Hodžových veršem i prosou vydá Knihovna československá.

[148] Paulínym sepsaný životopis jeho vytištěn je v Sokole I, 1862, 137 atd.

[149] Sokol I, 254.

[150] Sokol I, 349.

[151] „U proudů valných Dunaje širého“, „Bije zvon svobody“ a několik jiných znárodnělo.

[152] Životopis jeho viz v Paulínyho Sokole II, 1863, 251 — 254, a v Dobšinského Sokole II, 1861, 25 — 26.

[153] Z životopisných dat jeho děkujeme synovi básníkovu, ev. faráři v Jasenové.

[154] Životopisná data poskytl nám p. Cyrill Gallay, učitel v Čáčově.

[155] Otištěnou však teprve r. 1872.

[156] Sokol II, 1863, 50.

[157] Třetí, slovenské vydání Viktorínem pořízeno v Budíně 1865.

[158] Literarní listy 1865, 524.

[159] Data jeho životopisná viz v Orle IV, 1873, 119.

[160] Krátké nationale jeho je v Jungmannově Historii literatury české, II. vyd. 1848, 565.

[161] Viz příkladem jen posudek Pavla Hečky v Dobšinského Sokole II, 1861, 159 a násl., kde i Hroboňova Slovopieseň jest otištěna.

[162] Životopis jeho viz v Sokole III, 1864, 23 — 27.

[163] Životopis jeho do almanahu Tábor I, 1870, 277 — 288 utěšeně načrtal Záboj Hostinský. Též Orol I, 1870, 16 — 19 chová nástin jeho života. Sebrané spisy Kubániho vyjdou ve Knihovně československé.

[164] Bohužel píseň labutí, otištěnou v alm. Táboře, 1, 1870, 298.

[165] Nemůžeme nepodati zde několik vět z charakteristiky Záboje Hostinského, jenž o Kubánim píše mezi jiným: Postava jeho bola plastická: stredne vysoká, plná, utešená; v očiach veľkých, modrých zrkadlily sa striedavé blesky radosti a zádumčivosti; keď jimi zagánil, očaroval predmet jako zlatý zmij; v tvári plnej a červene jarej videl si sútredené všetky behrá jeho citov a žiaľov, jeho dúm a idealov, sťaby v korune stromu, keď rozvije pupence svoje. Vo vydutých prsách jeho tlel neprestajný oheň, jako v pažeráku vulkána, rozžínajúceho drahé kamene myšlienok jeho; na vysokom jeho čele videl si naháňať sa blesky zory ligotavej a mrákoty čiernej kúrňavy… Keď prišly voľby vyslanecké, tu sme ho videli horliť, rečniť a odporučovať národnieho kandidata; keď šlo o záležitosť školskú abo cirkevnú, tu zase obdivovali sme sa jeho horlivosti a výrečnosti. Ale nadovšetko zájmy narodnie a literarné boly hvezdami ducha jeho. Na poli tomto mal tak bohaté známosti, žeby bol mohol bývať okrasou ktorejkoľvek university. Neznal dňa a noci v študovaní; v dejepise hlavnejších literatur bol doma; v politických a státnych vedách dohadoval sa tak o starých jako i o nových zásadách dokonale. Preto vynikal duchom kritickým. Rozhovory s ním točily sa najmä okolo predmetov života a literatury slovanskej a hlavne slovenskej se týkajúcich. Pamätám na ty zástoje, ktoré utkal v mysli svojej, a umienil si jich vypracovať k oslave národa svojho. Tábor I, 1870, 284, 285.

[166] Báseň vyšla v Pešti 1869 v almanahu Minervé, orgánu to zaniklé juž „nové školy slovenské“. Tendencí této „školy“ bylo smířiť se s panujícím plemenem na realné prý půdě — mezi jiným bezpochyby též hanebným pravopisem, jímž slynula. Touto nestvůrou vydavatelé almanahu znešvařili také pěknou práci Kubániho.

[167] Pavlem Dobšinským psaný životopisný nákres jeho viz v sebraných zpěvech: Básne Janka Čajaka v Turč. sv. Martině 1875.

[168] Dobšinský v Básních Čajakových, str. 16.

[169] Životopis drem Ivanem Branislavem Zochem psaný viz v Orle II, 1871, 292 — 295, a ve zprávě gymnasia velkorevúckého na r. 1870 — 1.

[170] Životopis jeho obsahují Sirôtky. Básne Jana Mil. Capka-Znyovského. Usporiadal a vydal Andrej M. Sytniansky. V Bystrici 1868, 111 — 116. Dále Orol II, 1871, 349, 350.

[171] P. Hečko v Orle IV, 1873, 160. Kdo by pochyboval o výšce zmíněného vkusu, viz nejnověji vydanou „smutnohru“ Skačanského, nazvanou Jánošík, kteréžto směšné literarné nedochůdče spisovatel, mnozí za úsudek požádaní slovenští přátelé jeho, i vydavatel pokládali za dílo dokonalé! Srovnej Národnie Noviny XII, 1881, č. 18.

[172] Vybrané básně Hvezdoslavovy vyjdou ve III. svazku Knihovny československé.

[173] Data životopisná viz v Orle II, 1871, 218.

[174] Jak si v tom počínal, svědčí i jeho pichlavé úvody ku dramatům. Tak na příklad v „domluvě“ k veselohře Všetko naopak praví: „Čo Kocúrkovania pri inom vidia, to hneď, a obyčajne bez rozvahy, jako opice nasledujú. ,Na môj pravdu, to i ja tak urobím; nech tam stojí, čo chce, taký čepec musím i ja mať, vari sme my horší od iných; veď ukážeme, kto sme‘ — atď. atď. Jedon z nich, ktorý vrátil sa bol práve z ďalekej cesty od Ostrihomu a Vacova, ponavrhnul otázku filosofom kocúrkovským: či by nebolo možno vyviesť zo zeme omastené, uvarené, oškrabané, a vôbec tak pristrojené zemiaky, že bys jich mohol len na misu nahrnúť a na stôl položiť. Jedon z Kocúrkovanov, vážna osoba, prisluhujúca sedem úradov (a práve preto neprisluhujúca ani jedon),… dal tak pristrojené so starým sadlom zemiaky, a sice dve merice, na próbu posadiť. To pohlo iného na to vynaložiť všetku ostrovtipnosť, jako to vyviesť, aby holubi vysedali mladé už hotové, jako by jich z rožňa sňal. ,Ak sa mi podarí, vraj, to predsavzatie, na posmech vyjde príslovie, že žiadnemu pečené holubi do úst nelietajú.‘ Kocúrkovské noviny pravda že o tom mlčia, či to múdre predsavzatie podarilo sa jednomu jako druhému. Ale to pripomína sa len z tej príčiny, aby si, kto nie je Kocúrkovan, vedel vysvetliť, jako jedna kocúrkovská myšlienka druhej ruku podáva, a jako sa to stalo, že majstra, ktorý nám Kocúrkovo prvý vyobrazil, porád i iní nasledujú. Čo kto našiel, do toho hneď Kocúrkovan nos vstrčil. — Tak povstala táto komedia.“ Dramatické spisy Jána Chalúpky IV, 1874, 79 — 80.

[175] Uvádíme některé zajímavější věty z J. Chalúpkovy předmluvy ke druhému vydání. „Sotva že Kocúrkovo za onoho času dostalo se na svetlo, ihneď ho tu žartu milovníci, tam zle urozumení posudzovači rozchytali tak, že všetkých 500 výtiskov rozobralo sa v krátkom čase; a boly príklady, že kde kto mal spôsob a príležitosť, i za päť prstov kúpil. Mnoho hluku táto komedia narobila. Domnieval sa totižto nejedon, ktorý satire nerozumel, že to všetko vzťahuje sa na túto alebo túto obec, alebo práve na isté osoby. Áno, niektorí tak bystro videli, že v osobe starého i mladého pána učiteľa satiru na stav učiteľský zavoňali. — Čo za onoho času Abderitom, práci to preslavenej, to prihodilo sa i tejto chatrnej satire. Tí, ktorí bludne domnievali sa byť obrazenými, všemožne o to pracovali, aby toho posmešníka vykutili. — Ale toto bezzákladné podozrievanie a búrenie a zatracovanie malo ten výsledok, ktorý má prenasledovanie pre vieru a národnosť: Kocúrkovo by bolo v zapomenutie prišlo, ale takým proti nemu vystupovaním toľkej slávy došlo, že za onoho času hovorilo sa len o Szécsényim, Lafayettovi a o tejto hromovej knižke… A čo Wikar of Wakefield je anglickým a Telemaque francúzskym učitelom a učencom reči anglickej a francúzskej, to bolo hľadiac k češtine Kocúrkovo, z ktorého jej bol sa priučil zosnulý už, v celej krajine preslavený arciknieža, Maďar to dokonalý, ktorý, z miestodržiteľstva českého odvolaný, vyznal, že i on rozumel Čechom, i oni že mu, keď s nimi rozmlúval, rozumeli… Ostatne za slušné uznávam pripomenúť slová, ktoré slavný Kopitar po prečítaní Kocúrkova Kollárovi písal:

„Kocurkovistae dic: Euge! macte! ultro!
Gratulamur Slavis nasci Voltairios.“(?)

Dram. spisy J. Chalúpky I, 1871, 5, 6.

[176] Zajímavý je výrok Chalúpkův o Starúšovi. „Priali by sme si, aby tento náš Slovák práve tak zapáčil sa Maďarom, jako tamten Maďar zapáčil sa Slovákom a Nemcom. Žiadnej knihe maďarskej nedostalo sa tej cti, ktorú ,Vén szerelmes' získal u veľkého počtu slovenských a nemeckých čitateľov — a tým sme maďarskej reči cestu v Lyptove, Turci a Orave pripravili. Predstavoval sa už na maďarskom divadle, a ani toho šťastia nedostalo sa ešte slovenskému peru“… Dram. spisy J. Chalúpky V, 1875, 5.

[177] Viz též Slovenské Pohľady I, 2, 55.

[178] Srovnej také posudek Vajanského v Národních Novinách XI, 1880, č. 111. (Literarné rozpomienky II.)

[179] Nejobšírnější vypsání jeho života je v Sebraných spisech dramatických vyd. v Pešti 1870, str. 502 — 518; menší v Orle IV, 1873, 44 — 47, ve Slavíně I, 61 — 64, ve Květech, 1870, č. 52, a j.

[180] Vyslovilť to sám v Dobšinského Sokole I, 1860, 22, a že nekřivdíme velikému horlivci národnímu, dosvědčí také další jeho slova. „Ztráviv poetická leta jaré mladosti své v prose, v prose suché sic, ale vážné a duševných bojů plné, teď, když mi už nastávají prosaická leta chladné staroby sáhl jsem po veselé lyře žertovné Musy Thalie; napjal jsem veškery síly ducha svého, abych ze strun jejích, před tím nikdy nedotknutých vyloudil nějakou milozvučnou hru ku probuzení svých rodákův. I zalíbila se vám, rodáci drazí, má prvá národní veselohra, a ze všech stran přivolávali jste mi z jásotem, abych jen dále hrál. Ale bratři drazí! Těžko strunami uměle se probírati, když tomu prsty nezvykly od mladosti… Ve mladém věku… vychází se na vysoký a strmý Olymp slávy umělecké… Toto pováživ, každý mi přisvědčí, že ze mne juž nebude ani Shakespeare, ani Schiller, ba ani jen Kisfaludi slovenský. Vypracoval jsem sice, abych dokázal svou dobrou vůli, opět novou národní veselohru Drotár,… než skládav ji až velice jsem cítil, že těžko je básniti tomu, kdo s uměním tím nikdy se nezabýval, a najmě, chladne-li mu zápal mládenecký a vysychá bujnosť fantasie, této tvůrkyně krásných umění. Bůh ví, podaří-li se mi kdy při nejlepší vůli a ochotě vyvésti něco lepšího neb aspoň podobného.“ Dôležitosť dramatickej národnej literatúry od J. Beskydova, Dobšinského Sokol I, 1860, 13 — 14.

[181] Paulínyho Sokol I, 1862, 13.

[182] Dobšinského Sokol II, 1861, 95.

[183] Viz P. Z. Hostinského Slovo k náveštiu, Sokol I, 1862, 207.

[184] Samuel Ormis byl professorem býv. sloven. gymnasia velkorevúckého, zemřel 18. října 1875 jakožto oběť utrpení. Viz Orla VI, 1875, 284.

[185] Sokol I, 207.

[186] Tamže str. 210.

[187] Sokol II, 1863, 263.

[188] Vojan Josifovič (= Jonáš Záborský) v Lipě III, 1864, 18 — 19. Srovnej též úsudek Palárikův o týchže pracích v Sokole II, 1863, 306.

[189] Kritická příloha k Národním Listům 1864, 117.

[190] Lžedimitrijady str. 11.

[191] „Jeho najvýtečnejší dramatický spis Lžedimitriady… je dielo opravdu klassické, jemu veľkú slávu prinášajúce. — Zdá sa nám často, jako by sme Goetheho alebo Shakespearove dramata čítali, keď jeho diela pozorne čítame.“ Pavel Hečko v Orle IV, 1873, 139, 140. Viz též, jak neznámý autor brání přísně historické stanovisko Záborského ve dramatě, Sokol III, 1864, 135 — 136 (Slovíčko o historickej smutnohre).

[192] Srovnej rozbor jejich od Ľud. Kubániho, Slovesnosť I, 1873, 5 — 35.

[193] Nejlepší vypsání života Kalinčákova jest jeho autobiografie v Lipě II, 1862, 99 — 130; menší životopisy jsou v Orle IV, 16 — 18; ve Slavíně I, 74 — 79, v Hálkových Květech 1871, a j. Sebrané novelly jeho vyšly v sedmi svazcích v Turč. sv. Martině 1871 — 1873.

[194] Byly to typy asi podobné, jaké Kalinčák připomíná ve své autobiografii: (R. 1856.) „bol som zas na Vrútkach, a istý starký, asi 80 ročný zemän mi povedal: ,Jaj pán krstný, pán brat (lebo krstným otcom je mi tam každý, kto po mojom narodzení asi pol roka u môjho otca skleničku páleného lebo hriateho vypil na moje budúce zdravie; taký to bol zvyk dobrý starozemänský, kde až do desiateho kolena rodinnosť sa zachovávala), to boly časy! ale teraz — jaj!‘ i hodil rukou a zmraštil sa, ďalej pokračujúc: ,Predtým sme platili subsídie, teraz kontribúciu; predtým sme mali dilektora, teraz rychtára; predtým bol zemän pánom, teraz mu už i žid vyká.' (Zemäni rovní medzi sebou si vykali vždy, ale božechráň, aby mu to bol sedliak lebo žid predtým urobil!)“ Lipa II, 1862, 102.

[195] Tamže str. 103.

[196] Tamže str. 104

[197] Tamže str. 104 — 105.

[198] Tamže str. 112.

[199] Slovenská kritika, jako obyčejně, i zde je mínění právě opačného. Viktorín pokládal za nejzdařilejší novelly Bratovu ruku a Serbianku. Viz Lipu II, 121.

[200] Orol I, 1870, 369.

[201] Malíř slovenských zemanův. Napsal Vítězslav Houdek. Koleda IV, 1879, 330, 310.

[202] Vajanského Literarné rozpomienky, Národnie Noviny XI, 1880, č. 113.

[203] Data jeho životopisná přinesly Národnie Noviny XII, 1881, č. 27.

[204] Jan Francisci tamže č. 28.

[205] Tamže č. 27.

[206] Francisci tamže č. 28.

[207] Ve vydání pro lid, jež Francisci pořídil 1873 v Turč. sv. Martině, starý ballast poznámek historických pominut úplně.

[208] Dr. Hurban v Nitře VII, 1877, 405.

[209] V Turč. sv. Martině I, 1878.

[210] Koleda IV, 1879, 311.

[211] Nitra VI, 1876, 361 — 362.

« predcházajúca kapitola    |    nasledujúca kapitola »




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.