ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Proč se primitivní člověk ženil. — Žena kapitál, děti úroky. — Manželství sociální, hospodářskou institucí. — Loupeže a únosy žen. — Objevení se vlastní ženy. — Žena jako pracovní síla. — Žena jako první otrok. — Patriarchální rodinné společenství u kočovných pastevců. — Patriarchální rodina u pokročilých národů rolnických. — Manželství kupem. — Komunism žen. — Vzrůst individualismu a egoismu. — Kolik bylo placeno za ženu. — Sňatkové trhy na ženy. — Základní vlastnosti primitivního manželství. — Postavení ženino za patriarchálních řádů. — Vliv ženy u primitivních národů. — Úloha tajemství a lsti. — Bité ženy. — Vykrmování ženy k snědení. — Žena „nečistá“.

V předchozí kapitole pokusili jsme se naznačiti hlavní cesty, po nichž primitivní lidstvo z úplné volnosnubnosti původní bylo vedeno k určitým formám mezipohlavního života živelnými příčinami hospodářskými. Ukázali jsme na původ mateřskoprávních i oteckoprávních řádů, a nemohouce se s hlediska vědeckého vysloviti pro jejich posloupnost a pro původní všeobecnost jedněch nebo druhých, dovolili jsme si aspoň vysloviti mínění, že mateřskoprávní řády byly přirozenou a logickou formou sociální organisace všude tam, kde přírodní podmínky dovolovaly lidskému rodu normální vývoj. Tím ovšem není řečeno, že řády oteckoprávní nebyly stejně přirozené a logické jinde a pak i tam, kde zatlačily postupně řády mateřskoprávní, když početná síla národů rostla a výroba stávala se složitou.

Nyní přicházíme k důležité otázce: Proč primitivní člověk, tvor povahy volnosnubné a od přírody milující změnu zejména ve svých stycích milostných, došel k tomu, aby se ženil, t. j. aby vcházel v manželský poměr, více nebo méně trvalý?

Odpověď jest nám opět hledati u přírodních národů a obdržíme ji, poznáme-li účel, který manželství má u těchto národů.

Ženy jsou mužův kapitál, a děti, které doufá z nich míti, jsou úroky. V této větě jest obsažen celý účel primitivního manželství. Kde je však láska? Vedle.

Manželství je sociální instituce, která nemá co činiti s pohlavním poměrem. Pohlavní styk děje se z vůle přírody; manželství bylo stvořeno člověkem. Společno jest jim jen to, že pohlavní styk v manželství se právě také vyskytuje, jednak proto, že za zdravých poměrů nemůže žíti muž trvale se ženou, aniž s ní má pohlavního styku, jednak a hlavně proto, že chce míti děti právě od své manželky. Za všech dob existoval pohlavní styk také vedle manželství a bude existovati, poněvadž účelem manželství není úplně jej pohltiti. Závisí na vládnoucích názorech mravních a zákonných, je-li předmanželský, mimomanželský nebo mnohosnubní styk považován za dobrý nebo špatný. Názory takové nejsou však vždy shodné s prospěchem celé společnosti; jsou často důsledkem potlačujícího úsilí určité třídy nebo určitého stavu. Dnes je mimomanželský styk pohlavní považován za špatný podle oficielních názorů, a jako důsledek toho máme dnešní škodlivou formu prostituce, kterou otrávili jsme i přírodní národy. Dnešní forma prostituce je špatná a krutá, ale pohlavní styk sám o sobě není nikdy špatný ani v manželství, ani vedle manželství.

Manželství není na světě od počátku; není jeho účelem upravovati pohlavní styk, nýbrž je to instituce čistě hospodářská. Mohlo vzniknouti teprve tehdy, když člověk poznal souvislost mezi souloží a porodem a když vyvinul se pojem vlastnictví. A vzniklo podle mínění mnoha sociologů — loupeží. Horda nižšího druhu loveckého po delších útrapách najde nové a dobré loviště. Potravy je opět dosti; muži se zotavili, mají opět chuť na lásku, nové děti jsou vítány. Ale žen je málo. Snad proto, že před odchodem z vyjedeného území staré ženy a děti ženského pohlaví pobili, aby jim cestou nepřekážely, snad i z jiných důvodů. Když Cook přistál na Tahiti, tvořily tu ženy jen desetinu domorodců. Na Velikonočním ostrově bylo pro 700 mužů jen 30 žen. To je špatné znamení pro budoucnost, a žen chce se stále více. Nezbývá, než opatřiti si je u některé hordy sousední; pohlavnímu pudu samému chce se dokonce cizích žen především, neboť je od přírody zevnosnubní (exogamní), t. j. touží více po ženách jiné hordy, jiného kmene, než po ženách domácích, z vlastní hordy. Vedle toho tyto jednotlivé hordy utkávaly se asi velmi brzy nepřátelsky v zápase o nová, nevyjedená území. Ukořistěné ženy, pokud nebyly snědeny, zařazeny byly do hordy jako společné všem. Ale k válečné srážce není příležitosti, směnný obchod a platidlo jsou ještě neznámy, zbývá loupež, vítaná mladým mužům, silným a statečným.

Jinoch, který dal život v sázku, aby se zmocnil ženy, která má i velkou cenu hospodářskou, činí si výhradní právo na tuto ženu a její děti, zakládá touto loupeží své osobní vlastnictví. Vedle hordní ženy, společné všem členům hordy, objevuje se takto ve společnosti lidské po prvé vlastní žena a je vytvořen základ pro manželství a rodinu, které v dalším vývoji kulturním hrají úlohu tak důležitou a, spojeny se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, dávají celé společnosti násilnický karakter, nemohouce podnes zapříti svého původu z loupeže.

Řekli jsme, že žena má pro primitivního člověka velkou cenu hospodářskou. Kdyby jí neměla, mladý odvážný lupič nepodržel by své kořisti pro sebe, nemaje proč. Necení si v ní milenku, neboť nezná ještě individuelní lásky kulturní, a jeho přírodní láska živočišná může býti bohatěji ukájena mimo manželství, nýbrž vidí v ní především pracovní sílu. Jistý náčelník pravil: „Ženy jsou stvořeny k práci. Jedna může právě tolik unésti nebo utáhnouti, jako dva muži. Staví také naše stany, zhotovují naše šaty, spravují je a v noci nás zahřívají. Krátce, u nás nelze bez nich býti na dlouhých cestách. Dělají všecko a stojí přece tak málo; neboť, protože stále vaří, mohou se ve zlých dobách nasytiti tím, že si prsty olizují.“

Jsme tu velmi daleko od lahodných řádů společnosti matriarchální. Vládne kruté násilí. Uloupená žena je soumar, s kterým jedná se drsně. Australci z okolí Sidneye nejraději opatřují si ženy loupeží u nepřátelských hord a způsobem velmi hrubým. Omráčí dívku několika řádnými ranami kyjem a pak ji odvlekou. Příbuzní dívčini nesnaží se pomstíti toto násilí, nýbrž nahraditi si škodu podobnou loupeží, jakmile se naskytne příležitost. Zvyk tento je tak rozšířen, že i děti cvičí se v něm při svých hrách.

V Polynesii jsou rovněž loupeže žen všeobecně rozšířeny, a půtky při tom jsou tak prudké, že dívka je často těžce poraněna nebo i usmrcena.

Loupeže žen zachovaly se ostatně hluboko do dob kulturních. V bibli, v Knize soudců je vypravováno, že muži z rodu Benjaminova číhali ve vinohradech na dcery Silovy, přepadli je, když o slavnosti tančily kolo, a násilím je odvlekli, aby se s nimi oženili. V Indii podle zákoníka Manuova jedna z osmi forem sňatku byla manželská loupež: křičící a plačící dívka uloupena z domu otcovského, když její ochránci byli pobiti nebo zraněni a zdi prolomeny. Tato forma byla ovšem dovolena jen válečné kastě; ostatním výslovně zakázána. Z antických dějin je znám únos Sabinek a loupež Heleny, která roznítila trojskou válku. Řecké slovo pro manželku, damar, znamená také zajatkyni nebo otrokyni (damazein = přemoci). V nordických zpěvech a pověstech hraje loupež v daných případech úlohu zasnoubení a sňatku. Uloupiti nepříteli nevěstu, manželku nebo dceru a vzíti si ji za ženu, platilo tu za řádnou formu sňatku. U Jihoslovanů byly loupeže žen oblíbeny ještě v minulém věku a měly za následek nekonečné boje mezi kmeny. V mnoha manželských ceremoniích zachovala se vzpomínka na loupeže žen. Ve Spartě bylo zvykem, že ženichovi přátelé napodobili násilné odvedení nevěsty. V Římě ještě za doby Plutarchovy byla nevěsta odváděna ženichem a jeho přátely z klína matčina, do něhož se byla utekla; nepřekročila také sama prahu, nýbrž byla přes něj ženichem přenesena, poněvadž „také při únosu Sabinek byly uloupené ženy násilím odnášeny“. Podnes nápodobují se hlučné únosy nevěst na př. v Solnohradsku a Švábsku. U mnoha národů nesmí tchán a tchýně hovořiti v době sňatku se svým zetěm a podle možnosti se sobě vyhýbají, což jest jistě obyčej velmi podivný, ale dá se nenásilně vysvětliti pravě jako pozdní ozvěna z dob, kdy kvetly loupeže žen.

Vraťme se k primitivnímu manželství. Je založeno, jak jsme řekli již na konci předešlé kapitoly, na dělbě práce podle pohlaví. Z této dělby práce vzniká vzájemná závislost obou pohlaví a z ní mocenské postavení mužů, neboť ženy jako slabší jsou vydány na pospas jejich převaze. Ale horda vede nepokojný život, jednotlivci vzdalují se často daleko od hordy, těžký zápas s přírodou není přízniv jejich společenské organisaci, a tak muž pomalu jeden po druhém přivlastňuje si určitou ženu nebo několik žen, i když jich nedosáhl loupeží, nemoha na svých výpravách býti bez své služebnice. Tak stává se žena prvním otrokem, a primitivní manželství znamená jen zotročení ženy.

Nadešla však doba, kdy muž objevil chov dobytka, objevil pramen velkých bohatství, které přetvořilo úplně společenské poměry. Je spor o to, zdali pastevectví vzniklo z lovectví nebo z rolnictví a zdali u pasteveckých národů kočovných panovaly dříve všeobecné poměry mateřskoprávní. Jisto je však, že následkem chovu dobytka počala se horda rozčleňovati v rodinná společenství úplně patriarchální povahy. Ženy, děti a — nevolníci patřili k této velkorodině, jejíž náčelník byl držitelem stád.

Podobné patriarchální společenství rodinné vzniklo u pokročilých národů rolnických, na př. v Oceanii. Když orba vyvinula se již v takové míře, že práce jedné části kmene postačila k tomu, aby pro všecky bylo dosti potravy, věnovaly se ostatní části jiným zaměstnáním: vznikli řemeslníci, obchodníci, kněží, bojovníci, panovníci, čili nastalo roztřídění mužů podle povolání, objevila se plavba na lodích, obchod a doprava. Tak i tu vzniklo bohatství, které bylo v rukou mužů, neboť čeho dobyl kupec, řemeslník nebo bojovník, zůstalo jeho soukromým vlastnictvím. Zbohatlému kupci a řemeslníku nebylo již třeba sloužiti, aby si vysloužil ženy, nýbrž odkoupil ji jejímu příbuzenstvu a přivedl ji do svého domu. Podobně jako zbohatlý pěstitel dobytka zavedl kupování ženy, při němž ovšem jako při jiných formách sňatku nechyběly všeliké ceremonie.

Třeba dodati, že v patriarchálním společenství rodinném vládl komunism ženy, mužským členům rodiny byly ženy společny a půjčovány byly také hostům. Zvenčí získávány byly pravidelně ženy tím způsobem, že některý mladší člen se svými druhy z rodinného společenství opatřil si ženu, ale měl ji netoliko pro sebe, nýbrž i pro své druhy a hlavně pro hlavu rodiny, které někdy ji docela odevzdal. V pravěku jistě děl se uvnitř rodinného společenství i pohlavní styk s dívkami v něm narozenými; jak dlouho tyto vnitrosnubní poměry trvaly, není dosud zjištěno. Kde byl nedostatek žen, opatřovány byly ženy společným lupem. —

Zatím co v mateřskoprávních soustavách mohli jsme spatřovati společenskou organisaci sociálně nejvýš harmonickou, vidíme nyní, jak manželství lupem a kupem ruší mateřskoprávní pořádek, tolik přirozený, kladné pudy lidské posilující a pudy rušivé držící na uzdě. Rodina, která v mateřskoprávní organisaci, sociálně vyšší, se rozplývala, vyhraňuje se nyní stále více jako drobné království mužovo, žena stává se vlastnictvím mužovým, právně téměř bezbranným, kolektivní vlastnictví příbuzenské stává se vlastnictvím rodinným, bohatství rozjitřuje mužský individualism, a egoism vypovídá boj solidaritě, boj, který věky byl vystupňován k dnešnímu všeobecnému zápasu třídnímu a není dosud dobojován.

Vedle manželství kupem existovalo ovšem dlouho služební manželství matriarchálního rázu; ono bylo pro bohaté, toto pro chudé. Tak u Karoků v Kalifornii nebylo manželství bez předchozího zaplacení považováno za zákonné. Oblíbil-li si však mladý Indián některou dívku a nechtěl čekati tak dlouho, až si uspoří lasturový peníz, otcem dívky požadovaný, tu bylo mu někdy dovoleno, aby zaplatil jen polovinu a stal se takto „položenatým“. Nepřivedl dívky do své chatrče a neučinil z ní své služebnice, nýbrž bylo mu žíti v její chatrči a sloužiti jí.

Manželství kupem šíří se s rostoucím bohatstvím. A poněvadž muž nerad ztrácí peníz, za který ženu koupil, nezapuzuje ženy již tak snadno, a manželství stává se tím stálejším a pevnějším. Kupní cena za nevěstu platila se v primitivní době přirozeně v naturaliích: šňůrami lastur, pokrývkami, kožemi, koni, hovězím dobytkem, otroky atd., později i v penězích. Cena velice kolísá u různých národů. Obraz, jejž přírodní národové v tomto směru poskytovali nebo dosud poskytují, je velmi pestrý a zaujímavý:

Placeno je za ženu: U Hotentotů: vůl nebo kráva; u Kruů:^[52] tré krav a ovce; u Kafrů podle otcovy hodnosti: šest až třicet kusů hovězího dobytku; u Bongů:^[53] 20 liber železa a 20 oštěpových hrotů (staré ženy jsou lacinější); u Togů: 16 dolarů hotově a 6 dolarů ve zboží; u Gallinů: 40 — 60 marek; v Kameruně dcera náčelníkova a 6000 barsů (nominelně 6000 šilingů), prosta dívka až 2000 barsů, otrokyně až 800 barsů. Zároveň jsou také ženy platidlem. Všecky větší platy dějí se tu v ženách. U Kalmyků, Kirgizů, Tatarů a jiných asijských kočovníků stojí žena často velice mnoho: 90 čtyřletých koní, 90 čtyřletých ovcí a stejný počet čtyřletých velbloudů. U Tunguzů: 20 sobů (vdova mnohem lacinější), u Turkmenů naopak dívka 5 velbloudů, vdova 50 velbloudů. V Číně stojí dívka průměrně 300 taelů (asi 2000 franků), ve staré Indii stála pár volů. Hebrejský prorok Hosea zaplatil za svou ženu 50 sekelů,^[54] polovinu v penězích, polovinu v ječmeni. U Longobardů neměla cena přesahovati desetinu ženichova jmění.

U některých národů byly vdavekschopné dívky voděny na trh a tu veřejně vydražovány nebo prodávány. Takový sňatkový trh v Babyloně líčí Herodot asi takto: „Pokud běží o jejich zvyky, jest nejmoudřejší z nich po mém soudu ten, jejž mají také, jak mi bylo vypravováno, Enetští v Illyrii: V každé obci dělo se ročně toto: dívky, které byly dospělé, bylo všecky sebrati a všecky do jednoho houfu svésti. Kolem stál zástup mužů. Poté rozkázal vyvolávač jedné po druhé povstati a dal ji do dražby. Nejprve nejkrásnější; jakmile byla získána za mnoho peněz, vyvolal jinou, která byla po ní nejkrásnější, ale všecky s podmínkou, že budou prodány. Ti Babyloňané, kteří byli bohatí a zde se chtěli oženiti, předstihovali se, aby dostali nejkrásnější; lid sprostý však, jemuž nešlo o krásu, dostal ošklivé dívky a ještě peníze k tomu. Když pak vyvoláváč prodal všecky hezké dívky, bylo ošklivým povstávati… a tu vyvolal dívku, kdo by si ji vzal a nejméně chtěl, až byla přiřčena tomu, kdo nejméně požadoval. Peníze však pocházely od hezkých dívek, a tak krásky ošklivým pomohly k mužům. Nikdo nesměl vdáti svou dceru za toho, za koho by chtěl… Bylo také lidem z jiných obcí dovoleno přijíti a koupiti.“ Podobně u některých kmenů arabských jsou dospělé dívky v nejlepších svých šatech voděny na trh; ten, kdo je přivedl, chodí před nimi a vyvolává: Kdo chce koupiti tuto pannu? Sňatek uzavírán je pak vždy veřejně formou kupu, i když byl již před tím sjednán, a žádná dívka nesmí býti jiným způsobem provdána.

Primitivní manželství (a jeho vznik) v užším slova smyslu, totiž s vyloučením skupinových svazků snubních a snubních poměrů, založených na řádech matriarchálních, tedy manželství jako důsledek mužovy převahy hospodářské a mocenské a ženina poddanství, možno tedy karakterisovati těmito všeobecnými větami:

1. Primitivní manželství přes to, že pohlavní pud má povahu volnosnubnou a miluje změnu, stává se poměrně trvalým, protože není založeno na pohlavní žádosti rychle vyprchávající, nýbrž na stálé hospodářské potřebě.

2. Ač primitivní člověk nezná pohlavní žárlivosti, vzniká u něho všeobecně žárlivost vlastnická: o „milenku“, kterou má ve své ženě, sdílí se ochotně s jinými nebo ochotně ji půjčuje, ale svou služku, kterou má v ní především, zároveň žárlivě střeží, aby mu za jeho zády nebyla uzmuta.

3. Formou primitivního manželství je fakultativní mnohoženství: muž přeje si míti tolik pracovních sil, kolik stačí uživiti, což ovšem znamená ve většině případů monogamii z nouze.

4. Muž může kdykoli ženu zapuditi jako špatnou služku. Půjčováním žen, volnosnubností při slavnostech, výměnou žen ukojí pudovou touhu po změně, aniž tím ztrácí ženu jako pracovní sílu.

5. Svobodné ženy jsou pohlavně volné, poněvadž nejsou dosud ve služebním poměru.

6. Žena jest získávána výměnou, službou, kupem a lupem, tedy stejně jako kterékoliv zboží.

To vše vysvětluje se úplně jasně tím, že důvodem k primitivnímu manželství nebyla láska, nýbrž pracovní síla ženina a její schopnost mateřská. Žena jest nejen služkou a dělnicí mužovou, nýbrž dodává mu v dětech další cenné kusy vlastnictví, o jejichž výchovu sama se musí postarati: v chlapcích pomocné síly pracovní a příští krevní mstitele, právní ochránce, v děvčatech prodejné předměty.

Patriarchální řády a manželství zatlačily tedy ženu všeobecně k úloze neblaze podřízené, jejíž nedůstojnost byla velkými systémy náboženskými nejen potvrzena, nýbrž v nejednom směru ohavně rozšířena. Příčinu sluší, jak jsme již řekli, hledati v tom, že v rozhodujícím výrobním procesu ztratila žena význam rovnocenný s významem mužovým a postupem doby přestala býti téměř úplně výrobní silou. Uvidíme později další formy ženina poddanství, jeho důsledky i vývojové předpoklady její emancipace.

Posuzujeme-li však postavení ženino relativně, t. j. podle místa a doby, nebudeme poddanství ženy primitivní v dobách života drsného a nerozlišeného viděti ve světle horším toho, jímž jest ozářeno v pozdějších dobách kulturních a osvícených. Kontrast mezi životem primitivního národa a tím, jak v tomto národě žila a byla posuzována i zotročována žena, neshledáme tak velkým, jako na př. kontrast, který všeobecně byl mezi postavením ženy a křesťanskou kulturou jak ve středověku, tak v době naší civilisace. Na druhé straně pak nesmíme podceňovati ani obrannou schopnost žen, která v praktickém životě rodinném a sociálním dovede ulomiti svou taktikou nejeden hrot mužské spupnosti a zvykům i zákonům sobě nepříznivým. Zdá se, že v této pudové sebeobraně vyznala se kudrnatá černoška nebo jiná přírodní žena tak dobře, jako moderní hospodyňka nebo koketa. Vliv ženy u přírodních národů nebyl jistě příliš nepatrný.

Koch-Grünberg zaznamenal některé karakteristické případy ze života Indiánů. Tak na příklad z kmene Siusí: „Vyložil jsem sve zboží na výměnu, a ženy byly uchváceny největším nadšením. Za nedlouho přišel mladý manžel a nabídl mi svou fukačku, pečlivě opatrovanou, pak toulec a hrnek na jed za několik metrů kartounu. Jeho ješitná žena prý mu nedá pokoje.“ Z kmene Tukáno: „Vůbec byl vliv ženy velmi citelný. Chtěl jsem si koupiti na další cestu několik uzených ryb, a tu mi řekl jejich vlastník, o tom ze rozhodne jeho žena, které patří.“ O kmeni Dualla v Kameruně (1885) vypravuje Buchner, že tu postavení ženy přes to, že byla koupena, a přes to, že celá práce polní a domácí na ní spočívá, nelze rozhodně nazvati nízkým, poněvadž černoška nedá se snadno potlačiti na nástroj bez vůle, jsouc vždy ochotna dělati oposici. V polovici šedesátých let všecky ženv Dualla vytáhly z kmene a postavily si venku vlastní vesnici. Žádaly totiž, aby muži jim dovolili větší kus kyčelné zástěry, poněvadž kus dosavadní zdál se jim malý. Ovšem nikoli z důvodů slušnosti, nýbrž že jejich krášlivost toužila po větší ozdobě. Cíle svého úplně dosáhly. A případ nás velmi dobře poučuje, jak ješitnost, nikoli mravnost, byla příčinou většího pokrývání těla. U některých Indiánů jsou ženy nepatrně ceněny a jedná se s nimi jako se zbožím, které silnější může kdykoli sebrati slabšímu, je-li s ním znepřátelen. U jiných však jest se ženou jednáno dobrosrdečně; muži konají všecky těžší práce i jsou hrdi na to, může-li se žena věnovati toliko své parádě. — Ve staré zprávě Johanna v. Lery z r. 1559 zaznamenáno je z jihoamerického kmene Tupinamba, že ženám přísluší přijímati hosty. Přijde-li host, jest usazen na bavlněnou rohož, zatím co ženy posadí se kolem něho na bobek, skryjí obličej v rukou, a oplakávají jeho příchod na znamení radosti. Načež jej vítají: Tolik námahy jsi podstoupil, abys k nám přišel, jsi dobrý, statečný muž atd. Což rovněž nesvědčí o příliš podřízené úloze ženině.

Moralisté považují často za znamení poddanství ženina mnohoženství. Již v první kapitole jsme ukázali, jak ženy samy mnohoženství nejvíce si cení jak z důvodů hospodářských, tak z důvodu společenských, aspoň tam, kde je oficielně zavedeno mravy. V tomto směru je mnohoženství u přírodních národů jistě úplně vyváženo mnohomužstvím, jinde druhdy se vyskytujícím. Jak jsme však podotkli: drsný život přírodních národů nebyl a není přívětivý k ženě, a ovšem tím méně, že žena jest v manželství všeobecně považována za vlastnictví mužovo a pracovní sílu. U Australců je na př. postavení ženino velmi špatné, a je tu s ní jednáno s přímou brutálností. Z poměru vzájemné závislosti, v němž žena následkem dělby práce podle pohlaví stává se poddanou mužovou a zároveň hospodářskou nutností pro muže, vzniká také první antagonism mezi mužem a ženou, který v primitivním manželství samozřejmě řešen jest prostě právem silnějšího, ale ovšem je i dobrou půdou pro lesť, které užívají pak obě strany. O zmíněných Tukáno máme také tuto zprávu Koch-Grünbergovu: „Slavnosti mužského svazu konají se vždy v době, kdy zrají lesní plody, a jsou zasvěceny démonům plodnosti. Tance jsou kouzelným prostředkem magického vlivu na tyto démony, do nástrojů vtělené, aby byli příznivě naladěni. Proto zasvěcení podrobují se různému trýznění a tu a tam i těžkému mrskání… Ženám není dovoleno spatřiti ony nástroje, ba ani věděti, že existují. Nesmějí přijíti na kloub tajemství. Mají býti držány ve víře, že skuteční démonové zjevují se mužům a vydávají příšerné zvuky. Kdyby tajemství bylo odhaleno, zanikl by přirozeně tajemný vliv, jejž muži pomocí těchto ceremonií mají na ženy a autorita mužů u žen byla by vůbec otřesena. Proto je účastníkům přísně zakázáno, prozraditi o tom cokoli ženám. Při tom hraje tu ještě úlohu strach před pomstou démonů, v jejichž moc i muži věří. V Pinókoaliro nakreslil jsem si do svého deníku náčrtek tanečníků a nástrojů juruparý. Učinil jsem těmi obrázky veliký dojem na muže. Hlasitě projevovali svou radost, když jsem jim je tajně ukazoval, ale vždycky mě prosili naléhavě, abych jich neukazoval ženám. Báli se o ně i o sebe… I mně říkali Indiáni vždy o těchto nástrojích: Jsou to démoni (juruparý) různých jmen a různých hlasů. Na Umarí-Igarapé dávali mnozí Indiáni zřetejně najevo nelibost, že my běloši vůbec jsme při slavnostech a Tušan José zakázal mi dokonce tance fotografovati. Přes veškerou tuto opatrnost měl jsem častěji dojem, že ženy, hlavně starší, znaly nebo aspoň tušily souvislost; snad spatřily náhodou nástroje nebo podařilo se jim ženskou lstí a výmluvností vylákati tajemství na manželích ve chvíli slabosti. Ale i ony ze strachu před pomstou démonů snaží se nástrojů nespatřiti nebo tajemství před jinými ženami zachovati. V dřívějších dobách byla profanace mysteria ženami trestána okamžitou smrtí. Co se nyní děje s takovou hříšnicí, nemohl jsem přesně zjistiti. Řekli mi: Démon ji usmrtí. Snad je to však jed, který pomalu zabíjí a jejž Indiáni jistě znají.“ Násilí páchané z egoismu opírá se vždy o nějakou lest — tajemství, vznešenou ideu — v kterou znásilněný musí věřiti slepě a které násilník buď vůbec nevěří nebo jen velmi opatrně.

Neudiví v naší době, slyšíme-li, že australská žena je často bita a všeobecný mrav to zde schvaluje. Dnes toho neschvaluje, a přece se věc děje v horních i spodních vrstvách moderní společnosti. Ba, známo je, že ženy určitého druhu nikoli nejhorší, ale v životě erotickém velmi pasivní, považují za projev lásky, vztáhne-li muž na ně ruku. Horší je s našeho hlediska ovšem, dovídáme-li se, že v Oceanii byly ženy vykrmovány k snědění.

„Vybírají k tomu rádi ženy, které mají málo nebo nemají vůbec ochránců, s jejichž strany hrozila by krevní msta. Hlavně mají spadeno na vdovy, které s pohlavního hlediska jsou považovány za pospolité vlastnictví všech mužů ve vesnici. V našem případě, velmi přesně zjištěném, běželo o ženu z kmene Buka, která byla provdána za muže z kmene Nissan. Muž zemřel před 10 měsíci. Žena zůstala s počátku u náčelníka vesnice svého muže. Asi po třech měsících vzal ji k sobě náčelník Salin z Malés. Byla u něho 5 měsíců, vedla mu domácnost a udržovala s ním pravidelný pohlavní styk. Protože Salin byl povinen dodati lidské maso náčelníku Somsonovi z Bangalu u Siaru, bylo již tři měsíce před porážkou ženy Karas ujednáno, že ji Salin bude pro porážku vykrmovati. Tu Somson, který měl maso dostati, najal si k tomu řezníka v osobě náčelníka Magana z Torobabau. Zaplatil mu za to jedním vepřem, 2 svazky šípů (po 16 kusech), 5 náramky a nožem. V umluvený den přišel tedy Somsom se svými lidmi a Magan se svými na Salinovo návsí. Tu Salin zdráhal se nejprvé Karas vydati. Dovedla patrně při souloži drážditi choutky starého Salina, a vedle toho čekal Salin od ní dítě za 3 až 4 měsíce. Žádal tudíž, aby Somsom měl ještě strpení. Ale starý lidožrout nechtěl o tom ani slyšeti a chtěl svou oběť. Salin nemohl převaze čeliti i vydal tedy nakonec Karas přece a pomáhal při porážce tím, že ji držel. Předem byla jako vepř spoutána na rukou i nohou a z chýše Salinovy vynesena. První řez provedl Mogan přes prsa k dutině břišní, pak Sinai z lidí Somsomovýoh prořízl ji hrdlo nožem, jiný, Nataweng, vstřelil ji šíp do boku a teprve učinil konec jejímu životu. To stalo se odpoledne. Zatáhli nyní mrtvolu k pobřeží, naložili ji do člunu a veslovali k vesnici Somsomově. Tu byla za měsíčního svitu snesena do domu náčelníkova, a celá rodina spala tu noc v téže místnosti. Příštího rána dopravili mrtvolu na jedno obvyklé ohniště z koralového vápna a opékali ji tu jako se vepři opékají. Teprve pak dali se do dělení mrtvoly, kilne, rozdílení masa. Náčelník Somsom podržel pro sebe pravý kyčel, svým lidem dal hlavu; soudruh z obce Welkerup dostal levou holeň s nohou; Piritan levou páž, dospělý syn Djomi koupil si za náramek od svého otce Somsoma pravou holeň s nohou. Bartele s Pipissu dostal levý kyčel a embryo, Kulu z Pipissu levé stehno, Hebi z Kulo pravé stehno, Monogalu z Termaga pravou páž, Nedsin z Walo prsy; Tewel z Termatuanu koupil si za dva svazky šípů břicho, Nassiad z Taburussi dostal záda a Tokalian ze Siaru pohlavní část. - Prsy a kyčle platily za pochoutku. Ostatně i muži byli pojídáni, ale jen poražení nepřátelé. Za každého muže muž, za každou ženu žena jsou dodáváni, jako dar za dar ke snědení; tak byla Karas Salinovým darem Somsomovi za ženu Li, a Somsom krmil již ženu, kterou chtěl dáti Salinovi.“

Tu zakročila trestní expedice německá. Tento hrůzný mrav posilován je i pověrou, ze po snědeném muži jsou děděny jeho duševní a bojovné schopnosti a po snědené ženě její pohlavní sila.

Nejzřetelněji jeví se zotročení ženy u Samojedů. Tu představuje žena bytost nečistou; hledí, aby se ani jejího vlastnictví nedotkli. „Vůbec jsou na tom ubohé ženské u Samojedů ještě nešťastněji a hůře než u Osťáků. Za ustavičného putování tohoto lidu tam a sem jest ženám vedle vší domácí práce, která jim patří, samotným stavěti a strhovati chyše, nakládati a skládati saně a při tom všem býti svým mužům otrocky k službám; muži, nehledíc k několika milostným večerům, považují je sotva za hodny pohledu nebo dobrého slova, a to, čeho si přejí, jest ženám viděti jim na očích. To však není ještě všecko. Samojedi považují své ženy dokonce za tvory nečisté. Když jim žena postavila chyši, nesmí do ní dříve vejíti, dokud nejprve sebe, pak všecko, na čem seděla, saní nevyjímajíc, a konečně každou věc, kterou do chýše zanesla, neočistila nad malým ohněm kouřem ze sobí srsti. Chce-li odvázati děti, přivázané vpředu na saních, nesmí toho činiti shora, nýbrž musí se o to pokoušeti vlezši pod oje saní, k nimž zapraženi jsou sobi. Podobně nesmí na cestě žádná žena projíti řadou sobích saní za sebou jedoucích, nýbrž jest jí buď celý průvod oběhnouti nebo pod ojemi saní prolézti. V chýši dokonce naproti vchodu jest umístěna hůl, kterou nesmí žena nikdy překročiti, nýbrž, chce-li za nějakou prací přejíti se strany na stranu, musí jíti podle vchodu mimo oheň. Neboť Samojedi věří pevně, že obejde-li žena celou chyši, ještě téže noci vlk zadáví některého soba. A tuto pověru přijali také Osťákové, kteří chovají soby. Pro jinou pověru nesmí také žena nebo dospělá dívka požívati něco ze soba. Nesmějí také jísti společně s muži, nýbrž dostanou zbytky.“

Takové jsou extrémy zotročení ženina v primitivním manželství.