Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 1


E-mail (povinné):

Stiahnite si Dějiny lásky 1 ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 1

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Eva Kovárová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 23 čitateľov

Kapitola čtvrtá. Důsledky dělby práce v domácím životě primitivním

Normální důsledky. — Život v Loangu. — Vynálezy mužovy a vynálezy ženiny. — Funkce mužovy a funkce ženiny. — Žena a opojné nápoje. — Zvláštnosti v dělbě práce. — Krajní rozlišení pohlaví na ostrovech Admirality.[55][56] — Odpočinek mužů. — Ženy kojící zvířata. — „Lvice“.

Popatřme nyní ještě, jak se jeví důsledky dělby práce mezi pohlaví v domácím živote přírodních národů. Z důvodů zcela fysiologickýcb opatřoval muž především potravu živočišnou a žena především potravu rostlinnou, muž táhnul mimo domov za lovem, bojem a výbojem, žena se snažila trvale se usaditi. Obě pohlaví přispěla při tom stejnou měrou kultuře. Teprve tam, kde z méně příznivých podmínek životních a z fysické převahy mužovy vyrostla mužova nadvláda a jeho rodina, kde v pozdějším vývoji, vznikla pak rodina patriarchální a zotročení člověka člověkem, přirozené poměry byly zvráceny násilím vlastnícího muže a žena byla porobena někdy až na úroveň soumara. Nelze se ovšem domnívati, že normální život přírodních národů je povšechně tak krutý k ženě, jak by se zdálo podle četných zpráv z poměrů výjimečných a podle výjimečných případů, které upoutaly často pozornost cestovatelů a badatelů na úkor života všedního, neméně poučného. Není príčiny, abychom nedůvěřovali hodnověrnosti a úsudku na př. Pechuël-Löscha,[57] který popisuje domorodý život v Loangu (Záp. Afrika) asi takto: Dělba práce mezi pohlaví je uspokojivě provedena. Svobodný muž nebo svobodně pracující muž — totiž poddaný, který se s pánem svým dohodl o náhradě — loví, rybaří, obchoduje na pobřeží, vodí obchodní karavany do vnitra, dělá lékaře a čaroděje, slouží Evropanům jako sluha, správce, řemeslník, myč, člunař… Nejeden hrnčíří, kove, slejvá, tepe kov, vyřezává, vaří sůl, tká, plete, spíše ze záliby než z přesvědčení, že je to práce pro svobodného muže. Jen řezba a kovotepectví jako umění je v úctě. Paní domu vládne u svého ohniště, jehož oheň hoří výhradně pro ní, ač téměř vždy venku. Služebnictvo opatřuje si své věci jinde, stejně jako pán domu, zachce-li se mu pečeně. Peče si nebo dá si služebníky upéci ovoce nebo maso na ohni nebo v popeli, jako v divočině, nechce-li mu to jeho žena učiniti k vůli. Její povinností a jejím právem jest připravovati pro něj pokrmy v nádobí, na něm jest, aby opatřoval zvěř, ryby, koření, ovoce, palmovou šťávu a jiné věci z obchodu. Žena opatřuje zeleninu a jiné příkrmy ze svého sadu nebo také výměnou a někdy sbírá škeble. Co sklidí ze své půdy nad vyživovací potřebu pro svého manžela, co vytěží ze svého chovu zvířat, jest jejím vlastnictvím. Manžel nesmí vzíti jediné hlízy z jejího koše, jediného vejce z jejího kurníku, neuzavře-li manželské smlouvy, která zaručuje také společné vlastnictví statků… Žena nepracuje více než muž, často méně než muž. Jídlo je slabůstkou manželů i v Africe. Tím, že žena vaří, drží muže na provázku, a nejeden muž, zlobí-li ženu, naříká si pak právem, že žena se oň špatně stará. Zámožná žena zaměstnává se právě tak jako u nás podle své chuti. Na práci má služebnictvo, a také ono má méně práce než u nás. Kde je v domácnosti více manželek, střídají se při vaření. I u malých lidí, kde panuje jednomanželství, má žena mnohem méně práce než na př. naše žena selská. Ani otrokyně nejsou přetíženy… A spisovatel dodává: „Všecky ženy při svém měnlivém, málo namáhavém a zdravém zaměstnání jsou na tom rozhodně mnohem lépe než nesčetné dívky, ženy a matky u civilisovaných národů, které v trýznivé činnosti ustavičně a v bídě tráví svůj život a mezi nimiž u malých lidí najdeme pravé soumary, jako nikde mezi divochy.“

Na druhé straně nesmíme podceňovati důsledků ženina zotročení, jak jsme je poznali u četných národů přírodních. Neběží o to, abychom posuzovali primitivní poměry optimisticky nebo pesimisticky, nýbrž, abychom byli poučeni fakty pro přítomnst i budoucnost svou, pro přítomnost i budoucnost dnešního člověka civilisovaného. Nedáváme si otázku, bylo-li nebo je-li povšechné zotročení ženy horší nebo lepší u národů přírodních než u národů našich, nýbrž ptali jsme se, kdy a čím byla žena zotročena jako první vlastnictví mužovo, kdy a jak vzniklo na tomto zotročení ženině oteckoprávní manželství jako zdroj zotročení člověka člověkem a zdroj násilí, které dosud panuje nad námi. Na tyto otázky pokoušíme se především odpověděti těmito dějinami.

Vraťme se však k předmětu této kapitoly. Jestliže na Šingu v střední Brasilii pekou muži na rošti ryby a zvěřinu, kdežto ženy vaří nápoje, ovoce a praží palmové ořechy, zda neznamená to, že obě pohlaví zůstala při svém prastarém oboru? Jak už víme, byla nejstarší vyživovací činnost ženina činností sběratelskou. U australských černochů opatřují ženy především denní potřebu potravin a konají za tím účelem často dlouhé výlety. Vedle ostatní hrubé práce odchází žena s košíkem a holí sbírat ovoce, vyhrabávat kořeny a larvy ze stromů vysekávat. Ovoce má částečně na poli, částečně šplhá pro ně na stromy. Hůl je tu jediné ženino nářadí, nepostrádatelné na výpravách; je 1 a 1/2 až 2 metry dlouhá, z tvrdého, pevného dřeva a na konci zahrocená. Vdaná žena béře ji s sebou i ke slavnostem a tanci na znamení své domácí funkce. Na svých výpravách nosí s sebou na plecích často i své dítě po celé dny, odkládajíc je jen tehdy, když jest jí kopati nebo šplhati. Když se vrátí domů, má pravidelně plno práce, aby připravila sesbírané a vymočila jedovaté plodiny. Kde jsou bobule a ryby, sbírá a chystá žena také tyto. Ryby chytá žena do ručních sítí, kdežto muž je chytá do vrší a na udice. To v hospodářství přivlastňovacím.

V hospodářství výrobním, jak jsme již viděli, je pravidelně orba věcí ženy a chov dobytka věcí muže. Poměrná usedlost, spojená se životem rybářským, stala se trvalou, když ženy naučily se sázeti, vyráběti hrnce a připravovati mouku. Počaly pěstiti užitečné rostliny z okolí, každý kmen učinil při tom své zkušenosti, a ženy, které v míru i válce dostaly se k jiným kmenům z různých důvodů, o nichž jsme již hovořili, šířily znalost orby. Tu hůl byla nahražena motykou, a muž lovem dostal se k chovu dobytka, obdržel od něho hnůj, a tak vzniklo zemědělství. Žena stala se také bezděčně zakladatelkou domácího společenství (které jí později přišlo tak draho), když naučila se vařiti, zahrabávajíc maso s horkými kameny do země, aby měla lepší pečeni, nebo vrhajíc horké kameny do velké skořápky s vodou, aby ji uvedla do varu. Muž nemusil si připravovati již svou pečeni venku na ohni, nýbrž se svým úlovkem vracel se do chyše ženiny, kde obdržel složitější stravu, a zanedbával pak mužský dům.

Kuchyňský pokrok, vedoucí k hrnčířství, učinila žena tím, že nápodobila z hlíny skořápky, ve kterých dotud uschovávala vodu, a nabyla tak možnosti postaviti nádobu přímo na oheň. V Africe, v Melanesii, v Americe atd. je hrnčířství dosud v rukou ženy. Počne-li se jím zabývati muž, zhotovuje především (v Africe i Americe) - dýmky. Také košikářství je vynálezem ženy, která při své sběratelské činosti počala splétati sítiny a ohebné větve v primitivní nůše, aby snadněji mohla odnášeti sesbírané dary země. Z toho pak došla k pletení rohoží a sítí na ryby. Zdobiti počal muž své zbraně vruby a dospěl k řezbářství, kdežto žena přišla na ornamentální motivy při pletení a přenášela je pak i na nádoby. Cesta k umění vedla pak nápodobením totemových živočichů a rostlin, vyobrazováním symbolů a kouzel.

Muž ovládl oheň, ale žena stala ošetřovatelkouohně a zbudovala první krb, ohnisko domácího společenství. Nosila a nosí dosud vodu a dříví, naučila se rozemílati zrní i jiné plodiny a kořeny. Také hmoždíř je jejím vynálezem. Jednotvárné čerpání vody a mletí oslazovala si rytmickým zpěvem; u mnoha národů přírodních setkáváme se s písněmi čerpacími a mlecími. Tyto jednotvárné práce připadly pomalu mladým dívkám. A jako muž objevil tabák, stala se žena objevitelkou opojných nápojů, když zbytky kukuřice nebo mouky v hmoždíři přišly do styku s vodou a počaly kvasiti. Téměř všude byla však žena jen nepatrnou konsumentkou těchto nápojů, jsouc patrně odvracena od nich svým věčným šukáním a pobíháním.

Indiánky v různých částech Ameriky připravují kasine, čiču a kaširí. Ženy v Polynesii kawu: děvčata sedí kolem nádoby, žvýkají kořeny rostliny Piper methysticum, vyplivují rozžvýkané do nádoby a nálevu dají pak kysati. V Africe vaří ženy jakési pivo, v severních končinách země upravují odvar z muchomorek, velmi škodlivý. Kaširí (hnědý, kysele palčivý nápoj), velmi oblíbený po celém Rio Negro a jeho přítocích i v mnoha jiných končinách tropické Jižní Ameriky, připravují Indiánky Siusí v Cururúcnára takto: Silně opálené placky mandiokové jsou rozdrobeny, hozeny do dřevěného džberu a navlhčeny čerstvou vodou. Aby kvašení bylo urychleno, přidávány jsou placky, rozžvýkané ženami, někde i muži. Listy jistého stromu, někdy také šťáva cukrové třtiny, poskytují opojnou přísadu. Celek je ženami pečlivě prohněten. Džber je pak hustě pokryt čerstvými listy banánovými nebo rohožemi a postaven k ohništi, na němž je oheň udržován po celou noc. Druhého dne může býti kaše požívána jako nasládlé, nevinné payaurú. Pravým kaširí stane se teprve po dvoudenním kvašení, a je v něm dosti alkoholu k řádné opičce. Hnědou kašovitou hmotu protlačí pak žena velkým pleteným sítem, položeným na trojhranný dřevěný podstavec. Kaše, stále ještě hustá, stéká do hrnce pod podstavcem, z kterého jest pak podávána. Někdy je čerstvá kaše po celé týdny uschovávána ve džberu, ve větším hrnci nebo také jen v banánových listech, a pak při různých příležitostech rozřeďována vodou a požívána. Pevně uzavřené hrnce bývají často „zadrátovány“ úponkovitými rostlinami, aby kvašením se neroztrhly. Kašírí připravuje sa také z cará(dioscorea),[58] sladkých banánů, kukuřice a různých plodů palmových.

Obchod je pravidelně povoláním mužovým, vyžaduje-li cest; žena obchoduje na tržišti. Ve staré Nicaragui byl dokonce trh ženským monopolem; muži nesměli na tržiště pod trestem bití. Žena provozuje často i němý obchod. Jedna strana totiž položí své zboží na určité místo a odejde. Pak přijde druhá strana, vezme připravené věci a položí za ně výměnou svoje zboží. Není-li první strana spokojena, nedotkne se ho, nýbrž znova odejde a očekává přídavek. V Africe obchodují ženy hlavně vařenými pokrmy a zbožím hrnčířským. Kde vaří pivo, tam zřizují také jakési šenkovny a stávají se tak zakladatelkami hostinské živnosti.

U mnoha přírodních národů dnes staví ženy příbytky skoro samy; tak u Australců a Eskymáků. V Groňsku je ženám stavěti nebo opravovati domek v září, protože v době letních dešťů je střecha často prolomena. Stěhují se do tohoto obydlí po Michalu, a na jaře po roztání sněhu je opět opouštějí, uchylujíce se do stanů, v jejichž rozích má žena své domácí nářadí; před ním visí pokrývka z bílé kůže, pošitá různými figurkami a na ní opět zavěsila žena svá zrcadélka, stužky a podušky na jehly. — V kraalech Masajů, které tvoří chýše 1 a 1/2 až 2 metry vysoké s průměrem asi 3 až 3 a 1/2 metru, je hojně obyvatelstva, až 1000 osob. Nutno-li změniti pastviště a přestěhovati se, jsou složené kostry chýší naloženy na ženy, kterým vedle toho jest nésti také ostatní vlastnictví, nádoby na mléko, rohože, hrnce a vydělané kůže volské. Na novém bydlišti jest ženám znova postaviti příbytky.

Přísluší-li muži pravidelně vydělávání koží, vyrábí žena opět korovou látku, kterou bezpochyby také vynašla. Surovinu opatřuje muž. Nejoblíbenější je kůra různých fíkovníků. V širokých pruzích, ohebná a velmi souvislá, jest stahována se stromů. Pak jest celá plocha těchto pruhů tepána dřevěným nástrojem, jehož jedna plochá strana je jako pilník prosekána hlubokými, křižujícími se liniemi; tím jsou porušena tvrdší vlákna kůry a kůra je proměněna v látku velmi povolnou, ale nikterak pevnou. A poněvadž je kůra také plna trhlin a děr, je napravována pruhy na příč přišitými. Ženy polyneské ji máčejí při tom hojně a nakonec ji natřou jistým roztokem, takže je nepromokavá. Barví ji také a zdobí malbami. Tu a tam ovšem ženy vydělávají i kůže. Tak ženy eskymácké, kterým jest zvířecí kůže, změklé napřed v moči, úplně prožvýkati, čímž obrousí si po letech úplně zuby.

Podivně utvářela se dělba práce mezi pohlaví při tkaní a pletení. Na Šalamounských ostrovech zhotovují ženy rybářské koše, muži však provazy a sítě; v Austrálii pletou košíky muži a na Samoa zhotovují ženy rohože a dospěly tu k neobyčejné technice, kdežto muži kroutí toliko provazy. U Kafrů pletou muži věci jemnější, ženy věci hrubé. Zvláštnosti v dělbě práce jsou vůbec hojné.

U Botokudů musí žena muže naprosto poslouchati a jizvy na jejím těle dokazují, jak násilně bývá tato poslušnost vymáhána. Dělá všecko, co nesouvisí s lovem. Staví chýše, sbírá ovoce, které nosí jako u mnoha národů, na hlavě, a na cestách dělá soumara. Při tom má po případě stále na zádech své malé děti. Na Aleutech je ženám a dívkám v létě ryby otvírati, čistiti a sušiti, bobule a kořeny na zimu sbírati, kůže na čluny sešívati; dřevěnou kostru člunů zhotovují muži, kteří také připravují a přikrajují kůže tulenní, kdežto ženy kroutí nitě z velrybích a sobích šlach. Pak zhotovují obleky, boty a střevíce, kličky pro házenou a šňůry na udice. V šití jsou zvláště obratné…

V zimních nocích pletou jemné rohože a košíčky ze slámy, které pestře zbarvují. Používají k tomu moče, již vůbec dovedou v různých směsích prospěšně upotřebiti, na př. i jako náhražky mýdla. (V. Langsdorf z 1807.) — U Mongolů jest ženám dojiti, sbírati smetanu, máslo, kosti, jakož i dělati všecky ostatní domácí práce, kdežto muži obyčejně nedělají nic jiného, nežli že jezdí po celý den od jurty[59] k jurtě, pijí čaj nebo kumys[60] a žvatlají se sousedy. — U domorodců Ohnivé Země jsou ženy používány zvláštním způsobem ve člunech. V první části člunu složeno je náčiní rybářské, v druhé části sedí ženy a vládnou prvním veslem, ve čtvrté části shromažďuje se vnikající voda a jest opět vylévána, v páté části sedí muži, v šesté ženy se zadním veslem, a na konci jest ještě místo pro ostatní nářadí.

Na ostrovech Admirality žijí muži pro sebe a ženy také. Při tanci, slavnostech, pohřebních obřadech nikdy nejsou pomíšeni; vždy každé pohlaví tvoří jednu skupinu. Určité druhy činnosti patří mužům, jiné ženám; rovněž určité druhy nástrojů a nářadí. A tak i vlastnictví hmotných statků je rozděleno. Muž má dům, prasata, kokosovníky, betelové palmy, zbraně, sítě, košíky, vaky atd. Žena má obyčejně hrnce, popruhy, jiný druh vaků, malé sítě, jisté koše, mísy a stojany na pokrmy, jehly z netopýřích kostí, ba dokonce zvláštní ženské peníze ze zvláštních šedomodrých plodů, podobajících se perlám. Muž nemá práva na vlastnictví ženino; má jen nárok na její pracovní sílu a za to jí poskytuje svou ochranu. Manželé po sobě nedědí.

U přírodních národů většinou odpočívá muž více než žena. Viděli jsme to již několikráte. Když n. př. u guyanských Indiánů končí den, a ženy snesly dosti dříví na noc, lehnou si muži na svá visutá lože, a počne všeobecný rozhovor. Hluboko do noci vypravují si muži nekonečné historky, které někdy znějí jako jednotvárné bzučení, jindy předváděny jsou s velkým pathosem a hrou posuňků. Hoši a mladíci přispívají ke hluku, potloukajíce se kolem příbytků a foukajíce na rohy a flétny. V indiánském sídlišti jest málo nočního klidu. Lidé tu spí bez nesnází, krátce jako psi, zato však tím častěji, ať je den nebo noc, a zcela podle chuti. Mužům, kteří tu a tam spali ve dne, netřeba nočního klidu, a o ženy se nikdo nestará.

Ale ke všemu jest ženě starati se také o tělo manželovo, a to není opravdu maličkost, máme-li na mysli četný hmyz, kterým oplývají horké kraje a s nimi i lidská těla. Často zříme tu, kterak muž sedí na zemi, opíraje se o kolena ženy, která velkým hřebenem vyčesává mu hlavu.

A ještě jeden úkol mívá žena u přírodních národů: krmí domácí zvířata, a to i vlastním mlékem. U Austrálců, Polynesanů, u mnoha severoamerických kmenů indiánských a u některých národů asijských je to obyčejem, na mnoha ostrovech v Tichém oceáně dokonce velmi obecným. Na Spoločeských ostrovech byly pozorovány domorodky, kojící štěňata, hlavně ztratily-li vlastního kojence. Na Havaji kojívaly ženy vedle svých dětí psi i vepříky. Maorské[61] ženy na Novém Zélandě braly k prsům selátka jednak z lásky k těmto domácím zvířatům, jednak nebylo-li děcka, které by živily. V Novém Mecklenburku bylo hojně zříti ženy, jimž protahovalo se pohodlně v náručí malé, útlé, dlouhonohé, dlouhoocasé, štětinaté, černé prasátko, asi šestinedělní, a chňapalo s netrpělivým chrochtáním po prsu. Podobně na Nové Quinei. Ve Viktorii nebylo prý domorodé ženy, která by neměla 5 až 6 skvrnitých, špinavých, hubených a prašivých psů, jejichž mláďata dělí se s jejími dětmi o její mléko. Aravacké ženy v Jižní Americe kojí nejen vepříky, nýbrž i mladé chycené opice, aby si mléko hodně dlouho udržely. Rovněž makuské Indiánky v Britské Guyaně udržují si mléko do vysokého věku dlouhým kojením, takže babička přejímá, když rodina se množí, povinnost matčinu ke svým vnoučatům. A nejednou spatříš u jednoho prsu zdejší ženy dítě a u druhého nějaké mládě opičí, srnčí atd., neboť pyšní se rády vlastnictvím mnoha krotkých ssavců. Schellong vypravuje, že jeho chrtí fena vrhla mu jedenáct mladých, a poněvadž nevěděl, co s nimi počíti, donesl jich šest domorodcům sousední vesnice papuanské k snědku. Odmítli však rozhodně je snísti, neboť by to bylo mrhání věcmi, a prohlásili, že bude rozumnější, dají-li je kojiti svým ženám a tak se pokusí je udržeti na živu. Kamčadalové přinášejí ženám ke kojení medvíďata, rovněž prý Ajnové[62] v Japonsku. Kojení zvířat ženami děje se především z důvodů hospodářských; jednají zkrátka jako dobré hospodyňky, jež hledí zachránit cenný statek. Láska ke zvířatům jest asi druhým důvodem. Někteří badatelé se domnívají, že v jistých případech běží také o pověru, podle které může míti žena pohlavní styk bez následků, dokud vyživuje svými prsy. Anebo hledí prý si tím některé ženy opatřiti smyslný požitek, jejž většině žen kojení skutečně poskytuje. O tom však později.

Hotentotský jinoch vyzývá a opěvá svou vyvolenou takto:

Lvice moje, bojíš se snad, že ti učaruji? Dojíš krávu masitou rukou, kousni mě! Nalej mi (mléka), lvice moje, dcero velkého muže!

Co zbude však z této lvice po letech domácího života! Co všecko bude konati jejím masitým rukám, co bude snésti jejím bedrům, než zmizí do hrobu, na který jí položí hřebínky, korálky, flétnu a ovoce pro potřebu „duše“, která ani po smrti neodpočívá?



[55] Admiralitní ostrovy — úrodná nejzápadnější skupina asi 40 ostrovů souostroví (archipelu) novobritského sev.-vých. od Nové Quinei, obklíčená korálovými útesy. Melanesské obyvatelstvo, hlavně hrnčíři a dřevorubci, žvýká betel.

[56] betel — (malajsky sin-pinang, indicky pan-supári) jest zvláštní smíšenina ke žvýkání, oblíbená zejména u Malajců, Indů a Mongolů. Je složen z listů pepře betelového, ořechů palmy areky a vápna. Někde přidávají i tabák, muškát, kafr a j. Jeho žvýkání stalo se národním obyčejem. Mírně požíván podporuje prý trávení a zapuzuje horečku. Kazí zuby.

[57] Pechuel-Loesche, Eduard — něm. cestovatel a geograf (nar. 1840). Zúčastnil se výpravy na loanžské pobřeží a popsal ji, byl také v Kongu a jihozáp. Americe.

[58] dioscorea — hliznatá rostlina existující asi v 150 botanických druzích. V hornatých krajinách zámořských nahrazují některé hlízy, na př. bataty (diocorea batatas), naše brambory.

[59] jurta — stan nebo chyžka u některých kočovných národů asijských, na př.: Kirgizů, Tatarů, Mongolů atd.

[60] kumys — nápoj připravení kvašením mléka kobylího

[61] Maorové — velmi nadaní domorodci ze souostroví novozélandského v Australii, kolem jezera Taupo nejméně porušení. Prosluli složitým tataováním a uměleckými řezbami, jakož i jinými projevy svého nadání. Hynou nešvary přejatými od Evropanů.

[62] Ajnové — nevelký zbytek původních plemen okeanských na ostrovech Jesu, Sachalinu a Kurilách, fetišistického[62] náboženství, velmi zajímavý pro antropology a národopisce

[6262] fetiš — předmět, ve kterém po názoru lidovém sídlí nebo může sídliti duch, ač není k němu nerozlučně upoután. Fetišism znamená pak čtění fetišů, jež jest buď jediným náboženstvím (u černochů západoafrických, některých kmenů australských, u starých Egypťanů) nebo zbytkem předchozího vývoje u národů pokročilých. — Ve vědě sexuelní značí fetišism erotickou zálibu v určitých tělesných částech nebo předmětech milovaného pohlaví, která se často chorobně projevuje. Na př. záliba v ženských copech, ženských botkách atd., a bývá spojena i s jinými erotickými nenormálnostmi, na př. se sadismem a masochismem.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.