ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Menstruace. — Nebezpečnost menstruační krve. — Menstruační pohádka z Nové Quinei. — Ceremonie spojené s pohlavní dospělostí. — První tataování. — Greegree-busch v Liberii. — Rozšiřování vaginy.^[64] — Mrskání žen. — Deflorace. — Obřízka. — Čemu se učí dívky v „kouzelném háji“. — Oplodňovací ceremonie. — Periody pohlavního života ženina. — Obřady svatební. — Námluvy. — Noci cudnosti. — Plodnost a neplodnost. — Úmyslná neplodnost. — Obyčeje v těhotenství. — Obyčeje při porodu. — Císařský řez v Kabuře. — Šestinedělí. — Couvade. — Kojení. — Význam ženských prsů. — Potrat nedobrovolný a potrat umělý. — Eskymácké vyhnání plodu. — Zabíjení nevítaných dětí. — Osud ženy u přírodních národů. — Rozvodová ceremonie. — Osud vdov. — Osud stařen.

Pohlavní zralost projevuje se u ženy první menstruací. Přírodní národové považovali toto krvácení původně za onemocnění. Tu a tam udrželo se až do novější doby, na příklad u většiny kmenů indiánských, léčení menstruace osamocením ženy, vykuřováním, dietou a obvyklými prostředky proti neznámému nepříteli. Odstranili pečlivě chloupky s hrmy a přiložili obvaz nebo uluri. Vedle toho stala se však první menstruace později u všech přírodních národů naprostým znamením puberty. Objevuje se u divošek nejdříve v 8 letech (u Australek mezi 8 — 12 lety), nejpozději v 16 letech (na př. u žen somálských), průměrně ve 12. — 13. roce. Trvá nejméně 2 dny (u Indiánek Jaukton Sioux 2 — 5 dní), nejvýš 8 dní (u Indiánek čilských a kalifornských 3 — 8 dní), průměrně jako u nás 4 dni. Pohlavní styk u přírodních národů počíná velmi brzy, obyčejně již před první menstruací, čímž podporuje se časnější zralost, která opět urychluje příchod měsíčků. Jak jsme již dříve podotkli, je pravděpodobno, že původně platila i pro člověka doba říjení (dvakrát do roka) a že tudíž i menstruace ženina objevovala se jen dvakrát v roce.

Nenadejde-li menstruace nebo je-li krvácení příliš silné, jest prováděno léčení, především magického druhu, v duchu celé mediciny přírodních národů. Suahelská^[65] žena nosí ustavičně v ruce nebo na zádech dřevěnou loutku, dokud se krvácení neobjeví. Všeobecně platí žena v této době za nečistou, a krev za jedovatou nebo aspoň velmi škodlivou.

Starý Plinius^[66] básní: „Ale nenajdeme snadno něčeho, co by mělo obdivuhodnější účinky než krvavý výtok žen. Příjdou-li v tomto stavu do blízkosti moštu, zkysne, polní plodiny dotekem jejich stanou se neplodnými, proutí odumře, klíčky v zahradách uschnou, a ovoce stromů, pod nimiž seděly, opadá. Lesk zrcadla se zakalí na pouhý pohled jejich, ostří nástrojů železných otupí, slonovina ztratí svůj lesk, ba dokonce ruda a železo zrezavějí a nepříjemný pach dostanou; psi, kteří krve té si líznou, vzteknou se a jejich kousnutí stává se tím nevyléčitelně jedovatým. I ta pryskyřice, tak tuhá a lepkavá, která v jisté době plove po asfaltovém jezeře v Judei, které nelze odtrhnouti a která všecko, co se jí dotkne, pevně na sobě drží, neulpí na niti, skropené tímto jedem. Dokonce mravenec, to zvířátko tak malé, cítí ji prý nějak, neboť ze snášených zrnek odhazuje ta, která přišla s ní do styku, a nikdy již jich nevyhledá.“

Stopy takových názorů, dosud řádně nezbadaných, nevymizely dodnes ani u nás. Není divu tedy, že člověk přírodní dlouho se děsil krve menstruační; především muži byla škodliva. Eskymáci z užiny Behringovy věří, že dívka po prvé menstruující šíří kolem sebe ovzduší tak nebezpečné, že mladý muž, který se v něm ocitl, nedocílí již na lovu kořisti, poněvadž každá zvěř jej ihned ucítí. Považují dívky při první čmýře za nečisté pro 40 dní; dívka po dobu tu zdržuje se v koutě chýše, obličejem obrácena ke stěně, s kapucí staženou přes hlavu a s vlasy v nepořádku visícími. Chýši smí opustiti jen za noci, když všecko spí. Je-li léto, bydlí v té době venku. Po předepsané lhůtě vykoupe se, vezme si nové šaty a může se pak vdávati. Omažští Indiáni věří, že menstruace je především dětem nebezpečna. Jí-li na př. dítě s menstruující ženou, dostane žravou nemoc plícní, rty mu uschnou v okruhu dvou coulů, krev zčerná a jest mu zvraceti. Že tu jsou domněle při práci zlí duchové, je samozřejmo. Velmi často jest obviňován měsíc, neboť měsíční oběh trvá právě tak 28 dní jako perioda menstruační.

Z britské Nové Quinei vypravuje Seligmann tuto pohádku: „Za onoho času, když měsíc žil na zemi jako mladík velmi maloučký a byl po celém těle pokryt světlými vlasy, chodíval za ženami a děvčaty do zahrad. Dlouho o něm žádná nevěděla, až jednoho dne počal křičeti, načež vdaná žena jedna se ho ujala a položila jej do pleteného koše, který visel na větvi. Podle jiných udajů sám do koše vlezl a teprve odtud počal křičeti. Tu řekla mu žena, aby byl tiše, že mu najde a uvaří potravu. Zatím co k tomu cíli vykopávala kořen jamový, unikl chlapec z koše, ulomil si kus cukrové třtiny a pojídal ji. Načež souložil se ženou, a byla z něho těhotná. Její manžel obvinil ji z cizoložství s hochem; zapřela mu to sice, ale měl přes to podezření a číhal na ni, a párek v krátké době se sešel, načež hoch opět vlezl do svého koše, který visel nyní v besídce, a tu znovu jal se křičeti. Žena řekla, aby byl tiše, že mu dá jísti a pak se vrátí do vsi. Manžel však zapálil oheň před besídkou a za besídkou, takže hoch nemohl uniknouti a zahynul. Jeho krev tryskala k nebi a tu stal se z ní měsíc. I oznámil měsíc, že za trest všecky dívky a mladé ženy budou krváceti, když se objeví, ale staré ženy a ženy těhotné nikoli, těhotné proto, že jest odpověden za jejich stav.“

V době menstruace žije žena odděleně nebo aspoň nosí nějaké znamení nečistoty, na příklad pestrý šátek do tří rohů složený a přes prsa uvázaný nebo zvláštní pomalování. Velmi rozšířeny jsou zvláštní chatrče pro menstruující ženy, v jisté vzdálenosti od vesnice vystavěné. U Hotentotů i Kafrů staví si ji dokonce žena sama.

Makusiové v Britské Guyaně oddělují dívky „znečištěné“ první čmýrou tak, že jejich síť zavěsí na špičku kostry chyše, a děvče jest vysazeno kouři, který tudy z chyše vychází. Tu ztráví dívka několik dní, zachovávajíc přísný půst, a smí sejíti dolů jen v noci. Když přejde doba menstruace, sestoupí a v odlehlém koutě chyše uvaří si na zvláštním ohni kaši. Po 10 dnech přijde čaroděj, očistí dívku, jakož i věci domácí, s nimiž přišla do styku; jen miska, z které děvče jedlo, je rozbita a střepy zakopány.

S první menstruací spojena jest řada obyčejů, především obřady dospělosti, národopisně velmi důležité, které upomínají na křesťanské biřmování, jež jest jejich dozvukem. O těch třeba pojednati podrobněji.

Jakmile příroda dá zřetelně najevo, že abiponská^[67] dívka (Již. Amerika) dospěla, ihned jest po starém zvyku přikročeno k jejímu označení. Stará Indiánka sedne si na zem a vezme dívčinu hlavu do klína. Maluje zvláštním způsobem. Trny místo štětcem a popelem smíšeným s krví místo barvou… Hluboko píchá krutá umělkyně do masa nešťastnice, kreslí trny postavy a linie, až dívčin obličej je zatopen krví. Vzdychne-li dívka bolestí nebo zacuká tváří, posmívá se jí přísně stařena: „Styď se za takovou citlivost. Jsi vyvrhel a hanba našeho lidu. Jakže, lehtání trnem zdá se ti nesnesitelno? Což zapomnělas, že pocházíš z mužů, kteří po ranách práhnou a je za zisk považují? Styď se, změkčilá sketo! Jsi jako bavlna. Jistě nenajdeš muže! Který z našeho rekovného lidu považoval by za hodnu své lásky tak bázlivou nestoudnici? Budeš-li však tichá, budeš krásná jako krása sama.“ Tyto výčitky účinkují pravidelně na dívku, která nechce býti také na posměch svým kamarádkám. Operace děje se po několik dní, neboť, když je hotova polovina tváře, je dívka poslána domů, a v následujících dnech dochází na druhou polovinu, pak na prsa a paže. V té době jest dívka uzavřena v chatrči svého otce a leží v samých volských kůžích, aby chladný vzduch jí neublížil. Nesmí jísti maso, ryby a určitá jídla jiná; pojídá toliko jisté druhy ovoce z trnitých křovin. Ač toto ovoce způsobuje horečku, osvěžuje přece dívčinu krev. Po tolika dnech postu a po takové ztrátě krve jest dívka ovšem velmi bledá. Brada není tečkována, nýbrž poznamenaná rovnými liniemi, které stařena kreslí trnem na ráz. Jsou rovné, že by do nich noty mohly býti vpisovány. Oči, tváře a rty dívce hrozně naběhnou, a popel vtíraný do ran činí z ní obludu, která vzbuzuje soucit i u svého tvrdého a divokého otce. Domnívají se, že tímto tataováním jest dívka nejen okrašlována, ale i otužována a připravována na porod. Obratnost stařeny-umělkyně je veliká a podivuhodná při vypichování obrazců vždy symetrických a pokaždé různých. Dívka nejvíce pokreslená je nejvznešenější a rodu nejváženějšího. Ty, které znamenány jsou jen třemi nebo čtyřmi černými liniemi, patří jistě k chudým nebo zajatým.

Zajímavou institucí, těsně související s manželstvím, mají v Liberii, t. zv. kouzelný háj, (angl. greegree-bush čti grigribaš), který jest jakýmsi pensionátem, kde jednak hoši, jednak dívky jsou vychovávány pro manželství. Má jej téměř každá větší obec, jeden pro hochy, druhý pro dívky, jeden od druhého dosti vzdálený a bez vzájemného vztahu. Tak u kmenů Vey, Kosso, Godah, Pessy, Queah a Bassa. Kouzelný háj pro dívky jmenuje se u Veyů sandy, pro hochy belly. Sandy jest v lese nedaleko obce. Vychovatelky (greegree-women, devil-women) jsou stařeny, v jejichž čele jest nejstarší žena pohlavárova. Možno je poznati podle malého vytataovaného křížku vzadu na lýtku. Do sandy vstupují dívky v desátém roce, někdy dříve a setrvají v něm až do své zralosti k sňatku, někdy i déle. Rodiče platí na ně naturaliemi ženským démonům, soh, (nebo na chlapce mužským démonům, soh-bah; soh = lesní démon, bah = veliký), aby jim v kouzelném háji nic nechybělo. Dívky chodí tu nahé a při vstupu jest jim, stejně jako hochům, dáti se poznamenati umělými jizvami a podrobiti obřízce, která u dívek znamená operativní zkrácení poštěváčku. Odpadek jest zavázán do hadříku, usušen a zavěšen dívce na krk, prý na znamení panenství. Vstup do kouzelného háje je mužům a nezasvěceným ženám přísně zakázán. Duchové zemřelých, n’janas, bdí nad ním a potrestají jistě smrtí každého vetřelce. Starší ženy, jsou-li označeny jako greegree-women, mohou tu navštěvovati své příbuzné, ale jest jim předem se svléci a venku zanechati oděv. Také dívky mohou někdy odejíti ke svým příbuzným, ale před odchodem natřou se bílou hlinkou, takže se pak podobají cirkovým clownům. Nesmějí, právě tak jako hoši, nositi bavlněné věci; mají zástěrku z lýkoviny nebo z listových žeber vinné palmy. V kouzelném háji učí se dívky zpěvu, hrám a tanci a různým básním, z nichž nejedna byla by v Evropě považována za velmi neslušnou. Učí se tu také vařit a různým domácím pracím, pletení sítí a svému úkolu při rybolovu. Jsou nazývány greegree-bush-girl nebo sandy ding (dítě kouzelného háje) a hlavně bony ve smyslu panna. V sandy koná se ročně slavnost odchodu. Vystupující dívky jsou celé potřeny hojným olejem, a příbuzní vyšperkují je okrasami, často velmi drahocennými, na př. stříbrnými náhrdelníky, náramky a rolničkami, které nosí na nohou, aby při tanci způsobily hodně hluku. Při této slavnosti vystupují dřevěné masky démonů, vyřezávané z jednoho kusu bavlnovníku na míru toho, pro nějž jsou určeny. Jsou pravidelně černě natřeny, někdy také fantasticky pomalovány, hlavně bílou a červenou; masky ženských démonů mají účesy, velmi uměle napodobené. Ženští démonové nosí často pod svými plášti z listí evropské šaty mužské, punčochy, střevíce nebo trepky. Objeví-li se na veřejnosti, jsou provázeny několika ženami s rohožemi, kterými jsou chráněni před nepovolanými zraky, přihodí-li se jim nějaká toaletní nehoda.

Starší zpráva z Liberie o černoších Vey podobně vypravuje toto: Jako mladí muži z belly, tak také dívky mají jizvová znamení „kouzelného háje“. Postavili jej dívkám muži v lese, načež přijde kněžka z Goly, soghwilly, a dá jim požívati „svazová kuřata“ na znamení, že jsou povinny tu zůstati. Po té jsou jim ustříhány vlasy a druhého dne dovedeny jsou k vodě v lese, kde kněžka provede na nich obřízku klitoridy, zatím co jedna dívka druhou drží. Ránu hojí zelenými bylinami; hojení trvá 10 až 12 dní. Zůstávají tu však tré nebo patero měsíců a učí se tancům a písním sandy, které „jsou všelijaké a třeba jim ošklivě rozuměti. A v takových písních jest velmi málo, co se ctí mohly by zpívati, ač jinak v denním svém obcování jsou slušné, ctné a stydlivé.“ Dokud jsou zde, chodí zcela nahé, neboť všecky šaty jim kněžka vezme při jejich příchodu, a nikdy jich již nedostanou… Když přijde doba jejich odchodu ze sandy, dostanou šat ze stromového lýka, červeně a žlutě zbarveného, a příbuzní přinesou jim různé okrasy, náramky, korale a rolničky na nohy…

Při podobných slavnostech jsou účastníci vždycky nazí a panuje tu veliká pohlavní volnost. Vlasy na hlavě při ceremoniích dospělosti bývají opalovány (Britská Guyana), ustřihovány (Samoa) nebo holeny až na malý zbytek (u Bečuanů). Dívkám jest rozšiřována vagina rohem, svinutými listy, tampony ze stromového lýka; to snad souvisí s umělou deflorací, o které jsme již dříve pojednali, nebo s obřady oplodňovacími, skutečného rozšíření bývá sotva třeba, poněvadž dívky mívají časté pohlavní styky před viditelným důkazem pohlavní zralosti. U některých kmenů australských jsou dívkám, jež se staly dospělými, vyráženy dva zuby s mnoha ceremoniemi. Stejná operace jest prováděna i na hoších dospělejších. U Malajců jsou v té době hochům i děvčatům zuby o čtvrtinu upilovány, na černo obarveny a často zlatem obloženy. Také bývají dívkám hněteny prsy. O operacích na uších, rtech a nosu, jež se pak opatřují různými ozdobami, pojednáme později. U některých přírodních národů vyskytuje se také při této příležitosti mrskání žen řemínky z kozlí kůže. Ženy při tom probíhají nahé, a kněží je mrskají. Plodnost prý se tím přenáší; samo o sobě je toto mrskání známým fysiologickým dráždidlem erotickým, poněvadž krev se při něm stahuje do pohlavní končiny.

Jako krev menstruační, tak také krev deflorační bývá považována za škodlivou a nebezpečnou. Proto jest dívka zbavována panenství buď již v útlém mládí nebo v době zralosti nebo před sňatkem. Užíváno je k tomu buď prostředků umělých nebo osoby čarodějovy, náčelníkovy nebo cizincovy. Známé právo na první noc (jus primae noctis) má i v těchto představách svůj původ. Na Kamčatce bylo hanbou pro dívku, aby do manželství vešla jako panna. Proto samy matky jim velmi brzy protrhávaly „věneček“ prsty a učily je od mládí souloži. Podobně dělo se u jihoamerických Indiánů. Jinak umělá deflorace prováděna bývá hůlkou, (v Sev. Australii) pazourkovou třískou (Nový Jižní Wales) nebo umělým údem modly (Indie).

U Nairú^[68] z Malabaru^[69] jest požádán některý příslušník kmene, aby s dospělou dívkou po čtvero nocí spal; dostane za to dary a pověsí dívce kolem krku tali na znamení pohlavní zralosti. To bývá někdy vykonáno na dívce již před její dospělostí, ve 3 až 11 letech. Na pobřeží Loango^[70] povoláván je k tomu otrok. U divochů na poloostrově Malakce, u Bataků na Sumatře, u Alfurů^[71] na Celebesu souloží otec se svou dcerou jako první. Často bývá dívka za tím účelem přenechávána cizinci. Z počátku 16. stol. máme zprávu, že v Calicutu chodily mladé dívky nahé, šperky ověšené a s nabarvenými vlasy. Byly velmi smyslné a prosily muže, aby je zbavili panenství, poněvadž jako panny nemohou najíti manžela. Podobné zprávy jsou z té doby i odjinud. Panenství nemělo ceny, jak jsme již ukázali, ba, mnozí přírodní národové jím přímo opovrhovali. U Alfurů pozoroval R. Schmidt tento obyčej, symbolickou veselici čepas-kain-kadu: Po hostině přinesou s velikou slávou hlíněný hrnec, přikrytý pisangovým nebo bananovým listem; uprostřed je otvor. Dívka musí nyní zavřítí oči a pokoušeti se do otvoru strčiti prst. Přítomní jí to stěžují, pohybujíce rozličně hrncem. Podaří-li se jí to po mnoha marných pokusech, nastane jásot na všech stranách. To zřejmě značí „ztrátu věnečku“ a dívka jest od té chvíle svobodna a může jednati podle libosti.

Při podobných slavnostech odkládá dívka také menstruační šat, podobně jako jindy šat deflorační, a obléká šat nový, velmi ovšem prostý, někdy jen nové pomalování nebo novou okrasu. Austráské ženy vdávají se pravidelně před první menstruací, a když menstruace přijde, jsou na pět dní uzavřeny a pak znova matkou k manželi dovedeny, byvše zvláštním způsobem vyšnořeny.

O způsobu, kterým provádí se obřízka dívek, máme dosti podrobné zprávy. Dívky bývají předem otupeny studenými obklady (u Masajů) nebo opojením (u peruánských Indiánů čičou z kořenů maniokových).^[72] U Masajů je to prosté odříznutí klitoridy kusem zaostřeného plechu železného, jakého užívají k holení. Raná vymyje se mlékem, prostředku k zastavení krve se neužívá. Domorodci na deltě nigerské jsou v technice poněkud pokročilejší. V okresu Old-Calabar^[73] odříznou pečlivě špičku kokosové skořápky, kde jsou očka, obrousí ji na tenko a hladko. Pak se opatrně provrtá očko, kterým mléko vytéká, a jeho okraje se rovněž hladce obrousí. Otvor jest nasazen na klitoris a výčnělek jest odříznut břitvou nebo kouskem lahvového skla, který břitvu zastupuje. Rovněž na Celebesu jest odřezávána jen malá část poštěváčku a rána jest pečlivě ošetřena. U Volofů^[74] posadí dívku ku stěně na pařez tak, aby zvrácena na zad mohla se o stěnu opírati, a operatérka uchopí jí levou rukou malé pysky stydké a pravou rukou uřízne je prudce starým nožom, obyčejně spíše pilku než nůž připomínajícím, načež přiloží náplast. Týden zůstane dívka doma, načež po 3-4 neděle chodí k řece vykonávat předepsaná omývání. Pak jest jí obvaz sejmut. — U středoaustralských kmenů Aranda a Ilpira domluví se mladý muž, určený 14-15leté dívce, se syny dcery svého otce. Ti, jakož i právoplatní mužové dívčiny a bratr její babičky po přeslici (ipmunna) odvlekou dívku do lesa. Ipmunna provede zde obřízku kamenným nožem a churringou dotkne se také stydkých pysků dívčiných. Po obřízce všichni ti mužové s dívkou souloží, načež ipmenna dovede ji, okrášlenou pruhy kožišinovýnii k jejímu vlastnímu manželi, který ji však může propůjčovati zmíněným mužům.

Prvotním důvodem obřízky je snad ta okolnost, že v afrických krajinách klitoris a stydké pysky narůstají často do velikosti, překážející v souloži; jinak ztrácí se důvod v pověrách: manželství stává se prý obřízkou plodnějším, nebo děti teprve po této operaci čistokrevnějšími a schopnějšími života; démoni, překážející plodnosti, jsou držáni mimo, nosí-li žena u sebe odříznutou část.

Podotkli jsme již, že v „kouzelném háji“ jsou dívky také vyučovány. U Basutů^[75] učí se na př. rozdmychávati oheň, koupati se v ranním chladnu, vynášeti prsten hozený do vody, jsou upozorňovány, že žena nemá lháti atd. U Kondů ve Vých. Africe jest zdůrazněno pohlavní poučování a povinnosti manželčiny. U Suahelců vyučovány jsou při tanci tikitiza zvláštním tělesným pohybům při souloži, ale i tomu, jak přehnutím nazad je zdvihán se země předmět rty. Také jest jim znáti smysl všech pohlavních narážek, které se vyskytují v písních; jsou bity, neuspokojí-li vědomostmi. Břišní tanec ukazuje jim řada žen tak dlouho, až jej po mnoha marných pokusech dovedou tančiti ke spokojenosti svých učitelek. V husté řadě a odměřeně pohybují se tanečnice v kruhu kolem mwari, která sedí uprostřed na bobku. Paže visí jim podle těla, oči jsou sklopeny nebo snivě bloudí. Při tom činí zadnice pohyb, „jako když mele“, od pravého boku dolů k levé své půlce, a zároveň některé tanečnice sesouvají se v kolenech, někdy velmi hluboko. Podivuhodnou jest obratnost, s kterou rozehrávají boky. Zpěvy při tanci mají vesměs pohlavní obsah, ale zároveň poučují dívky o tajných znameních:

Nebo:

Dívce nutno pak podrobiti se zkoušce, nejen z tance ovšem. Jest jí na př. tančiti u ohně, na němž uprostřed stojí mísa naplněná vodou, kterou pak musí klečíc pomalu vyzdvihnouti, aniž uleje. Nebo (u Suahelců): Malý dárek, věnovaný matkou, šňůra perel nebo stříbrný řetízek, jest hozen za hlavu dívce, natažené na zádech na zemi, aby jej uchopila rty, ohnouc páteř. Poněvadž rodiče dívčiny musí vydržovati celou společnost, mohou jen bohatí lidé dopřáti svým dceruškám celý tříměsíční kurs; taková „zlatá rybka“ jest nazývána předtanečnicí, kiranja. Chudší spokojují se se sedmidenní ceremonií, ale zúčastňují se rády, v počtu šesti až deseti, při svěcení kiranje. Připuštěny jsou také starší dívky, na př. vanjamvesské,^[76] které přišly už dospělé na pobřeží a zůstaly zde. Snaží se rychle si osvojiti moslimské mravy suahelské, aby se zalíbily domorodým mužům, zejména nejcennějšímu umění ku-tikitiza, t. j. úplnému uměleckému systému hry boků při souloži, který jest chloubou suahelských žen. Pak z divošek, wašenzi, stanou se teprve dámy, bibi.

Ceremonie, spojené s dospělostí, znamenají dnes především ochranu proti démonům očišťováním, pak obrození člověka a konečně kouzlo oplodňovací. U kmene Vabondei ve Východní Africe odejdou dívky úplně nahé do lesa s „moudrou ženou“ a pobudou tu 6 až 8 dní. Mohou se v té době vrátiti za tím nebo oním účelem do vsi, ale rovněž jen nahé. Závěrečný tanec, kterého zúčastní se veškera mládež z okolí, koná se ve vsi. Ony dívky sedí nahé ve vesnické hospodě na natažených nohou svých matek, jsou na těle i v obličeji pomalovány bílými kresbami a později jest jim v běhu nésti v ruce žhavé uhlíky vesnicí. Bílá jest barva smrti, pomalování bílou barvou znamená odumření dřívějšího člověka. To trvá den nebo dvé dnů, a všecko, co nohy má, tančí v té době a opájí se palmovým vínem. Dívky jsou uzavírány, aby nikoho nepoškodily; jsou v říši mrtvých, z které se vrací, když byly obdržely nová jména a přinesly krvavou oběť obřízkou nebo jinak.

Jak již víme, nemohl člověk primitivní tak brzy poznati souvislosti mezi souloží a početím, nevěděl, co to jest panenství. Vždyť četné soulože jeho zůstávaly bez následků, protože jednak se děly před pohlavní zralostí obou činitelů jako pohlavní hříčky dětské, jednak před pohlavní zralostí ženy jako ranné sňatky nebo zůstávaly většinou neplodny pro příliš častý styk. Oplodnění přicházelo podle jeho domněnky odjinud. U australských kmenů jest víra, že rostlinný duch vjede do ženy a vytvoří ze sebe dítě, přichází z lesních nebo vodních hlubin, a přírodní člověk představuje si jej zcela hmotně. Považuje svět živočišný i rostlinný za rovnocenný člověku, všecko za vzešlé z týchž zárodků. Lidé mohou se státi zvířaty nebo rostlinami a naopak. Ve stromech, v jistých kamenech a ve vodě bydlí duše předků. Vylučují dětské zárodky, které kouzlem nebo z vlastní moci vejdou do ženy. Austrálci představovali si tyto zárodky zvící pískového zrnka a vnikající do ženy pupkem. Jsou to od počátku úplně vyvinutí chlapci nebo dívky s červenavou pletí. Poraní-li žena příslušný strom nebo pojí z jeho ovoce, stane se jím těhotnou. Různá kouzla podporují tuto věc, hlavně při ceremoniích spojených s dospělostí. Proto přírodní národové zabíjejí často děcka, před vykonáním těchto ceremonií narozená. Neboť teprve v době těchto obřadů jest dívka oplozena kmenovými předky, když žije v lese na odděleném místě anebo tančí nahá pod stromy.

U černochů Krobo na Zlatém pobřeží^[77] vysílány jsou panny, vyhlédnuté za nevěsty, na horu Krobo, která jako malá sopka vyčnívá z roviny a jest korunována skalisky. Zde stálo kdysi město, kde Krobové pochovávali své mrtvé v půdě svých rodinných domů. Zde byly konány velké slavnosti k poctě fetišů, spojené s lidskými oběťmi, a zde byly také panny zasvěcovány do tajů lásky. Nesměly v té době nositi jiného kusu oděvu kromé válcovitého klobouku, ani šly-li návštěvou do vsi. Vyšlo-li najevo, že některá dívka v této době se provinila s některým mužem, byla se skály sražena do hlubin.

Posty, ztrátou krve, jedy a lihovinami uváděni jsou přírodní lidé do ekstatického stavu, za něhož žijí podle své domněnky v říši duchů, a jsou obrozeni, když se probudí k normálnímu životu. Zbytky těchto představ zachovány jsou zcela zřetelně i v křesťanství, i na tomto posledním stupni náboženských fantasií. Démoni při tom jsou lákáni, především krví jako potravou pro sebe, aby se spojili s člověkem, a donucováni, aby se zřekli zlého a konali dobré. U Uaupéů jest dívce na počátku puberty dávána jen velmi hubená strava; bydlí v hořejší části chýše. Vedle toho jest trýzněna. Každý člen a přítel rodiny šlehne ji několikráte ohebnými úponky po celém nahém těle, což se opakuje čtyřikráte v šestihodinných přestávkách. Dívka při tom namnoze omdlí, někdy dokonce zemře. Zatím co příbuzní bohatě hodují, smí „očišťovaná“ lízati jen svá bičovadla, namáčená do mís. Dnešní Guayquiriové na Orinoku, považujíce menstruační krev za zvláště jedovatou, domnívají se, že postem jed úplně vysýchá.

Také tanec při ceremoniích dospělosti má jednak za účel uváděti do ekstaze, jednak představuje oplodňovací kouzlo. U Křováků leží dívka uprostřed na zemi, a mladší vdané ženy husím pochodem opisují kolem ní preclíkovitý tvar, do taktu hudby dupajíce nohama a rukama dozadu nataženými rovněž rytmicky za zády tlukouce. Při tom zadní zástěra je zdvižena; potřásají a „koketují“ nahou zadnicí, která, právě tak jako u Hotentotek, je nápadně vyvinuta. To trvá chvíli; náhle přibližuje se pomalu Křovák, dupaje rovněž nohama a buše pěstěma do taktu. Na hlavě má pár rohů s kusem kožišiny. Představuje býka, a ženy představují krávy. Blíží se, oběhne několikráte ženy, dále poskakující a dupající, načež se vrhne náhle za jednou a uchopí ji. Jeho pohyby i pohyby žen jsou tak drastické, že je zcela zjevno, co se tu nápodobí: scéna z říjení představovaných zvířat. Křovák skáče tu za tou, tu za onou, nakonec řada se rozběhne za smíchu a žertu, hudba umlkne, ale po nějaké chvíli počíná hra znova.

Ceremonie oplodňovací váží se ke stromům a rostlinným částem, k vodě nebo fetišům; také ke zvířatům jako prostředníkům. Suahelské ženy zanesou v noci na zádech dívku ke stromu mujombo, kolem kterého koná se pak tanec. U Indiánů Nutka^[78] v severozápadní Americe uchopí osm mužů po míse, běží k řece, naberou čerstvé vody a vrátí se s ní domů. Při tom jest jim pohybovati se v kruhu a míti levou ruku uvnitř tohoto kruhu. Pak vylijí vodu dívce na nohy a vrátí se k řece, ustavičně v kruhu se pohybujíce.

V kamenech bývá sídlo démonů; představují pak fetiše. U Suahelců stařena, která má na starosti dívku v době dozrávání, dává jí t. zv. kámen pomazání, kousek broušené koráloviny, kořením potřený. Nesmí býti nikdy veřejně ukázán, jen doma možno se naň podívati. U kmenů v jižní Kalifornii končí slavnost zralosti tím, že dívce jest ukázán zvláštní půlměsícovitý kámen, který prý má vztah k ženskému pohlaví. U Indiánů Luiseňo (větve Šošonů) kladeny jsou dívce na spodní část těla dva zahřáté ploché kameny, s čímž možno srovnati domněnku Indiánů mexických, že teplo plodí děti v těle ženině. V dalším vývoji stává se z plochého kamene fetiš z hlíny nebo loutka, kterých se užívá také proti neplodnosti žen v manželství. V košíčku sedí figurka z šedožluté hlíny, podobná člověku, do které jsou v mezerách dosti pravidelných vtlačeny lasturky kami (připomínající ženské pohlaví) a stejně asi velká oblá semena. Dvě kami tvoří oči, a do hlavy je zastrčeno několik slepičích per. Košíček je vystlán bavlněnými hadříky.

Zvíře jako prostředník vyniká u mnoha přírodních národů. V severním Transvaalu tančily dívky kolem hada z jílu. Poljakov^[79] viděl u Oronků na Sachalině nad postelí obraz, představující ženu, ležící s tuleněm pod jednou pokrývkou. Čarodějové při ceremoniích zralosti mají pravidelně zvířecí masky. U Indiánů Nutka stojí po stranách dívky dva muži, představující velké ptáky, zatím co ženy a ostatní muži kolem dívky zpívají a tančí. Velkého ptáka tvoří maska a úplný oblek z peří a s dvěma křídly. Později postavena je před dívku dřevěná stěna, pomalovaná podobami velkých ptáků, a po stranách zavěšeny jsou rohože. V této malé prostoře jest se pak dívce skrývati po několik dní.

Přes veškero utrpení, které bývá pro dívky v těchto složitých ceremoniích zralosti, jsou dívky v této době velmi pyšny a pravidelně spokojeny se svým stavem a osudem. Hotentotka Nama sedí ve svém oblečení po tři dni v chýši naproti vchodu a na straně u domácího nářadí v kruhu utvořeném z hůlek asi stopu vysokých, který má 2 a 1/2 — 3 stopy v průměru, sedí a špoulí hubičku na znamení spokojenosti a hrdosti a chvílemi vyzývavě pohazuje hlavou. Většina přírodních národů považuje také skutečně tyto obřady a tuto periodu ženina života za velmi důležité.

Masajové dělí život ženy takto:

1. až do obřízky je dívkou, en dito;

2. po dobu obřadů až do zahojení rány es siboli;

3. po té je mladou paní, e singiki;

4. když ztratí „měsíčky“ ’n akitok;

5. když jí zešediví vlasy, je stařenou, koko.

Podobně ve střední Austrálii:

1. až do první menstruace: quiai (dívka);

2. od první menstruace až do doby, kdy prsy počnou jí viseti: wunpa;

3. jako starší žena: arakutja.

Přejděme nyní k obřadům svatebním. Najdeme tu řadu ceremonií smiřovacích a očišťovacích, koupel, oběť oděvu, vlasů, pásů a látky s krví svatební noci, neboť hrají tu velkou úlohu pohlavní ústrojí, a tu třeba se míti vždy na pozoru před kouzly a démony. Pak také před nevůlí předků, když ženich nebo nevěsta přestupují ze svého rodinného společenství do rodiny ženiny nebo mužovy. Jinde běží také o to, že žena patřila dříve — v domáckém společenství — celé řadě mužů a musí býti vykoupena, a konečně jsou tu obřady přijímací, když žena přechází do kmene mužova a do kruhu jeho předků: musí milostivě naladiti nové své předky, aby byli příznivi dětem, které porodí svému muži a které budou přinášeti oběti za něj, až umře. K tomu druží se obřady oplodňovací. Zvláštní oblek a zvláštní výzdoba těla jsou tu samozřejmě obvyklé.

Námluvy koná buď ženich, buď jeho rodiče nebo důvěrníci. Někdy z ochoty, jindy ze řemesla. Nevěsta často nemá ve věci slova a prostě poslouchá. U Hotentotů jde nápadník k rodičům své vyvolené, mlčky se posadí a beze slova vaří kávu. Když je káva hotova, nalije plný pohár a podá jej dívce. Vypije-li dívka polovinu a vrátí-li pohár nápadníkovi, aby vypil polovinu druhou, je za nápadníka přijat. Je-li bohat, a rodičům dceruščiným bude děvče dobře zaplaceno, vyprázdní dívka beze slova pohár až na dno; to znamená: ano, chci býti tvou ženou. Nedotkne-li se nápoje, je nápadník odbyt. Nikterak se tím však netrápí, nýbrž putuje do jiné chýše, aby se znova pokusil.

U Indiánů lillooetských v severozápadní Americe má nevěsta při svatbě na sobě ještě dívčí zástěru z kozlí kůže, protaženou mezi nohama. Novomanžel rozřízne ji nožíkem nebo hrotem šípu a hodí ji do ohně. U thompsonských Indiánů odloží ji dívka sama a pověsí na viditelné místo. Mladý pár opustí pak časně ráno ležení: žena, aby se vykoupala, muž, aby lovil. Rodiče naleznou zástěrku a sezvou sousedstvo k malé slavnosti. U Lillooetů jest pak zástěrka na pruhy rozřezána a rozdána hostům; thompsonští darují ji některé stařeně. Sídlí v ní zlí démoni, a takto byli učiněni neškodnými.

Ve východním Groňsku vejde muž prostě do domu kýženého děvčete, chytí je za vlasy a odvleče bez všech okolků k sobě, kde je posadí na lavici. Dobrý mrav vyžaduje, aby se dívka ze všech sil bránila a bědovala; někdy průběh je dosti nebezpečný, ale příbuzní dívčiny sedí klidně a přihlížejí, aniž přijdou na pomoc. U Todaů přijde muž do vesnice dívčiny, lehne si vedle ní a roztáhne svůj plášť tak, aby oba pokrýval. U Kafrů znázorněno je vstoupení ženino do kmene mužova tím, že mladý pár vstoupí do kruhu, jejž tvoří mužovi příbuzní. Podobný význam má společný „oběd“ a společné sezení na rohoži.

V jižní Indii udržela se dosud vzpomínka na to, že dívka patří nejen ženichovi, nýbrž i jeho druhům. U Kambalatarů souloží žena po svatbě s bratry svého muže, s jeho strýcem a blízkými příbuznými. U Masajů, odepře-li ženich druhým to, nač mají právo, musí býti připraven, že mu v příštích dnech ukradnou několik dobytčat, aniž má možnosti si stěžovat. Kdo se chce vyhnouti tomuto starému obyčeji, ožení se po tichu, beze slavností. Ženich složí toliko cenu nevěsty, načež dívka jde s ním do připravené chýše.

O obřadech oplodňovacích jsme se již dříve zmínili. Patří k nim také noci cudnosti, při nichž postem a zdrželivostí přilákán jest démon. Manželé buď lehnou si na svoje lůžko a postaví oplodňovací předmět anebo nejdou naopak na své lože, nýbrž spí na místech, kde předpokládají přítomnost domácích nebo polních démonů, u ohně, ve chlévě, v lese nebo poli. U australského kmene Euahlagi leží po celý měsíc ženich na jedné straně a nevěsta na druhé straně ohně rozděleni, dokud jistá stařena nevyzve nevěstu, aby spala na straně mužově. U některých národů spí manželé tak dlouho ve stáji nebo na místě podobného významu, dokud žena neporodí. —

*

Plodnost jest u většiny přírodních národů vítána, při čemž mužské potomstvo bývá vítanější než ženské. Jiní národové nemají rádi četné děti nebo jsou přirozeně málo plodni. Jistý Suahelec vyslovil toto mínění, nikoli zcela nesprávné: „Příčina toho, že Suahelci nemají velkého potomstva je ta, že ve svém mládí příliš brzy počínají pohlavně se stýkati. Když se pak vezmou, jest semeno v jejich těle obyčejně již vyschlé. Je-li žena ještě schopna roditi, dostane jedno, nejvýše dvě děti, neboť není již semenem to, co má, nýbrž pěnou. Naši předkové měli mnoho dětí, neboť zakazovali brzy se ženit nebo brzy s dívkami obcovat.“ U některých národů zaviňuje menší plodnost také dlouhé kojení, které někdy trvá až pět let. Jinde ovšem jest příčinou nemožnost uživiti více dětí. Z toho pak vzniká nechuť k mnoha dětem vůbec. U Austrálců queenslandských na př. modlívá se manžel zlé ženy k duchům, kteří připravují děti, aby ji potrestal sesláním dítěte.

Rovněž rozličný je u přírodních národů názor na dvojčata. Domorodci guinejští zabijí je i s matkou, různí národové austrálští a černoští bez matky, nebo jest odstraňováno toliko dítě naposled narozené, jako u Indiánů kalifornských, mexických a peruánských. „Nejsme čubky, abychom vrhaly celou hromadu mláďat,“ řekla opovržlivě Indiánka z Britské Guyany cestovateli, který jí vypravoval, že v Evropě jsou dvojčata často na svět přiváděna. V Indonesii, ve východní Asii jsou naopak dvojčata oblíbena. Šaman zhotovuje pro ně zvláštní ochranný amulet.

Úmyslná neplodnost byla pozorována u kmenů melaneských, v Novém Mecklenbursku a v Novém Hanoversku. Užíváno je tu přerušovaného pohlavního aktu (coitus interruptus}. Rovněž prostředků vnitřních. Na Fidži domorodé porodní báby léčí neplodnost stejně jako předpisují prostředky proti početí: odvar z listů a oloupaného kořene strouhaného stromů roga a samolo. Stala-li se soulož večer, jest nápoj brán druhého dne. Austrálské ženy vyhánějí prý po souloži sperma z dělohy zvláštními pohyby těla. V Indonesii ukájejí dívky, brzy pohlavně probuzené, svůj pud zcela volně, a dökön, stařena léčení znalá, stará se, aby nepočaly. Různými manipulacemi, mačkáním, třením a hnětením břicha, snaží se změniti polohu matky a zabrániti početí, aniž to má jiných zlých následků, kromě bolestí v kříži a tříslech a nesnází s močem v prvních dnech po proceduře. Chce-li později dívka se vdáti a míti děti, dá stařena stejným způsobem matku opět do pořádku.

Proti neplodnosti jest bojováno ovšem častěji, pravidelně pitím různých dráždících odvarů a lázněmi, pak četnými kouzly. Chtějí-li neplodné ženy u Dajaků na Borneu míti děti, uspořádají velkou slavnost vodnímu božstvu Djata, která se jmenuje bararamin. Na vyzdobeném člunu jedou do sídla Djatova a tu přinášejí mu v oběť drůbež, jejíž zobáky jsou pokryty zlatým plechem, házejíce ji do vody buď živou nebo jen uřezané hlavy; ostatek pak snědí. Někdy však jsou to asi jen podoby ptáků ze dřeva vyřezané. Černoši Vey v Liberii jsou velmi pověrčiví a vydržují si mnoho zázračných doktorů a čarodějů. Takový buli-kai ví si vždycky rady. Nemůže-li žena dostati dětí, což je tu považováno za velkou hanbu, vyžádá si čaroděj od ní celou řadu různých předmětů, nad nimiž pronese zaklínací říkačky: jedny jsou pak zakopány nebo do vody hozeny, druhé nutno „prodati“ čili předati čarodějovi. Mezi těmito je pravidelně jisté množství rýže nebo bílé kuře. Čaroděj jmenuje vždy barvy těchto obětí, a není-li na př. bílé kuře po ruce, musí na jeho místo nastoupiti kus bílé látky bavlněné. Bílá a červená jsou při tom barvy, jak se zdá, zvláště oblíbené. Čaroděj uděluje zároveň svým klientům různé pokyny o tom, kterých jídel mají se vystříhati. Některé nesmí jísti kuřat, jiné masa opičího, jiné konečně masa určité antilopy. Tyto předpisy vztahují se někdy nejen na rodiče, nýbrž i na děti a vnuky. Černý sluha, tázán, proč nechce jísti opičího masa, odpověděl: „Protože moje matka nesmí je jísti.“

Neznajíce vnitřku lidského těla, mají přírodní národové velmi nejasné představy o těhotenství. Některé černošské kmeny se domnívají, že chlapci jsou v těle matčině až o dva měsíce déle než děvčata. Černoši na Old-Calabaru považují za známku těhotenství ztrátu menstruace, bledost a popelavost obličeje a horní části prsů, na nichž vedle toho objevují se žluté skvrny a bradavky se svým okolím ztemňují. Goldové^[80] při ústí Amuru^[81] na Sibiři se domnívají, že dítě v těle matčině stojí zpříma, kdežto Papuánci v holandské Nové Guinei naopak si myslí, že dítě stojí na hlavě. Obyčeje, spojené s těhotenstvím, jsou velice hojné.

Těhotné ženy dajacké obětují démonům, kteří ohrožují oplodnění, a zvláště kamiaku, který vniká do těla těhotných žen a snaží se tu porod ztížiti nebo znemožniti, malé domečky, které jsou buď do vody ponořeny nebo na stromový vršek nedaleko domu pověšeny. Také kuřata ve zvláštním domečku, podobném chýši. Na jižním Celebesu je žena před slehnutím podrobena masáži a pak jest jí podsunuta pod zadnici silná páska, jejíž konce jsou nad ženou spojeny. Poté jest opatrně se strany na stranu protřásána, načež je páska na schodech vyklepána. Těhotná jest pak ještě jednou u dveří vytřepána, aby všichni zlí duchové byli vyhnáni. Taková páska kolem těla těhotných dává se u mnoha přírodních národů k ulehčení porodu. — Ženy orang-pangyangské v Malakce kladou v době svého těhotenství květiny ke stromu, patřícímu k jejich rodnému druhu, t. j. původně ke druhu, z něhož dítě pochází. Na tomto stromě sedí duše jejího budoucího dítěte v podobě ptačí a čeká, že matkou bude snědena. Pták, který má duši pro dítě ženy těhotné, bydlí vždy na témž druhu stromů, poletuje s jednoho na druhý a létá za tělem ještě nenarozeným. Duše prvních dětí jsou vždy mladí, z vajec vylíhlí ptáci, potomstvo ptáka, který měl duši matky oné ženy těhotné. Ptáci dovedou rozeznati mateční lůžko chlapce od lůžka dívky. Duše dostávají ptáci od nejvyššího boha, keiî. Která žena nesní ptáka s duší, ta porodí dítě mrtvé nebo aspoň života neschopné.

Přírodního člověka zajímala brzy otázka, jakého pohlaví bude dítě, odpočívající v těle matčině, a zvláště tam, kde děvčata nejsou vítána. Podle Suahelců porodí žena chlapce, pracuje-li nmoho v době těhotenství, a děvče, je-li líná. Také otázka šťastného porodu a budoucího života dítěte je přirozeně zajímá. Na Andamanech a ve střední Africe cvičí ženy tělesně, aby si usnadnily porod; v Ugandě podrobují se krátce před slehnutím pravidelné masáži. Dostávají lehká projímadla a tělo jest jim natíráno olejem. Zvláštní strava je obvyklá. Ryby jsou téměř všude zapovězeny, toliko na indonesských ostrovech dostávají těhotné ženy denně syrové ryby okyselené rostlinnou šťavou (Citrus hysterix). U Masajů jí žena v prvních pěti měsících obyčejné pokrmy a nápoje. Pak dostává polévku z plic, jater a ledvin, ve které je také vařena hořká kůra stromová (Albizzia authelmintica) a mléko, v posledním měsíci pak jen mléko. Běží o to, aby zhubla, a tím porod byl snadnější. V záp. Africe ověšována je těhotná žena manžetami z lýka, což všecko usnadňuje prý slehnutí. Pojídání hlíny těhotnými ženami je velmi rozšířeno, divošskou vých. Afrikou počínajíc až do kulturních zemí jako jest Indie, Persie a Přední Asie. Zde na př. pojídána je vonná hlinka červená. Černoši mají pembu, jemnou, bílou hlínu, obsahující kaolin, která není všude nalezitelná, přivážena je často z dálky a je tudíž obchodním artiklem. Jest používána podobně jako svěcená voda u katolíků, a slovo pemba znamená často také štěstí nebo požehnání. „Dávají pembu“, to jest, navlhčenou hlinkou se vzájemně poznamenávají na pažích a prsou. Těhotné ženy mažou si jí často obličej.

Jiná kouzla: U ostrovanů mentavejských,^[82] je-li žena nebo dívka v jiném stavu a potřebuje nebo přeje si nové zástěrky, zhotoví si ji v zahradě a starou tu nebo jinde odloží rozestrouc ji, ač jinak jest zástěrka prostě odhazována. Rozestře ji, protože se domnívá, že tím umožní dítěti, aby se narodilo rovné, nikoli křivé. Vůbec všecky věci, které vezme do ruky v době těhotenství, snaží se rovně položiti… Smí všecko jísti, kromě sepie, která sídlí v děrách a mezi koraly, za odlivu má hlavu venku, ale těžko jest ji vytáhnouti, protože se nafoukne. Těhotné ženy domnívají se, že by se jim při porodu podobně dělo, kdyby tuto rybu jedly. Přírodní národové vůbec věří, že nabývají vlastností zvířat i lidí, které snědí.

K těhotné ostrovance gilbertské^[83] povolána jest již koncem druhého měsíce stařena, která později má býti její porodní bábou. Stařena dá postaviti ze skořápek asi 50 kokosových ořechů pyramidu, na jejíž vršek zastrčí srdčitý list kokosovníku. Mladá žena usedne vedle na rohož. Pak vezme stařena kus chleba, asi stopu dlouhý, 2 coule široký a coul silný, připraveného z nastrouhaných hlíz tarových a kokosových jader, a rukama jej uválí, načež dotýká se jím ženy na různých částech těla. Při tom modlí se k bohyni těhotných, Eibong, aby udělala dítě krásným a urostlým, aby, bude-li to chlapec, získával si lásky a náklonnosti mladých dívek, a bude-li to dívka, aby dosáhla lásky bohatého muže a statečného bojovníka. Pak ulomí kus pečiva, podá jej mladé ženě k jídlu, a zbytek sní manžel. Až do rána čtvrtého dne spí stařena v noci s těhotnou vedle kokosové pyramidy. Nyní přihlásí se adoptivní rodiče děcka, neboť je tu obyčej, že děcko jest předáváno jiným rodičům, když mine doba kojení. Koncem třetího měsíce odejde mladý pár se stařenou a všemi příbuznými na neobydlené místo. Pokrmy a nápoje postaví se pod strom, jejž adoptovaný otec manžela těhotné ženy třikráte s ní obejde, načež oba pod ním usednou, a stařena podá jim nejlepší pokrmy. Pak následuje všeobecná hostina s tancem a zpěvem. Koncem čtvrtého měsíce odebéře se stařena s těhotnou a s adoptovaným otcem jejího muže na rozcestí. Tu jest mladé ženě odejmut šat a spálen. Tchán přinesl však šat nový, a stařena zavěsí jej ženě na boky. Při tom jest jí řečeno, že od nynějška jest počítána k dospělým ženám, že se starým šatem odložila také své dětství a teď jen na to mysliti má, jak by se příjemnou činila svému muži a byla mu především věrna. Pak jdou domů, kdo příbuzenstvo již čeká na hostinu.

Nehledíc k časté pověře, že žena těhotná jest právě tak „nečistá“ jako žena menstruující, chovají se přírodní národové k těhotné ženě velmi šetrně. U Masajů žijí manželé odloučeně, dokud neminula doba kojení. Muž nesmí se v této době ženy dotknouti. Žena odkládá dokonce všecky okrasy, všecko, co by mohlo muže lákati. Toto dlouhé odříkání bývá někdy ženám málo po chuti: Malajky vyhánějí si z toho důvodu plod. Indián dovede 40 až 50 mil běžeti, aby mohl své těhotné ženě přinésti nějakou pochoutku, po které ženy v této době touží: jeřabiny, vlašské ořechy, veverky, kachny… Muž jest u přírodních národů vůbec úzce spojen s těhotnou ženou.

U zakavkazských Pšavů jest muž v době ženina těhotenství právě tak nečistý jako žena, u Bugiů^[85] a Makassarů chová se stejně rozmarně a má stejné choutky, u Papuánů a Indiánů jihoamerických všecky zákazy určitých pokrmů vztahují se i na něho. U Mentavejů jest muži konati spolu se ženou drobné práce domácí, poněvadž jinak by se dítě v těle matčině obracelo. Dajakové soudí, že jest nejlépe, když manžel neopouští pokud možno nikdy své těhotné ženy, poněvadž jeho přítomnost podporuje dobrý stav dítěte v matce. Jinde soudí, že má býti s ní zejména mezi východem a západem slunce, aby ji chránil před zlými duchy a strašidly.

S porodem je rovněž spojeno množství obyčejů, jak pochopitelno. Slehnutí bývá u přírodních národů pravidelně lehké a bez zvláštních nepříjemností, což je samozřejmé všude, kde tělo přírodních lidí není znešvařeno ještě „kulturními vymoženostmi“. Byla viděna Kamčadalka, kterak vyšla ze své chyše, jakoby šla za svou denní prací, ale vrátila se za čtvrt hodiny s děckem, aniž bylo možno pozorovati na ní aspoň změněnou barvu v tváři. Také Hotentotky slehnou neobyčejně snadno a krátce po porodu opět normálně pracují, jakoby se nic nestalo. Hotentotka Nama pracovala k porodu, ale nebylo nikoho doma, kdo by jí pomohl. Vyhnala tedy prostě krávu z jejího lože, lehla si do teplého pelechu a pomohla si sama. Večer seděla již jakoby nic u ohně, kouříc a žvatlajíc. Jiná žena těhotná, velmi mladá, vyšla ráno s dobytkem na pastvu, několik hodin vzdálenou; večer se vrátila, nesouc na zádech děcko, které venku povila. Někde, jak jsme řekli, jest rodící žena považována za nečistou. Sulkové v Novém Pomořansku věří, že, rodí-li žena, stávají se muži zbabělými, zbraně ztrácejí sílu a sazenice tara ztratí schopnost růsti. Aby tomu zabránili, shromaždí se, jakmile jest oznámeno, že některá žena porodila, všichni mužští obyvatelé dvorce v mužském domě, přinesou větve stromu silně vonícího, ulámou ratolesti a listí vhodí do ohně. Ratolesti s poupaty vezmou všickni do ruky. Jeden muž odříká cosi nad zázvorem, jejž drží v ruce, a pak jej přítomným rozdělí. Rozžvýkávají jej a vyplivnou na ratolesti, které pak podrží v kouři, načež je zastrčí do štítů a zbraní v domě, mezi sazenice tara, do střech a nade dveře.

U Kamčadalů, Maorů, andamanských Minkopů v Havajsku, u kmenů Munda, jest oblíben porod veřejný, je dokonce častější než veřejná soulož a bývají při něm také děti, aniž má kdo strach, že „se zkazí“. Často slehnou ženy bez pomoci, nicméně pomoc při porodu je velmi rozšířena. U černochů Bongo jest pro porody připravena tyč, položená vodorovně mezi dvé stromů na jejich větvích. Stojící žena, jakmile dostane bolesti, uchopí ji rukama jako hrazdu, rozkročí se a tlačí dolů. Pomocnice sedí před ní na bobku a dává pozor, aby dítě nevypadlo na zem. V pausách prochází se žena pomalu. Jakmile nastalo slehnutí, jde matka s dítětem do koupele, radostný hlouček doprovází ji k vodě se zpěvem a křikem: v čele průvodu nese tančící žena matečné lůžko (placentu)^[86] a hodí je pak do vody, jak nejdále může. Vedle matky, tchýně, „zkušených žen“ a pomocnic nebo pomocníků ze řemesla, pomáhá při porodu někdy i manžel, na př. u jihoamerických Indiánů Karaya.

Slehnutí děje se v lese nebo u vody, v domě ženiných rodičů nebo v dosavadním příbytku, ale pak pravidelně na odděleném místě, kam muži často nesmějí. Výstražnou větévkou bývá někde označena taková chýše. Jinde mají zvláštní porodní chýše. U Indiánů Komanče^[87] je taková chýše nedaleko stanu, v němž žena jinak bydlí. Je z rýžového pletiva, šest nebo sedm stop vysoká, má okrouhlý, neuzavřený tvar měřící asi 8 stop v průměru, a vchod utvořen je tak, že jeden konec stěny přesahuje konec druhý. V jisté vzdálenosti od vchodu jsou tři kolíky z tenkých stromků, vzdálené jeden od druhého deset kroků a čtyři stopy vysoké. Uvnitř místnosti jsou v zemi vykopány dvě pravoúhlé jamky, deset až osmnáct coulů široké, na jejichž konci stojí kůl. Do jedné dali horký kámen, do druhé trochu prsti, do které chodí žena na stranu. Ostatní podlaha posypána je bylinami. Tímto způsobem staví porodní chýše, jsou-li v ležení. Není-li chřástí a listí, vyplní mezery kusy šatstva nebo pokryjí je kožemi.

Různé prostředky, napomáhající domněle nebo skutečně při porodu, léčivé byliny, prostředky k zvracení, masti a lázně, mechanické tlaky atd., netřeba tu podrobně probírati. Zvláště svérázný je prostředek, jehož užívají ženy Kanaků.^[88] Jakmile se blíží slehnutí, žena jde na mořské pobřeží a, držíc oběma rukama těžký kámen vrhne se do vln příboje. Příboj jest někdy tak silný, že žena nemůže státi a je často vlnami sražena. Vstane však vždy znova a znova vydává se úderům příboje. Teprve pak uchýlí se do chýše k porodu.

Důležitý význam mívá u přírodních národů pupeční šňůra. Odděluje se zaostřenou lasturou (u sev. Australců), klokanním zubem (ve Queenstandu), nehtem (v stř. Australii), bambusovým nožem (u Papuánců a v Holandské Indii), kamenným nožem (na Markýzských ostrovech), hlemýždí skořápkou, nožem z řapíků jisté palmy nebo dřevenou pilkou. S pupeční šňůrou a s lůžkem možno prováděti nebezpečná kouzla, proto bývaji zakopány nebo do vody hozeny. V Ugandě je pupeční šňůra uschována až do slavnostního pojmenovaní dítěte. Tu hodí ji do nádoby, ve které je smíšenina mléka, piva a vody: plave-li v ní, je dítě legitimní, ponoří-li se ke dnu, je plodem cizoložství, a matka je pak v nebezpečí, že bude řádně bita. Jiní národové se domnívají, že pupeční šňůra přináší dítěti neštěstí, a proto ji pečlivě uschovají; u Ajnů nosí ji matka u sebe až do hrobu.

Matečné lůžko těší se podobné pozornosti. Snaží se všemožně je odstraniti. Somálské ženy pijí při tom horký ovčí lůj, který má projímací účinek. Australské ženy vyhrabou do země jamku a sednou si nad ní, jako kdyby šly na stranu. Tlak, činěný při tom na břicho, jest velmi účinný. V německé severozáp. Africe, přivážou ženě kámen na pupeční šňůru, a s ní se prochází. Domorodci atjehští se domnívají, že lůžko dítěte ženského rodu jest jeho sestrou, lůžko dítěte mužského rodu jeho bratrem. Jest usušeno a pochováno, a má-li díti nějaké nesnáze, jsou přesvědčeni, že placenta je ve svém hrobě nemocná. Kladou pak léčebné prostředky na místo, kde lůžko je pochováno. Nezmění-li se však stav dítěte, pak jest lůžko asi nespokojeno se svým příbytkem, který je snad příliš vlhký nebo příliš suchý: tu je vykopou a pochovali na jiném místě. Vedle toho věří, že duše lůžka chodí si hrát se svým dvojčetem, zejména tehdy, když dítě se ve spánku usmívá. Brasilské Indiánky, a nikoli jen ony, lůžko snědí.

Mnoho starostí způsobí ovšem porod těžký, který je samozřejmě považován za dílo čarování a zlých duchů a zažehnává se nebo usnadňuje prostředky, pohybujícími se v mezích toho, co jsme již vylíčili. Pozoruhodna je však zpráva z Ugandy od očitého svědka, který r. 1878 viděl v Kahuře císařský řez. Žena, která měla býti takto operována, byla napolo opita banánovým vínem. Bylo použito nože do zadu zahnutého, řez veden byl střední linií těla až k pupku. Stěna břišní byla otevřena, krvácející místa pomocník potřel žhavým železem, načež velmi rychle proříznuta byla i stěna děložní, plodová voda vytryskla, dítě bylo vyzdviženo, pupeční šňůra přeříznuta. Když byla rána vyčištěna, byly její okraje sepnuty tenkými železnými hřebíčky a ovinuty kovovými vlákny. Na to dali jakousi náplasť a pak obvaz. Lehké hnisání bylo odstraněno a — jedenáctého dne byla rána zahojena.

Stejně starostí činí kout. U Indiánů kmene Tujuka na Rio Tiquié byla zadní část příbytku přísně oddělena laťovím a rohožemi. Tu mladý manželský pár trávil „šestinedělí“. Chvílemi zakňučelo novorozeně. Šestého dne kout slavnostně končil. Před svítáním vynesli Indiáni veškero nářadí, patřící mladým manželům, hrnce, stoličku, skřínku s pérovými okrasami, zejména však zbraně. Pak všichni nezúčastnění odešli zadními dvířky. Brzy poté vyšel ze dveří zvláštní průvod k řece. Napřed kráčela matka mladého muže nesouc na veliké hliněné střepině žhavé uhlí silně kouřící a rozhánějíc zvláštním vějířem kouř na celou cestu. Pak šla mladá matka s novorozenětem na rukou a za ní šťastný otec. Když přišli na břeh řeky, vykouřila stará celé místo, pochodivši je, vstoupila pak do malého kanu a zakouřila také vodu všemi směry. Pak se manželé s dítětem vykoupali a vrátili se domů, kde babička jim podala plný hrnec vařených ryb, první to opět pevnou potravu po pěti dnech. Prvotní očistný a zažehnávací účel těchto ceremonií je patrný, ale dnešní Indiáni sotva již znají jejich pravý smysl. Délka koutu záleží pravidelně na délce krvavého výtoku a na tom, jak rychle uschne pupeční šňůra: na Karolinských ostrovech trvá jen 2 dny, kdežto v Malakce a Atjehu 40 dní. Nečistou však bývá žena mnohem déle: 4 až 60 dní, u některých národů tak dlouho, dokud pupeční šňůra úplně nezmizí.

Zajímavo jest, že i tu muž velmi často bývá nečist zároveň se ženou. Vyskytuje se zde tak zvané mužské šestinedělí (couvade). Šestinedělka totiž ihned po porodu vstane a na její místo lehne si muž, jemuž jest prodělati všecky ceremonie, které vlastně patří ženě.

Tento obyčej jest nejvíce rozšířen u indiánských kmenů střední a jižní Ameriky, na Cayenne,^[89] Martiniku Perlovém souostroví^[90] v zálivu panamském, v oblasti Amazonky, v Kolumbii atd. Není však omezen jen na Ameriku. Marco Polo^[91] našel jej na př. před 600 lety u horských kmenů v Číně. Herodot zmiňuje se o něm v Africe. Ve starověku zjištěn byl na Korsice a pyrenejském poloostrově, a ještě dnes najdeme jej v sev. Španělsku a v jižní Francii kde bydlí Baskové. V Biskaji v údolích připmíná veškero obyvatelstvo svými zvyky dětský věk společnosti; ženy vstávají ihned po porodu a věnují se domácnosti, kdežto manžel ulehne do postele, vezme k sobě něžného tvora a přijímá blahopřání sousedů.

Původ tohoto obyčeje není dosud jasný, a domorodci sami nedovedou ho již řádně vysvětliti. Snad běželo nejčastěji o to, aby šestinedělka byla tímto způsobem skryta před démonem přinášejícím horečku omladnic a případně i novorozeně chráněno před zlými duchy. Zbytky takové snahy najdeme dosud v lidových zvycích: v Duryňsku na př. věší na ochranu před démony mužskou košili na okno šestinedělčiny světnice, jinde šestinedělka, když jde po prvé ven, obléká mužovy kalhoty nebo jinde opět dává si na hlavu mužův klobouk.

Ještě pravděpodobnější a k prvním počátkům obyčeje ukazující jest onen výklad, který jeho původ hledá v matriarchálních řádech. Byla-li žena mužem získána od svého kmene kupem, nebyly tím koupeny zároveň její budoucí děti. Na ně ne měl ploditel vlastnického práva, neboť byly vlastnictvím kmene nebo rodu, z něhož pocházela žena a jemuž bylo muži je odkoupiti, měly-li býti převedeny pod jeho moc. Při dalším rozvoji patriarchátu na účet mateřskoprávních řádů, hleděl si otec získati přímé právo na svého potomka převzetím nesnází spojených se šestinedělím, které nebyly proň vždy nepatrné. U Karaibů,^[92] Brasilců a jiných národů přírodních znamenaly přísný, šestiměsíční půst muže, ležícího ve visuté rohoži pod střechou. Po čtyřiceti dnech půstu jest mu připraviti příbuzným hostinu z kůrek kasavového chleba^[93] které odřezával po dobu půstu, nesměje jísti nic jiného než střídku. Nežli počnou jísti, škrábnou všickni pozvaní hostitele zvířecím zubem, takže po všech částech těla stéká mu krev a z napodobovaného nemocného stává se teď skutečný nemocný. To není však stále ještě všecko. Vezmou po té 60 až 80 zrnek indiánského pepře nejsilnějšího druhu, jež rozdělají ve vodě a omyjí tím rány a škrábance nešťastníkovy, který nesmí ani hlesnouti, nechce-li býti považován za slabocha. Když je po této ceremonii, položí jej opět na lůžko, na němž jest mu zůstati ještě po mnoho dní, zatím co druzí hodují a baví se na jeho účet. V době svého půlletního půstu nesmí jísti ani opeřenců, ani ryb, poněvadž by to prý škodilo dítěti a dítě přijalo by všecky přirozené nedostatky zvířat, z nichž otec pojedl Konečně až na kost vyhublý sestoupí s lůžka a musí za to zastřelit jistého ptáka na smířenou.

Také u velmi nízké kasty indické „basketmakerů“ v Gujarâtu existuje dosud skutečná couvade. Žena po starém zvyku jde po svém ihned po slehnutí, jako by se nic nestalo. Ochranné božstvo kmene však přenese podle lidového názoru slabost ženinu na muže, který tudíž zůstává v posteli a po několik dní dostává dobré a výživné jídlo.

U mnoha národů najdeme také zbytky názoru velmi druhdy rozšířeného, že dítě má tělo z matky, kdežto duši z otce. Proto má se otec po slehnutí chovati klidně a vystříhati se všeho, co jeho duši mohlo by polekati a podrážditi, poněvadž tím by byla dotčena i duše dítěte. Aby měl potřebný duševní klid, třeba mu tiše ležeti na visuté rohoži.

Za poslední zbytek couvady možno považovati snad obyčej z ostrovů Tanembaru a Timorlao,^[94] kde matka v první době po novorozeněti, když se vykoupala, jde opět po své domácké práci, kdežto muž má za povinnost nositi a opatrovati dítě.

*

Fysiologická věda dokázala, že jako u vyšších zvířat cecky, tak u člověka ženské prsy patří k t. zv. orgánům smyslnosti. Jsou to druhotné pohlavní znaky, které mají zvláštní vztah k pohlavní funkci a jsou zcela přímo spojeny s nervovým systémem pohlavních orgánů. Mírným dotekovým podrážděním nervů ženských prsů, hlavně v jejich panenském stavu, lze vyvolati svírací pohyby ve svalstvu dělohy a odtud opět smyslné pocity v ženském organismu; při pohlavním rozčílení botnají pak prsy a bradavky se vztyčují a tuhnou. To je fyziologická příčina toho, nač kdesi upozornil Tolstoj k nemalé mrzutosti moralistů, že totiž mladé dívky touží po tom, aby mužská ruka tiskla jim ňadra.

Jakmile však u ženy pohlavně zralé nastalo oplození, mění se povaha prsů velmi značně; pravidelně před druhým měsícem nastávají změny nejen v jejich vnitřní anatomii, nýbrž i, pokud běží o jejich tvar a velikost. Vytvářejí se z nich pomalu orgány vyživovací, kynou, rostou, napínají se a okolí jejich bradavek dostává zvláštní jizvovitou podobu. Ke konci těhotenství možno již povrchem nahmatati žlázy a mlékovody jako uzly, a z jemných otvorů bradavek lze již vytlačiti trochu mléka. Hlavní vyměšování mléka počíná však teprve asi třetího dne po porodu, v míře někdy tak hojné, že poměrně slabé stisknutí okolí bradavek se stran dá vytrysknouti několika jemným paprskům na několik stop.

Prsy Habešanek bývají v prvních dnech po porodu tak tvrdý mlékem, že je dítěti zhola nemožno chopiti se jich. Také černošky z Old-Calabaru mají je v prvních dnech tak naplněny, že mléko samo z prsu vytéká.

Kojením mění se prsy znova, obyčejně v neprospěch svého tvaru. Bradavky jsou vytahovány nad oblost prsů, prodlužovány a rostou do tlouštky; poněvadž příčinou zvětšení prsů bylo hlavně rozšíření mlékovodů, při čemž opěrná tkáň a podkožní tuk byly roztaženy, roztrhány a částečně pohlceny, prodlužují se prsy značně váhou mléka a stávají se více nebo méně převislými. Fotografie nahých žen přírodních národů poskytují nám hojně výrazných dokladů pro tyto fysiologické změny na ženském poprsí; takové doklady bylo by jednak většinou velmi nesnadno opatřiti si u národů dnešní civilisace západní, jednak volný růst prsů u primitivních žen přináší tu zjevy zvláště karakteristické. U žen z Fidži i přírodních národů jiných, pozorovány byly prsy pytlíkovitého tvaru tak dlouhé, že je zvykem žen těch, házeti si je přes rameno, chtějí-li kojiti děcko, nesené na zádech. Ze Stratze a jiných děl obrazových známa je po této stránce fotografie matrony habešské, tak zvané Menelikovy kojné. Některé Afričanky přivazují si prsy příliš dlouhé a svislé k tělu, aby jim nepřekážely při práci. Tvary prsů, které prodělaly několikeré kojení, jsou ovšem velmi různé u jednotlivých žen i rozličných národů a závisejí hlavně na tom, mnoho-li podkožního tuku v prsech zbylo a pokud prsní žlázy a mlékovody zakrněly.

Zvláštní vztah prsů k ústrojí pohlavnímu objevuje se i v době kojení. Výtok šestinedělky bývá silnější, vezme-li matka dítě k prsu, poněvadž ssáním bradavky jest vyvoláváno stahování dělohy. Vedle toho není neznámo, že mnoha ženám působí kojení pohlavní požitek, někdy dokonce prý silnější než soulož.

U přírodních národů kojí, jak pochopitelno, matka sama, ale dítě dostává velmi brzy i jinou potravu, na př. na Old-Calabaru mnoho vody, u různých kmenů indiánských rozžvýkané ovoce, u Maskakirů (vých. Afrika) opojné pombé, u Voďáků^[95] po třech měsících maso a chléb. U známnějších národů přírodních kojí ženy: až rok u Samojců, tlinkitských Indiánů, Hotentotů, až 1 a 1/2 roku u Indiánů dagotských a siouxských, u černochů v Loangu, 2 léta na ostrovech Šalomounových, u Massajů, až 3 léta u Australců, Tatarů, Kirgisů, v Kameruně, na Old-Calabaru, u Apačů, 3 léta na Fidži, až 4 léta u Laponců, v Groňsku, n Irokésů, na Kamčatce, až 5 let u mnohých Indiánů brasilských, v Kalifornii, u Osťáků, v Havajsku, na pobřeží guinejském, až 6 let u Samojedů a 6 let na Novém Zélandě, až 7 let u Indiánů severoamerických a 7 let u Eskymáků ze Smith-Sundu, 10 let na Karolinech, 12 let u některých Indiánů severoamerických, až 15 let u Eskymáku (King Williams Land).

U Arménců v Kubanské oblasti na Kavkaze byl cestovateli ukázán chlapec 6-7letý, který chodil již do školy, přes to však nebyl odstaven. V zemi krále Viléma není vzácností, že hoch 14-15letý, který se právě vrátil z lovu, vezme prs matčin, aby se napil. Na našem obrázku (příloha XI.) vidíme ženu z Prelanger na střední Javě, matku kojence prý čtyřletého, kterého nosí v šátku, sarongu, jako na houpačce; hoch má cigaretu v ústech. U Křováků v Kalaharské^[96] poušti kojí ženy své děti po tři léta. Narodí-li se jim v té době ještě jedno dítě, odloží je, poněvadž po jejich rozumu nesmí žena kojiti dvé dětí zároveň.

Co jest asi příčinou toho, že u tak mnoha různých národů kojí ženy jedno dítě po celá léta, ač při tom již velmi brzy poskytují mu i jinou potravu, buď živočišnou nebo rostlinnou? Možno říci, že u několika národů ssají děti mateřské mléko opravdu tak dlouho, dokud chtějí. Z pouhé lásky mateřské a slabosti vůči dítěti se to sotva děje. Povaha mnoha národů, u nichž ženy tak dlouho kojí, je všeobecně příliš drsná i v životě rodinném. Tré důvodů jiných má tu asi rozhodný význam, byť na různých místech v různém rozsahu. Předně mateřské mléko zdá se jim býti asi potravou zdarma, úsporou tam, kde nutno všecko počítati, hospodářsky výhodným způsobem, jak krmiti nebo aspoň přikrmovati dítě. Po druhé není kojení, jak jsme dříve řekli, pro matku bez určitého smyslného požitku. Po třetí účinkuje tu velmi rozšířená domněnka, která až do nové doby i v západní civilisaci se tu a tam zachovala, že žena může beztrestně t. j. aniž by počala, souložiti s mužem, dokud kojí své dítě. Tato pověra vynese ovšem mnoha ženám jen trpké zklamání, a pak se stane, že matka je nucena zároveň kojiti dvé svých dětí věku zcela nestejného. Ba, na samojských ostrovech našli dokonce matku, která kojila zároveň tré svých dětí, které přišly na svět jedno po druhém v delších časových mezerách. Nebyla to tedy trojčata.

Nemůže-li matka z nějakého důvodu své dítě kojiti, nebo zemře-li předčasně, není tak příliš vzácný zjev, že kojence ujme se jeho — babička, žena 36 až 50 let stará, tedy u národů jižních opravdu již stařena. Pokud máme zprávy, vyskytly se nebo vyskytují takové případy u kavkazských Armenců, Irokesů, Indiánů jihoamerických, Avaraků v Britské Guyaně, Bečuanů v již. Africe, Egbů v Jorubě na Nigru, Kondů z Alžíru, u Kafrů v Kapsku, na Jávě, u Bataků a Atjehů na Sumatře. Dokonce i z novodobé Evropy záznamenán je v jistém starém časopise jako „div přírody“ případ 71-leté babičky, která se ujala kojení svého skutečného vnoučete. Tu běžívá buď o vyměšování skutečného mléka, ustavičně udržované až do vysokého věku, nebo podporované (snad) nějakými medikamenty, při čemž mléko má jistou svou kvalitu, nebo jde tu o umělé, násilné a mechanické vyvolání výměšků, které se mléku jen poněkud podobají. U žen po ztrátě měsíčků, po klimakteriu je vyměšování mléka rozhodně nedostatečné, a dítě nutno přikrmovati jinou ještě krmí.

Tuto kojící babičku uvádíme však jen jako jakýsi úvod k jiné historii, ke kapitole o muži jako kojné. Již Charles Darwin^[97] upozornil, že prsní žlázy mužovy nejsou zárodečné, nýbrž toliko neúplně vyvinuté orgány, jejichž funkce není prostě v činnosti. U dětí mužského pohlaví stejně často jako u dětí pohlaví ženského bývají v prvních dnech prsíčky naběhlé a tvořívá se v nich tekutina mléku podobná. Rovněž v době puberty zvětšují se a nabíhají nezřídka prsní žlázy hochovy. Podle mikroskopického bádání nelze pochybovati o tom, že takové zvětšení prsních žláz může býti důsledkem rozmnožení pravé tkáně žláz mléčných, a chemický rozbor zjistil, že nebývá tu vyměšována jen tekutina mléku podobná, nýbrž — zřídka ovšem — i pravé mléko. Tedy možnost otce — kojné není předem vyloučena.

Staří spisovatelé vypravují o mužích, kteří od mládí až do 50. roku dávali hojně mléka, měli „ohromná ňadra“ nebo dávali tolik mléka, že z něho byl dělán sýr. Tací muži vyskytují se i v pověsti islandské, v talmudu, v čínských legendách. Ale Alexander z Humboldtu^[98] viděl sedláka z vesnice Arenas v Nové Andalusii, který prý po onemocnění své ženy k velkému překvapení vlastnímu odkojil syna; levý prs dával mnohem více mléka než prs pravý. Podle Johna Franklina^[99] přihodila se stejná věc jistému čipevejskému Indiánu. Vyšel z tábora na lov bobrů. Provázela jej toliko jeho žena. Byla po prvé těhotná, dostala bolesti a povila mu hocha. Třetího dne po slehnutí zemřela. Aby zachránil hochův život, krmil jej polévkou z jelenního masa, a aby utišil jeho křik, přiložil jej k prsům. To mělo ten účinek, že mléko počalo téci z jeho prsu, a mohl upokojiti dítě. Syn vyrostl, oženil se a měl děti. Levý prs starého Indiána byl po mnoha letech ještě neobyčejně veliký. A konečně, nejvěrohodnější zprávu podal Antropologické společnosti berlínské řecký antropolog Bernhard Ornstein: „Bydlil jsem roku 1846 v námořním městečku Galazidi, na zálivu zátoky amfiské, u loďařského mistra Eliáše Kanady, muže tělesně vyvinutého tak kolosálně, že jsem v Řecku člověka mu podobného nespatřil. Kdykoli chybělo mléko jeho malé, slabé a při tom tuberkulosní ženě, a její téměř již dvouletý potomek dával najevo nad tím svou nespokojenost trvalým vrněním a nářkem, podal mu otec s pravou mateřskou něžností silně vyvinutý prs, a malý křikloun ssál po chuti, až byl upokojen. Viděl jsem dosti často, jak muž byl nucen osušovati si prsa, mlékem potřísněná.“

S hlediska kulturně historického měly ženské prsy největší význam v primitivních snahách výtvarných: kdykoli běželo o znázornění ženy, vždy to byly především prsy, které, více nebo méně zdařile naznačeny nebo vytvořeny, byly zdůrazňovány jako nejkarakterističtější znak ženského pohlaví: v rovníkové Africe stejně jako na Velikonočních ostrovech, předhistorickými kresbami jeskynními ve Švédsku, stejně jako rytinami na kostěných dokumentech národů eskymáckých. S rukama zdvihajícíma prsy, se zdůrazněným pupkem, nebo s jednou rukou na prsu a s druhou na pohlaví, tak znázorňují plastiky ze starého Mexika a z různých částí Afriky ženu nebo ženské božství jako rodivý princip, a archeologové našli podobné výtvory i na Cypru, v Malé Asii, ba i v Řecku, a objevivše řadu tvarů přechodních, došli až k proslulému postoji Medicijské Venuše. A tak, co platívá v akademickém pojetí za nejvyšší výraz ženského studu, ta ruka na ňadrech ležící a ruka lůno kryjící, mělo původně a ve skutečnosti význam právě opačný: plastické předchůdkyně Medicijské Venuše nesnažily se těmito gesty svých rukou zdroje života zakrývati, nýbrž naopak zdůrazňovati.

Přírodní národové brzy pochopili význam prsů pro ženu jako roditelku. Jako muž přísahal u svého vousu nebo u své schopnosti plodivé, přísahá žena, na př. u Jabimů v Něm. Nové Quinei na své kypící prsy. U Vadšagů v Něm. vých. Africe chce-li žena dosíci splnění své prosby, vezme do úst své prsy a ssaje na nich. Takové prosby nesmí žádný muž nedbati, neboť připomíná mu tím svou mateřskou důstojnost.

*

Promluvme si nyní také o potratu. Nedobrovolný potrat je někdy u přírodních národů hojný zjev, na příklad u Australců, kteří špatně jednají se svými ženami. U Hotentotek přichází ve druhém a třetím měsíci, kdežto na př. na Fidži jest velmi vzácný. Je samozřejmě považován za dílo zlých duchů.

Potrat umělý, u nás v důsledcích křesťanské mravouky a snad také z důvodů militaristických pronásledovaný trestními paragrafy a tím po stránce technické přenechaný ke škodě postižených žen fušerům a fušerkám, místo odborným lékařům, jest u přírodních národů všude dovolen; pro některé přelidněné končiny znamená veliké dobro, jinde jest nebezpečně přemršťován s hlediska určité sociální skupiny. Předně bývají často vyháněna děcka nemanželská, ovšem z jiných důvodů než u nás. Poněvadž dívky u přírodních národů jsou provdávány pravidelně ihned po pohlavním dozrání, jsou nemanželské děti narozeny před provedením ceremonií spojených s dospělostí a nejsou tudíž považovány za úplné lidi nebo aspoň za příslušníky kmene. Tak děje se na př. na Fidži, v Nové Quinei, u Ovambů, u Indiánů Kataba a v severní Americe u Dakotů. Na Fidži jest vůbec hanba, míti mnoho dětí. Pak má tu vliv nedostatek potravy, ako u Australců, kdežto u různých kmenů severoamerických a národů východní Afriky nutí k umělym potratům nemožnost, aby ženy odkojily dvé dětí. Severoamerické Indiánky vyhánějí také plody své lásky s bělochy, poněvadž pro porod takových dětí mají Indiánky příliš úzkou pánev. Na Borneu zůstávají dívky urozené obyčejně svobodny a ostraňují pak následky „nepřiměřených“ poměrů. Samojky, domorodky z Nové Kaledonie a Indiánky paraguayské bojí se o svou krásu, kdyby byly častěji těhotné. Někdy jest potrat oblíben z pohodlnosti, tak často v Nove Kaledonii, Samoa, Tahiti, Havajsku a leckde jinde. Obyvatelé babarští přímo říkají, že těhotenství by je olupovalo o soulož. U Ovambů mstí se prý žena potratem svému muži. Všeobecně jest potrat někdy velmi hojný u žen maorských, u nichž prý nejedna žena vyžene si 10 až 12 dětí, ač se tu děti i vraždí. Doba vyhnání plodu jest různá: třetí měsíc (nejlepší) volí Masajové; Suahelky potrácejí v druhém až čtvrtém měsíci, na Šalamounových ostrovech v třetím až sedmém měsíci. Někteří přírodní národové libují si v určitém počtu manželských dětí (1 — 3), ostatní odstraňují. Mnohde, na pr. u Vraních Indiánů, na Fidži, na Šalamounských ostrovech, vznikl i zvláštní stav pomocnic, které vyhánějí plody ze řemesla. Zaříkávání a podobných prostředků jest v této věci méně užíváno, spíše prostředků mechanických a léčivých. Na ostrovech Loyality pijí ženy horkou vodu ze sirnatých zřídel, černošky bafiotské^[100] jedí červený pepř, vařící banány polykají v Nové Kaledonii. Knížecí souložnice na Bali^[102] vypravovaly cestovateli (Jacobsovi), že, je-li některá s nich těhotná, jest se jí hlásiti u knížete, který jí ihned dá pengeret, čínský přípravek černé barvy a drsné chuti který vzbuzuje v těle pocit tepla a má téměř vždy kýžený účinek. U Hererů, Hotentotů a Křováků dávají si těhotné ženy ve třetím nebo čtvrtém měsíci některým přítelem nebo přítelkyní dupati pod břicho. K tomu cíli sešněrují si tělo provazem co nejpevněji nad dělohou, aby plod nemohl růsti; vnitřně užívají ledku nebo velikého množství kuchyňynské soli. Assiboinské^[103] Indiánkv zavádějí si do dělohy špičatou hůl. Jindy zaražen jest do země kolík, a žena opře se o jeho horní konec, který jest asi 2 stopy nad zemí, a vrtí na něm břichem tak dlouho, až plod odejde. Anebo položí se žena těhotná zády na zem a přes břicho jest jí položeno široké prkno. Na prkno postaví se pak po řadě dvě nebo tři přítelkyně a poskakují na něm tak dlouho, až z dělohy vytéká krev. Ač tyto prostředky jsou velice hrubé, následuje smrt jen zřídka. Staré Kalmyčky třou těhotné spodní část těla, načež položí nad dělohu žhavé uhlí zabalené do staré podešve. V Groňsku zpracovaném misionáři používají ženy k potratu hole od ohniště, kterou jsou rozestírány k sušení mokré onuce, kdežto Eskymačky ze Smith-Sundu používají bičištěte nebo jiného předmětu a proklepávají si jím a mačkají břicho několikráte za den.

Složitou a podivuhodnou operaci eskymáckou zaznamenal Bessel: Seříznuté žebro mroží nebo tulení jest na jednom konci zaostřeno jako nůž, kdežto opačný konec zůstane tupý a jest zaokrouhlen. Prední část opatřena je pouzdrem válcovitým a dlouhým jako ostrá část kosti. Na horní i spodní konec pouzdra připevněna je niť ze sobí šlachy, 15 až 18 coulů dlouhá. Když žena zavádí nástroj do dělohy, je ostrá část pokryta koženým povlakem, když pak žena se domnívá, že pronikla dosti daleko do svého pohlavního otvoru, zatáhne mírně za nit na dolním konci pouzdra. Tím obnaží se ostří kostěného nože, načež žena otočí napolo nástrojem a posune jej vzhůru a dovnitř. Když embryonální obal je protržen, zatáhne za nit na horním konci pouzdra, čímž ostří jest opět povlečeno, a vytáhne nástroj. Tak zabraňuje pouzdro poranění na nevhodném místě. Tuto operaci provádějí ženy samy na sobě.

Připomněli jsme již, že nevítané děti jsou odstraňovány tu a tam také zabitím. Hlavně běžívá o děti ženského pohlaví. Orinocká Indiánka jde slehnout do lesa, slehne-li děvče, zlomí mu vaz anebo zakopá je živé. Jiní Indiáni prostě je odhazují. Eskymáci v Behringově užine donesou je na hřbitov, zacpou mu ústka a nos sněhem a nechají je ležeti. Ženy papuanské lámou jim vaz ihned po porodu sehnutím hlavy. Tu a tam ovšem i děvče jest vítáno, dokonce s velikou radostí, neboť tam, kde sňatky dějí se kupem, představuje cenný předmět obchodní.

*

Předcházející stručný nástin některých obřadů, obyčejů a zvyků spojených s pohlavním životem ženy, vedle nichž jsou všeobecně pouhým stínem obyčeje pouze muže přímo se týkající, ukazuje také, oč povšechná úloha ženy v pohlavním životě jest nesnadnější a často trapnější než úloha mužova. U přírodních národů, podobně jako u proletářských mas v zemích kulturních a civilisovaných, jest tak nepatrnou poměrně ona část lidského života ženina, která je okrášlena úsměvem životní pohody. Nemnohé chvilky štěstí a radosti rychle jim pomíjejí, krása mládí a svěžesti hyne, zůstává jim jen těžký úděl větších nebo menších manželských otrokyň, pronásledovaných mátohami pověr. A jsou-li tyto pověry, jejichž obětmi bývají ženy především u národů přírodních, brutálnější někdy, nezotročuje jejich jařmo méně chudé a pracující ženy národů civilisovaných, třebaže jeho vzhled jest kulturnější.

Nordenskjöld, dobrý znatel života eskymáckého, napsal kdesi: „Svátečně oblečená kráska groňská se svou hnědou, zdravou barvou obličeje a s hladkými plnými tvářemi, nevyhlíží rozhodně špatně v těsně přiléhajícím obleku, zhotoveném z vybraných koží tuleních a v malých elegantních botách, vysoko ohrnutých, a v pestrých stužkách perlových kolem krku a vlasů. Její zevnějšek získává ještě její stálou veselostí a chováním, které není prosto jisté dávky koketnosti, větší, než bychom očekávali u krásky z rasy eskymácké, nepravem rozkřičené. Odhodlaný lovec tuleňů odvede hezkou dívku s mírným násilím do svého stanu. Násilím chtějí býti vzaty a proto také jsou násilím brány. Pak stane se jeho ženou, rodí mu děti a zanedbává svůj zevnějšek. Postava tak přímá sehne se obvyklým nošením děcka na zádech; zmizí oblost těla, tělo svadne, chůze stane se klátivou, vlasy na spáncích vypadají, zuby, kterými žvýkají vydělávané kůže, jsou opotřebovány až na kořen, a žena nehledí si již čistoty a nepečuje o své tělo. Eskymácké ženy v mládí velmi příjemné, stávají se tudíž po sňatku ohavně ohyzdnými a špinavými…“

Jádro tohoto prostého a sympatického vylíčení platí téměř všeobecně o ženě všech přírodních národů, a nebylo by třeba mnoha změn na něm, aby každý poznal jeho platnost i pro chudé a proletářské ženy našich zemí a národů nejbližších. Jako u přírodních národů stává se z bývalé krasavice v manželství pouhý soumar a pouhá pracovní síla, tak také naše dělnická žena po krátkém jaru milostném stává se nevzhledným a mrzutým otrokem domácnosti. Kdežto však u přírodních národů muž zoceluje si tělo lovem zvěře nebo rybolovem a povšechně vyvíjí své tělesné tvary do krásy, náš muž pracující, otrok fabriky nebo kanceláře, následuje v tělesném úpadku brzy za svou ženou, a náš venkov jako naše města hemží se lidmi utahanými robotou i starostí, zatím co nepatrná menšina holedbá se výstředním blahobytem a úpadkovou esthetikou…

*

O názorech přírodních národů na cizoložství, zmínili jsme se již při různých příležitostech, rovněž o otázce rozvodu. Budiž tu jen ještě citována zpráva Koch-Grünbergova o rozvodové ceremonii, kterou viděl v severozápadní Jižní Americe u indiánského kmene Bará. „Jednoho večera přišli dva cizí Indiáni Tuyúka z horního Papurý, švagři nemocného (malarií), jejichž sestru měl za ženu. Pozdravili se divoce, nejprve se sestrou, pak i s nemocným, který žalostným hlasem vypravoval o svém utrpení. Oba cizinci vyráželi hrozivá slova, vášnivými posuňky ukazovali do dálky mávali dlouhým nožem a holí, kterou drželi v pravici, jako by vyhrožovali neznámému protivníkovi, který seslal nemoc k jejich příbuzným. Bylo tomu jako při úmrtí Kururú-kuara na Aiarý; jen konečný řev smuteční chyběl. Pozdravivši všecky obyvatele Maloky podobným způsobem, cizinci usedli, a rozhovor dál se již klidně. Zůstali až do třetího dne a zúčastnili se také malé pitky. Nic neukazovalo k něčemu neobyčejnému. Teprve, když se loučili, bylo nám jasno, že přišli jen proto, aby svou sestru odvedli od nemocného muže do jejího domova. Patrně o něm pochybovali. Žena naložila na sobe dítě, zdravého hocha, a veškero domácí nářadí; nemocnou dcerku nechala u muže. Plačtivými slovy rozloučila se s každým zvláště. Tuyuká křičeli od vchodu divoce do domku, Bará jim stejně odpovídali. Pak odešli. Otec nemocného běžel za nimi. Na kraji lesa došlo k nové rozčilené scéně. Bará prudce nadával za odcházejícími. Bratři se obrátili. Vášnivé posunky na obou stranách. Domnívali jsme se již, že dojde na rány. Leč bratři zmizeli v lese, a Bará se lhostejně vrátil. Přes veškeren povyk měl jsem dojem, že běží o pouhou ceremonii, o čemž zdála se svědčiti i netečnost diváků.“

Zbývá zmíniti se o osudu vdov. U patriarchalních národů byl v ranné době její osud velmi smutný: bylo jí zemříti se služebnictvem. Tento trapný obyčej, potvrzující až za hrob posvátnost soukromého vlastnictví mužova, udržel se jak známo, až do vysoké kultury indické, kde použili ho Angličané za jednu záminku k porobení Indie. U mnoha přírodních národů obyčej ten však nepronikl; bránily tomu zdravé poměry mateřskoprávní. Nezajišťuje-li jí levirat bezpečné budoucnosti, může se aspoň vdáti nebo vejíti do domácnosti muže jiného. Nicméně bývá jí často prodělati velmi nepříjemné ceremonie a zvyky. U severoamerických Indiánů musí si vlasy ostříhati a tělo noži rozdrásati. U Minkopiů na Andamanech nosí stále s sebou preparovanou lebku svého manžela, pravidelně tak dlouho, dokud se znova nevdá. Lebku má stuhami připevněnou na plecích. Čipevejské Indiánky nosí část oděvu zemřelého muže, svázanou v jakousi loutku. V Nov. Již. Walesu existuje vdovská čepice, pata nebo kopi, kterou nosí vdova nebo nejbližší ženští příbuzní zemřelého po dobu smutku, někdy i starci nebo celý kmen. U některých kmenů jsou vlasy nejprve opáleny, u jiných položena je na vlasy síťka, a čepice pak navršena asi na dva palce ze sádry nebo z jakési malty, připravené ze sádry, hlíny a popele. Váži 8 až 14 liber a jest nošena 1 až 12 měsíců. Když doba smutku pomine, je čepice někdy kalcinována^[104] a položena na hrob zemřelého. Ostrovanky mentavejské nosí na znamení smutku banánové pruhy zástěry a pláště široce řezané a perly, náramky a vůbec všecku okrasu odloží, dokud se znova nevdají. Vdova činí se co možná neviditelnou. Oplakáván je mrtvý vdovou často zvláštním smutečním zpěvem:

Horší bývá někdy osud stařen. Klimakterium čili t. zv. přechod, kdy u ženy přestává menstruace, dostavuje se u přírodních národu ve 44 až 58 letech, pokud můžeme souditi ze zpráv dosud nečetných a nedostatečných. Tím nepřestává ovšem schopnost souložiti, která u přírodních žen trvá někdy až do 70 let. Ale příroda tomu chce, že jako v ranném mládí, tak také ve věku stařeckém je tělo lidské do jisté míry neutrálním, a zejména žena má své rasové zvláštnosti jen v oné době svého života, která je cenná s hlediska pohlavního, a jen v této době je okrášlena tím, co nazýváme ženskými vděky. Stařena tyto pohlavní půvaby ztrácí a dostává mužské rysy. Podkožní tkáň tuková, specielně ženská, mizí, jsouc ztrávena, kdežto kůže nad ní ubývá jen nepatrně, takže vznikají vrásky. Stejně mizí hýždě a hrma (mons veneris). Toto místo je však nyní spíše více než méně zarostlé a později také šediví než vlasy. Prsy stanou se visacími nebo zaniknou. Objevuje se vous a hlas je hlubší. Tu přírodní člověk ztrácí zájem o ženu, zejména není-li již také schopna práce. Jen pověra nebo výchova mladých dívek jim zajišťuje někdy trpěnou existenci. Objeví-li se však nedostatek potravy, mnohé kmeny zbavují se nejprve stařen. Darwin zaznamenal toto o domorodcích Ohnivé Země: „Podle souhlasných, ale zcela nezávislých svědectví hochů přivedených mr. Lowem a Jemmy Buttona (rovněž mladého domorodce), jest spráné, že když v zimě jsou trýzněni hladem, zabíjejí a pojídají spíše stařeny, než aby pobili své psy. Když hoch byl tázán mr. Lowem, proč to činí, odpověděl: Psi chytají vydry, stařeny nikoli. Hoch popsal způsob, jakým jsou držány nad dýmem a udušením usmrcovány; žertoval o jejich křiku a popisoval části jejich těla, které platí za nejlepší sousta. Jakkoliv hrozná je taková smrt z rukou jejích přátel a příbuzných, jest ještě trapnější pomysliti na strach stařen, když hlad počíná naléhati. Bylo nám řečeno, že prchají často do hor, že však muži je pronásledují a přivádějí zpět na porážku k vlastnímu jejich krbu.“