ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vznik erotického tance. — Různé exotické tance u přírodních národů. — Umělecké elementy pohlavního života a prostituce. — Tanečnice jako prostitutky. — Pohlavní život a lidská zdobivost. — Roztřídění tělesné výzdoby primitivní. — Tataování. — Ozdobné jizvy. — Pomalování. — Barvení zubů. Deformování lebky. — Mrzačení nohy. — Amputace prstů. — Potlačování a pěstění prsů. — Umělá a přirozená tlouštka žen. — Otázka oděvu. — Propichování ušních lalůčků a spodních rtů. — Původ okras. - Šňůra kolem boků. — Rahat. — Zvláštní náhrdelník. - Okrasy hlavy. — Stud vznikl ze zvyku nositi šat. — Uluri. — Pás. — Plášť. — Vvývojové stupně oblékání.

Esthetický činitel hraje důležitou úlohu v pohlavním živote, pokud se může tento život volně projevovati. Již láska zvířat karakterisována je rytmickými zvuky a pohyby, radostí z činorodých projevů, esthetickým lákáním oka barvami, pestrými předměty a okrasami; stejně tomu jistě bylo velmi brzy i v lidské hordě, tak jako stejně tomu jest u národů přírodních.

Umělecký živel v primitivním životě pohlavním, plný rušné touhy uplatniti se před zraky druhého, jest vysvětlován z pohybů, které provázely snoubení před pohlavním aktem a po něm. Zejména pohyby provázející chůzi mužovu před uchvácením ženy, když ji spatří ve své blízkosti a snaží se ji na sebe upozorniti, měly asi rozhodující význam v primitivní době. Upozorňoval ji ovšem především vábícími zvuky, ale tyto zvuky právě byly neobyčejně podporovány zvláštními pohyby při chůzi. Bylo v nich cosi zvláště lahodícího ženině oku. Uplatňovala se tu první snaha o rytmus, kolébavá povaha taneční. Tyto pohyby při chůzi před pohlavním aktem a po něm byly zárodkem erotických tanců. Před spatřením ženy duševní tíseň, vyvolaná nejasným pudem k snoubení, projevovala se fysicky u muže toliko neomalenými kroky a skoky; teprve když uviděl ženu, projevil snahu rychleji se přiblížiti a na sebe upozorniti. Toto náhlé přibližování se má protějšek v odcházení po pohlavním aktu, a těchto dvé různých pohybů tvoří první erotický tanec. Primitivní život pohlavní vyznačoval se radostí z pohybů, v něž propukala mocná síla pudů, ale které kulturním vývojem byly stále více zastírány; nicméně jejich zjemnělé a přetvořené modifikace a variace najdeme ve všech novodobých tancích, kdežto v erotických tancích nejmodernějších hlásí se ke slovu s novou silon, byť i ve formě často křečovité a zvrhlé.

Také hudba a volná řeč erotické písně jsou formy pohlavní chuti projevovati se hybně. Při pohlavních slavnostech a orgiích ve složité podobě napomáhají k opojení, v němž osobnost překypující smyslnou silou chce se vybíti. Při tom vyskytuje se také hrubá forma pohlavního výběru.

O proslulých tancích polynesských máme nejstarší záznam u Cooka; běží tu o domorodce z Ulietei na Tahiti: „Na našem pochodu setkali jsme se se skupinou tanečníků, která nás zdržela dvě hodiny a velmi nás po celou tu dobu bavila. Sbor měl dvě tanečnice a šest mužů s bubínky, a Tupia řekl nám, že patří k nejváženějším lidem na ostrově a že, ač putují s místa na místo, neberou od diváků žádného honoráře jako malé potulné sbory z Otaheite. Ženy mají značný počet tamou čili vrkočů několikráte ovinutých kolem hlavy. Vlasy jsou zdobeny květy kapského jasmínu, velmi vkusně zastrčenými a představujícími ozdobu skutečně půvabnou. Krk, ramena a paže mají nahé, rovněž prsa až ke kořenu paží. Doleji byly zahaleny černou látkou, těsně k tělu přiléhající. Podle každého prsu, u paže mají připevněný chumáček černého peří asi tím způsobem, jakým naše dámy nosí kytičky. Na bocích měly silnou látku hustě řásněnou a sahající až k prsům a dole přecházející v suknici, úplně zakrývající jim nohy, s kterou však dovedly stejně obratně zacházeti jako naše baletky. Záhyby v pasu byly střídavě hnědé a bílé, sukně pod pasem úplně bílá. V tomto obleku pohybovaly se odměřenými kroky stranou, výtečně dodržujíce takt bubínků, na něž bylo zvučně a živě tlučeno. Poté počaly brzy třásti boky, uvádějíce řasnatou látku do pohybu velmi rychlého, po celý tanec v jisté míře udržovaného, ač tělu dávaly rozličné posice, tu stojíce, tu sedíce a brzy opět o kolena a lokty se opírajíce, při čemž s neuvěřitelnou rychlostí pohybovaly prsty. Obratnost tanečnic a zábava diváků vězely však většinou v bujnosti posic a posuňků, přesahující každý popis. Mezi tancem dívek provedli muži jakousi mezihru dramatickou, spojenou s dialogem i tancem, ale nerozumějíce řeči, neporozuměli jsme, oč běží.“

Tanec lukengo u Bakubů ve střední Africe líčí L. Wolf (1885). Prováděly jej ženy a dívky, jejichž taneční pohyby různily se od tanečních pohybů mužských: kolébaly se střídavě na té neb oné noze a vyvinovaly úžasnou pružnost boků všemožnými směry, při čemž levá ruka trčela s roztaženými prsty vysoko nad hlavou a pravá ruka naopak přímo dolů. Pohyby prstů a paží korespondovaly ustavičně s pohyby boků.

Výroční slavnosti s prudkými tanci smyslnými, erotickými řečmi a volnosnubnými orgiemi známy jsou u Hozů a Mundariů, prastarých kmenů bengalských, z malajské oblasti, z Formosy, z Australie (korrobory nebo korroboree), z Havajska (hula-hula), z Tahiti (tance timoradi), z Japu (smyslný dívčí tanec kutkiol) atd. Tance u australského kmene Diejerie zúčastňují se toliko ženy a muži, zachovávajíce přesně takt, jejž dávají klapající boomerangy a tleskot několika žen. Po tanci následuje všeobecný požitek volnosnubný, při němž není trpěna žádná žárlivůstka. Před podzimní slavností konají se několikanedělní přípravy, spory jsou zakázány. Smyslné tance s divokými pohyby jako přípravu k hromadné souloži provádějí také australští Vačandi, černoši z Kuanga v Záp. Africe, jihoameričtí Purí, indianské dívky kmene Peba. Při kaferské svatbě zpívá se a tančí až do půlnoci. Strana ženichova a strana nevěstina tančí jedna před druhou, zůstávajíce odděleny. Čím později jest, tím více vzrůstá rozčilení a vášeň; vliv zpěvu, výkony svalstva, posuňky poskakovačů a tanečníků jsou velmi pozoruhodny. Nelze ani popsati způsob, jakým ta neb ona osoba, zvláště podrážděná, vyběhne z řad, vyskočí do vzduchu, vyletí vpřed a vrhne se nazpět. Tyto prudké produkce končí pravidelně k půlnoci, načež hosté většinou rozejdou se v párech, aby spolu spali. Erotický tanec senegalských Jolofů popsal jistý vojenský lékař francouzský (Dr. Jacobus X…). Jmenuje se tanec zamilovaného kačera. Tanečník napodobí při něm pohyby tohoto zvířete při pohlavním aktu, tanečnice pak zdvihá své šaty a za erotického zpěvu, odhalujíc se, pohybuje velmi smyslným způsobem spodní částí svého těla sem a tam, vpřed a vzad. Tento tanec bývá prováděn veřejně na ulici. Jiný senegalský tanec dívčí a ženský popsán byl jiným francouzským důstojníkem takto: „Děvčátka s ustřiženými vlasy, mladé dívky s vrkoči, ženy s vlasy pod strakatinou živých barev, a všecky tyto nahoty od dvanácti do dvaceti let tvoří taneční kolo, vlnitý a smyslný prstenec žen, v jehož středu černoši vyluzují pekelnou hudbu a kolem něhož stařeny na bobku sedící, ovívají tanečnice. Tento tanec je sladké jiskření trupů, rozehřívá se pomalu, a pak tu a tam oddělí se od něho a vyšvihne žena před svého snoubence, před milovaného muže, a vztyčena svíjí se jako v milostném objetí a vsunouc ruku mezi svoje stehna, vytáhne ji pak a ukazuje celou vlhkou po milostné rozkoši…“ (Deník Goucourtů). V Nové Kaledonii tanec pilu-pilu, provozovaný muži a ženami v pomalém rytmu, napodobuje všemi pohyby soulož, na Nových Hebridách^[105] stejný tanec je doprovázen údery na tam-tam a divokými skoky a křiky žen. Ještě rozpustilejší je tanec upa-upa, jejž provádějí mladé dívky bohaté vyšňořené na Tahiti a Pomotu za noci, tleskajíce rukama a zpívajíce smyslné chóry, až přijdou do ekstase. Také to končí volným snoubením. Tanec karama v Sev. Indii podobá se pravidelným saturnaliím^[106] a končí bezuzdnou orgií.

Stůjž zde ještě vylíčení taneční slavnosti obřezání (ganza) z doby nejnovější, úryvek z románu „Batuala“ ^[107] Renéa Marana. Děj ho odehrává ve francouzské kolonii Ubangi-Šari v rovníkové Africe:

„… Vzdálený veliký hluk se blížil ke Grimari. Byl nyní někde u křižovatky cest z Puyamby a Paugakury. Blížil se stále a dospěl již ke stáji, kde se chovají velitelova stáda. Přešel most, který jde přes Bambu, a náhle stanul u pevnosti. Nebyl to již vzdálený hluk! N’Gakura (bůh) jej změnili v družinu mladých dívek a mladých mužů. Byli nazí, jich tělo bylo nabíleno popelem a maniokem — smrt se dotkne toho, kdo nezachová tento zvyk — vlasy měli ostříhané a oči vyjevené; blížili se tanečním krokem. Jejich skoky byly rytmické; podobně i hrdelní a nosová slova, jimž nebylo rozuměti. Mluviliť samali, posvátným nářečím. Kráčeli v jakémsi opojení, za zpěvu a hudby. Zpozorovali je. Neutišitelná směs výkřiků je pozdravila; hluk tak mocný, že na březích Bamby a Pombu tukani se vzbudili a jejich poplašný křik divoce zněl měsíční nocí. Prudká, jakási zmatená a zvláštní radost zmocnila se shromáždění. Bojovníci se chopili svých zbraní. Psi štěkali, děti plakaly a ženy, spité pivem a vřavou, dupaly nohama a řvaly: „Ganza… ganza… ganza…“ Již začínaly temně hučeti linghas. Jaké kouzelné osvětlení. Jen stromy a listí zdály se v této běli černými. Avšak půda jest bílá. A pahorky jsou bílé. I cesty jsou bílé. A Pombo a Bamba tekou stříbrným proudem měsíčního světla. Za válečnými štíty krčili se bojovníci se sagajemi^[108] v pěstích a čekali. Při tam-tam linghas vstali a mávajíce kopím zvedli štíty a řítili se na Bambu. Zde se zastavili a rychle se obrátivše běželi na místo, odkud vyšli; při tom vyráželi mocné výkřiky „ganzas“ a tančili. Tam-tam, zpěvy, balafony a kundé zaplavovaly vše mořem zvuků. Dnešní slavnost počínala jako vždy jindy. Vůdci hry jsou mokundi-jaugba. Poznáte je po dlouhých ptačích pérech, kterými ozdobili svůj účes, a po rolničkách, které zvoní na jejich zápěstích a kotnících. Házeli rukama, sráželi nohy a vyjadřovali divokými posuňky své nadšení. Zmatek se blížil, šířil a přecházel ve vzrušující jásot. Mezi tleskáním rukou a křikem ozýval se cinkot zvonečků a rolniček mokundů-jaugba. Nastával tanec, tanec, tanec!… Zachvění proběhlo davem. Děti se blížily. Šly až do středu volného prostoru a tančily. Posuňkovaly, třásly se a svíjely se v křečích, házely rukama a nohama, napodobujíce nevědomky dospělé, které vídaly tančiti za měsíčních večerů před chatami, když noc nastává po teplých večerech, když kungbas nekonečně kvákají… Pak následovaly ženy. Byly nahé, vlasy měly natřeny olejem; v uších, nozdrách i na rtech měly skleněné cetky různých barev, kotníky a zápěstí měly sevřeny měděnými náramky. Každá z nich držela za ramena ženu před sebou. Tvořily veliký kruh, který se počal točiti tak, jako krouží světlušky za soumraku. Pak, na znamení dané tam-tam, se kruh otevřel. Ženy tančily, zachovávajíce nohama, rukama i hlasem rytmus kundé linghas a balafonů. Tempo tance se zrychlilo. Měkce, ochable, se zavřenýma očima, stanula jednu tanečnice uprostřed polokruhu, který byl vytvořen řadou jejích družek. Stanula poněkud před nimi, takže, kdyby klesla, mohla býti zadržena tou, která tančila za ní, i těmi, které byly na obou koncích polokruhu. Učinila tři kroky vpřed, a tleskajíc rukama: jedna… dvě… tři…, nabízela se mužům. Odmítnuta, vrátila se zpět a zase… jedna… dvě… tři… Potom, jata jsouc slabostí a hanbou, že jest stále odmítána, klesla nazpět. Její družky ji zachytily a postavily. Pak podle pravidla tance šla na levé křídlo tančících, kdežto jedna z jejích přítelkyň odstoupila z druhého křídla a snažila se dosáhnouti toho, čeho ona nedostala. Když nadešla kritická chvíle mužů, zmocnilo se všech opravdové šílenství! Byla to pouze vřískající ústa v obličejích, koupající se v potu. Byl to pouze dupot, který otřásal zemí daleko široko. A jaké posuňky. Neboť přítomnost tolika mužů a tolika žen, pivo, konopí, pohyb a radost, to všecko dovršilo rozechvívající žár touhy. Pak tančilo deset mužů, skoro úplně nahých. Ze všech byl nejkrásnější Bissibingi a byl též nejsilnější. Jeho oči plály jako požár. Jeho svaly se napínaly k prasknutí. On velel svým druhům, neboť je převyšoval svojí vysokou postavou. Všichni si namazali tělo červeným dřevem a tukem. Všude měli rolničky, i na pérovém klobouku a i na provazci, kterým měli opásána bedra na místě obvyklé zástěry. Šířili kolem sebe silnou vůni. Pot řinul se po jejich tataované pleti, ale oni necítili únavy. Zajímali se pouze o slavnost a veškerá jejich pozornost platila pouze jí. Život jest krátký! Poslední den přijde dříve, než se nadějeme! Každý sluneční den přibližuje smrt, není-li pravda? Proto není nad to, těšiti se, dokud můžeme. Tančili. Byli nakloněni k zemi, dotýkali se jí rukama a opírali se o ni, šklebíce se pitvorně. Byli skloněni a jejich nohy dupaly do země, vpravo, vlevo; při tom vrhali náhle ruce zpět, mávali jimi ve vzduchu, dolů, nahora, dolů, nahoru, tak, jako se pohybují křídla velikého supa, když se snese, uchopí kořist a vzletí do výše. Potom vyskočili, dopadli na ruce a nohy a pokračovali, pohybujíce se v rytmu tam-tam: Ganza… ganza… ganza… Udělá se vám ganza. Ganza… ganza… ganza… ganza… Ke skupině mladých mužů se přiblížil stařec s nožem v ruce, zatím co jedna stařena čekala před dívkami. A staří zpívali, vidouce tančiti mladé, kteří brzy budou trpěti:

Stařec a stařena mluvili: Již dva měsíce skrývali jste se v hloubi lesa a postili jste se. Po dva měsíce skrývali jste se před pohledem nezasvěceným, bílíce své tělo, aby vás smrt neodnesla do své vesnice. Mluvili jste pouze posvátnou řečí. Živili jste se bylinami a kořínky daleko od pohledů nezasvěcených. Po dva měsíce jste spali bůh ví kde a bůh ví jak. Zdržovali jste se smíchu a hry. N’Gakura jest s vámi spokojen. Vaše zkouška jest skončena. Můžete si nyní hráti, smáti, tančiti, můžete žíti volně a spáti zase na rohožkách. Brzy stanete se muži, brzy stanete se ženami! Ještě chvíli a dostane se vám ganzy. Vaše zkoušky jsou skončeny! Můžete tančiti, radovati se a smáti se.

Balafony, linghas a kundé bouřily jako hromobití. Bylo nutno, aby přehlušily bolestné výkřiky. Proto se tak rozezvučely! Obřad počal. Pečlivě brousili stařec i stařena své nože na hladkém kameni, na který byli předem naplili. Diváci se vztaženými holemi chystali se vrhnouti na ty, kdo by snad kolísali. Koho zdrtí taková nepatrná bolest, ten není hoden býti mužem. Ten musí zemříti! Zvyk tomu chce! Avšak jejich očekávání bylo zklamáno. Nikdo ani nehlesl. Krev z rány, stékající po nohou, stříkala při každém skoku na sousedy, neboť museli skákati a zpívati, předstírajíce, že necítí bolesti. Ganza… ganza… ganza… ganza…! Jest jen jednou v životě! Oba staroši vykonávali svou povinnost, nevšímajíce si hluku. Neslyšeli nic, neviděli nic kolem sebe; konali svou práci jako stroje. Podobali se žencům, kteří ozbrojeni srpy kráčejí poli v době žní… Mladé dívky tančily točíce se; některé byly velmi bledé. Hrůza jimi přece otřásala; nemohly se jí ubrániti. Stařena přišla, zavolala jednu tanečnici, roztáhla jí prudce stehna, uchopila prsty to, co hledala, přitáhla si to jako kaučukovou liánu a uřízla to jedním řezem. Ani se neobrátila a zahodila za sebe tyto kousky zkrvaveného, teplého ještě masa; někdy udeřila jimi i někoho do tváře. Co však na tom záleželo? Padlo-li to na zem, psi se o to rvali.

Operátéři usušili každý svůj nůž; dokončili svůj úkol. Hluk dosáhl nyní vrcholu. Všecko, co předcházelo, nebylo ničím. Všechen křik, všechen tanec měl jen připravovati to, nač všichni čekali: tanec lásky, který se tančí pouze tento večer, kdy jest vše dovoleno. Linghas, balafony a kundé závodily spolu v hluku. Z džungle hlasitě se ozývali tukani a noční dravci řvali. Avšak jejich hlasy utonuly v tomto výbuchu šílenství. Objevily se dvě ženy. Jedna z nich byla Jassiginďa, žena Batualy, mokundiho, druhá nepoznala dosud muže. Obe byly nahé, ostříhané, měly na krku náhrdelníky ze skleněných cetek, prsten v nose a náušnice. Náramky zvonily jim na zápěstích a na kotnících. Jejich tělo bylo natřeno temnou červení. Mimo tyto ozdoby měla Jassiginďa ještě veliký falus^[109] z barevného dřeva. Byl připevněn na pásu, kterým byla v bedrech opásána a visel dolů. Tento odznak mužství označoval úlohu, kterou měla v tomto tanci. Nejdříve tančila pohybujíc jen bedry, její nohy se nehýbaly. Jen dřevěný falus se pohyboval při tomto kolébání. Potom se pomalu blížila ke své spolutanečnici. Tato odskočila. Nechtěla, opravdu nechtěla povoliti mužské touze! Její pohyby a její couvnutí vyjadřovaly hrůzu. Muž, zklamán, ji následoval. Dupal prudce nohou. Tu náhle, jakoby se zbavila svého nerozumného strachu, nabízela se mu z dálky. Ano, nabízela se. Kráčel znova k ní a chtěl ji objati. Kladla již jen slabý odpor. Vzdávala se jeho vášni jako ranní mlha slunci. Zakrývala rukama oči nebo své pohlaví. Byla již jen jako hnaná zvěř, která se náhle vzdává. Ještě chvíli rozněcovala touhu mužovu, odpírajíc mu objetí. Když však tento ji uchopil a naznačil jí prudce, že nemůže déle čekati, tu již neodporovala. Když zrychlené tempo taneční dosáhlo vrcholné křeče, v níž se vyčerpává touha, stanuly tanečnice a chvěly se, jsouce šťastny… Zvláštní šílenství rozvlnilo temné pudy davu, který obklopoval tančící. Muži si strhovali kusy látky, které jim sloužily za zástěru, ženy odhazovaly své pestré opasky. Prsa všech se dmula touhou. A děti napodobovaly pohyby dospělých… Těžký zápach pohlaví, potu a alkoholu se šířil a byl ostřejší nežli kouř. Dvojice se sestavovaly. Tančily jako Jassiginďa a její přítelkyně. Zápasily spolu. Těla se vrhala na zemi, kde se uskutečňovaly všecky taneční pohyby. Byly to pohlavní orgie, spojené s omámením alkoholem, bylo to šílenství, prosté studu a mezí. Zazněly nadávky a krev tryskala, Marně! Jen pud, zběsilý pud byl pánem všech. Tam-tam umlkly. Zmlkly i kundé a balafony. — — Účinkující chtěli míti také něco z této rozkoše, již vyvolali, udržovali a roznítili. Ztraceni v davu tančili tento tanec lásky, z kterého povstaly všecky ostatní tance a kterému se žádný nevyrovná. Tančili. Teplý výpar podobný mlze, která vystupuje ze země po dešti, vystupoval z tohoto shromáždění. Zase jedna dvojice vrhla se na zem — — —“

*

Když prvotní volnosnubnost spoutána byla různými formami manželství, uchýlily se umělecké a ekstatické elementy pohlavního života do prostituce. U mnoha národů slovo tanečnice nebo zpěvačka znamená také nevěstku. U přírodních národů děje se přechod tím, že nikoli všecky mladé dívky a ženy, nýbrž jen dívky veřejné zúčastňují se činně i trpně tanců a jiných produkcí vyvolávajících pohlavní roznícení.

Na Japu tančí každé pohlaví pro sebe, jen veřejné dívky, mongoly, z bäwai smějí býti přítomny i nejsmyslnějším tancům mužským. Jeden tanec takový představuje pravou choreografickou školu milovaní, tak rozličnou a realistickou, že si to těžce lze představiti. Jeho obsahem jsou pohyby soulože ve všech posicích, v sedě, kleče, stoje, v přečetných variacích. Mezi tím celá řada najednou činí chvíli pohyby onanické, při čemž tanečníci naznačují symbolicky pohlavní údy velikých rozměrů; tanec končí divokým křikem mä-mä. Toto slovo znamená na Japu soulož a ve všedním životě je zřídka vyslovováno. Přítomné dívky obecných domů nijak se netváří ani při nejsmyslnejších pohybech, úplně lhostejně kouří své cigarety nebo žvýkají betel, zvyklé patrně na podobné tance noční před radnicemi. Ale těmto nevěstkám jest pak provésti před muži rovněž erotický tanec, dafell. Při této produkci sedí muži ve velikém kruhu a uprostřed sedí dívka z obecního domu. Jen mírné pohyby trupu a paží doprovázejí tu zpěvomluvu, při které muži střídají se s dívkou a která má povahu výhradně erotickou. Zvláštní druh erotické hry pohybové jest lu-lu na Nové Britanii. V jistých nocích zazní buben, všecky veřejné dívky vyběhnou do lesa a zde je muži honí. Na západoafrickém pobřeží beninském jsou všecky veřejné tanečnice nevěstkami, velmi lacino získatelnými.

*

Vedle erotických pohybů a zvuků má svou nemalou úlohu v pohlavním životě lákání oka pestrými ozdobami. Člověk je tu nucen chlubiti se hlavně cizím peřím. Příroda neobdařuje ho svatebním rouchem, jako to někdy tak štědře činí u rostlinstva a živočichů jiných. Pohlavní ústrojí rostlin obetkává nádherou sladivých květů, a tak třetí činitel jest lákán způsobiti oplození, v říši živočišné dává samečkům skvělá roucha snubní, ptákům nad to ještě často nejsladší melodie vkládá do hrdélek, světluškám, samečkům i samičkám poskytla svůdné světélko. Z přírody známe snubní barvy, lesky, tvary, tóny, zvuky a pachy, které se nemíjí účinkem, z nichž však člověk obdržel jen velmi málo. Za to má pud zdobivý, touhu po výzdobě a šperku, kterou jeho zvláštní vývoj také mu dovoluje plně ukájeti. Již přírodní člověk věnoval výzdobě svého těla a výrobě ozdob a šperků nemálo času, a valná část této výzdoby měla za účel lákati, oslňovati, ohromovati druhé pohlaví.

Tělesnou výzdobu primitivního a přírodního člověka lze shrnouti a roztříditi asi takto:

I. Tělesná plastika vlastní

1. Tělesná plastika, účinkující na kostru

a) Plastika hlavy a deformace lebky.

b) Mrzačení nohy.

c) Amputace údů.

2. Tělesná plastika, účinkující na svalstvo

a) Na celé tělo: vykrmování.

b) Na prsy.

c) Na pohlavní orgány.

d) Na končetiny.

II. Tělesná plastika zdobitelská

A. Postupy, které se dotýkají podstaty vnějšího pletiva a mění trvale nebo načas jeho formu

1. Běží-li vůbec o kůži

a) Tataování.

b) Zdobení jizvami.

2. Běží-li o určité tkanivo pokožkové

a) Stříhání, holení, pálení: 1. vlasů na hlavě, 2. vousu, 3. ostatních zarostlých částí těla.

b) Pěstění nehtů.

c) Pěstění zubů.

B. Postupy, které mění trvale nebo na čas jen přirozené zbarvení vnějšího pletiva

a) Všeobecné zbarvování kůže.

b) Barvení vlasů.

c) Barvení nehtů.

d) Barvení zubů.

III. Ozdoby a oděv

1. Ozdoby s tělesnou plastikou, t. j. připevněné pomocí propíchnutí

a) Nosů.

b) Uší.

c) Rtů a tváří.

d) Kůže.

e) Genitalií.

2. Ozdoby bez tělesné plastiky (vlastní ozdoby)

a) Dekorativní ozdoby, čistě esthetické.

b) Příležitostné ozdoby při slavnostech a obřadech.

c) Stavovské ozdoby.

d) Kouzelnické ozdoby.

U těchto různých druzích tělesné výzdoby primitivní můžeme zde pojednati ovšem jen potud, pokud má nějaký vztah k pohlavnímu životu a poměru mezi mužem a ženou. Přejděmež tedy nejprve k tataování.

Je společno oběma pohlavím, ač tataování žen je zcela jiné než tataování mužů. Jeho účel je patrně velice složitý, ale pud zdobiti se hraje tu jistě nemalou úlohu a pohlavní život jest jím zvláště zdůrazňován. Tvarově nejdokonalejší tataování najdeme v Oceanii, odkudž jest jeho jméno (tatau = umělecký), a v střední Jižní Americe. Na Novém Zélandě tvoří u mužů spleť spirál v obličeji, kdežto u žen vycházejíc se rtů, směřuje od ústních koutků na bradu. Když je prováděno, zpívají dívčiny družky:

Tataováním naznačují se často sociální rozdíly, pak i rozdíly stáří. Na Palavských ostrovech dostane dívka nejprve tataování dětské, přes ně později další a v době své pohlavní zralosti pak jest jím ozdobena kolem pohlaví. Bohaté ženy s přibývajícím věkem jsou však povinny svému stavu dáti se tataovati úplně po žensku, což děje se různým způsobem podle toho, jak plní různé sociální povinnosti. Byla-li konána na př. na popud ženy slavnost, má tato žena právo dáti si tataování telengékel (kolem genitálií) prodloužiti v úzkých pruzích po stranách pohlavní končiny až na zadnici. A uspořádá-li její manžel jí k vůli honget nebo mur turukel, obdrží tataování telteket, které pokryje dosud holá místa nohou prostým vzorkem, jako by černým trikotem.

Jednoduché tataování děje se prostým trnem, vypichujícím ornamenty. V krvácející místa vtírán jest prášek z dřevěného uhlí, který se vhojí do ran a modravě prosvítá pokožkou. Jihomořští ostrované používají háčkovitých nástrojů: na dřevěné násadě nasazena je čepel z lastury nebo kosti, jejíž ostří má jemné zoubky, natřené barvivem; přiloží se ke kůži a lehkým úderem zarazí. Jiní národové používají několika svázaných jehel. Ženy na Aleutách, podobně jako ženy Ajnů na Formose měly zálibu v jakémsi kníru vytataovaném. Popichovaly si také bradu, krk a ramena tečkováním, do něhož vtíraly pak uhelný prach rozdělaný močem. Dnes podobná výzdoba vyskytuje se většinou jen u starých žen, neboť dívkám aleutským znechutili ji Rusové, kterým se nelíbila. Ješitnost a pohlavní moment zvítězily nad starým zvykem.

Popsané způsoby tataování jsou tataování pravé. V severní Asii a u Eskymáků jest oblíben jiný druh. Niť nasáklá rybím tukem a začerněná v čoudu lampy protahuje se navlečena do jehly kůží; saze zůstanou v otvoru a zarostou do kůže. V Austrálii a Africe používány jsou k výzdobě těla někdy vedle tataování umělé jizvy, nezřídka při ceremoniích provázejících pohlavní dospělost.

Tyto jizvy bývají také znakem smutku; jinde představují různé pověry. Ženy afrických Bantuů z Kavironda, aby měly štěstí samy i jejich mužové, činí si malé zářezy, obyčejně ve formě pravidelného vzorku, do kůže na spodní části těla a vtírají do ran dráždidlo, aby vytvořily se napuchlé jizvy. Než ženatý Kavirondo odejde do války nebo podnikne nebezpečnou cestu, činívá do těla své ženy několik zvláštních zářezů, které mají mu přinášeti štěstí za jeho pobytu mimo domov.

Od tataování a příbuzných způsobů krášlení těla máme pak nejblíže ke krášlení těla barvami; u mnoha přírodních národů je velmi oblíbeno pomalování těla nebo některých částí jeho nebo aspoň jejich zbarvování určitým způsobem. Význam a povaha tohoto krášlení barvami nejsou dosud ve většině případů náležitě objasněny, byvše dříve považovány za pouhou hříčku. Jsou ještě dnes národopisci, kteří všecko podobné počínání přírodních národů považují za projev hravosti, poněvadž jsou toho názoru, že přírodní národy možno zvláště dobře srovnávati s dětmi; jistý druh dnešního národozpytu snaží se vylíčiti přírodní národy jako hravé děti, jako na sklonku 18. a počátku 19. věku činěni byli z nich jacísi lepší, ideální lidé v duchu filosofie Rousseauovy. Kus pravdy v tom jistě jest, přírodní člověk je často poctivější a lepší než nadutý Evropan jej zotročující, ale jeho jednání neprýští z dětinské naivnosti. Zápasí příliš tvrdě o život, trpí velice všelikými pověrami, než aby hravý názor životní mohl povšechně určovati jeho skutky.

Každé pomalování mělo původně určitý smysl. Víme, že jedno dělo se při obřadech provázejících pohlavní dospělost, jiné při sňatku, jiné při obřadech smutečních atd. I když neznáme mnoha podrobností, nesmíme přece považovati tuto zálibu za pouhou hříčku bez hlubšího smyslu. Pomalování souvisí někdy s kmenovou organisací. U Indiánů Seri, kde celá kmenová organisace je mateřsko-právní a příbuzenství určováno jest „po přeslici“, liší se ženy různých skupin pomalováním, dělíce se tu ve tré skupin totemových: klan Želvy, klan Pelikána a klan Chřestýše. U Masajů jsou po obřízce hoši i děvčata potřeny bílou hlínou, bojovníci a mladé dívky při slavnostech jsou potíráni hlínou červenou. Při tom ženy používají ještě zvláštního způsobu. Vezmou jistou rostlinnou šťávu, leptavé povahy, smísenou s krví, a namalují si dvé soustředivých kruhů na každé tváři. Po dvou dnech dá se pokožka svléci a zůstane bílá jizva, která teprve po deseti dnech ztemní kožním barvivem. Šestinedělky potírají si denně čelo bílou hlínou, aby byly chráněny před zlými duchy. U některých národů obarvení děje se ve velikých rozměrech, takže na př. u Fanů^[110] jsou ženy téměř celé cihlově červené. U Okotů, nárůdka z Ojovských ostrovů, znamenalo pomalování obličeje, zejména čela a tváří, červenými, bílými a žlutými tulipány oblíbenou ozdobu mladých koketních žen a dívek. U Australců bývá pomalování doplňováno nalepením prachového peří. Ve střední Australii bývá používáno ženy — illapurinja — k vypátrání čaroděje, který způsobuje smrt. Děje se to ovšem velmi tajně: muž natře ji v noci tukem a červenou hlinkou a polepí ji bílým peřím prachovým, používaje jako lepidla vlastní krve; pak odejde žena pátrat do noci.

Zbarvování zubu na černo spojeno bývá s obřady a rity dospělosti, sňatku a plodnosti; nejčastěji hoví však krasocitu primitivních národů. Na Japu děje se takto: Hlína rungedu, dobývaná ve vesnici Gačalau nebo v bažinách Taro jest smíšena se šťávou listí käll (terminalia catappa), aberur (sonneratia acida) a ngumat(?), udělá se z toho šest šiškovitých tyčinek, které jsou v noci jedna po druhé vkládány mezi rty a zuby, kdež každá leží asi deset minut. To stačí, aby zuby byli na černo mořené pro celý život. Ráno přijde rodina prohlédnouti si zbarvení a přinese darem perleťovou misku.

Přejdeme-li k vlasům, dlužno se nejprve zmíniti o odstraňování a přistřihování vlasů jak na hlavě, tak na ostatním těle. Při ceremoniích dospělosti a obřadech svatebních jsou vlasy opalovány, na př. v Britské Guyaně, nebo ostříhávány (na Samoa), nebo holeny až na malý zbytek ná pr. u Bečuánů. U mnoha přírodních národů jest oslavováno první stříhání, které má tu a tam povahu rituelní. U některých národů, zejména u některých kmenů indiánských, jest ženám choditi s krátkými vlasy, kdežto muži nosí vlasy co možná nejdelší, takže na př. crowští Indiáni prý je někdy až po zemi vlekou. U jiných kmenů indiánských je tomu však naopak. Ostříhané vlasy patří často ke smutku za mrtvé. U Abiponů byly vdově vlasy úplně ostříhány a na holou hlavu natažena jí kápě, kterou směla odložiti teprve při novém sňatku. Chloupky na pohlaví jsou u mnoha národů úplně odstraňovány, na př. brasilským Indiánkám, ženám Samojským. Někde si je holí lahvovým sklem, na Borneu vytrhávají je jakousi pincetou, ženy suahelské trou si pohlaví pryskyřicí jistého stromu (mtondôo) a tak je vyškubávají. Říkají tomu: „zametati dvůr“. V severovýchodní Africe jsou pincetou vyškubávány také oční řasy.

Jiní národové však barví si naopak na červeno zarostlé pohlaví, na př. ženy v Novém Pomořansku. V milostných kouzlech různých národů přírodních hrají vlasy a chloupky z těla velkou úlohu.

Účes je důležitým činitelem okrasným. Přírodní národové mají od přírody již vlasy velmi různé, jedni krátké a kučeravé (na př. národové trpasličí, Hotentoti, Tasmánci), druzí tuhé a dlouhé (Indiáni, Javanci), jiní konečně vlnité (Batakové, Havajci, Samojci, Maorové). Národové s vlasy krátkými natírají si vlasy jílem nebo jinými látkami, aby mohli mu snáze dáti nějaký tvar. Účes liší se pravidelně také podle pohlaví. Nejprostší formou účesu je malá chocholka. U Zulů jest účes žen rozdílný; dívky nosí prosté vlasy krátké, kdežto vdaným ženám jsou vlasy oholeny až na nejvyšší část temena, kde zůstává silný chomáč, stmelený okrovou hlinkou a tukem v hustou hmotu červenou, která tvoří na temeni jakýsi knoflík jako pěst velký. Zdá se, že nejeden manžel podrží si neposlušnou ženu za tento podivuhodný „nádor“, chce-li jí uděliti nějaké zvláště naléhavé napomenutí. Dívkám omažských Indiánů jsou u některých rodů vlasy učesávány do čtyř chomáčů, z nichž jeden je nad čelem, druhý vzadu na hlavě a další vždy nad uchem. Na Nových Hebridách nosí ženy krátké vlasy proměněné ve spoustu vzpřímených prstenců, asi půldruhého coule dlouhých. V Africe hlavně rozšířeny jsou četné malé vrkoče, na př. u žen somalských, kaferských, ovamských. Také u Kalmyků: Dívkám, jakmile povyrostou, jsou ošetřovány vlasy pečlivě, a když kalmycká žena ve 12 nebo 14 letech pohlavně dospěje, upletou jí zadní vlasy od temene v jeden hlavní vrkoč, täbi, a ostatní vlasy v tolik malých vrkočú, kolik možno nebo libo; visí po ramenou nebo na zádech, někdy ovinuty jsou kolem hlavy. Když se dívka vdá, jsou tyto vrkoče rozpleteny a ze všech vlasů vzadu upleteno jest hned za ušima dvé dlouhých vrkočů, rozmnožených ještě o cizí vlasy, kterým jest viseti vpředu na ramenech; jsou chráněny jakousi pochvou z černé dykyty. Groňské Eskymačky považují ostříhané vlasy za hanbu; stříhají si je toliko na znamení nejhlubšího smutku nebo nechtějí-li se vůbec vdáti. Splétají si vlasy dvakráte nad hlavou tak, ze na temeni spočívá nejprve cop dlouhý a široký a na něm druhý cop malý, zakončený pěknou stužkou, zdobenou skleněnými perlami. Hotentotky nosí naopak velmi krátké vlasy, ale velmi namaštěné a měděnými ozdobami propletené; čelo při tom posypávají vonným práškem. O ženách v Polynesii se říká, že dovedou na celém světě nejlépe své krásné vlasy zdobiti si květinami. U jiných národů nosí se pravé vlasové věže, hustě ovinuté stužkami, až se kloní na stranu. Účesy zvláště umělými a ozdobnými vynikají ženy kirgisské.

Pokud běží o vlastní plastiku tělesnou, stačí nejprve jen zmínka o deformování lebky, které, kde se vyskytuje, jest údělem obého pohlaví, nebo u některých kmenů, jen údělem pohlaví mužského. Původní příčina nebyla dosud vypátrána; vyskytuje se v Americe, v Oceanii, místy v Indonesii i v Evropě (na př. ve Francii). Někteří antropologové domnívají se, že deformování lebky má příčinu v dětských nosítkách, u nichž hlava dítěte prkénkem nebo stuhou upevňována je k vlastnímu nosidlu, aby ve stoje neklesala vpřed.

Mrzačení nohy, jak známo, všeobecně oblíbené u krasavic čínských, je u přírodních národů vzácné. Z důvodů „esthetických“ oblíbena je a uměle bandažemi deformována malá noha u Indiánů Kučin, nejsevernější větve Athapasků;^[111] není však vyloučeno, že tento nemrav byl sem přenesen z Číny.

Důležitým zjevem jsou amputace tělesných částí. Hlavně běží o malíček. Na ostrovech Tonga^[112] prováděna jest jeho amputace oběma pohlavím, u Hotentotů jen ženám. Důvodem je buď smutek po zemřelém, nebo snaha, aby těžce nemocný se uzdravil: malíček není amputován ovšem nemocnému, nýbrž jeho dceři nebo sestře (u pravé ruky).

Ztratí-li Hotentotka svého prvního muže a chce se znovu vdáti nebo má nápadníka, nesmí si jej vzíti a za něho se vdáti, dokud si nedá odejmouti první článek malíčku levé ruky. Zemře-li jí však i druhý muž, musí si dáti odejmout první článek následujícího prstu, „prstenníku“; a má-li dojíti ke čtvrtému sňatku, dojde i na článek dalšího prstu, což dodržováno jest přísně a bez výjimky bohatými i chudými, vysoce i nízce postavenými.

Velmi pozoruhodné jest, jak přírodní národové upravují prsy a genitalie. A ještě zajímavejší, že jedna část národů snaží se vzrůst prsů podporovati, kdežto druhá část naopak prsy v jejich vzrůstu potlačuje nebo je dokonce částečně odstraňuje. Vzrůst prsů zamezují buď jejich stlačováním nebo stlačováním celého hrudního koše, kterýžto nemrav ostatně panuje místy dosud i v Evropě na důkaz, že u civilisovaných národů nejedna stará hloupost potrvala, nebyla-li do krajnosti přemrštěna.

Domorodky z Ambonu,^[113] stlačují prsy dívek zahřátými válečky bambusovými, jakmile se počnou vyvíjeti, neboť dávají přednost prsům malým. Prsy třináctiletých a čtrnáctiletých dívek ašantských jsou pravé vzory, ale mladé ženy zúmyslně porušují jejich oblý tvar, pevně je převazujíce širokou stuhou, takže se stanou kuželovitými, což podle ašantského krasocitu je hezčí. Jiné černošské ženy rozumějí esthetickým věcem lépe. Svírají hrudní koš prsní šňůrou nad horní částí ňader, čímž napnou kůži a zdvihnou prsy. Prsní šňůra a prsní pás vyskytují se také v Oceanii, v Indonesii, v Již. Americe atd. Nicméně skutečný a přirozený následek pevného stahování bývá většinou ten, že svrchní měkké části ňader zaniknou, načež těžká spodní část učiní prsy svislými. Leckde, na př. v Australii, odstraňovány byly prsní bradavky, aby bylo znemožněno kojení.

Ve střední Australii naopak byl vzrůst a vývin ňader podporovány. Aby poskytnuta byla podpora vzrůstu prsů u dívky, shromaždí se muži v ungunja, mužském táboře, kde všichni společně prozpěvují dlouhé zpěvy, v nichž jsou prsy napomínány, aby rostly, a jiné písně, mající za účel kouzlem požehnati porci tuku a červené hlinky, kterou přinesli gammona, t. j. bratři dívčiny matky, jakož i stuhy a náramky z kožešinových šňůr. Tito zpívající muži patří k druhé polovině kmene a nikoli k polovině, z níž přichází dívka; je-li dívka ze skupiny Panunga, jsou muži ze skupiny Kumara. Když se rozední, vyjde jeden muž a vyvolá dívku na místo nedaleko tábořiště ungunja, kamž dívka přijde v průvodu své matky. Tu muži gammona natřou jí celé tělo tukem a pak červenou hlinkou jí namalují řadu rovných pruhů po zádech dolů a středem ňader a břicha. Kolem každé prsní bradavky učiní široký kruh a pod každým kruhem rovnou linii. Dlouhé provazce vačicové upevní přes každé rameno a pod každé podpaží; četné kruhy dávají kolem krku a kolem hlavy přes čelo, zavěsivše na ně ocásky, které pak visí po čele a uších. Všecky tyto předměty požehnali mužové gammona svými zpěvy. Když dílo je hotovo, odvede matka dívku do bushe (lesa), utáboří ji tu nedaleko hlavního tábořiště, a zde jest dívce setrvati tak dlouho, až ilkinia t. j. malování zmizí; teprve pak smí se vrátiti do hlavního tábora. Dívka nosí požehnané pásky tak dlouho, až pomalu schátrají a rozpadnou se.

Ženské tělo bývá také uměle znetvořováno vykrmováním. Afrika je střediskem tohoto mravu, hlavně krajina Karagwe na západním břehu jezera Viktorie; dříve byl asi rozšířenější. U afrických dvorů je tento mrav značně oblíben a vede až k tomu, že ubohé dívky vykrmované vůbec se nemohou s místa hnouti, a maso jim visí mezi končetinami. Někde platí tlusté ženy za dědičný kus, na který je celá rodina velmi pyšna. Emin Paša viděl v 1877 čtyři vykrmené ženy, které vyhlížely doslova jako pivní soudky. Jiné byly právě vykrmovány. Dívky, někdy zcela sličné, dostávají toliko sladké mléko, kterého jest jim denně určitou míru vypíti. Jednou týdně dostane slanou kaši z masa a toho dne více mléka; vody nikdy. Černošské ženy bývají ostatně neobyčejně tučné od přírody. V roce 1880 dostal chartumský^[114] guvernér rozkaz, aby nejbližším parníkem poslal domů ženu jistého chartumského občana, která zůstala v Makrace, šest dní na západ od Lado. Žena byla však neschopna chůze, a ani čtvero mužů nemohlo jí unésti, takže nebyla dále dopravena a po čase zemřela. Značné tukové polštáře, zejména na zadnici, jsou častý zjev; v předhistorické Evropě a do dnes v Africe dorůstají oněch výstředních rozměrů, které odborně jmenujeme steatopygie, obzvláště u Křovaček, Hotentotek a žen Koranna.^[115]

Všeobecně možno říci, že tlusté ženy hověly vkusu primitivních mužů odedávna. Nálezy sošek z doby čtvrtohorní a podobné nálezy z italských, egyptských a řeckých hrobů mladší doby kamenné, představují v malých i velikých rozměrech neobyčejně tlusté ženy, svědčící o tom, že myšlenky mužů-umělců byly velmi materielní, pokud šlo o ženu; tlustá žena byla ideál a předmět smyslné rozkoše. A jest jím dosud často v nižších vrstvách lidových v Evropě, jako jest jím dosud u Orientálců. Snad jen tam u přírodních národů, kde hmotné podmínky životní odsuzovaly kočovné kmeny k častému hladu a uvalovaly na ženy otupující nebo tvrdou práci ve volné přírodě, vytvářela se žena tak, že nebylo snadno rozeznati ji od muže, a její tlouštka nebyla by bývala vítána, neboť by jí byla překážela v práci.

*

Na západoindických ostrovech oblíbena byla tlustá lýtka, podobně je tomu dodnes na Guyaně. Dívce byla již v útlém věku navlečena jakási polopunčocha nad kotník až k lýtku, která velmi svírala. Podobný obojek byl nad lýtkem mezi ním a kolenem, opatřený na horním okraji kulatým límcem z lýka nebo bavlny, širším než talíř; rovněž dolní okraj byl podobně vyzdoben, jenže v menší míře. Mezi oběma obojky naběhlo lýtko mocně, a to se velmi líbilo Karaibkám; zároveň znamenalo to ženu svobodného rodu, neboť otrokyně neměly práva na tlustá lýtka. — Tu a tam je v oblibě i podobná plastika paží, ač vysvětliti se dá někdy i nezamyšleným účinkem úzkých stuh a náramků.

O zvláštní umělé úpravě genitalií ženských zmínili jsme se již, rovněž o genitaliích mužských. Neběžíť zde o taký nebo onaký způsob pohlavního krášlení těla, nýbrž o praktiky přímo s pohlavním aktem spojené. Přejdeme nyní k okrasám a pak k vývoji oděvu, zastavujíce se jen u podrobností buď vysoce zajímavých pro povahu člověka přírodního nebo nějak typických pro život pohlavní a milostný.

*

Otázka oděvu, která pro myslící lidi nenáboženského a nemoralistického druhu, tedy pro lidi předem nezaujaté a skutečnému bádání vědeckému plně přístupné, není vůbec již otázkou, patří jistě plným právem do tohoto svazku našeho díla, neboť jde tu ve skutečnosti spíše o „otázku studu“, o které jsme již částečně pojednali a o které bude ještě častěji promluveno. A nepřímo běží tu také o vývoj druhotných, kulturou získaných vlastností pohlavního pudu a lásky lidské, který v tomto díle bude postupně zobrazen.

Podle přání moralistů původu více nebo méně náboženského má býti stud za každou cenu zachráněn jako prvotní vlastnost člověkova. A zachraňován je tento jeho domnělý karakter tím, že se ustavičně opakuje nesmyslné tvrzení, jako by oděv byl vznikl, protože se lidé „styděli“. Tato pohádka staví pravou skutečnost na hlavu, neboť právě naopak stud vznikl z oděvu. A zárodkem oděvu byla okrasa. Primitivní člověk jat byl touhou líbiti se jako pták, když tančí před samičkou a béře při tom do zobáku pírko nebo jiný barevný předmět, nebo jako pes, který vítá pána, nesa v hubě předmět, jejž cestou uchopil. Muž užil snad první okrasy, aby se zalíbil ženám, a ženy věnovaly se pak krášlivosti ze vší mysli své a z celého srdce svého. Čímž není řečeno, že původ okras byl vždy v esthetice.

Podle vypravování misionářů chodili jihoameričtí Mundukú původně úplně nazí. Mnoho práce (jak zbytečné!) dalo, aby ženy aspoň k bohoslužbám oblékly zástěru. Při tom však tito Indiáni podobně jako Manheové jsou velicí umělci ve výrobě předmětů z peří: žezel, klobouků, čepic, dlouhých věnců a střapců, zástěr ze pštrosích a jiných pér, kterých používají při svých tancích a obřadech.

Možno říci, že — všeobecně vzato — zdobí zejména divošky každou část svého těla, na které se okrasa udrží, ale snadno pozorujeme, že tyto okrasy, nezdůrazňují-li pohlavních vnad, jistě aspoň nejsou na svém místě na znamení studu.

Zatím co u nás jest obvyklo toliko propichovati si ušní lalůčky, především u žen a jen zřídka u mužů, propíchají si namnoze přírodní národové bez rozdílu pohlaví nejen ušní boltce, nýbrž i chřípí, nosní přepážku, rty, tváře a pohlavní části, zapouštějíce pak do otvorů předměty veliké a pro nás odpuzující. Pro zajímavost uvedeme zde některé operace.

Ušní lalúčky jsou v mládí, nebo bylo-li tehdy opomenuto, u dospělého propíchnuty železnou jehlou nebo trnem, a nejprve jest provlečena nit. Po třech dnech je nit nahražena tenkým stéblem slámy. Hojí-li se rána pravidelně, je vždy druhého nebo třetího dne přidáváno další stéblo, až pak jejich svazeček v tlouštce prstu po úplném zahojení ve 14 dnech nahražen je dřevěným čepen podobným zátce, který opět, aby otvor se stále rozšiřoval, je denně zvětšován obalem z látky bavlněné. Chce-li se otvor ještě více zvětšiti, zastrčí se do něho rozšiřující se krk lahvicové tykve^[116] a stále dál se postrkuje. Někdy napomáhá pak ještě pevně ovinutý pruh palmového listu, velmi pružný, až konečně otvor v nešťastném lalůčku je tak veliký, že bys jím pohodlně prostrčil hodně velké kapesní hodinky. Lalůček lze pak zcela snadno navléci na ucho.

S touto operací setkáváme se hojně v Africe a Jižní Americe. Celý národ dostal podle ní své jméno: Botokudové (botoque = čep). U většiny národů vyhražena je mužům, u Botokudů libují si v ní obě pohlaví, zvyšujíce strašlivost svého vzhledu ještě další podobnou operací, prováděnou na spodním rtu.

Když dívka dosáhne 13 nebo 15 let nebo ukáže se doba jejího ženského určení, propíchnou jí malý otvor právě uprostřed těsně na spodním rtu a zastrčí do něho nejprve tlustý drát, pak dřevěný dvojknoflík nebo váleček na obou koncích poněkud rozšířený. Tento otvor jest pak pomalu po měsíce a léta stále rozšiřován a spodní ret prodlužován oválním nebo eliptickým prkénkem nebo miskou, čímž každá žena nabude vzhledu, jako by jí byla do spodního rtu zarostla velká, plochá, dřevěná lžíce. Zevní okraj této misky jest opatřen žlábkem, aby pevněji držel v mase rtu. Tato okrasa je známa na severozápadním pobřeží americkém od 50. do 60. stupně sev. šířky. Všecky ženy bez rozdílu mají takovou lžičku v ústech, jejíž velikost jest, jak se zdá, určována věkem nebo stavem. Jest pravidelně 2 — 3 coule dlouhá, asi 1 a 1/2 — 2 coule široká a nejvýše coul silná; ženy pohlavárů mají však obyčejně mnohem delší a širší. Viděl jsem u jedné vznešené dámy takový rtový ovál celých 5 coulů dlouhý a 3 coule široký, a pan dr. Wolf II., kterému je zcela cizí každé přepínání, a který s lodí „Juno“ obeplul téměř celé pobřeží od 50. — 57.° s. š. ujišťuje, že viděl letitou ženu pohlavárovu v Clatham-Streetu, jejíž rtová lžička byla tak veliká, že pohybem spodního rtu mohla si jí zakrýti téměř celý obličej. (Langsdorff 1812). — Obyčej brzy po té zde vymizel, a staré misky byty nahrazeny stříbrnými kroužky, poněvadž evropští námořníci měli nechuť k indiánským krasavicím, takto okrášleným.

Mnohé zjevy a okolnosti nasvědčují tomu, že původ podobných okras dlužno hledati ve zvyklostech rituelních a poměrech stavovských. Obyčej, který sám o sobě není krásný, ale jest dodržován ze skutečných anebo domnělých důvodů, platí za nutný a stává se konečně „krásným“. Vidíme při tom, že snaha zdobiti se opírá se mnohdy o snahu konati stavovskou povinnost. Schurtz podává k tomu moderní příklad: Novopečený důstojník, který po prve oblékne uniformu, nebo student, který provádí na procházce pyšně svou stuhu a čapku, mají oba svou domýšlivost nikoli z vědomí vlastní zdatnosti, nýbrž především z příslušnosti k vážené nebo obávané skupině. Diváci, na něž má se při tom činiti dojem, jsou hlavně ovšem příslušnice druhého pohlaví.

Ani však okrasy povahy velmi dekorativní, které na nás dnes účinkují zcela estheticky, nejsou vždy původu krasocitného. Nosí-li na př. většina mužů amurských národů a vedle nich dokonce Číňané a Mandžuové na palcích prsteny krásně zdobené výhradně jako okrasu, jest původ těchto prstenů praktičtějšího, ekonomičtějšího rázu: bylo jich původně používáno k napínání luku. Luk napínati, to bylo každému muži v severovýchodní Asii dobře znáti, a tak prsten samozřejmě nosil se se ctí, zvláště mladými lidmi. Byli pyšni naň, stal se ozdobou a považován byl za krásnou věc. Esthetické cítění vytvářelo se na oněch předmětech denní potřeby, které se ctí byly nošeny. A tyto předměty pochopitelně přisvojovaly si rády osoby sociálně výše stojící, ba, zakazovaly je osobám nižšího původu. Tak nastalo odstupňování podle sociální hodnosti. U Vanjamvesů jen vznešení smějí nositi lví a pardalí kožešiny. Žena pohlavára kmene Wavunia nosila mosazný nákrčník vážící 16 až 20 liber, a bylo jí často ulehnouti a odpočívati, aby neklesla pod tíhou své okrasy, dokazující vznešenost bohatství. Ostatně společenská hodnost u některých národů jest opřena také o skutky. Indiáni dakotští měli na př. celý systém ozdobných pér, podle nichž zasvěcenec ihned poznal zásluhy nositele, zásluhy jistě bezespornější než jsou ony, podle nichž rozdávány jsou řády v zemích evropských.

Svobodné dívky u Masajů ve Vých. Africe nosí několik náramků, ale jakmile mladá žena masajská má před svatbou, dá si nohy ovinouti spirálovitě silným železným drátem. Podobné spirály nosí kolem předloktí i lokte a k tomu ještě jeden nebo dva náramky ze slonoviny. Tato výzdoba není jistě bez jistého hudebního účinku, který tu a tam zvyšuje se rolničkami.

Významná je okrasa boků. Nejprostší její forma představuje pouhou šňůru kolem boků, o které bylo mnoho bájeno, jako o něčem, co má ze studu zakrývati. Nezakrývá zhola nic a zhola nic nemá se studem společného. Podle svého vzhledu a umístění mohla by býti spíše zdůrazněním pohlavní končiny těla, ale je patrně jen ozdobou, která dobře drží, a snad tu a tam věří se také v nějaký kouzelný účinek její. Byla a jest neobyčejně rozšířena; jsou však mnozí národové, u nichž dosud je nošena, ale již pod nějakým oděvem, takže možno právem souditi, že tito národové chodili nazí: člověk přece neokrašluje míst, která skrývá. S počátku byla to asi šňůra z lasturek, lasturových misek a hlemýždích skořápek, načež vystřídaly je perly, kůže a látky. Také vonných rostlin je používáno k této okrase. Stala se postupem času nositelkou dalších okras na ni zavěšených, větších lastur a perlí, listů a květin, zárodkem prvního oděvu.

Ale tato šňůra kolem boků bývá často jen okrasou mladých dívek a jest slavnostně odkládána při obřadech dospělosti nebo při svatbě. U kmenů, které mají již smysl pro panenství, jest pak znamením panenství, a znamená to v jádru defloraci, když ji muži dívce vezmou. Je-li několikanásobná nebo visí-li na ni listy, může na fotografii působiti, jako by zakrývala, ale u živého těla v pohybu nemůže býti řeči o takovém jejím účelu. Zakrývá bezděčně jen tehdy, visí-li na ní větší množství okrasných předmětů. Tuto neúmyslnou úlohu koná, změní-li se v pás s třásněmi, tak oblíbený ve starém Egyptě a používaný dosud v severní Africe.

Kordofanské^[117] dívky chodí zcela nahé kromě koženého pasu, často acháty ozdobeného; jmenuje se rahat, a visí na něm na sta tenkých řemínků. Je znamením svobodných dívek. Při zasnoubení vezme si ženich svou vyvolenou domů, rozkrájí rahat nožem na nesčetné kousky a opáše dívku melajou (dnes širokou látkou kolem kyčlí) na znamení, že se stala jeho ženou. Jak vznikal z těchto okrasných a symbolických přepásání „stud“, ukazuje zpráva ze Serangu.^[118] Má-li zde žena tu nehodu, že se lese setká s bandou lovců hlav, počne svůj pás zezadu uvolňovati a tímto počínáním dává najevo, že jest ochotna za cenu soulože zachrániti si život.

Podobně je tomu s okrasami krku a ramen, představovaných šňůrami, obroučky a řetězy, s přívěšky nebo bez nich. Ani u jednoho přírodního národa nebylo snahy zahalovati ňadra žen, dokud nepřišly „mravní“ vlivy z věnčí.

O zvláštním druhu náhrdelníku zanechal nám zprávu z Mozambiku Lindschotten, který psal na konci 16. století. V boji mají domorodci ten zvyk, že poraženému protivníku uřezávají pohlavní úd. Aby se tyto válečné trofeje udržely a nekazily, suší je. Když jsou usušeny, přinesou je králi, který je očekává mezi svými knížaty a náčelníky, vezmou jeden po druhém do úst, pak vyplivnou na zem k nohám panovníkovým, král je přijímá s mnohým díkem. A aby uctil jejich zmužilost a statečnost, dává všecky ty vyplivnuté údy ze země sebrati a navrací je těm, kdož mu je věnovali, jako zvláštní poctu a důkaz rytířství. Takto vyznamenaný sebere údy králem mu vrácené a dá je navléknouti na šňůru, a když pak koná se svatba nebo slavnost nějaká, mají nevěsty a ženy jeho takové šňůry z mužských údů kolem krku a honosí se jimi jako u nás lidé vznešení zlatými řetězy.

Také krášlení hlavy, nehledíc k vzpomenutému již zdobení uší, rtů a nosu, mívá povahu sociální nebo rituelní, příležitostnou i čistě krasocitnou. Okrasy hlavy jsou zastrkávací, prstencovité, kloboukovité, přečnívající, parukové a zahalovací. Zastrkávací okrasy kladeny jsou za uši nebo do vlasů, hřebeny, květiny, listy, péra, jehlice nejrůznějšího druhu. Prsténcovitá ozdoba sluší zejména ženám zulukaferským, dívky česají si vlasy na zad a kolem hlavy ovinují stužku nebo obrouček, s kterého visí na čelo kovové plíšky. Ženy Hererů nosí krásné čepce, vybíhající v trojitý tvar vidlicovitý. Dívky, dosud neschopné snoubení, nesmí jich nositi. Stane-li se žena matkou, dostane kolem čepce širokou stuhu ze železných perel; je-li bezdětná, má stuhu z lastur kauri. Výčet všech druhů a způsobů trval by velmi dlouho, převaha jest jednou na straně mužů, po druhé na straně žen; úplný obraz patří však jinam.

*

Původní stav tělesného krášlení a oděvu z něho hlavně vznikajícího nesmíme si ovšem představiti podle stavů novějších, vzniklých pod tlakem misionářské horlivosti, vedoucí v chorobném poblouznění směšný i odporný boj s nahotou, ani podle stavu výdělečných tlup, přihnaných žistnými podnikateli na podia evropských zoologických zahrad, různých variétés a zvláštních ohrad. Pokrytecká morálka spojená s policií a dryáčnický vkus vnucují tu zejména ženám fantastické kostýmy moralisující, které nemají nic společného s původním zevnějškem přírodního národa.

Ještě v 16. století chodili úplné nazí přírodní národové na Floridě, Antillách, v celé severní a severozápadní Americe, v jižní části Ameriky střední, na celém africkém pobřeží Guinejském, Zlatém a Otrockém až k Timbuktu, na celém pobbřeží západním, v celé střední Africe, na Mozambiku, v části Madagaskaru, v jižní Indii, v částech Indonesie a Melanesie, v celé Australii atd., kdežto dnes pravá oblast nahoty jest omezena jen na střední část Již. Ameriky a vnitro Australie. Ale v 16. století nebyla ještě ani v Evropě nahota věcí urážlivou a neslušnou: teprve dnes je zakázána a trestná jako „hrubě urážející stydlivost“ nejnecudnější společnosti zvrhlé civilisace soukromokapitalistické. To jest ovšem věcí této společnosti, ale s hlediska vědeckého nutno odmítnouti snahu, aby tato nejnovější móda evropská byla náhle prohlašována za vrozenou člověku a za základ, z něhož vznikal oděv.

Stud vznikl ze zvyku nositi šat.

Pokud tělesné okrasy vznikaly nebo se vyvinovaly ze snahy líbiti se a lákati, nezahalovaly nikterak pohlavních vnad, nýbrž je spíše zdůrazňovaly. První skutečné roucho neokrasné povahy vzniklo na ženě, když se objevila pověra o nebezpečných účincích výtoků z těla ženského, hlavně menstruační krve, pro kterou muži mohou utrpěti škody. Ženy mnohde tuto krev zachycovaly, aby ji mohly zničiti. Zároveň měly strach, aby nebezpečnost této krve nevzbudila odpor mužův, kdyby ji spatřil. Tyto věci daly popud k pokrývání pohlavní části jakousi zástěrkou, pak k pásce procházející ženě mezi nohama, která chránila také v tropických krajinách lůno ženino před obtížnými živočichy. Z této pásky vzniklo typické uluri jihoamerických kmenů indiánských, pletený trojúhelníček, šňůrou na ženské pohlaví připevňovaný. Že nemělo nic společného s nějakým studem, dokazuje již ten fakt, že cestovatel mohl pro svou sbírku snadno je obdržeti, a ženy si je klidně před ním odvazovaly.

Také pás jest základní složkou lidského oděvu. Jsa s počátku lehkou okrasou, změnil se v praktický předmět, když se na něm počaly nositi různé věci anebo když stahoval břicho v době nedostatku potravy. Tu a tam proměnil se v jakousi šněrovačku, chránící život a spodní část prsou. U severoamerických národů stahoval silně život, aby se jim lépe střílelo foukačkou.

A konečně, je tu třetí důležitý prvek oděvní, plášť, kožešina nebo tkanina zavěšená na ramenech. Jsa původně rovněž lehkou ozodobou, v chladnějších oblastech dal brzy poznati svou hřejivost, snižující případně potřebu potravin, stal se zahalujícím, před chladnem chránícím kusem oděvu.

Když šňůra, obepínající boky a zdobící spodní část těla, spojena byla s pokrývkou, zastinující genitalie, vznikl první „pokrok“, vyvinul se první stupeň lidského obleku: zástěra a prostá suknice z listů, trávy, ze sítiny nebo látky, vyšívaná nebo pletená. Suknice byla okrasou, která zároveň pokrývala a ukrývala pohlavní končinu, pomalu stalo se zvykem neukazovati pohlavních částí, až neobvyklé stalo se konečně zahanbujícím. Stud vyvinul se nejprve v dolní části těla; genitalie a zadnice staly se nejdříve popudem k stydlivosti, zatím co nikoho ještě nenapadlo, že při nejmenším také ňadra patří k tomu, co „nemá se ukazovati“.

Tyto kusy oděvu spočívaly tedy ještě na šňůře obepínající boky, nebyly sešívány a vedle okrasy měly za druhý účel zakrývati tělesné výtoky a později i pohlavní ústrojí. S přibývajícími technickými znalostmi přenesen byl tento oděv na pás a přešel brzy na složitou sukni sešívanou. Lidská taille stala se těžiskem lidského oděvu, a tím dán byl základ k dalšímu vývoji, k druhému stupni lidského oblékání. Z původního plášťového přehozu vyvinula se kazajka v chladných krajinách, a ze zástěrky a pásky mezi nohama vznikly kalhoty, rovněž na pásu závislé. Zástěrka provléká se mezi nohama, podobalo se to nejprve našim plavkám. Hlavní účel tohoto oděvu druhého stupně jest zahalování těla jako před chladnem, krášlení ustupuje do pozadí, a zakrývání ze studu nehraje ještě vážné úlohy, poněvadž nahota dosud nepohoršuje. Třetí vývojový stupeň oblékání, dodnes obecný, vyšel pak ze tří zmíněných právě kusů šatstva a vedl v teplejších krajích ke spojení sukně s kazajkou a v chladnějších krajích ke spojení kazajky s kalhotami. (Také ženské kalhoty moslimské jsou arktického původu.) Tento oděv třetího stupně především zahaluje, pak zakrývá ve smyslu pohlavního studu a teprve na konec také krášlí.

Takový byl v hlavních rysech vznik ženského a podobně i mužského šatu. Stud při tom postupně rostl, jak tělo se zahalovalo, až na konec nahota vůbec pohoršovala.