ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prostituce jako náhrada za ztracenou volnosnubnost primitivní. — Mužské domy a prostituce. — Armengol na Karolinech. — Prostituce otrokyň. — „Pohostinská prostituce.“ — Věno získávané pohlavním stykem. — Potulné nevěstky. — U Indiánů Bororó. — Chvalitebnost a bohulibost volné lásky. — Posvátnost volné lásky. — Pohlavní akt jako oplodňovací kouzlo. — Náboženská prostituce. — Agbui v záp. Africe. — Casa das tintas na Luango. — Co jest prostituce? — Prostituce jako kulturní produkt čistě lidský. — Pohlavní „prodajnost“ u zvířat. — Všeobecná forma „prodajnosti“ slabšího pohlaví. — Prostituce a jiné formy mimomanželského snoubení. — Stanovisko římského práva a římských mravů. Concubina, pellex a amica. — Klasický pojem prostitutky. — Podstatné znaky prostituce. — Definice Blochova. — Zápas volnosnubné povahy lidské se sociálními pouty pohlavního života. — Hospodářská stránka prostituce. — Prostituce a individuelní manželství. — Manželství na čas. — Úloha peněz v prostituci. — Žena jako zboží. — Vykořisťovatelé prostituce.

Původní volnosnubná povaha člověkova má ustavičnou snahu pronikati vždy znova kulturní slupkou mravů a obyčejů, právních a náboženských názorů, které ji potlačují. Omezují-lí a potvrzují-li mravy veškeren volný styk pohlavní, který pak platí všeobecně za nemravný, vzniká prostituce jako náhrada, jako nová „kulturní“, zvrhlá forma primitivní volnosnubnosti. „Kde se nemůže volná láska vybouřiti, vystupuje prostituce.“

Manželství, zejména jednosnubné, jest, jak jsme již dokázali, věcí hospodářskou a nikoli pohlavní, není k tomu, aby pohlavní život lidský svou formou pohltilo a regulovalo. Nemůže a nechce uspokojiti volnosnubné sklony lidské povahy. U přírodních národů je všude dovolen volný pohlavní styk předmanželský a panenství je věc lhostejná.

U přírodních národů udržovaly volnosnubný život pohlavní hlavně instituce tříd podle stáří a instituce mužských svazů s jejich domy. Manželky (u jihomořských ostrovanů) byly oddány toliko svým mužům. Svobodným poskytovaly mravy úplnou volnost. Prodlévali za noci ve vlastních velikých domech. A čím vyvinutější byl systém mužských domů, tím slabší byla pouta rodinná. Poněvadž za řádů mateřskoprávních byli ženatí muži pevně zařazeni do rodiny, byli skutečnými tvůrci rodu mladí, pohlavně zralí, ale ještě neženatí muži, sdružení v mužských svazech, vedle nichž byly tu a tam i svazy ženské, společensky méně významné. Instituce „mužskýeh domů“ byla původně, jak jsme již řekli, rozšířena v nejrůznějších formách a druzích po celé zemi. Její vliv byl znatelný i tam, kde se objevilo skupinové manželství, jako pevná forma pro vybouření pohlavního pudu.

Tu vznikají první náběhy k primitivní prostituci. Nebyly to později již všecky dívky, nýbrž jen některé dívky, jež pěstovaly volný styk pohlavní s muži z „mužských domů“, bydlily u nich a byly za poskytnutí pohlavního požitku odměňovány.

Na Palavských ostrovech chodí nejen dívky, nýbrž i vdané ženy žít na delší nebo kratší dobu do mládeneckých bai. „Když u nás — vypravovala jedna ostrovanka — rozzlobí se žena na muže, uteče mu do nejbližšího bai; pak muž, chce-li se s ní smířiti, musí ji odkoupiti za jakýsi peníz mužskému svazu (clöbbergöll), kterému bai a vše, co v něm jest, patří. Zůstane pak u mužů tak dlouho, dokud některý muž, mocnější než předešlý, ji nevykoupí… Utekla jsem již jednou svému muži a bavila jsem se v bai velice dobře. Sestra Inarratbacova odešla nedávno také do bai v Orocollu, poněvadž muž byl jí nevěrný; zůstane tam po tři měsíce jako armengol (nevěstka).“ — Tento útěk žen je správně považován za ozvěnu volnosnubnosti, která není již v plném květu. Není pro palavskou ostrovanku hanbou, žije-li jako armengol v bai. Naopak, bývá pak velmi požadována pro manželství.

Když dívka na Karolinech (Palavy, Jap) po prvé souložila s mužem, schopným placení, může jíti jako armengol do světa nebo se vdáti nebo prodělati blolóbol. Jako armengol je placena určitým mužem, jest jí však volno míti styk i s jinými muži. Blolóbol znamená, že mladé ženy z obce odejdou jinam a stanou se tu nevěstkami, zač nakonec dostanou pěkný peníz, který pak doma po jejich návratu náčelníci rozdělí.

Na Japu mladíci loupí ženy pro svůj bäwai (mládenecký dům) v jiných okresech; únos zdá se však dnes býti jen jakousi hrou z piety ke starým zvykům: ve skutečnosti ve všech pozorovaných případech krádeží dívek předcházela dohoda jednak mezi „obětí“ a jejími rodiči a jednak obcí „lupičů“; v jednom případě doznala dokonce uloupená, že lupiče o únos poprosila. Tyto Sabinky jsou pro určitou dobu, pravidelně po několik let, společným statkem všech mužů a vracejí se pak domů hojně obdarovány; stane-li se ta neb ona matkou, vezme si ji některý onen vesničan.

Na Floridě určují náčelníci, která vdaná žena má se pro svou volnosnubnou povahu státi ženou veřejnou (rembi). Tyto ženy bydlí pak v některém domě náčelníkově a odvádějí mu většinu svého příjmu.

V San Cristovalu vedle volné lásky jsou dívky nebo vdovy, které fungují jako nevěstky (repi). Jinde rodiče vyberou pro své dcery nevěstčí zaměstnání, nebo náčelník koupí si děvče, určí mu toto řemeslo a béře podíl na jeho výdělku. Na severních Hebridách pěstují některé dívky a ženy prostituci tajnou, dávajíce si tajně platiti za pohlavní styk. Na ostrovech Santa Cruz žije vždy několik žen v mužských domech; byly většinou již jako děcka zakoupeny některým mladíkem, a první vlastník jejich, když mu zevšedněly, dává je do dražby. Jiné dívky a ženy pečlivě se vystříhají mužských domů, jejichž děvčata jsou označována za prostitutky (owlandää = dívky mužů). Na Novém Pomořansku a Novém Lauenburgu činí si všichni muži právo na vdovy, rovněž na Nissanu, kde náčelník má vždy přednost. Nezřídka taková žena byla pak uměle vykrmena, poražena a snědena. V Bismarckově^[119] archipelu a na ostrovech Šalamounových jsou prostitutky pro určité slavnosti; při australské volnosnubné slavnosti, corroboree, jsou nevěstky připraveny pro cizí hosty. Regulovanou institucí zdá se býti prostituce v západní Africe. U černochů na guinejském pobřeží vedle mnohoženství pozorovány byly i „dívky rozkoše“, ustanovované za zvláštních ceremonií a žijící na útraty obce, kterým za nepatrnou odměnu bylo propůjčovati se každému, kdo o ně požádal.

V Africe mělo podstatný vliv na prostituci otroctví, neboť většina nevěstek byly otrokyně. Ale i tu je zjevný původ prostituce z původní vonosnubnosti. Na Zlatém pobřeží byla druhdy na návrh mladíků zakupována otrokyně a usazena ve zvláštní chatrči, aby se vzdávala každému za nějaký dárek. Ti, kdož takovou otrokyni koupili — a každá vesnice měla nejméně jednu — dostávali její příjem a starali se jí pak o živobytí. Zvláštní chatrč, určenou pro takovou dívku, možno již považovati za primitivní formu nevěstince. Obchod s děvčaty provozovaly prý bohaté ženy. Ceremonie, spojené se zasvěcením nevěstek, děly se na pobřeží Quaqua tak, že děvčata byla náčelníky slavnostně uvedena do svého povolání, načež konala se veliká lidová slavnost. Zde všecky jejich příjmy dostával náčelník, ale děvčata mohla si za to bráti z vesnice tolik potravin, kolik potřebovala. V Dahomeji byl král vlastníkem nevěstek, které mu odváděly svůj příjem. Také u Hababů^[120] a v Mense (Východní Afrika) bylo zasvěcování nevěstek spojeno s lidovými slavnostmi. U Sandehů ve vnitřní Africe jsou ženy povahy velmi zdrželivé, kdežto „holky“, usangah, většinou bezdětné vdovy, jsou tím volnější. U Djebalů, v severním Maroku, jest obecní dům, beit-eç-çohfa, pravým mládeneckým domem a zároveň jevištěm bujného života pohlavního, při němž účinkují ženské i mužské nevěstky. Ženy jsou sem kupovány a jsou společným vlastnictvím několika mladíků.

Ve starém Egyptě rekrutovaly se světské nevěstky ze zavržených nebo opuštěných manželek, které se toulaly a každému nabízely. Tyto potulné holky byly známy i u Arabů a Židů.

I obyčej půjčovati ženu hostu zvrhá se později v jakýsi druh prostituce. V rovníkové Africe je žena považována všeobecně za výnosné vlastnictví, jehož vnady mohou vynášeti více než práce otroků. Proto manželé nabízejí rádi své ženy bohatým cizincům a jejich případné zdráhání napravují bitím. Podobný druh prostituce existuje u Dajaků na Borneu, u Tenggeresenů na Jávě.

Úzkou souvislost prostituce s volnosnubností mládeže ukazuje velmi starý zvyk, o němž jsme se již dříve zmínili, že totiž dívky vydělávají si pohlavním stykem věno. Udržel se hluboko do starověku. Mohou-li se svobodné dívky pohlavně stýkati, s kým chtějí, ale pro manželství žádá se věno, je na snadě, že vznikne tento obyčej. Herodot zaznamenal o Lydech,^[121] že jejich dcery prodávají se za peníze a nashromažďují si tímto způsobem své nevěstino jmění, a to tak dlouho, dokud se nechtějí vdáti, a pak samy si vyhledají muže. Podobný mrav zjištěn byl u některých severoafrických kmenů arabských. Tento druh prostituce není pro dívku nikterak nečestný, naopak ne jednou bylo shledáno, že právě tyto dívky jsou vyhledávány jako manželky a nikoli jen pro věno.

Trvalá prostituce nebyla však u národů přírodních považována vždycky za čestnou. V Atjehu na Sumatře jsou nevěstky v opovržení a provozují své řemeslo jen tajně. Jsou to však pravidelně zralejší dívky nebo vdovy, které se nemohly vdáti, po případě znova vdáti. Používají nejčastěji staré přechovávačky, která obstarává místnost pro pohlavní styk. Vzbudí-li věc pohoršení, hlava obce je vypoví. Tu několik takových žen za vedení kuplířky počne se potulovati krajem. Potká-li mladík tento hlouček a chce-li se s ním blíže seznámiti, osloví stařenu: „Řekni mi, matičko, žízeň mám, ale nechce se mi vody, hlad mám, ale nechce se mi rýže, můžete ukojiti mou žádost?“ A stará odpoví: „Nu, mohu!“ Setkání pak stane se pravidelně v nějaké opuštěné chatrči hlídačské na sousedním poli rýžovém; polovici ujednaného peníze nutno předem zaplatiti.)

U Mexičanů bydlil každý mladík v telpochcalli, v domě pro vojenskou výchovu, s dvěma nebo třemi dívkami, s nimiž spal. To je jistě zbytek volnosnubních mravů, pěstovaných starými svazy mužskými. Na místo svobodných dívek, volných ve svém pohlavním životě, nastupují s regulací pohlavních styků nevěstky, anianime nebo maqui, které bydlí ve vlastních domech, kam každý mladý muž má volný přístup. Z Brazilie (střední) máme pozoruhodnou zprávu Karla von den Steinen o Indiánech Bororó: „Ohniskem jejich bytí je baitó (ranchâo), mužský dům, a vedle neuvěřitelně rušného života, který se tu odehrává ve dne v noci, jsou rodinné chatrče sotva něčím více než obydlím žen a dětí. Spolčení muži jmenují aróe, což zdůrazňuje hlavně jejich společný lov… Tu, kde Indiáni sami byli pospolu, vládl chvalitebný pořádek i podle našich pojmů, nehledíc ovšem k pohlavním věcem… Pokud jsem porozuměl, dělil se kmen na dvé velkých tříd: na třídu rodinných chatrčí a na třídu mužského domu. Ona zahrnovala starší otce rodin, kteří žili v pravidelném manželství, tato mládence, kteří chytali dívky a v malých skupinách s nimi společně souložili. Únosy žen, které se dějí z kmene do kmene, děly se zde uvnitř kmene. Jen část soukmenovců měla ženy v trvalém vlastnictví. Obyčeje ukazují, že tu běží o obvyklé zřízení… A nyní k mravům v mužském domě. Brazilci tvrdí, že se stalo, že 30 až 40 mužů, jeden po druhém, znásilnili ženu, které ruce a nohy byly pevně přidržovány. Dívky bývají jednak za dne veřejně unášeny a za mnohého šibalství pomalovány a ozdobeny, jednak chytány jsou pozdě večer. Tak viděli jsme jedné noci, kterak mládenci, ležící před ranchâo, učinili útok na hlouček žen, vracejících se z nářkové schůze; dvě ženy za nehlučného zápasu byly chyceny, pokrývkami obaleny, takže nebyly k poznání, a odvlečeny do mužského domu… Ženám v ranchâo dávají milenci šípy s dlouhými bambusovými hroty. Každý dává dvé, a dívka přijímá je s lhostejnou tváří, sedíc na bobku. Při jedné návštěvě napočítal jsem u ní 18 takových šípů lásky. Odevzdává je svému bratru nebo bratru své matky. Dívky z ranchâo neprovdávají se již za jednotlivce; případným dětem jsou otci všichni muži z ranchâo, s kterými souložila. To jsou tedy poměry zcela upravené, vyplývající z převahy starších mužů, kteří mají vlastnictví, a mají i z dívek, přenechaných mužskému domu, pravidelný příjem šípů nebo ozdobných věcí… Nepřirozený styk pohlavní není prý v mužském domě neznám, ale vyskytuje se jen tehdy, když v ranchâo je příliš veliký nedostatek dívek.“

Jak jsme již dříve uvedli, neviděl primitivní a přírodní člověk v pohlavních věcech nic nečistého, význam vzrůstá souběžne s významem rodiny, jejího antipoda, který vrhl na ni své hospodářské stíny. Náboženská prostituce dá se rozděliti na dvě kategorie: 1. jednou se naskytující prostituce ke cti božstvu, 2. trvalá prostituce náboženská. U první běží nejčastěji o oběť panenství nebo o jedno vzdání se jednomu nebo několika mužům, kteří jsou na místě božím (nehraje-li ovšem úlohu muže náboženský symbol, na př. umělý falus). Je to jakési pokání za to, že volnosnubnost není již v celém rozsahu možna. Trvalá prostituce na náboženská přidržuje pak určité dívky, namísto všech dívek, k volnosnubnosti, aby plnily veliký úkol, který podle názoru soukmenovců není nectný, nýbrž spíše díky zasluhuje a snadno stává se posvátným. Proto ty náboženské u lidové slavnosti při zasvěcování veřejných dívek.

Evheové v Záp. Africe mají řád kněžek Agbui. Vidí a uctívají vůli silného ducha v blesku a hromu. Tomuto božstvu holduje jen část lidu. Především ženy. Tvoří řád s řádovými odznaky, sliby a řečí, které nikdo jiný nerozumí. Tyto dívky, které od narození jsou zasvěceny tomuto božstvu nebo později se věnují jeho službě, vzdávají se, počínajíc dvacátým rokem svým, styku a žijí v jakémsi klášteře za dozoru a vedení kněze, kromě něhož nikdo nemá přístupu. Tu žijí tré nebo čtvero let, učí se obyčejům, ceremoniím a řeči řádu. Na živobytí vydělávají si žebrotou a za tím účelem mohou z kláštera vycházeti. Když z kláštera vystoupí, mohou se vrátiti do dřívějších poměrů, ale jsou a zůstanou zasnoubeny svému božství; proto nemohou vstoupiti do stavu manželského a stávají se veřejnými děvčaty… Řád považuje za věc cti, pokud možno rozmnožovati počet členů. Proto unesou agbui tajně za noci každou dívku, které se mohou zmocniti, a její příbuzné ponechávají v domněnce, že bůh sám ji odvedl. (Misionář Zündel.) — Také na Zlatém pobřeží byly nevěstky nábožensky zasvěcovány. Každá holka byla zároveň svatou, jmenovaly se abrakees a bylo jim v každé vesnici přísahati, že ani od nejbohatšího milence nevezmou více, než bylo stanoveno. — V proslulém hadím chrámě v dahomejské Ajudě učí se dívky náboženské prostituci ve službách boha. Na pobřeží loanžském jsou dívky, když jim nastává puberta, veřejně vystaveny v casa das tintas či kumbeh s výjimkou dívky, kterou již v dětství si vybral některý princ. Dívka je nejprve přivedena před příslušný božský idol a pak do chatrče slavnostně vyzdobené, kde za zpěvu žen tlukoucích na kastaněty: „Již jest dívkou, již potřebuje muže“, jest jí tělo červeně pomalováno (casa das tintas = dům barev), načež přijímá návštěvy mnoha mužů. Souložiti mohou s nimi jen za zavřenými dveřmi, kdežto při otevřených dveřích mohou si s nimi jen „hráti“. Při této ceremonii pronášeny jsou zbožné modlitby a formulky k božskému idolu. V chatrči pobude až pět měsíců, dokud se nevdá. Také dospělá dcera knížecí, nebyl-li manžel dosud nalezen, je s pomalovaným tělem vystavena v casa das tintas, aby se někdo našel, kdo by rodičům zaplatil za její věneček. Nestane-li se to, je předána otrokovi, který provede potřebné — dříve to v Arracanu prováděli kněží (jako zástupci božstva) — načež může s ní zůstati v manželství nebo ji propustiti. O náboženské prostituci starověkých a kulturních pojednáno bude v příslušných dílech tohoto spisu.

*

Stručný nástín počátků a prvních forem prostituce, souvisejících zřetelně s volnosnubností lidské povahy, nebyl by dosti jasný, kdybychom si neřekli včas, co to prostituce opravdu jest. Budeme ostatně takové definice potřebovati i pro další části svého díla, kde nám rovněž prospěje úplné jasno o tom, kde v daných a složitých poměrech končí láska a počíná prostituce. Neboť tato věc nedá se vždy tak snadno zjistiti: co moralista odvažuje se rozřešiti na první pohled, to člověku bez předsudků uvažujícímu jeví se často jako veliká spleť fyziologických a psychologických momentů, pro niž třeba spolehlivého vůdce. Takovým vůdcem je však dobrá definice. Přidržíme se v jádru rozboru dra Iwana Blocha, jehož definice je s hlediska biologického, sociologického a právního nejobsažnější a nejpřesnější.

Prostituce je zjev čistě lidský, kulturní produkt lidské spoločnosti. U zvířat nebylo zjištěno nikdy nic, co by se jí podobalo. Toliko jedna věc, která v prostituci má také svou úlohu, byla poněkud pozorována i u zvířat, že totiž slabší pohlaví snaží se využíti svých pohlavných vnad k tomu, aby od pohlaví silnějšího dosáhlo jistých výhod.

Jistý krajský zvěrolékař sdělil s drem Blochem toto pozorování: „Jsou-li v opičím domě, kde jsou chováni samci spolu se samicemi, rozdávány pamlsky, stane se někdy, že silný samec žene se k samičce, která uchvátila ořech nebo cukrovinku. Tu jsem často pozoroval, že pak samička staví se k samci, který se blíži se zlým úmyslem, s vyzývavými pohyby svého zadku, nabízejíc mu soulož se zřejmou snahou, aby tím zachránila svůj pamlsek. Podotýkam, že podobně chovají se i mladší samečkové opičí k velkým, rozhodně silnějším samcům. Kde jsou pospolu jen opičí samci, onanují se navzájem.“

Něco podobného pozorováno bylo u australských ptáků loubníků. Staví si loubí výhradně pro pohlavní styk a zdobí je velmi uměle. Zde schádzejí se samečkové a bojují o přízeň samiček, a zde schádzejí se také samičky a koketují se samečky. Nuže, vchody do loubí jsou zdobeny množstvím předmětů krásně zbarvených nebo jasně se lesknoucích. Lastury, zuby, kosti, pestré kaménky, kousky barevného kartounu, modrá péra z papouščích ocasů, dokonce lidem ukradené náprstky, modré, červené, černé jahody jsou sem přinášeny, v loubí umísťovány, uměle pořádány a při pohlavních zábavách přenášeny. Těmito pestrými a lesklými předměty mají býti patrně samičky lákány k pohlavnímu styku…

Ale ten zjev, že slabší pohlaví, zejména žena, tam, kde je sociálně utištěna, hledí dosíci jistých výhod za poskytnuté pohlavní rozkoše, jest všeobecnou známkou i normálních poměrů pohlavních, a teprve v krajní své formě představuje jednu karakteristickou známku prostituce. Tato forma „prodajnosti“ ženiny je všeobecná a pudově založená. Žena je povšechně pohlavně méně aktivní než muž. Následky lásky — těhotenství, porodní bolesti, šestinedělí, péče o děti — jsou těžké především pro ni. Představuje také slabšího činitele výrobního od prvního svého zotročení. Instinktivně hledí tudíž využíti svých pohlavních vnad k tomu, aby muž věnoval jí část plodů své práce jako protidar za pohlavní rozkoš, bezvýhradně poskytovanou. S podobným zjevem setkáváme se ostatně dnes i tak, že slabší pohlaví představuje někdy muž. To znamená však: odměna za poskytnutí pohlavní rozkoše není sama o sobě a za všech okolností důkazem prostituce. Vznikla snad již v pravěku, kdy v zápase o ženu vítězil muž, který nabízel nejhezčí skvost, nejcennější předmět.

*

Prostituci třeba především přesně odděliti od jiných forem mimomanželského styku pohlavního. Pozoruhodné v tomto směru byly již vývody práva římského, zejména Ulpianovy:^[122]

„Veřejně smilstvo řemeslné neprovádí toliko žena, která se prostituuje v nevěstinci, nýbrž také žena, která, jak obvyklo, v krčmě zábavné nebo jinde beze studu se vzdává. Veřejně znamená však, že v každém směru, to jest bez výběru; tedy nikoli žena, která v cizoložství nebo násilnictví podléhá, nýbrž žena, která způsobem prostitutky žije. Rovněž o ženě, která s tím nebo oním mužem obcuje, přijavši od něho peníze, nemůže býti řečeno, že veřejně řemeslo smilstva provádí. Octavenus přece úplnou pravdu má, že také žena, která bez peněžní náhrady veřejně mnoha mužům se vzdává, počítána býti musí k prostitutkám.“

Římské právo a římské mravy přesně rozlišovaly prostitutku — mulier quaestuaria — od ostatních představitelek volného snoubení, které se jmenovaly concubina, pellex a amica čili delicata. Concubina čili focaria znamenala ženu, která žila s neženatým mužem a představovala v každém směru manželku, které chyběla pouze legitimace právní smlouvy manželské. Mezi konkubinou a manželkou (matrona, materfamilias) byl tedy jen rozdíl v „důstojnosti“. Pellex, paelex byla milenka ženatého muže a nebyla ovšem v té vážnosti u lidí ctných jako konkubina. Konečně amica čili delicata byla t. zv. galatní žena, která snoubila se jen s několika muži podle svého výběru. Byla to starověká demimondka, jejíž pohlavní život byl individuelní a vybrané povahy, byť soulož konána byla téměř vždy za odměnu.

Naproti tomu pravá prostitutka byla žena, která z výdělečnosti či bez ní sebe nebo jiné ženy veřejně nebo tajně vydávala bez výběru na pospas mnoha mužům. V tento klasický pojem prostitutky zahrnuta je správně i kuplířka, za to však nezná římské právo v žádné podobě prostitutku mužskou a mužského kuplíře nebo bordeláře. Patriarchální, ženě nepříznivý původ římského práva je i v této věci velmi patrný. Čím byla prostitutka u jiných národů starověkých a kulturních, ukážeme později v příslušných kapitolách dalších částí tohoto díla.

Právníci považují dosud pojem prostituce za oříšek velmi tvrdý. Rozbor dr. Iwana Blocha dává nám však nahlédnouti dosti hluboko do povahy tohoto zjevu, abychom podle něho mohli zjednati jasno čtenáři lidovému.

Podstatné momenty, objasňující pojem prostituce, jsou podle Blocha tyto:

1. Nutnost přísně rozlišovati prostituci od ostatních způsobů mimomanželského ukájení pohlavního pudu.

V předchozích odstavcích ukázali jsme, kterak vedla si tu společnost římská. Církevní právo a novější moralisté pokoušeli se nedovoleným způsobem odstraniti každé takové rozhraničení a zašli někdy až tak daleko, že označovali za prostitutku každou ženu, která „dobrovolně obětuje svou ctnost“. Naproti tomu modernější badatelé přesné rozhraničení opět provedli do krajnosti; Mithermaier na pr. nepočítá k prostitutkám ani ženu, která jednou z pouhé smyslné potřeby vydá se komukoli neznámému. Třeba bezpodmínečně trvati na tom, že vedle manželství existoval vždy volnosnubný styk, který k prostituci nepatří, aniž prostituce může s ním splynouti.

2. Podstatným znakem prostituce je neurčitý počet osob, kterým jednotlivec se pohlavně vzdává.

Není to skutečná prostituce, když žena se jen příležitostně, byť za peníze, vzdává, nebo když má po sobě několik milenců a přijímá od nich odměnu, ale vždy jen určitého po jistou delší dobu. Teprvé, když střídání milenců děje se příliš často a rychle, blížíme se k prostituci. Tedy t. zv. příležitostnou prostituci nelze považovati všeobecně za prostituci skutečnou, a t. zv. vydržovanou ženu za skutečnou prostitutku. Naproti tomu nymfomanické ženy (t. j. ženy zběsile vyhledávající pohlavního ukojení a těžce ukojitelné), které bez výběru vzdávají se nepočítaným mužům rychle a často, aniž třeba berou odměnu, dlužno počítati ke druhu prostitutek.

3. Podstatným znakem prostituce je ustavičné, nepřetržité, obvyklé vzdávání se.

Prostituce je „le commerce habituel, qu’ une femme fait de son corps“, obvyklý obchod, jejž provádí žena se svým tělem.

4.Všeobecná prodajnost, nikoli individuelní odměna, dar nebo jiná výhoda, karakterisuje povahu prostituce.

Systematické, řemeslné prodávání těla odlišuje prostitutku od jiných žen, které za svou pohlavní podajnost dostávají peníze, dary, výhody nebo — manželské zaopatření. Prostituce stává se skutkem, když pohlavní styk s mnoha muži jest ženě jediným prostředkem existenčním. Při tom ovšem nesmíme zapomenouti, že výdělečnost nepatří nutně k pojmu prostituce.

5. Podstatným znakem prostituce jest veřejné nebo notorické provádění řemeslného smilstva.

Běží o ustavičný styk s veřejností, který jest zcela přímý, prováděn promenádami po ulicích nebo návštěvami divadel, koncertů, bálů, dostihů, lázní a jiných veřejných míst, anebo z bytu je navazován lákáním v okně, veřejnou reklamou, lístky rozdávanými mimojdoucím, inseráty (na př. pod pláštíkem masáže) atd.

6. Lhostejnost k osobě, která si pohlavního styku přeje, a nedostatek jakéhokoliv individuelního duševního vztahu mezi prostitutkou a jejími klienty karakterisují povahu prostituce úplně vyvinuté.

„Pravá prostitutka je ona žena, která z nutnosti nebo z vlastní vůle bez výběru, bez náklonnosti, bez jakékolivěk, byť jen čistě smyslné vášně dává se pohlavně na pospas. Jakmile je tu jistá volba, při čemž netřeba ani mysliti na zálibu vyvolanou určitými jemnými city, nýbrž jen vášnivý pohlavní impuls, možno mluviti o libertinství, smilstvu, skandálu, perversitě, ale nikoli o prostituci v pravém slova smyslu. Nedostatek individuelní volby, vzdávání se bez náklonnosti, to je podstatný a všeobecný znak prostituce, který se najde v prostituci „pohostinské“, náboženské i legální, kdežto prodajnost přichází v úvahu až v druhé řadě.“

Tento názor staršího spisovatele francouzského třeba ovšem poněkud omeziti. Prostitutkou může býti i ta, která si vybírá, ač ovšem pak nejde ještě o ten „stroj rozkoše“, jímž stává se prostitutka starší. Úplná lhostejnost k osobě muže požadujícího pohlavní styk objevuje se obyčejně až po několika letech řemeslného smilstva, když pohlavní styk s mnoha, stále se střídajícími muži otupil všecky individuelní pocity náklonnosti, požitku, ba i pouhou pohlavní žádostivost. Chápeme-li však nedostatek individuelních vztahů mezi prostitutkou a jejími klienty v širokém smyslu, že prostituce jest pohlavní styk bez upřímného zájmu o blaho zúčastněné osoby, ukájení pohlavního pudu bez každé lásky a věrnosti a beze zřetele k následkům, což platí i pro nejedno manželství, pak běží o znak, který opravdu karakterisuje každou nevěstku a každý akt prostituce.

7. Podstatným znakem prostituce je také pohlavní styk v širokém smyslu slova, nejen soulož.

Prostitutkou je stejně osoba, která provozuje řemeslnou soulož jako osoba, která nepočítaným mužům řemeslně zjednává pohlavní podráždění a ukojení různými druhy nepřirozených styků a aktů pohlavních. Při tom vlastní smyslné rozčilení nebo ukojení prostitutčino je pro pojem prostituce zcela nepodstatno. Nelze pochybovati, že jistý malý zlomek žen vzdává se systematicky nepočítaným mužům z pouhé smyslnosti, že také mnohé ženy poddávající se řemeslně za peníze, jsou zejména s počátku při tom pohlavně ukájeny a jednají částečně z pohlavních důvodů. Ale povšechně možno říci, že pro většinu prostitutek pohlavní ukojení nehraje úlohu v jejich řemesle a že toto ukojení hledají pravidelně u svých „pasáků“ nebo pravých milenců.

8. Příslušnost k ženskému pohlaví není podstatným znakem prostituce.

Ani římské, ani církevní a germanské právo neznají mužské prostituce a mužského kuplířství, rovněž neznají lesbické prostituce mezi ženami. Až do nejnovější doby udrželo se mínění, že řemeslná nabízení mužů a hochů, po případě i zvířat k ukájení pohlavního pudu nepatří v rámec prostituce, poněvadž tu běží o nepřirozené smilstvo, k němuž třeba se stavěti zcela jinak. Zapomnělo se, že „nepřirozené“ smilstvo jest možno také ve styku muže se ženou a v životě prostitutek má nemalou úlohu. Ale mužská prostituce řemeslná i prostituce lesbická vykazují všecky znaky pravé prostituce, a mezera v dnešních právech, beznadějně opřených dosud o právo římské, neznamená, že tyto různé druhy prostituce nenormální nejsou ve skutečnosti těsně spjaty s prostitucí obvyklou stejnými znaky své povahy.

9. V úplně vyvinuté prostituci vzniká trvalý typ a způsob života u osob se prostituujících, z větší části získaný řemeslným smilstvem, z menší části spočívající na vrozené náklonnosti.

Určité karakteristické vlastnosti, společné prostitutkám všech dob a zemí, jsou především důsledkem, produktem řemesla prostitučního a celého prostředí, do něhož žena se prostituující brzy zapadá a kterému se stále více přizpůsobuje pod tlakem sociálním a v důsledku duševní nákazy. Tak vzniká biologický typ prostitutky ustáleného karakteru. Řemeslo a způsob života nivelisují ženy, které se oddaly prostituci a které částečně přicházející na svět s jistou náklonností k nevěstčímu životu a zároveň často jsou fysicky i duševně bytosti méněcenné.

Z těchto důvodů definice Blochova zní:

Prostituce jest určitá forma mimomanželského styku pohlavního, která se vyznačuje tím, že prostituující se jedinec více nebo méně bez výběru neurčitému množství osob vydává se na pospas k souloži nebo jiným pohlavním skutkům anebo jim jinaké podráždění a ukojení zjednává a vyvolává ustavičně, veřejně a notoricky, zřídka bez odměny, nejčastěji ve formě řemeslné prodajnosti, a v důsledcích tohoto řemeslného smilstva získává určitý stálý typ.

*

V pohlavním životě stále zřetelněji objevuje se s postupem kulturního vývoje zápas oněch zjevů a projevů životních, které směřují proti konvenčnosti a všednosti života, zotročeného násilnickými řády, se zjevy a projevy, které naopak se snaží v zájmu určitých kast a tříd společenských sešněrovati život většiny, aby se stala podnoží menšiny, vykořisťovanou fysicky i duchovně. Volnosnubnost lidské povahy vzpírá se tvarům a řádům, jimiž vládnoucí část společnosti a její nástroj, stát, snaží se spoutati pohlavní život, volnosnubná povaha lidská reaguje ustavičně nejrůznějším způsobem na požadavky konvencí a pravidel, opatřuje si nejrůznějšími cestami pohlavní opojení jako únik z všedního života, plného předsudků a řádů, dobrovolně i nedobrovolně přijímaných, a čím přísnější jsou oficielní mravy společnosti, tím křečovitější jest útěk z jejich klece. Vyvinutá prostituce se všemi svými ohavnostmi je možná jen tam, kde pohlavní život je spoután stejně ohavnými pouty. Lidé opojují se „vínem kurevnictví“ (Zjevení Janovo), nemohou-li volně užívati vína lásky.

Svým vznikem a ve svém jádru jest prostituce, jak jsme řekli na počátku, zbytkem z dob primitivní volnosnubnosti, která neznala individuelních vztahů mezi mužem a ženou. Hospodářská stránka prostituce, která dnes je v popředí otázky, je druhotný výsledek kulturního vývoje: nikoli prostituce vůbec, nýbrž její určitá forma, především forma dnešní, má předpoklady hospodářské. A tyto hospodářské předpoklady mají stejný význam pro manželství jako pro prostituci. Bez individuelního manželství nebyl by se hospodářský moment v prostituci nikdy uplatnil v té míře, v jaké se to stalo. Žena mohla se státi cenným předmětem, prodejným předmětem pohlavního požitku teprve tehdy, když se stala čistě soukromým vlastnictvím mužovým, když manželstvím přešla v jeho držení. Teprve manželství zaneslo hospodářský moment do poměrů mezipohlavních, teprve manželství sdělilo tento moment také s prostitucí. Manželství spojilo otázku lásky s otázkou peněz v otázku téměř nerozřešitelnou.

Dokud panovala v pravěku úplná volnosnubnost, dokud žena byla buď vůbec anebo v mezích určitých skupin všem mužům společna, dokud všecky ženy byly společným vlastnictvím kmene, nemohl vzniknouti pojem soukromého vlastnictví manželského. To se stalo teprve tehdy, když jednotlivci bylo dovoleno lupem nebo kupem získati pro sebe ženu z jiného kmene nebo z jiné rodové skupiny.

V primitivním manželství kupem byla cena za ženu placena nejprve jako výkupné rodovým druhům, kteří všichni měli právo na ni, nebo náčelníkovi jako jejich zástupci. Prodali ženu, netážíce se po jejím souhlasu. To se objevuje u všech národů na určitém stupni vývoje. S jiného hlediska možno peníz za ženu placený — ať v mincích nebo naturaliích — chápati také jako odškodnění za to, že se vzdává své pohlavní svobody, pohlavního styku s ostatními muži hordy. Jako se dnešní manžel vzdává — aspoň v theorii — své pohlavní svobody, pohlavního styku s jinými ženami a je za to odškodněn věnem ženiným. Dnes kupuje si žena muže, jako dříve muž si kupoval ženu. A toto pradávné manželství kupem bylo právě vzorem pro placení prostitutky. Vždyť někde styk s prostitutkou byl formálně uzavírán jako manželství na hodiny (na př. v Japonsku).

Podle starého zákona anglosaského byl svůdce manželky povinen zaplatiti manželi pokutu a opatřiti mu jinou ženu, které musel dáti rovněž odškodné za svolení k pohlavnímu styku. To jest nejen přímá prémie na prostituci, nýbrž také důkaz, že ženy byly již tehdy zvykly za peníze s muži obcovati. Velikost pokuty za cizoložství řídila se stavem ženy. U ženy šlechticovy činila 6 liber šterlingů, u ženy rolníkovy pouze asi 6 šilingů. Tak ženská ctnost stala se zbožím, dosažitelným za peníz poměrně nepatrný. Prostituci otvírána byla široká cesta.

Přechodem k prostituci bývá manželství na čas za náhradu. Ve vých. Africe téměř každý karavanní nosič má po dobu své cesty u sebe svou bibi. Bohatí kaferští černoši Amaxosa kupují si často chudou dívku na několik měsíců za souložnici. Totéž činí černoši Ngumba v Kameruně. U šiitů^[123] v Persii žena na čas jmenuje se sighe a může se vždy za 25 dní znova vdáti. Takové manželství může však trvati i jen hodinu. Peršan nebéře na cesty a výpravy do provincie nikdy svou ženu, nýbrž na každé delší stanici se ožení se sighe. V městě Kirmanu nabízejí Mollahové sighe každému příchozímu, který několik dní prodlí. Na venkově jsou sňatky na čas zvláště oblíbeny. Venkované rádi poskytují vznešeným osobám své dcery a sestry k takovým poměrům, které jim vynesou pěkné peníze. Mollah dohazovač řídí se při tom zásadou: velký obrat při malém zisku. I v nevěstincích perských je ctihodným podnikatelem obyčejně iman (kněz), který své zákazníky večer zcela podle ritu oddá s dámami, které si vybrali, a ve smlouvě uvede přesně náhradu; ráno dá několika hodinný host-manžel návrh na rozvod a svazek je po zaplacení smluveného penízu imanovi rozloučen. Toto manželství na čas existovalo již u předmoslimských Arabů a jmenovalo se nikah-al-mota manželství pro požitek. U arabských Beduinů existuje manželství na čas rovněž. V Persii ani zbožní živlové křesťanští neváhají propůjčovati své dcery za určitý peníz na jistou dobu Evropanům tu prodlévajícím. Podobné manželství na čas vyskytuje se v Japonsku, Paraguai i jinde.

O půjčování žen za náhradu jsme již mluvili dříve, rovněž o t. zv. „prostituci pohostinské“, rozšířené v Asii, Americe, Africe a na ostrovech jihomořských. Název nepřiléhá ovšem všude tam, kde jde o skutečnou pohostinnost, vyplývající, jak v první kapitole jsme ukázali, z neznalosti pohlavní žárlivosti. Kde však běží o ziskuchtivost, máme již co činiti s prostitucí, ve které peníze hrají úlohu zřetelně souvislou původně s manželstvím, to jest s vlastnickým právem mužovým.

Na západě jižní Afriky vysílají muži své ženy v noci do tábora cestovatelů, aby se nabídly nosičům, a ráno požadují kituš, pokutu, která je často nehorázná, ale musí býti zaplacena. Dívky nebo ženy, které styk s nosiči nepěstují, jsou v opovržení jako neužitečná, špatná věc.

Úloha peněz v prostituci jest jen nutný důsledek názoru na ženu jako na vlastnictví mužovo, které má hodnotu určitého kapitálu. A tento názor vznikl zavedením individuelního manželství, jež, jak jsme ukázali již, je hospodářskou institucí, vlastnickým poměrem. Peněžní náhrada přešla z manželství do prostituce, která se souběžně s ním vyvíjela; není v původní povaze prostituce. Prostituce je negativní stránka právní instituce manželské, rub manželství.

Pohlavní styk je dodnes prodejný v právní formě manželské jako ve volné formě prostituční, jenže v oné platí prodejnost za mravnou, v této za nemravnou. Ale v obou směrech jest prodejnost v souvislosti s poddanstvím ženy, která má hodnotu jako vlastnictví, ale nikoli jako osobnost. Ale svobodnou, samostatnou, podle své chuti život svůj formující osobností stane se žena teprve tehdy, až se emancipuje hospodářsky, až ve výrobním procesu stane se stejně cennou silou pracovní jako muž. Tehdy bude podkopáno manželství jako instituce hospodářská a s ním také prostituce. To však patří do konečné kapitoly našeho díla.

Žena jest v prostituci zbožím jako kterékoli jiné. To platí nejen pro primitivní národy a přírodní národy, nýbrž i pro národy kulturní a civilisované až do naší doby. Jen kněze a náčelníka vystřídal kuplíř, pasák, obchodník s lidským masem.

Při prostituci vzniká u přírodních národů jako při manželství kupem názor, že žena je vlastnictvím rodových druhů nebo náčelníka. Z některých příkladů již dříve uvedených je to patrno. Poměry na Karolinách zřejmě ukazují nárok celého rodového společenství na výtěžek z prostituce, neboť náčelníci rozdělují peníz vydělaný armengolami. U afrických národů černošských děje se nezřídka, že bohaté černošky na smrtelném loži zakoupí otrokyně a darují je veřejnosti, jako u nás odkazovány jsou legáty pro dobročiné účely. Ponejvíce jsou to ovšem kněží a vladaři, kteří mají privilej k zdaňování a vykořisťování prostitutek. V Melanesii, v záp. Africe atd., dostávají mnozí náčelníci celý výdělek holek. V Dahomeji byl vlastníkem nevěstek král a dostával rovněž veškeren příjem. Na Bali stávají se dcery a ženy mužů z nejnižší kasty, zemřelých bez dědiců, jakož i dcery a ženy těch, kdož byli prohlášeni za psance, vlastnictvím vladaře a jest jim jeho jménem provozovati prostituci s povinností odváděti mu určitou část příjmů. Rovněž v Indragiri (Indie) vykořisťuje sultán podobné prostitutky. Podle pověsti zaznamenané Herodotem nutil egyptský faraon Cheops svou dceru k prostituci, poněvadž potřeboval peněz na stavbu veliké pyramidy. U Kabylů má každý kmen svůj sbor nevěstek, kterým jest odváděti poplatky zvláštnímu úředníkovi, mezuarovi. Další doklady o vykořisťování prostituce uvedeme později, až budeme pojednávati o prostituci starověké, východní, středověké atd.

„Obchod s děvčaty“ objevuje se tedy již u národů přírodních, jakmile volnosnubnost byla podvázána individuelním manželstvím. Uvidíme v dalších částech tohoto díla, jakých rozměrů velikých nabyl ve starověku a středověku, než se rozšířil s vývojem mezinárodních styků po celém světě.