ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dětství Římančino. — Její kojné. — Doba a obsah učení. — Snoubenka. — Konvenčnost manželství. — Vzorný ženich. — Otázka věna. — Neznalost pojmu nevěsty. — Svatba. — Ženino vlastnictví příčinou její nezávislosti. — Prokurátoři. — Říman pod pantoflem. — Manželství na oko. — Římanka ve společnosti. — Žena z vládnoucí třídy. — Její nevázanost. — Její volnosnubné pudy. — Rozvody. — Vliv otroctví na ženy. — Vliv divadel, her a hostin. — Vášeň pro gladiátory a tanečníky. — Římanka na ulici. — Vliv Římanek ve veřejném životě. — Žena talentovaná. — Jejich filosofové. — Ženy a náboženské hnutí. — Kult Isidin. — Erotika ve chrámech a posvátných hájích. — Židovství. — Křesťanství. — Pověrčivost Římanek. — Východní kouzelníci. — Alexander z Abonuteicha. — Záliba v astrologii. — Láska manželská. — Ženy středních a nižších stavů. — Náhrobní nápisy žen.

Vrhnuvše obzíravý pohled na všeobecný vývoj lásky, na postavení ženino a manželství v epoše rodinné, prozkoumejme nyní podrobněji aspoň život žen římských z doby rozkvětu a úpadku starověké říše světové. Římané, jak jsme již řekli, vešli do dějin jako národ s rodinou úplně již monogamickou, a matrona u nich těšila se poměrné svobodě a úctě, zejména srovnáváme-li ji se ženou řeckou: nebyla ještě uznanou osobností, ale první známky zdlouhavého ženina procesu osvobozovacího počínaly zde již tu a tam probleskovati. Přes to ovšem představuje římská matrona ještě ženu vrcholné epochy rodinné.

Dívčí stav Římanky netrval dlouho; sotva vyrostla z dětských střevíčků, byla zasnoubena a provdána. Jako dítě (ptáček, holubička, slečinka) žila ve světě, v jádře nikoli nepodobném dětskému světu našemu. Při ukolébavkách usínala, pověrami byla obklíčena. Koňský nebo kančí zub na ni věšeli, aby první zoubky snadno přišly, amulety, aby nikdo ji neuhranul nebo noční upír krve jí nevyssál. Šla-li její matka mimo chrám Venušin, zašeptala modlitbu a slib k bohyni, aby dceři její dala krásu. Samozřejmě neopomenuli ničeho, aby měla pěknou postavu. Od nejrannějšího věku šněrovali jí prsa, aby boky silněji vynikly. To nedělo se vždy dosti opatrně. Z bázně, aby silnější dívka nepodobala se „pěstnímu zápasníku“, činili z ní „vosu“ a nutili ji postiti se. Nedbalostí zavinili často zkřivení páteře nebo větší výšku u jednoho ramene i tam, kde přírodou dána byla dobrá postava. Ani v Řecku ani v Italii nebylo pravidlem, aby matka své dítě kojila. Kojné a opatrovnice byly nejčastěji cizí otrokyně, jejichž mléko bylo předem zkoušeno. Slavný Soranus z Efesu, který provozoval lékařskou praxi v Římě za císařů Trajana a Hadriana, doporučoval za kojné Řekyně, poněvadž jsou laskavé a pečlivé, a dítě naučí se při nich nejkrásnější řeči. Opatrovnice římské zaviňují prý svou nedbalostí křivé nohy, u římských dětí tak časté. Hraček bylo dosti, květin, pestrých kaménků, barevných míčů a ořechů i loutek s pohyblivými údy. Také pohádek, které počínaly také: „Byl jednou jeden král…“ Pak nastala doba učení. Předně „ručním pracím“. Hlavně předení a tkaní, neboť šaty byly doma zhotovovány. Tu a tam snad vyšívání, ač toto bylo především řemeslem mužským. I ženy, které chtěly býti spíše milenkami než počestnými matronami, zachovávaly často tento obyčej, obecný hlavně u žen středních a nižších stavů. Básník Tibull^[11] (I. 3, 85) utišoval svou bolest nad ztrátou Delie tím, že si představoval, jak jeho milenka, naslouchajíc pozdě večer pohádkám stařeny, zatím co služky kolem předoucí již klímají, při jeho náhlém příchodu vyskočí a běží k němu bosky a s rozpuštěnými vlasy. Ovšem později naříkali mravokárci na ženy bohaté, že jsou již tak rozmařilé a líné, že se nestarají ani o předení a tkání v domě. Náhrobní nápisy, chtějící pochváliti mrtvou jako vzornou hospodyni, chválí především její píli v této věci.

Vědění získávaly dívky toliko četbou řeckých a římských básníků, i erotických. Číst a psát počínaly se učiti v šestém a sedmém roce. Bohaté děti vyučovány byly doma, chudší ve škole, obě pohlaví společně. Milostné styky mezi učitelem a žákyní nebo učitelem a žákem nebyly vzácné. Q. Cäcilius Epirota, propuštěnec Ciceronova^[12] přítele Attica, ztratil místo, poněvadž byl v podezření z milostných styků se svou žačkou, dcerou svého patrona, zasnoubenou M. Agrippovi.^[13] (Sueton III. gr. 18.)^[14]

Velmi zdůrazňováno bylo u dívek vzdělání ve zpěvu, hudbě a tanci. Tanec vězel hlavně v rytmických pohybech horního trupu a rukou a dodával mnoho půvabu chůzi žen, jakož dosud národní tance italské. Pěkná chůze považována byla za velkou ctnost ženskou. Nadanější dívky vynikaly obratností ve skládání vlastních melodií na texty známých básníků. Při prosebných dnech, svátcích a slavných pohřbech zpívaly panny ze vznešených rodin (také hoši) slavnostní nebo smuteční chóry. Tyto záliby udržely se v pohanské společnosti až do konce, neboť ještě Jeroným (Epp. 107, 8) napomínal křesťanské panny, aby byly hluchy k varhanům a nic neměly společného s loutnou, lýrou a citerou.

Plinius ml.^[15] (Epp. V., 16.) takto chválí jistou „dobře vychovanou“ dívku z bohaté rodiny, která zemřela nedlouho před svou svatbou: „Ještě jí nebylo celých čtrnáct let a již byla rozumná jako staří a důstojná jako paní a přece jako dívka půvabná a zároveň panensky cudná. Jak visela na šíji otcově! Jak mile a mravně zároveň objímala nás, přátele svého otce! Jak milovala své opatrovnice, pedagogy a učitele, každého podle jeho úřadu! Jak pilně, s jakým pochopením konala svá studia! Jak zřídka a rozumně si hrála. S jakým odhodláním, trpělivostí a silou snášela svou poslední nemoc!“ — Není srdečnosti v této rétorice, jako jí nebývá v náhrobních nápisech podobného tónu. Je to akademicky dutá chvála skutečných nebo přisuzovaných ctností, jež byly požadovány od manželek jako prvních služek v domě pánově, ale u jiných žen, příjemnějších, vyhledávány ani milovány nebyly.

Počínajíc dokončeným 12. rokem stávaly se dívky plnoletými a způsobilými vdáti se. Manžel, jemuž ji rodiče zasnoubili, dostal ji někdy dříve, ale zákonná práva manželky měla teprve po svém dvanáctém roce. Jako snoubenky mohly býti (podle nařízení císaře Severa) obžalovány z cizoložství. Pravidelně vdávaly se mezi 13. a 17. rokem. Dvacetiletá žena, která nebyla dosud matkou, propadala již trestům, jimiž císař Augustus stihal staropanenství (i staromládenectví) a bezdětnost. Souhlas dceřin k zasnoubení a sňatku byl sice podle zákona nutný, ale zároveň byl předpokládán, když dívka nevyslovila námitek. To mohla učiniti jen tehdy, když otec vybral jí ženicha ničemného nebo jí nedůstojného.

Římské manželství ve vládnoucí třídě mělo všecky vlastnosti konvenční monogamie. Braly se ve skutečnosti dvě rodiny, dvě „dobrá jména“, dvě bohatství, nikoli dvě osobnosti sobe nakloněné. Týž Plinius ml. (Epp. I, 14) doporučuje komusi dopisem, byv o to požádán, jako vzorného ženicha mladšího přítele, který je přes 30 let, poněvadž je již prefektem. Je z jednoho severoitalského města, kde jsou dosud váženy „staré dobré mravy“. Jeho otec patří k nejpřednějšímu rytířstvu; příbuzenstvo je povahou výborné: nic není v té rodině, co by mohlo vzbuzovati nelibost. Doporučovaný muž je velmi energický a činný a při tom rovněž velmi skromný. Má ušlechtilý obličej se zdravým ruměncem svěžím, ušlechtilou postavu, senátorské způsoby. „Nevím, mám-li dodati“ — praví Plinius jistě dosti pokrytecky — „že otec má velké jmění. Neboť, myslím-li na vás, jemuž navrhuji zetě, domnívám se, že bych měl o tom pomlčeti; přihlížím-li však k našim mravům a také k státním zřízením, která mají takový zřetel k majetkovým poměrům, domnívám se, že toho nesmím přejíti. Neboť věru, pomýšlíme-li na potomstvo, a sice na potomstvo četné, nutno při volbě manžela také k této věci přihlížeti.“ —

Přihlíželo se k ní nejen také, nýbrž především. Juvenal^[16] (3, 161) ptal se, zda shledán byl již přijatelným zeť, který měl menší jmění než nevěsta. A přiženiti se do rytířské rodiny, znamenalo míti nejlepší doporučení pro postup v kariéře.

Zasnoubení dělo se často již v dětském věku jako tedy věc třetích osob. V latině není slova pro dvoření, namlouvání si. V Římě byli, jak se zdá, i kanceláře pro řemeslné zprostředkování sňatků. Zasnoubení dělo se slavnostně a zvána byla k němu velká společnost. Otázka věna byla nejdůležitější. Artemidorův^[17] (I, 15. III, 41.) snář praví, že sny o dětech znamenají sice vždy hoře a starost, neboť bez těch nelze jich vychovati, ale horší jest, zdá-li se o dceři než zdá-li se o synu, neboť znamená to ztrátu, poněvadž dcera potřebuje věna; je to tolik, jako když se zdá o věřiteli. Neboť také požadavek dceřin nelze odmrštiti, a když byla s mnoha starostmi vychována, odejde s věnem, jako věřitel s půjčeným penízem.

Ani však tehdy, trvalo-li zasnoubení několik let, nepoznali se pravidelně snoubenci před sňatkem, ač-li nebyla dívka předána svému manželi před svou plnoletostí. Ani Římané ani Řekové neznali pojmu nevěsty, ženy vycházející z dívčího stavu a očekávající v jakémsi pohnutí mysli sňatek. Na ráz přecházela dívka z dětské světnice do manželství a života. Vedle jiných darů věnoval snoubenec své budoucí manželce železný (později zlatý) prsten bez kamene jako zástavu věrnosti; sám však podobného prstenu neobdržel. Výbava činila ženám mnoho starostí. Své loutky a jiné hračky věnovala panna před svatbou božstvům, která ochraňovala její mládí.

Svatby byly konány s největší slávou. Luxus při svatebních hostinách snažil se císař Augustus omeziti zákonem. Ze starých dob, kdy dívka byla přiváděna do domu svého manžela až po východu večernice, hořívaly při svatebním průvodu, sledovaném mnoha zvědavci, pochodně. Přes práh svého nového domu byla nevěsta přenášena, což byl patrně zbytek obyčejů, připomínajících manželství lupem. Páry, které chtěly uniknouti velikým výdajům a hlučným slavnostem a hostinám, konávaly sňatek na venkovském sídle.

Ve svém domě byla mladá žena v této době již velmi samostatnou. Staré římské právo rodinné, které poskytovalo pánu domu neomezenou moc nade všemi příslušníky domácnosti, bylo v předchozích staletích značně rozvikláno, a když bylo zákonem poskytnuto ženám vlastnické právo na jmění, jež do manželství přinesly, byl tím učiněn důležitý krok k vnější emancipaci žen.

V tak zvaných svobodných manželstvích, která v době císařské byla pravidlem, přecházelo toliko věno do jmění manželova (ani to však úplně neomezeně), ostatní ženino jmění bylo jejím vlastnictvím, z něhož podle práva nebral manžel ani požitky. Platnost darů mezi mužem a ženou byla omezena na určité případy. Nedotknutelnost ženina jmění usnadňovala — jako dnes — podvodné úpadky, dal-li muž své vlastnictví před prohlášením své insolvence připsati své ženě.

Bohaté ženy vydržovaly si spolehlivé propuštěnce jako správce domu a svěřovaly jim své drahokamy, zlaté náčiní, vína a oblíbené otroky. Vedle toho mívaly však svého prokuratora, pravidelně práv znalého, který byl zároveň jejich rádcem a důvěrníkem. Učený propuštěnec M. Lepidus (v r. 6. po Kr.), jménem Pudens, byl prokurátorem své dcery Aemilie Lepidy, která se vdala za Drusa, adoptivního vnuka císaře Tiberia, a v roce 36. spáchala sebevraždu, aby unikla odsouzení pro cizoložný poměr s jedním otrokem. Pudens se chlubil v jednom nápise, že bděl nad její mravností: dokud byl živ, zůstala věrnou manželkou císařského prince. — Cicero ve své řeči pro Caecinu (5,14) posmívá se Aebutiovi, který vedl obchody a procesy vdovy Caesennie a tak ji přesvědčil o své nezbytnosti, že nemohla bez něho nic kloudně vyříditi. Jeho úloha je prý známa z denního života: oddaný sluha žen, zastánce vdov, obhájce-sudílek, hloupý a bláhový mezi muži, mezi ženami učený a poťouchlý. — Ale prokurátor míval také úlohu ještě důvěrnější. Martial^[18] (V, 61) ptal se jistého shovívavého manžela: „Kdo je ten nakadeřený mužíček, který chodí stále s tvou ženou, ustavičně šeptá jí něco do ucha a pravou rukou objímá její stolici? Vyřizuje věci tvé ženy? Toť tedy spolehlivý a přísný muž, z jehož tváře poznati možno již prokurátora. Bystrostí nepřekoná ho ani Aufidius Chius (právník pověstný cizoložnými poměry). Vyřizuje věci tvé ženy? Ó, bláhovče, tvé vlastní věci vyřizuje.“ „Hezký prokurátor“ byla oblíbená postava cizoložných námětů ve školách retorských. A také Jeroným (Epp. 54, 13. 79, 9.) napomínal své křesťanské přítelkyně, aby se neukazovaly v průvodu „prokurátora s nakadeřenou kšticí“.

Ženy, jež bohatství činilo nezávislými, a mohly-li se dokonce chlubiti dlouhou řadou slavných předků, stávaly se přirozeně vládkyněmi v domě i nad svým mužem. Martial (XIII, 12) nechtěl oženiti se s bohatou ženou, aby se nestal ženou své ženy. Považoval (XII, 75, 6.) nezbednost rozmařilých chlapců pro rozkoš za snesitelnější než milionové věno. Také Juvenalovi (6, 460) nebylo nic tak nesnesitelné, jako bohatá žena. Římané, krátce řečeno, věděli již, právě tak jako pozdní Řekové, co je to, býti pod pantoflem.

Aby vyhnuly se důsledkům zákonů stíhajících ty, kteří do určité doby nevstoupili do manželství, a mohly při tom užívati úplné svobody, vcházely bohaté ženy římské do manželství na oko, k němuž chudí muži propůjčovali se za plat. Naproti tomu ženy ze stavu senátorského žily někdy v konkubinátu s muži, zejména propuštěnci, jichž si podle zákonů nesměly vzíti, nechtěly-li stav svůj ztratiti. (Totéž činili i senátoři s propuštěnkami.) Ženy ostatních stavů vdávaly se za své propuštěnce jen zřídka; častěji se dělo, že bývalé otrokyně byly svými pány pojaty za právoplatné manželky. Císař Augustus vydal zákon, že propuštěnky vdané za svého patrona nesmějí se dáti proti jeho vůli rozvésti, a to platilo ještě v právu Justinianově.

Neméně samostatnou byla Římanka za císařství i ve společnosti. Jak víme z předešlé kapitoly, byly Římanky již za republiky společensky volnější než Řekyně, jimž bylo k nejvyšší chvále, mluvili-li o nich muži mezi sebou co nejméně v dobrém i zlém, a které jen výjimečně směly překročiti práh svého domu. Stavovské poměry, hodnosti, tituly, výsady a vyznamenání žen římských byly stejně přesně upraveny jako u mužů, ženy měly také jakýsi svůj senát (conventus matronarum).

Dívka z vládnoucí třídy, když se tedy „dobre vdala“, přesazena byla z dětské světnice mateřského domu rovnou především do celého světa malého, jímž byl nový její domov, kde sta rukou čekalo na její pokyn, kde její rozmar mohl rozhodovati o štěstí nebo neštěstí, ba i o životě a smrti nesčetných otroků a klientů. Mladíci i šedovlasí muži, učenci a bojovníci, zasloužilí a urození závodili o její přízeň. Mohla tu plně ukájeti svou ješitnost a koketnost, pěstovati intriky, podporovati vášeň, a sama byla nezřídka obleženou pevností, velmi křehkou, přístupnou pokušení. „Nic není bezpečno, — praví Seneca (De matrimonio III, 429) — čeho nesčetné tužby si žádají; jeden dráždí krásou, druhý duchem, třetí vtipem, čtvrtý štědrostí: co se všech stran je napadeno, bude jednou nějak dobyto.“ Také ženská ctižádostivost měla tu pěkné vyhlídky. Nejedna vznešená žena dostala se pozdějším manželstvím až na císařský trůn!

Za těchto okolností je pochopitelno, že nářky na nevázanost římských žen počaly velice brzy, a soudobá literatura byla ženám velmi nepříznivá. Spíše vysušili bychom — praví Properc^[19] (III, 32, 49, sqq) — proudy mořské a lidskou rukou strhli hvězdy s nebes, než bychom zabránili našim ženám hřešiti. Na dalekém východě najdeme ženskou věrnost, kde vdovy o závod vrhají se na hranici manželovu; u nás však jsou manželky věrolomné a žádná není Euadne nebo Penelopa. A Ovid praví: Cudné jsou jen ty ženy, o něž se nikdo neuchází, a příliš venkovským a mravů Říma neznalým je muž, který se zlobí na nevěrnou ženu. Seneca ml. (De beneff. I, 9, 3. III, 16, 3) si stěžoval, že muž, který na sebe neupozorní milkováním s vdanou ženou, je v opovržení u žen a považován za milovníka holek. Došlo to tak daleko, že mají muže jen proto, aby lákaly milovníky. Cudnost je důkazem ošklivosti. Kde najdeme ženu, která je tak zanedbávána, že jest se jí spokojiti s dvojicí mužů vedle vlastního manžela? Dělí svůj čas mezi milence, a den nestačí jim pro všecky. Poměr s jedním milencem toliko nazývají manželstvím, a žena, která to neví, je hloupá a staromodní. — A Martial (IV, 71) vtipkuje: „Již dlouho po celém městě se ptám, zda žádná žena neřekne nikoli: žádná neřekne nikoli, jakoby nedovoleno nebo hanebno bylo říci nikoli: žádná neřekne nikoli. Tedy žádná není cudná? Tisíc jest jich. Co tedy činí ty cudné? Neříkají ano, ale neříkají také nikoli.“ — Když Septimius Severus^[20] sjednal mír s Kaledonci, císařovna Julia hovoříc se ženou jednoho jejich náčelníka, posmívala se jí, že u nich jsou ženy mužům společny, ale bylo jí odpověděno: Kaledonky jsou lepší než Římanky, které tajně pášou cizoložství s nejhoršími, kdežto ony veřejně stýkají se s nejlepšími. (Dio LXXVI, 16.)

Římská matrona, stavši se hospodářsky nezávislou, povolovala uzdu volnosnubnému pudu, ve starověku ještě velmi živému a způsobem přímo nebo nepřímo určeným mravy a zákony své doby. Usnadňovala jí to soudobá zřízení (snadnost rozvodu, otroctví), ponoukaly jí k tomu kulturní vlivy (divadlo, cirk, styk s umělci, hostiny, veřejný život).

Rozvody byly velmi časté a nové sňatky rovněž, neboť bylo snadno dáti se rozvésti, a proto do manželství bylo lehkomyslně vcházeno. Císař Tiberius sesadil kvestora, který se oženil den před vylosováním kvestorských míst, aby měl přednost jako ženatý, a den poté dal se rozvésti. (Sueton. Tiber. c. 35.) Spekulace se nepodařila. U Martiala (X, 41) dává se žena rozvésti s mužem v den, kdy muž nastupuje praetorský úřad, protože výdaje spojené s ním jsou příliš veliké. Podle Juvenala (6, 223) dávají se ženy rozvésti, ač ještě neuvadly zelené ratolesti, jimiž zdobeny jsou domovní dveře před příchodem novomanželů, a domohou se tak osmi mužů v pěti letech. Jiný epigram Martialův (X, 43) praví:

Otroctví usnadňovalo vládnoucí třídě volné mravy tak, jako všecko ostatní. Platil-li mužův pohlavní styk s hetérou nebo otrokyní za věc velmi přirozenou, žena nezávislá a opřená o své bohatství nedala si dlouho brániti ve styku s otroky, poddajnými a mlčelivými. Jsouc přistižena, mohla již odpověděti: „Což nebylo již dávno mezi námi sjednáno, že máš činiti, co ti libo, a že já také mohu žíti po své chuti!“ (Juvenal 6, 281 sqq), Martial (VI, 39) vypočítává sedmero dítek Marulliných, jejichž rysy příliš zřetelně naznačují, kteří otroci v domě jsou jejich otci: maurský kuchař, ploskonohý athlet, krhavý pekař, něžný oblíbenec pánův, šišatohlavý dlouhoucháč, černý flétista a rudovlasý správce. — Otroctví mělo ostatně na panské ženy ještě vliv mnohem horší: učilo je krutosti. Otrok podle názoru starověkého nebyl člověk, měly právo dáti ho ukřižovati bez udání důvodu, dokud císař Hádrian nezakázal otroky svévolně zabíjet. V amfiteatru učily se ženy tvrdosti a tím snáze, že ve starověku byly ještě měkké city vzácností. Špatně naladěná velitelka dávala své otrokyně mrskat, aniž se vyrušila ze svého zaměstnání, a ukončovala trest krátkým „Ven!“ Ovid (Ars. am. III, 239 — 242) domlouvá ženám:

Starý Tacitus^[21] viděl hlavní nebezpečí pro nevinnost a mravnost žen v divadlech a hostinách a považoval za hlavní příčinu cudnosti žen germánských to, že neznaly divadla ani hostin. Byla-li skutečnost poněkud jiná, je nicméně nesporno, že římské ženy bez rozdílu stavu měly velikou vášeň pro hry a divadla. Nejen že rády přihlížely hrám cirkovým, kde masy lidu rozohňovaly se až k zuřivosti, ale milovaly i hrubě nedvojsmyslné mimy a pantomimové tance na jevišti. Byly-li frašky pro dav, byly rafinované pantomimy pro vybrané obecenstvo, obé stejně však mělo za účel drážditi smysly. Ale podívaná sama byla jen polovinou požitku, jejž měly z divadla; druhou polovinou byla možnost ukazovati se. A ukazovaly se tu nejpečlivěji oblečeny a nejbohatěji okrášleny, i když celý ten lesk jejich byl jen vypůjčený. Neboť v Římě bylo lze všecko si vypůjčiti: šaty, průvod, nosítka, podušky, starou opatrovnici i mladou plavovlasou panskou. (Juvenal 6, 350). Vždyť již v pohádce Apulejově^[22] dává si Venuše donésti Psychou vodičku krásy od Proserpiny, aby se mohla jí postříkati k návštěvě divadla pořádaného bohy. Je přirozeno, že v divadle a cirku bylo snadno i ženám „počestným“ navazovati styky s druhým pohlavím. V divadle a v amfiteatru seděly ovšem od doby Augustovy v horních řadách, odděleny od mužů, ale v cirku tohoto rozdělení nebylo. Ve statích o římské prostituci povšimneme si této věci blíže.

Ale nejen o hry a společnost na ně chodící zajímaly se vdané dámy římské, také o výkonné síly a vystupující umělce, o athlety, cirkusové řídiče, gladiatory, herce, zpěváky, hudebníky. Zejména gladiatoři — jako dnes tenoři — těšili se přízni žen i stavu nejvyššího. Podle Juvenala (6, 78 — 113), běželo-li o to, dáti se unésti gladiatorem, nebála se vznešená paní ani mořské nemoci a vzdala se dokonce — což jest prý to nejpodivuhodnější — i návštěvy divadel. Ze záliby v těchto různých „umělcích“ dopouštěly se římské ženy všelikých bláhovostí. Na herce Stephania (v době Augustově) čekávala na př. vdaná paní v chlapeckých šatech s vlasy krátce přistřiženými. (Sueton, Aug. c. 45.) Nástroje proslulých citeristů byly jejich ctitelkami draze placeny, jako drahocenný majetek ceněny a něžně líbány. Jedna paní z rodiny velmi vznešené dala konati slavnou oběť, aby zvěděla, zda proslulý tehda citerista dostane při nejbližší soutěži věnec. (Juvenal 6, 379 — 397.) Veliké přízni žen i mužů těšily se také pantomimoví tanečníci, muži to většinou mladí a krásní, o nichž uslyšíme ještě později. Hezký Mnester, nejslavnější pantomim za císaře Claudia, byl milován také starší Poppaeou,^[24] nejkrásnější ženou oné doby; z donucení stal se pak i milencem Messalininým, což mu vyneslo smrt. (Dio LX 22, 28, 31, Tacit. A. XI, 4, 36.) Pantomim Paris vzbudil žárlivost Dominitianovu, který dal jej na veřejné ulici probodnouti; místo, kde padl, zasypaly jeho ctitelky květinami a polily voňavkami. Pozdější zavraždění Domitianovo bylo pak uváděno v souvislost s touto vášní jeho manželky pro onoho neb jiného pantomima. (Sueton, Domit. c. 3. 10.) Lékař Galen (De prognosi ad Epig. p. 457) rozpoznal vášeň manželky jistého Justa pro pantomima podobným způsobem jako kdysi lékař Erasistratus lásku Antiochovu ke Stratonice. Poněvadž nemohl v tělesném zdraví ženy nalézti příčiny její chorobné nespavosti, usoudil z toho, že porucha jest v její mysli, a náhlá změna barvy v její tváři, pohledu a tepny, když vyslovil jméno onoho tanečníka, poučila jej o povaze jejího neduhu.

Při hostinách byla příležitost k navázání styku mezi manželkou a milovníkem ovšem ještě větší než v cirku nebo divadle. Dřívější mrav, že ženy při hostinách seděly, kdežto muži ležely, přestal již za Augusta, a ženy ležely rovněž, což ve starší době platilo za neslušné. Krásná žena mohla dobře viděti a slyšeti, jak smělé zraky jejího obdivovatele jsou na ni žádostivě upřeny, jak vzdychá, jak dotýká se svými rty poháru na místě, kde ona pila, jak jí dává znamení očima i prsty, jak vínem kreslí něžné věci na stůl a vypravuje milostné historky, v nichž průhledně prozrazuje svou vášeň k ní. Zpěvy, divadelní scény, smyslné tance Syřanek a Andalusek dráždily při hostinách více než alkohol.

Také na ulici, dávajíce se nésti v různých nosítkách nebo promenujíce pod kolonádami, byly ženy hojně obletovány podle svého přání. Že byly při tom přiměřeně vyfintěny, je na snadě. Celkem však nebyla ani nevázanost ani luxus žen římských něčím, co nebylo často překonáno ženami dob pozdějších. Stačí podotknouti, že na př. v Paříži v polovině 18. stol. byly panské kočáry (karosy) zdobeny místo znaky drahocennými obrazy erotickými, a tuto modu zavedly podle Rousseaua dámy, jejichž vozidla lišila se od kočárů pánů jen tím, že obrazy na nich byly bujnější. Anebo, pokud běží o toalety, možno uvésti úplně průhledné šaty z doby francouzského Direktoria: celá obdivovaná dámská toaleta i se zlatými šperky vážila jednu libru. —

*

Vliv římských žen ve veřejném životě byl značný; hlavní část tohoto vlivu vycházela ovšem se strany héter, jak později uvidíme. Ale i nejedná chytrá manželka byla často rádcem svého muže. Samozřejmě rozhodovaly ženy nemálo, pokud šlo o obsazení úřadů nebo jiných míst v Římě a v provinciích, a korupce tu nechyběla. Na volebních doporučeních pro městské úřady, jež napsána byla na zdi pompejských domů, podepsány jsou také ženy. Zvláště ctižádostivě počínaly si manželky provinčních místodržitelů, a často docházely na ně stížnosti, že jsou pánovité, bez pout a nevládnou jen domy a soudy, nýbrž i vojsky, a jako harpye hrabou zlato.

Uvážíme-li, že římská žena nabývala jistého vzdělání toliko četbou oblíbených spisovatelů a básníků, nepodivíme se, že nejedna žena talentovaná sama se pokoušela psáti, básniti, kritisovati a filosofovati v mezích diletantismu, obvyklého v „lepší společnosti“. Také již tehdy vyskytly se typické „modré punčochy“, které sotva zasedly za stůl počaly s estetickými rozpravami v nepřetržitém hovoru, který nikoho již ke slovu nepřipustil, oháněly se citáty ze zapadlých knih, opravovaly řeč druhých. Filosofické knihy, zejména od doby Marca Aurela, byly oblíbenou četbou žen jinak zahálčivých. Nejedna bohatá Římanka vydržovala si vedle ostatního službnictva také nějakého řeckého mudrce, rétora^[25] nebo filologa úctyhodného vzezření, s dlouhým šedivým vousem. Uvidíme později, jaký druh lidí to často byl. Naslouchaly však filosofickým přednáškám jen při hostině nebo při oblékání: přinesla-li jim v tom panská milostné psaníčko, přečetly si je, napsaly odpověď a pak naslouchaly opět přednášce o mravopočestnosti. I na cesty brávaly s sebou filosofa; stávalo se, že po dlouhém čekání v dešti strčily jej pak do posledního vozu k tanečníku, kuchaři nebo kadeřníku. Lucian vypravuje (De merc. cond. 32, 36.), že kterási bohatá a vznešená dáma svěřila při takové příležitosti svou oblíbenou čubičku k opatrování starému, najatému stoikovi, a čubička za jízdy vrhla filosofovi do pláště štěňata.

Velmi pochopitelné jest, že nemálo dotčeny byly římské ženy různotvárným náboženským hnutím, které počalo již v 1. století po Kr. a vyvrcholilo ve století 3. a 4. Stará řecko-římská víra v bohy ožila, ale zároveň žádostivě přijímány všemožné cizí kulty náboženské, především orientální. Ženy, jimž jejich bohatství a stav dovolily ukájeti všecky choutky, lnuly teď často vášnivě k novému koníčku: jako si libovaly dříve z mravní slabosti v rozmařilosti, ze stejného důvodu lákala je nyní askese.

Táhnoucí tlupou žebravých kněží Velké Matky (Isis)^[26] dávaly si namluviti, že nezdravý vzduch listopadový způsobí jim horečku, nevykoupí-li se darem 100 vajec, aby nebezpečí zůstalo v šatech. Podle kněžského předpisu ponořovaly se časně ráno třikráte do Tibery, po které táhl led, a pak v nedostatečném obleku plazily se po kolenou po určitou dobu, chvějíce se chladem a strachem. Nebo jezdily do Egypta pro nilskou vodu, když Isis ve snách jim rozkázala, aby jí kropili v chrámě. Isis, veliká bohyně s milionem jmen, byla v té době Římankami nade vše ctěna. Již v polovici 1. století bylo v římě několik jejích chrámů, k nimž prosebnice hromadně putovaly v předepsaných šatech lněných, zpívajíce s rozpuštěnými vlasy dvakrát denně chóry k poctě bohyně, dávaly se kropiti nilskou vodou a dodržovaly různé posty. Provinily-li se proti kněžským předpisům, byl tu Osiris, u něhož kněží za dobrou odměnu orodovali, a oběť koláče nebo tučné husy bohy opět usmířila.

Ale hojně navštěvované chrámy Isidiny, jejíž kult zaváděn byl z důvodů výdělečně erotických, sloužily hlavně nevázanému životu pohlavnímu, a kněžky, kněží i chrámoví sluhové Isidiny měli pověst řemeslných kuplířů. V 19. roce po Kr. přihodila se v jednom takovém chrámu událost, která způsobila mnoho hluku. Rytíř Decius Mundus dlouho pronásledoval marně jistou Paullinu, vznešenou paní velmi ctnou. Byla velmi oddána kultu Isidině, a tu podplatil rytíř chrámové kněze 5000 denáry, aby jí namluvili, že bůh Anubius přeje si noční schůzku s ní. V masce Anubiově objevil se ovšem Mundus, a vznešená paní, pověrčivá, přišla o svou ctnost. Věc vyšla najevo a dostala se až k sluchu císaře Tiberia. Vypověděl hlavního vinníka do vyhnanství, kněze dal popraviti na kříži, chrám dal strhnouti a sochu bohyně vhoditi do řeky.

Ale nejen chrámy Isidiny, nýbrž všecky chrámy a posvátné háje, do nichž chodily ženy, byly místy, kde kvetly styky mimomanželské a — jak uvidíme — také prostituční. Spisovatelé křesťanští z té doby praví, nikoli bezdůvodně, byť přemršťovali, že v chrámech jsou činěny úmluvy k cizoložství, mezi oltáři provozováno je kuplířství, a cely chrámových hlídačů a kněží, vonící kadidlem, podobají se nevěstincům. Pohanští bohové nebyli tím dotčeni. Vždyť nebyli úzkoprsí ve věcech erotických; sami měli ve své historii nejedno milostné dobrodružství velmi choulostivého rázu a neměli hospodářsko-rodinného zájmu o cudnost.

Také židovství, tehdy rychle se šířící na západ, mělo hojně proselytek mezi Římankami. A také židovské sabbathy pomáíhaly ženám k lásce.

Nemiň slavnosti té, kdy Adonis s Venuší slaven sobotního ni svátku, syrský, jejž slavívá Žid… — radí Ovid mladým mužům, po ženách toužícím.

Konečně i křesťanství působilo především na srdce ženská, a první jeho hlasatelé dovedli toho také využíti. Běželo nejprve ovšem o ženy spodních vrstev. Ale již za vlády císaře Commoda přestupovaly celé vznešené rodiny římské ke křesťanství a nutily bezděčně církev římskou ke kompromisům, což činilo jí tu a tam nesnáze, ale nad čím vždy zvítězila její osvědčená pružnost a přizpůsobivost. Přísný Tertullian^[27] uznal, že i vznešeným ženám křesťanským náleží skvostný šat, jaký je vyžadován jejich rodem a stavem. Biskup Callistus (218 — 223 po Kr.) dovolil pannám a vdovám senátorského stavu konkubinát i s otroky, aby sňatkem s muži nižšího stavu neztratily svou hodnost, a dával patrně přednost konkubinátu před manželstvím s nevěrci. Později, v perném zápase mezi pohanstvím a křesťanstvím, který trval po staletí, roztrhávána byla nejen manželství, ale i srdce rozpory náboženskými. Útočné křesťanství vnikalo do rodin a stavělo se mezi příbuzné, bralo ženy a děti otcům, vedlo děti k neposlušnosti. Nebylo mnoho žen snášelivých, které dovedly býti pohankami mezi pohany a věřícími mezi věřícími (jak praví o jedné ženě epigraf). Ač křesťané svalovali veškeru vinu na pohany, byl pohanský fanatism ve skutečnosti vzácný. Jistý občan ptal se apolonského orakula, kterému bohu má obětovati, aby odvrátil svou manželku od křesťanství, a dostal tuto odpověď: „Spíše mohl bys na vodu psáti nebo vzduchem létati, než změniti mysl své poskvrněné, bohaprázdné manželky. Nechť jen po chuti trvá při svém ješitném bludu a opěvá klamnými žalobami boha, jenž po svém odsouzení spravedlivými soudci byl potrestán zlou smrtí.“

Pověrám starým i novým byly římské ženy nadmíru přístupny. Kouzelníky a kouzelnice měly vždy ve velké oblibě. V prvních dobách císařství byly to obzvláště lidové čarodějnice pochybného řemesla, hlavně kuplířky, které jim vařily různé masti, krášlící prostředky a nebezpečné lektvary, holdujíce často vínu. Milostná kouzla především nebylo lze odstraniti ani z komnat žen horních stavů. V druhé polovině 2. stol. vystřídány byly tyto čarodějnice, aspoň u panujících tříd, kouzelníky východního rázu, kteří stavěli na odiv zbožnost a svatost, konali „zázraky“, tvářili se, jako by byli prosti lidských vášní, odmítali pozemské pokrmy a nápoje, nosili bílá lněná roucha, honosili se důstojností, měli přístup i do největších paláců a — úspěchy u žen. Pečovali přes svou „svatost“ velice o svůj zevnějšek. Lucian (Alexandr. 3, 11, 39, 42) líčí takého světce asi tak: Alexander z Abonuteicha byl krásný muž, silné, důstojné postavy, bílé pleti, pěstěných vousů, ohnivého a blouznivého pohledu, velmi jemného a zároveň zvučného hlasu. Ke svým vlasům nosil ještě dokonalou paruku, takže jeho hlava byla obletována bujnou hojností kadeří. Nosil bílý a purpurový spodní šat a bílý plášť a v ruce srp na znamení svého původu od Persea. Všude těšil se přízni žen, dokonce s vědomím a na přání jejich manželů (patrně aby mohli očekávati od nich pak výborné děti), a tato přízeň žen byla nejen účelem jeho snažení, nýbrž zároveň i prostředkem k upevnění jeho posice ve společnosti.

*

Jako muži té doby, také ženy věřily pověře astrologické a byly oddány hvězdopravectví. Juvenal (6, 553 — 591) praví, že římským ženám nebyl žádný hvězdopravec dosti duchaplný, nebyl-li dosud aspoň jednou odsouzen; nejslavnějšími byli astrologové, kteří měli na krku velikou při politickou, dlouho byli v poutech anebo byli vypovězeni na pustý ostrov. Ženy před každým podnikem dotazovaly se astrologického kalendáře, znaly hodinu svého zrození a všech důležitějších událostí, neboť podle ní činěny byly astrologické výpočty a stanoveny osudy. —

Láska manželská, tato zvláštní směsice náklonnosti, zvyku, sebeobětování a smyslu pro povinnost, nebyla však ještě docela cizí ženám římským, ba zdá se, že v středních a nižších vrstvách společnosti vyskytovala se již dosti hojně. Nebohatí, hmotně ani duchovně neprivilegovaní lidé snáze zvykají nutnému jhu tak dlouho, až i pod ním najdou svou spokojenost. Vedle toho ženy epochy rodinné, byvše vychovávány k ctnostem monogamickým, nejednou vzaly si je tak k srdci, že dovedly v nich i hrdinně setrvati.

Plinius a Tacitus vypravují nám o Arrii, její dceři a vnučce jako o takových hrdinkách lásky manželské. Arria starší proslavila se slovy, která pronesla k svému váhajícímu manželi, podávajíc mu dýku, kterou sama si před tím vrazila do prsou: „Paete, to nebolí!“ Když její manžel i syn leželi těžce nemocni, a syn, jediná naděje rodičů, zemřel, pohřbila jej Arria, aniž Paetus se toho dověděl. S předstíraným klidem odpovídala na jeho otázky: že se mu vede již lépe, že spal, že jedl. Když pak dlouho zadržované slzy hrozily násilně vyraziti, odešla z pokoje nemocného a teprve pak povolila své bolesti. Pak se opět se suchýma očima a klidnou tváří vracela. Paetus byl odsouzen pro účast ve spiknutí legáta Scriboniana proti císaři Claudiovi v Illyrii. Scribonianus byl usmrcen, a Paetus přivezen v poutech do Říma. Arria marně prosila, aby mohla s ním na loď; chtěla býti u něho jako otrokyně, která není odmítána mužům takové hodnosti. Když toho nedosáhla, najala si člun a v tomto člunu jela za lodí. K manželce Scribonianově, která byla Claudiem vyslýchána jako svědkyně, děla: „Mám dáti něco na tvá slova, když žiješ, ač Scribonianus byl zabit ve tvém klíně?“ Její zeť zapřísahal ji, aby zůstala na živu, a pravil mezi jiným: „Což bys chtěla, aby tvá dcera se mnou zemřela, kdybych zemříti musel?“ Odpověděla: „Kdyby žila s tebou tak dlouho a tak svorně, jako já s Paetem, ano.“ Příbuzní střežili ji po této odpovědi tím více. Zpozorovala to a řekla: „Nic nedosáhnete; můžete způsobiti, že má smrt bude těžká; ale nezabráníte tomu, abych zemřela.“ S těmito slovy vyskočila se stolice a s takovou silou vrhla se čelem na zeď, že se shroutila. Když byla opět přivedena k životu, děla: „Řekla jsem vám, že najdu cestu k smrti, třebaže těžkou, bude-li mi lehká odepřena.“ — Arriina dcera, Caecinia Arria, chtěla podle příkladu své matky sdíleti osud se svým manželem Thraseou, který v roce 66. odsouzen byl k smrti. Ale přemluvil ji, aby zůstala na živu a nebrala své dceři jedinou oporu. Také tato dcera, Fannia, provázela svého manžela Helvidia Prisca dvakráte do vyhnanství (za Nerona a Vespasiana); když byl popraven (v r. 93), podstoupila k vůli němu tento trest po třetí. Herennius Senecio, přítel Helvidiův, vypsal jeho život a byl proto obžalován: doznala přímo, že jej k tomu vyzvala, že mu dala zápisky svého muže, spoluodpovědnost své matky popřela; hrozby nic jiného na ní nevynutily. Herennius byl popraven, a Fannia po konfiskaci svého jmění vypovězena. Knihu, která byla příčinou pře, ač byla z rozhodnutí senátu zakázána a k zničení odsouzena, vzala s sebou do vyhnanství, do něhož matka její šla s ní a z něhož se r. 97. vrátily. Plinius praví, že byla stejně líbezná jako statečná. —

V dobách krutovlády, kdy bylo ženám i pykati za slzy, které uronily nad odsouzenými, projevily manželky proskribovaných často věrnost, ke které byly od dětství vedeny. O synech naproti tomu nelze toho říci (Tacitus, Hist. I. 3. A. XV. 71): věrnost byla tehdy ještě znakem ducha otrockého, k němuž výchova hochů nesměřovala, kdežto výchova dívek ano.

Nemnoho vypravuje historie o římských ženách ze středních a nižších vrstev. To nemnoho již jsme jednak pověděli, jednak povíme ještě v kapitolách o antické prostituci. Náhrobní nápisy žen, které se v míře dosti hojné zachovaly, jsou většinou rázu konvenčního a nejsou tedy příliš spolehlivé, když slovy stále znova se opakujícími chválí ctnosti zemřelých. Ale ukazují aspoň velmi dobře, kterých vlastností především cenila si rodinná epocha u žen. Kámen doby římské republiky na př. praví: „Krátká, poutníče, jest moje řeč, stůj a přečti ji. Ošklivý kámen kryje krásnou ženu. Rodiče pojmenovali ji Claudií; vlastní láskou milovala vlastního muže, dvé synů porodila; jednoho zanechala na zemi, druhého ukryla do klína země. Byla řeči způsobné a ušlechtilé chůze, opatrovala dům a předla. Skončil jsem, odejdi.“ A jiný římský sarkofág má nápis:

Nápisy poněkud vřelejší jsou vzácny. Rovněž však nápisy tak upřímné, jako tento povzdech kteréhosi vdovce: