ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kategorie a odstíny prostituce. — Prostitutky z nevěstinců a pouliční. — Hudebnická prostituce. — Hostinská prostituce. — Hetéry a polosvět. — Hetérství jako instituce. — Historické hetéry. — Prostituce žen vdaných. — Messalina. — Místopis antické prostituce. — Antický nevěstinec. — Thermopolium. — Palácové nevěstince. — Byty hetér. — Typické povahové rysy prostitutek. — Rozené nevěstky. — Znaky prostitutky. — Nesociální složky nevěstčí povahy. — Zbožnost a pověrčivost nevěstek. — Dobré jejich vlastnosti. — Jejich typický životní osud. — Hospodářské poměry prostituce. — Honoráře a dary. — Kuplíři a kuplířky. — Obchod s lidským masem. — Trhy na nevěstky. — Cena nevěstek. — Hospodářské vykořisťování nevěstek. — Pasáctví. — Zákaznictvo antické prostituce. — Hygiena antické prostituce.

Prostituce v klasickém starověku byla velice rozrůzněna. Neběželo tu jen o rozdíl mezi prostitutkou z nevěstince a nevěstkou volně žijící, nýbrž o velmi různé kategorie a odstíny, počínajíc nejnižší holkou pouliční až po hetéru nebo „přítelkyni“, duchem neobyčejně vynikající. Ani však na př. hetéry netvořily skupinu jednotnou, nýbrž byly rovněž velmi rozrůzněny. Vedle toho byly tu nevěstky svobodného původu, nevěstky ze žen propuštěných z otrockého poměru a pak otrokyně oddané prostituci. A konečně byl tu i rozdíl mezi nevěstkami veřejnými a tajnými. Zkrátka, obraz antické prostituce po této stránce je velmi složitý a pestrý, což jevilo se již v názvosloví. Slovníkář Hesychios^[66] napočítal 66 názvů pro prostituci ženskou a dokonce 74 názvy pro prostituci mužskou.

Po řecku byla nevěstka nejvšeobecněji a nejčastěji nazývána porné, což jest asi naše kurva. To je bezpochyby také název nejstarší. Hetaíra, která vyskytuje se již v Homérově Iliadě, je jméno ještě starší, ale bylo ho původně užíváno pro družku, přítelkyni ve smyslu ctném. Teprve později počali Athéňané tímto slovem označovati prostitutky (asi v 6. stol. předkřesť.), ovšem prostitutky ušlechtilého druhu a volně se pohybující. V pozdní antice rozdíl mezi hetérou a obyčejnou holkou byl velmi setřen. Třetí, obvyklejší název byl demiurgos, veřejná dívka. Jiné řecké názvy zněly: paidiské, koriské („holčička“), laikas, polos (mladá holka), lypta (kurva, vlastně vlčice), machlos (šmudla), pandosia („dávavá“), leophoros (holka pro každého), ergásimoi (pracující) atd. Římané užívali těchto pojmenování: meretrix (prodejná), scortum, scortillum (kurva, kurvička), lupa (vlčice), infamis femina (nectná), famosa (záletnice), mulier quaeistuaria, quaestuosa (prodajná), quaestuaria mancipia (otrokyně pro chtíč), publica (veřejná), puella (mladice). To byly názvy všeobecné, vedle nichž každá kategorie měla názvy zvláštní, rozlišující hlavně obyčejné holky od prostitutek provozujících hudbu nebo tanec a od vzdělaných hetér.

Prostitutky z nevěstinců, a prostitutky pouliční. Solonovy prostasai, později nazývané stetigis, state, kasaura, kasoris, kasalbas, latinsky casalides, byly holky z nejnižších nevěstinců (porneion, koineion, oikema), stojící přede dveřmi k podívané. V Římě byly nazývány prosedae, prostibula, fornicariae, fornicatrices. Zvláštní odrůdou jejich byly mlýnské holky, otrokyně, které v ručních mlýncích mlely zrní a později měly pověst nevěstek, a mlýny byly považovány za nevěstince. Mlecí holka, aletris, platila za bujnou ženu, která při mletí zpívá si erotické písničky. Jindy představovala nejnižší druh prostitutky, jakož mlýnští otroci byli vůbec nejlacinější; byli ke koupi za půl miny, kdežto vzdělanější a dovednější otroci státi 30 — 100 min. Rovněž v římských mlýnech a pekárnách kvetla prostituce. V Plautově „Poenulu“ praví nevěstka Adelphasion ke své sestře Anterastilidě:

Ještě za prvního císařství byly s mnoha mlýny a pekařstvími spojeny nevěstince, jsouce většinou k nim přistavěny, a tento obyčej udržel se až do středověku. V Pompejích odkryta byla nad pekařským domem deska s reliéfem hrubého phalla a s nápisem: Hic habitat Felicitas (Zde bydlí Felicitas).

Pouliční holky byly v antických městech neobyčejně četné, i takové, které se přímo na ulici v temných koutech vzdávaly. Jmenovaly se řecky dromas (běhna), chamaitype, chametairis (na zemi se vzdávající), latinsky: scorta erratica vaga puella (bludička), ambulatrix, circulatrix, pedena noctiluca, noctivigila, nocte vagatrix (nočňátko). Tento druh prostituce dělil se opět na četné typy zvláštní, na holky ze silnic, přístavních trhů, mostů, u Římanů na holky ze hřbitovů, které se vzdávaly mezi pomníky, holky z lesů a luk, holky od vody atd.

Hudebnická a bacchická prostituce. Sem patřily především flétnistky (auletrídes, aulétriai), které patřily ke každé hostině. Pravidelně každý host měl jednu pro sebe pro konečnou orgii; nicméně docházelo i k malým bitkám o tu neb onu flétnistku. Byly jakýmsi středním článkem mezi hrubou prostitucí pouliční a vypočítavými hetérami, které je nenáviděly jako své lacinější konkurentky. Ve 12. rozhovoru Lukianově vytýká Joëssa Lysiovi, že se sám zneuctil objetím flétnistky Cymbalion. Mladí muži ponoukali často auletridy proti hetérám, jimiž byli důkladně obíráni. Mnohé hetéry, jako proslulá Megara, Bromiadia, Lamia ml., Nemeas, Galatea, Potheina, byly samy dříve flétnistkami nebo naučily se hře na flétnu, aby mohly s auletridami soutěžiti. Vedle nich byly dívky, hrající na různé nástroje strunové, na citeru, třírohou sambyke, psalterion, a na bubínky. Také zpěvačky patřily k této kategorii a pak tanečnice, jejichž umění bylo velmi často zcela erotické. Pověstné v tomto smyslu byly tanečnice thesalské a gaditanské, které při hostinách i po nich tančily často úplně nahé. Zvláště oblíben byl tanec břišní a kankán. Rovněž ženské kejklířky vystupovaly často nahé a měly pověst prostitutek. Z tohoto oblíbeného kejklířství vyvinulo se později divadelnictví. V tomto „stěhovavém ptactvu“ mívaly herečky často vynikající úlohu, stávaly se jakýmisi ředitelkami (archimimae), jako na př. Claudia Hermione, archimima sui temporis prima (první ve své době). V tragedii a komedii byly ženské úlohy hrány ovšem muži, ale ve hře realistické vystupovaly i ženy a dívky v úlohách pravidelně oplzlých, tančíce často velmi dekoletovány nebo nahé smyslné tance. Herci a herečky účinkovali také při hostině a v soukromých kroužcích, tvoříce antický kabaret, který se úplně podobal kabaretu modernímu, ale byl zcela oddán prostituci. Konečně patří k této kategorii prostituční květinářky, které v hojném počtu stály na ulicích a náměstích a prodávaly vedle květin, hlavně růží, také svou lásku; ovocnářky a zelenářky, které přicházely časně ráno z venkova a nabízely své zboží většinou ve velmi pěkné úpravě; modelky sochařů a malířů, za něž ovšem i slavné hetéry se propůjčovaly, jako Lais, Theodoté nebo Phryné, masérky a číšnice. „Ženská obsluha“ kvetla v antice stejně jako dnes. Vinárny, hostince a krčmy, řecké kapeleion, římská taberna, caupona, popina nebo ganeum nelišily se příliš od nevěstinců, ve kterých se ostatně také pilo, neboť alkohol platil vždycky za prostředek pohlavně povzbuzující. Četná řecká a latinská přísloví, nápisy nad krčmami upozorňovaly na opojující a pohlavně dráždící vlastnosti alkoholických nápojů. Alkoholism nevěstek byl veliký. Podle nařízení císaře Alexandra Severa nesměla býti otrokyně, prodaná s tou podmínkou, že jí nebude užito k prostituci, zašantročena ani do hostince jako posluhovačka, protože se tím zákon obcházel. Se ženským personálem v tabernách nemohlo býti podle zákona spácháno cizoložství. Teprve Konstantin v r. 326 po Kr. vyjmul z tohoto zákona hostinskou, pokud sama hosty neobsluhovala. Jinak bývaly takové hostinské často syrské nebo vůbec východní prostitutky. Houfy děvčat přicházely do Říma a na římský venkov, aby v hospodách u silnic bavili pocestné. Sám císař Nero, kdykoli jel po Tibeře do Ostie nebo podle zátoky bajské, musel býti zván k zastávce dívkami stojícími před hospodami a pořádával tu bacchanalie. V „Atických nocích“ Aula Gellia čteme o kurulském aedilu^[67] Aulu Hostiliu Mancinovi, který obžaloval veřejnou dívku Manilii, že jej poranila kamenem, hozeným z okna, ale Manilia obhájila se tím, že byl opilý a násilím chtěl se k ní dostati, takže nedovedla si jinak pomoci, než že kamením jej zahnala. Tribunové prohlásili pak, že aedil byl právem zahnán z takového místa, které vyhledával dokonce s ověnčenou hlavou, což bylo docela neslušné. Jak vidno, chodili již tehda opilí lidé z hostinců rovnou do nevěstinců.

Hetéry a polosvět. Za elitu řecké prostituce bývají považovány hetéry. Pro určitou část této kategorie, která spočátku byla většinou, ale v pozdním starověku již jen malou menšinou, je tento názor správný. V Lukianových „Rozhovorech hetér“ nenalézáme již žen vynikajících vyšším vzděláním, nýbrž toliko ženy ochotné denně se prodati jinému muži. Dobou rozkvětu vyššího hetérství bylo páté a čtvrté století předkřesťanské. Je pravděpodobno, že s počátku snažily se hetéry vynikati nad ostatní nevěstky jemnými způsoby, vyšším vzděláním, pravým přátelstvím a individuelním poměrem ke svým milencům, ale povšechně možno říci, že mnohá hetéra vynikala krásou, některá duchem a vtipem, ale jen zřídka která skutečným vzděláním. Mnohé duševně vynikající hetéry vzešly ostatně z kruhů prostituce obyčejné a na stará kolena se k ní zase vrátily. Kterýsi řecký spisovatel pravil o hetéře v sousedství bydlící, že má zlaté srdce, k cnosti náchylné a jest opravdovou přítelkyní — hetairía, — kdežto ostatní svými skutky hanobí toto krásné jméno. Samozřejmě rozdělovány byly hetéry v různé třídy. Menander rozlišoval hetéry zištné a hetéry dobrosrdečné a láskyplné. Formálně třeba rozlišovati hetéry otrokyně a zboží kuplířů a hetéry propuštěné (z otroctví) nebo svobodného roku. Terenc znal tré druhů hetér. Předně hetéry bydlící ve vlastních domech, kde přijímaly četné milence a sprostředkovaly i jiné schůzky, pak hetéry vydržované jediným milencem a konečně hetéry navštěvující hostiny a domy, kam byly zvány.

Hetérství jako instituce měla původ v jónské Malé Asii a na sousedních ostrovech, a možno je sledovati až do první polovice 6. století předkřesťanského. Nejstarší hetéra, kterou známe podle jména, byla podle Herodota Rhodopis, rodem Thrákyně. Byla na Samu, kde otročila spolu s Aesopem, proslulým básníkem bajek, vzdělána ke svému povolání kuplířem Xanthem a jím později dodána do Egypta. Bratr slavné básnířky Sappho, Charaxes z Mytilene na Lesbu, vykoupil ji za veliký peníz, načež stala se volnou hetérou v Naukratidě a vydělávala mnoho peněz. V Naukratidě vynikla proslulá škola hetér. Vedle tohoto města možno považovati za nejstarší ohniska hetérství Milet a Korint. Zejména v Miletu byla pěstována nejen fysicko-technická, nýbrž i psychologická stránka pohlavního umění, a odtud rozšířilo se hetérství po celé Helladě. Tento historický děj bývá spojován s jménem Mileťanky Aspasie, proslulé přítelkyně Periklovy, ženy opravdu krásné a vysoce vzdělané, která představovala nejdokonalejší typ ušlechtilé hetéry antické a byla opěvána básníky antickými i moderními. Byla žačkou Mileťanky Thargelie, která četných svých styků využívala i k záměrům politickým. Aspasia, uznaná státníky a filosofy za ženu filosoficky a řečnicky velmi vzdělanou, založila organisaci hetérství v Řecku, importujíc četné dívky krásné, vzdělávajíc je ve svém athénském dome a zaplavujíc pak jimi celou Helladu. Zdá se, že také ona měla vliv politický. Přemluvila prý Perikla k válce proti Samu, a Aristofanes (Acharn. 518 — 523) vypravuje, že popud k válce peloponéské^[68] vznikl v nevěstinci, že „počátek této války propukl těžce jako bouře nad lidem Hellady pro tři holky“: opilými mladíky byla ukradena nevěstka Simaetha z Megary, načež Megarští v „divokém hoři“ uloupili dvě děvčata z domu Aspasiina. Rovněž v Korintě, jak jsme již řekli, byly školy hetér. O jedné vypravuje Demosthenes (contra Neaream 18): Nikarete, propuštěná otrokyně a manželka kuchařova, koupila sedm dívek útlého věku, majíc „výjimečný talent vypátrati vlastnosti a půvaby takových dítek a jsouc neméně obratná vychovávati je a rozvíjeti, neboť pěstovala to jako řádné umění a tímto řemeslem se živila.“ Střediskem hetérství byla také Megara; o jiných místech, významných pro tuto instituci, jsme se již s počátku zmínili. Hetéry procházely celý kulturní svět řecký a v době císařství všecky provincie říše. Plutarch nazval je proto „bytostmi bez domova“. Hetéry vynikající krásou i duchem měly mezinárodní pověst, která je předcházela na cestách a přiváděla k nim cizince. Lidé si vypravovali anekdoty z jejich života, roznášeli jejich vtipné výroky, dobré i špatné skutky, mluvili o jejich honorářích i poměrech s vladaři, státníky, řečníky a filosofy.

Antičtí spisovatelé pokusili se sestaviti seznam historických hetér; Aristofanes z Byzance napočetl na př. 135 hetér athénských. Samozřejmě běželo jen o hetéry význačnější. Dr. Iwan Bloch sestavil seznam 155 hetér zároveň s doklady z pramenů, patřících téměř úplně helenskému světu; atických hetér je v tomto seznamu 94, ostatní jsou z Korintu (12), Samu (10), Alexandrie (6), Miletu (4), a 29 z různých měst a zemí, počínajíc Syrakusami na západě a končíc Paflagonii a Syrií na východě. Převaha athénských hetér vysvětlena jest tím, že podle jména většina hetér známa jest ze střední a nové doby atické komedie. Uvádíme z tohoto seznamu některé hetérské osobnosti, o nichž prameny zaznamenávají něco zajímavého pro pohlavní a milostné poměry starověké.

Abrotonon z Thrakie byla podle Amfikrata matkou Themistokla; podle jiných spisovatelů byla však jeho matkou karská hetéra Euterpe.

Agathoklea ze Samu hrála jako její matka na bubínek; byla se svým bratrem prodána egyptskému králi Ptolomaeovi Philipatoru,^[69] kterého jako milenka tak ovládala, že Strabo nazývá tohoto krále krátce Agathoklein t. j. otrok Agathoklein.

Aglais alexandrinská hrála na trubku, ale proslula jedlictvím: při jedné hostině snědla prý 12 liber masa a čtyři velké chleby a vypila velkou konev vína.

Anthis athénská byla podobně jako jiné hetéry nazývána sardelí pro svou bílou barvu, útlou postavu a veliké oči.

Archeanassa z Kolofonu, byla později v Athénách milenkou Platonovou, který napsal o ní tento epigram:

Archedike z Naukratidy byla podle Aeliana velmi krásná hetéra, vášnivě milovaná jistým nebohatým jinochem, který nemohl uspokojovati její žistné požadavky a tudíž ani svou touhu po ní. Zažil však jejího objetí — ve snu, a to jej uzdravilo z jeho vášně. Tohoto motivu užil francouzský spisovatel P. Louys ve svém „románě antických mravů“: „Afrodita“.

Archippe athénská byla milenkou starého Sofokla v posledních letech jeho života. Na otázku, co dělá, odpověděl její předchozí milenec: Sedí jako sova na jednom hrobe. Sofokles odkázal ji veškero své jmění.

Aristagora z Korintu byla milenkou Demetria, vnuka Demetria Falernského,^[70] který s ní žil veřejně velmi rozmařilým způsobem. Byv povolán před areopág,^[71] aby byl napomenut k lepšímu životu, odpověděl: „Přes to žiji i dnes, jak se sluší svobodnému muži. Mám-li za milenku velmi krásnou ženu, neubližuji tím nikomu. Piji víno z Chia, opatřuji si zábavy, které mi dovoluje moje vlastnictví. Nežiji ani z darů ani z cizoložství jako někteří k vás.“ Jmenoval některá jména. Král Antigonos, když mu to bylo vypravováno, vyznamenal jej. Demetrios dal pro Aristagoru postaviti vysokou tribunu při eleusinských mysteriích a pohrozil zabitím každému, kdo by ji odstranil.

Bacchis ze Samu je hrdinkou sentimentální historky zaznamenané Athenaeem. Bacchis a miletská Plangon staly se soupeřkami pro jinocha, který byl zprvu milencem Bacchidiným, ale pak se vášnivě zamiloval do Plangony; Bacchis propustila velkodušně svého milence, což Plangonu tak dojalo, že se stala vřelou přítelkyní Bacchidinou, a dívky se pak o jinocha jaksi rozdělily.

Belestiche z Argu, z rodu prý prastarého, podle Plutarcha však barbarka koupená na trhu, stala se milenkou egyptského krále Ptolomaea Phiadelpase, který ji v Alexandrii postavil svatyni s nápisem: Zasvěceno Afroditě Belestiche.

Bromiadia flétnistka, dostala od svého milence, fokejského^[72] tyrana Phaylla, darem četné posvěcené předměty z delfských pokladů chrámových, na př. zlatý věnec a stříbrný pohár. Když pak chtěla na flétnu hráti při pythických slavnostech, rozhořčený lid tomu zabránil.

Chariklea z Efesu byla manželkou vznešeného úředníka, ale při tom hetérou nejzkušenější v milostném umění. Podle Lukiana byla po vůli každému, byť byl z laciného kraje. Jen muž na ni pohlédl, ihned obdržel od ní pokyny, které nepřipouštěly rozpaků. Byla mistryní, která překonala všecky hetéry svým uměním sváděti muže, přemoci úplně pochybného milence, připoutati právě chyceného a všemi ženskými prostředky je rozpalovati. Všecko na této ženě bylo dokonalé. Zničila mnoho bohatých mladíků.

Galatea, flétnistka ze Syrakus, byla milenkou tyrana Dionysia, měla však milostný poměr s básníkem Philoxenem, který byl za trest poslán do kamenných lomů, kde napsal o tomto poměru hru „Kyklop“.

Glycera atická, proslulá krásou a líbezností byla zprvu milenkou makedonského místodržitele Harpala,^[73] který v Tarsu dal jí prokazovati královské pocty a syrském Rossu postaviti pomník, začež pomáhala mu při politickém jednání s Athénami. Po jeho smrti upoutala v Athénách básníka Menandra, kterýžto velmi vřelý poměr milostný je líčen v několika listech spisovatele Alkifrona.^[74] Tento poměr měl světovou pověst. Když Glyceře při jakési hostině vytýkal filosof Stilpo, že svádí mládež, odpověděla mu: „Stilpo, jsme stejně zavrženi. O tobě říkají, že vštěpuješ žákům svým zbytečná a hašteřivá sofismata, a o mně říkají, že jim vštěpuji sofismata erotická. Je tedy lhostejno, žijí-li s filosofem nebo hetérou, jednou budou stejně zkaženi.“

Gnathaena atická, proslulá jedlictvím, byla mistryní kousavého vtipu a obsceních hříček slovních. Diphilos, básník komedií, býval u ní hostem. Ve špižírnách antických domů byly v zemi díry, v nichž chlazeno bylo sněhem víno. Jednoho dne bylo Gnathaenino víno přechlazeno, a Diphilos, nic netušící, vypiv naráz plný pohár, vykřikl: „Hrome, máš to studenou díru!“ Ale Gnathaena jej ihned ťala: „To je jen následek tvých komedií, které člověka ponechají tak chladným.“

Gnathaenion atická, dívka vtipná, neť Gnathaeny, rovněž mistryně vtipu a slovní hříčky, provozovala své povolání v domě své tety a sepsala „kodex stolování“ pro společnou domácnost, který byl prý Kallimachem za dobré nálady pojat do jeho sbírky zákonů. Její ostré vtipy a milostná dobrodružství sebral spisovatel komedií Machon.

V době, kdy Gnathaenion měla pevný poměr s hercem Andronikem a neprovozovala svého řemesla, žil v Athénách uměl. zámečník, oblíbený u dam pro své pěkné tělo a mužskou schopnost. Andronikos byl na cestách, a Gnathaenion přijala zámečníka, patrně nikoli jen pro velký peníz, jejž jí nabídl. Zámečníku velmi se zalíbilo v její ložnici, i chlubil se svými úspěchy před soudruhy v krčmě. Gnathaenion pětkráte prý jej oblažila způsobem, jenž Římany byl jmenován pendula Venus (vznášející se Venuše) nebo „jako na koni“. Asklepiades (Anth. Pal. V. 202) praví o jedné dívce:

A nevěstky jako jezdkyně takové obětovávaly proto Venuši bič, otěže a ostruhy. Andronikos, vrátiv se, brzy se ovšem o věci dověděl, a zahrnul Gnathaenionu drsnými výčitkami. Nikoli však — což jest pro antické pojetí velmi příznačno — z té příčiny, že zámečníka přijala ve své ložnici, nýbrž pro způsob její milostné přízně, jehož sám u ní dosud neokusil, ač si toho často přál. Tu Gnathaenion mu odpověděla: „Nechtěla jsem se přece dáti obejmout mužem, který po celém těle je začerněn sazemi. Poněvadž však dovedl tak pěkně prositi a daroval mi tolik peněz, nechtěla jsem také říci ,nikoli‘ a vymyslila jsem si proto tuto posici, při které přišla jsem do styku jen se zcela malým kouskem jeho těla.“ (Athen. XIII. 581.)

Herpyllis ze Stogiry byla podle Hermippa milenkou Aristotelovou po smrti jeho manželky; tento poměr trval až do filosofovy smrti a zrodil se z něho jeho syn Nikomachos.

Lais starší z Korinta patří se svou sestrou vedle Aspasie a Phryné k nejslavnějším hetérám starověkým, mnoho obdivovaným a mnoho milovaným. Žila v době peloponéské války a byla na konec jen nemnoha mužům přístupna za ohromné honoráře, které tvrdě vymáhala. K jejím milencům patřil na př. filosof Aristippos,^[75] který, byv upozorněn, že Lais ho asi nemiluje, odpověděl, že ani vínem ani rybou není milován a přece rád si na nich pochutnává. Lais skončila, jak se zdá, jako kuplířka v obyčejném nevěstinci, oddavši se ve stáří pijáctví a sklesnuvši na nevěstku, která byla pro každého. Podle jedné zprávy zemřela prý při souloži, podle jiné zadusila se olivovým jádrem. V Korintě měla pomník, představující lvici, kterak trhá skopce; patrně symbol její hrabivosti.

Lais mladší, dcera hetéry Timandry, milenky Alkibiadovy,^[76] narozená v sicilské Hykkaře, s matkou jako zajatec dopravená na Pelopones a koupená v sedmi letech do Korinta, byla malířem Apellem^[77] vychována za hetéru. S počátku také její požadavky byly přemrštěné, na Demosthenovi, který k vůli ní přicestoval do Korinta, chtěla na př. 10.000 drachen, později, chtějíc počtem milenců konkurovati s Phryné, nebyla již příliš vybíravou. Na konec zamilovala se však opravdu do Hippolocha z Thessalie, utekla tajně zástupu svých ctitelů a uchýlila se ke svému milenci, kterému nicméně bylo děliti se o ní s jinými muži. Ale thesalské ženy, žárlivé na její krásu, vlákaly ji do chrámu Afroditina, kdež ji kamenovaly a zmrzačily. Na Peneu postaven byl jí pomník. S jejím jménem vyšly později spisy o početí a prostředcích k vyhnání plodu, a mnohé prostitutky, za císařství pojmenovaly se podle tohoto obdivovaného vzoru milostného umění.

Lamia mladší, atická hetéra, byla zprvu flétnistkou, stala se však velmi váženou pro svou duchaplnost a roztomilost. Demetrios Poliorketes^[78] ukořistil ji v jednom námořním vítězství, a ač již odkvétala, zamiloval si ji tak vášnivě, že ji zahrnova přímo penězi a poctami. Sehnal od Athéňanů 250 talentů a dal je Lamii a jejím přítelkyním — na mýdlo. Pro radost Demetriovi postavili Athénští a Thebští chrám Afroditě Lamii. Lamia směla také svým jménem vybírati daně. Sikyoňanům vystavěla zničenou uměleckou galerii. Porodila Demetriovi dceru Philé. Mnoho anekdot jest o ní a Demetriovi vypravováno u starých spisovatelů. Zaznamenejme jen tu nejcudnější. Jednou bylo Demetriovi poslati vyslance k Lysimachovi.^[79] Když vyslanci vyřídili věc politickou a hovořili s Lysimachem společensky, zpozorovali na jeho rukou a nohou značné jizvy. Lysimachos vysvětlil jim, že byl pokousán lvem, s nímž bylo mu kdysi zápasiti. Se smíchem odvětili vyslanci, že také jejich král Demetrios má na šíji stopy po zubech nebezpečné šelmy, — Lamie.

Leaena starší, atická hetéra, milenka Harmodiova,^[80] neprozradila přes to, že byla mučena, spiknutí Harmodiovo a Aristogeitonovo, pročež Athénští postavili jí z vděčnosti pomník, představující lvici bez jazyku.

Leontion atická byla filosoficky vzdělána a také literárně činná milenka filosofa Epikura a některých jeho žáků, jako na př. Metrodora, s kterým měla syna. Vynikajíc duchem i vtipem, byla malířem Theodorem zobrazena v zamyšlení. Napsala obranu Epikurovu proti Theofrastovi.

Mysta syrská byla milenkou syrského krále Seleuka II. Při vítězství Mithridatově^[81] nad Seleukem^[82] byla zajata galatskými vojáky a prodána na Rhodus za otrokyni. Rhodští však, když se dala poznati, vrátili ji s poctami Seleukovi.

Nikostrate atická s orličím nosem dostala přezdívku „skotodeine“ (skotos — temnota, deinos — pohár), poněvadž v temnu ukradla stříbrnou číši.

Phanostrate atická; Apollodoros^[83] vypravuje o ní, že dostala přezdívku „phteiropyle“, poněvadž stávala pravidelně ve dveřích a hledala si vši.

Pharsalia, thesalská tanečnice, dostala od Philomela, vůdce Fokejských, darem zlatý věnec vavřínový, jejž obyvatelé lampačtí věnovali delfské svatyni. Byla na tržišti metapontském^[84] zabita věštci.

Phryné atická, vedle Aspasie a Lais nejproslulejší hetéra starověká, vynikala hlavně krásou. Byla dcerou chudých rodičů z boiotského městečka Thespiae, pravé jméno její bylo Mnesarete, a v dětství vydělávala si prý sbíráním kaparek. Athenaios o ní vypravuje: „Phryné byla krásná právě na těch částech těla, které se obyčejně neukazují, a nebylo snadno spatřiti ji nahou, neboť nosila přilehající chiton a nenavštěvovala veřejných lázní. Když však o slavnosti eleusinské a na svátek Poseidonův shromážděn byl veškerý řecký lid, odložila šaty před zraky všech, rozpustila vlas a vstoupila nahá do moře: to poskytlo Apellovi popud k jeho Afroditě, z moře vystupující. Také slavný sochař Praxiteles^[85] patřil k jejím ctitelům a vytvořil podle ní Knidskou Afroditu.“ Phryne ptala se jednoho dne Praxitela, které své dílo považuje za nejkrásnější. Poněvadž však nechtěl toho říci, vymyslila si lest. Když jednou byla s ním, vrazil do komnaty zděšený sluha řka, že atelier hoří a že mnohé, leč nikoli všecko, jest již zničeno. Praxiteles poděšeně vyskočil a zvolal: „Všecko je ztraceno, zničil-li oheň mého Satyra a mého Erota!“ Tu Phryné upokojila jej s úsměvem a pravila, aby jen zůstal, že si ten požár vymyslila, chtějíc zvěděti, kterého díla svého cení si nejvíce. Praxiteles rozradostněn dovolil jí, aby si jedno jeho dílo vybrala jako dar. Phryne vybrala si Erota, neponechala si ho však, nýbrž věnovala jej Erotově chrámu ve svých rodných Thespiích, které se tím staly vyhledávaným místem poutnickým na celé století. I když nepochybujeme, že také osobní ješitnost hrála v takových věcech svou nezbytnou úlohu, vnitřní velikost těchto gest karakterisuje přece mohutnost doby. Obyvatelé thespijští odvděčili se Phryně za velkolepý dar a požádali Praxitela, aby vytvořil sochu Phryninu zlatem zdobenou. Na podstavci z pentelského mramoru stála tato socha v Delfách^[86] mezi sochou krále Archidama a Philippa. Jen kynický filosof Krates byl tím pohoršen a prohlásil tento pomník za hanbu Řecka: jak již víme, bylo i v antice mezi filosofy mnoho pokrytců a — bláznů. Pro svou krásu byla Phryné Řekům tělesnou zástupkyní Afroditinou; jak známo, odhalil její milenec Hypereides při procesu, který byl na ni uvalen, před soudci její poprsí, a Phryné pro svou krásu byla osvobozena. „Soudce pojala posvátná bázeň před božstvím, takže se neodvážili odsouditi prorokyni a kněžku Afroditinu.“ (Athen. XIII. 590 d.) Na rozdíl od ostatních hetér neužívala Phryné líčidel, takže si až do stáří zachovala svěží tváře i četné milence. Jen jeden muž vzdoroval jejím půvabům, ač v noci k němu přišla, platonik Xenokrates,^[87] o němž tedy prohlásila, že není muž, nýbrž jen socha muže.

Pythioniké atická byla hetérou v Aegině, Korintě a Athénách, odkudž Harpalos ji povolal do Babylonu a zahrnul královskými dary a poctami. Porodila mu dceru. Po její smrti postavili jí dvojí pomník v Babylonu a Attice: pomník atický stál 30 talentů, stál na posvátné silnici do Eleusidy a vynikal ohromnými rozměry.

Thais atická, proslulá milenka Alexandra Velikého, která jej provázela na jeho vítězném tažení do Persie. Podle Plutarcha nabídla se opilá Thais při hostině pořádané po dobytí Persepolidy, že vlastní rukou zapálí královský palác, aby byla účastna slávy, že „slabé ženy v průvodě Alexandrově pomstily se za Řecko na Peršanech tvrději než proslulí vůdci řeckého vojska a loďstva“. Tento návrh byl s jásotem přijat a proveden. Po smrti Alexandrově vdala se Thais za krále Ptolomaea I., kterému porodila dvé synů a dceru. Byla neobyčejně krásná a elegantní. Menander (slavnou komedií „Thais“), Alkifron, Lukian, Terenc ji zvěčnil.

Theoris atická byla Demosthenem obviňována z travičství a čarodějství, ale starým Sofoklem vášnivě milována.

Tento malý výběr poskytuje snad dosti jasný obraz významu a vlivu, který měly řecké hetéry, pokud krásou, milostnou dovedností, duchem a vtipem dovedly upoutati vladaře, státníky, umělce, básníky a filosofy, vedoucí muže doby.

Řecké hetérství zakotvilo i v Římě již za hellenské doby. Římské hetéry a galantní ženy nazývány byly rovněž přítelkyněmi, amicae, také delicatae nebo pretiosae. O jejich duševních schopnostech mluvili však Římané zřídka; za to však o tom, že amica vincit uxorem (přítelkyně vítězí nad manželkou). Římské hetéry patřily téměř výhradně k propuštěným otrokyním (libertinae) nebo k nalezencům a k přistěhovalým cizinkám. Všeobecně nebyly k disposici každému, kdo mohl dobře zaplatiti, byly vyběravé a chtěly býti získány dary a jemnou pozorností. Slavný Sulla,^[88] jemuž řecké vzdělání nebylo cizí, jsa nesmírně oddán pohlavním požitkům, pěstoval milostné styky hlavně se ženami a muži od divadla, byl nejspokojenějším v denním styku s herečkami a loutnářkami, s nimiž hodoval a mrhal ohromnými penězi, stávaje se naopak zase dědicem svých bohatých milenek. Sulla vůbec pozdvihl dramatické umělkyně a hetéry společensky, jsa napodoben brzy i jinými státníky. Jeho protivník Cicero miloval po jistou dobu propuštěnou otrokyni Volumnii, která vystupovala na jevišti pod jménem Cytheris. Byla také milenkou Antoniovou, kterého ve svých nosítkách provázela na všech cestách spolu s celým houfem holek a citeristek. Horác posmíval se sice Marsaeovi, milenci hetéry Origo, které dal darem zděděné jmění, ale sám byl veliký přítel hetér, které opěval pod těmito jmény: Pyrrha, Lalage, Lydia, Glycera, Leuconoe, Tyndaris, Chloe, Chloris, Barine, Asterie, Lyce, Neobule, Phyllis, Inachia, Neaera.

Rozkvět římského hetérství patří vůbec do doby augustinské, kdy byl opěván Ovidem, Horácem, Tibullem, Properciem. Properc zvěčnil hetéru Cynthii jako nejdokonalejší typ hetérství římského, kdy jako poslední květ helenské kultury dostávala hrubší povaha římská nádech řeckého půvabu. Byla nejen mistrnou zpěvačkou, tanečnicí a hudebnicí, nýbrž byla vzdělána i estheticky a literárně, sama psala verše. V druhé polovině prvního století po Kr. chybí již římskému hetérství podobné zjevy úplně. Polosvět, líčený Martialem v jeho četných epigramech, nemá již zvláštního půvabu a neposkytuje nic zvláště zajímavého.

Zvláštním zjevem římským, jakého Řecko nepoznalo, byla prostituce žen vdaných. Již Livius^[89] se o ní zmiňuje, v augustovské době však stala se typickou. Horác (Ody III, 6, 21 — 32) mluví o ženě, která s vědomím manželovým jde, ať kramář ji zavolá nebo loďař z Hispanie, jen když zlatem vyváží její hanbu. Juvenal posuzuje manžela, který je kuplířem vlastní ženy, hledí ke stropu, když má žena dostaveníčko, chrápe v hlubokém klidu při sklence (ač oko jeho bdí), aby ctitel za odměnu ustanovil jej svým dědicem.

Ausonius^[90] (Epigr. 90) posvítil si na dvojí prostituci: manželčinu i manželovu. Dvé nejpověstnějších příkladů prostituce žen vdaných poskytly dvě ženy vznešeného stavu. Předně bujná Clodia, manželka Metella Celera, která denně měnila milence a nakonec žila jako běhna a dostala přezdívku „quadrantaria“, poněvadž jednou jeden milenec vtiskl jí do ruky quadrans, malý římský peníz měděný místo mince stříbrné. Byla pověstná nejen hrabivostí, nýbrž i celým zjevem, ohnivou hrou očí, drzostí mluvy. Snad to byla prý také ona krásná žena vdaná, kterou miloval a opěval Catullus pod nesmrtelným jménem Lesbia. — Valeria Messalina, manželka císaře Claudia, typ rozené prostitutky jak hrabivostí, tak smyslnou chtivostí, je druhá proslulost této kategorie. Plinius starší^[91] napsal o ní (Natur. hist. X, 83): „Ostatní zvířata s mírou se pářejí, člověk však nezná téměř míry. Messalina, manželka císaře Claudia, která zvítěziti v tom považovala za královské, vybrala si k závodění nejhorší z námezdních holek veřejných a překonala je, neboť za 24 hodin souložila pětadvacetkrát!“ Cassius Dio^[92] a Aurelius Viktor^[93] tvrdí, že Messalina ve zvláštní komnatě palácové vzdávala se sama a také jiné ženy vznešené nabízela i v přítomnosti jejich mužů. Pak přicházela do stavu opojení, o němž Tacitus napsal: „Zatím oslavovala Messalina, nikdy rozpustilejší ve své bujnosti, poněvadž podzim již pokročil, nápodobu vinobraní v domě. Lisy tlačily, kádě přetékaly a ženy, opásané kožemi, tančily při tom jako obětující nebo zuřící bacchantky; sama, s rozpuštěnými vlasy, mávajíc thyrsem, a vedle ní Silius, ověnčený břečťanem, chodili po kothurnech, pohazovali hlavou, a kolem nich běsnil svévolný chór.“ V takovém stavu všeobecného smyslového opojení propukávaly pak u Messaliny chorobné choutky prostituční, které ji zaváděly i do nevěstinců. Když její manžel usnul, oblékla si noční kápí na svou hlavu, jejíž černé vlasy přikryla parukou z plavých kadeří, a provázena služkou, odplížila se do dusného nevěstince, kde byl pro ni reservován pokojík, nad jehož vchodem napsáno bylo její přijaté jméno Lycisca. S nahými ňadry, bohatě zlatem ověšenými, čekala tu na hosty a nabízela jim svůj klín, který zrodil šlechetného Britannica,^[94] a natahovala ruku pro mzdu. A smutna odcházela, když kuplíř zavíral, poslední opouštěla svůj pokojík, unavena, ale nikoli nasycena všemi těmi muži, které poznala. Tak asi vylíčil Juvenal tato její dobrodružství. A jistá antická gemma (ze známé sbírky barona Filipa von Storch) znázorňuje její pohlavní nenasytnost na přední straně ženou sedící pod stromem a před kapličkou s priapickou hermou, a na zadní straně hlemýžděm (symbolem vilnosti), obklíčeným sedmi mužskými údy pohlavními, mezi nimiž jsou písmena slova „invicta“ (nepřemožitelná). Zjev Messalinin, výjimečný a patrně chorobný ve své velikosti, v podobě normální a všednější nebyl však, jak jsme řekli, nic neobyčejného. Byl naopak častý. Filosof Seneca (Epišt. 97) praví: „Chceš ženu onoho muže přísného! Dodám ti ji. Chceš ženu onoho bohatce? Také s ní soulož ti zjednám.“ —

Starověká civilisace městská vytvořila zvláštní místopis antické prostituce usedlé i potulné, jehož vliv jest ještě ve středověku zcela zřetelný, a jehož podstatné rysy udržely se často až do dnes. Předně byla většina nevěstinců na periferii města, u městských hradeb nebo i za nimi, hlavně pokud běželo o nevěstince nejnižšího druhu. Podruhé směřovala jiná a později větší část prostituce k velikým střediskům ruchu a dopravy, k hlavním cestám dopravním a obchodním, do sousedství promenád, divadel, cirků, lázní, stadií, gymnasií. Při tom všem mnohdy podle svého náboženského původu přidržovala se také některých chrámů, na př. chrámů Venušiných a Isidiných. Prostituce silniční šířila se zcela okázale podle hlavních tříd a silnic, kdežto nevěstince byly pravidelně v úzkých ulicích vedlejších, buď, jako na př. v Pompejích, jednotlivě nebo, jako v Athénách, Samu, Římě, kde ostatně oba způsoby nalezneme, také v celých ulicích, které dodávaly končině ráz prostituční čtvrti a byly také často za takovou čtvrt označovány. To platí zejména o přístavních čtvrtích obchodních velkoměst, na přiklad Korintu, Athén, Alexandrie, v nichž ukázalo se nejprve nutným také kasernování prostituce. Potulná prostituce libovala si také na místech, která svou polohou poskytovala příležitost k okamžitému provádění soulože, jako mosty, klenby, arkády, hradby, místa osázená stromy a křovinami, hřbitovy a temné kouty, temné uličky vůbec.

V Athénách byl nejstarší čtvrtí prostituční vnější a vnitřní Kerameikos, snad proto, že na jeho hranici stával chrám Afroditin, a celý Kerameikos byl původně před staršími městskými zdmi jako čtvrt hrnčířská. Vnější Kerameikos, vlastní předměstí, byl i později ještě vlastní končinou nevěstincovou a oblíbeným místem prostituce pouliční. Agóra^[95] vnějšího Kerameikonu byla v pozdější době bursou nižších hetér: nápisy na stěnách a zvláště na některých sloupech představovaly jakési noviny s časovými zprávami o jednotlivých hetérách. Přechod z vnějšího do vnitřního Kerameikonu tvořila promenáda, vroubená sloupořadími, která podle Livia byla téměř 1000 kroků široká a vedla ke gymnasiu Akademie, velmi hojně navštěvovanému mužskou mládeží. To bylo pravé korso athénské, tak navštěvované holkami, že brána zde stojící pojmenována byla „branou veřejných dívek“. Vedle Kerameikonu byla tu Pnyx, staré shromaždiště lidové naproti areopagu, mohutný zděný půlkruh se schody, výklenky, stupni a četnými kouty a chodbami, která sloužila potulné prostituci mužské i ženské. Stály tu snad i skutečné nevěstince. Třetí místo nevěstek byla přístavní čtvrt Piraeus, kde velmi brzy rozmohla se prostituce u Afroditina chrámu na mořském pobřeží, podporovaná obchodním a cizineckým ruchem. Solonovy státní bordely byly v Piraeu. Zvláště obchodní přístav a přístavní trh byly středisky jak prostituce potulné, tak i nevěstinců a rozjařujících krčem. Plautus vylíčil v komedii „Epidicus“ (akt II., sc. 2) zdejší sběh vyšňořených dívek veřejných při příjezdu loďstva.

*

Místopis prostituce v Římě jeví podobné rozdělení jako v Athénách. Činili jasný rozdíl mezi prostitucí, která byla u městských zdí a za nimi (summoeniane nebo extramurane), a prostituci uvnitř města (intramurane). Martial počítá holky od městských zdí k nejnižším prostitutkám. Většina nevěstinců za městem byla patrně na severovýchodě, u velikého ležení pretorianského,^[96] aby vojáci měli blízkou příležitost k pohlavním stykům. Diokletianovy thermy, později tu postavené, přispěly jistě k dalšímu vývoji prostituce na vnějších valech. Jinak většinu předměstské prostituce tvořily potulné nevěstky náhrobní, silniční a polní. Ve vnitřním městě byla nejstarším místem prostituce Tuskanská ulice, Vicus Tuscus, která byla částí cesty spojující Forum^[97] s Cirkem Maximem^[98] a byla velmi živá obchodně. Rovněž na druhé obchodní třídě vycházející z Fora, na Sacra Via, byla, zdá se, hojně provozována prostituce; Martial i Propertius mluví o nevěstkách, které tu byly v nevěstinci nebo se tu potulovaly. Hlavním sídlem římské prostituce kasernované byla čtvrt Subura mezi Forem a východní částí města, středisko lidového života ve starém Římě, v jehož středu více než kde jinde a ode dávna byly nevěstince. Dalších šest prostitučních středisek vypočítává Ovid ve svém „Umění milovati“ (I, 67 až 170), když radí, kde možno potkati hojně milostných žen:

Předně běží o Porticus, velké sloupové síně se zahradami a vodotrysky, dostaveníčko elegantního ženského světa římského; zejména hojně bylo navštěvováno Sloupoví Pompejovo u Pompejova divadla na Martově poli, pak Porticus Octaviae, Porticus Marcelli, Porticus Liviae.

Podruhé byl to chrám Isidin na Martově poli, severně od Circu Flaminiova.

Po třetí byly oblíbeným místem prostituce různé části Fora, hlavně Forum Julium a jeho chrám Venuše Genitrix.

Po čtvrté v divadlech, do nichž proudily zástupy prostitutek, byla příležitost seznámiti se jak s nevěstkou obyčejnou, tak i s elegantní hetérou.

Po páté by to cirkus.

Cirkus Maximus mezi Palatinem a Aventinem byl odedávna střediskem potulné i usedlé prostituce, neboť byly při něm i nevěstince, související snad s chrámem Venušiným od r. 259 př. Kr. tu stojícím. Na rozdíl od divadla seděly v cirku ženy společně s muži, takže snadno docházelo tu ke známostem.

Konečně jako cirkus i aréna se svými gladiátorskými zápasy byla navštěvována hojně nevěstkami. Za doby Ovidovy konány byly tyto zápasy na Foru, pískem posypaném, později v Amfiteatru Flaviově, dnešním Koloseu.

V době císařství, jak jsme již podotkli dříve, stávaly se středisky prostituce stále více veřejné lázně, jejichž počet mnohokráte převyšoval počet nevěstinců. V konstantinském popisu římského okresu je napočítáno jen 45 lupanarů, ale 856 lázní. K nejproslulejším a nejvíce navštěvovaným patřily thermy Agrippovy a Neronovy na Martově poli, thermy Titovy a Trajanovy nedaleko Kolosea, thermy Caracallovy na Aventinu a konečně thermy Diokletianovy na Quirinálu. Martial jmenuje lázně Fortunatovy, Faustovy, Gryllovy a Lupovy jako rozkřičené nevěstince a rozjařující krčmy.

Antický nevestinec byl podle svého vzniku veřejnou, státní budovou. Řecký státní nevěstinec z doby Solonovy, měl název „veřejná budova“ a název ten měl společný s chrámem, z kterého patrně vznikl. To trvalo asi jen v šestém století předkřesťanském. Později většina nevěstinců řeckých a všecky nevěstince římské byly podniky soukromé pod státním dozorem a státem zdaněné, ale jednotlivci mužského nebo ženského pohlaví spravované jako samostatné vlastnictví nebo podnik spachtovaný. Jedny měly ráz bordelů nejnižšího druhu, druhé byly vkusnější, a jednotlivé jejich pokoje propůjčovány byly na hodiny a dny cizincům za dočasné příbytky pro pohlavní radovánky, zcela po způsobu „hostinských pokojů“ v jistých hotelích naší doby. Jako „hostinské pokoje“ bývaly používány také samostatné příbytky, které si zvláště hetéry pronajímaly a k dostaveníčkům propůjčovaly. Řekové užívali velmi četných názvů pro různé druhy těchto skrýší lásky tajné i prodejné, rozlišovali podle jména nevěstince veřejné a soukromé domy kuplířské a hostinské, nevěstince krčmářské, ba, na př. ještě podrobněji paidiskeion znamenal nevěstinec, kde byly mladé dívky. Obvyklý název římský byl lupanar, ale také zde bylo hojně názvů pro specielní druhy. O vnitřním zařízení řeckých nevěstinců není mnoho známo. V menších bývala jedna dívka, ve větších bylo jich několik: chodily tu nahé nebo tenkými, průhlednými rouchy zahaleny, stávaly často v řadě přede dveřmi nebo dívaly se z oken „jako kolčavy“. (Aristofanes.) Host mohl si je podle libosti prohlédnouti a vybrati. Na rozdíl od příbytku hetérského měly otevřeno po celou noc a vchod byl zastřen jen pestrou záclonou. Nevěstince římské byly většinou velmi primitivní, špinavé, těsné a temné. Existovaly však i domy lepší nebo pokoje v obyčejných nevěstincích elegantně zařízené. Vedle Juvenalova líčení při příležitosti Messalininých spádů máme také proslulý popis z Petroniova Satirikonu (7. — 8.)

Encolpius zabloudí hledaje svého přítele Ascylta a jeho obydlí a zeptá se mimojdoucí stařeny na správnou cestu. „Vedla mě na odlehlé místo, jako stařena zdvořilá odhrnula záclonu a pravila: Zde jistě bydlíš. Když jsem na to odpověděl, že v tomto domě nepoznávám domu svého, uzřel jsem několik mužů, kteří nehlučně toulali se mezi nápisy (nad pokojíky) a nahými holkami. Konečně, pozdě pohříchu, poznal jsem, že jsem byl zaveden do nevěstince. Proklínal jsem úskočnou stařenu, zahalil jsem si tvář a počal jsem lupanarem prchati na druhou stranu, když tu u východu (zadního vchodu) vběhl mi do cesty Ascyltos, stejně unavený a omráčený. Zdálo se, že táž stařena jej sem dovedla. Když jsem jej pak se smíchem pozdravil, ptal jsem se, co dělá na místě tak špinavém. Utřel si pot rukama a řekl: Oh, kdybys věděl, co se mi přihodilo! Nu, co pak? ptal jsem se. Supěje ještě, vypravoval: Když jsem bloudil po celém městě a nemohl najíti našeho obydlí, přistoupil ke mně jakýsi tatík a nabídl se mi velmi zdvořile za průvodčího. Temnými a křivolakými ulicemi dovedl mě sem, vtiskl mi do ruky zlatý peníz a žádal ode mne nemravný úkon. Již dostala běhna nájemné za svůj pokoj, již kladl na mě ruku a, kdybych byl nebyl silnější, byl bych býval nucen všecko strpěti.“

Tyto doklady byly vhodně doplněny vykopávkou lupanaru pompejského (1862). Stál ve středu města na nároží, a vchody měl na obou stranách. Měl přízemí a patro. V přízemí bylo kolem vestibulu pět sedniček, každá o ploše dvou čtverečných metrů, se zděným ložem a s malbami a nápisy přiměřenými jejímu účelu. Proti vchodu byl záchod a ve vestibulu budka pro klíčnici. V patře byl sál s několika pokojíky lepšího druhu, zvláštní vchod se schody, vedoucími do postranní ulice. Vnější galerie, přístupná ze sálů i pokojíků, čněla do obou ulic. Dolní sednice neměly jiného otvoru kromě dveří z chodby, byly tudíž temné a i za dne lampami osvětlované. Jak se tedy zdá, nelišily se lupanary od jiných domů; jen při otevření byly kolem dveří okrášleny vavřínem jako domy svatební a ozářeny lucernou, která zdaleka byla viditelná. Bylo v nich dusné ovzduší páchnoucí. V sedničkách bývala pro milence toliko rohož pletená ze sítiny nebo rákosu, buď jen na zemi, nebo na zděném loži. Obyčejné nevěstince nebyly tudíž obývány holkami nebo chlapci trvale, nýbrž jen po dobu zákonem stanovenou. Toliko elegantní nevěstince, domy kuplířské a příbytky hetér byly vhodny a také užívány pro pobyt trvalý. V obyčejných nevěstincích dostávala každá holka na noc určitou sedničku, nad jejímiž dveřmi bylo zaznamenáno její jméno, a to pravidelně nikoli jméno pravé, nýbrž přijaté (titulus) při tom, když byla zanášena do seznamu nevěstek. Jiný nápis nade dveřmi oznamoval, je-li obsazeno nebo volno. Otázka, zdali byly zvláštní bordely chlapecké či zda holky i hoši byli zaměstnáni v témže nevěstinci, není dosud jasně rozřešena. Rozhodně sloužily mnohé ženské nevěstince příležitostně i ke stykům homosexuelním. Cassius Dio vypravuje o císaři Heliogabalovi, že přicházel do pověstných veřejných domů, vyháněl odtud holky a pak se svými chlapci tropil tu výstřednosti. Samozřejmě vyskytovaly se v antických nevěstincích erotické a obscénní nápisy a obrazy hojné, s narážkami na sexuelní úkony a osoby místo navštěvující. Ve zmíněném nevěstinci pompejském zachovalo se 136 takových nápisů. Obrazy a kresby znázorňovaly hlavně různě postoje lásky, figurae Veneris. Nevěstince byly otvírány o třetí hodině odpolední, deváté podle římského počtu, pročež holky nazývány byly nonariae (devátnice). Tato doba stanovena byla z toho důvodu, aby mládež nezanedbávala cvičení a nenavštěvovala nevěstince již dopoledne. K nevěstincům třeba počítati také ony hostince, které na př. za doby Aristofanovy měly v prvním patře místnosti, kde nevěstky na rohožích se vzdávaly. Někdy dělo se to také v zadních místnostech. Podobným podnikem bylo thermopolium, kde podávány byly teplé pokrmy a nápoje a v jiných místnostech, označených popsanou záclonou, čekaly prodejné dívky. V Pompejích objeveno bylo takové thermopolium na Via Secunda, má zadní ložnice a nad vchodem phallický znak. Bordelovou zvláštností byly v době císařské palácové nevěstince různých císařů, k nimž dala patrně popud Messalina. Takové nevěstince dívčí i chlapecké postavil Heliogabalus, Commodus a Carinus. Soudíc podle Pompejí, měly jednotlivé nevěstky v přízemí některých domů jakési „krámky“, cellae meretriciae, do nichž byl přístup přímo z ulice a které s ostatním domem neměly nic společného. V bohatých domech soukromých byly uzavřené komnaty s erotickými malbami, jichž bylo snad používáno domácími pány ke styku s prostitucí obého pohlaví, četné byty hetér a domy dostaveníček nelišily se od lepších bytů soukromých a roztroušeny byly po celém městě u Řeků i Římanů. Měly pěkné pokoje a postele, koupelny a jídelny a byly často vyzdobeny umělecky malbami erotickými. Snad jen svítilna určitým způsobem umístěná je označovala hostům. Dekoletované hetéry lákaly z oken. Hosté upozorňovali na sebe zaklepáním nebo hvizdem. Byla-li tu již návštěva, byly dvéře zavřeny. Lepší hetéry měly jednu nebo několik služek, často celý zástup, který se rozmnožoval podle toho, jak pověst ženy vzrůstala.

Stejné primitivní kořeny prostituce měly vždy za následek typické rysy povahové u prostitutek, stejně se opakující biologické účinky a změny psychické, které vzbudily u některých badatelů (na př. Lombrosa) domněnku, že prostituční povaha bývá vrozena. Všeobecně nutno tuto domněnku potírati, třebaže i ve starověku byla tu a tam pro prostituci důležitá jistá méněcennost tělesná i duševní. Všeobecně nemůžeme pro antické prostitutky připustiti, že byly dědičně zatíženy jistými protisociálními vlastnostmi, již z toho důvodu, že většina nevěstek byla rekrutována z otroctva a dostávala se k prostituci pouhou shodou okolností. Kde však podstatnou příčinou byla sociální bída, kde vznikaly celé generace prostitutek, tam setkáváme se se zjevy, které možno označiti za rozené nevěstky. Jinak také antická prostituce je dokladem toho, že každé řemeslo určité rodí trvalý typ lidský se všemožnými charakteristickými zvláštnostmi; typická osobitost nevěstky jest tudíž produktem jejího zaměstnání, nikoli jeho příčinou. Typ nevěstky, typ ženy, která nikoho nemiluje, ale stále lásku předstírá a myslí při tom na největší zisk a nejrafinovanější vykořištění svého zákazníka, tento typ je za všech dob stejný, a byl nám starými básníky, zejména spisovateli antické a římské komedie vylíčen neobyčejně plasticky. Aristofanes, Alexis,^[99] Menander, Anaxilas,^[100] Plautus a Terenc zvěčnili antickou prostituci způsobem opravdu klasickým. Zištnost, pobožnůstkářství, žravost, pijáctví, prolhanost, žárlivost, závist, pověrčivost, drzost, nestoudnost, fintivost atd., tyto obecné znaky pravých nevěstek najdeme také u prostitutek antických, i určitou shodnost mravů, zvyků a osudů životních.

Již zevní zjev antické prostitutky, její chůze, kosmetika, šat a paráda, prozrazovaly její povolání.

A jiný spisovatel líčí její chování na ulici, její purpurový šat, průvod otrokyně a vyzývavý pohled za bílého dne. Jak z dálky voní balsámem, jak nepozorovatelně otřásá svými náramky, aby půvabně zvonily, jak dolní záhyby šatu drží špičkami prstů, milostným znamením tímto lákajíc jinocha.

Umělé pěstování krásy, t. j. zdůrazňování určitých tělesných půvabů a zakrývání jejich nedostatků, vlastní kosmetika platila za přivilej hetér, ale dostala se i do ostatního světa ženského. Ve starověku poprvé setkáváme se s tím faktem, že „tón v módě“ udávají prostitutky a od nich teprve přejímají módu jejich ženy počestné. Ve větších podnicích hetérských byly ustavičně vynalézány nové módy v obleku i parádění vůbec. Toto řecké hetérské umění krášlící přešlo i do Říma a Ovid věnoval mu nejeden verš. Ústům a zubům věnována byla velká pozornost; falešné zuby nebyly neznámy. Úprava vlasů děla se velmi rafinovaně a s mnoha zvláštnostmi, z nichž některé se dodnes zachovaly v kruzích prostituce. Ode dávna jsou na př. vlasy, uměle mastí nebo tinkturou barvené na plavo, specielní zálibou nevěstek; rovněž plavými parukami bylo této zálibě hověno. Starší nevěstky barvily si prošedivělé vlasy na černo. Tvar účesu byl velmi měněn.

Vlasy falešné a paruky nahražovaly také chyby a nedostatek vlasů. V Římě byly zvláštní obchody s falešnými vlasy, a byly to především plavé vlasy z Germanie importované nebo germánským zajatcům uloupené, jimž byla dávána přednost. Zvláštním zvykem bylo odstraňování chlupů s určitých částí těla, u ženských nevěstek především s „pahorku Venušina“. Původem byl tento zvyk snad z Orientu, kde dosud je všeobecný u prostitutek egyptských, indických a perských. Pro tuto depilaci a prostředky při ní užívané, měli Řekové a Římané zvláštní názvosloví. Chloupky odstraňovány byly horkou pryskyřicí, zvláštní náplastí nebo vytrhovány kleštičkami. Nevěstky „jako děti hladké“, byly zvláště oblíbeny.

Šminka patřila ovšem k nezbytným okrašlovacím prostředkům již v antice. O Phryné zaznamenáno je, že při jakési hostině hetér a hře, rozkázala, aby všecky přítomné ponořily ruce do vody, přejely si jimi tváře a pak se usušily rukavičkou; počla s tím sama. Tu se ukázalo, že obličeje ostatních hetér, které byly silně nalíčeny, jsou plny skvrn, kdežto Phryné byla krásnější než dříve, poněvadž neužívala šminky. Bělobová a křídová běl, lakmusová a miniová červeň byly nejobyčejnější a snad i nejnebezpečnější pro pleť. Vonné masti byly další nezbytností parádnic. Dostávaly je často v krabicích od svých milenců. Toiletní stolek antické světačky nehostil méně krabiček a kosmetických a toaletních potřeb než stolek módní ženy dnešní: pěstovala si i obočí, uměle je spojujíc, podmalovávala si oči různými černými nebo i žlutými barvami, nosila „mušky“ atd.

Původně považovala antika velkou parádu a pestré šaty za vhodné toliko pro ženy prodajné, kdežto prosté občance slušel nejlépe prostý šat bílý bez nápadné ozdoby. Již v sedmém století předkřesťanském prohlásil zákon Zaleukův, že jen nevěstky mohou nositi zlaté šperky a lemované šaty. Podobné zákony byly i v Syrakusách a Athénách, kde podle solonského zákonodárství jen prostitutky směly nositi květované obleky. Ovšem ženský svět velmi brzy přešel přes tyto zákony k praksi volnější, nicméně nápadná ozdoba a pestré šaty zůstávaly vždy znakem prostitutek. „Ctné ženě — praví Lukian (De domo 7.) — aby zdůraznila svou krásu, stačí něžný náhrdelník, lehký kroužek na prstě, perla v uchu nebo stužka, která spíná volně vlasy, což pro její krásu znamená tolik, kolik purpurový pruh pro šat; kdežto nevěstky, hlavně ty, které mají méně pěknou postavu, nosí šaty celé purpurové a krk pokrývají zlatem. Domnívají se, že jejich rámě jasněji svítí, když lesknou se na něm zlaté přezky, že zlaté sandály jim zdokonalují formu nohy a že i jejich tvář bude se zdáti půvabnější, když se objeví se šperkem ze zářícího kovu.“ A Aristaenet líčí hetéru: „Šminkou leskly se jí tváře, a jak se zdá, vlasy zaplétala si a nasazovala před zrcadlem. Drahocenné řetězy visely jí s krku, aby zvyšovaly jeho krásu. Množství jiných hraček, náramků a náhrdelníků ji obkličovalo. Také na ozdobu hlavy nezapomněla. Tu vrhla pohled na svůj tarentský šat, z něhož její krása volně vyzařovala, tu opět nazad na své nohy, často pozorovala samu sebe a také, zda někdo si jí povšiml.“ Zejména drahé látky purpurové a šafranové byly oblíbeny antickými nevěstkami, za císařství měly pak k disposici bohatý výběr i barev jiných.

Jinak měly v antice i své druhy trikotu, dekoletáže a vykasání, svá polozahalení a obnažení, svá drsná zdůraznění určitých ženských vnad. V nevěstincích nosila děvčata pravidelně oděv z velmi tenké a průhledné látky, někdy hedvábné, diafané chitonia, v nichž vyhlížela jako nahá. Dekoletáž za císařství a její obvyklý účinek postihl Ovid takto:

K nezbytné a nejoblíbenější toaletě patřil i náhrdelník ze zlata nebo zlatých penízů, nebo z drahokamů, na př. smaragdů. Pak pestré stužky náprsní, pásy, často pestré a se zlatými nápisy, vějíře v době veder, naušnice a tarentské závoje.

Poněvadž většina prostitutek měla nepatrnou úroveň vzdělanostní a životní vůbec, mohly se u nich vlivem jejich řemesla snadno nabýti převahy méněcenné, nesociální složky povahy jejich. Lživost a licoměrnost nevěstek byly ve starověku příslovečné. Horác mluví o „křivopřísežnické nevěstce“ jako o všedním zjevu, Properc vylíčil, jak děvčata jsou ve lži cvičena kuplířkami. Nevěstka musí předstírati lásku ke svému právě přítomnénu zákazníkovi, aby dráždila jeho vášeň a dostala větší mzdu; přes to, že pohlavně je pravidelně lhostejná a necitelná, musí předstírati vášeň a požitek přiměřenými pohyby a vzdechy.

Podváděly však i jinak: při hostinách, placených ovšem zákazníky, falšovaly pokrmy a nápoje.

Jevila-li se smělost nebo i drzost u kultivovaných hetér antických nevinnou formou duchaplného vtipu, u nevěstek obyčejných zvrhala se v hrubou a nepříjemnou výbojnost. Rády házely na muže jablka; byly-li zvláště pobouřeny, vylévaly na nepohodlného mimojdoucího nočníky. Čteme-li, že holka Psenobastis vyběhla z domu a chytila starého Herakleida tak prudce, že div neupadl, že, když se proti tomu ohradil, roztrhla mu přehoz, až prsa byla mu obnažena, a plivla mu do tváře, a že, když dovolával se svědků jejího hrubého výstupu, vřítila se do domu a z okna jej močí polila — zda nepřipomíná nám to pouliční scény obvyklé i dnes na periferii velkoměst.

Mluva nevěstek nebyla samozřejmě ani v antice nevinná a, máme-li na mysli, že ve starověku nebylo všeobecně ještě dnešního odporu k tomu, aby věci byly nazývány pravým jménem, pochopíme snadno, že ani mluva lepších hetér nevyhýbala se oplzlostem a cynickým vtipům, jimiž prý zejména hetéry Mania a Gnathaena vynikaly.

Přes to, že jakási cechovní solidarita nevěstky do jisté míry spojovala, velmi mnoho se navzájem škorpily a hašteřily v prudkých zápasech, především o toho neb onoho milence. Glycera v dopise Bacchidě nazývá žárlivost „tak přirozenou našemu stavu“, a Thais „obyčejnou věcí mezi hetérami“, že jedna druhé snaží se odlouditi milence.

Víno milovaly všeobecně a pijačky byly řádné. Některé džbán vína byl milejší než peníze nebo jiné dary. Dělo se pak často, že na stará kolena propadaly typickému alkoholismu, jako na př. proslulá Lais.

Obvyklým zjevem v antické prostituci (jako v prostituci dnešní) byla naivní zbožnost nevěstek. Zvláště vřele uctívaly Afroditu či Venuši; horlivě zúčastňovaly se afrodisií a jiných slavností náboženských, kladouce v oběť zlaté mince k nohám soch Venušiných, obětujíce Venuši i Kupidovi a jiným božstvům věnce, kytice, masti, jakož i různé potřeby svého života a řemesla, na př. zrcadla, flétny atd. Bohaté hetéry dávaly ze svého zisku drahé dary chrámům, dokonce i drahocenné sochy Afroditiny. K této zbožnosti družila se pochopitelně pověra, hlavně víra v milostná kouzla. V Lukianově prvním rozhovoru praví Glycera k Thais o Gorgoně, která jí odloudila milence: „Myslíš, Thais, že Arkaňanan byl jejími vnadami chycen? Což nevíš, že její matka, Chrysarion, je čarodějnice, která zná jistá thesalská zaříkání a dovede měsíc přikouzliti na zemi? Říká se dokonce, že v noci létá. Dala tomu člověku něco píti, aby se zbláznil.“ V rozhovoru čtvrtém zmiňuje se Bacchis o velmi obratné kouzelnici ze Syrie, „ženě ještě statné, zevnějšku hrubého, která jednou Phania, jenž se na mě bezdůvodně zlobil jako Charinus na tebe, opět se mnou smířila a to po celých čtyřech měsících, když jsem se již vzdala veškeré naděje; její silná zaříkání čarodějnická přivedla jej neprodleně ke mně… Nežádá velikého zaplacení, drachma a chléb jsou všecko, co nutno jí dáti. Vedle toho musí býti po ruce trochu soli, sedm obolů, síra, pochodeň a džbán míšeného vína, jež sama vypije. Také je k tomu třeba něco od muže, šat nějaký nebo střevíc, nebo také několik jeho vlasů nebo něco podobného. Zavěsí to na hřebík, zakouří to sírou, do ohně hodí také trochu soli a vyslovuje k tomu jeho i tvoje jméno. Pak vezme kouzelné kolo ze zaňadří a roztáčí je, brebentíc obratným jazykem barbarskou formulku, příšerně znějící. Tak to aspoň tehda dělala, a můj Phanias opravdu nedlouho po té přišel… Vedle toho poučila mě o velmi účinném prostředku, abych mu zošklivila Phöbis: měla jsem dávati pozor na stopy jejích šlépějí a hned za ní šlapati svou pravou nohou na stopu její nohy levé a zahladiti ji a tak naopak, a při tom říkati slova: Na tebe šlapu a nad tebou jsem!“ Většina kouzelnic přicházela z Thessalie, jiné ze Syrie a Frygie; tyto sagae byly většinou také kuplířky, užívaly svého čarodějnického umění u upejpavých dívek nebo milenců, připravovaly milostné nápoje a kouzelnými čáry a zaříkadly všeho druhu snažily se lásku vzbuzovati nebo vyháněti. Byly téměř všecky bývalé nevěstky. Provozovaly své kejkle za noci na popravištích a hřbitovech. Podle Horáce byly za jeho doby proslulými čarodějnicemi Canidia, Sagona, Veja, staré kuplířky. Popisuje jejich přípravy k usmrcení hocha, jehož morku a jater mělo býti použito k milostnému nápoji pro starého záletníka, nevěrného Vara. (Epod. 5.) Kuplířky a nevěstky provozovaly také nedovolená léčení pohlavní.

*

Starověké prostitutky byly rovněž typicky neplodné, především v důsledcích toho, že bylo používáno umělých prostředků proti početí. Artemidoros přirovnával nevěstinec ke hřbitovu; je prý jako hřbitov místem smrti, poněvadž tu příliš mnoho lidského semene přijde v niveč. V druhém Rozhovoru Lukianově nazývá Martion výchovu dětí „nejobtížnějším zaměstnáním pro hetéru“: vyhýbaly se mu často odkládáním dětí. Přes to některé hetéry, i velmi zaměstnané, měly několik dětí, na př. Neaera, která měla dva syny a dceru.

Přes vylíčené vlastnosti, vypěstované jejich řemeslem, měly antické nevěstky ovšem i vlastnosti dobré a ušlechtilé. Zmínili jsme se již na př. o „zlatém srdci“ ze sousedství Antiphanova. Terenc, Plautus, Lukian, Alkiphron, Aristaenet, zanechali nám jména takových „zlatých srdcí“, která nebyla tudíž asi vzácná. Demosthenes zmiňuje se o obětavé péči, s kterou Neaera a její dcera ošetřovaly nemocného manžela dceřina přes to, že jednal nelaskavě. Livius (39, 9) zaznamenal věrnou lásku nevěstky Fecenie k jednomu jinochu.

Ze zdola nahoru, často se střídavým štěstím a nakonec docela dolů, toť také typický životní osud nevěstky antické. Pravidelně, jsouce otrokyně, počaly býti nevěstkami velice brzy. Neaera prováděla toto řemeslo již jako nezralé dítě. Naopak však známe i příklady velmi pozdního oddání se prostituci, na př. u vdov, které nemohly se uživiti prací jinou. V devátém epigramu Antipatera Sidonského^[101] dává vdova sbohem tkalcovskému člunku, milujícímu zpěv, ale nástroji hladové práce, zasvěcenému Athéně, a třebaže počíná čtvrté desetiletí svého života, chce se přidržeti Kypridy.^[102] Chtění prý neptá se po letech. Nejedna hetéra, která počala v dětství, „provozovala“ své řemeslo 20, 30, 40, ba i 50 a 60 let. V jedenáctém Rozhovoru Lukianově má hetéra Philemation ještě v 45 letech veliký půvab pro muže. O šedesátileté antické Ninon de Lencios praví epigram Philodemův:^[103]

Jinak ovšem mnohá stará běhna, třebaže vlasy si barvila, šminkovala se a mladistvou napodobila řeč, působila dojmem nejstrašlivějším, jsouc „poskvrnou Afrodity“. Ač tedy některé hetéry, k nimž patřila také Phryné a Lamia, byly obletovány i v pozdním věku, propadala se většina do bahna nejnižší prostituce nebo končila kuplířstvím. Také slavná Lais, jak jsme již řekli, stala se na konec kuplířkou a pijačkou; ztloustla rovněž, což bývá též karakteristickou známkou stárnoucích nevěstek.

Tu a tam některé hetéry se také provdaly, nezřídka za muže mocné i proslulé. Charikles, jinoch bohatý, vezme si za manželku hetéru Melissarionu, když mu porodila synka, protože „považoval za největší nespravedlnost, aby matka takového amorka byla i nadále jmenována jen milostnicí“. (Aristaenet, Epišt. I, 19). Někteří milenci, nechtějíce si vzíti hetéru za manželku, vykupovaly je aspoň z otroctví. To dělo se i z toho důvodu, že milenec chtěl se oženiti a bylo mu nepříjemno, viděti bývalou milenku na témže místě a u téhož řemesla. Tak vykoupili milenci Neaeru v Korintě, ona pak odešla do Athén.

Již ve starověku byla značná část národního jmění promrhávána neproduktivně v prostituci. Peníze, po případě jiné cenné předměty jako odměna, mají hlavní úlohu v poměru nevěstky k zákazníkům. Ovšem, i většině prostitutek antických bylo se spokojiti s příjmy poměrně nepatrnými, ale drahé hetéry dovedly vynutiti si a vylákati honoráře obrovské. Dlouhá stupnice vede od těch velikých sum dolů ke mzdám několikahaléřovým. I jednotlivá prostitutka prodělala takovou stupnici zdola nahoru nebo naopak, často v době velmi krátké. Martialův epigram (X, 75) vypravuje:

Smlouvání o cenu mělo na ulicích i v nevěstincích stejně odporné formy jako dnes. Za hetéry vznešené vyjednávaly ovšem prostřednice, pravidelně některá služka. Obratnost, s kterou chytré hetéry dovedly dobývati ze svých milenců co nejvíce peněz a cenných věcí, obratnost tu něžná a opatrná, tu bezohledná a brutální, byla také ustavičným zdrojem satiry a ironie antických básníků a spisovatelů, a to velmi brzy. Podle Herodota posmívala se Sappho svému bratru Charaxovi, že promrhal své jmění s hetérou Rhodopis. Později byly zejména korintské hetéry proslulé svými požadavky. Ovid vylíčil názorně obvyklá osidla ziskuchtivých hetér:

Mnohý mladík propadl své vášni tak hluboce — tehda jako dnes — že všemi způsoby hleděl sehnati peníze, aby uspokojil svou milenku. Ve dvanáctém Rozhovoru Lukianově ptá se hetéra Joëssa svého milence: „Nutila jsem tě snad někdy otce podváděti a matku okrádati abys mi mohl dávati dary, což přece všecky ostatní ženy mého druhu činí?“

Jak byly antické nevěstky honorovány? Ve státním nevěstinci byl placen 1 obolus (asi 15 hal. předváleč.), což jest peníz nepatrný, i když máme na mysli, že skutečná hodnota peněz byla tehda vyšší než jak ve většině států moderních. Spokojovaly se s ním i chudé hetéry. Pravidelnou mzdou obyčejných hetér byla však drachma (6 obolů); „dílo Afroditino možno obdržeti za drachmu“, praví kdesi Plutarch. Lepší hetéry dostávaly ovšem více. U Lukiana stěžuje si hetéra, že její stálý milenec, směnárník, nedává jí nikdy více než 5 drachem, takže dala přednost malíři, který dává 10 drachem. Řecké hetéry byly často honorovány ve zlatě, zlatými statéry (asi 28 K předváleč.), minami (asi 96 K), ba i talenty (asi 5658 K). Hetéry proslulé a vyhledávané dostávaly ovšem honoráře obrovské, mnohatisícové. V římských nevěstincích a u kuplířů byla cena každého děvčete zvláště stanovena, vedle toho platil se malý peníz za použití pokojíka, obé předem. Nápisy nalezené v Pompejích zaznamenávají některé ceny, za něž možno obdržeti tu neb onu ženu; běží o peníze nepatrné.

Pouliční holky braly poněkud více než nevěstince. I tu však byla celá stupnice mezd, obvyklé byly 2 denáry (asi 1.75 K), ale podle Martiala brala na př. Leda z Via sacra 100 sestercí (přes 20 K). Lepší nevěstky samozřejmě i u Římanů byly tu a tam skvěle honorovány zlaťáky. Císař Vespasianus zaplatil jisté dívce 400.000 sestercí (86.400 K) za jedinou noc.

Vedle peněz dostávaly ovšem tyto ženy i jiné dary, náhrdelníky, náušnice, střevíce, šaty, lahůdky, vonné masti z krámu Kosmova nebo Nicerova. Samozřejmě nechyběly výstřednosti. O 250 talentech, na — mýdlo jsme již psali. Římský císař Carinus daroval jedné nevěstce dvé drahocenných klů slonních, deset stop dlouhých, z kterých dala si zhotoviti ložní podstavec. V komediích a erotických spisech je hojně dokladů o nenasytnosti nevěstek a slepé bláhovosti milenců, kteří dávali rodné statky za jednu noc, dvory, vsi a sídla za lásku, vydírali provincie, aby uspokojili krásné upíry. Našli se ovšem i lajdáci, které se snažili děvče o mzdu ošiditi nebo měli je za blázna. Na druhé straně pak nejedna prostitutka, nehledíc k jejímu přechovavači, měla svého pravého milence, od kterého mzdy nežádala.

*

Máme-li na mysli, že většina prostitutek patřila ke třídě otrocké a byla sama předmětem bezohledného vykořisťování, a že také mnohé volné nevěstky používaly služeb kuplířských, pochopíme, jak antická prostituce byla hospodářsky mnohostranně vykořisťována i nepřímými účastníky, kupliři a kuplířkami nejrůznějšího druhu.

Kupliři a kuplířky (pornoboskos, leno, lena a j.) měli velkou úlohu ve společenském životě antickém a v komediích představovali typické figurky zvláštního tělesného zjevu. Kuplíř míval kučeravé vlasy, šklebící se tvář, dlouhou bradu, srostlé obočí a lysinu. Byli považováni za vejlupek falše a lsti; Plautus praví (Curculio III. 5.), že kuplířský cech v lidstvu podobá se hmyzu jako jsou komáři a tiplice, vši a blechy ke všeobecné útrapě a ošklivosti, ale k ničemu dobrému. Nevěstince a povzbuzující krčmy byly většinou pod dozorem mužského kuplíře; v lepších bordelech byly pravidelně ženy, zkušené v umění hetérském, které vedly obchod. Vedle těchto nevěstincových kuplířů existoval zástup řemeslných „pasáků“ mužského i ženského rodu, který provozoval své řemeslo na promenádách, ve chrámech, lázních, kadeřnických a mastičkářských obchodech. Také stánky penězoměnců byly vyhledávány kuplíři a nevěstkami, kteří podle Plauta váleli se v celých houfech kolem penězoměneckých stolků po celý boží den. Kuplířkami byly často příbuzné, velmi často samy matky. Petronius předvádí nám starou kuplířku Philomelu, která vodí ráda svou dceru a svého syna k bezdětným starcům a vychovává je rafinovaně pro tuto prostituci. Kuplířským pronajímáním vlastních žen cizincům bylí pověstní muži z Byzance.

Antické kuplířství opíralo se organisačně o rozvětvený obchod s děvčaty a hochy, zvláštními mercatores provozovaný; jejich oběti považovány byly opravdu za pouhé zboží, merx. Otrokyně a otroci, prodávané a pronajímané obchodníky, byli částečně váleční zajatci, částečně lidé za dětství již pravidelně uloupení a pro prostituci vychovaní. Stejně jednalo se často s dětmi odloženými. Neměl tedy tento obchod s lidským masem obtíží s opatřováním „zboží“ a mohl se volně rozšířiti po celé hellensko-římské říši až hluboko do Asie a Afriky. Ustavičně cestující kuplíři naloďovali své holky jako pšenici nebo víno. Obchod ten vynášel velice mnoho. Střediska jeho byla: Cyper, pak Tyrus, kde již v 3. stol. předkř. kvetl obchod s děvčaty, a přečetné syrské prostitutky obého pohlaví, jimiž se hemžil Řím, byly asi především z Tyru a ostatních syrských měst dováženy, dále Delos, Řím, Alexandria, kde mohl býti ve velkém provozován již z toho důvodu, že egyptské lodi starověké měly obrovské rozměry a mohly pojmouti až tisíc lidí, Sunium, přístavní město na atickém jihu, a konečně Karthago, které dodávalo hlavně černé otroky, dopravované z vnitra Afriky. Větší trhy na otroky konaly se také za náboženských slavností a her gymnastických.

Prodej k účelům prostitučním konal se pravidelně na tržišti, kde byli hoši i dívky bezohledným způsobem ve špinavých, zdaleka viditelných stáncích veřejně vystavováni a nabízeni. Mercatus meretricius (obchodník s nevěstkami) měl také spojení s chrámy Afroditinými či Venušinými. V Římě byli hoši pro lásku nabízeni v t. zv. Septách na poli Martově. Martial (IX, 59) praví o tom:

Lepší „zboží“ bylo tedy před zvědavými zraky chráněno ve zvláštní místnosti, prodejné jen pro vznešené a bohaté kupce. Jinak však otroci i otrokyně jsoucí na prodej byli úplně nazí zcela veřejně vystaveni na otáčecím podstavci (catasta) nebo na kamenné desce a mohli býti od hlavy až k patě prohlíženi a podrobně zkoumáni s hlediska krasocitného i zdravotního. Obchod se ženskými i mužskými prostitutkami děl se dvojí formou: buď běželo o definitivní prodej soukromníku, nebo pro veřejný nebo soukromý nevěstinec, anebo prostitutka byla pronajímána jen na kratší nebo delší dobu a třeba jen půjčována na několik dní nebo hodin. Při skutečném prodeji na trvalo byla cena lepší dívky, hudebně vzdělané, průměrně 20 — 30 min. Poněvadž běželo pravidelně o otrokyně, děl se prodej úplně právní formou na základě kupní smlouvy.

Mezi elefantinskými papyry byly nalezeny dvě takové smlouvy spolu s třemi jinými v hrnci dobře zapečetěné a nedotčené od té doby, kdy byly sepsány (v r. 284/283 př. Kr.). Prstenové pečetě patřily smluvním stranám, „volné“ hetéře a svědkům z elefantinské posádky. Právní formou obě listiny podobají se vykupovacím listinám z otroctví. Předešlý vlastník zříká se při obdržení ceny všech nároků na děvče, které se jmenuje Elaphion, má svou vlastní pečeť (jemnou ženskou hlavu s melounovým účesem) a jest patrně svéprávnou osobou. Syřanka Elaphion platí tedy v prvním případě Arkadci Antipatrovi „trofeju“ ve výši 300 drachem za právní pomoci Arkadce Pantarka, který peníz skládá a tím mlčky stává se jejím vlastníkem. Po pěti měsících však platí jemu Elaphion 400 drachem za právní pomoci Diona, který stává se tudíž jejím třetím vlastníkem, když se byla zdánlivě od předešlého vykoupila. Tím, že druhý vlastník Pantarkes dostává o 100 drachem více než první, dává se snad na jevo, že Pantarkes měl děvče déle než Antipatros.

Z těchto listin poznáváme přibližnou cenu nevěstky při prodeji na čas, který byl také oblíben kuplíři a majiteli nevěstinců, protože při něm více vydělávali než při prodeji definitivním. Z řeči Demosthenovy proti Neaeře dovídáme se, že takové nájemné smlouvy mezi kuplíři a milenci a pronajmutí prostitutky na čas byly obvyklou věcí. Neaera patřila podle takové smlouvy básníku Xenokleidovi a herci Hipparchovi, který potvrdil to také před soudem. Zvláštností těchto antických nájemných smluv o prostitutkách bylo, že děvče mohlo býti takto najmuto dvěma i několika muži, kteří určili si pak vzájemné meze svých práv a povinností. Vždyť šlo o věc, o zboží. Nastaly-li neshody, určoval skutečný smírčí soud jednotlivá práva milenců. Byl složen pravidelně ze tří osob, každá strana měla svého zástupce a společného rozhodčího. Když Stephanos a Phrynio přeli se o Neaeru, rozhodl smírčí soud, že každý má míti Neaeru stejně dní v měsíci, nedohodnou-li se jinak. Neaera měla býti střídavě den u jednoho a den u druhého a živobytí měla míti vždy od toho, který ji právě měl. Jindy rozhodl smírčí soud ve věci prostitutky Phano, že Stephanos má Phano předati Epainetovi, kdykoli Epainetos jest v Athénách a chce míti s ní styk.

Také ve starověku byli mnozí „slušní“ lidé, kteří měli hodnost i stav, ale nezdráhali se opatřovati si větší příjem tím, že pronajímali pokoje nebo i celé domy kuplířům nebo prostitutkám pro jejich řemeslo. Používali k tomu otroků nebo propuštěných, aby na venek zachovali dekorum.

Hospodářské vykořisťování koupených nebo uloupených dívek v prostituci počínalo velmi brzy, při čemž ovšem třeba míti na mysli i rannou dospělost pohlavní u dívek jihoevropských. Dětská prostituce byla ve starověku tudíž velmi rozsáhlá. Již v ranném dětství byly otrokyně cvičeny v lásce hetérské a v potřebách svého řemesla, v hudbě, tanci, kosmetice. Podle Martiala provozován byl také obchod s dívkami panenskými, jejichž cena byla vyšší. Panenství bylo již ceněno a existovala jakási záliba v defloraci dívek; bordeláři zdobili panenské dívky zvláštním způsobem, výslovně na ně upozorňovali a vyšší ceny za ně žádali. —

Také „pasáctví“, jak jsme již řekli, bylo známo v tomto starověkém světě. (Pasák = contubernalis). Livius seznamuje nás s jakýmsi Publiem Debutiem, kterého živila nevěstka Fecenia Hispala. Také Stephanos, známý z Demosthenovy řeči proti Neaeře, její manžel, musí býti podle svých skutků považován za pasáka. Neaera totiž, i když se již za něho vdala, provozovala dále své řemeslo, leč tak, že požadovala větší odměny, poněvadž jako vdaná žena byla zdánlivě ve velkém nebezpečí, že bude dopadena při cizoložství. Stephanos ještě k tomu však vydíral na bohatých jejích milencích peníze, hroze jim žalobou pro cizoložství, nebo dávaje je vězniti na tak dlouho, dokud nezaplatili řádné výkupné. Také dcery Neaeřiny používal k vydírání velkých peněz. Nevinnější typ představuje mladý Chaereas v sedmém Rozhovoru Lukianově, který pomalu prodává a propíjí skvosty a dary milované Musariony, aniž ztrácí tím její vřelé lásky. Aristaenet líčí pak úplné oloupení zamilovaného jinocha hetérou, která k tomu velmi obratně používá svého pasáka, s nímž se dělí o kořist. Některé nevěstky vdávaly se za svého pasáka, aby měly ochránce zákonem uznaného.

*

Zákaznictvo starověké prostituce bylo velice četné a pestré; nebylo omezeno toliko na vrstvy obyvatelstva lépe situované, nýbrž při poměrně malé mzdě nižších nevěstek tvořili i dělníci a otroci značnou jeho část. Mladí i staří, bohatí i chudí, vojáci i civilisté měli pravidelné styky s prostitutkami. Philostratos napsal v jednom svém dopise nevěstce: „Beřeš odměnu, také Danae přijala zlato; přijímáš věnce, to činila dokonce panenská Artemis; také sedlákům se vzdáváš, nu, Helena vzdávala se dokonce pastevcům. I citeristům poskytuješ požitek ze svých vnad k vůli Apollovi (který hrál na citeru). Ani flétnistů nevylučuješ, neboť jejich umění svato je Musám, ani otroků, aby aspoň u tebe mohli se zdáti svobodnými. Ani pro lovce a lesníky netřeba ti, krásko moje, styděti se před Afroditou (která milovala lovce Adonise), ani pro námořníky. Rychle sice opět odejdou, ale Jason, který první odvážil se na moře, není nevážený muž; ani pro ty, kdož za žold služby válečné konají; svlékni i tyto rozpustilé. Neboť chudým nesmíš toho odříci, na jejich slovo dají bohové. Starce váž si pro jeho důstojnost, jinocha pouč, poněvadž je teprve začátečník; cizince, pospíchá-li, zadrž…“ Od císaře až k otroku všecky stavy a třídy byly v zákaznictvu antické prostituce: hlavy států, vojevůdci a státníci, filosofové, básníci, řečníci, herci, sochaři, malíři, důstojníci, vojáci, kupci, lodníci, rybáři, rolníci, hudebníci, lovci, otroci, dělníci, nezralí hoši i úplní starci uchylovali se do náruče nevěstek; a třeba-li některé stavy zvláště zdůrazniti, pak byli to vojáci a kupci, kteří měli v tomto davu lásky chtivých a potřebných úlohu největší.

O filosofu Aristippovi, který miloval Lais starší zároveň s Diogenem, zachovaly se tyto verše u Hermesianaxa,^[104] který sestavil seznam proslulých poměrů milostných:

I později cestoval Aristippus každého roku k Poseidonově slavnosti do Aeginy, aby se tu setkal s Laidou. Stálo jej to mnoho peněz, kdežto Diogenes měl ji zadarmo. Když jeden otrok mu to vytkl, odpověděl Aristippus: „Platím Laidě, abych měl z ní rozkoš, a nikoli, abych ji jiným odnímal.“

O vojácích praví hetéra Kochlis v 15. Rozhovoru Lukianově: „To má člověk z těch pletek s vojáky: rány a soudní pře! Nasloucháš-li jim, jsou to samí důstojníci a velitelé. Ale mají-li člověku něco dát, řeknou: Jen počkej, až bude výplata, až dostanu žold, pak ti to všecko dám. Na šibenici s těmi chvástaly! Co na mně jest, jsem tak chytrá, že žádnému z nich již neuvěřím. Za to však chválím si švarného rybáře, lodníka nebo sedláka některého z těch malých lidí, kteří mi neříkají mnoho pěkného, tím lépe však platí. Ale tihle páni s vlajícími chocholy, kteří dovedou tolik toho napovídat o svých bitvách, ti, věř mi, drahá Parthenis, jsou samí boucharoni.“ — Přes to však lehkomyslní vojáci byli u nevěstek velmi oblíbeni a v nevěstincích častými hosty.

Obchodníci byli rovněž velmi oblíbeni u nevěstek, protože ženy od nich mnoho očekávaly. Rejdaři a bankéři, synkové bohatých kupců a obchodníků platili za nejlepší zákazníky. — Sedláci ztráceli — jako dnes — svou rovnováhu a lakomou opatrnost, když přišli do města se svými plodinami a s plnou kapsou pak chtěli užíti příležitosti.

Určité nevěstky těšívaly se někdy pozornosti určité kategorie obyvatelstva; v nevěstinci bylo na př. děvče pro obchodníky s obilím, jiné pro řezníky, jiné pro obchodníky s olejem, čtvrté pro velkoobchodníky a „lepší lidi“ atd. Pro stálé hosty v nevěstincích existovaly vstupní lístky a předplatní známky terakotové nebo kostěné (na př. v Pompejích); pak i olověné (nomismata lasciva) jako poukázky na bezplatnou návštěvu nevěstince. Do domu lepší hetéry byl pravidelně přístup jen po předchozím ohlášení, jinak dvéře byly zavřeny. Noční čekání a vzdychání před prahem takových dveří zavřených bylo oblíbeným motivem mnoha básníků.

Hygiena antické prostituce. Hlavní zřetel všech zdravotních opatření v prostituci doby dnešní obrací se k pohlavním nemocem, neboť jednak známe jich nakažlivost, jednak jest nám považovati prostituci za hlavní pařeniště této nákazy. To vše bylo ve starověku neznámo, a proto zdravotnická stránka měla v antické prostituci zcela jinou povahu. Nebylo tu zdravotnické policie, nebylo tu individuelní ani sociální ochrany proti nákaze.

Ač antickým lékařům i laikům byla známa nakažlivost a přenosnost souchotin, moru, očního zánětu, svrabu, vousového lišeje, ba i malomocenství, nevěděli nic jasného o nakažlivosti kapavky a měkkého vředu, pohlavních nemocí, které tehda existovaly, neznali vůbec pojem nemocí pohlavních, nemocí získávaných pohlavním stykem. Znali jen nemoci pohlavních částí těla. Věděli, že lišej vousový může býti přenesen líbáním, varovali před takovým nebezpečným dotekem, ale nikde nenajdeme zákaz soulože k zamezení pohlavní nákazy.

Zdravotnické snahy v antické prostituci, dosti rozsáhlé, nevznikly tudíž ze strachu před pohlavní nákazou, nýbrž byly jen důsledkem krasocitné nechuti ke špíně, pudu k čistotě, souvisejícího s všeobecným odporem orientálního a řecko-římského světa starověkého k nečistotě a chorobným zvláštnostem, zvláště pokud běželo o mužské a ženské genitalie.

Vždyť nejhorší nemoc pohlavní, syfilis, dosud neexistovala! A třebaže gonorrhoe, která ve starověku zcela jistě již byla, může znamenati nemoc dosti vážnou, (což se však ví teprve od nedávna: latentní gonorrhoeu ženy objevil Noeggerath v r. 1872, a původce, gonococca, Albert Neisser v r. 1879), nebyla nebezpečí odtud pochodící tak veliká, aby v antice mohla býti prostituce s hlediska zdravotního považována za nebezpečnou a pohlavní styk s veřejnými holkami za nějak povážlivý.

Bělotok a kapavkový výtok vzbuzovaly ovšem odpor u mužů i žen, byť možnost nějaké nákazy nebyla tu předpokládána. Podobnou nechuť vzbuzovaly i nepříjemné pachy při pohlavním styku, pach z úst, pach z podpaždí, kozlí pach těla. Nehledíc ke zjevným nemocem, směřovala hygiena prostituce hlavně proti těmto ošklivým vlastnostem. Již při nákupu ženských i mužských nevěstek bylo přísně pátráno po podobných tělesných nedostatcích, když, jak nám již známo, byly vystaveny úplně nahé na otáčecím stojanu, a třebaže ediktem aedilů bylo zakázáno vady skrývati. I v kupních smlouvách o otrocích je důležitým bodem záruka za jejich zdraví. Lampridius zaznamenal o císaři Commodovi, že „provozoval v paláci hru v kostky a shromaždil tu jistý počet krásných žen, které prohlížel si s pozorností obyčejného nakupovače nahé jako veřejné holky z nevěstince“.

Zdravotnicky prospívalo prostituci ve značné míře antické lázeňství, tak velikolepě vyvinuté. Všeobecným zvykem bylo mýti se před souloží i po ní, a zvláště v nevěstincích dbáno bylo této čistoty. Mnohé nevěstince byly opatřeny hojně vodou tekoucí a koupacím zařízením; příslušní otroci, nosiči vody, podávali vodu k omývání a vyplachování po souloži, přinášejíce ji buď zvenčí nebo z domu. Již z klasické mythologie dovídáme se, o jak starý běželo obyčej: Evropa koupala se po souloži s Diem, Afrodita po souloži s Vulkánem. U nevěstek časté mytí bylo podstatnou částí jejich života: z rozhovoru dvou hetér v Plautově „Poenulu“ (Akt I., sc. 2), dovídáme se, že od časného rána až do noci má každá plno práce s mytím, třením a ovšem i s krášlením, při čemž jí při koupeli a mytí pomáhá dvé služek, a dvé otroků unaví se nošením vody; celý národ by tím dovedly zaměstnati, celý život jejich jest stálé mytí a krášlení, jemuž není konce. V Hippokratově^[105] spise „De sterilitate“ najdeme dokonce popis typického irigátoru.

Vedle genitalií byla podrobná péče věnována i ústům, která byla často vyplachována jednak proto, že mívala zvláštní úlohu při milování, jednak, aby zamezen byl každý nepříjemný pach z úst.

Koupelí, omývání a vyplachování bylo ovšem používáno hlavně po souloži, kdežto před souloží hlavní ochrannou úlohu zdravotní hrálo natírání těla mastmi a olejem, které bylo Řekům i Římanům nezbytnou denní potřebou. Natíráním mastmi zabývaly se určité ženy z povolání, rovněž muži, pověstní také svou zvláštní úlohou „masérskou“ u bohatých dam. Podle Petronia i jiných spisovatelů zdá se, že s milenců kapala přímo mast při souloži — někdy ovšem i víno.

Ochranného prostředku, na způsob dnešního rybího nebo gumového kondomu, staří neznali, ani pokud běželo o ochranu před početím. Za první zmínku o podobném prostředku k zamezení tělesné úhony při souloži jest sice považováno jisté místo v pověsti o Prokridě a králi Minovi, kterou vypravuje Antoninus Liberalis^[106] ve svých „Metamorfosách“ (napsaných asi v r. 150 po Kristu), ale tato zpráva mythického rázu je dosud úplně ojedinělá a nelze z ní činiti dalších závěrů. Zní takto (41. kap.): „Prokris opustila tu Cephala ze studu a utekla se k Minovi, králi krétskému. Poněvadž našla jej bezdětným, dala mu přísliby a poučila jej, jakým způsobem mohl by dosíci dětí. Neboť Minos místo semene vydával ze sebe hady, štíry a ještěrky, a všecky ženy, s nimiž souložil, zemřely. Pasiphaë byla však dcera Heliova a nesmrtelná. Proksis provedla tedy toto: Vsunula kozí měchýř do přirození ženina, do tohoto měchýře vyklopil Minos nejprve hady, načež vešel k Phasiphaë a souložil s ní.“ Po té měli děti.

Již z opatrnosti, kterou kupci dávali najevo při nákupu otrokyň a otroků k účelům prostitučním, je zřejmo, že antičtí lidé vyhýbali se všeobecně pohlavnímu styku s individui, která měla na sobě zřejmé známky choroby. Neznajíce možnost nákazy, vyhýbali se jim z odporu a ošklivosti. V jedenáctém Rozhovoru Lukianově vypravuje Charmides, že hetéra Philemation přes jeho prosby nedala se pohnouti k tomu, aby se svlékla, načež dostává od hetéry Tryphaeny to vysvětlení, že to má přirozený důvod, poněvadž Philemation jest po celém těle od krku až po kolena pokryta ošklivou vyrážkou. Také nosí paruku, protože je holohlavá. Toto odhalení vzbuzuje v Charmidovi takovou ošklivost, že prohlašuje za nemožné, aby se ještě s Philemationou stýkal. — V tomto případě běželo patrně o akutní psoriasis, tedy nikoli o chorobu pohlavní, leč místní choroby venerické, měkký vřed, kapavka, štětka (kondyloma) atd., jak jsme již řekli, existovaly ve starověku u prostituce ženské i mužské, jsouce ovšem považovány za produkt nenormálního vnitřního stavu individuelního a nikoli za následek nákazy.