ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Důsledky dvojaké morálky. — Důsledky kladného hodnocení pohlavního pudu. — Asketický směr. — Plato. — Škola kynická. — Škola stoická. — Novoplatonikové. — Tré druhů abstinence. — Názory Sorana z Efesu. — Pohlavní přetvářka. — Filosofové, kteří vodu hlásali a víno pili. — Opovržení ženou. — Emancipační hnutí žen. — Scholastická forma pohlavní nenávisti. — Řecký blud. — Dio Chrysostomos, první abolicionista. — Názory Lykurgovy. — Myšlenka sespolečtění žen. — Eugenické zřetele. — Názory Aristotelovy. — Odkládání nevítaných dětí. — Vyhánění plodu. — Ochrana před početím. — Poměr k alkoholu. — Konkubinát řecký a konkubinát římský. — Konkubinát ve středověku. — Potlačený pokrok. — Hospodářské příčiny zániku antických států.

Antická prostituce se všemi svými vztahy a vlivy spočívala, jak jsme již řekli, na zásadě dvojí morálky, ostře vyhraněné a úplně ovládající veřejný život, která byla ovocem typického státu otrokářského a absolutního patriarchátu, v němž žena, individuální láska a práce byly v opovržení. Proto i starověk měl svou pohlavní otázku, pociťoval rozpor a nemravnost, jež jsou v takové dvojí morálce, reagoval na ni úvahami a návrhy filosofickými i lékařskými, reformami zákonodárců, novými myšlenkami o významu a povaze pohlavnosti.

Při tom však nesmíme zapomenouti, že starověk neznal dvé činitelů, hrajících převážnou úlohu v dnešních diskusích a reformních snahách pro přetvoření pohlavních styků: neznal ani zvláštních pohlavních nemocí místních a jejich nakažlivosti, které již existovaly, ani neexistující dosud syfilidy. Proto posuzoval pohlavní život mnohem nezaujatěji a naivněji; strach před nákazou nekazil mu prostou radost z pohlavního požitku, jejž antický svět považoval za stejně přirozený a nutný jako jídlo a pití a pro který měl také dosti volné chvíle, aspoň pokud běželo o svobodné občany. Náhrobní nápis Sardanapalův^[126] zněl: „Pokud jsem světlo slunce zřel, jedl jsem, pil a rozkoš lásky měl“. A císař Domitian mínil, že časté opakování soulože jest jakýsi druh tělocviku. To jsou snad extrémy, ale všeobecný názor starověký šel stejným směrem, a zákonodárství také s tím počítalo. Solon žádal, aby manželé třikrát za měsíc spolu souložili, protože jako státy obnovují vždy po čase své smlouvy, tak manželství tímto milostným dílem omlazuje se po nedorozuměních, jež se v mezidobí vždy nahromadí. Nutnost pohlavního styku pro tělesnou spokojenost nehájil jen světácký Horác, ale i mravně přísný Cato. A lékaři všeobecně tento názor schvalovali. Již hippokratikové dokazovali tuto nutnost po pohlavním dozrání a škodlivost dlouhé zdrželivosti. Stejné mínění alexandrinských lékařů vyslovuje Celsus^[127] (De medecina I, 1): „Také soulož třeba nepříliš často prováděti, ale rovněž nepříliš se jí zdržovati. Provádí-li se zřídka, povzbuzuje tělo; zeslabuje je, provádí-li se často.“ Proti asketickým tendencím ideologického původu, které později byly projevovány, obracejí se nejvýznamnější lékaři, jako efeský Rufus a pak Galen (proti názoru Epikurovu), souhlasíce v tom, že pohlavní styk je věc přirozená a sama o sobě mravná; zavrhují jen výstřednost. A mírné ukájení pohlavního pudu doporučovali staří tím více, že ve volných požitcích lásky viděli preventivní prostředek proti nemírné milostné vášni duševní, která byla jim něčím chorobným. Muž láskou nyjící, mající láskou spoutánu veškeru svou vůli, byl jim člověkem k politování. Aby se vyhnul takové lásce, neměl se zříkati požitků, které poskytuje Venuše. Nechť jen béře dary, které dává, a varuje se nezdravého hoře.

Vedle kladného hodnocení pohlavního styku před manželstvím a vedle manželství s dívkami nesvobodné třídy a vedle úplné neznalosti nebezpečí pohlavní nákazy povzbuzován byl tedy styk s prostitucí také starověkým názorem, že chrání před nebezpečnou milostnou vášní individuelní povahy.

Přes tyto všeobecné názory objevil se v řeckém životě brzy asketický směr a rovněž tendence protiprostituční, jež měly s počátku patrně povahu náboženskou a později byly hlouběji odůvodňovány filosoficky. Rozšířily se tak, že v nemalé míře měly vliv na učení křesťanské, pokud bylo nepříznivé pohlavnosti.

Viděli-li jsme, že u nejrůznějších národů země jest pohlavní stránka života zasvěcena božství, že v posvátné prostituci, ve falických kultech a symbolech je nábožensky zdůrazňována a že posvátnost věcí pohlavních je živelnou myšlenkou lidstva, nutno stejně konstatovati, že i názor opačný byl později často rozšířen ve světě, názor, že pohlavní věci jsou věci nečisté, božství nedůstojné, a že proto kněží a kněžky mají se zdržovati každé pohlavní činnosti a zachovávati doživotní cudnost. Ideu posvátné abstinence pohlavní nalezneme u Indiánů (na př. u peruánských „Slunečních panen“), na Kanárských ostrovech, na pobřeží Loango, v Persii (kněžky slunce), v Indii, v Thracii, Galii a u mnoha národů jiných. Z této prastaré myšlenky vzešel také u Řeků a Římanů požadavek úplné pohlavní abstinence některých kněží a kněžek. U Řeků na př. kněžky Dionysovy přísahaly: „Zachovávám posvátné obyčeje a jsem čistá, cudná a neposkvrněná ničím, co nečistým činí, ani dotekem mužů.“ U Římanů byl to sbor kněžek, šesti svatých panen Vestálek, který trval až do r. 400 po Kr. Samozřejmě tato asketická prakse byla v antice omezena toliko na určitá náboženská zřízení a nenašla ohlasu v širokých vrstvách obyvatelstva. Přece však vznikly různé sekty askesi nakloněné, které byly sice čímsi cizorodým v řeckém světě, jakýmsi kacířstvím theologickým nebo filosofickým, nicméně znamenaly zárodek pozdějších dualistických snah, které příkře rozlišily tělo a ducha.

Již v řecké mythologii pozorujeme jistý rozdíl mezi čistým a nečistým, mezi životem smyslným a produševnělým. Afrodita, bohyně lásky, byla nebeskou (Urania) i obecně pozemskou (Pandemos), a podle Sokrata tělesná láska pocházela od Afrodity obecné a láska k duchu a ctnosti od Afrodity nebeské. Podobně Apollo, bůh světla, představoval čisté nazírání, kdežto přírodní bůh Dionysos opojení života. Na tyto náboženské představy navázali pak filosofové, pomalu vytvářejíce dualism „těla“ a „ducha“, který duševní projevy stále více odlučoval od tělesných, které vydával za nižší, méně cenné, čímž také pohlavní projev jako tělesný zjev, tělesná funkce, byl degradován. Tento vývoj počal již před Platonem, ale Platona třeba považovati za otce mnoha filosofických a mystických bludů, které až do dnešní doby pudí jednotlivce k hlubokomyslným úvahám a poskytují oporu nezdravým snahám různých činitelů reakčních. Sokratovo a Platonovo myšlení o lásce a různých jejích druzích vyšších nebo nižších dalo popud k bohaté literatuře antické o tomto předmětu. Filosofická škola kynická, založená Antisthenem, měla velký vliv na starověké názory o pohlavním životě; vyšlo z ní mnoho mravokárců a kazatelů. Podle Antisthena jest láska chybou přírody. Kynikové opovrhovali rovněž ženami; z celé lásky zbývala pro ně jen nutná potřeba, kterou dlužno fysickým aktem co nejrychleji a nejlhostejněji ukojiti, nejlépe s prostitutkou nebo onanií. Antisthenes liboval si, jak je to pohodlné, když si vybírá ženy, jichž nikdo již se nechce dotknouti. Diogenes prováděl sebeprznění veřejně a litoval, že také hlad nelze tak prostě ukojiti; rovněž s prostitutkami prý veřejně souložil. Kynik Krates souložil prý veřejně se svou novomanželkou Hipparchií a nazýval to svou „psí svatbou“ (kynogamií). Filosofická škola stoická šla pak v této věci zcela ve šlépějích, kyniků, obhajujíc nestoudnost Diogenovu, prostituci a „pasáctví“. Nepovažovali za nic nečestného, žil-li člověk z výdělku nevěstčina.

Plně provedli myšlenku potlačení pohlavního momentu v životě t. zv. novoplatonikové. Jádrem jejich filosofování byl útěk z hmotného světa, askese a nepřátelství k přírodě; zdánlivý rozpor mezi hříšným tělem a čistou duší vyhnali na ostří nože. Hmota byla pro ně již prazlo, s nímž duše v těle vchází v znečišťující spojení. Tělo je pouze roucho, které jest nám odložiti, abychom se zúčastnili božského, jež se nesnáší s láskou k tělu a smyslové rozkoši. Všecky smyslné vášně jsou tudíž hanebné, smyslnost musí býti úplně potlačena. Novoplatonikové požadovali tudíž úplnou askesi. Podle židovského filosofa Philona (asi 30 — 50 po Kr.) je hříšné vše, co souvisí s „masem“; učení o dědičném hříchu rozvinul přísně již tento filosof.

Podle těchto názorů rozvinulo se tré druhů abstinence. Škola novopythagorejská^[128] propagovala požadavek, aby pohlavní styk sloužil toliko k rozplozování rodu a nikoli rozkoši. Menšina židovské sekty essenské byla stejného názoru, oproti většině uzavírajíc sňatky, ale jen se ženami, o nichž byla přesvědčena, že budou roditi děti. Jakmile otěhotněly, nesměl se jich muž dotknouti. Po tři léta zkoušeli nevěsty a když po trojím očištění vyzkoušeli jejich plodnost, oženili se s nimi. Bylo tudíž — mimochodem řečeno — „manželství na zkoušku“ dovoleno. Římský císař Piscennius Niger podle svého životopisce Spartiana provozoval lásku jen, aby dětí plodil, pročež mu kdysi v Gallii svěřilo veřejné mínění slavení jistých mystérií, k nimž přijímáni byli lidé hlavně s hlediska cudnosti. Dalším krokem k úplné abstinenci bylo manželství bez pohlavního styku. Citerista Amoibeas byl prý tak cudný, že se svou velmi krásnou manželkou nikdy nesouložil. Stejně jednal i tragéd Diogenes (Aelian, Var. hist. III, 30). Takové manželství bylo v císařské době tak rozšířeno, že považováno je za jednu příčinu vylidňování říše. Konečně byla tu úplná askese s celibátem.

Tyto názory a jejich důsledky nezůstaly omezeny jen na kruhy filosofické, nýbrž šířily se do společnosti vůbec. Zmocnily se i určité části lékařů, jejíž hlavní zástupce, Soranus z Efesu, ve své knize o ženských chorobách pojednal velmi obšírně o pohlavní abstinenci. V sedmé kapitole první knihy, která má titul: „Jest trvalé panenství zdraví škodlivo?“ praví:

„Na otázku, zda trvalé panenství je zdraví škodlivo, odpovídají jedni kladně, druzí záporně. Jedni praví, že tělo trpí smyslnými pudy. Jak milující často jsou na pohled bledí, slabí a hubení, ale panenství nezná lásky a tudíž po ní také netouží. Dále každý výlev semene škodí ženám^[129] stejně jako mužům; tedy je panenství zdravotně prospěšné, poněvadž zabraňuje výlevu semene. Důkaz poskytují také nerozumná zvířata. Kobyly, které nejsou připouštěny, běhají lépe; svině, jimž byla matka vyříznuta, stanou se větší, tučnější a těžší, jejich maso tak tučným jako u samčích vepřů. Tak je tomu patrně i u lidí. Neboť, poněvadž z mužů právě ti, kteří nevinnými zůstanou, silnější a větší jsou než druzí a lepšímu zdraví se těší v celém životě, jest následovně stejným způsobem i ženskému pohlaví zdravější, zachová-li si panenství. Neboť početí a porody velmi ubližují tělu žen a činí je brzy svadlým, pročež lze právem označiti za zdravý stav panenský, který chrání ženský rod před každou škodou. Badatelé, kteří jsou opačného mínění, naproti tomu míní, že touha po lásce je vlastní netoliko paním, nýbrž i panám. U některých panen projevuje se touha ta jen souloží, nikoli odříkáním dá se ukojiti. Setrvávání ve stavu panenském neodstraňuje smyslného pudu. Říká se také, že výlev semene sám o sobě není škodlivý ani u mužského ani u ženského pohlaví, nýbrž teprve tehdy, je-li příliš častý. Při trvalém výlevu semene trpí tělo, ale odchod semene je prospěšný, deje-li se v přestávkách, potud, že jím jest odstraňován pocit tíhy při pohybu a rozladění v hrdle. Mnozí aspoň pohybují se po koitu snáze a chodí hrději. Někeří říkají, že plýtvání semenem jest škodlivo, neboť samo již způsobuje slabost a škodí; děje-li se však koitus zřídka a v pravou chvíli, prospívá dokonce něčemu, totiž snadné menstruaci. Jako totiž pohyb celého těla vzbuzuje pot, kdežto klid jej mírní a zadržuje, a jako řečnické napětí síly způsobuje ve zvýšené míře vyměšování slin, které jdou jaksi v patách dechu, tak způsobuje také častá námaha ženského přirození při milostném díle zároveň zemdlenost celého těla. Tak i matka stane se volnější, a menstruace může bez obtíží se projeviti. Tak menstruují některé ženy za dlouhého vdovství jen po kapkách a s nesnázemi, po novém provdání se však opět bez obtíží. Vykleštěné sviňky stávají se ovšem tučnějšími, to však jest tím, že nemají vnitřního ústrojí, které provádí měsíčky. Nemůže-li člověk, který nohou vůbec nemá, trpěti podagrou, a nemůže-li slepec šilhati, poněvadž mu chybí orgán jako sídlo choroby, stejně nemohou ovšem ty, které nemají vůbec dělohy, pociťovati nějakých obtíží, které z dělohy vznikají. Panny však dělohu mají. Zdržují-li se však úplně objetí, jest se obávati, že činnost dělohy u nich zcela přestane. Tvrdí-li se na druhé straně, že při zdržení se soulože odpadnou stinné stránky porodu, říkají naproti tomu, že stinná stránka zdrželivosti přece je mnohem větší, poněvadž menstruace je tím ztížena. Takové ženy stanou se jistě tučnými a tělesně objemnými, protože hromadí se pomalu látka, která při čištění má býti vlastně spotřebována. Tímto způsobem snaží se oba názory dokázati svou správnost. Myslíme nicméně, že trvalé panenství je zdraví prospěšno, jak jsem již obšírně vyložil ve svém díle o zdraví. Vidíme přece také, že mezi zvířecími samičkami jsou silnější ty, jimž koitus byl zamezen, a že ony ženy lépe vzdorují nemocem, které ze zákonných nebo náboženských zřetelů zdržují se koitu a jsou nuceny zachovávati panenství. Že však u nich menstruace děje se jen obtížně a tím tvoří se často tučné a tlusté tělo, toho důvodem je lenost a klid těla. Neboť, poněvadž většina těchto žen hlídána je mezi čtyřmi stěnami, chybí jim tělesné cviky a tím také blahý stav, z nich pochodící, naproti tomu doléhají na ně obtíže shora zmíněné.“

Ale Soranos končí diskusi: „Je tudíž trvalá záchova panenství pro obě pohlaví sice zdravá, ale všeobecný zákon přírodní, podle něhož obě pohlaví při plození potomstva mají spolupůsobiti, předpokládá pohlavní obcování.“

Důsledkem názoru, který pohlavní obcování označoval za nečisté a hříšné a v pozdním starověku velmi se rozšířil, byla pohlavní přetvářka a opovržení ženami. Kdežto původně pohlavní jevy měly v životě antickém důležitou úlohu a v řeči Řeků i Římanů byly vyjádřovány drsně, ale upřímně a poctivě, objevila se v pozdější době prolhaná pruderie a přetvářka, která nejenže nenazývala pohlavní věci pravým jejich jménem a v nejnevinnějších slovech a slovních hříčkách větřila něco nečistého, nýbrž projevovala se i v životě a skutcích na každém kroku. Hlavně u Římanů vyniklo toto pokrytectví. Dokladem je známá poznámka Celsova (De medecina VI, 18, 1): „Nejprve přijdou nyní na řadu choroby pohlavních částí, pro něž u Řeků jsou výrazy částečně slušnější, částečně také takové, které užíváním staly se běžnými, vyskytujíce se téměř všeobecně ve spisech lékařských a rovněž užívány jsouce v obecné mluvě, jejichž pojmenování však u nás spíše neslušnými se jeví a ani častým užíváním v hovoru nepozbyla své neslušnosti, takže jejich vysvětlování spojeno jest s obtížemi, nechceme-li ani stydlivosti ani zásadám umění ublížiti. Leč tato okolnost nemohla mne zdržeti od popisu jejich, jednak že uvažuji o všech věcech, které souvisejí s otázkou zdraví, a pak že všeobecně a především třeba znáti jejich léčení, protože nikdo neukazuje jich rád druhému.“ To znamená, že Celsovi i neoplzlé, čistě medecinská názvy pohlavních částí byly neslušnými! Tento lékař ostatně patřil ke druhu mravnostních čenichálků, který byl v této době již i ve starověku hojně rozšířen a jehož řemeslo vydalo podivuhodné květy. Byla na př. ve „slušné společnosti“ zapovězena jistá slova, protože u starších spisovatelů vyskytovala se v nějaké erotické souvislosti. Nebylo na příklad slušno říkati ductare exercitum (vésti vojsko) nebo patrare bella (vésti války), protože Plautus nebo Terentius užívali výrazu ductare meretricem ve smyslu: pohlavně se stýkati a podobně. Hledali v řeči a uměle dodávali slovům oplzlý smysl tam, kde ho nebylo. „Vinni — praví Quintilianus (VIII, 3, 45) — nejsou tu spisovatelé, nýbrž čtenář. Nicméně třeba se toho vystříhati, poněvadž náš mrav již jednou počestná slova zkazil, a nutno ustoupiti před vítěznou neřestí.“

Mravnostními soudci a kazateli, kteří vodu hlásali a víno pili, byli hlavně různí filosofové, kteří podle Lukiana „zahalují se majestátním jménem ctnosti, obočí pozdvihují a dlouhé vousy za sebou vlekou, procházejí se s afektovaným zevnějškem, zastírajíce své ohavné mravy, před svými žáky vytrvalost a umírněnost velebí, jsou-li však sami, jak říci, mnoho-li snědí, jakým výstřednostem pohlavním se oddávají? Mnoho-li hanebností a ohavností o nich vím, které v noci tropí, oni, kteří ve dne vypadají tak vážně a mužně a důležitě a nevědomými davy jsou uctivě okukováni.“ V desátém Rozhovoru líčí Lukian kynika Aristaineta, mrzouta s dlouhým vousem kozlím, který ctnostně mluví a především mladé své žáky varuje před stykem s nevěstkami, protože jako zavilý pederast chce nejhezčí chlapce ponechati si pro sebe. Seneca praví o většině filosofů, že kážou vlastní hanbu. Slyšíme-li je hřímati proti smilstvu, jest nám pomysliti si, že činí vyznání sami o sobě. Alkiphron líčí stoického filosofa, který ve dne vypadá slavnostně a přísně a na mladé lidi hubuje, večer však pláštík přes hlavu stáhne a z jednoho bordelu do druhého se plíží. Jinde líčí filosofickou hostinu, při které stoikové, peripatetitové, epikurejci, pythagorejci i kynikové velmi jsou žádostivi rozkoší vezdejšího života. Epikurejec Zenokrates stáhl harfenistku do své náruče, hledí na ni toužebně a očima vlhce přivřenýma a míní, to že je naprostý klid těla a kondensace vyražení. Kynik jeden dokonce chce se zpěvačkou Doridou veřejně prováděti kynogamii (soulož po způsobu psím), poněvadž příroda je princip plození. Juvenal káře ostře pohlavní přetvářku římských homosexuelních. Naproti tomu zaznamenal historik slova císařovny Livie, která setkala se náhodou s nahými muži, a ti pak za to měli býti smrtí potrestáni (pro urážku veličenstva a dobrých mravů): Nepřipustila toho a řekla: „Cnostné ženy mohou takové muže pozorovati jen jako sochy.“

Opovržení ženou mělo ještě větší vliv než pohlavní přetvářka. Jest v podstatě ovocem řecké kultury, která vyloučila ženu úplně z věcí veřejných (již v době homérské) a považovala povahu ženinu samu o sobě již za zlou. Většina velkých mužů soudila o ženách špatně a opovržlivě. A když kdosi nazval Euripida ženožroutem, řekl Sofokles: „Ano, ale jen v tragédiích je misogyn (ženožrout), v posteli je filogyn (ženomil).“ V době Euripidově vzniklo jakési emancipační hnutí žen, je muž, jak známo, posmívá se Aristofanes v některých svých komediích. Byl to zjev zcela přechodný, který však ponukl Platona, aby změnil svůj názor na větší nedokonalost ženy a ve svém „Státě“ rozvinul theorii o přirozené rovnosti, pokud běží o vlohy obou pohlaví, a zastával se emancipace žen. Aristoteles vystoupil však proti němu velmi rozhodně s názorem, že vedle muže jest žena tvor zcela méněcenný a nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně rozdílný. Žena jest pouhá látka, hmota, nedokonalá skutečnost vedle muže, který je forma čili skutečnost dokonalá. V látce je však příčina vší nedokonalosti a škodlivosti, kdežto forma představuje hybnou a účelně činnou sílu. Ženství není podle Aristotela něco svérázného vedle mužství, nýbrž pochybené a zmrzačené mužství. Skutečná bytost, pravé jsoucno jest jen muž. V ženě jest nejvýše možnost takové jsoucnosti, která však se nikdy neuskuteční. — Tento scholastický způsob filosofie a mezipohlavního poměru byl v moderní době znova rozveden a do krajnosti vystupňován Weiningerem, chorobným duchem, velmi imponujícím úpadkové inteligenci měšťácké — což nemění nic na tom, že běží o pouhá slova a pouhé pojmy, za nimiž není nic skutečného. Ale právě tato scholastická forma pohlavní nenávisti měla později veliký vliv na křesťanské názory středověké a lahodí dodnes mnoha myslitelům, jimž originelní nebo duchaplná hra se slovy a pojmy jest milejší než prostá pravda.

Nejprve účinkovaly tyto řecké názory skrze literaturu a filosofii na pohelénštělé Římany, kterým s počátku bylo opovrhování ženou zcela cizí, pronikly veřejný život římský jako jed a vnikly pak i do nového učení křesťanského. Řekl-li Nietzsche, že křesťanství dalo Erotovi píti jed, je ve skutečnosti opak pravdou, neboť byl to řecký názor na lásku a ženu, jejž křesťanství ke své škodě přijalo a dosud drží. Dodnes trpí pohlavní mravouka tímto řeckým bludem a pohlavní život, ba celý život náš vůbec uzdraví se teprve tehdy, až nové hospodářské řady dají popud k tomu, aby znova byla objevena biologická a mravní hodnota pohlavního živlu jako důležitého činitele v individuelním i sociálním životě, a založí nové, nezaujaté, vážné pojetí pohlavnosti.

*

S misogynií a se zotročením ženy souvisí, jak jsme již řekli, antický názor na prostituci. Viděli jsme od dob Solonových až do Augustina státníky a politiky, básníky a myslitele, filosofy a theology, muže nejvážnější a šlechetné hájiti nutnost prostituce, viděli jsme vladaře prostituci podporovat, nezřídka i proto, aby mužské vášně měly kde neškodně se vybouřiti. U Alkifrona píše hetéra Thais Euthydemovi: „Kdo stýká se s dívkou, ten nesní o tom, aby se stal tyranem, a neponouká nepokoje, nýbrž již časně ráno přidržuje se poháru, jest o třetí nebo o čtvrté hodině již opilý a chová se pokojně.“ Bylo tudíž ve starověku jen málo lidí, kteří poctivě odsuzovali každý druh prostituce. Za prvního přesvědčeného abolicionistu, který pochopil souvislost prostituce se zotročením ženy a neblahý vliv státní legalisace řemeslného smilstva na veřejný život, může býti považován Dio Chrysostomos z Prusy, rhetor z prvního století křesťanského. Praví kdesi: „O kuplířství a nevěstkářství nesmíme mluviti jako o věcech lhostejných, nýbrž zcela určitě a rozhodně prohlásiti, že nikdo, ať bohatý nebo chudý, nesmí toto řemeslo prováděti. Nikoli, takové řemeslo nemá dovolovati ani zákonem upravovati vladař nebo zákonodárce, ani ve městech, při jejichž správě běží především o počestnost, ani ve městech druhého, třetího nebo čtvrtého řádu, krátce v žádném městě, má-li někdo tu moc, aby takovým věcem zabránil… Zde jde o to, starati se trochu, aby nebylo tak klidně a lhostejně přihlíženo k zločinnému zneužívání, jež se děje s tělem opovržených a zotročených lidí, a sice nejprve z toho všeobecného důvodu, že božský tvůrce každou lidskou bytost stvořil hodnu úcty a rovného práva, neboť každá má na sobě znamení toho a znak, že právem zasluhuje úcty, a každá má smysl a pochopení pro to, co jest mravně dobré a mravně zavržitelné; pak i z toho důvodu, že těžko lze stanoviti meze drzosti, která pro shovívavost se rozmohla, meze jichž by nepřekročila, kdyby ji strach zdržoval, neboť obvyklým provozováním na pohled nepatrného a dovoleného dosahuje moci a síly ničím již nezkrotitelné, takže nic již neponechá nedotčeným. Především tedy té věci dlužno si povšimnouti, že toto smilstvo před celým světem provozované příliš nestoudně a bez překážky s opovrženými bytostmi, není poslední příčinou tajných a skrytých hříchů se ženami a hochy úctyhodných domů, poněvadž takových věcí příliš snadno lze se odvážiti, když stud před celým světem zašlapáván jest, místo aby, jak někteří se domnívají, byli lidé tím zabezpečeni před takovými přečiny a od nich zdržováni. Tu mohl by někdo příliš prostým způsobem říci asi toto: O, moudří zákonodárci a vrchnosti, kteří jste od počátku podobné věci dovolovali, jako byste byli našli zázračný prostředek výchovný pro svá města, dbejte přece, aby tyto veřejné a nezavřené domy neotevřely vám obydlí uzavřených a jejich nejvnitřnějších komnat a nestaly se příčinou, že oni, kteří nyní venku a veřejně tropí své výstřednosti s malým nákladem, vhrnou se s mnoha penězi a bohatými dary na vznešené ženy svobodného rodu, nejsouce již spokojeni s tím, co dá se snadno koupiti a jest dovoleno, nýbrž snažíce se s nebezpečím a velkým nákladem o věc zakázanou… Zda nezbytně neděje se to často jako ve starých pověstech, nehledíc ke hněvu a rozhorlení otců, když lidé napodobí vychvalovaná milostná dobrodružství bohů, kde zlato bohatě prší střechami a sice snadno, poněvadž domy nejsou z kovu ani kamene; a kape-li stříbro nikoli řídce a nikoli jen na prsa panen, nýbrž i na prsa matek, chův a správců, a když jiné dary krásné hojně docházejí, jednak tajně střechou, jednak přímo na samém lůžku.“

Poněvadž však všeobecné starověké pojetí pohlavních styků mělo jednostranně patriarchální ráz, poněvadž staří nechápali významu pohlavnosti pro lidskou osobitost a osobitý vývoj obou pohlaví, majíce na mysli jen potomstvo a přehlížejíce vše ostatní, děla se tu každá theoretická i praktická snaha opravná v mezích antického systému pohlavní morálky, jehož nutnou součástkou byla prostituce. Nicméně vyskytly se při tom některé plodné myšlenky, některá zdravá hlediska.

Jak jsme řekli, byla v pohlavní otázce starověké hlavní věcí otázka rozplozování, s pozadím patriarchálně-hospodářským, plození krásných a zdravých dětí. Manželství stálo úplně na této zásadě, byl to právní poměr, v němž každý poměr individuelní a mravní mizel. V některých řeckých státech vydány byly dokonce zákony proti trvalému mládenectví. Nejpřísněji a nejbezohledněji zasahoval stát do pohlavních poměrů jednotlivců na Spartě a na Krétě s hlediska plození zdatného potomstva.

Spartský zákonodárce Lykurg hleděl, aby mezi důstojnými muži bylo společenství dětí a plození dětí. Bylo tedy dopřáno staršímu muži, který měl mladou ženu, aby mohl přivésti ke své ženě mladého muže švarného, který se mu líbil a kterého považoval za statného, a za svoje uznati dítě jimi z ušlechtilého semene zplozené. Naopak mohl také řádný muž, vážil-li si ženy druhého pro její plodnost a cnost, požádati jejího manžela o dovolení, aby s ní mohl souložiti a rovněž na úrodné půdě sázeti a dobré děti ploditi, které s jinými dobrými dětmi byly by zpřísněny a sbratřeny. Neboť Lykurg předně se domníval, že děti nepatří otcům, nýbrž společně státu, a z tohoto důvodu chtěl, aby občané byli nejlepšími muži a nikoli každým bez rozdílu plozeni. Našel také v tomto směru mnoho hloupého a nesrovnatelného v nařízeních jiných zákonodárců, neboť ke psicím a kobylám připouštěni jsou jen nejlepší psi a hřebci a dovolení vlastníky k tomu je získáváno penězi i dobrými slovy, kdežto ženy jsou střeženy v uzavřených komnatách a jest jim vštěpováno, že mají roditi jen děti svých mužů, i když jsou duchaprázdní, staří nebo zločinní, jakoby špatně zplozené děti nebyly především pro ty, kdož je mají, soužením, a naopak dobře zplozené děti nebyly k radosti a rozkoši. (Plutarch.) Mezi Lykurgovými předpisy bylo nařízeno o vhodné době sňatku pro zralé jinochy a panny, pak zákaz jakéhokoli věna i pro dívky bohaté, aby byly za manželky pojímány jen pro své osobní přednosti; konečně předpisy o době a četnosti pohlavního styku. Budiž podotčeno, že kontrast mezi pečlivým chovem domácích zvířat a bezstarostným plozením dětí lidských vyzdvihl v nové době skoro týmiž slovy sám Charles Darwin.

Sokrates řekl: „Které větší neštěstí může potkati člověka, když děti plodí, než zplodí-li děti špatné. Proto nestačí opravdu, aby ti, kteří spolu děti plodí, byli lidé dobří, nýbrž jest jim býti také v rozkvětu mladé síly.“ A také Plato jen pro docílení potomstva co možná silného a ušlechtilého rozvinul ve svém „státě“ myšlenku sespolečtění žen, která nebyla ani tehdy již úplně nová. Proslulé ono místo, vložené do úst Sokratovi, zní asi takto:

„K tomuto a k ostatním předešlým (návrhům) přidružuje se, jak myslím, tento zákon: Aby ženy všech těchto mužů byly všem společné a žádná se žádným zvláště nebydlila, a aby stejně děti byly společné a žádný otec neznal svého dítěte, aniž dítě svého otce… Ty tedy, zákonodárče, jako jsi muže vybral, vybéřeš jim i ženy a dáš jim je jak jen možno navzájem sobě podobné; poněvadž však budou míti společná obydlí i jídla a nikdo nic podobného nebude míti pro sebe zvláště, budou přirozeně pohromadě, a protože i na cvičištích a při ostatním vyučování budou spolu navzájem promíšeni, domnívám se, že vrozená nutnost požene je k vzájemnému míšení… Nutno, aby nejlepší muži s nejlepšími ženami co možná často souložili a nejhorší muži s nejhoršími ženami co možná zřídka, a děti oněch nutno vychovati, děti těchto však nikoli, má-li rod býti co možná výtečný… Pak bude třeba jisté slavnosti předepsati, při nichž nevěsty a ženichy svedeme, a oběti, a našim básníkům bude zpěvy složiti vhodné pro snoubení. Stanoviti počet snoubení, to přenecháme však vládnoucím, aby podle možnosti dostávali stejný počet mužů, poněvadž jest jim míti zřetel k válkám, nemocem a všemu podobnému a aby obec nebyla podle možnosti ani příliš veliká ani příliš malá… A těm mladým mužům, kteří se ukáží ve válce nebo někde jinde zdatnými, nutno vedle jiných vyznamenání a cen poskytnouti jistě také častější svolení k souloži se ženami, aby také pod touto záminkou bylo jimi zplozeno co nejvíce dětí. A jakmile děti se narodí, převezmou je pokaždé úřady k tomu stanovené z mužů nebo žen, nebo z obou; neboť společně pro ženy i muže jsou také úřady. Děti zdatných pak vezmou a do určitého ústavu opatrovnicím předají, které v určité části města odděleně bydlí, děti horších však anebo, kdyby z ostatních některé mrzákem se narodilo, skryjí na tajném a neznámém místě, jak slušno. Také o potravu tito starati se budou, přinášejíce do domu matky, které mají plné prsy, ale učinivše opatření, aby žádná svého děcka nespatřila; a nebude-li těchto dosti, přivedou jiné ženy, které mají mléko, a u těchto pak se postarají, aby náležitou dobu kojily, kdežto noční bdění a jinou námahu přikáží chůvám a opatrovnicím…

I jděmež však dále za tím, oč nám běží. Řekli jsme přece, že děti mají pocházeti od těch, kteří jsou v nejlepším věku. — Ovšem. — Jsi tedy srozuměn se mnou, že pravá doba nejlepšího věku je u ženy dvacet a u muže třicet let? — V jakém smyslu? ptal se (Sokrata). — U ženy od dvacátého do čtyřicátého, aby pro obecnost rodila, u muže však od té doby, kdy má za sebou největší míru běhu až k padesátému pátému, aby plodil pro obecnost. Aspoň, dodal, to je u obou vrchol tělesného i duševního vývoje. Když tedy někdo, kdo jest nad tímto věkem nebo pod ním, zúčastňuje se plození pro obecnost, označíme toto provinění za hříšné a nespravedlivé, poněvadž nasazuje do státu dítě, jež, zůstane-li neobjeven, přijde na svět zplozeno jsouc bez obětí a modliteb, které při každém snoubenci budou konati kněžky a kněží i celá obec, aby z dobrého lepší a z užitečného ještě užitečnější potomstvo vždycky povstalo, přijde na svět jako plod temnoty a zlé nezdrželivosti. Stejný zákon platiž, když některý dosud plodící muž dotkne se některé ženy v zákonném věku, aniž vrchnost připravila spojení; neboť řekneme o něm, že přinesl obci dítě bez manželství, zasnoubení a posvěcení. Ale když ženy a muži jsou mimo věk plození, ponecháme jim svobodu souložiti, přejí-li si toho, kromě s dcerou a matkou a se svými vnučkami a s dcerami své babičky, a na druhé straně ženám kromě se synem a otcem a vzhůru a dolů jím počínajíc, a sice teprve tehdy, když jsme je vyzvali, aby nejraději o to pečovali, aby plod, kdyby byl zplozen, nespatřil vůbec světla, pokud však tomu nemůže býti zabráněno, aby bylo s ním naloženo, jako by pro takový nebylo potravy.“

Vedle eugenického zřetele byl Plato k těmto svým návrhům na sespolečtění žen a dětí a na komunální manželství veden také jinými ještě hledisky. Tím, že po zrušení rodiny mohli by se všichni přibližně souvěcí v novém státě považovati vzájemně za sourozence, a tak, kdyby rozsáhlý poměr příbuzenský nastoupil by na místo příbuzenství skutečného, ale omezeného, docíleno by bylo v nejvyšší míře organické jednoty a těsného svazku společenského. Ve svých „Zákonech“ opustil pak Plato tuto myšlenku a doporučoval nejen poměrnou zdrželivost pohlavní, že „člověk má síly smyslnosti co možná nečinnými činiti a veškeren přítok jejich a veškeru potravu pro ně tělesnými námahami odváděti do jiných částí těla“, nýbrž navrhoval i zákonná opatření, „aby se nikdo neodvážil dotýkati se kromě zákonné manželky jiných osob dobrého a svobodného rodu, a znesvěcovati svého semene milkováním s kuběnami a plozením nepravých plodů nebo nepřirozeným stykem s muži, z nichž nemůže vzejíti plod, anebo aby bylo aspoň úplně vypleněno prznění hochů a k povznesení styku se ženami užito bylo aspoň chvalitebného zákona, že každý, kdo souloží s některou ženou kromě oné, kterou dovedl si do svého domu vzývaje bohy a za všech náboženských obřadů svatebních, ať již tuto souložnici opatřil si kupem nebo nějakým jiným způsobem, nezůstanou-li před celým světem utajeni jako muž a žena, bude zbaven všech občanských vyznamenání a čestných práv, a tak v pravdě zůstane cizincem v našem státě.“ Přes tento návrat k přísnému jednomanželství jest pro Platona také v „Zákonech“ jediným účelem manželství potomstvo. Muži a ženě jest mysliti na to, aby zplodili státu co možná nejkrásnější a nejlepší děti. Proto doporučuje i zde státní dozor nad plozením dětí, úřední dozorkyně nad ploditeli, zákonnou nutnost ploditi děti v době rozkvětu sil, zákaz různopohlavního styku v nezralém věku a každý styk homosexuelní. Doporučuje jako prostředek povzbuzující pohlavní zdrželivost společnou výchovu obou pohlaví a nenucený styk jinochů s dívkami v obleku nepříliš zahalujícím a tudíž chlípnost nedráždícím, pak také účelnou životosprávu, zamezující překrmení a gymnastiku k odvedení přebytku sil.

Podobné názory najdeme i u jiných filosofů a filosofických škol. Zastavme se však jen ještě u Aristotela, pro něhož byla eugenika také směrodatnou. Byl však proti sespolečnění žen a hájil monogamii státem regulovanou. Má-li zákonodárce od počátku se snažiti, aby těla jeho chovanců byla co nejdokonalejší, jest mu především dohlížeti na vstup do manželství a určovati, kdy a které osoby mají spolu manželský svazek uzavříti. Spojení příliš mladých lidí poškozuje plození dětí, poněvadž děti jsou pak nedokonalé a malé postavy, rovněž matky příliš mladistvé často při porodu umírají. Tělo mužské je zdržováno v růstu, když člověk vykonává soulož, dokud ještě roste. Proto je přiměřeno, dívky asi v osmnácti, mladé muže asi v 37 letech zasnubovati. Neboť v této době sejdou se v rozkvětu tělesných sil a konec plození dětí nastane u obou stejně. Protože také plod osob příliš starých jest nedokonalý tělem i duší, nutno po padesátce, asi v 54. nebo 55. roce přestati plodit děti. Jinak však pro zdraví nebo z podobných důvodu jest pokračovati v manželském styku. V době zákonného plození dětí budiž mimomanželský styk pouliční trestán bezectností.

Otázkami eugeniky a rasového zdravotnictví zabývali se ovšem i antičtí lékaři, Hipokratem počínajíc. U nich běželo však v první řadě o význam pohlavního styku pro individuum a jeho zdraví, neboť často byli v tomto směru dotazováni mladými lidmi o radu; nicméně také lékaři byli toho názoru, že do manželství má býti vstupováno nikoli pro rozkoš, nýbrž, aby dosaženo bylo potomstva, a že muž má přihlížeti spíše k tomu, zdali vyhlédnutá žena je schopna početí a rostlá pro porody, než k tomu, má-li staré předky a velké jmění.

S hlediska eugeniky a rasové hygieny třeba posuzovati i některé zvláštní mravy antické, pro dnešní dobu částečně poněkud podivné, ale nám již u přírodních národů známé. Běží předně o odkládání, ba i usmrcování nevítaných dětí, pak o vědomou snahu omezovati počet dětí buď vyháněním plodu, buď zdrželivostí nebo stykem homosexuelním. Již v zákonodárství Lykurgově je tato snaha příkře uplatněna. Plutarch o tom píše: Nebylo jen na otci, chce-li narozené dítě vychovati, nýbrž musil je přinésti na jisté místo, kde byli shromážděni nejstarší z cechů. Podrobněji si je prohlédli, a bylo-li silné a dobře rostlé, určili, aby bylo vychováno a poukázali mu jeden z devíti tisíc přídělů; bylo-li však slabé a špatně vytvořené, dali je ihned hoditi do tak zvaných apothetai, hlubokých děr na hoře Taygetu, protože se domnívali, že člověk, který již z matky má tělo slabé a křehké, musí se státi obtíži sobě i státu. Z tohoto důvodu jsou také děti po porodu ženami koupány nikoli ve vodě, nýbrž ve víně, aby se vyzkoušel stav jejich zdraví. Neboť říkají, že epileptická nebo jinak chorobná děcka ve víně omdlí a schřadnou, zdravá však ještě více zdatnosti a síly nabudou.

V nejstarším Římě počínali si poněkud mírněji: Romulus učinil své město lidnatým také tím, že nařídil všecka porozená děcka pohlaví mužského vychovávati a z pohlaví ženského všecka prvorozená, vůbec však nezabíjeti žádného děcka před třetím rokem, ledaže by přišlo na svět jako mrzák nebo zmetek; i tehdy však mělo býti odloženo teprve pak, když bylo ukázáno pěti sousedům, kteří s tím souhlasili. — Filosofové souhlasili s odkládáním nevítaných dětí. Jako Plato ve svém „Státě“, tak i Aristoteles praví: „Pokud běží o odložení nebo vychování novorozeňat, má býti pravidlem, že žádné zmrzačené dítě nemá býti vychováváno. Pro množství dětí však, když nynější mrav zabraňuje přebytečnému počtu, nemá býti novorozeně odkládáno neboť v tomto případě je plození dětí omezeno na určitý počet. Mají-li však manželé dostati ještě jedno nad tento počet, třeba užíti vyhnání plodu, dokud plod nepoznal ještě cítění a života. Neboť na jsoucnosti cítění a života závisí určení dovoleného a nedovoleného.“

Snahy omezující počet dětí objevily se nejdříve ze strachu před přelidněním, které skutečně ohrožovalo malé městské státy řecké. Především vládnoucí třída, jejíž příjmy plynuly jen z pozemkového vlastnictví, bála se ho. Aristoteles praví o poměru počtu dětí ke jmění: „Uvolnění (počtu dětí) vede nutně k ochuzování občanů, ochuzení má však za následek bouře a zločiny. Proto Korinťan Feidon, nejstarší jeden zákonodárce, byl toho mínění, že počet rodin a všeho lidu musí zůstati týž, třebaže od počátku všichni dostali nestejné příděly půdy.“

Pokud běží o vyhánění plodu, které bylo velmi rozšířeno, jeho přípustnost byla různě posuzována, o němž však starověk rozhodně nemohl míti názory tak přísné, jaké má někdy nebo ve svých zákonech staví se aspoň míti doba moderní, stůjž zde lékařské mínění Soranovo:

„Názory na používání abortiv jsou různé. Jedni je zavrhují, odvolávajíce se někdy na slova Hipokratova, že vyhánějícího prostředku nikdy nepředepíše, a pak dále uvádějíce, že úkolem lékařského umění jest udržovati a zachraňovati díla přírody. Jiní připouštějí abortiva s výhradami, nikdy na příkladech v takových případech, když smrt plodu požadována je cizoložstvím nebo starostí o rozkvět, naopak však vždy, hrozí-li porod státi se nebezpečným, že buď děloha je malá a porod nemůže býti dokonán, anebo v ústí dělohy utvořily se novotvary nebo trhliny nebo jiná překážka porodní se naskýtá. Podle toho jsou také jejich názory na používání ochranných prostředků před početím. V souhlasu s nimi, považujeme i my, za bezpečnější zabraňovati početí než usmrcovati plod.“

Naproti tomu Plato nepovažoval vyhánění plodu za něco nedovoleného, a Aristoteles je přímo doporučoval jako prostředek proti přílišné plodnosti a nevítaným dětem. Římští stoikové je zavrhovali z morálních důvodů. V Řecku bylo vyhánění plodu za určitých okolností trestáno. Cicero v jisté své řeči zmiňuje se o podobné aféře miletské: „Vzpomínám si, že jistá žena z Miletu, když jsem byl v Asii, byla k smrti odsouzena, že se dala podplatiti dědici, aby si lektvary vyhnala sama plod: a sice právem, poněvadž zničila naději otcovu, památku jeho jména, podporu rodu, dědice domu a budoucího občana státu.“ Toto odůvodnění jest, jak vidno, ducha zcela patriarchálního. Pro Římany nebylo nenarozené dítě ještě člověkem nebo dítětem a proto vyhnání plodu nebylo považováno za vraždu, nýbrž jen za nemravnost. Zbavovaly-li se plodu ženy nevdané, nikdo si toho nepovšiml. Později však byly vydány přísné zákazy abortiv a kolem 200 po Kr. trestán byl již umělý potrat vyhnanstvím nebo nucenou prací v dolech.

Nejrozšířenější bylo vyhánění plodu v době helenské a císařské. „Systém“ jednodětný a dvoudětný byl pravidlo. Smrt ženy jako důsledek umělého potratu nebyla řídká. Abortivní prostředky prodávaly a k umělému potratu napomáhaly hlavne porodní babičky a prostitutky. Vedle snahy omeziti počet dětí působil tu strach z porodního nebezpečí, z prozrazení cizoložného styku nebo obava, že zmizí tělesná krása.

Umělá ochrana před početím byla ovšem ještě rozšířenější. Soranos o věci praví: V případech, kdy jest užitečnější početí zabrániti, třeba zanechati koitu v době, kterou považujeme za nejchoulostivější, totiž bezprostředně před menstruací a po ní. Doporučuje pak mechanické odstraňování semene jistými pohyby a vyplachováním. Také uzavření ústí dělohy stahovacími látkami, jako jest kamenec, běloba, šťáva z granátových jablek atd. rovněž vkládání pesarií před koitem, ba i medikamenty chemického účinku. Vnitřních prostředků proti početí nedoporučuje, protože způsobují mnohé škody na těle; ještě horší mínění má ovšem o příslušných amuletech, jichž bylo hojně používáno. O častém odkládání nevítaných novorozeňat jsme se zmínili již dříve; zákonům byl tento prostředek, nejméně milosrdný, všeobecně zcela lhostejný.

*

Krátce možno tu ještě poukázati k tomu, že starověku byl již znám do jisté míry účinek alkoholu na pohlavní život, třebaže alkohol neměl tu asi ještě účinků tak zhoubných jako ve středověku a v době naší, neboť všeobecně bylo víno mícháno z polovice vodou. Zákony snažily se čeliti hlavně pijáctví žen, které mělo horší pověst než pijáctví mužů. O věci praví Plato v „Zákonech“ (VI, 18): „Píti až do opojení nesluší se vůbec, vyjímajíc na slavnostech boha, který je dárcem vína, a je to i jinak již nebezpečno, ale nejméně je to místno, slavíme-li svou svatbu, při níž vhodno spíše ženichu i nevěstě, aby sebrali svou mysl, poněvadž teď se chystají učiniti jeden nejdůležitější krok svého života. Vedle toho musí míti manželé také ustavičně na paměti, jak důležito jest, aby s myslí co možná ukázněnou přistupovali k úkolu plození dětí, neboť je takřka úplně nejisto, který nebo která noc bude bohem požehnána plodností, a právě proto nemá se plození dětí díti, když těla jsou opojením uvolněna, neboť plodí-li se, slušno ploditi pevně, bezpečně a klidně. Vínem obtížený sám však kymácí se spíše na všecky strany a rozkolísá také všecko a je zmaten na těle i na duši, a proto opilý člověk je také k plození neobratný a málo schopný, takže s velikou pravděpodobností zplodí jen netvárná a slabá děcka a nic přímého tělem a duší.“ A podobně Plutarch (De educat. pueror. 3): „… ti, kdož zamýšlejíce opatřiti si děti, vezmou se, mají buď vůbec vzdáti se požitku vína nebo aspoň mírně mají ho užívati v době pohlavního styku. Neboť pijáky a pití oddanými stávají se ti; kdož rodiči svými v opilosti byli zplozeni. Proto řekl Diogenes, když spatřil rozpustilého a bláznivého jinocha: Člověče mladý, tebe jistě zplodil otec v truňku!“

*

Zásadním pokusem starověku o praktickou reformu pohlavního života byla však instituce konkubinátu, který hlavně u Římanů nabyl velikého významu jako snubní zařízení zákonné povahy. Starověké starosti o potomky jevila se taková snubní instituce zcela oprávněnou. Rozumní zákonodárci počali chápati také souvislost mezi přísnou formou manželství a prostitucí a pocítili nutnost opatřiti určitým mimomanželským stykům pohlavním sociální a právní uznání. Zákonné uznání konkubinátu znamenalo průlom do pohlavní morálky antické a veliký pokrok. Poněvadž však tato instituce zůstala jaksi osamocena uprostřed starého systému dvojí morálky, poněvadž zásadní opovržení ženou, individuelní láskou a prací se nezměnilo, nepřinesla kýženého ovoce a neodstranila závažnost a vliv prostituce.

Podle Paula Meyera představuje řecký konkubinát a římský konkubinát dvé navzájem nesouvislých zjevů. V době homerské měla vedlejší žena, souložnice (pallakis, pallaké), pravidelně koupená jako válečný zajatec, poměrně vážené postavení. Její děti považovány byly za děti domu otcem uznané, byly přes nesvobodu matčinu svobodny, a manželské děti měly před nimi jen přednost jako dědicové. Podobně bylo tomu v starším právu atickém. Byla rovna manželce, byla tu pro plození dětí. Mohla se dopustiti cizoložství. Ve čtvrtém století předkřesťanském stává se však již jen pouhou služebnou a může býti za náhradu propůjčena na delší dobu jinému pánu, tedy vlastně prostituována. Řecká souložnice byla vždy otrokyně, která pravidelně byla u svého pána s několika souložnicemi. Starořímská paelex měla opačný karakter. Byla vždy jediná a vždy svobodná, ale byla mimo náboženské i civilní právo. Její děti patřily k jejímu rodu, neměly otce. Pravý konkubinát objevil se teprve v posledním století republikánském. Tu paelex a concubina znamenaly mimomanželský poměr trvalé povahy se ženatým nebo svobodným. V té době byl to ještě poměr mimo zákon. Teprve obsáhlé zákonodárství císaře Augusta postavilo se vědomě a směle na zásadní stanovisko, že také mimomanželské svazky pohlavní zasluhují uznání s hlediska právního a morálního, samozřejmě ovšem podle svého významu pro plození dětí.

Augustovy zákony upravovaly nejen manželskou kvalifikaci podle příbuzenství a stáří (u mužů od 25 do 60 let, u žen od 20 do 50 let), určovaly odměny a výsady pro ženaté a dětmi hojně obdařené a tresty na staromládenectví, nýbrž vydaly také zákaz manželství pro jisté třídy obyvatelstva, takže četná manželství dosud platná stala se neplatnými. Naproti tomu byl vyzdvižen konkubinát z řady nelegitimních svazků jako svazek zbavený již opovržlivosti, zákonně uznaný, ale snadněji než pravé manželství zákonné rozvázatelný. Přes to, že děti z takového svazku vzešlé byly bezprávé, byl sociální význam konkubinátu za císařství veliký. Ve všech kruzích římské společnosti, nahoře i dole, nalezneme konkubinát, mezi souložnicemi jsou dcery senátorů i venkovanky i pouliční holky, jejich držiteli jsou obyčejní vojáci, propuštění otroci a muži všeho druhu až k provinčnímu místodržiteli, ba i císař sám. Bylo samozřejmé, že muž žije buď v manželství nebo v konkubinátě. Konkubinát je uznaný poměr, za nějž netřeba se na veřejnosti styděti. Římské náhrobky hlásají dosud, že pod nimi ležely kosti muže spolu s kostmi jeho konkubiny podle testamentární jeho vůle. Mezi mužem a jeho konkubinou býval vřelý poměr netoliko smyslný, který byl tak vzácný v pravém manželství. Konkubinát svobodných mohl se státi kdykoli také manželstvím. Otec mohl děti své konkubiny kdykoli přijmouti za vlastní. Zatím co pak vlivem římských stoiků a spisovatelů křesťanských snažil se císař Konstantin konkubinát omeziti, císař Justinian opět pohlížel naň rozumně a povýšil jeho právní hodnotu: Souložnice nesdílí s mužem jeho důstojnost a stav, ale jest jí vykázáno čestné místo pro děti s ní v domě mužově žijící a tu také zrozené. Děti konkubiny jsou nejen skutečně uznány svým otcem, nýbrž jejích přirozený otec je do jisté míry i jejich otcem právním. Konkubina a její děti mají omezené odkazovací právo a vždycky právo na alimentaci, konkubinát jako instituce má již právní účinky.

Dodejme ještě, že tato forma konkubinátu potrvala po celý středověk za většího nebo menšího shovívavého souhlasu křesťanské církve a státu. Římský biskup Callistus již ve třetím století dal konkubinátu církevní schválení. Na koncilu toledském (400 po Kr.) dovolen byl konkubinát výslovně jako trvalý svazek monogamické povahy na rozdíl od letmých styků mimomanželských. Také Augustin nebyl nepřízniv konkubinátu jako manželství, kterému chybí jen forma. V 7. století prohlásil jej biskup Isidor ze Sevilly za svazek pro křesťany nikoli neslušný; podobně usoudil národní koncil mohučský z r. 851. Na západě nebyl konkubinát zakazován ani světskými ani církevními úřady, zůstal svazkem po celém středověku rozšířeným a církví trpěným; souložnice nazývána je v listinách často uxor concubina, manželka souložnice. Teprve v šestnáctém století vystoupila moc církevní i světská přísně proti konkubinátu, zarazila jeho vývoj, učinila mu konec. V roce 1559 na př. procházela zvláštní komise zemí bavorskou a vyháněla nebo zatýkala všecky souložnice osob duchovních.

Tak nová doba utlačila zdravý a účelný antický zárodek lepšího života pohlavního a z antiky přejala jen stinné stránky její pohlavní morálky. Blízká budoucnost však bude nucena na přechodu k nové společnosti vrátiti se k tomuto druhu pohlavních svazků, podobných manželství, ale volnějších, majících právní účinky, ale prostých patriarchálních násilností. Vážný boj s prostitucí musí tímto způsobem počíti.

*

Na konec třeba ještě na tomto místě podotknouti, že nové bádání vyvrací zcela starou, všeobecně přijatou domněnku, že starověk zašel pohlavní zkažeností mravní. Seneca ml. napsal: „Na to naříkali si naši předkové, na to naříkáme si my a budou si naříkati naši potomci, že mravy klesají, špatnost panuje, lidské poměry se zhoršují. Ve skutečnosti však mravy trvají a potrvají, jen s nepatrnými odklony na jednu nebo druhou stranu: jako voda, kterou stoupající příliv žene vpřed, odliv pak zastavuje na vzdálené části břehu… Neřesti nejsou vlastnostmi dob, nýbrž lidí. Žádný věk nebyl bez viny.“ Starověk zašel naturálním hospodářstvím; z hospodářských příčin zašly antické státy. Nerozřešená otázka agrární především způsobila rozklad měst, zemí a tedy i říše. Města, která měla býti ohnisky mocně vroucího života hospodářského, pohasínala nedostatkem živných sil z venkova a velikými nároky celého organismu. Vedle toho nejlepší lidé byli hromadně ničeni občanskými válkami, vladařskou libovůlí, úřednickou korupcí, žoldáctvím, askesí a pronásledováním pro víru, takže zbývali jen lidé méněcenní. Pohlavní zkažeností nemohla antika zahynouti ostatně již proto, že nepoznala nejhoršího následku pohlavní korupce: syfilidy, která by byla tehdy jistě strašlivě řádila, kdyby byla existovala, neboť nebyla by mohla býti odborně léčena.