ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pohlavní činitel v antickém životě. — „Tisíc postojů Venušiných“. — Ohniska pohlavní výstřednosti. — Starověk a abnormální činnost pohlavní. — Řecký a římský názor na onanii. — Pedicace. — Afrodite Kallipygos. — Tribadky. — Pátý rozhovor Lukianův. — Lesbická prostituce. — Mužská prostituce antická. — Povídka o zchytralém chlapci. — Ze života Sophokleova. — Zženštilost. — Kinédi. — Dovoz cizozemských hochů pro rozkoš. — Kněží-kleštěnci. — Náboženská příchuť homosexuality. — Prostituce hochů svobodného rodu. — Timarchos. — Tajné kluby homosexuelních a jejich „mužské plesy“. — Zákaznictvo mužské prostituce. — Doba Heliogabalova. — Věk mužských prostitutů. — Jejich druhy. — Jejich zevnějšek. — Jejich dorozumívací prostředky. — Přezdívky. — Konkubini. — Neronovy svatby. — Konkurenční zápas mezi oběma formami prostituce. — Mužská prostituce pro ženy.

Antický život pohlavní odehrával se tedy, jak jsme viděli, mnohem více než pohlavní život dnešní před očima široké veřejnosti. Neznajíce dosud všeobecně onoho hlubokého dualismu, jímž křesťanství otravovalo svoje generace, a nečiníce nepřeklenutelného rozdílu mezi „tělesnými“ a „duševními“ jevy, oddávali se staří i hýření s jistou naivností, která neměla dosti porozumění pro „neřest“ a „hřích“, pojmy, hluboce zakořeněné i rafinovaně ztělesňované v úpadku společnosti křesťansko-kapitalistické. Výbuchy pudové, vášně smyslné byly posuzovány mnohem shovívavěji než duševní blouznění milostné, které bylo považováno za mnohem nebezpečnější tělesné zdatnosti a lidské důstojnosti. Duševní muka lásky byla stíhána výsměchem a zatracována jako bláznovství. Pro volnosnubnost lidské povahy a živelný význam pohlavního pudu měla právě antika ještě tolik přirozeného porozumění, že ve smyslných výbuších neviděla neřest, kdežto pro individuelní lásku romantickou ve smyslu dnešním, často zvráceně „produševnělou“, chybělo jí ještě vše to, co lidstvo získalo často ke svému prospěchu, častěji ke své škodě věky křesťanskými. Proto pohlavní činitel mohl tak všeobecně a veřejně proniknouti celý antický život, náboženství, mravy a zvyky, řeč, literaturu a umění.

Na druhovou různost pohlavních úkonů měla ovšem závažný vliv prostituce, která sice nevynašla „tisíc postojů Venušiných“, ale provozovala je obvykle, takže podle všeobecného názoru tímto uměním lásky lišily se hetéry a dívky z nevěstinců od žen počestných. Philodemos napsal o tom tento epigram:

Elephantis byla ona hetéra, která prý napsala různé knihy o Venušiných postojích (figurae Veneris) a milostném umění, opatřené i obrázky. Císař Tiberius dal si opatřiti tyto spisy do své ložnice, aby „nikomu nechyběly vzory příslušného druhu při provozování rozkoše“. (Suetonius, Tiber. 43.)

praví Ovid, který sám dává pro ně v citovaném díle podrobné pokyny. Řecká i římská mluva měla také nejpodrobnější slovník erotický.

Pohlavní neobvyklosti, zvrácenosti a zrůdnosti byly ve starověku jistě stejně rozšířeny jako dnes. Víme již o nich ovšem, že jsou všeobecným antropologickým zjevem u všech národů, že se vyskytují všude a za všech dob v jistém rozsahu nezávisle na kultuře a degeneraci. Ale zvláštnosti antické kultury, proniklé úplně pohlavním činitelem — phalický kult, zvláštní božstva pohlavní, vynikající a nestydlivá úloha pohlavního živlu ve společenském životě, v literatuře a umění, a vedle toho poměry sociální, velkoměstský život, rozšíření bídy, bytová nouze — přispěly k rozmachu nenormálních zjevů pohlavních, podporovaly, měnily a stupňovaly je. Vysoká helensko-římská kultura probouzela sklony k pohlavním nepravidelnostem a zvrácenostem, dřímající skrytě v každém člověku, a stupňovala je v míře úžasné. Tato pohlavní korupce, světácký život spojený s pohlavními požitky, dostoupila vrcholu v prvním století po Kr., v letech 30 — 68, za vlády Caligulovy, Messalininy a Neronovy, kdy nechuť k manželství snoubila se se vznešenými zálibami, s mužskou neurasthenií a ženskou hysterií. Římští císařové, Tiberius, Caligula, Nero, Heliogabalus, Helius Verus, zřídili „komisariáty rozkoše“, jejichž úkolem bylo vynalézati a vymýšleti nové druhy rozkoše za theoretické i praktické podpory císařů, kteří platili pak za vynálezce nových rozkošnických aparátů a původce nových rafinovaných metod.

Střediskem a ohniskem pohlavních výstředností a zvráceností byla ovšem prostituce, zejména nevěstincová. Patrně již v pátém století předkřesťanském. Aristofanes líčí masochisty,^[119] kteří v nevěstincích mohou nejvolněji ukájeti svou vášeň, a pro pozdější dobu máme četné doklady na pompejskýeh malbách. Různé druhy nenormálního styku pohlavního označovány byly zvláštními jmény; znali způsob lesbický, fenický, karský, jonský, lakonský, krétský, sifnický, dalmatský, massilský; doporučovali si navzájem určité ženy, toho neb onoho způsobu znalé, a některé způsoby byly pojmenovány i podle hetér, které v nich vynikaly. Všeobecně platila nevěstka za bytost, která podle definice Demosthenovy vzdává se všem, kteří jí zaplatí, pro rozkoš každého druhu, řídíc se podle zaplaceného penízu.

Starověk znal již všecky druhy abnormální činnosti pohlavní, všecky pohlavní odrůdy a zrůdnosti, které zná věda z doby přítomné, používajíc pro ně ostatně i starověkého názvosloví. Petronius (Satir. 138) líčí, kterak Eucolpios, aby byl pohlavně rozjitřen, dává se priapickou kněžkou Oenotheou mrskati kopřivami a mučiti způsobem ještě krutějším. Typicky sadistické^[120] výstřednosti pěstovali všichni úpadkoví císařové. Pohlavní fetišism kvetl v různých formách. Egyptská hetéra Rhodopis tak upoutala krále Psammeticha svým pěkným a ozdobným střevíčkem, že si ji vzal za ženu.

V dopisech Philostratových jsou zřetelné stopy pohlavně fetišistické záliby ve vlasech a nohou. Píše o jedné hetéře (Epišt. 64): „Kdo, krásko moje, ustřihl ti vlasy? Co to bylo asi za blázna a barbara, který neušetřil daru Afroditina; neboť ani země se zelenající neposkytne pohledu tak rozkošného, jako žena s dlouhými vlasy… Poněvadž však tato strašlivá věc již se stala, řekni mi aspoň, kde leží ty vlasy, abych je políbil, leží-li ještě na zemi.“ A v dopise jiné hetéře (Epišt. 67): „Nenos střevíců a neskrývej svých nohou do falešné a klamavé kůže, která barvou předstírá krásu… Uchovávej pohotovost svých nohou pro ty, kdož chtějí je líbati, a nespínej jich ani zlatem. Nenávidím těchto pout, jejichž drahocennost je mučidlo… Nemuč svých nohou, krásko moje, a neskrývej jich, neboť nic na nich není, co by zasloužilo býti zakryto, nýbrž choď bosa a stopy nohou svých ponechej za sebou, aby i země měla z nich požitek.“ A v Epišt. 21: „Oh, těch nespoutaných nohou! Oh, té svobodné krásy! Oh, mne třikrát šťastného, mne blaženého, když na mě šlápne.“

V nevěstincích byly otvory do pokojíčků, jimiž umožňován byl „divácké“ zálibě pohlavní pohled na milostné a pohlavní scény. To pěstovaly i ženy; u Petronia na př. (Satir. 26) pozoruje Quartilla skulinou ve dveřích dětské pohlavní styky. Messalina přihlížela smilným scénám ve svém privátním nevěstinci.

V době císařské objevily se Veneris novae figurae (nové postoje Venušiny, Martial XII, 43), pohlavní to akty prováděné ve skupinách několika osobami, při nichž ovšem nevěstky byly především účastny.

V některých nevěstincích byly také zrcadlové pokoje; Seneca ml.^[121] (Natural. quaest. I, 16) líčí orgie, které jakýsi Hostius Quadra prováděl s děvčaty i chlapci v takových pokojích se zrcadly.

*

Logickým důsledkem naivnosti, t. j. přirozeného a poctivého pojetí pohlavnosti, která je zde a nedá se zapříti, byl řecký a římský názor na onanii (masturbaci) jako přirozený ventil smyslnosti brzy a silně vyvinuté. Nemožná byla u nich literatura všelijakých „Pohlavních sebeochran“, jejichž dnešní početnost, tak neúměrná ke skutečnému významu „ohavné neřesti“, prozrazuje, že běží spíše o výrobu literárních artiklů jdoucích dobře na odbyt z důvodů právě opačných, než o akci zdravotnickou nebo mravnostní. Staří nepovažovali nikdy onanii za neřest, nýbrž naopak za přírodou daný (i u zvířat se vyskytující) prostředek, jímž, je-li normální styk nemožný, jest vyrovnáváno příjemně přílišné napjetí pohlavní energie a zjednávána opět harmonická rovnováha, předpoklad každé duševní i tělesné činnosti.

Mluvili-li staří o necnostech školní mládeže, která měla tehdy mravy stejně pohyblivé jako dnes, ba oslazovala si i nudu školního vyučování podobnou ruční hrou milostnou pod lavicí, nikdy nevrhali se s rozhořčením školometským na onanii jako na mravní zvrhlost, nýbrž počítali s ní jako se samozřejmostí. Vždyť Řecko a Italie náležejí také již k t. zv. „pásmu sotadickému“, t. j. k zemím, kde jihoevropské podnebí vyvolává nepopíratelné sesílení pohlavního pudu, čili řecko-římská mládež probouzela se pohlavně dříve a prudčeji, než mohla pomýšleti na sňatek. Zda ostatně tato „osamělá radost“ a náhražka lásky nechrání nezřídka hochy před nákazami a zločiny, jež tak často bývají důsledkem styků nezralé mužské mládeže se ženami, buď pochybnými nebo stejně nerozumnými? Je-li neřestí a nebezpečím, pak jen proto a jen tehdy, když nutno připomenouti staré, ale vždycky dobré VŠEHO MNOHO ŠKODÍ — čili, jak to Řekové měli napsáno zlatými literami na stěně delfského chrámu Apollonova: MHDEN ’ATAN — Ničeho příliš!

Jak se naivní názor na onanii později zvrhl u úpadkových filosofů kynických, o tom píšeme v další kapitole.

U ženského pohlaví antického bylo sebeukojování stejně málo vzácné jako u žen národů primitivních. Známe také již z třetí kapitoly tohoto svazku jejich olisbos, „koženého utěšitele“, dodávaného prý hlavně Miletem. V šestém mimiambu Herondově „Dvě přítelkyně čili důvěrný rozhovor“ vypravují se o tom velmi karakteristické podrobnosti, které nám však v prvním vydání tohoto svazku censura zabavila.

O antické homosexualitě, zejména o dorské lásce mluvili jsme již rovněž podrobněji dříve. Víme, že v nejlepší době řecké byla těsně spjata s esthetickým cítěním řeckým, pokud běželo o nahé tělo lidské, při čemž Řekové dávali dosti povšechně přednost kráse jinochů před krásou ženskou. Měli také zvláštní smysl pro dobré proporce zadní části těla lidského. Měli tu dokonce zvláštní Afroditu s krásnými hýžděmi, Afrodité Kalipygos, zvěčněnou nejednou skvělou básní výtvarnou. Na naší příloze IX. zobrazena jest jedna z četných soch k poctě této bohyně budovaných, sochařské dílo z nejlepší doby, spojující smyslnou plastiku, vroucně zaokrouhlující tvary, s dívčí něhou a naivní radostí, s kterou bohyně pozoruje své půvaby. Antická literatura poskytuje hojně zajímavých detailů pro tuto esthetickou i erotickou zálibu starých, z nichž uvedli jsme několik v prvním vydání tohoto svazku podle klasických spisovatelů jako jest Seneca nebo Martial, které však rovněž padly za oběť censorově tužce, vedené reakčními duchy zkomírající třídy, která se důvodně bojí osvícenosti v kterémkoli směru.

*

Ženská homosexualita antická, velmi půvabně karakterisovaná pátým Rozhovorem Lukianovým o Klonarioně a Leaině (jehož doslovný překlad byl rovněž konfiskován), našla svůj nejvyšší výraz v řecké básnířce Sappho, kterou Horác nazývá mascula Sappho (mužská S.). Její milostný život je moderním badáním dosti objasněn, aby nebylo pochyby o homosexuelní pohlavnosti její osobnosti a jejího díla, kterou někteří maloměšťáčtí literární historikové rádi by popřeli. Právě Sappho je důkazem pro to, že erotická odrůda nemůže býti podkladem esthetického nebo ethického souzení.

Účelem našeho spisu, jak jsme již jednou řekli, jest i to, abychom pomohli rozptylovati nelidské předsudky, které církevní politika vštípila davům a zanesla i do zákonů. Sensační žurnalistika pak — často i tak zvaná svobodomyslná, pokroková nebo socialistická — pomáhá statečně tyto předsudky udržovati, ztrácejíc stále více smysl pro každou odpovědnost. Tím ovšem udržuje jen řemeslo zločinných ziskuchtivců, kteří zastaralých zákonů využívají pro sebe, vydírajíc své oběti, a nutí naše homosexuelní spoluobčany do temných koutů, kde rodí se neřest a zločin. Normální homosexualita je z vůle přírody tak čistá jako heterosexualita; zvrhlost má příčinu nebo aspoň oporu v reakčních snahách omezenců a podvodníků.

Homosexuelní ženy měly v Řecku i v Římě tajné kluby s jistými náboženskými obřady, zvláště ovšem ženy bohaté a vznešené. Právě pro tyto tribadky, placení schopné, existovala lesbická prostituce, používaná v lázních, kde hetéry se koupaly společně se ženami „ctnostnými“, pak na večerních slavnostech, k nimž byly zvány homosexuelní prostitutky.

*

Mužská prostituce starověká dosáhla nutně velkého rozšíření tam, kde stejnopohlavní styk s hochy platil téměř za stejně oprávněný jako láska různopohlavní a stal se závažným vnitřním živlem života společenského. Nešlo ovšem jen o vlastní prostituci homosexuelní, nýbrž také o mužskou prostituci pro ženy, která se rovněž hojně vyskytovala.

Ranné objevení se mužské prostituce souvisí samozřejmě s velkým stářím řecké lásky mezi muži. Již zákony Zaleukovy (z poloviny 7. století předkřesť.) zakazovaly mužům nositi zlacené kruhy a šaty po způsobu Mileťanů, vyjímajíc mužských prostitutů a cizoložníků. V době Solonově (594 př. Kr.) bylo již nutno zvláštní zákonodárství pro rozsáhlou mužskou prostituci v Athénách. Jeden z těchto zákonů praví asi toto: Pronajme-li otec nebo bratr nebo strýc nebo poručník nebo jiný přednosta rodinný hocha ke smilstvu, není dovoleno obžalovati ze smilstva tohoto hocha, nýbrž stejné tresty postihnou toho, kdo pronajal, i toho, kdo najal. A když hoch ke smilstvu pronajatý doroste, není povinen otce živiti, ani přístřeší mu dáti, jen po jeho smrti má jej pohřbíti a ostatní obyčeje dodržeti. Podle jiného zákona Solonova nesměl dospělý Athéňan, který se propůjčil ke smilstvu, býti přijat mezi archonty, míti kněžský úřad, býti právním zástupcem nebo vůbec nějakým státním úředníkem. Ve Spartě, kde homosexuelní láska byla rovněž velmi starým zvykem, zadržen byl rozvoj mužské prostituce velmi přísnými zákony. Zato zakotvila tato prostituce již v 6. století ve městech jonských, na příklad na Samu, kde rozkvétala pod vlivem orientální lásky k hochům, zcela odlišné od mravu řeckého. Velký kontingent mužských prostitutů dodávala do Řecka vůbec cizina již brzy; perské války a válka peloponéská přispěly proto nemálo k jejímu rozšíření. Od 5. století předkřesťanského jest již všeobecným zjevem a v epoše hellenské a za císařství vyrovnává se rozsahem různopohlavní prostituci ženské, když fysická stránka lásky mezi muži nabyla převahy. Když byla porušena stará ideální zásada, která hocha poutala jen k jedinému muži v individuelním poměru a smyslnou jeho stránku zušlechťovala pedagogickou snahou, když hoch se stával rozkošnickým předmětem několika nebo mnoha mužů, byl položen základ k vývoji mužské prostituce. Nicméně prodajní (pornoi) byli přísně odlišováni od čestných (erómenoi).

Milenci s počátku hleděli často získati hochy dary: holuby, kachnami, pávy, kuřaty, koni, honícími psy atd., odtud nebylo pak daleko k vlastní prostituci. Vylíčil to Straton Sardský v jednom epigramu:

V Petroniově Satyrikonu obsažena je také jakási povídka o zchytralém chlapci, skvěle karakterisující způsob tohoto svádění. Čte se jako nejlepší novella z Boccaciova Dekameronu, jsouc literárně stejně skvělá. Byla rovněž zkonfiskována, ač kdybychom hocha zde líčeného zaměnili za dívku, byla by jistě považována za velmi delikátní povídku erotickou, na kterou by se žádný censor neodvážil, jako se neodváží na Boccacia (ač-li ovšem nepřetrumfne brzy naše demokratická republika nejčernější doby minulé!). Zkonfiskována byla tudiž jen pro svou povahu homosexuální, v důsledcích zákonů, přejatých z černého Rakouska.

Ponecháváme si pro poslední svazek tohoto díla několik slov o boji proti pornografii, který je právě u nás také modní jako důsledek konkurenčního boje mezi nakladateli. Je to pokrytectví samo. Ale horší jest, když úřady pod nátlakem klerikální složky koaličního souručenství politického, konfiskují klasickou literaturu, spisy, o jejichž hodnotě esthetické, kulturne-historické nebo vědecké a poučné; nemůže býti pochyby. V tomto směru překonala dnes naše republika bezesporně reakční Rakousko staré a řítí se do nejhorší tmy, zatím co divoká korupce vyráží vysokými geysiry z půdy takto šlechtěné. Což je pro státní autoritu opravdu tak nesnadno, zastaviti se v zájmu kultury před klasickou literaturou a věnovati se škvárům, které jsou volně prodávány, jichž zmizení nic by však nepoškodilo, leda soukromou kapsu?

Z doby mužských cností řeckých, stůjž zde ještě několik karakteristických příběhů:

Ze života Sophoklova

Z antických básníků, kteří i z moderního jeviště jsou srozumitelni dosud širokému obecenstvu, jest nejvýznačnější snad Sophokles (496 — 406 př. Kr.). Veliký tento spisovatel tragedií byl — k nemalé mrzutosti dnešních filologů zkostnatělých — stihán za svého života až do pozdního věku mnoha sladkohořkými střelami Erotovými, zvláště onoho druhu, pro který jej vrstevníci jeho nazývali hochomilem.

Sophokles sám byl vzorem dokonalé krásy mužské, jak o tom svědčí dosti výmluvně jeho socha v římském Lateranu, kopie to asi bronzového výtvoru postaveného ke cti básníkově v athénském divadle v druhé polovině 4. stol. za vlády Lykurgovy. Antičtí svědkové chválí již hýřivými slovy jeho krásu chlapeckou, kterou podporovalo i to, že Sophokles ve svém mládí vynikal nemálo v umění tanečním, hudebním i gymnastickém, takže vždy znova byly jeho temné kadeře zdobeny vítězným věncem. Když Řekové uspořádali slavnosti na oslavu skvělého vítězství svého u Salaminy, tu byl to hoch Sophokles, jejž nahého s lýrou v ruce postavili v čelo chlapců.

Když Sophokles dospěl, sám tedy miloval také půvaby krásných hochů mladých. Jeho vrstevník, básník Ion, vypravuje o něm ve svých „Vzpomínkách z cest“: „S básníkem Sophoklem setkal jsem se v Chiu, když se chystal jako vojevůdce k jízdě do Lesbos, a poznal jsem v něm muže, který měl zálibu v hezkých hoších, a při sklenici vína byl příjemným společníkem. Bylo to v domě Hermesilaově, který pořádal na jeho počest hostinu, a tu se stalo, že hoch, který stál u ohniště a víno měl mísiti, zřejmě se mu líbil. I promluvil k chlapci: „Přeješ si, aby mi víno hodně chutnalo?“ — „Ovšem,“ odpověděl hoch, a Sophokles pokračoval: „Pak mi musíš sám podati pohár ke rtům!“ Poněvadž pak na líčkách hochových růže se zarděly, pravil k jednomu spolustolovníku: „Jak pěkné je přece jen slovo Phrynichovo:^[122] ,Na purpurových tvářích září oheň lásky.‘“

Špatně však pochodil u kteréhosi přítomného, který byl kdesi učitelem: „Jistě si moudrý, Sophokle,“ počal poučným tónem, „ve všech otázkách básnictví. Ale to přece není šťastný výraz, když Phrynichos nazývá hochovy tváře purpurovými. Nebo kdyby malíř potřel tváře hochovy purpurovou barvou, nezdálo by se to již krásným. Nemáme krásné srovnávati s tím, co krásně by nevyhlíželo. Se smíchem odpověděl Sophokles: „Pak nelíbí se ti jistě ani verš Simonidův,^[123] který přece všem Řekům zdá se býti velmi krásně řečen:

ani nazývá-li Pindar^[124] kdesi Apolla zlatokučeravým? Neboť kdyby byl malíř vlasy bohovy zobrazil zlatými a nikoli černými, byl by býval obraz méně krásným. A také Homerova „růžoprstá Eos“ nenašla milosti před tvými zraky? Neboť kdyby byl malíř ponořil její prsty do barvy růžověčervené, byly by z toho ruce barvířky a nikoli ruce krásné bohyně.“ Všichni se smáli, učitel však se zastyděl za toto odbytí.

Ale Sophokles se obrátil k hochovi, který právě malíčkem chtěl odstraniti stebélko s okraje poháru, a ptal se jej, vidí-li to stebélko. Poněvadž přisvědčil, řekl básník: „Dobrá, tak je sfoukni ústy, abys prstu si nezamokřil!“ Když pak chlapec to chtěl udělati a pohár přibližoval k ústům, přitáhl Sophokles pohár k ústům vlastním, aby hlava k hlavě přišla a tvář k tváři. A když teď byli docela blízko u sebe, tu objal hocha rukou a políbil jej. Tu tleskali všichni a volali pochvalu se smíchem, že hocha tak pěkně přelstil; Sophokles však děl: „Učím se umění vojevůdcovskému, přátelé, poněvadž Perikles přece řekl, že sice rozumím poesii, ale nikoli strategii. Nu, nepodařilo se mi toto válečné tažení znamenitě?“

Neběží tu o anekdotu z pozdější doby, nýbrž o zprávu očitého svědka, o jehož věrohodnosti nemohli bychom pochybovati, kdyby vůbec bylo třeba shledávati pracně svědectví o věcech, které platily v antice za nejpřirozenější. A o tom jsme se již dostatečně přesvědčili. Je samozřejmo, že Sophokles pěstoval tuto lásku do posledních důsledků smyslné činnosti. Z jiných anekdot znám jest na příklad jeho homosexuelní poměr k jinochu Demophanovi.

Ani příležitostnému dobrodružství s prodajným chlapcem se Sophokles nevyhýbal. Hieronymos z Rhoda, žák Aristotelův, zaznamenal o tom něco ve svých „Historických vzpomínkách“: Sophokles potkal kdysi na ulici hezkého chlapce, který se mu tak líbil, že jej vzal s sebou za bránu, aby se tu s ním pomiloval. Hoch rozestřel na zem vlastní plášť a pláštěm Sophoklovým se přikryli. Když byla dokonána oběť Erotovi, popadl chlapec Sophoklův plášť a utekl s ním. Sophokles musil domů bez pláště, což bylo nápadné a věc rozneslo, takže Euripides měl pak příležitost vysmívati se svému velikému soupeři, nikoli ovšem pro jeho styk s chlapcem, nýbrž proto, že si dal ukradnouti plášť. Ještě většího posměchu dožil se Sophokles, jinak všeobecně oblíbený, při svém pozdním sňatku s hetérou Archippou, o které jsme již dříve mluvili.

*

V době helenské počal se měniti ideál mužské krásy, zženštilý typ muže stal se oblíbeným, což mělo vliv na vývoj určitého druhu mužské prostituce: Asi v době alexandrinské stalo se módou holiti si obličej a namísto plnovousých Helénů nastoupilo pokolení hladkolící, které umělou cestou chtělo si zachovati zdání mladické jemnosti. Toaletní umění, barvení vlasů na plavo, umělá zdobnost účesu, malování brv, příprava jemných šminek a mastí pěstovány byly s velkou rafinovaností. Nejen ženy, nýbrž i muži snažili se těmito prostředky opravovati přírodu. Demetrios Falerský barvil si vlasy a šminkoval si obličej, aby vyhlížel vesele a jemně. Tak průměrná masa tehdejších Řeků jevila se změkčilou a zženštilou. Oblíbené postavy helenského básnictví jisou něžní jinoši s mléčnou pletí, růžovými tvářemi a dlouhými, měkkými kadeřemi. Tato změkčilá kultura helenská byla na rozhraní třetího a druhého století předkřesťanského importována do Říma, kde chlapecké záletnictví se rozšířilo jako mor. Již tehdy hezký hoch placen byl lépe než selský dvůr, a proti řemeslné prostituci mužské bylo nutno vydati zákon (Lex Scantinia, 169 př. Kr.). Za císařství stala se ve veřejném životě stejně citelnou jako prostituce ženská i přičiněním císařů, kteří z osobní záliby podporovali záletné hochy. Vrchol dosažen byl patrně za vlády Heliogabalovy (217 — 222 po Kr.). Římané zanesli pak lásku mezi muži jako světácký mrav a mužskou prostituci jako její důsledek i do provincií nově dobytých. —

Poněvadž za starší dobu prostituce mužů svobodného rodu byla velmi přísně trestána, byli to stejně jako u prostituce ženské hlavně otroci a váleční zajatci, jakož i potulní cizinci, kteří ve starověku plnili řady řemeslné prostituce mužské. Tak zvaní kinédi (kinaidoi) patří jistě k nejstarším jejím představitelům, potulní šprýmaři, kteří na veřejných místech nebo při pitkách předváděli neslušné tance s příslušnými písněmi. Petronius (Sat. 23) píše: „Tu přišel kinéd (v průvodu cymbalistky), zjev svrchovaně pošetilý a této místnosti opravdu hodný; sepial ruce, vydal ze sebe kňouravý zvuk a přednesl písničku.“ Písnička líčí velmi zřetelně oplzlé tance a pohyby kinéda, který s tímto řemeslem spojuje homosexuelní prostituci. Tak slovo kinéd počalo znamenati totéž, jako mužský prostitut, a bylo ho s počátku používáno pro homosexuelní prostituty v úloze pasivní i aktivní; dnes znamená v odborné řeči jen homosexuelního prostituta v úloze pasivní.

Jako u prostituce ženské byli otroci již v ranném mládí cvičeni k tomuto účelu. Nejednou pak se podařilo, že byl svým milencem vykoupen a s jeho pomocí dosáhl vysoké hodnosti. Za doby císařské byl dovoz cizozemských hochů pro rozkoš do Říma obrovský. Podle Seneky byli rozdíleni podle národností a barev tak, aby v každé skupině všichni měli stejně hladkou kůži, stejnou délku prvního chmýří, stejné vlastnosti vlasů na hlavě, aby se snad hoch s hladšími vlasy nepřipletl mezi kudrnáče. Byli tudíž patrně mezi nimi i hoši černoští. Nejoblíbenější byli prodejní hoši z Egypta pro svou smělou pohotovost a cynickou vtipnost. Obchod s hochy pro rozkoš byl v Římě velmi rozsáhlý: provozován byl buď na určitých místech nebo obchodníky potulnými. Podle Martiala již kolébky byly vydány na pospas kuplířům, že již vrnící chlapci, od prsů odtržení, požadovali špinavé peníze a nezralá těla byla hanebně zneužívána. Také mužští prostituti tvořili nižší a vyšší třídu; ke třídě vyšší patřili hlavně hoši hudebně vzdělaní, hudebníci na citeru a lýru, tanečníci a herci.

Zvláštní kategorii mužské prostituce tvořili kněží — kleštěnci bohyně Kybele a bohyně syrské (Dea Syria). Náboženský kult Kybelin je původu frygického; z Malé Asie přišel na Krétu a do Řecka a koncem třetího století předkřesťanského do Říma. Službě Kybelině věnovali se vykleštění a zženštilí muži, kteří prováděli homosexuelní prostituci. Pausanias ve svém popisu Řecka praví: „Dymejští mají chrám Athénin s velmi starým obrazem, pak chrám matky Diudymene (= Kybele) a svatyni zasvěcenou Attovi. O Attovi nemohl jsem se nic dověděti, poněvadž to patří k tajné bohoslužbě. Ale Hermesianax, spisovatel Elegií, praví, že jeho otcem byl frygický Kalaos, a Attes byl svou matkou porozen neschopný k plození dětí. Když dospěl, přesídlil do Lydie a slavil u Lyďanů orgie matčiny; získal u nich takové vážnosti, že Zeus ze zlosti poslal proti Attovi divokého kance do osení Lyďanů. Tu tímto kancem zahynul s jinými Lyďany i Attes.“ Tyto údaje potvrzují vědecké mínění, že instituce podobné, jako jest kult Kybelin, povstaly původně z popudu nemnoha lidí, od přírody zřetelně homosexuelních. Kastrace kněží Kybeliných (nazývaných galli) vznikla podle galatské pověsti, zaznamenané Pausaniem, takto: Zeus nechal ve spánku své semeno vytéci na zemi; z toho povstal po čase démon s obojím stydkým ústrojím, s ústrojím muže i s ústrojím ženy. To byl androgynický Agdistis. Bohové jej spoutali a pohlaví mužské mu uřízli. Tak stala se z něho žena, Veliká Matka, Kybele, a z mužského údu povstal mandlovník. Z jeho ovoce zastrčila si dcera říčního boha Sangaria jeden plod do ňader, otěhotnila a porodila nádherného Atta, miláčka Kybelina, který později postižen šílenstvím, sám se vykleštil. Boží matka Kybele zvolila si pak vykleštěného hocha pro jeho krásu za svého kněze. To byl první kněz Kybelin, první gall, jehož sebevykleštění a poženštění nápodobili často při orgiastických slavnostech Kybeliných také laikové. — Podobně bylo tomu u kultu Syrské Bohyně, jejž vylíčil ve zvláštním spise Lukian.

Náboženská příchuť zženštilosti a homosexuálnosti vyskytovala se také v některých kultech řeckých. Při anthesteriích, zasvěcených Dionysovi, oblékali se prý Athéňané ženštěji než ženy Xerxovy, starci, jinoši i efébové, při herakleích a oschoforiích nosili kněží i jiní muži ženské šaty. Eusebius vypravuje, že na vrcholi Libanonu stál chrám Afroditin, který prý byl školou nevázanosti a přístupen všem smilným mužům, kteří své tělo poskvrňují nezřízeností. Několik zženštilců, které spíše ženami než muži jmenovati možno, poněvadž odložili důstojnost svého pohlaví a snášejí to, co ženám patří, ty zbožňují jako božství. — Skutečný původ tohoto spojení náboženství s homosexulitou a láskou chlapeckou byl patrně ten, že abstraktní theologická myšlenka spojení boha s organisovanou hmotou, spojení mužského principu ploditelského s všehotvůrcem znázorňována byla v chrámech pohlavními akty kněží se zženštilými jinochy, nebo ženskomužských kněží s muži, při čemž s počátku za mystérií a náboženských slavností účinkovali lidé od přírody opravdu homosexuelní a skuteční androgynové nebo hermafroditi jako představitelé náboženské myšlenky androgynické, a tudíž první kněží sami byli tu lidé homosexuelní. Tak velcí bohové, Apollo, Dionysos, Priapus, Pan, Afrodita, Eros, ba i sám Zeus a Ganymedes stali se bohy chlapecké lásky. Rozdíl mezi lidmi homosexuelními od přírody a homosexuelními ze zvyku byl ve starověku velmi brzy znám. —

Prostituce hochů svobodného rodu, často i vznešeného, tepaná již Aristofanem, nebyla za dob císařství nikterak vzácná. Petronius vylíčil (Sat. 85. — 87.), kterak hoši jsou sváděni staršími muži, a Tibullus žaluje, že brzy zvyká si hošík dary žádati již a cení si dary ze zlata výše než zpěv Mus, a vytýká hořce chlapci Maranthovi, kterého svedl mu peněžními dary bohatší milenec, že jeho přízeň je tak prodajná. — Tacitus označuje za soustavného svůdce jinochů svobodného rodu císaře Tiberia, a jinde zachována byla nám obhajoba alexandrinského advokáta z 2. století po Kr. ve věci vysokého hodnostáře egyptského Maxima, který svedl krásného jinocha z dobré společnosti a učinil si z něho skutečnou mužskou souložnici.

Bylo ovšem i dosti mužských prostitutů, kteří, ač sami byli pohlavně zcela normální a homosexuelně necítili, propůjčovali se přece ze ziskuchtivosti k homosexuelní prostituci a výdělek snadno získaný promrhávali pak s holkami. Z řeči Aeschinovy znám je Timarchos jako typ takového heterosexuelního kinéda: „Co tomu říci, když mladý muž opustí otcovský dům a tráví noc v domech cizích, odlišen od ostatních již svým vzhledem, zúčastňuje se drahých hostin bez vlastního příspěvku a má flétnistky a nejdražší děvčata a v kostky hraje a nic sám neplatí, nýbrž jiný za něho? Potřebuje to ještě vysvětlení? Není zřejmo, že člověk, který takové věci jiným přičítá, sám nutně těm, kteří peníze vyhazují, za to jistá potěšení činí? Věru, u Zeva Olympského, nevím, jak shovívavěji mám naznačiti hanebné věci, které tropíš…“ Projevoval takovou vilnost k ženám svobodných mužů, jako nikdo jiný dosud. Byl předveden, že od Leukonida, švakra Philotadova, prostřednictvím herce Philemona přijal 20 min, které v krátké době utratil s nevěstkou Philoxenou. Tento Timarchos, podle Aeschina, když dospěl, zdržovával se v Pireu u mastičkářskéko stánku Euthydikova pod záminkou, že jest žákem umění, ve skutečnosti však, aby s květem svého mládí kupčil. Obchodníci, cizinci i měšťané navštěvovali takové stánky, aby tu navázali homosexuelní poměr.

Mastičkářské, holičské, penězoměnecké stánky a krámky, herny, dílny, lázně, školy, gymnasia a palestry, divadla a chrámy, podobně jako při ženské prostituci, byly dostaveníčky pro mužskou prostituci, tak jako měla ženská prostituce s prostitucí mužskou i společné promenády. Místa osamělá, temná a odlehlá byla ovšem vyhledávána i tímto druhem pouliční lásky. I v nevěstincích byly mužské prostitutky, jak jsme již řekli. Philostratos, nabubřelý spisovatel, nazývá (Epist. 69) chlapecký nevěstinec „hradem krásy“, jeho hosty „kněžími“ a mzdu „tributem poddaných“, a výslovně praví, že hoši stáli nazí před nevěstinci a ochotně dávali se podrobně prohlížeti. Existovaly nevěstince čistě chlapecké, nevěstince smíšené a rovněž ženské nevěstince, přístupné mužské prostituci a jejímu zákaznictvu jako dočasné přístřeší.

Tajné kluby homosexuelních mužů, přístupné ovšem i mužským prostitutům, existovaly nejpozději již v 5. století předkřesťanském v Korintě a Athénách. V Římě konány byly k poctě bohyně Bona Dea „mužské plesy“ takových tajných klubů, jichž zúčastňovali se muži v ženských šatech, vypraveni vším tajným uměním toaletním, a z nichž ženy byly přísně vyloučeny. Juvenal vylíčil je velmi drasticky (Sat. II, 84 ad.).

Zákaznictvo mužské prostituce bylo ze všech kruhů a stavů; za svou velkou rozšířenost děkovala také tomu, že téměř všichni císařové prvních dvou století po Kr. ji podporovali. Augustus měl svého Sarmenta, Tiberius slavil orgie s hochy a kinédy na Capri, Caligula vydržoval si řadu hochů, mezi nimi pantomima Marca Lepida Mnestra, a zařídil si na konec ve svém paláci mužský bordel, jehož příjmy sám bral. Nero obklopil se mužskými záletníky a se dvěma, Sporem a Pythagorem, se dokonce „oženil“, jakož vůbec při svých orgiích shromažďoval veškeru prostituci stejnopohlavní i různopohlavní. „Na Agrippově rybníku dal zhotoviti prám, na němž pořádána hostina; tažen jinými loďmi, mohl se pohybovati vpřed. Lodi vyloženy byly zlatem a slonovinou, a jako veslaři fungovali frejířští hoši, rozdělení podle stáří a zkušenosti ve smilstvu. Drůbež a zvěř dal sem dopraviti z nejrůznějších zemí a mořská zvířata dokonce z okeánu. Na pokraji rybníka stály hampejzy plné proslulých žen, a naproti bylo zříti nahé milostnice. Již objevují se smilné posuňky a pohyby a jakmile se stmívá, zpěvem zaznívá a světly září, co les je na blízku a okolní budovy.“ (Tacitus.) Neronův nástupce Galba byl patrně od přírody homosexuelní, neboť Sueton praví o něm, že mužské lásce dával rozhodně přednost a byl úplně pod vlivem mužských milenek svých. Vitelius byl ve svém mládí sám Tiberiovým hochem pro rozkoš a jako císař byl úplně ovládán kinédy, herci a řidiči vozů. Dokonce i ušlechtilejší Titus byl s počátku obklopen hochy pro rozkoš a kleštěnci, s nimiž pořádal hostiny; později hleděl ovšem mužskou prostituci omeziti. Trajan byl vášnivým milovníkem hochů, rovněž Hadrian, který sám psal milostné písně na své hochy a milostné básně. Jeho proslulý poměr k Antinoovi byl skutečnou individuelní vášní milostnou; Hadrian hleděl také omeziti mužskou prostituci zákazem prodeje otroků řemeslným otrokářům. Lucius Verus, spoluvladař Marka Aurela, byl pak naopak opět podporovatelem mužské prostituce. Zřídil ve svém paláci krčmu, kde se dával obsluhovati mužskými i ženskými prostitutkami, navštěvoval nevěstince a při jedné hostině podaroval všecky hosty krásnými hochy. Commodus, který byl také ve svém mládí hochem pro rozkoš, zařídil si harém s 300 hochy. Napodobil veřejně zvyky kinédů, objevil se na př. po žensku oblečen v divadle, prostituoval se sám, veřejně líbal své milence a dělal kuplíře. Zbylo po něm v jeho paláci tolik mužských nevěstek, že jeho nástupce byl nucen veřejně je rozprodati.

Jak jsme již podotkli, znamenala vrchol rozmachu a veřejné podpory homosexuelní doba Heliogabalova. Tento císař byl původně knězem syrské bohyně a mužské prostituci oddával se z náboženských důvodů. Jeho tělesný organism nezrodil se zvráceně, byl úplně po mužsku vyvinut; homosexuelním stal se patrně jednak z vrozené náklonnosti vnitřní, jednak ze zvyku. Za jeho vlády stala se mužská prostituce společensky vítěznou jako nikdy před tím, vtiskla celé jeho době své znamení. Císař sám především snažil se vybudovati rozvětvenou a rafinovanou organisaci mužské prostituce podle vzoru prostituce ženské, kterou rovněž se snažil „zdokonaliti“. Navštěvoval se svými hochy nevěstince, divadla a cirk, aby tu nejen sám předváděl celý průběh mužské prostituce až k přijetí honoráře, nýbrž i získával nové stoupence této podivné módě, pro něž pak zařídil ve svém paláci mužský nevěstinec a mužské lázně. Našli sa i vážní muži, částečně i jacísi filosofové, kteří jemu k vůli nosili síťové čepce, vydávali se za nástroje rozkoše a chlubili se, že mají manžela. Heliogabalus odměňoval své milostníky státními úřady, tanečníka udělal prefektem prétorským, řidiče vozů velitelem nočních hlídek, holiče dozorcem nad potravinami, mezkaře výběrčím daní. Podle velikosti jistého údu posuzoval kvalifikaci ke státnímu úřadu. Vedle své řeči k prostitutkám, o které jsme se již zmínili, promluvil také k nevěstkám mužským, před nimiž objevil se v podobě hocha pro rozkoš a častoval je svými zkušenostmi a názory na mužskou prostituci.

Jeho nástupce, Alexander Severus, byl nucen rozhodně zakročiti proti tomuto rozsahu kleštěnecké a chlapecké prostituce. Omezil značně její počet, odstranil ji z čestných úřadů, velký počet mužských prostitutek dal deportovati, ba dokonce usmrtiti. Úplně mužskou prostituci potlačiti nechtěl, aby „tímto zákonem nezanesl veřejnou neřest do kruhů rodinných, poněvadž lidé po nedovoleném jen tím mocněji prahnou a za zakázaným ženou se se zuřivou vášní.“ (Lampidius.) Pozdější císařové spíše pokračovali v tomto omezování homosexuelní prostituce: Aurelian na př. zakázal mužům nositi barevné střevíce, vhodné prý jen ženám, Tacitus zakázal jim hedvábné šaty. Až koncem třetího století byl opět císař Carinus horlivým stoupencem homosexuelní prostituce činné i trpné, dávaje rovněž svým milostníkům význačné státní úřady a plně svůj palác mimy a pantomimy, nevěstkami, zpěváky a kuplíři. Jeden jeho hoch pro rozkoš směl podpisovati jeho jménem. I za císařů křesťanských, kteří ji často přísně stíhali, trvala mužská prostituce ještě v nemalé míře.

Pokud běží o ceny, vyvíjela se i tato stránka mužské prostituce celkem shodně s touž stránkou prostituce ženské. První styk hochův placen byl, jak se zdá, zvláště dobře. Aeschines praví o Melanapovi (Epišt. 7) že prodal svůj „květ“ za dva tisíce drachem. Neuvěřitelné výše dosáhly ceny za hochy pro rozkoš a jinou mužskou prostituci v době císařství. Plinius (Nat. hist. VII, 40) uvádí několik příkladů, na př. Lutoria Prisca, který koupil Sejanova kleštěnce Pézona za 5 milionů sestercí. Mužští prostituti bohatli. Martialův epigram (VI, 50) praví:

Samozřejmě vedle velikých honorářů placen byl často i peníz nepatrný jako u prostituce ženské; hlavně stárnoucímu kinédu bylo se spokojiti s málem. Spory o mzdy nebyly vzácné. Rovněž nájemné smlouvy, jak jsme je poznali u ženské prostituce, vyskytovaly se i zde.

Pokud běží o věk mužských prostitutů, tíhla řecká láska homosexuelní s počátku jen k dospívajícím hochům, kteří nedosáhli ještě plné mužnosti. Když počaly jim narůstati vousy a zarůstati pohlavní části těla, přestávali býti předmětem krásocitné záliby i žádosti smyslné. Rovněž hoch příliš nezralý byl považován za nežádoucího. Běželo tudíž o věk mezi 12 a 18 léty: hoch rozkvétající byl nejvíce požadován. Překročil-li tuto dobu, bylo mu umělými prostředky předstírati žádanou mladost, chtěl-li i nadále míti milence. Povšechně byli hoši mezi 12 a 18 léty používáni k úloze trpné, kdežto starší prostituti sloužili k vzájemnému úkoji. Jejich počet nebyl nikterak menší, spíše větší než počet hochů.

Nejen tedy podle věku, také podle druhu homosexuelní úlohy třídila se mužská prostituce: především na činnou a trpnou a obojí zároveň. Převahu měla mužská prostituce trpná, protože k ní patřilo ono veliké množství hochů pro rozkoš. Velmi četné jsou řecké i latinské názvy pro různé druhy mužské prostituce; většina označovala prostituty v úloze trpné.

Zevnějškem svým byli mužští prostituové nejvýznačnější třídou starověkého obyvatelstva. Podle Lukiana existovalo přísloví, že pět slonů skryje člověk snáze pod paždím než jednoho kinéda. „O, Pathicu — praví Lukian — tvoje skutky jsou tak zřejmé, že i slepý a hluchý je pozná. Jen pozdvihneš-li hlasu svého, svlékáš-li se před koupelí, ba, třebaže se sám ani nesvlékáš a jen otroci odkládají ti oděv, nemyslíš, že tu ihned nejsou zřejmá všecka tvá tajemství noční?“ Nejčastější byl zženštilý typus kinéda, který má také hlavní úlohu v příslušné literatuře. Drsnější typ mužský byl vzácnější. U Diona Chrysostoma vyskytuje se tato anekdota: „Jeden z nejvýznačnějších mužů dal si ten úkol, že, přijda do některého města, rozpoznával povahu každého člověka a upozorňoval na jeho vlastnosti, a nikdy se neklamal, nýbrž jako my poznáváme na první pohled zvíře, ať je to ovce, pes, kůň nebo hovězí dobytče, věděl rovněž na první pohled, koho má před sebou, a mohl říci: tento je statečný, tento zbabělý, tento chvástal, svévolník, kinéd nebo cizoložník. Přišel jednoho dne do města, kde vzbudil svým uměním podiv a nikdy se nezmýlil. Tu přivedli mu hubeného člověka se srostlým obočím, špinavého a nepořádně vyhlížejícího, s mozoly na rukou, v černavém, hrubém šatě, až ke kotníkům hustě zarostlého, s vlasy nepravidelně přistřiženými, a ptali se jej, zač toho muže považuje. Pozoroval jej dlouho; konečně, nechtěje patrně vysloviti své mínění, prohlásil, že toho nedovede říci, a dal tomu člověku odejíti. Odcházeje muž ten kýchl; tu zvolal onen ihned: to je člověk, který páše nepřirozené smilstvo.“ Aristoteles popisuje zevnějšek kinédův: „Ztrhané oči, dovnitř zahnutá kolena, hlava nakloněná k pravé straně, malátné a vysílené pohyby rukou a chůze zároveň dvojí, při níž dává bokům klesati a opět je zdvihá, časté těkání zraku.“ Fysiognomik Polemon^[125] líčí všeobecný dojem takto: „Androgyn má nyjící a chlípný pohled a kroutí očima a dává jim těkati, trhá čelem a tvářemi, obočí stahuje se mu v jednu stranu, krk je ohnutý, boky jsou v stálém pohybu; všecko u něho trhá sebou, kolena a ruce zdají se praskati, dívá se jako býk kolem a před sebe k zemi. Mluví tenkým, ale krákavým a vrzavým, velmi zastřeným a třesoucím se hlasem.“ Konečně líčí jej Martial (XII, 38):

Kinédové kadeřili si vlasy želízkem nebo jinak umně se česali. Také vytrhávali si nebo dávali si vytrhávati a upalovati chmýří na obličeji, na rukou, na prsou i na pohlaví podle záliby většiny chlapeckých milovníků. Plutarch (Amator. 24) nazývá lásku k hochům nestálou a vysvětluje tuto nestálost tím, že může býti jediným vlasem zničena; tací milenci jako kočovníci setrvávají na jaře u zelených, kvetoucích krasavců, ale pak ihned odtáhnou jako z nepřátelské země.

Depilace (umělé odstraňování chmýří na různých částech těla) byla ohromně rozšířena za doby císařské. Heliogabalus dával si nejen uhlazovati celé tělo, nýbrž i vlastnoručně depiloval své ženské i mužské nevěstky. — Zženštilý, nervosní karakter mužské prostitutky byl zjevný zvláště z pohledu, hlasu a chůze. Nyjící, vlhké a zároveň vyzývavé pohledy neklidných těkajících očí byly bezpečnou známkou takového muže vycházejícího „na lov“. Napodobili také smyslným kolébáním boků podobnou chůzi nevěstek ženských. Rovněž vonných olejů a mastí užívali jako ženy, i šminky. Zejména podle vlasů lesknoucích se černou mastí bylo možno kinéda z dálky již poznati. Drahocenné, pestré šaty a zlaté šperky, často i roucha průhledná byla obvyklá, jak víme již ze zákonodárství Zaleukova. Šafránové, purpurové a kaštanové barvy byly zvláště oblíbeny mužskou prostitucí. Kinédi vynikali také velkou výmluvností i tlachavostí, prodlévali rádi po celé hodiny ve společnosti žen a byli hlavními roznašeči klepů a pomluv. Jejich výmluvnost byla tak karakteristická, že nejeden vynikající řečník (na př. Timarchos nebo Demosthenes) byl obviňován pro svou výmluvnost z mužské prostituce.

Jsouc částečně tajena, používala mužská prostituce i různých znamení a dorozumívacích prostředků. Takovým znamením, všeobecně známým, bylo na př. natahování prostředního prstu pravé ruky, který měl v důsledku toho mnoho případných názvů řeckých a latinských. Velmi častý jeho název byl na př. digitus impudicus, prst nestoudný. Kinédi označovali se takto navzájem a sami sebe, dávajíce tímto způsobem najevo, že jsou ochotni k pasivní úloze homosexuelní. Proto kinéd nazýván byl také katadaktylikos, t. j. člověk, který je prstem označován. Proto také, chtěl-li Řek nebo Říman mlčky dáti někomu najevo, že jej považuje za mužského prostituta, vystrčil na něj prostřední prst nebo se tímto prstem dotkl svého nosu. Diogenes pohaněl takto Demosthena označiv jej několika známým prostředním prstem. Podobné znamení bylo, škrabal-li se někdo prstem na hlavě. Smilníka — praví Seneca (Epišt. 52) — prozrazuje chůze, pohyb ruky, někdy jediné slovo, prst hlavy se dotknuvší a kroucení očima. Jiné znamení, zvukové lákadlo, líčí Dio Chrystomos ve své první řeči tarské. V Tarsu byl to zvuk podobný chrápání, kterým homosexuelní „spáči denní“ lákali zákazníky na ulicích, na tržištích, u divadla a u škol zápasnických, jakož i z nevěstinců. „Byl to drsný, protivný zvuk, hudba, která počínala s rozbřeskem dne.“ Tento zvláštní nosový zvuk rychle se rozšířil, „nejsa podoben ani hlasu ženinu, ani hlasu mužovu, ani hlasu tvora jiného, ani hlasu holky, která smilní…“

V homosexuelním světě byly oblíbeny různé přezdívky, rázu často oplzlého; dávali si ženská jména, nazývali se vzájemně dívkami nebo ženami. Nero pojmenoval svého „manžela“ Spora Sabinou, a Heliogabala nesměli jeho milenci oslovovati dominus (pane), nýbrž domina (paní). U Lukiana (Lucius 36) vyskytuje se tato scéna:

„Když jsme došli k obydlí Philebovu, volal již přede dveřmi hlasitě: — Holá, děvčata, koupil jsem k vaší obsluze krásného, silného chlapce, rodilého Kapadočana! — Ti však, které jmenoval dívkami, byli tlupou hochů pro rozkoš a pomocníků Philebova řemesla. Dali se všickni do veselého pokřiku, poněvadž myslili, že koupen byl skutečně člověk. Když však poznali, že otrokem tím je osel, jali se tropiti si ze starého hrubé žerty a volali se smíchem: — Ach, nejkrásnější, přivedl jsi si tentokrát místo sluhy ženicha? Nuže, ať slouží ti ke zdraví svatba! Vrhni nám jen hodně brzy mláďata z tohoto pěkného plemene.“

Konkubini, typické mužské milenky, nabyli značného významu hlavně v době císařské, v ničem nejsouce za maitressami ženskými, ba překonávajíce je často vlivem politickým, jako Vinius, Laco a (především propuštěnec Icelus u císaře Galby. Podle Suetona byl Galba úplnou hříčkou v rukou těchto lidí, z nichž každý byl veliký v některé neřesti, a poskytl jim největší práva mocenská. I milenci ze stavu otrockého stali se pány svých bohatých vlastníků, u nichž bylo tu a tam v tomto směru pozorovati i zřejmý masochism. U Petronia (Sat. 64) ohyzdný Croesus, otrok zbožňovaný Trimalchionem, používá svého pána jako jezdeckého zvířete a k veliké veselosti ostatních hostů uštědřuje mu značné rány a úplně jej dresuje. Pochopíme pak snadno, že nejedna mužská maitressa zbohatla: Trimalchio, který přišel z Asie do Říma jako hoch pro rozkoš, byl po čtrnáct let milenkou svého pána a zdědil po něm celé jmění senátorské. (Petron, Sat., 76.)

Dlouholetý poměr mezi milencem a konkubinem byl často zahájen skutečnou svatbou, která konala se za slavnostních ceremonií zcela po způsobu sňatku muže se ženou. O Neronových a Heliogabalových sňatcích jsme se již zmínili. První prostitut, za kterého se Nero „vdal“, byl jistý Pythagoras. Nero podle Tacita (Anual. XV, 37) „vdal se za něj zcela po způsobu skutečného manželství. Přehozen byl imperatoru snubní závoj; ptakopravec tu byl, ranní dar, svatební lože, svatební pochodně; z všeho konečně učiněna byla podívaná, co i u ženy zahaluje noc.“ V tomto manželství hrál Nero úlohu „ženy“, brzy po té však zasnoubil se jako muž s propuštěncem Sporem, z kterého učinil svou „ženu“, protože byl podoben Poppaei Sabině, kterou Nero velice miloval, dal jej vykleštiti, obléci do hávu císařovnina, dal mu jméno Sabina, načež za slavnostních obřadů konal se v Řecku sňatek, při němž proneseno bylo zcela vážně i to blahopřání, aby toto manželství požehnáno bylo právoplatnými dětmi. S Pythagorem obcoval tudíž Nero jako s mužem a se Sporem jako se ženou. Sporus dostal i tituly panovnice a veliké věno. Jistý uštěpačný filosof odpověděl prý Neronovi na otázku, jak se mu tato svatba líbí: „Dobře ti činí, bráti si takové ženy. Kéž by byli bohové dopustili, aby byl tvůj otec měl podobnou vášeň a byl objal takovou ženu.“ Konečně stal se Nero ještě „ženou“ svého tajemníka Doryphora, při čemž veřejně vystupoval jako panenská dívka. Rozkázal vyplatiti mu 1 a půl milionu denarů a tento peníz, když Agrippina vytýkala mu mrhání, zdvojnásobil se slovy: „Nevěděl jsem, že jsem mu daroval tak málo.“ (Dio Cassius, Sueton.) — Zženštilý Heliogabalus hrál při svých sňatcích s mužskými prostitutkami výhradně úlohu ženskou, kterou tak vášnivě miloval, že slíbil lékařům veliký honorář, podaří-li se jim učiniti z něho operací úplnou ženu. Vyvolil si manžela, dal se nazývati paní, velitelkou, Augustou, předl vlnu, nosil jakýsi síťkový čepec a šminkoval se bělobou a karminem. Prvním „manželem“ jeho byl Hierokles, karský otrok, dříve hoch pro rozkoš, kinéd s hladkou bradou a plavými kadeřemi. Hierokles nabyl velikého vlivu na císaře, jenž byl často od něho bit pro nevěru, což jen jitřilo jeho vášeň. Přes to zamiloval se Heliogabalus pak do gladiatora Aurelia Zotica, jemuž řekl, když jej Zoticus po prvé pozdravoval jako svého velitele a císaře, skloniv dívčím způsobem šíji a sklopiv oči: „Nejmenuj mě velitelem, jsem jen velitelka!“ Vdal se za něj také „podle zákona“ a byl mu „ženou“. (Dio Cassius, Lampridius.)

Zvláštní pohlavní vlastnost antických mužů, téměř stejná náklonnost k pohlaví ženskému i mužskému u tak mnoha, vysvětlitelná jen velmi hojnou existencí dvojpohlavních karakterů, a velký rozsah homosexuelní prostituce, vzbudily vedle společných zájmů prostituce mužské i ženské i konkurenční zápas mezi oběma formami prostituce. Soutěž mužské prostituce pociťovaly pouliční ženy jistě velmi nepříjemně. Otázka, které lásce patří přednost, zda lásce s hochy nebo lásce s ženami, otázka, která byla ve starověku tak často přetřásána, řešena byla v době císařské téměř výhradně volbou mezi oběma prostitucemi. Již ve 4. stol. př. Kr. bylo možno mluviti o homosexuelních prostitutech pronásledovaných ženskými konkurentkami jako Orestes furiemi, a v jistém epigramu stěžuje si hetéra na nevěru svého milence, který přešel na stranu lásky homosexuelní. Jinak kinédi společně s hetérami oslavovali pohlavní božstva, oba druhy prostitutek poskytovaly si navzájem pokyny o bohatých světácích dvojpohlavních pro společné vykořisťování, nevěstky připoutávaly k sobě mužského prostituta nakloněného ženám, aby mu pomohly od peněz, které dostal od svého bohatého milence.

*

Zvláštností starověkého světa byl veliký rozsah mužské prostituce pro ženy, kterou připomíná již bible (Ezechiel 16, 33 — 34): „Všem nevěstkám dávají mzdu, ale ty dávalas mzdu svou všem frejířům svým a obdarovala jsi je, aby vcházeli k tobě odevšad pro smilstva tvá. A tak jest při tobě opak jiných žen při smilstvích tvých, poněvadž tě k smilství nehledají, nýbrž ty dáváš dary a ne tobě dar dáván bývá. A toť jest naopak.“ Zejména za císařství byla velmi hojnou poptávka ženského světa po mužské prostituci. Některé světačky tohoto druhu vysluhovaly si zvláštní přezdívky po těch, které si nejraději vybíraly.

Povahu ženy, vyhledávající mužskou prostituci, popsal Petronius (Sat. 126) slovy, kterými promlouvá Chrysis, služka Circeina, k Eukolpiovi: „— Protože znáš svou neodolatelnost, jsi pyšný a prodáváš svá objetí, místo abys je rozdával. K čemu jinak byly by ty načesané vlasy, nalíčená tvář a tvě vyzývavé pohledy, k čemu ta nastudovaná chůze, odměřené, cupkající kroky, neneseš-li své krásy na trh? Jak mne tu vidíš, nevyznám, se ani ve věštění, ani v nebi hvězdopravců, ale s tváře lidí dovedu vyčísti jejich povahu a mohu jen pohlédnouti na mimojdoucího, abych věděla, co si myslí. Chceš-li nám tedy žádané prodati, našel se kupec, chceš-li to však, a to bylo by lidštější, darovati, hleď, abychom byly tvými dlužníky za dobrý skutek. Neboť nazýváš-li se prostým otrokem, rozmnoží to jen touhu žen, vzplanuvších láskou. Jsouť právě ženy, které jen pro luzu se rozohní, a jen tehdy pociťují lehtání rozkoše, když vidí otroky nebo vykasané lokaje. Jiné rozohňuje aréna nebo zaprášený oslař nebo šprýmař, prostituující se na jevišti. K tomuto druhu patří má paní. Z orchestry přeletí nejméně čtrnáct řad sedadel a hledá svého drahouška mezi spodinou. — Tato lichocení hltal jsem plnými doušky a ptal se: ,Jsi snad sama paní, která mne miluje?‘ Panská srdečně se zasmála této všední pokloně a odpověděla: ,takovými věcmi nesmíš mi lichotiti. Nikdy jsem se ještě neoddala otroku; chraňte, bozi, abych svá objetí kříži věnovala. Tu běží o jemné paní, které jizvy po karabáči k líbání milují. Jsem sice jen panská, ale místo přijmu jen u rytířů.‘ — Podivným, ba hrozným zdál se mi tento kontrast: Služka měla hrdý vkus matronin, matrona však plebejskou náklonnost služčinu.“

Bohaté římské ženy měly — jak víme již — ve zvláštní oblibě herce, zpěváky, šermíře, gladiatory a podobné hrdiny, dodnes dráždící pohlavní obrazotvornost žen; bylo-li nutno, uspokojily však svou choutku třeba i s nosičem vody. Řemeslnou prostituci mužskou měly ženy stále k disposici — byla placena jako prostituce ženská, nabízela se u ženských lázní nebo v lázních, světáčky byly jí dobře známy, a mezi nimi byly i ženy staré, kterým bylo platiti zvláště velké honoráře. Je samozřejmo, že tyto ženy byly často bezohledně vydírány. Seneca zmiňuje se jako o zvláštním druhu prostitutů, o chudých mužích, kteří sebe na čas pronajímají bohatým ženám za „manžela“.