ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prostituce protějškem přísné monogamie. — Manželka roditelkou legitimních dětí a vrchní hospodyní. — Její nedostatečné vzdělání. — Přísné tresty na cizoložství. — Lex Julia de adulteriis. — Doporučování prostituce. — Kalog’agathía a virtus. — Trimfy nahého těla. — Láska povšechně vyloučená z manželství. — Milostné vztahy k hetérám. — Láska k hochům. — Ethika a myšlenka dórské lásky. — Ženská homosexualita. — Vliv otroctví. — Odkládání děcek. — Městská civilisace antická a její vliv na prostituci. — Internacionalism. — Vliv vojenských poměrů starověkých. — Vliv vysokého školství. — Prostituce na slavnostech. — Pouliční život denní a noční. — Rozkošnický život antický. — Symposia. — Hostince a restauranty. — Hudební školy. — Polykratova^[28] „laura“. — Antické lázně. — Maséři a masérky. — Ardelioni. — Klepařství a pokrytectví. — Honba za penězi. — Otázka sociální. — Antický kapitalism. — Zostření třídních protiv. — Vliv chudoby. — Vliv zneuznané práce.

Přísně nucené manželství jednosnubní a neobyčejná pohlavní volnost mužova tvořily základ pohlavního života v klasickém světě antickém, představujíce nesoulad, jakého už nenajdeme v dějinách lásky. Jeho důsledkem byl nesmírný rozmach prostituce. Kdežto heroická doba řeckého národa, doba homérská, neznala ještě světské prostituce jakožto složky společenského života, protože tu vládlo mnohoženství se ženou poměrně dosti svobodnou, objevuje se rozsáhlá prostituce již v 7. a 6. století před Kristem, v době Solonově, jako přirozený protějšek přísného provádění patriarchální monogamie.

Viděli jsme, kterak v rodinné epoše ztrácela manželka význam jako pracovní síla a zůstávala pouze roditelkou legitimních dětí a vrchní hospodyní. Účelem řeckého manželství v historické době bylo rovněž a nejzřetelněji plození krásných a zdravých potomků legitimních a vedení domácností manželkou. Individuelní láska mezi manželi byla zjevem zcela neobvyklým. Aelian se divil, že Pausanias má svou manželku v něžné lásce. U nevěsty běželo především o její zdraví a vůbec tělesnou schopnost rozplozovací, která byla bezpochyby předem zkoušena.

U Xenophona^[29] (Oeconomicus c. 7) najdeme toto pojetí athenského manželství: „Zdá se mi totiž, že bozi velmi moudře spojili pár, který jmenujeme muž a žena, aby se stal skrze obecnost co možná nejužitečnějším. Předně totiž je každému páru určeno společně souložiti k rozplozování rodu, aby různé druhy živých bytostí nevymřely; tím pak jest aspoň každému člověku zjednána opora vo stáří, konečně pak nežije člověk jako zvířata pod širým nebem, nýbrž potřebuje naopak přístřeší. Lidem však je také, chtějí-li zásoby pod střechu dostati, míti někoho, kdo by jim konal práce venku, neboť obstarání úhoru, setí, sázení, pastva, to vše jsou práce venku, z nichž však dostává se nám potřebného k živobytí. A jsou-li zásoby pod střechou, opět je třeba někoho, kdo opatří věci, kterých nelze konati venku. K tomu patří péče o novorozeňata, příprava pokrmů z plodin a také hotovení obleků z vlny. Poněvadž pak obé, práce v domě i práce mimo dům, vyžadují činnosti a dozoru, zařídili, jak se mi zdá, bozi podle toho hned i naši povahu, povahu ženy pro věci a starosti v domě, povahu mužovu pro věci a starosti mimo dům. Neboť tělo i ducha mužova tak vytvořili, aby lépe snášel zimu i horko, cesty i výpravy, a tak svěřili mu věci mimo dům; ženě však dali bozi méně sil k tomu a tak svěřili jí patrně věci uvnitř domu. Věděli, že žena stvořena byla k péči o novorozeňata a tato byla jí svěřena, proto také dali jí více lásky k novorozeňatům než muži. Poněvadž dále bozi určili ženě opatrovati to, co bylo domů sneseno, a viděli, že pro ten účel není nevhodno, je-li duše bázlivá, proto dali ženě větší díl bázlivosti než muži. Věděli dále, že zase ochrany je třeba, je-li ohrožován ten, kdo věci venku obstarává, a proto dali mu větší díl zmužilosti… A to schvalují také naše zřízení, spojujíce muže se ženou, jako božství stvořilo je k společné péči o děti, ustanovují je také ona k společnému obstarávání domácnosti a potvrzují jako chvalitebné a krásné, k čemu bozi zřízením přirozeným každou část více schopnou učinili. Neboť pro ženu je čestnější, zůstává-li doma než prodlévá-li venku; pro muže však je potupnější, zůstává-li doma než obsta-rává-li věci venku.“

Ale i pro tyto, velmi úzce vymezené povinnosti, měla řecká paní, vdávajíc se často ve 13 — 15 letech, velmi nedostatečné vzdělání. Právě Xenophon v dalších svých vývodech praví, že z povinností, které má a které podrobněji jsou vylíčeny, nerozumí vlastně ničemu, že dovede nejvýše ušíti vlněné šaty, poněvadž nebyla před manželstvím vedena k ničemu jinému, než aby střídmě jedla a pila a co nejméně naslouchala a se vyptávala. Je tak prostá, že v ničem si nedůvěřuje a se svým mužem odvažuje se sotva promluviti. Podle Xenophona mnohé antické ženy byly právě pro tuto svou úplnou nevědomost a porobenost úplně neschopny vésti domácnost a vychovávati děti. Plato byl stejného mínění. Z klece harému mateřského přecházely tyto ženy do klece harémů manželova, vedouce zde život přísně uzavřený a velmi nepatrný; řecké manželství bylo konvenčním manželstvím v nejhorším smyslu slova, nutným zlem z důvodů stavovských nebo finančních. Sňatek z osobní náklonnosti byl nejvzácnější, vždyť panny žily v domácnosti zcela uzavřeny před světem. Manželka žila tedy v úplném poddanství, veškery mužovy zájmy mimo domácnost byly ji cizí, dokonce návštěva divadla byla jí zakazována.

Později pozbývaly ženy ještě více vážnosti, stavše se nafoukanými, neomalenými a rozmařilými. Manželství bylo stále více pomíjeno, nenáviděno a v opovržení. „Divá zvěř“, „zrádné moře“, „vichřice“, takové názvy považovali básníci (Menander, Philemon) za vhodné k vzbuzení přiměřené představy o ženách. Před tuhým a pevným poutem manželství dávána byla přednost chvilkové rozkoši s vyděračnou nevěstkou. Chudší lidé vyhýbali se manželství, aby si nepohoršili, a lidé středních vrstev mnohem častěji než úplní chudáci, protože jen s námahou udržovali se nad vodou, nechtěli-li klesnouti do nižší vrstvy společenské. Všeobecný následek toho byl, že při manželství šlo hlavně o věno. Pozoruhodnou vzácností stal se muž, který nehonil se za věnem. Už nebylo možno koupiti si ženu za několik volů, jako za dob Homérových: muži byli teď chytáni na vnadidlo hromady drachen a tak muž stával se nemálo závislým na nevzdělané ženě. Četné narážky na tyto poměry ve veselohrách jsou dosvědčeny i řečníky a nápisy. Věno 10 talentů (1 talent = asi 5600 předválečných korun) bylo řídké, 5 talentů nečasté, ale velkých věn bylo dosti. I v malých Mykénách vyskytují se v době makedonského panství věna 10 až 40 tisíc drachem (1 drachma = asi 0.94 předvál. korun), nehledíc k výbavě, která nemívala cenu malou.

Ve Spartě naproti tomu nebylo ženě býti věčnou přadlenou, dělila se s mužem o úkony bohoslužebné, správu domácnosti a výchovu dětí, o čemž v Athénách výhradně rozhodoval muž. Postavení spartské ženy bylo volnější, proto tu nevznikla pozoruhodnější prostituce. Jinak také ve Spartě byl účel manželství čistě fysicko-politický, děti byly plozeny z důvodů státních a pod dozorem státu, neplodná manželství nebyla závazná a objevovala se dokonce dočasná odloučení ženy za účelem plození.

Manželství římské — jak jsme viděli v předchozí kapitole — rovněž se lišilo od manželství řeckého větší svobodou římské matrony, která těšila se také větší úctě. Cornelius Nepos v předmluvě ke svým životopisům srovnává mravy řecké s římskými a praví: „Který Říman stydí se přivésti svou manželku k hostině nebo čí domácí paní neobývá nejpřednější části domu nebo zdržuje se styků?“ Rovněž návštěva divadel a jiných veřejných míst byla vždy ženám římským dovolena. Nicméně i zde hlavním účelem manželství bylo plození dětí. U Aula Gellia^[30] čteme: „Podle zpráv tento Carvilius miloval prý neobyčejně svou ženu, od které odešel, a pro její mravopočestnost ctil ji a cenil sobě, ale udával prý, že posvátná bázeň před (složenou) přísahou znamená proň více než jeho něžná náklonnost a láska, poněvadž (jak se dělo při všech sňatcích) bylo mu před mravosoudci složiti (obvyklou) přísahu, že béře si ženu jen s tím úmyslem, aby dosáhl (manželského) potomstva.“ I římské dívky vdávaly se velice brzy (mezi 12 — 14 lety), a předchozí známost mezi snoubenci byla velmi vzácná. Prostituce rozšířila se u Římanů všeobecně počínajíc třetím stoletím předkřesťanským především vlivem poměrů řeckých. Ale v Římě jako v Řecku podporovaly vývoj prostituce hlavně přísné názory a přísné tresty na cizoložství. Od Solona byla ostatně v Řecku i v Římě prostituce plánovitě podporována v domněnce, že manželství je tím chráněno. Také pojem nezákonné a trestuhodné soulože (illicitus coitus) byl u těchto národů mnohem širší než u nás. Trestáno bylo nejen vlastní cizoložství, t. j. pohlavní styk s vdanou paní, nýbrž také svedení nevdané sestry nebo dcery. Pro obé měli Řekové společný název moicheía, kdežto Římané nazývali cizoložství adulterium a pohlavní styk se slušnými neprovdanými nebo ovdovělými ženami stuprum (nikoli ve smyslu dnešního stuprum, jež znamená násilné smilstvo). Překvapující rozdíl mezi přísným názorem řecko-římského zákonodárství na mimomanželský styk pohlavní s vdanými i nevdanými občankami a svobodným názorem na styk s prostitutkami je pěkným dokladem třídní morálky antické, a antická prostituce světská jeví se nám jako nutný rub manželství, které spolu se státem chránilo „pohlavní čest“ žen vládnoucí třídy.

Všecky řecké zákony dovolují samopomstu při cizoložství a svedení matky, sestry, dcery, ba i souložnice. Kdo byl při tom dopaden, mohl býti beztrestně zabit. Se strany státu byl však trest smrti za cizoložství zaveden jen v Tenedu.^[31] Podle zákonů Zaleukových^[32] byly cizoložníku oči vypíchány. Jinak státní moc trestala tento druh provinění větším nebo menším odnětím cti. U Pisiďanů a Kumaejců byl cizoložník s cizoložnicí hnán na oslu kolem města, na Krétě byl cizoložník ověnčen vlnou, všeobecně opovržen, ztratil všecka občanská práva a zaplatil 50 staterů veřejné pokladně. V Lepreu odsuzovali cizoložníka a cizoložnici k doživotní ztrátě cti; cizoložník byl vedle toho po tři dny v poutech hnán po městě, kdežto cizoložnice po jedenáct dní byla na tržnici vystavena na pranýři v lehkém spodním oděvu. V Athénách vedle peněžitého trestu a ztráty cti ukládány byly i tresty tělesné. — Také v Římě měl manžel právo zabíti ženu, dopadenou při cizoložství, a cizoložníku pomstíti se podle libosti: usmrcením, vykleštěním, zmrzačením nosu. Rovněž otec cizoložnice mohl to učiniti. Bylo však zákonem ustanoveno, chce-li manžel nebo otec pomstíti cizoložství smrtí, musí zabíti oba vinníky. Nedovolený pohlavní styk s neprovdanými ženami trestán byl peněžitou pokutou nebo vypovězením. V 18. roce př. Kr. vydal císař Augustus proslulou lex Julia de adulteriis, která obsahovala tresty na cizoložství i pohlavní styk s neprovdanými nebo ovdovělými ženami: konfiskace majetku, tělesné tresty, vypovězení. V samopomstě připouštěl tento zákon jen zabití obou viníků. Později byl ještě zostřen zavedením státního trestu smrtí. Justinianus potvrdil trest smrti pro cizoložníka a pro ženu cizoložnou nařídil doživotní vězení v klášteře, nevezme-li ji manžel do dvou let opět k sobě.

Takové přísné zákonodárství vedlo samo k doporučování prostituce. Strach před následky mimomanželského styku pohlavního se svobodnými občankami činil styk s prostitutkami tím vítanějším a bezpečnějším, že bylo dosud neznámo nebezpečí pohlavní nákazy. Antisthenes^[33] pravil k jednomu obžalovanému cizoložníku: „Nešťastníče, jak velikému nebezpečí byl bys unikl za jediný obolus!“ Obolus byl obvyklý honorář za návštěvu u nevěstky. Podobně Xenarchos káral mladé muže, že se vydávají ve veliké nebezpečí stykem se svobodnými ženami, místo aby v bezpečí užívali radostí Venušiných v nevěstincích. I přísný Cato^[34] chválil jinocha, jejž viděl vycházeti z nevěstince, že svůj pohlavní pud ukájí takovým nevinným způsobem, nedopouštěje se zločinu, t. j. cizoložství nebo svedení. V Plautovi^[35] (Curculio, akt I., scéna 1.) čteme: „Tento dům, toť kuplířův dům. Tak lépe jest; nikdo ti nezazlí a nezabrání, abys za peníze svoje si nekoupil, co veřejně na prodej jest. Veřejná cesta jest každému volna. Nehledáš-li pěšiny zarostlým plotem, chráníš-li se manželek, vdov, panenství a chlapců z rodičů svobodných, miluj, mnoho-li chceš.“ Horác^[36] v jedné své satiře líčí rozdíl mezi bezpečností toho, kdo, poháněn nezkrotným pudem, béře za vděk první ženou, která při svitu lampy přijme jej nahá a vzdá se mu jako kobyla hřebci, aniž muž stará se o to, zda bohatší a krásnější člověk na stejném místě si ulehčil, a trapnou situací toho, který zbaven odznaku svého stavu, stojí před soudci a s vnitřním chvěním očekává svůj osud.

Antickému světu byl oficielní styk s hetérami tím snadnější a přirozenější, že zde romantická láska individuelní dosud nekvetla a výjimečná vášeň milostná byla považována za cosi chorobného. Antický člověk byl s hlediska pohlavního všeobecně bližší člověku přírodnímu než duševně rafinovanému člověku dnešnímu. Jeho zdatnosti a důstojnosti, řecké kalokágathía a římské virtus, překážela spíše forma milostné vášně příliš duševní než nejprudší výbušnost pudové smyslnosti. Řekové vždycky považovali příliš mocnou a bouřlivou sílu lásky za ponižující zlo, za „pathos“ nikoli hrdinsky aktivní, nýbrž čistě pasivní, který mate jasnou vůli, vyráží rozumu z ruky řídící kormidlo, a strhne-li člověka do propasti vášnivého zmatku, nepovznáší jej v zániku jako hrdinské zločiny tragických reků, nýbrž žalostně k zemi jej sráží a ničí. Proto také starší řecká poesie epická a tragedie nikdy neměla za předmět básnění lásku. Nenajdeme milostných scén u Homéra, Hesioda,^[37] Aischyla.^[38] Teprve poměr mezi Haimonem a Ismenou v Sofoklově „Antigoně“ možno považovati za líčení individuelní vášně milostné. Pokud však existovala tato choroba, byla mravy a zákony potlačována, šlo-li o manželku, a obracela se k hetérám a chlapcům. Smyslnost i v lásce platonské byla jejím hlavním základem, ale v době rozkvětu řecko-římského světa smyslnost úplně naivní, harmonická, tryskající z lidské přirozenosti, která vyznačovala se i přirozeným pojetím lidské nahoty a jevila velký smysl pro krásu lidského těla. Osudný rozdíl mezi tělem a duší, který v dobách křesťanských měl tolik neblahého vlivu, nebyl tehdy antickému světu ještě znám, pohlavní věci byly tu ještě mimo dobro a zlo, nezatíženy „hříchem“.

*

Ač barbarští sousedé Hellady vesměs styděli se již za svou nahotu, odkládali Řekové bez rozpaků své šaty, bylo-li jim zápasiti nebo běžeti. Ve Spartě i mladé dívky cvičily téměř nahé. Lidové slavnosti olympské, pythické a nemejské^[39] znamenaly velké divadlo a velký triumf nahého těla před zraky a za pochvaly všeho lidu. Dokonalé tělo bylo vášnivě obdivováno, nemohlo tedy býti ze studu ukrýváno; bylo čímsi božským. Jsou-li dnes stavěny pomníky velkým myslitelům a básníkům, byly tehdy stavěny krásným ženám a krásným mužům. A poněvadž nahá tělesná krása vyniká u jinošských postav ještě více než u postav dívčích, byl tento kult nahoty jistě jednou příčinou neobyčejného rozšíření lásky k hochům. Krasocitný obdiv nevyhýbal se ani pohlavním znakům těla, které Řekové pozorně pěstili a za něž se nikterak nestyděli, posuzujíce je se samozřejmostí, kterou slyšíme i z Knihy Jobovy, kdež tak mohutně praví se o hrochovi: „Žíly ohanbí jeho spleteny jsou jako větve.“

Jihoevropské podnebí propůjčovalo pohlavnímu životu antické společnosti silnou, až žhavou smyslnost, ale pohlavní rozkoš fysická všeho druhu, i, jak se říká, pervesního, byla tu něčím velmi přirozeným, co se ani nepodceňovalo, ani nepřeceňovalo, nýbrž vyrůstalo a kvetlo harmonicky s celým životem. Jinak nenasytná touha po pohlavní rozkoši byla velmi rozšířenou chorobou mnoha mužů a žen, pohlavní hyperästhesie, jak to jmenují lékaři, čili satyriasis.

Ale antická láska, jak jsme již řekli, vyhýbala se úplně rodinnému krbu, a první zjevy lásky individuelní mohly se projeviti jen ve styku s vyšším druhem prostituce, hetérami, nebo ve styku s hochy a jinochy. Z manželství byla láska povšechně vyloučena jednak proto, že manželčino postavení bylo nesvobodné a nedůstojné (přes to, že její třídní čest pohlavní byla chráněna zákony tak přísnými, neboť ve skutečnosti chráněno bylo jimi vlastnictví mužovo), jednak pak i z toho důvodu, že chybělo milostné dorozumění mezi snoubenci, a manželé, jejichž volba byla věcí rodičů, poznávali se až při sňatku. A tak Menandrův^[40] poměr k hetéře Glyceře, Periklův^[41] poměr k Aspasii jsou historicky proslulé příklady milostných vztahů antických, v nichž setkáváme se již se všemi radostmi i žalostmi individuelní lásky, hlavně s pohlavní žárlivostí. Ale individuelní náklonnost milostná projevila se ve společnosti antické méně v poměru k hetérám než v poměru mužů k chlapcům a jinochům a žen k jiným ženám, z čehož vyvinula se později neobyčejná prostituce homosexuelní.

*

Xenophon (Hiero c. 1) výslovně praví, že láska k hochům je nejkrásnější formou individuelní lásky a zasluhuje přednost před láskou k ženám. Pro něj i pro Platona je pravou láskou, t. j. individuelním poměrem erotickým mezi dvěma individui za účelem duchovního i tělesného společenství, jen láska k hochům, poněvadž podporuje myšlení, kdežto láska k ženě neposkytuje problémů. Chlapec a muž byli u Řeků krasocitně, duchovně i eroticky výše ceněni než ženy; ženské půvaby těšily se menší pozornosti než krása těla jinošského a mužského, třebaže neobyčejně krásné hetéry, jako Phryné, byly téměř zbožňovány. Zmínili jsme se již o tom v předešlé jedné kapitole, že smysl pro krásu mužských tvarů (a mužskou lásku homosexuelní) byl pěstován v gymnasiích a na jiných místech veřejných, kde nahá mládež skotačila a konala společná cvičení tělesná; pak ovšem i při velkých slavnostech lidových a v divadlech, kde bylo možno rovněž obdivovati mužskou nahotu. Potvrzuje to Cicero, a Polykrates, který lásce k hochům nepřál, dal proto gymnasia a palaestry zavříti. Xenophon v „Symposionu“ vkládá do úst Kritobulovi nadšenou hymnu na jinošskou krásu, a Lukian (Amor. 33 sqq) míní, že láska k hochům vyvěrá jedině ze smyslu pro krásné a nevyskytuje se u zvířat, poněvadž zvířatům tento smysl chybí.

Ačkoli homosexuelní poměry, jak jsme již řekli v prvním svazku, existovaly pravděpodobně všude i v předhistorické době a byly jistě před tím i v Řecku, byli to Dorové, drsné kmeny horské, naposled přistěhovalé, kteří zavedli lásku k hochům jako lidový mrav, veřejně uznaný a úctyhodný. U Homéra nenajdeme ještě pederastického poměru, ale již Solon líčí pederastii jako nevinnou zábavu mládeže (podobně byly dětské pohlavní styky a hříčky posuzovány i u národů přírodních), a za rozkvětu Řecka byly již pedarasty muži tak velicí jako Aischylos, Sophokles, Sokrates a Plato.

Ethika a myšlenka této dorské lásky byly asi tyto: Vlastnosti mužovy, jeho hrdinnost, jeho areté, jsou láskou nějak přenášeny na milovaného hocha. Proto společnost se snaží a stát naléhá, aby zdatní muži milovali chlapce, proto chlapci nabízejí se hrdinům…; proto milovník je legitimním zástupcem svého hocha u jeho pokrevních příbuzných; proto muž hledí především, aby hoch, kterého si vyvolí, měl zdatné vlohy, a ještě přísněji je zkoumána areté mužova, je-li hodná toho, aby byla přenesena; proto bylo hanbou pro chlapce, nenašel-li milovníka, a naopak čest pro něho — na Krétě veřejně a rodinou oslavovaná — našel-li milovníka důstojného a byl-li s ním slavnostně oddán. Milovaní hoši měli čestný titul, čestný šat, byli ctěni trvale, neboť skrze svou lásku dosáhli areté, kterou slušno vyznamenávati. Plato vložil v „Symposionu“ do úst Aristofanovi^[42] výrok, že jen ti stanou se důstojnými muži ve státě, kdož jako hoši zakusili lásky mužovy — a běží tu výhradně o smyslnou lásku k hochům, kterou je nesmyslno „idealisovati“ nějak. Její základ byl pohlavní přes to, že byla ve značné míře osobní. Antická láska k hochům opírala se o prastarou víru (viz náš předešlý svazek), že při pohlavním styku přenáší se na milovanou bytost duše, bytostná povaha milencova a tak ze smyslného aktu vzniká vzájemný poměr duchovní, mnohem individuelnější než tehdejší milostné poměry se ženami a vynikající nad ně i svou povahou výchovnou. Fysický živel v této lásce byl však prvotní; ideální stránka její vyvinula se s dorskou gymnastikou.

*

Do Athén dostala se tato zvláštní instituce sociální velmi brzy jako výsada svobodných občanů. Již Solon počítá lásku k hochům mezi slušné a ctihodné náklonnosti, vylučuje však z toho otroky. Zlatou dobou této lásky jako instituce politicko-výchovné bylo však 6. a 5. století př. Kr. až do perských válek. Pak se tyto vztahy uvolňovaly, jejich individuelní, duchovní a sociální stránka ustupovala stále více pohlavnosti zcela fysické, a Římané převzali jen tento ráz lásky k hochům.

Podle všeobecného rozšíření lásky k hochům v klasickém starověku a podle její úplné veřejnosti pochopíme pak, že vedle ženské prostituce objevila se i antická prostituce mužská, téměř rovnocenná.

Ženská homosexualita neměla ve starověku sice významu tak velkého jako homosexualita mužů, ale byla nicméně dobře známá a všední. Také tribadie čili lesbická láska vyvinula se ve větší míře nejprve u Dorů. Podle Plutarcha byla stejnopohlavní láska ve Spartě tak schvalována, že i počestné ženy měly pohlavní styky milostné s dívkami. Plato praví v „Symposionu“: „Tak mnohé ženy však jsou skrojkem ženy, málo si všímají mužů, nýbrž obracejí se mnohem více k ženám, a ženy miliskující se ženami jsou tohoto druhu.“ Vedle Sparty platil za nejstarší sídlo homosexuelní lásky ženské ostrov Lesbos. V pátém rozhovoru Lukianově čteme: „Říkají, že ženy na Lesbu jsou takové tribadky, že odmítají dáti se objímati muži, ale samy žen používají jako muži.“ Tribadie byla tu snad v jakémsi poměru k soutěžím krásy, které na Lesbu a Tenedu byly pro ženy pořádány. Dalším střediskem byl prý také bujný Milet, kde podle Aristofana byly vyráběny umělé mužské údy pohlavní — olisbos — pro homosexuelní styky ženské, které tvořily jakýsi tajný spolek přístupný těm, kdož nebyly do věci zasvěceny. O homosexuelních ženách v Římě zmiňuje se již Plautus, Horác a Seneca starší,^[43] kdežto Martial a Juvenal poučují nás o velké rozšířenosti tribadie za císařství, organisované rovněž v tajných klubech, a slavící své orgie u oltáře bohyně Pudicitie^[44] při slavnostech Bonae Deae. Přirozeně i homosexuelním ženám byla k disposici homosexuelní prostituce ženská, samozřejmě nikoli tak rozsáhlá jako podobná prostituce mužská.

*

Válkami, loupením a kupováním lidí, otrokářským obchodem a častým odkládáním dětí dostávalo se tisíce hochů a dívek do otroctví, takže ve městech pravidelně jejich počet převyšoval mnohokráte počet svobodných obyvatel. V Řecku bylo prý vedle 4-5 milionů svobodných 15 milionů otroků, téměř úplně původu neřeckého, v Attice čtyřikrát tolik otroků, kolik svobodných (asi 400.000), v Korintě 460.000, v Aegině 470.000, kteří pracovali méně v domácnostech a v soukromých službách, jako spíše při zemědělství, v dílnách, továrnách, dolech a na lodích, a byli považováni i takovými muži, jako byl Plato nebo Aristoteles, za podřadný druh lidí, hluboko stojící pod svobodnými občany, a za vejlupek špatnosti a neřestnosti. Vedle zabití, které bylo dovoleno jen po soudním rozsudku, mohli páni jednati s otroky, jak jim bylo libo. U Římanů byl osud otroků ještě horší. Většina mužských i ženských otroků byla svými vlastníky prodána k účelům prostitučním anebo jimi pohlavně používána z důvodů hospodárných. Rétor Dion z Prusy káral tento mrav těmito ostrými slovy: „Je to hanebný a nestoudný výdělek, když ve válce zajaté ženy nebo hoši nebo také koupená individua jsou hanebným způsobem vystavována ve špinavých, všude viditelných krčmách, na trhu a kudy vznešení chodí, v blízkosti vrchnostenských a bohoslužebných budov, uprostřed toho, co je lidem především svato. Ani barbarům, ani Hellenům, kteří byvše dříve zcela svobodni, žijí dnes v bídné porobě, neměli by oni činiti tak hanebné násilí, provozujíce mnohem ostudnější a špinavější obchod než pastýři koňští a oslí, neboť nedrží bez násilí a nucení pohromadě kusy dobytka, který nezná studu, nýbrž opatřují chlípným a nezřízeným zpustlíkům spojení s bránícími se lidmi, kteří stud mají, za účelem zbytečného a neplodného styku… Zde třeba se postarati poněkud, aby k zločinnému zneužívání, které je tropeno s těly opovržených a porobených lidí, nebylo přihlíženo tak klidně a lhostejně.“

Osoby, žijící v starověkých nevěstincích, byly úplně nesvobodné a bezprávé. I většina nevěstek svobodných otročila kuplíři neb vlastníku, který je pronajímal. Kuplíř skupovával hochy i dívky ve válce uloupené. Nejnovější bádání zjistilo také, že bylo v té době velmi rozšířeno odkládání děcek, zejména pohlaví ženského. V dopise muže, který v době domnělého narození Kristova podnikl cestu z Alexandrie do Oxyrhynchosu, čteme toto místo, adresované manželce: „Prosím a napomínám tě, dej pozor na dítě. Dostanu-li brzy nějakou pochoutku, pošlu Ti ji nahoru (vzhůru po Nilu). Slehneš-li, ve jménu božím, ponech si dítě, bude-li to chlapec, bude-li to však děvče, odlož je.“ Tito nalezenci byli vychováváni a prodáváni rovněž k prostituci.

Nevěstky volné úplně byly nepatrnou menšinou a teprve za císařství se rozmohly. Zajímavo je, že dívky prodané za prostitutky musily býti často po náhradě kupní ceny vráceny, ukázalo-li se, že patří k svobodným osobám. Mnoha prostituujícím se otrokům a otrokyním se podařilo po jisté době dosíci poměrné svobody, načež sami vydržovali otroky k prostituci. Na příklad proslulá hetéra Pythioniké byla otrokyní flétnistky Bacchidy, která byla opět otrokyní hetéry Sinopé, takže byla nejen trojnásobnou otrokyní, ale i trojnásobnou nevěstkou. Ustavičné hromadné dodávky otroků do řeckých měst a do měst světové říše césarské byly nevyčerpatelným zdrojem antické prostituce, která měla pravděpodobně mnohem větší rozmach než prostituce moderní, neboť počet otroků byl většinou čtyřikráte větší než počet obyvatelstva svobodného.

*

Městská civilisace antická byla neobyčejně rozvinuta a měla na život podobný vliv jako městská civilisace moderní. Také antický svět měl svá milionová města, města tovární a obchodní, města universitní, velká i malá města posádková, rafinovaný život velkoměstský, přelidnění, pauperism a bytovou nouzi, zkrátka všecky zjevy, které podporují rozvoj bujného života pohlavního. Ani bohatší města venkovská nežila však příliš střízlivě, neboť byla stále hojně zásobena otroky, kteří vládnoucí třídě umožňovali rozmařilý život, jenž při poutích a lidových slavnostech všeobecně byl ještě stupňován.

Jakousi představu o této stránce antické civilisace můžeme si utvořiti z přehledu velkoměst a důležitých měst venkovských. Na prvním místě jest ovšem Roma, extrakt všech římských provincií, s nesmírným, ustavičně se měnícím shonem lidstva sem se slévajících ze všech zemí, s ohlušujícím a opájejícím ruchem opravdového styku světového, s velkorysými, nádhernými a přehojnými sady a budovami veřejnými a s nekonečnou rozlohou. Ve 4. století křesťanském napočítáno bylo tu 1790 paláců a 46.602 domy nájemní. Za císařství měl Řím 1 — 1 a půl milionu obyvatel. Po Římu největším městem byla bezpochyby „zlatá“ Alexandria, hlavní město egyptské, které rozsahem překonávalo ještě Řím a mělo přes milion obyvatel, z čehož počet svobodných občanů činil podle Diodora 300.000. Bylo to největší tržiště antického světa, největší město tovární, město hojnosti, bohatství a nádhery, v němž prý nikdo nezahálel; jeden byl sklář, druhý továrník papíru, třetí tkadlec, a jediným bohem byly všem peníze. Za Augusta byl dopraven odtud do Říma i se svým podstavcem obelisk, který stojí nyní u Porta del Popolo; připlula s ním ohromná nákladní loď, která mimo to vezla 200 námořníků, 1200 cestujících, 400.000 měřic (34000 hektolitrů) pšenice a náklad plátna, skla, papíru a pepře. Vedle Alexandrie platily za největší město řecké Syrakusy s největšími přístavy a rovněž s obyvatelstvem více než milionovým. — Karthago, velkoměsto fénické na sev. pobřeží africkém, mělo podle Straba^[45] již na počátku třetí války punské 700.000 obyvatel. Byvši po svém rozboření v římské době znova vybudováno, nezůstalo ani pak příliš pozadu za Alexandrií v počtu obyvatelstva a v bohatství a vedle Říma bylo nejbujnějším městem západním. — Gades, druhé fénické velkoměsto, bohaté obchodní velkoměsto španělské, bylo pokud jde o počet obyvatelstva, asi na třetím místě mezi velkoměsty antickými; proslulo krásnými dívkami, rozkošnickými mravy, ženami tlukoucími kastaněty a písněmi, známými elegantním Římanům. — Antiochia, hlavní město syrské se skvělou polohou, bylo podle Mommsena nejbezuzdnější. Syrská flétnistka, ambubaia, byla pro Římana doby Augustovy asi tím, čím pro požívačného Pařížana je kokota. — Nástupkyní starého Babylonu a předchůdkyní Bagdadu byla Seleucia na Tigridu se 600.000, později 400.000 obyvateli. — Také hlavní město atické, Athény, bylo za svého rozkvětu velkoměstem. Za doby Periklovy mělo prý asi 600.000 duší, po sto letech již jen 21.000 svobodných a 140.000 otroků. — Korinth, největší obchodní město řecké pevniny, mělo prý jen otroků 460.000, ovšem i s otroky loďstva a zámoří. Korinth byl střediskem tak zv. chrámové prostituce, k níž se později přidružila prostituce světská, platil v Helladě za vysoké učiliště hetér. — Byzantion (Constantinopolis) bylo nejživějším, kvetoucím, bohatým a velmi lidnatým městem thráckým již před tím, než Konstantin Veliký jmenoval je novým hlavním městem římské říše (330 po Kr.). Po zemětřesení, které pobořilo největší část hradeb, za mladšího Theodosia (413 po Kr.) bylo město nejvíce rozšířeno, a množství jeho domů rostlo prý tak, že volné místo bylo vzácností a výhled na modrá nebesa téměř nemožný. Obyvatelstvo bylo odedávna pověstné svou bujností; za císařství bylo tu středisko kuplířství a prostituce. — K dalším antickým velkoměstům, která v době svého rozkvětu měla přes 100.000 duší, patřila města: Akragas (Agrigentum), zženštilostí pověstné město obchodní na jižním pobřeží Sicilie; Massalia (dnešní Marseille), obchodní velkoměsto galské s vysokým učením, velmi navštěvovaným, a s homosexuelní prostitucí; Patavium (dnešní Padua), město tovární s velkovýrobou oděvní; Capua, rozmařilé hlavní město kampanské; Tarentum, jedno největší obchodní město velkého Řecka, rovněž pověstné pohlavní výstředností; Philippolis thrácká; Ephesus v Lydii, středisko náboženské, jedno nejskvělejší obchodní město jónské, kde pěstován byl kult Afrodity; Smyrna s mramorovou nádherou; Milet, největší město jonské s mnoha přístavy, s vlněným a kobercovým průmyslem a hlavní vyrobiště přístrojů k pohlavnímu dráždění; Rhodos s kovoliteckým průmyslem a vysokým učením; Tyrus, největší a nejstarší námořní město fenické s průmyslem sklářským a barvířským; podle Straba byl pobyt v něm nepříjemný pro mnoho továren, domy měly i šest a sedm pater. Byl již v dobách biblických (viz skvělé líčení v Proroctví Ezechielově, kap. 27) znám svým rozmařilým životem, později byl nejproslulejším starověkým tržištěm otroků, především střediskem obchodu s dívkami; Jerusalem, který měl v r. 70 po Kr. 600.000 duší; Tarsos s proslulým vysokým učením, s četným obyvatelstvem továrenským, hlavně tkalci; krásná Nicomedia v Bithynii, pro mnohost svých veřejných i soukromých budov jako by část „věčného města“; Nicaea, druhé hlavní město bithynejské provincie, a konečně Pergamon s proslulou knihovnou, se skvělými budovami veřejnými a se značnou výrobou pergamenu, mastí a pohárů.

Z významnějších měst venkovských dlužno jmenovati Mediolanum s vysokým učením, Neapolis (dnešní Neapol), město námořní, Sybaris, proslulou pohlavním hýřením, Kroton, Pompeje, kde nová doba vykopávkami objevila, jak známo, nejen celý antický lupanar (nevěstinec) a četné hospody a šenkovny, nýbrž i ze zachovalých nástěnných nápisů a maleb mohla nabýti správného pojmu také o prostituci různopohlavní i stejnopohlavní ve venkovských městech, Puteoli, obchodní město s amfiteatrem pro 25.000 osob, Ravennu s přístavem pro císařské loďstvo válečné o 250 lodích, Narbo (Narbonne), Arelate (Arles), Tolosu (Toulouse), Burdigalu (Bordeaux), Lugdunum (Lyon), galská města obchodní a posádková, Lutetii Parisiorum (Paříž), jejíž rozmach počal teprve r. 508 po Kr., když se stala sídlem franckých králů, Londinium (Londýn), Augustu Trevirorum (Trier), Mogontiacum (Mohuč), Coloniu Agrippinu (Kolín nad R.), Augustu Vindelicorum (Augšpurk), Vindobonu (Vídeň), Salonu (Spalato). K těmto většinou kvetoucím městům obchodním a posádkovým, třeba ještě přičísti města maloasijská, v nichž byl velmi čilý život řemeslnický, tovární a obchodní, a velmi vyvinut obchod s otroky. Na 500 měst bylo v této přebohaté provincii římského státu: Sardes, Alabanda, Apamea, Caesarea, Sinope, Palmyra^[46] patří k nejvýznačnějším. Ve všech byla vyvinuta prostituce. V Alabandě — praví Strabo — žije množství lidí rozmařile žijících, obžerství oddaných, kteří si vydržují mnohé citeristky. Konečně na ostrově Lesbu byla Mytilene, známá elegantními kurtisánami, a Methymne, rovněž pověstná pohlavními výstřednostmi; Beroea v Makedonii měla chlapecký nevěstinec, jejž popsal Lukian. Dále stojí za zmínku Berytus (Beirut), přístavní město se skvělými divadly, lázněmi a s vysokým učením, Comana na Pontu,^[47] Naukratis, velmi stará řecká kolonie v dolním Egyptě a dávné středisko chrámové i světské prostituce, Arsinoe, Megara, Aegium s proslulými flétnistkami, pak na Hellespontu^[48] Abydos se ženami velmi zkušených v postojích Venušiných a s chrámem Afrodity-nevěstky, Samos, kde Polykrates zřídil podle pověstného sardského hagneonu, místa všeobecné prostituce, „lauru“, nejstarší pasáž, ulici se střechou, kde byly na prodej holky, hezcí muži a různé pamlsky, což později napodobeno bylo i v Alexandrii.

Athenaeus^[49] (XIII, 610) praví, že malý ostrov Keos byl velmi znám tím, že v jeho městech nebylo možno najíti nevěstek a flétnistek. Co to znamená jiného, ne-li svědectví, že prostituce byla i v nejmenších městech všeobecně rozšířena po celém římském imperiu. Samozřejmě kvetla nejvíce tam, kde byla největší poptávka po ní, v oněch městech, do nichž proudili svobodní a cestující muži, tedy ve městech přístavních, obchodních, posádkových a vysokoškolských, která byla ve starověku poměrně stejně hojná téměř jako dnes. Cicero (De repub. III, 4) píše: „Také vniká do měst námořních snadno zkaženost nebo aspoň nepotěšitelná změna mravů: obyvatelé přivlastňují si nové způsoby řeči a cizí obyčeje, čímž jejich řeč a obyčej se mění… Také s moře dodávány jsou takovým městům četná zhoubná dráždidla k bujnosti, která přicházejí buď jako ukořistěný statek nebo předměty dovozu; ostatně již půvabná poloha (na mořském břehu) vábí mnoha způsoby k požitkům, svádějícím k zahálce a mrhání.“ V řeckých městech přístavních vyvinula se prostituce asi co nejdříve, vzpomeňme jen na Korinth a Athény, a když ve světě hellenském a římském vzrůstal pak mezinárodní styk a šířil se až do nejvzdálenějších provincií, lokální prostituce se rozrůstala a rozšířila se v prostituci kočovnou. Kočovné nevěstky staly se typickým zjevem starověkým. Většina nevěstinců byla ostatně zásobována cizozemskými otrokyněmi, a také vyšší hetéry provozovaly rády své povolání mimo své rodiště.

Internacionalism, který již sto let před Kr. vyvinul se v Římě a v Italii a za císařství dosáhl vrchole, byl zcela velkolepý. Již o Alexandrii řekl Dion Chrysostomos:^[50] Nevidím u vás toliko Hellény nebo Italce nebo lidi z blízké Syrie, Libye a Cilicie, nebo lidi z daleké Aethiopie a Arabie, nýbrž i Baktry, Skyty, Peršany i některé Indy. A především Korinth byl průchodištěm všech lidí, do kterého později proudil kvas východu i západu. Přísloví: „Nikoli každému muži sluší cesta do Korintha“ bylo rozuměno tak, že nikoli každý má sáček dosti opatřený penězi pro všecky svody a všecka nebezpečí přečetných prostitutek. Ale města, která byla obsažena v Římě, nedala se vůbec spočítati, obyvatelstvo celých provincií bylo tu usazeno. Řím nebyl zalidněn svými občany, nýbrž kvasem zeměkoule (Lucan,^[51] Pharsal. VII, 405). Který národ je tak vzdálen, který národ tak barbarský, o císaři, že by byl neposlal obdivovatele do tvého Říma? — ptal se Martial (De spectaculis 3) a líčil nesmírné hemžení národů ve „věčném městě“, které čím dále, tím více stávalo se pestrou, chaotickou smíšeninou nejrůznějších živlů a jejich nesčetných míšení a křížení.

Na rozšíření prostituce měly veliký vliv vojenské poměry starověké, jaké dnes již neexistují. Byla to ustavičná válečná tažení a cesty legií, spojené se zakládáním tábořišť a vojenských kolonií, hlavně v době Alexandra Velikého a pak ještě více v době císařství. Kdežto u Homéra čteme ještě, že ženy zajaté ve válce byly dávány bojovníkům za souložnice, provázely již od 5. stol. houfy řemeslných nevěstek řecká vojska. To souviselo s vývojem žoldáctví, které zrodilo divoký typ vojenského dobrodruha, se žádným domovem nespjatého, stejně rychle hromadícího jako promrhávajícího bohatství. Tito žoldáci, kteří hlavně v Korintě vyhledávali pohlavní rozkoše, nechtěli býti bez nich ani ve válce a vodili s sebou jednak vlastní tanečnice a holky nebo i hezké hochy, jednak byli všeobecně provázeni velikými houfy prostitutek. „Bylo množství frejířek u vojska“, praví Xenophon o své žoldácké armádě (Anabasis IV. 3). To byl všeobecný obyčej, a při útocích myslili vojáci stejně na záchranu nezbytných nevěstek jako na záchranu vlastní. V době římské přistoupil k tomu další činitel, prostituci silně podporující u vojsk, posádek i v tábořištích. Vojákům bylo zakázáno ženiti se. Běželo patrně i o to, že římské manželství s cizinkou nemohlo býti uzavřeno, a legie prodlévající v cizích zemích neměly pro svou potřebu jiných žen a byly nuceny buď volně se snoubiti s cizinkami nebo ukájeti svou potřebu v prostituci. To dělo se hlavně za delšího pobytu. Byly tvořeny často celé kolonie vojáků žijících v konkubinátě a jejich nelegitimních rodin. Již v roce 171 př. Kr. byla na př. založena španělská kolonie vojenská, Carteja. Římští vojáci měli tu se Španělkami, s kterými nemohli se právoplatně oženiti, čtyři tisíce dětí. Pro toto potomstvo vyžádali si na vládě a obdrželi také osadu v jisté obci. Tyto vojenské kolonie byly kořeny, z nichž vyrostl kmen románských národů. Vzrůst prostituce u vojsk potvrzuje na př. opatření Scipionovo, který před Numantií dal zahnati 2000 nevěstek, aby udržel ve vojsku disciplinu. Hlavně však na tábořištích usídleny byly zástupy těchto žen: z řady bud, baráků, krčem (canapae), v nichž markytáni, ženy, děvčata, kupci, kramáři nabízeli své zboží, vyvinovaly se tu zvolna větší obce. Vedle toho i velké garnisony trvalé podporovaly prostituci, jejíž důležitost snadno pochopíme, slyšíme-li, že pouze v Britannii bylo 30.000 římských legionářů, a že často celé legie byly přesazeny z jedné země do druhé, jako na př. druhá legie, která po 34 léta byla umístěna v Egyptě, přesazena byla po porážce Varově do Mohuče. Tacitus (Histor. 83, 3) vypravuje o životě v dobývaném městě (z r. 69 po Kr.): „Divokou a strašlivou podívanou poskytovalo celé město; zde bitky a rány, tam lázně a krčmy; krev a hromady mrtvol a hned vedle holky a podobné věci; všecky pomyslitelné choutky bujné doby mírové, všecky pomyslitelné zločiny nejrozhořčenějšího dobývání.“ A Severus psal místodržiteli galskému: „Tví vojáci potulují se kolem, tribuni koupají se v plném světle, mají stravovny za jídelnu, nevěstince za ložnici, tančí, chlastají, zpívají a jsou střídmi při hostinách, když nestřídmě pili.“ Vojáci a nevěstky představovali dvé nerozlučných živlů; zvláště bojovníci z války se vracející a bohatou kořistí opatření byli samozřejmě velmi oblíbeni u héter i holek.

Konečně také starověké školství vysoké mělo značný vliv na rozvoj soudobé prostituce. Každá provincie, každá krajina v kultivovanějších částech říše měla své studentské sídlo, hojně navštěvované university byly v Cremoně, Mediolanu, galském Augustodunu, Karthagu, epirské Apollonii, Massilii, Rhodu, Tarsu, Antiochii, Smyrně, Římě, Alexandrii, Korintě, Athénách, Konstantinopoli. Do Athén hrnula se vědychtivá mládež v takovém množství, že čistota domácí řeči prý nemálo trpěla tímto přívalem z polobarbarských i barbarských zemí. O studentstvu v Tarsu, Alexandrii i v jiných městech praví Strabo (XIV, 673): „U zdejšího (tarského) obyvatelstva jeví se takový zájem pro filosofii a všecky ostatní vědy, že překonává Athény, Alexandrii a jiná místa, kde jsou učebné ústavy a filosofické školy. Rozdíl je ten, že zde všichni studující jsou domácího původu, kdežto cizinci nesnadno sem se dostanou, a že také domácí tu nezůstávají, nýbrž ke svému zdokonalení do ciziny odcházejí, a když jsou vzděláni, rádi setrvají v cizině a jen nemnozí se navracejí. V jiných městech, vyjímajíc Alexandrii, je tomu naopak. Do nich přicházejí mnozí cizinci a rádi v nich setrvávají; z domácích však jen nemnozí odcházejí studovat filosofii, aniž studují ji často na místě. V Alexandrii děje se obé, neboť přijímáni jsou tu mnozí cizinci a mnozí domácí vysíláni jsou do ciziny; a jsou tu všecky druhy škol pro vědy.“ Oblibě těšilo se také vysoké učení ve Smyrně a za doby Augustovy mnozí římští studenti chodili místo do Athén do Massilie. Řím ovšem byl studenty navštěvován nejvíce, proslulí lékaři, právníci, rektoři a filosofové měli tu kolem sebe studentské zástupy ze všech zemí obrovské říše. Zejména práva byla tu studována. Mravy těchto mladých zástupů byly velmi volné; učitel nemohl dostati někdy ani honorář za své přednášky, poněvadž jinoši peníze, obdržené za tím účelem od otce, prohýřili v pitkách, hrách a u nevěstek.

Zlaté časy měly holky a hlavně kuplíři při velkých slavnostech a hrách světských i náboženských, poutích, soudních přelíčeních, výročních trzích, představeních divadelních i cirkových, k nimž sešly se veliké davy lidu. Kuplíři se svými holkami přicestovali k takovým příležitostem. O velikých soudních dnech v hlavním městě frygickém Kelänä (Apamea) praví Dio z Prusy že k soudním přelíčením vproudí do města nekonečný dav lidí, při vedoucí, soudci, řečníci, úředníci, pomocníci, sluhové, kuplíři, mezkaři, kramáři, hetéry a řemeslníci; obchodníci prodají své zboží při tom nejdráže, jak jen možno, a nic nezahálí ve městě, ani tažný dobytek ani domy ani ženy. Velkou úlohu měly hetéry a holky při slavnostech afrodisiích,^[52] které na př. v Korintě byly jimi výhradně slaveny, kdežto svobodné ženy měly afrodisie vlastní. V Athénách slaveny byly s hostinami, které pořádaly hetéry. Podobně účinkovala prostituce při slavnostech dionysiích, které znamenaly „mohutný výbuch jarní a mladistvé rozkoše, noční slavnosti horské, dívek mávajících pochodněmi, opojnou hudbu smysly matoucí, proudící víno a proudící krev, šílenou závrať všech pobouřených vášní smyslných.“ Podobných velikých slavností řeckých byla celá řada. Také římské slavnosti byly od 3. stol. př. Kr. velmi četné. Hlavní úlohu měly nevěstky při starých floraliích,^[53] které vylíčil Ovid. Rovněž při saturnaliích, slavnosti všeobecné radosti s „opilou nocí“ a rozpustilým shonem denním, přišly nevěstky ke svému. Úplná pohlavní volnosnubnost pěstována byla při bacchanaliích,^[54] které však byly tajné a pro veřejnou prostituci málo významné. Pravými nevěstinci byly chrámy egyptsko-řecké bohyně Isis, jichž bylo jen v Římě osm, rovněž ve chrámech „boží matky“ Kybele a ve chrámech zasvěcených bohyni Ceres byly vždy čekající prostitutky. Při jiných slavnostech náboženských kvetla také prostituce homosexuelní. Divadelní představení, jak jsme již řekli, mohla býti v Řecku navštěvována ze ženského pohlaví jen prostitutkami, i v Římě však, kde do divadla chodily také matrony, používaly nevěstky divadla ke svým obchodům. Především však hry cirkové, k nimž přicházel nejen „celý Řím“, nýbrž i dav cizinců z blízka i dáli, ze všech zemí, pomáhaly prostituci. Ovid, líčí vášeň římských žen pro cirk a divadlo a doporučuje tato místa jako nejvhodnější pro navázání styku s hetérami:

Řemeslným prostitutkám ani jejich ctitelům nebylo ovšem třeba čekati na tyto zvláštní příležitosti, neboť pestrý velkoměstský život pouliční poskytoval jim příležitost ustavičnou a snadnou; hojné ženy galantní promenovaly jistě v nejživějších třídách římských mimo luxusní obchody nebo pod arkádami Velikého Cirku, a stejně bylo tomu i v jiných velkoměstech, „kde velká tlačenice je, když mír a klid se vrátily po porážce nepřítele, a každý, kdo něco má, běhá za ženskými.“ (Plautus). Rovněž noční život byl hlučný ve velkoměstech imperia, hlavně v Antiochii, Alexandrii a v Římě. Hloučky nočních tuláků a tulaček táhly z hostiny nebo na hostinu, při které za svitu svítilen bavily se především pohlavně. Nevěstince nesměly býti otvírány před 3. nebo 4. hod. odpolední, ale v nocí přístupny byly až do časného jitra.

Veliký byl rozkošnický život antický, jehož obraz chceme nyní načrtnouti, poněvadž milostný život starověký, dějiny lásky antické, jsou nejvíce v něm obsaženy. Vyvinul se nejprvé a brzy na východě, jonská města maloasijská, Samos, Korint, a řecká města jihoitalská byla jeho mnohonásobným zdrojem. Svého vrcholu dosáhl v helensko-římské Alexandrii, v Antiochii a Římě, souvisel úzce s vývojem kapitalismu a právě za úplného rozvoje starověkého kapitalismu nabyl oněch nepěkných rysů, které jsou známy z doby císařství a vůbec z Říma. V Římě již kolem r. 100 př. Kr. nebylo onoho svěžího smyslového a myšlenkového života, kterým se mohla pochlubiti doba rozkvětu helenského. Tu byla již zvrhlá civilisace maloasijská a alexandrinská, která všecko krásné a závažné znešvařila na pouhou dekoraci a požitek vymýšlela si s ubohou a odpornou pedantičností (Mommsen). Samozřejmě i řecké pitky a hostiny z nejlepší doby, k nimž ctnostné manželky a dívky neměly přístupu, byly příležitostí ke stykům s nevěstkami. Hudba flétnistek a citeristek a erotické tance provázely symposion, jehož zúčastnily se vedle těchto prodejných děvčat pravidelně i hetéry.

Obyčej hostin, spojených s tancem, sáhá až do doby homérské. Odyssea praví již o životě Fajaků:

Karakteristickým znakem veřejné dívky bylo v klasické době, že hodovala a bavila se s mladými muži. V třetím rozhovoru Lukianově vytýká matka hetéře Philiuně, že se při jakémsi hodokvasu opila, a zároveň se dovídáme, že jiná hetéra zdvihla svůj šat až nad kotníky a tančila. V šestém rozhovoru doporučuje kuplířka Krobyle tuto metodu: „Nepotřebuješ k tomu nic jiného, než stýkati se s mladými muži, hodovati s nimi a za peníze také s nimi spáti.“ Po hostinách nastával také obvykle tento noční styk. Pravidelně přivedl si již každý muž své děvče; pozval-li si jich několik pro sebe, platilo to za zvláštní hýření. Sidonský král Strato (asi 360 př. Kr.) měl ve svých službách nejen zpěváka, který jej při hostině obveseloval, nýbrž i velký počet zpěvaček, milostnic a tanečnic znamenité krásy. Závodil prý v této věci se salaminským králem Nikoklem na Cypru. Do Athén zavedli prý tyto bujné hostiny synové Pisistratovi,^[56] Hippias a Hipparchos. Lykon, peripatetický^[57] filosof, přišel do Athén, aby se naučil tomuto způsobu hostin a poznal ceny veřejných dívek, načež v domě Kononově pořádal dokonalé hostiny v sále s dvaceti lůžky. Jiný filosof, Anaxarchos,^[58] dával se obsluhovati při hostině nahou dívkou. Demetrios z Phaleronu, který měl roční příjem 1200 talentů (asi 6,000.000 předvál. kor.), promarnil většinu těchto peněz denními hostinami v sále se skvělou podlahou mosaikovou, jichž zúčastňovali se přečetní hosté a které končily tajnými orgiemi s kurtisánámi a nočními pohlavními výstřednostmi s krásnými hochy. Byly také hostiny, jichž zúčastňovali se toliko mužští prostituti. Chodil-li některý muž na drahé hostiny, aniž platil svého příspěvku na ně, nebo byl-li viděn s cizími muži u snídaně v hostinci, budilo to již podezření.

Do Říma dostal se tento obyčej rozpustilých symposií teprve na počátku druhého předkřesťanského století, což jest vysvětleno tím, že ctnostné manželky římské mohly se bez nesnází zúčastňovati hostin mužů jak ve vlastním, tak také v cizím domě. Teprve později změnila se pitka (commissatio) následující po večeři (coena) v zábavu s opojnou hudbou, tanečnicemi, herci a veřejnými hochy. V době císařství byla účast galantních dívek při hostinách již věcí obvyklou, rovněž účast hochů, oblečených v průhledné gázy, kteří byli po jídle připraveni pro hosty. Mnohé — praví rozmrzele Lukian o římské hostině — ba možno říci všecko při takové hostině stává se pro tě zdrojem mrzutosti: leč více než vše ostatní tě uráží, když zkaženému mladíku, který se propůjčuje k hanebným službám, tanečníku nebo zhýralému chlapci z Alexandrie, který dovede zpívat jonské písničky frejířské, mnohem více cti se prokazuje než tobě.

Byzantinci, kteří byli velkými pijáky, navštěvovali krčmy i proto, že se tu mohli stýkati s holkami. Velmi bohato bylo na takové hostince s jednotlivými pokoji zejména okolí Alexandrie. Břehy kanálu, asi tři míle dlouhého, který spojoval lázeňské místo Kanobus s Alexandrií, byly posety hostinci skvěle zařízenými. Zachoval se řecký nápis takového letohrádku: „Tyto stěny jsou vždy oživeny hostinami, naplněny zástupy mladých mužů; nikoli polnice zvuk, jen zvuk flétny tu zaznívá, krev býků, nikoli mužů červení zemi, roucha nás zdobí, nikoli zbraně, a ověnčené chóry s číší v ruce oslavují nočními zpěvy velikého boha Anarchise.“ Také blízká Eleusis^[59] měla četné byty pro cizince, zařízené s největším přepychem, a ještě více bujný Kanobus, jeviště výstředního života rozkošnického. Dnem i nocí jezdilo se sem z Alexandrie po malých lodích, na nichž muži i ženy za hry fléten a tance projevovali největší rozpustilost. Na těchto bárkách byly rovněž chambres séparées se zamřížovanými okny, za nimiž konány byly hostiny a pohlavní orgie. Zachovaly se obrazy takových scén na Nilu. — V pozdější době holdovaly v těchto restaurantech také ženy vínu, zvláště v Římě. Proslulý lékař prvního křesťanského století, Soranus z Efesu, praví ve své Gynäkologii, že římské ženy provádějí často soulož opojeny vínem, rovněž Galen (De usu partium XI, 10) horlí proti častým souložím tehdejším v alkoholovém opojení. Moderní šantán, café chantant, představovala ve starověku hudební škola, kde veřejné dívky byly vyučovány hře na flétnu a citeru, aby zároveň v zájmu svých kuplířských pánů obracely na sebe pozornost. Tyto hudební školy byly oblíbené zábavní místo mladých mužů, kteří vedle hudby seznamovali se tu také s dívkami a umlouvali si dostaveníčka. Plato v „Protagorovi“ káře velmi ostře nicotné styky mladých mužů s flétnistkami, tanečnicemi a loutnářkami, domnívaje se, že muž duševně i mravně vzdělaný má se bez takových pós a hříček baviti vážnými rozhovory, i když sebe více byl se oddal vínu.

Na Samu kvetla Polykratova laura, která později byla nápodobena i v Alexandrii. Polykrates snažil se učiniti ze Samu středisko nejbujnějšího života, zjednávaje sem ze všech zemí nejvybranější předměty smyslného požitku. Korunoval své dílo zbudováním laury, místa, na kterém tyto smyslné požitky byly nejrafinovanějším způsobem spojeny s prostitucí. Byla to patrně typická pasáž (laúra stégé), kde v krámech veřejné dívky a kinédi prodávali všemožné pamlsky cizincům z celé Hellady a v místnostech za krámy se asi poddávaly. Žaludkové požitky snoubily se tu s požitky pohlavními. Athenaeus dodává, že podobné místo bylo ještě za jeho doby v Alexandrii a bylo nazýváno „ulicí (laúra) šťastných“; bylo tu možno koupiti téměř každý smyslný požitek. Věc potřebuje však ještě dalšího probádání.

Také antické lázně byly místem rozkoše. Lázně vůbec podporují volnější, nespoutanější život společenský, zejména pohlavní. Člověk, odkládaje šat, odhazuje do jisté míry i pouta konvenční všednosti. Zvláště v zemích, kde veřejná nahota je přísně zakázána a tudíž nahé tělo lidské zařídka lze spatřiti, kde vedle toho provádí se přísně manželský život a upejpavá morálka pohlavní, probouzejí se v lázních spíše než jinde erotické představy, když poslední zahalení těla mizí a pohlavní znaky těla možno volně pozorovati. Tak v některých zemích staly se lázně střediskem volného života pohlavního a prostituce.

V klasickém starověku rozkvetla lázeňská prostituce, když na sklonku republiky zřizovány byly společné lázně, balnea mixta, importované snad z Egypta, kde společná koupel byla již v nejstarší době obvyklá. V Římě zavedl je Agrippa (r. 32 př. Kr.), a odtud rozšířily se po celé říši a zdomácněly i v zemích řeckých. Brzy měly přístup do těchto lázní i prostitutky, ba i pouhé holky pouliční, čímž některé koupele proměněny byly v jakýsi druh nevěstinců, a majitel lázní nebo lázeňský mohli býti počítáni ke kuplířům. Lampridius^[60] ve svém životopise císaře Heliogabala vypravuje, že císař dal si zavolati do jisté veřejné budovy všecky veřejné dívky z cirku, divadla, stadia, lázní a všech míst ostatních, aby k nim promluvil. Ammianus Marcellinus,^[61] římský historik (XXVIII, 4), napsal velmi rozhorleně o lázeňských mravech vznešených mladíků z doby pozdějšího císařství, že, vejdou-li, každý provázen padesáti sluhy, do lázeňských síní, vedou hrozivé řeči, jakmile však zaslechnou, že se objevila nějaká neznámá spřež otrocká nebo obyčejná holka z venkovského města nebo nějaká stará darebnice, běží o závod za ní, aby po nové příchozí zamilovaně pokukovali a říkali jí nejprotivnější lichotky, jak to dovedli jen Parthští se svou Semiramidou,^[62] Egypťané s Kleopatrou, Kariové s Artemisií^[63] nebo Palnyřané se Zenobií.^[64] Obyčej společných lázní se všemi výstřednostmi se udržel přes četné zákazy císařů. Otroci a lázeňští dělali nezřídka ženám mužské prostitutky, rovněž homosexuelní prostituce v lázních kvetla.

S lázněmi spojeno bylo přirozeně natírání těla olejem a masáž; činnost masérů a masérek byla již tehda často jen pláštíkem prostituce. Martial a Juvenal vylíčili rafinované manipulace řemeslných masérek u mužů i natěračů olejem u žen.

Také v módních mořských lázních vznešeného světa římského bujela prostituce jako dnes v Ostende nebo Monte Carlu. Nejelegantnější luxusní lázně starověké byly Bajae v zálivu neapolském, v nádherné poloze, podle Martiala „zlatý břeh blažené bohyně lásky, milostný dar pyšné přírody“. Seneca odsoudil je těmito slovy: „Staly se útulkem neřesti: bujnost dovoluje si tu téměř všecko, rozpoutává se tu ještě, jako by jakási nevázanost příslušela tomuto místu.“ Podobnou pověst měly také lázně v Kanobu, o kterém jsme se již zmínili, takže dokonce rozmařilý život požitkářský byl nazýván kanobismem.

Karakteristickým plodem tohoto požitkářského života vládnoucí třídy byli ardelioni z doby císařské, antičtí snobové, dandyové a povalovači, kteří podle Galena (Methodus medendi X.) takto trávili život: „Ráno koná každý návštěvy, pak odchází velký jejich zástup na forum k soudním přelíčením, větší zástup k řidičům vozů a pantomimům, nemalý počet utrácí čas milkováním, hrou v kostky, lázněmi, pitkami a jinými tělesnými požitky, až konečně večer sejdou se všichni opět u hostin, kde není však zábavou hudba a vážný rozhovor, nýbrž pusté hýření, které trvá často až do rána.“ V takovém nicotném životě bujelo pak přirozeně klepařství, zejména o pohlavních poměrech. Ženy byly zvláště horlivy ve slídení po intimních podrobnostech, tajných neřestech a výdajích za tu nebo onu milenku, při čemž přirozeně kvetlo pohlavní pokrytectví.

*

Honba za požitkem byla v době císařství samozřejmě provázena honbou za penězi, mamonářstvím. Plinius (Nátur. histor. 14, 1) karakterisoval tuto dobu pěkně těmito slovy: „Od té doby, co majetek stal se jedinou radostí, ztratili jsme okrasu života; co dříve nazýváno bylo podle nejvyššího statku svobodnými uměnami, pokleslo v pravý opak, a nyní jen otrockým duchem možno proniknouti vpřed. Jakkolivěk však různě se to projevuje, v touze a naději zbohatnouti jsou si všichni rovni. Tak vznikl divoký chtíč života, život sám však ztratil svou hodnotu.“ —

Byla-li nejdůležitější příčinou vzrůstající nabídky v antické prostituci široce vyvinutá instituce otroctví, pracovaly k tomu neméně i jiné příčiny sociální, které i dnes podporují nabídku v prostituci a které souhrnně nazýváme otázkou sociální. Antický svět poznal sociální otázku velmi brzy, jak ukazuje zákonodárství Solonovo, ale palčivou neméně než dnes stala se na sklonku doby republikánské a v době císařství. Sociální bída, přelidnění, bytová nouze atd. byly v plném rozsahu poznány.

Jako důsledek kvetoucího obchodu a průmyslu objevil se antický kapitalism. K nejstarším městům obchodním a továrním patřily Tyrus, Milet, Korint a Athény; kvetly již v 8. a 7. století předkřesťanském. Na počátku 6. století znamená solonovské zákonodárství první pokus o to, aby bylo čeleno zlým důsledkům kapitalismu a velkopozemkového hospodářství, překlenuta propast mezi proletariátem a kapitalismem. Ve čtvrtém a třetím století předkřesťanském nastávalo v celé Helladě, ba i ve Spartě zostření třídních protiv s přibývajícím soustřeďováním kapitálu a majetku pozemkového, jejichž následkem bylo zmizení středního stavu, strašlivá sociální bída a ziskuchtivé smýšlení ve všech vrstvách obyvatelstva. Vznikla velká třídní nenávist. V Římě se objevil proletariát i sociální bída v 3. stol. př. Kr., kdy rychle se vyvinulo bezohledné hospodářství kapitalistické, které pomocí činžovních nedoplatků olupovalo sedláky o výnos z půdy a vydávalo je na milost a nemilost lenošivým kapitalistům. Tak kolem r. 50 př. Kr. tvořili společnost římskou na jedné straně milionáři, na druhé straně žebráci. Nával obyvatelstva do měst vzrůstal nesmírně a venkov pustl následkem velkopozemkového hospodářství a konkurence zámořského obilí. V době císařství nebyl vzrůst měst důsledkem účelného hospodaření, nýbrž důsledkem návalu proletářských existencí, otroků, klientů, zchudlých venkovanů, dobrodruhů a žebráků, který pak vyvolával přelidnění a bytovou nouzi v antických velkoměstech. Toto hromadění lidí, jednoho vedle druhého, jednoho nad druhým až v deseti patrech, mělo přirozeně zhoubný vliv na pohlavní poměry, zvláště když myšlenkové i citové vzdělání mas bylo nepatrné. V domech, kde byly pravidelně i krčmy a různé útulky všelikých zločinců, používáno bylo ve velké míře sklepních místností jako proletářských obydlí, do kterých uchylovala se i prostituce. Není tudíž divu, že za těchto poměrů neobyčejně rozmnožily se v Římě tak zvané „nebezpečné třídy“, žebráctvo, tuláctvo, řemeslné nezaměstnanectvo, prostituce a zločinectvo.

Chudoba jako příčina prostituce hrála ve starověku jen úlohu u žen svobodného rodu nebo propuštěných a pak snad u oněch otroků obého pohlaví, které svými zchudlými pány byli k prostituci nuceni. Demosthenes poukázal na nebezpečí, že prostituce bude se šířiti mezi svobodnými dcerami občanskými, které z nedostatku prostředků nemohou býti vybaveny. V třetím rozhovoru Lukianově napomíná matka dceru, aby se pevně držela svého milence, poněvadž jsou chudičké, a v šestém rozhovoru vysvětluje Krobyle své dceři Korinně, proč se musí státi hetérou: „Neznám prostě jiného prostředku, abychom se udržely. Víš přece, dcero milá, jak skrovně bylo nám žíti v těchto dvou letech, co nebožtík otec je mrtev… Když zemřel, prodala jsem nejdříve kleště, kovadlinu a kladivo za dvě miny, a z toho jsme žily, pokud bylo možno. Pak snažila jsem se předením příze, tkaním a šitím dosti uboze vydělati si na kus chleba pro nás a tebe, dceruško milá, uživiti. Neboť o tebe jsem opřela veškeru svou naději.“ Dívky svobodného původu, byly-li chudobou donuceny k prostituci, odcházely pravidelně do jiného města. Někdy byla to ovšem chudoba poměrná, která je přivedla k prostituci: město lákalo a slibovalo, a ony mohly ze ctné práce jen hubeně se uživiti. Terenc^[65] líčí takový případ velice pěkně ve své „Andrii“ (Akt I. sc. 1.):

A nesmíme zapomenouti také, že ve starověku byla práce sama povšechně nepříliš vážena, sociálně zneuznána, ne-li dokonce v opovržení. Cicero (De officiis I, 42) nazývá dokonce každou námezdnou práci neslušnou a sprostou a tvrdí, že v dílně nelze býti člověku gentlemanem. Jen „duševní“ práce byla důstojna člověku svobodného původu; práce hmotná byla přenechána otrokům. Patrně tedy více než dnes stávaly se dívky i jinoši svobodného původu pro svou chudobu kořistí prostituce. Takové byly nejdůležitější sociální a civilisační podmínky antického života milostného, v němž láska téměř úplně se uchýlila do prostituce.