ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Komoedie. — Hetérské monografie. — Sbírky anekdot. — Enkomie. — Hetérské rozhovory. — Soudní řeči. — Literatura eroticko-pornografická. — Milesiaka. — Erotické básnictví. — Sotadická literatura. — O umění milovati. — Erotické romány a povídky. — Petroniovy Satiry. — Filosofická pojednání o lásce. — Eroticko-pornografické a priapické nápisy. — Antické umění výtvarné. — Podobizny a sochy hetér. — Vázy. — Výtvarná erotika pro prostituci a světáky.

Význam erotiky pro veřejný život antický zrcadlí se nejvýrazněji v literatuře řecké a římské. Zejména tré jejích druhů prosyceno je ovzduším erotiky a prostituce: komoedie, monografie o hetérách a literatura specielně erotická a pornografická.

Komoedie. Antické obecenstvo nemohlo se přirozeně pohoršovati tím, když na jevišti předváděni byli mu kuplíři, nevěstky i nevěstince způsobem tak realistickým, že ani ve středověku ani v době nejmodernější nic takového nepřišlo již před širokou veřejnost. Společnost skrz na skrz erotikou prostoupená a o prostituci jako o jeden nejsilnější pilíř svých řádů opřená při vší dvojjakosti své morálky nemohla do ústraní odstrčiti zrcadlo, které jí podávali básníci a spisovatelé.

Již v první čtvrtině pátého století předkřesťanského zavedl lyrik Bakchylides do literatury hetéru, pak Euripides přenesl na jeviště prvního kuplíře a písničky nevěstek, ale teprve střední a mladší komoedie antická přivedla prostituci na jeviště v celém rozsahu.

Komoedie vznikla z phallických písní, které zpíval kómos, veselý hlouček při phallickýeh procesích k poctě Dionysově. Erotický živel vnikal tudíž do komoedie předem a její dionysská povaha otvírala dveře líčením z ovzduší prostituce ženské i mužské, z rozpustilého života hetérského. Totéž učinil i mimos, kterému na rozdíl od komoedie chyběl jen chór a pokračující děj a jehož mimicko-dramatické znázorňování v pozdější době realismem přetrumflo komoedii.

Již básníci starší komoedie antické napsali typické hry hetérské. Pherekrates, jeden z nejstarších, tré ze šestnácti svých komoedií věnoval hetérám: Korianno, Thalatta a Petala. Kinéda znázornil Eupolis, Aristofanes pak vylíčil drasticky nevěstinec a hostinu s flétnistkami. Nebudeme vypočítávati básníků a her z dalšího vývoje antické komoedie; jen u některých se pozastavíme. Převaha hetéry ve střední a mladší komoedii antické je částečně vysvětlována jako důsledek individualismu, který v té době se počal projevovati, což podporovalo na jevišti líčení soukromého života, v němž ovšem nevěstka hrávala hlavní úlohu. V typické hře hetérské činí střední komoedie antická z nevěstky hrdinku intriky, při níž jde o spory různých soupeřů a o komiku milostného kramaření. Láska k hetéře je tu jedinou láskou, která stojí za to a které přísluší přednost před láskou k ženě počestné. Vždyť nikoli bezdůvodně byli všude chrámy hetér, ale nikde v Helladě chrám manželky. Láska k dívce počestné je této komoedii neznáma; heslem jejím jest: žijme a užívejme, neboť zítra bude nám — oženiti se. Láska je pouhá vášeň smyslná, a proto drsnými vtipy stiháni jsou zastánci produševnělejšího poměru, Plato nebo Sappho.

Novější komoedie antická (Menander, Philemon, Diphilos) jest již jiná. Nejdříve vyskytují se tu počestné dívky, mluví se tu o romantické a platónské lásce, která vede k svatbě. Ovšem i různé nevěstky, bordeláři, parasité, intrikářští otroci, lehkomyslní synáčkové a hlomozící vojáci velkohubí hrají tu značnou úlohu. Podle Apuleja měly zejména Philemonovy komoedie tu zvláštnost, že se tu zřídka vyskytovala svedení, ale zápletka děje způsobena byla omylem. Jinoch zamiluje se do otrokyně, veřejné holky nebo hetéry, ale ukáže se později, že je to žena rodu svobodného. Římští básníci komoedii nápodobili často tuto novější komoedii antickou, ponechávajíce jí řecký obsah; avšak ani jejich vlastní díla z římských poměrů nevyhýbala se námětům z ovzduší prostituce.

Mimické hry byly pověstny svým realismem i oplzlostmi. Kuplířky, hetéry, flétnistky, mužské nevěstky byly oblíbenými typy, které řemeslní mimové předváděli na trzích a venkovských slavnostech, a ve hrách mimických básníků byly pak dále rozvíjeny. Podle znova nalezených mimiambů Herondových můžeme si učiniti správnou představu o těchto hrách, ve kterých jedna osoba zvláště vynikala, zanechávajíc ostatní v pozadí. Římský mimus byl od pradávna zvláště svázán s prostitucí a rozpustilostmi všeho druhu. Starým žertovným zvykem bylo, že na př. při floraliích vystupovaly v mimických hrách nahé holky.

*

Hetérské monografie. Seznamy nevěstek. Sbírky anekdot. Chvály nevěstek. Rozhovory. Dopisy. Řeči. — Starověk zajímal se opravdu o všecko, co souviselo se životem nevěstek a s ovzduším prostituce. Tento zájem zrodil zcela zvláštní literaturu. První věcí tohoto druhu byly seznamy proslulých záletnic, sepsané hlavně pozdějšími peripatetiky. Šestero takových katalogů je známo. První napsal Apollodoros, gramatik^[112] z 2. stol. př. Kr., který s oblibou sbíral a pořádal události a fakta z kulturních dějin řeckých. V knize „O athénských nevěstkách“ uvedl více než 130 jmen a vypravoval jejich životní osudy a zvláštnosti. (Jedna Phryné má tu zajímavou přezdívku klansigelos, t. j. smích smíšený s pláčem). Druhý seznam napsal Ammonios, snad filosof z 1. stol. po Kr., třetí jakýsi Antiphanes, čtvrtý Aristophanes z Byzance, proslulý alexandrinský gramatik, který byl asi v r. 202 př. Kr. knihovníkem v Alexandrii a miloval květinářku. Jeho seznam byl pověstný; obsahoval 135 životopisů antických hetér, mezi nimi životopis Laidin. Pátý seznam napsal Gorgias, athénský spisovatel, který doplnil předešlé katalogy, a konečně šestý byl od Kallistrata, Aristofanova žáka se světáckými náklonnostmi. Vedle životopisů obsahovaly tyto seznamy pravidelně i zvyky hetér, adresy bydliště, požadavky honorářové, tělesné a pohlavní zvláštnosti a anekdotické zprávy. Byly hojně rozšířeny mezi světáky, kterým konaly dobré služby.

Další typickou literaturou hetérskou byly sbírky anekdot, chrie, které byly rovněž velmi oblíbeny. Některé byly z péra vážených spisovatelů a učenců, jejichž pověst podobný spis nemohl nikterak poškoditi. Učitel Aristofana z Byzance, Machon, napsal podobnou sbírku, snad nejpopulárnější, s názvem „Anekdoty“ (Chreiai), Aristodemos napsal „Žertovné památnosti“ a Klearchos, žák Aristotelův, sebral erotické zvláštnosti všemožných osobností historických do velkého díla „Erotika“. Zprávy a anekdoty z ovzduší prostituce obsahovalo ovšem i nejedno vážné dílo dějepisné.

Zcela zvláštním druhem této literatury byly enkomie, chvalozpěvy jednotlivých proslulostí hetérských, sepsané hlavně vynikajícími učiteli řečnictví, kteří se pocvičovali v sofistice. Nemenší, ale lépe známou další zvláštností literární byly hetérské rozhovory, které ve formě dialogu líčily život hetér a jeho otázky. Byly dvojího druhu, filosofického a realistického. Filosofický dialog takový napsal na př. Aeschines, nejvěrnější žák Sokratův a svědek jeho posledních okamžiků. Psal si s velkou přesností hovory Sokratovy, a zpracovav je, uveřejnil je brzy po Sokratově smrti. Jeho dialog „Aspasia“ můžeme tudíž považovati rovněž za zpracování rozhovorů Sokratových, který často mluvil o této proslulé přítelkyni Periklově a nazýval ji žertem svou učitelkou řečnictví. Jiný horlivý žák Sokratův, Antisthenes, napsal rovněž dialog „Aspasia“, který však byl patrně namířen proti hetérství, poněvadž jeho autor patřil k asketickému směru.

K dialogu realistickému patří několik děl, literárně velmi pozoruhodných, z nichž nejznámější jsou Lukianovy Hetérské rozhovory. Tento jemný satirik narodil se asi r. 125 po Kr. v syrské Samosatě; žil hlavně v Athénách a zemřel v Egyptě; jeho dílo jest opravdu vtipné a duchaplné, plné jemného pozorování psychologického. Jelikož je přeloženo i do češtiny a měli jsme několikráte již v tomto svazku příležitost je citovati, netřeba již podrobněji se o něm rozepisovati. Podobným dílem jsou Dopisy rhetora Alkiphrona, patrně vrstevníka Lukianova. Vedle dopisů rybářů, sedláků a parasitů zachovalo se z nich 16 úplných dopisů hetér a mnoho fragmentů, v nichž rovněž běží často o věci prostituce. Pojednává se v nich o procesu Phrynině, o poměru hetéry k vladaři, filosofu, básníku a umělci, o lásce a obchodu, o smrti Bakchidině, o kráse Laidině atd. — Dalším literárním dokumentem téhož druhu jsou Dopisy Philostratovy, patrně prostředního sofisty tohoto jména z počátku třetího století po Kr., celkem 73 listy obsahu většinou erotického, při nichž běží spíše o sofistickou výmluvnost v posuzování údělu nevěstčina a o vtipnou hru s věcmi srdce než o líčení skutečnosti. Malá ukázka (Epist. 68): „Co jiní považují za hanebné a trestuhodné, že jsi bezohledná, smělá a povolná, to právě miluji na tobě nejvíce. Obdivujeme přece koně, kteří jeví sebevědomost, a lvy, kteří jsou pyšné povahy, a ptáky, kteří nedají poklesnouti hlavě. Pročež není nic neobyčejného to, co činíš, když jako žena, která mnohé předčí krásou, na odiv stavíš hrdý pohled a majestátní chůzi. Vždyť máme také hrad krásy, mnohem skvostnější než hrad králů, pokud totiž vás milujeme a jich se bojíme. Béřeš odměnu, také Danae vzala přece zlato; přijímáš věnce, to činí dokonce panenská Artemis; také sedlákům se vzdáváš, Helena dokonce pastevcům. I citeristům poskytuješ své vděky k vůli Apollonovi (který hrál na citeru)…“ A tak to jde dále v duchu skutečné galanterie, jaká teprve v dobách minnesängerů a travérů plně rozkvétala. — Vedle těchto tří spisovatelů nejzávažnějších napsali erotické dopisy: Lesbona, rhetor z doby Augustovy, z nichž nic se nezachovalo, Aristainetos, sofista z konce 5. stol. po Kr., a Theophylaktos Simokattes Morální, venkovské a hetérské dopisy, sofista z Egypta, dvorní úředník v první polovici 7. stol.

Konečně běží o soudní řeči pro hetéry nebo proti nim, z nichž v původním znění zachovala se jen proslulá řeč proti Neaeře, námi již citovaná a Demosthenovi připisovaná. Popudem k nim byla nejčastěji žaloba některé manželky pro špatné zacházení, nezákonný sňatek nevěstky se svobodným občanem, obžaloba z bezbožnosti, žaloba pro kuplířství s děvčaty svobodného rodu nebo konečně také osobní msta. Známy jsou především: Periklova řeč pro Aspasii. Když spisovatel komedií, Hermippos, obvinil Aspasii z bezbožnosti a z toho, že Periklovi opatřovala ženy svobodného rodu a přijímala je u sebe, měl Perikles před soudem plamennou řeč obhajovací a prolil při tom více slzí, než v podobných případech jiných, když šlo o jeho vlastní život a jmění. Aspasia byla osvobozena. Dále Lysiova řeč proti Laidě z neznámého důvodu. Pak Demosthenova řeč proti Neaeře, podle novějšího bádání nikoli Demosthenova. Žalobu na Neaeru a jejího manžela Stephana podali Theomnestos a jeho tchán Apollodoros, které Stephanos podráždil neoprávněnými útoky. Byla založena hlavně na tom, že Neaera není Athéňanka, nýbrž cizí nevěstka, ale přes to žije v manželství se Stephanem. Vedle toho byl Stephanos obviněn, že ze svého domu učinil nevěstinec, a oba manželé obžalováni, že nelegitimní dceru Neaeřinu provdali za atického občana, který má vysoký úřad archonta basilea, pročež jeho manželka jako kněžka spolukoná posvátné obřady tajné a dopouští se tudíž rouhání, poněvadž nevěstkám je přísně zakázán vstup do chrámů. V řeči je podrobně líčen život obou žen a jejich prostituce. Pak Aristogeitonova řeč proti Phryně, Euthiova řeč proti Phryně, Hypereidova řeč pro Phrynu. Euthias, Phrynin milenec, obvinil ji z bezbožnosti, rozhněván nějakým jejím finančním požadavkem; jeho řeč podle „veřejného tajemství“ byla dílem rhetora Anaximena. Hypereides, jiný milenec Phrynin, ji hájil; Quintilian nazval jeho řeč obdivuhodnou a Athaeneus zařadil ji mezi literární díla; Hypereides na přání nevěstek ji napsal. Ovšem, podle všeobecného názoru, dodnes uváděného, účinkovala na soudce více než řeč ta okolnost, že obhájce obnažil před nimi dokonalé Phrynino poprsí. Alkiphron dává ve svých dopisech takto chváliti Hypereida jednou hetérou: „My hetéry všecky ti děkujeme, a sice každá zvláště, neméně než Phryné. Žaloba nicotného Euthia byla sice namířena jen proti Phryné, nebezpečí hrozilo však všem společně. Neboť chceme-li od milenců peníze a nedostaneme-li jich, nebo máme-li býti z bezbožnosti viněny za to, že platícím poskytneme svou přízeň, bude lépe, vzdáme-li se vůbec takového života a půjdeme-li se svými přáteli s cesty svárlivcům. Teď však nebudeme již klnouti svému stavu, poněvadž Euthias ukázal se špatným milencem, nýbrž budeme jej jako šťastny chváliti pro správnost Hypereidovu. Kéž se ti za tvou lidumilnost dostane mnoha dobrého! Zachránil jsi si znamenitou přítelkyni, a také nás jsi pohnul, abychom ti to za ni oplatily. Napíšeš-li teď ještě svou řeč pro Phrynu, dáme tě, my hětéry, vskutku a opravdu ze zlata postaviti, na kterémkoli místě budeš chtíti.“ Hypereides, známý světák a rozmarný ctitel, pronesl i jiné ještě řeči jednak pro, jednak proti hetérám. Proslulou je také řeč Aeschinova proti Timarchovi, typická řeč proti prostituci mužské. Aeschines byl známý protivník Demosthenův, a tato jeho řeč byla také hlavně proti Demosthenovi namířena. Jako ve všech svých rečích snažil se však i tu Aeschines skandalisovati především příslušníky nepřátelského tábora, aniž dbal příliš vnitřní pravdivosti svých žalob. Líčí Timarcha jako typického mužského prostituta a odvozuje z toho i jeho úplatnost a nespolehlivost ve státním úřadě. Dosáhl svého cíle: Timarchos byl zbaven občanských práv.

*

Literatura eroticko-pornografická. Vedle komoedie a spisů výhradně o nevěstkách pojednávajících existovala v antice velice bohatá literatura eroticko-pornografická; staré Řeky možno považovati za její vynálezce a tvůrce. Římané, středověk i novověk vzali si je v tomto směru za příklad. Poněvadž však měla antika mnohem naivnější a volnější názor na věci pohlavní, byla také tato literatura tehdy zcela jinak posuzována než dnes, ač nechyběly hlasy, které odsuzovaly rozšiřování pornografických obrázků a spisů mezi mládeží — ovšem jen mezi mládeží. Pro dospělé neplatila pornografie za choulostivou, neboť nejen komoedie a divadla mimická, nýbrž i mnohé obřady náboženské byly plny erotických a oplzlých scén: měli k nim přístup však jen dospělí muži, kteří při nich vykonávali pobožnost i za své ženy a děti. Vyskytují-li se tedy mezi jmény starších autorů pornografických i mnohá jména ženská, třeba předpokládati, že tu běží o ženy veřejné, prostitutky. Nejstarším zdrojem eroticko-pornografické literatury byly patrně písně potulných šprýmařů a kinédů, jakož i improvisované oplzlé jamby nevěstek při eleusinských slavnostech ku poctě Demetřině. Rozvíjela se pak při tancích, dionysských slavnostech a hostinách, podporována hlubokým vztahem erotiky ke všem druhům opájení se. Dobou jejího rozkvětu byla doba helenská; za hlavní ohniska její bývají považována města Sybaris a Milet. Oplzlé spisy nazývány byly sybaritskými, a „miletské povídky“ byly pro svou peprnost velice oblíbeny. Philostratos napsal: „Erotičtí básníci jsou příjemnou zábavou také pro starší muže, neboť znovu jim vyvolávají myšlenku na lásku, jako by mladí dosud byli.“ A Plutarch (Crassus 32) vypravuje z partské války (53 po Kr.): „Po průvodě pro lid určeném dal Surenas (vítěz nad Crassem) svolati seleukický senát a předložil mu nemravné spisy Aristeidovy, které se milesiaka zovou, čímž Římanům nikterak nepřisuzoval něco nepravdivého. Neboť tyto knihy nalezeny byly v zavazadlech jistého Rustia a poskytly Surenovi příležitost, aby s mnoha hanami posmíval se Římanům, že ani ve válce nedovedou si odepříti podobné věci a spisy.“ Martial upozorňuje kdesi, že horlivými čtenářkami těchto spisů byly dámy, a Theodorus Priscianus, lékař, žijící kolem r. 400 po Kr., doporučuje četbu těchto spisů impotentním, poněvadž vedou ducha ke smyslnosti.

*

Erotické básnictví. Za nejstaršího zástupce kinédské poesie a nemravných písniček, které provázely jonské tance a hudební kousky stejného rázu, jest považován Pythermos z Tea (asi 500 př. Kr.). Nejvíce kvetlo však erotické básnictví v době helenské. Podle Straba zamiloval si šermíř Kleomachos jistého kinéda a dívku jím vydržovanou a nápodobil pak jejich obvyklý způsob mluvy erotické a zobrazování mravů. To by právě ukazovalo na oplzlé písničky, obvyklé u ženské i mužské prostituce jako zdroj erotické literatury. Ale za vlastního tvůrce a hlavního představitelé řecké literatury pornografické třeba považovati Sotada z Maronei, který žil za krále Ptolomea II. Philadelpha; psal prósou i veršem, a po kterém celý tento druh je nazýván sotadickou literaturou. Psal i verše, které dávaly nemravný smysl, jen byly-li čteny ze zadu. Quintilian napsal o jeho spisech, že buď nemají býti vůbec čteny, nebo jen ve věku vyšším a silnějším. Dokonce prý i zahynul oplzlým vtipem, který učinil při svatbě Ptolomea Philadelpha s jeho sestrou Arsinoe: král dal jej prý za to v olověné bedně hoditi do moře. Vypočítávati druhy této literatury a jména spisovatelů bylo by málo účelné. Stačí dodati, že za Hadriana sardský Straton pořídil sbírku erotických epigramů o lásce s hochy, nazvanou „Chlapecká musa“ (Musa paidiké), která pojata do řecké antologie, a proslulou héterskou poesii napsal Hermesianax z Kolophonu (asi 310 př. Kr.), sbírku elegií s názvem Leontion podle hetéry a milenky Epikurovy, kde se líčí četná milostná dobrodružství filosofů a básníků.

*

O umění milovati. Tyto spisy myšleny byly hlavně jako praktické příručky pro styk s nevěštkami, buď jako sbírky zkušeností z nevěstinců nebo jako návody k milostným stykům s jemnějším polosvětem. Forma těchto spisů byla většinou poetická. Četná jména hetér čteme mezi jmény jejich spisovatelů a celý druh bývá považován za vynález literárně vzdělaných veřejných dívek, samozřejmě zvláště zkušených v milostném uměni (ars amandi, ars amatoria). Ale, ač netřeba pochybovati o tom, že ta neb ona inteligentní hetéra skutečně takovou příručku v básnické řeči napsala, přece většina měla asi za pravé autory muže, ukryté pod jménem hetéry, proslulé erotickou znalostí a dovedností, při čemž ovšem zůstává velmi pravděpodobnou součinnost určitých nevěštek při takovém literárním díle: vždyť nejen ve věci erotické techniky, nýbrž i pokud šlo o inteligentnější lásku chodili muži k vynikajícím hetérám na poradu, jako na př. Sokrates k Aspasii, která byla proto nazývána učitelkou lásky, kdežto jiné mohli bychom pojmenovati učitelkami smilstva.

Nejstarší dílo o postojích Venušiných (figurae Veneris) napsala prý Astyanassa, služka Helenina, po prvé prý líčíc různé polohy při souloži. To je ovšem pornografický mythus a nelze usouditi, oč skutečně běží. U Aristophana jmenována je nevěstka Kyrene, nazývána „Dodekamechanos“, poněvadž dvanácterým způsobem nabízela lásku koupěchtivým. Aeschylos vytýká tu Euripidovi, že tyto figurae Veneris poeticky zpracoval. Tedy již v 5. stol. př. Kr. existovaly podobné spisy. Do této doby patří snad i poetický spis o různých způsobech pohlavního styku, který je všeobecně připisován básnířce Philainidě z Leuka, který ještě v 2. stol. předkřesť., v době Lukianově, velmi byl rozšířen. Podle Athenaea sepsaly podobné spisy hetéry: Niko ze Samu, Kallistrate z Lesbu, Pythonikos z Athén. Velké oblibě těšila se kniha kynického filosofa Sphodria: „Techné erotiké“ (Erotické umění), pak Terpsiklův „Milostný požitek“, v němž dotčeny jsou i vztahy jistých pokrmů a nápojů k pohlavnímu pudu. Vedle Philainidy proslulá byla Elephantis, jejíž pornografické knížky měly i obrázky. Básnického vrcholu v tomto druhu literárním dosáhl však patrně římský básník Ovid, jehož dílo bylo asi pod vlivem této řecké literatury napsáno a jest jediné, které se nám z tohoto druhu zachovalo. Ovidova báseň De arte amatoria libri tres chce býti učebnicí galantní lásky, nikoli lásky manželské, o které v antice nedalo se mnoho nabásniti; básník-světák, se vším všudy třídní básník oficielní společnosti římské, rozdává v ní své zkušenosti, rady a pokyny pro rozkošnickou lásku s hetérami:

To, co tisíce lidí za doby Ludvíka XVI. a vladařství vypravovalo si jako podrobnosti a karakteristické stránky jednotlivců, vidíme v ní uvedeno v systém, v theorii, zbavenou všech osobností. Ovid je první a jediný římský básník, který vidí lásku zcela theoreticky a objektivně, pročež jeho vliv byl nevypočítatelný za všech dob jako vliv Macchiavellův. A zobrazil lásku, která vyrůstajíc ze smyslných a hmotných zájmů a v nich kořeny majíc, vedena je rozumem a znamená jen prchavý poměr milostný. Neboť zdravého, pomalu uzrávajícího vývoje citového Římané nikdy neznali. Dílo je systémem erotické strategie, podrobně vylíčené s jemnou zkušeností psychologickou. Obsah prvních dvou částí karakterisuje básník takto:

V části třetí pak promlouvá básník k dívkám, jimž dává sedmnáct hlavních pokynů pro získání a udržení náklonnosti jinochů. Báseň doplnil Ovid knihou „Remedia amoris“, ve které ukazuje, jak možno se zbaviti lásky již obtížné.

*

Erotické romány a povídky. Zachovalo se z nich velice málo; zaznamenány jsou v literatuře Aristidovy „Miletské povídky“, podle Mommsena kluzské novely módní nejpovrchnějšího druhu, „Rodské povídky“ Philippa z Amphipolidy, pak jako spisovatelé erotických povídek ještě Euenos, Herodianus a Jamblichus. Nade všecky vynikl však mravoličný román Petroniův „Satirae“, z jehož 15. a 16. knihy zachovalo se nám několik velkých fragmentů. O Petroniovi píše Tacitus (Annal. XVI, 18 — 19): „Prospával totiž den a v noci žil a vyrážel se, a jako jiní činností, tek on nečinností stal se pověstným; nebyl také jako většina považován za hýřila a marnotratníka, nýbrž za vzdělaného světáka, a jeho řeči i skutky, čím byly rozpustilejší a více prozrazovaly jistou nedbalost, tím více přijímány byly jako přirozená prostota. Přes to ukázal se jako bithynský prokonsul a brzy poté jako konsul činným i zralým pro svůj úřad. Pak vrátiv se ke svým neřestem anebo předstíraje to jen, byl Neronem přijat mezi nemnoho jeho důvěrníků jako rádce a rozhodčí ve věcech vkusu (elegantiae arbiter), a Nero nepovažoval ve svém nadbytku nic za příjemné a milé než to, co Petronius mu doporučil. To vzbudilo závist Tigellinovu (T. byl rovněž oblíbenec Neronův, jehož světácké sklony také posiloval), proti jeho soupeři, který rozkošnickými znalostmi jej předčil. Proto obrátil se k ukrutnosti vladařově, která převažovala ostatní jeho vášně, vytknuv Petroniovi přátelství se Scaevinem, když byl jednoho otroka k udání podplatil, obhajobu mu znemožnil a většinu jeho služebníků dal spoutati. César v těch dnech odebral se náhodou do Campanie, a Petronius, když přibyl až do Cumae, byl tu zatčen. Nechtělo se mu také dlouho kolísati mezi strachem a nadějí. Chvatně však neodvrhl života, neboť, když mu napadlo přeříznuté tepny dáti si zavázati, dal si je opět otevříti, promluvil ke svým přátelům nikoli vážným tónem ani tak, aby vzbudil dobrý dojem o své duševní síle, naslouchal jim také, když mluvili nikoli o nesmrtelnosti a názorech mudrců, nýbrž laškovné básně a lehké verše. Několik otroků obdaroval, jiným dal namrskati, šel ještě ke stolu a spánku pak se oddal, aby smrt třeba vynucená podobala se přirozené. Ani v kodicilu, jako většina těch, kdož byli o život připraveni, nelichotil Neronovi, Tigellinovi nebo jinému mocnému, nýbrž zaznamenal naopak vladařovy hanebnosti, uváděje jména hochů pro rozkoš i žen i nového každého zprznění a zapečetěno poslal to Neronovi a přelomil svůj pečetní prsten, aby ho nemohlo býti po té již použito a někdo nebyl uvržen v nebezpečí.“ Tato listina byla sotva totožná se zmíněným románem, jsouc určena výhradně Neronovi, který by ji byl dal sotva na veřejnost. Nicméně je zjištěno, že Petronius, který zemřel v r. 66 po Kr., psal své „Satirae“ v době Neronovy vlády. Vzorem k tomuto románu byly Petroniovi t. zv. Satirae Menippeae, pojmenované podle kynika Menippa a uvedené do římské literatury Varrem.^[113] Byly to obrazy lidských bláhovostí a neřestí, kde žert a pravda, prósa a poesie byly pomíseny, pestré mísy (satura, satira), nikoli tak satiry v dnešním smyslu, kritiky přítomnosti, ve starověku představované básnickými satirami Lucilia,^[114] Horáce, Persia,^[115] Juvenala a satirickými epigramy Martialovými, nýbrž spíše velmi životná líčení sociálních poměrů a společenských typů se zvláštním zřetelem k erotice a požitkářskému životu, bez jakékoliv mravní tendence.

Budiž zde uveden stručný obsah díla, pokud jde najevo ze zachovaných fragmentů, a přes to, že tyto fragmenty vyšly z části i v českém překlade. Jeť příliš karakteristický pro svou dobu a její erotiku.

V zachovaných částech odehrává se děj v Massilii a Crotonu, jakož i v řeckém městě nedaleko Bají a Capue; snad v Cumách. Vůdčím motivem byl asi hněv Priapův nad bezbožností hrdiny Eucolpia. Ze msty honí bůh Eucolpia po různých zemích. Eucolpios je hlavní osoba románu a vyprávěč příběhů, vedlejší postavy jsou Ascyltos a Giton, hoch pro rozkoš, později pak básník Eumolpus. Při rozhovoru Eucolpiově o úpadku řečnictví zpozoruje E. náhle, že se jeho přítel Ascyltos ztratil, a vydav se jej hledat, dostane se do nevěstince, kde najde i Ascylta. Poznáváme vnitřní zařízení a život v nevěstinci. Pak následuje karakteristická scéna žárlivá mezi oběma přátely k vůli Gitonovi. Po zvláštním dobrodružství nočním na tržišti jsou překvapeni ve svém přístřeší Quartillou, kněžkou Priapiovou, která je chce potrestati za to, že urazili jejího boha. Scéna končí velikou orgií pohlavní s děvčaty i kinédy. S rhetorem Agamemnonem přijmou pak všichni tři pozvání k hostině, kterou pořádá bohatý propuštěnec a povýšenec Trimalchio, a která je vylíčena se všemi svými kuchařskými rafinovanostmi i hloupostmi a hrubostmi opilých hostů. Spitému Eucolpyovi odvedl Ascyltos po druhé hocha Gitona, který ve sporu obou vybere si Ascylta. Zoufalého milence potká starý básník Eumolpus v umělecké galerii plné erotických obrazů, vypravuje mu s mnoha oplzlými podrobnostmi milostnou aféru s krásným hochem, jest však od obecenstva kamením zahnán, když počne malbu „Dobytí Troje“ vysvětlovati básní o šedesáti pěti verších. Eucolpius a Eumolpus jdou pak do lázní, kde náš hrdina najde opět Gitoma a ihned odvede jej domů. Zde objeví se pak také Eumolpus a líčí drastické homosexuelní scény, které viděl v koupeli. Také Eumolpus pokukuje po Gitonovi, takže Eucolpius jej vyhodí, ale opět přijme na jeho hrozbu, že Ascyltovi prozradí Gitonův úkryt. Po té všichni tři vstoupí na loď, ale velmi se uleknou, když tu uzří Tarenťana Licha, úhlavního svého nepřítele, a bujnou Tryphaenu, kteří se však na konec po velké pračce s nimi usmíří. Při hostině vypravuje Eumolpus známou historku o efézské vdově. Později přijde bouře. Loď ztroskotala nedaleko Krotonu. Naši dobrodruzi odejdou do města, kde si hledí opatřiti peníze spekulací se ziskuchtivostí pověstných krotonských mamičů dědictví. Eumolpus dosáhne blahobytu a vlivu, Eucolpios má se rovněž dobře a v platanovém parku zažije milostné dobrodružství s krásnou hetérou Circé, které však špatně skončí, poněvadž E. jest náhle impotentním. O této věci napíší si ironické dopisy. Circéina služka, Chrysis, zavede nebohého Eucolpia ke kouzelnici Proselenidě, která zdánlivě vyléčí jeho impotenci zaříkáváním. Ale E. má u Circé znova fiasko, je spráskán jejími sluhy, rovněž Proselenos. Po velmi komickém monologu svěří se E. znovu rukám staré Proselenidy a kněžky Oenothee, které v chrámě Priapově podniknou pravé mrskací léčení impotence. K Eumolpovi přivede kuplířka Philomena svou dceru a svého syna a doporoučí je jeho zkušenosti a šlechetnosti. Eumolpus zneužije dívky spolu se svým sluhou, a také Eucolpios má tu příležitost vyzkoušeti, je-li uzdraven. Konec románu tvoří scéna mezi Eumolpem a čekateli dědictví, kteří přestávají věřiti na slíbený příjezd lodi s Eumolpovými poklady a jsou uklidněni přečtením jeho testamentu, v němž ovšem dědictví svázáno je s nepříjemnou podmínkou, že dědicové musí pojísti z mrtvoly testatorovy.

Vedle románu Petroniova třeba ještě uvésti román afrického platonika Apuleja z Madaury „Metamorphoses“ (Proměny), obecněji známý pod vedlejším titulem „Zlatý osel“. Je to řada povídek na způsob novel miletských a jako celek satirický román mravoličný z doby Marca Aurelia; spisovatel narodil se asi r. 125 po Kr. Myšlenka románu vzata z Lukianovy povídky „Lukios čili osel“, ve které jsou líčeny příhody mladého kupce, který v Thesalii chce se naučiti kouzlům a při tom jest z nedopatření proměněn v osla, ale podrží lidské vědomí a teď vypravuje, co zažil jako osel, než opět dosáhl lidské podoby. Apulejův román rozvádí tuto povídku proplétaje ji řadou strašidelných, loupežnických a skandálních historek; zde také najdeme roztomilou pohádku o Amoru a Psyche.

K erotické literatuře patří jistě také filosofická pojednání o lásce, o významu pohlavního pudu a různých jeho projevů. Filosofové akademičtí, peripatetičtí, stoičtí, epikurejští^[116] atd. pojednávali o pohlavním problému ve velmi četných spisech, které měly pravidelně formu dialogu a název Erotikus nebo O Erotovi. Hlavně otázka, náleží-li přednost lásce s ženami nebo lásce s hochy, byla předmětem těchto úvah. Plutarchův Erotikos čili Amatorius patří mezi nejlepší.

Konečně patří sem literatura vzniklá z eroticko-pornografických a priapických nápisů. Běží hlavně o projevy pohlavní podrážděnosti, která se vybíjela na stěnách nevěstinců a chrámů pohlavních božstev. Příbuzným zjevem byly nápisy na zdích veřejných záchodů, které měly v antice týž smysl jako dnes. Název epigram pro krátkou básničku z několika distich má původ právě v nápisech pro chrámy, sochy a busty. Oplzlé epigramy hojně se vyskytovaly na zahradních sochách Priapových a na stěnách jeho chrámů, jsouce návštěvníky, i ženami, horlivě čteny. Byly to tak zvané carmina priapeia, které v době Augustově nebo ještě později vydány byly ve sbírce Corpus Priapeorum, obsahující 80 nebo 81 básní, z nichž některé byly napsány Tibullem, Ovidem, Catullem, Virgilem. Z této poesie nápisové vyvinula se pak priapická poesie čistě umělecká, k níž přispěli Horác, Catull, Petron, Martial, Auson, Luxor, Apulejus a jiní.

Několik ukázek v prose postačí karakterisovati povahu této poesie:

„Nebuď v rozpacích, že Priapa před sebou vidíš nahého tak. Každý bůh ve zvyku má zřetelně ukazovat ctný symbol své úlohy, Zeus blesk, Neptun trojzub, Mars meč, Minerva nepomýšlí skrývati svého kopí. Phoebus, Bacchus, všichni bohové chlubí se svým znakem. Pročež ani já, Priapus, při vší úctě neskryji svého bodla, neboť kdybyste zbavili Priapa této zbraně, viděli byste Priapa odzbrojeného.“

Nebo:

„Bacchus a Merkur jsou krásní, Apollon je krásný, ale nejkrásnější ze všech bohů je Láska. A třebaže maličkost má půvabů zbavena jest, mám nicméně tenhle cenný úd: A dívka poněkud chytrá dá mi přednost před nejmocnějším bohem.“

Nebo tato modlitba:

„Živá bytost potřebuje naděje, potřebuje jí až do smrti. Ó Priape, bože zahrad, věčně vztýčený majestáte, buď přízniv mým touhám.“

Nástěnné nápisy všeobecně erotické byly ovšem nejčastější v nevěstincích, ale vyskytovaly se, jak jsme se o tom již zmínili při topografii antické prostituce také na veřejných místech, na příklad v athénských kolonádách Kerameikonu. Podle přísloví „les extremes se touchent“ (krajní protivy jsou si blízky) zrodila se a vyvinula „musa záchodková“, o níž není dobře možno aniž potřebno se šířiti, poněvadž v antice nelišila se v podstatě ničím od oplzlého veršování a vtipkování, jež se vyskytuje v ústraních měst dnešních.

*

Antická pohlavní naivnost a přirozenost nejvýrazněji jevila se v antickém umění výtvarném, zejména tím, že četná sochařská a malířská díla priapická a oplzlá vystavena byla zcela veřejně.

Sotva z některé jiné doby zachoval se nám podobně bohatý materiál erotických děl uměleckých. Odnikud, tak jako ze starověku, nehromadí se nám tento materiál dodnes tak nevyčerpatelně a denně. Kde zasáhne lopata, tam vynese na světlo nové doklady tohoto druhu, ať se to děje v Egyptě, Řecku nebo Italii, když se odstraňuje starý rum a vykopává se veliká minulost. Proto také dnes i v každé větší sbírce soukromé nalezneme řadu pozoruhodných předmětů: bronzů, terakot, mincí, gem, fresk, mramorových skulptur atd., nevyčerpatelné to bohatství překvapujících motivů a projevů silné tvořivé schopnosti umělecké. Erotická díla starých nebudeme však marně hledati ani ve sbírkách veřejných. Mnohé mají pro ně dokonce obsáhlá a zvláštní oddělení nebo skříně jako Muzeo nazionale v Neapoli a Vatikánské museum v Římě. — Že výroba uměleckých děl přímo erotických byla v klasickém starověku velmi kvetoucím řemeslem a nikoli pouhou prací příležitostnou pro několik rafinovaných milovníků, to mimo jiné dokazuje také veliký počet erotických mosaik, který jest po léta objevován. V Neapoli uchována je erotická mosaika, která měří neméně než čtvero čtverečních metrů. Jest provedena v černých a bílých kostkách poměrně velikých, a představuje milostné hry na Nilu. Týž motiv, jen zmenšený, objeven byl také v Pompejích jako freska. Byly-li stěny letohrádků patřících bohatým Římanům nebo bohatým hetérám zdobeny erotickými freskami někdy svrchovaně drahocennými a podlahy pokryty stejnými mosaikami, byly zase sloupy a hlavice, všude se vyskytující, opatřeny erotickými skupinami mramorovými nebo bronzovými. Z těchto děl, která zároveň představují nejumělečtější erotické dokumenty antiky, zachoval se následkem trvalosti materiálu ještě větší počet, a bylo by k tomu třeba svazku opravdu objemného, kdybychom chtěli tuto část erotického umění antického katalogisovati a popsati… Samozřejmě kvetla erotika nejbujněji také v umění drobném. Vše, co patřilo k denní potřebě, bylo zdobeno erotickými náměty. Stolní nádobí především a hliněné vázy, tento hlavní artikl antického průmyslu. Na sta zachovalo se váz s erotickými obrazy, přečetná musea a sbírky soukromé mají také kusy. Erotické obrazy na vázách jsou nadmíru staré… K drobnému umění patří také řezby v kameni, jež nikdy nedosáhly podobné úrovně jako v antice. V řezbách v kameni vyskytují se erotické náměty nejčastěji… Erotická gemma byla zcela jistě jedním hlavním obchodním artiklem antickým. Připočtěme k tomu ještě přečetné sloupy priapické, phallické symboly, amulety, hračky a předměty denní potřeby a pochopíme, že výtvarné projevy pohlavního rázu byly všeobecně rozšířeny. Tyto věci byly jistě považovány za zcela přirozené, bylo na ně pohlíženo zcela objektivně, a mnohé byly předmětem náboženské úcty. V době pozdější ovšem značná část výtvarného umění erotického rodila se přímo ze smyslné rafinovanosti a souvisela se světskou prostitucí. Vůbec je třeba rozlišovati v erotickém a pornografickém umění antickém směr nábožensko-mythologický a realisticko-světský.

Především podobizny a sochy hetér znázorňují vztah výtvarného umění antického k prostituci. Teprve v době hellénské vznikla móda, že hetéry, většinou patrně na útraty svých milenců, dávaly se portrétovati vynikajícími malíři buď pro svou krásu nebo pro svou proslulost. Také ovšem byly nezřídka portrétovány ze zájmu čisté uměleckého. V jedné době vyskytl se dokonce celý zvláštní druh pornografů, malířů nevěstek, kteří portrétovaly prostitutky „podle přírody“. Athenaeus (XIII, 5676) jmenuje Aristeida, Nikophana a Pausania. Aristeides, rodem z Théb, vynikal podle Plinia zvláště v zobrazení vnitřního života, maloval m. j. hetéru Leontion, milenku Epikurovu. Proslulý Apelles, nejvíce slavený malíř starověký, vrstevník Alexandra Velikého, maloval mnoho hetér, především obě nejslavnější ve své době: Laidu ml. a Phryné. Byl také „objevitelem“ Laidy, kterou, spatřiv ji po prvé v Korintě nabírati vodu z pramene a okouzlen její krásou, vzal pak k sobě a dal vyučiti v umění hetérském. Phryné byla prý Apellovi vzorem jeho proslulé Afrodity z moře vystupující (Aphrodite Anadyomene); podle Plinia byla to však hetéra Pankaspe, kterou král Alexander dal mu malovati pro její krásné tvary, a když viděl, že umělec při své práci se do ní prudce zamiloval, daroval mu ji, nedav se ve své velkodušnosti zmýliti její námitkou, že má nyní patřiti malíři, když před tím náležela králi. Vrstevník Apellův, Pausias ze Sikyonu, namaloval hetéru Glycéru, svou milenku a vazačku věnců, sedící s věncem. Tato malba byla velmi proslulá a jmenovala se Stephanoplokos (Vazačka věnců) nebo Stephanopolis (Prodavačka věnců). Také v Římě měli malíři zálibu v portrétování nevěstek. Podle Plinia žil krátce před Augustem slavný malíř Arellius, který honil se za nevěstkami a používal jich jako modelu ke svým bohyním, takže podle jeho obrazů dalo prý se souditi na počet jeho milenek.

Plastické obrazy hetér byly mnohem staršího původu než podobizny malované. Snad již v předhistorické době byly známy, jak se soudí podle některých nálezů sošek z Malty a Kréty. V době rozkvětu hetérství, ve čtvrtém a třetím století předkřesťanském, stály sochy hetér v chrámech a jiných budovách veřejných vedle soch vojevůdců a státníků. Běželo tu stejně o proslulé umělce jako o proslulé hetéry. Praxiteles jak již víme, vytvořil dvakráte Phryné, jednou z mramoru, po druhé z pozlaceného kovu. Také jeho syn dělal sochy hetér. Laidě starší dali Korinťané po její smrti postaviti podobný pomník jako Demosthenovi, jen místo psa měla u sebe lvici trhající vydru. Tento pomník vyskytuje se porůznu na korintských mincích bronzových, na jejich druhé straně je zobrazena hlava mladistvé ženy, velmi líbezného tvaru, patrně zdánlivá podobizna Laidina, vymyšlená pozdním rytcem. K přečetným sochám Afroditiným byly asi modelem po většině hetéry. Zvláště proslulá byla ve starověku Praxitelova socha „Veselá nevěstka“, považovaná všeobecně za portrét Phrynin a tak realistická, že na tváři hetéřině byla prý znáti láska umělcova i odměna za ní.

Velmi často byly hetéry a věci prostituce znázorňovány na vázách. Již na starších nádobách jsou přehojné erotické scény tohoto druhu. Již kolem r. 500 př. Kr. malíř váz Brygos učinil si z toho zvláštní řemeslo. V Louvrů jest Epilykova miska se smilnými skupinami nepřirozeného způsobu. Ve sbírce Bourguignonově v Neapoli je na jedné misce znázorněna scéna z nevěstince, při níž používán je olisbos. Podobná scéna je na misce Euphroniově (asi 500 — 450 př. Kr.) a Pemphaiově v Londýně. V mnichovské pinakothece je starověká váza, na které zobrazeno je 16 mužů a 17 žen v nejroztodivnějších posicích smilných, a na jiné vidíme oplzlou skupinu tří vousatých mužů nahých s ženami. Athénský lid nosil bohům na Akropolidě dary povahy velmi erotické. Helénské malířství vázové vůbec zobrazovalo necudné věci takovým způsobem, aby to smyslům lahodilo. Mezi náměty jsou pijácké a taneční scény s hetérami, intimní scény toaletní a různé druhy pohlavní činnosti.

Vedle tohoto erotického výtvarnictví existovaly již velmi brzy výtvarné práce erotické, přímo pro prostituci a světáky určené, jak do nevěstinců, tak do soukromých místností rozkošnických (venereí). Již Aristoteles ve své Politice žádal, aby necudné malby byly zakázány. Několik umělců proslulo dodávkami takových obrazů světákům. Za nejstaršího je považován Parrhasios (z doby peloponésské války), který maloval menší obrázky necudných námětů, v nichž zvláště si liboval císař Tiberius. Plutarch jmenuje Chaerephama jako malíře souloží. Necudné fresky byly obvyklé v lupanarech i venereích soukromníků i všeobecně rozšířeny i po privátních domech. Propertius o tom píše přísně (II, 6, 25 — 34):

Také ve veřejných i soukromých galeriích byly četné obrazy erotické. Petronius, jak víme, líčí podobnou galerii ve svém románě. V nevěstincích vztahovaly se náměty těchto obrazů pravidelně k „technice lásky“, znázorňovaly „postoje Venušiny“, měly tudíž jakýsi praktický účel „pedagogický“. Pompejské malby nástěnné to dosvědčují. Sueton (Tiberius 43) píše o orgiích Tiberiových, které pořádal s děvčaty a hochy na Capri, že dal své ložnice vyzdobiti rozličným způsobem bujnými malbami a soškami a opatřiti spisy básnířky Elephantis, aby nikomu při provozování rozkoše nechyběl vzor předepsaného druhu.

Dodejme, že i milostná lůžka (cubilia amatoria) lepších hetér a vznešených světáků vyzdobena byla s uměleckým vkusem. Ovšem, zvláště u některých císařů, rozhodovala někdy spíše záliba ve výstředním, marnotratném luxu než skutečný vkus. Císař Helius Verus dal si prý své lůžko naplniti růžemi a léhal v něm se svými milenkami pomazán perskými mastmi, pod pokrývkou posetou liliemi, čta při tom ustavičně Ovidovo „Umění milovati“. Také podušky s růží a lilií dal si udělati. Takové scény ozářeny byly lampami, které byly eroticky zdobeny nebo měly phallický tvar, při hostinách, které předcházely, pilo se víno ze skleněných priapů, a také pečivo mělo priapický tvar.