Zlatý fond > Diela > Dějiny lásky 5


E-mail (povinné):

Stanislav Kostka Neumann:
Dějiny lásky 5

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Eva Kovárová, Zuzana Berešíková, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 20 čitateľov

Kapitola druhá. O galantním milování

Galantní technika lásky. — Pohlavní pedagogika. Láska, jako dílo umělecké. — Galantní manželství. — Galantní orgie. — Podíl církve. — Dráždidla. — Nevěstka na trůně. — Láska pouliční a bordelová. — Nevěstka a policie. — „Trn na růži.“ — Galantní zábavy. — Milostný život lidový za absolutismu.

Poněvadž život je krátký, nutno jej co možná vesele a spokojeně prožíti, a proto třeba ignorovati všecky životní komplikace, které by kazily potěšení ze života, jako by ani neexistovaly. To byla pohodlná životní filosofie vládnoucích tříd v době absolutistické, vyplývající z jejich neomezeného práva nad všemi statky. Také filosofie lásky byla tedy v této společnosti požitkářská, t. j. provozován byl kult milostné techniky a formy milostného požitku byly jediným účelem a obsahem lásky. Živočišné jádro lásky bylo v době galantní obaleno toliko rozumovými představami požitkářskými, nikoli jemnostmi citovými. „Na lásce jest jen její fysická stránka dobrá,“ napsal Buffon[14] v první polovici 18. století. A Chamfort[15] vtipkoval o 50 let později: „Láska jest jen dotek dvou pokožek.“ Ze zuřivé sopky renesanční stal se ohníček pěkně hřející, chvilková vášeň, vášeň bez důsledků, při které fysická síla byla velmi zkrocena, galantně umírněna. Abraham a Santa Clara karakterisoval v jedné své řeči tuto změnu velmi jadrně a jasně: „Vyhlíželo-li to dříve ve svatební posteli po první svatební noci, jakoby se tu byl rval pár medvědů, možno tu nyní najíti sotva stopy po zaříznutém kuřeti.“

Galantní poměr milostný byla toliko smlouva o půjčce, která nemá hlubšího významu, neboť bude zcela jistě co nejdříve nahrazena půjčkou novou. To je předem známo; povrchnost všech citů je potřebou tohoto požitkářství. Proto láska stala se v osmnáctém století řemeslem: Dělej to dobře! to byl jediný její zákon, jehož každý přál si býti co nejlépe poslušen, pročež snažil se sebe i druhé „vychovávati k lásce!“

Ze sterých dovedností, kterých možno a třeba se naučiti při tomto milostném řemesle, představuje vzájemné svádění a vzájemné podvádění jen všeobecné pojmy hrubé, jež v podrobné praksi znamenají staré methody: kterak sváděti, kterak vzdávati se s největším požitkem, kterak rozcházeti se nejlépe, kterak opatřiti si milence nebo milenku, kterak zbaviti se ho nebo jí atd., atd. Umění sváděcí bylo nejoblíbenějším předmětem zábavy mužů mladých i starých; umění učiniti ze sebe půvabně obět svedení, bohatě odměněnou, bylo půldruhého století nejnaléhavějším problémem pro veškeren ženský ostrovtip. Galantní poučení a rady poskytovali nejen soudobí filosofové a spisovatelé, nýbrž i rodičové, příbuzní, přátelé a pěstouni. „Mohu ti dáti jen jednu radu: Zamiluj se do všech žen,“ řekla jakási paní Morinová svému mladičkému synu. A jistý anglický lord poradil svému synu, vcházejícímu do společenského života: „Studuj ve dne muže a v noci ženy — ale jen nejlepší exempláře; to budiž tvá četba!“

Tato pohlavní pedagogika počínala u jinochů obvykle asi tak, jako se to dělo u Retifa de la Bretonne: „Když četl, spočívaly na něm zraky paní Paragonové, její páž opírala se o lenoch jeho stolice, často dotkla se lehce jeho ramene. Tu a tam opřela se vzad, se zavřenýma očima, jakoby snila, kladouc nohy jednu na druhou, takže objevila se její nožka, ta božská nožka malá. Jaké to byly chvíle, jak nebezpečné bylo toto sladké ovzduší domácí důvěrnosti, tyto lehké duševní i tělesné doteky! Často mohl Mikuláš spatřiti doteky ješte intimnější, když totiž Tienette svou velitelku svlékala. Směl při tom dokonce pomáhat a měl hojnou příležitost spolknouti všecky její půvaby se zdáním nevinnosti a naivnosti.“ (Dühren:) — Tak chtěli zbaviti jinocha plachosti, probuditi v něm zálibu v milostných slastech a zároveň zabrániti, aby nepěstoval styků s nevěstkami, mladým lidem tak povážlivě nebezpečnými.

Pak postupovala tato pohlavní pedagogika ještě rozhodněji. Vévoda Orleánský, když jeho syn dospěl, nejdříve staral se o to, aby mu vybral milenku. Bdělý otec svěřil štěstí svého syna slečně Duthéové, které bylo tehdy teprve patnáct let. Velmi se honosil touto velikou a něžnou péčí otcovskou. — Markýza de Merteuil psala příteli mladíka, který se nedovedl u své milenky odhodlati k rozhodnému kroku: „Vnukněte přece tomuto ospalci, že má býti poněkud méně platonský a poučte jej, poněvadž nutno mu přece všecko říci, že pravý způsob, jímž vítězíme nad skrupulemi, je ten, že ty, které je mají, dostaneme až tam, že již nemohou nic ztratiti.“

U dívek mířila tato pohlavní pedagogika po cestách ovšem jiných k témuž cíli. Nejvíce byla provozována u dcerek měšťáckých. Matka, která má hezkou dceru, má ve zvyku, častěji vysvléknouti ji, když jde spát, obdivovati její skvostnou postavu a volá pak, plna nadšení, nad malou Venuší medicejskou: „Ach, Minko zlatá, ty si musíš jednou vzít tajného radu nebo šlechtice!“ V těchto kruzích bylo největší ctižádostí matky, aby její dcera „udělala kariéru“. Říkaly pravidelně: „Moje dcera je příliš dobrá pro řemeslníka, musí si jednou vzít něco lepšího.“

Vysoká škola lásky počínala pro ženu ovšem pravidelně teprve v manželství, za to však hned prvního dne po svatbě. Hlavní poučení znělo: „Jen milenec dá nám poznati pravou rozkoš milostnou. Manžel jedná s námi jako s paní a matkou svých dětí, kdežto milenec chce naši radost a proto dává nám jen to, co radost dělá!“ Tedy platila v této době za šťastné právě ona manželství, kde manžel nabízel i své manželce všecky radosti rafinovaného požitku. K jakému programu dospěly tímto způsobem ženy, jakých method užívaly, o tom poučuje nás dobře toto místo z důvěrného dopisu paní de Merteuil:

„Pokouším se o to již čtrnáct dní a použila jsem střídavě chladnosti, rozmarů, podrážděnosti i sporů: ale tenhle tuhý člověk nedá se rozdělati; nutno tudíž použíti násilnějšího prostředku, proto vezmu jej na svůj statek. Odjedeme pozítří. Bude s námi jen ještě několik nezúčastněných, málo ostrovtipných lidí a budeme tam míti právě tolik svobody, jako bychom tam byli sami. A tu jej chci zahrnouti takovou něžností a láskou, budeme tam žíti tak velice a výhradně pro sebe, že učiním každou sázku. Zatouží více než já po konci této cesty, od které si tolik slibuje; a nebudu-li po návratu ho více nuditi než on mně, pak smíte říci, že nedovedu více než Vy.“

Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom měli podrobně se tu zabývati všemi sváděcími methodami galantních mužů a žen. Když nestačilo působiti na smysly, sváděli duchem. Kde ani duch se neosvědčil, útočili na ješitnost. A nebyla-li ani pak oběť přemožena, užili násilí. Především mužova ješitnost vyžadovala, aby zvítězil za všech okolností a ve všech případech. Znásilňování žen bylo v té době všední věcí, ale nejčastější bylo v tak zvané dobré společnosti a zde na všech místech: v budoáru, saloně, parku, při večerní procházce a nejčastěji v cestovních vozech. Tyto násilnosti zůstávaly pravidelně bez trestu. Vždyť tu neběželo podle mínění doby o skutečný zločin, nýbrž jen o jednu formu svedení, dovolenou muži, který se mohl za všech okolností spolehnouti na svou pohlavní sílu. Věděli také, že touhou přečetných žen jest, aby byly násilím vzaty.

Pozoruhodnou, řekli bychom katolickou, příchuť mají věty, které čteme v memoárech pověstného zpustlíka Valmonta: „Zmocním se té ženy. Vezmu ji muži, který ji profanuje, ba i bohu, jemuž se koří, ji uloupím. Jaká rozkoš, býti střídavě předmětem jejích výčitek svědomí i vítězem nad nimi! Naprosto nechci ničiti její předsudky, zvýší mé štěstí a mou slávu. Nechť věří jen ve ctnost a v nic jiného, nechť mi ji však obětuje: její chybný krok nechť ji děsí, ale nechť nemůže ho zadržeti, a soužena jsouc tisícem úzkostí, nechť jen v mém náručí naň zapomene…“

Karakteristické jest rovněž, že fantasie galantní doby považovala za velmi ideální postavu maskovaného loupežníka, který na pusté silnici přepadá vozy cestujících dam, které znásilní a to považuje za postačitelné výkupné.

*

Za vymoženost ancien regimu možno považovat, že z milostného požitku pohlavního ve všech jeho formách a fásích učinil složité dílo umělecké, které v podrobnostech i v celku poskytuje často okouzlující podívanou o nádherných barvách. Ale jen z povzdálí. Neboť pro ty, kdož toto dílo žili a tvořili, znamenalo záhubu všeho velikého v člověku. Příčinou nebylo mocné zesílení smyslného života, nýbrž požitkářská jeho pohnutka, která nedovolila, aby tato kulturní vymoženost ancien regimu stala se zároveň oporou vyšší lidskosti. Bylo to jen obohacení forem hýření, při čemž i nejodvážnější neřest stala se společensky možnou a schopnou.

Galantní doba necenila si ani ctnosti, jejímž zdrojem není předsudek, nýbrž úcta k sobě. Paní d’Epinay,[16] velká umělkyně lásky, podotkla, když se v jejím saloně mluvilo o stoudnosti: „Pěkná ctnost! Tu si člověk připichuje špendlíky.“ To znamená, že si přeje každou chvíli ji odložit. Míti respekt před ženou a předstupovati před ní jako člověk před člověka, bylo urážkou jejích vnad. Naopak: slovem i skutkem a s každou ženou dopouštěti se roztomilých „neslušností“, bylo uctíváním jejích půvabů. V takovém ovzduší žila celá dobrá a nejlepší společnost a každá maloměšťačka hleděla závistivě k těmto výšinám.

*

Koketerie a flirt měly v galantní době nejlepší půdu pro všecky své možnosti a projevily se také nejumělečtějším způsobem. Koketerie jest projev pasivnosti a proto ve všech dobách vlastnost ženská, nejdůležitější namlouvací prostředek žen. Byli sice za ancien regimu trochu koketními i muži, vždyť tady celá společnost s něčím koketovala, ale ženská koketerie podobala se tu skvostnému ohňostroji a každá žena byla aspoň do jisté míry velkou mistryní v tomto „černém umění“. Vždyť se mu také od mládí věnovala s největší horlivostí. „Ženy sedí často několik hodin, ba, třeba i půl dne před zrcadlem a pozorují svůj obličej; činí před ním různé posuňky, staví se hned smutnými, hned rozlobenými, hned smějícími se, hned zamilovanými, aby před zrcadlem, jako zlým rádcem seznaly, jak jim to sluší, když přijdou do společnosti nebo do kostela. Tak dychtivě pečují a usilují ženy o svou krásu.“

Sama naivnost stala se v této době vědomou koketerií.

Casanova líčí svůj výlet s jistou naivní krasavicí a žerty i hry, které při tom provozovali, takto:

„Lehce, jako laň, poskakovala moje mladá průvodkyně, která ještě neužila takového štěstí, napravo i nalevo po trávníku podle dlouhé aleje. Jásala z veselosti svého srdce; když se však musila zastaviti, poněvadž ztrácela dech, zasmála se tomu hlasitě, že jsem mlčky na ni hleděl v jakémsi unešení. Hned poté vyzvala mne k závodu v běhu. Návrh se mi líbil a přijal jsem jej, napadlo mne však, abych sázkou dodal mu ještě většího půvabu. Řekl jsem tudíž: ,Kdo prohraje, musí učiniti, co vítěz mu rozkáže.‘ ,Dobrá.‘ Určili jsme cíl a rozběhli se. Byl jsem si jist vítězstvím, ale chtěl jsem prohřátí, abych viděl, k jakému trestu mne odsoudí. Běžela ihned, jak nejrychleji mohla, kdežto já šetřil svých sil; tak přišla dříve k cíli než já. Nabírajíc čerstvého dechu, přemýšlela, jaké pokání má mi uložiti; náhle ukryla se za strom a řekla, abych hledal její prstýnek. Ukryla jej na svém těle a tím celou svou osobu vydala mi na pospas. Shledal jsem to půvabným, neboť jsem v tom viděl zřetelně její šprýmovný úmysl; cítil jsem však, že nesmím výhody své zneužiti; její nepředpojatá důvěra měla býti naopak povzbuzována. Posadili jsme se na trávník, prohledal jsem jí kapsy, záhyby šněrovačky a sukně, střevíce a konečně i podvazky, které nosila nad koleny. Poněvadž jsem nikde nic nenašel, pokračoval jsem v hledání, neboť, když prstýnek měl býti na jejím těle, musil jsem jej přece někde najíti. Čtenář uhodl asi, že jsem velmi dobře tušil její půvabný úkryt, v němž moje kráska prstýnek schovala; ale než jsem našel, musil jsem si přece napřed opatřiti množství požitků, kterých jsem s pravou rozkoší využil. Konečně byl prstýnek nalezen v úkrytu dvou nejkrásnějších pahorků, které kdy příroda vyklenula. Ale já, když jsem jej vytáhl, byl jsem tak rozčilen, že ruka se mi zřejmě chvěla.“

*

Ale pro koketerii rafinovanou měly řadu pomocných prostředků technických, s nimiž dovedly virtuosně operovati. Byl to na př. náprsní šátek, který seřasený, nošen byl na ramenech a šíji, aby zakrýval nahost ňader ve chvílích, kdy dekoletáž nebyla dosti vhodná. Pod ním mohla býti ňadra více obnažena, než bylo právě obvyklo a tohoto „více“ dovedly podle potřeby nejobratněji použíti. Vedle toho stupňoval náprsní šátek půvab dekoletáže, jako to činí někdy závoj u půvabů obličeje.

*

Vějíř, který ve střední Evropě je dnes pouhou rekvisitou do plesových sálů, byl za ancien regimu, podobně jako v jižních zemích, ustavičně v rukou žen. Krásná ruka, loket, paže, gesto, linie daly se s jeho přispěním uplatniti a demonstrovati. Bezděčně vyvinula se při tom proslulá mluva vějířová: všecky city milostné, celou jejich škálu dovedl vějíř tlumočiti, jsa v něžné a obratné ruce. Konečně byl vějíř nadmíru důležit i tím, že za ním dalo se skrýti, zatajiti překvapení, rozladění, pozorování, nebo naopak, předstírati stoudné zardění, a že byl také mnohdy oponou, roztaženou nad důvěrnostmi. Bez vějíře byla žena bezbranná. A proto také snažila se věnovati co nejvíce fantasie a prostředků k jeho vyzdobení.

Poněkud podobný účel jako vějíř měla v některých zemích a městech malá maska na obličej. Na příklad v Benátkách bylo aristokracii — jen aristokracii — dovoleno nejen v době masopustní, nýbrž po celý rok choditi v masce přes ulici nebo do divadla. Této privileje vládnoucí třídy bylo všude, kde se vyskytovala, využíváno převážně v zájmu aktivní galantnosti. Ve velkých městech, na př. v Paříži a Londýně, používaly takové masky dámy ze vznešené společnosti, kdy šly do divadla na necudné kusy.

Také šperky patří především k ženské koketerii a byly v galantní době také přehojně používány v tomto smyslu. Byl to hlavně náhrdelník, který zdůrazňoval nejen pružnost krku, ale upozorňoval především koketně na širokou mezeru, dělící krásné poprsí a na to, jak vysoko jsou ňadra nasazena. Vůbec kolem ňader hromadilo se tím více skvostů nebo tím rafinovaněji, čím dekoletáž byla větší. Masivní a monumentální šperky renesanční zmizely a na jejich místě objevily se rozkošné klenoty, na nichž lemovány byly diamanty, smaragdy a rubíny jakoby obláčky vůně a jejichž svit ozařoval vnady, podoben jakémusi světlu rampovému. (Fuchs.)

Dalším důležitým prostředkem koketerie byly t. zv. mušky (mouches, Schönheitspflästerchen), o nichž jsme se již dříve zmínili. Původně zakrývaly jen nepříjemné skvrny na obličeji nebo na jiných obnažených místech těla, velmi brzy staly se však módou, svou černí zvyšujíce úběl pleti a svou náhodností upozorňujíce na krásná místa, která právě měla býti viděna. Galantní dáma nalepila si ji nahoru na poprsí, malá nestoudnice hluboko mezi oba prsy. Mnoho pikantních možností bylo vynalezeno. Některé ženy galantní lepily si je i na místa velmi intimní, vysoko nad kolena, nad hýždě, nad Venušin pahorek. Tak měl prý býti flirtujícímu milovníku prozrazen tajný souhlas s jeho galantním podnikem. I muži „mušek“ používali.

Když se vynořily, někdy v polovině 17. století, byly to malé černé flíčky z taftu; později dávány jim byly všemožné tvary a byly ze sametu. Některé dámy posázely si celé kusy této náplasti diamanty, „aby byly ještě pikantnějšími“. Hlavně byly oblíbeny podoby měsíce a hvězd a pak podoby zvířecí: zajíce, lišky, psa, motýle, koně! Ale žerty a hry této koketerie zašly až k tomu, že po jistou dobu lepily si dámy na ňadra a hodně hluboko živé blechy, čímž upoutávaly k této části svého těla nejen zraky, nýbrž i ruce mužů. Rokoko zmírnilo zase tyto formy a zredukovalo je jako všecko na delikátnější tvary.

Nežijeme a nikdy, ani po nástupu nové třídy, třídy pracujícího lidu průmyslového a rolnického, k rozhodné moci světové, nebudeme již žíti v takové situaci, aby byl možný hromadný a obecný návrat k živelnému a přírodnímu životu pudovému, který ještě v renesanci měl takovou účast při vytváření společenských forem. Citové, rozumové a intelektuální vymoženosti, které počaly kvésti v době galantní a uzrávati v době měšťácké, o níž pojednáme v dalších kapitolách, mohou a musí se v nejednom směru přetvořiti po vítězství nové revoluce, jejímiž jsme vrstevníky, ale nemohou býti již zapomenuty a ztraceny. Ani z pohlavního života nezmizí tudíž ony hromadné city a duchovní potřeby, jimiž s vývojem lidské citovosti a uvědomělosti bylo pomalu obalováno původní živočišné jádro pohlavního pudu, až se proměnilo v romantickou lásku individuelní jako obecný zjev. V tomto komplexu druhotných vlastností lásky bude v nové organisaci hospodářské a sociální mnohé jistě potlačeno na minimum, na př. právě jeho stránka romantická, ale mnohé také naopak bude moci teprve pak vydati své nejlíbeznější květy nových tvarů a nových vůní, až nový řád hospodářský postaví vedle muže ženu jako osobnost skutečně rovnocennou.

K druhotným zjevům v oboru pohlavního života a ke kulturním vymoženostem erotickým nutno počítati také flirt, který v úpadkových společnostech zvrhá se ovšem v holou frivolnost a u moralistních ideologů platí za velikou neřest, ale v zdravé lásce novodobé znamenává často její nejněžnější květ a jest nerozlučně spojen s nejkrásnější a nejhlubší dobou erotického života.

Nejvyšší formou flirtu jest v naší době jistě souhrn oněch prvních, více nebo méně důvěrných a vzájemných pohledů, doteků, pocelů, koketerií a milostných hovorů, za nichž rodí se milostný poměr ze skutečné náklonnosti vzájemné, která určuje jejich míru a formu, a činí z nich často nejvzácnější dobrodružství smyslového života, vznešenou symfonii rodící se z pudu. A nejnižší formou jest flirt nevyběravý, samoúčelný, flirt pro flirt, flirt bez hlubší náklonnosti a jako veřejné řemeslo.

V ancien regimu byly nejen řemeslným flirtem proniknuty všecky druhy mezipohlavních styků, nýbrž láska sama a vůbec byla rozměněna na pouhý flirt. Pohlavní akt nebyl milostným oddáním se, nýbrž koketní hrou, provozovanou s mnoha zároveň, nikoliv nejvyšším slovem lásky, nýbrž flirtem vědomě provozovaným až do konce a bez ostychu. Nikomu neběželo o nějaký duchovní a lidský obsah lásky, ale nejnadšeněji mluvili o zvláštních odstínech mazlivých podrobností.

Galantní doba neznala jemné formy polibku, jenž patří k nejsladším způsobům flirtu v oblasti smyslového cítění středoevropského. Galantní polibek měl jen ten účel, „aby vzbudil vilnou chuť v jedno proměniti, co dříve bylo dvojí“. Proto také bylo obecně dovoleno a oblíbeno líbati ženu na ňadra.

Retif de la Bretonne vypravuje tuto příhodu s jednou maloměšťačkou: „Když jsem se najedl, věnoval jsem pozornost koketeriím své hezké sousedky, která stále mi víno nalévala. Odpovídal jsem všelikými galantnostmi, chválil jsem mimo jiné její ší oslnivě bílou, kterou z potřeby líbiti se nosila tak obnaženu, že bylo lze zříti celé jedno ňadro její. Zalichotil jsem jí těmito verši z Voltairovy: ,Orleanské panny‘:

Kdo nevzplál by tu láskou bláznivou nad čistou šijí alabastrovou a níže nad pahorky Amora, kde šarmantně dvé oblých prsů zrá a rudých růží poupata tu stojí? Co žádostí se kol těch ňader rojí. A ruka chví se, oči zahořely, a chtivě rty by přissáti se chtěly…

Lafroy se malounko ušklíbl. Paní Chéreau-ová to zpozorovala a hned mi nabídla obnažený prs k polibku. Klesl jsem na kolena. ,Poněvadž poklekl, ať tedy políbí obě!‘ zvolala paní Chéreau-ová a obnažila také druhý prs. Byl jsem opojem a přitiskl jsem rty k jednomu poupěti. Vzrušená žena přitiskla mou hlavu k sobě oběma rukama…“

Ostatně i polibky na jiná místa tělesná byly hojně vyhledávány, ba i ve společnosti dovoleny. V tomto směru bylo „koleno poslední stanicí přátelství a teprve polibek nad podvazek příslušel pouze milujícímu“, který ovšem nikdy se nespokojil jen polibkem tak nevinným. Z umění líbati stala se celá věda a věda dokonce velmi populární. Odborná definice („Frauenzimmerlexikon“) zněla asi takto: „Polibek čili hubička, také pocelem a pusinkou nazývaná, jest taková srážka a spojení rtů, z lásky pocházející a vzplanulé, kdy ústa dvou osob tak pevně se k sobě navzájem přitisknou, že po odtrhnutí jeví rty pravé a zřetelné dozvuky na znamení, že si pochutnaly.“

Polibek na ústa byl v galantní době vždycky projevem úmyslu smyslně podrážditi líbaného. Mateřské, přátelské nepohlavní polibky byly dávány na tváře, oči a čelo. Znali také „polibek florentinský“, když líbaná osoba byla přidržena za uši a tak políbena. Vlhkým polibkem dával muž ženě na jevo, že chce něco více, než pouze nevinně žertovat. „Panenským“ polibkem nazýván byl polibek na ňadra, při kterém hrot ňadra vzat byl do úst. Tento způsob zamlouval prý se nejvíce milostným ženám, poněvadž mohly při něm ukazovati krásná ňadra. V jihoněmeckých přástevnách provozována byla hra se zástavami, při které tento způsob polibku byl výkupným. Zdráhalo-li se některé děvče rozepnouti za tím účelem šněrovačku, posmívali se jí, že je patrně „prkýnko“. Francouzský způsob byl, když při polibku jazyky navzájem sebe se dotkly: ženy, kterým láska se líbí, chtěly prý býti jen tímto způsobem líbány. Kterási galantní báseň praví:

Nedojímá mé srdce jen jeden polibků druh, vtiskneš-li vlhkými rty mně polibky orosené, tu tyto vlhké mě těší: leč nechybí suchým zvláštní jich půvab rovněž; jistě z nich plyne rozkošný pocit do morku až i kostí. Jak milo jest líbati oči v sloup obrácené, a z těchto bolesti zdrojů získati radost. Jak sladko je na růžná líčka, na šíji, ramena, ňadra bílá jak sníh, přimknouti se a ramena, líčka pak a bílou šíji a bílá ňadra poznamenati polibků skvrnkami modravými, chvějícími se rety vrávorající jazyk ssáti a ve spolku se rty dvé duší v jednu zcela smísiti. A, když s ohniskem se střetne lásky žár, v jediné tělo obě přeložit! Ať polibek tvůj dlouhý je či krátký a jakýkoliv nad to, ať, milenko, mně dáváš jej nebo tobě já, mě vždycky strhne k tobě. Jen tak, jak já jej dal, mně však jej nevracej: má každý znáti vlastní polibků hru.

Podobná práva jako ústa měly v galantní době také ruce. Literatura a umění stále to potvrzovaly. „Ňadra jsou předhoří štěstí, po jehož srázech natahují se ruce každého muže.“ A třebaže ústa žen říkají nikoli, jejich zraky říkají k tomu ano. Ba, stává se i, že ženy samy zavedou milencovy ruce na svá ňadra, neboť ve sterých případech i t. zv. slušné ženy galantní jdou ve flirtu stejně daleko jako muži. A poněvadž každou „smělost“ mužovu, považují shodně s celou dobou za hold své kráse a svému „ženství“, ochotně vydávají i jiné intimní vnady své na pospas mužské ruce. Galantní ženy, dobře vědouce, že ústa a ruce muže nezůstanou dlouho nečinnými, jakmile oči byly polapeny jejich vděky, snažily se zvláště čile připraviti oblíbeným mužům nějaké pěkné divadlo na pohovce, u krbu nebo při rozpustilých hrách jako předehru k flirtů nejdůkladnějšímu. Podle básníků a kreslířů galantních hlavně však bleška a její včasné bodnutí byly, zdá se vítanou příležitostí k pikantním situacím: vždyť neběželo jen o to, aby milenec spatřil, politoval a zlíbal ztrýzněné místečko ženského těla; malý trýznitel musel býti také chycen, a to, jak známo, není věc tak prostá a snadná…

*

Nejtypičtější formou galantního flirtu bylo lever (vstávání z lože), t. j. doba, kdy dáma věnovala se toaletě a byla v negližé. Pravá forma negližé povstala vůbec v ancien regimu, protože bylo třeba dlouhých příprav, aby žena jako předmět luxusní mohla se řádně podle mody ustrojiti. Poněvadž pak toto lever bylo nejvhodnější a nejvděčnější příležitostí k dennímu flirtu vzájemnému, stalo se také příležitostí oficielní; lever bylo u vznešené dámy oficielní dobou přijímací. Pro oblíbeného přítele znamenalo pak nejen příležitost spatřiti divadlo o sterých podrobnostech delikátních, nýbrž také již svolení k využití příznivých vlastností negližé. Toaleta, galantní pancíř ženy, jediná překážka, kterou muži tehda respektovali, tu chyběla.

Ale nejen při toaletě přijímaly ženy návštěvy přátel, nýbrž také v posteli a koupeli. Slušnost velela sice, aby při koupeli bylo přes vanu rozestřeno prostěradlo, takže jen hlava, šíj a ňadra dámy byly viditelny, ale toto prostěradlo mohlo přece tak snadno spadnouti nebo býti odhrnuto.

V Memoárech francouzského dvořana, uveřejněných v soudobé sbírce „L’Espion anglais“ (Anglický vyzvědač), je také tento příběh: „Krásná paní de G. byla právě v koupeli. Když její komorná po nějaké chvíli odešla, prosil jsem o přízeň, abych směl odstraniti prostěradlo s vany, což mi bylo také s graciésním úsměvem povoleno. Aniž se provinila proti slušnosti, poskytla mi tedy nejgraciésnějším způsobem příležitost, abych se nejpodrobněji seznámil se všemi jejími půvaby, na něž byla, jak musím doznati, právem pyšná. Svůdná podívaná musela býti žel předčasně přerušena, neboť byl ohlášen markýz B., který kdysi dříve měl na ni právo. Když později dostavil se také její manžel, odešel jsem, poněvadž situace stala se nyní nudnou. Druhého dne byl mi osud příznivější, nepřišel žádný obtížný návštěvník. Nadšená slova, která jsem věnoval každému jednotlivému půvabu jejímu, způsobila jí stejné pobouření smyslové, jaké naplňovalo mě, a tak spadla tentokráte opona teprve tehdy, když moje krasavice vyhověla všem mým přáním.“

Že dáma přijímá návštěvu, ležíc nebo sedíc v posteli, jest zjev velmi všední v memoárové literatuře galantní. Casanova vypravuje o několika případech. Na příklad o ranní návštěvě u dcery bohatého velkoobchodníka antverpského: „Přijala mě, sedíc v posteli, s nejpříjemnějším úsměvem. Půvabná dívka ta vyhlížela rozkošně. Pěkný čepeček batistový, posázený bledomodrými stuhami a krajkami, zdobil její půvabný obličej, a lehký šátek z indického mušelínu, jejž ve spěchu přehodila si přes svou šíj ze slonové kosti, skrýval mi jen napolo její alabastrová ňadra, jejichž tvar byl by zahanbil Praxitela. Dovolila mi, abych na jejich růžových rtech utrhl stero polibků, které byly stále ohnivější, poněvadž pohled na tolik vnad nebyl schopen mě ochladiti. Ale její krásné ruce bránily zatvrzele dvé polokoulí, kterých mé ruce hleděly se zmocniti s palčivou žádostí.“

Nejednaly takto však jen „galantní ženy“ v užším smyslu slova, nýbrž i dámy ze společnosti nejvznešenější. Baron Bielefeld, přítel Bedřicha II., vypravuje o ovdovělé vévodkyni virtemberské z r. 1742: „Vévodkyně virtemberská přišla s velkým průvodem do Berlína, aby spatřila krále s královnou, spřátelila se s naším dvorem a navštívila tré svých synů… Zpozorovala mě v divadle, vyptala se na mé jméno a nařídila mi, abych se k ní ihned dostavil. Šel jsem druhého dne do paláce. Jak jsem však užasl, když jsem ji našel ležící v posteli v nádherném nočním šatě. U hlavy měla zlatou nádobku se svěcenou vodou, dále pak ozdoben byl pokoj drahocennými relikviemi, krucifixem a růžencem z krásných perel. Oblek, podušky a pokrývky vévodkyniny posázený byly nejvzácnějšími krajkami. Měla noční čepeček z dentelles d’Alençon,[17] ovinutý zelenou a zlatou stuhou. Vévodkyně je krásná, duchaplná a nejjemnějších způsobů světáckých, vlastností, které jsou jistě schopny ,rozpáliti hlavu šestadvacetiletému muži…‘ Vévodkyně, která často říká žertem, že její vtip neprobudí se, dokud svíčky nejsou rozvíceny, dává nám nejroztomilejší večeře. Často leží v posteli a stůl bývá před ní postaven.“

Poněvadž pak lever bylo oficielně institucí společenskou a každá žena galantním zbožím všech, stávalo se divadlem tím veřejnějším, čím vyšší byla společnost je pěstující. V deníku jistého vrstevníka anglického krále Karla II. čteme o návštěvě u vévodkyně portsmouthské: „Jda za Jeho Veličenstvem galeriemi, vstoupil jsem s několika jeho průvodci do oblékárny vévodkyně z Portsmouthu vedle její ložnice. Dlela tu v lehkém ranním obleku, vstavši právě z postele, a Jeho Veličenstvo a galáni stáli kolem ní, zatím co dívky ji česaly.“

Lever galantních dam bylo většinou divadlo, vyžadující denního obecenstva, a také takové obecenstvo si vytvořilo. Vedle hlavních přátel a milenců, připoutaných k určitým ženám, pěstoval ancien regime za tím účelem zvláštní chov: byl to milenec všech žen, petit maître, věčný trabant žen, ctižádost všech galantních mladíků ve všech zemích. Poletoval od ženy k ženě, a veškerá jeho činnost nebyla nic jiného než oddaná služba galantní. V katolických zemích, hlavně ve Francii a Italii, byl to často malý abbé, obecně populární postava ancien regimu, který měl s církevníky společný jen kněžský kabát a jehož „církevní úřad“ byl pouhou prebendou, kterou mu obyčejně vymodlila některá příznivkyně u mocného svého přítele.

Tak každý budoár dámy byl chrámem Venušiným, v němž denně konána byla galantní bohoslužba a denně pěstováno rafinované umění lásky. Manžel navštěvoval jej zřídka a měl tu úlohu snad podřízenější než obchodníci, kteří sem chodili se vzorky svého zboží, nebo módní dodavatelé, kteří tu přijímali zakázky. Dokud byla krásná a vábná, nehrála galantní dáma své denní divadlo nikdy před prázdnými sedadly. Ale toho dne, kdy i její denní obecenstvo již chybělo při jejím lever, byla její rozkošnická úloha navždy dohrána… (Fuchs.)

*

Galantní doba vyškrtla ze života lidí vládnoucích tříd t. zv. klackovitá léta. Chlapec nejpozději v patnácti letech, děvče již ve dvanácti letech stávali se mužem a dámou a věnovali se od té chvíle výlučně galanterii. Galantní ovzduší, v němž hlásána byla toliko pohlavní láska, probouzelo smysly dříve, než příroda si to přeje, a urychlovalo pubertu. Vedle toho tato doba rafinovaného požitku milostného cenila si také nadmíru „neporušenost“, ovšem jen jako labužnické sousto, tedy především panenství u dívky, tuto „nejskvostnější perlu v koruně pozemského života“. Nikoli však, aby tuto „perlu“ chránila, nýbrž že po ní bažila jako po vzácné známce nejoblíbenější pochoutky. Po prvé stal se shon po defloraci hromadnou manií, nejzuřivější v Anglii, ale obecnou všude.

*

V jakémsi galantním spise anglickém z r. 1760 čteme: „Považuji opravdu požitek z panny, jak s hlediska fysických, tak i s hlediska psychických pocitů svůdcových, za vrchol smyslné rozkoše. Především jest jeho fantasie rozpalována vyhlídkou na požitek z ženy, po které již dávno toužil a které již dávno snažil se dosíci, která nikdy před tím nebyla (jak se domnívá) s jiným mužem na loži, v jejímž náručí nikdy žádný muž nespočinul a jejíž panenské vnady po prvé vítězně zří a okouší. Tato skvostná práce fantasie připravuje v nejvyšší míře tělo pro smyslný požitek.“

*

Jak vzdálila se již láska čistě smyslná nejen od původní své povahy pouze živočišné, nýbrž i od dřívější své naivní a zdravé přirozenosti! Galantní shon po soustě panenském je jistě nejpitvornější stránkou erotické rafinovanosti ancien regimu. A nestačilo jejich labužnickým choutkám panenství jako plod zralý již k utržení, nýbrž stupňujíce své požadavky a shánějíce se po kvalitě ještě „vyšší“, dávali stále více přednost plodu nezralému, zelenému, který ještě více dráždil blaseované požitkáře.

Pohlavní styk počínal tedy za ancien regimu velice brzy jako důsledek systematického urychlování puberty. Soudobá literatura memoárová, velmi hojná a přes pochybný často karakter svých hrdinů i velmi upřímná, zrcadlí tento zjev velice přesně, i když nepovažujeme klasické dobrodruhy erotické, kteří ji většinou psali, za zcela typické muže a ženy doby. Lišili se však od průměru patrně jen větším talentem svůdcovským, větším erotickým vlivem na ženy a větším počtem svých úspěchů, nikoli kvalitou a formou svých dobrodružství. Měli v mládí svém již veliký počet úspěchů, ale mládí nebylo jim nikdy překážkou, nýbrž naopak, hlavní předností na této cestě za přízní žen. A to právě je karakteristické pro galantní dobu. Byl to zjev obecný.

Magister Laukhardt píše, že prakticky byl do lásky uveden ve 13. letech venkovskou služkou, velmi již zkušenou a horlivou v milostných službách; ale theoreticky kurs prodělal u důvěrného kamaráda, pacholka ve dvoře, dlouho před tím. Retif de la Bretonne stal se po prvé „mužem“ a svůdcem zároveň v 10 a 3/4 letech. V patnácti letech měl prý — podle svých pamětí — již za sebou úctyhodnou kariéru tohoto druhu. Jakub Casanova, nejpopulárnější z klasických erotomanů galantních, počal svou úspěšnou činnost milostnou v 11 letech a byl v 15 letech rovněž již „zkušeným mužem“. Vévoda z Lauzunu[18] byl ve 14 letech po třetí zamilován a jeho první styk milostný byl zároveň jeho prvním cizoložstvím. Když mu bylo 16 let, platil již za nejšarmantnějšího kavalíra, jemuž dvorní dámy rády otvíraly své alkovny. Hrabě de Tilly, páže Marie Antoinetty, byl již v 9 letech velmi drážděn hrubými vnadami jakési hospodyně, takže ji žádal o přístup do její ložnice; ve 13 letech připravila jej o věneček svěží selka, do které se zamiloval. V 16 letech nebyl sice ještě hotov se svým vývojem k svůdci ze řemesla, ale bylo mu již právem vytýkáno, že tráví čas s herečkami a svádí ty, které se hledí udržeti na cestě ctnosti. Chevalier de Faublas[19] začal svou erotickou dráhu jako dítě. Markýza z Brinvilliers ztratila panenství v 7 letech, baletka Corticelliová byla v 10 letech milenkou Casanovovou, který měl za svého života několik kratších nebo delších poměrů milostných, s dívkami od 10 — 12 let.

Rovněž sňatky byly velmi ranné, ovšem jen u šlechty a peněžní aristokracie. Patnáctiletá manželka byla tu všedním zjevem. Vévoda z Lauzunu oženil se v 19 letech, jeho ženě nebylo ještě 15 let. Cecilie Volangesová vyšla v 15 letech z kláštera, aby se provdala. Mnohé ženy byly v těchto letech již matkami. „Není nic pikantnějšího nad tyto matky, které samy jsou ještě dětmi,“ napsal o nich jeden vrstevník způsobem jistě příznačným pro galantní dobu a jistě hrozným pro moralisty. Kníže z Montbarray oženil se v 21. roce s třináctiletou dívkou a byl za rok již otcem. Vévodkyně z Bourbon-Condé, dcera Ludvíka XIV. a Montespanové, byla provdána již v 11 letech, a manželství bylo skutečně „provedeno“.

Z galantní literatury dovídáme se, že předčasná zralost pohlavní pěstována byla i v měšťáctvu středním a malém, třebaže sňatky zde tak ranné nebyly. Každá dívka viděla v muži vykupitele z rodinné kázně, kterého čekala co nejdříve. Těžkým bylo jí „břemeno panenství“ již v 16 a 17 letech.

Také pohlavní mravy na venkově, ve venkovských městech poloselských byly stejně prosyceny erotikou jako mravy obyvatelstva residenčního. Nejen že tu mladí lidé nebyli zcela nic ochotni čekati s „láskou“ až do manželství, vytvořili si v této době dokonce svou typickou pověru proti t. zv. cudnosti. „Když dvé osob svobodných se spolu vezme a jsou-li obě neposkvrněné, totiž, že ona jest panna čistá, a on dotud ženy žádné se nedotekl, tedy první dítě, které spolu zplodí, bude blázen.“ To jest jistě náramně krásný příklad, jak důkladně mění zvláštní hospodářský a politický režim mravní názory své doby. Za ancien regimu zvláště také věřili pověře, že znamená neštěstí, potká-li člověk z rána nejprve pannu, a naopak štěstí, potká-li nevěstku. O hlubším významu takové pověry bylo již v našem díle dříve psáno.

Protože na venkově chyběly lidem vůbec vyšší zájmy, panovalo tu obecné klepařství, a milkování byla téměř jediným předmětem řečí. Milkování byla také hlavním životním úkolem mladých lidí: ani u dívek ani u jinochů nebrzdilo nic jejich touhu po milostných dobrodružstvích. Stačilo jim pouze ujštění, že „se nic nestane“: ono se také obyčejně „nic nestalo“. U Retifa de la Bretonne dovídáme se obšírně, jak tyto „staré zlaté časy“ hleděly na cudnost, na jejíž dnešní nedostatek tak rádi naříkají tu a tam dosud lidé starosvětští nebo moralistní ideologií zaslepení. Téměř na sto dívek a žen, domácích i cizích, polovičních dětí i žen zralých, užil Retif za svého pobytu v Auxerre, malém městě venkovském, kde se učil knihtiskařem (1752 — 1755). Retif byl ovšem silná osobnost erotická zvláštního vlivu na ženy. Ale na tucty jeho kamarádů a mladíků stejného věku mělo podobné úspěchy u těch různých Manonek, Marjánek, Nanynek, Zuzanek, Narcisek a Matild i třináctiletých nebo patnáctiletých holek i slečinek, rovněž u žen zralých a vdaných, a rozdíl byl jen tu a tam v počtu. Při tam každý věděl všecko tajně a nic nevěděl oficielně.

Rovněž Casanova měl nejčastější úspěchy ve venkovských městech italských, často již první noc po svém příchodu. A o německých městech universitních píše magister Lanckhardt, že tu studentům po vůli byly nejen všecky děvečky, nýbrž i mnohé maloměšťácké dcerky a ženy, i dcery profesorů, z nichž tu a tam některá z nich bývala dokonce obecným statkem studentským. Také t. zv. matky studentů, totiž paničky, které studentům pokoje pronajímaly, pronajímaly jim pravidelně i svou vlastní postel se svou osobou a mívaly po lěta tolik souložníků, kolik měly studentů na bytě. Že v „malých garnisonách“ nebylo tomu jinak, je jasno. Četné studentské a vojenské písničky soudobé, ovšem většinou hodně kluzké, vypravují o tom docela zřetelně. Ostatně, ve věci, jak víme, nebylo to nic nového, spády a úspěchy studentů i vojáků byly a jsou v jádru stále stejné: jen ráz jejich mění se podle doby, jen jejich „vůně“, která v úpadkových dobách může se velice podobat obyčejnému zápachu.

Poměrně „cudnější“ byly dcerky šlechtické a bohaté měšťácké, nikoli ovšem z důvodů morálních. V těchto kruzích snažili se totiž rodiče svých dětí co nejrychleji se zbaviti, aby jim nic nepřekáželo v životě rozkošnickém. Děti byly co nejrychleji poslány ke kojné na venkov a pak, jakmile odrostly, do kláštera. Tu zůstal chlapec až do dne, kdy vstupoval do kadetky nebo pážecí školy, v níž byl společensky docepován, kdežto děvče zůstalo v klášteře až do svého sňatku s mužem, jejž zvolili pro ně rodiče. Tak snažily se vládnoucí třídy zachovati panenství svých dcer pro toho „pravého“. Nicméně, přišla-li dívka z kláštera domů několik neděl nebo měsíců před svatbou, bylo téměř jisto, že jejího budoucího manžela někdo předejde.

Karakteristickou podrobností galantní techniky milostné byl tak zvaný mouchoir de Venus, Venušin kapesník. Byl to kapesník nasycený zvláštní esencí, která vyvolávala stoudné uzardění u toho, kdo k němu přičichl. Vždyť správná a účinná koketerie vyžaduje, aby se žena při odvážných žertech nebo hovorech rozhodně a stále znova zardívala, nebož takový důkaz pobouření ženského studu je přijímán rozkošnickou společností jako výtečné sousto labužnické, jako toužebná sensace. Ale galantní žena ancien regimu ztrácela brzy možnost přirozeně sa zardívat, její skrz na skrz eroticky zkažená mysl nebyla již schopna této reakce na kluzké řeči. A proto ujal se tenhle kapesníček. A býval i v rukou dětí, které ještě nemohly se zardívati, poněvadž nechápaly. Ale na pokyn matčin, aby se styděly, byly nuceny kapesník k obličeji přitisknout a uzarděním dáti si polít tvář. A tak, dík tomuto Venušinu kapesníku červenala se nevinná děcka stejně jako staré kokety prohnané, a každý drzý vtip mohl býti jist, že vyvolá žádaný účinek pikantní aspoň tímto mechanickým způsobem na povel.

Přes to, že byli dobře seznámeni s milkovací metodou, „aby se nic nestalo“, stávalo se přece často, že „čert nespal“. A poněvadž galantní rozkošnictví bylo nuceno báti se „následků lásky“, sáhali k preventivním prostředkům, umělým potratům i zabíjení novorozeňat. V ancien regimu dělo se to ve velkém.

„Umění bezpečné ochrany před početím jest jistě jeden nejpotěšitelnější pokrok kulturní, pokud užívané tu prostředky neurážejí esthetického cítění milujících, ani nepřekážejí úplnému výboji vášně, a ovšem neohrožují zdraví. Jedno nelze odděliti od druhého. Až dojdeme tak daleko, stanou se tyto prostředky největším požehnáním, poněvadž mají nejdůležitější úkoly. Umožňují, aby plození a početí povzneslo se do jisté míry k aktu závisejícímu na vůli, a již tím uchránilo lidstvo značného množství nejhorší bídy. Ale vedle toho zušlechtí rozkoš, která bude moci pro každého rozkvésti jako nejvonnější a nejněžnější květ na stromě života“ — praví právem Eduard Fuchs. Ale za ancien regimu nešlo o zušlechtění rozkoše, nýbrž o možnost ustavičné frivolnosti.

Každá doba rodí vynálezy, kterých nutně potřebuje. Také galantní doba splnila v tomto směru svůj úkol. Lékař Kondon, žijící na dvoře anglického krále Karla II., vynašel prostředek, poměrně bezpečný, který má po něm jméno a jehož dobrá pověst ani dnes ještě příliš nevybledla. Tento ochranný obal, „tajný spojenec lásky“, „rakvička nebezpečí“, „pancéř počestnosti“, „nejlepší přítel všech milujících“ rychle se tehdá rozšířil a stal se velmi populárním. Ani jeptiškám nebyl neznám. Casanova měl v klášteře Murano za milenku jeptišku Marii Magdalenu, u níž objevil „galantní sklad“ těchto pouzder, tak „drahocenných pro jeptišku, obětující Venuši“.

Nicméně ani kondony nestačily, a vyhánění plodu bylo obecné. V každém větším městě byl lékař, který pěstoval toto řemeslo se zlatým dnem, všecky porodní babičky je znaly, a samy paní a dívky vyznaly se v silných, prostředcích abortivních. V druhé polovině 17. stol. konala se v Paříži pře s pověstnou porodní bábou a travičkou Voisinovou, která podle soudních aktů „spálila v kamnech anebo ve své zahradě zakopala těla více než dvou tisíc pěti set předčasně narozených dětí“. O Londýňankách píše soudobý spisovatel: „Obavy před nevítanou plodností málo většinou znepokojují tyto demoiselles; takové fatální náhody staly se ve vyšších třídách velmi vzácnými, a šíří se, žel, strašlivým způsobem věda, jak se to předejde nebo tomu zabrání. Není již mladé miss, která by neznala jména způsobu užívání a kvantity tohoto ohavného prostředku.“ — Přečetné ženy v této době potrácely tedy rok po roce a mnohé zaplatily smrtí nesvědomitost lékařů nebo vlastní lehkomyslnost, s nimiž věc ta bývala prováděna.

Když těchto prostředků nemohlo býti použito, nebo selhávaly-li, docházelo aspoň k tajným porodům. O Londýně vypravuje spis z 1801: „Máme tu množství soukromých domů, v nichž mohou mladé dámy nepozorovaně slehnout a své bastardy uložit. Téměř každý časopis obsahuje oznamky jednoho nebo několika takových domů, a jejich majitelům vede se prý při tomto počestném obchodě velice dobře.“ (Hüttner). Stát hleděl již tehdy oficielně pomoci v této věci aspoň matkám nezámožným svými nalezinci, t. j. ústavy, kde matka mohla jaksi úředně slehnout a zanechati své dítě, nemohla-li ho míti u sebe, čímž čeleno bylo hromadnému odkládání a zabíjení novorozeňat. Nalezince existovaly sice již ve středověku, ale ve století osmnáctém kvetly nadmíru, hlavně v zemích románských a v Rakousku, kde nebylo matkám dovoleno k odpovědnosti nutiti otce nemanželských dětí.

Svérázným prostředkem francouzským byly pak venkovské „kojné“, jejichž péči svěřována byla děcka hned po porodu a které často nedověděly se vůbec jména matčina. Pravidelně dostávaly za to odbytné jednou pro vždy, takže to byla ve skutečnosti jen „mírnější“ forma odložení. Tyto kojné pěstovaly obecně řemeslo andělíčkářské a jistě tři čtvrtiny dětí jim svěřených podlehly brzy, jejich „péči“. Přání jejich matek nebylo většinou jiné.

*

Byla-li většina žen dobře zpravena o tom, jak možno vyhnouti se početí nebo zbaviti se následků jeho, znala většina také prostředečky, jimiž možno oklamati i muže nedůvěřivé a učiniti třeba andílka z prohnané nevěstky. Názory doby to schvalovaly: vždyť panenství bylo vyhledáváno jako vzácné zboží, ale právě jen k tomu cíli, aby bylo nejrychleji zmařeno. Obchodní trik byl tedy shovívavě posuzován. Jistý německý lékař o tom napsal: „Nemělo by býti snad dovoleno mladici, která několik let svého života ztrávila v neslušných vilnostech, aby v první den svatební naklonila si mysl svého muže tím, že vezme trochu beránčí krve, kterou před tím usušila, tu pak zastrčí si do hrdla svého ohanbí, udělavši z ní 2 nebo 3 kuličky? Nemělo by jí býti dovoleno, pravím, aby si tím získala mír v domácnosti a činila všecky věci podobné, aby se u svého muže moudře zavedla?“

Cervantes ve své novele „Domnělá teta“ vypočítává dosti podrobně různé manipulace a operace, jimiž pokoušeli se nahraditi „předčasně utržený květ panenství“. K „domácím prostředkům“, známým již ve středověku a renesanci, připojila galantní doba četné a rafinované prostředky další, především bolestné zašívání.

Velcí světáci nedali se ovšem napáliti tak snadno. Ale napáleni bývali přes to často. Bylo zvykem požadovati lékařské vysvědčení o této věci z toho dne, kdy „obchod“ měl býti učiněn. Lékaři, kteří tato vysvědčení vystavovali, byli buď důvěrníky světácké společnosti, nebo stálými asistenty řemeslného kuplířství. Je na snadě, že byli přístupni zvonivým argumentům, a celá tato nechutná komedie osvětluje nám jen rub tohoto „rajského“ věku.

*

„Žena v této době jest pouze z vilnosti“, napsali Goncourtové o galantní době. „Pod pasem jsou ženy vždycky hladové“, pravilo soudobé přísloví, velmi oblíbené. A soudíme-li podle galantní literatury a podle umění ancien regimu, nebylo možno v době té najíti vůbec ženu kterékoli země, kteréhokoli stavu a věku jinak než v „galantní“ situaci. Bylo to opravdu takové ve skutečnosti? Bylo. Zvláštní stupeň vilnosti byl typickým rysem u žen galantní doby, a, třebaže nežijeme v době žen příliš upjatých a oblečených, můžeme si dnes již stěží učiniti představu o milostném víru, ve kterém tehda ženy vězely.

Měl-li muž v této době „dobrou pověst“, byl ženami nejzřetelněji povzbuzován a mohl jich pouhým pokynem získati. „Vrchní intendant Fouquet, který jistě byl velice zatížen jinými starostmi, nenamáhal se dvořením: svá přání toliko zaznamenal a měl v udanou hodinu v udané posteli žádanou ženu.“ (Hervez.) Návštěva tureckého vyslance Zaida Effendiho v r. 1742 v Paříži pobouřila příjemně nesčetné ženy: vždyť měl harém a tudíž byl asi vejlupek mužství. Paní a dívky rvaly se o to, aby jej mohly spatřiti — nu, bylo to asi jen trochu hlučnější a obecnější než když L. P. 1926 přijel v únoru do Prahy Gunnard Tolnaes, filmový herec. Ostatně, každý silnější krasojezdec a šarlatán měl podobné úspěchy. „U našich dam jde všecko střední cestou, a neznají rozdílů stavovských, nýbrž jen pravé cnosti rodové. Kde mají důvod, aby tyto cnosti předpokládaly, tam jednají ihned jako s rovnocenným“, napsal tehdy kdosi o Pařížankách. Rovněž o anglické společnosti z doby Karla II. bylo známo, že celá řada proslulých provazolezců, krasojezdců a tanečníků slavila stejné triumfy v postelích anglických šlechtičen jako na jevišti. —

Vydrážděná smyslnost ženská vedla také ke zjevu, který počínajíc 17. stol. stal se zjevem hromadným. Nesčetné paní a dívky navštěvovaly nevěstince, nikoli tak pro výdělek, nýbrž aby ukojily svou lačnost. Bylo tehdy, jak ještě uvidíme, mnohem více nevěstinců než dnes, a většina byla chráněna úřady. V přiměřeném zastření mohla kterákoli žena snadno překročiti bordelový práh. Jiným opatřovaly kuplířky občasnou příležitost s nějakým veselým milovníkem. Kuplířky měly rády takové „slušné“ zákaznice, neboť byly tu pravidelně dvakrát odměňovány, jím i jí, nebo aspoň zastrčily do kapsy celý příjem od něho. A milovníci rovněž dávali přednost dychtivým nevěstkám příležitostným před unavenými holkami řemeslnými. To se dělo nejen ve Francii, nýbrž i v Německu.

Retif de la Bretonne vypravuje příběh toho druhu ve svém „Monsieur Nicolas“: „Byl jsem dopoledne s Bondardem na cestě k našemu společnému příteli, u něhož chtěli jsme společně poobědvati. Když jsme šli po moste sv. Michala, potkala nás nápadně krásná dáma se svým mužem, který v černém kabátě a mohutné paruce vyhlížel jako soudce nebo právník. Krása té dámy uvedla mě v obdiv a vytržení. Její postava byla nejroztomilejší, způsob, jímž byla oblečena, svůdný a rafinovaný. Připomínala mi bezděčně madame Paragonovou, zvláště když můj udivený pohled postřehl její něžné nožky v zelených polobotkách. Takové drobounké nožky neměla ani vévodkyně de Choiseul nebo madame Lévequeová, které jsem připsal svůj román „Fauchettina nožka“. Madame Lévequeová byla ostatně manželkou obchodníka s hedvábím v ulici saint-denisské.

Stanul jsem a hleděl za nádhernou vílou. Boudarda stálo to mnoho práce, než mě dostal od ní. Nešla mi již z mysli, ustavičně jsem o ní žvatlal.

Po jídle šli jsme na procházku do Tuilerií. Neměl jsem pokoje, zmocnila se mne nepopsatelná bezradnost. Bylo mi, jako bych byl musel toho dne ještě jednou spatřiti svou krásku se zelenými botičkami. Uklouzl jsem oběma přátelům a ocitl jsem se k osmé hodině večerní opět v blízkosti mostu sv. Michala. Odtud chodil jsem ulicemi směrem, kudy spatřil jsem krásnou neznámou zmizeti. Tak dostal jsem se nepozorovaně do malé, úzké Kněžské ulice, kde bydlila Macé, moje krajanka. Kdo byla tato Macé? Docela famosní matrólé (bordelářka). Byl jsem u ní již několikrát, byl jsem jedním miláčkem jejím, poněvadž, jak říkala, houpávala mě na kolenou jako malého chlapce.

Stála právě jako stráž na prahu domovních dveří. Když mě zpozorovala, byla plna radosti a vyptávala se, jak se mi daří. — Děkuji, dobře! — Jak dlouho neměl’s ženy? — Ach, již dlouho, velmi dlouho! — Znamenitě! — Máš chuť na malé, šarmantní, vybrané dobrodružstvíčko? Mohu ti k němu dopomoci a nebude tě stát ani zlámanou grešli! — Milerád! Beztak jsem celý blázen, poněvadž jsem dnes v poledne spatřil na mostě sv. Michala nejkrásnější ženu, kterou kdy vidělo mužské oko. — No, no, kdo pak to asi byl? Snad dokonce madame de Pompadour! Ale jen počkej, ta, kterou ti přivedu, stojí také za to. Než přijde, dám ti obrázkovou knížku pro ukrácení chvíle. — Což pak tu nebydlí? — Nikoli, ale očekávám ji.

Bylo toho večera poněkud chladno. Sedl jsem si k jasnému ohni v kamnech na jakousi pohovku a vzal jsem do ruky tu knihu. Byla to „Histoire de Dom Bougre“, kniha, kterou jsem posud znal jen podle titulu. Četl jsem zuřivě rychle. Byl jsem do ní zcela zahloubán, když se otevřely dveře a tlustá Macé vstoupila do pokoje se svícnem v ruce, provázena mladou nymfou. Pohled na ni mě ohromil, srdce bušilo mi jako blázen, poznal jsem ji, byla to — moje krásná neznámá s mostu sv. Michala. Myslil jsem, že umřu radostí a rozkoší. Byla právě tak oblečena jako v poledne, s týmiž hezkými, zelenými střevíci, které jsem si tak dobře prohlédl. Vrhla se mi kolem krku a byla ženou mé rozkoše. Po dvě hodiny bavili jsme se bez přestání, pak přišla Macé a přinesla delikátní večeři. Jinak nikdo již nevešel do našeho pokoje. Jedli jsme a pili k tomu výtečné víno. Moje neznámá byla úchvatná. Nikdy již nespatřil jsem tolik vznešenosti, nenucenosti a roztomilé zkaženosti v jediné ženě. Byla pro mě něčím zhola novým. Po té vypili jsme několik jemných kořalek, které mě rozpálily. Hořel jsem touhou. Macé vstala s úsměvem a zanechala nás opět o samotě. Oddal jsem se úplně rozkoši bláznivé vášně, vychutnal jsem důkladně svoji dámu ve všech jejích pohlavních rozmarech a kouscích. Po hodině byl jsem hotov. Usnul jsem pevně na jejích ňadrech, odsunula mi hlavu jemně na polštář a zmizela, zatím co jsem tu bez hnutí ležel.“ —

Dodejme ještě na tomto míste, že galantní dámy znaly a používaly „koženého těšitele“, jejž známe již z antiky i renesance a ovšem v jisté podobě i od národů přírodních, a který býval v této době ze slonoviny. V Anglii nazývali je dildoes, v Německu samthan. Ale ještě jiná, a to hodně nevkusnější móda erotická byla zvláště na počátku 18. stol. přímo epidemická: malí miláčkové psí. V novinách z té doby čteme: „V Paříži měli jsme právě strašlivý příklad spravedlnosti nového Parlamentu, který dal pochytati všecky psíky, nazývané „lexicons“ a odsoudil je rozsudkem z minulého 25. května, aby byli spáleni na náměstí de Greve pro zločin, jejž dobré mravy zakazují jmenovati.“

*

Také doba absolutismu měla svou zvláštní pohlavní otázku, z hospodářských základů vyrostlou. Absolutism potřeboval vojáky a poplatníky: snažil se tudíž podporovati vzrůst populace a nešetřil při tom ani monogamické povahy oficielního manželství. Ale absolutism zároveň také ožebračoval národy a středním stavům bral tím možnost pomýšlet na sňatek a domácnost. Tahle nesnáz postihovala více ženy než muže, poněvadž muži mohli do jisté míry najíti východisko v prostituci. Ženy však byly nuceny stupňovati svůj konkurenční boj o muže a rozpoutati svou vlastní smyslnost, které muž nejsnáze podléhá.

Nemalý vliv měla při tom na ženy vůbec móda, která, jak víme, přicházela shora a ze společnosti výhradně rozkošnické. Systematické šněrování se žen (nosily často šněrovačku i v noci) mělo dráždivý vliv na pohlavní ústrojí, a trvalá erotická předrážděnost byla jeho důsledkem. Rovněž zásadní vyhýbání se početí a svalování i prvotní péče o děti, přes to narozené, na osoby cizí, ubíralo mezipohlavním stykům každou vážnější notu a činíc ze ženy pouhý objekt luxusní, nutilo ji k stálým útokům na mužovu smyslnost. Z vnější nutnosti stala se pak vnitřní potřeba, z koketní hry vnější smyslná pravda.

*

Manželství, jak jsme již řekli, bylo tedy za ancien regimu u šlechty a bohatého měšťáctva abnormálně ranné, kdežto u tříd nemajetných velmi pozdní. U vládnoucích tříd pak viděli jsme, že snoubenci neznali se před sňatkem často ani „od vidění“, a že tedy mohlo běžeti jen o manželství konvenční, o právní formulku pro obchodní kalkul. Šlechta kopulovala spolu dvé jmen, která přispívala ke vzrůstu rodinné moci, nebo za týmž účelem jméno a jmění. Bohaté měšťáctvo kopulovalo dvé jmění nebo jmění se stavem, aby jej zhodnotilo. Měšťáctvo střední a malé kopulovalo příjem nebo pracovní sílu mužovu se ženou, která měla se starati o nejrozumnější využití naskytujících se možností. A v proletariátu ženili a vdávaly se většinou proto, že ve dvou se jaksi levněji žije. Přidružily-li se u vládnoucích a bohatších tříd k tomuto obchodnímu kalkulu síla a elegance mužova nebo sličnost a pikantost ženina, tím lépe, ale nezbytny ani ty tu nebyly, jako v žádném mamželství konvenčním.

Madame d’Epinay popsala ve svých „Memoires et Correspondances“ obšírně klasický příklad konvenčního sňatku z té doby: „Pan de Rinville přijde a navrhne panu de Bellegarde v osobě jednoho svého synovce, jejž líčí jako velmi milého muže, manžela pro jeho dceru Mimi. Poněvadž pan de Bellegarde je výborný otec a především chce, aby mladý muž ,se jeho dceři líbil‘ — tak se říkalo — určí den; Mimi, poněvadž má ve zvyku nikoho se nevšímat, bude náležitě upozorněna, pak jde se k obědu u paní de Rinville, kde se sejdou všichni Rinvillové a všickni Houdetotové, co je jich na světě. Nejprve obejme markýza d’Houdetot celou rodinu Bellegardovou. Usednou za stůl. Mimi sedí vedle mladého d’Houdetota. Pan de Rinville a markýzovic d’Houdetot zmocní se pana de Bellegarde, a při zákusku hovořeno je docela hlasitě o svatbě. Jakmile byla dopita káva a služebnictvo odešlo, řekne starý pan de Rinville obratně: ,Hola — jsme tu v rodině, nejednejme o tom tak tajemně. Běží jen o ano nebo o nikoli. Líbí se vám můj syn? Ano, nebo nikoli; rovněž to platí o vaší dceři, ano nebo nikoli, to je item (totéž). Náš mladý hrabě jest již zamilován; vaše dcera může jen říci, zda-li se jí snad nelíbí, ať to řekne… Mluvte, dívenko.‘ Mimi poté se zardí. A madame d’Esclavelles, která hledí věci zabrzditi, prosí, aby bylo dopřáno kdy k oddechu: ,Ano,‘ odpoví pan de Rinville, ,bude nejlépe, když projednáme nejprve smlouvu; mladí lidé ať si zatím popovídají.‘ ,Výborně, výborně.‘ Po těchto slovech odějdou do kouta salonu. A tu oznámí panu de Rinville, že markýz d’Houdetot dá svému synu 18000 liber renty v Normandii a švadronu, kterou mu před rokem koupil, a markýza d’Houdetot oznámí, že přidá ,své diamanty‘, které jsou tak krásné a kterých je tolik, jak jen možno. Pan de Bellegarde odpoví ihned slibem, že dá 300.000 liber věna a její podíl dědický. A vstanou se slovy: ,Jsme tedy všickni srozumněni. Dnes večer podepíšeme smlouvu. V neděli uveřejníme ohlášky; dostaneme svolení ostatních, a v pondělí oslavíme svatbu.‘ Řekli a udělali. Cestou oznámili notáři náčrtek smlouvy a zapadli konečně k panu de Bellegarde, u něhož ještě téhož večera byla smlouva podepsána za chladu a rozpaků těchto obou rodin, vzájemně si úplně cizích. Za čtení smlouvy podala markýza d’Houdetot slečně de Bellegarde jako svatební dar dvé diamantových skvostů, jejichž hodnota zůstala ve smlouvě nevyplňena, poněvadž nebylo kdy dáti je odhadnout. Každý podepsal; sedli za stůl a svatební den stanoven byl na pondělí.“

Zkrátka: oficielní manželství předpokládalo milence a milenku rovněž jako oficielní instituci. Muž hledal sňatkem peníze a vliv a nikoli milovanou družku. Žena potřebovala manželství a nikoli muže, poněvadž teprve jako vdaná žena mohla podle své chuti a náklonnosti vládnouti nad muži. Láska byla tu zhola zbytečna.

U vládnoucích tříd neobalovali tuto holou skutečnost žádnou pěknou ideologií. Representace byla pro ně ekonomickým příkazem doby, a poněvadž byla stále dražší, množily se sňatky šlechtických synků s bohatými dcerkami buržoasními, sňatky aristokratických rodokmenů s měšťáckými pytlíky. Co peníze spojily, nic nemohlo rozloučit, nejméně „cizoložné“ styky: a proto staly se maličkostí, s kterou bylo vždy počítáno. Ani náboženství nebylo jim, aspoň formálně, nad peníze. Nebylo již slušno, aby slečna přiznávala se k určitému náboženství, dokud nevešla v řádný sňatek. Po sňatku rozhodnuto bylo také o jejím náboženství podle vůle jejího chotě, s kterým byla „jedno tělo a jedna duše“. (I tehda takto mluvili.) Dokonce ani židovské peníze šlechtě nesmrděly. Aspoň pokud nebylo po svatbě. Hrabata, knížata, i maršálové tlačili se do salonů bohatých Židů, přinášeli tuto oběť „svému jménu“. Po svatbě ovšem bylo se občanské choti spokojiti s tím, že byla „svým“ markýzem, hrabětem nebo vévodou osobně jednou nebo dvakrát otěhotněna a směla nositi jeho jasné jméno. To byl pravidelně jediný manželský styk mezi nimi. Přes to „vidělo měštáctvo bláhovou čest v tom, že dávalo panstvu své dcery jako hnojivo pro jeho venkovské statky.“

*

Střední stav a maloměšťáctvo obalovaly obchodní povahu manželství silnou ideologickou vrstvou. Mladík měl se po delší dobu dívce dvořiti, své cnosti dáti najevo, ukázati se jí hodným. Podobně dívka. Ale to bylo jen zdání. Láska a cnosti objevily se pravidelně tam, kde také výpočty souhlasily, a námluvy nebyly nic jiného než vnější forma zkoušky, je-li kalkulace správná. Neboť zde běželo o cifry menší, ale za to tím důležitější, zde šlo o spořivost, solidnost, domácké cnosti. V této době a v těchto kruzích vznikl maloměšťácký ideál manželský, filistrovský ideál malých dušiček poddanských, tak žalostný a přece až do naší doby leckde trvající.

Vychvalovaná mravnost maloměšťáckého šosáctví byla již tehdy bezzubým psem, stejně neškodným jako neužitečným právě proto, že měl vylámané zuby. Všecko tu chodilo rozvážným krokem po bezpečné cestě, všecko bylo tu malicherné, cnost i neřest. A všecko i zde bylo tu malicherné, obchodní kalkulaci. „V tomto galantním a sobeckém světě jest ženám peníze míti, neboť nepřihlížejí tu k tváři, nýbrž k váze. Chce-li panna Sabina dostati pěkného chlapa, musí míti peníze, skvosty a perle. Chce-li panna Márinka dostati statečného oficíra, musí míti dukáty a stříbrný příbor. Chce-li panna Leonora státi se Její Milostí, nejlépe jí k tomu dopomohou prachy; peníze všecko vyřídí na světě, jinak panna Klárinka, Katinka, Babinka nestojí za groš, ani za halíř, nemají-li tolarů v truhle. Ušlechtilost a cnost neplatí pranic, a která se namane, vdá se nejlépe, jen když peníze má. Zlatoplavé vlasy a olověný pytlík neznamenají nic, ale olověné vlasy a zlatý pytlík sklízejí pochvalu a zvítězí na každém místě,“ tak asi karakterisoval Abraham a Santa Clara obchodní povahu maloměšťáckého manželství.

Ještě lépe však, než u morálních kazatelů, poznáváme tuto stránku věci ze soudobého zjevu, pravého produktu doby, který vznikl na konci 17. stol. a podnes kvete nejroztomileji. Je to sňatková anonce, pověstné inseráty z rubriky „nabídnutí k sňatku“.

Kolébkou sňatkové anonce je Anglie, kde kapitalisační proces, redukce všech věcí životních na otázku peněžní, nejdříve pronikly vítězně, a kde také tisk nejdříve nabyl velkého rozsahu na podkladě politických svobod, brzy dobytých. Přesným rodným dnem sňatkové anonce je 19. červenec 1695. Toho dne vyšla první oznámení taková v publikaci „Collection for Improvement of Husbanary and Trade“, kterou vydával Hougthon, „otec anglického oznamovatelství“. Uvedl je takto: „Podnikl jsem oznamovati všeliké věci, které počestné jsou, a počestné je i to, co následuje, a já to dostal dobře zaplaceno.“ A první dvě sňatkové anonce poté zněly:

„Gentleman, 30-letý, který říká, že má velmi značné jmění, oženil by se rád s mladou dámou, která má jmění asi 3000 liber, a chce o tom učiniti přiměřenou smlouvu.“

„Mladý muž, 25-letý, s dobrým obchodem, a jehož otec jest ochoten dáti mu 1000 liber, vešel by rád ve vhodné manželství. Byl svými rodiči řádně vychován a je střízlivý muž.“

Anglická „veřejnost“ reagovala na Hougthonův podnik zpočátku sice s jakýmsi „mravním rozhořčením“, ale brzy si na věc zvykla, a rychlý rozmach časopisectví dopomohl sňatkové anonci k úplnému vítězství. Povaha soudobého manželství projevila se v tomto novém produktu zcela upřímně a proměnila jej brzy v pravou orgii obchodního cynismu. Bez ostychu udávali stejně přesně své požadavky peněžní jako požadavky jiné, hlavně pokud běželo o tělesné vlastnosti ženy, která byla hledána ke koupi. Dobře situovaný šlechtic venkovský hledal na příklad ženu, která je velká a má především „plné, hrubé a bílé poprsí“. Jiný žádal, aby se hlásily jen ty, které vynikají „velmi pevným poprsím (nepříliš malým!) a statnými posteriorami“. Jiný opět přál si družku, která „v manželských hodinách je řádně povídavá a také jinak dává svému potěšení zřetelný výraz“. Další dával přednost „vdově s řádným hladem“ a má-li plné poprsí, které „očím i rukoum činí stejnou radost“, smí míti i 30 jar.

Uveďme ještě některé karakteristické sňatkové anonce anglické. V časopise „Daily Advertiser“, který r. 1779 vycházel již denně o 20.000 výtiscích, byla v roce 1771 uveřejněna dlouhá anonce mladého muže, který hledal „dámu mezi 18 — 25 lety, dobře vychovanou a mající jmění aspoň 5000 liber, se zdravými větry a údy, 5 stop, 4 coule vysokou bez střevíců, nikoli tlustou, ale také nikoli hubenou, čisté pleti, sladkého dechu a zdravých zubů, nikoli pyšnou nebo afektovanou, nepříliš povídavou a nikoli hádavou, ale přece dosti karakterní, aby urážku mstila, dobročinnou, nikoli přemrštěně fintivou, přes to však stále decentní a čistotnou“.

Sňatková anonce z r. 1788, vyšlá v různých časopisech anglických: „Avertissement pro paní. Sir John Dimly, baronet, dědičný pán na Charletonu u Worcesteru a na Heuly Castle u Malvern Wells, přeje si učiniti manželskou smlouvu se ženou, a zajistiti vdovské jmění 192.000 liber sterlingů, chce-li si jej vzíti za muže. Žena ta musí míti vlastního jmění 300 guineí. Jinak je lhostejno, je-lá panna nebo vdova, třeba dokonce těhotná se svým předešlým mužem. O bližší zprávu možno se obrátiti na sira Johna Dimlyho osobně nebo písemně, ale vyplaceně, který pak pošle dámám své tištěné podmínky.“

Nebo: „Všichni ti, kdož toto čtou nebo o tom uslyší, jsou žádáni, aby přemýšleli, neznají-li ženy, na kterou hodil by se tento popis: Urostlá a graciésní v osobě, žena spíše krásných tvarů než hezká; dobrých zubů, jemných rtů, příjemného dechu, barva očí lhostejna; dále plné, hrubé a bílé poprsí; mile a dobře vychovaná, ale nikoli šprýmovná, zdvořilá a půvabná v řeči, k tomu pohledy, které svědčí, že jest schopna, potěšení skutečně cítiti tam, kde si přeje, jinému je způsobiti. Bude-li taková osoba nalezena, jest gentleman, šestapadesátiletý, ale statné a silné konstituce, odhodlán, vzíti si ji za manželku, ať jmění její je sebemenší. Má příjem 800 liber sterlingů a chce jí z toho zajistiti prozatimní vdovský peníz 100 liber sterlingů. Musí býti však ochotna žíti ustavičně na venkově, milovati srdečně muže, kterého si vezme, a při tom nesmí býti ani o 7 let starší, ani o 14 let mladší, než jsem já. Dopisy buďtež atd.“ (Hampshire Chronicle 1791.)

Nebo: „Gentleman potřebuje společnici, aby s ní sjel do stavu manželského; předsevzal si, odjeti tak rychle, jak jen možno, poněkud se uchýlit s obyčejné silnice nebo, sobecké cesty, a na polovině cesty potulovati se v lese lásky. Jeho společnice na cestu musí býti zdravá, nepříliš tlustá, poněvadž jinak byla by cesta obtížná, zato však pro zábavu ve volných chvílích manželských povídává, čím více, tím lépe.“ (Bristoler Zeitung 1795.)

Sňatková anonce objevila se asi v polovině 18. stol. ve všech zemích. Poněvadž však časopisectví nebylo nikde tak vyvinuto jako v Anglii, používali letáků, které roznášeči rozdávali na ulici. Vídeňský leták takový zní na příklad:

Sňatková zpráva. Letitý, ovdovělý řemeslník městský, který není hráč, pijan ani svárlivec, žije stále život domácký a přičinlivý, o jehož poctivosti a píli v konání i nekonání nikdo dosud nepochyboval, jenž vždy byl znám jako dobrý hospodář a umírněnosti oddaný muž a nikdy se neoddal nějaké výstřednosti, stíhán byl po dvacet sedm let mnoha neštěstími, čímž jeho jmění bylo velmi ztenčeno. Má čtvero dítek na živu, tré z nich jest již zaopatřeno, zbývá ještě synek, potřebující pečlivé matky. Má tudíž na mysli najíti si osobu věku sobě přiměřeného, s kterou by se mohl oženiti, ať již vdovu nebo svobodnou, může také býti protestantského náboženství, jen když jest hospodárná a dobrých mravů, může jej milovati a má aspoň 3000 zl. jmění, jímž by bylo pomoženo jeho řemeslu, a on tím dostal se do lepší situace. Bude s ní dobře jednati a vždycky přátelsky a láskyplně k ní se chovati. Poněvadž však z velké plachosti netroufá si nikde osobně zaklepati, dovoluje si tímto písemně o nevěstu se ucházeti; ona tedy, která by zamýšlela s ním manželsky žíti, nechť ráčí se dostaviti do Josephstadtu na Kaiserstrasse do krámu U krásné pastýřky vedle hostinského, kdež pak ostatní spolu umluviti mohou.“

Ale na jiném, německém letáku sňatkovém čtěme již obchodní nabídku méně filistrovskou: „Mladá osoba, sličná, která příliš brzy uvěřila slibům mladíka jinak úctyhodného, ovšem ve stavu, který zaslouží si veškeré shovívavosti, nechce do hanby přijíti a přeje si tudíž co nejrychleji, jak jen možno, leč nikoli v témž městě, vdáti se za muže, pro kterého bylo by věno dvacet dva tisíce zlatých dostatečnou náhradou za to; že by dal své jméno dítěti, „jež děkuje za svůj život mladistvé, ale poctivé lehkověrnosti.“

Anglickou zvláštností sňatkovou byla snadnost sňatku s jejími důsledky. Stačilo prosté prohlášení před duchovním s právy úřední osoby a sňatek mohl býti proveden bez papírů a jiných dokladů, na kterémkoli místě, v hostinci jako v kostele.

Fanny Lewaldová na př. píše ve své knize „Anglie a Škotsko“ o t. zv. „Fleet marriages“, které byly prováděny ve věznici v londýnské čtvrti Fleet Ditch: „Před fleetskou věznicí chodil ještě na počátku 18. stol. denně muž, který ptal se mimojdoucích: ,Není libo dáti se oddati?‘ — jako nyní na trzích vyvolávači zvou ke vstupu do boudy s voskovými figurami nebo zvěřincem. Na vratech visel štít, představující muže a ženu, kteří ruce si podávají, a farář tu úřadující oddal za několik pencí každý pár, který se chtěl spojiti. V r. 1704 bylo tu ve čtyřech měsících takto uzavřeno téměř tré tisíc manželství.“

Různými bajkami romantickými opředeny byly tajné sňatky, prováděné v Gretna-Greenu na škotské hranici. Oč tu opravdu běželo, vypravuje Archenholtz ve svých Annalech (sv. VII.):

„Sňatková ceremonie v Gretna-Greenu na škotských hranicích, kam kopulace chtiví pospíchají ustavičně ze všech částí království na koních tryskem běžících, je tak proslulá nebo spíše pověstná, že sem patří malý její popis. Angličan, který v roce 1790 hrál při takové scéně úlohu ženichovu, líčí ji takto: ,Po nudné cestě zavedl nás náš vůdce konečně do chýše, kde ctihodný rytmistr vařil svůj duchovní klih pro poutníky do chrámu Hymenova. Nebyl doma; hledali jej půl hodiny a našli jej konečně v pivnici, odkudž tento velekněz Hymenův, vrávoraje, vyšel jako velekněz Bacchův a spěchal k nám. Když jsem se jej ptal na cenu, za kterou chce provésti kopulační ceremonii, žádal velmi skromně 50 guineí. Dal jsem mu však na srozuměnou, že pojedeme raději ještě dvacet mil k jinému duchovnímu, než bychom vyhověli takovému nestoudnému požadavku. Snížil tedy rychle ton až na 10 guineí, které si vyžádal předem. S tím byli jsme srozuměni. Nyní však chtěl ještě láhev kořalky, z níž vypil při ceremonii, ač trvala sotva šest minut, patero sklenek, aby, jak pravil, posílil svůj hlas. Požádali jsme o oddací list, jejž ihned vyhotovil a svým jménem Thomas Brown podepsal. Obsahoval jen několik řádek, že osoby Charles… a Mary… byly jím podle rituálu anglické církve a zákonů škotské církve pravoplatně skopulovány. Poněvadž jsme vyslovili přání, abychom měli k tomu ještě podpisy nějakých svědků, řekl, že ihned jich dvé dostaneme, načež uchopil docela vážně péro a přidal vlastní rukou dvé cizích jmen. A nyní odcestovali jsme jako pár právně oddaný nazpět do Anglie.

Ostatně pro tajný sňatek nebylo třeba ani jezditi si až na škotské hranice. Ve „Veřejném Oznamovateli“ londýnském bylo r. 1754 uveřejněno toto oznámení: S dovolením zákona. — Ve staré královské kapli Jana Křtitele v Savojském paláci jest s největší tajností, slušností a pravidelností žehnáno sňatkům. Jsou tu již z dob reformace až do dnešního dne (tedy déle dvou set let) vedeny právoplatné a authentické registry. Útraty činí jen jednu guinei, inklusive kolku za pět šilinků. Patero tajných cest po zemi a dvé po vodě vede do této kaple.“

Podle Dührena byla však Gretna-Green opravdu eldoradem nešťastných milenců. V Londýně nebo v menším městě mohl býti párek ještě v poslední chvíli dopaden příbuznými, sňatku nepřejícími, kdežto daleko na skotských hranicích nebylo to již tak snadné. Běželo také velmi často o „únosy“, a dlouhá cesta byla pro milence první příležitostí k tomu, aby mohli býti po delší dobu „konečně sami“, nebo znamenala jim jakousi cestu svatební, jejíž východisko přeloženo bylo doprostřed. Někdy však také šlo o pouhé svedení, které muž usnadnil si slibem sňatku. Vyskytlo se hojně případů, kdy dívka byla cestou svůdcem svým opuštěna a poznala pozdě, že se stala obětí podvodníkovou.

Tato sňatková snadnost byla v Anglii (a do jisté míry je zde i ve Spoj. Státech amer. dosud) jednak důsledkem značného smyslu pro občanské svobody, jednak také důsledkem křesťanského pokrytectví, které snaží se vyhladiti „neřest“ mimomanželských styků pohlavních. Ale v praksi běželo velmi často jen o pláštík, jímž usnadňována byla pohlavní volnost, kterou formalita sňatku ochraňovala do jisté míry před rušivými klepy zvědavých a zbožných. Tak bylo tomu často i v zemích na pevnině.

„Manželství není tu ničím, než pouhým obřadem. Nezavazuje muže a ženu, aby si navzájem pomáhali, potřeby své upravovali, děti plodili a své děti zplozené vyživili a vychovali k užitku státu. Nikoli, je svobodou, aby se mohlo prováděti všecko to, na co má člověk chuť, je klíčem ke stykům a záměnou cnosti a zdrželivosti za neřest a svobodu. Zde se lidé žení jen proto, aby mladý člověk směl nerušeně a beztrestně po několik neděl bydliti se svou ženou v jednom pokoji a spáti s ní v jedné posteli.“ To bylo napsáno mravokárně o Vídni z té doby. („Wiener Galanterien.“)

Časté rozvody byly důsledkem takového formálního pojetí manželství. Ale docházelo k nim jen u tříd majetných, poněvadž byl-li sňatek snadný a laciný, bylo k rozvodu třeba složitého řízení soudního s drahými advokáty. Vedle toho bylo v Anglii rozvedenému manželi za všech okolností vydati manželce její jmění, takže i bohatí spokojovali se tu často zachováním zevního manželství, i když se vnitřně úplně rozešli, a každý šel vlastní cestou. Za to v chudších vrstvách měla žena všecky nevýhody na své straně, když se s mužem rozcházela. Veliký byl počet žen prostě opuštěných.

Ale snadný sňatek s obtížným rozvodem vedl také u lidu k velikému vzrůstu dvojženství i trojženství. Zvláště menší angličtí obchodníci, jejichž povolání vodilo je od místa k místu, měli pověst, že mnozí mají ženu legálně pojatou v každém městě, ve kterém delší dobu se zdržují. Horší zjev při tom byl ten, že namnoze bylo toto „mnohoženství“ provozováno pro obohacení se: nesvědomití muži hleděli si tímto způsobeni opatřiti několik věn. Přes přísné tresty — oběšení nebo exportaci — zůstávala bigamie rozšířeným zjevem.

*

Po tom, co jsme řekli již o obchodní povaze manželství za ancien regimu, nebude nám zníti tak docela podivně zpráva, že v anglickém lidu, jehož praktický smysl bývá často zdůrazňován, kvetl zvláštní obyčej, jakási ozvěna manželství kupem, pravé prodávání žen, které trvalo až do naší doby, neboť ještě v r. 1884 zjištěno bylo několik případů. V druhé polovině 18. stol. však a na počátku 19. stol. byl to mrav hromadně rozšířený.

Běželo při tomto obyčeji o mužovo právo, veřejně nabízeti a jinému muži prodati ženu, která se mu z té neb oné příčiny znelíbila.

Se všemi trhy na dobytek nebo trhy jinými spojeny byly i takové trhy na ženy, a časopisy ve svých cenových záznamech uváděly vždy také ceny docílené za ženy jako ceny za krávy, ovce a vepře. V Times z 22. července 1797 čteme: „Nějakým nedopatřením nebo zúmyslným vynecháním ve zprávě o smithfieldském trhu bylo nám tohoto týdne znemožněno zaznamenati cenu žen. Vzrůstající cena krásnějšího pohlaví jest považována různými spisovateli vynikajícími za bezpečné znamení vzrůstající civilisace. Smithfield může z tohoto důvodu činiti si nárok na to, aby platil za místo zvláštního pokroku ve zjemnění, neboť na jeho trhu stoupla cena žen nedávno z půl guinee na tři a půl guinee.“

E. Dühren líčí toto prodávání žen na trzích takto: „Obyčejně vedl muž ženu za provaz kolem krku v den trhu na tržiště, kde dobytek byl prodáván, přivázal ji ke kůlu a prodal ji tomu, kdo nejvíce nabídl, v přítomnosti nutných svědků. Biřic nebo jiná nižší osoba od soudu, často také manžel sám, určil taxu, která zřídka přesahovala několik šilinků, pak manžel ji opět odvázal a na provaze vedl ji po trhu. Tento druh prodejů nazýval lid ,the hornmarket‘. Obyčejně byli vdovci a staří mládenci kupci. Příslušná žena stala se takovým kupem právoplatnou manželkou kupce, a její děti, s ním zplozené, byly považovány za legitimní. Přes to nový manžel po tomto kupu dával se často oddati i církevně.“

Tu a tam stávalo se, že tímto způsobem prodával také otec dceru nebo — žena muže. Je zřejmo, že lidé nezjemnělé třídy lidové prodávali tu prostě to, co považovali s celým svým okolím za svoje vlastnictví. Typické pro galantní dobu při této velmi negalantní věci bylo, že nešlo ve skutečnosti o prodej, při kterém zisk byl hledán v dosažené ceně — cena za ženu byla pravidelně velmi nepatrná — prodávající viděl svůj zisk spíše v tom, že se zbavil lacino a pohodlně vlastnictví nepohodlného, když rozvod byl nesnadný. Peníz byl tu jen symbolem právní změny.

*

Pro poznání každé doby je důležito její hlavní stanovisko k cizoložství. Jest jednou přísnou privilejí mužovou, podruhé projevem vzrůstajícího sebevědomí ženina, jest tajně trpěno a veřejně odsuzováno nebo stává se oficielním projevem, patřícím k dobrému tonu společenskému.

Určité obecné stanovisko k cizoložství, vyplynulé z potřeb třídy právě vládnoucí, určuje tudíž i soudobou povahu ženina postavení společenského. Že toto postavení nebylo v době galantní ve skutečnosti nikterak úctyhodné, že přes veškeru galanterii a ženinu moc erotickou nebyla tu žena ceněna jako osobnost, řekli jsme již. Karakteristické pro ancien regim bylo předně, že žena u směrodatné třídy šlechtické a velkoměšťácké musela se státi manželkou, aby mohla holdovati „volné lásce“, zatím co na příklad vé starém Řecku musela se státi hetérou, aby mohla býti ženskou osobností. Podruhé cizoložství nebylo v galantní době jako v renesanci důsledkem vývoje k individuelní lásce pohlavní, ani divokým naplňováním přírodního zákona revoluční třídou, nýbrž jen otázka požitkářské a samoúčelné zábavy. Ve všech dobách předešlých manželství a cizoložství šly každé vlastní cestou, i když ve skutečnosti se doplňovaly; hospodářská a konvenční instituce byla na jedné straně a láska na druhé straně a nebyla-li mezi oběma nenávist, aspoň spojenectví se vystříhaly. Ale galantní doba manželství a cizoložství důvěrně spojila pro jediný účel: požitek. A žena tu byla rovna muži jen v tom, že k tomuto požitku měla stejný přístup a stejně uznaný přístup jako muž.

Manželská láska a věrnost byly tudíž směšny; vždyť manželství bylo tu k tomu, aby cizoložství mohlo býti volně a odborně rozvinuto. Na jakousi lásku měli manželé právo první tři měsíce po svatbě, pak „nemohli si přeci poskytnouti již pranic nového.“

V „Dopisech anglické dámě“, které vyšly r. 1755 v Londýně, čteme: „Cože! Je tomu již šest měsíců, co svatost Vás víže, a Vy ještě milujete svého manžela! Vaše modistka má také takovou slabůstku pro svého, ale Vy jste markýza… Proč zapomínáte tak na sebe, když váš manžel není doma, a proč se šňoříte, když se vrací?… Vypůjčte si přece kodex moderní ozdoby; dočtete se v něm, že člověk šňoří se pro milence, pro veřejnost nebo pro sebe… Jaká zvrácenost Vás minule napadla? Koně byli zapraženi, aby Vás odvezli do divadla; čekala jste na svého manžela, francouzského manžela?… Chcete si ještě dlouho podržeti tuto zdrželivost, která je v manželství tak málo vhodná? Kavalír shledává Vás krásnou, a Vy se zardíte: otevřte oči. Zde zardívají se dámy toliko pod štětcem… Opravdu, madame, dáváte v sázku svou pověst.“ — To je jistě ironicky míněno, ale společenský ideál doby je v tom obsažen.

První rada, kterou dostává novomanželka od svých přítelkyň, zní: „Drahé dítě, musíte si opatřiti milence.“ A manžel líší se od takové přítelkyně, že s podobnou radou přichází ke své manželce o trochu později, když byl ji „vyřídil“ jako před tím po řadě každou ženu, která mu byla milenkou, a chce zase nerušeně navštíviti nové a jiné zahrádky. Pak přijde a řekne: „Musíte se baviti. Jděte do společnosti, opatřte si lásky, žijte pro mě za mě jako všecky ženy vaší doby.“ Neboť paní, „účelem manželství je činiti se vzájemně šťastným. My spolu šťastni nejsme. Tedy je zbytečno umíněně trvati na stále stejném, jež nás obtěžuje. Naše jmění umožňuje nám, že se vzájemně nepotřebujeme a můžeme si vzíti zpět svobodu, z které jsme si neprozíravě učinili vzájemnou oběť. Žijte pro sebe, já chci také pro sebe žíti.“ (Marmontel.)[20] — Lady Montagnová psala z Vídně, že „každá urozená dáma má svého cicisbea, že tyto poměry jsou právě tak známe jako samozřejmé a všude jsou respektovány.“ — Manžel podle mody „jest přítelem milencům své manželky, které právě má, a důvěrníkem těch, které měla; ona jest přítelkyní jeho milenek a těšitelkou těch, jimž dal sbohem.“ Jen zevní forma musí býti zachována! Každý může všecko vědět, jen skutečně spatřit nemá nikdo nic. Ale za to nepřímo možno a slušno všecko prozradit. Dáma, aby ukázala úspěch a zamilovanost svého milence, maluje si po několik dní černé kruhy kolem očí, staví se znaveně a lever odbývá na loži. A přátelům i přítelkyním jest ji v těch dnech pozdravovat výkřiky: „Bože! má drahá, jak umdleně vyhlížíte!“

Přihodí-li se přes to nějaká nepříjemnost, přikazuje bonton galantní doby rozvahu, rozvahu i v nejkritičtějších okamžicích. Paní de Méreval poskytne mladému důstojníku nejvyšší důkaz své přízně ve chvíli, kdy její manžel vchází do komnaty. Ale pan de Méreval řekne bez rozčilení klidným hlasem: „Jste velice neopatrna, madame. Kdyby to byl někdo jiný než já!“ A odejde. Ale ani paní de Méreval neztrácí rozvahy, jaké právě zase ona potřebuje. Sotva opustil její manžel komnatu, přes tuto překážku, přes neklid a malou zkušenost svého partnera přinutila jej, aby dokončil, co přítomnost toho způsobného člověka na okamžik překazila.

Za to za hlupáka byl nutně považován na příklad markrabí Jindřich Pruský, který nedovedl s rozvahou nésti své parohy. „Poslal svou manželku na své statky a chce se s ní rozejíti, protože přistihl v její posteli knížete holštýnského. Markrabě byl by lépe učinil, kdyby byl věc zamlčel, kdežto teď o něm mluví celý Berlín a půl světa. A pak věc tak přirozená nemá býti tak zazlívána, hlavně když člověk sám jako markrabě není právě skálopevný… Jak možno trestati to, k čemu jsme nuceni?“

Muže tedy parohy nezneuctívaly, nýbrž jeho nerozvážnost byla jeho hanbou. Ženu poctívala a zneuctívala jen volba milence. Patřiti mezi milenky vévody z Richelieu,[21] třeba to bylo jen pro jednu noc, bylo v první polovině 18. stol. největší ctižádostí přečetných krásek, proslulých na dvoře Ludvíka XV. Za to byly ženy varovány před styky, z kterých mohl pojíti skandál, na př. se styky s lokaji a knížaty. Jinak vyjádřil názor doby vévoda de Choiseul těmito slovy: „Zkoumejme společně, co ženu zneucťuje. Není právě zneuctěna na příklad, má-li milence, není-liž pravda? Ale je zneuctěna má-li jich zároveň několik, takže nutno míti za to, že nemá pro ně poctivé náklonnosti. Je zneuctěna, provádí-li svou volbu bez diskretnosti, oznamuje-li veřejně své milence a pak se jich opět bezohledně vzdává, nezaslouží-li si, aby její dřívější milenci zůstali jejími přáteli nebo dobrými známými. Hleďte, madame, to zneucťuje ženu.“

Bylo snahou této společnosti, aby graciésní způsobnost spojovala s klidnou rozvahou a tím uchránila svou mělkou požívačnost před otřesy příliš dramatickými nebo tragickými. Ve svých „Morálních povídkách“ napsal o ní Marmontel: „Dnes vidíme, že v klíně rodin vládne přívětivost, svoboda a mír. Milují-li se manželé, je to v pořádku, žijí-li spolu a jsou šťastni. Přestanou-li se milovati, řeknou si to jako slušní lidé a vrátí si navzájem své slovo. Přestali býti milenci, jsou z nich přátelé. To jmenují společenskými mravy, příjemnými mravy.“ — Byly by to skutečně mravy téměř ideální, kdyby této společnosti bylo šlo právě o — poctivou lásku.

*

Přes to, že parohy byly pro manžela stále méně choulostivými, a právě žárlivost považována byla za směšnou věc, nedovedla se sta mužů ze všech tříd zbaviti této znepokojující vlastnosti a bděla ve dne v noci nad věrností svých žen. A tak také z 18. stol. zachovaly se doklady o tom, že i v této době používáno bylo tu a tam pásu cudnosti. Ovšem se stejným výsledkem jako v renesanci. Klasickým svědkem není nikdo jiný, než sám Voltaire. Jednou z jeho prvních milenek byla paní de B…, u které prý v rozhodném okamžiku našel tuto železnou překážku. Přes to však chtěl dojíti svého cíle, byť ne ihned, neboť: když má člověk srdce počestné ženy, má brzo i všecko ostatní. Tento skutečný příběh byl mu podnětem k povídce (La cadenas), kterou uveřejnil r. 1724.

Z doby ještě pozdější je líčení v německém románu z r. 1746 (J. G. Schnabel: Der im Irrgarten der Liebe herumtaumelnde Kavalier): „Belliana mohla jinak věru mála nebo pražádných výstředností se dopustiti, byvši mého pána řečmi pohnutými a desparátním chováním, nebo snad jeho lepotvárnou osobou uvedena na lehkovážnější myšlenky, pročež objímajíc a sama jej líbajíc o své újmě, pravila při tom: „Útočíte na mně, krásný rytíři, příliš prudce, miluji Vás z celé duše a slibuji Vás po celý život milovati, avšak to, čeho ode mne žádáte, je nejen příliš nebezpečno, nýbrž z jistých příčin také nemožno Vám poskytnouti.“ Při těchto slovech jasné slzy vstoupily jí do očí, které můj pán svými rty osušil ustavičným líbáním a řečmi lichotivými však tuto krásku konečně učinil tak důvěřivou a povolnou, že mu dovolila veškeru milostnou volnost, ale jen hlavního cíle nebylo lze dosíci, poněvadž Oegneck tak pevně zabezpečil svou zahrádku obyčejným italským zámkem, že nikdo nemohl do ní vejíti.“

Tyto volné mravy pohlavní v horních třídách společenských měly ovšem, jak jsme již řekli, vliv i na živel střední, hlavně v residenčních městech. „Žena bez cicisbea byla v opovržení, muž jako cicisbeo své vlastní manželky byl vysmíván, krásný a vznešený cicisbeo přinášel slávu a vzbuzoval závist,“ praví kterýsi spisovatel o Benátkách. Podobně bylo tomu v Berlíně, Vídni, Paříži, kde milenec byl rovněž nazýván cicisbeem podle zvyku vlašského. V Londýně pak bylo všedním zjevem, že muž měl svou milenku doma, vedle legitimní manželky. Většina manželů držela si milenky v té neb oné formě. Mnozí vzali si je domů a posazovali je za týž stůl se svou ženou, z čehož téměř nikdy nepovstala nějaká různice. Ba bylo je vídati dokonce vycházet ve společnosti manželek, při čemž byl mezi oběma jen ten rozdíl, že milenky byly většinou hezčí, lépe oblečené a méně upjaté. (Georgiana Hillová.)

Vzájemná shovívavost vyvinula se v těchto kruzích až do krajnosti. Poněvadž každému muži lépe se líbí žena přítelova než žena vlastní a opačně ženě manžel přítelkyně lépe než manžel vlastní, tedy obě strany vyměnily by si nejraději navzájem své úlohy aspoň na čas. Taková výměna byla také v mnoha městech skutečně všedním zjevem.

Vrstvy, ve kterých připravován byl emancipační boj maloměšťáctva, tedy vrstvy a města řemeslnické povahy, měly přirozeně přísnější mravy pohlavní, cizoložství bylo tu vzácnější a končívalo nezřídka tragicky. Ale větší pohlavní kázeň nebyla tu ovšem důsledkem vyššího sebevědomí a vyšších představ o životě, nýbrž byla diktována velkými starostmi denními a filistrovským strachem. Nehřešily tolik ženy maloměšťáků, ale přes to nesčetné ženy těchto tříd pronásledoval po celý život svůdný sen, že se jim podaří jednou smísiti své měšťácké maso se šlechtickou krví. To nebyla jejich osobní vina, to byl jejich osud a dějinná nutnost. Což ovšem maloměšťáckou morálku nemůže učiniti hezčí.

*

Hrdinskou figurou ancien regimu byl zpustlík, jehož pýchou bylo, že nikdy neměl úmyslu, který by nebyl neslušný nebo zločinný. „Vidí v něm veselého a skvělého povídálka, ale tato rozpustilost přirozeného humoru jest jen vnější: je hrubý a nezpůsobný, žertuje jako kat s chladnou ukrutností o zlu, jež napáchal a napáchati chce… Nutno říci, že v této zemi světáci oné doby házeli lidské maso na špalek. Nějaký vznešený přítel Lovelacův svede mladou, nevinnou dívku, opije ji, ztráví s ní noc ve veřejném domě, nechá jí tu k zaplacení své útraty a klidně mne si ruce, když po 14 dnech se doví, že byla uvržena do vězení, kde zemřela šílenstvím. Ve Francii byli zpustlíci jen lehkomyslnými feriny, zde byli to obyčejní lumpové.“ Tak karakterisoval Taine zpustlíka anglického, který byl nejodpornější a nazýván tu byl rake. Proslulý anglický malíř a rytec Hogarth, znázornil kousky takového „hrdiny“ ve známém cyklu: „Ze života zpustlíkova“.

Ostatně, galantní zpustlík byl opravdu jen vyvrcholením vznešených mravů erotických své doby. Co dovolovala kavalírská čest příslušníkům vládnoucí třídy, o tom poučuje nás třeba jen tento případ. „Vikomt de X., jeden z nejskvělejších šlechticů na dvoře Ludvíka XVI., dělal verše a byl poněkud ješitný. Jednoho dne vyslal pan de I… proti němu epigram dosti řízný. Pan de I… byl po několik let již milencem jisté paní de S…, která bydlila na venkově a kterou kdysi šíleně miloval. Aby se pomstil, počal se vikomt paní de S… dvořiti, předstíral zoufalou vášeň a dosáhl, čeho si přál. Mladá paní zpozorovala brzy, že jest těhotná. Po této zprávě vysvětlil jí vikomt de X…, že mu nikdy nic po ní nebylo, že se chtěl zcela prostě pomstíti za jakýsi sarkasmus, a jsa na koni, vydal se do Paříže, kde se každému, kdo to chtěl slyšeti, chlubil svým znamenitým kouskem, jejž panu de T… zahrál. — Ale to nejdůležitější: Na tuto ohavnou historku hleděli jako na zlomyslnost neobyčejně duchaplnou a nikomu nepřišlo na mysl, aby se jí pohoršil.“ (Maugras.)

*

Připojme ještě ke karakteristice panských mravů této doby toto dobrodružství hraběte de Tilly, který již jako páže Marie Antoinnety byl pravý francouzský zpustlík galantní a jehož proslulé Paměti mají značnou hodnotu kulturně-historickou, třebaže nebo právě proto, že mluví z nich člověk zcela bezkarakterní, ale poměrně upřímný ve svých záznamech:

„A přece, jakou bláznivou věcí je lidské srdce! Za deset dní byl jsem Žofii nevěren. Byla to ovšem jen nevěra smyslů, a my lidé jsme se již dávno shodli, že něco takového jest nám považovati za nic. Přes to zasluhuje případ místo v těchto memoárech a jistě by nebyl malou ozdobou románu, ovšem románu volnějšího druhu. Pokud ostatně běží o okolnosti mnou uváděné, jsou čistě dějinné a skrz na skrz pravdivé.

Večeřel jsem v restaurantu Au juste s panem de Rabodances poněkud dříve než obyčejně, poněvadž chtěl druhého dne s první příležitostí vrátiti se do Paříže. Když jsme se rozešli, šel jsem pěšky domů. Sotva několik kroků od restaurantu byl jsem osloven dvěma ženami. Jedna nás opustila, druhá zůstala a vyzvala mě, abych šel s ní, ale nejistým, plachým hlasem. Nepřijal jsem ji nejlépe, ale její tajemné chování vzbudilo mou pozornost. Slyšel jsem dokonce, že se zasmála. Do tváře nemohl jsem jí viděti, poněvadž byla zahalena kapucí a závojem. Ale pozoroval jsem postavu a vzrůst, chůzi a postoj. Všecko ukazovalo, že nepatří ke sprosté třídě. Tedy jsem obrátil, dal se do hovoru, stáhl jsem jí rukavičku a spatřil jsem — oh, jak má zvědavost byla odměněna — měkkou, pěstovanou ručku něžných tvarů. Mé objevy již nepokročily, jen ton jejího hlasu mi dokázal, že nepatří k těm, které žijí pouze ze svého řemesla. — „Co z toho má býti,“ ptal jsem se, „co chceš ode mne?“ — „Jíti s vámi, líbiti se vám, dovedu-li to.“ — „To nestojí za námahu, ostatně, žádná se mi již nelíbí!“ — „Aj, tak mlád a již blaseován?“ — „Právě proto, že jsem blaseován, nechci s tebou jíti.“ — „Obrat není špatný, dovedete se vyhnouti.“ — „Cože! Jakou řečí to mluvíš?“ — „Nu, francouzskou, myslím.“ — „Ovšem, ale nikoli řečí ulice…“ — „Kdo vám řekl, že jsem taková, poněvadž lze mě najíti na ulici? Jste snad chrobák, poněvadž bláto vám uvízlo na botech?“ — „Na mou čest, musím se ti podívat do obličeje.“ — „Na mou čest, to neučiníte, nemám chuti ukázati Vám jej.“ Učinil jsem pokus a dotkl jsem se jejího závoje, ale zadržela mě slovy: „Neurážejte, nechtějte mne tady vidět.“ — „Kde tedy?“ — „Všude, jen na veřejné ulici nikoli, poněvadž přece jen si asi myslíte, že se potuluji.“ — „Chceš jíti se mnou?“ — „Kde bydlíte?“ — „V hotelu Noailles.“ — „Tam bych nešla ráda.“ — „Proč? Nespatříš tam živé duše kromě kastelána, několika služebníků a mne, mám tu jen svůj vedlejší byt.“ — „Ať je pravda, co říkáte, ale přece nemám odvahy…“ — „Myslil jsem, žes odvážnější.“ — „Jsem snad odvážná, ale nikoli dosti…“ — „Kam chceš mě zavésti?“ — „Do ulice Orangerie, libo-li vám jíti se mnou.“ — „Jíti s tebou? Půjdu s tebou třeba do pekla.“ — „Na to jest ještě kdy, nespěchám právě, snad se tam někdy setkáme.“ Vydali jsme se na cestu. Zavěsila se do mne. Tato důvěrnost se mi nelíbila. Rozmýšlel jsem se, počal jsem se styděti, odtáhl jsem paži. „Nejste galantní,“ řekla, „rámě mi přece podati můžete, aniž se kompromitujete, kdo pak nás tu vidí?“ — „Ono také není… to tohle,“ koktal jsem, „napadlo mi jen, to není nutné… a tak mi bylo pohodlnější…“ — „Žádné vytáčky! Žádné omluvy! Nenamáhejte se k vůli mně. Jsem příliš nepatrná… aspoň ve vašich zracích…“ — „Zde mé rámě.“ — „Děkuji, nepotřebuji ho.“ — „Ublížíš, nepřijmeš-li ho.“ Přijala. „Jsi z Versailles?“ ptal jsem se pak. — „Jsem tu teprve nedávno.“ — „Přišla’s z Paříže?“ — „Nikoli.“ — „Odkud tedy?“ — „Z Franche-Comté.“ — „Máš ještě rodiče?“ — „Matku a muže.“ — „Kde žijí?“ — „Matka v Paříži, on daleko odtud.“ — „Nemáš jinak žádného řemesla?“ — „Od několika měsíců jedno, které mě velice nudí.“ — „Jakže, takové veselé řemeslo?“ — „Bylo to řemeslo mé matky.“ — „Opravdu? Úctyhodná rodina tedy.“ — „Ano, to říká každý, kdo ji zná.“ — „Vynáší ti ten obchod hodně?“ — „Méně peněz než cti.“ — (Já uštěpačně.) „Ovšem!“ — „Jistě a skutečně.“ — „Najdeš každého večera mladé muže, kteří se dají tak snadno přemluvit, aby… podali ti rámě?“ — „Myslím, že ano; mohu si vybírat… Ale to bylo to, co jste měl na mysli, když jste se mě ptal na mé řemeslo?“ — „Co jiného?“ — „To tedy pojmenoval jste řemeslem; nikoli, pane, to jest jen zábava.“

Nevěděl jsem v té chvíli, na čem jsem a co si mám o ní mysliti. Šli jsme dále a konečně přišli jsme ke dveřím domu, do kterého mě vedla. Zastavila se na prahu, pojmenovala mne jménem a řekla: „Než vás pustím, pane, musíte mi dáti své čestné slovo, posvátné čestné slovo, že o tomto dobrodružství ani slovem se nezmíníte nikomu, budou-li vám moje rysy známy.“ — „Jakže? Vy znáte moje jméno?“ — „Jak vidíte.“ Umlkl jsem. — „Nuže, vaše čestné slovo,“ pokračovala, „dáte mi je?“ — „Ano, anděli, nebo ďáble, ano, dávám ti je!“

Nyní zaklepala; bylo otevřeno, vešli jsme. Pokoj, do kterého byli jsme zavedeni, byl prostý, ale zařízený takovým způsobem a s takovou péčí, které prozrazovaly nejen vkus, ale i účel, k němuž bylo ho asi používáno. Když jsme osaměli, nedala se má průvodkyně již prositi. Sejmula kapuci i závoj a ukázala mi tvář nepopsatelné líbeznosti, ale tvář, které jsem nikdy před tím neviděl. Řekl jsem jí to, zdála se tím býti potěšena. Ostatně nemohl jsem pochopit, jak žena s rysy tak ušlechtilými a příjemnými, s osobností tak graciésní a jemnou, mohla tak hluboce klesnouti. Byla to postava Heloisina, o které by se byl člověk domníval, že může milovat jen Abeilarda a býti mu věrna. Dělal jsem Abeilarda, dříve než se mu krutý Fulbert pomstil. Dělal jsem jej tak dobře, že jsem si činil proto výčitky, když mne překvapila myšlenka na Žofii. Ale pohled na místo, kde jsem byl, řekl mi brzy: Tady nesmíš myslit na Žofii! A podařilo se mi na ni zapomenout.

Nelze tolik vtipu a rozmaru, řekl bych, tolik vkusu a kouzla vložiti do dostaveníčka jemnější a skutečnější lásky, kolik tato — jak ji mám pojmenovati? — tato běhna, tento přelétavý pták, vložila do svého „románu na hodinu“. Její chování a celé dobrodružství mě pomátly. Jsa ještě příliš mlád a příliš nezkušen, abych je náležitě pochopil a ocenil, kolísal jsem v nejistotě a pochybnosti. Ptal jsem se sebe: Hraje tu dáma úlohu nevěstky? Anebo nevěstka úlohu dámy? Sestupuje ona tak hluboko nebo tato vystupuje tak vysoko? Která z obou dává si tu cizí podobu? Konečně setrval jsem u myšlenky, že je to vzdělaná žena, kterou bída vehnala do této propasti. Ale, myslil jsem si zároveň: Jako ctnost, i zločin má své stupně. Nemohla se zastaviti na stupni vyšším? Proč bylo jí tak hluboko klesnouti? Bylo by odpustitelno, kdyby své půvaby prodala jednomu, ale nabízeti je všem na veřejné ulici! Tato okolnost mne rozhořčovala, činil jsem si nejtrpčí výčitky, sám sebe chtěl jsem nenávidět, že jsem podlehl takovému pokušení! Tyto úvahy, které mi rychle hlavou projely, přivedly mne stejně rychle k rozhodnutí, abych opustil osobu i místo. Podržel jsem před ní hrst zlaťáků, aby si sama mohla vzíti cenu za projevy své přízně. Ale všecko při tom dobrodružství mělo býti zkrátka neobyčejné a podivné. Odmítla zaplacení. „Ponechte si své peníze,“ řekla, „vyrovnejte se s domovnicí. Mně nezbývá než dáti vám radu, která je snad také i pro mne dobrá, která však jistě v každé chvíli vašeho života bude vám užitečnou a spasitelnou. Učte se ovládat každé první hnutí, ať je důsledkem překvapení, radosti nebo studu. Kdo není pánem svého zevnějšku a hlavně svých rysů tváře, prozrazuje se právě v té chvíli, kdy jest proň nejdůležitější, aby se neodhaloval. Naučí-li vás tento večer aspoň tomu, tak jste ho nepromarnil.“ — Tato slova byla mi hádankou. Prosil jsem ji o vysvětlení. — „Moje slova,“ pravila, „nepotřebují výkladu, není v nich skrytého smyslu, jsou jasná a zřetelná.“

„Vyhlížel jsem jako školák, jenž naslouchá učiteli. Ba, nechtěl bych popírat, že jsem před ní stál celkem jako štětec, jako hůl. Podala mi ruku k políbení s úplnou způsobností královninou, pak zazvonila a dala mi posvítiti touž ženou, která mně otvírala. Položil jsem peníze na svícen a teď stál jsem sám, zamyšlen, rozdělen mezi údiv a lítost, v temnotě na ulici.

*

Přišla doba, kdy měl jsem opustiti Versailles a odebrati se do své garnisony a k pluku. Hrabě de M… představil mne tehdejšímu ministru války, knížeti de Montbarrey, pro dovolenou. Kníže pozval mne k hostině. V jídelně našel jsem při vstoupení patero dam, z nichž jen tři jsem znal. Pan de Moreton Chabrillant podjal se představiti mne druhým dvěma. Každý pokus vylíčiti stav, do něhož uvedl mne pohled na jednu z nich, byl by marný. Cítil jsem se duševně úplně otřesen, když zrak můj padl na rysy tváře, které byly tak čerstvé v mé paměti, tak známé. A přece býlo by mně bývalo považovati se za blázna, kdybych se byl jen na okamžik odvážil domýšleti se, že ona a tato osoba jest osoba táž. Hleděl jsem své ohromení skrýti tak, jak jen to bylo možno, a tímto způsobem učiniti první krok podle rady, kterou jsem obdržel před dobou tak krátkou. Nicméně nemohl jsem odolati pokušení, abych si nezašilhal po obličeji, tailli, ramenech a rukou, které byly teď pokryty prsteny a skvosty, z nichž dříve jsem neviděl nic. A což teprve ton hlasu! Krátce, byl jsem rozechvěn, byl jsem — což vlastně mělo ji potkati, úplně z míry. Kdežto ona, klidná jako kněz u oltáře, našla brzy příležitost, pověděti svou životní historku od narození lidem, kteří ji znali téměř tak dobře jako ona sama — jedině a patrně, abych se dověděl, kdo jest. Učinila to vše v několika minutách, několika slovy, bez rozpaků, nepozorovatelným uměním a beze všeho zdání afekce. Tak jsem se dověděl, že byla v osmnácti letech provdána za muže, s kterým málo žila, že po tříletém pobytu na venkově přišla opět do Paříže, ke své matce, která bydlila v luxemburském paláci, že tato matka má místo u dvora a nedávno dostala dovolení, aby je mohla předati své dceři, a že tato opravdu je před krátkou dobou nastoupila. Sotva jsem slyšel, co povídala, a kdyby se mne byl někdo na něco zeptal, nebyl bych býval s to odpověděti, takový byl můj zmatek.

Při hostině poznamenala společnost laskavě, že jsem způsobný mladý muž, skromný a příjemného chování. Mohli stejně dobře dodati, že mladý pán je nesmírně zdrželivý v jídle a pití, neboť sousta jsem se nedotkl. Když se vstalo od stolu, odvážil jsem se dámu osloviti. Odpovídala s nepozorným, lhoistejným vzezřením: Ano! Nikoli! a podobnými slabikami. To mne zlobilo; považoval jsem to dokonce za nezdvořilé a propadl jsem opět domněnce, že se jistě mýlím. Když jsem se však po chvíli opět na ni podíval, učinila hlavou, pohyb, jako by mi říkala: Ano! Ale na tisíc mil byl jsem vzdálen toho, viděti v tomto pokynu odpověď na mou otázku, kterou jsem jí dal toliko očima. Byla důvtipnější než já, zpozorovala můj pohled a porozuměla mu, neboť, když několik osob ze společnosti pozorovalo pěkné hodiny nástěnné, které ministr právě koupil, a chválilo stroj, vstala s pohybem, který prozrazoval zároveň neklid i netrpělivost, přistoupila k hodinám pod záminkou, že si je chce z blízka a lépe prohlédnouti, položila prst na cifru X. a vrhla zároveň na mne pohled, jehož rychlost musila jej učiniti každému jinému nepostřehnutelným. Po několika minutách, jsouc v rozhovoru s hraběnkou Blotovou, zvýšila náhle hlas a pravila hlasitě a zřetelně slova: „Bylo to v ulici Orangerie“, pak mluvila opět obyčejným tónem, až docela naposled opět jej zvýšila, aby mohla zdůrazniti slovo zítra. Jak bych se byl mohl ještě domnívati, že se mýlím a že všecko jest jen sen? Skutečnost byla příliš očividná.

„Uvěří se mi, že jsem přišel přesně na dostaveníčko, které mi bylo poskytnuto tak zřetelně, tak jemně. S úderem desáté hodiny byl jsem v ulici Orangerie a nenechala mne čekati. Mým prvním pohybem bylo, že jsem svou objednatelku přitiskl k srdci, druhému, abych ji od sebe odstrčil, bylo mi násilně se vzepříti. Zavěsila se na mé rámě a mlčky mne táhla s sebou. Chtěl jsem mluviti, chtěl jsem se ptáti… Žádná odpověď. Konečně přišli jsme k domu, do pokoje. Tu stavěla se udivenou a ptala se: „Jaká náhoda svedla nás opět? — Jaké jste to měl cestou řeči? Ani slovu jsem nerozuměla.“ — „Jakže? Což jsme včera v poledne spolu nejedli?“ — „Vy se mnou?“ — „Nu ovšem, u knížete Montbarrey. Jste přece hraběnka de…?“ — „Jakou to pohádku z Tisíce a jedné noci mi tu ohříváte! Máte, myslím, horečku.“ — „Ani za mák! Pojďte trochu blíž… Ano, jste to vy… Dvakrát se nedám oklamat… Ale, je to možné!… „Vy… a přece, zcela jistě… pravda, přílišná pravda!… Jste to vy. Jste to vy.“ — „Stále lépe, stále lépe! Víte, co? činíte se svrchovaně směšným. Nebo snad vaše obrazotvornost uvádí vás do vytržení! Dobrý prostředek! Ať slouží!“ — „Jak to myslíte?“ — „Jděte, nejste rozumný!“ Jediná věc, která v této chvíli zmatku byla mi jasná, bylo, — co jest mi činiti. Přikročil jsem k podstatnému a zpozoroval jsem s potěšením, že dáma přijala to nikoli bez zájmu…“

*

Z uvedených příkladů, které by bylo možno do nekonečna rozmnožovati, je vidno, že příslušníci obého pohlaví vládnoucích tříd neznali za ancien regimu rozdílu mezi prostředky, jimiž si opatřovali stále nový a rafinovaný požitek pohlavní, požitek pro požitek, požitek, při kterém byli citově a duchovně co nejméně zúčastněni. Vůbec byl jejich citový život, jak víme, mělký a také jejich duchovní život vrcholil povšechně jen v espritu. Takové poměry musely vésti k brutální orgii pohlavní, když absolutism dosáhl své lesklé výše.

Orgie výstředního života pohlavního zahájena byla na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII., který sám byl sice homosexuelní a neudával tón, za to však měl po svém boku pověstného kardinála de Richelieu jako nejvyššího hodnostáře státu, jehož řada frivolních dobrodružství a poměrů milostných byla nevyčerpatelná, a královnu Marii Annu Rakouskou, která až do pozdního věku oddána byla životu galantnímu. Počínajíc Ludvíkem XIV., stává se pak galantní žena nejvyšší ozdobou absolutistické vlády. Třebaže Ludvík XIV. měl za svého života, více než šedesátiletého, jen půl tuctu oficielních milenek, z nichž la Valiere, Montespanová,[22] Fontangeová a hlavně Maintenonová jsou světoznámé, miloval ve skutečnosti každou sukni, která mu přišla do ruky. Každá dáma, která se objevila u dvora, všecky ženy jeho příbuzných a hodnostářů dvorních, staly se více nebo méně ochotnou obětí jeho milostných rozmarů, pokud aspoň něčím jej dráždily. Nebyl zdola nic vyběravý, ani když se stal velmi pobožným.

Absolutní mocnář ostatně nikde nezneužíval své moci tak, jako když běželo o ženu, které dosíci si umínil. Jeho vilná choutka byla prvním zákonem doby, jemuž nemohlo býti čeleno. Nepovolné ženy byly nezřídka na vyšší pokyn za noci nebo mlhy vojáky nebo strážníky zavlečeny na místo, kde mocnáři musely býti po vůli. Žárlivý manžel nebo milenec, stojící v cestě, byl poslán na cesty nebo do vězení. Vévoda de Lauzun, který byl v cestě Ludvíku XIV. jako oficielní milenec jakési paní de Monaco, ocitl se za několik dní v Bastille. Jeden vévoda meklenburský učinil si milenkou jakousi paní von Wöllwarth, když byl jejího muže dal popraviti. U mnoha dvorů dala se milost pro odsouzeného dosíci jen tehdy, když jeho hezká manželka, nevěsta, dcera nebo sestra byla vladaři po vůli.

A jaký byl pán, takový byl sluha. Většina služek a komorných byla u šlechty i u bohatšího měšťáctva svobodnou kořistí všech mužských členů rodiny, na venkově také všech mužských hostí. Ráj pruských junkerů, východní Polabí, byl v tomto směru nejtypičtější. O Sasku napsal jistý úředník, velmi dobře informovaný: „Každý poddaný byl povinen poslati svou dospěvší dceru na panství, kde za bezplatnou stravu a několik tolarů k Vánocům byla povinna dáti se užívat pánem nebo jeho syny nebo jeho hosty, byla-li sličná. Dostavši dítě s „milostpánem“ nebo s „mladými pány“, bývala pak provdána za některého tělesného kočího nebo také jen sluhu.“ — O rakouských šlechticích praví „Galanterien Wiens“: „Mladí kavalíři hrají, jezdí, rajtují, honí, milkují se v teplých zemích, až už nikam nemohou, bijí a zmrzačují sluhy, ničí své pachtýře, ždímají peníze ze svých správců, otěhotňují často své služky, zřídka své ženy, u nichž nevidí jiné zásluhy, kromě peněz.“ Vznešené Francouzky nazývaly v 17. a 18. stol. své komorné a služky prostě „nočníky (pisse-pots) svých mužů“; podobně říkalo se v Německu: „Vzala svému muži do domu pěkný nočník, aby měla v noci pokoj.“ A byla-li služebná dívka těhotna, říkali, že „pánův nočník přetekl“. Takové to bylo za těch starých, zlatých časů!

V žádné době ostatně neměli muži při svém spodničkovém snažení tak snadnou práci jako v době galantní. Vždyť víme již, že pohlavní mlsnost žen byla poměrně stejně veliká, jako pohlavní mlsnost mužů. Ženy za muži samy běhaly. Vévodkyně Orleánská zaznamenala ve svých Dopisech dvé případů, kdy jistá markýzka a jiná dáma vznešená, lehly si do postele jejího syna, dauphina, aby s ním spaly, aniž jich o to požádal. —

Pohlavní orgie stávala se všeobecnou, když po sestárnutí Ludvíka XIV. odstěhovala se representace dvorního hýření k vévodovi Filipu Orleánskému, synovci královu a regentu francouzskému. Heslem regenta bylo: „Bavme se!“, a to znamenalo pářiti se bez výběru, bez půvabu, a veřejně. Když jeden vikomt de Polignac nabídl jednoho večera svůj vůz jisté vévodkyni, učinil to se slovy: „Přál bych si, aby můj vůz (porte-chaise) byl postelí, a já mohl do ní lézti s vámi.“ Načež ona dáma mu odpověděla: „Takovou nabídku přijala bych však jen tehdy, kdybyste mi zároveň slíbil, že nebudete ani minutu spáti, dokud budete v posteli se mnou.“ — A vévodkyně Orleánská napsala o svém synu, regentovi (1717): „Můj syn není ani diskrétní ani tajný, poví hned všecko, co se stalo; stokrát mu říkám, že se nemohu dosti nadiviti tomu, že ženy za ním stále ještě běhají; měly by přece před ním utíkat. Směje se však a říká: „Neznáte nynějších rozmařilých žen. Činí jim to radost, říká-li člověk, že s nimi spí.“

Proslulý Palais Royal,[23] jejž si vévoda Orleánský vystavěl uprostřed Paříže, byl ohniskem tohoto pohlavního hýření. Ale „bavili se“ také jinde. Ve zvláštních salonech v Saint Cloudu[24] pořádány byly „adamské slavnosti“, jichž zúčastňovaly se nejkrásnější dámy, nejlepšího často jména v kostýmu Evině. Vrcholem těchto důvěrných slavností byla vždy výměna milenek. Přečetné ženy hořely ctižádostí, aby se mohly toho zúčastniti.

O regentovi napsala jeho matka mimo jiné ještě i toto: „Můj syn má 3 bastardy, 2 chlapce a děvče, legitimoval však jen jednoho, totiž toho, kterého má s urozenou slečnou, jež byla mou dvorní dámou, a to je ten, který se jmenuje chévalier d’Orléans; druhý, nyní chlapík 18letý, jest abbé, to je syn Florence, velice krásné dívky, jež byla tanečnicí v opeře, ale umřela. Děvče, je 14leté, je to dcera herečky Demaresové; její matka hraje dosud denně.“ (1716). Nebo: „Říkám svému synu velmi často, že jeho milenky jsou mu jako jeho tajné místo; že u nich odbývá to, čeho potřebuje, ale že jich řádně nemiluje, poněvadž by jinak netrpěl, aby běhaly za jinými a u nich líhaly. Co je to býti zamilován, toho nechápe, míní, že to jest jen v románech, ale ve skutečnosti prý toho nenajdeš. Rozhněval se se Seriovou, poněvadž chtěla prý, aby ji miloval jako pastýř.“

Když vévoda Orleánský a jeho přátelé počali pociťovati ustavičné výstřednosti pohlavní jako námahu, nazvali se roués, t. j. kolem lámaní. Nejvznešenější společnost francouzská dávala si tuto přezdívku a nosila ji s pýchou: vedle vévody vikomt de Polignac, markýz d’Effiat, hrabě Clermont, chevalier de Gonflanes, Abbay de Grancay, hrabě Simiani a jiní, kteří měli zase své vlastní kroužky pro svoje orgie se ženami, sobě v tomto směru rovnocennými. O třech dcerách regentových bylo známo, že nejsou lepší svého otce a každá má svůj dvůr mužských i ženských zpustlíků. Herečky a tanečnice byly často přibírány k orgiím. Ostatně, tak jako celá vládnoucí třída byla loupežným drancířem státních příjmů a lidu, tak také a nutně celá holdovala orgiím výstřednosti pohlavní jako důsledku absolutistického příživnictví. —

Doba Ludvíka XV., vévodkyně de Chateauroux,[25] markýzy Pompadourové a hraběnky Dubarryové, jeho nejproslulejších milenek, trpěla již, pokud o pohlavní orgie běželo, jistou únavou, poněvadž nemohla však ještě odbočiti z dané cesty výstředního požitkářství, byla nucena jeho formy zjemňovati, zaměniti fysickou brutálnost za rafinovanost a nejsilnější věci páchati „slušně“.

Ludvík XV. měl s jistou paní d’Esparbés tento rozhovor před svými dvořany:

— Spala jste u všech mých poddaných.

— Ale, Sire!

— Měla jste vévodu de Choiseul.[26]

— Je tak mocný.

— Maršálka de Richelieu.

— Má tolik ducha.

— Monvillea.

— Má tak krásné nohy.

— U sta hromů, a což vévoda d’Anmomt, který nemá nic z toho všeho?

— O, Sire, je tak oddán Vašemu Veličenstvu.

To stačí ke karakteristice této nové „slušnosti“. A pokud běží o rafinovanost, možno dodati, že oblíbeným milostným pokrmem Ludvíka XV. byly malé děti. Běželo tu však spíše o hříčku, neboť většina těchto dětí byla na tento veliký okamžik dějinný po měsíce a snad i léta připravována.

Orgie byla z veřejnosti přeložena do soukromých kabinetů, a tak vznikla petite maison (domeček), vedlejší příbytek, absteigequartier 18. století, jejž měl každý vznešený pán a četné vznešené dámy. Byly to pravidelně pohodlné, bujně a rafinovaně zařízené villy v lese a parku, se svůdnými budoáry, rozkošníckými ložnicemi, koupelnami, s erotickou výzdobou, galantním nábytkem, galantní literaturou. Taková skutečná petite maison byla pravou tvrzí lásky, vylučující nepříjemné překvapení a nevítanou zvědavost. Po celá desetiletí prováděny byly v těchto nesčetných úkrytech rozkoše denní orgie bláznivých výstředností pohlavních a všeho, co mohla si vymysliti rafinovaná fantasie erotická. Nehledíc k pederastii, kvetlo tu znásilňování děcek, krvesmilství, sodomie; nejrozšířenější a nejvíce vyhledávanou pikanterií bylo tu aktivní i pasivní flagelantství a hlavně t. zv. voyeurství (diváctví), t. j. více nebo tajné přihlížení k milostným aktům jako zvláštní druh, pohlavní zvrácenosti.

Milostný poměr Casanovův s jeptiškou Marií Magdalenou a jejich milostná korespondence poučují nás, že takový voyeur nebyl vždy tajným, nýbrž často jen neviditelným přihlížitelem, nebo že byl jako svěděk přímo znám aspoň jednomu činiteli milostného divadla. V takových případech bývá vědomí, že jsme pozorováni, právě takovým prostředkem pohlavně rozjitřujícím, jako jest dívání se. V této době představovala tato divácká záliba pohlavní jedno číslo požitkářského programu erotického, neboť „domečky“ byly pro ni zvláště zařizovány, a také soudobé umění věnovalo voyeurovi hojnou pozornost, idealisujíc ovšem jeho situaci.

Shora uvedené dobrodružství mladého hraběte de Tilly poučuje nás také, že dámy (a ovšem i muži) nedosti zámožné, aby si mohly dáti postaviti svou petite maison, najímaly si aspoň přiměřené byty a zařizovaly si je za „hnízdečka lásky“. Jiné používaly „domečků“, vystavěných bohatými kuplířkami a bordelářkami pro vznešenou klientelu. V nevyčerpatelných policejních záznamech pařížských z 18. stol. je o tom přehojně zpráv. O proslulé tanečnici Guimardové praví jedna taková zpráva policejní: „Pořádá tři večeře týdně, jednu, které zúčastňují se první páni dvorní a různí urození lidé; druhou, složenou ze spisovatelů, umělců a učenců; konečně ještě třetí, skutečnou orgii, k níž jsou zvány nejsvůdnější a nejchlípnější dívky a při níž smyslné výstřednosti dováděny jsou do krajnosti.“

Ludvík XV. ztělesňoval vpravdě tuto stránku své doby, jeho život byl „ustavičná neřest“. Tak zvaný „jelenní park“, jeho nejpopulárnější výtvor, o nějž nejvíce se zasloužila také Pompadourová, byl právě jen řadou takových petites maisons, jakýmsi rozsáhlým nevěstincem dětským, z něhož sestavován byl „zábavní program“ králův.

Opatřovati vladaři stále nové ženy bylo ostatně snahou nejen Pompadourčinou, nýbrž mnoha vladařských maitres, které viděly tu prostředek k tomu, aby se udržovaly v nejvyšší přízni a u moci. O Maintenonové napsala vévodkyně Orleánská: „To je methoda markýzy de Maintenon, že podporuje všecky milostné poměry tohoto knížete, sama mu dává roztomilé osoby, aby jej co nejvíce zabavila jeho zábavami, neboť dobře ví, že to jest jediný prostředek k tomu, aby se udržela v jeho srdci. Naproti tomu nevidí ráda, když Jeho Veličenstvo samo si vybírá.“ — A Casanova vypravuje, že tanečnice Agatha, dlouholetá maitressa vévody Karla Alexandra Virtemberského, ráda u sebe přijímala, povzbuzovala a radami opatřovala tanečnice, které chtěly se státi příjemnými vladaři. Vévoda shledával tuto shovívavost své favoritky velmi obdivuhodnou a pohodlnou a prokazoval jí za to svou vděčnost. Veřejně jednal s ní jako s kněžnou. —

Bylo by však nesprávné, kdybychom se domnívali, že vládnoucí třídy byly tak zkažené, poněvadž v absolutním vladaři měly takový příklad. Požitkářská zběsilost králova byla ostatním mocným onoho světa sice vzorem, jejž ochotně následovali, ale jen proto, že vladař měl nejvíce prostředků k nejodvážnějším výkonům tohoto druhu. Zůstali stejně zkaženými, i když přišel na trůn Ludvik XVI., který měl málo smyslu pro věci pohlavní a vedl život pohlavně velmi střízlivý. Šlechta a peněžní aristokracie s vrstvami k nim připojenými dostaly toliko jiné ohnisko pro svou erotickou výstřednost; jinak nic se nezměnilo, ledaže mravní úroveň oficielní společnosti klesla ještě níže. To je velmi přirozené, poněvadž ve vladaři může povaha doby nejvýše vyvrcholit, vladař může její účinky svým příkladem zpopularisovat, ale povaha doby sama vzniká z politicko-hospodářských svých předpokladů.

Proto za Ludvíka XVI. byl to bratr králův, hrabě d’Artois, který pokračoval v tradicích Ludvíka XV. a udával tón. Doba, nenalézajíc svého vzoru na trůně, našla si jej vedle trůnu a pokračovala na osudové dráze po které řítila se do revoluce. Se stupně k stupni. Muži i ženy. Typický zpustlík stal se obdivovaným hrdinou dne. Ludvík XVI. prováděl důkladně všecky ostatní neřesti absolutistické, podporován při tom Marií Antoinettou, jako předešlí Ludvíkové Montespanovou nebo Pompadourovou. Liboval si v bláznivé nádheře, vyssával lid, rozhazoval nesmyslně a úřady zašantročoval svým oblíbencům.

Marie Antoinetta bývá maloměšťáckou logikou brána v ochranu a stavěna nad dřívější souložnice, poněvadž její vliv vycházel z legální postele manželské. Jako by tato forma mohla změniti něco na věci! Francouzský lid posuzoval ji mnohem správněji.

Nejoblíbenější zábavou královninou bylo, mohla-li v noci se svými intimními přáteli vypáliti z Versailles a převlečena zúčastniti se pařížských bálů, hlavně maškarních plesů v Opeře, kde scházelo se všecko, co pěstovalo pohlavní bezuzdnost. „Za zvláště hezké platilo, byla-li tu mačkanice, až lidé byli polomrtví… Čím větší byl nával, tím spokojenější byli druhého dne, že byli při tom. Holky, vévodkyně — a také královna — všecky skrývalo stejné domino“.

O tajných orgiích v královnině Trianonu píší soudobé prameny na př.: Bavili se velikým počtem různých her pikantních… Jednoho dne, když v této společnosti, která se nazývala compagnie des réjouis (společnost pro obveselování se), předčítána byla Buffonova Historie jelenních lásek, považovali sa amusantní, aby dámy a pánové převlékli se za jeleny a laně. Když celá společnost, převlečena do těchto obleků naběhala se dosti v zahradě, shledali ještě velmi zábavným, aby také v domě nápodobovali potěšení jelena a laně. — Ještě výstřednější byly však venkovské „idyly“, pořádané v parku Malého Trianonu, kde řídil zábavy hrabě d’Artois, největší zpustlík doby.

*

Bylo by omylem, kdybychom se domnívali, že tato galantní orgie pohlavní běsnila jen ve společnosti francouzské a zde hlavně zrodila zjevy erotické bezuzdnosti, historicky památné. Dvory ruský, pruský, anglický, saský, portugalský, španělský, dánský, parmský byly jevištěm takových skandálů, že dvůr versailleský byl ještě považován za poslední útočiště cnosti.

*

Anglický dvůr Karla II., obnovitele monarchie, překonal v mnoha směrech dvůr versailleský a především perversní hrubostí. Věrný obraz denního života královského domu, králových milenek Nelly Gwynové, lady Castlemainové atd. a dvorních kruhů vylíčil vévoda z Rochesteru ve své pornografii „Sodoma“, ve které každé slovo a každý nápad jest holým sviňáctvím. Tato dvorní společnost dávala dokonce provádět na jevišti zdramatisované pornografie, oslavující pederastii. Uprostřed 18. století byla v Anglii obě pohlaví stejně oddána pohlavní výstřednosti. V jistém soudobém spisu mravokárném čteme: „Co lidi nejvíce naplňuje úžasem a údivem, jest nová neřest, zaváděná smělým způsobem krásnými ženami urozenými. Obrátily pořádek věcí, učinily z mužů ženy a počaly velmi spokojeně vydržovati si veřejně své milence. Že dámy ve stavu manželském a také vdovském dovolí si ještě soukromé potěšení vedlejší, to je svoboda, které užívaly od nepamětných dob. Že však krasavice, a sice krasavice ve stavu panenském, chovají si muže ve vlastních bytech a veřejně je navštěvují v jejich ekypážích, takových privilejí naši předkové neznali.“ Vedle „petites maisons“ přišly v Londýně také „dámské slavnosti“ do módy. Na příklad u kuplířky Penderquastové pořádán byl takový nahatý bál v serailu nádherně osvětleném. „Na tomto plesu objevilo se mnoho krásných a vznešených dam v maskách, jinak však in puris naturalibus („jak je pánbu stvořil“). Vstupné pro pány bylo pět guineí. Hudba hrála k tanci a studený buffet poskytoval občerstvení. Po skončení tance sál náhle ztemnil a četné pohovky napomáhaly pohlavní orgii, která teď nastala.“ Když jednou policie v podobném případě zakročila, ukázalo se, že polovina hostí je ze vznešených kruhů londýnské společnosti, a že nejsmělejší a nejbezuzdnější ženy nejsou holky, nýbrž dámy s vévodskými tituly.

*

U německých dvorů bylo by nejobtížnější zjistiti, který byl nejbujnější. Pravidelně bývá saský August Silný (zároveň král polský) považován se svými milenkami Aurorou z Königsmarku, hraběnkou Coselovou, hraběnkou Esterlovou, paní von Hoym, za vejlupek knížecí rozmařilosti německé, a dvory drážďanský a varšavský za ohniska luxu a bujnosti. Ale jinde nebylo tomu jinak, jen formy byly méně estetické. O dvoře kaselském napsal anglický cestovatel, že „nedbati citu slušnosti bylo tu považováno za něco přímo posvátného.“ Jiný cestovatel napsal o vévodovi baden-durlachském, že měl harém, v němž bylo stošedesát „zahradnic“. Vůbec měli velcí i malí potentáti harémy o dvaceti, třiceti, padesáti, o stu i větším počtu oficielních oblíbenek. V zámečku Nymphenburgu bavorského Karla Albrechta svědčí dodnes smyslné malby Adriana van der Werffs o tehdejším životě dvorním. Rovněž dvůr štutgarský byl velmi pověstný výstředností.

Ale i tu byly knížecí dvory jen vyvrcholením volných i výstředních mravů doby, které zejména ve městech byly všeobecné, hlavně pak tam, kam vnikla nějaká feudální invase. Magister Lauckhard stěžuje si na př. na prudký pokles mravů v Koblenci v době, kdy tu bylo sídlo francouzské emigrace. Právě proto však, že šlo o zdánlivě prudký pokles, je zjevno, že půda byla dávno připravena. Lauckhard píše: „Také jsem byl svědkem strašlivé zkázy mravů, kterou emigranti způsobili v Německu. ,Zde v Koblenci,‘ řekl mi jeden počestný starý poddůstojník trevírský, ,není již panny, počínajíc dvanáctiletými; ti prokletí Francouzi daleko široko všecko tu tak zaneřádili, že je to hřích a hanba.‘ Tak tomu bylo také zde; všecky dívky a všecky poněkud ještě upotřebitelné ženy, dokonce mnohé staré konkubiny, byly nesnesitelné samou zamilovaností. Právě naproti klášteru, kde jsem byl na kvartýře, byla vinárna, kde tři dcery houfně lákaly Francouze. Jednoho dne také jsem zašel sem s jedním emigrantem: tu seděly ty tři domácí nymfy Francouzům na klíně a naslouchaly s největším potěšením jejich nečistým řečem. Brzy poté přišly ještě jiné holky, a děly se tu jistě věci, jaké ani v ,Talgfabrik‘ a ,Traupulle‘ (pověstných dvou berlínských bordelech) nebyly spatřeny: odcházely s nimi a vracely se s nimi, jako by se nechumelilo…“ „Vůbec bylo velmi snadno dostati se k tamějším dámám a mamsellím; bezuzdností emigrantů staly se samy bezuzdnými, divoce provozovaly svou drzost a nestoudnost. Kupecká dcerka — myslím to děvče od neštovic vedle kostela Barbory — řekla docela veřejně, že panenství prodala za 6 karolinů čili 37 tolarů jednomu Francouzi; jiné doznaly stejně upřímně, že měly tolik a tolik milenců mezi Francouzi zároveň. — Nikoli, tak zkažené nebyly dříve německé dívky nikdy!“

Tyto styky německých dívek s Francouzi nelze ovšem považovati za specialitu galantní doby; viděli jsme již dříve podobné zjevy a býváme jejich svědky i v době naší; jen cynism a řemeslný erotism ancien regimu dává jim ráz poněkud odlišný.

*

Podíl církve na galantní orgii pohlavní byl značný. Ovšem běželo hlavně o církevní hodnostáře šlechtického rodu a jistý druh klášterů. U veliké masy drobného duchovenstva nebyla pohlavní výstřednost zjevem hromadným.

Dobře placená místa církevní bývala vždycky výsadou šlechty; v době galantní byly to pak prebendy, jimiž feudální moc odměňovala své přívržence. Měli tudíž tito církevní hodnostáři přirozeně větší zájem o dvorskou filosofii požitkářskou než o učení Kristovo. Měli také příjmy k tomu přiměřené. Francouzští biskupové a arcibiskupové měli každý více než 250.000 až 300.000 franků příjmů ročně (a tehdejší frank měl o hodně větší hodnotu než frank předválečný); jednotlivá knížata církevní pak byli skuteční boháči: arcibiskup štrasburský na př. měl asi 3 miliony franků ročního příjmu.

Pokud běží o kláštery, byla jich ve všech katolických zemích řada, které, hlavně kláštery ženské, byly místy bezstarostného života a pohlavní bujnosti. O takových klášterech benátských napsal Casanova: „Hovorny těchto klášterů a domy kurtisán, které byly ovšem střeženy velikým počtem policejních špiclů, byly jedinými středisky benátské společnosti, a na těchto tak různých místech počínali si se stejnou volností. Hudba, hostiny, galanterie byly v masopustě stejně málo zakázány v klášterních hovornách jako v kasinech.“ Jeptišky kláštera muranského, který tak proslul, vylíčen byv Casanovou, měly své přátele a milence, měly klíče, které jim umožňovaly opouštěti večer tajně klášter a navštěvovat v Benátkách nejen divadla a jiné zábavy, nýbrž i vedlejší byty, petites maisons, svých milenců. Láska a snování milostných styků byly jejich hlavním zaměstnáním. Zkušené jeptišky sváděly novicky; ochotně konaly kuplířské služby svým známým a přátelům. Byly rafinovanými umělkyněmi milostnými, zúčastňovaly se orgií a pořádaly je. Ani v hovorně klášterní nebyly cizí hmatovému flirtu.

Podobné kláštery byly i ve Francii. Falckrábka Luisa Hollandina, abatyše maubuissonská, porodila v jednom klášteře francouzském ve své době čtrnáct dětí, z nichž každé mělo, prý jiného otce. A nikterak se tím netajila, neboť měla prý ve zvyku se zaklínati: „U tohoto břicha, které doneslo čtrnáct dětí!“

Většina těchto bujných klášterů byla institucí pro potřeby šlechty. Od 16. stol. měnila se vůbec povaha mnoha ženských klášterů, jež přestávaly býti útočištěm chudých a stávaly se ústavem šlechty, vhodným pro zaopatření dcer, které zbyly na ocet, a druhorozených synů. A spojivše se takto se zájmy vládnoucí třídy, sloužily i jiným jejím potřebám. Byly to i jakési sanatoře pro ty, kdož se chtěli v klidu zotaviti po životě, který byl samá slavnost a rozrušující zábava; byla to také útočiště pro ty, které galantní život nutil, aby rychle zmizeli na čas s jeviště. Vdova mohla jednoročním pobytem v klášteře dáti veřejně najevo svůj žal nad ztrátou manžela. Pošpiněné jméno mohlo býti kajícím pobytem v klášteře očištěno. Že dávali do kláštera děti na vychování, když jim doma překážely, řekli jsme již dříve. Činili to také nepohodlným manželkám a příbuzným. Ale všem těmto lidem, pokud byli dospělí, nechtěli tímto způsobem odníti ony požitky ze života, jimž doba nejvíce holdovala, proto rozhostil se v těchto klášteřích, spojených se středisky politického a společenského života, bujný ruch pohlavní. Běželo ostatně jen o další vývoj poměrů, které počaly již v renesanci. Nesmíme si tudíž mysliti, že v jiných klášteřích ženských i mužských vedli život svatý podle svých řeholních slibů.

Podle soudobých správ a žalob zdálo by se, že v tomto směru vejlupkem vší špatnosti byli jesuité. Od 18. stol. až do naší doby žije tak zv. veřejnost, hlavně liberální a pak i socialistická, pod dojmem steronásobné ozvěny, kterou vyvolávaly tehdá všecky skutečné i domnělé hanebnosti jesuitské, a která platívá za poctivé rozhořčení mravní. Ale jesuité nebyli ve skutečnosti ani horší ani lepší, než vládnoucí třídy a jejich nohsledi. Protijesuitské rámusení morální mělo docela jiný důvod — ovšem hospodářský, jejž najdeme téměř vždy za velikým rozhořčením mravním.

„Tovaryšstvo Ježíšovo zabývalo se tehdy v zájmu svého řádu nejen lapáním duší, nýbrž vedle toho a ještě mnohem více výrobou nadhodnoty. A sice dělo se to mnohem méně methodou podloudného získávání dědictví, ode dávna velmi osvědčenou, jako spíše zámořským obchodem, skutečně reelním a na tehdejší dobu přímo velikolepým. Jesuité představovali v 18. století nejmocnější mezinárodní společnost obchodní; byli, zkrátka řečeno, jediní, zato však tím nebezpečnější konkurenti obchodující buržoasie všech zemí. — To je prosté řešení hádanky, proč mravní poklesky, najevo vyšlé z klášterů jesuitských, byly vždy tak černě líčeny, a každá žaloba vzbuzovala stále hlasitěji stoupající ozvěnu mravního rozhořčení. Neboť, jak známo, hospodářský konkurent je nejúčinněji potírán prostředky morálního rozhořčení.“ (Fuchs.)

Jinak ovšem čím více církev ekonomicky se modernisovala, tím rychleji také kněžstvo i klášternictvo stávalo se světštějším a v důsledcích celibátu přístupnějším pohlavnímu poblouzení.

*

Poněvadž v galantní době bylo touhou všech bohatých lidí, aby se stali stroji k provozování pohlavní rozkoše, bylo jim nutně jíti za přirozené hranice, a stroj bylo nutno uměle udržovati v potřebné míře. Po této stránce snažila se soudobá veda vyhověti potřebám požitkářství. Fantastické milostné nápoje a jiné prostředky středověké byly nahrazeny skutečnými afrodisiaky a kosmetikou. Líčidla a voňavky byly užívány nejen všemi vrstvami měšťáckými, nýbrž užívala jich hojně i děvčata venkovská. O voňavkách vznikla nebo, lépe řečeno, znova vznikla pomalu celá věda. Štíhlá nebo dokonce příliš štíhlá žena vybírala si vůně silné a dráždivé, jako jest pižmo a ambra, aby se zdála plnější, bujnější a žádostivější. Plná a bujná žena užívala naopak vůní květin něžných, aby sama vyhlížela něžněji a vzdušněji. Nejprve nosily voňavý váček na krku mezi ňadry, pak užívaly silně navoněných rukavic a punčoch, konečně parfumovaly všecky části obleku a zahalovaly se oblakem vonných výparů. Veliké peníze ročně promrhány byly za líčidla, pudry a voňavky, tato dráždidla pro muže, jejichž forma nebyla nikterak jemná.

Ale přemrštěné používání voňavek a líčidel mělo v galantní době ještě jiné důvody vedle důvodu hlavního. Tento věk elegance byl zároveň dobou ohavné nečistoty. Zevnější lesk a rajský dech byly pouhý nátěr. Zapomněli se mýti. Ludvík XIV. postřikoval si zrána toliko obličej a ruce trochou kolínské vodičky; to bylo vše, co podnikal pro svou čistotu, pročež na deset kroků páchl již nesnesitelně, jak mu to Montespanová jednou vyčetla. Složité účesy vyžadovaly mnoha hodin ke svému provedení, a proto i vznešené dámy dávaly se česat jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Většina měšťaček nosila po celý měsíc, ba i déle týž účes. Nic divného tedy, že vlasy těchto žen hemžily se hmyzem a páchly zatuchlou pomádou. Hygiena úst a zubů byla neznáma; zuby měli lidé tehdá většinou zkažené a z úst jim ošklivě páchlo.

Pro nemírné používání líčidla měli rovněž podobný důvod naléhavý. Neboť nešlo jim jen o určitou barvu pěknou, nýbrž také o zakrytí kůže, poďobané po neštovicích, jež v 18. století postihly více než polovinu všech lidí. Také stopy existujících nebo překonaných nemocí pohlavních šminkou zakrývali.

Pokud běží o afrodisiaka, o prostředky, jimiž „měla býti probouzena spící kočka“ čili posílena individuelní chuť milostná, zajímala se galantní doba o různé pokrmy, delikatesy a koření s dráždivým účinkem. Podle kuchařských knih z 18. století byly s tohoto hlediska oblíbeny hlavně: ryby, želvy, ústřice, raci, humři, vejce, artičoky, lanýže, celer, kakao, cibule, zázvor, pepř, merunky, jahody a broskve. Nicméně na otázku, co může posíliti muže pro dílo milostné, o které bylo často diskutováno, dovedli odpověděti také rozumně. V jisté knížce z r. 1775 čteme o tom: „To je taková otázka, na kterou lépe než všichni filosofové a lékaři společně mohou odpověděti ženy ze zkušenosti, a přímo těch se dovolávám. Mám-li říci o tom své mínění, tu myslím, že to, co hojně potravy dodává a tím životní síly zjednává, je také mnohem působivější k tomu, oč běží, než veškero kuchyňské nádobí. Výživná jídla mohou u mužského pohlaví nejvíce ke koitu přispěti.“

Nebezpečnější byla ovšem jedovatá afrodisiaka, hlavně „španělské mouchy“, hojně používané v tinkturách, přidávaných do pokrmů nebo, nejčastěji, ve formě bonbonů. Milenec používal jich, aby se mohl vyznamenati zvláštními činy, člověk plachý, aby překonal svou depresi; ale hlavně uchyloval se k nim veliký počet těch, kdož byli předčasně oslabeni nemírnými požitky. Rovněž svůdcovské úloze napomáhal tento jed. Ženy nečinily výjimky: užívaly těchto „milostných pilulek“, aby měly v jisté chvíli roztoužené vzepření nebo řádné porozumění pro požadavky svého milence. Pompadourová užívala jich, když, podle svých vlastních slov, „stala se chladnou jako kachna“ a spíše odpuzovala než vábila svého královského milence.

Nejrozšířenějším dráždidlem byla však flagelace (mrskání). Víme, že nebyla neznáma předchozím věkům, víme, že ve středověku propukla hromadně jako pomíjející choroba, ale za absolutismu stala se trvalým zjevem hromadným, karakteristickým pro tuto historickou epochu. Metla stala se obecnou součástkou erotického inventáře; nikterak se s ní netajili. Vévoda buckinghamský, anglický vyslanec ve Francii, chlubil se jisté dámě, a právem, že miloval tré královen a že byl povinen všecky tři zpracovati metlou. Vůbec v Anglii dosáhla flagelace největšího rozšíření a nejhrubších forem přes to, že tu byla i básnicky opěvána. Jinak však byly metly ve všech nevěstincích galantní doby, a v nevěstincích lepších dokonce zvláštní „mučírny“. Také v přečetných klášteřích od krajního jihu až ke krajnímu severu byla flagelace obvyklým zjevem.

Vedle potřeby, vybičovati unavenou přírodu v člověku, aby mohla ještě vyhověti nezřízeným požadavkům, přispíval k rozšíření flagelace jistě i masochistický a sadistický rys doby. Žena jako nástroj rozkoše posazena byla na trůn jako všemocná panovnice. Potřebovala protějšek v muži co nejhlouběji pokořeném. Ve společnosti, zbudované jinak na mužské vládě, mohlo se toto pokoření objeviti tudíž jen ve formě perversní: vladař stával se v ložnici před svou strong governess (přísnou velitelkou, jak zní odborný výraz masochistický) nezpůsobným dítětem, které bylo metlou plísněno a tím hlouběji při tom pokořováno, že právě z tohoto ponížení rozkvétal mu nejvyšší požitek erotický. Proto flagelace jako součástka pohlavních mravů galantních a erotické dráždidlo byla oblíbena každým věkem ve všech vrstvách a stavech, byla důstojnou průvodkyní absolutismu.

*

Žena byla tedy — jak jsme řekli — v galantní době všemocnou panovnicí jako nástroj rozkoše, nikoli ovšem jako uvědomělá osobnost. Dodejme, hned, že této své erotické všemohoucnosti dovedla náležitě využíti a chápala instinktivně a rychle zásadu absolutismu, že za „lásku“ lze si opatřiti majetek, vliv, právo, přízeň, moc, zkrátka všecko.

„Mnohý učí se nazpaměť Platona a Aristotela, ba celý corpus juris a jus canonicum, vssává také kvintesenci politiky a z rukávu dovede sypati historie. Nicméně to všecko není schopno učiniti z něho ani kominíka, nýbrž zůstane chud a nepatrn, poněvadž každý ignorant nastupuje na nejvyšší úřady čestné a nepozná konce svého bohatství, jen když má krásnou ženu bez skrupulí“ — praví jakýsi leták mravokárný z r. 1720.

Tak tomu skutečně bylo.

Víme, že za všech dob měla „láska“ povahu zboží, byla platebním prostředkem, za který si lidé vyměňovali vliv, přízeň, moc atd. Již v prvním svazku našeho díla jsme o věci pojednali slovy poněkud jinými. Ale právě proto, že tato povaha zboží není z lásky odstranitelna, že lidé vždycky budou si kupovati a prodávati za přízeň milostnou jiné výhody v míře větší nebo menší, stoudně nebo nestoudně, jemně nebo hrubě — právě proto jest rozsah této stránky v lásce měřítkem toho, jaké výše dosáhla vnitřní hodnota kultury v určité době. Čím výlučněji vybíjí se smyslný život milostný na podkladě vyššího svazku citového a mentálního a čím více prodajnost lásky zaniká, tím vyšší je kulturní hodnota doby. A naopak, tím více klesá, čím zřetelněji a obecněji vyniká u lásky její povaha zboží. Absolutism byl s tohoto hlediska co nejníže.

Kde „láska“ je předmětem požitku, jejž každý si nejvíce cení, tam je také hlavním artiklem obchodním, a žena, která za svou přízeň nejvíce dostává, budí také největší pozornost. Proto v galantní době maitressa a milenec byli oficielní institucí veřejnou, a lidé vládnoucí třídy jimi ukazovali celému světu, „jakou cenu mají“ nebo „kolik mohou zaplatiti“. A poněvadž galantní manželství bylo výlučně manželstvím konvenčním, byla to maitressa, která vstoupila na trůn, když žena jako nástroj rozkoše byla na trůn povýšena.

Maitressa byla rozřešením problému galanterie a proto ji společnost legitimovala. Galanterie bažila po časté změně a velkém počtu: maitressa mohla býti kdykoli vyměněna a muž mohl jich míti několik zároveň, tak jako žena mohla býti zároveň maitressou mužů několika a podle libosti je měniti. Maitressa nebyla tudíž u vládnoucích tříd v opovržení, zato však považovaly ji za svou privilej a opovrhovaly co nejvíce souložnicí maloměšťáckou. To je všecko náramně logické pro toho, kdo se drží pravé skutečnosti materialistické.

Vrcholem byla ovšem maitressa knížecí. Vládnoucí kníže byl nemyslitelný bez maitressy, a proto panovníci, k této věci lhostejní, měli aspoň maitressu zdánlivou, na př. Bedřich I. Pruský hraběnku Kolbe Wartenbergovou. Na francouzském dvoře bylo „postavení prohlášené maitressy úplně rovno veřejnému úřadu. Prohlášená maitressa nemůže býti oddělena od osoby královy. Jde s ním do všech jeho letních sídel, má služné, a ministři u ní pracují. V přiměřené a stejně oficielní pořadí hodnostní jsou všecky ostatní královské souložnice — dámy du lit royal (z královského lože) — zařazeny.“

Kult maitres — které, mimochodem řečeno, byly ovšem jen v jednotlivých případech milenkami v pravém slova smyslu — byl ohromný, hlavně ovšem kult maitres knížecích. Montespanová, proslulá maitressa Ludvíka XIV., měla ve Versailles dvacet pokojů v prvním patře, zatím co královna měla jich jen jedenáct v patře druhém. Bedřich II. Pruský, „osvícený despota“, dal stěny v Sanssouci vyzdobiti nejbujnějšími obrazy své maitressy, tanečnice Barbarina Campanini; nejkrásnější sál tohoto zámečku věnoval úplně její oslavě, kdežto královna byla úplně vyloučena z dvorní společnosti a nesměla se do Sanssouci ani z dálky podívat. Maitressa en titre směla ve společnosti vystupovat jako rovnoprávná s legitimní kněžnou, měla čestnou stráž před svým palácem a často i čestné dámy. Čestnou úlohou, nositi vlečku paní de Montespan, byla pověřena hofmistryně de Noailles; vlečku královninu nosilo jen páže. Při vyjížďce provázena byla Montespanová tělesnými gardisty. „V celé říši, kdekoli se objevila, přinášeli jí za velké slávy guvernéři a intendanti svůj hold, města vysílala deputace. V šestispřežní karose, za kterou jela druhá karosa, rovněž šesti koni tažená a jejími čestnými dámami obsazená, projížděla provincie. Pak přišly vozy se zavazadly, sedm mezků a dvanáct jezdců. Zdálo se, že jsme v Perraultově pohádce.“ — Hraběnka Esterlová, maitressa Augusta Silného, byla přítomna jeho korunovaci na krále polského. „Když byl kníže dostal volební diplom, odcestoval do Krakova, kde byl korunován s královskou nádherou. Hraběnka Esterlová provázela jej na této cestě. Korunovační slavnost jejího milence byla pro ni jakýmsi triumfem. Přihlížela k celé ceremonii ze zvláštního pokoje, jejž jí zřídili v kostele, a bylo pozorovati, že král, když šel ke mši, pohlédl vzhůru ke své maitresse, právě jako by chtěl říci, že své kadidlo jí přináší a své srdce obětuje.“

*

Ani vladaři na jiných trůnech evropských neodpírali uznaným maitressám svých poklon. Ani Kateřina II. Ruská, ani Bedřich II. Pruský, ani Marie Terezie Rakouská nepovažovali za nedůstojné poslati roztomilé dopisy paní Pompadourové, milence Ludvíka XV. Podle hraběte de Tilly navštívil rakouský císař Josef II. jinou maitressu Ludvíka XV., hraběnku Bu Barry, v Luciennes. „Byla dříve tak drzá, že se veřejně prohlásila za nepřítelkyni dauphinky, ba i jako královnu ji urážela. Josef se tvářil, jako by byl na to zapomněl. Šel ještě dále a učinil odkvetlé krásce při této návštěvě nudnou poklonu, neboť, když úmyslně nebo nikoli — odletěl jí podvazek, zdvihl jej, a když oplývala omluvami, řekl: „Není pod důstojností císařskou sloužiti graciím.“ — Když Bedřich IV., král dánský, navštívil Drážďany, „byl každý den oslaven novým divadlem, jehož nádhera a vzácnosti každého udivili. Paní Coselová (tehdejší maitressa Augusta Silného) byla stále nejvznešenějším předmětem při těch slavnostech; všude bylo viděti její hesla a devisy, ba oba králové prokázali jí tu čest, že při dostizích vzali si její tělesnou barvu. Nikdy jistě nedostalo se královské maitresse větší cti.“ Jako kurfiřt měl August Silný za maitressu slečnu Auroru z Königsmarcku, které holdovala i jeho matka i jeho vlastní manželka. „Kurfiřtova matka, jejíž přísná cnost měla vždy odpor proti každé výstřední lásce, nemohla ani svému synu zazlívati, že má tak roztomilou osobu opravdu rád. Obě kurfiřtové navštěvovaly ji a velmi důvěrně s ní jednaly.“ (Pöllnitz.) — Když anglická herečka, miss Robinsonová, dáma z harému anglického následníka, přijela v 1781 do Paříže, uvedla do nadšení celý feudální svět světácký: „Francouzská společnost přijala ji znamenitě. Na její počest pořádány byly slavnosti a vymýšleny zábavy, jichž zúčastnily se i osobnosti nejvíce vynikající. Vévoda de Chartres, Lauzun, nejsvůdnější kavalíři dvorní, chtěli býti představeni krásné cizince. Vévoda da Chartres, který se do ní po uši zamiloval, uspořádal na její počest dostihy na rovině sablonské. Učinil ještě více. V zahradách mousseauxských, skvostně osvětlených, věnoval jí venkovskou slavnost, benátskou noc; na všecky stromy dal upraviti počáteční písmena jména miss Robinsonové z pestrých lampionů, věnců a umělých květin.“ (Maugras.) Miss Robinsonová přijala pak milostivě vévodu de Chartres mezi své milence, kteří byli u ní zvláště oblíbeni pro svůj způsob intimního milování. —

Mnoho bylo již napsáno o vládě maitres na absolutistických dvorech. Vedla všude k ohavným přehmatům na účet pracujícího lidu. Ale rozhořčuje-li se většina měšťanských historiků a lidových kronikářů především nad faktem, že běželo o nevěstky, před jejichž rozmary bylo se národům skláněti, zapomínají, že na věci nebylo by se bylo nic změnilo, kdyby byly bývaly národy nuceny skláněti se pouze před rozmary vladaře „z milosti boží“ nebo před rozmary jeho legitimní manželky. Jde-li jim snad o otázku inteligence, nutno, žel, konstatovati, že ve většině případů běželo o ženy, které byly celkem nejen inteligentnější než odstrčené manželky, nýbrž měly i více ducha než jejich velitelé podle jména, evropští vladaři absolutističtí. Nemravnost vězela v absolutismu, v tom faktu, že holá libovůle individuelní stala se všemohoucím zákonem.

Při tom však nesmíme zapomenout jedné důležité věci. Instituce maitres nebyla oklikou, po které galantní doba chtěla se z nesnází konvenčního manželství dostati ke skutečně lásce. Ono jí nepřekáželo, této neznala. Proto také nemůžeme v typické rozkošnici galantní spatřovati obrozenou hetéru antickou. Galantní maitressa nebyla uvědomělou představitelkou svobodného života milostného, byla spíše pokračováním a zhoršením prodajného typu, jímž byla renesanční grande puttana.

*

Od té chvíle, kdy funkce maitressy znamenala bohatství a moc pro celé její příbuzenstvo, považovala šlechta za svou privilej, dodávati knížatům tato drahá sousta ze svých řad. A čím více ztrácela šlechta své feudální zaměstnání a stávala se šlechtou dvorní, lepším lokajstvem, tím zuřivěji brojila proti „knížecím kurvám“ z rodu měšťanského. To byl první boj konkurenční na tomto poli.

Ale také v kastě samé, zuřila konkurenční vojna o vladařskou postel, která by byla nejzábavnější, kdyby nebyla zároveň plna zločinů. Montespanová nabídla travičce Voisinové celý milion liber, dodá-li jí prášek, který by odstranil s cesty její minulé a nově se objevující konkurentky a trvale připjal Ludvíka XIV. k jejím půvabům. Tak bojovala Montespanová proti la Valliere[27] a Fontangeové, ale stejnými prostředky zase vévodkyně d’Angouleme, paní de Vitry a vévodkyně de Vivonne, její vlastní švakrová, bojovaly horlivě proti Montespanové. — Jiný příklad, podrobnější: Paní de Dreux, manželka parlamentárního rady, nebyla ještě třicetiletá, velmi líbezná a krásná krásou něžnou, etherickou, okouzlujícího půvabu. Podle Jolyové, jedné kouzelnice, odsouzené komorou, milovala pana de Richelieu tak velice, že jakmile zpozorovala, že dává najevo sebe menší zájem o někoho jiného, již pomýšlela na to, aby se této osoby zbavila. Otrávila vedle toho pana Pajota a pana de Varemies a mnoho jiných ještě, a svého milence především proto, aby si uspořila nepříjemnou roztržku. Dále se pokoušela odstranit jedem svého manžela a paní de Richelieu kouzelnictvím. Všecky tyto podrobnosti byly v Paříži známy, a vznešený svět se jimi svrchovaně obveseloval. Její manžel byl zahrnován posměšnými básněmi, které paní de Sevigné nazývala „nebesky amusentními“. Paní de Dreux byla opravdu příliš roztomilá — a zároveň sestřenicí dvou členů komory, pánů d’Ormesson a de Fortia. Tedy soudcové, 27. dubna 1680, dali jí pouze důtku jako jediný trest. „Pan de Dreux a její celá rodina vyvedli ji s vítězoslávou ze zasedací síně komory. Po svém osvobození byla mladá žena ta slavena a hýčkána celou společností. „Bylo jásotu a objímání všech příbuzných a známých; pan de Richelieu zázraky provedl při této příležitosti.“ A tato paní de Dreux, když opustila vězení, obnovila svůj styk s kouzelnicemi, měla s Jolyovou dostaveníčko v Jesuitském kostele, žádala a dostala od ní prášky, aby mohla otrávit někoho, kdo „věnoval pozornost“ panu de Richelieu. —

Ale tento konkurenční boj měl také hlubší pozadí politické, nebyl pouze domácí vojnou knížecích souložnic. Vévoda de Choiseul na příklad, ministr Ludvíka XV., byl pro Pompadourovou a proti Dubarryové, ale nikoli proto, že Dubarryová sváděla krále k pustým neřestem, kdežto za Pompadourové vládly u dvora „ušlechtilé způsoby“, nýbrž proto, že Pompadourová sloužila parlamentární straně, kterou také Choiseul zastupoval, kdežto Dubarryová byla důvěrnicí jesuitů. Podobně bylo tomu i jindy a jinde. Boj mezi parlamenty, které měly život stále tužší, a mezi královskou ješitností, odehrával se především v takové podobě, důstojné absolutismu.

*

Třebaže v galantní době mnozí vyslovovali často myšlenku, kterou vyjádřil také Casanova slovy: „Holek v této šťastné době člověk vůbec nepotřebuje, poněvadž nalézá tolik ochoty u slušných žen“, kvetla nicméně prostituce za ancien regimu náramně bujně. Vždyť na jedné straně pohlavní požitek ustavičně připravený a ustavičně dosažitelný byl hlavní potřebou doby, a na druhé straně desetitisícům žen zbýval jen tento osud, poněvadž kromě rodiny nebylo pro ženy pravidelného zaměstnání a rodina byla přemnoha nedostupna. Data o počtu nevěstek jsou dosud dosti kusá. Ve Vídni, v době, kdy Marie Terezie zavedla nemilosrdnou komisi cudnosti, která každou dopadenou nevěstku barbarsky trestala, činil počet obyčejných nevěstek okrouhle deset tisíc, počet nevěstek lepších asi čtyři tisíce. V Paříži bylo prý jich třicet až čtyřicet tisíc, v Londýně kolem r. 1780 padesát tisíc, maitressy v to ovšem nepočítajíc. V jediné londýnský farnosti, Marybonu, napočítáno bylo 13000 holek, z nichž 1700 obývalo celé domy. V Berlíně, v poslední čtvrtině 18. stol., bylo asi 100 trpěných nevěstinců, v nichž bývalo nejméně 7 až 9 děvčat. Měla-li tedy ženská prostituce galantní v několika směrech jinou úlohu než v renesanci, nebyla rozhodně méně rozsáhlá.

V malých městech a na vesnicích počala se v 17. stol. fysiognomie prostituce úplně měniti. V 15. a 16. stol. nechyběl tu nikde oficielní bordel, nyní stal se tu vzácným. Dříve bylo nevěstkám nositi zneuctívající znamení na obleku, jakmile šly po ulici, aby byly každému na první pohled zřejmy; nyní musely se naopak co nejpočestněji šatiti, oficielně živiti se prací rukou svých, šitím, vyšíváním a podobnými věcmi, vůbec svou existenci zatajovati, zastírati. Stejně utajován byl styk s nimi. Oklikami, tajně, chodila k nim většina hostů. Přes to právě na malých městech byly nejvíce vyhledávány, a stávaly se pouhým strojem pohlavním. Den ze dne bylo jim po setmění obsloužiti deset, dvanáct i více mužů. Bludiček tu nebylo, aby vypomohly. Po ulicích maloměšťáckých směla oficielně choditi jen počestnost.

Jinak tomu bylo ovšem ve velikých městech. Nebyla sice ani tu nevěstka již uznanou okrašlovatelkou života a slavností jako v renesanci, ale přes to byla na všech zábavách. Potulné holky zaplavovaly třídy. Londýn, Paříž, Řím, Berlín, Vídeň, vůbec hlavní města veřejného života, měla svá korsa nevěstek, určité ulice nebo náměstí, kde v jistých hodinách nebo po celý den promenovaly jen holky. Bývaly to nejkrásnější a nejživější promenády města: Pod Lipami v Berlíne, Palais Royal v Paříži, Příkopy ve Vídni. V Londýně bylo od 17. stol. nejživější korso nevěstek v St. James-Parku. Tato místa byla v 17. a 18. stol. právě pro tuto svou úlohu mezinárodně proslulá; cizinci neopomíjeli jich navštíviti, pravidelně nejdříve. V mnoha městech chodily ostatně nevěstky po všech ulicích. V Londýně chodily původně jen po City, poněvadž jen tu bylo večer potřebné světlo; když však zavedeno bylo plynové osvětlení, rozšířily se po celém městě. Podle všech zpráv byl jejich počet ohromný; jen nesnadno prodral se chodec skupinami, ocitaje se zároveň v křížové palbě nabídek a galantních útoků. „Tyto nešťastnice oslovují mimojdoucí a nabízejí svou společnost buď doma nebo v tavernách. V celých skupinách možno je spatřiti na čekání. Lepší druh těchto lovkyň, který žije nezávisle, chodívá svou cestou, dokud není osloven. Dokonce mnoho vdaných žen, které bydlí ve vzdálených čtvrtích města, přichází na westminsterskou stranu, kde jsou neznámy a provozují tu toto řemeslo buď z lehkomyslnosti nebo z bídy. S údivem viděl jsem osmi až devítileté děti, které nabízely svou společnost, aspoň pokud to dovedly“ — napsal Archenholtz o Londýně. —

Při této příležitosti dlužno dodati, že účast dětí v prostituci byla v galantní době patrně ohromná. Všecky zprávy svědků domácích i cizích mluví nejen o polodospělých dětech, které na ulicích milostně oslovují, nýbrž také o dětech v nevěstincích, dvanácti až čtrnáctiletých i mladších. V Londýně vyskytovaly se v míře největší. Zde byl také nevěstinec Charlotty Hayesové, pověstný tím, že dodával svým stálým hostům „zelené zboží“, t. j. dívky pro defloraci. Vůbec dělo se nezřídka, že polodospělé dívky byly zavlékány do nevěstinců nebo ke kuplířkám, aby tu byly znásilněny. O berlínských bordelech píše J. K. Müller: „V této třídě dívek jsou často děti čtrnácti až patnáctileté, jejichž rodiče bydlí ve městě a nic o tom nevědí, nebo které byly některou kuplířkou odvlečeny tajně z venkova nebo z provinciálních měst, a nyní z nouze, aby v tomto, velice drahém městě neumřely hladem, jsou nuceny zůstati při tomto způsobu života.“ Také německé kuplířky dodávaly nevinné dívky.

Mládež ostatně byla silně zastoupena i mezi návštěvníky nevěstinců. Z konce 18. stol. dovídáme se o Londýně, že tamější nevěstince navštěvuje ročně aspoň 30000 hochů ve věku od 12 do 14 let. V Paříži a Berlíně nalézáni byli chlapci v nevěstincích při každé revisi. Rovněž v městech italských, hlavně v Benátkách, počínalo hýření hochů velmi brzy, a byli tudíž hojně zastoupeni mezi hosty bordelovými. —

Počínání nevěstek na ulici bylo tím smělejší, čím větší byl mezi nimi konkurenční boj. Móda, která panovala, byla jimi vždy do krajnosti přehnána. Bez dekoletáže vůbec nevycházely a, když i „slušné dámy“ již dekoletáži holdovaly, vystupovaly nevěstky, pokud byly ještě trochu hezké, s ňadry úplně nahými. Nebo nosily šátek přes nahá ňadra a rozhrnovaly jej, když potkaly muže: „Jak se ti líbím?“ Podobně smělé byly i při vyhrnování sukní. Berlínské policejní ředitelství nařizovalo r. 1787, že Schuwitzová — nejproslulejší berlínská kuplířka z konce 18. stol. — „nesmí se objevovati na veřejných místech se svými ženskými v obleku příliš galantním“. Velké kuplířky vozily také své „chovanky“ v nápadných ekypážích po promenádách. V Londýně a Paříži byly tucty takových ekypáží na každém korsu. Mnohé lepší nevěstky vyjížděly si na korso i koňmo.

Pouliční dívky, jejich veliký počet a smělé vystupování, způsobily, že na promenádách, které byly oficielní bursou milostnou, vyvinul se velmi volný život. Hlavně, kde běželo o aleje nebo promenády v parcích, byl to všední zjev, že smluvený obchod byl ihned na místě proveden. Obrostlé lavičky, křoviny a louky byly tu úplně zasvěceny pouliční Venuši. V Berlíně byl to Tiergarten a Unter den Linden, a soudobý spisek praví o tom: „Není to již nic nápadného, když člověk za letní doby klopýtne v trávě o půl tuctu zvířat s dvojitými zády.“

Pouliční nevěstky a kuplířky se svým zbožím dodávaly zvláštní ráz i všem poutím, byly hlavním ženským kontingentem lázní, které v 18. stol. znova oživovaly, a nejvíce zastoupeny byly v divadlech a při lidových zábavách velkoměstských, o nichž ještě promluvíme. Také vojandy existovaly ještě v době absolutismu, ale byly velmi odlišné od lancknechtské holky renesanční. Jejich hlavní povolání bylo mírové: poněvadž mzda vojáků v dobách mírových byla velmi nepatrná, spojovali se vojáci velmi často s holkami a stavše se jejich ochránci, byly jimi vydržováni nebo žili s nimi ve společné domácnosti. Tento druh potulné nevěstky platil za nejnižší. Nevěstky, které táhly s vojskem do pole, sloužily především důstojníkům. Takových důstojnických holek byla sta u každého vojska, ale poněvadž nebyly již, jako ve středověku, zároveň vojenské pracovnice, nýbrž pouze prodavačky lásky, ztěžovaly jen pohyb vojsk svými nároky a zavazadly. Ostatně v této době každý vyšší důstojník byl do pole provázen svou oficielní maitressou, k níž bylo nutno míti veškery zřetele. —

Jako velká korsa nevěstek, tak také nádhernější nevěstince patřily k památnostem města, jež lákaly cizince. V Londýně, Paříži, Berlíně byly bordely, které měly světovou pověst. V Londýně byly to dům mrs. Peuderquastové, „klášter“ Charlotty Hayesové, „chrám Aurořin“, „chrám Flořin“, „chrám mysteria“, v Paříži dům paní Gourdanové, „malé komtesy“, dům Justiny Parisové. Bonne Maman, hotel Montigny a jiné, v Berlíně hlavně etablissement madame Schuwitzové.

„Hotel du Roule“, podnik kuplířky Justiny Parisové, popsal Casanova. Vypravuje:

„Hotel du Roule byl proslulý v celé Paříži, ale neznal jsem ho ještě. Majitelka jej elegantně zařídila a chovala v něm 12 až 14 vybraných nymf; vedle toho měl tu člověk veškero pohodlí, jakého si jen přáti mohl: dobrou kuchyni, dobré postele, čistotu, samotu v krásných sadech. Měla znamenitého kuchaře a výtečná vína. Nazývala se madame Paris, což bylo jistě jméno přijaté, ale úplně postačující. Policie ji chránila, její dům byl dosti daleko od Paříže; mohla býti tedy jista, že návštěvníci jejího dobročinného ústavu jsou lidé, stojící nad střední třídou. Vnitřní zařízení bylo přesně upraveno a za každou zábavu určen rozumný tarif: bylo placeno 6 franků za snídani s nymfou, 12 za oběd a dvakráte tolik za noc. Shledal jsem, že dům jest ještě mnohem lepší než jeho pověst, a měl jsem radost, že jsem nevlezl do nějakého králičího doupěte.

Vstoupili jsme do fiakru a Patu pravil ke kočímu: Do Schaionte! Rozumím, pane! Po půlhodinné jízdě zastavil kočár před vjezdem, nad nímž bylo lze čísti „Hotel du Roule“. Vrata byla zavřena, černoch s velikým knírem vyšel z postranních dveří a prohlížel si nás s vážnou tváří. Považoval nás za slušné lidi, neboť otevřel, a my vstoupili. Jednooká žena, asi 50-letá, ale dosud jevící stopy bývalé krásy, vyšla k nám, pozdravila nás zdvořile a ptala se, chceme-li u ní pojísti. Po naší kladné odpovědi uvedla nás do pěkného sálu, kde jsme spatřili 14 dívek, vesměs sličných a stejně oblečených do mušelínových šatů. Když jsme se objevili, vstaly a udělaly velmi líbeznou poklonu. Všecky byly asi téhož věku, některé plavé, jiné černé nebo hnědé: pro každý vkus bylo tu něco. Prohlíželi jsme si je, promluvivše ke každé několik slov, a vybrali jsme si. Obě vyvolené vykřikly radostně, objaly nás s rozkoší, kterou nováček byl by mohl považovati za něžnost, a zatáhly nás do zahrady, abychom si tu ukrátili chvíli, než nás zavolají ke stolu. Zahrada byla veliká a umělecky tak založena, že mohla posloužiti lásce, nebo, ne-li lásce, aspoň potěšením, která lásku nahražují. Paní Parisova pravila nám: Nu, pánové, užívejte krásného vzduchu a bezpečnosti v každém směru; můj dům je chrám klidu a zdraví. Kráska, kterou jsem si vybral, měla cosi podobného Coralině, a ta okolnost činila mi ji rozkošnou. Ale uprostřed nejsladšího zaměstnání volali nás ke stolu. Byli jsme velmi dobře obslouženi a cítili jsme se obědem posíleni k novým činům, když s hodinkami v ruce objevila se jednooká a hlásila, že naše partie je u konce. Potěšení bylo odměřováno. Řekl jsem slovíčko Patu-ovi, který nejdříve pronesl několik filosofických úvah, ale pak obrátil se k paní ředitelce a řekl: Objednáme si porci ještě jednou a odměnu za ni zdvojnásobíme. Jak si přejete, pánové! Vrátili jsme se do sálu, znova jsme si vybrali a šli na novou procházku. Právě jako po prvé, byli jsme vyrušeni přísnou dochvilností dámy. Ach, to je příliš silné, madame! Milý příteli, pojďme po třetí nahoru, po třetí si vybeřme a zůstaňme tu na noc. To je skvostný plán, jejž z celého srdce podpisuji. A schvaluje madame Paris tento plán? Nemohla bych učiniti lepší, pánové; je proveden mistrnou rukou. Když jsme byli v sále a znova si vybírali, posmívaly se všecky ostatní těm, které prý nás nedovedly upoutati. Ty však řekly, aby se nám pomstily, že jsme fňukalové…“

O berlínském podniku paní Schuwitzové existuje několik soudobých zpráv. V publikaci „Schattenriss von Berlin“ (Stínový obraz Berlína) z r. 1788 čteme:

„Madame Schuwitzová. Pod tímto jménem je známa jedna nejlepší kavárnice v Berlíně, poněvadž je navštěvována nejvznešenějšími a dokonce knížaty bez inkognita zaslouží si jistě zvláštního místa v tomto stínovém obraze. — Madame Schuwitzová povznesla se nad nízkou třídu kuplířek, vzala k sobě dívky jemnějšího druhu do domu, který podobá se malé skrýši vil a je vyzdoben skvostným nábytkem a lehátky, a zavedla jistý způsobný tón. Sama je hovorná slušným a zábavným způsobem, netrpí nic, co se zvrhá v hrubost, dbá pořádku a čistoty a jedná se svými strávnicemi uctivě a přátelsky. Tu a tam napadlo sprostým, byť bohatým měšťákům, aby se obveselili v jejím domě, ale byli tak odstrašeni cenami neobyčejně vysokými, za něž dává občerstvení, že se již nevrátili. Nic sprostého není v jejím plánu, spíše lidé jemných způsobů, vznešení cizinci a zvláště Angličané. Dospěla tak daleko, že má vlastní ekypáž, kočár se svým monogramem, kočího a sluhy ve skvostné livreji, vrátného a vlastní lóži v Komedii, a jen pletichy a závist svedly, že lůza div nepodnikla útok na její dům, takže se rozhodla, nedávati najevo veliké nádhery aspoň před očima obecenstva. Nelze ji pomlouvati, že vzbuzuje veřejné pohoršení. Ptáčkové, které oškubává, odletí většinou a zanechají jen trochu peří. V tomto smyslu není ta žena žádným zlem ve velikém městě sídelním.“

A magister Lauckhardt, který v Berlíně vojákoval, vypravuje o témž podniku z doslechu, poněvadž jako vojáček nemohl přece navštíviti Schuwitzovou:

„V Berlíně je dům této makrely velmi známý, a, kdo jde po Friedrichstrasse s cizincem a přijde k tomu pěknému domečku, říká: „Hleďte: to je dům madame Schuwitzové.“ Ve všech vznešených i nižších společnostech, jest hovořeno o madame Schuwitzové, a Berlíňané se chlubí, že dokonce jistý vévoda, který za svého prvního pobytu v Berlíně z tohoto veselého domu téměř neodešel, doznal, že ani v Londýně nenašel tak dobrý hostinec tohoto druhu. Tato dáma stará prý se skutečně stále o dobré zboží, t. j. o dívky štíhlého vzrůstu a půvabných rysů, jimž pak pomáhá ještě líčidlem, tímto důležitým přípravkem všech prodajných dívek. Přijme-li Schuwitzová takovou osobu, dá ji naučiti se na pamět pěkným místům z cituplných románů, básníků a her, vycvičí ji v poklonách a šňoření, a ochotná dívka čili kurva je hotova. U madame Lindemannové a na několika vznešených místech je tomu téměř stejně, ač Schuwitzová je vždycky na koni, jak se říká.“ —

Nevěstinec býval ostatně i ve vojenském táboře. Týž magister Lauckhardt podotýká ve svém vylíčení obležení Mohuče pruským vojskem r. 1793:

„U našeho pluku byl řádný hostinec s nevěstkami, to znamená řádný stan bordelový, kde byly čtyři nevěstky, které, aby měly přece záminku, nalévaly kávu a pak byly každému po vůli. Ocenily se také, a Lízinka, nejhezčí, stoji 45 krejcarů, Hanka 24 krejcarů, Barborka 12 krejcarů, stará Kateřina 8 krejcarů.“

Ve všech velkoměstských čtvrtích bordelových odehrávaly se v oknech obyčejných nevěstinců velmi kluzké scény, nehledíc k tomu, že obvykle polonahé holky lákaly mimojdoucí muže, stojíce v oknech vyzývavě a gestikulujíce hrubě. Tak se stalo, že pro slušnou ženu nebylo vhodno, ukazovati se v okně. Různá nařízení předpisovala později bordelům rolety a okenice.

Také na ulicích, před vulgárními nevěstinci, hlavně ovšem večer, bývalo velmi hlučno, scházelo se tu mnoho diváků a mnoho nejrůznějších darebáků, kteří tu tropili věci docela hanebné. „Kurvy, penězokazové, lupiči, falešní hráči, zloději, kteří jako netopýři a sovy ve dne plíží se tmavými doupaty a kořalnami, vylézali v noci, hledajíce příležitost k provádění darebných plánů.“

Život v lidovém nevěstinci vylíčil dobře rovněž magister Lauckhardt, který dokonce po několik dní v bordelu bydlil, byv tu nakvartýrován jako voják: „Průměrně jsou tyto dívky nestoudnými žábami, které nevědí nic o slušnosti a delikátnosti. Nestoudná slova provázejí všecky jejich řeči, a hanebnými posuňky jen ještě frivolnější činí zvířecí chlípnost. Při tom dovedou chlastat, dokonce kořalku, jako pacholci. Přijde-li někdo do takového domu, chopí se jej hned ta nejbližší, nazývá jej „hošíčkem“, tyká mu a ihned jej vyzývá, aby objednal víno, čokoládu, kávu, kořalku a koláče; a to vše je v těchto domech ještě jednou tak špatné jako jinde a přece ještě jednou tak drahé. Nyní běží o to, zda zadržený mosjé je tak galantní, že nymfě vyhoví či nikoli. Vyhoví-li, zůstane dívka u něho, hladí mu tváře, oslovuje jej líbezně, dokud nedojí nebo někdo jiný nevyzve ji k vážnějšímu obchodu. Jinak stvořeníčko to hned se odpoutá a hledá si ochotnější společnost. A tímto způsobem lze dosíci toho, že člověk může v nevěstinci sedět zcela nerušeně, kouřit svou dýmku a pozorovat divadlo, aniž je nucen holdovati nízké rozkoši nebo platit za více, než co sám požije.“

Magister Lauckhardt ostatně na jiném místě dodává: „V Berlíně není vůbec považováno za neslušné nebo ostudné, choditi do nevěstinců. Mnozí, dokonce vážení manželé, přicházejí sem, a ani jejich manželky nemají jim to za zlé. Vědí, že každý desátý jde sem ze zvědavosti a pro zábavu.“ Na tom bylo jistě mnoho pravdy, soudíme-li podle mravů dnešních, ač ovšem zájem lidí tehdejších o tuto věc lišil se dosti hluboce od zájmu lidí dnešních. V galantní době chyběl těmto divákům onen hlubší smysl sociální, který v naší době vede do nevěstinců všecky ty hosty, více nebo méně jen zvědavé a „studující život“. —

V nevěstinci pro lepší měšťáky byla ovšem věc táž, jen forma její vkusnější a méně hlučná: „Jedna žena má ustavičně hlídku u okna a číhá, nepřichází-li někdo, k čemuž ihned sejdou se všecky ostatní, pokud nemají už návštěvy. Celkem je tu všecko drahé a elegantní. Madame, v jejímž domě jsou dívky, přijme tě velice zdvořile, zavede tě do pokoje mile zahřátého a při tom svrchovaně čistého, v němž jest pohovka a malá postel. Čistě oblečená a pěkně učesaná žena nebo také několik žen objeví se pro tvou společnost, a nyní zeptá se madame, strojíc se k odchodu, čím tě může pohostiti? Žádáš třeba láhev vína. — Dobrá: hned ti bude přinesena. Co stojí? Tolar. Nějaké pečivo k tomu: 8 grošů. Nyní požertuješ si trochu na pohovce se svou donnou; ale náhle dostane to milé dítě bolení hlavy. „Ach, miláčku, nemyslíš, že bychom mohli vypíti šálek čokolády?“ a… „Zůstaneš tu přece na noc!“ — při čemž ovine tě paží a vlepí ti na tvář nejohnivější hubičku. Chceš-li pohár lásky, jejž přiložil jsi ke rtům, nyní zcela dopíti a v noci tu zůstati, tím lépe pro dívku. Zavolá ještě jednou: „Madame, šálek čokolády!“ — a při tom šeptá do ucha: „Ten pán zůstane.“ Madame pošle sem čokoládu po sluhovi. Co stojí? 16 grošů. Dobrá. Teď přijde posluhovačka, přinese zouvák, noční čepičku, trepky, ručník a dvě konve vody, upozorní, že je k službám, zavře dveře a přeje ti příjemnou noc.“ (J. K. Müller.) —

Jemné formy, jichž bylo zevně dbáno v nevěstincích vznešených, nebránily ovšem tomu, aby také v těchto „chrámech lásky“ neděly se všecky neřesti a perversnosti galantního milování. Tyto obchodní domy lásky zásobeny byly krásnými ženami všech národů a každého věku, od nevědomého dítěte až po ženu přezralou. Zde pořádány byly pikantní večeře, při nichž obsluhovaly nahé holky, zde byly „mučírny“, zde konány byly plesy nahých, hromadné orgie, erotická divadla. Podle úsudku vrstevníků byla nejnádhernějším nevěstincem na světě De Fountein (Fontana) v Amsterodamě, velká to budova s restaurací, slavnostním sálem, soukromými pokoji, kavárnou a místností kulečníkovou (na střeše budovy), kde krásné dívky hrály billard úplně nahé.

*

Tyto citáty stačí ke karakteristice galantních nevěstinců oficielních. Každá třída a každá země měla však ještě nejpřímé, maskované druhy nevěstinců. Ve Švýcařích byl to jistý druh lázní; také v Londýně byly to „bagnios“, při nichž lázeň byla však věcí úplně vedlejší. „V Londýně jest zvláštní druh domů, nazývaných bagnios, které mají býti vlastně lázněmi; jejich pravým účelem jest však, aby osobám obého pohlaví poskytovaly potěšení. Tyto domy jsou skvostné, ba, někdy knížecky zařízené. Všecko, co může smysly drážditi, zde buď jest anebo může býti opatřeno. Dívky tu nikdy nebydlí, nýbrž na požádání jsou v nosítkách dodány. Proto i ty, které skutečně způsoby, oblekem a půvaby se vyznamenávají, posílají sem sta svých adres, aby se doporučily. Dívka, která je sem dopravena a nezalíbí se, nedostane žádného daru, nýbrž jen nosítka jsou zaplacena. Angličané zachovávají svou vážnou povahu i při svých zábavách, proto také obchod v takovém domě je provozován veskrze vážně a slušně. Každý hřmot a hluk je vyloučen; neuslyšíš hlasitého kroku, poněvadž všecky kouty jsou vyloženy tapetami i na podlaze, a četní dozorci mluví spolu ustavičně tiše. Staří lidé a enervované osoby obslouženy jsou tu také na požádání metlami, k čemuž je všecko zařízeno. Z formálních důvodů jsou v každém bagniu také koupele, kterých je však zřídka používáno. Tyto zábavy jsou velmi drahé, přes to však jsou četné domy tohoto druhu každé noci plny.“ (Archenholtz.)

Podobnou úlohu měly v 18. století taneční sály, které byly navštěvovány potulnými holkami i dívkami v přímých službách majitele sálu. Na počátku 18. stol. vznikly, hlavně v Sasku, první kavárny se ženskou obsluhou, které měly brzy nejhorší pověst. Rovněž četné hostince ve všech zemích sloužily veřejně prostitučním účelům. Archenholtz zaznamenal: „Hospodský z taverny v Drury Lane vydává ročně tištěný seznam dívek rozkoše, které navštěvují jeho dům nebo jinak jsou mu známy. Tato knížka má titul „Hari’s List of Coventgarden Ladies“. Jsou v ní popsána jejích jména, tvář, postava, způsoby, talenty atd., nicméně často stranicky. Každého roku tiskne se toho 8000 výtisků, o něž se lidé rvou.“ Jiný vrstevník píše o podobné taverně londýnské: „Když společnost mladých mužů v taverně řádně popila, vešel číšník, aby ctěným hostům oznámil, že čtvero nebo patero krásných žen zastavilo se přede dveřmi a ptalo se po ctěných pánech a zanechalo vzkaz, že se opět přihlásí, načež hostinský ihned dal rozkaz, aby mu bylo oznámeno, až ty nebo ony dámy opět tu budou, a byly pak sem přivedeny. Ale právě tyto ženy měly své stanoviště v taverně a čekaly všecky v malém pokoji, do něhož byly namačkány jako ovce v Shmithfieldu, aby pak byly předpuštěny. To je noční povolání těchto nešťastných žen. A poněvadž tyto jsou počítány k nejlepším, jaký jest asi život těch nejhorších!“ (G. A. Stevens.)

Že vedle normálního vydírání bordelového pěstováno bylo v nevěstincích, hlavně lidových i přímé zlodějství a vydírání, je na snadě. Falešné hry byly tu také denní zábavou jedněch a denním výdělkem druhých. —

Veliký rozsah prostituce v době absolutismu zplodil ovšem i velkou armádu řemeslných kuplířů a kuplířek. O Berlíně napsal J. K. Muller: „Kuplířek počet jest legion. Neboť dívky jsou v Berlíně svrchovaně důležitým odvětvím obchodním. Není to také za nic jiného považováno. Proto je toto řemeslo jako v celých budovách k tomu zařízených, tak také u jednotlivých osob s takovým úspěchem provozováno, jako obvyklá práce zručného manufakturisty, totiž mechanicky a beze všeho vědomí.“

Ale z tisíců stávali se také kuplíři příležitostní, poněvadž jejich povolání poskytovalo jim příležitost k tomu a výnosnost kuplířství je lákala.

Když na př. v Paříži v 17. stol. objevily se nájemné povozy, staly se velmi rychle pomocníkem galanterie. I ti, kdož měli své koně a svůj povoz, použili rádi služeb neznámého kočího, když chtěli se rychle dostati na dostaveníčko. Takovými povozy dávali se také voziti na veřejná i tajná místa orgií, a konečně vůz sám stal se přímým, příležitostným místem milkování. Casanova mnohokrát využil ve voze přízně dámy. I ostatní světáci mluví o tom ve svých memoárech. Tak stal se kočí zcela nepozorovaně kuplířem, a již v 17. stol. byl také každý kočí za kuplíře považován, a znal i všecka místa pohlavních výstředností.

Podobným zjevem byl kadeřník. V době, kdy téměř nikdo nemohl býti bez kadeřníka, stal se tento stálý host ve všech příbytcích rovněž zcela přirozeně nejlepším zprostředkovatelem důvěrných styků. V jisté francouzské brožuře čteme: „Od kadeřníka určité dámy doví se člověk nejsnadněji vše bližší a spolehlivější o skutečných jejích vnadách, neboť má nejlahodnější příležitost opatřiti si přesnou jejich znalost. To ví také každá žena; každá ví, že kadeřník nejrychleji roznese slávu jejích vnad, a proto hezká žena nejméně se ostýchá před kadeřníkem. Jistá mladá dáma chtěla si zahalit šátkem svá ňadra, dosti obnažená, když byl hlášen její kadeřník. Přítomná přítelkyně ji proto napomenula těmito slovy: „Ale, děťátko, v jaké nebezpečí se vydáváte! Proč chcete u svých přátel vzbuditi podezření, že vaše vnady dají šťastnému méně, než slibují? Svého kadeřníka klame člověk jen tehdy, má-li k tomu důvod. Kadeřník poví nám bližší o poměru manželů, má-li někdo třetí její přízeň nebo jaké má naděje, kadeřník může roznášeti chválu atd. Stejné výhody poskytuje ženě, která se chce něco bližšího dověděti o tom, který se jí dvoří. Kadeřník řekne jí nejdříve, tráví-li noci doma, dostává-li galantní návštěvy, má-li styky se svou hospodyní, pěstuje-li milostnou korespondenci a mnoho podobného.“

A ještě větší byla případně úloha kadeřníkova. V jiném soudobém spisku čteme: „Je všeobecně známo, že ke svému kadeřníku může člověk přijíti se všemožnými potřebami. Znají přece město, všecky novinky městské a postranní cestičky. Tak mnohá dáma, tak mnohý pán libují si ve vedení a zákaznictvu kadeřníkovu. Když zamilovaným dojde rozum, je to monsier Jean, rychlonohý parukář, který vždycky ví si rady. A nemůže-li madame, napolo hotová se životem, upoutati již jiného cicisbea, pak uchýlí se ke svému vlásenkáři. A to zcela prostě. Dáma jest ještě v negližé, pan manžel již u svých obchodů, kadeřník je tu, pln dobrých způsobů a obratnosti, a ďábla učeše v pekle, vynese-li mu to o tolar více. Oba se sbližují. Dáma má zamilované dírky u nosu, náhodou zavadí rukou o jeho hodinkový řetízek, pohraje si dokonce s přívěskem jeho, nu a kadeřník?! Rovněž náhodou dá vlasové jehlice zapadnouti do jejích ňader, dýšících láskou a zase ji vytáhne. Tak trvá předehra několik dní, až konečně…

Další příležitostné, nicméně notorické služby kuplířské konaly obchodnice s galanterním zbožím, věštci a věštkyně a pak domovníci, k nimž střední stavy dávaly na pokoj a stravu své nymfy. Kuplíři velkého slohu byli také sprostředkovatelé míst, s jejichž povoláním byl přímo spojen obchod s děvčaty. „Především mají ničemné kuplířky spadeno na venkovské povozy, které denně v počtu, tak velikém přijíždějí do Londýna ze všech provincií a téměř vždy přivážejí dívky z venkova. Takové stvoření ubohé má radost, když na místě tak hlučném, kde nezná směru ani cesty, najde ihned po příjezdu osobu, která se jí přátelsky nabízí a mateřsky se o ni stará, z vybásněné náklonnosti.“ (Archenholtz.) Tyto dívky, ocitnuvše se jednou v rukou bordelářů, byly úplně bezmocny, podobně, jako dodnes často jsou, neboť nikdo se o ně nestaral, a jejich nevědomost nemohla jim pomoci. To dělo se hlavně v Londýně a Paříži.

Ostatně, příležitostnými kuplíři byli tehdy i mnozí světáci, i bohatí. Casanova nečinil výjimky. Zašantročil třináctiletou krásku O’Morphi Ludvíku XV. Při malém flirtu, jejž prováděl s tímto dítětem, uvedla jej jeho nezralá krása v takové nadšení, že zdála se mu býti hodná „královského sousta“. Dal maličkou vymalovati obratným malířem v obleku Evy a v posici, která odpovídala zvláštnímu vkusu královu, a obraz vpašoval do rukou pána St. Quintin, obecně známého kuplíře králova. Tato věc úplně se povedla.

*

Prostituce používaly v galantní době všecky třídy bez výjimky. Pro majetné a vládnoucí třídy byla institucí, která jim umožňovala vyhovovati chvilkovým rozmarům, pro maloměšťáctvo a proletariát byla především zřejmým východiskem z nouze, náhražkou lásky. Proto také byla měšťáctvem a proletariátem hojněji používána než bohatými.

Potírání prostituce dělo se ovšem prostředky úplně nevhodnými: jednak hromadným varováním v podobě hrůzostrašného líčení jejích nebezpečí, hlavně pro kapsu zákazníků. Prakticky potírána byla domy magdalenskými, násilným dodáváním onemocnělých děvčat do jistých nemocnic a hlavně vypovídáním a hnaneckou metodou.

Systematický boj proti nemravnosti, který ovšem vyvrcholoval v boji proti veřejné holce; veden byl v Rakousku za Marie Terezie. Dosadila stálou komisi mravnostní, která pod jménem komise cudnosti stala se spíše pověstnou než proslulou. Holky měly býti k počestnosti vedeny drakonickými tresty: byly jim ustřihovány vlasy, dávány byly do řetězů, bylo jim zametati ulice nebo tlačiti káry. Pokud běží o muže, měl každý, byl-li s nevěstkou dopaden a byl-li svobodný, na místě býti s ní oddán; byl-li ženat, hrozila mu žaloba pro cizoložství. Tím ovšem prostituce neubylo; stala se nejvýše tajnější. Z holky stávala se oficielně služka nebo hospodyně. Zato přibývalo vyhánění plodů a vraždění nemluvňat, neboť každá svobodná matka byla obviněna z nemravnosti a ohrožena zneuctívajícím trestem. Kdosi napsal o tomto režimu: Zatím co byly do Temešváru posílány celé lodi — dam rozkoše, zatím co byly jimi naplněny téměř všecky káznice, vyvstaly tu legie jiných, které se věnovaly oltáři Kytéřině.

Poměr policie k prostituci byl čistě absolutistický, čili policie hověla zájmům svých chlebodárců. Jako není věčné mravnosti, vznášející se nad věcmi nezávisle nad prostorem a časem, tak ani policie není uniformovaným strážcem takového věčného a vysokého ideálu mravního, nýbrž jen nástrojem moci třídy právě vládnoucí. Policie rozsáhlé řemeslo nevěstčí a bordelové spíše podporovala než brzdila, aniž ovšem nevěstka měla při tom nějakých skutečných práv, vyjímajíc Anglii. Především byla policie zvláště pohotova, šlo-li o to, aby mocný zákazník byl zbaven nejkratší cestou nepohodlné dívky rozkoše. A naopak dovedla nestoudně ocejchovati dívku skutečné slušnou jako nevěstku, běželo-li o to, vehnati ji do objetí mocného pána. Tedy eventuelní naprostá shovívavost družila se tu k eventuelnímu opovržení všemi lidskými právy.

Tak stala se nevěstka spojencem policie. Poněvadž policie měla ve svém seznamu (na př. v Paříži) každou ženu jen poněkud podezřelou, a tyto ženy byly jí vydány na milost a nemilost, byly také ochotny ke všemu, o co je policie žádala. Proto špehovala své zákaznictvo a podávala zprávy policii. Tak vnikala policie do soukromých věcí důvěrných a měla v rukou nesčetné osoby ze všech tříd.

Veřejné dívky staly se v 18. stol. také hlavními nositelkami syfilidy a ostatních chorob venerických. Syfilis, která po celé předchozí století objevovala se v Evropě jen mírně, rozlila se nyní po této pevnině novou obrovskou vlnou, nikoli náhodnou, nýbrž jako důsledek životní a politické metody absolutistické. Nazývali ji „trnem na růži“, al brzy poznali jeho hroznou povahu. Blízké styky maloměšťáctva a proletariátu s nevěstkou rozvedly tento jed do širokých vrstev lidových. Podle rakouských spisovatelů vyskytovalo se prý ve Vídni v druhé polovici 18. století v některých letech až 12.000 onemocnění syfilidou a mezi veřejnými holkami, v masopustě policií sebranými, bylo téměř vždy pět šestin syfilitických. „Nejnižší třídy jsou úplně strženy do zkázy; dvě třetiny celku, jak mi řekl veliký lékař, jsou venericky nemocné nebo mají aspoň jisté příznaky venerického zla,“ napsal J. K. Müller o Berlíně. Velmi zuřila také syfilis na německých universitách, a zajímavo jest, že velká většina nakažených studentů byli právě theologové, učitelé a synkové kazatelů, bývalí chovanci „sirotčince“ v Halle, nebo vůbec tací, kteří byli pro universitu vychováváni v bázni boží doma nebo v pedagogiích nebo jiných omezených ústavech školních. Nejhorší pověst, hlavně u cizinců, měl v tomto směru Londýn, poněvadž jeho světový obchod od počátku 17. století napomáhal tu k nesmírnému rozšíření pohlavních nemocí.

Ale ani vládnoucí třídy nebyly syfilidy ušetřeny. Naopak, rodiny byly tu snad ještě více touto chorobou prolezlé než v měšťáctvu. Muž dostal tento „galantní dáreček“ od nevěstky nebo tanečnice, přenesl jej brzy na některou dámu ze společnosti a především na svou maitressu, čímž ovšem jeho pouť nebyla pravidelně skončena. „Muži přenášeli ji na své ženy, ženy na své manžely nebo dokonce na své děti, děti na kojné a kojná zase na vlastní deti.“ Nejeden galantní „proudník“, o jehož přízeň se vznešené dámy rvaly, přenášel syfilidu dům od domu. Téměř všichni Bourboni a Orleanisté, jakož i vůbec veškera francouzská šlechta dvorní měli pohlavní nemoci po jistou dobu nebo stále. V Paříži měla syfilidu většina tanečnic a hereček. Proslulé tanečnice Camargo[28] a Guimardová darovaly ji téměř všem svým ctitelům, mezi nimiž bylo několik knížat a vévodů. Podle pařížských zpráv policejních lze zjistiti na př. tento pochod syfilidy: Jakýsi pán de La Borde dostal ji od kterési holky z nevěstince, sám obšťastnil jí tanečnici Guimardovou, od které vedle jiných jejích přátel dostal ji také kníže de Soubise, jenž předal ji své maitresse, komtese de l’Hopital. Kdo byl dalším podarovaným, není již známo. Vevodkyně Alžběta-Charlotta, sama svým manželem nakažená, psala: „Dechantová, tanečnice z Opery, dala knížeti Bedřichu Karlu Virtemberskému v Paříži dáreček, jímž umřel.“ Vévoda Karel Alexander Virtemberský, nakažený sám některou tanečnicí, kuplířsky mu darovanou, infikoval celý svůj harém z tanečnic dvorního divadla štutgartského, t. zv. modře obuté, poněvadž právo nositi modré střevíce jako vnější vyznamenání měly jen dámy, které byly hodny vévodovy přízně.

Po francouzské Revoluci objevila se pravá epidemie syfilitická všude, kam francouzští emigranti se uchýlili, což nejlépe svědčí o tom, jak byla rozšířena mezi francouzskou šlechtou. Lauckhardt vypravuje o tom: „Jako v Koblenci, provedli to emigranti na každém místě, kam přišli. Celý proud Rýna od Basileje ke Kolínu byl tímto vyvrhelem lidského rodu otráven a zamořen, a stopy hrůzné zkázy mravů budou v oněch nešťastných krajinách ještě dlouho strašiti. Ničemná nemoc, kterou v Porýní již nazývají „emigrantskou galanterií“, jest obecná a se všemi stavy sdělena. I kdyby byl každý vystěhovalý Francouz přinesl do Německa celé bedny zlata, nebyla by to bývala ani malá náhrada za bídu, do níž uvrhli naše německé ženy a skrze ně takovou velikou část naší vilné mládeže. Jděte jen na Rýn a tažte se a užasnete a zděsíte se nad odpovědí.“ —

Když pak vládnoucí třída poznala, že nikdo neopouští milostné služby, aniž jest dříve nebo později raněn jedovatou střelou, učinila z galantní nouze galantní ctnost, a známky syfilidy staly se známkou pravé vznešenosti. Tak dovršil absolutism svou životní filosofii.

*

Opravdu se radovati znamená v životě milostném jako v životě vůbec, uvolniti se pro tělesný i duchovní pohyb ode všech překážek, třeba až k opojení, povznésti se nad všední den, spoutaný nutnostmi, starostmi, nevlídnými řády a tíživou stránkou civilisace, a vrátiti si pocit lehkosti, odvahy a nespoutanosti: zdá se ti při tom, že máš v moci svůj osud, a tvoje energie vzrůstají. Takové radosti ze života absolutism nemohl potřebovati: volný pohyb v massách, vzrůst energie, jednotlivé i hromadné, byly mu nebezpečné a proto je potlačoval a tím v zárodcích znemožňoval i pravou radost. Proto družné zábavy v ancien regimu představovaly jen snahu „vybouřiti se“, a lidé, opojujíce se, aby zapomněli na krutou skutečnost, ještě více ničili při tom svou energii a učili se viděti muka všední existence v růžovějším světle. Poněvadž pak tohoto klamu potřebovali za absolutismu ustavičně, hleděli zjednati si proň stálou a hojnou příležitost.

Z této příčiny a pak i proto, že styk, frekvence a provoz stále vzrůstaly a potřebovaly pevných míst, na nichž mohli se lidé setkávati, vznikl hostinec, zcela odlišný od starého herberku a mnohem širší povahy než bývalá cechovní pivnice, zkrátka jako neutrální shromaždiště různých vrstev a skupin téže třídy společenské. Vývoj hostince byl pak nejrychlejší ve střední a severní Evropě, protože zde podnebí zahánělo lidi rychleji se silnice. —

Ženy nebyly vzácnými hosty v hostincích ancien regimu, hlavně pokud běželo o pitky. Již v 17. století ženy hojně pily. „U nás Němců… schází se v hostincích a šenkovnách skoro více ženských než počestných mužů“ — stěžoval si Abraham a Santa Clara. Ale pijáctví nekvetlo jen u žen spodních vrstev lidových. Dokonce universitním úřadům bylo kárati dcery a ženy profesorů, že se u nich vyskytovaly vedle cizoložství, nemanželských těhotenství a vyhánění plodů také hrubé mravy pijácké. O dvoře Ludvíka XIV. zaznamenala pak vévodkyně Alžběta Charlotta: „Chlast je velmi obecný u žen tady ve Francii, a paní de Mazarin zanechala dceru, která to také mistrně dovede, markýzu do Richelieu.“

Pohlavní stránka projevovala se v hostincích zcela okázale, jak to bylo konečně právě zde, v sousedství alkoholu, zcela přirozeno v době galantní. Mravokární kazatelé stěžovali si, že ženy slyší tu jen necudnosti; muži činí všecko, aby dali najevo svou choutku, žádné slovo není jim dosti zřetelné, ale ženy samy dráždí k tomu muže tajným i veřejným souhlasem. O ničem neslyší tak rády, jako o potěšení, jež prý poskytla by jejich láska, a o vnadách, jež zcela jistě lze prý u nich najíti. Odváží-li se pak některý muž při vhodné příležitosti smělého hmatu do šněrovačky nebo hodně nad kolena, staví se jen tehdy stoudnými, děje-li se to příliš neomaleně. Jinak děkují mu pokradmým chichotem nebo něžnými pohledy. Když pak se domů z hostince vracejí, mnohá děvečka ztrácí svůj věneček, nebo muž vínem zamlžený svou domácí čest. Neboť, je-li muž opilý, nabídne se přítel, že jej domů dovede a muž nedostane se tak snadno do postele, jako žena vzdá se posledního studu v náručí přítelově, který jen proto byl tak ochotný. —

Hostince jako střediska družného života společenského zatlačily dřívější jeho formy, hlavně koupelny a přástevny. Hromadný život lázeňský přestal náhle, jak víme, po vpádu syfilidy a obecného zbědačení; co později bylo z toho obnoveno, zvrhlo se většinou v podniky bordelové. Zato kvetla v 18. století lázeňská místa léčebná. Předně skutečná, která byla zároveň střediskem maloměšťáckého pobožnůstkářství, vyplývajícího ze stísněných poměrů, ve kterých tyto vrstvy, nevalně majetné, v té době žily: koupali se tu za zpěvu nábožných písní, přes to však ani pozemská láska nebyla odtud vyloučena. Podruhé, pro panstvo, existovaly, jako v renesanci, lázně módní, kde všecky druhy galanterie byly hlavním zaměstnáním hostí. —

Lidové mravy zjevny byly nejzřetelněji ovšem při rodinných slavnostech, lidových veselicích a obyčejích. Drsné zvyky renesanční se při nich jen málo v 17. a 18. století změnily: ledaže v lepších kruzích naivní hrubost erotická nahrazena byla chlípnou smyslností. Především svatba byla vítanou příležitostí k tomu, aby si mohli řádně „zasviňačiti“, zejména druhý den, při svatebních dozvucích, kdy naslouchaly hojným rýmovačkám žertovným, plným kluzkých vtipů. U maloměšťáků byla oblíbena — ostatně místy až do nedávné doby — noční nádoba jako dárek novomanželům, zasílaný veřejně nebo anonymně: na jejím dně byl obrázek s nápisem nebo jen nápis, na př.: „Kdybys věděl, co vidím!“, „Mé oko vidí nebesa dokořán“, „Vidím to, co mám rád“, nebo poněkud obšírněji: „Dobrá rada: Měj u své ženy pravidlo, jehož používáš při své noční nádobě: večer než usneš, ráno než vstaneš. Pak budete šťastný párek.“

Lidové slavnosti byly odjakživa větším nebo menším holdem Bacchovi a Venuši a zůstaly jím i v době galantní. Největší rozmach měly tehdy v Anglii, protože tu bylo hojně velikých měst a občanských svobod. V různých zemích, také v Čechách, ale hlavně v Belgii, bylo až do poloviny 19. století velmi oblíbeno posvícenské „válení sudů“. Sešli se u příkrého svahu travnatého, pili, jedli a zpívali, pak se objali do páru a za veselého povyku valili se po svahu. Běželo o to, aby hezké ženy ukázaly při tom co nejvíce své nahoty. V Bruselu, na svahu vosegatského údolí, zúčastňovalo se této zábavy až 5000 i více párů.

Velmi proslulým byl v tomto směru londýnský veletrh bartolomějský, „hrob londýnských panenství“. Všecky děti, jejichž otce nemohla matka udati, nazývány byly dětmi bartolomějskými. „Poněvadž všecko snaží se tu podrážditi smysly davu, oddává se dav také úplně výstřednímu užívání zábavy. Potěšení a radost září na všech tvářích, a jednomyslný je všeobecný jásot. Je pochopitelno, že nikdo nepovažuje za potřebno něčeho se odříkati a že nikdo při tom nedbá zvláštní slušnosti. Jistá třída veřejných dívek zdomácní v těchto třech dnech na rejdišti davu. Ale také nejedna mladá, nezkušená dívka stržena je proudem zkažené holoty; a mnohé z těch, jež jsou nyní v Londýně na prvním místě mezi kněžkami Venušinými, debutovaly nejprve na tomto jevišti a přišly z rukou opilého námořníka do náruče lordovy.“ (Goede.)

V katolických zemích byly to ovšem hlavně pouti, které měly i v době galantní prahříšnou povahu. O Hernalsu u Vídně píše na př. soudobý svědek: „Bylo tu velmi mnoho míst a posvátných příležitostí, při nichž mohly býti neřesti prováděny nebo aspoň započaty… Nejznamenitější je Herrnhals, vesnice ležící před vídeňskými liniemi, kde jest hora Kalvarie, která vyjížďce poskytuje zbožnou záminku. Toto místo je v době postní hojně navštěvováno a zaslouží si ve skutečnosti jména postní reduta, jakž opravdu je tu také nazýváno. Pod záminkou pobožnosti všecko se tu sejde: holota stejně jako šlechta houfně se na toto místo sbíhá, sjíždí a dováží. Tu je pravá pastva pro oči na ňadrech dam, poněvadž fysické maso ústy pojídati je katolíkům v této době zakázáno, a nejskvostnější kočáry, ekypáže a parády nabízejí se tu lidskému oku… Také nejsou na tomto místě, jako na všech veřejných radovánkách, neznámy nevěstky… Tady vede si muž pod paždím svou milenku a tamo potká jej jeho žena, zavěšená do dvou důstojníků; jdou navzájem mimo sebe, pozdraví se pokynem hlavy a zasmějí se…“ Říkali: „Kdo pouští ženu do lázní a posílá ji na pouť, ten má každý rok plnou kolébku.“ Nebo: „Požehnání přinesou si ženy z pouti hned, za devět měsíců křičí.“

Mají-li dosud mravokárci hojnou příležitost stěžovati si na hrubé mravy společenské smetánky ženské, která se tlačí do porotních síní k sensačním přím a tlačila by se jistě i k popravám do dvorů trestnic, kdyby přístup byl jí dovolen, nutno doznati, že v 17. a 18. století bylo to mnohem horší.

Veřejné popravy patřily tehdy k lidovým slavnostem ve všech zemích, hlavně pak v Anglii. Hodnověrní a kontrolovatelní kronikáři vypravují o tom velice mnoho. Ale nejen lid hrnul se k popravám a kolem popraviště slavil mimořádné posvícení: i v „dobré společnosti“ patřilo k bontonu dívati se na sensační popravy. A vznešené dámy na balkonech a u otevřených oken hodovaly při tom, a zatím co dole rozdrážděná holota znásilňovala ženy a hrnula se do nevěstinců, počínalo si panstvo nahoře stejně nestoudně. Pohled na odsouzencova muka byl pro většinu nejsilnějším dráždidlem pohlavním.

V Londýně vznikly také v 17. stol. zábavní parky, velkoměstská příležitost pro všecky zahaleče a příživníky, aby mohli slaviti svátek každého dne, které brzy napodobeny byly Paříží a Vídní, později i Berlínem. Koncerty, plesy a maškarády byly jejich prvním programem, ale od počátku sloužila tato zábavní instituce především neodpovědné erotice. V jistém popisu takové zahrady londýnské (z r. 1769) čteme: „Zasadili tu mnoho malých, osamocených křovin, které jsou příznivé milencům. To také asi hlavně láká anglické ženy. Mají slabůstky, ale nemají ještě odvahy, aby se za ně nerděly, neřku-li, aby se jimi honosily. Veřejné holky nejsou z této promenády nikterak vyloučeny, nýbrž mohou tu použíti svých talentů, pokud se to děje bez pohoršení, a křoviny slouží znamenitě tomuto druhu prostituce.“ —

Tanec v galantní době prováděl jen důkladněji, pokud to vůbec ještě bylo možno, svou úlohu svůdcovskou a kuplířskou, stav se hravým, koketním a rozkošnickým. V této době vznikly menuet, allemande, valčík, a hlavně z valčíku stával se smilný akt, stále bujnější. „Ono divoké otáčení se a divoké poskakování nevězí rozhodně v povaze valčíku, nýbrž v povaze našich lehkých pánů a dam,“ napsal kdosi v r. 1794.

Pravým plodem ancien regimu, specifickým tancem absolutistické doby, byl však menuet. „V menuetu jest všecko elegancí, všecko půvabem, všecko nejvyšší logikou uměleckou, všecko ovšem také ceremonielem, jenž nedovoluje nejmenšího překročení předepsaných linií. V menuetu triumfuje zákon absolutismu, pósa a demonstrace. Proto v dokonalé podobě zkvétal jen ma dvorních parketách, neboť zde byly předepsanou podmínkou grandezza a odměřenost každého kroku, jakož i každého pohybu: jen zde byl veškeren život úplně rozplynut v hravé eleganci. Že menuet dosáhl tak veliké dokonalosti a že sto let nepřetržitě na něm pracovalo — v r. 1663 vznikla první význačná a hudebně cenná komposice tohoto tance. „Menuet de la reine“ (královnin menuet), složený Gradelem na počest zasnoubení Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, platí za nejdokonalejší, jaký kdy byl vytvořen některým komponistou, — to byl ovšem také výsledek neúprosného nátlaku, který nedovoloval odporu. Špalíčkové střevíce a obroučkové sukně vedly k vytvoření tance s nimi slučitelného, neboť valčík v nich nemohl býti tančen. A to byl menuet, jediný tanec, jejž bylo možno tančiti v obroučkové sukni a ve špalíčkových střevících. Menuet jest zideologičtěnou linií jejich rytmiky. Konec konců ovšem vězí tajemství tohoto neobyčejného uměleckého díla rytmického… rovněž jen v galanterii, t. j. v námluvách, milostném styku a ukojení, jako u každého tance. Místo tančiti menuet, říkali tehdy také „kresliti šifry lásky“. To byla jeho nejprostší, ale zároveň i nejdůvtipnější karakteristika.“ (Fuchs.)

Všeobecně známy jako módní zábava doby galantní jsou tak zvané pastýřské hry. Jejich kořen vězel ovšem ve vzrůstající snaze dobové o návrat k přírodě, ale jejich pravá povaha nebyla nic jiného než organisace zcela veřejného flirtování. Poněvadž pastýř a pastýřka měli představovati nefalšovanou přírodu, nebylo jim třeba skrývati milostný flirt; vedle toho jejich erotická fantasie byla při tom drážděna představou selské síly pohlavní, dosud neopotřebované. Zjednávali si tedy tímto způsobem jen novou sensaci, pikantní a rafinovanou. —

*

Poněkud obšírněji třeba se ještě zmíniti o galantním divadle, jemuž hlavně v 18. stol. bylo všemi vrstvami fanaticky holdováno. Veselohry a šprýmy, které byly pravidelně jen zdramatisovanou pornografií, někdy velmi hrubou, byly hlavní potřebou diváctva, které chtělo míti své potěšení i na erotice pasivní, t. j. baviti se i díváním na erotiku druhého nebo erotiku vůbec. Pantomimy a frašky přidávány byly téměř všude ke hrám vážným, i tam, kde v těchto vážných kusech bojovala měšťácká oposice se vší svou silou proti absolutismu.

Původně v těchto veselohrách a fraškách hráli muži i ženské úlohy, jen aby groteskní pohyby a hmaty mohly býti co nejzřetelněji prováděny. Ale když absolutism počínal míti stále větší smysl pro rafinovanost, staly se pikantní a sličné herečky na divadle nezbytností, neboť z jejich úst zněly různé ty sviňačinky mnohem dráždivěji než z úst komiků mužských. Na počátku druhé poloviny 17. století objevila se žena na jevišti: v r. 1660 v Anglii, za několik let poté ve Francii a Německu. „V epilogu panovala největší bezuzdnost, byl téměř vždy přednášen nejoblíbenějšími herečkami, a nic nepůsobilo zvrhlému publiku takovou rozkoš, jako slyšeti ty kluzké verše z úst sličné dívky, o které se domnívali, že neztratila ještě své nevinnosti.“ (Macauley.)[29] Nejraději mělo obecenstvo, když oplzlé scény ty odehrávaly se v hraběcích a knížecích budoárech a postelích.

Vedle těchto veseloher, frašek a šprýmů, a snad ještě více než jejich vtipy, oblíbeny byly tance a balety na jevišti a podiu, ovšem zase jen z důvodů erotických. „Tanec a balet jsou dnešního dne módním morem. Lidé jako šílení běhají za nimi, a nikdy nebylo žádné umění přijímáno s větším souhlasem, než umění naše. Záliba v baletech je všeobecná a jde velmi daleko; všichni vladaři zdobí jimi své hry, nikoli že by se řídili našimi obyčeji, nýbrž spíše aby si opatřili potěšení, jehož toto umění poskytuje. Nejmenší tlupa kočovná vleče s sebou hejno tanečníků a tanečnic; ba šprýmaři a dryáčníci počítají více s úspěchem svých baletů než s úspěchem svých kapek a prášků; oslňují zrak holoty baletními vložkami, a odbyt jejich lektvarů je větší nebo menší podle toho, poskytují-li více nebo méně četné obveselení,“ — napsal proslulý sólový tanečník Noverre ve svých „Dopisech o umění tanečním a baletech“ (1769). —

S erotickou hrou na jevišti spojena byla však nezřídka i erotická skutečnost v hledišti, hlavně v jeho hlavní části, v lóžích. Veškeré lóže byly velmi pohodlně a měkce zařízeny; v některých divadlech stály v jejich, temném pozadí dokonce pohodlné pohovky. „Máme teď v našich německých divadlech už také lóže polštáři vyložené, které jsou na celý rok pronajímány. Mnozí naši diváci chtějí býti také v přestávkách zaměstnáni a ponechati volné pole své fantasii, rozpálené nemravným představením. Taková dramata ve dvou jsou obecenstvu oznamována zatažením záclon, ale, i když lóže zůstanou otevřeny, děj konán jest přece v temném pozadí.“ (Mercier.) Jistý spisek francouzský pak vypravuje, že když jednou v jednom divadle pařížském vypukla panika pro hrozící požár a obecenstvu v tmavých lóžích bylo oznámeno nebezpečí, objevily se v mnoha těchto lóžích dámy zcela nahé, „pokud ovšem galanterie nevyžaduje, abychom řekli o dámě, že jest již oblečena, má-li na sobě hedvábné punčochy a střevíce.“

Ostatně francouzské a německé panstvo počínalo si velice neomaleně i v otevřených lóžích před obecenstvem, provozujíc cynické žerty se ženskými příslušnicemi svého dvora. Bylo to tím snadnější, že vznešené dámy mohly choditi do divadla s maskami. Jiné panské lóže byly hustě zamřížovány a vůbec všelijak skryty, takže na jeviště bylo z nich viděti, ale nikoli do nich z hlediště. Divadelní mravy panstva měly ovšem vliv až na galerii. A tak čteme na př. u Merciera, že tu jistý řezník netleskal jinak, než svou herkulskou dlaní na nahou zadnici svého děvčete, což znělo prý v celém divadle.

Divadlo, zařízené především jako pohlavní dráždidlo, bylo zcela logicky přímo spojeno s prostitucí. O londýnských divadlech čteme: „Společnost jest v celém domě, žel, velmi smíšena, mluvím o Drury-Lane a Covent-garden, a často najdeme tu vévodkyni obklíčenou nevěstkami atd. Galerie je nevěstkami naplněna, každá má volný vstup. Neslušné žerty těchto holek s mladíky z prvních a nejlepších rodin zdají se býti něčím zcela dovoleným, a nestydějí se za toto milkování, ani když známé dámy k tomu přihlížejí. — V přestávkách shromažďuje se celý zástup veřejných dívek, starých i mladých libertinů ve velkém sále, saloně, který jest umístěn v prvním pořadí, a kde prodávána jsou občerstvení všeho druhu. Stěny jsou ze zrcadlového skla, pokoje kolem opatřeny jsou otomany a pohovkami. Sta svíček a veliký lustr, na němž hoří stejný počet světel plynových, ozařují tuto scénu nevídané nestoudnosti a drzosti.“

Vedle nevěstek veřejných konaly v divadlech pohlavní službu také biletářky a prodavačky květin a pomarančů, a pak hlavně statistky a dívky z baletního sboru. Pokud nebyly zaměstnány na jevišti, potulovaly se stále po divadle, očekávajíce lísteček, který by je zval do některé lóže k důvěrné hodince. U baletu mohly býti dívky, aniž dovedly tančiti; většina vystupovala jen v nepatrných, snadných úlohách statistky, za to však potřebovala pikantní postavy a galantní povahy. Jejich sukním bylo podobati se divadelní oponě: na lehký pokyn musely kdykoli zdvihnouti se nebo spadnouti.

Čím byl dvorní balet, o tom jsme se již dříve zmínili, a vyplývá to přirozeně z poměrů u absolutistických dvorů. V Paříži napsal kdosi: „Královská akademie hudby a tance, respektive Opera, byla harémem, ženskou stájí pro knížata, veřejným domem pro šlechtice.“ —

Dráždivý účinek divadla projevoval se v galantní době a projevuje se až dodnes i v jiném směru. Rampové světlo propůjčuje tomu, kdo vystupuje v jeho rámci, ženě i muži, desateronásobný půvab pro oči obecenstva. Tak za všech dob platila herečka za nejžádoucnější milenku a herec za nejideálnějšího milovníka. I v 18. stol., ač žena veřejně vystupující byla dosud mimo zákon a společnost, bylo největší ctižádostí řádného světáka, aby měl za milenku umělkyni z Opery. Slepě se pro ni ničili. A na druhé straně o přízeň proslulého zpěváka nebo tanečníka nejvznešenější dámy zápasily spolu zcela veřejně. O úspěších francouzského zpěváka Jelyotta, který od svého prvního vystoupení byl „modlou obecenstva a rozkoší dvora“, napsal Marmontel: „Chvěli se blahem, jakmile objevil se na jevišti, a naslouchali mu jako v radostném opojení. Mladé ženy počínaly si jako zběsilé. Bylo je zříti, kterak vystrkují polovinu těla z lože, samy se vystavují na odiv ve svém bláznivém rozčilení, a nejedna a žádná z nejošklivějších chtěla se mu ukázati.“ —

Vládnoucí třída neměla však dosti na erotice v divadle veřejném, nechtěla se již spokojiti pikantním naznačováním a přála si viděti na jevišti slova proměněná ve skutek. Vedle toho lesk dvorních divadel oslňoval bohaté lidi, takže o překot zřizovali si vlastní scény ve svých palácích. Tato soukromá jeviště byla také často spojována s luxusními „petites maisons“, čímž určena byla také povaha toho, co se na nich provozovalo. V „petites maisons“ lásky určovalo místo druh představení. Byly to vždy erotické hry, někdy velmi volné, často však sprosté. Domácí jeviště povstalo z přání, aby v malém kroužku mohly býti hrány odvážné kusy, jejichž veřejné provozování byl by nepřipustil královský censor, oficielní strážce dobrých mravů… Morální hry soukromé nemohly stačiti vilnosti galanterie, které si vymyslila eroticko-mythologické hry pro „petites maisons“ a učinila módu z „adamských“ hostin, které vynašel maršál Richelieu. Tito urození světáci potřebovali k důstojnému zakončení svých „petits soupers“ literárních zábav ostřeji chutnajících a silněji opepřených. Kluzká představení, sotva zastřená dvojsmyslností, vyplňovala nejdříve tyto domácí večery, ale brzy zvrhla se v necudné hry, jejichž dramatické texty tvořily pouze záminku.“ (Gapon.) O jaká představení běželo, poví nám tento stručný výňatek z hry „Diana a Aktaeon“, která se zachovala: Diana přitančí se šesti nymfami v těsném obleku s lukem a toulci. Za tance odeberou jí nymfy loveckou výzbroj, pověsí ji na stromy kolem rybníka, svléknou bohyni i samy sebe úplně a po různých postojích, objetích, kolech a proměnách skočí do vody, aby se koupaly. Hned poté přitančí Aktaeon v loveckém úboru se šesti velikými anglickými psy. Když v tanci přiblíží se se zamilovanou tváří ke koupající se Dianě, nastane ve vodě pleskot a rej nymf tančících ve vodě, které v půvabném nepořádku se ukrývají a bohyni schovávají. Tu s Aktaeona náhle spadne šat i zbroj, takže stojí tu zcela nahý, načež počnou psi vzájemně trhati si s těla kůži a s hlavy masky a místo anglických dog objeví se nazí kavalíři. Stále tančíce a skokem spěchají k Dianě a nymfám do vody a při zvucích hudby užívají pomíseni nejvýše příjemné koupele a jiných tělesných bujností.

Balety a pantomimy vyžadovaly ovšem většího aparátu a mohly býti tudíž provozovány jen na soukromých jevištích pánů nejbohatších; ostatní libovali si ve vlastních kusech divadelních, v aktovkách podle erotických motivů klasických, hlavně pak v erotických hrách pastýřských a společenských kusech o jednom nebo dvou jednáních. Tato představení byla zběsile navštěvována všemi, kteří patřili ke „společnosti“. Jistý spisovatel vylíčil takovou návštěvu hraběte de Clermont v roce 1754: „Kam jedou všecky ony šedivé karosy v odlehlé čtvrti pařížské? Není viděti štítku se jménem, ani štítku se znakem! Kočové jsou bez chocholu a kníru, lokajové bez livreje, a přece vezou nejvyšší společnost dvorní. Z karos vystupují dámy, které jsou neobyčejně prostě oblečeny a všecky mají malé masky černé. Pojďme s nimi oněmi dlouhými alejemi, ozdobenými stromy, vstupme s nimi do onoho malého sálu divadelního! Jak pěkný je, jak krásně vyzdoben, jak tato stříbrná lemování a střapce zvyšují galantně účinek dekorací z růžového hedvábí. Jaké plýtvání svíčkami na jevišti a jaká temnota naproti tomu v lóžích! Co spatříme? Kdo jsou herci? Vystoupí Horaciové nebo Cimové? Nikoli, vznešené krásy velikého Corneilla, jeho karaktery tak hluboké, tak pravé, tak komické, jimž tleskal Ludvík XIV., nemohou již nadchnouti tyto lidi. Jsou to blaseovaní hosté, jimž se znechutilo výtečné víno, a kteří se opájejí silnějšími nápoji. Závidějí lidu jeho hrubé požitky. Fraška plná špinavých dvojsmyslů a neslušných žertů má tu svůj stánek. Ženy chodí sem maskovány, aby naslouchali a dívaly se a nebyly viděny; pochopili byste to, kdybych s vámi sdělil obsah jen jediného kusu z těch, co zde jsou hrány.“

*

Zbývá nám dodati ještě několik slov o řeči, literatuře a umění doby absolutistické, poněvadž i zde proniká pravá povaha galantní lásky a vynikají ony její zvláštní rysy, jimiž se lišila od milování předchozího a liší se i od lásky moderní. Ovšem, můžeme to učiniti jen zcela stručně, poněvadž v dalších kapitolách zbývá nám ještě mnoho říci o lásce novodobé a místa máme již pramálo.

Víme již, jak a proč byla galantní doba prosycena erotikou a čím tato erotika ke svému neprospěchu lišila se od erotiky renesanční. Cítili galantně, myslili galantně a tedy galantně také se vyjadřovali. Proto řeč v době knížecího absolutismu byla z gruntu jiná než po předchozí dvě století. Především vyjadřovala stavovské a třídní rozdíly. V renesanci nelišila se hlučná řeč panská téměř ničím od pouliční řeči lidové; nyní vytvořila se vznešená, nehlučná řeč salonní a vedle ní řeč plebejská, která před pány a představenými byla rovněž ztlumená. Neboť hlasitá řeč vyjadřuje svobodné mínění, kdežto poddaný v ancien regimu vlastního mínění neměl a míti nesměl. Před každým policajtem bylo mu mluviti tlumeně.

Ztlumenost galantní řeči salonní měla ovšem ještě jiný důvod a smysl, hlavně pokud děla se vůči ženám. „Když oslovována byla dáma, dělo se to vždy hlasem poněkud tišším, než když mluvil muž s mužem. Tento jemný rozdíl ve styku byl nepopsatelně půvabný. Za to však slova byla volná až k drzosti“ — napsal vévoda z Lauzunu do svého deníku.

Rovněž zřetelná nesměla býti řeč za absolutismu, tak jako za renesance. Stala se jednak opatrnou, jednak dvojsmyslnou, pak tedy i bohatší, pružnější a rafinovanější, hlavně pokud běželo o věci pohlavní. Galantní dvojsmyslnosti patřily k bontonu ve společnosti. O salonu vévody de Choiseul, ministra Ludvíka XVI., kde projednávány byly i důležité otázky politické, čteme: „Vládnoucí tón byl tu neobyčejně volný; ona půvabná lehkost mravů, které holdovala společnost, byla také denním programem v Hautefontaine (venkovském sídle vévodově). Mladá paní, kterou její postavení a rodinné vztahy přiměly k návštěvě v Hautefontaine, vypravovala nám, jak těžce zvykala si na tón v domě, jeho bezmeznou volnost a kluzké vtipy, které byly přednášeny jako něco samozřejmého. Její plachost a láska k jejímu manželi, kterých nedovedla skrýti, daly popud k tisícerým poznámkám posměšným a vtipům. Starý velkovikář, který viděl, jak nešťastnou činí ji všecky tyto posměšky, řekl jí jednoho dne: „Nebuďte smutná, madame! Jste hezká, a to jest již nespravedlnost; ale to by vám rozhodně ještě odpustili. Chcete-li tu však klidně žíti, musíte lépe skrývati lásku ke svému manželi. Manželská láska je to jediné, co tu není trpěno.“ (Maugras.)

Pokud běželo o „lásku“, neznali však mezí, jakmile se o ní bavili. Páni provokovali, a dámy, mluvíce o třetí osobě, líčily nejraději svá milostná dobrodružství se všemi podrobnostmi.

Žofie d’ Houtetôt, v jejímž saloně býval Diderot[30] a proslulé kroužky encyklopedistů, zveršovala své vlastní sensace milostné a v dobré naládě při víně předčítala je nenuceně Diderotovi. Filosof zaznamenal si o nich: „Verše sršely ohněm, prudkostí a barvitými obrazy. Byla mezi nimi také oslava jedné ženské dokonalosti, velmi ceněné.“ To jest: oslava vnad ženského klínu. — A z doby Ludvíka XIV. zaznamenává Hervez tuto anekdotu o kterési dvorní dámě: Jeden její ctitel řekl jí jednoho dne, právě když vstupovali do vozu, zcela hlasitě: „Madame, slýchal jsem vždycky, že ženy mají jedno stehno měkčí než druhé; prosím vás, kdybyste mi řekla, které u vás je to něžnější, abych si lehl na druhou stranu.“

Venkovské měšťáctvo, o jehož mravech rozhodovala nutnost pilné práce a nikoli honba za požitkem, takových řečí ovšem nevedlo a bylo tehdy celkem ve vleku pobožnůstkářství, jemuž každé veselé slovo platilo za hřích. Za to měšťáctvo v sídelních městech nebylo mnohem cudnější v tomto směru než panská třída. Bavilo se jako v renesanci kluzkými anekdotami, hádankami, šprýmy a vtipy. Ze sbírky, vydané v druhé polovině 18. stol., uveďme aspoň tré „nejslušnějších“: „Který vous je nejctihodnější! Ženský, neboť před ním jest pokleknouti vznešeným i nízkým, bohatým i chudým.“ — „Ptala se žena muže, v které době je hra Venušina nejlépe na místě. Muž odpověděl, že večer je nejpůvabnější, ale ráno nejzdravější. Tedy, řekla žena, hrejme si večer pro potěšení a ráno pro zdraví!“ — „Kdy má slepice nejvíce peří? Když kohout na ní sedí.“ —

Velmi daleko v této věci zacházely i mravy studentské, hlavně v pivnicích a pak na ulicích. Jejich oblíbenou zábavou bylo na příklad, že dvě skupiny studentské na hradbách, kde nebylo vyhnutí, přinutily procházející se ženy do svého středu, načež posílaly si navzájem nejhrubější šprýmy a necudnosti.

Také pouliční zpěváci a dryáčníci přednášeli a zpívali nejhrubější produkty kluzkého obsahu. Anglickou specialitou byly „baladové ženy“. „Balady ty jsou sepsány zcela v řeči lidu, a rýmy lze si snadno zapamatovat. Množství baladových žen zpívá zvláště večer ty nejneslušnější: každá žena má u sebe mnoho exemplářů písní, které zpívá a prodává je třeba za nejmenší peníz měděný, který jí dáte. Frivolní přednes nestoudné zpěvačky a lákavá melodie doporučují špinavý text ještě více; půl tuctu takových písniček pouličních zničí tedy úplně zásady snad dobré, v nichž vychovávány jsou tu služky.“ (Archenhotz.)

V lidu ovšem udržel se přece vše patrně dlouho zdravý sloh hrubiánský, který neměl nic společného s galantní sprostotou. Důkazem toho jsou jednak lidová přísloví a pak hlavně lidoví kazatelé, z nichž jistě nejvíce vynikl nejen hrubostí, ale i vtipem, duchaplností a smělou pravdomluvností vůči bohatým a mocným známý nám již Abraham a Santa Clara (1644 — 1709), kazatel ve dvorním kostele vídeňském, jehož pravé jméno bylo Ulrich Megerle a jenž pocházel ze Švábska. —

Pokud běží o galantní literaturu, víme již, že tu s hlediska kulturně historického první místo patří veliké literatuře memoárové, kterou nám ancien regime odkázal. Její věrohodnost není sice bez závažných kazů, ale její dokumentární hodnota je přes to veliká, poněvadž galantní básnictví, policejní akta soudobá a také akta soudní potvrzují její obsah, a máme i jiné možnosti kontroly, takže můžeme sice připustiti, že tyto různé paměti vzpomínky často přemršťují, přebarvují a retušují skutečnost, hlavně pokud běží o věci erotické, nicméně říkají výrazněji totéž, co dokumenty zcela neklamné zaznamenaly jen suše. Tato memoárová literatura, většinou plýtvající erotickými podrobnostmi, nesvědčí však o nějaké snaze, říci za každou cenu pravdu, a o odvaze, ke všemu se přiznati, nýbrž spíše o zálibě znova prožívat zažité rozkoše a fantasii poskytnout možnost nového hýření, a pak také o soudobém exhibitionismu, perversní choutce, na odiv stavěti i svou hanbu, ponižovati se veřejně aspoň na papíře, když ve skutečnosti to není tak snadné. — S podobnou důkladností a podrobností, jako v memoárech, bavilo se galantní panstvo o nejintimnějších věcech pohlavního života, svého i cizího také v dopisech. Klasickým příkladem takové literatury z nejvyšších kruhů je korespondence pruského krále Bedřicha II. s jeho duchaplnou sestrou, markraběnkou z Bayreuthu, která napsala rovněž své Paměti. Aby jako bratr a sestra mohli pikantněji vyměňovati si své názory o věcech erotických a při tom stejně pikantně dávati najevo své smyslné choutky, provádějí tuto zábavu jménem svých oblíbených psů: Diana, fena králova, píše Folichonovi, psímu samečkovi markraběcí sestry, a naopak, při čemž ovšem je v tomto případě fena živel útočný a pes částí mírnější. Dlužno podotknouti, že tu šlo patrně jen o duchovní lásku sourozeneckou. —

V galantní literatuře satirické, měl ovšem nemalou úlohu anonymní pamflet, jak v době absolutistické je velmi pochopitelno. Útoky na držitele moci, na vladaře a jejich maitressy nebo na kněžny a jejich oblíbence, byly nejhojnější. Lid také ovšem ochotně šířil plody této mstivé musy, třebaže skuteční původci nebo inspirátoři anonymních pamfletů, satir, epigramů, posměšných písniček a vtipů seděli pravidelně velmi vysoko a sledovali cíle velmi osobní nebo pěstovali skandál pro skandál. Přes nepříliš čistý původ těchto politických nebo jen erotických pamfletů a přes jejich anonymitu nutno však přiznati jim častou oprávněnost i užitečnost, třebaže příčinu soudobých neřestí a běd viděly v jednotlivých osobách a nikoli v povaze absolutistických řádů. K tomuto vyššímu a účelnějšímu hledisku tehdy ještě většina nedospěla. S hlediska erotického nejzajímavější byly různé popěvky a písničky jak na vilné vladaře, tak na jejich maitressy, jenže tyto věci jsou téměř nepřeložitelné. Stůjž zde tudíž jen prosaický „otčenáš“ na „velemilovaného“ Ludvíka XV., který jisto odpovídal obecnému smýšlení:

„Otče náš, jenž jsi ve Versaillích, posvěceno nebudiž již jméno tvé; tvůj trůn je velmi otřesen — tvá vůle se již nestaň ani na nebi ani na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes zase, jejž si nám ukradl, a odpusť našemu parlamentu, že bránil zákony, jakož my odpouštíme tvým ministrům, že je chtějí zničiti. Nedej se již Dubarryovou uvésti v pokušení, nýbrž zbav nás kancléře! — Amen.“

V hojnosti pamfletické produkce literární vyskytlo se tu a tam i satirické dílo umělecké, skutečně pěkný epigram, opravdu dobrá písnička i rozměrné dílo, jehož nejlepší příklady jsou Diderotovy „Žvatlavé klenoty“, pikantní satira na Ludvíka XV. a jeho dvůr, a Voltairova „Pucelle“, drastický útok na kult Panny Orleánské.

O povaze slovesného a výtvarného umění za ancien regimu, především o umění rokokovém, zmínili jsme se stručně již dříve. „Rokoková společnost našla svého kronikáře v umění. Žádné péro nebylo by bývalo schopno popsati zjemnělost jejího požitkářství, marnotratnost její rafinované kultury. Z překypujícího bohatství hravých linií tohoto umění však, jehož bezoddyšný let zdá se vysmívati všem zákonům rozumu a činiti pochybnými všecky zákony tíže, zaznívá stejná životní radost, stejná neodpovědnost překotná jako z proslulého doznání oné veliké umělkyně života z té doby: „Po nás ať přijde potopa!“ Pro úsudek pozdější doby také se pak umění této doby úplně ztotožnilo s jejím duchem, jako u žádné jiné epochy světových dějin. Kdo zná umění rokoka, domnívá se znáti celou tu dobu, jakoby těmito bláznivými, zvláštními kudrlinkami koloval ještě tajemný život, jakoby tichý šepot minulosti celoval se tu něžné s přítomností.“

Nesmíme ovšem zapomenouti, že „rokokovou společnost“ představovaly jen neširoké třídy a vrstvy vládnoucí. O lidu, o jeho zoufalé bídě, nevědělo toto umění zhola nic, sloužíc toliko labužnictví mocných a bohatých, a rovněž cizí mu byly veliké vášně, vůbec každá skutečná síla a velikost. I ti umělci, kteří chtěli cnost vychvalovati, činili to s pikantní a galantní omáčkou.

To platí i o klasických spisovatelích této doby, ať již to byli ve Francii Lafontaine, Voltaire, Rousseau, Crebillon, Diderot nebo v Německu Lessing, Wieland, Bürger, Heinse. U většiny těchto slavných spisovatelů hlásil se o slovo již předvoj nové doby měšťanské, ale galantní živel měl přes to v jejich díle i životě největší úlohu. Jak v lyrice, tak próze projevovalo se to především zálibou v obšírném líčení „nedovoleného“ flirtu a intimních podrobností milostných.

Tendence doby vedla však nutně ke vzniku zvláštního románu erotického, v němž všecko se otáčelo kolem pohlavního aktu, a jenž byl nejmistrnější, když líčil nejvýstřednější variace pohlavního ukojení. Tento druh erotické literatury objevoval se pak i v jiných formách i fingovanými memoáry, fingovanými kázáními morálními, sensačními soudními procesy rozvodovými, zpracovanými do knihy, atd. Erotické ilustrace podporovaly nejsměleji účel těchto spisů, ba dělo se, že i z knih obsahu více nebo méně nevinného dělány byly násilně, za pomoci kluzkých ilustrací pornografie.

Tato literatura rozšířena byla ve všech kruzích, které měly na ni peníze, nechyběla na oficielních místech galanterie: knihovny v „petites maisons“ obsahovaly jen ji, také jen ona se povalovala v lepších nevěstincích spolu s alby rytin, plnými „postojí Venušiných“, které byly horlivě nápodobeny v milostné skutečnosti. Tato literatura byla také v budoárech a ložnicích žen, více nebo méně ukryta někdy před zraky nepovolanými. Vznešené dámy ostatně málo se za ni styděly. V Pamětech vévody de Choiseul čteme: „Za nic na světě nebyli by zámečtí páni z Hautefontaine a jejich hosté vynechali nedělní mši: zbožně šlo vše do kostela. Ale nikdo se nepodiví, když tu a tam úsměv pohraje si kolem rtů modlících se! Každý má v ruce knihu, z které horlivě čte. Podle vazby je to kniha modlitební, její obsah však tvoří sbírka kluzkých, skandálních historek. Tím se nikdo netají: všecky tyto knihy zůstanou po celý týden v kapli, kdež sloužící a voskaři mohou se podle chuti z nich pobaviti.“

*

Veliký byl počet erotických a necudných žertů, provozovaných slovem nebo obrazem na různých předmětech potřeby: vedle svatebních talířů, mís a nočních nádob byly erotickými zobrazeními zdobeny nebo přímo formou mužských i ženských genitalií podávány kordy, držadla, tabatěrky, dýmky, číše, karty, flakony, džbány, kachlíky atd. — což se podobně dělo sice i dříve, ve starověku jako ve středověku, ale počínajíc 17. stol. zaplavovaly takové předměty celý život, a také v jejich povaze nabyla převahy úpadková pikantnost. Přicházely také stále více do rukou žen. U šlechty také v 17. a 18. stol. byly eroticky a necudně zdobeny především zbraně, t. j. nyní kordy a pažby ručnic a hlavně růžky na prach; pak poháry pro slavnostní pitky.

Až kam se takové předměty v galantní době šířily, o tom svědčí tato zpráva z Anglie: „Jakýsi James Price byl zatčen úředníkem, vykonávajícím dozor nad podomními obchodníky, poněvadž neměl povolovacího listu. Inspektor viděl jej v Richmondu, že chodí dům od domu a prodává tabatěrky. Při důkladné prohlídce jeho bylo shledáno, že mnohé z těchto krabiček opatřeny byly velmi necudnými obrázky a rytinami, z nichž některé měly hodnotu opravdu uměleckou. Tyto nabízel Price především v dívčích školách a měl velký odbyt u slečinek. Byl odsouzen k 10 librám pokuty, jež pro neschopnost obžalovaného zaplatiti, proměněna byla ve tři měsíce polepšovny.“ (Archenholtz.)

*

Vévoda Filip Orleánský, regent francouzský, seděl jednou za stolem s paní de Parabere, arcibiskupem cambraiským a Lawem.[31] Když hostina končila, přinesli mu nějakou listinu k podpisu: chtěl vzíti péro a nemohl podepsati, tak byl opilý. Předal péro paní de Parabere a řekl jí: Podepiš, kurvo. Odpověděla, že nepřísluší jí podpisovati; dal tedy péro arcibiskupu cambraiskému a řekl mu: Podepiš, pasáku. Arcibiskup zdráhal se rovněž. Poté podal péro Lawovi a řekl mu: Podepiš tedy ty, taškáři. Law nepodepsal jako ostatní. Načež regent učinil tuto případnou poznámku: „Jak znamenitě spravovaná to říše: spravovaná kurvou, pasákem, taškářem a opilcem.“ A podepsal.

Tahle karikující anekdota karakterisuje dobře galantní společnost absolutistickou. Zevně byla skutečnost její snad líbeznější, uvnitř byla ještě horší než tento příběh. Jen honba za rafinovaným požitkem smyslným byla tmelem vládnoucích tříd a stavů, jen v kultu neřesti byla solidární společnost feudální, učinivši si k „lásky“ hlavní řemeslo. Čím více blížil se okamžik měšťáckého soudu nad ancien regimem, tím zuřivěji tančila vědomě i nevědomky svůj poslední vilný taneček…



[14] Buffon, Georges Louis Leclerc hrabě — francouzský přírodovědec (1707 — 1788), člen Akademie věd, intendant královské zahrady Jardin des Plantes. Roku 1749 vyšly první 3 díly jeho proslulého přírodopisu „Histoire naturelle, génerále et particuliěre…“, r. 1755 — 67 dalších 12 dílů, r. 1774 — 89 pak 7 dílů doplňků. Byl to mistr slohu, krásného především mnoha pravdami, které popularisoval, přes to, že dnes jsou mnohé jeho hypotésy zcela bezcenné. Měl mnoho protivníků, mezi nimiž byli d’Alembert, Réaumur, Linné, Voltaire.

[15] Chamfort — vlastně Sébastien Roch Nicolas, spisovatel francouzský (1740 — 1794), znamenitý a citlivý duch, později poněkud zhořklý osudem, napsal řadu básní, komedií a tragedií, měl styky s dvorem, ale přimknul se k věci revoluce. Po jeho smrti sestavil a vydal jeho přítel Ginguené v roce 1803 jeho Myšlenky, maximy, anekdoty a dialogy, velmi karakteristické pro spisovatele i jeho dobu. Mirabeau si jej vysoko cenil.

[16] d’Epinay, Louise Florence Petronille Tardieu d’Esclavelle, spisovatelka francouzská (1726 — 1788) — soustředila po čtyřletém manželství nešťastném na svém zámku vybranou společnost, k níž patřili Duclos, baron Grimm, Diderot, Stolbach i Rousseau, jemuž dala zříditi pověstnou poustevnu. Nadchla později i Voltaira. Spisy její, jinak nevýznamné, karakterisují její dobu.

[17] dentelles d’Alençon — alençonské krajky, nejvzácnější výrobky krajkářského umění. Základ k jejich výrobě položil Colbert, finanční ministr Ludvíka XIV., který chtěl čeliti dovozu krajek italských a holandských a založil na svém zámku Lornay u Alençonu dílnu na benátské krajky. Dosáhla brzy světové pověsti a vlastního svérázu ve slohu Ludvíka XIV. V 18. století jejich slohová bohatost ustoupila jednoduchosti.

[18] de Lauzun, Antoine Nompar de Caumont — hrabě, později vévoda, velký oblíbenec Ludvíka XIV. (1633 — 1723). Měl hojně závistníků, mezi nimi Montespanovou, jimž podařilo se přivésti jej v nemilost, takže byl v 1671 zbaven svých hodností a uvězněn. Později měl zase různé funkce a úkoly a r. 1692 povýšen byl na vévodu.

[19] de Faublas — hrdina galantního románu „Les amours du chevalier de Faublas“ (Lásky pána de Faublas), jejž napsal Louvet de Couvray

[20] Marmontel, Jean François — spisovatel francouzský (1728 — 1799). Do Paříže zavolal jej Voltaire, r. 1783 stal se tajemníkem francouzské akademie. Vedl život dosti dobrodružný, populární byly jeho „Contes moraux“ (Morální povídky), velmi erotické. Jednou kapitolou románu „Belisaire“, ve které tvrdil, že bůh příjme do nebe i hrdiny pohanské, kteří žili podle zákonů přírodních, vzbudil pozornost filosofů, církev ji zavrhla a Kateřina II. dala ji přeložit do ruštiny. Slovesně-uměleckého významu nemá.

[21] de Richelieu, Armand Jean clu Plessis — kardinál, státník franc. (1585 — 1642). Již v 22 letech stal se biskupem, zastával zájmy kněžstva, r. 1615 jmenován byl almužníkem královny vladařky Marie z Medici, a pak členem její státní rady. Ludvík XIII. vypověděl jej do Avignonu, ale později jmenován byl kardinálem a znovu přišel do Státní rady. Byl více než slabý král pravým panovníkem francouzským. Prováděl energickou politiku dynastickou a protihabsburskou uprostřed dvorských intrik a úkladů nespokojenců a protivníků. Hleděl si státních zájmů, a založil také r. 1632 francouzskou Akademii. Ženské sukně hrály v jeho životě velikou úlohu.

[22] de Montespan Françoise Athénais — milenka Ludvíka XIV. (1641 — 1707), vtipná dvorní dáma, provdaná za markýza de Montespan. Milenkou Ludvíka XIV. stala se r. 1667 a měla s ním 7 dětí, z nichž čtyři zůstaly na živu. Poměr trval 12 let. Za své slávy podporovala básníky a umělce, jimiž se obklopovala: byl mezi nimi Corneille, Boileau, Racine atd.

[23] Palais-Royal — (královský palác), historická budova pařížská, kterou původně zřídil kardinál Richelieu (1629 — 36) a odkázal ji králi. By] několikráte rozšířen, před pádem Bastily řečnil tu k lidu Camille Desmoulins. Kolonády paláce pronajaty jsou obchodníkům, hlavně klenotníkům a restauracím. V jih.-záp. části jest Théâtre Français, na rohu sev.-záp. Théâtre du Palais-Royal pro frašky. Sídlí tu nyní Státní rada.

[24] Saint-Cloud — francouzské město v okresu versailleském proti Boulogni. R. 1589 byl tu zavražděn Jindřich III. v letohrádku, na jehož místě postaven byl v 1660 zámek pro bratra Ludvíka XIV., vyzdobený malbami; r. 1785 koupila jej Marie Antoinetta. Napoleon I. provedl v něm státní převrat, a r. 1804 prohlášeno tu bylo Napoleonovo císařství. Od té doby bylo to oblíbené sídlo francouzských panovníků; r. 1871 spálili zámek Němci.

[25] Chateauroux — francouzské vévodství, které Ludvík XV. propůjčil své milence Marie Anne de Mailly-Nesle, ovdovělé markýzce des Tournelles, neteři vévodkyně z Mazarinu

[26] de Choiseul — stará rodina francouzská. V druhé polovině 18. stol. vynikl z ní vévoda a státník Stainville Étienne François, který popudil proti sobě hraběnku Dubarry, která přiměla Ludvíka XV. k jeho vypovědění. Stál se svou manželkou uprostřed dvorských intrik. Jeho domnělé Paměti r. 1790 uveřejněné jsou padělek.

[27] de la Valliere, Louise Françoise de la Baume-le-Blanc (1644 — 1710) — jako dvorní dáma nejstarší královské princezny stala se milenkou Ludvíka XIV., který pro ni pořádal skvělé zábavy v Tuileriích a Versaillích. Měla s ním dceru a tři syny. Když král dal přednost Montespanové, vstoupila do kláštera Karmelitek. Zanechala jakési Konfesse.

[28] de Camargo, Marie Anne Cupis — francouzská tanečnice (1710 — 1770), od r. 1726 člen pařížské Opery, až do r. 1751. Za svého působení byla velikým miláčkem obecenstva, mezi jejími ctiteli byl i Voltaire.

[29] Macauley, Thomas Babington — lord of Rothley, dějepisec a básník anglický (1800 — 1859). Světové jméno zjednaly mu jeho kritické a historické essaye o Miltonovi, Baconovi, Macchiavellim atd. Hlavní jeho dílem jsou Dějiny anglické od nastoupení Jakuba II. Byl přesný, živý, elegantní, ale bez hlubších myšlenek dějinně-filosofických.

[30] Diderot Denis — francouzský filosof a spisovatel (1713 — 1784) z rodiny řemeslnické. Nechtěl jíti na kněze a proti vůli rodiny věnoval se studiu literatury a matematiky. Po deset let strádal a živil se po způsobu chudých studentů. Rovněž proti vůli otcově se oženil. Několik menších spisů „choulostivého“ obsahu (mezi nimi Les Bijoux indiscrets, Žvatlavé klenoty) vyneslo mu persekuci a vězení. Počal s d’Alembertem vydávati proslulou Encyklopedii, proti které vystoupily kruhy klerikální, dvorní, parlamentární i Sorbonna. Diderot sám vytrval, a v 1765 vyšla Encyklopedie celá (Encyklopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers) v 28 svazcích, v letech 1776 — 77 vyšlo 5 svazků doplňků v Amsterodamu a v 1780 v Paříži dvousvazková Table analytique (obsah a rejstřík). Diderot dostal velkou podporu od ruské carevny Kateřiny II., a v letech 1773 — 74 pobýval u carského dvora v Petrohradě. Diderot prodělal velký duchovní vývoj od věřícího křesťana ke skepticismu, pak k rozumářskému deismu a konečně k naturalistickému pantheismu, jemuž vesmír jest veliký celek, individua jsou živly jeho, bůh jest jednotná duše, vše pronikající a oživující. Byl to silný a tvořivý člověk.

[31] Law John —francouzský finančník (1671 — 1729) původu anglického. Stal se r. 1720 finančním ministrem francouzským, velmi se obohatil, ale jeho operace později zcela selhaly, jmění bylo mu zkonfiskováno a sám ztěží uprchl před hněvem lidu do Bruselu.




Stanislav Kostka Neumann

— český novinár a básnik, literárny a výtvarný kritik a prekladateľ z francúzštiny a ruštiny Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.