ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nástup buržoasie. — Ideály a praxe. — Důsledky kapitalismu. — Ze života dělnického. — Mravní pokrytectví. — Ideály měšťanské krásy. — Důsledky epochy strojů. — Demokratický oblek. — Móda revoluční. — Krinolina. — Oblečená nahota.

Rozvoj obchodu vyvedl evropské lidstvo ze středověku na vrcholky renesance. Přechod od ruční výroby k strojové výrobě tovární umožnil překonání knížecího absolutismu a zavedení měšťáckého pořádku společenského. Nový způsob výrobní potřeboval svobody k rozvinutí svých sil, potřeboval takových státních a společenských forem organisačních, které by jeho expansi podporovaly. Buržoasie jako nositelka tohoto nového způsobu výrobního musela dosíci toho, aby stát sloužil jen jejím zájmům. Proto vybojovala si moderní stát demokratický.

Stalo se to v revoluci anglické r. 1648, která však dokončena byla teprve r. 1688, a ve velké revoluci francouzské r. 1789. Obě tyto revoluce měly hluboký význam pro celou Evropu. „Nebyly jen vítězstvím určité třídy nad starým pořádkem politickým, byly proklamací politického řádu pro novou společnost evropskou. Buržoasie v nich zvítězila, ale vítězství buržoasie bylo tehdy vítězstvím nového pořádku společenského, vítězstvím vlastnictví měšťáckého nad vlastnictvím feudálním, národnosti nad provincialismem, konkurence nad cechem, dělby nad majorátem, panství vlastníka půdy nad ovládáním vlastníka půdou, osvícení nad pověrou, rodiny nad rodinným jménem, průmyslu nad hrdinskou leností, měšťanského práva nad středověkými přivilejemi.“

Již objevy nových světů a nových cest obchodních v 15. a 16. stol. položily základ k technickému rozvoji novodobému. Potřeby trhu rychle vzrůstaly, a řemeslná výroba nemohla (již v druhé polovici 18. stol.) stačiti hromadnému odbytu; vznikla tudíž hromadná výroba strojová na základě nových vynálezů, které si potřeba doby vynutila a jejichž vrcholem byl parostroj. Tak započala nesmírná revoluce průmyslová, která krok za krokem zmocnila se všech produktů a potřeb života a trvá podnes.

Buržoasie, která vládla a dosud vládne do značné míry těmito silami, provedla jimi věci dříve neslýchané. „Provedla díla zcela jinak zázračná, než jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické katedrály, podnikla zcela jiná tažení, než bylo stěhování národů a výpravy křižácké.“ Ale měšťácká technika mohla podniknouti veliké věci jen proto, že velkovýroba ve velkém slohu vynášela buržoasii ohromné zisky. Tak se strojovým způsobem výrobním zrodil se moderní kapitalism, za něhož do posledních důsledků uplatnil se strašlivý revoluční účinek peněz, a který přetvořil všecky formy myšlení i života a tělo i ducha všech věcí naplnil svou myšlenkou.

*

Měšťácký stát, který uskutečnil se nejdříve v Anglii a nejpozději v Německu, učinil všude poddaného a nevolníka státním občanem a prohlásil stejná práva. S heslem: „Volnost, rovnost, bratrství“ porazil feudální Evropu. Ženu sundal s podstavce, na kterém téměř půldruhého století trůnila jako nejvyšší božstvo, ale to znamenalo, že ji povýšil, neboť stávala se opět člověkem a druhem mužovým. Individuelní lásku pohlavní prohlásil u všech tříd za základ manželství, jedině mravně oprávněný. Lidská solidarita měla se státi tmelem společnosti, lidský ideál krásy měl se říditi podle nejvyšších cílů duchovních i fysických. V tomto smyslu měšťácký stát opravil a přepracoval všecky formy a hodnoty života, umění, filosofii, vědu, právo, řeč, chtěje v rodině, státě, obci představovati korunu celého vývoje dějinného, „opravdu mravní pořádek světový“, jenž mohl míti tu a tam nejvýše jen nějakou chybičku s hlediska krasocitného.

Je nesporno, že již tato hesla a tyto ideály, hlásané milionům v mnoha nadšených bojích, vnesly do evropských dějin ohromné popudy mravní, které postupem doby povznesly tak tělesnou i duchovní úroveň národů, jak toho před tím žádná společenská forma nedokázala. Ve všech oborech duchovního života položen byl tím základ k permanentní revoluci, i v oboru morálky pohlavní a v tom, co s ní souvisí: třebaže jsme ještě velmi vzdáleni skutečného vítězství nad nocí, svítání pro kulturní lidstvo již nastalo.

Nicméně to vše, co by mohlo tvořiti skutečně nový řád lidský, zůstalo v měšťáckém státě toliko jeho ideologií, zdáním; skutečnost je jiná. Měšťáctvo ve svém mládí obestřelo se gloriolou, když nový věk rozbíjel staré formy a plnil všecko novým obsahem, ale skutečný obsah této ideologie roztříštil se krutě o to, že ony krásné myšlenky byly v zásadním rozporu s hospodářským základem doby, se zákonem kapitalistické výroby zboží, které jde vždy hlavně o zvýšení zisku.

Ideály měšťácké doby nemohly býti uskutečněny, poněvadž měšťácký stát neosvobozoval člověka, aby jej osvobodil, nýbrž aby získal sil a rukou pro novou hospodářskou zásadu: v zájmu této kapitalistické potřeby musely tudíž všecky revoluční ideály měšťácké býti stále přiměřeně zkomolovány. Ale čím větší propast zela mezi skutečným stavem věcí a jejich ideologickou maskou, čím hůře zkomolena byla v praxi ideální myšlenka v zájmu peněžního žoku a měšťáckého panství, tím úsilovněji lpěla měšťácká společnost na svých oficielních ideálech.

Výsledkem tohoto vývoje byl pak nejstrašlivější vnitřní rozpor mezi skutečností a zdáním, a tento rozpor stal se také nejkarakterističtější známkou moderní povahy měšťácké společnosti. Navenek mohl býti maskován jen pokrytectvím.

V měšťácké společnosti je ctěn a vážen ten, kdo za všech okolností dovede si zachovati zdánlivou počestnost. Ale opovrhováno je dokonce i tím, kdo, jsa osobně bez hany, nedbá, aby se počestným zdál. Hlavně v oboru pohlavní morálky stalo se mravní pokrytectví obecnou ideologií pohlavní, jsouc často stupňováno až k nestoudné upejpavosti.

*

Milostná ideologie měšťácká prohlásila milostnou náklonnost individuelní, čistou a ideální, nicméně nikoli platonickou, tedy lásku v novodobém smyslu slova, za jedině důstojný důvod k spojení muže se ženou, a doufala, že tímto způsobem život všech lidí nabude čistšího a hlubšího obsahu.

Jean Jacques Rousseau vyslovil a odůvodnil velmi výmluvně revolučně-měšťácký názor ná lásku ve své „Nové Heloise“, která se stala milostným evangeliem měšťáctva a zjevovala světu city nových lidí. Saint-Preux, nový muž, píše ve svém prvním psaní milostném své zbožňované Julii, nové ženě: „Nikoli, krásná Julie, Vaše vnady oslnily sice moje oči, ale samy nebyly by mohly nikdy svésti mého srdce bez mocné vnady, která je oduševňuje. Co na Vás zbožňuji, jest dojímavé to spojení citu tak živého s nezměnitelnou mírností, ten soucit tak něžný s bolestmi jiných, ten jasný úsudek a ten vybraný vkus, jehož čistota řine se z Vaší jasné duše, to jsou, krátce řečeno, vnady Vašeho ušlechtilého smýšlení v míře mnohem vyšší než vnady Vašeho zjevu vnějšího. Připouštím, že by si Vás člověk mohl představiti ještě krásnější, ale líbeznější a hodnější srdce hodného muže, nikoli, Julie, to není možno.“ — A Julie píše stejně ideálně: „Což pravá láska není nejcudnější ze všech svazků? Není láska sama v sobě nejčistším, jakož i nejnádhernějším pudem naší povahy? Nezavrhuje duše nízké a plazící se, aby činila nadšenými jen duše veliké a silné? A nezušlechťuje všech citů, nezdvojnásobuje naší bytosti a nepovznáší nás nad nás samé?“ — Tato láska má však posvěcovat a oduševňovat přirozenou smyslnost, činit z ní nejvyšší vášeň, aby pravda nastoupila na místo galantní fráze. Na třetí dopis Saint-Preuxův odpovídá Julie tímto doznáním: „Marně prosím úpěnlivě nebesa, jsou hlucha k modlitbám slabých. Všecko živí žár, který mě stravuje; se vším jsem na sebe jen odkázána, nebo spíše všecko vydává mě Tobě na pospas. Celá příroda zdá se býti s Tebou spolčena; veškera má námaha není mně nic platna, zbožňuji Tě proti své vůli. Kterak mohlo by mé srdce, jež při plné síle nedovedlo odporovati, nyní podlehnouti jen na polo? Kterak mohlo by toto srdce, které nedovede nic zatajiti, zapříti Tobě zbytek své slabosti?“ — A Saint-Preux po tomto doznání jásá: „Ó, mocnosti nebeské! Měl jsem duši pro bolest, propůjčte mi duši pro blaženost! Lásko, ty pravý živote duše, přijď a posilni duši mou, neboť chce zajíti. Nevýslovný půvabe ctnosti, nepřemožitelná sílo hlasu milenčina, štěstí, radosti, rozkoši, jak pronikavé jsou vaše šípy! Kdo by snesl jejich ran! Kde mám vzíti sílu, abych nepodlehl proudu rozkoše, který vlévá se do mého srdce?“ — Taková vznešená láska je něco věčného, mimo prostor a čas. Julie píše: „Osud bude sice s to rozloučiti nás v prostoru, nikoli však duševně. Budeme dále sdíleti spolu radost i žal, a jako ony magnety, které podle Vašeho vypravování na různých místech činí vždy tytéž pohyby, budeme třeba na obou koncích světa prodchnuti podobnými pocity.“ — Přes to, když Julie s krvácejícím srdcem píše Saint-Preuxovi, že otec určil ji pro jiného, volá Saint-Preux zoufale: „Cos mi to řekla?… Co odvažuješ se mi naznačiti?… Ty, Svůj život že povedeš v náruči jiného!… Jiný že má Tě míti!… Že nebudeš již moje!… nebo, což by bylo ještě strašlivější, že nebudeš jen moje! Já, já že bych měl snésti této hrozné muky!… měl bych přihlížet, kterak jinému děti skýtáš!… Nikoli, raději chci Tě ztratiti, než o Tebe se děliti… Proč nedarovala mi nebesa odvahy, která by neváhala dáti v čin dozráti zuřivosti, která mě naplňuje!… Než by se Tvá ruka snížila k tomuto nešťastnému, lásce se ošklivícímu, ctí zavrženému svazku, vlastní rukou vrazil bych Ti pak dýku do prsou; Tvému cudnému srdci bylo by krev vylíti, než bys byla s to poskvrniti je nevěrou. Do této čisté krve dal bych vprouditi té, která s neuhasitelným žárem proudí mými žilami; do Tvé náruči sklesl bych a, své rty přitisknuv ke rtům Tvým, vydechl bych svůj poslední vzdech… tvůj poslední vzdech bych přijal…“

Hle, romantická láska individuelní v celé své velikosti a pathetičnosti již! Tak měšťácká ideologie učinila lásku lidskou a zároveň božskou!

Poněvadž však měšťácký stát poskytoval všem lidem práva, žádal od nich také povinnosti. Diktoval tedy i lásce její specifický účel. Láska měla míti svůj nejvyšší stupeň v manželství. Milostný poměr měl býti jen předehrou k manželství, harmonii těl a duší pro celý život. A nejvyšším účelem manželství bylo dítě, ale nikoli jen jako dědic majetku a jména, nýbrž také jako pokračovatel v lidském rodu, v jehož službách každý má býti. Proto je manželství povinností pro každého. Tak stalo se manželství mravní institucí čili jedinou formou, která legalisovala pohlavní styk, čehož dalším důsledkem byl přísný požadavek předmanželské cudnosti a bezpodmínečné vzájemné věrnosti obou manželů. Manželé milují a žijí jen pro sebe a své děti. Pročež byl také hanbou pro všecky strany nelegitimní styk pohlavní. Koketerie a flirt s třetí osobou znesvěcuje manželství; cizoložství není jen zločinem na určité osobě, nýbrž zločinem na státu. Užívání lásky prodejné jest věc nejopovržlivější. Nevěstka není již pikantní umělkyní milostnou, nýbrž vyvrhelem. Manželství tudíž, jako jediná mravní instituce pro milostné společenství mezipohlavní, stává se paladiem morálního státu; je tedy i důstojenstvím, které ženaté povyšuje nad svobodné.

Takovým způsobem a s počátku nikoli neupřímně snažilo se měšťáctvo zaretušovati pravou povahu své monogamie. Vždyť jen řádná domácnost rodinná, zaručovala bezpečnost měšťácké existenci, maloměšťácké, lépe řečeno, neboť byla to ideologie maloměšťáctva, které provedlo revoluci anglickou i francouzskou, a formulovalo své ideály bojovně, demonstrativně proti nemravnosti svých absolutistických a bohatých protivníků.

*

Ale s vítězstvím měšťáctva nenastal všeobecný věk blaženosti, nezmizely třídní rozdíly, nýbrž jen nové třídy, nové podmínky vykořisťovací, nové formy boje přišly na místo starých. Různost hospodářských podmínek životních a postavení jednotlivých skupin v celkovém procesu hospodářském vyvolala znova zájmové skupiny a zájmové konflikty, zkrátka třídní rozdíly a boje. Vždyť ostatně přes radikální obrat zásadní potácelo se samo měšťáctvo mezi ustavičnými kompromisy, pokud nešlo výlučně o zájmy kapitalistické, které jediné zvítězily na celé čáře. A tak nejedna revoluční myšlenka měšťácká byla brzy převrácena a na konec zvrhla se v pravý svůj opak.

Buržoasie, jako vlastnice výrobních prostředků a představitelka kapitalistického způsobu výrobního, dosáhla brzy ohromného bohatství. Jaký byl následek toho pro její lidi? Zdvihla se jejich duchovní a mravní úroveň, stali se z nich hrdinové myšlenky nebo srdce? Nikoli. Stali se z nich odporné a bezcitné stroje na dělání peněz. Dva velcí muži, Tomáš Carlyle^[32] a Bedřich Engels, vylíčili nám již ve čtyřicátých letech minulého věku vyšší třídy buržoasní v Anglii, jejich bezduchost, prázdnotu, nevzdělanost, plnou předsudků, a co řekli o tehdejší buržoasii, platí o ní v podstatě dodnes, třebaže se dnes poněkud stydí a zevně mění v důsledku svého třídního boje s dělníky, a platí to o všech zemích s moderní výrobou kapitalistickou.

Vždyť ve světě kapitalistickém jedno bylo nezbytno: aby všecko stalo se zbožím. Všecko lidské konání a všecky lidské vztahy, cítění a myšlení, láska, věda, umění byly zredukovány na svou hodnotu v penězích. Jistě od té doby, co peníze vešly do dějin, spolurozhodovaly i materielní zájmy vždy o každé věci. To jest právě revoluční účinek peněz. Vždycky byly sňatky pro peníze, a také umění a věda chtěly vždy „vydělávat“. Ale rozhodující jest, že moderní věk kapitalistický zároveň vyloučil všecko ostatní a měřítkem všeho učinil čistou povahu zboží: Co to stojí? Kolik to vynese? Rentuje se to?

Kapitalistická filosofie životní nezná skrupulí. Vždyť zrodila se v obchodě s otroky. V době t. zv. původní akumulace kapitálu v Holandsku a Anglii vznikli průmysloví kapitalisté z nestoudného loupení lidí. Kde domorodci nehodili se za otroky a byli v cestě kapitalistickým zájmům, jako na př. v Americe, byli prostě systematicky vyhubeni.

„Jednání s domorodci bylo ovšem nejbláznivější v plantážích, určených pro vývoz, jako byla Západní Indie, a v bohatých a hustě obydlených zemích, vydaných na pospas loupežnému vraždění, jako byly Mexiko a Východní Indie. Ale i ve vlastních koloniích nezapřela se křesťanská povaha původní akumulace. Oni střízliví virtuosové protestantismu, puritáni, vypsali v r. 1703 podle usnesení své assembly premii 40 liber sterl. za každý indiánský skalp a za každého chyceného rudocha, v r. 1720 premii 100 liber sterl. za každý skalp, v r. 1774, když Massachussets-Bay prohlásil jistý kmen za rebela, tyto ceny: za mužský skalp 12-letý nebo starší 100 lib. sterl. nové měny, za mužského zajatce 105 lib. sterl., za zajatou ženu nebo dítě 55 lib., sterl., za skalp ženský nebo dětský 50 lib. sterl.“ (Marx: Kapitál).

Stejně křesťansky uplatňoval se ranný kapitalism anglický doma: není tu, žel, místa ani k stručnému přehledu jeho vražedných metod vykořisťovacích, kterých používal v první polovině 19. století i později vůči dětem a ženám proletářským. Žádná válka nevyžádala si tolika obětí. Ale ranný kapitalism anglický ukazoval jen cestu kapitalismu v zemích ostatních, a celé folianty bylo by možno vyplniti nekonečnými bědami, které kapitalistické vykořisťování navalilo na pracující lid.

Stůjž zde ještě jen malý obrázek, zapadající poněkud v rámec našeho díla, jejž moderní švédský povídkář Andersen Nexö nakreslil z proslulé státní továrny na cigarety v Granadě, kterou navštívil. Je to pravé peklo pro pět tisíc dělnic a četná jejich robátka, neboť vedle mnoha žen stojí kolébka, ve které spí nebo hraje si dítě. Ubožačka dělnice nemá nikoho, komu by svěřila své dítě, a proto je béře s sebou do fabriky a krmí je tu štiplavým prachem tabákovým. Nexö píše:

„Tu stojí jedna — těsně před námi — polo ukryta mezi neckami a pracovními stolky, dřevená kolébka s ošoupanými houpadly. Žena, která ji šlape, je bledá a má bílé náplasti na spáncích, aby omámila bolení hlavy: hnědý prach tabákový leží jí ve vlasech, pokrývá bílé pokrývky na kolébce, lemuje drobné, nafouklé nosní dírky dítěte. Dítě však spí klidně přes hlomoz a jedovatý vzduch; dokonce slabý nádech ruměnce má na svých tvářích. A v obličeji matky probleskne co chvíli úsměv ztrhanými rysy a činí je křiklavými — jako obílenou zeď v prudkém slunci. — Podél tunelu stojí jiné kolébky — celkem jistě čtyřicet; v některých sedí dítko zpříma a hraje si s tabákem, jako by bylo již počalo sě svým řemeslem. Když se nakláním nad jedno maličké, a to dostává strach, praví jedna žena: ,Což pak nepoznáš vlastního tátu?‘ Všecky se hlasitě smějí, matka však pozoruje mne po nějakou chvíli pozorně a pak s úsměvem potřásá hlavou… Existují prý andělé, živící se rozředěným etherem, a bakterie, jimž daří se jen v nejhlubších kloakách; ale má nějaký tvor takovou houževnatost života jako člověk? Zde sedí, vysmívajíce se vší hygieně, tři generace žen a střídavě uspávají generaci čtvrtou, a ukazují nám čtrnáctiletou matku, která podává právě křičícímu prvorozenci prs, a starou ženu, které je 106 let a předchozích 80 let pracuje ve fabrice —“

Dodejme k tomu ještě: Státní správa granadské továrny na cigarety čelí pašování cigaret tím, že dělnictvu jest se při opouštění fabriky podrobiti nejodpornější prohlídce tělesné, kdykoli se dozorcům zlíbí. Poněvadž nejoblíbenějším úkrytem pro pašované cigarety bývá ženské pohlaví, je první věcí, že dozorkyně, pověřená kontrolou dělnic podezřelých z pašování, sáhá jim pod sukně do příslušné části tělesné, což dělnice trpí jako něco zcela samozřejmého. Nezřídka se děje, že taková prohlídka vykonána je postupně u několika tuctů dělnic. —

„Všude tam, kde kapitalism přišel na svět — a dnes vládne již v posledním koutě — přišla na světě s ohromnými bohatstvími, která vytvořil, také hromadná bída do světa. Taková bída zoufalá, jaká v takovém rozsahu nikdy před tím se nevyskytla v evropských dějinách světových. Nouze přestala býti zjevem jednotlivým, stala se nyní typickým a neodstranitelným osudem velké většiny všech lidí. Konservativní odpůrci měšťáckého vývoje malovali v tisícerých líčeních hrůzy velké francouzské revoluce, aby vzbudili odpor k útvaru, který z ní vzešel. Jistě, měšťácký stát byl pokřtěn krví… Prarodiče našich velkoprůmyslníků, komerčních radů a bankovních ředitelů nebyli lidé právě přecitlivělí. Ale přes to tyto hrůzy mohou jen u nevědomců nebo pokrytců vzbuzovati t. zv. „nejvyšší míru rozhořčení“. Všecky hrůzné činy francouzské revoluce společně jeví se jako pouhá hříčka dětská vedle tichého rdoušení, desetiletí trvajícího, nebrzděného zuření průmyslového převratu a vývoje v těle proletářském. Guillotina vyžádala si celkem necelých 5000 obětí. Moderní kapitalism, dnešní obrovská jmění, vyždímána byla z mučivého života a umírání čtyř pětin všech lidí.“ (Fuchs.) Podobné přirovnání dalo by se učiniti i, pokud běží o revoluci ruskou, nad kterou vzpínají zase ruce měšťáčtí protivníci třídy dělnické, v tomto případě téměř výhradně ze strachu před blížícím se koncem buržoasního a kapitalistického panství.

Nutno ještě dodati, že osud pracujících vrstev zemědělských, hlavně ovšem zemědělského dělnictva, byl a jest v době kapitalistické spíše ještě horší než osud proletariátu průmyslového. —

*

Kapitalistická metoda a morálka vedly také v otázce pohlavní k úplnému opaku toho, co bylo ideálem maloměšťáckých revolucionářů: Není pohlavní výstřednosti a neřesti, která by se nevyskytovala v měšťáckém pořádku. Byly ovšem převzaty všecky z ancien regimu, ale v kapitalistickém světě staly se hromadným zjevem nahoře i dole, u blahobytu i bídy.

Rozsáhlá a stále bohatší třída velkých kapitalistů může si dnes dovoliti zábavy, které v době předchozí vedle vladařů mohli si dopřáti jen první lidé z aristokracie finanční a nejbohatší šlechty dvorní. To znamená, že dnes desetitisíce baví se tak, jako v době absolutismu nejvýše několik set lidí. Že běží při tom také a často především o rafinované požitky milostné, je jasno. A poněvadž pro moderní magnáty průmyslové i agrární je všecko zbožím, jehož chtějí a mohou dosíci kdykoli nejpohodlnějším způsobem, jednají také s láskou již dávno jako třeba s bavlnou, a jen přírodní živly, nikoli lidské síly, mohou jim v tom zabrániti. Neboť má-li všecko „svou cenu“, jest uskutečnění některého přání jen otázkou peněz, a poněvadž přemnozí mají dnes po ruce libovolný peníz, mohou si také všeho dopřáti.

Boháč spatří na pařížském bulváru, v bouloňském lesíku nebo jinde elegantní dámu, po které zatouží. Ovšem nikoli, aby si ji vzal za manželku. Stačí, pošle-li lístek se svým přáním a s nabízeným penízem na adresu některého „dostaveníčkového domu“. Zde již provedou věc v nejkratší době. Těchto „dostaveníčkových domů“ (Maisons de Rendezvous) bylo v roce 1900 podle municipálních zpráv ještě málo, ani deset snad nikoli. V roce 1903 bylo jich již 76! Za rok, v roce 1904, zdvojnásobily se, téměř bylo jich 126. Kolik je jich asi dnes?

Hospodyně z takového „dostaveníčkového domu“ vypravovalo na př. tuto historku: „Nedávno chtěl jistý pán poznati určitou dámu a přišel ke mně a řekl mi, že půjde až do 14.000 franků, bude-li to nutno. Vyhledám tedy tu dámu a dám jí poslati svou navštívenku. Přijde a je velmi nepřívětivá!

— Kdo jste, madame?

— Nu, madame, četla jste mé jméno?

— Ovšem, madame, ale vaše jméno neříká mi pranic.

— Nu dobrá, madame; mám přítele, který velmi touží seznámiti se s vámi — a jest velmi velkomyslný.

— Nevím, madame, co tím chcete říci, a nerozumím absolutně, čeho ode mne chcete.

— Promiňte tedy, prosím, madame… Mou adresu máte?

— Mám, madame.

— Ponechte si ji laskavě… můžete mi dopsati, napadne-li vás… Bonjour, madame!

— Bonjour, madame!

Za týden objedná mne psaníčko do čítárny obchodního domu tady naproti… Přijdu, a dáma, sotva mne spatří, řekne hodně impertinentně:

— Poslyšte, madame, byla jste tu jednoho dne u mne a vypravovala jste mi něco o ohromné velkomyslnosti… Nevím absolutně, co jste tím myslila. Nechtěla byste mi to blíže vysvětliti?

— Nu, madame, mám přítele,který nabízí 14.000 franků.

— Dobře, madame, rozmyslím si to… Bonjour, madame!

Bonjour, madame!

Za týden opět dopis, který mne objednává na totéž místo. Přijdu a ptám se:

— Nu, madame, rozmyslila jste si to?

Odpoví na to zcela lhostejně:

— Ano, madame, a myslím, že to není dosti.

— Dobrá, madame, promluvím se svým přítelem.

A k věci došlo za 20.000 franků…“ (Talmeyr.)

Jiná správcová takového institutu vypravovala o jiné dámě zcela stručně: „Byla to žena anglického továrníka. Její manžel s ní nežil, dával jí však 100.000 franků ročně. Byla jsem k ní poslána bohatým Američanem, který prostě mi uložil zeptati se na cenu. Žádala 100.000 a on jí 100.000 dal.“

A o vdaných řekla taková správcová: „Jen mi věřte, že do maisons de rendez-vous chodí více vdaných žen, než se obecně tuší. Ach, kdyby věděli! Jakmile jsou poněkud ve finanční tísni, přijdou ke mně. Jsem jejich bankéř! Znám jednu, která má více než 50.000 franků renty a věčně je na rozpacích pro tisíc franků. Jiná může vždy potřebovat pět set… Za nějaký peníz jsou vždycky. Dvakrát týdně zůstanu večer doma, a tu mne navštěvují. Vyloží mi, co chtějí, co jim chybí, jaký druh obchodu jest jim nejvíce vhod. Ach, kdybyste je slyšeli! Jsou vždy stejné! Nejdříve řeknou, když přijdou, poprvé: „Oh, ráda bych jednou měsíčně udělala nějaký obchod… nezbytně toho potřebuji… ale více nechci, to už je dosti…“ Po nějaké době přijdou zase na čaj a docela pokorně řeknou: „Můj bože! Víte, jak se mi to hodí… udělala bych to i dvakrát měsíčně.“ A ještě po nějaké době: „Je to neuvěřitelné, nemohu vystačiti, musím míti více… Opatřte mi obchod týdně!“ Na konec dělaly by v nutném případě dva obchody denně. Co však všecky chtějí, toť dobré zaplacení. V té chvíli, kdy jsou tu peníze, jsou již také na místě…“ (Talmeyr.)

A ještě tento úsudek kuplířky: „Mezi vdanými a těmi ostatními nezpozorovali byste nejmenšího rozdílu. Jakmile ty ženy ke mně přijdou, ať jsou ze slušných kruhů nebo z ulice, jsou si úplně rovny. Nebo spíše, nikoli úplně; ale pochybuji, dopadlo-li by srovnání ve prospěch vdaných. Je-li některá dáma ze společnosti slušná, pak ji neznám, a tím lépe pro ni. Ale není-li slušná, pak nezná dnes mezí. U řemeslné pozoruje člověk někdy, že má výčitky svědomí, stěžuje si na život, jejž musí žíti. U vdané ženy nic podobného! Píšu-li svým kokotám nebo herečkám, jsou často hluché. Odpovídají: „Ach, drahá, nikoli, je mi to příliš hloupé… Nemám náladu…“ Nebo také: „V tu dobu mám zkoušku… Hrála jsem včera… Dnes musím zase hrát… Zítra mám matinée… Děkuji nikoli!“ Ale vdaná žena a zvláště dáma ze společnosti? Přijde, třeba-li, zvláštním vlakem a provede hladce dvé neb tré operací za odpoledne!“ —

Tak to mají velcí páni pohodlné a — celkem vzato — špinavé, třebaže „dáma ze společnosti“ jest pro ně ovšem sousto milejší než obyčejná nevěstka.

Kde vladařský absolutism dále trval, jako v Rusku, tu ovšem vedle kapitalistických vymožeností pěstovány byly i erotické rozmary starého stylu. Několik let před válkou vypravovaly noviny o tomto vtipu jednoho ruského velkoknížete: „V nejpřednějším restaurantu petrohradském seděla v poledních hodinách elita ruské společnosti. Všecky salony byly nabity, jedna židle nebyla volna. Tu otevřely se dveře postranního pokoje a z nich vyšlo dvé úplně nahých, mladých, krásných dam, jež vesele žvatlajíce, kráčely sály. V prvním okamžiku všecko oněmělo. Brzy však povstal poprask, šlechtické dámy omdlévaly. Několik pánů běželo pro strážníka. Hostinský pospíchal k oběma Evám s velikými ubrusy a slušně je prosil, aby se ráčily zahaliti. Sličné víly usmály se naň šelmovsky a se strany a s hrdým smíchem procházely se dál sály, budíce všude zděšení, rozhořčení, ale i všeobecný zájem. Když přišla policie, aby veselé ženy odvedla, vyšel z onoho vedlejšího pokoje, z něhož dámy přišly ruský velkokníže a zvolal hlasitě: ,Neopovažte se dotknouti se jich; já jsem je o to požádal‘!“ — Kdybychom měli na mysli jen společnost, v které se věc přihodila, vtip nebyl by rozhodně špatný, kdyby byl býval míněn trochu jizlivě; ale se zřetelem k jeho původci šlo zřejmě jen o kousek absolutistické zvůle.

*

Ve fabrikách byl pohlavní styk velmi živý. Vždyť v prvních dobách průmyslového vývoje pracovala obě pohlaví obyčejně společně v těsných a horkých místnostech téměř polonahá. Také noční práce obou pohlaví zesilovala příležitost. Milostný styk byl jen otázkou této příležitosti. Statistiky dokazují, že se zaváděním noční práce přibýval úměrně počet nemanželských porodů. V první třetině 19. stol. nebylo v anglických továrnách vzácností, že polovina zaměstnaných tu žen svobodných byla těhotná. Ostatně hojná byla i znásilňování. V Londýně učiněno bylo pouze v r. 1810 asi dvé tisíc trestních oznámení pro zločiny na mravopočestnosti.

O jiném faktu praví Bedřich Engels: „Jest jasno ostatně, že tovární služebnost, jako každá jiná služebnost a ještě více, poskytuje chlebodárci jus primae noctis (právo na první noc). Továrník je také v tomto směru pánem nad tělem a vnadami svých dělnic. Propuštění z práce je dosti veliký trest, aby v devíti případech z deseti, ne-li v devadesátidevíti ze sta, srazilo všecko zdráhání u dívek, které beztak nemají veliké příležitosti k cudnosti.“ Nezapomeňme, že tehdy byli továrníci většinou vyšinulci bez vzdělání a beze zřetelů k společenskému pokrytectví; v přečetných případech byla továrna zároveň harémem zaměstnavatelovým. Tyto poměry trvaly ostatně až do doby nejnovější a změnily se ve skutečnosti jen pod nátlakem odborových organisací dělnických a politického hnutí dělnického. —

Důležitým činitelem v pohlavním životě jsou také bytové poměry. Vyhovující byty zjemňují pohlavní mravy, ale důsledky bytové nouze demoralisují pohlavní život, hromadíce obě pohlaví a dospělé i děti do nepřiměřených místností. Až do 70. let min. věku bylo bydlení mas jen nečistým tábořením, lůžko tísnilo se k lůžku, dětem dlouho před skutečnou dospělostí pohlavní známy byly všecky praktiky pohlavního života. Těhotné dívky dvanáctileté i mladší byly všedním zjevem. Také t. zv. krvesmilství kvetlo v této době.

Nejdivočejší, ale i nejsmutnější bylo to tam, kde v jediné světnici spali i podnájemníci na noc (šlofové, jak se říká u nás vulgárně). Unavená a udřená dělnice, která ve spaní přijímala pasivně na svém lůžku nočního hosta, nevěděla přečasto, byl li to její muž, bratr nebo nocležník, který se u ní zastavil. „Je to tak jedno,“ řekla anglická žena dělnická apaticky jistému parlamentnímu tazateli.

Ze života anglických cihlářů čteme ve zprávě vyšetřující komise parlamentární z r. 1866 toto: „Jest nemožno, aby dítě prošlo očistcem cihelny bez veliké mravní degradace… Ničemná řeč, kterou děti slyší od nejútlejšího věku, necudné, neslušné a nestoudné zvyky, mezi nimiž vyrůstají nevědomé a zdivočelé, činí je pro pozdější život bezuzdnými, zkaženými, zpustlými… Strašlivým zdrojem demoralisace je způsob bydlení. Každý moulder (obratný dělník a vůdce pracovní skupiny) dává své sedmičlenné tlupě nocleh a stravu ve své chýši nebo kotáži. Ať patří k jeho rodině či nikoli, muži, hoši, dívky, spí v chýši. Má obyčejně dvé, zřídka tré sednic, všecky v přízemí s nepatrnou ventilací. Těla jsou tak vyčerpána velikou respirací za dne, že nedbají ani zdravotních pravidel, ani čistoty a slušnosti. Mnohé tyto chýše jsou vzory nepořádku, špíny a prachu… Nejhorší zlo systému, který používá mladých děvčat k této práci, vězí v tom, že je pravidelně od dětství připoutává pro celý další život k nejzpustlejší holotě. Stanou se z nich hrubí, hubatí kluci, dříve než příroda je poučí, že jsou ženami. Oblečeny v několik špinavých hadrů, s nohama vysoko nad kolena obnaženýma, s umazanými vlasy a obličejem, učí se opovrhovati všemi pocity skromnosti a studu. V době jídla leží nataženy v polích nebo pokukují na hochy, kteří se koupají v sousedním kanálu. Když jejich těžké dílo denní je konečně hotovo, vezmou si lepší šaty a jdou s muži do krčem… Nejhorší jest, že cihláři zoufají sami nad sebou. „Mohl byste se, pane,“ řekl jeden z lepších kaplanovi southallfieldskému, „pokusiti raději čerta povznésti a polepšiti, než cihláře.“ — Tato zpráva zdá se býti ovšem místy rozhorlena poněkud po měšťácku, cihláři bývají dosud postrachem lidí dobře vychovaných, ale přes to ukazuje plasticky, k jakému životu odsuzovala a odsuzuje buržoasie třídu dělnickou.

A nyní ještě ze života anglických dělníků zemědělských. Kterási zpráva líčí zemědělské party takto: „Partu tvoří deset až čtrnáct nebo patnáct osob, totiž ženy, mladé osoby obého pohlaví (třinácti až osmnáctileté), ač hoši většinou v třináctém roce odcházejí, a pak děti obého pohlaví (šesti až třináctileté). V čele je parťák, vždy obyčejný dělník zemědělský, většinou tak zvaný špatný chlap, zpustlík, nestálec, opilec, ale ducha do jisté míry podnikavého a vyznajícího se v tlačenici. Najímá partu, která pod ním pracuje, nikoli pod pachtýřem. Od tohoto má pravidelně práci na akkord, a jeho příjem, který průměrně nepřesahuje příliš mzdu obyčejného dělníka zemědělského, závisí téměř úplně na dovednosti, s kterou vymačká v nejkratší době nejvíce práce ze své tlupy. Pachtýři shledali, že ženy pracují řádně jen pod mužskou diktaturou, že však ženy i děti, jsou-li jednou v tahu, vydávají svou životní sílu… s pravou nehorázností… „Stinnými stránkami“ tohoto systému jsou přepracovanost dětí a mladých osob, ohromné pochody, které denně konají do statků a ze statků vzdálených pět, šest a někdy sedm mil, a pak demoralisace v partě. Ač parťák, který v některých krajinách bývá nazýván „the driver“ (honec), jest vyzbrojen dlouhou holí, užívá jí jen zřídka, a žaloby na hrubé zacházení jsou vzácné. Je to demokratický vladař nebo jakýsi krysař z Hameln. Potřebuje popularity u svých poddaných a připoutává je k sobě cikánstvím, kvetoucím pod jeho dozorem. Hrubá nevázanost, veselá rozpustilost a nejnecudnější drzost dodávají partě křídla. Parťák vyplácí obyčejně v krčmě a vrací se pak vrávoraje a vpravo i vlevo opíraje se o statnou ženskou v čele průvodu, kdežto děti a mladé osoby dovádějí za ním a zpívají neslušné písničky. Na zpáteční cestě je obvyklé to, co Fourier nazývá „phanerogamií“. Často se děje, že třináctileté a čtrnáctileté dívky jsou těhotny se svými chlapeckými druhy. Velké vsi, které dodávají kontingent party, stávají se Sodomou a Gomorhou (polovina dívek bidfordských byla partou zkažena) a dodávají dvakráte tolik nemanželských porodů jako ostatní království. Co dívky, vypěstované v této škole, dokážou jako provdané ženy, řekli jsme již dříve. Jejich děti, pokud je opiem atd. neodstraní, jsou rození rekruti party.“

Takové poměry na venkově nepatří ovšem mezi „doby zašlé“, ale nutno tu i rozlišovati, co třeba počítati na vrub drsnějších mravů venkovských a co jest důsledkem hospodářského zotročení.

*

Buržoasie brzy pochopila, že skutečnost, která jí vynesla majetkové rozdíly, pro ni tak výhodné, a nekonečné možnosti požitku, jest mnohem žádoucnější než ideál, jehož jménem zmocnila se vlády. Nicméně bylo jí překlenouti strašlivou propast, jež zela mezi její ideologií, které nemohla se vzdáti, a její skutečností, které vzdáti se nechtěla. A tak jako v politice zdánlivá demokracie, tak v životě pohlavním mravní pokrytectví stalo se podstatným rysem buržoasního pořádku. Fíkový list zavládl v celé společnosti.

To byl však důsledek historické situace. Ve věku průmyslovém stávaly se pracující davy všude spolurozhodujícím činitelem, neboť nepředstavovaly již nevolnictvo a poddanstvo, nýbrž státní občanstvo, v této formě nezbytně nutné k novému způsobu výrobnímu. Vzrůstala uvědomělost pracujících davů, duchovní emancipace jejich, nutná ostatně i pro technický vývoj a expansi kapitalismu. A čím větší byly obrovské zisky vyvinutého velkoprůmyslu, tím určitější, hlasitější a vytrvalejší byla kritika dělnické třídy. A rušivý účinek této kritiky pro měšťácký pořádek mohla buržoasie seslabovati jen tím, že snažila se široké vrstvy udržeti ve víře ve svou ideologii, v pohádku o tom, že jest ztělesněním světového řádu opravdu mravního.

To dělo se všeobecně ovšem teprve od čtyřicátých let 19. stol., kdy proletariát počínal býti politickým činitelem; před tím pěstovalo jen skutečné maloměštáctvo filistrovské pokrytectví, kdežto povýšenecká buržoasie nevázaně a vědomě odhazovala veškeru konvenci.

Pro pohlavní emancipaci je jistě třeba znáti příčinu a povahu maloměšťáctví, hlavní překážky sexuelního pokroku, jejíž duch ovládá dosud střední stavy a korumpuje namnoze i proletariát; nemůžeme nedodati: především u Čechoslováků, národa maloměšťáckého par excellence. A proto vsunujeme na toto místo ještě kus karakteristiky z výborné studie dr. Bruna Schönlanka („Neue Zeit“, Roč. 1890):

„Poněvadž všecko, co koná a tropí, opřeno je o otrockost a nepravdivost, jest u něho nutné umění přetvářky, pokrytectví třídním zařízením. Udržování vnějšího zdání, tato náhražka mravní důstojnosti, je hnací silou v životě maloměšťácké duše. Reputace a respektabilita jsou jejími předními články víry, a útok na ně trestán je hůře než nemravné skutky. Poněvadž malá buržoasie je vůbec travestií buržoasie velké, karikuje také konvenční lži velké buržoasie, rušíc její příjemné formy v odporný škleb. Španělská grandezza maloměšťácké etikety chodí na chůdách, kde způsob života velkomešťáckého hopkuje ve špalíčkových střevících. Nutnost, oblékati svou bytost ustavičně do určitých záhybů, kazí mysl a ničí přímost smýšlení. Úzkostlivý zřetel k úsudku lidí, t. j. nejbližšího okolí, příbuzných a magů, přátel a známých, neboť tento nejmenší kruh je pro tento druh lidí světem — má nepříznivý vliv na to, co individuum koná nebo nekoná. Kdo při každém kroku, jejž činí, se táže, co tomu druzí řeknou, toho skutky nemohou míti svěží barvy svobodného rozhodování se. Když mravní předpisy zachovávány jsou jen pro zevnějšek, tedy mravnost se rozpadá. Jaké následky má tato hniloba smýšlení, to není veřejně zjevno u oněch mnoha tisíc, jež šťastná náhoda, nikoli vlastní zásluha, chrání před těžkými boji mravními. Kde však nad hlavou takového člověka rozvine se bouře konfliktu živelnou silou, tu vyjde najevo mravní bankrot s oslnivou jasností. Tento bankrot, jak z řečeného vysvítá, není čistě individuelním přečinem, je to kus viny kolektivní, která zase jednou je zjevna.“ —

Pokud běží o procovské a vyšinulecké způsoby zbohatlého měšťáctva, vznikly nejdříve, trvaly nejdéle a byly nejtypičtější u buržoasie anglické. „Poněvadž většina anglického měšťáctva byli vyšinulci, byly také všecky požitky, které pěstovali, hrubé a surové. Jedli mnoho, pili mnoho a „milovali“ stejným způsobem — beze vší aristokratické elegance a delikátnosti. Všecko dělali takřka „na plnou hubu“. Za peníze možno si koupiti obrovské kýty jehněčí: ukazovali tudíž, že mají peníze, plýtvajíce při jídle nadbytkem. Za peníze možno si koupiti „lásku“, byla tedy při všem nevěstka. Nebylo zábavy bez ní. Nekonečným proudem hrnula so ustavičně ulicemi. Člověk dovoloval si a bral, co mu bylo libo. Zde dceru, tu matku, tam obě zároveň. Svůdci a únosci vdaných žen byli všedním zjevem. Anglická nevázanost byla typická a všude příslovečná.“ (Fuchs.)

Ale i jinde stali se porevolučními pány světa nejprve vyšinulci s vyšinuleckými způsoby; jen tak prudké nebylo to na př. ve Francii a Německu jako v Anglii. Rovněž přechod od procovské upřímnosti k solidnímu pokrytectví udal se všude, ale nejprudčeji v Anglii, v letech 1820 — 1830, kde poté každý příslušník „slušné společnosti“ byl nucen nositi solidní frak úctyhodného občana. —

Morálnímu pokrytectví přizpůsobily se však v měšťáckém pořádku všecky třídy společenské. Všecko podřídilo se tomuto zákonu vládnoucí třídy. A nikoli jen přechodně, nýbrž trvale až do naší doby. Ani revoluční proletariat jako třída nestojí vědomě a výslovně proti vládnoucím mravním názorům buržoasním: jen jednotlivci, jen skupinky malé tu a tam bojují proti nim, často dosti hrdinsky.

Vždyť láska stávala se v kapitalistickém věku životním zjevem, problémem stále složitějším. Kapitalistický vývoj dal životu tisíceronásobnou tvářnost a tím postavil také lásku před dlouhou řadu těžkých otázek, většinou řešitelných v soukromo-vlastnickém pořádku jen osobními kompromisy. Neboť z vládnoucího pořádku společenského nelze se ve skutečnosti fakticky vymaniti, i když jej sebe rozhodněji potíráme a proti němu stavíme duchovně něco jiného, lepšího a sebe více logického.

Zachováš na venek slušnost! to je železné přikázání měšťáckého pořádku, jemuž musí se každý podrobiti, chce-li býti trpěn ve „slušné“ společnosti.

V druhé polovině 19. stol. vyloučilo mravní pokrytectví z veřejného života všecky pohlavní věci. Láska pro veřejný život přestala téměř existovati. „Slušní“ lidé tvářili se na veřejnosti jako bezpohlavní, to bylo korektní chování. Ze zábav a hovorů vyloučeno bylo přísně všecko, co bylo nebo mohlo býti pohlavně dvojsmyslné. Ani vážné rozhovory o pohlavních otázkách nebyly dovoleny: mluviti se ženou o pohlavních věcech považováno bylo za zcela neslušně. Jasně nazývati pohlavní části nebo ony části oděvu, které vzbuzují erotické představy, nebylo rovněž dovoleno. Znali jen ženskou nohu, nikoli také stehno nebo lýtko. Ženské stehno, fuj, jaká ohavnost! Znali jen šíj a nejvýše poprsí, nikoli však prsy nebo ňadra, jen žaludek, nikoli také břicho, a zadnice vůbec pro ně neexistovala. Mluviti o spodničce bylo svrchované neslušno; žena nebyla také nikdy těhotná, nýbrž „v naději“ nebo „v jiném stavu“. Neslušelo se, aby dívka byla ponechávána s mladým mužem o samotě v pokoji, aby jednotlivá žena přijímala návštěvy mužů, chodila večer na ulici, vůbec stýkala se s muži bez přítomnosti třetí osoby. I snoubenci až do svatby měli spolu mluviti vždy jen ve společnosti dospělejších osob. Dáma na ulici nesměla se ohlížeti, nýbrž přímo před sebe hleděti, se zrakem pokud možno sklopeným; bylo jí choditi nepříliš rychle, ale také nikoli pomalu, aby tím nevybízela muže k přiblížení se. Ukazovati nohy patřilo tehdy jen k řemeslu nevěstčině. Třebaže na plesu dovolena byla sebe větší dekoltáž, doma nesměla se žena ukazovati mužům v nedbalkách sebe cudnějších. A tak dále.

A podle této „morálky“ přistřihováno bylo umění, divadlo, písemnictví. Všecko nahé zakázáno bylo jako nestoudné a vzbuzující nečistá přání, nečisté žádosti. Slušní lidé znali jen oblečeného člověka. V románech a na divadle pro pořádné lidi bylo vždy jen co nejslušněji milováno. Neznali tu cizoložství ani nemanželských dětí ani prodajné lásky. Každá láska končila tím, že „se vzali“ nebo zoufali si, že „nemohou se vzíti“.

Nemilosrdně trestáni byli opovržením všickni, kdož se provinili proti takovým a podobným zákonům slušnosti, počínajíce si buď upřímně a poctivě nebo oddávajíce se vášni, která nezachovala zevních forem. Žena, která políbila jiného muže než svého oficielního snoubence nebo manžela, ztrácela čest. Ženu, zlíbanou dříve mužem jiným, nemohl si řádný muž vzíti již za manželku. Každý předmanželský styk pohlavní platil u ženy za nepočestné smilstvo; byla-li dokonce z něho těhotná, ztrácela navždy úctu slušných lidí, byla navždy zavržena a předmětem veřejného pohoršení a opovržení: a sice nejen sama, nýbrž i její dítě. Prováděla-li snad dokonce „volnou lásku“, byla na roveň postavena s nevěstkou…

Bylo by ovšem pošetilé domnívati se, že většina těchto předsudků a pokryteckých požadavků jest v naší době úplně již překonána. Naopak, nehledíc k velkoburžoasii a pokrokovější části světa intelektuálního a uměleckého, ovládá pokrytecká morálka buržoasní dosud nemálo všecky třídy civilisovaného světa bělošského, činíc závažné pokroky i do plemen, která se po Evropě a anglosaské Americe ráda opičí. Pro příklady netřeba nikomu choditi daleko.

Fuchs upozorňuje, že dnes ještě panuje u maloměšťáctva mnoha zemí středověký názor, že panna, která nosívá při slavnostech spolkových prapor, není-li opravdu fysickou pannou, zneuctí celý spolek. Kam až může pak v nějakém Kocourkově zaběhnouti „stud nestydatých“, o tom svědčí na př. groteskní „zasláno“, uveřejněné v r. 1907 v jistém duryňském časopise: „Výstraha! Varujeme tímto každého před rozšiřováním falešné pověsti, že naše praporečnice, slečna Rosa Hammerschmidtová, jest v jiném stavu. Jest v něm nikoli ona, nýbrž průvodkyně Emma A. (v časopise úplné jméno). Poněvadž prapor do ruky nedostala, jest považovati prapor náš za neposkvrněný. Ony osoby, které opětně užijí této nestoudné lži a urazí nás s naším praporem, budeme stíhati soudně. — Předseda tělocvičného spolku v Hönbachu.“ — A přece v katolických zemích, na. př. v Bavorsku mívají čestnou funkci praporečnice farské kuchařky. Jaká ironie! A jak směšné cesty morálky! —

*

Takové byly nejobvyklejší a oficielní články mezinárodního zákoníka slušnosti. Neoficielně platila především známá zásada mnišská: ne-li cudně, tož aspoň tajně. Bylo-li této zásady přísně dbáno, odpouštěla společnost muži všecko a ženě velmi mnoho. Muž, má-li peníze, mívá maitressu, ale neukazuje se s ní často na ulici. Jinak navštěvuje hojně prostituci, ale tajně, a ve dne na ulici také jemu jest nevěstka vředem na těle společnosti. Žena dává pozor, aby milencem nekompromitovala ani sebe ani manžela. Dáma zcela korektní navštěvuje ho jen ve zvláštním bytě. Nejvíce pečuje o svou plesovou toaletu, aby všecko prozradila a při tom zůstala úplně oblečenou. Sňatku bez lásky vůbec není, na peníze se vůbec nehledí. Každý a každá mohli by učiniti lepší partii, jen kdyby chtěli, kdyby nebyli bláznivě zamilováni. Ve skutečnosti přece však kopulují se jen dvě jména, dvě jmění.

Morální pokrytectví měšťáckého věku jest ovšem internacionální; přes to, jak známo, vynikla v něm vedle Ameriky hlavně Anglie, „stoudný Albion“, který ostatně v měřítku stejně význačném provádí — jako celý měšťácký svět — vedle pohlavního pokrytectví i znamenitou přetvářku sociální a politickou, neznaje bídy pracujících, poněvadž přece hoduje pro ně na svých „dobročinných“ slavnostech, nemaje utlačených národů, poněvadž vykořisťuje je přece všecky „v rukavičkách“. Byl by tu zbytečný podrobnější výčet různých způsobů pohlavní přetvářky, kterou všickni přece potkáváme dosud na každém kroku. Za to chceme ji raději karakterisovati dvěma anekdotami, z nichž jedna je skutečnou událostí, druhá, básnickou visí, a to anekdotami z anglického života, poněvadž, jak jsme právě naznačili, dosáhlo zde typické pohlavní pokrytectví buržoasní svého nejvyššího rozkvětu.

V sedmdesátých letech 19. stol. rozvířila mnoho pozornosti aféra plukovníka Bakera. Plukovník Valentin Baker seděl jednoho dne v železničním kupé o samotě se sličnou a koketní dívkou, miss Dickensonovou, která, když byla po jistou dobu statečně flirtovala s důstojníkem neméně statečným, stavěla se, jakoby usnula. Důstojník použil této výhodné příležitosti brzy k nejněžnějším projevům milostným, které počestná mladá dáma klidně snášela. Když však v milostném opojení dal se strhnouti k hlasitému zvolání: My darling! My ducky! (Miláčku! Drahoušku!), tu cudná panna, která důkazy lásky měla ráda, ale nedůtklivá byla ke slovům lásky, vyskočila a učinila povyk: přiběhli, zatkli ubohého důstojníka, který vsazen byl do vězení a hanebně degradován. Když po 10 letech podali angličtí důstojníci petici pro Bakera-pašu, který se zatím vyznamenal v tureckých službách na tažení proti Rusku (1877) a v Egyptě a byl povýšen na generála, aby byl znova přijat do anglické armády, objevila se brzy petice opačná, podepsaná tisíci anglických dam, které tak rozhořčeně proti tomu protestovaly, že královna neodvážila se důstojníkům vyhověti, třebaže se za to přimlouval princ waleský, důvěrný přítel Bakerův. Při této příležitosti uveřejnily časopisy řadu zábavných výkřiků rozhořčení ze ženského tábora. Jedna dáma prohlašovala, že v miss Dickensonové uraženy byly všecky anglické ženy. Jiná byla docela ohromena, že se našli angličtí důstojníci, kteří pozdravili Bakera při jeho příchodu do Londýna stiskem ruky a s tímto nekvalifikovaným člověkem seděli za stolem. Třetí psala: Jeho přítomnost v Anglii jest urážkou všech žen národa, a čtvrtá mínila, že již vysloviti jméno takového člověka nečestného jest neslušností. Má býti tudíž zapovězeno vůbec o něm mluviti…

Neboť podle měšťácké morálky to, o čem není mluveno, neexistuje. A mluveno není o tom, co připomíná tajná hýření a co by mohlo je na světlo vynésti: pruderní lidé, aspoň ve své fantasii, jsou největší zpustlíci a bojí se, že zvuková vlna promluveného slova je prozradí.

Druhá anekdota, správně řečeno: skvostná a rozkošná satira na anglickou pruderii je z pera Oskara Panizzy,^[33] neohroženého spisovatele „Koncilu lásky“, pro nějž byl autor soudně stíhán. Jmenuje se:

Zločin na Tavistocksquaru

Bude tomu jistě asi šest nebo osm neděl, kdy jsem denně s velikým zájmem sledoval příběhy v soudních síních v Marybonestreetu. Méně pro těžké otázky právní, které se tu snad vynořily mezi velkými i malými bagatelkami velkoměstského tuláctva, jako spíše pro originelní rozsudky, které můj šéf dovoloval si často vynésti proti všeobecnému mínění a předpisům zákonníků. A nezřídka měl jsem příležitost žasnouti nad jemným pudem a velikým ostrovtipem mr. Thomacksina, který dovedl hlavně zapeklé a o lži opřené vinníky odzbrojovati jistou metodou zcela určitou, neomylnou a bezpečnou.

Většinou bylo možno již podle tváří policistů a jejich hovorů v předsíni posouditi, o jakou věc běží. Neboť zde v předsíni oznamoval obyčejně strážník hlásící nebo z obchůzky právě se vracející svým druhům několika hesly kriminální novinku; a bylo tu obyčejně několik starších seržantů, kteří neomylně posoudili osobu předvedeného v souvislosti se skutkovou povahou, takže byla tu již jakási nálada, jakýsi opar kolem neviditelného a vysvětlení potřebujícího jádra složité příhody, dříve ještě, než konečně došlo k předvedení před sira Edwarda.

Mr. Thomacksin a já byli jsme jednoho odpoledne v soudní síni zaujati horlivým rozhovorem, jako vždy, když nebylo nic nového a závažného, a kancelářská doba ještě neuplynula. Bylo to v době jarního slunovratu. Ale byla ještě brzy tma. A byly právě rozžaty plynové plameny, pokryté obrovskými stínidly, které na šéfa i na hlásící strážníky vrhaly tmavé stíny. Můj šéf ujal se opět svého starého námětu: Swendenborga, jeho dobrých myšlenek, ale i jeho polovičatostí, kdykoli běželo o provádění; úplnou nejasnost v prostředcích a cestách, které on, mister Edward Thomacksin, po důkladných studiích, nejpřesněji udal.

„Vyřízněte je, smilstvo, tento trn, o který tolik lidí do krve se drásá, a všecko bude dobré,“ — zvolal s emfasí, a počal čísti delší kapitolu z Darwina, podle které může za několik desetiletí plánovitým potlačováním býti vypleněna funkce, která staletým ponecháváním na pokoji nabyla netušených rozměrů…

V té chvíli proniklo k nám z předsíně zmatené bublání hlasů: Don't! Don't! Don't! Tell us stories! Don't slander!… Asi: Přestaň, prosím tě, nemluv nesmysly, dej s tím pokoj!… Podobně zdála se mínění mezi jedním strážníkem a ostatními přeskakovati a vyrovnávati se. Můj šéf svraštil čelo pro toto vyrušení. Konečně otevřely so dveře a vstoupil Jonathan, vystrojen podle předpisu, s černou soukennou helmicí, pendrekem za pasem a slepou lucernou. Sir Edward se obrátil. Vůči Jonathanovi byl vždycky mírnější než vůči druhým.

— Co se stalo? — zvolal, a dodal pak: — Mám tu důležitý rozhovor se svým mladým přítelem; nerušte nás s každou hloupostí!… Vlezl snad zase někdo do cizí kapsy?…

— No, Sir, — řekl Jonathan hluboce rozrušen, — stalo se něco neobyčejného!

Sir Edward obrátil se k němu úplně. Prsní tón, kterým strážník mluvil, a chvění v jeho hlase byly příznaky, které neušly znalci lidí, jakým byl můj šéf. — Odkud přicházíte? — ptal se úředník.

— Přicházím ze svého soukromého bytu, Sire, — odpověděl mladý muž, — váhal jsem po celý den a rozvažoval, mám-li své pozorování z minulé noci úředně oznámiti — ale důvěra ve vaše lordstvo — ve vaši moudrost, Sire, — a moje povinnost — musím to udati.

— Co se stalo? Ven s tím! — zvolal mr. Thomacksin a učinil přiměřený postoj. Venku v předsíni bylo slyšeti tiché mručení a dušený chichot.

— Sire, — počal Jonathan, — když jsem včera v noci šel na pochůzce Tavistocksquarem a svítilnou prohlížel jsem křoviny, viděl jsem — jak to mám pojmenovati — nedá se to říci, Sire…

— Kat tě sper s tvou svítilnou, když jsi nic neviděl!

— Viděl jsem něco!

— Cos viděl?

— Bylo to v jižním koutě parku, kde stojí skupina růží vedle skupiny magnolií!

— Co se tu dělo? Viděl’s někoho pod tím?

— Neviděl jsem nikoho pod tím; skupina byla volna.

— U ďasa, copak tam tedy bylo?

— Sire, chichot vycházel ze křů!

— Chichot vycházel ze křů? Dobrá, dopadl’s ty chichotající se?!

— Nikoli, Sire!

— Ani bych ti to neradil, Johny! Každý může v Anglii chichotati se pod růžemi a magnoliemi, má-li nějaké.

— Sire, takové to nebylo! Nebyl to lidský chichot, bylo to něco podezřelého, a lesknoucí se věci padaly k zemi z velikých kalichů magnoliových, a necudný pach se šířil; to je blesk, Sire, napadlo mi!

— Jonathane, nerozumím ti. Rozmysli si, co mluvíš! — Strážník měl horečku z rozčilení, oči mu zářily, v hrubé černé pláštěnce policejní stál tu ten jemný člověk plavovasý jako mladý kazatel.

— Sire, byla to nepochopitelná událost! — pokračoval strážník, — nemohu snad všecko udati, čím bych opřel své mínění…

— Řekni mi své mínění, Jonathane, a zanech podrobností!

Strážník těžce zápasil sám se sebou a pak vyjekl: — Nemohu!

— Můžeš mi klidně říci své mínění, Jonathane, — řekl mr. Thomacksin.

— Sire, anglická řeč na to nestačí, aby tu ohavnost vyslovila!

Tu sir Edward obrátil ke mně hlavu a ukázal mi dvě řady obnažených zubů; pak dodal tiše: — Hleďte, takové lidi máme! Jaké klasické vyjadřování! Nádherný chlap! Není-li pravda?… Jen ztěžka jsem ho sem dostal… Pak nahlas, obrácen k Jonathanovi, — tedy, chlapče, teď zčerstva, řekni mi, cos viděl?

— Sire, — blouznil strážník dále, — bylo to pod růžemi a magnoliemi…

— To vím už, Jonathane; co se dělo?

— Pohyby, jak je… strážníci často v noci na pryčně dělají…

— Johny, — pravil šéf s oteckou mírností ke svému podřízenému, — lokomotivy činí jisté pohyby, a strážníci činí zase jiné pohyby v noci na pryčně, to všecko není měřítko; musíš se přesněji vyjádřit. Cos viděl?

— Sire, — bylo to hrozné, byl to zločin proti přírodě; stál jsem jak přikován, nemohl jsem si pomoci!

— Nevzal jsi píšťalku?

— Sire, — nebylo tu proč pískati!

— Mohl jsi přece jen zapískati!

— Sire, — to nebyla věc k zapísknutí!

— Ale, když to byla věc tak pozoruhodná, jak říkáš, bylo přece jen radno, abys to píšťalkou oznámil svému kamarádu aspoň na nejbližším rohu.

— Sire, — událost byla takového rázu, že přímo vylučovala možnost užíti píšťalky!

— Johny, dej pozor: Vhodnost události není přece v žádném poměru k možnosti uvésti v pohyb píšťalku!

— Ovšem, Sire, — možnost použíti píšťalku nebyla vyloučena! Ale nepovažoval jsem jednak předmět za dosti cenný, abych si píšťalkou zabezpečoval materielní pomoc, jednak zase měl přece jen větší význam než pískání; jinak řečeno, byl extraordinary, ale nikoli ohrožující — nehledíc k tomu, byl by mi zvuk při pokusu o to uvázl v hrdle.

Tu soudce zase se podíval na mne s oním zvláštním výrazem, při čemž obnažil dvě řady zubů, tiše podotýkaje: — Je to skvělý chlapík! Ten hoch mohl by býti theologem, sofistou, swedenborgianem, vším. Myslím, že jeho kariéra není ještě hotova. Máte něco podobného v Německu? —

Zavrtěl jsem hlavou. Sir Edward pokračoval pak hlasitě, obrácen k strážníkovi:

— Tedy, Johny, nepískal’s, to je tedy zjištěno; teď si pospěš a řekni nám, cos viděl?

— Sire, musím se vrátiti k tomu, co jsem již řekl, byl…

— Cos již řekl, — přerušil jej soudce, — to nic není, z toho nikdo nezmoudří. Musíš nám vysvětliti materielní obsah věci, musíš nám především jmenovat ty taškáře!

— Sire, o taškáře v obyčejném slova smyslu tu neběželo!

— V jakém tedy? — dodal můj šéf s důrazem.

— Ve smyslu velkolepě nelidském!

Zase pohyb hlavy sira Edwarda k mé straně a poznámka šeptem:— To je Swedenborg! — Hlasitě: — Proč jsi tedy na tu věc nešel?

— Bál jsem se je vyrušiti, Sire. Chtěl jsem teprve konstatovat celou ohavnost!

— Jakou ohavnost?

— To nevím.

— V čem vězela?

— Bylo to bláznění.

— Jaké bláznění?

— Byly to dotyky, Sire! — zvolal strážník a zhluboka vydechl, — jaké nejsou dovoleny před bohem ani před lidmi; bylo to mazlení, obnažování, vyměšování, byl to chichot, tření, vydávání, objímání, jakési líbání, Sire… —

— U všech čertů, a nikoho jsi neviděl? Což pak jsi nevytáhl svítilnu?

— … Sire, nikdo tu nebyl. To růže a magnolie byly pospolu. Také ty zvuky a pohyby nebyly lidské.

— Nebyly lidské? — ptal se můj šéf, — co to tedy bylo?

— … Sire, — volal a vzlykal mladý fanatický strážník — růže a magnolie v tavistockém parku provozovaly sebeprznění — byla to opravdu onanie rostlin! —

V této chvíli mister Edward Thomacksin, představený policejní stanice v Marybonestreetu, vyskočil jako tarantelou bodnut. Okamžik ten starý, vysušený muž, který, jak se mi zdálo, uvažoval o údajích mladého Jonathana ve směru zcela jiném, pohlížel skleněnýma očima na odvážného policistu. Pak, když viděl, že tu není již možna žádná iluse, zdvihl zoufalý swedenborgián křečovitě ruce do výše a změněným vyjícím hlasem, jakého jsem u něho ještě neslyšel, volal k nebesům: — Lord, holy Lord (svatý Pane), odvrať zrak svůj od tvorstva! Nejohavnější zločin odkoukaly teď konečně i růže u lidí, nejcudnější květiny. Pane, nečekají již na tvé svolení k pekelnému aktu. Propůjčil jsi jim schopnost množiti se. Ale to jim nestačí. Chtějí za každou cenu hřešiti. Pane, sešli novou potopu a znič svoje tvorstvo, nebo svět se rozletí!

Pak Thomacksin, jehož tvář podobala se teď maltě, zhroutil se vzlykaje, a bylo nutno jej odnésti.

*

Podobná mravní přetvářka, do krajnosti sehraná, panuje, jak jsme řekli, i v Americe, třebaže právě americká buržoasie je pověstná tím, že doma je sice puritánská, ale sotva vystoupí na palubu, aby se dala převézti do Evropy, odhazuje co nejrychleji morální masku a stává se hrubě zhýralou a nenasytnou podle množství svých dolarů. Lodní kapitáni dovedou o tom vypravovati historky dosti nechutné. Zpátečnické úsudky a rozsudky soudců v různých amerických státech jsou známy i v našich dnech. Dodejme jen příznačnou aféru s Boccacciovým „Dekameronem“. Za „nemravnou literaturu“ považována je v Americe většina soudobé moderní literatury evropské: není sice zakázáno ji míti, ale v některých státech považováno jest za zločin, je-li posílána poštou. „Dekameron“ platí ovšem za spis nejničemnější. A tak r. 1909 byl bývalý soudce Richard B. Shegord odsouzen ke dvěma letům káznice, že „použil pošty k zakázaným účelům“ a poslal komusi jeden exemplář této knihy; věc vypátral poštovní špicl. Řada spisovatelů, senátorů a jiných vynikajících lidí podala tehdejšímu severoamerickému presidentu Rooseveltovi žádost o milost, na kterou však tento představitel kapitalistické politiky odpověděl: „Milost zamítnuta; lituji, že nemohu toho člověka dáti zavříti na celý život.“ —

*

Ostatní státy měšťácké nejsou příliš pozadu za tímto výkvětem buržoasní přetvářky; vyskytuje-li se tato neřest v jiných zemích v mírnějších formách podle odlišné povahy příslušného národa, neznamená to ovšem, že je méně všeobecná a škodlivá. Stačí jen připamatovati si na př. směšné úsilí oficielních pedagogů měšťáckých a maloměšťáckých, kteří u nás jako v Německu (proslulém kdysi „bázní boží a dobrými mravy“, jak víme, rovněž nejčistší přetvářkou buržoasní) „korigují“ statečně lidové písně, aby škola mohla provozovati pštrosí politiku před faktem pohlavní lásky…

Opakujme: Měšťácká morálka pohlavní — tak jako politická, hospodářská, sociální morálka buržoasie, její mravnost, demokracie, rovnost, volnost, spravedlnost — jsou jen papírové kulisy na oklamání prostného lidu, který je povinen dříti se, potiti a strádati, aby panská třída za krásnými kulisami mohla se nejšpinavěji baviti. A těmto krásným kulisám věří, žel, ještě miliony!

*

Jak víme, má každá doba svůj zvláštní komplex životních potřeb i představ, z kterých vyplývá její ideál krásy, jemuž lidé té doby snaží se přizpůsobiti chováním, postojem, pohybem, šatem, způsobem života vůbec. A tak liší se lidé různých dob navzájem fysicky více a zřetelněji než malí od velikých nebo hubení od tlustých. Příslušná proměna všeobecná neděje se ovšem naráz; jest naopak důsledkem ustavičného měnění životních podmínek, jež nedovoluje, aby dnešek podobal se úplně včerejšku nebo zítřku, a v určité epoše dějinné má určitý směr a určitý výsledek.

Nositelem tohoto nového výsledku, nového ideálu, je v každé specifické době vládnoucí třída, neboť podle jejích zájmů životních jest především utvářen. Měšťácký ideál krasocitný vznikal z vědomého odporu proti ideálu vladařského absolutismu, který vydal své nejvyšší květy v rokoku; vznikal pomalu v té míře, v jaké tovární průmysl podporoval kapitalisační proces, přetvářející vnitřně společnost a uvolňující cestu myšlenkám měšťáctva. Vznikal v Anglii dlouho před Velkou revolucí francouzskou a připravován byl i ve Francii, kde pak Velká revoluce dodala mu jen několik dalších rysů, nikoli ovšem nepodstatných.

Proti příživnému zahaleči a tichošlápkovi z ancien regimu postavilo měšťáctvo člověka ducha a vůle, člověka jasného, energického pohledu, přímého těla, sebevědomého gesta i hlasu, pevných rukou i nohou, člověka jistoty a klidu, jemně organisovaný stroj lidské vůle, a zároveň volného, vzletného, upřímného, hrdého a lidumilného tvora s ohněm ušlechtilých vášní. A ovšem i člověk jako nástroj erotický byl proměněn, a bylo to, po druhé od zániku středověku, jeho skutečné obrození ve znamení síly, zdraví a činorodosti. Muž i žena stali se opět nejžádoucnějšími ve svých „nejlepších letech“, za plné své síly. Muž přestal býti hříčkou v rukou žen, ale stal se bouřlivým jejich krotitelem, k němuž vzhlížely s pýchou a něžností. Žena se širokou pánví a řádnými prsy počala obdivovati zase mužské svaly, mužská stehna a lýtka.

Ale, ač podobal se tento ideál ideálu renesančnímu, vynikl nad něj a nad všecky předešlé důrazem, s nímž požadoval také vlastnosti duchovní.

Takové byly původní měšťácké názory na lidskou krásu, zrozené nejprve v Anglii, ale s ostatními myšlenkami Velké revoluce francouzské procházející vítězně celým světem po kapitalisticku se organisujícím, a buržoasie se jich v theorii nikdy nevzdala. Tento původní zdravý ideál sociálně-krasocitný nepřestal býti oficielním ani v době, kdy buržoasie v praxi holdovala pravému opaku. To je také doklad pro úplnou převahu buržoasní přetvářky. Ve skutečnosti mělo a má ovšem dodnes měšťáctvo ideály zcela jiné a touží u muže i ženy po vlastnostech rovněž zcela jiných. Neboť vyvíjející se potřeby kapitalismu uplatnily se systematicky všemi směry, jen nikoli pro zdokonalení člověka ve vyšším smyslu slova.

Nikdy v dějinách nebyla společensky rozhodující lidská povaha tak jednostranná, jako v moderním věku kapitalistickém: povaha počítající, kupecká v nejhorším slova smyslu. Měšťáci zařazují všecky věci, které nemají obchodní povahy, které neposkytují nadějí na zisk, mezi zábavy, jimž možno věnovati nejvýše část odpočinku. A to je společenský život, věda, umění, politika, tělesná kultura atd.

Kupecký typ muže stal se pomalu obecným ideálem muže v měšťáckém státě a nabýval stále větší převahy. Národ není již představován svými mysliteli a básníky, nýbrž svými obchodníky, lépe řečeno svými průmyslníky a veličinami bankovními nebo jejich representací politickou.

V tomto kupeckém typu nemá pohlavní živel zjevného místa. Obchodník — a tím je dnes ve skutečnosti každý velkoprůmyslník a vůbec větší kapitalista, nikoli výrobcem, poněvadž sám nic nevyrábí, nýbrž s tím, co mu druzí vyrobí, spekuluje, — představuje logiku, vytrvalou energii a houževnatou činnost, ztělesněné v nejnebezpečnějším lidském stroji, ustavičně činném. Je to stroj počtářský, který přes veškeru prostotu svou je strojem nejsložitějším — ideálem stroje.

Pokud běží o ženu, učinil z ní kapitalistický vývoj oproti původnímu měšťáckému ideálu silné samice a oduševnělé osobnosti brzy zase luxusní předmět pro muže vládnoucí třídy; a žena jako luxus je pojímána vždy jen ve smyslu fysickém. Erotická krása ženy znova se nejsilněji uplatnila, a společenská hodnota její se změnila toliko v theorii. Toliko v theorii stala se žena v měšťácké společnosti rovnoprávným člověkem, v praxi zůstala závislou na muži a, byla-li hezká, lahůdkou pro majetné.

Již na přechodu 18. století do století 19. platila za ideál antická krása bohyň s pikantní příchutí. Po pádu napoleonského císařství, v době únavy z porodních bolestí měšťácké společnosti, zvítězil na okamžik ideál maloměšťácký, hlavně ve Francii a Německu, ošetřovatelky šťastného krbu rodinného, ale to netrvalo dlouho, poněvadž kapitalism rychle se rozvinul a svůj ideál ženy uplatnil.

Měli prostředky, aby mohli „užívati“. Toto hnusné slovo zrodilo se ve věku měšťáckém. Bylo původně jistě raženo bohatým povýšencem, ale stalo se heslem a touhou všech vrstev. Požívačné století osmnácté mělo svůj sloh i pro tuto věc; věk měšťáckých vyšinulců „užíval světa“ docela procovsky, jeho ženský ideál byl kurevnický. Velikolepou epopej tohoto ideálu vytvořil Emil Zola ve své „Naně“. Znáte ji přece? Je to jeho nejproskribovanější dílo, přes to však jeden z nejhlubších románů naturalistických. Malíři té doby, většinou špatní, malovali „kurví mastí“, jak řekl Max Liebermann. Měšťákům této doby běželo o ženu mocného trupu, o ňadrech, trhajících šněrovačku, o vynikajících bocích a statných stehnech, ale docela ve smyslu harémovém, bordelovém. Pověstné kypré krasavice Makartovy^[34] jsou vesměs tohoto druhu. Salonní nevěstka byla po celá desetiletí ideálem ve Francii, Anglii, Německu, Rakousku, ve všech zemích, až do osmdesátých let 19. stol., kdy počal nabývati převahy ženský typ rafinovanější, typ fin de siecle, typ dekadentní, s nepatrnými ňadry a boky a s chlapeckou zadnicí…

*

Po jistou dobu v míře neobyčejné a v míře menší trvale protežoval a protežuje měšťácký svět ženu třicetiletou až čtyřicetiletou jako ženu nejkrásnější. Kterási anglická feministka napsala: „Ženy pod třicet let jsou toliko mimochodem zajímavé a studia hodné, teprve po třicátém roce získává žena ráz skutečně osobní… Nejkrásnější doba života počíná pro ženu třicátým rokem.“

Je pochopitelno, že původnímu ideálu měšťáckému a pak i kupeckému vkusu odpovídá především tak zvaná žena zralá. S ptačí perspektivy však je v dnešním životě otázka poněkud složitější. Nehledíc k choutkám buržoasních zhýralců, kteří se vracejí ke vkusu umírajícího ancien regimu a pachtí se za „zeleným mládím“, jeví se nejkrásnější věk ženy patrně docela různě třem hlavním kategoriím civilisovaného lidstva. Pro vydělávající buržoasii městskou i venkovskou a maloměšťáctvo platí nadále a povšechně zralá žena za krásku nejpřiměřenější; občan pilný a nabývající potřebuje rozšafnou kyprost pro své pohodlí, hledá důkladný požitek a rozumnou družku, své frivolní potřeby ukájí mimo manželství, doma chce míti solidní vnady a solidní, usedlou povahu hospodářskou, všecko v rozměrech poněkud monumentálních, aby jeho firma byla manželkou dobře representována a okrášlena. Pro milostné potřeby proletariátu je naopak žena 30 až 40-letá povšechně již odpravena: v tomto věku pracující žena dělnická i malorolnická je pravidelně již jen troskou, jistě nikoli krasocitným a erotickým ideálem své třídy. Milostné jaro a léto proletářovo počíná poměrně brzy a končí brzy, je také krátké. Kyprá žena zralá, jistě nejčastěji buržoasní, je sice něčím, co dráždí i pohlavní pud dělníkův, pravidelně nevalně složitý, ale, pokud rozpomíná se dělný člověk na ideál, vynořuje se mu v představivosti bezpochyby mladá děvečka z jeho mládí, s kterou užil primitivního flirtu a skutečné rozkoše milostné. A pak, jako třetí kategorie, je tu svět intelektuální a umělecký se svými složitými potřebami: bylo by odvážno ohraničovati jeho ženský ideál léty. Přes to dává povšechně přednost spíše tvárné dospělosti než hotové zralosti.

Jistý spisovatel praví o tom: „Je to velice hezké, když je někomu sedmnáct až devatenáct let, když je růžolící a poněkud bláhový; tento stav napětí prvního mládí může potrvati několik let a býti pěkný na podívanou, ale podceňovali bychom ženu, kdybychom v tom viděli hlavní nebo snad jediný půvab její, poněvadž přece teprve tak v 25 letech nastává skvělá doba její zralosti, má-li v sobě více než jen onu vůni mladosti, kterou má po několik let každá, která není příliš chudokrevná a je údů poněkud přímých.“

To je po našem soudu střední názor, přibližně nejsprávnější pro naši dobu a obecnou potřebu vrstev, které představují pokrok a předvoj, poněvadž vidí v ženě také duchovní osobnost. Nemůžeme si zapírati, že průměr dnešních žen vzdělaných není dosud na výši doby. Jsou to povšechně a stále ještě jen jednotlivé, vynikající osobnosti ženské, které ve zralém věku jsou důstojným protějškem zralých mužů. A tak pro intelektuálního muže a tvořivého ducha hotová žena zralá má zřídka tolik přítažlivosti jako žena mladá a tvárná, která rozněcuje i s duchovního hlediska naděje a bezděčně nabádá k tvůrčím výkonům. Mezi 20. a 30. rokem odehrává se v ženě děj nejkrásnější a také rozvoj její krásy fysické je nejpozoruhodnější. Je ovšem pravděpodobno, že ideál kypré zralosti bude do jisté míry obnoven s nástupem dělné třídy k moci, ale nemůže býti odstraněn již se světa vyšší ideál ženské krásy „oduševnělé“, k němuž buržoasní kyprost přece jen není zcela přiměřená.

Ostatně nelze podceňovati ani soudobou tendenci, stále ovšem ještě buržoasní, usilující o jisté vyrovnání mezi tělesnými vlastnostmi ženskými a mužskými. I když prozatím běží především o přechodní módu, jádro věci je trvalé, a nelze neviděti, že pomalu ideologie i praxe pracuje na novém typu ženské krásy: Prozatím je to sport, který pomáhá jej tvořiti, poněvadž buržoasie nemá jiných možností, nechce-li se vzdáti své privilegované a vládnoucí posice, ale v budoucnosti bude to volná (t. j. nevykořisťovaná) žena dělná, která uskuteční nový ideál ženské krásy, vyplývající ze změněných poměrů výrobních…

Buržoasní smysl pro zralé ženství znamenal však i jistou vymoženost pro ženu jako bytost pohlavní. Žena, milující ve zralém věku, přestala býti komickou a trapnou. A to je vymoženost závažná, protože žena právě ve zralém věku je „lásky potřebnější“ než v mládí.

Francouzská spisovatelka o tom napsala: „Všecky případy, považované dosud za výjimky, budou za nového směru duchovního života ženina rozmnoženy a zevšeobecněny. Když Balzac uprostřed minulého století napsal svou „Třicetiletou ženu“, vzbudil jeho román u jeho vrstevníků mnoho pozornosti a odporu. To nezabránilo geniálnímu spisovateli, aby nepřiřkl v pozdějším svém díle ženě dokonce až čtyřicetileté moc a právo býti svůdnou… Bylo-li před půl stoletím hranicí milostného života ženina čtyřicet let, má býti nyní prodloužena aspoň o dvacet let. A to bez umělých prostředků z říše chemie a jejích kosmetických výrobků. Vyšší kultura naučí ženu, aby byla poslušna vyšších zákonů krásy, a její zlepšený vkus rozestře soulad po její bytosti. A až feminism překoná své dětské nemoci, vnějškovou emancipaci, snažilství a podobné nechutnosti, a svět bude obšťastněn osvíceným, ušlechtilejším a duchaplnějším ženstvím, pak i ženy ošklivé a odkvetlé, prohřáty a prozářeny bohatším životem vnitřním, zaskvějí se a získají muže, přitáhnou a upoutají, jak v minulých dobách dovedly to jen mládí a krása.

Přes měnlivost módy a různost individuelního vkusu erotického zůstává v životě i umění povšechně nejžádoucnější žena plná a souměrná. I v nové době a po celé století devatenácté pěstován je na př. uměním, které přece vyslovuje hlavně mínění mužů, kult „plného poprsí“ ženského, a že tomu není opravdu jinak ani v životě, dokazují nejlépe přehojné inseráty a reklamy časopisecké, doporučující různé prostředky k zlepšení krásy ňader, většinou ovšem šarlatánské.

Plná a souměrná krása lidského těla, jejíž dokonalou podobu představovalo umění starých Řeků, je stále obecným ideálem, i když móda a umění zdůrazňují z různých důvodů a v různých obdobích něco jiného. A nevymizela ani ze života skutečného. Slavný sochař francouzský Rodin, osoba jistě v tomto směru nejpovolanější, vyslovil se o věci v rozhovoru s uměleckým kritikem Gsellem. Kritik napsal o tom:

„Před několika dny navštívil jsem velikého umělce a prohlížel jsem si s ním řadu jeho studií, které představovaly hlavně různé rytmy ženského těla.

— Mistře, ptal jsem se, najdete snadno krásné modely?

— Ano.

— Krása není tedy příliš vzácná v naší zemi?

— Rozhodně nikoli.

— A udrží se dlouho?

— Nabývá rychle jiné podoby. Nechci říci, že žena jest jako krajina, jejíž vzezření je závislé na stavu slunce; ale téměř správné toto přirovnání jest. Pravé mládí, doba panenského zrání, doba, kdy tělo je plno šťávy a kypíc zdá se lásky zároveň se báti i přivolávati ji, netrvá déle než šest měsíců. Mladá dívka stane se ženou: to je jiný druh krásy, která je sice rovněž obdivuhodná, ale přece jen méně čista.

— Nemyslíte však, že krása antická vyniká nadmíru nad krásu naší doby, a že by moderní ženy nemohly se měřiti se ženami, které byly modelem Fidiovi?

— To rozhodně nemyslím!

— Ale dokonalá krása řeckých soch Venušiných…

— Umělci tehdejší měli oči takové, že to viděli, kdežto umělci dnešní jsou slepí: toť celý rozdíl. Řecké ženy byly krásné, ale jejich krása vězela také v očích sochařů, kteří ji zobrazovali. Máme dnes ženy, které jsou právě tak krásné.“

Antičtí umělci zobrazovali prostě krasocitný ideál své doby; dnešní umělci jdou často za cíly jinými. Nicméně důležita je také jiná věc: příroda snaží se dodávati stále krásu dokonalou, ale dnešní civilisace nenapomáhá vývoji této krásy. Je to především móda, která ničí těla, je to chybná výživa, jsou to nervové nemoci, související s naší civilisací. Tu však běží hlavně o svrchní vrstvy společenské. Ale jakým vražedným způsobem pustoší teprve kapitalistická kultura průmyslová tělesnou zdatnost a krásu v lidu!

V širokých kruzích majetných a — s menším výsledkem — i v dělné třídě pěstována je naproti tomu v nejnovější době fysická kultura, různé formy činnosti sportovní, o jejichž úspěšném vlivu na skutečnou a trvalou krásu těla nelze pochybovati. Vzniká tak dokonce nový typ, spojující v sobě zdraví, sílu a eleganci, jaký dosud neexistoval. Je to ovšem typ, který může se státi všeobecným teprve v osvobozené budoucnosti. Pokud běží o ženu, vyskytuje se nejlépe v Americe, ovšem jen v kruzích, které mohou osvoboditi ženu od přemrštěné a jednostranné práce ve službách stroje, kapitalisticky vykořisťujícího.

Tento nový krasocitný typ ženy, i když tu a tam bezděčně nebo vědomě směřuje k zeslabení erotické stránky ženského těla, neprojeví trvale takové tendence. Úsilí novodobých mužatek skončí v oné chvíli, kdy žena bude všeobecně skutečně osvobozena. Pak nový typ svobodné krásy tělesné usilovati bude především o harmonii mezi stránkou duchovní a pohlavní, a také pro novou ženu platiti bude nejčastěji to, co tak duchaplně a šibalsky vyslovil Heinrich Heine ve své Písni písní:

Poněvadž demokracie, třebaže různými kompromisy znešvařená a zastřená a vnitřně nejčastěji falešná, je nezbytnou životní formou všeobecnou v důsledku kapitalistického způsobu výrobního, jsouc i jeho nepostrádatelným základem, je demokratický, občanský ráz také příznakem dnešního obleku. Dvorní módy vystřídány byly po vítězství francouzské revoluce módami občanskými, a to i u představitelů minulého světa.

Občanský oblek povstal v Anglii, jako kdysi dvorní oblek vznikl ve Španělsku. Ale obdržel svůj jasný výraz, dodnes v jádru platný, teprve po pádu prvního císařství francouzského.

Poněvadž podle theorie existují pouze občané, jimž patří stejná práva, jest uniformita základním živlem občanského obleku. Oblek tudíž nerozlišuje lidi jako dříve určitými znaky, které jedni nosí, ale druzí nositi nesmějí. Co se jedněm líbí, tím zdobiti se mohou i druzí. A šat sám již říká, že člověk jest jen částí společenského celku. Občanský oblek zjevuje sociální povahu nové doby a jest mezinárodní jako kapitalistický způsob výrobní. A oproti předchozí době absolutistické je oděv mužův specificky mužským a oděv ženy specificky ženským. Mužský oblek je oblekem člověka ustavičně se pachtícího, nikoli oblek zahaleče, člověka, jehož nejdůležitější část života neodehrává se v saloně, nýbrž v továrně a kanceláři. Je to oblek zjednodušený a počtářsky střízlivý.

Ještě jedna věc odlišuje však měšťácký svět na tomto poli od minulých dob: rychlé a časté střídání módy, jakého nikdy před tím nebylo.

„Móda v našem dnešním smyslu nemá individuelních důvodů, nýbrž důvod sociální… Je to snaha vyšších tříd společenských, aby se odlišily od tříd nižších nebo správněji středních, neboť o spodní třídy nemůže tu běžeti, poněvadž nebezpečí záměny s nimi jest samo již vyloučeno. Móda je ustavičně znova zaváděnou, protože stále znova strhovanou závorou, kterou vznešený svět snaží se odděliti od středního světa společenského; je to štvanice stavovské ješitnosti, při které opakuje se ustavičně týž zjev: úsilí jedné části, aby měla předskok třeba sebe menší před svým pronásledovatelem, a úsilí druhé části, aby okamžitým přijetím nové módy tento predskok opět vyrovnala.“ (Ihering.)

Tyto třídní rozdíly vycházely pak v módě někdy najevo zcela ostentativně a jasně, když totiž v určitém období stávaly se jisté kusy obleku zevnějším znamením jisté příslušnosti stranické, smýšlení konservativního a politicky spolehlivého nebo smýšlení opozičního. Na př. napoleonský klobouk v době prvního císařství, poté „konservativní“ cylindr vedle demokratického klobouku z let čtyřicátých, konservativní bílý šátek po Vídeňském Kongresu,^[35] upjatý kabát atd.

Vedle této důležité příčiny rozhoduje o častých změnách módních ovšem i kapitalistický způsob výrobní. Při strojové výrobě vyplácí se fabrikantovi každá věc jen jako hromadný artikl pro hromadný odbyt, a proto musí býti každý módní předmět rychle popularisován, a co dnes je znakem vyvolených, musí se státi zítra módou všech. Jinak nemohli by výrobci závody své rozšiřovati a zisk zvětšovati. Stroj potřebuje ustavičně práci, a jakmile trh je jednoho předmětu syt, nutno si rychle vymysliti předmět nový. —

Poněvadž muži v pohlavním životě netřeba dnes z různých důvodů na sebe upozorňovati, jako je toho třeba obecně ženě, jest vývoj mužského obleku klidnější a logičtější, kdežto ženská móda činí skoky. Převážně erotická povaha ženské mody byla nutně zachována i ve věku měšťáckém. „Žený mluví o platonské lásce s výrazy nejvyššího obdivu, ale každé šaty, každý klobouk, každý střevíc a každá stužka jsou k tomu vypočítány, aby k čertu zahnaly všecky naše platónské záchvaty,“ — řekl jistý spisovatel francouzský.

Jak třeba se s tímto obecným faktem vyrovnati? Mravokárce Tolstoj rozohnil se proti ženám v pověstné „Kreutzerově sonatě“ takto:

„Matky vědí zcela dobře, na jaké vnadidlo mají chytati muže pro sebe a své dcery. Jen my, muži, to nevíme, poněvadž to věděti nechceme — ale ženy vědí velice dobře, že nejvznešenější, jak ji nazýváme, láska poetická nezávisí na mravních, přednostech, nýbrž na fysickém sblížení a pak na účesu, barvě, střihu obleku. Otažte se zkušené kokety, která si umínila okouzliti některého muže, zda v přítomnosti toho, na nějž má namířeno, dá se raději přistihnouti při lži, ukrutnosti, ba dokonce při sprostotě, anebo zdali se v jeho přítomnosti raději ukáže v šatech špatně udělaných, a ošklivých? Každá žena dá přednost onomu. Ví, že našinec je skrz na skrz nepravdivý, mluví-li o vznešených citech — že myslí jen na tělo a že proto dovede odpustit každou chybu, jen nedbalé, nevkusné, ošklivé šaty nikoli. Koketa činí to vědomě, každá nevinná dívka nevědomky jako zvíře. Odtud pocházejí ty ohavné těsné taille, ty turnýry, ta nahota ramen, paží a dokonce prsů… Pozorujme život našich vyšších, ba i nižších tříd společenských, jaký jest v celé své nestoudnosti…, je to něco lepšího než jedinký, veliký, trpěný dům…? Řeknete, že ženy naší společnosti prodchnuty jsou jinými zájmy, než ženy v trpěných domech, ale já říkám, že to není pravda, a dokáži to. Mají-li lidé různé cíle životní, různý vnitřní obsah života, musí se tento rozdíl jeviti také zevně, zevnějšek musí býti různý. Srovnejme však jen ony nešťastné zavržené s nejvznešenějšími dámami světa: stejná vyšnořenost, stejné vzorky, stejné voňavky, stejná obnažení rukou, ramen, prsů, stejné vycpávky vzadu, stejná láska k brilantům a drahým skvostům, stejné zábavy, tance, hudba, zpěv. Jako ony svádějí všemi prostředky, činí to i tyto, Zcela žádného rozdílu! Chceme-li to přesněji označiti, nutno nám říci, že děvka na lhůtu je všemi opovržena, děvka na trvalo — všemi vážena.“

Za tímto zbloudilým mravokárcem a ješitným básníkem sestárlým ovšem nepůjdeme. Vždyť dokonce katolický spisovatel „Pohlavní morálky“ Fr. Siebert, má více pochopení pro tento přirozený zjev: „Bylo by jistě chybno, kdybychom chtěli požadovati, aby se dívka vůbec nepokoušela, líbiti se mužům, jest dokonce velmi mnoho dívek, které jsou hezké a vědí to a pozorují, kterak pohledy toho neb onoho muže žádostivě na ně se upírají, a mají z toho radost. Myslím, že to může býti jen dobré, když hodně mnoho dívek dosáhne sebevědomí, které již tedy jednou spojeno je s tím, když se člověk cítí pohlavně schopným. Nemyslím, že tím ničena jest panenskost, cítí-li dívka: jsem celá žena, a můj muž bude míti jednou ze mně radost.“ A moderní esthetik dodává: „Že ženství působí na mužství pohlavně a krásné ženství zvláště silně, to je právě tak nutné a přirozené, jako že jabloň kvete a květiny svou vůní napojují vzduch. Tu zjevuje se nám jeden z přírodních zázraků, které jsou podivuhodné, veliké a skvostné a měly by nám býti svaté; není tu nic, co bychom měli skrývati nebo zač měli bychom se styděti.“ Pokud se to projevuje formou ušlechtilou a vkusnou, dodejme na konec. —

Devatenácté století nechovalo se ovšem v tomto směru lépe než jiné doby. V měšťácké době, jako dříve, udávaly tón v modě vynikající představitelky galanterie, vznešené dámy z polosvěta, poněvadž dovedou nejchytřeji řešiti erotické problémy oděvní a jsou nejlepšími zákaznicemi proslulých mistrů krejčovských. Vedle nich jsou to vynikající herečky, které od vzniku moderních her společenských, jsou rovněž závažnými zákaznicemi modních salonů.

Jako pro mužskou modu je směrodatným Londýn, jako původní metropole měšťáckého světa, v němž muž rozhoduje, tak pro ženskou modu je směrodatna Paříž ve věku měšťáckém, jako byla ve století 18. Neboť má předně románskou povahu, ve které převládá smyslnost, a je to zároveň nejstarší a nejkulturnější město evropské, jehož kultura vyvrcholila jedinečným kultem ženy. —

Problém měšťácké mody ženské, vyplývající z pohlavní přetvářky, byl tento: aby žena byla úplně, to jest až ke krku nahoře a až na paty dole oblečena, ale přes to stála před fantasií mužovou zároveň eroticky nahá.

Nicméně, první řešení této věci, „moda revoluční“, která učinila nejvíce pro erotickou nahotu oblečené ženy, nebyla diktována přetvářkou. Její kořeny byly v Anglii, vyvinula se nejkarakterističtěji v Paříži za revoluce, ale vytvářela se i ve Francii již dříve, podle toho, jak měšťácké myšlenky pronikaly společnost.

Známý nám již hrabě de Tilly napsal do svých Pamětí asi v 1785: „Je to první žena, kterou jsem slyšel dokazovati, že ženský kroj evropský (oblek rokokový) je nepřirozený, že mu chybí půvab i pohodlnost a že dokonce poškozuje zdraví. Měla na sobě místo jiného obleku dlouhou tuniku bílou, vpředu přehozenou, pod ňadry upevněnou růžovou šerpou. Ozdobou hlavy byla jí jediná květina ve vlasech. Nikdy jsem neviděl krásnějších tvarů, ušlechtileji kreslených kontur, slušnější nahoty jednotlivých částí. Je nemožno utvořiti si představu o její toaletě tak půvabné a zároveň tak neozdobné. Zdála se býti zrozena a vytvořena, aby činila šťastným. Byla tak laskava, že celý systém svého obleku načrtla mi v krátkém, vysvětlujícím článku. Zapůjčil jsem ten spisek několika pařížským přítelkyním; ale chyběla jim odvaha, aby již tehdy přijaly antickou gracii a rozumnost. Nutno také doznati, že pro přijetí takového obleku potřebno je jiné podnebí, než jest podnebí pařížské, kde oblek příliš lehký dává tak mnohé krásce již v jarních letech uvadati jako předčasné květině, chybí-li jí ochrana před drsnou dobou roční.“

Osvobození, to bylo heslo revoluce i nové mody občanské. Poněvadž vypověděli válku celému světu, chtěli také oblekem ukázati svalovou sílu, pevná lýtka, masivní stehna, silné zdraví a pohlaví. Proto muž oblékl si pohodlný a otevřený frak, kolem krku dal si šál, kalhoty měl přiléhavé a klobouk měkký, plstěný, pro jakoukoli formu. Žena shodila šněrovačku, spodničky a odstávající sukni obroučkovou a na nohy vzala si sandály. Je přirozeno, že se při tom opřeli o krasocitný ideál antický, jenž byl kdysi ideálem hrdinů.

U modních žen vyvrcholila ženská moda revoluční v „costume a la grec“ (oblek podle řeckého způsobu), který prozrazoval celou její nahotu pohlavní: ňadra, klín, zadnici, stehna i lýtka. A zdoben byl tak, aby tyto půvaby jen tím více vynikly. Modní žena zkrátka se pohlavně obnažila směle, a to nejen v saloně, nýbrž i na ulici. Problém měšťácké mody rozřešila nejprostším způsobem, odhazujíc všecko až na košili; která se proměnila v mušelínový přehoz. Původně nosily pod košilí trikot masové barvy, pak se ho však vzdávaly, když volnosti mravní přibývalo. Tato nahota byla hojně zdobena náramky a prsteny. V Paříži zavedla prý tuto módu madame Tallienová,^[36] stejně krásná jako výstřední milenka pozdějšího člena Direktoria^[37] Barrasa, jejímž vzorem byla prý lady Charlotta Campbellová z Londýna, kde tato nahatá moda vznikla již v 1794.

Londýnská zpráva z 1799 praví: „Na konci minulého léta stalo se u žen, tón udávajících, modou tak všeobecnou, choditi polonaze a ukazovati tajné půvaby těla, že značná část zdejšího krásného světa ženského byla nucena uchýliti se k umělým ňadrům z vosku, nemajíc ňader přirozených, aby nebyla modou prozrazena.“ Falešná ňadra byla opravdu v této době vynalezena a přišla všude do obchodu. Byla s počátku z vosku, později z kůže barvy masové a žilkami zdobené. Pérem docilováno bylo jejich vlnění. Taková mistrovská díla byla dobře placena.

A „všecko, co se mluvilo a psalo proti neslušné, ale hezké, proti zdraví škodlivé, ale svůdné řecko-římské toaletě, opájející zraky mužů, nebylo s to, aby provedlo změnu: mladým a krásným ženám pomáhal tento oblek k triumfům… Přes to, že tato toaleta vysmívala se všemu studu, nutno dosvědčiti, že nikdy nebylo žen tak půvabných a svůdných jako tehdy: byly zosobněnou gracií, elegancí, byly superlativem vnější dokonalosti.“ (Lacroix.)

Nutno dodati, že oblek a la grec byl modou jen u vládnoucích tříd, s nimiž konkurovala jen prostituce. Maloměšťáctvo tuto modu pronásledovalo posměchem a vtipem. —

*

Zvláštní modou ženskou, která panovala v 90. letech osmnáctého století po nějakou dobu v Anglii, bylo předstírání těhotenství. Pozdější „honzík“ byl umístěn v této době u mladých i starých, u svobodných dívek a žen i u vdaných, ba i u dětí na břicho, takže všecky činily dojem těhotných. Vznikla tato moda oficielní z popudu těhotenství královské princezny a trvala jen několik měsíců, nicméně i ona ukazovala, jak se změnil krasocitný ideál a zralá žena ocitla se v popředí. V padesátých letech 19. stol. vynořila se tato moda znova v Paříži, prý pro těhotenství císařovny Evženie. Obchody prodávaly břicha dvou, tří nebo šestiměsíční. Nyní však běželo spíše o zdůraznění toho, co jest pro obě strany tak příjemno, když ze ženy dělána jest maminka: demonstrovaly svými břichy fakt, že už jsou „zasvěceny“ a velmi rády věc opakují.

*

V roce 1820 počala opět doba šněrovačky, korsetu, jímž bylo možno podle libosti předstírati prsy každého tvaru a zároveň upozorňovati na boky a stehna. Tak nastal návrat k vosí taillí a k sukním nadouvajícím boky. Bylo-li původní snahou revoluční měšťácké ideologie, aby žena i v modě představovala jednotnou bytost; na sklonku empiru vrátili se opět k hrubému rozdělování a vyznačování tří hlavních ženských půvabů erotických — prsů, klínu a stehen, — neboť víme, že žena osvobozena byla jen na papíře a ve skutečnosti stala se brzy opět pouhým nástrojem rozkoše. Poněvadž však počet sukní nedal se libovolně rozmnožovati, objevila se znova sukně obroučková a sice ve 40. letech jako sukně spodní a v letech 50. jako proslulá krinolina, jež byla s to rozšiřovati boky do nekonečna.

„Nálada z 1848 byla svěží, mužná, usilovná, bohatá nadějemi a ovšem bohatá také ilusemi; pak přišla doba reakce a v takových dobách vzdávají se lidé snadno nejen snů, ale i nadějí, mužného usilování, víry ve vyšší statky lidstva, každého pathosu. Občanské stavy vrhají se na průmysl a peníze, šlechta, vybraná společnost sedí opět nahoře a dodává každému chuť, aby v uvadlé, ochromené době rafinovaně užíval a hledal nejjemnější požitek v ironii blaseovanosti. Přiznávati barvu jest považováno za směšné, pevným býti za dětinské, jak by tedy nebyl také kroj bezbarvým, zvadlým a úzkým? Takové doby vznešeně blaseované mají však obyčejně také za následek, že žena dostává ve společnosti příliš veliký vrch. Žena měla by z toho malé potěšení, kdyby jí bylo zcela jasno, co to znamená, jak málo skutečné cti dostává se jí s tímto lascivním panstvím. Není to po prvé, že toto sezení na vrchu vyjádřeno bylo obroučkovou sukní. (Fr. Vischer.)

*

Za své rychlé vítězství a dlouhý život děkuje krinolina jistě své erotické povaze, více než rozhodné. Pro ženskou koketerii byl to oděv náramně výhodný, nutil dokonce i ženu „počestnou“ k ustavičnému provozování tohoto přirozeného řemesla ženského, více nebo také méně líbezného. Tato obroučková sukně široce odstávající nutila ženu při všemožných příležitostech a okolnostech, aby se tak nebo onak vyhrnula: sedíc, chodíc, dveřmi procházejíc, po schodech stoupajíc nebo tančíc, stále byla žena nucena krinolinu tu neb ondá zmačknouti a tudíž na některé straně ji „povážlivě“ zdvihnouti, čili dáti nahlédnouti do nejintimnějších končin své toalety.

Krinolina je tudíž význačný zjev v dějinách lásky, pročež třeba nám doplniti naše vývody, započaté již při obroučkové sukni z ancien regimu, několika úsudky, které jsou karakteristické pro názor vrstevníků a zřejmě objasňují její pravou povahu i zápas, jejž o ní byl veden v soudobém světě intelektuálním. Nutno ihned říci, že pokroková část soudobé inteligence krinolinu odsuzovala.

Jistý soudobý spisovatel německý posoudil (r. 1858) krinolinu s jemnou ironií asi takto: „Krinolina je netoliko půvabná, nýbrž i mravná, z kteréhožto právě důvodu musí býti nošena každou lidsky ženskou bytostí! Jsou osoby, které nemohou spatřiti květiny, aniž zatouží k ní přivoněti nebo dokonce ji utrhnouti. Ubohé květiny mohou se však jen částečně a pasivně brániti čichu a hmatu. Krinolina však poskytuje vždy příležitost k rozhodnému odporu pasivnímu proti nevítanému přibližování se, jako při valčíku a jiných tancích nemravných vymáhá si slušného chování. Ale i v tom zjevná je mravnost krinoliny, že zabraňuje drážděni smyslů pohledem na krásné tvary tělesné, jakož naopak nedává zrak urážeti pohledem na nedostatky postavy. Odvrací pozornost ženy, která jest v ní, i diváka úplně od těla a toliko na sebe; slouží především obchodníkům se střižním zbožím, aby své látky mohli výhodným způsobem vystavovati. Možno však požadovati většího odříkání, než když vzdává se člověk vlastní osobnosti a ztrácí se v sukni? Vědomí, že jest v krinolině, neopouští její obyvatelku ani na okamžik, ani když stojí nebo sedí, což vyžaduje zvláštní pozornosti, ani když chodí a domek nutno udržovati v pravé poloze občasným skláněním. Prohlašuji tudíž za utrhačství, že tato sklánění prováděna jsou z úmyslné, koketerie jemné, aby odhalila vyšívané kalhotky jednak z mravních důvodů, jednak aby ukázala vzorek obratnosti v jemných pracech ženských, neboť pokud o toto běží, nutno to považovati za očividnou vlastnost. Krinolina jest a právem zůstane nejmravnějším kusem obleků.“

S estetickou opravdovostí odsoudil krinolinu Fr. Vischer: „Krinolina je přemrštěnost, která krásných linií štíhlosti nezesiluje a nevyznačuje, nýbrž je pohlcuje, ruší a dává falešný pojem o stavbě ženského, lidského těla. Když kontury, počínajíc boky, zabíhají bláznivě v nemožnost, neptá se již zrak po poměru k úzkému průměru tělesné taille. Všecko jest jedno, nikdo není útlý, nikdo neútlý, není již zákona ve fantastické lži. A to je přece jen jistě ošklivé, velmi ošklivé. — Přihleďme však k věci ještě poněkud přesněji a vizme, kolik jednotlivých půvabů hyne v této ohyzdností, takže možno ji pozorovati toliko s upřímným: škoda! škoda! Obětována, v patvar zvrácena je tu nekonečná estetická přednost ženského obleku; vždyť vězí v plynoucích záhybech dlouhého šatu. Nerušený proud záhybů bohatě rozlitých činí postavu větší, než jest, působí jako zachovaný zbytek stylových rouch antických, má tudíž ideální povahu a není nejmenší příčinou toho, proč žena stává se pro muže symbolem harmonického, ideálním obrazem, a vystupuje před jeho zrakem, slavnostně jako duch z mírnějších a čistších krajin. Již posázení obleku širokými volanty ruší a kazí tento krásný celek a ničí zdánlivé zvýšení postavy, poněvadž oko při každém novém patře domnívá se přecházeti k nové figuře. Ony pusté křiklounky pak, které dokonce v Americe vystoupily pro krátký kabát a kalhoty, zasluhují veškero opovržení svého pohlaví. — Dlouhý šat zahaluje sice tvary, nikoli však tak, aby jich neprozrazoval; při mnoha pohybech a posicích vyznačován je tvar boků, nohy na látce šatu, často s celým půvabem plastické linie, když tělo se namáhá nebo laškovný posel Aeolův přitiskne látku pevně na tvary. Zvláštní krásu dodává k tomu pohyb. Má-li žena rytmickou, vznosnou, hudební chůzi, to nepopsatelné kolébání, které tak dojemně plíží se v mysl a obrazotvornost, tu jeví se veliký, vzletný proud záhybů jako poetické, půvabné pokračování a rozšíření krásného pohybu údů, jako variace na toto thema. A nyní krinolina! Vzletný tok záhybů ke spodu nahražuje nadutím do šířky, vysoké nahražuje oblým a širokým rozpjetím do všech čtyř stran světa, krásnou přírodu, sudem, posadou, zvonem. Žádný tvar nemůže se v ní uplatniti, poněvadž žádný nedolehne k širokému domku, a vedle toho nesmíme přehlédnouti, že kostra představuje geometrický kruh, takže figura, se strany nazírána, zdá se naduta, nikoli jen dozadu (což provedeno s mírou bylo by zcela správné), nýbrž také nabubřelá dopředu. Nyní odpadá tudíž ovšem i krásná ozvěna pohybů údů na rouchu, plynoucí záhyby neprovázejí jen, nerozvádějí, nerozmnožují, ba, šat nejenže nenásleduje těla, nýbrž, stav se samostatným mechanismem, jedná po svém na každý popud, který obdržel pohybem, kolébá se podle vlastního zákona: žena jde vpřed, zvon, v němž vězí, točí se v kruhu. Jak jen možno snésti toho! Má-li sukně za každou cenu široce odstávati, proč nesetrvaly při vlastní krinolině, spodním šatě z koňských žíní, který aspoň nevzdouval sukni vodorovně, nýbrž stále měl ještě trochu spádu!“

A konečně také Schopenhauer odsoudil krinolinu velmi drsně: „Ale to nejprotivnější jsou dnešní šaty žen, nazývaných dámami, které, napodobujíce nevkusnost svých prababiček, poskytují znetvoření lidské postavy, pokud možno největší, a k tomu ještě dávají tušiti pod zavazadlem obroučkové sukně, která činí její šířku rovnou její výšce, nahromadění nečistých výparů, čímž jsou nejen ošklivé a protivné, nýbrž také odporné.“

*

Po pádu druhého císařství francouzského počala mizeti i krinolina, za to však jala se ženská móda znova zdůrazňovati kallipygické půvaby, nejprve hromadou stuh, látek, roset a jiných ozdob, připevněných k příslušnému místu, později pak opět „pařižskou zadnicí“ (cul de Paris) a tak zvanou turnýrou, stále větší a větší. Ale konečným cílem bylo něco jiného: ona svlečenost v nejoblečenější formě, která počala svůj pravý život v devadesátých letech 19. stol. a právě v naší době úplně triumfuje, třebaže již opět ve formě méně oblečené.

„Čeho nesvedly všecky rozumné nauky zdravotnické, to dokázala koketerie. Jedině proto, aby mohly působiti pikanterií slušně zastřených a přece zřetelně viditelných intimních půvabů poprsí, zřekly se statisíceré ženy, plně rozkvetlé, šněrovačky nebo spokojily se jen její chudou náhražkou. V majetných kruzích jaly se vedle toho přísahati nadšeně na všecky druhy sportu; neboť koketní oblek sportovní prozrazuje každému, kdo chce viděti, že „pod ním nemá člověk vlastně zhola nic na sobě“. Obratně provedený kostým sportovní dává zřetelně poznati vedle formy ňader především jejich pohyby. Ve vznešených zimních místech léčebných nosí nesčetné ženy, které mají plná a pevná prsa, sweater těsně k tělu se přimykající. Sweater má totiž tu výhodu, že uplatňuje také pikantní půvab poprsní cesury, neboť přimyká se k tělu jako jakási druhá kůže. A jak je to chic, když při tom dokonce poupata ňader vyznačena jsou provokačně jako hroty šípů.“ (Fuchs.)

Ale ňadra jsou pravidelně ženskou vnadou, jejíž pravý půvab nejdříve pomíjí. Mnohem trvalejší a právě v době nejvyšší zralosti nejefektnější jest vnada kallipygická. Morálka filistrů odstranila tuto vnadu z veřejnosti četnými spodničkami, které chránily ženu před smělými zraky — a eventuelně i doteky — jako pevnost. Nyní zavržena byla spodnička vůbec, krajkové kalhotky nahrazeny jsou kalhotkami hedvábnými, sametovými nebo koženými, těsně přiléhajícími, a pro svrchní sukni voleny jsou rovněž látky dobře se přimykající.

Jistý přívrženec „pěstění nahoty“, tedy naivní ideolog měšťácký, napsal o této módní tendenci tato prudká slova: „Opravdu moderní dámy koketují dnes méně svým poprsím než svou částí zadní, již proto, že mají nejčastěji mužský typ. Počalo to s cul de Paris. Dnes střiženy jsou šaty tak, aby pohled ze zadu, především regio glutaea (hýždě) vynikal hodně plně a ostře… „Tailor made“, říkalo se již dříve v Anglii; krejčí to dělá, nikoli švadlena. Krejčí, který je snad při tom také lázeňským a masérem… Jsou jisté druhy paviánů, které se vyznamenávají zvláště barvitou a silně vyvinutou zadnicí —, není pochyby, že tyto naše moderní dámy z high life vzaly si z nich příklad. Anebo chtějí vyhověti homosexuelním sklonům svých mužů? Ovšem. Zde vězí hlubší důvod oděvní kultury dnešní, která tak velice zdůrazňuje zadní část těla.“

To je celkem nesmyslný názor. Kallipygické vnady byly si ženy vždycky vědomy, poněvadž je to vnada pohlavní, a také vždycky tak nebo onak upozorňovaly na ni muže ozdobou, oblekem, módou. Vyzývavá pánev je přece vedle ňader nejdůležitější druhotný znak pohlavní u ženy, a žena jeví se právě s ním nejvíce ženou. Eventuelní moment domněle něho skutečně homosexuelní je tu jistě zcela vedlejší. Jen nepřirozené myšlení moralistní může vésti k jeho zdůraznění.

Úhrnem běží jen o jedno: Střih obleku je nyní tak vytvořen, aby intimní plnosti a linie pohlavních půvabů ženy a tím jejich specifická povaha erotická jevily se na šatech co nejzřetelněji.

Referent jistého časopisu vyprávěl o modní přehlídce při proslulých dostizích longchampských (1908) mimo jiné toto: „Všecko opět ožívá, co zmizelé doby nám kdysi ukazovaly; moderní fantasie pracuje spíše dekorativně než tvořivě. To není div, že krásné ženy vzpomínají si také na dobu, kdy mohly nejvíce ukazovati ze své krásy. Pro řeckou nahotu není naše temperatura vhodna; tedy pomáhají si rozstřiženými rouchy z doby Direktoria. Při minulých dostizích v Longchamps objevilo se na závodišti čtvero mladých dam, při jejichž spatření byl by býval senátor Berenger (pověstný měšťácký mravopočestník a čenichálek francouzský. Pozn. překl.) dostal posunčinu. Jedna byla oblečena bíle, druhá modře, třetí havannově, čtvrtá — nu, ta čtvrtá jako zvláštní efekt, zaslouží si, aby byla prozatím ponechána poněkud stranou. Zmíněných tré krasavic bylo však oblečeno bíle, modře a havannově, aniž bylo oblečeno. Měly přes těsně přiléhající trikot (jak mi jedna dáma prozrazuje, kožený) ještě těsněji přilehající roby, které naznačovaly každou konturu těla. Když přibližovaly se z jisté vzdálenosti kolébavým krokem, vyhlížely jako tři nahé gracie, jedna bílá, druhá modrá a třetí havannová. Nu, a teď ta čtvrtá! Madame Tallien z mrtvých vstalá. Měla šaty prostě rozstřižené, takže od boku až k noze se rozbíhaly, a pod tím ukazovaly růžový trikot hedvábný. Poněvadž počasí bylo deštivé a chladné, patřila k této toaletě nejen antická nenucenost, nýbrž ještě více odvahy. Neboť, co počíti s krásou, když dostane rýmu?“

Tu již tedy nemáme co činiti s mravní přetvářkou, nýbrž se smělou rafinovaností, která se pranic nestará o morálku. To je také cesta k dalšímu vývoji, jež však nevede prozatím příliš daleko, poněvadž měšťácká společnost přetvářky ještě potřebuje.

*

Moderní dekoletáž divadelní a plesová představuje celou vědu; ale podrobněji netřeba se tu jí zabývati. Je to privilej majetných tříd, které by se velice rozčilovaly, kdyby v tamto směru byly napodobeny nižšími vrstvami společenskými. To by jim ovšem mnoho neprospělo, kdyby nemajetné nebyly nuceny zřeknouti se dekoletáže dobrovolně, poněvadž předpokladá luxusní oblékání se, na které prostě nemají peníze. Ještě na počátku dvacátých let minulého století objevovala se dekoletáž i na ulici; pak mravní přetvářka buržoasní omezila ji jen na slavnostní příležitosti a při tom tvrdí, že tato plesová dekoletáž je prosta erotiky a „jest jen důkazem smyslu pro krásu a úcty k nahotě“. Což není ovšem pravda.

Pravým plodem buržoasní přetvářky jest zato moderní bluza ženská. Je-li upjata až po bradu, jest aspoň z látky, prozrazující náramně mnoho a především dráždivé prádlo ozdobné, které jest pod ní. A, je-li opatřena výstřihem, krajkou pokrytým nebo nepokrytým, může prozraditi ještě více.

Výstřih bluzy, toť obratně umístěné okno výkladní skříně, neodolatelně lákající zraky mužů. A chce-li žena muži co nejvíce vyhověti, stačí, když při rozhovoru se přiměřeně skloní: obšťastněný má pak nejkrásnější příležitost pohodlně a hluboko nahlédnouti tam, kde jsou věci nejvíce jej zajímající. A tuto půvabnou hříčku možno denně s kýmkoli prováděti, aniž žena nebo dívka si nějak zadá, aniž něco riskuje.

S tímto okénkem do ráje jest přelíbezně flirtováno. Ale nežili bychom v kapitalistické společnosti, kdyby s ním nebylo také počítáno. Muži ukazovány jsou „ve vší počestnosti“ poklady, které může nejen řádně oceniti, ale které jej mohou učiniti také velmi žádostivým, velmi lačným, a tudíž i — koupěchtivým celku! Což jest pak triumf — mravní přetvářky. —

O ženském dessous, spodním prádle, k němuž patří punčochy, podvazky, spodnička, korset, kalhotky a košile, nelze se nám rovněž již šířiti. Jeho novodobý vývoj od četných spodniček biedermeierovských až po pouhé přiléhavé kalhotky hedvábné představuje vítězný pochod zjemnělosti, která nemůže býti již ani snad stupňována. Je zřejmo, že smysl a účel všech těchto něžných a půvabných věcí, které v dnešní době stávají se příslušenstvím mladého pohlaví ženského ve všech třídách, pokud není zašlápnuto mezi nejubožejší, jest erotický. Ale dobře říká Fuchs, že musíme tu také viděti i tendenci v jádru ušlechtilou. „Totiž úsilí zjemňovati formy milostného požitku a tudíž činiti je estetičtějšími. Ať to hrůzou naplňuje pokrytce a šosáky v zemi, je to na štěstí přece pravda: lásce pravé a ušlechtilé nedaří se jen v ohyzdných punčochách, netvárných kalhotech flanelových a praktických košilích normálních, nýbrž také ve vzdušných košilkách batistových, pikantních kalhotkách a těsně přiléhajících punčochách. Lásky nejvyšší účel je plození, ale lásky nejnižším splněním jest: hledati v aktu plození jediný její účel. Erotika je právě stále také samoúčelnou. V této samoúčelnosti vzájemně si opatřiti pravý ráj skvostných a trvalých požitků fysických, toť úplné právo dvou milujících se. Aby toho dosáhli, toho jedním nezbytným předpokladem ve veliké většině případů je estetické oblečení těla.

*

Rozmarná móda měšťáckého věku, řízená nejčastěji zájmy velkovýrobců proti všem zdravým zásadám esthetickým a hygienickým, vyvolala více než módy věků předešlých, ostrou kritiku nejen mravokárnou, nýbrž také reformistickou. Tak vznikly pokusy s reformním oblekem ženským a snahy o pěstění nahoty. V obou těchto tendencích bylo jakási zdravé jádro, ale obě také byly marny ve věku kupecké kultury a průmyslové civilisace. Složitý oblek je právě takový výsledek určité kultury jako železnice nebo auto.

Naše doba nemůže povšechně potřebovati lesních mužů a žen, a moderní lidé nemohou se tvářiti naivně jako bývalí příslušníci přírodních národů. Moderní fantasie, z které fantasie erotická nemůže býti vyloučena, zmocňuje se nutně i obleku. Nemůžeme se vzdáti kulturní vymoženosti, kterou představuje oblek jako ozdoba a erotické dráždidlo.. Takový oblek není ve své podstatě zlo, ale zlem je sociální organisace, která všecko to snižuje na sprostý kšeft a z nejrozkošnějších věcí erotických činí praktiky bordelové. Jedině sociální nešvary činí z nevkusu oficielní vkus a vyvolávají i podporují fysicky škodlivé zjevy v módě. Pročež všecky reformní snahy esthetické i hygienické mohou míti toliko jednotlivé úspěchy, ale nemohou obecně odstraniti ohavnosti módy, dokud nebude odstraněn dnešní ohavný soukromokapitalistický pořádek společenský.