ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozumové manželství. — Sňatková inserce. — Dolarové princezny. — Honba na muže. — Koketerie. — Měšťácký flirt. — Polopanny a garsonky. — Flirt s cizokrajnými. — Předmanželský styk pohlavní. — „Volná láska.“ — Pohlavní pedagogika měšťácká. — Prozřetelné plození i rození dětí. — Manželská nevěra. — Láska chorobná.

Jak jsme viděli v kapitole předešlé, byl milostný ideál, s kterým mladá buržoasie táhla do boje proti absolutistické neřesti, velmi vznešený, ale brzy zvrhl se ve skutečnosti v pravý opak svůj.

Ačkoli láska v nejlepším smyslu slova měla býti podmínkou manželství a pohlavního styku vůbec, stalo se manželství v měšťáckém věku nejrozhodnějším manželstvím rozumovým; výjimku činí tu a tam jen manželství proletářské, ač i tu vcházeno jest do manželství v tisícerých případech jen proto, že domácnost ve dvou jest lacinější než dvé živobytí jednotlivých. Na tomto všeobecném zjevu nic nemění ta okolnost, že ve všech třídách společnosti dochází k hojným sňatkům z lásky; naopak: pravidelný osud většiny těchto manželství z lásky nejlépe potvrzuje pravou povahu doby.

Poznali jsme ovšem v minulých dobách manželství jako hospodářskou instituci, viděli jsme, že láska, pokud již se vyskytovala nikoli jen jako zjev čistě fysický, nýbrž jako individuelní vášeň s duchovním obsahem, vznikla a rozvíjela se vedle manželství a proti němu, — ale láska jako zboží nebyla nikdy dosud tak obecně zjevna jako v moderní společnosti měšťácké.

Chce-li se obchodník nebo výrobce státi samostatným, vezme si ženu s penězi; rovněž chce-li rozšířiti svůj obchod, zaplatiti své dluhy, učiniti pohodlně kariéru. Vyženěnými penězi nebo styky, nejlépe oběma věcmi zároveň, lze si nejlépe a nejrychleji pomoci vpřed. Podobně je tomu i u ženy: za své peníze nebo za svou krásu zjednává si společenskou hodnost. Jsou-li splněny tyto podmínky, jest jistě žena vynikající kráskou, znamenitou hospodyní, důstojnou ženou, a muž výborným karakterem, vynikajícím obchodníkem, krásným člověkem.

To je zjev stále typičtější, obecnější, samozřejmější, poněvadž kapitalisační proces ve společnosti činí stále všeplatnější zásadu: Kdo má, ten vládne. Peníze a majetek znamenají stále více totéž, co moc, vliv a úspěch; chudoba stává se stále bezmocnější a neuspěšnější. Jakmile mladý muž a mladá žena „přicházejí k rozumu“, zanechají rychle „mladistvých poblouzení“ a počnou uvažovati o své budoucnosti na základě střízlivých kalkulací s manželstvím. Rozumové a peněžní manželství rozmáhá se nemilosrdně ve všech zemích a ve všech vrstvách, kuplujíc mladost se starobou, krásu s ošklivostí a lhostejnost se žádostivostí. Společenské zábavy a plesy, tyto, kdysi jediné „trhy na lidské maso“, jsou dávno již zřízením pouze pro maloměšťácké maloobchodníky. Vystřídaly je řemeslné zprostředkovatelny sňatků, které dnes zcela nezastřeně a veřejně nabízejí své služby a mezi nimiž jsou ústavy opravdu světové. Veřejně ohlásily se nejprve v Anglii v letech 40., pak v 60. letech v Paříži a v 70. a 80. letech v Berlíně. Lidé sotva vědí, jak rozsáhlá a úspěšná je činnost těchto kanceláří a mnoho-li práce vykonají, než oba přímí zájemníci po prvé „náhodou“ se setkají někde v rodině, společnosti, bále, lázních nebo na hřišti.

Ale mnohem zřetelnější a známější jsou proslulá „nabídnutí k sňatku“ v novinách, sňatková inserce. Jimi jest nejlépe a zcela nepochybně karakterisována posvátnost manželství a rodiny ve věku buržoasním.

Víme již, kdy a kde sňatková inserce vznikla. Dnes jest zcela oficielní institucí, o čemž lze se přesvědčiti v každých denních novinách na celém světě měšťáckém, a přes to, že jest ozdobena často idealistickou draperií, nemůže býti považována za nic jiného než za jasnou instituci obchodní.

Příklady moderní formy sňatkové inserce nebudeme uváděti; každý náš čtenář zná ji jistě více nebo méně podrobně z nejbližšího denního listu a pro mnohého jsou také její sloupce v novinách denní zábavou. Poněvadž pak je tato inserce již institucí tak obecnou, starou a kultivovanou, má i svou zvláštní fraseologii, bohatou a odstíněnou, která s nejrozkošnějším pokrytectvím naznačuje nebo vyjadřuje nahou prosu života. „Muž nemající předsudků“ nebo „muž se zralým názorem životním“ jest na př. hledán nebo nabízí se, jde-li o nemanželské dítě nebo domácího přítele nebo pochybné příbuzenstvo a podobné věci. K „okolnostem, které bývají označovány za vady, nebéře se zřetel“, je-li potřeba vyženiti peníze nejnaléhavější. Čím reálnější obchod má býti učiněn, tím více zdůrazňováno je, že běží o „sňatek z náklonnosti“. Atd.

Nejbrutálněji vystupuje obchodní karakter v sňatkové inserci důstojníků, patrně proto, že tato kasta spojuje své privilegované postavení ve státě a společnosti s nejpitvornějšími názory na t. zv. osobní čest. Zde nejde vůbec o nic jiného než o peníze. „Šlechtický důstojník uprostřed třiceti, příjemného zevnějšku, hledá známost s dámou za účelem sňatku. Nutné jest jmění aspoň 300.000 marek. K náboženství není přihlíženo. Zprostředkovatelé vyloučeni. Mlčelivost samozřejma. Nabídky neanonymní s bližšími údaji a podobenka, která bude obratem vrácena, pod značkou…“ Nebo: „Důstojník gardové jízdy, velký, sličný zjev, ze staré šlechty, 27letý, přeje si finanční sňatek. Adresy vyprošuje si poste restante na hlavní poštu v…“

Materielní požadavky ovšem vzrůstají podle jména a šlechtického původu. „Markýz z rakouské šlechty, 40letý, úředník jednoho c. k. finančního ředitelství, velmi solidní, sympatický, zdravý, prostřední postavy, brunet, oblíbený a vážený, přeje si oženiti se s dámou nikoli přes 40 let, sympatickou bytostí a s věnem nejméně dva miliony zlatých r. m. (resp. 4 miliony marek nebo 5 milionů franků). Vyznání a stav vedlejší. Dluhů není. Naproti tomu bezpodmínečně požaduje, aby v den svatby obdržel k zajištění své úplné nezávislosti od nevěsty aspoň milion zlatých r. m. v mobilních hodnotách za neomezené vlastnictví.“ (Pester Lloyd.)

O jiném druhu obchodních sňatků, o sňatcích podle jména, psal (v r. 1906) jistý konservativní časopis německý toto: „Že dnes ve 20. století vyskytují se také v morálním Německu sňatky podle jména, máme-li se přidržeti tohoto výrazu pěkně věc opisujícího, a to velice často, není jistě znamením zdravého vývoje našich poměrů. Mohli bychom z předchozích let uvésti několik zvláště křiklavých případů, že sešlí nositelé vznešených jmen propůjčili se za peníz poměrně dosti nepatrný k tomu, aby oženili se u civilního úřadu podle jména s dámou, které velkomyslnost přítelova umožnila dovoliti si tento žertík. Ovšem manžel podle jména musí po sňatkovém obřadu co nejrychleji se odkliditi bez líbánek nebo svatební cesty. Mouřenín vykonal svou povinnost, mouřenín může jíti. Nejvýše ještě jest později požádán o písemnou součinnost, běží-li o to, aby svazek byl opět rozvázán, při čemž jest mu ovšem vzíti vinu na sebe, aby jí zůstalo jméno a titul, — anebo jde-li o to, aby byl nejen na manžela, nýbrž také na otce in partibus povýšen. V Berlíně jsou prý již zprostředkovací ústavy pro sňatky tohoto druhu. Stojí to jen několik tisícovek — a ze slečny Mici Šulcové, která před nedávnem ještě zpívala nebo skákala ve sboru… stane se rychle baronka nebo hraběnka.“

V jádru totéž jsou pověstné sňatky dolarových princezen, bohatých dědiček amerických s evropskými hrabaty, knížaty a vévody. „Toto přání dcer amerických milionářů a miliardářů, aby na svých kučerách pociťovaly korunu nebo aspoň korunku, je přirozený produkt společenských sil ve Spojených Státech. Francouzští dramatikové nadhodili otázku, proč ženy, které se nezahazují z lehkomyslnosti, mohou býti přesto svedeny milencem, jehož povaha, talent a dokonce i tělesný půvab jsou hluboko pod vlastnostmi manželovými. Ale triviálnost života, drobné nechutnosti domácího soužití, nálady a starosti pracovního dne otupují půvab manželův, kdežto milenec zdá se stále jakoby nedělní jitro, prost všech mrzutostí, stále se dvoří a nikdy nedává najevo nedbalou lhostejnost k bezpečnému vlastnictví.^[38] Podobný je asi vliv, jejž evropští aristokraté mají na některé dcery a vdovy miliardářské. Jsou to lidé, jejichž ruka nikdy nebyla rozbrázděna prací, kteří své bytí prožívají jako věčnou radost a v mnoha zemích mají ještě značný vliv sociální. Nepáchnou potem dolarů, které si sami vydělávali, mohou mladé ženě poskytnouti sladké mrazení, jež vyvolává romantika prastarých sídel rodinných a dvorních vyznamenání. To jsou ovšem aristokratické tendence, ale ty byly vždy a budou vždy tam, kde mocná vrstva svrchní zmocnila se hospodářského vedení. Tu snad synové v několika generacích, jak tomu bylo u Vanderbiltů po smrti starého komodora, naleznou ukojení v ekonomické moci. Ale dcery touží po jemnějších formách života šlechtického, jenž k nim náleží společensky, poněvadž také jsou vychovány v ušlechtilé zahálce. Téměř pudově odvracejí se tyto ženy od mužů, kteří mimo palác pokryti jsou v Páté avenue prachem trustu a hrubnou svými divokými válkami finančními. Ženy, které nikdy nesmějí věděti, co tísní a trápí srdce jejich mužů před setkátním v jídelně, pro něž manžel má býti veselým průvodcem při jachtování a na všech místech zábavných, vidí ve šlechticích příbuzný živel a sociální hodnost, které v demokratické republice nemohou míti…“ Tak vysvětloval svého času dolarové princezny úvodník vídeňské Neue Freie Presse. Kus pravdy v tom jistě je, ale hrubý pud kapitalistické morálky peněžní, která je zvyklá za své peníze všecko míti, je tu především: množství peněz činí je žádostivými nejvyšší representace, která v monarchistickém světě ideovém neznamená velikou zdatnost nebo genia, nýbrž korunu. Miliardy možno sehnati jen nesvědomitým vykořisťováním, nesvědomitou spekulací na úkor protivníků nebo pracujícího davu, taková činnost nezušlechťuje člověka ani jeho pokolení doopravdy. Na tom nic nemění velkolepé sběratelství jednotlivých boháčů amerických nebo ohromné nadace, které zakládají pro účely vědecké nebo humanitní. Touto trochou zlatého prachu mohou oslepiti jen nemyslící lidi: jejich ekonomické metody karakterisují jedině jejich pravou povahu dravčí, která u jejich princezen liší se jen svým samičím rázem od hrabivosti otců. —

Morální pokrytectví měšťácké nepřestává ovšem ani v sňatkových anoncích mluviti o „sňatku z náklonnosti“ a, dokud holka není pod čepcem, provozuje ustavičně komedii velkého slohu, aby vlk obchodního kalkulu se nažral a koza ideálního poměru zůstala před světem celá.

Lže se stále a soustavně.

„Dá-li se mladá dívka do pláče pro hubičku, kterou jí vezmete, činí-li vám výčitky pro ni a vyhrožuje-li, že zavolá rodiče — nevěřte jí.“

„Zdá-li se mladá dívka při téže hubičce náhle opojena neslýchanou blažeností — nevěřte jí rovněž! Jedna jako druhá skrývá pod pláštíkem vzdávání se nebo rozhořčení stejnou myšlenku, kterou možno vysloviti asi těmito slovy: „Myslím, že tentokrát bere do opravdy“ — líčí tuto situaci kdesi Marcel Prévost.

Muž je tu stejně často obětí jako žena. A v různých třídách liší se tyto metody a praktiky jen v podrobnostech, jádro je stejné: učiniti z manželství nejlepší obchod, ale při tom předstírati nejušlechtilejší zásady.

*

Ženská koketerie ve věku měšťáckém nezměnila se ovšem podstatně, ale oproti ancien regimu stala se pomalu diskretnější a pravidelně méně nápadnou; ženy již nekoketují s každým mužem stejně a neprovádějí svou koketerii jako veřejné divadlo. A to proto, že žena stává se pomalu nezávislejší na muži v otázce svého živobytí a tedy samostatnější.

Z různých prostředků koketerie dosáhly v 19. stol. značného rozmachu závoj a slunečník, známé sice již ve stol. 17. a 18., ale teprve v novější době, kdy ženy počaly choditi pravidelně na procházku, obecně užívané. Závoj je „ochotný pomocník fantasie, poněvadž noří obličej v pološero, jež samo dává popud k představám, zvědavostem a nadějím“, čímž koketerie dochází svého cíle, neboť za zvědavostí jde touha a žádost. Slunečník v obratných rukou ženských má stejný účinek, noře obličej, kolem něhož tvoří koketně-dekorativní svatozář, zároveň do pikantního šerosvitu.

V rámec koketerie patří také, jak víme, voňavka, významný činitel v erotickém životě, poněvadž jednak upozorňuje na ženu, jednak přímo útočí na mužovu psychu a provokuje ji. Veliký pokrok chemie v 19. století umožnil ženám dnešním, že různými odstíny voňavek mohou obratně a dosti zřetelně prozrazovati svou povahu a erotické záliby. Ostatně, právě užívání parfumů karakterisuje dobře lascivní jádro pod sebe jemnější kulturou erotickou. „Vyžadovalo by pronikavého psychologického rozboru pohlavních představ, bylo by nutno obnažiti a důkladně osvětliti každý jednotlivý kořen pudů, které nás pudí k pohlavnímu aktu… a především bylo by nutno ukázati oněm morálním fantastům středověkým, kteří ze svého křesťanského názoru prohlašují za smrtelný hřích každý pohlavní styk i mezi manžely, který nemá za jediný motiv plození potomstva, že — pokud nejsme v nebi — jest čistá vilnost jediným, jedině možným, na psychologickém uspořádání našich krevních a nervových cest spočívajícím podkladem toho, aby vznikl appetitus carnalis (tělesný chtíč) a uskutečnila se conjunctio membrorum (spojení údů) — pak teprve bylo by možno rozplésti zamotanou síť psychologických příčin toho, proč žena se parfumuje a proč v jednom případě užívá této voňavky a v druhém případě oné,“ — praví Oskar Panizza v pojednání o parfumu ve službách milostného úsilí ženina. („Züricher Diskussionen“.)

V moderní koketerii a erotice, jak jsme již uvedli na konci minulé kapitoly v poznámkách o ženském „spodním prádle“, má význačnou a jistě nikoli nepříjemnou úlohu ženské negližé. „Nevýslovné kouzlo pro mužovu fantasii vězí v čistém negližé. Tu spojen jest pojem vlastnění ženy, která se mu a především jemu, miláčkovi, ukazuje v tomto úboru, se vzpomínkou na prožité rozkoše, která snadno navazuje na myšlenku vlastnění, jakož konečně má fantasie vůbec snadnější práci, když netřeba se jí zabývati a rozptylovati teprve palisádami šatů, šálů, květin a skvostů. Pročež jistě mnozí muži myslí si s Rousseauem: Ničeho na světě nebojím se tak velice jako hezké osoby v negližé; desetkrát méně bál bych se jí naparáděné.“

Novou vymožeností v tomto směru je moderní koupací oblek ženský, který není v jádru rovněž nic jiného než negližé, a sice forma negližé skutečného a nikoli pouze předstíraného, vytvořená pro společenský styk a velmi rafinovaná. Dnešní světácký koupací oblek ženský chce býti rozhodně jen druhou kůží ženinou, ve které smí se žena „ukazovati nahá“. Život v módních lázních měšťáckých má především jen tento účel a smysl, a koupáni jest pro většinu žen pouhou záminkou, která ostatně je často zcela opomíjena: mnohá krasavice nevleze vůbec do vody, nýbrž povaluje se jen pikantně na břehu.

*

Povahu a hodnotu flirtu naznačili jsme několika větami již v části o době galantní. Také flirt jako koketerie není v moderní době provozován již tak veřejně jako za ancien regimu a objevuje se v diskretnějších formách. Jeho meze nebyly tím ovšem súženy, nýbrž je dnes flirtováno jako dříve až k tomu poslednímu. Byl-li však flirt v době galantní vědomě, zásadně jedním hlavním pokrmem erotickým na jídelním lístku galantně požívačného života pohlavního, je dnes často bezděčným surogátem lásky a útěkem z konvenční nudy.

„Ve své živelné formě jest flirt zjevem normálním a přirozeným (a, jak víme již, také často nejvzácnějším dobrodružstvím smyslného života. Pozn. překl.), nalezneme jej dokonce u zvířat; je to prostě počátek námluv ve stadiu, kdy sblížení může býti ještě přerušeno. Dnes je však flirt často více. Naše poměry znesnadňují manželství, činí tudíž z lásky a ze sbližování se k ní něco velmi vážného, s čím nelze si lehkomyslně zahrávati. Flirt přizpůsobil se těmto podmínkám; místo aby byl předehrou normálních námluv, proměnil se v náhražku úplného ukojení pohlavního“ — praví Havelock Ellis, celkem správně.

Na druhé straně podporován je vzrůst flirtu rozmachem konvenčního manželství: také v minulých dobách nebylo monogamické manželství k tomu, aby pohltilo skutečný život milostný, který rozkvétal vedle něho a často proti němu, ale tu společnost dávala vždy větši nebo menší sankci mimomanželské erotice, milostným poměrům, zcela jinak uspokojujícím než oficielní plození dětí. Kdežto měšťácká společnost podle ideálu a theorie uznává jen monogamické manželství z náklonnosti, aniž v praksi mohla zabrániti, aby se oficielně neproměnilo v instituci čistě hospodářskou, finanční, obchodní, rozumovou a konvenční, a aniž může svazky skutečně na lásce zbudované trvale uchrániti před důsledky sociálních poměrů, které z manželských domácností činí sídla nesvarů nebo všednosti a nudy. Flirt nahražuje lidem půvabnější život milostný, jehož v konvenčním manželství nemohou dosíci nebo jenž z něho brzy vyprchá.

Marcel Prévost v kterémsi svém románě vkládá do úst flirtujícího muže tato svůdná slova: „Hleďte, slečno, uvědomila jste si již, jaká krutost je obsažena ve společenských stycích pařížských? Setkali jsme se dnes večer, náhoda chce, že se spolu přátelsky bavíme. Mohu se v tomto okamžiku domýšleti, že mi náležíte, vy, která jste tak něžná a krásná. Tuším, jaký svět okouzlující něhy rozvine se ve vás jednoho dne… tuším to — ale my se zase rozejdeme, snad na neshledanou… A někdo jiný vyzvedne si ten poklad: pro jiného zamží se tyto krásné oči, jinému bude patřiti toto čelo, tyto rty a všecko ostatní, čeho krásu mohu uhádnouti podle toho, co jsem viděl… Tímto šťastným člověkem já nebudu… ale nic mi nemůže zabránit, abych o vás nesnil. Vidím vás a držím vás pevně; ve chvílích samoty může sen přivésti vás opět ke mně, kdykoli po tom zatoužím. A i když budete vzdálena, přece bude všecka vaše mladá krása mi patřiti, ani nejskrytější místečko nebude mi…“

To je u Prévosta rafinovaný flirt velkého milovníka, ale takové představy a myšlenky jsou ve skutečnosti denním chlebem tisíců, toužících již po jemnějším životě milostném, pro nějž není v kapitalistické společnosti svobody. Nesčetněkráte sejdou se dva lidé různého pohlaví, svedeni náhodami obecného života společenského, zazdá se jim, že by spolu jistě utrhli vzácný květ lidské erotiky, ale nutnosti a všednosti dnešního života společenského nedovolují jim, aby se odvážili většího, než jest sladkohořký flirt několika hodin, po nichž nezůstane nic než melancholická vzpomínka. Neboť o to běží, nutně běží především tolika lidem mladým, aby nic po tom nezůstalo.

A tak u ženských povah mělčích a frivolnějších představuje flirt na konec jediný problém: užíti všech rozkoší lásky, ale neztratiti panenského věnečku. Tak vzniká polopanna. Žargonem pokrokové ideologie měšťácké vyslovil to M. Prévost: „Jako všickni hrdí lidé, kteří bojují theoreticky proti společenskému pořádku, sama určila si s jistým citem pro správnost hranici, kterou nechtěla překročiti. Ponechávala muži, který jí dá své jméno a jmění, poslední, nejvyšší důkaz své přízně.“

Tento „posledek“, chytrými uchovávaný pro legitimního manžela a stačící jejich minulost ospravedlniti v manželské posteli, je vlastně věc hodně komická. Budiž, nechť ti, kdož milují přetvářku a podobný druh útěchy, ji mají! Ale přetvářka bývá i poněkud horší a sociálně nebezpečnější. „Jsou dívky, které již jako děti zprostituovaly se (?) onanií a hýřením ve své mysli. Čistota jejich duše (?) jest již dávno ztracena, nic jim není již neznámo… ale… hymen si zachovaly… pro budoucího muže! Jen přijďte a pochybujte o její nevinnosti, když má takový neklamný důkaz! — —

A když jiná dívka, která zachovala si v mládí úplnou čistotu a nyní oddala se muži z lásky nebo jen z vášně s vroucí a prudce propukávající ženskostí a probuzenými smysly… tu povstanou všecky a křičí: Hleďte, zneuctěná! A nikoli nejméně zprostituovaná dívka s věnečkem. Ta křičí nejhlasitěji a hází největšími kameny. „Zneuctěná“ jest však zdravá žena se zdravými smysly, která uposlechla přirozený popud a přirozenému ukojení dala přednost před onanií nebo perversním rozčilováním polopanny. Tato žena je v opovržení. Není muže, který by ji chtěl za ženu… ale polopannu a onanistku si vezme! Mají přece ještě fysický důkaz (Dr. H. Paulová: „Přeceňování panenství“). — To je řečeno poněkud moralistně, ale v jádru je to správné a odhaluje to dobře morální přetvářku buržoasní.

Ostatně polopanna v intelektuálnější části buržoasie jest již vystřídána uvědomělejší „garsonkou“, která, aspoň pokud běží o „bubikopf“ a ostatní módu po vzoru mužském střiženou, je v našich letech dvacátých vzorem mladšímu pokolení ženskému ze všech stavů. Je nesporně logickým zjevem soudobého zbojnictví ženského, v němž sdruženy jsou v měšťácké společnosti a v měšťáckém zkreslení prvky budoucího osvobození ženy.

Polopanna a garsonka jsou, pokud běží o milostný život, nebezpečnými konkurentkami nejen oficielních manželek, nýbrž i pravých kokot. Uvolňují mravy ženského pohlaví z filistrovského útisku, rozkládají přesto, že i na nich lpí mnoho přetvářky i neopravdovosti, morální pokrytectví, s nímž měšťácká společnost ztrácí nebezpečný závoj, halící její vnitřní ohyzdnost. Ale už tím usnadňují uvědomělou vzpouru proti konvenci v životě manželském a proti prostituci v životě milostném.

Čistě měšťácký flirt ženský je ovšem velmi často jen pastí na muže. Jak tohle se dělá, vypravuje zase dobře zkušený M. Prévost: „Oblékla jsem si šaty docela málo vystřižené… Svěřím se vám totiž, že jsem učinila pozoruhodné zkušenosti, jaký účinek mívají tu a tam šaty jen málo vystřižené… A skutečně, již při obědě Lestrange počal hořeti, ale tak, že nemohl ani jísti ani píti. Víte, z jakého důvodu mám jej ráda, ač není vůbec hezký? Hleďte… cítím, že jej rozčiluji! Odpovíte mi: činí to všecky ženy. Nikoli. Já více než všecky ostatní. Po jídle šli jsme do zimní zahrady. Vaše zimní zahrada, milý Le Tessier, je docela báječně vhodná pro flirt, zvláště vzadu, pod palmami. Má sestra hrála Berlioza, mamá vykládala si karty. Luc a já byli jsme tedy samotni, jako v odděleném kabinetě. Seděli jsme a hovořili. Povzbudila jsem jej trochu, vypravujíc mu, že už mě unavuje, býti mladou dívkou, že počínám toužiti po něčem jiném. Vypravovala jsem mu, že jsem měla neklidné sny…“ „Opravdu jste je měla?“ přerušil ji Hector. „Ovšem. To je právě to žertovné na věci. Ale opravdu! Zdá se mi dokonce, že vás to rovněž rozčiluje, moudrý příteli, že vám to vypravuji?“ Lestrange totiž docela zdivočel. Uchopil se mých rukou a koktal: „Jacquelino, Jacquelino!,“ úplně jako patnáctiletý, zamilovaný chlapec… A pak jsem se mu ještě přiznala, že to byl on, o němž se mi zdálo.“ „To také byla pravda?“ „Rovněž. Buďte ujištěn, můj milý… Teď byl můj Romeo již docela hotov. Nebylo v něm již odporu a uniklo z něho: ,Jacquelino, musíte býti mou! Víte, mám skutečnou hrůzu před manželstvím: ale přes to chci si vás vzíti!‘“

Flirt vystupňovaný do krajnosti je ovšem obecný soudobý zjev mezinárodní. Za zvláštní jeho odrůdu možno však považovati flirt s cizokrajnými nebo jinobarevnými individui. Pohlavní pud, jak víme, je od přírody změnymilovný; pro černochy nebo žluté a hnědé je bílá pleť změnou a pochoutkou stejně příjemnou jako černá, hnědá, žlutá pleť pro bělochy a bělošky. Bláznění civilisovaných dam evropských za cizokrajnými členy různých varietních tlup barevných provokuje často rozhořčené mravokárství, při čemž bývá zapomínáno, že muži nejsou vůbec lepší v tomto směru a nejsou-li lepší, proč chtějí míti ženy lepšími? Z pouhého sobectví? Rozdíl jest jen ten, že muži na svých hojných cestách pohodlně a nenápadně mohou užíti a také obecně užívají barevných vnad, většinou již očekávajících je, kdežto případ žen ve velkoměstě, přijede-li cizokrajná tlupa s urostlými Ašanty nebo Senegalci, bývá okatější a novinami důkladně rozšlapán.

Zajímavější bývá barevný flirt Američanek. Nemnoho let před válkou poodhalil s něho roušku tragický případ dobrovolné misionářky Elsie Sigelové. Patřila k oněm vzdělaným Američankám, které vidí v tom zvláštní rozkoš, mohou-li provozovati misionářskou činnost ve špinavých čínských čtvrtích amerických měst, při čemž statečně flirtují se „žlutými ďábly“, ochotny dáti své mladé tělo vilné za jejich duši na víru obracenou. „Kdo zná Američanku, pochopí to. Je to nervosní bytost, propadající snadno hysterii, doma i venku rozmazlená, zbožňovaná, bezuzdná ve svých přáních, s malým smyslem pro domáckou solidnost, virtuosní mistryně v koketování s muži, od malička přímo vydresovaná pro neomezený styk s nimi. Dáti se milovati těmito přítulnými Orientálci, jejichž duši zachránila — to bylo zase jednou něco zcela nového, to byla romantika! Duši za duši a pak tělo za tělo jako zakončení zcela přirozené.“ (Henry F. Urban v Berliner Tageblattu.) Ale jako horlivá misionářka nezachraňuje jen jedné duše, tak také neflirtuje jen s jedinou osobou. A tu právě asijská žárlivost pokazí někdy půvabným girls zábavu. Tak tomu bylo s Elsií Sigelovou, která intimně flirtovala s několika čínskými „pohany“ a jednoho dne byla nalezena mrtva v zavřeném kufru v pokoji jednoho svého žlutého přítele. Při této příležitosti našla však policie ještě více v pokoji vraha Leona Linga, který z opatrnosti uprchl, totiž: sta velmi kompromitujících psaníček milostných, které půvabné misionářky a jiné mladé Američanky posílaly Leonu Lingovi. Rovněž četné fotografie těchto dam byly nalezeny. A mezi nimi fotografie druhu docela zvláštního. Různé tyto flirtující dámy považovaly za zvláště pikantní, aby se představily svému příteli hned v košili nebo také docela nahé. Kdyby jména pisatelek a odesílatelek těchto fotografií byla se stala známa, byl by býval New York zažil nejstrašlivější skandál. K tomuto skandálu ovšem nedošlo, poněvadž úkolem policie v Dolarice jako jinde není přece, aby kompromitovala veřejně svrchních deset tisíc. (Fuchs.)

Z Německa možno citovati o „barevném flirtu“ aspoň dvě zprávy časopisecké, ovšem plné komického rozhořčení vlasteneckého a rasového:

„Před Passage-Panoptikum v Berlíně došlo dnes v poledne při odjezdu Senegalců, kteří tu vystupovali pohostinsky, k neobyčejným scénám loučení. Bylo známo, že tlupa v poledne odjede. Asi 500 osob, mezi nimi sta mladých dívek, shromáždilo se před vchodem do panoptika Pod Lipami. Osm strážníků bylo sotva s to, obecenstvo zatlačit a udržovati provoz. Když předjely drožky, v nichž černoši chtěli odjeti na nádraží, došlo k trapným scénám, poněvadž dívky tlačily se k černochům a něžně se s nimi loučily. Marně snažili se strážníci „dámy“ zatlačit; stále znova útočily na odjíždějící, aby ještě poslední pozdrav s nimi si vyměnily. Se zřetelem k takovému neodpovědnému (?) počínání můžeme jen vždy znova vysloviti své nejhlubší politování jakož i naději, že se časem podaří nahraditi toto perversní cítění zdravým smýšlením národním. Jsou to, jak známo z dřívějších případů, tak na příklad ještě z Berlínské výstavy živnostenské, právě dívky a také paní z lepších kruhů, které pro změnu tlačí se k černochům a provádějí s nimi milkování, což nejzřetelněji dokazuje, kde sídlí „dobré mravy“ tak vychvalované.“ („Reich“, z počátku dubna 1910.)

Druhá lokálka zní: „V Tierparku vládne po několik dní u statečné tlupy beduinské nespokojenost, která někdy projevuje se temperamentními a pádnými výklady. Vinu nemají však Beduini, nýbrž četné mladé ženy a dívky hamburské, které se přímo derou o přízeň Beduinů. Všimneme-li si plamenných pohledů tohoto krásného pohlaví a rovněž vytrvalosti jejich, neboť po celé hodiny neúnavně plíží se kolem beduinských příbytků, porozumíme, že horkokrevní Beduini nemohli již klidně snésti této dráždivé hry a užili příležitosti, aby si zaflirtovali trochu po způsobu arabském. Bohužel vyvolala tato hra nepříjemné zjevy průvodní. O druhém svátku velikonočním došlo mezi Beduiny k vůli krásnému pohlaví ke rvačkám, které vynutily si okamžité zakročení policie a hlídací společnosti. Několik Beduinů, jak jsme doslechli, bylo již vráceno do jejich vlasti. Ač Hagenbeckova firma chvalitebným způsobem učinila opatření k zamezení podobných výstupů a úředníkům přísně nařídila, aby rovnou z parku odstranili ženy a dívky příliš nápadně k Beduinům se blížící, opakovaly se v minulých dnech takové nemilé scény, jak bylo vylíčeno. Je velmi politování hodno, že německé ženy, které, pokud běží o karakter a morálku, bývají jinak vzorem pro jiné lidi, tak hluboce se snižují a své vlastní já vlekou špínou. Ještě žalostnější je však, když matka a dcera, jak se to zde stalo, společně si namlouvají a činí si konkurenci. Fuj! Doufáme a přejeme si, aby tyto řádky spoluúčinkovaly na ženy v dobrém smyslu. Nechť uvědomí si sebe a vzpamatují se, dříve než budě pozdě pro ně a snad také pro jejich rodinu.“ (Leipziger Tagblatt, na počátku června 1912.) —

Rozdíly ve flirtu nejsou rozdíly podstaty, nýbrž jen ve formě, ve větší nebo menší rafinovanosti. Sedláci flirtují neomaleněji než tovární dělníci, maloměšťáci slušněji, t. j. méně rafinovaně a pokrytečtěji než buržoasie a šlechta.

V kruzích proletářských je flirt hodně nevinný, byť drsný. Dělník, sedící od rána do večera u pracovního stolu nebo stojící u stroje, nemá věru kdy vymýšleti si pikantní obměny erotických požitků a tím méně je prováděti. Máme-li dospěti k jemnějším formám, nesmí nám býti každá příležitost k tomu dobrá, nýbrž nutno nám příležitost si vybírati a pohodlně vytvářeti. U dělníků je však flirt téměř jen nedělní zábavou, občerstvením, náramně oprávněným. „Taková dívka, která po celý týden seděla při jednotvárné práci šicí od rána do večera, měla kolem sebe jen žal, nouzi a starost, ta touží po dni nedělním, kdy její student ji provede. Velikého štěstí naučily se odříkati, ale nějaký doušek onoho tajemného mražení rozkošného chtějí míti také ony. Pro mnohé dívky jest jejich poměr jediným poměrem, v němž váženy jsou jako lidé a neceněny jen jako pracovní síla.“ (Siebert: Sexuelní morálka.)

Zámožné třídy nemají ovšem, pokud běží o flirt, nejen překážek, nýbrž mají také všecky předpoklady k jeho rafinovanému vypěstění. Zvláště bohaté ženy bez vážného zaměstnání mohou si z něho učiniti svůj nejdůležitější program životní. —

Manželé a manželky flirtují celkem stejně horlivě jako mladí lidé svobodní, ba často i mnohem, mnohem více. Flirt oslazuje jim všednosti a konvenčnosti manželské. A především ve věku měšťáckém, kdy láska vyrostla nad svou živočišnou povahu a, obohacujíc se živlem duchovním, stala se nadmíru složitou, poznali lidé, že možno milovati zcela vážně i dvé osob zároveň (ne-li v případech zcela výjimečných i více), a že druhou osobu lásky hodnou poznáváme pravidelně teprve, když jsme s osobou první manželsky spoutáni. Tento krásny problém psychologický, neřešený dosud snad ani důstojně ani bez předsudků, vede nezbytně k flirtu, jenž u silných a jemných povah má někdy nejušlechtilejší formy. V takové situaci mohou vzniknouti skutečná umělecká díla smyslného a citového života. (Fuchs.)

Veliký — a ovšem i trochu pozdní — bludař ve věcech pohlavních, Lev Tolstoj, napsal v Kreutzerově sonatě: „Z tisíce ženichů jest nejen v našem stavu, nýbrž žel i v lidu sotva jediný, který by nebyl před tím již desetkrát oženěn. (Jsou prý sice, jak mi bylo řečeno, cudní mladí lidé, kteří cítí a vědí, že to není žádný žert, nýbrž vážná věc. Bůh je ochraňuj! Ale za mé doby nebylo ani jediného, takového mezi tisíci.) A všichni lidé to vědí a staví se, jakoby toho nevěděli. Ve všech románech líčeny jsou pocity hrdinů do nejmenších podrobností, studánky, růžové keře, mimo něž se procházejí, ale v líčení jejich veliké lásky k dívce nic není řečeno o tom, co zajímavého hrdinu potkalo před tím; ani slova o jeho návštěvách v domech, o služkách, kuchařkách, o ženách druhých lidí.“

Lev Tolstoj — podobně jako u nás T. G. Masaryk — nábožensky a v mezích idealistické ideologie, zhola již nemožné, myslící a improvisující, nikdy by ovšem nepochopil, jak nejen bludný, ale hluboce a fakticky nemravný a nebezpečný jest způsob, jakým pojednává o problému předmanželského styku pohlavního.

Poznávali-li jsme v průběhu tohoto díla, kterak v předchozích dobách byl předmanželský a mimomanželský styk pohlavní více nebo méně oficielně uznáván a dokonce upravován jako nutný doplněk patriarchálního nebo monogamního manželství nebo jako nezbytný rub manželství (ne-li líc pohlavního života milostného), mohli jsme se usmáti horlivosti morálních kazatelů, kteří měří život kněžským centimetrem, i když se domnívají mysliti protiklerikálně. Vždyť jsme viděli, že nejkrásnější i nejvznešenější květy milostného života vznikaly mimo manželství a proti němu, poněvadž nebylo vůbec nikdy úkolem manželství, aby obsáhlo erotický živel pohlavního života. Teprve věk buržoasní pokusil se ideologicky smířiti monogamní manželství s milostnými potřebami lidstva, ale rychle ztroskotal se svým ideálem na hranách ekonomického základu buržoasní a kapitalistické společnosti. Manželství více než kdy jindy, očividněji a směleji než kdykoli dříve, jest opět institucí konvenční a hospodářskou, která je skutečné lásce přímo nepřátelská.

Ale právě proto, že dnešní věk kapitalistický je největším nepřítelem trvalého svazků milostného, je přímo trestuhodno a fakticky nemravno, je-li předně ztotožňován trvalý svazek milostný s manželstvím, u po druhé je-li právě dnešní manželství buržoasního karakteru vydáváno za ideální instituci, která může pohltiti milostný život člověkův a má býti chráněna před pohlavním životem před ní a mimo ni.

Minulé věky utvářely si své manželství a svůj mimomanželský život pohlavní v souhlasu se svými morálními názory; věk kapitalistický hlásá něco zcela jiného, než co provádí a prováděti může: předmanželský a mimomanželský styk je sice v rozporu s čítankovou morálkou této společnosti, ale je nezbytným důsledkem kapitalistického vývoje a vůbec nikoli otázkou individuelní mravnosti. Jako nezbytný důsledek ekonomických poměrů nemůže býti sprovozen se světa kazatelskými traktáty nebo lékařskými radami, nehledíc k tomu, že problém vězí v tom, aby manželství jako konvenční a ekonomická instituce bylo pohlceno skutečnými svazky milostnými, více nebo méně trvalými, ale nikoli naopak…

Fakt sám, Tolstým uváděný, je správný pro jeho dobu i dny naše. Počet osob, vstupujících do manželství bez předchozího styku pohlavního, menší se ustavičně. Manželství je odkládáno na dobu co nejpozdější jak z důvodů hospodářských, tak i proto, že rozpor mezi ideálem a skutečností stal se příliš očividným a normální manželská prakse je vhodná jak takž leda pro lidi, kteří již pomalu ustupují z předních šiků života.

Mnoho pěkného bylo již napsáno se zřetelem k tomuto problému o předmanželském styku proletářském, který je nejzávaznější s hlediska úlohy, kterou mají pracující vrstvy jako příští třída vládnoucí. O dělných dívkách vypravuje jistý spisovatel:

„Ve dne jsou tyto dívky zaměstnány. Když přijde večer, očekává je návrat do chudobných poměrů, často podívaná na žalostné scény rodinné, ulehnutí a ráno znova pouť do obchodu. Den ze dne. To není příliš zábavný kalendář na týden, zvláště když cesta z obchodu do bytu vede podle zářících restaurací a kaváren, divadel a koncertních síní. A to vše v letech pohlavního rozvinutí, kdy vřelá touha smyslná uchvacuje všecky nervy. Jaký div tedy, když stala se palčivou žádost, užíti po vší denní práci také jednou kousíček té nádhery velkoměstské, vyložené na podívanou? Nevraceti se z vězení krámu rovnou do vězení rodiny, ale poznati také trochu svobodné zábavy? A sice v rozkošné formě malého milkování? — A sociální poměry postaraly se také o možnost ukojiti takovou touhu. Bylo přece na tisíce mladých příručích, na sta studentů, úředníků kancelářských, poddůstojníků, kteří raději ztráví večer s dívkou pod paží, než sami. Prostitutky nebyly k tomu vhodny. Konečně nebyl člověk vždycky naladěn, jíti na to důkladně, po večeru udělati si milostnou noc. Byl však naladěn povídati si s děvčetem, zažertovati si, třeba ji trochu stisknouti a políbiti. A tak šlo to svou cestou. Oslovil prodavačku, doprovodil ji kousek, domluvil se s ní o příštím večeru; pak třeba již někam zašli, viděl, jak maličká se zamilovala, přišlo ty a hubička, pak ještě několikrát podobně, a cítil, že šťastná sama čeká již jen s palčivou žádostí na poslední prosbu: aby šla s ním. A ve všech směrech ukázalo se to býti lepším, než prostituce. Bylo to laciné, nenáročné, milé, zamilované a — zdravé. Takový milostný život nebyl již pouze nutné zlo, nýbrž půvabná zábava.“ (Willy Helpach: „Láska a milostný život“.)

Vysvítá z těchto řádků výborně milá a účelná povaha těchto „nemravných poměrů“ vedle trpěné a stále znova za nutnou uznávané prostituce. A nyní ještě úsudek bývalého katolického kněze:

„Tovární dělnice, které jest od rána do večera v dusné prostoře den ze dne konati mechanickou, smrtelně nudnou práci, mladík, který od pondělka ráno do soboty večer musí seděti za kancelářským pultem, krámská, která musí po celý den skákati podle přání zákazníků: těmhle lidem nelze opravdu záviděti ten trošek radosti, kterou najdou konečně v tom, když také jim láska nalže několik veselých hodin. Ustavičně se namáhat a ubíjet na prospěch druhých, nemíti žádné radosti ani zotavené, toho nelze přece od nich žádati. A chození do kostela — to jest jim pak doporučováno na ,zotavenou‘. Byl by to špatný znalec lidí, který by si od takového prostředku sliboval ozdravění nezdravého stavu. Opatří-li si člověk ,poměr‘, rázem snese se sluneční svit do života těchto málo záviděníhodných. Chybný krok je ovšem hloupost, které mohli se však snadno vyhnouti. Ale můžeme pak aspoň oceniti jeho psychologické příčiny. Láska k vyvolenému, radost, že oddáním se může také ona něco vykonati, toť myšlenka tak mnoha dívek, které ovšem možnost „pádu“ nemají nikdy správně na zřeteli.“ —

Nehledíc k tomu, že pro proletáře dnešní není vůbec manželství účelným a zdravým východiskem z nouze srdce a osamělosti, protože olupuje pravidelně dvé mladých, pracujících lidí svobodných i o ten malý kousek svobody a bezstarostnosti, jež jim společnost ponechává, a jen v řídkých případech převažují výhody plynoucí ze společné domácnosti její stinnou stránku, — je mnoho zřízenců a zaměstnanců soukromých i státních, jimž vůbec je zakazováno ženiti se nebo vdávati. Veliké vojsko služek městských i venkovských odkázáno je pouze na milostné poměry mimomanželské. Rovněž armádě telefonistek, poštovních úřednic a učitelek jest v některých zemích sňatek zakázán — pracovní síla vdané ženy nemůže býti prostě nikdy tak dokonale vykořistěna jako pracovní síla ženy svobodné, a to je rozhodující věc pro soukromou firmu stejně jako otcovský stát. A platí pro muže stejně jako pro ženy.

Jistá pojišťovací společnost, stará a bohatá, vydala před válkou tento výnos: „V novější době množí se velmi značně případy, že mladí úředníci, kteří mají jen malý plat, který právě stačí jim na živobytí, se žení. Odhodlání, založiti rodinu při nepatrných prostředcích, má brzy nejsmutnější následky. Nastane nouze a bída, peněžní starosti jsou nezbytný a dotyční úředníci nejsou brzy pro podobné nesnáze domácí s to, řádně konati své služební povinnosti k naší spokojenosti, nehledíc k tomu, že následkem takového neprozřetelného jednání přicházejí k nám se žádostmi o zvýšení platu, jimž ovšem nejsme s to vyhověti. Nařizujeme tudíž tímto, aby každý úředník, který má v úmyslu oženiti se, oznámil nám to včas ke svým osobním aktům, abychom mohli posouditi, můžeme-li reflektovati na jeho další služby…“ Téhož roku rozdílela ona společnost 35procentní dividendu! Mohli bychom tu podati rovněž ukázky podobných výnosů státních, ale věc sama je obecně známa a netřeba se o ni již šířiti. Podle moralistů bylo by nutno tedy, aby všichni tito mladí lidé, služky, úřednice, učitelky, zřízenci, zaměstnanci, úředníci atd. trpělivě prožili svá léta, pohlavně nejvýbojnější a nejméně trpělivá v odříkání k vůli ideologickému strašidlu, které ve skutečnosti je hospodářskou a nikoli erotickou institucí. Jaká zvrácenost kněžská a profesorská!

*

Nutno vůbec jíti na kloub pohádce mravokárcú o „pohlavní čistotě“. V době „freudismu“ a psychoanalysy, i když popíráme upřílišněnou sexuálnost této theorie, je poněkud kdy, abychom počali hledati pohlavní čistotu nikoli v materielních projevech pohlavnosti jako spíše v duchovním a citovém poměru k ní. Poznavše pohlavní život nejrůznějších národů za různých věků, zkoumajíce jeho povahu metodou antropologicko-etnologickou, která jest jedině bezpečnou basí sexuální vědy, a nikoli metodou medicinsko-klinickou, a jeho kulturní vývoj s hlediska historického materialismu, došli jsme nutně k poznání jistých základních rysů a zjevů pohlavního života lidského, které přirozeně čelí všem náboženským a moralistně ideologickým výkladům: Žádnému prozíravému propagátoru osvobození z dnešní pohlavní bídy nemůže již běžeti o potlačování živočišného jádra a složité fysické povahy pohlavnosti lidské, nýbrž o jejich zušlechtění svobodným duchem kulturním, směřujícím z úpadkové společnosti měšťácké k novým řádům společenským.

Pohlavní čistota nevězí v pohlavní nevědomosti a nečinnosti, nýbrž jednak v naivní upřímnosti projevů pohlavních; jednak — u lidí kultivovaných — v citové ryzosti a duchovní poctivosti s každým pohlavním projevem a stykem spojené a jej povznášející nad slepý pud a egoistický chtíč. Žádný pohlavní akt sám o sobě není nečistý; nečistota vchází do něho ze zkažené mysli lidské a ze zkažené citovosti lidské; nikoli pohlavní proces v lidském těle, ale brutálnost, tupost, prodajnost, cynism, obchodní spekulace, bezduché požitkářství a podobné lidské neřesti znečišťují pohlavní život.

„Pohlavní čistoty“ ve smyslu náboženském a moralistním nespatřili jsme ani u národů přírodních v poměrech primitivních, ani u kulturních národů starověkých a středověkých, ani v různých dobách novověku; naopak, rubem domnělé čistoty takové byla vždy chorobná fantasie pohlavní a skutečná perverse. Anebo byla to zdánlivá a pokrytecká čistota, vynucená materielními poměry spodnějších tříd a pošilhávající vždycky závistivě po „nečistotě“ vládnoucích a majetných. Proto nenalezneme takové čistoty ani ve vrstvách, které domněle nebo skutečně mají nejblíže k idylickému a zdravému životu.

Již před mnoha lety napsal jistý katolický kněz do jednoho liberálního časopisu německého: „Hlavní blud všech mravnostních spolků je ten, že se domnívají, jako by nemravnost táhla z měst a otravovala venkov. Pánové se staví, jako by na venkově byl nejryzejší ráj nevinnosti. Nechci rozhodně nazývati náš venkovský lid nemravným, ale podle své mnohaleté zkušenosti mohu říci, že s hlediska pohlavního neznám rozdílu mezi městem a venkovem. Všude žijí přece lidé. Kdyby těm pánům, kteří v bezbožných městech nalézají tolik nemravnosti, bylo jen rok poslouchati na venkově zpověď, důkladně by se obrátili. Bude mi snad namítnuto, že jsem poznal poměry jen v jediné obci a nemohu tudíž souditi o obecnosti. Na to mohu jen odpověděti, že jsem do dneška poznal více než sto obcí a sice v nejrůznějších krajinách, v horách stejně jako v rovině, na chudé půdě jako na bohatých polích. Ale všude stejné mravy i nemravy.“

Skvělým způsobem vylíčil venkovské mravy i nemravy francouzské Emil Zola ve své „La Terre“ (Zemi). Nelze tu citovati příslušné kapitoly a odstavce, spokojíme se tudíž jen touto lapidární karakteristikou: „Vinobraní počalo… všickni jedli hrozny od rána až do večera. Konec písničky byl vždy ten, že muži byli opilí a holky těhotné.“ — Velmi výstižně vylíčil hornobavorské poměry Georg Queri v specielní knížce o selské erotice bavorské. Praví mezi jiným: „Pohlaví mají bezuzdnou svobodu ve vzájemném styku, a okénka do komůrky získala si stejnou pověst jako ,kiltgang‘ ve Švýcařích. Že snoubenci vedou si k svatebnímu, oltáři rodinu o 4 i 5 dětech, není ani vzácnost ani hanba.“

A ještě jeden katolický úsudek o selských poměrech: „Naši hornobavorští sedláci běhají jistě za kněžími více, než zdrávo jest, ale okénko nedali si vzíti, poněvadž nechtějí kupovat zajíce v pytli. A když na venkově je některá dívka v naději, nemá hanbu, že pěstovala styk jako svobodná, nýbrž tehdy, když nedovede milence tak upoutat, aby si ji vzal. Je tomu dokonce tak, že pro mladé muže i ženy je hanbou nemíti miláčka, neboť, kdo žádného nemá, u toho to není asi chvalitebná zdrželivost, nýbrž má patrně nějakou chybu. Odpověď, kterou dala služka paničce, když byla tázána, má-li nějaký poměr: ,Co pak myslíte, že jsem tak špatná abych neměla miláčka,‘ dávána je ovšem zřídka tak upřímně, ale souhlasí se všeobecným míněním. Je všeobecně známo, že v širokých vrstvách lidových jest považován styk mezi snoubenci za zcela normální věc.“

„Nechtějí kupovat zajíce v pytli, — to je také docela zdravá morálka. A stejně přirozenou jest mravní logika selská, že dívka je tím pyšnější, čím více vyhledávají ji chlapci u okénka,“ — dodává Fuchs. —

V buržoasních vrstvách, které dbají toho, aby měly život „svému stavu přiměřený“, stále více oddalována je doba, kdy může člověk „uživiti ženu“. Výlohy domácnosti vzrůstají, poněvadž vzrůstají nároky, a také luxus je obecně stále větší: oženiti se může muž teprve tehdy, když má příjem přiměřený těmto požadavkům. Úředníkům a důstojníkům jest dosíci napřed určité hodnosti, lékařům a právníkům jest zajistiti si řádnou klientelu, spisovatel a učenec potřebuje k tomu vynikajícího již jména, obchodník podniku pevně zakotveného. Ale těchto věcí získávají muži zřídka před 30 nebo 35 lety, proto mladí manželé jsou v těchto kruzích výjimkou. Tedy předmanželský styk pohlavní je tu holou nutností. Kdežto však proletariát používá při všem prostituce v míře jen zcela nepatrné, poněvadž dostává milostný požitek pravidelně darem, jest u buržoasních vrstev naopak pravidelnou náhražkou manželství a milostného poměru styk s prostitucí. (Proto na př. stále znova konstatuje statistika veliké procento pohlavně nemocných studentů a nepatrné procento mladých dělníků nakažených. Jinými slovy: Poněvadž dělnické dívky mají přirozenější pohlavní život a pohlavní názory, usnadňují sobě i svým mužským partnerům „řešení pohlavní otázky“ způsobem ponejvíce zdravým i příjemným, kdežto pokrytecká upejpavost nebo strohá výchova pohlavní u četných dívek měšťáckých zahání studentský jejich protějšek k prostituci, pohodlně přístupné a dráždivější.)

Ostatně majetní muži nespěchají opustiti výhodné pohlavní styky předmanželské, poněvadž jim poskytují pravidelně požitek nezávazný a možnost milostných poměrů příjemně se střídajících, kdežto peněžní nebo konvenční manželství neslibuje s hlediska smyslných požitků téměř nic opravdu cenného.

Je-li v třídě proletářské předmanželský styk pohlavní považován povšechně za věc náramně přirozenou (pokud ovšem názory jisté části dělnictva výhodněji situovaného nejsou pokaženy maloměšťáckým vlivem) a nikterak nezneuctívající, panuje u svrchních vrstev pokrytecká nesnášenlivost se zřetelem k tomuto zjevu, nutně a logicky vyplývajícímu z hospodářských poměrů. Je to zase ta známá morální přetvářka buržoasní, která se tu ujímá slova, jsouc v tom najmě církvemi horlivě podporována. Je to především kněžstvo protestantské, které nejvíce se zajímá o nedotknutost panenského věnečku před svatbou. Nicméně výjimečně najde se i v buržoasní třídě jasná a upřímná hlava. Jistý vídeňský okresní soudce neuznal (1910) práva šéfova propustiti bez výpovědi svobodnou korespondentku, která otěhotněla, a odůvodnil to takto:

„Třebaže vládnoucí mínění, ponechávám stranou, zda právem či neprávem, označuje za nemravné jednání již sám fakt mimomanželského styku, nemožno přece, máme-li tu pouze tento fakt, mluviti o nemravném životě. Je známo, že dnešní poměry výdělkové, hlavně ve velkoměstě, stále více ztěžují manželské spojení. Ve veliké části dělnictva je rozšířeno soužití v mimomanželském spojení a není tu jistě považováno za neslušné. Také skupina zaměstnanců, k níž patří žalobkyně, živoří za těžkých výdělkových poměrů ve městě, a nemůže ani tu známost a znalost dnešních poměrů považovati mimomanželský styk za neslušný.“

Uveďme ještě tyto výroky, pronesené se zřetelem ke kněžským mravokárcům:

„Kdyby venkovské služky neměly všude tak na krku duchovní kazatele mravokárné, nebyla by věru nouze o lidi na venkově. Nemajíce beztak na růžích ustláno, nechtějí si tyto lidské bytosti dáti přece jen kněžími otrávit tu trochu radostí chudého života. Růžencem a zpovědí nebude jistě otázka venkovských služek rozřešena.“

„Požitkářství, jak často bývá chudým vytýkáno, když chtějí také trochu ochutnati z veliké číše milostných radostí, ale padnou do ní jako pijící mouchy a zajdou. Ti, kdož kážou proti požitkářství, mají to ovšem snadné. Celý den sedí na měkkém polštáři nebo za teplými kamny, mají tolik co jíst a pít, až stoly se prohýbají, pracují nebo také nepracují, zcela podle chuti. Je to divadlo pro bohy, vidíme-li takového otylého otce duchovního na kazatelně, kde jeho bříško právě jen že může se otočiti. Tu pak jsou kázání o bavivosti a požitkářství holou ironií na skutečný život.“ (Leute.)

*

Poměrně nejvyšší myšlenku v pohlavním chaosu, jejž způsobil hlavně moderní kapitalism, představují jistě osobnosti, které uvědoměle chtějí se osvoboditi z násilí manželského a vejíti ve svazek bez konvenčnosti a vypočítavosti, založený pouze na potřebě ducha a srdce. Chtějí býti spojeny toliko vřelou náklonností a rozejíti se, netrvati na svém svazku pro vzájemné utrpení, když náklonnost pominula nebo ukázala se býti omylem. Toť myšlenka volné lásky, morálním pokrytectvím nejvíce pronásledovaná a vysmívaná, poněvadž přetvářka nejvíce nenávidí skutečnou cnost.

Takovým „volným manželstvím“ byl na př. poměr Goetheův ke Christině Vulpiusové. Ale na tuto ženu hleděli všickni lidé spatra, všeobecně považovali ji jen za souložnici, kterou trpěli (museli trpěti) jen jako Goetheův rozmar. Ani sám Schiller nedovedl bez předsudku hleděti na tuto skvělou ženu. Vyhýbal se každému bližšímu styku s ní a téměř nikdy nedal jí pozdravovat, ač Goethe v každém svém dopise pozdravoval bezvýznamnou ženu Schillerovu.

Měšťácká společnost brání se pojmům a skutkům nezávislým na její morálce, a „volná láska“ může býti v ní jen individuelní vzpourou, uvědomělých osobností, nikoli hromadným zjevem.

Společenský pořádek, zbudovaný na soukromém vlastnictví, nedovoluje, aby uvědoměle volné svazky milostné mohly se státi dnes všeobecnou možností. Právních důsledků měšťáckého manželství nelze obejíti ani nahraditi svobodnou smlouvou. Kolik takových „volných lásek“ skončilo již před oddávacím úředníkem, ne-li dokonce před knězem, když před několikátou nesnází mravní nebo materielní vyprchalo původní nadšení a zákonný sňatek „ovšem jen jako pouhá formalita“ uznán na konec byl za pohodlnější, za „nevinnou koncesi“ nynějším poměrům. —

Moderním zjevem poněkud podobným „volné lásce“, ale ve skutečnosti zcela jiným, jest, a lépe snad řekneme dnes: byla láska bohémská, kterou zvěčnil a zidealisoval Henry Murger ve své rozkošné knize: „Scény ze života bohémského“. Jako je jisto, že mezi těmito intelektualními a uměleckými poměry byla řada obdivuhodných lásek, jest stejně jisto, že většinou šlo pouze o jakési manželství na výpověď, představující pro umělce a intelektuály nejpohodlnější formu předmanželského styku pohlavního. Bohémský život netrval obyčejně věčně; nebyly to vždy skutečné povahy bohémské, které z nadšení nebo z nutnosti žily po určitou dobu způsobem bohémským.

Bohémská milkování dála se pravidelně mezi dívkami spodních vrstev a hochy z rodin více nebo méně buržoasních. Tento třídní rozpor dovedlo mládí zpočátku překlenouti. Ale když mladé tělo ženy sestárlo a bujarost mladíkova proměnila se v usedlost a rozumnost, proměnil se bezstarostný poměr buď v nechutnou a mučivou domácnost, nebo v tragedii opuštěné ženy chudé. Jako z revolucionářů tak mnozí stávají se na konec hofráti, tak také většina bohémů, jakmile získá úřad nebo hodnost, zapomene rychle na ty, kdož jí okrašlovali bývalou „veselou bídu“. Bývalý zbůjník v širáku snadno se smíří s osudem velice snesitelným po boku bohaté dcerky z dobré rodiny, kdežto bývalá griseta svěží a rozpustilá může mluviti o štěstí, vezme-li si ji pak nějaký bodrý řemeslník nebo dělník. Častěji pak končí jako stará panna u šicího stroje nebo jako potulná nevěstka. V podkrovních bytech studentských a v malířských dílnách zažila kdysi veselé a milostné dny, ale ničemu se tu nenaučila; než sloužiti tělem bezstarostné milovnice a rukama lehkomyslné hospodyňky. Proto jsme tu daleko od uvědomělé volné lásky, která je posvěcena nejen vřelou náklonností, nýbrž také vyšší snahou duchovní: aby v rozkošném ovzduší jemných požitků a vášní milostných jeden druhého povznášel, osvobozoval, vyzbrojoval pro všecky další eventuality života. —

Proletariátu je měšťácká forma rozumového manželství vnucována. Jak jsme již řekli, žení a vdávají se proletáři především, že domácnost ve dvou je lacinější, než dvé živobytí jednotlivých. Ještě častěji děje se to však k vůli dětem, které právě v dělnických kruzích přicházejí, žel, dosud tak rychle a tak hojně; je to tedy jistá koncese právnímu státu měšťáckému. „Volná láska“ nebyla v proletariátu všech dob nikdy považována za hřích. Kde není majetku, který mohl by býti zanechán legitimnímu dědici, kde svádí lidi jen náklonnost srdce, nebylo nikdy zvláštního zájmu o kněžské požehnání, a kdyby dnes občanská forma sňatku nebyla tak prostá a kdyby na druhé straně nebyly činěny nemanželským matkám a dětem takové nesnáze, kdož ví, zda moderní proletariát nebyl by pro sebe manželství dávno odstranil.“ (Blaschko.)

Nicméně nelze ani dělnická manželství idealisovati. Proletáři nemají většinou kdy vybírati si druha nebo družku, volba děje se většinou z okamžitého popudu erotického, náhoda rozhoduje a zřídka dobře. Proletářská domácnost podobá se častěji peklu než nebi: výdělkové poměry, pracovní podmínky, všecka zla chudé existence námezdníkovy zničí tu brzy každou stopu po milostném jaru, vyskytlo-li se tu vůbec někdy. A do dělnických rodin lépe situovaných plíží se zase duch maloměšťácký se vším nevkusem, s přetvářkou a šosáctvím, které dovedou tak pěkně bujeti i pod nejčervenější firmou.

Mravní přetvářka jako zákon veřejné mravnosti v buržoasní společnosti znamená rozšíření maloměšťácké morálky na všecky třídy. Tenhle stav panoval téměř po celé století 19. a důsledek byl ten, že dospělí neměli objektivního jasna o pohlavních otázkách a dospívající pokolení nemělo vůbec žádné skutečné znalosti pohlavních věcí. Úplně nevědomý platil za nejmravnějšího. Nevědomost byla skutečně také fakt u většiny dospívajícího pohlaví ženského. Považovali ji za nejlepší ochranu před ztrátou panenského věnečku, tohoto maloměšťáckého fetiše. Stejný účel měla všecka pravidla o způsobném chování, jimž žena byla hlavně v „dobré“ společnosti kategoricky podrobena. Ale jako naučená slušnost, tak ani nevědomost nemůže nic zachránit. Blíží-li se pohlavní zralost, pracuje mladá fantasie zcela bezděčně na podivuhodných domněnkách. V době puberty nemyslí mnozí mladí lidé vůbec na nic jiného než na tajemství pohlavní. Není-li tedy duch včas uveden na správnou cestu, zvrhá se fantasie nejčastěji a posvátné stává se pekelným, nejčistší nejšpinavějším.

A poněvadž otázky pohlavního života jsou nejdůležitější pro většinu lidí, když počínají dozrávati, nedostane se mladá osoba za jistý věk, neřku-li na práh manželství, aby o jistých věcech aspoň něco přibližného nevěděla přes ta všecka umlčovací a utajovací opatření. To však, co se dověděla, patří jen k hrubé mechanice pohlavní, s kterou pak fantasie nezřízeně pracuje.

Škodlivost utajovací metody byla celkem již pochopena. Ostatně měšťáctvo právě ve své heroické době chápalo částečně nutnost moudré pohlavní pedagogiky pro získání zdravé síly lidové. Ke konci 18. stol. přeložil a glosoval Christian Salzmann první dílo moderního emancipačního hnutí ženského, Mary Wollstonecraftové:^[39] „Záchranu ženských práv“ a píše tu:

„Považuji nejen za neškodlivé, nýbrž také za nejvýše nutné, aby dívky byly vyučovány botanice a seznamovány s pohlavními orgány rostlin. Tím bude upravena cesta matkám, aby mohly s nimi tu a tam mluviti o pohlavních částech lidských. Matka, která nemůže o této věci mluviti se svou dcerou, je jen poloviční matka a vydává dceru do nebezpečí, že z nevědomosti a nedostatku poučení ztratí zdraví a čest. Ze všech hloupostí lidských je jedna největší, ta, že se lidé bojí mluviti s mladými lidmi o pohlavních údech a jejich určení, ale nebojí se, všelikými dvojsmysly a hříčkami slovními upozorňovati je na potěšení, s nímž je ukájení pohlavního pudu spojeno.“

Na tomto svém úkolu přestala buržoasie brzy pracovati, poněvadž mravní přetvářka stala se pro ni potřebou větší. V naší době ožila však snaha o moudrou a zdravou pedagogiku sexuelní, hlavně v oněch kruzích, které aspoň v některých otázkách vymanily se z pokrytecké ideologie měšťácké třídy.

„Posledním požadavkem pohlavní pedagogiky je soustavná výchova k milostnému umění. Nejen vědět a rozumět, nejen býti naplněn pocitem odpovědnosti, nýbrž spolu s tím vším býti s to, vytvořiti z fysického požitku pravé dílo umělecké!“ {Fuchs.) „Ovšem, mladistvého opojení antických národů, kteří snažili se v kultu falickem, priapském nebo v bohoslužbě Mylitině uctívati nevyčerpatelný klín všematky přírody, neuvidíme již znova se zroditi a nechceme toho také uviděti. Svět sestárl, náš stoudný pocit se zjemnil, naše milostné cítění bylo rozjasněno. Tedy blížíme-li se — a náběhy k tomu se vyskytují — opravdu opět ke stavu větší nahoty, nebude to nahota našich dřívějších prapředků, v jistém smyslu „hrubá“, nýbrž svobodné, z příliš dlouhého školení oděvního zrozené odhodlání lidí zdravě cítících, kteří se nebojí ani větru ani slunce, poněvadž seznali, že v tom jsou kořeny jejich nejlepších sil. Ale tak a nejinak má tomu býti nyní i s pohlavním aktem. Nezaujatí znatelé života vědí dávno, že mezi aktem a aktem může býti ohromný rozdíl a že tělesná kultura, fanatickými askety tak dlouho zamítaná, jejíž nejintimnější květ vězí právě v pohlavním aktu, je schopna nekonečného zušlechtění. — „Milostné umění“, to je pravé jméno pro toto zušlechtění. V moci mužově a možná stejně v moci ženině jest, aby proměnili brutální zápas pohlavní v půvabnou hru milostnou o tisícerých variacích. Milostnou hru, ve které pohlavní úd — jako dnes tak často — nehrál by úlohu nezbytného, žel, zla, nýbrž tak se uplatnil, jak se vlastně sluší probouzeči všeho lidského života.“ (Lomer.)

Milostné umění! Umění milovati! Vzpomínáte na starověkého Ovida a jeho „Ars amandi“? Leč tehdy běželo o mimomanželský akt povahy stále ještě spíše naivně živočišné než uvědoměle fysicko-duchovní. Dnes běží o jiný problém. O to, aby pohlavní svazek dvou milujících se lidí co nejvíce zkrásněl, prohloubil se a prodloužil.

Celá řada novodobých spisovatelů zabývala se již otázkou, kterak vdechnouti v manželství trvalejší život milostný, aby odstraněn byl rozpor mezi pohlavním stykem manželským a mimomanželským, rozpor, který se stal buržoasii velmi nepohodlným. Jeden recept zněl: Vychovati manželku na kokotu, ovšem kokotu, která uplatňuje kultivované manýry kokotské jen ve styku s manželem. Goncourtové zaznamenali radu, kterou jistý kněz dal manželce, která si stěžovala, že její muž stává se k ní eroticky lhostejným: „Milé dítě,“ pravil kněz, „také nejpočestnější paní musí míti malý nádech dámy z polosvěta.“ A Prévost doplnil tento recept: „Člověk může se svou ženou jednati jako s maitressou, ale nikdy nemá s ní o tom mluviti“ (aby se pak totiž nestala také maitressou jiných mužů).

Tento recept je pochybný hlavně proto, že počítá s milostnou „paprikou“, jak říká Fuchs, která však vede k dráždidlům stále silnějším, jejichž konečným následkem je pak nejen ochladnutí, nýbrž případně i vzájemná ošklivost.

Ale problém třeba zcela jinak umístiti. Proč mluviti ještě o manželství? Proč mluviti o manželství, jehož původ jako instituce je mimo milostný život, jehož celý vývoj dál se proti milostnému životu, jehož protimilostnou povahu nedovedla změniti ani buržoasie? Nezbytným rubem manželství je cizoložství a prostituce. Což nemůže se lidstvo jednou opravdu zbaviti obého, líce i rubu, a zahájiti epochu skutečného, kultivovaného, volného svazku milostného, více nebo méně trvalého? Společenské řády buržoasní jsou před zhroucením. Nová společnost odejme jistě především s ženy, nesmyslné břemeno jednotlivé domácnosti, a hlavní péči o děti, eugenicky plozené, svěří svým orgánům povolanějším k tomu, než jsou rodiče. Ekonomická povaha manželství zmizí, poněvadž muž i žena stanou se rovnocennými ve výrobním procesu a tudíž rovnocennými vůbec. Manželství a rodina, dnes dokonale rozvrácené, rozplynou se v novém pořádku společenském. Nač tedy mluviti o manželstvích, když skutečný milostný svazek podobal se mu vždy jen nedopatřením a v budoucnosti jistě se mu podobati nebude?

Že je to hudba budoucnosti příliš vzdálené? Nikoli tak vzdálené, aby nám bylo lpěti na formě a jménu, odsouzených k smrti. Forma je rozbita, jméno zkompromitováno. Uvažujme o novém, jež se již bolestně rodí!

Milostné umění dvou milujících se nemůže samo změniti povahu manželství a posíliti jeho trvalivost. Vnější momenty mají prozatím tak veliký vliv na trvalivost lásky, že nevíme, jak bude trvalivá, až společnost bude příznivější milostnému životu. Konečně trvalivost milostného poměru není věcí hlavní. Je důležita dnes pro ženu nesvobodnou; žena svobodná nebude se v tomto směru lišiti patrně od muže. Pohlavní pud je od přírody změnymilovný.

*

Majetní měli všude ze všech dob méně dětí než chudí. To je zdánlivě „obrácený svět“. Ale je to skutečný svět. Omezování porodů je průvodním zjevem blahobytu.

Je to předně snaha bohatých, aby majetek rodinný zůstal stále neztenčen. Dříve dědil jen prvorozený syn a ostatní děti byly vyděděny. V katolických zemích dáváni byli druhorození synové k duchovnímu stavu, dcery do ústavů. Druhorozený syn dosud v některých katolických krajinách, zejména selských, jde na kněze, aby prvorozený mohl dostati celý statek.

Podruhé mají bohatí materielní prostředky k tomu, aby mohli „užívat světa“; nač by si své požitky dávali rušiti četnými porody a dětmi?

Hlavně žena je obtěžována častým těhotenstvím.

Ale ponechme stranou požitkářský zájem vládnoucí třídy na zmenšeném počtu těhotenství v jejích rodinách. „Je skutečností, že všude stále širší kruhy nejsou již jako dříve lhostejny k následkům toho, když prostě hoví svým tělesným potřebám, nýbrž počínají uvažovati, zda děti chtějí či nikoli, a že odpověď většinou zní: Nikoli.“ Snad většina manželských párů přeje si míti jedno, dvé nebo řidčeji již tré dětí, ale jen zcela nepatrný zlomek jejich přeje si dnes dětí více. Převážná většina všech rodin pociťuje jako nehodu, ne-li přímo jako neštěstí, dojde-li po druhém nebo třetím dítěti k novému těhotenství. Domněle specificky francouzský systém dvou dětí stává se stále více skutečností mezinárodní a sice i u proletariátu. Neklamným důkazem proto je statisticky zjištěná zkušenost, že ve všech zemích mezi porody v roce mají stále větší převahu porody prvorozenců. A také zde jsou důvody čistě hospodářské, které zjev vyvolávají, a nikoli zdánlivě rostoucí nemravnost; hlavně není to nemravnost vynášená z měst na venkov, která snižuje všeobecnou cifru porodů. Neboť právě sedláci praktikují vedle majetných odedávna systém dvou dětí, ovšem vždy jen tam, kde selský stav vládne vlastním majetkem pozemkovým.

Prostředky k umělému zamezení početí jsou ihned nalezeny, jakmile je tu energické přání. Vždyť víme, že i primitivní národové přírodní je znali a jich užívali. Otcem tohoto energického přání u vrstev nemajetných je předem stížené udržování rodiny. Živobytí v kapitalistickém věku je stále složitější, každé dítě stěžuje je, a každé další dítě vyrůstá jen na útraty dětí předešlých.

Dříve tomu bylo jinak. „Výchova dětí působila jen nepatrné výlohy, kdežto děti, počínajíc 10. rokem, mohly již rodičům poskytovati účinnou pomoc v zemědělství i v domáckém průmyslu, a děvčata našla snadno službu. U řemesla vzal otec syna do učení, a měl v něm brzy tovaryše, pro malého mistra byla to výhoda, mohl-li používati za pracovní síly jen členy rodiny.“

Je to podivuhodný, a přece pravdivý zákon sociálně ekonomický, že počet dětí je v nepřímém poměru k blahobytu, čili, že čím zámožnější jsou vrstvy, tím méně mají dětí. Jeví se to ovšem i u proletariátu, kde rovněž menší počet dětí je ve vrstvách lépe situovaných, kdežto rodiny nejbohatší dětmi patří k vrstvám nejchudším. S rostoucím blahobytem vzrůstá úsilí o sociální vyniknutí, rostoucí blahobyt provázen je přiměřeným vzestupem k vyšší formě uvědomění, která jeví se především větší prozíravostí, že neběží jen o dnešek, nýbrž i o budoucnost. A kdo je prozíravý ví, že četná rodina znamená těžký boj o existenci, a nejen pro nynější živitele, nýbrž i pro všecky děti takové rodiny.

Tak bezdětná láska stává se stále více hromadným programem životním. I u lidí náboženských. Katoličtí kněží dosvědčují, že zpovědníci jsou přečasto ženami tázáni o radu, kterak možno zabrániti početí, aniž spáchán byl by hřích. A to prý se děje nejen ve městech, nýbrž stále častěji i na vesnicích.

Snaha uměle omezovati počet dětí neustane, nýbrž pronikati bude stále širší kruhy lidové. Mravokárci na tom nic nezmění, nehledíc k tomu, že ve skutečnosti propagují tu nejméně mravné stanovisko k pohlavnímu životu. Je to úplné zvířectví, považuje-li se za účel milostného života toliko potomstvo. To je zásada moudrá pro pěstitele dobytka, nikoli však pro kulturní lidi. Vyšší mravnost je na straně těch, pro něž milostný život má i svou individuelní svéprávnost a samoúčelnost, která jest vědomě a s rozmyslem plněna. Pokud umělé omezování počtu dětí neslouží jen nesvědomitému požitkářství, jest důležitým předpokladem povznesení obecné úrovně duchovní i fysické. Jen tímto způsobem budou moci býti také definitivně překonány určité nemoci a úpadkové zjevy. Budoucí pokolení přestanou býti produktem náhody, stanou se produktem uvědomělé a prozřetelné vůle ploditelské. Těhotenství má nastati jen tehdy, když oba činitelé jsou v zdravém rozkvětu svých tělesných i duševních sil, to je jediná forma rozplozovacího aktu, důstojná člověka. —

Pro zajímavost a karakteristiku buržoasie uveďme tu dvé různých názorů humanních, anekdoticky zahrocených. V padesátých letech minulého století podal jistý nasavský starosta slavné vládě tuto žádost: „Kdyby se potvrdilo, že v Kubachu, chudé obci malé, prýští voda ze země, která podporuje plodnost mezi ženami, když ji pijí nebo v ní se koupají, nechť vévodská nasavská vláda státní ráčí co nejdříve se postarati, aby pramen v Kubachu byl dodatečně ucpán.“ Jak patrno, měl tento starosta málo smyslu pro to, že chudí lidé mají zatracenou povinnost opatřovati státu vojáky a průmyslu laciné a ochotné síly pracovní. Za to měl snad pravý soucit s bídou chudých.

Rozhodně méně soucitu projevila však německá dáma dobročinná, předsedkyně vlasteneckého spolku ženského v Sulzbachu na Saaře. Chudá šestinedělka, žena horníkova a matka 14 dětí, požádala spolek o podporu. Předsedkyně, manželka člena panské sněmovny, jí odpověděla:

„V Sulzbachu n. S. 30. IV. 1910.

Paní C…

… Vůbec nemá nikdo práva, činiti nějaké nároky. Vlastenecký spolek žen nemůže za to, že máte tolik dětí. Myslím, že jak muž, tak i žena mohou se lépe vystříhati toho, aby vrhali na svět tak mnoho dětí. Studenou vodou možno také pudy na uzdě držeti, malé umývadlo se studenou vodou jest velmi dobré proti tomu u mužů, a před tím se řádně prací unaviti.

Přeji Vám šťastné šestinedělí.

Paní Richarda von Vopelius.“

Tuto dámu ovšem nenapadlo, že podobnou léčbu měla také doporučiti rodině hohenzollernské, když zažádala u německého lidu o apanáž tří a půl milionů. Ostatně, táž dáma jistě by se také rozhořčovala nad umělým zabraňováním těhotenství nebo nad umělým potratem. Čím vším ovšem neříkáme, že 14 dětí je slavný a úctyhodný výkon.

*

Andělíčkářství. „Řekl jsem jí, že mladá dáma známá, žijící nyní na anglickém západě, přišla do rozpaků a požádala mě o přispění. Že jest velmi mladá a může si dovoliti většího vydání, že se však bojí skandálu.

„Vím,“ řekla. „Chce se zbaviti dítěte. To jde velmi snadno, jen ať se nebojí. Přála by si, aby je někdo adoptoval nebo chtěla by je dáti na stravu? Znám spoustu lidí, kteří by si je rádi vzali. Musí za to ovšem platit, podle okolností 120 šilinků, 170 šilinků nebo 240 šilinků. Mám sestřenici, ženu hostinského, která by měla ráda baby a vzala by si je za 360 šilinků. Dítě přišlo by do dobrého domu a nikdy by již o něm neuslyšela.“ Poněvadž jsem stále ještě mlčel, ptala se: „Nebo mám je dáti někam na stravu? Bylo by jí pak platit tolik a tolik týdně.“

„Ó nikoli,“ řekl jsem rychle, „to by mohlo vyjíti najevo. Adopce je to nejlepší.“ Odmlčel jsem se a ptal jsem se pak: „Což není jiného východiska — nevím sice, ale jste porodní bábou — snad lze porod tak zaonačiti, že dítě se narodí mrtvé?“ V její tváři se zablýsklo: „Ó, ano, nic snadnějšího nad to,“ pravila, „ale to stojí peníze. Když se dítě narodí, nedám mu vydechnouti. Zacpu mu prostě ústa. K tomu netřeba velké síly. Obratem ruky je to hotovo.“ „Kolik za to žádáte?“ „740 šilinků a 24 šilinků za rakev a hrobníka.“ Zatvářil jsem se mrzutě. „Hrobníka!“ zvolal jsem. „To znamená však, že ještě někdo o tom ví?“ „Buďte zcela bez starosti v této věci, milý pane,“ řekla uklidňujícím tónem. „Činím s ním již léta obchody.“

Když viděla, že jsem tím stále ještě pobouřen, pokračovala se vší upřímností: „Abych vám řekla pravdu, obstarávám to většinou sama. Přineste mi bedničku této velikosti.“ A naznačila velikost rukama. „Ale kam to chcete pak dáti? Nemůže to být odhaleno?“ „O nikoli. Sama to zakopu.“ Učinila rukou označující pohyb k temnému, příšernému dvoru domovnímu. „Na sta jsem jich už zakopala, co provozuji tuto praksi.“ Pak ukázala mi dopis od jedné dámy. A pak druhý, při čemž řekla: „Ta dáma prodělala operaci.“ „Operaci?!“ zvolal jsem.

„Ano, milý pane, operaci, kterou provádím, aby dítě přišlo na svět mrtvé.“ „Není to ohavně nebezpečné?“ „Ó, chraň bůh, zcela prosté. Ukáži vám své nástroje. Gumová trubice a horká voda, toť vše. Vezmu si někoho s sebou, kdo mi pomáhá — starého doktora sešlého, který se dal na pití. Smutné, není-liž pravda? Drží mi tu horkou vodu. Za dvanáct hodin se dítě narodí. Stokrát jsem to dělala, a jsou všecky tak rády a myslí si, kdoví jak moudrá jsem. Vznešení páni chodí ke mně houfně a říkají: „No, babičko, co můžete pro mne učinit?“ A já říkám: „To závisí zcela na tom, co si, pane, přejete. Myslím, že jste mě dosud vždycky poznal jako spolehlivou.“ Ptala se mne také, kolik je mé přítelkyni let. Řekl jsem, že je ještě docela mladá. Děla: „Ó, někdy přijdou ke mně dívky docela zelené.“ „Ošetřila“ jsem děvče, jemuž bylo teprve 16 let. Když ode mně odcházela, šla zase do školy. Ó, to je docela obyčejná věc, a nejsou to rozhodně služky. Bohatí lidé a nejhořejší vrstvy jsou mnohem horší, a jde to s nimi stále více s kopce.“ Pravila také: „Mezi mými zákazníky byli vlastníci velkých hotelů, městští radové a obchodníci z City.“

To je výňatek ze zprávy anglického žurnalisty, který na popud liberálního časopisu „Sun“ vyšetřoval v roce 1895 incognito poměry, za kterých dějí se tajná vyhánění plodů, zabíjení nemluvňat přímá nebo nepřímá a různé podvody s tím spojené. S jinou „andělíčkářkou“ londýnskou měl ještě tento rozhovor:

„Ale což, narodí-li se dítě mrtvé nebo je-li podniknuta operace, co si s ním pak počnete?“. „Ó, dám mrtvolku jistému pohřbívači, s nímž jsem již po léta v obchodním spojení, a ten ji přidá k jiné mrtvole do rakve a obě pohřbí společně. Nechce-li míti však dítě, pak ať dá sobě raději provésti „operaci“.“ „Bojím se, že k operaci nikdy nesvolí,“ řekl jsem; „příliš by se bála. Ale dítě je nám ovšem nepohodlné.“ „Hleďte,“ řekla důvěrně, „něco vám povím. Nerozumíte mi. Lidé, kteří dítě adoptují, dělají to pro obchod. Nepotřebují dítěte. Vezmou si je za peníze, a za několik dní — za týden — za dvě, tři neděle — je dítě mrtvo. Oddělají je. Vědí, že nikdo je nechce. Chápou, co se od nich chce, a nikdy již o dítěti se nedovíte.“ „Ale tyto ženy — to jsou asi pravé ohavy, když mohou dítě takhle odpravit,“ zvolal jsem. „Ženy, které přejí si adoptovat baby? Ó nikoli, vyhlížejí tak důvěryhodně, dobrácky, mírně, nikdy se jim nedostanete na kobylku,“ pravila a zahihnila se spokojeně. „Ale ženy, kterým pak dítě předají… ty jsou ohavné a velmi často opilé.“ Ptal jsem se, jakou záruku může mi dáti, in punkto poctivosti a mlčelivosti. „Ó,“ řekla, „můžete se na mě úplně spolehnout. Mezi svými zákaznicemi mám mnohé ladys, bohaté dámy, bohaté dívky, které otěhotní a pak přijdou ke mně. Jedna dáma přijela sem dokonce z Indie. Mám tu stále dvě dámy, každého týdne.“ Se zřetelem k honoráři mi řekla, že za operaci žádá 1000 šilinků. Přijde-li dáma, která tu chce pouze slehnouti, platí 40 šilinků za týden a 80 šilinků za slehnutí…“

Bylo by zbytečno na základě příkladů z různých zemí rozepisovati se široce o tajném vyhánění plodu a řemesle „andělíčkářském“ v té nebo oné formě. V našich dnech je to věc nejznámější a otázka, která v každé jiné společnosti byla by již přezrálá k řešení a jen v pokrytecké společnosti měšťácké nebude nikdy řádně rozřešena.

Správnou představa o dnešním rozsahu umělého vyhánění plodu v různých třídách a různých zemích těžko lze si učiniti, poněvadž veliká většina prováděna jest docela tajně. Podle určitých příznaků možno však souditi, že umělé potraty nejsou prováděny v míře o mnoho menší než umělá zamezování početí a že obé děje se v míře ohromné. Zároveň nutno dodati, že s hlediska mravního bývá popudem k tomu stejně často zvýšený individuelní pocit odpovědnosti jako prosté požitkářství, ba onen jest patrně asi častější, uvážíme-li dnešní materielní nesnáze většiny.

Již v roce 1895 byla v Berlíně zatčena kuplířka, obžalovaná, že měla u sebe postupně 200 venkovských žen, jež hlášeny byly jako její služky, ale ve skutečnosti učily se u ní umělému vyhánění plodů. Se zřetelem k ohromnému počtu případů, které přes horlivost úřadů zůstávají tajny a beztrestny, a které přes nebezpečnou formu provedení pokoutními a neodpovědnými lidmi (nehledíc ani k tomu, že technika výkonu je dnes již tak známa, že mnohé ženy „operují se“ samy), zdaří se bez škodlivých následků, nelze říci způsobem, sevšeobecňujícím, jako to říká Fuchs, že beztrestné a bezpečné vyhnání plodu jest dnes jen výsadou žen zámožných. Stále vzrůstající potřeba vrstev stále širších a širších omezovati své rozplozování a stále rostoucí vědomí, že na úkor žijících netřeba slepě se podrobovati slepému „zákonu“ přírodnímu, vynucují si takový rozsah všech forem „andělíčkářství“, že i ceny jsou dnes do jisté míry sníženy na dosah chudších vrstev a velká prakse vede u mnoha „babiček“ k obratnosti, která zaručuje poměrnou bezpečnost výkonu, i když není prováděn v drahé ženské klinice soukromé.

Nicméně tajné „andělíčkářství“ představuje mnohostranné a těžké zlo sociální, jehož kořen není ani v nemravnosti ani v hospodářské situaci širokých vrstev, nýbrž v přetvářce měšťácké společnosti.

Viděli jsme, že v Orientě a u národů přírodních je umělé vyhánění plodu obecně beztrestno. Evropská civilisace trestá je za všech okolností — pokud ovšem nezůstane tajno, což jest nejčastější — a trestá všecky zúčastněné, aniž ovšem aspoň poněkud pečuje o sociální předpoklady pro to:

1. Stát a oficielní společnost podporují nesnáze a opovržení, jimž jest vydána na pospas svobodná matka. Pokrytectví naší společnosti sehrává tu pěknou komedii: Nemanželské těhotenství považuje za hřích a hanbu, ale na život vznikajícího dítěte svobodné matky hledí jako na věc posvátnou, aby pak po jeho narozeni vydalo je také v opovržení a zkrátilo je právně.

2. Ani pro usnadnění manželského mateřství a životní podmínky dětných rodin nezámožných nečiní naše společnost, a ve skutečnosti kapitalistická společnost činiti ani nemůže nic pozoruhodného; lidumilné instituce oficielní i polooficielní, sem spadající, jsou jednak vedeny s brutální jednostranností měšťáckou, přihlížejíce spíše k vlastenectví, mravnému chování, pokoře a podobným ušlechtilostem oficielním než ke skutečné potřebě nuzných a stísněných, jednak nejsou a nebudou dnes nikdy vybaveny tak, aby mohly osud chudých matek všeobecně zmírniti: na to nezbývají peníze po výdajích na militarism, církve a jiné ohlupovací prostředky.

3. Stát a vládnoucí třídy nestarají se a nepovažovaly by ani za mravné starati se o to, aby široké vrstvy seznámily se obecně s neškodnými a účelnými prostředky preventivními proti nevítanému početí. Víme již, proč.

Tedy naše společnost, t. j. přesněji řečeno vládnoucí třída buržoasní a měšťácký stát jako její nástroj, trestají umělé vyhánění plodu, aniž zjednávají nebo mohou zjednati sociální předpoklady pro jeho obecnou trestnost. Jako jsme viděli, že měšťácká společnost honosí se v theorii ideály a hesly, jejichž pravý opak provádí v praksi, tak nyní — tu i jinde ostatně — vidíme, že vyhlašuje trestnost skutků, jimž nemůže zabrániti a které sama co nejúčinněji podporuje celou svou sociální praksí. (Právnickou a právně-filosofickou argumentaci měšťáckých juristů v této věci pomíjíme tu vůbec, poněvadž tito lidé, pokud nejsou pouhými sluhy vládnoucí třídy, představují většinou konservativní svět, který je v úplném rozporu se skutečností moderního života.) Zde jsme u kořene zla, a mezinárodní hnutí pro beztrestnost umělého potratu za určitých okolností svědčí o tom, že pokročilejší veřejné mínění tento kořen vidí a vynucuje si aspoň částečné řešení otázky.

Řekli jsme, že prozřetelné plození, uvědomělá regulace počtu dětí, jest jedině důstojný způsob lidského rozmnožování se. Nikoli tedy zlo. Donucují-li dnes obecně smutné poměry hospodářské široké vrstvy, aby počet dětí omezovaly, mohou nastati ve společnosti lépe organisované poměry takové, že počet dětí bude omezován, aby nebyl ztracen obecný blahobyt. Nadbytek lidí, šmahem plozených, potřebuje jen taková společnost, ve které panuje nacionalism, militarism a vykořisťování. Západní lidstvo kulturní, došedši k uvědomělé regulaci svého rozplozování, nevzdá se ho již a nebude nikdy již umělé omezování počtu dětí považovat za zlo. Zlem, sociálním zlem, může se státi jen způsob, jakým tato regulace se děje.

*

Po této stránce nutno ovšem dáti přednost preventivním prostředkům, zamezujícím početí, před umělými potraty a eventuelním zabíjením novorozeňat, předem neschopných řádného života. Přes to však umělý potrat, provedený odbornou rukou odpovědného lékaře, nemůže se státi sociálním zlem, a je-li prováděn s vědomím a svolením matky, musí se dříve nebo později i v naší společnosti státi beztrestným.

Oč běží, toť, aby se čelilo dnešnímu pokoutnímu a řemeslnému „andělíčkářství“, které:

1. neposkytuje povšechné záruky, že umělý potrat proveden bude bez nebezpečí pro zdraví a život matek a skutečně také zaviňuje jejich četná úmrtí;

2. je spojen s přehnanými cenami za výkon vyhnání plodu a vůbec všeobecně s větším nebo menším vydíráním nešťastných matek nebo jejich příbuzných;

3. vede často k pozvolnému usmrcování odložených nebo předaných dětí „pěstounkami“ ze řemesla;

4. poskytuje, podobně jako prostituce, s kterou bývá úzce spojeno, široké pole působnosti živlu sociálně méněcennému a nebezpečnému a tím jej podporuje, jsouc poměrně výnosné a snadněji než jiná řemesla nekalá maskovatelné;

5. poněvadž je protizákonné a přes to náramně rozšířené, zatahuje do svého okruhu jako pasivní i aktivní činitele osoby velmi nevinné a důvěřivé, hlavně mladé ženy, které pak, byvše zákonem těžce postiženy, vrhány jsou na špatnou dráhu životní.

Všecky tyto zhoubné stránky tajného a řemeslného „andělíčkářství“ jsou v podstatě důsledkem toho, že umělý potrat není zákonem dovolen jako kterýkoliv vyžádaný zákrok odpovědného lékaře.

Trestnost umělého potratu nejenže nikterak nečelí umělému vyhánění plodu tajnému, ba ani nesnižuje citelně jeho rozsah, nýbrž je příčinou nesčetných neštěstí a hrůz v tomto oboru pohlavního života, které by byly sníženy na míru zcela nepatrnou, kdyby umělý potrat zařazen byl mezi normální výkony lékařské.

Na každé dědině vypravují si dnes ženy bez zvláštního zájmu a jako o věci samozřejmé o sousedkách, „které si pomohly“, hlavně jsou-li to sousedky vdané, a téměř jen tehdy, skončí-li věc tragicky, poskytnuta je úřadům příležitost k vyšetřování.

Rozsah umělého vyhánění plodu, neúčelnost trestnosti umělého potratu, je-li prováděn odpovědným lékařem, a vzrůstající zla tajného „andělíčkářství“ donutí jistě vládnoucí třídu, aby před tímto řvoucím faktem soudobého života slevila se své přetvářky a připustila trochu „pokroku“ v této otázce. Neméně jisto je však, že buržoasní stát nebude míti síly ani odvahy k řešení radikálnímu a sleví se svého „morálního“ stanoviska jen tak málo, že eventuelní reformy právní a sociální zmírní poněkud přísnost zákona a theoretické stanovisko k umělému potratu, ale budou tak kompromisní, že zla neodstraní a reakci poskytnou příležitost k jásotu nad domnělým selháním pokrokových opatření. Ale tato reakce bude vydatně podporována všemi, kdož mají hmotný zájem na existenci tajného „andělíčkářství“. Bude to něco podobného, jako při kompromisních pokusech s abolicí prostituce, které také daly všem reakcionářům a korupčníkům podnět k volání po starých zlatých dobách, kdy o prostituci rozhodovala jen policie a bordeláři-špiclové a podobná individua měla v rukou osud tisícerých žen nešťastných a nesvědomitě je vykořisťovala.

Sociální zlo tajného a řemeslného „andělíčkářství“ může býti opravdu potlačeno jen:

1. propagandou preventivních prostředků proti nežádoucímu početí, zdraví neškodných, ve všech vrstvách dospělého obyvatelstva. Veřejnou podporou vědecké a technické činnosti, směřující k zdokonalení těchto prostředků, aby byly zcela bezpečné, neurážely esthetického cítění, nepřekážely úplnému ukojení a ovšem byly zcela neškodné zdraví a laciné;

2. beztrestností a právním uznáním umělého potratu, pokud jest prováděn na žádost matky odpovědným lékařem. Umělý potrat budiž zařazen mezi normální výkony lékařské prakse soukromé i veřejné.

Poznámka: V návrhu jisté politické strany československé vyskytl se požadavek, aby umělý potrat mohl býti prováděn toliko ve veřejných ústavech léčebných a toliko lékařem v ústavu k tomu ustanoveným. To je nesmysl. Umělému potratu musí býti zachován důvěrný ráz v mezích běžné lékařské prakse, má-li jeho beztrestností býti čeleno pokoutnímu řemeslu „andělíčkářskému“. Operace, směřující k umělému potratu, není přece do 3. měsíce nikterak tak složitá a povážlivá, aby nemohla býti provedena v domácnosti těhotné ženy kterýmkoliv odborníkem.

Zkrátka: Nutno prohlásiti naprostou svobodu mateřství z důvodů zdravotních, eugenických a sociálních a utvrditi ji výchovou i zákony. Všecko ostatní je břídilství.

*

Viděli jsme dokonce v minulé kapitole, že revoluční měšťáctvo poprvé v dějinách lidstva vyhlásilo za ideál snubní svazek, založený trvale na vzájemné náklonnosti tělesné i duchovní dvou milujících se. Ale měšťácká třída mohla si ovšem tento ideál představiti toliko spojený s monogamickým manželstvím, t. j. se snubní formou rázu stále ještě patriarchálního a převážně hospodářského. Vždyť jednotlivá rodina monogamická jest pro buržoasii „základem státu“; to slyšíme denně z nesčetných úst měšťáckých, po nichž to papouškují i maloměšťáčtí socialisté. My však již víme, že čím dokonalejší pospolitost společenská, tím menší je funkce rodiny, že v pův. pokrevně-příbuzenské organisaci společenské, poměrně velmi účelné, rodina jednotlivá vůbec neexistovala, a že — jak později ještě uvidíme — rozplyne se nutně i v racionelní společnosti budoucí. Velký význam jednotlivé rodiny v měšťáckém státě je znamením hlubokých rozporů uvnitř tohoto státu, nepospolitého ducha, sobeckého individualismu, boje všech proti všem, do krajnosti vystupňovaných zel sociálních, plynoucích ze řádů soukromovlastnických. Jednotlivá rodina jako drobné království individuelní hledí se udržeti a rozmnožovati na úkor celku, především ovšem rodina majetná, která se takto stává zjevem třídním a nástrojem třídní nadvlády menšiny nad většinou.

Takové rodiny, pomáhající udržeti a hromaditi soukromý kapitál, potřebovala měšťácká třída ke svému rozmachu obchodnímu a průmyslovému: tedy manželství monogamického s legitimním dědicem, s manželkou, která je chloubou a ozdobou firmy, s dcerami, které mohou učiniti „znamenitou partii“, manželství rozumově, obchodně pojatého, manželství v jádru konvenčního a — pravidelně tudíž neslučitelného s milostným svazkem, jejž vyhlásila za svůj ideál.

Jak tento nezbytný a neodstranitelný rozpor snažila se a snaží buržoasie zastříti přetvářkou, to již víme velmi dobře. Krutý a bezohledný boj vypověděla v praksi svému theoretickému ideálu, stala se největší vražednicí lásky, jakou poznaly dějiny, zůstávajíc při tom největší horlitelkou pro lásku oduševnělou a umravněnou.

Viděli jsme ovšem, že vývoj druhotných vlastností lásky, jejž buržoasie ve své revoluční době a ve svém boji s feudalismem nemálo popohnala, pokračoval přes její hlavu a podnítil pravý rozkvět romantické lásky individuelní, jejž nejlépe a nejpodrobněji zrcadlí novodobá literatura lyrická i epická. Ale pouhý pohled zběžný na tento ohromný a složitý rej milostný se všemi jeho slastmi a boly, šťastnými rozuzleními a dojemnými tragediemi, na toto okřídlení lásky, nikdy dříve nepoznané, na toto erotické šílení duchovní, — seznámí nás s tím faktem, že také ve věku buržoasním láska — a tentokráte již láska v nejvyšším smyslu dnešním — bývá nejvzácněji spoluobsažena i v manželství a jest oslavována především jako t. zv. láska nedovolená a cizoložná.

Zájem spisovatelů i čtenářů mají pro sebe jen milostné poměry před sňatkem, lásky mimomanželské a cizoložné, pokud jest jim zápasiti s nepřízní lidí a poměrů, vítěziti nad nimi nebo jim podlehnouti, ať již běží o normální „právo na lásku“ nebo o zápas mezi uvědomělou vášní vyšší a živočišným pudem. Většina lidových čtenářů chce býti na konec ovšem uklidněna, chce, aby to „dobře dopadlo“, aby „se vzali“. Žádného však nenapadne zajímati se o to, co se pak ještě děje s jeho hrdiny. Zahynou, rozejdou se nebo vezmou se, pak je konec, to jest nějaký všední život, pokud nelze začíti znova. Bylo by také bolestno, nechutno přihlížeti k proměně milostných hrdinů ve spořádaný pár manželský, na němž není již zhola nic dojímajícího a povznášejícího a u něhož střízlivé výpočty nebo ohyzdné starosti nahražují pomalu vychladlé city…

Měšťácká společnost, ještě méně než kterákoli společnost předešlá, mohla zavésti široký proud života milostného do úzkého koryta monogamického manželství. Čím více v theorii hlásala a literaturou a uměním podporovala milostné svazky, zbudované na skutečné lásce, tím méně mohla je vtlačiti do formy peněžního a konvenčního manželství buržoasního. Právě v měšťáckém věku vznikl mezi láskou a manželstvím zápas na život a na smrt, protože láska opírala se o sociální ideál a stala se nejsložitějším, nejcitlivějším a nějrozmarnějším jevem tělesným i duchovním, kdežto manželství, opřené o praksi, nabylo povahy úplně nepřátelské lásce. V dřívějších dobách byl poměr mezi manželstvím a milostným životem upřímně zregulován podle potřeby vládnoucí třídy; buržoasie nebyla tak upřímnou a nedovedla svou praksi obhájiti jinak než přetvářkou. Proto nejtypičtější poměry milostné mají v měšťáckém věku formu manželské nevěry.

Byla-li na př. milostná služba rytířská oficielní institucí cizoložnou, bylo-li také cizoložství galantní vědomým zařízením společenským, běželo-li tudíž v obou případech o vědomou úpravu poměru mezi konvenční a hospodářskou institucí manželskou a potřebami milostného života, vyskytuje se ve věku měšťáckém totéž cizoložství v podobě nedovolené nevěry manželské, kterou theorie nejpřísněji odsuzuje, ale prakse nejúčinněji podporuje.

Poněvadž, jak jsme již dříve řekli, nemohou se volné svazky snubní, založené na vzájemné náklonnosti milostné, státi obecným zjevem v kapitalistické společnosti, a poněvadž oficielní společnost nutí lidi dříve nebo později, aby jednak vcházeli do manželství konvenčního, jednak své milostné svazky zpečeťovali manželstvím podle zákona, aniž dává přímé nebo nepřímé sankce k milostným poměrům vedle manželství, stává se manželství vězením, jehož okna jsou zamřížována a závory zastrčeny, z něhož však nicméně unikají lidé všeobecně za tichého souhlasu i těch, kdož pohoršené kroutí očima.

Právě dnes, kdy milostná potřeba přemnoha lidí je velmi složitá a jejich pohlavní schopnost a erotická povaha náramné citlivá, musí konvenční manželství pravidelně a dříve nebo později vésti k oboustranné „nevěře“, a ani manželství zpečeťující dřívější poměr milostný nemůže za dnešních poměrů a v dnešní své formě přispívati k posílení a udržení poměru milostného: je zkrátka nepřítelem lásky.

I kdyby pohlavní pud byl od přírody zařízen pro trvalou monogamii a kdyby bylo sociálním úkolem manželství pohlcovati veškeren milostný život, jakmile počal člověk novodobý budovati své milostné poměry na složitém erotickém i duchovním souladu dvou lidí různého pohlaví, muselo by konvenční manželství ustoupiti dnešní lásce. Dnes veliká většina mužů i žen v určitém věku není vůbec schopna pohlavního ukojení s kterýmkoli individuem druhého pohlaví. Muž ztrácí potenci u žen, které nevyhovují jeho milostným představám; přečetné ženy, které manžel může právem, považovati za chladné, jsou v náruči jiného muže sopkou. Při tom však muž i žena touží v pohlavním životě vědomě nebo bezděčně po onom nejvyšším oddání se druhému, které jest vrcholem milostného života věčným právem člověka, nejkrásnějším projevem jeho lidského já, věcí povznesenou nad všecky umělé šraňky. Tato touha je však splnitelná toliko v poměru nekonvenčním, a dokonalost jejího ukojení je v přímém poměru k dokonalosti milostného souladu tělesného i duchovního. Ale náramně mnoho dalo by se napsati o fysických i psychologických podmínkách takového souladu.

Víme na př., že prvotní u každého zdravého svazku milostného, sebe ušlechtilejšího, je fysické. Kolik lidí uvědomí si však, mnoho-li nejkrásnějších svazků může tedy ztroskotati na pouhém faktu fysiologickém, že totiž pohlavní orgány příslušného páru nejsou navzájem jeden pro druhý stvořeny a že tudíž těchto dvé lidí nedosáhne nikdy spolu nejvyššího cíle své erotické tužby?

Velikou úlohu má v dnešním životě pohlavním také nervová zjemnělost i nervová předrážděnost přečetných lidí, především ovšem mužů, a také tyto dvě vlastnosti jsou nejvíce iritovány manželstvím se společnou domácností a manželskou postelí se všemi jejími rekvisitami.

Přečetní muži, štvaní shonem kapitalistického věku, hledají v pohlavním styku bezpečné narkotikum pro své vybičované nervy nebo také vzpruhu k další činnosti. Ale manželský styk pohlavní, který se pravidelně tolik podobá počestnému řemeslu klidnému, nemá pro ně již takových účinků. Potřebují dokonce silnějšího opojení a silnějšího dráždidla erotického, neboť nervosním svým životem výdělečným jsou předčasně vyčerpáni a otupeni. Svěží poměr milostný může jim tedy snadněji poskytnouti hledané úlevy než ovšednělá domácnost manželská, ve které jsou beztak jen nervosními hosty.

Rubem této manželské existence jsou pak ovšem neuspokojené a nudící se ženy. Vůbec kolik mužů již v prostředních letech je dnes pohlavně oslabeno duševním přepracováním, jež v tomto směru je mnohem nebezpečnější než námaha fysická! Zanedbané ženy těchto impotentních, nervosních nebo otupělých mužů, tedy především ženy z kruhů majetných a intelektuálních, jsou ovšem zase z jiných důvodů puzeny k pohlavnímu styku mimomanželskému. A tím více všude tam, kde hospodářská situace rodiny dovoluje jim žíti zahálčivě, pouze zábavám a parádě. O děti starají se jim služebné, domácnost vyřizují rovněž služebné, zkrátka všecku práci konají za ně placení lidé. Duchovní i tělesné zvyky těchto žen činí z nich pravidelně pouhé příživníky, a tak jsou zvláště schopny silné činnosti pohlavní. U manžela je veliké sexuelní minus, u manželky veliké sexuelní plus — výsledek může býti jen jeden: nevěra ženy jako přírodní nutnost.

I ve středních a proletářských vrstvách je však dnes manželská nevěra mnohem obecnější než dříve. Ve středních vrstvách rozrušuje manželský svazek, pokud nebyl ovšem uzavřen rovněž z konvence nebo z obchodních důvodů a tudíž neměl od počátku pochybnou hodnotu pro milostný život zúčastněných, hlavně hmotná tíseň, tento prudký jed na lásku, účinkující především při společné domácnosti přes všecky krásné povídky měšťáckých „idealistů“ mnohem bezpečněji než sklon ku „nemravnosti“. V nezámožných vrstvách středních setkáme se nejčastěji se sňatkem z lásky, ale také zde nejčastěji vidíme, kterak manželská domácnost s hmotnou tísní a věčnými starostmi ničí předčasně milostný poměr, který na svobodě mohl by potrvati a prohloubiti se.

V kruzích dělnických, jak jsme již dříve řekli, pudí ke sňatku důvody hospodářské, nicméně konvence nerozhoduje tu o výběru, nýbrž spíše okamžitý popud pohlavní, jehož trvanlivost bývá předem velmi pochybná. A když pomine první živočišný zájem pohlavní a když dokonce v tak mnoha případech rozevře se mezi manžely duchovní propast, vylučující jakýkoliv soulad dvou různorodých mentalit primitivních, co zbývá? Erotičtější povahy „zanášejí“, chladnější povahy „si zvyknou“.

Mnoho měšťáků pělo již chválu na toto „zvyknutí si“ jako na velikou ctnost sociální. Vědí, že bohatí snadno „si zvyknou“ — na oko, majíce dosti prostředků k nejpříjemnějšímu hřešení tajnému, že tudíž ctnost tohoto „zvyknutí si“ doporučují doopravdy jen nemajetným a chudým, aby je drželi v posvátné rodině, v tomto fetiši kapitalistické společnosti, který právě dělníkům nejlépe svazuje ruce, aby nebyli příliš bujní a nerušili plánů vykořisťovatelských.

Nebylo dosud mnoho odvahy k tomu, aby se zvážily prospěch a škoda, jež moderní třída dělnická má z manželství a rodiny po způsobu měšťáckém. Vyváží krátkodobý hmotný prospěch (že totiž domácnost ve dvou přijde laciněji) všecky trvalé škody, které pak následují? Domácnost ve dvou mění se brzy v domácnost o třech, čtyřech, pěti, z hezké ženy stává se předčasně lidská onuce, statný kdysi muž ohne se pod břemenem života; jsou dvojnásobnými otroky: cizího kapitálu a vlastní rodiny. A přidejme k tomu nezměřitelnou, ale jistě obrovskou škodu, kterou má dělnická třída jako celek, usilující o své osvobození a osvobození lidstva, z toho, že tolik zdravých sil jejích je předčasně spoutáno a ochromeno břemenem rodiny! Neboť nedovede si každý říci s Montesquieuem:^[40] „Znám-li něco, co je prospěšno mně, ale škodlivo mé rodině, vypudím to ze svého srdce; znám-li něco, co je prospěšno mé rodině, ale škodlivo vlasti (dnes bychom řekli správněji: mé třídě), snažím se na to zapomenouti; znám-li něco, co je prospěšno mé vlasti, ale škodlivo Evropě a lidstvu, chci to považovati za zločin!“

*

Ovšem, jak jsme již řekli dříve, dělnická třída není s měšťáckou formou manželskou organicky spjata; činí tu spíše z nutnosti bezděčnou koncesi právnímu pořádku buržoasnímu, ale právě proto je třeba, aby se chránila před maloměšťáckou ideologií a nepovažovala manželství a rodinu za něco více, než co skutečně jsou. Především dělnická třída měla by si vzíti k srdci pravdivá slova Strindbergova (Studentka čili Novostavba): „Egoism… chystá se právě učiniti veliký krok vpřed k altruismu čili k lásce k bližnímu. Tato láska projevila se nejprve v lásce k dětem, odtud rodina. (Zde se ovšem slavný spisovatel poněkud mýlí! Jednotlivá rodina vznikla, jak víme, z jiného důvodu. Pozn. překl.) Ale rodina stala se stádiem, jež jest nám překonati, a vyvíjí se k pospolitosti, ke vznikající pospolitosti. Sedíte ještě v řetězech rodiny, která byla jen hospodářskou institucí, vyrvete se z úzké buňky rodinného úlu, vzlétněte a vybudujte si vlastní úl, opusťte svůj rod s jeho zájmečky a osamoceným životem a žijte pro lidský rod.“ —

Z uvedených důvodů je mimomanželský styk pohlavní ve formě manželské nevěry všeobecnou skutečností. Ale, jak jsme řekli, mravní přetvářka měšťácké společnosti nedovoluje, aby byl skutečností oficielní. Pokrytectví buržoasní nedovoluje již, aby žena měla oficielního milence, jehož kočár stál by demonstrativně po celé hodiny před jejím domem, jak to bylo módou za ancien-regimu, nedovoluje, aby se žena dala na každém kroku provázeti cicisbeem, sloužícím kavalírem. Rovněž ženatému muži nedovoluje, aby měl jako dříve oficielní milenku vedle legitimní ženy, aby se třeba jen nápadně dvořil jiným ženám. I svobodnému zakazuje žíti v konkubinátu. A přece se to děje statisíckráte, i v zemích, kde jako v Anglii vládnou nejkorektnější formy společenské.

*

Vdaná žena je dnes snad ještě více než kdy dříve vydána na pospas všemožným útokům na svou manželskou věrnost, při čemž z deseti slušných žen nejvýše dvě odmítnou s poctivým rozhořčením, nejvýše tři zůstanou lhostejny, protože jsou tomu příliš zvyklé, kdežto všecky ostatní možno svésti hned nebo později, není-li muž příliš neobratný. Vdané ženy jsou také především vyhledávány světácky školenými muži, poněvadž pohlavní styk s nimi je jednak zdravotně (nikoli však vždycky) bezpečnější než styk s prostitucí a pohodlnější než styk s dívkami svobodnými, které myslí na sňatek a ohroženy jsou těhotenstvím, jež nelze svésti na manžela. Také bývá styk s vdanými ženami často, nikoli vždycky, lacinější.

Mnoho vdaných žen vyhledává ostatně erotické dobrodružství mimomanželské s tichým souhlasem manžela. Domácí přítel je pro mnoho manželů vítaným vysvoboditelem ze jha nelákavých nebo obtížných povinností pohlavních k ženě věčně neuspokojené. Na druhé straně, jak jsme již dříve viděli, provozují četné ženy svou nevěru, aby si vydělaly na nějaký luxus. Ve velkoměstech jsou k tomu „domy pro dostaveníčka“. Také zde běžívá nejednou i o manžela, který jest v pozadí a klidně přijímá tento způsob, jímž rozhojňovány jsou příjmy jeho domácnosti. Vdané ženy dovedou se ostatně i „obětovati“ pro manžela, běží-li o jeho povýšení nebo zabezpečení místa; jsou-li herečkami, platí někdy milostnou přízní za dobrou kritiku nebo efektní úlohu atd. atd.

Manželská nevěra ženina je ve věku měšťáckém právě tak veliká jako manželská nevěra mužova, a aspoň ve středním měšťáctvu je dnes větší než bývala v dobách dřívějších. To lze říci o všech zemích, leda s tím dodatkem, že manželská nevěra je poměrně větší v oněch státech, kde velká buržoasie má ekonomickou převahu nad maloměšťáctvem. Tedy na př. byla a je větší v Anglii, kde od poslední třetiny 18. stol. až do třicátých let 19. stol. byla obecně zřejmá a pověstná, a později nikterak se nezmenšila, nýbrž byla jen přetvářkou zahalena, než ve Francii, v té Francii, která je prohlašována za ohnisko vší mravní zkaženosti, která však je dodnes zemí s převahou maloměšťáctva.

U velké buržoasie je prostě nejvíce popudů k ustavičným stykům mimomanželským a nejméně překážek, aby mohly býti provozovány. To dokazuje i situace ve Spojených státech severoamerických. Před válkou byl tu proveden za dvacet let okrouhle milion rozvodů a dva a půl milionu žádostí o rozvod bylo soudy odmítnuto. To není ovšem jen důkaz pro ohromnou rozšířenost manželské nevěry. To je i něco více. To je i důsledek vzrůstající samostatnosti ženiny, vzrůstajícího uvědomění jejího, že jest rovnoprávnou osobností. A konečně také i důsledek nevážnosti k manželství jako oficielní instituci, nevážnosti, která objevuje se tu právě u vrstev, které manželství ve svém třídním zájmu nejvíce drží a propagují, ale na druhé straně jsou hospodářsky příliš příznivě situovány, než aby stále více nepovažovaly manželství pro sebe jen za dutou formulku.

To je krach manželství na jeho nejvlastnější půdě. Sáhnou k této duté formulce, aby si opatřili nejpohodlnější příležitost, lézti spolu do postele. Ve chvíli však, kdy to považují již za nudné nebo chtějí s někým jiným jíti do postele, dají se rozvésti. Ostatně v Americe je nejhojnější i bigamie a trigamie.

Jistý žurnalista napsal k tomuto faktu: „Časté vyskytování se bigamie vysvětluje také ten fakt, že mladá Amerika vchází do manželství s bezmeznou lehkomyslností. Sňatky, při nichž nevěsta jest jen 15 let a ženich není mnohem starší, nejsou rozhodně vzácností. V některých státech stanoven je věk schopnosti pro sňatek u dívky na 13, u jinocha na 15 let. Historka o čtrnáctiletém synku milionářově, který s družkou stejně starou ujel na automobilu svého otce, aby se dal oddati jedním soudcem, je rozhodně příznačná. V tomto případě byl soudce přítelem otcovým a poslal hocha domů. Bylo však docela možno, že by se byl někdo našel, kdo by byl sňatek těch dvou provedl. Jeden kněz řekl mi jednou, že oddá každý pár, když nějaká žena, která může býti matkou dívčinou, dosvědčí, že dívka dosáhla předepsaného věku, nehledíc k tomu, má-li, jak se často děje, ještě krátké sukničky, a je ve skutečnosti mladší 15 let. Na mé námitky poněkud udivené odpověděl ten dobrý muž, krče rameny: ,Neudělám-li to já, udělá to jiný!‘… K tomu přistupují ještě různé bláznivé zákony se zřetelem k rozvodu, které si každý stát dělá podle libosti. Může se státi, že pár v jednom státě rozvedený platí v jiném státě ještě za manželský a v případě nového manželství může tu býti potrestán pro bigamii. Rozhodně nevědomost přispívá mnoho k tomu, že párky se bezstarostně znova berou, aniž vědí, jsou-li opravdu volné.“

Nesmíme se však domnívati, že maloměšťácké štěstí rodinné je vyššího řádu, poněvadž maloměšťáctvo má o něco méně příležitosti, prostředků a odvahy k manželské nevěře než velká buržoasie. „Romanopisci líčili s holandskou důkladností líbezný mír maloměšťáckého štěstí rodinného, dramatikové přivedli je na jeviště a moralisté doporučují je jako neomylný prostředek proti sociálním zločinům. Ač však nezaujatý pozorovatel má dojem, že v nejlepším případě tvoří tíživá nuda hlavní obsah takové idyly, je přece obtížno vysvětliti i hlavám jinak osvíceným pravý stav věci. Vztýčené postavy přísného, ale dobrosrdečného otce rodiny, pilné hospodyně staly se v naší představě na tolik bytostmi z masa a krve, že nelze snadno domakati se duchovní pouště v tomto štěstí filistrů. Zvláště buržoasie pevně tuto věc drží, jako by tato fikce mohla ji odškodniti za nedostatek takových radostí v manželství velkoměšťáckém. Ale tu stává se nezřídka, že Filemon, ovšem potají a bez úhony pro svou vážnost, je filistrem zhola nekáraným, a Baucis hloupou husou, jejíž duševní obzor nesáhá za sudy se slanečky v jejím krámě. Neděje se také zřídka, že povahy většího slohu zahynou v těsnosti těchto poměrů, poněvadž puch maloměšťáckého zbahnění je ochromuje a ničí jejich energii. Bohatí a nemajetní jsou mnohem spíše s to zjednati si volnou cestu; bohatí proto, že jejich peníze poskytují jim možnost lépe se rozpřáhnouti svými lokty a poněvadž buržoasie nelekne se tak snadno skandálu, a zcela chudí proto, že jejich pohlavní styky nejsou určovány majetkopráv. zřetely. Honba za haléřem má při zakládání maloměšťáckých rodin mnohem větší úlohu, než se obyčejně rádo připouští, a svět spatří tu vzácněji truchlohry, poněvadž za to mnohem více stoudně nerozhodných duší vykrvácí tu v tichém zoufalství. Leč připusťme, že Filemon je normálním Filemonem a Baucis vzornou manželkou a vzornou matkou, tak tíží rodinu břímě starostí o vezdejší chléb a olověná nuda, která se tu nutně objevuje, když nezavěje tu svěží vánek a duchovní život podobá se stojaté vodě za horkého dne letního, jejíž hladinu jen zřídka pro prchavý okamžik zčeří větřík. Výchova dětí jde podle šablony po vyjetých kolejích, potomci vyrůstají v stejných myšlenkách, stejných náklonnostech, stejných předsudcích jako jejich rodiče, jako rodiče jejich rodičů.“ (Schönlank.)

Konečně po tom, co již víme o mravech venkovských, nepozastavíme se nad tím, že ani u selského obyvatelstva není manželská nevěra malého rozsahu. Pročež, spíše pro zábavu, stůjž zde jen populární anekdota švábská, která má původ ve skutečném příběhu:

„Rättlesbauerův Krištof dosáhl věku, kdy se mohl ženiti, a jeho táta dost se už nadělal. Když tedy jezdili s hnojem, naznačil starý Krištofovi, že by se měl poohlédnouti po nějaké družce, pak že dostane dvůr. Po osmi dnech oznámil Krištof starému, že už to udělal. ,S kterou?‘ ,S Fuchsenbauerovou Kačkou: vezme si mě.‘ Starý poškrábal se za levým uchem, s okolky a hlučně čistil si nos, zrudnul a povídá pak na odchodu: ,Blázne, to nejde, to je přece tvá sestra.‘ Krištof pochopil, ale nevzdal se naděje. Aby šel docela na jisto, zastavil se u Hasenbauerovy Valpurgy v B., hodinu vzdáleném, a poněvadž ho znali i jeho poměry, neměl překážek. Když starý Rättlesbauer byl Krištofem zpraven o jeho úspěchu v cizím revíru, dupnul nohou, poškrábal se tentokráte za pravým uchem a vykřikl na Krištofa: ,Blázne, to teprv nejde, s její matkou se mi to taky přihodilo.‘ To bylo Krištofovi už trochu hloupé; šel k matce; vypravoval jí, co se dělo v minulých dnech, a nemohl se zdržeti, aby nedodal: ,To bych byl nevěřil, že táta byl dříve takový lajdák.‘ ,Ó, ty osle,‘ poučila jej matka, ,můžeš si vzít obě, přece nebudeš si myslit, že ten starý mazavka je tvůj pravý táta!‘“ —

*

Romantická láska individuelní rozkvetla ve věku měšťáckém zvláště složitě. Lidé, velikými ideály poblouznění a drsnou skutečností rozjitření, poznali v tomto věku milostné a pohlavní vášně hromadné, o jakých se minulým dobám téměř ani nezdálo. K těmto vášním patří i novodobá žárlivost pohlavní. Má, jak víme, kořen v živočišné žárlivosti vlastnické a její vývoj postupoval s vývojem lásky až do sféry erotických jevů chorobných. Žárlivost byla průběhem doby stále více rozněcována a, abychom tak řekli, tříbena mučivými představami, vyvolanými náboženskou výchovou, požitkářskou formou pohlavního života a úpadkovou literaturou. Náboženské pojetí pohlavního aktu jako nečisté věci, náboženské a panské hodnocení cudnosti, výstřední zájem o panenství, jejž dává najevo úpadkové požitkářství a podobné projevy zvráceného nazírání na sexuelní život, podporovaného moralistní filosofií a měšťáckou přetvářkou, přispěly nemálo k vývoji chorobných představ, které pronásledují pravého žárlivce. Tak zvaná dekadentní literatura z konce minulého století (jmenujme jen Przybyszewského) zrcadlí s trapnou věrností tuto vášeň, nalézající v moderní neurasthenii a hypochondrii velmi živnou půdu a v alkoholismu důkladný prostředek jitřivý.

Jistě nikoli bez vlivu na rozvoj pohlavní žárlivosti byl také rozpor mezi ideálními představami milostnými a skutečným životem pohlavním ve společnosti kapitalistické: Mladí lidé učili se viděti v oduševnělém monogamickém svazku snubním cíl svého úsilí, ale život je stále poučoval o všeobecnosti nevěry, tak často zdůvodněné prostě fysiologicky. Tvořili si líbeznou představu o pravé lásce, skutečnou „pohádku mládí“, ale poznávali zároveň, že láska všude kolem je zboží, a denně viděli milostné poměry, ohrožené tím, že jeden z milenců „přijde k rozumu“ a unikne z ideální lásky do praktického manželství. Pohlavní žárlivost byla tedy živena i ze zdrojů velmi reelních.

Můžeme dnes konstatovati jisté umírnění obecné v této vášni. Pohlavní privileje mužské počínají mizeti. Ženy uvědomují si svou osobnost, stávají se stále samostatnějšími, dobývají si stále větší míry rovnoprávnosti. Monogamické manželství s přežitky z doby patriarchální rodiny se rozpadá. U pokročilejší části západokulturního lidstva stále zřetelněji vyniká jako milostný ideál zevně volný snubní svazek, stmelený svobodnou náklonností erotickou i duchovním souladem, o jehož trvanlivosti mají právě rozhodovati jen tato náklonnost a tento soulad. V takovém očištěném ovzduší může pohlavní žárlivost jen živořiti, neboť stane se nectností, na kterou bude hleděno s patra. —

Jinak je tomu ovšem, pokud běží o děti jako důsledek milostného poměru. Ani nežárlivý a k milostnému životu své ženy zcela shovívavý muž nebude si přáti, aby mu bylo bez jeho vědomí a svolení hozeno na krk dítě druhého. Parohů takhle těžkých nestrpí žádný muž, poněvadž tu běží jednak o podvod velmi nedůstojný, jednak o otázku hospodářskou. Ale to už nejde ve skutečnosti o žárlivost pohlavní, nýbrž jen o nutnou sebeobranu, která může pominouti teprve tehdy, až starost o děti bude věcí pospolitosti a nikoli věcí jednotlivců. —

Dodejme ještě, že i v době nové pokoušejí se tu a tam zámožní manželé zabezpečiti si fysickou věrnost manželky nebo milenky pásem cudnosti. Je to známo z několika sensačních pří a podle prospektů pařížských, londýnských a newyorkských továren na tyto přístroje (obyčejně hodně luxusní), ba, v roce 1903 zadala si jistá paní berlínská o patent na podobný předmět, ochrannou síť drátěnou se zámečkem, jehož však na zakročení policie nedostala. Zdá se však, že v dnešní době slouží pás cudnosti spíše sadistickým, masochistickým a podobným choutkám pohlavním, více nebo méně chorobným, než k ochraně ženské počestnosti.

S tohoto hlediska je zajímavá zpráva vídeňské Arbeiterzeitung z 20. září 1907:

„Před několika dny oznámilo několik protiklerikálních časopisů, že dominikáni v Košicích založili jakousi společnost sv. Tomáše Aquinského, jejímiž členy jsou dívky a ženy, buď již nebo ještě snoubení schopné. Členky dostávají od dominikánů na tělo pás, ozdobený obrazem svatého Tomáše Aquinského, a sice na ono místo těla, které je považováno za prasídlo ženskosti. Pás má chrániti dívku před milencem, ženu před manželem, což mělo ten následek, že četní manželé způsobili skandál pro tuto ochranu cnosti, kterou dominikáni vlastnoručně na tělo dávají nebo s těla odpínají.“ Potud zpráva oněch časopisů. Prior košických dominikánů, Martin Molnar, uveřejnil poté toto dementi: „Účelem Společnosti pásů sv. Tomáše Aquinského jest, ochraňovati čistotu jejích členek v jistém stavu; nejméně však má za účel, aby dívky se nevdávaly nebo vdané ženy nekonaly svých manželských povinností. Pokud běží však o přikládání pásu na tělo, je přímým zkrucováním tvrzení, že by některý kněz pás přikládal nebo odpínal, poněvadž kněz zanáší jen příslušné jméno do knihy Společnosti. Konečně může každý chytrý člověk za slovy obnovení čistoty rozuměti jen obnovu duchovní.“ Existence společnosti, nošení pásu s obrazem svatého na velmi diskrétním místě ženského těla, pokyny kněží, kde a jak má býti pás nošen a kdy má býti sňat — to vše je tudíž úředně doznáno. Běží patrně o pokyny velmi povznášející. Ovšem, to vše děje se pro duchovní obnovu!“

Pozastavme se ještě na okamžik u skutečné lásky soudobé.

August Strindberg karakterisoval ji mužným způsobem v povídce, dříve již citované, takto:

„— Co je láska? — ptala se Blanche a opřela se o Emilovo rameno.

— To je tajemství, jehož prosaické vysvětlení netřeba vám ještě slyšeti! Jsme totiž tak prosyceni lží, že pravda je nám odporná. —

— Řekněte mi to však přece, řekněte, ale nemluvte o buňkách!

— To nemohu!

— Řekněte to přesto! Řekněte, co není.

— Není krásou, neboť nejste hezká; není geniem, neboť jste sotva bystrá; není ctností, neboť pojmy o ní jsou talk nestálé; není silou vůle, neboť jste slabá; není řadou dobrých vlastností, je to zjev, nic jiného. Miluji vás, ač nejste ani krásná ani duchaplná ani silná! Miluji vás, třebaže rozum mě před vámi varuje; miluji vás, ač vás neobdivuji. Mohu vám někdy přisuzovati spoustu vlastností, kterých nemáte, ale — ale pak přijde přísný rozum a smete všecko, leč skutečnost trvá — miluji tě, protože — tě miluji! Tvůj obraz je fotografován na dně mého oka, takže nemohu spatřiti předmětu, aniž ho vidím skrze tvůj obraz; když pozoruji srážku na svém filtru, vidím tebe; když se podívám na hodiny, vidím tebe mezi ručičkami, vidím-li dámu na ulici, stane se tebou! Když vidím tebe samu, vidím to nejdokonalejší, tvoje linie dostanou tóny a rozezvučí mé nervy (promiň, struny mé duše!); činí mě šťastným, mohu-li pozorovat tvou chůzi, a tvůj pohled mě opojuje. Jsem téměř jist, že, kdyby mě teď zabili a hned pitvali, mohl by mikroskop zjistiti tvůj obraz na mé sítnici, v každé buňce plic, v každé tkáni srdce, v míše; každé krevní tělísko zrcadlilo by tě a každá mozková buňka (promiň mi to slovo) jako mikrofon reprodukovala by tvůj milý hlas, ty milenko! —“

To je moderní, civilní hymnus na romantickou lásku individuelní, jehož drsná prostota a psychologická pronikavost vyváží tlusté svazky umné lyriky milostné.

Takové je to tajemství! Nahlédli jsme do jeho fysiologie, poznali jsme jeho prvotní jádro živočišné, viděli jsme, jak toto jeho jádro bylo průběhem věků obalováno druhotnými vlastnostmi, kulturními vymoženostmi, až vyspělo v úžasný fenomen sociálního života, tvůrčí i destruktivní, sladký i hrůzný, čistý i neřestný, zdravý i chorobný, vznešený i nízký — ale tajemství zůstalo tajemstvím. Ani mikroskop, který by našel obraz milované ženy na sítnici našeho oka a v tkáni našeho srdce, nemohl by nám říci, proč právě ta to jest a nikoli jiná.

Ale, pozor! Toto sladké a opojné tajemství, tato láska přinášející tolik štěstí, je-li opětována, a tak často vraždící, je-li marna, je teprve, může se teprve státi počátkem, základem snubního poměru, který jest již, má býti něco více. Je-li i ten nejhlubší vznět milostný iracionální, osud pravého poměru snubního, který je ideálem moderní doby, jest již také otázkou vůle, rozumu, ctnosti.

Na iracionálním podkladě lásky vybudovati krásný a užitečný poměr snubní, toť již problém naší revoluční doby.

Prozatím a nutně problém individuelní, nikoli obecný, poněvadž, jak víme, obecně neřešitelný v kapitalistické společnosti. Ale tato společnost umírá, a v takové době i jednotlivý příklad má již značnou hodnotu.

*

Vraťme se nyní k pohlavnímu životu v duchu měšťácké společnosti. Opustíme moderní ideál a čistou sféru milostnou, abychom se ještě podívali na pohlavní neřest měšťáckou a její povahu.

Doby, které pojem bohatství zesílí v míře dříve neznámé a vidí neobyčejný počet lidí, vládnoucích ohromnými prostředky, takové doby jsou nutně spojeny s bezuzdným požitkářstvím pohlavním. Tak tomu bylo v Paříži v době Direktoria, v Anglii v době prvního rozmachu buržoasie, v době druhého císařství hlavně ve Francii, ba, dokonce i v maloměšťáckém Německu, ve Vídni a Berlíně, a tak tomu jest i dnes, ovšem dnes za dveřmi dobře zavřenými a zastřenými okny.

Denně téměř čteme v novinách zprávy o t. zv. tajných orgiích z té neb oné země, z toho neb onoho města. Typickou takovou správou je na př. tato zpráva z Krakova z doby předválečné: „Zdejší policie přišla na stopu společnosti, která po delší dobu provozovala večery nahoty a nemravné orgie. Ke sdružení patřilo asi 300 mladých mužů a 50 mladých dívek, všickni z předních kruhů společenských. Společnost najala si v městě vlastní dům, ve kterém tyto výstřednosti byly provozovány. Do věci jsou zapleteny četné chovanky zdejších pensionátů dívčích. Skandál vyšel najevo jen náhodou. U jedné dívky našla policie hektografované provolání, obsahující pozvání ke vstupu do spolku. K tomuto provolání přiložen byl prospekt s podrobnostmi o činnosti sdružení. Policie dala spolkový dům ihned uzavříti. Odznakem členů byl stříbrný pavouk. Aféra vzbuzuje ve zdejší společnosti nejtrapnější vzrušení.“

Je nesporno, že veliká hojnost zpráv novinářských o těchto věcech naznačuje jen chabě skutečný početný rozsah těchto orgií ve všech zemích; vždyť pěstovány jsou především kruhy zámožnými, nad jejichž zábavami dovede policie zamhouřiti obě oči, pokud nedojde k veřejnému skandálu. Vždyť stejně trpí „domy dostaveníček“, „instituty masérek“ a podobné pelechy živočišného bouření pohlavního, věnujíc svou pozornost spíše literatuře, umění, osvobozovacím snahám, neboť to je zcela v duchu měšťácké přetvářky: pro veřejnost přísná censura mravokárná, pro soukromou zábavu tajné orgie. Má konečně pravdu s hlediska svých chlebodárců: tajné orgie neohrožují měšťácký pořádek a měštáckou přetvářku tak jako svobodná literatura a snahy o osvobození pohlavního života. —

Od české dámy, která pobyla delší dobu v Paříži a nebála se ukojiti svou zvídavost ani v doupěti pro pohlavní výstřednost, obdrželi jsme tento lapidární popis etablissementu pro „masáž“, který se liší od podniků jinde popsaných a neobyčejně luxusních a decentních svou šedivou a drsnou holostí, prostou všech okolků:

„Chcete viděti holý útulek smilstva v rozkošnické Paříži? Pojďte s námi k madame Marcelle, Fg. St.-Martin. Včera dostala se mi náhodou do ruky její všední navštívenka.

Úzký dům o dvou patrech; v každém patře jedno široké okno. Chodbička, ve které div že lokty nevrážíte do stěn. Schody jako hračka. Stěny šedé a holé. Místnosti rozkoše jsou nahoře. Na dveřích visitka: „Madame Marcelle. Massage. From 9h. morning to 1h. morning“. Dobrá.

Otvíráme dveře a pí. Marcelle s tváří ropuchy vybírá od nás ihned nemilosrdné vstupné, 50 franků za osobu. Neklamte se: neběží tu o prostituci. Návštěvník, muž i žena, zaplatí vstupné a má na vůli zúčastniti se pohlavních her nebo setrvati jako pasivní divák.

Po zaplacení vstupného dostáváme černou masku, na spodu je bílá, lépe řečeno, byla kdysi bílá, ale teď je ohavně špinavá, i jakési vlasy na ní zbývají. Leč, dali jsme se na vojnu, necouvneme. Po točitých schůdcích vystupujeme vzhůru. „Montez! Montez!“ volají na nás shůry jakési ženské hlasy.

Maličká předsíňka. Dvé dívek se stopami let a neřestí ve tvářích, v bílých zástěrách, uvádí nás do hlavní místnosti. Je slyšet skřeky, kviky, vzdechy, vrčení milostná. Překvapeni zastavujeme se na prahu, ale dívky vstrčí nás dovnitř. „Voulez-vous vous amuser?“ Chcete se bavit? S díky odmítáme. Ponechávají nás tedy na pokoji, můžeme se rozhlédnout. Široké okno je zataženo záclonou, červené světlo dodává místnosti pochmurnosti husté krve.

Není tu nic z umění výtvarného, nic co by smyslům lahodilo, co by je rozněcovalo. Místnost je tupá a brutální. Milostné lůžko je dosti široké pro všecky divy necudnosti. Právě jsou na něm zaměstnány tři páry. Kromě lůžka, lavice, umývadla a krbu není tu nic. Holé stěny podobají se stěnám vězeňských cel.

Kolem lůžka stojí muži a ženy, cvičící různé postoje Venušiny. Dívky, které nás uvedly, mají úlohu učitelek a služek, dirigují hry s rafinovanou obratností dobrých řemeslnic, jsou samy ochotny ke každé hříčce a zvrácenosti, za to však při odchodu nastaví ruku pro svůj obol.

Vchází nová žena. Visitka s anglickým textem není na dveřích zbytečná. Příchozí je skutečná Angličanka, Masky si nevzala. Dává se svléknout a vystřídá beze znatelného vzrušení, bez hlesu, beze změny v obličeji všemožné technické triky pohlavní. Teprve po náležitém zmrskání je nasycena, a dívky odnesou ji poloomdlelou z místnosti.

A další žena. Podle všeho těžká buržoasa. Tentokráte Francouzska. Vběhla dychtivě, rozhlíží se udiveně, je rovněž bez masky a pak se všemu podrobuje, dávajíc se strhnouti k úplné bezuzdnosti.

Tak beze studu, podle libosti, rafinovaně a přece zhola živočišně proplétají se tu těla v orgii, hledajíce cynické ukojení, jehož již potřebovala nebo na něž si zvykla, neznámo proč…

„Vycházíme na ulici s jakousi závratí. Zdá se nám teď, že všecko kolem je stiženo erotickým šílenstvím, že, kamkoli se podíváme, všecky ženy a všickni muži přicházejí od madame Marcelle. Anebo jsou si všickni tak podobni?“

*

Pohlavní anomalie a zvrácenosti, pokud jsou u lidí důsledkem primérních nebo druhotných vlastností pohlavního pudu nebo vyplývají z nějaké „přírodní hříčky“ nebo jsou konečně důsledkem stavu pathologického, našli jsme ve všech dobách a národech, národů přírodních nevyjímajíc. Víme však také, že specielní poměry dobové mohou z nich učiniti hromadné zjevy, karakteristické pro určitou společnost.

Ve věku měšťáckém, to netřeba již ani podotýkati, rozšířily se pohlavní anomalie a zvrácenosti co nejvíce již z toho důvodu, že pohlavní život pokažen tu je předrážděností.

Podrobnější jejich vylíčení, ocenění a roztřídění s hlediska antropologicko-etnologického a dějinně materialistického, která jsou závažnější a směrodatnější než hledisko medicinsko-klinické, vyžádalo by si jistě celého svazku našeho díla, aniž bychom získali něco nového nebo směrodatného pro vývoj pohlavního pudu a dějiny lásky.

Pokud jsme se již v tomto díle zabývali touto stránkou pohlavního života, běželo nám nikoli o podrobné vylíčení jednotlivých anomalií a perversí, nýbrž o to, abychom tu ukázali na určité, dosud velmi zneuznané pravdy:

Pohlavní anomálie nelze posuzovati vždy jako zjevy skutečně chorobné nebo důsledky úpadkové zvrhlosti. U dětí objevují se na příklad zdánlivé anomálie, které, i když jsou rázu odpudivého, nejsou nikterak důkazem choroby nebo zvrhlosti, nýbrž souvisejí s utajenou dětskou pohlavností a mohou býti ovšem nepřirozenou výchovou rozmnoženy. Náhražkové akty pohlavní, jako jest onanie, obvyklé u národů primitivních i kulturních a vyskytující se také u vyšších zvířat, jsou pravidelně zjevem přirozeným a jen v menšině případů důsledkem nervové choroby; povšechně o neřesti nelze tu vůbec mluviti. Anomalie, které nemohou způsobiti oplodnění, ale znamenají pro dotyčné osoby vlastní způsob pohlavního ukojení, mohou býti jako na př. vrozená homosexualita, rovněž povahy přirozené, vyplývající z přirozené poruchy pohlavních žláz, která se vyskytuje v určitém procentu od počátku v lidském rodě. Konečně objevují se v pohlavním životě různé anomalie, vznikající ze snahy zpestřiti nebo zvýšiti si pohlavní požitek, jež rovněž existují od pradávna a nemají rovněž nic společného s chorobností nebo zvrhlostí. Určitá míra kultury v technice pohlavní není ještě perversí nebo zkažeností a má dokonce veliký význam pro spokojenost a trvanlivost snubního svazku.

Bylo by již kdy, aby sexuelní věda, jednak na základě anthropologicko-ethnologického badání, jednak s osvíceného hlediska, směřujícího k úplnému osvobození pohlavního života z předsudků nábožensko-mravních, ideologických a filistrovských i z jednostrannosti hledisk medicinsko-klinických, roztřídila přísně a přesně pohlavní anomálie a vedla přesnou demarkační čáru mezi tím, co je tu chorobného, zvrhlého a skutečně škodlivého, a tím, co nikomu a ničemu neškodí a mnoha způsobuje ukojení, dopomáhá ke spokojenosti nebo činí třeba jen neškodnou rozkoš.

Sociologicky mohou nás ostatně zajímati pohlavní anomalie teprve tehdy, když se stanou hromadným zjevem, který má pak ovšem svůj kořen nikoli v nenormálních jedincích, nýbrž v nějaké specielní povaze příslušné společnosti. Tak nás na př. zajímala (v 2. sv. t. d.) dorská láska a antická homosexualita. Viděli jsme u Řeků, že tu hromadná anomalie pohlavní vedla jednak k prvnímu vzniku romantické lásky individuelní (ovšem homosexuelní), jednak k výchovné instituci, které nebylo lze podceňovati. A později viděli jsme, že v římském imperiu tatáž anomalie jako hromadný zjev byla pouze požitkářským zjevem u úpadkové třídy. To je jistě velmi poučné.

Ve věku měšťáckém odůvodněn je veliký rozsah pohlavních anomalií a perversí toliko výstředně rozkošnickým životem zámožných tříd.

V popředí je dnes homosexuálnost, poněvadž homosexuelní styky u mužů jsou nadmíru rozšířeny, vedou tu a tam k hromadným orgiím a podporují i rozsah homosexuelní prostituce, kdežto homosexuelní styky žen rovněž přibývají, ale zůstávají více nebo méně tajny. Ale homosexuálnost má zcela zvláštní situaci mezi pohlavními anomaliemi. Podstatné a rozhodující jest, že tu běží především o vrozený zjev přírodní a že větší část pravých homosexuelních jsou individua úplně zdravá, od ostatních lidí normálních jinak neodlišná, u nichž již v ranném dětství a jistě nikoli nějakým vnějším vlivem vzniká náklonnost a po pubertě pohlavní pud k osobám vlastního pohlaví, jehož nelze právě tak změniti, jako nelze z heterosexuelního muže vyhnati pud k ženě. Sám Krafft-Ebing, který při každé pohlavní anomalii myslí hned na chorobnost, zvrhlost, dědičné zatížení a nemocné nervy, přiznal později, že při rozených homosexuelních nevystačíme s pojmem „nemoci“, a že mohou býti po celý život fysicky zdraví, ba, dokonce vícecenní. Také prý heterosexuelní bývají větší cynikové než homosexuelní. Pozoruhodná je také u mužské homosexuálnosti její „nakažlivost“: ač procento pravých homosexuelních je patrně stále stejné, šíří se, jak tedy víme, v jistých poměrech homosexuálnost jako hromadný zjev, čili vedle homosexuálnosti pravé objevuje se v míře mnohem větší homosexuálnost přejatá, získaná, zdánlivá, příležitostná.

Poměry pro šíření nepravé homosexuálnosti příznivé jsou jistě i dnes, kdy u vládnoucí třídy měšťácké trvá honba za rafinovanými požitky pohlavními a při tom vládnou v nejširších kruzích majetných i polomajetných předrážděnost a nervové choroby. Pozastavili jsme se však u tohoto zjevu ještě jednou z toho důvodu, že právě rozšířenost kultu homosexuelního v naší době vyvolává zvýšenou pozornost a vede k silnému hnutí pro osvobození homosexuálnosti od nespravedlivé kletby společenské a trestních paragrafů. Také my tvrdíme, že jen trestnost a opovrženost homosexuálnosti zaviňuje řadu zločinů, které tu a tam jsou spojeny s tajnými styky homosexuelními, nehledíc ovšem k vydírání, jemuž jsou vydáni na pospas tito lidé, zhola zbytečně nešťastní. Tvrdíme, že homosexuálnost sama o sobě není žádným sociálním zlem, ba, nebude-li trestna, ani žádným zlem individuelním. Není v naší době schopna zasáhnouti účinně do problému populačního — ač by to nebylo žádné neštěstí, kdyby vedle hospodářských a ethických činitelů také přispívala k snížení rozplozovací zběsilosti lidské — a s mravního hlediska jen tupost kněží, moralistů a filistrů nechápe, že právo na úplný život milostný mají i ti, s kterými příroda si poněkud zahrála, když jim dovolila býti jinými než většina. Heslo: „Pryč s trestností homosexuálnosti!“ je nezbytnou součástkou každého seriosního boje za pohlavní osvobození lidstva.^[41] —

Druhou obecnou anomalií pohlavní, v naší době hromadně rozšířenou, je sexuelní flagelace (mrskačství), v nejprimitivnější podobě známá dokonce u zvířat jako jiné choutky sadistické. Na tomto místě chceme jen upozorniti, že sklon k flagelaci pasivní i aktivní, třebaže je utajeně opřen o sadistickou nebo masochistickou složku primérního živočišného pudu pohlavního, objevuje se nejčastěji jako důsledek náhodného popudu: při výprascích a tělesných trestech, spatřených nebo zažitých ve stavu pohlavního podráždění třeba jen na místě náhodném, nebo při provádění tělesných trestů oficielních nebo rituelních ve školách, trestnicích, kasárnách, klášteřích, nebo při společenských hrách, spojených s bitím nebo ranami. S tohoto hlediska je tedy zvláště povážlivé bití dětí, jejichž pohlavní pud bývá předčasně probuzen ranami do zadnice a tak uváděn bezděčně v příčinnou souvislost s bitím, z čehož konečně vzniká pohlavní perverse, flagelomanie, takže příslušné individuum nemůže býti pohlavně ukojeno bez udělení nebo přijímání výprasku, někdy úplně brutálního a krvavého. Velmi rozšířen je „vychovatelský sadism“. Učitel nebo vychovatel bývá s počátku sice zcela prost flagelantských sklonů, když provádí tělesné tresty bitím, ale sklony takové se velmi často objeví, když tresty ty prováděny jsou ze zvyku. Pokud jsou udržovány v normálních mezích a prováděny jen příležitostně, běží o pohlavní anomalii, kterou jsou hojně postiženi lidé zcela zdraví a netoliko učitelé nebo vychovatelé a která bývá ukájena v nevěstincích a u „masérek“. Ale, je-li z toho vypěstována flagelace systematická a prosté bití mění se v divoké projevy ukrutnosti ze zvyku, běží již o nebezpečnou chorobu sadistickou, která není pouhým odstínem privátní rozkoše sexuelní, nýbrž psychopatologickou zločinností.

Jak protisociálně může tento druh chorobné zločinnosti vystupovati, toho dokladem jsou pověstná mrskání afrických černochů a řada jiných koloniálních hrůz. Kdo dává druhého mrskati nebo bičovati, je vždycky nebezpečný sadista. A většina zuřivých zastánců tělesného trestu patří rovněž do této kategorie perversních lidí, nikterak nevinných.

Přejděme nyní k perversi ještě ohyzdnější. Rozsáhlou neřestí v naší době je pohlavní zneužívání dětí spolu s manií deflorační. To je typický důsledek přesycenosti a úpadkovosti vládnoucí třídy. Buržoasie překonává v této věci i úpadkovou šlechtu rokokovou, a jsou to hlavně proletářské děti, které stávají se její obětí.

Pravý kult deflorační panuje v Anglii. Konsum „panen“ je tu organisován ve velkém. Zákazníci vyžadují potvrzení lékařského, že dotyčná dívka je panna; kuplíři a kuplířky zase zajišťují se oproti úřadům písemným dosvědčením souhlasu dívčina, jež mívá tuto nebo podobnou formu: „Prohlášení: Možno mě míti za dar 3 až 4 liber šterlinků. Jsem ochotna přijíti na kterékoli místo, budu-li o tom 2 dny předem vyrozuměna. (Následuje jméno, věk, adresa.)“ Ve zprávě jistého žurnalisty, který sbíral materiál o této věci, čteme: „Je to fakt, že Mr. — se honosí, že zničil dva tisíce panen. Nikdy se nestýkal s obyčejnými holkami pouličními, ale platil štědře za herečky, krámské a podobné dívky. Platil svým obětem bez smlouvání, nikdy nedostala dívka od něho méně než 5 liber šterlinků.“ Týž žurnalista učinil zkoušku s jedním dodavatelem panenského masa. Skrze důvěrného agenta poslal mu dotaz, může-li mu do tří dnů opatřiti několik čerstvých dívek, jejichž cudnost dosvědčena bude lékařským vysvědčením. Po jistém naléhání, když kuplíři bylo dáno najevo, že na penězích nezáleží, dostal žurnalista důvěrnou zprávu, že za 10 liber provise mohou mu býti do bytu nebo na libovolné místo dodány dvě mladé dívky, každá opatřená lékařským vysvědčením, že jest virgo intacta (nedotčená panna). O jedné z nich, lépe řečeno, o její matce, řekl kuplíř: Paní N. v Dalsonu nebylo třeba přemlouvat, ale žádá více. Nechce dáti svou dceru pod 8 nebo 10 liber šterlinků, poněvadž je hezká a vnadná, a k tomu virgo třináctiletá, která by přímo na trhu vynesla více. A kuplíř pokračoval: Obě děti mohu dodati do dvou dnů, je-li cena vhod. Za stejných podmínek mohl bych dodati do týdne nebo do deseti dnů půl tuctu dívek ve stáří od 10 do 13 let.

To se děje ve společnosti, která považuje za nestoudnost, užije-li někdo v jejím středu slov: břicho, prsa, nohy! Ale děje se to i v zemích jiných.

Pro nezralé dívky dojížděli prý si Angličané do Paříže, do „domů pro dostaveníčka“, které byly v Londýně zakázány. Majitelka jednoho domu takového pravila na policii:

— Angličané chtějí však hlavně nezletilé, a těch nemohu jim opatřiti.

— Těch nepřijímáte?

— Nikdy.

— Ale což nepřijdou žádné se nabízet?

— Nyní již nikoli… Vědí, že je odmítám, a proto již nechodí. Ale není tomu dávno, kdy ještě pricházely, dokonce matky mě navštěvovaly, aby mi nabídly své dcerušky.

— Kolik?

— Právě dosti.

— A z kterých kruhů jsou?

— Hlavně z galantního světa… Ale nejsou to vždy jen kokoty, které mi nosí své děti, také dělnické ženy a dokonce ženy z poměrů do jisté míry dobrých…

— Ženy z dobré rodiny nabízejí vám své děti?

— Ale ovšem!… Matky, které octly se v nouzi… po ztrátě jmění… ruinované vdovy… Neděje se to často, ale přece se to děje.

Kuplířka ovšem lže: jen policii tvrdí, že nezletilých nepřijímá, ve skutečnosti obchoduje s nimi nejvydatněji k vůli Angličanům i těm druhým.

Ostatně také policejní zájmy o věc jsou velice různé. Fuchs karakterisuje je tímto případem štutgartským z r. 1907: V Štutgartu úřadovala tehdy jakási slečna Arendtová jako policejní asistentka a hleděla zaraziti především ohavný bordelový obchod s dětmi, který také v Německu kvetl pod pláštíkem t. zv. adopce. Chápala svou úlohu vážně, a úřady ji ovšem horlivě v tom podporovaly — — takto: Obecní rada dr. Rettich poslal městskému úřadu policejnímu, jemu podřízenému, tento dopis: „Jest si naléhavě přáti, aby Arendtová byla tak pověřena běžnými věcmi, aby neměla kdy dlouze pátrati v anoncích denních listů. K tomu nebyla obecní radou dosazena, nehledíc vůbec k tomu, že tyto historky s adopcemi jsou praznámou mizerií. Nepřístojné na sensačním spisovatelství Arendtové je to, že při něm pravidelně paraduje se svou úřední vlastností jako ,policejní asistentka v Štutgartu‘, a tak městu Štutgartu zjednává pověst, jako by všecko, co zjišťuje, bylo specificky štutgartské. — Mně osobně úplně lhostejno, ale v širokých kruzích nelibě pozorováno je také to, že, jako žádná jiná nějak známá osoba, dodává stále materiál k hanobení existující společnosti. Každý jiný policejní úředník a tak dále dovedl by to stejně dobře, ale všichni ostatní jsou k tomu příliš taktní a — příliš dobře vychováni služebně.“

Taková je soudobá mravní přetvářka oficielní!

O rozšířenosti perverse, o niž nám tu běží, řekl kterýsi odborník pařížský: „Ale co se stalo velmi obecným, je divoká vášeň mužů po nezletilých, a hlavně nezletilé, které ještě nepřekročily zahájená léta, dráždí jejich vilnost… Můžete se setkati s pány, jejichž vzhled je znamenitý, na nichž nikdo nemůže objeviti nic podezřelého a kterých pozorovati nenapadne žádného strážníka. A přece mohli byste snadno spatřiti, kterak tito chlapíci na veřejné ulici obtěžují matky a opatrovnice provázející dítky, činíce jim návrhy a sice nejstrašnější návrhy se zřetelem k dětem. Takové dobrodružství přihodilo se nedávno manželce jednoho úředníka. Procházela se se svou dceruškou, a tu se k ní přiblížil jeden muž takovým způsobem a s nejméně uvěřitelnými slovy.“

A abychom nemyslili jen na Londýn a Paříž: Časopisecká zpráva z března 1912: „Na Nikolajevské třídě v Lodži byl v zadních místnostech cukrářství Müllerova objeven uzavřený pokoj, v němž bylo znásilněno přes čtyřicet nezletilých dívek. Vedle toho přišlo se na stopy podobného příbytku v Petrikovské třídě, do které byla kuplířkou lákána malá, dokonce devítiletá děvčata. V obou případech běží o bohaté fabrikanty a majitele domů, z nichž několik bylo ihned zatčeno, ale po složení vysoké kauce opět propuštěno. Přísné vyšetřování jest v proudu. Vyzrazení stalo se náhodou. Jednomu světáku byla dvanáctiletou dívkou ukradena tobolka s velikým penízem. Okradený učinil o krádeži oznámení na policii, čimž věc dostala se na světlo.“ —

Konečně velmi rozšířenou anomalií pohlavní je t. zv. sodomie, čili pohlavní styk se zvířaty který podle našich zákonů je trestný, podle názoru kněží a moralistů největší ohavností, podle lidského rozumu však pouze nechutným prostředkem z nouze nebo z úpadkové přesycenosti, který má někdy ráz spíše komický než tragický a, pokud nepředstavuje týrání zvířete, má spíše vyznam společenského příznaku než společenského zla.

Na této zvrácenosti pohlavní účastny jsou ženy více než muži, hlavně z pohlavní nouze, která ženu — hlavně zámožnou — postihne snáze než muže. Tu běžívá hlavně o psíky, jež nejedna půvabná žena z dobré společnosti zbožňuje z důvodu, k němuž by se nikomu na světě nepřiznala. Mantegazza velmi se podivuje tomuto „hanebnému soužití nejkrásnějšího tvora s nejošklivějším, nejvíce páchnoucím zvířetem domácím“. A dr. Bloch praví: „Je to, žel, fakt, který mi byl také potvrzen zvěrolékaři a anthropology, že dnes jsou psi ženami systematicky cvičeni pro nemravné praktiky…“

Vilné ženy mívají vůbec ke zvířatům poměr, v němž je mmoho pohlavního. Octave Mirbeau vylíčil ve svém románě „Ze života neurasthenikova“ scénu, jejíž jádro není jistě vymyšleno: „Kněžna Karagninová je horkokrevná, pohyblivá žena s překrásnýma, divokýma očima, a má zvláštní vášeň pro zvířata. Často a dlouho prodlívá ve stáji mezi hřebci, jejichž pružné boky a zářící kůži hladí. Má ve svém průvodu vždy šest ohromných psů honících, kteří vyhlížejí jasně, silně a rvavě jako tygři… Dnes ráno jsem ji viděl, když po své obvyklé vyjížďce sestupovala s koně. Jakmile ocitla se na zemi, vyhrnula si živým pohybem šaty, vsunula bičík do podpaží a políbila kouřící hubu hřebcovu. A poněvadž po tomto polibku zbylo trochu pěny na jejích rtech, pozřela ji úderem jazyku s jakousi rozkošnickou lačností. A zdálo se mi, že v jejích jasných očích zaplála divoká žádostivost Pasifey.“^[42]

Ale vilné ženy milují i zvířecí povahy lidské. Ze všech zemí známo je chování se měšťáckého světa dámského při sensačních přích s vrahy a násilníky. Při podobné při pařížské se Solleilandem, vrahem z chlipnosti, který nejprve znásilnil a pak zabil malou dívku, Martu Erbeldingovou, četné měšťačky bohaté dávaly zřejmě na jevo sympatie pro tohoto vraha. A noviny vylíčily atmosféru v soudní síni takto: „Soudní síň byla tak plna, že špendlík byl by nepropadl. Nebylo viděti nic jiného, než elegantní toalety letní, přemoderní klobouky, drahocenné vějíře. Líbezné dámy plnily všecka sedadla, seděly na zábradlí, vzaly beze studu útokem jeviště, vyhrazené soudu a přítomným soudcům jako diváci, a jen s nejtvětší námahou mohly býti zapuzeny od opěradel soudcovských křesel, na něž chtěly se rovněž posaditi. Ovívaly se hlučně, chroupaly bonbony mlaskajíce jako holky a hltaly obžalovaného pohledy skrze lorněty o dlouhých držadlech. Tu a tam rušily líčení, jednak tím, že si jako ženy z tržnice vjely do umných účesů pro sedadlo, jednak že se všech stran bouřlivě volaly „Sednout!“ na některou osobu zvláště nestoudnou, která vystoupila na židli, aby lépe viděla. V přestávkách docházelo mezi nimi a mladými právníky, které jejich volné chování učinilo smělými, ke hmatům, které lze veřejně pozorovat nejvýše na plesu „des quatzarts“. Sodoma a Gomorha se tu rozběsnily, a nikdo nepomyslil na to, aby přiměl ke vzpamatování se, obvyklé stoudnosti a úctě k místu ženy bestiálně uchvácené erotickým opojením. Časopisy neuvedly diskretně jménem světačky, které se tlačily k této orgii sadismu a růjnosti, zato však jmenovaly bez okolků heroiny divadelní, které se na tomto sabatu vyznamenaly divokostí menád.“

Nutno zdůrazniti, že takové scény nejsou specialitou pařížskou: v maloměšťáckém měřítku lze je spatřiti i v Praze.