ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z volných a nedokonalých kapitol našeho díla nabyl pozorný čtenář — jak doufáme — přece jen přesvědčení, že sexualita moderního člověka kulturního, souhrn zjevů vyplývajících z pohlavního pudu a s ním spojených, jejž nazýváme pohlavní láskou, jest výsledkem tisíceletého vývoje a zrcadlí všecky fáse fysických i duchovních dějin lidského rodu. A že pravý obraz a povaze moderní lásky a náležité stanovisko k jejím projevům může zjednati si jen ten, kdo poznal jednak její pravěké kořeny, jednak její změny a druhotné vlastnosti za kulturního vývoje se vyskytnuvší.

Lidská láska pohlavní znamená, že u člověka pocity čistě živočišné nabyly vyššího významu a cíle, povznášejícího se nad účel pouhého rozmnožování se. Právi můžeme býti soudobé lásce lidské jen tehdy, když pochopíme, že v pravé podobě její jest živočišný smysl její pro druh těsně spjat s jejím samostatným významem pro milujícího jedince. Moderní člověk kulturní, který v dějinách vidí veliký proces uvědomovací a osvobozovací, pochopil, jaký ohromný význam individuelní má láska pro vnitřní růst člověka, pro jeho vývoj k svobodnému lidství.

Tvrdí-li nám tudíž profesoři a moralisté, že o mravnosti lásky rozhodují její plody, to jest děti, a manželská domácnost, nezbytná k jejich výchově, běží tu o stanovisko, mírně řečeno, náramně zastaralé a v důsledcích svých zcela nemorální, a nemůžeme tu než opakovati slovo Fuchsovo, že „lásky nejnižším splněním jest: hledati v aktu plození jediný její účel.“

Moderní láska pohlavní je „strom, který má své kořeny v tělesném, ale své větve rozkládá vysoko nad tělesný svět a ve sféře duchovního života stále bohatěji se rozvětvuje“. Není v ní ve skutečnosti přirozeného rozporu mezi tělesným a duchovním, je to zjev povahy jednotné, monistický v nejkrásnějším smyslu slova. Jako koruně stromové dána jest možnost bohatšího a různotvárnějšího vývoje než kořenům, tak také láska teprve ve sféře duchovní náležitě se rozvíjí všemi směry, kdežto vývoj její tělesné stránky je vedle toho velmi nepatrný. Ale jako stromové koruně kořeny, tak vyšší lásce smyslnost dodává stále novou potravu. (Bloch.) Aby mohla býti duchovně bohatší, potřebuje svého fysického koření: domnělá láska bez smyslnosti jest jen bezmasé a bezkrevné strašidlo fantasie, zplozené hledanou duší. (E. de Hartmann.)

Dějiny lásky — jak jsme viděli — jsou dějinami lidstva a jeho kultury. A to proto, že lidský duch za svého vývoje zmocnil se jako pán, velitel, myslitel a vůdce celé země, všech živelných sil přírodních a tedy i pohlavního pudu, jemuž poskytl možnost života schopného vývoje, to jest lásky.

Z toho, že v lásce trvá ustavičně pravěký, věčně živý pud pohlavní a projevuje někdy povahu zdánlivě „démonickou“, vyvozovati pesimistické odsouzení lásky po způsobu Schopenhauerově nebo Tolstojově, toť náboženský blud, docela nebezpečný zdravému vývoji a pokroku lidskému, toť zaslepenost, která nepoznala kulturního významu pohlavní lásky, aniž si uvědomila velikého, vzestupného jejího vývoje, který z živočišného jádra pomalu vypěstoval složitou mocnost kulturní a obdivuhodný statek kulturní.

Pročež můžeme klidně říci s B. Carpenterem: „V životě jest vášeň pohlavní věcí nejobecnější zkušenosti, a všeobecně můžeme také považovati rozhodně za vhodné, aby každý dospělý člověk měl o ní jistou míru skutečné zkušenosti.“

V průběhu svého díla snažili jsme se dokázati, že manželství v užším slova smyslu, tedy nikoli jako snubní poměr, nýbrž jako sociální instituce zákonem regulovaná, z patriarchálních poměrů vzniklá, jest povahy především hospodářské a nemělo nikdy za účel pohltiti veškeren život pohlavní a milostný, který se vyvíjel mimo ně a proti němu. Pro pravou povahu této instituce je poučný i ten známý fakt, že tak zvaná manželství rozumová, t. j. manželství, založená na obapolné dohodě za nějakým účelem praktickým (hospodářským, representativním atd.) bez vzájemných vztahů milostných, jsou mnohem trvalejší než manželství z lásky.

Toto manželství a milostný poměr snubní jsou tedy dvě rozličné věci, všeobecně nepřátelsky stojící jedno proti druhému. To nám musí býti zcela jasno, a klidně jest nám stanouti i před tím faktem, že manželská instituce nutně zmizí, jakmile zaniknou její hospodářské a konvenční příčiny, že je také již v úpadku, kdežto pohlavní láska lidská spěje k nejvyšším metám, stává se nejbohatším zjevem života a usilovně hledá formy sobě přiměřené.

Tu třeba se také smířiti s tím faktem, že povaha lidské lásky není neměnitelná, že se mění za různých vývojových stupňů jedincových, potřebuje nových popudů a nových vztahů individuelních. Láska bývá bouří, „která se nevybíjí jedním bleskem, nýbrž pomalu mnoha blesky elektrické materie, a když se vybila, přijde chladný vítr, a nebesa vědomí se opět vyjasní a hledí udiveně za zúrodňujícím deštěm na půdě a za odcházejícími mraky po vzdáleném obzoru.“ (E. de Hartmann.) „Láska má mnohá tajemství, a první zamilování se je také tajemství, třebaže nikoli to největší — většina lidí je ve své vášni tak šílená, zasnoubí se nebo provádí jiné hloupé kousky, a náhle je v okamžiku všemu konec, a teď nevědí, čeho dobyli, ani co ztratili.“ (Kirkegaard: „Deník svůdcův“.) První lásky jsou téměř vždy pouhou vzpomínkou krásnou, zmizelým rájem. Jsou jaksi nepomíjejícím, ale zhola nezávazným zjevem. A jako první láska jeví se člověku v ideálním světle, poněvadž nebyla zahubena pomalu drsnou skutečností, jsou téměř vždy v každé lásce další jen první počátky tím skutečně krásným a hluboce procítěným.

Věčnému trvání těchto pocitů odporuje antropologicko-biologický zjev lidské pohlavnosti, která projevuje potřebu sexuální změny. Lidská láska jako celek i v jednotlivých svých projevech je ovládána potřebou střídati a měniti. „Jediná láska“ je největší vzácností, a v životě většiny mužů a žen opakují se a obnovují častěji milostné city a milostné poměry. Ač každá láska považuje se ráda za nesmrtelnou a v prvním nadšení nechápe, jak by mohla skončiti, zkušenost poučí ji brzí o něčem jiném.

Jak jsme jíž ve čtvrté kapitole tohoto svazku podotkli, možno milovati také několik jedinců zárověň: Bloch jako Fuchs tuto možnost připouštějí naprosto a rovněž Max Nordau (ve svých „Konvenčních lžích“) je přesvědčen, že člověk může zároveň milovati několik individuí něžností přibližně stejnou a nelže, když každé ujišťuje svou vášní. Jsou v moderní společnosti lidé duševně tak pokročilí a složití, že potřebují milenou osobu pro každý rys své povahy, pro každou vlastnost svého srdce, pro své romantické, realistické, esthetické, lyrické nebo dramatické city. O takové mnohonásobné lásce mohou rozhodovati nejen rozdíly vzdělání, stavu a povahy, nýbrž i rozdíly tělesného zjevu: nejen na př. rozdíly mezi genialní osobností a naivním tvorem přírodním, nýbrž i rozdíly mezi brunetou a blondýnou, mezi půvabnou postavičkou drobnou a postavou majestátní.

Naprostá harmonie dvou lidí různého pohlaví, která by byla základem trvalé lásky monogamické, je ideál, jejž tak často si činíme v počátcích svého milostného poměru, jehož však téměř nikdy nebývá dosaženo. Ostatně, proč by tomu mělo býti jinak s láskou než s ostatními věcmi? — ptá se Schleiermacher. — Což ona, která je to nejvyšší v člověku, má se podařiti hned při prvním pokusu a v jediném skutku od prvního pohnutí něžného až k nejurčitější dokonalosti?… Také v lásce nutny jsou předchozí pokusy, z nichž nepojde nic trvalého, z nichž každý však přispěje k tomu, aby cit stal se určitějším a naděje na lásku větší a skvostnější.

Potřeba veliké a pravé lásky žije však v moderním člověku kulturním přes všecka zklamání a utrpení. Láska, toť člověk sám, má s ním stejný vývoj, pud k vyššímu a lepšímu, a žádná zkušenost bolestná neubije zcela potřebu lásky. A pravá láska je také plod zralého vývoje. Je vzácná a přichází pozdě. Již z tohoto důvodu neobjevuje se u nezkušených a pohlavně „čistých“. Doba snubnosti přichází mnohem dříve než doba skutečné lásky. A prodloužiti lásku lze téměř jen rozšiřováním duševních vztahů. Pouhé vztahy tělesné ztrácejí brzy zvykem půvab novosti; proto tak mnozí manželé žen opravdu krásných jsou jim nevěrni, často se ženami ošklivějšími, nižšími, s prostitutkami.

Největším nepřítelem lásky je zvyk. Předně již prostou jednotvárností stálého opakování otupuje lásku, podruhé odporuje potřebě změny. Denní styk uspává lásku, ochlazuje ji, ba vyvolává skrytou nebo zřejmou nenávist mezi manžely. „Obyčejně, když se lidé ožení s lásky, vyskytne se mezi nimi nenávist; to jsem sám viděl,“ praví jistý francouzský spisovatel. Právě v manželstvích z lásky byla nejčastěji pozorována tato nenávist, poněvadž ideál je právě zde drsnou skutečností tím snáze, tím krutěji ničen, čím intimní soužití odhalí na obou stranách více přelidských vlastností. Společná ložnice manželská byla tu právem nazvána „vraždou lásky“. Z čehož vlastně vyplývá, že pro onu ohromnou většinu párů, které nemohou si dopřáti luxu dvojité ložnice, jest manželská domácnost rozhodně velmi nebezpečným přístřeším pro lásku.

Frieda von Bülow („Osamělé ženy“) praví: „V této době přemýšlela jsem mnoho o soužití ve dvou. Není snad nutno, aby ustavičná nejužší odkázanost jednoho na druhého vypěstovala vždy vzájemný odpor? Učí se pomalu jeden druhému napamět. Zastřené lži, které mají tak důležitou úlohu při společenském styku, jsou již nemožny. Povahy objevují se nahé se svou slabostí, milostnou nemohoucností, ješitností, sobectvím. Tu působí zahalující fráse jen nepravdivě a odpuzují, místo aby vyvolávaly iluse. Jako při lásce se probouzející všecko směřuje k tomu, aby na druhém objevovalo přednosti, tak zde činí duše ustavičně výzkumné výpravy za chybami. V obou případech jest hojně nalézáno toho, co jest hledáno.“

Nikdo neupře, že instituce manželská je před shroucením. Již roku 1847 napsal vídeňský dr. A. J. Gross-Hoffinger knihu o osudech žen a prostituci v souvislosti se zásadou nerozlučitelnosti katolického manželství, ve které sestavil stero manželských typů a uvedl několik karakteristických obrazů manželského stavu. Zkoumal sto manželství v nejrůznějších stavech, bez výběru, jak mu je náhoda přinesla, pak opět sto jiných a ještě sto třetí. Vždy byly výsledky stejně smutné, vždy poměr šťastných manželství k nešťastným stejný. Ač svědomitě a horlivě zkoumal počet šťastných manželství, bylo jeho zkoumání potud marno, že nikdy nedocílil toho, aby šťastná manželství mohl považovati za něco jiného, než za úplně ojedinělé výjimky z pravidla. Asi polovina existujících manželství je absolutně nešťastná, mnohem více než polovina jest zcela zřetelně znemravnělá, mravnost menší poloviny nevězí rozhodně v zachovávání manželské věrnosti, 15% manželství provozuje řemeslné smilstvo a kuplířství — to je hlavou výsledek jeho badání — a poměry tyto od té doby jistě se zhoršily.

*

Problémem naší doby jest „volná láska“, problémem po výtce teoretickým a individuelním prozatím, protože neřešitelným definitivně v soukromo-vlastnické společnosti. Zastaralá instituce manželská spolu s dnešními poměry hospodářskými, nechuť k nuceným svazkům snubním a nemožnost nebo nesnadnost snubních svazků volných, společenská přetvářka, lpějící na lživé formě násilné a konvenční a zatracující každý pokus o snubní formu novou a o osvobození pohlavního života z náboženských a morálních pověr — to jsou příčiny obecné pohlavní bídy dnešní, ohavných forem prostituce a rozmachu pohlavních nemocí. Právě obhájci konvenčního manželství vždy znova dávají vyzývavě najevo celý rozpor svého reakčního ledví, neboť můžeme je tak často přistihnouti při tom, že schvalují přímo nebo nepřímo chvilkový mimomanželský styk pohlavní s prostitutkami nebo se „slušnými“ ženami bez hlubších vztahů (jako oporu manželství), ale za bezectný vyhlašují každý volný poměr snubní dvou dospělých, samostatných lidí, navzájem se milujících.

Konvenční společnost mlčky dovoluje, aby svobodní muži opatřovali si příjemnosti pohlavního styku se ženami, kde mohou, obdivuje se často jejich „úspěchům“ a oslavuje donjuanství závistí, sympatiemi a tajným obdivem, ale zároveň svobodným dívkám nařizuje úplnou zdrželivost a nedotknutost pohlavní před manželstvím. S kým tedy má svobodný muž ukájeti svou uznanou potřebu milostnou, jsou-li svobodné dívky nuceny býti cudnými? S prostitutkami a paničkami — to je facit tohoto pohlavního systému a znamená ve skutečnosti divokou promiskuitu místo zdravého a vyššího života pohlavního. Prostituce, jak jsme již dříve řekli, je rubem konvenčního manželství a náhradou za volné svazky milostné.

Jsou-li lékaři a přívrženci ostrého potírání nemocí pohlavních nuceni se zřetelem k velikému vzrůstu veřejné a tajné prostituce řemeslné a s ním spojeného rozmachu pohlavních nemocí varovati před mimomanželským stykem pohlavním, musíme si předem uvědomiti, že dosavadní pohlavní styk manželský nevyhovoval dosud nikdy milostným potřebám lidstva a byl v pohlavním životě vlastně zjevem vedlejším, podřadnou v jistém smyslu vlastností instituce, která měla jiný smysl. Není tudíž správno užívati zastaralé terminologie a počítati s přežilými a zjevy.

Jako v tomto případě, také v otázce ranných sňatků narazíme na stejnou obtíž a nedostaneme se vůbec vpřed, pokud nejasný pojem manželství nenahradíme zcela jasným pojmem volného svazku snubního.

Je-li dnes, právě se zřetelem k prostituci a venerickým nemocem, v zájmu fysického i morálního zdraví lidí, především mladých, aby pěstovali co nejméně náhodných styků pohlavních, nemůže snaha po omezení těchto styků t. zv. mimomanželských usilovati, aby všichni tito mladí lidé co nejdříve se ženili a vdávali v konvenčním smyslu slova, poněvadž jednak toho vůbec nepřipouštějí hospodářské a sociální poměry, jednak by to znamenalo spřahovati je již v jejich nejlepších letech s institucí, která jednak vraždí všecky lepší city milostné a nedovoluje životu pohlavnímu, aby se povznesl k vyšším cílům, jednak má právě za rub zase prostituci. To jsme dokázali snad dosti jasně v průběhu svého díla. A proto, běží-li o omezení náhodných styků pohlavních a ranné sňatky jako ochranu před pohlavní korupcí fysickou i mravní, můžeme v obou případech léčiti pohlavní bídu jen vo1nými svazky snubními a milostnými, více nebo méně trvalými, a těmto volným svazkům raziti a upravovati cestu propagandou v rámci boje proti soukromokapitalistickému pořádku společenskému a za novou společnost.

Veliký počet vynikajícícih duchů a mravně povýšených povah uznal již neudržitelnost dnešních pohlavních poměrů a nutnost osvobození lásky, třebaže zřídka celkem byla otázka domyšlena a přiměřeně spjata s hospodářským a sociálním řádem společenským.

„Láska vadne donucením, její vlastní povahou je svoboda, nesnáší se ani s poslušností, ani se žárlivostí nebo bázní; je tam nejčistší, nejdokonalejší a nejbezpečnější, kde její ctitelé žijí v důvěře, rovnosti a upřímné oddanosti. Muž a žena měli by zůstati tak dlouho spojeni, dokud se milují; každý zákon, který je zavazuje byť jen na okamžik k soužití, když vyprchá jejich náklonnost, měl by býti považován za nesnesitelnou tyranii… Bigotní idea cudnosti jest v naší společnosti mnišskou pověrou, ba větším nepřítelem přirozeného umírnění než bezduchá smyslnost; ohlodává kořen všeho domácího štěstí a více než polovinu lidského rodu odsuzuje k bídě, aby několik málo lidí mohlo užívati zákonného monopolu. Nemohl býti vymyšlen systém, který by vystupoval s rafinovanějším nepřátelstvím proti lidskému štěstí než manželství. Rozhodně myslím, že z odstranění manželství vzešel by správný a přirozený poměr pohlavního styku…“ — napsal Shelley v poznámkách ke „Queen Mab“.

„Stále ještě myslím, že manželství jest jedno nejohavnější zřízení; nepochybuji také, že bude nutně odstraněno, až lidský rod pokročí ještě více v rozumu a lásce ke spravedlnosti. Lidský a neméně posvátný svazek povstane pak na jeho místě, a existence dětí bude pak neméně zaručena a zajištěna, aniž svoboda rodičů bude spoutána věčnými pouty.“ — G. Sandová v románu „Jacques“.

*

Je naše doba již intelektuálně a mravně zralá, aby otázka volných svazků snubních mohla přijíti na přetřes jako ukazatel do nové budoucnosti sociální? Krach měšťáckého manželství sám jest již odpovědí. Ale máme na tuto otázku odpověď ještě lepší.

V lůně měštácké společnosti jako nechtěné, ale vnitřně nezbytné důsledky kapitalismu objevily se dva světové zjevy historické, počátky nového a vyššího řádu věcí a slibné budoucnosti: moderní hnutí ženské a moderní hnutí dělnické.

Systematické poddanství ženy bylo — jak jsme viděli — prvním velikým útiskem třídním, k němuž všude došlo se vznikem soukromého vlastnictví: žena byla snížena na člověka druhého řádu jak v úloze hospodyně, tak v úloze pouhé roditelky nebo v úloze hýčkaného nástroje rozkoše. V těchto třech typických situacích ženina poddanství měla se žena sice indlividuelně rozličné, ale se zřetelem k muži byla stejně pokořena. Kapitalism učinil z třídního poddanství ženy systém a tragicky je rozmnožil, zároveň však na druhé straně vyvolal hnutí emancipační. Umožnil osvobození ženy z domácnosti a tím zároveň stvořil první podmínky konečného zrušení třídního poddanství ženina vůbec. Ženské hnutí emancipační počalo útěkem z domácnosti; to byla jeho první forma, k níž náběhy pozorovali jsme v různých dobách, hospodářsky tomu příznivých, hlavně pak v první epoše kapitalistického vývoje, v renesanci. Tehdy však mohlo běžeti toliko o ženy majetných tříd, a to se změnilo teprve v druhé polovině 18. století, když počal vývoj velkokapitalismu, který potřeboval hromadného odchodu žen z domácnosti. Neboť žena měla počíti po boku mužově pracovati ve službách kapitalistických. Průmyslový vývoj potřeboval také ženských rukou. V té chvíli zrodil se nezbytně problém skutečné emancipace žen. Na bedra ženy naložil vývoj stejná břemena, žena v důsledku toho jasně spatřila své podřízené postavení vedle muže, pochopila, že tohle není t. zv. přirozený pořádek věcí, a počala požadovati stejná práva, hospodářskou a politickou rovnost s mužem.

To byl jeden nejvýznamnější stupeň v dějinách civilisace: žena stávala se člověkem. Z pouhých dřívějších práv mužských stávala se skutečná práva člověka. Žena přestávala býti pouhou otrokyní domácností, pouhou roditelkou legitimních dětí, pouhým předmětem rozkoše. Z nové situace hospodářské vzešla nejprve ovšem jen představa. Tak tomu je vždycky. Po celá desetiletí byla to jen představa. Ale každé osvobození počíná v den, kdy z nespokojenosti stává se vědomý a plánovitý odpor.

A, když žena jako třída počala se stávati člověkem, zbohatlo lidstvo neobyčejně, zarodily se nejvyšší jeho ideály milostné. Nyní teprve zušlechtění milostných pocitů nabývalo vážného programu. Smyslnost byla účelně idealisována spojením s individuelními vlastnostmi, láska a krása sjednotily se v jeden pojem, rodičovství přestalo býti rodinnou povinností a stalo se důstojností sociální…

Podobně dělo se proletariátu. Kapitalistická výroba zotročuje sice lidové davy přímo, ale nepřímo každého jednotlivce z nich osvobozuje a povznáší duchovně a mravně: probouzí jeho třídní vědomí, které nutně vzniká na určitém stupni průmyslového vývoje a jak známo, dosud denně pokračuje. Probuzení třídního vědomí pak dává popud k periodě vzpoury, která velkou část tělesných i duševních sil odvádí směrem sociálním, nad zvířecký stav. Indiferentní člověk válí se ještě v bahně, uvědomělý proletář vystupuje vzhůru.

Ale obrození proletariátu neděje se toliko mechanicky, nýbrž i vědomě a plánovitě. Pracující třída poznává své nedůstojné postavení a touží po postavení důstojnějším. Počíná se vychovávat k boji o moc, nabývá vyšších ideálů mravních. A proto mravní úroveň pracujících davů je dnes stejně vysoká jako byla dříve nízká.

Tím vším nabývá naše doba neobyčejně mravně silné povahy. Miliony soudruhů ve všech zemích usilují vědomě a energicky o vyšší poměry a řády hospodářské a politické, propagují je a tvoří nové životní ideály.

Takovým jedním novým ideálem životním je také volný svazek snubní, jako náhrada za konvenční manželství měšťácké, jehož nutným rubem je prostituce a cizoložství.

Viděli jsme, že dřívější doby snažily se různým způsobem vyrovnati rozpor mezi manželstvím a milostným životem, společnost měšťácká přikryla jej přetvářkou. Nyní přichází doba, kdy hospodářské, rodinné atd. příčiny manželství pominou a tudíž i instituce sama a s ní tedy i cizoložství a prostituce jako její rub. Přichází doba, kdy hodnota lásky jako zboží bude nejnepatrnější, kdy žena bude rovna muži jako svobodná osobnost, kdy láska bude stále více uvědomělým dílem uměleckým a plození dětí přestane býti náhodnou funkcí živočišnou, nýbrž bude se díti rovněž po úvaze a podle eugenických pravidel. O to běží, aby láska byla věcí stále soukromější, ale plození dětí naopak stále více životní otázkou společnosti. (Ellen Key.) „Nemáte se množiti jen dál, nýbrž výše“ — hlásá Nietzsche velmi krásně a správně.

*

Nebudeme se tu podrobně zabývati reformními programy a pokusy měšťanských ideologů. Jsou často velmi radikální, pokud kritisují dnešní pohlavní bídu a instituce, které ji plodí, uznávají kulturní hodnotu osvobození ženy jako družky a matky z otroctví domácnosti, pohlavní spoutanosti a konvenčního manželství, uznávají nutnost jejího hospodářského osamostatnění, ba, jak jsme viděli, i vražednou povahu společné domácnosti pro lásku, — ale, neschopni většinou smířiti se s nutností sociální revoluce a postaviti se do řad bojujícího proletariátu za zcela konkrétní formu nové společnosti, zaplétají se brzy do rozporů a užívají nabubřelých frází, jakmile chtějí odpověděti na otázky dalšího vývoje pohlavního života a přednášejí své názory reformní.

Je nesporno ovšem, že reformní snahy v rámci dnešního skomírajícího pořádku společenského nejsou zbytečny. Mají-li však míti nějakou hodnotu více než platonskou, mají-li přispěti k probuzení nového vědomí a svědomí pohlavního, čeliti aspoň poněkud pohlavním zlům naší doby a hlavně připravovati opravdu lepší budoucnost zítřejší, nesmí býti pouhým výronem ideologického klábosení, měšťáckého „idealismu“ nebo blahovolného kompromisu se soudobými předsudky. Jako v otázce hospodářské, tak také v otázce pohlavní, která má stejně hluboké kořeny v živočišné povaze lidské, nemohou užitečné reformy vzniknouti a díti se v duchu reformistickém, nýbrž mohou býti jen dílem ducha revolučního, ducha plně chápajícího dnešní revoluční situaci, t. j. historickou nutnost vznikání nových řádů hospodářských a sociálních na troskách společnosti soukromokapitalistické. Jako nemůžeme a nesmíme studovati hospodářský vývoj lidstva tak, abychom odůvodnili si nějakou představu hospodářských poměrů sobě milou; nýbrž jest se nám snažiti zjistiti, skutečné zákony tohoto vývoje a z nich odvozovati nutné důsledky pro budoucnost, tak také nestudujeme biologický základ pohlavního pudu a historický vývoj pohlavního života, vznik lásky a její nejvyšší cíle, abychom pro dnešek i budoucnost činili z nich závěry podle svého přání, činícího větší nebo menší kompromisy se soudobými předsudky.

Zjistili-li jsme na př., že pohlavní povaha lidská je všeobecně volnosnubná a změny milovná a nikoli trvale monogamická, nemůžeme opírati své reformy ani svou představu o nových řádech a formách pohlavního života o úplný zánik lidské volnosnubnosti a musíme jí ponechati volné pole v mezích sociální neškodnosti.

Nebo, zjistili-li jsme škodlivost konvenčního manželství a společné domácnosti monogamické pro vyšší cíle lásky — a tím i pro vyšší cíle společenské — nemůžeme lpěti na manželských formách, jejichž hospodářské a sociální základy pomíjí. Praví-li Bloch, který tak pečlivě zaznamenal všecko, co dokazuje neudržitelnost konvenčního manželství a vražednost trvalého soužití v domácnosti pro lásku, že „veliký, ethický a sociální význam života rodinného zůstane provždy zachován“, je to u něho buď povážlivý rozpor vnitřní nebo povážlivá koncese maloměšťákům.

Tento rozpor je pochopitelný a nutný u všech, kdož dnešní revoluční proměnu společenskou nevidí v jasném osvětlení historicko-materialisitickém a nedovedou ji domysliti v duchu opravdu socialistickém.

Tré obvyklých zásad reformního programu měšťáckého v otázce manželské zní:

1. Stejná práva, stejné povinnosti, stejná odpovědnost manželů.

2. Usnadnění rozvodů.

3. Protěžování svobody před donucováním, poněvadž svoboda je spíše také známkou stálosti v lásce.

To jsou však zásady jednak příliš všeobecné a připouštějí nejrůznější náplň konkrétních požadavků, jednak vztahují se toliko k reformě manželství v mezích dnešních poměrů, aniž si uvědomují, že na příklad zásada: „Stejná práva, stejné povinnosti, stejná odpovědnost manželů“ není vůbec proveditelná v dnešním pořádku společenském.

Viděli jsme několikráte v průběhu Dějin lásky, že postavení ženino ve společnosti je zcela závislo na její úloze ve výrobním procesu a na ekonomických poměrech: vznik soukromého vlastnictví a ztráta ženské rovnocennosti ve výrobním procesu znamenaly pro ženu počátek jejího faktického poddanství, které v podstatě se nezměnilo, ať byla žena otrokyní harémovou nebo božstvím doby galantní, nebo nevolnicí maloměšťácké nebo proletářské domácnosti. Ale o stejných právech, stejných povinnostech, stejné odpovědnosti ženině v snubním svazku — jako v jiných poměrech života — můžeme mluviti teprve tehdy, až poddanství ženy úplně zanikne, a toto poddanství ženy zanikne teprve tehdy, až žena stane se rovnocenným činitelem ve výrobním procesu čili až bude osvobozena hospodářsky. Hospodářsky může však všeobecně osvoboditi ženu jen společnost socialistická.

*

Přehlédněme nyní stručně fakta, která jsme v tomto díle zjistili podle bádání osvícených odborníků, měšťáckých i socialistických, i jejich důsledky, k nimž nutně dospějeme, myslíme-li logicky a dovedeme-li logicky také domysliti.

Pokud běží o povahu pohlavní lásky, zjistili jsme:

1. Pohlavně-fysické jádro je nezbytné v každém zdravém poměru milostném. Tak zvaná láska platonská je zmetek nebo nezdravá fikce básnická, filosofická nebo náboženská.

2. Pohlavní pud lidský je povšechně volnosnubný a změny milovný. Nic v naší době nesvědčí dosud pro to, že lidská volnosnubnost ustupuje fakticky trvalé monogamičnosti. Vzniká však představa vyššího svazku snubního, potlačujícího do jisté míry volnosnubný pud ve prospěch lásky jako díla uměleckého.

3. Milostné cítění novodobé je již velmi složité po stránce fysické i psychické, jest zjemněno, má velké nároky a vysoké představy pro pravý život milostný. To rovněž potlačuje volnosnubnost pudu, ale zároveň je to i nepříznivo úplné a trvalé monogamii: složité cítění milostné připouští několikerou lásku různé povahy a různého stupně zároveň, a stále vyšší tužby milostné nemohou býti pravidelně ukojeny v prvním a jediném svazku snubním.

4. Pohlavní láska je samoúčelná: stává se snahou o vědomé milostné dílo umělecké, které je věcí čistě individuelní, ale má i veliký dosah sociální: je tvůrčím činitelem kulturním a může společnosti poskytnouti nejlepší děti, jsou-li splněny podmínky eugenické. Dítě jest nejvyšším naplněním pohlavní lásky, ale především jednou nejdůležitější věcí společnosti.

Nepřátelé pohlavní lásky jako milostného díla uměleckého a vyšších svazků snubních jsou:

1. Obecné nevolnictví muže i ženy, a hlavně ženy, ve věcech milostných a snubních, z příčin hospodářských i podle zákona, náboženství a předsudků.

2. Společná domácnost jednotlivá, hlavně pro třídy nemajetné nebo nebohaté, u nichž nutí snubní pár k trvalému a těsnému soužití.

3. Obecná neznalost fysiologie lásky a vyšší techniky milostné. Na příklad praví velmi správně Georg Hirth: „Muž, který myslí jen na vlastní ukojení a svou partnerku v polovině nechá na holičkách, je brutální člověk nebo netuší, jak jí ubližuje… Všeobecně má muž tempo ukojení mnohem lépe a bezpečněji v moci, než žena; u mnoha žen nastává orgasmus vůbec velice nesnadno. Tu třeba napomáhati něžně a s uměním.“

4. Strach z nevítaných dětí, poněvadž propaganda preventivních prostředků proti početí je teprve v zárodcích a je považována za něco nemravného, a na druhé straně není zákonem uvolněn lékařský potrat umělý.

Z těchto fakt a z předchozích našich výkladů vyplývají tyto podmínky odstranění soudobé mizerie pohlavní, osvobození pohlavní života a nejvyššího zlidštění lásky jako individuelního díla uměleckého a závažného činitele kulturního:

1. Nový řád hospodářský a společenský, odstraňující soukromno-kapitalistiké hospodářství a zrovnoprávňující ženu s mužem jako výrobního činitele. Povaha lásky jako zboží snížena bude tím na nejmenší míru.

2. Svoboda lásky a svoboda mateřství v tom smyslu, že ani muži ani ženy nemohou býti k lásce nebo snubnímu svazku donucováni nebo v něm násilně držáni a že ženy nemohou býti donucovány k mateřství, nepřejí-li si ho.

3. Nahražení jednotlivé domácnosti příslušnými podniky společenskými, jako jsou velkokuchyně, velkoprádelny atd., atd.

4. Pohlcení jednotlivé rodiny sociální pospolitostí. Čím společnost je dokonaleji organisována, tím jednotlivá rodina má méně funkcí.

5. Pospolitá výchova dětí eugenicky zplozených na účet pospolitosti (státu). Konec anarchii rozmnožovací a výchovné. Dítě je především otázkou sociální.

6. Účelná sexuelní pedagogika a výchova k lásce s hlediska fysiologického, technického i duchovního.

To je ideál. To je hudba daleké budoucnosti, řeknete. Ale tento ideál a fakta jej utvrzující musíme znáti, chceme-li již dnes pracovati k osvobození lásky, jež znamená zároveň osvobození ženy a důstojný sociální poměr k dítěti. Naše revoluční epocha byla by bez takového ideálu myšlenkově i citově neúplná, nedomyšlená, nedocítěná. Revoluční třída musí proti všem pokryteckým paideálům a úpadkovým formám zkomírající třídy buržoasní postaviti své ideály, své představy, své náčrtky nových forem. A znalost ideálu i fakt, z nichž vyplynul, je nutná právě i k tomu, abychom mohli zaujmouti správné stanovisko k reformistickým snahám a případně navrhovati sami účelné reformy. Beze znalosti dějin lásky s hlediska antropologicko-etnologického a historicko-materialistického, bez určitého, sociálně-revolučního ideálu i v otázce pohlavní není možno jíti správnými cestami ani k nejbližším cílům osvobozovacího díla v životě pohlavním a milostném.

Které tedy reformy jsou pro další vývoj pohlavního života k vyšším formám účelny a možny za dnešních poměrů? Oč máme nejdříve usilovati, abychom lásku zbavili pout, dnes již odstranitelných, a při tom trochu vyššího uvědomění sexuelního vnesli do širší veřejnosti? Jsou to po našem soudu hlavně tyto zásadní požadavky a prostředky:

1. Snadný sňatek — snadný rozvod civilní. Žádný zřetel státu k t. zv. nerozlučitelnosti manželství podle názoru církevního.

2. Zákonný zřetel k t. zv. konkubinátu jako k právní formě snubního svazku.

3. Beztrestnost cizoložství. Cizoložství může býti považováno toliko za důvod k rozvodu. Pro těžké zločiny, páchané na cizoložnících z uražené ješitnosti, žárlivosti a pod., nebudiž omluvy.

4. Naprosté zrovnoprávnění nemanželských dětí.

5. Největší zákonná ochrana svobodných matek a jejich dětí, pokud jsou hospodářsky nesamostatné.

6. Beztrestnost homosexuálnosti.

7. Vybudování propagandy preventivních prostředků proti nevítanému početí. Institut pro jejich zdokonalování a nové vynálezy.

8. Beztrestnost umělého potratu, prováděného odpovědným lékařem po vůli matky.

9. Výchova k pohlavní odpovědnosti, hlavně pokud běží o neeugenické plození dětí.

10. Odstranění jakékoliv reglementace prostituce (abolice).

*

Dospěli jsme ke konci svého díla, velmi nedokonalého, ale přesto pro mnoho a mnoho čtenářů přece snad užitečného. Tento náš film lásky lidské od pravěku až po naše dny, má mnoho mezer, mnoho kazů, ale jistě, nejednomu čtenáři odkryl tajemný svět pohlavního života se smělostí a snad i krutostí, která jej udivila. O lásce bývá mluveno zcela jinak jak těmi, kteří ji velebí, tak i těmi, kteří by ji nejraději nadobro vymiškovali. Nejednomu čtenáři zničili jsme pěkné iluse, mnoha jiným otevřeli jsme snad okno do svobodnějšího života.

Pohlavní poměr mezi mužem a ženou, o nějž nám ovšem především běželo, vymaňuje se dnes zase znovu z přežilých forem, kterých již tolik vystřídal za lidská staletí a tisíciletí, a spěje tentokráte k vyšší podobě, důstojnější kulturního lidstva. Osvobozená láska jest na pochodu, jako jest na pochodu tolik ohrožujících sil revolučních. Teprve s nimi také úplně zvítězí.

Ohromný význam má pohlavní láska pro individuum i společnost, i když z různých příčin často nemá, nemůže nebo nesmí býti nejvyšším cílem jejím dítě. Osvoboditi ji z hanebných pout dnešních, znamená osvoboditi člověka z muk marných tužeb a snů, z všednosti a špíny i z erotické posedlosti. Znamená to také, jak jsme viděli, uvolniti cestu nejvyšší snaze milostné, jaké jest člověk schopen: snaze o to, aby prastarou říj živočišnou po tolika proměnách učinil konečně základem milostného poměru, volného svazku snubního, jenž bude nejkrásnějším uměleckým dílem lidským a bude tím hlubším a trvanlivějším, čím bude svobodnějším.

Volný svazek snubní jako umělecké dílo milostné dvou rovnoprávných osobností stejně uvědomělých, toť kulturní cíl moderního života pohlavního, a dítě, eugenicky zplozené v nejkrásnější chvíli pravdivého enthusiasmu milostného, toť jedno vítězství moderního cítění sociálního.

Konec.