ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prostituce v novodobé situaci. — Golfy. — Milostný dialog. — Prostituce pouliční. — Pasáci. — Prostituce bordelová. — Obchod s děvčaty. — Nevěstka vznešená. — Prostituce zahalená. — Kasernovaná prostituce. — Prostituce a policie. — Mužská prostituce. — Jádro pohlavní otázky.

Všecko dovedla mravní přetvářka měšťácká na venek zastříti, jen prostituci nikoli. Nevěstka jest v naší době ustavičně a všude viditelna, je nejen výnosným spojencem kapitálu, nýbrž novou Musou všech, kdož potřebují moderní „inspirace“. „Ani jeden průmysl nezaměstnává tolik dělnic v detailním obchodě jako paní Venuše“.

Prodejná láska stala se ve věku měšťáckém potřebou mnohem rozsáhlejší a naléhavější, než byla v kterékoli epoše dřívější. Již ten fakt, že vrstvy stále širší jsou nuceny z důvodů hospodářských oddalovati sňatek nebo závazný poměr milostný, postačil by odůvodniti velikou dnešní potřebu prostituce. Ale ještě další činitelé novodobí zesilují rozsah této potřeby.

Je to především moderní život kočovný mnoha milionů lidí, které jejich povolání nutí k ustavičnému střídání měst a zemí, k mezinárodní existenci, vyvolané mezinárodní výměnou zboží, jež se stala výrobním zákonem. Tito moderní kočovníci jsou hlavně muži, a to muži v mužném věku, a láska nevěstky, kdekoli a kdykoli snadno dosažitelná, je pro ně nejhodnější formou pohlavního ukojení.

Po druhé nabyl družný život společenský davové povahy: davové potřeby dožadují se při něm davového požitku a davových dráždidel. A erotickým dráždidlem davovým — nezbytným ovšem — je nevěstka, představující požitek pro všecky.

Přesto však, že v naší době je potřeba prostituce tak veliká, je nabídka ještě větší. Neboť armáda prodejných žen prodělala důležitou vnitřní změnu: jednak „volná“ prostituce nabyla veliké převahy nad prostitucí bordelovou, jednak řemeslná prostituce relativně poklesla ve prospěch prostituce zahalené. A prostituce zahalená je především produkt hospodářských příčin. Vzpomeňme si jen na ženy, navštěvující „domy dostaveníček“ pro příležitostný výdělek. Vždyť v době velkokapitalismu zdesateronásobily se hospodářské nesnáze, hospodářské komplikace, jejichž sítí je každý polapen, a ty hlavně vyvolávají a ustavičně rozšiřují lavinu žen ochotných se prostituovati.

Tento hospodářský nátlak zůstane ovšem „španělskou vesnicí“ lidem, kteří — sami jsouce důkladně syti a pohodlně uvelebeni — připouštějí „hlad“ jen tehdy, když člověk nemá ani chleba, a neuznávají hospodářského důvodu, když služka jde na ulici jako nevěstka, ač mohla si najíti nové místo jako služka. Nouze je však pojem velmi relativní; měřítko mé situace nevězí v této mé situaci, nýbrž vyplývá především ze situace těch, s nimiž mě spojuje moje činnost, pracovní proces, do kterého jsem zařazen. Dělnice, která zhotovuje skvostné šaty a sama jest nucena choditi chudě oblečena, pociťuje tento stav jako nouzi, i když se do syta nají. A z takové nouze vzniká pak snadno myšlenka, že za jistých okolností lze si přece jen snáze vydělati na hedvábné kombiné než na bavlněnou spodničku. Takové jsou ty hospodářské příčiny — nikoli ovšem pro naivní občany nebo tupé moralisty.

Novodobá prostituce není veselá a není také jako veselá pociťována. V žádném věku nepředstavovala dosud takovou tragedii jako dnes, nikdy nebyla tak sdružena s nejhlubší bídou lidskou. Je-li dnes často vytýkáno, že moderní literatura hledí na nevěstku příliš sentimentálně a oslavuje ji jako mučednici, nelze přece přehlédnouti, že literatura je produkt poměrů. Je bezpochyby pravda, že zrak spisovatelů zlidštěl, hlavně těch, kteří nevyjí řemeslně s buržoasními vlky, a to není jistě ani hanba ani neštěstí, ale je také pravda, že soudobého rázu prostituce, jak jej líčí, si nevymyslili: zobrazili prostituci s tolika hledisk a s tolika různými temperamenty, že obraz je úplný, a není to jejich vina, je-li kormutlivý, i když je nejrůžovější nebo nejfrivolnější.

De Quiros, který psal o prostituci madridské, zaznamenal tento příšerný fakt nejhlubší bídy lidské:

„Děje se nezřídka, že toulající se golfy (nevěstky nejnižšího druhu) po setmění, na své procházce v okolí města, házejí hrudky na okna věznic, očekávajíce, že bude jim hozen měďák, kus chleba nebo něco podobného z okna, za kterým osamělý vězeň mořen je žádostí. Golfa lehne si na zemi, zdvihne sukně a ukazuje své tělo; v noci postaví si svíčku mezi nohy a osvětluje se, zatím co vězeň, přitiskly k mříži, pozoruje obnažení v jakési cynické křeči milostné.“ Není to snad vystupňovaný symbol svazku prostituce s bídou ve věku měšťáckém?!

Tragédii nevěstky vyslovil ostatně ostře spisovatel jistě nikoli sentimentální, Oskar Panizza, v jednom ze svých „Dvanácti dialogů v duchu Huttenově“, který má název:

Milostný dialog Elly a Louise v duchu všech dob:

Ella: Stále ještě se na mě díváš?

Louis: Stále ještě, stále ještě.

Ella: Tak ztrnule!

Louis: Nemohu s tím býti hotov.

Ella: To černé z tvé panenky zabodává se jako dýka, a nevím, jaké city to ve mně vzbuzuje.

Louis: To jsou všecko jen tušení a náznaky, symboly neviditelných věcí — až skutek se stane.

Ella: Nemůžeš mi říci, co si teď myslíš?

Louis: Nemožno. A kdyby — nechtěl bych toho věděti. A kdyby — nechtěl bych toho říci.

Ella: A já mám stále čekat?

Louis: To je tvůj osud. Nám také je čekati, jenže na nás samé. Vy — vám je čekati na ty druhé.

Ella: Víš, co to znamená, nutno-li stále čekat? Býti mladou dívkou a stále čekat? Stále dávat pozor, děje-li se něco na druhé straně, běží-li za člověkem pohled! A když — pak vyhlížet lhostejně a přetvařovat se! A ne-li — tak lákat? Hrdost polykat! A pak stále silněji lákat! Žlutými šaty a pižmem a opoponaxem! Až konečně — konečně — a pak hlavu neztratiti, situace využíti, zatím co toká! — A pak býti sousedy popliván! A přítelkyněmi roznesen! A jemu ještě z hlavy vyháněti představu, jako by on byl ošizen! — Víš, co to znamená? — —

Louis: Nemluv tak sípavě. Nepohybuj se jako zvíře. Vím, že musíte vycházet na lup. A že jestřáb více uloví než vrabec.

Ella: Takhle se namáhat! Pro tu chvilku, kdy se zdá, že nebe na nás padá. Pro těch několik vteřin, ve kterých jsme připuštěni k lidské konkurenci. A kterých užíváme v bolestech, nikoli v rozkoši! Tolik výpočtů! Tolik spekulací! Tolik loket kašmíru! Tolik botiček! Tolik ekypáží, voňavek, vějířů, kukátek, tanečních hodin…

Louis: Prsa se ti zdvihají jako moře.

Ella: Poněvadž vidím v tvých očích blížit se bouři.

Louis: Mezi tvým obočím, tady, kde se tvoří ty malé vrásky, tu je ustrašené místo.

Ella: Poněvadž nevím, popluješ-li plnou parou. Přemůžeš-li bouři.

Louis: Kolem rtů nemocný, spráskaný rys jako zklamání, opovržení, hnus, opotřebovanost.

Ella: Strach ze zbabělců. Z mužů, kteří zalézají. Z tlachalů. Z mluvků. Z Herkulů, kteří se na slunci procházejí ve lví kůži a vždycky doma zapomenou kyj.

*

Ella: Ne, dej pokoj! Ne, nechci se obnažit. E ty — eh — stydím se… Nechci rozhodně vyhlížet cnostně. Nejsem přece baletka. Ale toho nesnesu. Ne, prosím tě, tady mě nerozpínej. Nech toho na ramenech. Vždyť přece můžeš i bez toho. Ty tyrane! — Roztrháš mi košili! — Vidíš — teď mám roztrženou košili — vložku — jen ta stojí 1.50 — dělala ji mladší sestra. — Myslíš si asi…

Louis: Buď tiše! — (líbá ji prudce) nebo tě zardousím… vynadám ti! — Dej si pozor, ty…

Ella: Pst! — Poslouchej! — nebyly to dveře?

Louis: Které dveře?

Ella: Dveře do chodby. — — Jo, bůhví…

Louis: Což jsi nezavřela?

Ella: Kde — venku? — Ne!

Louis: Ne, tady, dveře do pokoje.

Ella: Ovšem — ty jsou zavřeny. — Ale to mi nepomůže. Vědí přece, že tu jsi.

Louis: Nesmějí to vědět?

Ella: I jo. — Ale nemám to ráda. — K vůli matce — stydím se přece, — poněvadž ona se stydí.

Louis: Nikdo ti tedy nemůže nic říci?

Ella: Mně? — Ach, ne… jsou přece všichni chudí! —

Louis: Tvá — matka: — Tvá…

Ella: Ach, jo! Otec je nemocný — leží již deset let — nemůže se hnouti — leží ustavičně na zádech — čte vždycky ve zpěvníku — hlasitě, s brýlemi.

Louis: Ale ten neví, že — jsi…

Ella: Kde pak! — Zabil by mě — chtěl vždycky, abych byla jeptiškou.

Louis: No, a ti ostatní?

Ella: Ach, Ida — no, ta šije bílé prádlo — učí se ještě.

Louis: Kolik je jí let?

Ella: Ach, je teprve patnáct.

Louis: Bude také tak hezká?

Ella: Můj bože, nevím — je docela pěkné děvče…

Louis: Nu, a matka?

Ella: Ach, matka je strašně pilná — pere celý den — a pere také mimo dům — ale ta se musí starat o otce — a pak mám ještě dva bratry…

Louis: Dva bratry?

Ella: Ano — a jeden půjde teď do latinské školy, potřebuje Kornelia Nepota a latinskou gramatiku — tu jsem mu dnes koupila — tamhle leží — a sešity a dějepis — a co toho kluk roztrhá — a co toho sní…

Louis: To je k neuvěření… nu, a ten druhý?

Ella: Ach, ten už je pěkně z bryndy — je zámečník — to je šikovný člověk — na svých dvacet let vydělá si pěkné peníze — ale chce se teď oženit — jeho Elisa — hloupý blázínek — a tak mě taky prosil — „do začátku“ — o 300 marek — no, co mám dělat? — musela jsem mu je dáti — můj bože, — celá rodina mně potřebuje… (líbá jej). Ach, ne, nesmíš se takhle tvářit — neříkám ti to proto —

Louis: Dítě, prosím tě…

Ella: Počkej, teď je venku! — To byla matka. — Podívala se jen na otce — teď je zase čistý vzduch.

Louis: Kde leží tvůj otec?

Ella: Docela vzadu leží — ach, ten je docela spokojený! — No, nic nepoznala! — To bych zase večer dostala vynadáno…

Louis: Ano, ale, můj bože…

Ella: Ach, bože, ptáš se a ptáš… jsi jako dítě. Pojď sem, buď hodný! — Bože, jak se to tváříš…

Louis: Když to tak všecko slyším…

Ella: No, co pak?

Louis: Ach, všecku tu bídu —

Ella: Hlupáčku!

Louis: Ach, to je všecko tak smutné!

Ella: Co si to namlouváš? — Nejsme docela nic smutní! Člověk musí prostě život bráti tak, jak je. — Měli jsme dneska nudle se švestkami, a ten malý jedl — no, málem byla bych řekla: jako zámečník! — tedy jako oráč…

Louis: A zámečník?

Ella: Nejí v poledne doma. — Tedy jen vesele! Sirrop! říká Angličan.

Louis: Co říká, Angličan?

Ella: Syropp nebo Syrupp!

Louis: Ach: cheer up! — To znamená: Buď vesel! — To nemá však nic společného se syrupem.

Ella: No, to je jedno! Jen když ten muž je sladký.

Louis: Nu, povídej mi ještě něco, dítě. Jak žiješ?

Ella (přikryje si obličej): Ach — bídně! — Ach, je to neštěstí…

Louis: Ale proč! — Jsi přece hezká! Máš houf ctitelů — včera v cukrárně všecko se okolo tebe točilo —vybereš si toho, který se ti líbí — a pak —

Ella: A pak?

Louis: Máš po starosti. — A v noci máš pokoj.

Ella: Ach, jak si to všecko představuješ!…

Louis: Jak to?

Ella: Myslíš, že to jde jen takhle?…

Louis: Nu, a jak?

Ella: A ty šikany — a ta starost — a nouze — a číhání — a opovržení — a smlouvání — a nemoci — a domněnky — a přece stále být elegantní — a stále přívětivou — a stále chic — a stále v rukavičkách… a pak najednou nějaký pán pokyne —

Louis: Nějaký pán pokyne?

Ella: Pán v uniformě — a zmizíš — bez záchrany — bez pomoci — jako květina, utržená na louce — — vyčichneš — pryč!…

Louis: Můžeš se přece hájit?

Ella: Nic nemůžeš! Nemáš práv, nejsi člověk už, jsi věc — kus zavazadla, které se podává na dráze… To jest: Jsi člověk, a zadůrazňují ti to slovo zvláště — ale ve skutečnosti jsi věc — protože…

Louis: Protože?

Ella: Protože jsi poskytoval bližnímu potěšení — poněvadž jsi dívka rozkoše — dívka z lidu, která nerozmýšlela si dlouho své dary…

Louis: A pak?

Ella: A pak se objevíš v sále, se zeleným suknem, a tu sedí vážní pánové v kabátech a čepicích, s brýlemi, s tlustými folianty… a pak to začne…

Louis: Nu?

Ella: O mravním řádu na světě — a o mrkání a pohledech a dělání malých krůčků a bílých spodničkách a vysokých botičkách… a to všecko je zakázáno - všecko je hřích — všecko je nezákonné…

Louis: A pak přijde?

Ella: Pak přijde: na tak a tak dlouho jako zvíře odstraněna a spoutána a hanobena a vyhladovována, až prsa svadnou a vyschnou, až oči shasnou…

Louis: A pak?

Ella: Pak — zalkne se hlas — a duše se zalkne — a napadnou člověka verše ze zpěvníku — a slyším otce, jak deklamuje: „Vyšperkuj se, drahá duše…“

Louis: A pak?

Ella: A pak — pak — po týdnech, měsících… když sedíš opět ve své světničce — a máš opět své bílé prádlo — a jsi opět plná a kvetoucí — a fialky voní v pokoji — a je sobota večer — pak přijdou — ti páni —

Louis: Kteří páni?

Ella: Páni od zeleného stolu…

Louis: Páni od zeleného stolu?

Ella: Titíž páni od zeleného stolu — se svými brýlemi — páni doktoři a assesoři a někdy také: pastoři — a jeden chce bílou košilku, a jiný chce žlutou košilku, a třetí hedvábnou košilku, a čtvrtý krajkové kalhotky, a pátý chce jen podvazky sundavat, a šestý chce dostávat podpadky do hlavy, a sedmému spadne skřipec — — teď hraje mravní řád světa všemi barvami a vystupuje směle jako holka a laškuje při drobných krůčcích a má hezké botičky a vrhá pohledy a vlní spodničky… co pak je ti? — Ale, tak přece neplač!…

Louis: Ach, je všecko tak strašné!

Ella: To přece není důvod k pláči! — Pojď, hochu, buď rozumný — toť vysoká policie a křesťanství — které s námi takhle jednají — až bude po nich, povede se také nám lépe…

#-POEZIA#Neblamuj mne, mé děťátko,

nepozdravuj Pod Lipami.

Až doma budeme za krátko,

všecko již půjde s námi.

#-POEZIA#

Tak asi karakterisoval Heinrich Heine potřebu maloměšťácké přetvářky, aby aspoň na první pohled skryto zůstalo řemeslo pouliční prostituce, a nevěstka, všude se vyskytující, vyhlížela jako slušná dáma.

Z počátku bylo tomu ovšem jinak. V době Velké revoluce, tedy za mladých dnů buržoasie, měla nevěstka v pařížských ulicích stejnou úlohu dominující jako za ancien regimu a vystupovala dokonce s největším cynismem. Jakmile objevilo se Direktorium, stala se z hlavních tříd pařížských vlnící se korsa nevěstek nejdrzejšího druhu. Podobně bylo tomu také v Londýně. V kočárech a na koni projížděly se vznešené nevěstky po Hyde Parku a jiných promenádách veřejných. Rovněž menší města, i německá, poskytovala podobný obraz, ovšem méně hlučný. Po nedlouhém odlivu počal tento divoký rej s novou prudkostí v 60. letech minulého století, v době druhého císařství. V proslulém svém románu „Nana“ vymaloval E. Zola tento obraz, který je karakteristiciký i pro dnešek a pro všecka velkoměsta:

„Po obědě k deváté hodině nastalo obyčejně jejich putování. Po chodnících ulice Notre-Dame de Lorette táhly dvě nekonečné řady dívek, spěchajíce vesměs náramně horlivě s vykasanými sukněmi k bulvárům. Byl to hladový zástup čtvrti Breda, který za soumraku vycházel na lov. Nana a Satinka šly vždycky podle kostela, ulicí Le Peletier. Sto kroků za Café Riche, jakmile se přiblížily k jevišti svých manévrů, spustily vlečku svých šatů, kterou dosud nesly v ruce, a teď nastalo putování prachem a blátem; před kavárnami stávala se jejich chůze ještě pomalejší. Tu byly ve svém živlu. Vztýčily hlavy a povídaly si, smějíce se hlasitě, a ohlížely se chvílemi na pány, kteří šli za nimi. Tato veselost trvala až do jedenácti a byla jen tu a tam přerušena „volem“, jejž hodily po neobratném, který do nich nešikovně vrazil nebo na paty jim šlápl. Někdy sedly si za kavárenský stolek, pozdravily se po domácku s číšníky a přijaly od kohokoli občerstvení, aby se mohly usaditi a vyčkati na konec divadel. Když však noční doba pokročila a ještě neodskočily jednou nebo dvakrát do ulice La Rochefoucauld, tu lov stával se urputnějším. V temnu pod stromy prázdných bulvárů odehrávaly se ohyzdné scény, smlouvaly tu s muži, házely hrubými slovy i tvrdými fackami, zatím co počestné rodiny, otec, matka a dcery, zvyklé na taková utkání, klidně šly mimo. Když pak prošly desetkrát cestu od Opery k divadlu Gymnase, a muži byli stále řidčími, tu Nana a Satinka odebraly se na bulváry ulice Faubourg-Montmartre. Tu byly až do dvou hodin otevřeny a osvětleny restauranty, výčepy a jídelny; před kavárnami tísnily se ženské.

Bylo to poslední osvětlené a živé zákoutí noční Paříže, poslední tržiště pro obchody na jednu věc, kde vyjednáváno bylo ve skupinách hlasitě a bez okolků. Tak tomu bylo od jednoho konce ulice ke druhému, jako v odkrytých chodbách veřejného domu. Ulice Notre-Dame de Lorette táhla se do dálky dlouhá a pustá; jen tu a tam spatřils míjeti po ní stín nějaké ženské. Byl to pozdní návrat čtvrti; ubohé dívky, zoufalé, že jedné noci nic nevydělaly, hádaly se hrubým hlasem s nějakým opožděným opilcem, kterého zadržely na některém nároží. Byly však také výnosnější večery. Nezřídka ulovily louisdory od lepších pánů, kteří šli s nimi, zastrčivše své řádové stužky do kapsy. Satinka měla pro tento druh jemný čich. Za deštivých večerů, když Paříž byla vlhká a fádní, vyhledávali tito páni — jak věděla — temné kouty města. A slídila po těch nejlépe oblečených; poznávala jim to na mdlých pohledech. Pravá zuřivost po tělesném požitku zdála se za takových večerů zmocňovati se města. Bála se sice poněkud této třídy, neboť nejnóblejší páni byli nejodpornější. Nátěr brzy odprýskal, a objevilo se divoké zvíře s nejohavnějšími choutkami a neřestnou rafinovaností. Satinka neměla také pražádné úcty k těmto pánům, kteří přijížděli v kočárech: říkala, že jejich kočové jsou slušnější, poněvadž neubíjejí žen představami druhého světa…“

Pouliční holka mívá svůj byt, ve kterém obchod, na ulici smluvený, jest prováděn. Nemá-li vlastního bytu soukromého, doprovází muže buď do jeho bytu nebo do některého hotelu, kterých je přehojně v každém velkoměstě. Sem patří také známé chambres separées, pokojíky v různých restauracích, vinárnách a barech. V těchto místnostech neběžívá ovšem vždy jen o pohlavní styk s nevěstkami, nýbrž téměř stejně často také o milostné styky a galantní chvilky legitimních i nelegitimních párků.

*

Veřejná prostituce pouliční má dnes ve většině zemí značnou převahu nad prostitucí bordelovou; jsouť dnes také bordely — a právem — v mnoha zemích a městech rušeny. Prostituční život na takové berlínské Friedrichstrasse a na pařížských bulvárech připomíná nejbujnější doby císařského Říma. Styk veřejného života s prostitucí je dnes v důsledcích toho velmi důvěrný, hlavně pokud běží o chudší třídy lidové. Je to velmi neutěšená stránka pohlavního života, že řemeslo pouliční prostituce odehrává se před zraky všech lidí každého věku a, pokud jest prováděno v soukromých bytech činžáků, šíří bezesporně pohlavní korupci do chudých vrstev obyvatelstva. Nevěstky, bydlící v rodinách, infikují mravně, třeba jen bezděčně, dcery dělníků a řemeslníků, a také jejich syny svádějí k výstřednosti a pasáctví. Je celkem pravda všecko, co přívrženci prostituce bordelové o této věci tvrdí, přesto však jsou bordely zlo sociálně mnohem horší a nebezpečnější. O tom však později.

Nezletilé dívky v pouliční prostituci nejsou žádnou vzácností, jak víme již z předešlé kapitoly. Londýn po celá desetiletí hemžil se dvanáctiletými a třináctiletými děvčaty, která na vlastní pěst provozovala prostituci. Dnes ještě hlavně ve Španělsku děje se tato dětská prostituce bez okolků. Sociální bída, špatný příklad a svedenost jsou hlavní příčiny tohoto zjevu, nicméně vyskytují se patrně právě u těchto děvčat povahy od přírody k prostituci nakloněné.

V Paříži byla v prosinci 1905 zatčena tlupa mladistvých zlodějů pouličních a krámových, deset hochů jedenáctiletých až čtrnáctiletých, kteří vedeni byli hochem dvanáctiletým a třináctiletou dívkou, Elisou Caillesovou, nazývanou „krásná Alieta“. Tato Alieta, rozkošná osůbka v dlouhých šatech nejmodernějšího střihu v překrásném klobouku a elegantních rukavičkách, chválila s bezpříkladnou samozřejmostí svou tlupu. Jsou prý to vesměs fešáci. Jsou prý všickni společně jejími milenci, a s těmito desíti muži je prý nejšťastnější ženou na světe. Také vypravovala užaslému úředníku policejnímu o hoře, ve které má svůj dvůr jako paní Venuše, což nebyla pohádka, nýbrž nepopsatelná skutečnost. Jaký talent ženský, přivedený na scestí, zanikl tu asi předčasně v nějaké donucovací pracovně! —

Nejtrudnějším zjevem v prostituci nezletilých je kuplířství vlastních rodičů. Víme již, že to není novodobá specialita, nicméně v režimu kapitalistickém nabyla rozsahu největšího a formy nejodpornější. O jednu takovou matku běželo na př. v berlínské při z r. 1910. Kterási manželka soudního rady měla tu postupně několik bytů s jistou elegancí zařízených, které policejní správa nazývá pravými holubníky. Odehrávaly se tu sexuelní rejdy, kterých zúčastnily se obě její dcery, 14letá Melanie a 16letá Hildegarda. — Detektivové na Friedrichstrasse a Pod Lipami pozorovali často tuto paní Schönemannovou, kterak v průvodu svých dcer v noci se tu prochází. Obě dívky byly vždy velmi pěkně oblečeny. Matka byla pozorována, jak často nápadným způsobem přistupuje k pánům, mluví s nimi něco, načež zmizí. Páni ti pak sednou si s děvčaty do drožky a jedou s nimi na delší procházku do Tiergartenu. Často končily tyto vyjížďky v bytě paní Schönemannové.

Tohoto kuplířství rodičů používáno jest také ovšem k účelům vyděračným, což je v naší době velmi pochopitelno. Jistý odborník líčí věc asi takto: Ne, 14letá a 15letá děvčata, brzy vyvinutá, mající bujné tělo a činící tudíž dojem většího stáří, jsou svými rodiči používána k vydírání. Jsou pěkně strojena a pak přidržována ke stykům s muži, ovšem bohatšími a obyčejně také staršími. Poněvadž na těchto dívkách nelze už pranic zkaziti, podaří se jim snadno někoho uloviti. Zakrátko vynoří se pak náhle jejich otec, je svrchovaně rozhořčen, prohlásí udivenému muži, že jeho dceři není ještě 16 let a že ho udá státnímu zástupci, že tak zneuctil jeho dceru a rodinu. Ví přece, co to znamená. Onen muž to ovšem ví, a dostane svatou hrůzu a dá se velice snadno materielně napáliti. Otec ovšem nakonec s těžkým srdcem spokojí se větším odškodným.

Od pouliční prostituce nelze odděliti pasáctví. Zřídka najdeme pouliční nevěstku, která by neměla svého pasáka, Louise, jak říkají Němci, nebo po francouzsku Alfonse. Poměr těchto mužů k holkám představují si mnozí lidé poněkud jinak, než jaký je ve skutečnosti. Domnívají se, že pasák je především nezbytným obchodním společníkem holky, které přivádí zákazníky, podporuje jejich náležité vydrancování a vedle toho jest nevěstce účinným ochráncem v mnoha nebezpečích, jimiž její řemeslo ji ohrožuje. Je nepochybno, že pasák má skutečně tyto a podobné úkoly. Ale především jest milencem nevěstky. Je to jediný muž, kterého si holka vybírá, aby ukojil její milostnou potřebu, na rozdíl od všech mužů oněch, kteří ji si vybírají, aby jejich milostnou potřebu ukájela. „V nevěstce probouzí se člověk. To je celé tajemství a příčina pasáctví.“ (Ostwald.) A v „Deníku ztracené“, jejž vydala Margareta Böhmová, čteme: „V každé dívce vězí přece také žena s její potřebou přituliti se, s její touhou po lásce, která nemůže býti uspokojena provozováním pohlavního styku čistě po obchodnicku. Mně samé se to děje: co bych za to dala, kdybych měla na světě jen jediného člověka, který by ke mně patřil, o kterého mohla bych se opříti, o kterém bych věděla: je tu pro mne a já pro něho.“

Důsledkem toho jest, že nevěstka zasypává svého pasáka penězi, a že holky často mezi sebou závodí o to, která svému miláčkovi dává nejvíce peněz. Tato cizopasná především úloha pasákova činí z něho nejodpornější lidský zjev a pravidelně jen nejzvrhlejší individua věnují se tomuto povolání: „Je bezpodmínečně jisto, že i v největších lumpech, nejhorších zločincích zbývá vždy ještě trochu studu, že jest u nich vždy ještě jakýsi lepší život citový. Výjimkou jest jediná kategorie. Pasák. Tito lidé ztělesňují nejhlubší stupeň, na který může člověk sklesnouti. Pasák je miláčkem prostitutky, jest v některých okolnostech jejím ochráncem a zjednává jí milostnou zábavu, která by jí jinak chyběla v jednotvárnosti jejího řemesla. Pro pasáka však jest holka jen cenným předmětem, z kterého chce co nejvíce vytlouci. Jen velmi zřídka má ji skutečně rád. To dokazuje nejlépe jejich vzájemný styk. Pasák má nad ní neomezenou moc. Za nejnepatrnější maličkost, především tehdy, nepřinese-li dosti peněz, jest nemilosrdně bita, skopána a vůbec brutálním způsobem sužována, že se to ani popsati nedá. Holka se sice zhroutí, ale ve většině případů snáší to ochotně, neboť, je to dosti podivné, ale je to pravda; chce míti svého miláčka takovým. Sotva uplynulo půl hodiny, je výprask a povyk zapomenut.“

Také pasák používá často svého řemesla k vydírání. Tu je třeba, aby jeho dívka chovala se jako slušná dáma. Bydlí spolu v hotelu. Dáma strojí se poněkud vyzývavě, ale přesto chová se co nejdecentněji. Brzy seznámí se s různými pány. Vybéře si pak nejbohatšího, který musí býti také ženat, a projevuje mu sympatie, aniž jest příliš ochotna. Sama jest ovšem také vdána. Pasák převezme úlohu manžela. Dostaveníčko lze si s ní velmi těžce umluviti, poněvadž její manžel je prý velmi žárlivý. Konečně a po dlouhém zdráhání a poněvadž je přece tak šíleně zamilována, svolí. V důvěrné chvíli vynoří se fingovaný manžel, udělá strašlivý skandál a hrozí pomstou za zhanobenou čest i udáním. Onen ovšem dostane náležitý strach a je náramně rád, když celá tato „věc cti“ jest odbyta penízem více nebo méně značným. Taková vydírání provádějí ovšem jen pasáci a jejich ženské způsobů navenek nejjemnějších; předpokládají také ovšem tyto podniky, aby byl vložen do nich určitý kapitál, který ovšem pak mnoho vynese.

Umělecky nejkrásnějším a lidsky nejhlubším vylíčením pasáka a osudu jeho oběti je román Ch. L. Philippa: „Bubu z Montparnassu“.

O prostituci bordelové, jejíž ráz a povahu známe již důkladně z dob předešlých a která se podstatně nezměnila, nebudeme se podrobně šířiti.

Bordelové čtvrti staršího původu, primitivní povšechně a temné s křivolakými uličkami, jako byla v umírněné formě pražská „pátá čtvrt“, mizí pomalu ze západních měst a vyskytují se dnes v pravé své podobě dosud hlavně ve městech přístavních. Surový rej pohlavní v těchto temných končinách západní civilisace kontrastuje, jak víme, příkře a velmi nelichotivě pro domýšlivé Evropany s podobnými zjevy v Japonsku a Číně a jest i hluboko pod úrovní prostitučních ulic indických. V těchto bordelových čtvrtích přístavních je zjevem docela obvyklým, že nevěstky zdvihají před každým mimojdoucím sukně, ukazují vyzývavě obnažená ňadra a útočí na muže docela nestoudně. Tak tomu bylo nedlouho před válkou v St. Paulu, nejnižší bordelové čtvrti hamburské, tak tomu je dosud v Marseille a jiných přístavních městech francouzských a anglických. Je to život pro ukojení drsných námořníků a venkovanů, a pak tu a tam ještě pro zvědavce.

*

Ve Španělsku, kde trvalý duch reakční spolu s horkou krví obyvatelstva plodí ve všech oborech veřejného života nejtrudnější zjevy, existuje podobný rej nestoudnosti často i v ulicích vznešených. „Existují v Madridě četné domy ve vznešených čtvrtích, kde od deváté hodiny ranní podává si veliká nestoudnost dvéře s velikým cynismem. Zde spatříš huespadas s jejich čerstvě natřenou tváří, s temnými pruhy namalovanými pod očima, tak hluboce vystřižené, že vidíš celá ňadra, a s cigaretou ustavičně v ústech. Zastavují každého mimojdoucího a zahrnují jej často urážkami.“ (de Quiros). A týž spisovatel zaznamenal podle očitého svědka o životě v takovém nevěstinci: „V pozadí sálu — podoben bacchanálu na antickém basréliefu — vytvořil se průvod nahých žen a muži snažili se střiky své organické tekutiny uhasiti hořící svíčky.“

Pravé nevěstince jsou dosud v přečetných městech velkých i menších, nehledíc k tomu, že tam, kde jsou rušeny — jako na př. v Praze — proměňují se v bary a vinárny, v jejichž zadních místnostech je prováděna stejná téměř forma prostituce, hlavně jen s tím rozdílem, že drancuje nestoudneji kapsy chtivých mužů.

Obchod v nevěstincích děje se dnes co nejracionelněji; jsou zařízeny na výkony pokud možno hromadné. Sotva lze si představiti, jakým požadavkům musí jednotlivá děvčata vyhověti. V nevěstinci hojně navštěvovaném bývá pravidlem, že dívka musí den ze dne ukájeti deset až dvacet mužů. V různých dnech slavnostních tento počet je zdvojnásoben i ztrojnásoben. Prof. Landé, starosta bordeauxský, zjistil kdysi před válkou, že v takový slavnostní den přijala jediná nevěstka až osmdesát dvé mužů! V Německu proslulé byly po této stránce tak zvané „katolické dny“ a týdny veletržní. V městech universitních dělo se často, že celé spité sbory studentské vtrhly do nevěstince a vrhly se na některou dívku, kterou pak studenti po řadě v přítomnosti všech užívali.

Novicky bývají v nevěstincích předem zadány na celé týdny všem stálým hostům bordelu. Taková dívka psala své přítelkyni: „V prvních čtrnácti dnech nedostala jsem se ani jedenkrát do salonu, naši denní hosté byli všickni na mě abonováni. Čtyři chtěli přijíti opět hned druhého dne, ale nešlo to, protože byly na mě již záznamy. Některého dne navštěvovali mě již odpoledne. Nyní přicházím denně do salonu, ale vybírají si mě nejdříve, hlavně, když se jich více sejde. Madam pak mě vždy navrhne, poněvadž myslí, že jen svou veselostí mohu pobavit celý tucet mužů. Minulý týden měla jsem téměř každý den celou společnost. Dvakráte byla na partii ještě Fanny, poněvadž jsem rozhodně nechtěla jíti sama; když jsme dvě, nejsou muži tak nestydatí. Je to život, ale vydělám nejvíce, a proto jsou také všecky na mě žárlivé.“

Nevěstince, hlavně bordely vznešenější, nutno považovati za pařeniště všech pohlavních neřestí a zvráceností a tudíž za místa nejhlubšího pokoření a mravního vraždění žen v nich zaměstnaných. Jsou-li méně normální pohlavní formy styků jednak zcela nevinnými obměnami pohlavní rozkoše, velmi přípustnými mezi milenci, jednak důsledkem organických obměn v sexuelní povaze individuelní nebo nezaviněných stavů, více méně pathologických, a nemají tudíž nic společného s mravní stránkou věci a sociálně jsou významu zcela podřízeného — nutno naopak zdůrazniti, že právě ženy v bordelech vydány jsou, nejčastěji proti své vůli a chuti, na pospas všem choutkám skutečné zvrhlosti a úpadkovosti. To má nejrychlejší účinek na jejich mravní povahu, která zpočátku nebývá vždy nutně zkažená: zvrhlá a zločinná povaha nevěstčí vzniká pravidelně teprve za provozování prostitučního řemesla. Teprve poznáním zvířecích vášní a nestoudných požadavků, nemajících lidského zřetele k lidskému nástroji pohlavního ukájení, jež právě v bordelech projevují muži na pohled nejkorektnější, vznešení a zámožní, rodí se v prodajné ženě onen krutý a vyděračný cynism, který pak sám je zcela nešetrný ke všemu, co mu přijde do rukou. Zvrhlost mužů, přenesená na nevěstku, přenášena je pak nevěstkou na nezkušené mladíky: to je právě bordelový circulus vitiosus, představující sociální nebezpečí.

Všeobecně lze říci, že nevěstka bordelová je na tom mnohem hůře než normální holka pouliční. Je pravidelně úplným otrokem bordelářovým. Dodána do nevěstince obchodníkem lidským masem nebo jiným způsobem, jest od prvního dne bezmocným dlužníkem, majitele nevěstince. Přejímá její předchozí dluhy, dodává jí toalety pro její řemeslo, dává si přemrštěně platiti za stravu. Při tom nevěstčí život sám vede děvčata k plýtvání, k nešetrnosti, jež bordelář ve svém zájmu obratně podporuje. I když tudíž dívka hodně vydělává, jest přece ustavičně v drápech svého upíra a nucena jest, aby vydělala, podrobovati se všem rozmarům zákazníků. Bordelová nevěstka je také úplně bez ochrany a práva. Proto stále více jen nevěstky nejbezmocnější a nejtupější lezou do otroctví bordelového, a to je také příčinou toho, že bordely mizí. Vyrostla jim ohromná konkurence v různých barech, zábavních místnostech a nekoncesovaných, stáncích prostituce, kde nevěstka je svobodnější a pohlavní požitek s ní pro mnoho mužů zdánlivě mnohem pikantnější.

S bordelářstvím jest v nejtěsnější souvislosti obchod s děvčaty, bordelářství koncesované i barové jest jeho podmínkou. Bordel každého druhu potřebuje řemeslného obchodníka s děvčaty, aby mohl doplňovati a obnovovati svůj ženský pernsonál, jejž třeba často měniti. „Čerstvé zboží“, nové tváře, nová těla, jsou nejlepší reklamou pro nevěstince.

Čím „vznešenější“ je bordel, čím více počítá s bohatými hosty, tím více usiluje o ženský personál stále čerstvý a nový, a dívky „opotřebované“ expeduje rychle jinam, do místností nižší kategorie. Jsou bordely, které činí největší požadavky na tělesné vlastnosti svých dam. Hlavně ve Francii jsou vznešené nevěstince, kde žádná z 15 až 20 dívek nesmí býti starší 22 až 23 let, každá musí míti absolutně bezvadnou postavu a pokud možno, býti opravdu velice krásná. Jakmile objeví se u ní nějaké příznaky vadnutí, je předána jinam.

Ale v bordelech holdováno je také alkoholu — a čím jsou „vznešenější“ a čím zřetelnější mají povahu baru, tím hojněji děvčata nucena jsou žíti tu výstředně po každé stránce požitkářské, což přirozeně podkopává jejich svěžest, sílu, zdraví, i když náhodou uchráněny jsou po delší dobu pohlavní nákazy. A tak v takovém nevěstinci luxusním setrvá děvče pravidelně jen zřídka déle než rok, nejvýše dvé let, ale i v místnostech obyčejnějších střídána jsou děvčata stále a hojně: potřeba a poptávka jsou tedy značné; po celé té stupnici nevěstinců, od vznešeného až k nejnižšímu, panuje zkrátka ustavičné nahrazování uvadlých svěžími, okoukaných novými, příliš známých neznámými: jen profesionelní obchodník s děvčaty dovede poptávku uspokojiti. Vždyť dobrovolně, o své újmě, vědomě, jen velmi zřídka počínají mladé a hezké dívky své nevěstčí řemeslo vstupem do bordelu: většina jest obětí podvodu nebo násilí kuplířů a obchodníků s lidským masem, slibujícím hezkým služkám, dívkám z obchodu a podobným mladým ženám dobré místo v cizině nebo dokonce manželství. Nejeden inserát: „Hledá se komorná nebo sekretářka pro vznešenou dámu v cizině“, je toliko kuplířova past na nezkušené hezké dívky.

Uveďme dvě typické ukázky zločinných praktik obchodníků s lidským masem. Jednu z dřívější doby zaznamenal William Stead podle údajů mladé Angličanky, vdané, zavlečené do Bordeaux, které její muž potvrdil:

„Je tomu nyní 6 let, když jsem opustila svého muže, abych se o sebe starala, poněvadž jeho zdlouhavá nemoc přivedla naši malou domácnost na pokraj záhuby. Jedna má přítelkyně ze ctihodných poměrů řekla mi, že jistý Řek, jehož adresu mi udala, chce ji a tré jiných dívek vzíti s sebou do Bordeaux, kde jim po příjezdu poskytne znamenitá místa. Byl to na neštěstí následek jakohosi sporu s mým mužem, že jsem se dala svésti k této cestě do Bordeaux, kde jsem hodlala najíti vysvobození ze společnosti a běd, které v Londýně mě tak zle sužovaly. Setkala jsem se s Řekem, a přesvědčil mě, že jest mu docela možno slib splniti a dobře mě zaopatřiti, když se svěřím jeho vedení. Poněvadž jsem nezmoudřela bolestnou zkušeností předešlou, svolila jsem bláhově jíti s ním spolu se svou přítelkyní a dvěma jinými dívkami. Jmenovaly jsme se Mary Hansonová, dvacetilá, Rosina Marksová, na jejíž vek se nepamatuji, Anna Griffardová, pětadvacetiletá krejčová, a já, Amelia M., — cestovala jsem však pod jménem Amelia Powellová. Byly jsme společně dopraveny do doku sv. Kateřiny a vstoupily jsme na palubu parníku určeného do Bordeaux. Opustily jsme Londýn jednoho čtvrtka v únoru nebo březnu 1879 a v neděli asi v 7 hod. večer přijely jsme do Bordeaux. Nic netušíce byly jsme z parníku ihned dopraveny do domu p. Suchonova, ulice de Lambert, 36., jejž jsme považovaly za hotel nebo za dům Řekova přítele, k němuž jsme měly býti uvedeny; hostinská byla velice přívětivá, a byly jsme přesvědčeny, že Řek dostojí slovu. V pondělí očekávalo nás však kruté procitnutí; naše vlastní šaty byly nám odňaty a byly jsme vyšňořeny hedvábným oblekem a jinou ozdobou. Před tím byly jsme však předvedeny před lékaře, což nás pobouřilo, a protestovaly jsme; ale nedovedly jsme, žel, slova francouzského a lékař byl patrně stejně neznalý angličtiny.

Co dělat? Byly jsme samy v cizí zemi. Muž, který nás přivedli sem, zmizel. Byly jsme vydány na milost a nemilost majitelům domu. Po prohlídce dala nám paní ony pěkné šaty, o nichž jsem mluvila, a naléhala, davši nám šampaňské; že ještě v noci přivede k nám pány. Protestovala jsem a prohlásila, že odtud odejdu. „To nemůžete,“ řekla hostinská, „poněvadž jste mi dlužná 1800 franků.“ „1800 franků?“ řekla jsem. „Vždyť tu nejsem ještě ani 2 dny.“ „Oh, zapomínáte, že mi máte zaplatit peníz komise, za vaše převezení a cenu hedvábných šatů, které máte na sobě.“ To je obecné pravidla, jak jsem se pak dověděla: dívky odvezeny jsou z Anglie v domněnce, že dostánou příjemné místo a pak jsou dodávány do takového domu za jistý počet liber šterlinků. Kupní cena nebo komise, která dosahuje až výše 10 liber šterlinků, účtována je pak hostinskou dívce jako dluh! To však není to nejhorší: vyšňoří člověka pěknými šaty, které vnutí a zatíží jeho účet dvojnásobnou cenou, takže tím vznikne dluh asi 1800 franků. Řekla mi, budu-li hodnou dívkou a budu-li dělati, co ode mne žádá, že si brzy vydělám dosti peněz, abych se mohla vrátit ke svému muži. Nebudu-li si však tak počínati, že ho již neuvidím. Podotýkám ještě, že jsem lékaři řekla, že jsem vdaná žena. „Kde je váš muž?“ pravil a, jako by se nechumelilo, pokračoval v prohlídce. Trvalo to nějakou dobu, než jsem se mohla odhodlati přijati některého pána, ale rozhodla pro to ta okolnost, že nevydělám si nikdy dost peněz, nesmířím-li se s tím, abych mohla zaplatiti svůj dluh a vrátiti se do Londýna. Abych nabyla peněz, byl a jsem pokorná, a poněvadž byla jsem tehdy mladá a půvabná, vydělala jsem si potřebné peníze dříve než za 6 měsíců. Ovšem ve skutečnosti nedostane děvce z těch peněz nic, jsou mu jen připsány k dobru v knihách podniku, a podle theorie je volné, když si odsloužilo svůj dluh, ale majitelka se stará, aby dluh nebyl nikdy odsloužen. Když účet ukazuje, že běží již jen o 400 nebo 500 franků, dovede paní domluvami, lichocením nebo rovnou podvodem dovésti člověka k tomu, že přijme nové kusy oděvu. Tak se to dělo měsíc po měsíci. „Jak dlouho jste tam byla?“ „Tři léta a 9 měsíců“. „A proč jste se pro všecko na světě nedorozuměla se svým mužem?“ „Nesměly jsme nikdy posílati dopisy z domu. Do domu dopisy směly, když je paní předem přečetla, ale odpovídati na ně nebylo dovoleno. Někdy jsme se pokusily poslati zprávu po anglických námořnících, kteří nás navštěvovali, ale nikdy nepřišla odpověď. V domě, který byl veliký — vstupné činilo 3 franky — bylo 17 dívek, byl to dům prostředního druhu, který lišil se i od nízkého druhu, kde se platí vstupné 1 frank, i od skvostného domu v rue Bergnin, kde vstupné činilo 10 franků a kde byly chovány jen čtyři dívky. Když jsem tam byla, zemřela tu anglická dívka jménem J., prý dcera koláře v Edgeware-road. Měla v knize domu dluh a když přišel její bratr z Londýna, aby mrtvé tělo odvezl si k pohřbu, zdráhala se paní dáti svolení k odvezení mrtvoly, dokud nebude dluh zaplacen. Byla z Anglie odvlečena do Španělska a z domu španělského prodána nebo vyměněna do Bordeaux, kde zemřela. Jedna anglická dívka z těch, které přišly se mnou, Mary Hansonová, byla prodána do Jižní Ameriky. Řeknu-li prodána, znamená to, že agent, který sbíral dívky, dohodl se v ten smysl, že zaplatí její dluhy a vezme ji s sebou do nového světa. Svolila, jako dívky vždy činí, když byly dlouho v jednom domě a neměly tu naději, že zaplatí své dluhy, neboť ti, kdož chtějí je dostati jinam, lákají je ledačím, že budou s to spíše vykoupiti si svou svobodu na novém místě, kam mají jiti. „Znáte dívky, které si někdy vykoupily svou svobodu?“ „Nikoli, vždy znova se o to pokoušíme, ale nikdy se to nepovede, ač mnohokráte vyděláme dost peněz, abychom mohly všecko zaplatit. Ale, jak jsem již řekla, majitelky dovedou užíti všemožných lstí, abychom zůstaly v jejich moci. Nápoje jsou k tomu prostředek nejmocnější a nejsnáze použitelný.“ „Kolik anglických dívek bylo v domě p. Suchonově?“ „Dvě, ale sešly jsme se často s jinými, které byly v jiných domech města, totiž při visitě, když jsme chodily k lékaři do veřejné budovy v rue Graffe v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Mary Hansonová obešla všecky, aby nám dala sbohem, když odcházela do Jižní Ameriky.“ „Nemohla uniknouti při visitě?“ „Nebyla sama, nesměly jsme nikdy vycházeti jinak, než v průvodu paní.“ „Jak se stalo, že jste se dostala na svobodu?“ „Jistý pán z Toulousu si mě oblíbil, zaplatil za mě všecky dluhy a dal mi peníze na cestu do Londýna; jinak bych tam byla zůstala až dodnes.“

Druhý typický příklad praktik obchodníků s děvčaty je z doby novější, soudní zpráva žatecká z února 1912. „Před několika týdny procházela se podle Labe u Děčína, přímo na česko-saských hranicích patnáctiletá dívka, sotva vyrostlá z dětských střevíčků. Náhle přidružil se k ní, nic netušící, muž elegantně oblečený, oslovil dívku a dal jí několik nevinných otázek. Když cizinec se dověděl, že dívka je dcerou vážených rodičů a má místo v kanceláři, navrhl jí, aby šla k němu do Žatce na místo mnohem lepší. Dívka, velmi potěšena, svolila a po několika dnech odjela, aby nastoupila nové místo „soukromé sekretářky“. Na žateckém nádraží nový šéf ji přijal a v drožce dovedl si ji domů. Dostala nejprve elegantní pokoj, a pak k ní přišla paní domu, aby ji dovedla ke společné-mu obědu. Hrozné podezření vzniklo však v patnáctileté dívce, když se náhle ocitla v kruhu několika nalíčených dívek. Dítě dostalo se do nevěstince. Všecky jeho zoufalé pokusy dostati se z domu, který měl hrdé jméno „U zlatého ořechu“, byly marny. Byla zajata, nesměla ani na ulici vstoupiti, ani okno otevříti. Lupič dívek se svou manželkou nutil dívku přijímat muže, jinak že dostane výprask. Tak uplynulo v tomto vězení několik neděl. Konečně zmocnilo se jí zoufalství, a v nestřežené chvíli dala se, téměř neoblečena, na útěk. Jen několik kusů obleku rychle ještě sebrala a zabalila je do prostěradla. Dívka dostala se tak na nádraží a bez lístku vskočila do připraveného vlaku. V té chvíli objevila se na peróně majitelka nevěstince, hlasitě křičíc, a když spatřila uprchlici, přivedla strážníka, obvinila dívku z krádeže a dala ji zatknouti. Nešťastnici bylo vlak opět opustiti, byla uvězněna a po několika dnech byla obžalována pro krádež. Soudní pře vynesla na světlo strašlivé utrpení patnáctiletého dítěte. Soud ovšem dívku osvobodil, ale proti počestnému majiteli domu „U zlatého ořechu“ Josefu Wegeneckovi a jeho manželce zavedeno bylo vyšetřování pro kuplířství atd.“

Nouze a bída bývají ovšem vydatnými pomocnicemi kuplířů a obchodníků s lidským masem. Fuchs uvádí také tuto zprávu z Ruska z r. 1902: „Trpívá-li ruský sedlák často hladem, bývá Tatar na tom ještě hůře. V zapadlých vesnicích tatarských v kraji tetjušském bylo nedávno osm mladých dívek prodáno rodiči moderním otrokářům, kteří přišli z Kavkazu, aby využili tímto způsobem zoufalé situace chudáků. Jak píše ,Přivolžský Kraj‘, kolísaly ceny, zaplacené za jednu dívku, mezi 100 — 150 rubly. Důvodem nelidského jednání vlastních rodičů byla vyhlídka na jistou smrt hladem. Rodiny byly veliké, zásoby u konce a pomoc nikde. Tedy odhodlali se obětovati dcery, aby zachránili ostatní členy rodiny a samy sebe. Nejdříve byl prodán dobytek a konečně došlo na dcery. Není to také případ nějak ojedinělý: ruští sedláci z okolí Astrachanu táhli prostě se svými ženami do města a tu proti jejich vůli pronajali je do nevěstinců, davše si za každou ženu zaplatit 25 rublů.“

*

Vznešená kokota, žena knížecím způsobem „vydržovaná“ po kratší nebo delší dobu jedním nebo několika muži, pokud patří do kategorie prostitutek a není milenkou nebo přítelkyní skutečnou, stala se ve věku měšťáckém zjevem velmi četným. Co si dříve — na př. v době vladařského absolutismu — mohly dovoliti hlavně jen knížecí osoby a bohatí finančníci v nevalném počtu, dnes akumulace kapitálu usnadňuje četným zazobancům. Vznešená kokota udává ton v módě, je karakteristickým znakem velkoměstského života, dominuje v luxusních lázních a střediscích velikého světa — ale v našich dnech přestává býti ohniskem obecného zájmu, je sesazena s galantního trůnu. Nikoli však z důvodů mravních, nýbrž protože sevšedněla a má velikou konkurenci v ženě majetných tříd. Byla zatlačena do pozadí, poněvadž ženy majetných tříd přijaly pomalu její způsob života. Vyšedše z přítmí a zátiší domácnosti, oddavše se výstřednímu luxu, vedou si stejně světácky jako vznešená kokota před padesáti léty. Kokota pozbyla své zvláštní nápadnosti a pikantnosti.

Zola napsal o své Naně: „Nana stala se nyní ,vznešenou‘ dámou; hlouposti, a prasáctva mužského světa byly teď jejím vezdejším chlebem; byla markýzou chodníku. Rázem a definitivně vyšvihla se na výši proslulostí galantního života a zářila v plném lesku bláznovství peněz a zkažené odvahy krásy. Dominovala ihned mezi nejdražšími. Její podobizny byly za skly výkladních skříní, s jejím jménem bylo možno se setkati ve všech časopisech. Jela-li ve svém kočáře po bulváru, dav se otáčel a vyslovoval její jméno s rozčilením lidu, který pozdravuje svou panovnici, kdežto ona, vesele se usmívajíc, spočívala na poduškách kočáru jako nadechnuta, oblečená do nejvzdušnějších toalet, tvář s modrýma očima a červeně zbarvenými rty, orámovanou proudem plavých kadeří. Měla vláčnost hada, ve svém oblékání takový chytrý a přece zároveň bezděčný způsob, aby byla co nejvíce neoblečena, vybranou eleganci, vznešenost kočky čistokrevné, aristokratičnost neřesti. Tak sestoupila na pařížské dláždění jako všemohoucí panovnice. Udávala ton, velké dámy ji nápodobily.“

To je velmi krásně řečeno a i dnes ještě platno pro proslulosti galantního života v mezích vládnoucí třídy: jen velké dámy nenápodobí již kokoty, poněvadž to povšechně samy znají a dovedou lépe.

Dnes, běží-li o tak zvané „ženy vydržované“, jest nám míti velmi na paměti jednak definici prostituce, jak jsme ji uvedli v prvním svazku tohoto díla, jednak také to, co jsme řekli v tomto 5. svazku o povaze lásky jako zboží. Zevní rozdíly mezi kokotou a ženou neprodejnou po způsobu nevěstky mizí a volnější mravy bohatých tříd mají na vrstvy maloměšťácké a částečně i proletářské větší vliv, než kdykoli dříve. Postupující demokratisace života, emancipace žen i tříd pracujících, mizící úcta k oficielním a konvenčním formám manželským, zvýšený smysl pro právo na lásku a jiné zjevy povahy více nebo méně revoluční a pro budoucnost pohlavních styků velmi důležité stírají zevní rozdíly mezi ženou počestnou a nepočestnou, mezi ženou svobodně milující a ženou „svobodně“ se prodávající: je to předzvěst mlhavá dosud a příliš ranná, ale přece jen předzvěst zániku prostituce jako společenské instituce, velmi vzdáleného ovšem ještě, ale nezbytného jednou důsledku osvobození lásky a práce. Vedle skutečných kokot jsou dnes mnohé ženy milující, které buď z hospodářské nebo sociální nutnosti nebo z uvědomělé vzpoury proti konvencím života manželského žijí v milostných poměrech, jejichž pravou povahu nelze posuzovati podle toho, je-li jejich forma moralistům podezřelá, protože jí chybí sankce zákona, předsudků a měšťácké přetvářky. Zde nejsnáze ukřivdíme a snad právě nejčistší lásce moderní, a zde nejobtížněji dovedou i odvážní lidé správně viděti. Právě lidé, kteří nejraději házejí blátem po svobodných stycích milostných, plných opravdovosti a hluboké krásy duchovní, nejsnáze klaní se nectným kokotám, ukrytým za konvenčním štítem legální instituce manželské. Blížíme se však rychle k době, kdy pohlavní poměr nebude posuzován podle své vnější formy, nýbrž podle svého duchovního a citového obsahu, vzájemnou náklonností a s oboustrannou vřelostí udržovaného mezi dvěma lidmi se snoubícími.

V „Deníku ztracené“, námi již citovaném, takto je karakterisován poměr kokoty k jejímu ctiteli: „V minulých týdnech dělala jsem skvělé obchody. Měla jsem Angličana, který bydlil v hotelu Bristol a byl do mne docela zblázněn a peníze vyhazoval plnýma rukama, šel-li se mnou; jednou platil čtyři sta marek za sekt v tančírně, z čehož dostala jsem od vrchního číšníka deset procent. Kupoval mi všecko šmahem, u Wertheima vzali jsme jednou odpoledne zboží za dvanáct set marek, samé předměty toaletní, kterých jsem z části ani potřebovat nemohla a ihned opět zašantročila. Každého večera dostala jsem dvě papírové stovky, poslala jsem z nich dvě Osdorffovi na přeplavbu. Byla bych mu ráda poslala více, ale bála jsem se, že by mi pak peníze propil a přece nepřišel. Tak to stačí právě na mezipalubí. Jinak nic mi nezáleží na penězích, protékají mi jen tak prsty, ke spoření se přece již nedostanu.“

To je právě poměr nevěstky, pro kterou je „láska“ skutečně jen pouhé zboží výnosné — aspoň pokud běží o bohatého ctitele. Zůstávajíc v našem věku kapitalistickém zbožím téměř za všech okolností, je nicméně přece snad ještě něčím zcela jiným, jde-li o náklonnost a vášeň vzájemnou, ať již „platební podmínky“ jsou jakékoliv. To nutno míti na zřeteli, abychom se aspoň v duchu dostali z pohlavní bídy, která nás obklopuje.

*

Blaschko zjistil před r. 1900, že z 487 syfilitických mužů ulovilo si svou nemoc:

395 (81.1 %) u řemeslných prostitutek (zapsaných i tajných),

23 (4.7 %) u číšnic,

23 (4.9 %) u svých milenek,

45 (9.2 %) u příležitostných známostí, dívek z obchodů a dělnic.

Podle toho i podle mnoha jiných dat statistických nelze pochybovati o tom, že prostituce veřejná i tajná (k níž třeba počítati i „číšnice“ a „příležitostné známosti“), jest hlavním zdrojem pohlavní nákazy. Především pohlavní styky mužů s prostitucí před sňatkem a po sňatku vedou k poměrům, které karakterisuje jiná statistika Blaschkova takto: Z 67 syfilitických manželek byly 64 nakaženy svými muži, kdežto opáčně ze 106 manželů ulovilo si jen 7 svou pohlavní nemoc u svých žen, ostatních 99 v pohlavním styku mimomanželském.

Velmi poučnou je na př. také statistika Loebova z Mannheimu (uveřejněná r. 1904). Podle ní udány byly jako zdroj nákazy:

Číšnice a „dáma z buffetu“ 155-krát

služka, kuchařka 67-krát

krámská 65-krát

domácí dcerka maloměšťácká 29-krát

šička, vyšívačka 27-krát

pokojská 20-krát

tovární dělnice 17-krát

umělkyně, zpěvačka, tanečnice 16-krát

vlastní manželka nebo nevěsta 12-krát

švadlena, modistka 11-krát

žehlířka 9-krát

písařka 4-krát

vdova 4-krát

venkovská dívka 3-krát

„vydržovaná dívka“ 3-krát

Tu má tedy největší úlohu hlavní typ tajné prostituce, číšnice, pak dívka služebná a dívka z obchodu. Tím však není řečeno, že prostituce veřejná je méně nebezpečná: veřejná nevěstka, která nikdy nebyla pohlavně nemocná, je „pamětihodností“ (H. Berger) a zapsané prostitutky, zvláště v mladistvém věku, přispívají stejně k šíření pohlavních nemocí jako nevěstky tajné. Je to starý, známý fakt, že mladistvé prostitutky jsou mnohem nebezpečnější v tomto směru než staré holky vysloužilé, poněvadž bývají více nebo méně čerstvě nakaženy a pohlavní nemoci jsou u nich ještě v nakažlivých stadiích. Mimochodem uvádíme názor Bergrův, že nejrychleji a nejčastěji onemocní zrzavé dívky, které mají nejjemnější ústrojí, kdežto tmavé dívky z počátku jsou nejméně přístupny nákaze; později není podstatného rozdílu mezi ženami plavými, hnědými a černými, ale černé později bývají častěji nakaženy, protože jsou více žádány.

Je-li tedy jisto, že i dnes ještě jest prostituce stále hlavním zdrojem pohlavní nákazy, naskýtá se otázka, co může stát činiti proti tomuto zdroji, a zda opatření, kterých dosud proti němu používal, jsou v tomto směru užitečná. Jinými slovy: jaká jest úloha obvyklé dosud státní reglementace prostituce v boji proti pohlavním nemocem?

Reglementace prostituce, prováděná většinou kulturních států, znamená toto: Policie má seznam, do kterého zanášeny jsou dívky a ženy, které policie považuje za prostitutky. Zapsané mají dovolení provozovati prostituční řemeslo za stálého dozoru policie (pověstná „mravnostní kontrola“!), jenž je spojen s různými příkazy, zákazy a donucovacími opatřeními, hlavně s nucenou prohlídkou lékařskou v určitých intervalech a s nuceným ošetřováním. Zároveň jest co nejvíce potlačována veřejná prostituce nezapsaných. Tuto státní resp. policejní reglementaci studovala v nové době dlouhá řada odborníků, a můžeme říci, že čím podrobněji seznamují se odborníci s pravou povahou reglementace, tím obecněji proniká názor, že tato reglementace jest s hlediska mravního, právního i zdravotního zavržitelná. Jak známo, veden je také v Československu po provedení t. zv. zákona aboličního houževnatý zápas mezi přívrženci policejní reglementace, za kterou stojí buržoasní přetvářka a různé nekalé živly, a osvícenými i zkušenými odborníky domácími. Můžeme říci, že tu běží jen o úsek velikého boje sociální osvícenosti se sociální reakcí.

Ethické a lidumilné zřetele abolicionistů, t. j. přívrženců odstranění policejní reglementace prostituce, jsou naprosto správné. Ale nemohly by býti jedině směrodatny, kdyby reglementace přispívala aspoň poněkud k umenšení pohlavních nemocí a potlačení prostituce. Opak však je pravda.

Nucené zapisování dívek dopadených při nelegálním styku pohlavním rázu prostitučního, které přišlo z Francie, je často povahy zcela nezákonné a podporuje přímo umělý chov prostitutek, poněvadž i z mnoha dívek, které nemají sklonu k trvalé prostituci, činí skutečné nevěstky. —

„Výbor patnácti“, komise dosazená ke studiu new-yorkské prostituce, prohlásila ve své zprávě ( r. 1902): „Muži politického rozumu jsou toho názoru, že každý zásah do svobody individua je sám o sobě zlo, a že jej možno jen tehdy ospravedlniti, když dobro z něho plynoucí má skutečně velikou hodnotu. Systém, který umožňuje policii, aby z nějakého podezření zadržela, některého občana a podrobila jej urážlivé prohlídce jen za tím účelem, aby u mého zjistila případné onemocnění a pak jej uvěznila z podezření, že by mohl míti nemravný styk, kdyby byl propuštěn, nemůže býti rozhodně označen za slučitelný se zásadami osobní svobody.“

*

Odborníci francouzští i němečtí dokázali ostatně, že jen nepatrná část prostitutek postižena je a býti může reglementací, a to právě část méně nebezpečná, totiž starší, kdežto právě začátečnice, pro nákazu tak nebezpečné, pak armáda nevěstek tajných a polovičních, prostitutky příležitostné a polosvět jsou mimo reglementaci, poněvadž ani z finančních důvodů nelze nad nimi provozovati dozor. Podle Blaschka byla v Berlíně vůbec jen pětina zadržených prostitutek podrobena reglementaci, kdežto ostatní čtyři pětiny byly jen varovány a propouštěny. Ale i z této pětiny zůstávalo veliké procento bez kontroly, poněvadž dovedou unikati trvalému dozoru. V letech 1888 — 1901 bylo v Berlíně 4000 žen podrobených reglementaci, ale z těch více než 50% unikalo ve skutečnosti lékařské prohlídce. (Fiaux.)

Je dokonce jisto, že reglementovaná prostituce je s hlediska zdravotního nebezpečnější než prostituce volná. Holka jsoucí pod kontrolou má ustavičný strach před nuceným pobytem v policejní nemocnici a proto onemocnění co nejdéle zatajuje nebo snaží se dočasně vyhnouti se lékařské prohlídce. Kdežto nevěstka volná má spíše zájem o to, aby byla co nejdříve zdravá a jde většinou sama k lékaři. „Nemocnice lourcinská, vyhražená pohlavně nemocným ženám, je vždycky plná, protože přicházejí sem a mohou odcházeti volně. Saint-Lazare (policejní nemocnice) není nikdy úplně obsazena, poněvadž ženy jsou sem přiváděny násilím“, napsal o Paříži dr. Lutaud, lékař v Saint-Lazare.

A pak ta policejně — lékařská prohlídka! Četli jsme před válkou zdrcující zprávy o praktikách policejních lékařů pařížských, nemáme dnes, žel, ten materiál po ruce. Jakousi představu o nich mohou si učiniti oni naši čtenáři, kteří seznámili se přímo nebo nepřímo s lékařským řemeslem vězeňských doktorů u nás za dob rakousko — uherské monarchie. Ale postačí nám tu střízlivé svědectví Blochovo: „K tomu přistupuje nedostatečná prohlídka lékařská, poněvadž počet lékařů a použitelná doba jsou příliš odměřeny. Ač je, dokázáno, že každá třetí nevěstka má trippra, bylo v Berlíně r. 1889 konstatováno onemocnění tripprem teprve u dvousté prohlídky v r. 1884 dokonce teprve u osmisté sedmdesáté třetí prohlídky! A velmi mnohé nemocné prostitutky, nuceně ošetřované lékařsky, jak Blaschko dokazuje, jsou nevyléčeny vraceny svému řemeslu a volně rozšiřují dále svou nemoc. Blaschko udává také tyto číslice:

Roční procento onemoc. syfilidou

Paříž 1878 — 87: 12.2 zapsaných, 7.0 volných

Brusel 1887 — 89: 25.0 zapsaných, 9.0 volných

Petrohrad 1890: 33.5 zapsaných, 12.0 volných

Antverpy 1882 — 84: 51.3 zapsaných, 7.7 volných

Je tudíž zřejmo, že zrušení policejní kontroly mravnostní nejen nemůže míti nepříznivého vlivu na rozmach venerických chorob, nýbrž má dokonce vliv příznivý. To dokázaly také poměry v Anglii a Norsku. V Kristianii ubylo syfilidy po zrušení reglementace v r. 1888 jednak proto, že se zvětšil počet dívek, které se daly lékařsky ošetřovati, kdežto dříve svou chorobu zatajovaly, aby nepadly do rukou mravnostní policie, jednak také proto, že mnozí mladí lidé počali se vyhýbati pohlavnímu styku s nevěstkami ze strachu před nákazou, kdežto dříve za vlády policejní kontroly považovali jej za bezpečný. Podobně bylo tomu v Londýně.

Také mimoparlamentní komise, dosazená ve Francii ke studiu prostituce, prohlásila: „Reglementace prostitutek je zavržitelná.“

Ani hlavní důvod, udávaný policií pro reglementaci, že má o ni zájem se zřetelem ke stykům mnoha nevěstek se zločinci, nelze uznati za správný. Dříve již mluvili jsme o pasáctví, o poměru prostituce k zločinnosti, a o důsledcích sociálního opovržení nevěstkou. Většina nevěstek zatlačována je do světa zločineckého jen vnějšími poměry. A právě reglementace, kterou vyvržena je nevěstka ze slušné společnosti lidské, je nejdůležitějším z těchto vnějších poměrů. Odstraňme jej, a zastavíme jeden silný přítok ke zločineckému světu. Ostatně, jak ihned uvidíme, je to sám styk nevěstky s policií, který ji ponouká ke zločinnosti. —

Poměr policie k prostituci byl vždycky dvojsmyslný. Policie vystupuje tu jako ztělesnění státní moci, která má jednak chrániti „mravní pořádek“, vyvrcholující v monogamii a vedle toho starati se mateřsky o prostituci, která se myšlence monogamie prostě vysmívá. Při tom však logika skutečnosti, že totiž prostituce je nezbytný rub monogamického manželství, byla stále příliš silná, takže pokusy státní moci, odstraniti ze světa „zlo prostituce“, ženy kupčící se svou „láskou“ a jejich kuplířské pomocníky, pouhým kategorickým zákazem, měly vždy velmi komickou příchuť. Dovedla-li se renessance, jak jsme viděli, nejupřímněji a nejprostěji vyrovnati s tímto dilematem, jako i podobně klasická antika, musila moderní společnost měšťácká ve svém poměru k prostituci zapadnouti do nejhlubších rozporů. Proto také většina úředních opatření proti prostituci jeví se býti brutálností a zneužíváním moci, proto také mohla policie a její jednotlivé orgány skutečně tak často zneužívati své moci nad nevěstkami.

Od konce 18. století byla vůdčí myšlenkou všech úředních zákroků proti prostituci ochrana mužských užívatelů prostituce před jejími nebezpečími zdravotními: ten smysl měla míti registrace holek, jejich kontrola, pravidelná prohlídka policejně-lékařská, kasernace v bordelech a určitých ulicích a čtvrtích, zákaz procházeti se po jistých ulicích, razzie („šťáry“) atd. Těmito zákroky bylo ovšem sociální postavení nevěstčino co nejvíce sníženo.

Nucená policejně-lékařská prohlídka ženy je počátek jejího zařazení do kontrolované armády nevěstek, je to v mnoha zemích dosud pravé znásilnění, páchané na bezmocných ženách i tehdy, když mají ještě daleko ke skutečnému řemeslu nevěstčímu. Děvče stává se tu proti své vůli a bez jakéhokoliv soudního rozsudku pouhou věcí, která je vydána na pospas každému uniformovanému hulvátu. Nevěstka stává se štvancem.

Tuto její situaci v měšťácké společnosti ilustrují nejlépe občasné policejní „šťáry“, které prováděny jsou tu a tam ve všech velkoměstech, buď v celých čtvrtích městských nebo po určitých lokálech. Tyto vzbuzují v nevěstkách největší hrůzu hlavně u těch, které pod policejním dohledem ještě nebyly nebo provozují jen prostituci zastřenou.

Zola líčí to v „Naně“ těmito plastickými větami: „Satinka naháněla Naně také bezmeznou hrůzu před policií, znala nekonečný počet historek o tomto předmětě. Dříve spávala s jedním strážníkem mravnostní policie, aby měla s této strany pokoj. Dvakráte ji zachránil, že nebyla zadržena. Teď žila v ustavičném strachu, neboť, bude-li ještě jednou dopadena, je ztracena. Aby dostali odměnu, sbírají strážníci co nejvíce žen. Křičí-li ubožačky, jsou spolíčkovány, strážníci vědí, že policie je podporuje a odměňuje, i když v davu namátkou seberou třeba nějakou ženu slušnou. V letní době obsadí jich dvanáct nebo patnáct bulváry a pochytají za večer až třicet děvčat. Nicméně znala Satinka již přesně ty věci: jakmile zahlédla jen špičku nosu strážníkova, zmizela v davu. Vládl takový strach ze zákona, taková hrůza z policejní prefektury, že nejedna dívka tato zůstala státi před kavárenskými dveřmi jako ochromena. Ještě více bála se Satinka udavačství. Její obchodník s paštikami byl dosti sprostý, že, když jej nechala, vyhrožoval jí, že ji udá. Ba, jsou muži, kteří touto hrozbou přinucují své dívky, aby je vydržovaly. Pak ženy, které z pouhé závisti jsou hned ochotny udati každou, která má hezkou tvář. Nana naslouchala těmto věcem s rostoucí hrůzou. Třásla se vždycky před zákonem, před touto neznámou mocí, touto mstou mužů, která ji mohla zničiti, aniž někdo na světě mohl ji ochrániti. Saint-Lazare tanul jí na mysli jako jáma, jako temná díra, do které jsou ženy za živa házeny, když jim byli napřed vlasy ustřihli. Říkala si ovšem, že by mohla jen upustiti od Fontana, aby našla ochránce: marně říkala jí Satinka, že strážníci mravnostní policie nosí u sebe seznam žen s příslušnými fotografiemi a těchto žen že se nesmějí dotknouti. Třásla se přesto před policií; viděla se ustavičně, jak jest za vlasy odvlékána, aby den po té šla k výslechu a prohlídce. Zvláště tato prohlídka naháněla jí strašlivý strach — jí, která stokrát odhodila svou košili do vzduchu. Jednoho zářijového večera, když procházela se se Satinkou po bulváru Poissoniere, počala Satinka náhle utíkati, volajíc na ni: — Strážníci! Strážníci! Uteč! Bláznivý útěk povstal v davu; sukně poletovaly, nejedna byla roztržena. Rány a pokřik. Jedna žena klesla k zemi. Dav přihlížel se surovým smíchem, jak policejní strážnici zatahovali kruh. Zatím Satinka Naně zmizela. Chvěla se po celém těle a vydávala se v nebezpečí, že bude zatčena. Tu přiblížil se k ní muž, vzal ji pod paží a odváděl ji před očima zuřících policistů. Byl to Prulliere, který ji poznal uprostřed štvanice. Aniž řekl slova, zahnul s ní do ulice Rougemont, která v tu dobu byla zcela opuštěna — — —“

V „Naně“ vylíčil nám Zola nevěstku velkého slohu. Jiný spisovatel Christian Krohg, norský novelista, napsal „Albertinu“, aby ukázal, jak se z ženy, která měla dosud jen milostné poměry, stává skutečná holka veřejná. Naturalisticky-poetický závěr jeho novely předvádí nám právě policejní znásilnění ženy, závěr dramatu. Tyto závěrečné odstavce stojí za to, aby byly citovány v době, kdy široká veřejnost stále ještě nezná dobře nebezpečí, vznikající z policejní reglementace prostitutek.

Z „Albertiny“

Druhého dne pršelo. Albertina seděla v pokoji a kouřila cigaretu. Náhle polekaně vyskočila bylo dvakráte silně na dveře zaklepáno — otevřela — strážník! „Ach, vy to jste — vy to jste, kterou hledám,“ řekl dosti přívětivě. „Mě? Co chcete ode mne?“ „Obsílka!“ Podal jí modrý lístek. „Obeslána, já! To přestává všecko!“ Byla bledá jako mrtvola, stahovala však obočí hněvem.

Strážník šel — všecky mladé tváře ukázaly se mezi dveřmi — pak zmizely. Pospíšila si zavříti dveře, pak zastrčila závoru a četla pod policejním razítkem: „Policejní úřad kristianský, dne 30. srpna 1880. — Tímto jste obeslána policejním úřadem v Kristianii, abyste ve středu 31. srpna 1880 o 10. hod. dopolední dostavila se do hlavní kanceláře v Müllerově ulici k policejnímu inspektoru. E. Winther.

NB. Tuto obsílku vezměte s sebou.“

Bylo příští ráno. Albertina přišla před policejní budovu. Nikdo jí neviděl. Dole u schodů se zastavila, jako by se rozpomínala nebo na někoho čekala; pak se odhodlaně obrátila a vystupovala nedbale po širokém schodišti žulovém pod klenutým obloukem. Mrazilo ji. „Mám mluviti s policejním inspektorem Winthrem,“ řekla strážníku u dveří. „Prosím,“ řekl strážník a ukázal do dlouhé temné chodby — Konečně byla uvedena a viděla Winthrovo černé, krátce ostříhané temeno nad protokolem za žlutým stolem. Winther pohlédl na ni letmo se strany, vstal a chodil s rukama v kapsách po místnosti. „Albertino Kristiansenová,“ řekl, „z čeho žijete vlastně — bydlíte u rodičů, to se ví. — No, jen tu a tam, podle toho, co slyším. — Poslyšte, Albertino Kristiansenová — jste — jste na nebezpečné, šikmé ploše. — Mám tuto několik oznámení, neřeknu od koho, je to od jedné vaší přítelkyně — jsou to špatné přítelkyně, které máte. — Stýkala jste se dříve často s Jossou Evensenovou, a nyní jste opět začala, říkají — je tu, jak jsem řekl, několik stížností. — Tady je jedna od jedné nejlepší rodiny v městě. Mladý syn domu byl po několik nocí venku a s vámi. Nezbude nic jiného, než dáti vás prohlédnouti, lékařem. — Nu, proč neodpovídáte? Každá, přece prosí, abychom jí to pro tentokráte ještě odpustili, a slibuje, že se polepší — mohl bych to uvážiti. — Mladá dívka, která nežije slušně, přivádí do strašlivé bídy sebe i svou rodinu. Proč neodpovídáte? — Smějete se? Hned dostanete něco k smíchu. Myslím, že bude nejlépe, když půjdete k lékaři. — Co tomu říkáte?“ Byla bledá a usmívala se. Slyšela sice, že mluvil o lékaři, ale — což pak chce se stavěti, jako by jí byl dříve nikdy neviděl — on? Bylo jí, jako by jej viděla státi před umyvadlem. (Tento dr. Winther byl jeden milenec Albertinin. Srovnej konec Panizzova „Milostného dialogu“ na str. 489. Pozn. překl.). — Hryzl si ret „Chtěl jsem vás propustiti těmito dveřmi,“ ukázal na dveře vlevo, „to by vás nikdo neviděl.“ Hlasitě se zasmála. „Zbláznili jsme se, Emile?“ Odešel a otevřel prudce dveře: „Frederiksene!“ Strážník vešel. „Doveďte ji k lékaři!“ Albertina se smála. „Poslyš, Emile, zapomněl jsi u mě noční košili a pár střevíců — nechceš si přijíti pro ně?“ „Dejte si pozor,“ řekl chladně. „Budete-li tu ještě déle takto mluvit, povede se vám ještě hůře.“ „Donucovací pracovna snad,“ řekla a smála se. Winther pokynul strážníkovi, který ji uchopil pevně za rameno a vyvedl ji.

Náhle počala chápati. „K doktorovi! Ne — ne — ne — ne,“ šeptala strážníkovi, „chci býti slušnou, nikdy už nepůjdu ven, ó pusťte mě! Nechtě mě ještě jednou promluvit s inspektorem!“ „Pojďte,“ pravil. Vonělo pižmo v pokoji, do kterého ji dovedl, a hedvábí tu šustilo a naškrobené spodničky, vlevo byly dveře, z nichž vyšla jedna ve velikém klobouku, zapínajíc si rukavičky, a ona na ni pohlédla, změřila si ji od hlavy až k patě a trochu se usmála. Hu! A odtáhla se ode všech těch nalíčených očí a přitiskla se k strážníkovi. „Pojďte,“ řekl. Všecky na ni hleděly a usmívaly se.

Strážník otevřel dveře, a ráda, že uniká zvědavým pohledům všech těchto nalíčených ženštin drzých, překročila prah a učinila několik kroků vpřed, do jedovatě zeleného pokoje a ošklivým vydřevněním žlutým a ošklivým dřevěným nábytkem žlutým na šedivé podlaze. Náhle však prudce se zastavila.

Dech se jí zatajil a lapala po vzduchu, zatím co kolena její bila jedno do druhého. Tam, právě naproti ní, na druhé straně velikého ošklivého stolu žlutého, uprostřed pokoje — tam stála — stolice! ta strašlivá stolice, její věčné strašidlo, její ustavičná bázeň, na kterou však venku mezi drzými zraky veřejných ženštin zase zapomněla. Tam stála vysoká a ohyzdná, nejméně o metr vyšší než stůl s vyříznutým polokruhem v hnědém, vybledlém sedadle, potaženém kůží a s nízkým šikmým zadkem, tam stála, ukazujíc svůj příšerný profil, a před schůdky, které vedly k sedadlu, stál mladý pán, kterého vídala často u muziky na Karlu Janovi, s malým černým vouskem a tmavýma očima, a čistil si skřipec, čekaje na ni. Krev bila jí ve spáncích. Děs prochvíval jí celé tělo. Zápasila o vzduch. Nemožno, nemožno, hanbou se propadne! Nikdy nevystoupí na ten strašlivý, ohavně žlutý stojan — kdyby tak mohla se rovnou do země propadnouti.

Velitelským pohybem ukázal tam starší pán, plavý a bezvousý, který stál u žlutého umyvadla mezi okny a osušoval si ruce bílým ručníkem. Ukázal tam bílou, polovlhkou rukou tak velitelsky, že, ač zdánlivě nemohla, přece šla po šedivé podlaze podle velikého stolu žlutého. Před stolicí u schůdků se zastavila se sklopenými víčky a s očima pevně k zemi upřenýma a mladý pán s černým vouskem nasadil si opět skřipec a řekl zcela lhostejně: „Sedněte si, prosím, tady nahoru.“ Ale nehnul ani svalem v obličeji a ukázal jen na schůdky.

Stála ještě chvíli, pak pochopila celou svou bezmocnost, a opět sunuly se nohy mechanicky vpřed a vynášely ji po schodech.

Když však byla nahoře na nejvyšším stupni, bleskem se obrátila a padajíc na sedadlo s koleny těsně stisknutými, hmátla oběma rukama kolem a srovnala si sukni dole kolem kolen a lýtek a teď seděla s jednou rukou na každém kolenu, poněkud vpřed nakloněna a civěla se svého povýšeného místa zdivočile na doktora a asistenta. Ale ani jeden na ni nehleděl. Asistent nepodíval se výše, než k sedadlu stolice, a poučoval ji klidně: „Musíš si celá do ní sednout a dozadu se opříti.“

Rozhlédla se bezmocně a studený pot vyskočil jí na spáncích; ale pak náhle vrhla se úplně do stolice a položila se s dlaní na očích a s jedním jediným zavzlyknutím krátkým na opěradlo stolice, silně dolů skloněné, zatím co bezděčně, aniž toho věděla, stiskla pevně kolena jedno, k druhému, jako s vědomou bázní před tím, co se má státi. A jak tu tak ležela, vzad natažena na vysoké židli, s lýtky a nohama visícíma s hrany stolice, téměř v bezvědomí studem, cítila, kterak se jí na každé koleno položila teplá ruka, která chtěla kolena roztáhnouti. Zaťala zuby a bojovala s tím, jak jen mohla, ale ty dvě ruce stávaly se příliš silnými — tu doktor náhle vyletěl, dupl na podlahu a vzkřikl brutálním hlasem na asistenta: „Ne, nechte to! Ať sama roztáhne kolena!“ A obrátil se teď k ní: „Myslíš, děvko, že jsme tu pro zábavu? Kolena roztáhnout, povídám!“ Asistent ji pustil, ale ona se nehýbala, nýbrž jen zatínala zoufalstvím zuby a tiskla kolena jen tím pevněji jedno k druhému a tiskla ruku tak silně na oči, že viděla hvězdy.

„No,“ křičel brutální hlas, nyní těsně u ní, a dupl opět na podlahu — „bude to? nebo mám —“ A jata děsem cítila, jak kolena rozestupují se zcela mechanicky. Zdálo se jí, že zemře studem; všecko se s ní točilo, černo měla před očima a myslila, že omdlí.

Veliký bože — tak tu tedy skutečně ležela, ona to byla, ona sama, která tu ležela v této potupné stolici, a ten mladý pán, s knírkem a skřipcem, kterého znala od muziky, stál tu opravdu před ní a vyšetřoval ji — nemyslitelno, ale přece to byla pravda, a ještě neumřela studem — podivuhodné! Mlčky tu ležela chvíli s rukou na očích a viděla v mysli sebe samu ležeti v potupné stolici před mladým pánem —! A vykoukla poněkud pod rukou. Odvrátil poněkud hlavu a sklonil ji na stranu, aby lépe viděl — a tvářil se tak odborně, jako by se nedělo nic zvláštního. Albertina zcela se uklidnila a počala mysliti. Nesčetným dívkám bylo se denně obnažovati před mladým mužem — co to mělo býti proň zvláštního? Tady přece ležely Olina a všecky její přítelkyně té doby a Jossa a Valerie — všecky, které znala. A nyní také ona. V podstatě nebylo to také tak ohavné, jak si vždy myslila. Byla hloupá — Olina měla docela pravdu. Nyní byla zcela klidná, strašidlo bylo to nejhorší. Chtělo se jí zasmáti se všemu tomu strachu, který vždy měla před tím.

„Hotovo,“ řekl asistent, „můžeš jíti.“ Sestoupila. A teď stud se vrátil a zrudla jako krev. Ale nikdo to nepozoroval. Doktor u stolu listoval jen v protokolu, a asistent šel za ní až ke dveřím a zavolal: „Další!“ A ještě než vyšla, měla opět svou jemnou barvu olivovou a klidně měřila si nyní veřejné ženštiny, které jí dříve tak překážely…

O půlnoci táhli Helgesen a Smith a několik jiných mladých pánů, přicházejících z plesu, vzhůru po Horní ulici. Chtěli se ještě podívati do Viky, než půjdou domů. Vesele hovoříce vlékli se po bílém sněhu. Nahoře se zastavili, neboť na rohu Úhelné ulice, na kamenných schůdcích, byly dveře otevřeny v tupém úhlu, a uprostřed ve světle lampy, které padalo na ulici, stála veliká dívka a volala na ně. Silné boky pod krátkou a červenou sukní vlněnou a pod tím bílé punčochy, silná ňadra pod noční jupkou světle červenou a dlouhé, černé vlasy v nepořádku visící po ramenech a krku. „Pojďte ke mně, mládenci!“ volala hlasitě. „Jeden po druhém — všichni společně! Zadarmo to dostanete! Pojďte — —!“ „Hrome,“ šeptal Helgesen ostatním, „to je Albertina! Ne, to je protivné. — Pojďte, půjdeme odtud!“ Ó, jsem tak rozpustilá, že byste to nepochopili,“ pravila Albertina k dívkám, které udiveně vyšly z domů kolem stojících. Pak se obrátila opět na mladé pány: „Pojďte ke mně, mládenci!“ volala opět. „Pojďte ke mně! — jeden po druhém — všichni společně — nic nebudete platit — pojďte!“ Ale nikdo z nich neměl chuti. Vyhlížela skvěle, jak tu taká stála nahoře na schodech, uprostřed dveří ve světle lampy; ale nikdo po ní nezatoužil — šli dále. A když mlčky šli dolů, slyšeli Tinu nahoře, jak žaluje ostatním děvčatům: „Ježíš, Ježíš, cožpak mám býti děvkou a přece nebýti — —?“ Pak zahnuli za roh a nemohli již nic slyšeti.

*

Za těchto poměrů není divu, že holky hledí udělati si „dobré oko“ u výkonných orgánů policie. Již dříve, na jiném místě (str. 228. t. sv.) psali jsme o tom, že nevěstka z tohoto důvodu stáva se spojencem policie. V jejích službách špehuje své zákazníky. Nemáme po ruce materiál z jiných zemí, nejvýmluvněji vytvářel se tento poměr prostituce k policii u nás za režimu habsburského, kdy koncese bordelářské propůjčovány byly výhradně tajným agentům policejním; bordelové a registrované nevěstky prokazovaly policii notoricky služby špiclovské, celá prostituce veřejná představovala korupční režim policejní. Není tedy divu, že určitým kruhům u nás i dnes se stýská po těchto krásných dobách a že by tak rády vrátily prostituci úplně do spárů režimu policejního, jim všude tak drahého. Vládnoucí třída přeje všude větším i menším sloupům svého pořádku, aby se obohacovaly — třeba na útraty těch nejubožejších.

Proto také ve všech zemích policejní orgány byly a jsou více nebo méně přístupny úplatkům se strany nevěstek i bordelářů. Nevěstky podplácejí penězi i tělem. Nejedna holka pouliční má pasákem strážníka, aby byla chráněna před nebezpečím, hrozícím jí z mravnostní kontroly.

O poměrech v Londýně bylo napsáno v jisté brožuře: „Policejní moc nad pouličními holkami je v této chvíli velmi rozvětvena a rozsáhlá: neusiluje pouze o to, aby udržovala pořádek, zabraňovala neslušnostem a obtěžováním, nýbrž často také o to, aby nešťastnice falešně obviňovala. Z úst jednoho vězeňského duchovního, který má jistě více příležitosti mluviti s těmito ženami, než kdokoli jiný v říši, vím, že dívky jsou „předváděny“, když „nemažou“. Nejvyšší i nejnižší holky řekly duchovnímu, že strážníka nutno platiti, nechce-li člověk míti nesnáze; tento plat jest uznanou nutností jejich povolání. Podplácení policie je ustavičnou taktikou pouličních holek. Jedny platí penězi, druhé svou osobou — mnohé ubožačky oběma věcmi. Jsou dobří policisté, kteří nevezmou peníze od veřejné holky a nepijí s ní, ale je jich velmi mnoho, kteří považují tyto věci za výhody, příslušné k jejich funkci, a podle této víry jednají. Policista má nad pouliční holkou despotickou, neomezenou moc… Chce-li se policista pomstíti za nevěru, netřeba mu velikého úsilí, aby poškodil postavení a budoucnost děvčete, aniž činil něco při tom špatného. Jest mu vyslíditi, že smlouvá obchod s nějakým zákazníkem a jest mu, pobádanému smyslem pro veřejné konání povinnosti, možno objeviti tolik, že zatčená právem je ohrožena. — V Berlíně suspendováno bylo v roce 1911 zároveň šest kriminálních úředníků, poněvadž vyšlo najevo, že jednak měli pohlavní styk s nevěstkami, jednak byli jimi subvencováni v podobě darů.

Po tom, co víme z rakouských dob u nás o poměru bordelářů k policii, nepřekvapí nás ani to, co napsal William Head o alianci bordelářů s policejními orgány v Londýně: „Každý bordel jest větším nebo menším zdrojem příjmů pro policii!“

„Policie je nejlepší přítel bordelářův,“ řekl mi jeden starý majitel bordelu docela vážně, „protože o věci mlčí, a naopak je bordelář nejlepší přítel policie, protože ji platí.“ „Kolik platíte policii?“ ptal jsem se. „Rok po roce tři libry šterlinků týdně, a můj dům jest jen malý bordel. Bylo mi však řečeno, že pověstný dům v Ostende platí policii ročně 500 liber šterlinků, nehledíc k volnému vstupu pro strážníky a detektivy, přejí-li si ho.“

A na jiném místě praví Head: „Dáma, zběhlá v díle záchranném, která může jistě platiti za autoritu, řekla mi, že její největší starostí, chce-li zachrániti některou dívku ze špatného domu ve Westendu, jest, aby policie nedověděla se o jejím úmyslu. Činím-li to, shledám téměř vždy, že bordelář dostal výstrahu a že ubohá dívka byla poslána dále do jiného domu — — — Chcete-li zachránit dívky před neřestí, neříkejte o tom nic policii.“

Mravnostní policie byla vždy a všude ochráncem práv bordelářských a snažila se usilovně, aby co nejvíce dívek přidržela co nejdéle k řemeslu prostitučnímu. „Znám chudou ženu,“ praví Morsier, „která, byvši zapsána v době svého poblouzení, jata byla nakonec odporem ke svému řemeslu a pracovala pak po sedm let počestně, jsouc nicméně podrobena lékařskými prohlídkám! Domohla se svého škrtnutí až koncem sedmého roku a to jen protekcí, které každá žena nemůže míti.“ V roce 1885 unikla dívka, úskokem zavedená do veřejného domu v Salinsu (Francie) jen tak, že vyskočila oknem úplně nahá. Tu zakročil policejní komisař, který ji chtěl násilně vrátiti bordelu. Ale obecenstvo, shromážděné kolem příběhu, vycenilo zuby, a tak žena ta zůstala na svobodě. V roce 1871 v Besançonu, v 1887 v Lonsle-le-Saunier umístila policie dvě opuštěné dívky v bordelech.

Takových případů bylo by možno citovati na tisíc. Ale nejsou ničím podivným a nelogickým ve společnosti kapitalistické.

Ostatně jádro otázky prostituce jest jinde. Znamená-li pokrok, když policejní ruce jsou odstrčeny od prostituce a stát přestává prostituci reglementovati, podporovati a odváděti, když praktiky, urážející lidskou důstojnost ženy, mizí pod nátlakem veřejného mínění, prostituce přesto trvá a potrvá tak dlouho jako společnost, založená na soukromém vlastnictví.

Dokud lidé budou podrobeni vlivům prostředí, řízeného vlastnickými zákony, neschopni dobýti si hospodářské svobody a mravní volnosti, nebudou většinou moci, ba ani chtíti povznésti se k vyšší formě lásky, a všecko bude podporovati u ženy snahu, aby své tělo prodávala nebo nejvýhodněji zpeněžila. A dokud ženy budou nuceny vydělávati si nebo přivydělávati si peníze na živobytí svým tělem, budou poskytovati mužům tuto náhražku lásky.

Doplňme ještě tuto stručnou kapitolu o novodobé prostituci několika poznámkami o prostituci homosexuelní.

Tak zvaná mužská prostituce představuje temnou stránku vztahů homosexuelních mužů k veřejnosti, ovšem hlavně zásluhou zákonů, proti homosexualitě namířených. Byla již, jak víme, velice známa a rozvinuta ve starověku; v nové době měla kvetoucí organisaci za druhého císařství francouzského. Tvoří ji částečně homosexuelní, částečně heterosexuelní muži z nižších a chudších tříd, kteří se vzdávají za odměnu urningům a jsou vycvičeni více nebo méně v rafinovaném umění milostném. Ve všech velkoměstech mají své promenády (v Berlíně na př. Friedrichstrasse, Passage a některé cesty v Tiergarten), kde lákají zákazníky, příbytky pro dostaveníčka byly také a jsou dosud mužskými bordely. Bloch připomíná jeden takový bordel v letech 1820—1826 v ulici du Doyenné nedaleko pařížského Louvrů. Mužské jeho nevěstky byly podrobeny dokonce lékařské prohlídce, aby klientela tohoto bordelu byla chráněna před nákazou. Když se sešeřilo, přicházeli hosté a byli přijímáni mladými muži zženštilými. Horší formu měla mužská prostituce za dob Restaurace a na počátku vlády Ludvíka Filipa, tak zvaná „grande montre des culs“ (velká přehlídka zadnic) v ulici des Marais, kde celý zástup mužských nevěstek nastrkoval a nabízel své vnady homosexuelním, kteří sem chodili, a to způsobem, jenž pro náš dnešní vkus je trochu nechutným. V Paříži existoval až do konce r. 1905 v ulici Svatomartinské malý hotel, jehož homosexuelní majitel nejenže pronajímal jen pokoje urningům k přechodnému pobytu, nýbrž měl v hotelu stále i 5 nebo 6 mladíků ve věku 15 až 22 let, které za plat dával k disposici homosexuelním. Rovněž jiné mužské bordely byly v Paříži a dosud jsou.

S mužskou prostitucí spojeno je dnes v míře dosti veliké vydírání (chantage). Je to téměř specielní povolání, jehož obětí bývají netoliko homosexuelní, nýbrž i osoby heterosexuelní a jemuž každá rozumná společnost učinila by naráz přítrž. Tito vyděrači jsou opravdu individua obecně nebezpečná, která pronásledují svou oběť často po mnoho let. Tardieu vypravuje o jistém učenci slavném, který byl déle 20 let vydírán několika generacemi gaunérů, kteří si jej jeden druhému odkazovali. „Šel z ručky do ručky.“ Tito darebáci přiblíží se ke své oběti obyčejně na veřejném záchodku, vystoupí náhle s tvrzením, že byli napadeni neslušnými doteky a chtějí odměnu za své mlčení, která jest jim pravidelně dávána. Stává se to i heterosexuelním, pozbyvším duchapřítomnosti. Toto hanebné řemeslo podporováno je hlavně trestními paragrafy proti mužské homosexualitě namířenými.

Veliký boj sváděn je hlavně v Německu o pověstný § 175, který zní: „Nepřirozené smilstvo, prováděné mezi osobami mužského pohlaví nebo lidmi se zvířaty, jest trestati vězením; rovněž může býti uznána ztráta četných práv občanských.“ Podobná trestní ustanovení, částečně ještě horší, měly před válkou tyto státy: Rakousko (po němž zdědilo je i dnešní Československo), Uhry, Norsko, Švédsko, Dánsko, Rusko, Bulharsko, stát newyorkský, většina kantonů švýcarských a hlavně Velká Britanie, kde jsou nejpřísnější tresty a kde trestán je logicky také homosexuelní styk žen. Všecka trestní ustanovení proti homosexuelním stykům pohlavním zrušena byla naproti tomu ve Francii, Belgii, Holandsku, Portugalsku, Turecku, Itálii, Španělsku, ve švýcarských kantonech Ženeva, Wallis, Waadt, Tessin, konečně v Luxemburku, Monaku a Mexiku.

Jako urningové také novodobé tribadky (homosexuelní ženy) mají své jours fixes, své místnosti i plesy, kde virilní (mužskou funkci zastupující) tribadky vystupují v pánských kostýmech a pod mužskými jmény. Také homosexuelní ženy mají k disposici tribadickou prostituci, která hlavně v Paříži je velmi rozsáhlá. Divadelní agentury zabývají prý se také tribadickým kuplířstvím. Také tribadické bordely jsou v Paříži.