ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[65]

Vsadím se o láhev aljarafe nebo čeho chcete, že každý průvodce, každý žurnalista, ba i každá cestující slečna nenazve Sevillu jinak než „usměvavá“. Některé fráze a přídavná jména mají ohavnou a popuzující vlastnost, že mají pravdu. Můžete mě za to skolit nebo mi vylát kýčařů a pustých melhubů, ale Sevilla je usměvavá. Nedá se proti tomu nic dělat; nedá se to dokonce jinak naznačit. Prostě je usměvavá; v každém koutku očí a úst jí to hraje něčím veselým a něžným.

A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a běloučká, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všeliká zeleň kvetoucí a kadeřavá. Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše, proříznuté blankytem jako modrým nožem; a člověk putuje ne jako po ulici, ale jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu; snad mu tamhle na tom rohu někdo potřese rukou a řekne: „To jsme rádi, že jste k nám přišel“ nebo „Qué tal“^[66] nebo něco podobně úsměvného. A je tu tak domácky čisto, voní to kytkami a škvařícím se olejem, každá mřížová vrata vedou do maličké zahrady ráje, která se jmenuje patio, a tady zas je kostel s majolikovou bání a portálem tak parádním, jako by byl veliký svátek, a nad tím vším se vznáší světlý minaret Giraldy. A tahle úzká a křivolaká ulička se jmenuje Sierpes, protože se kroutí jako had; tudy protéká život sevillský hustě a pomalu: kluby a výčepy, krámy plné krajek a květovaného hedvábí, caballeros ve světlých andaluských sombreros, ulička, kudy nesmějí jezdit vozy, protože je tu příliš mnoho lidí, kteří popíjejí víno, povídají, kupují, smějí se a vůbec různým způsobem nedělají nic. Pak je tam katedrála vrostlá do staré čtvrti mezi domy a patia, že ji vidíte odevšad jen kousek, jako by byla příliš veliká, než aby ji oko smrtelníka mohlo celou přehlédnout. A zase nějaký fajánsový kostýlek, palácky s průčelím světlým a líbezným, arkády a balkóny a tepané mříže, zubatá zeď, za kterou se vyklánějí palmy a širokolisté musy;^[67] pořád něco pěkného, koutek, kde je ti dobře být a na který bys chtěl nikdy nezapomenout. Tož si vzpomeň na ten dřevěný kříž na náměstíčku bílém a tichém jako cela klášterní panny; na sladká a pokojná barria nejužších uliček a nejkrásnějších plácků světa —

Ano, tam to bylo, byl soumrak a děti na ulici tančily sevillanu k andělskému flašinetu; tam někde je Casa de Murillo — bože, kdybych tam bydlil, nemohl bych psát než věci něžné a potěšené; a tam je nejkrásnější místo na světě, jmenuje se Plaza de Doňa Elvira nebo Plaza de Santa Cruz; ne, to jsou dvě místa a já už nevím, které je krásnější, a ani se už nestydím, že mně bylo do pláče krásou a únavou. Žluté a červené fasádky a zelený sádek uprostřed; sádek z fajánsí, zimostrázu, myrt, dětí a oleandrů, tepaný kříž a večerní hlahol zvonů; a já nehodný prostřed toho všeho, říkaje si zdrceně: Ježíšmarjá, vždyť je to jako sen nebo pohádka!

A pak už člověk neříká nic a odevzdá se kráse krásoucí. Zajisté i on by měl být sličný a mladý; měl by mít překrásný hlas a pálit za krásným děvčetem v mantile, a víc už nic. Krása si stačí. Jsou však různé krásy; mezi nimi spanilost sevillská je obzvláště rozkošná a sladká, intimní a milostná; je žensky vlahá s křížkem na ňadrech, voní myrtou a tabákem a hoví si v pohodě decentní a smyslné. Jako by to nebyly ulice a náměstíčka, ale chodby a patia v domě spokojených lidí; chodíte skoro po špičkách, ale nikdo se vás nezeptá, co tu chcete, caballero indiscreto.^[68]

(Je tam jeden hnědý, veliký a bohatě krumplovaný barokní palác; myslel jsem, že je to královský zámek, ale zatím je to státní továrna na tabák, právě ta, ve které kroutila cigarety Carmen. Ta Carmen je tam zaměstnána ve velkém počtu dodnes, nosí za uchem květ oleandrů a bydlí v Triane, kdežto Don José se stal četníkem v třírohém klobouku; a španělské cigarety jsou podnes ukrutně silné a černé, patrně následkem těch černých děvčat z Triany.)