ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zdálky je to důstojná a zavalitá hora, která od prsou nahoru vyčnívá z ostatních kopců katalánských; ale čím jste k ní blíž, tím víc počínáte žasnout a kroutit hlavou, až nakonec budete bručet „to jsem blázen“ a „to jsem jakživ neviděl“. Což vám potvrdí starou zkušenost, že zblízka jsou věci tohoto světa podivuhodnější nežli zdálky.

Neboť vězte, že to, co z Barcelony vypadá jako kompaktní masív, se z větší blízkosti zjevuje jako hora postavená na sloupech; ba ono to vypadá spíš jako chrámová architektura než jako hora. Dole to má sokl z červené skály, na kterém vystřelují do výše věžovité skalní pilíře; na nich je cosi jako galérie nesoucí nové pořadí obrovitých sloupů; a nad nimi se vyšvihuje třetí patro té kyklopské kolonády ve výši dvanácti set metrů. To jsem blázen; říkám vám, to jsem jakživ neviděl. Čím výše vás vykroutí pěkná serpentina silnice, tím víc se vám tají dech; dole kolmá propast Llobregatu a nad hlavou kolmé věže Montserratu; a mezi obojím jako na vysunutém balkónu visí svatý monastýr a katedrála a garáže pro několik set aut, autobusů a šarabanků a hospic,^[145] kde můžete bydlet u otců benediktýnů v této monumentální a hlučné poustevně; a v tom monastýru je knihovna, jaké snad není v žádném druhém klášteře, od starých foliantů vázaných v dřevě a vepřovici po celý regál věnovaný knihám o kubismu.

Ale ještě je vrchol hory, Sant Jeroni; vytáhne vás tam dočista kolmá lanovka, taková krabička od sardinek, kterou byste soukali po provázku na kostelní věž; ale vy sedíte v té krabičce a tváříte se čile a podnikavě, jako byste neměli hrozný strach, že to s vámi spadne, a sbohem! Když pak jste nahoře a otřepete se, nevíte, nač se dřív dívat; já vám to uspořádám:

1. Na vegetaci, která zdola vypadá jako čupřiny v podpaží těch ohromných vztyčených paží, ale zblízka je to překrásný porost vždyzelených berberisů a cesmín, zimostrázu a evonymu, cistů, myrty a vavřínu a mediteránního vřesu; to jsem blázen, takový přírodní park jsem jakživ neviděl jako tady na temeni a v rozsedlinách těch tvrdých slepencových skal, jež vypadají jako ulité z obláskového betonu.

2. Na věže a sloupoví skal Montserratu, na strašné a nahé srázy Zlého údolí, jež prý se otevřelo v den Kristova ukřižování. Jsou různé vědecké teorie, čemu se tyto skály podobají; podle jedněch hlídkám, podle jiných procesí mnichů v kápích nebo flétnám nebo kořenům vytržených zubů; já však se zaklínám svýma očima, že se podobají vztyčeným prstům sepnutým jako k modlitbě; neboť hora Montserrat se modlí tisíci prsty, přísahá zvednutými ukazováky, žehná poutníkům a dává znamení. Věřím, že byla zvlášť za tím účelem udělána a vyzdvižena nad všecky ostatní hory; a co dále věřím, to sem už nepatří, ale myslil jsem na to, sedě na vrcholu Sant Jeroni, kde je nejvyšší báň a zároveň střed té nesmírné a fantastické přírodní katedrály.

3. A pak je kolem dokola, do nedozírna země zvlněná zelenými a růžovými horami: Cataluňa, Navarra, Aragón; Pyreneje s jiskřícími ledovci; bílá městečka na úpatí vrchů; podivné oblé kopce, vrstvené tak, jako by to byla zvlněná kštice pročísnutá nesmírným hřebenem. Nebo ještě spíš jako by na nich zůstal zbrázděný otisk prstů, které stvořily tuto zemi. Z vrcholu Montserratu vidíte otisk božích palců, jež hnětly ten teplý a brunátný kraj se zvláštní autorskou radostí.

Vida to vše a podiviv se, nastoupil poutník svůj návrat k domovu.