ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[46]

Domenica Theotocopuli, řečeného El Greco, hledejte v Toledu; ne že by tam patřil víc než cokoliv jiného, ale že ho tam je plno a že v Toledu vás nic nepřekvapí; ani El Greco ne. Původem Řek, barvou Benátčan, uměním gotik, který se fantazií dějin ocitl v rozpoutaném baroku. Představte si gotický vertikalism,^[47] do kterého zadula barokní vichřice; je to děsné; gotická linie se bortí a kypící barok se vymršťuje a protahuje kolmou erupcí gotiky; chvílemi se zdá, jako by ty obrazy praštěly napětím těch dvou sil. Je to takový náraz, že deformuje obličeje, bortí těla a vrhá na ně roucha v záhybech těžkých a vichrných; oblaka se sbalují jako prostěradla vlající v orkánu, a jimi proráží světlo náhlé a tragické, zažehující barvy nepřirozenou a děsivou intenzitou. Jako by byl soudný den, kdy se zjevují úkazy na nebi i na zemi.

A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho obrazech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní. Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě. Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého Krista; ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem. Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle;^[48] Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby popadl věřícího a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu. Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí; řekl bych, to bylo pro něj trochu mnoho; aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám křičet hlasem strašným a nepřirozeným. Roste v něm cosi jako frenezie víry; ten světský a hmotný hluk ho neukájí; musí jej překřičet jekem vyšším a vzrušenějším. Podivná věc: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství. Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje^[49] obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup. Výš! k nebi! Zbavuje barvy skutečnosti; jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem. Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a hrůze, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a víry.

Říkám vám, ten Řek byl strašný génius; někteří tvrdí, že byl blázen. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen; nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize. V Toledu ukazují cizincům la Casa^[50] del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáb-lech podivínského Kréťana. Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném podivu; ale jsou to lidé bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekovy zbožnosti.