ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jelikož tedy ulice sevillské vypadají jako chodby a dvorečky, vypadají okna lidských příbytků jako ptačí klece zavěšené po stěnách. Vězte, že jsou vesměs zamřížovaná a vysunutá ven; ty mříže se jmenují rejas a jsou někdy tak krásně kovářsky vyvedené ve spirálách, palmetách a prutech všelijak točených a zkřížených, že by se zajisté slušelo zpívat pod nimi serenatu o sus ojitos negros^[69] nebo o mi triste corazón^[70] (m-brumbrum, m-brum-brum, s průvodem guitarry). Oiga, niňa:^[71]

Neboť nemáte ponětí, jak získá taková niňa, je-li za mříží jako vzácný pták.

Vůbec tepané mříže jsou, jak se zdá, národní španělské umění; nikdy bych nevytepal a nevykroutil ze slov něco podobného chrámové mříži, a pokud jde o mříže světské, tedy do každého domu vede místo dveří pěkná mříž, okna mrkají mřížemi a z mřížových balkónů visí liány květin; následkem čehož vypadá celá Sevilla jako ženský harém, jako klec, nebo ne, počkejte: vypadá jako potažená strunami, na kterých brnkáte očima milostný doprovod k svému okouzlení. Sevillská mříž, to není mříž, která uzavírá, nýbrž která rámuje; je to dekorativní rám, který otevírá pohled do domu. Ach, lidi, ty líbezné pohledy do sevillských patií, do bílých předsíněk vyložených fajánsí, do otevřeného dvorečku vystlaného květy a palmami, do maličkého ráje lidských rodin! Dům za domem na vás dechne stinným chladem svého patia; a kdyby to byl domek nejchudší, je tam aspoň na cihelné dlažbě seskupena zelená džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík, myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást; a to ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a panicům a klece s ptáčky, a na dvorku si hoví ve slaměném křesle nějaká stará maminka; ale jsou patia obehnaná sladkými arkádami a dlážděná majolikou, kde zurčí fajánsová fontánka a prostírá své vějíře latania a chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu z hustého lupení filodender, aralii, klívie a yukky a evonymu, jakož i kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných kadeřavých, zpeřených, šavlovitých a bujných lupenů ztraceného ráje. A to všechno je narovnáno v kořenáčích na dvorku jako dlaň a každý domek vás překvapí jako palác, když nahlédnete pěknou mříží do jeho patia, jež připomíná ráj a znamená domov.

Domov a rodina. Všude na světě jsou domy a příbytky, ale na dvou koncích Evropy si zřídili lidé domovy ve zvlášť plném, tradičním a poetickém smyslu. Jedno to místo je stará Anglie, zarostlá břečťanem, se svými krby a lenoškami a knihami; a druhé místo jsou Španěly s krásně zamřížovaným pohledem do království ženina, do života rodiny, do kvetoucího srdce domu. Ta palčivá a vlahá země nemá rodinného krbu; má rodinné patio, kde vidíte božím lidem do jejich pohovu, na jejich děti, na jejich denní svátek. A já se vsázím, že tady je dobře být ženou, neboť je korunována velikou slávou a vznešeností domácího patia v glórii palem, vavřínů a myrt. Věřím, že krása domova je zvláštní a mocnou oslavou ženy; že hlásá její řád, velebí její důstojnost a obklopuje její trůn. Tím nemyslím tebe, okatá muchacho,^[73] nýbrž tvou maminku, starou a vousatou dámu ve slaměném křesle, na jejíž počest toto píši.