ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Giralda je poznávací znamení Sevilly; je tak vysoká, že ji je vidět odevšad. Bloudíte-li ve světě a spatříte-li vysoko nad střechami ochoz a věžičku Giraldy, dobrá, vězte, že jste v Seville, začež poděkujte dobrým džinům a všem svatým. Tedy Giralda je maurský minaret s křesťanskými zvony; je obetkána všemi krásami arabské ornamentiky a docela nahoře nese sochu Víry, zatímco dole je stavěna z římských a vizigótských kvádrů. Ono to je jako s celým Španělskem: má to římské základy, maurský přepych a katolický smysl. Tady nechal Řím jen málo své městské civilizace, ale zůstavil tu něco trvalejšího: latinského sedláka; to znamená latinský jazyk. A do toho provinciálního latinského venkova vpadla vysoce vypěstěná, přepychová, skoro dekadentní kultura maurská. Byla to svým způsobem paradoxní kultura: i ve svém nejvyšším zjemnění podržela nomádský ráz. Kde Mauři stavěli zámky a paláce, poznáte na nich původní obyvatele stanů. Maurské patio je sladká představa oázy; zurčivá fontánka na španělském dvorku podnes splňuje pouštní sen o studánkách chladivé vody; zahrádka v kořenáčích je zahrádka přenosná. Obyvatel stanu sbalí svůj dům a všechen svůj přepych, aby jej naložil na osly; proto jeho dům je z textilií a jeho přepych je filigránní. Jeho stan je jeho zámek; je vystlán veškerou slávou a okázalostí, ale je to okázalost, která se dá odnést na zádech; je tkaná a vyšívaná a vázaná z kozí či beraní vlny. Paláce nomádů jsou z barevných nití; a maurská architektura podržela přejemnou krásu a plošnost tkaniny. I buduje takový Maur krajkové oblouky a vyšívané stropy a stěny obetkané ornamentikou. I když nemůže sbalit Giraldu a odnést ji na mezcích, obestře její stěny kobercovým vzorem a jemnou vazbou, jako by ji utkal a vyšil sedě na zkřížených nohou. A když pak latinský sedlák s vizigótským rytířem mečem a křížem vypudil orientálního kouzelníka, nezbavil se už nikdy toho bohatě tkaného snu; gotický estilo florido,^[74] renesanční estilo plateresco, barokní estilo churrigueresco, to je samé architektonické krumplování a vyšívání a řiligránní pozamentérie a krajkoví, jež obestírá a snově zahaluje kamenné stěny a mění je v kouzelné, mihotavé drapérie. Vyhynul národ, ale jeho kultura žije. Tato nejkatoličtější země nikdy nepřestala být maurská. To všechno a mnoho jiných věcí byste viděli vlastníma očima na sevillské Giraldě.

A z Giraldy vidíte celou Sevillu, bílou a jasnou, až oči bolí, a růžovou plochými prejzovými střechami, protkanou fajánsovýmí báněmi a zvonicemi a cimbuřími, palmami a cypřišemi; a rovnou dole obrovský, skoro nestvůrný krov katedrály, erupci pilířů, fial; vzpěrných oblouků, žeber a věžiček, a kolem dokola do nedohledna zelenou a zlatou rovinu Andalusie, jiskřící bělostí lidských domečků. Ale máte-li dobré oči, uvidíte ještě víc; uvidíte rodiny na dně patií, zahrádky na balkónech a terasách a plochých střechách, všude, kde se dá postavit nějaký ten kořenáček, a ženy, jež zalévají květiny nebo bílí bělounkým vápnem bělostnou kostečku svého domu; jako by ten život nemyslil na nic jiného než na svou krásu.

A když už máme před sebou celé město, vykonejme pouť na dvě místa zvláště ctihodná a vyzdobená vším dílem mistrným a oslavným. První je katedrála. Každá pravá katedrála má dvojí funkci. Předně je tak veliká, že přetrhává všechny svazky s lidskými příbytky; stojí mezi nimi jako posvátný slon mezi ovcemi, osamělá a cizorodá, boží útes trčící z lidského hemžení. A za druhé, jakmile do ní vejdete, je to jediný ohromný a volný prostor v útrobách města, rozloha větší než tržnice, větší než náměstí; z těch úzkých uliček, dvorků a komůrek domácího živobytí sem vstoupíte jako na vrchol hory; tyto klenby a pilíře prostor nezavírají, nýbrž rozpínají uchváceným rozmachem, prorážejí širý a vysoký otvor v tlačenici středověkého města. Tady si vydechni, duše; ve jménu božím si oddechni volně a úlevně.

Ale co je uvnitř, to už vám neřeknu. Alabastrové oltáře a nesmírné mříže a Kolumbův náhrobek, Murillo a řezby, zlato a vykládání, mramor a barok a retábla a pulpity a ještě mnoho katolických věcí, které jsem ani neviděl; neboť jsem se díval na to, co je nad tím vším, na pět velkých a kolmých lodí, hotových transatlantiků božích, na toto vznešené loďstvo plující po třpytivé Seville; přes všechno umění a všechen kult nakupený v jeho bocích je tam ještě přemnoho volného a posvátného prostoru.

Druhé místo je ayuntamiento čili radnice. Ta v Seville je zevně celá vyšita reliéfy a římsami, festony^[75] a medailony a girlandami, sloupky, karyatidami, erby a maskami; a uvnitř od stropu až dolů vystlaná řezbami a baldachýny, zlacením, fajánsí, štukem a veškerým postrojem, jaký dovedli vymyslet mistři všech cechů. Je to okázalé a skoro naivní, jak si taková obec dala na sobě záležet; jaksi to připomíná dobromyslnou důstojnost srdcového nebo kulového krále. Tyhle staré radnice mě vždycky dojímají důrazem, kterým hlásají slávu a skvělost obce; řekl bych, v nich si stará městská demokracie stavěla svůj vlastní trůn a vyzdobila jej jako oltář; jako sídlo královské.

Tak vida, zmůže-li se dnešní demokracie na nějaký palác, je to banka nebo obchodní dům. V dobách méně pokročilých to býval chrám a radnice.