ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na silnici z Tábora do Písku je městečko Bernardice. Tam je můj přítel Antonín Červenka učitelem. Ten mi r. 1897 poslal takovýto dopis:

Milý příteli!

Můj Neklan chodí již do I. třídy měšťanské školy. Přišlo mi na mysl, že by si mohl dopisovati s některým chlapcem slovenským. Od něho by se leccos o Slovensku dověděl, navykl by si již za mládí na Slovensko myslit a oblíbil by si je. Co o tom soudíte? Myslíte-li, že by z takového dopisování mohlo být něco dobrého, poraďte mi hodného slovenského chlapce, a náš Neklaň hned s ním dopisování začne.

Srdečně Vás pozdravuje

věrný přítel Ant. Červenka.

Měl jsem z listu Červenkova radost. Věděl jsem, že za hranicemi je už dopisování i neznámé mládeže v obyčeji a že je z toho mnohý užitek. Proto jsem hned Červenkovi, svému krajanovi, takto dopsal:

Milý příteli!

Schvaluji rád, aby si Váš synáček Neklan s hodným Slováčkem dopisoval. V Ružomberku v Liptovské stolici je továrník Vladimír Vlkolinský a ten má hodného Vladíčka, asi tak dospělého, jako je Váš Neklan. Otec Vlkolinský je dobrý můj přítel, dopište mu, že ho na mou radu žádáte, aby svému Vladíčkovi dovolil dopisovati s Vaším Neklanem. Doufám, že rád svolí. Ať chlapec Váš dopisy od Vladíčka schovává a také Vladíčka požádá, aby zase jeho zachoval, a já si po letech od obou chlapců jejich dopisy vypůjčím. Jejich přátelství může být zajímavo.

Pozdravuji Vás i synáčka Neklana a jsem povždy

Váš Karel Kálal.

Neklan psal a Vladimír mu pěkně odpověděl. Neklan psal opět a zase přišla odpověď, a tak to šlo dále. Když jsem o prázdninách po Slovensku cestoval a navštívil Vlkolinské v Ružomberku, což mi toho Vladík o Neklanovi napovídal! A když jsem zase zavítal do svého rodného kraje, tak mi Neklan s nadšením vyprávěl o příteli slovenském. Po několikaletém dopisování chlapci se sešli a této doby je každému 22 let a jsou dosud upřímnými přáteli, a Bůh dá, že zůstanou jimi nadosmrti. O prázdninách r. 1906 zajel jsem si už asi po dvacáté na Slovensko, a než začal školní rok, zaskočil jsem si i do svého domova. S oběma chlapci jsem mluvil; byli to vlastně již dvacetiletí jinoši, a na obou jsem si vyžádal jejich vzájemné listy. Bylo jich dva veliké svazky a mezi dopisy chlapcův byly také dopisy rodičův, suché květiny, listy s lípy a všelijaké obrázky. Maje pokdy, dopisy jsem seřadil, první Neklanův, druhý Vladimírův atd., až do poslední pohlednice. V této knížce je uveřejňuji. Vladimírovy listy píši s počátku česky, rozumí se, chyby všude opravuji, potom vynechávám datum a vypustím věty, ba celé dopisy, které mají málo obsahu. První dopis Neklanův byl:

Milý Vladimíre!

Odebírám slovenský časopis „Noviny Malých“. Když je čítávám, i tatínek poslouchává a potom mi všelico o Slovensku vypravuje. Pan Kálal, co se v Rakově u Bernardic narodil, nám dopsal, abych si s Tebou dopisoval a abychom oba psaní uschovávali. Tak já Ti píši a prosím Tě, abys mi také psal. Tvůj tatínek prý je továrníkem. U nás je jen jedna maličká továrna na špičky k dýmkám. Také ve Vaší továrně se špičky dělají?

Tak mi brzy piš. Na zdar!

Tvůj přítel Neklan Červenka.

Milý Neklane!

Ujo Kálal nám také psal. Tak jsem čekal na Tvoje psaní. V Čechách máte jiné poštovní známky. Tvoje psaní se mi líbilo. Ale náš tatínek nedělá špičky k fajfkám, nýbrž brynzu. Hledal jsem s tatínkem na mapě Bernardice, ale nebyly tam, jen Tábor a Písek jsme našli. Tábor prý vystavěl Žižka, pravil tatínek. My jsme evangelíci a máme obraz Husa a Žižky na stěně.

Do jaké školy chodíš? Já chodím do první třídy maďarského gymnasia.

S rodáckým pozdravem

Tvůj přítel Vladimír Vlkolinský.

Milý Vladimíre!

Každý den, když jsem přišel ze školy, jsem se ptal, přišlo-li od Tebe psaní? Tak včera přišlo. Bylo slovenské. Nevěděl jsem, co je brynza. Tatínek pravil, že je to ovčí sýr. Říkáš písal a my pravíme psal. Místo líbilo jsi napsal páčilo. Bylo to pěkné psaní, všemu jsem porozuměl, jen slovo brynza mi tatínek musil vysvětlit. Máme „Slovník“ od Kálala a Salvy, tam jsou rozdílná slovíčka, tak si tam najdu, až nebudu něčemu rozumět.

Také jsme na mapě hledali Ružomberok a našli jsme jej na Váhu v Liptovské stolici. Tatínek pravil, že jsou u Vás samé hory. Ze staré čítanky jsme vytrhli mapu Čech a posíláme Ti ji, neboť na ni jsou Bernardice; najdi si je.

Chodím do první třídy měšťanské školy a je mi to divno, že ty chodíš do školy maďarské! Proč nechodíš do slovenské?

Piš brzy! Na zdar!

Tvůj Neklan.

Milý Neklane!

V Ružomberku byl po čtyři dni provazolezec. Z okénka ve věži naší radnice natáhli lano ke dvěma kládám do země vbitým, a po laně chodil mladý muž, drže v rukou hrubou tyč. Pod lanem byla zavěšena síť, aby se provazolezec nezabil, kdyby s lana spadl. Já to viděl ponejprv a náramně se mi to líbilo. Hrůza na mne šla, a on si tak pěkně vykračoval jako po pěšince. Jen se usmíval a divákům se ukláněl. Nejpěknější bylo, když za provazolezcem šlo děvčátko asi pětileté, v bílých šatečkách; drželo se provazolezce za pás a pomaloučku s ním kráčelo. Uprostřed provazu podlezlo mu mezi nohy a kráčelo před ním pozpátku až na konec provazu. Potom se pustili zpět do věže. Na té cestě děvčátko vylezlo provazolezci na záda, pak si sedlo na krk, potom se mu postavilo na rameno, ručkama tleskalo a posílalo divákům hubičky. Já jsem trnul a maminka naše se odvracela. Ale bylo to pěkné. Všichni jsme tleskali. Potom děvčátko chodilo vybírat, a každý mu rád hodil krejcar na talíř. Maminka se děvčátka optala: „Jak se jmenuješ a odkud jsi, děvčátko?“ — „Berta Beroušková z Tábora,“ odpovědělo. Hned jsme si vzpomněli na Bernardice a na Tebe.

Proto chodím do maďarského gymnasia, že na Slovensku slovenského není. Ve škole nesmíme ani slova slovenského promluvit, ani na ulici. Mám ještě dědouška, už moc starého, ten vždycky pláče, když dostanu trest za to, že jsem slovensky promluvil. Tak už mu to nepovídám, aby neplakal.

Tatínek pozdravuje Tvého tatínka a maminka Tvou maminku. S Bohem!

Tvůj Vladimír.

Milý Vláďo!

Teď Ti povím zase já, co se nám přihodilo. Šli jsme s tatínkem po náměstí a před Komárkovými stál asi čtrnáctiletý dráteníček a rozhlížel se. „Tatínku, pojďme k němu, jestli zná Vladimíra.“ On pravil, že Tě nezná, a ani nevěděl, kde je Ružomberok. Kolem nás se sběhli chlapci, a tatínek se dráteníčka ptal, jestli chodil do školy. On že chodil a že umí čítať, písať i rátať. Tak se ho tatínek ptal, kolik je 8 + 7, a on pravil, že 19, potom 18, potom 17 a potom teprv řekl, že 15. Chlapci se smáli, ale tatínek kýval smutně hlavou. Vzali jsme ho k nám, a maminka mu dala jíst. Pravil, že spává s mistrem v chlévě u sedláků a že je v Čechách dobře, neboť prý tu pojí aspoň kousek chleba. Pravil, že je od Trenčína, že o Ružomberku nikdy neslyšel, a tak jsem Ti nemohl pozdrav po něm vzkázati. Prosím Tě, napiš mi něco o drátenících.

Dostali jsme pololetní vysvědčení; mám osm jedniček a čtyři dvojky. Co Ty máš?

Tatínek a maminka také Tvoje rodiče pozdravují a jsou rádi, že si s Tebou dopisuji. Na zdar!

Neklan.

Milý Neklane!

V Liptově dráteníci nejsou. Tatínek Ti posílá mapu Trenčanské stolice. Máš si vyhledat nejsevernější část, co je městečko Čace na řece Kysuci, tam jsou dráteníci. Nemysli, že dráteníci jsou po celém Slovensku. Z Liptova jdou do světa na zárobek pltníci, murári, skláři a také polní robotníci.

Já nemám tak pěkné vysvědčení jako Ty. Profesoři vykládají po maďarsku, a já ani polovici nerozumím. Když se večer učím a nerozumím, tak mi to tatínek po Slovensku vykládá. Kolikrát se rozpláču a tatínek se zlobí na maďarské školy a říká, že mě pošle na školu českou do Prahy.

Měli jsme orla, já jsem ho každý den krmil, a včera služka nezavřela dvířka, a orel nám uletěl. Tak je mi smutno po něm, byl můj, dostal jsem ho mladého od horára z Osady.

S Bohem! Živio!

Tvůj Vladimír.

Milý Vladimíre!

Píši Ti hned, protože Ti orel uletěl. Možná, že se vrátí, když byl už u Vás uvyklý. A kde jste ho měli, v kleci? Tak ve Vašem kraji i orli hnízdí, a také je chlapci vybírají? Já jsem nikdy orla neviděl, ani vycpaného. To je to u Vás pěkné, když tam i orli nad hlavami poletují. Já jsem měl v létě koroptve, a všecky se mi rozutíkaly. Soused Lukeš síkl na louce trávu. Tam bylo koroptví hnízdo. Stará seděla na vejcích, a Lukeš ji usekl hlavu. Vejce přinesl v čepici a dal nám je. Maminka je dala pod kvočnu, a brzy se vylíhly koroptvičky. Běhaly a běhaly, nebylo je možno uhlídat: běžel jsem za jednou a utekla mi, a když jsem se vrátil, ostatní už také byly pryč. Bylo po radosti. Ve škole jsme četli Heydukovu básničku Štěstí; tam je psáno, jak štěstí uletí jako vlaštovička.

Tvému tatínkovi děkuji za mapu. Je maďarská. Ptal jsem se dráteníka, co je to Turzofalva, a on řekl, že Turzovka, a tak mi všecky dědiny drátenické pověděl po Slovensku: Makov, Vysoká, Olešná, Raková, Zákopčí, Rovné a jiné. Některá dědina je prý až tři hodiny dlouhá a v horách schovaná. Inu, já bych tak rád do drátenického kraje, to je asi divný kraj. K Vám bych se také rád podíval a vylezl na vysokou horu a čekal, až mi orel nad hlavou zakrouží.

Ve slovníčku jsem si našel, že pltníci jsou ti, co s vory po řekách plují; murári jsou zedníci, skláři sklenáři a robotníci dělníci. Zárobek je výdělek.

Můj tatínek pravil, že by všichni slovenští chlapci měli chodit studovat na české školy. Potom mi tatínek pravil, abys mi poslal nějakou pěknou písničku slovenskou, také s notami. Já umím hrát na housle, naučím se jí.

Tak mi piš, jestli se Ti orel vrátil. Na zdar!

Tvůj Neklan Červenka.

Milý Neklane!

Veru sa mi orol nenavrátil. (Schvalně napíši tu a tam větu po slovensku, aby se český čtenář pomaloučku přiučoval.) Dědoušek pravil: „Dobře, že uletěl, ať má svobodu!“ Dědoušek je stár, už má skoro osmdesát let, ale když mluví o svobodě, tak povstane s křesla, narovná se, rukama rozkládá, a oči se mu svítí. Nechť jen si orel poletuje ve výšinách, nad horami a lesy, ať má svobodu! Když to tak dědoušek vykládal, nermoutil jsem se již za orlem. Nechť má svobodu! Neměli jsme ho v kleci, nýbrž ve velkém kurníku, a sedával na suché větvi. Házel jsem mu maso skulinami.

Posílám Ti písničku i s notami.

Ty mi zase napiš peknú česku pieseň. S Bohom!

Tvoj Vladimír.

Milý Vladimíre!

Píši Ti, co se stalo s písničkou. Tatínek ji zazpíval a pravil, že je velmi krásná, abych ji zanesl panu učiteli Práškovi, který nás učí zpívat. Tomu se také velmi zalíbila a hned jsme ji na celé měšťanské škole zpívali. Chlapci žadonili: Tu slovenskou, tu slovenskou! Prosím Tě, zase mi nějakou napiš.

Tatínek můj Ti posílá český zpěvník. V něm je sto písní i s nápěvy. Budu velmi rád, jestli se Ti české písničky zalíbí.

Na zdar!

Neklan.

Milý Neklane!

Já jsem už skoro všecky české písničky přehrál. Některé jsem už znal. Slováci také zpívají Kde domov můj? ale trošku jinak a namísto Hej, Slované! zpíváme Hej, Slováci! Ujko Petr studoval v Praze a skoro všecky ty písničky umí. Dědoušek jich také hodně umí. Když byl dědoušek mladý, tak čítal český časopis „Jindy a nyní“ a ten prý ho probudil. Dědoušek má moc Čechy rád, vypravuje o Havlíčkovi, jak ho v noci zatkli a zavezli daleko do ciziny.

Tvému otci děkuji za český zpěvník a posílám Ti „Spevníček“ od Kar. Ruppeldta. V něm je 60 dvojhlasných slovenských písní. To bude pěkné: Ty budeš zpívat slovenské, a já české.

S Bohom!

Tvoj Vladimír.

Drahý Vladimíre!

Včera se stalo u nás velké neštěstí. Koupali jsme se v Zámeckém rybníku. Všickni jsme se koupali za zdí zahrady poštovního, kde je mělko, jen Hrubeš a Kolář z naší třídy šli na cestu a tam s hráze skočili do rybníka. Tam je veliká hloubka. Chvilku to trvalo, než se objevili nad vodou. Potom plavali a za chvilku začali křičet a nevěděli, na kterou stranu se mají dáti. My jsme utíkali k nim na cestu. Kolář první přestal plavat a byl celý ve vodě, jen oči, nos a ústa měl nad vodou a pomaloučku se přibližoval ke hrázi. Hrubeš vystrčil ruce vzhůru a měl hlavu pod vodou. Křičeli jsme všickni, volali na lidi. Přišly dvě ženské a nic nepomohly. Dva chlapci utíkali pro tyč a než přišli, Kolář už byl na hrázi, ale Hrubeš byl pod vodou, už ani ruce nebylo vidět. Ze zahrady poštovního přeskočil pan učitel Prášek, a už cestou se svlékal a v povlékačkách skočil do vody a v okamžení byl pod vodou a v okamžení nad vodou. My jsme mu ukazovali, kde se Hrubeš potopil. On tam hledal a jen bubliny vycházely nahoru. Najednou se vynořila jeho hlava a oči mu svítily. Už tu byla hromada lidí, přinesli žebřík a tyče, podali panu učitelovi tyč, on se jí chytil a v tom jsme uviděli i Hrubše s očima zavřenýma a hlavou svěšenou. Všickni jsme se úzkostí chvěli. Pan učitel položil Hrubše na pažit a začal ho křísit. Svinul svůj kabát a dal ho Hrubšovi pod pás. Potom postaviv se mu za hlavu, chytil ho při loktech za paže a zdvihl mu je nad hlavou, aby se mu hrudník rozšířil, pak mu je zase k hrudníku přitiskl, aby se hrudník zúžil. Tak to dělal pořád. Lidu se mnoho sešlo, a s hrůzou jsme se všickni dívali. Pojednou pan učitel zvolal, že se hrudník sám zdvíhá, a všickni jsme zpozorovali, že se mu bledý obličej trošku začervenal. „Dýchá, žije!“ zvolali jsme radostně, a v tom utíkala k nám paní kupcová Hrubšová, jako smrt bledá. Všickni jsme na ni křičeli: „Žije, žije!“ Padla k Jaroslavovi, chytila jej za hlavu, a on v tom otevřel oči. Kdosi nás odstrkoval od Jaroslava, a to byl pan doktor Švelb. Jakmile pan učitel pana doktora uviděl, odstoupil a byl tak unaven, že se na pažit položil. Lidé jej přikryli šatem. Jaroslava odnesli domů, za chvíli i pan učitel vstal.

V celém městečku se o tom mluvilo. Starý Kolář chválil, že se jeho Jan ve škole naučil, jak se má člověk zachovati, když tone. Kupec Hrubeš velebil zase pana učitele Práška. Druhý den nám pan učitel znova vykládal, že tonoucí člověk nemá zdvíhati ruce nad hlavu, nýbrž je dáti pod vodu, aby těžiště přišlo výše a tak obličej, když jej vzhůru zdvihneme, zůstane nad vodou. Kolář na to vzpomněl, Hrubeš ne. Pan učitel přikázal, že se všickni musíme dobře naučit plavat.

S Bohem!

Tvůj Neklan.

Milý Vladimíre!

V posledním listě zapomněl jsem Ti psáti o slovenském zpěvníčku, co jsi mi poslal. Hned jsem jej ukázal panu učiteli Práškovi, a on nám napsal Hore Váhom, dolu Váhom a naučil nás to dvojhlasně. Všem chlapcům se píseň líbí. Jsou všechny krásné. Pan učitel pravil, že by si takový zpěvník koupil, a chlapci se také hlásili, tak jich pan učitel objednal třicet. Jen si pomysli, v Bernardicích je třicet slovenských zpěvníčků! Tatínek pravil, abys mi poradil nějakou pěknou slovenskou knížku, že mi ji též koupí, a to v Ružomberku od Karla Salvy. To prý je upřímný národovec, pravil tatínek.

Já bych rád věděl, jak jsi veliký a jak vypadáš. Je mi to takové divné: neznáme se a píšeme si.

Na zdar!

Tvůj Neklan.

Drahý Neklane!

O těch dvou chlapcích to bylo strašné. Když to psaní přišlo, byl u nás ujko Dušan. On je doktorem a líbilo se mu, že učitel uměl tak Hrubše vzkřísit jako doktor. A jaké prý jsou to dobré školy, které při fysice poučí, jak si může tonoucí člověk život zachránit. Tatínek na to pravil: Půjdeš na české školy! On by mne byl dal hned na české gymnasium, ale u nás musí obchodník umět maďarsky, tož budu nižší gymnasium studovat zde a pak prý půjdu na českou obchodní akademii do Prahy.

Já jsem se učil plavat s měchuřinami v řece Revúci. Vždycky dvě mi tatínek k pasu přivázal. Nyní umím plavat bez měchuřin a chodím se koupat do Váhu, kde je voda prudká. Při Váhu umějí plavat všickni lidé.

Rád jsem četl, že jste si koupili slovenské zpěvníčky. Ujko Salva byl učitelem v Klenovci v Gemerské stolici. Vydával slovenské časopisy a kalendář. Tak ho Maďaři zbavili chleba. On šel do Osěku a tam se učil v knihtiskárně sázet. Nosil jako druzí učni zástěru. Žena jeho byla s dětmi v Klenovci, ale četníci ji ze školy vyhnali a nábytek vyházeli na ulici. Ona potom zůstávala v malé komůrce. Salva se z Osěku brzy navrátil a založil si knihtiskárnu v Ružomberku. Tak si od něho knihy kupujte.

Posílám Ti „Slovenské povesti“, co sebral Škultéty a vydal Salva. Tatínek pravil, abych Ti je poslal darem, že mi též nějakou pěknou knížku českou pošleš.

Abys věděl, jak vypadám, tak Ti do knížky vkládám svou podobiznu a Ty mi též pošli svou.

Pozdravuj Koláře a Hrubše.

Ať žije pan učitel Prášek!

S Bohom!

Tvoj Vladimír Vlkolinský.