E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Lelio

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Eva Lužáková, Erik Bartoš, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Syn zla

I

Nemyslete si, že nevím, jak bych počal, a že nemám ničeho říci, když se odvracím od připraveného papíru a odkládám péro, tak sytě namočené, že jeho hrot napuchuje kašovitou boulí zaschlého inkoustu, co pozorně se zhlížím v kapesním zrcátku. Neznám rozpaků spisovatele, lopotícího se za nekonečného přecházení po pracovně, stále okolkujícího a zase těžce se soustřeďujícího, jak přesedává na židli a tiskne si planoucí spánky, aby pak zapěl svůj slabodechý hymnus života. Nejsem spisovatelem a dosti těžce jsem se napřecházel a napodpíral si hlavy, kdy mi ani nejméně nepřišlo na mysl, že bych někdy mohl svoje myšlenky sepsati pro někoho tak cizího a neúčastněného, jako je Čtenář. A především ne v pracovně. Což může býti pracovnou místo, kde přebývám já?

A nemám naspěch. Má inspirace nevyvane. Prohlížím se zevrubně v kapesním zrcátku, cením zuby, nadýmám si tváře jazykem, nahlížím si pod víčka i do nosu, předvádím si žilky a sliznice. Ano, šklebím se a vbodávám oči do mastného stínu mezi kořínky vlasů, šilhám si za uši a lezu si až do chřtánu, zrovna jako vy činíte se svými zrcátky, jste-li sami a nevíte-li si jinak se sebou rady. Nemyslete si však, že to dělám v takové chvíli otupělosti jako vy. Jako vy, když jste si jisti, že se nikdo na vás nedívá. Když maříte čas a zapomínáte se v takové hloupé hře, která vás na konec uvádí — ačkoli jste soustředili všechnu pozornost svých vyboulených očí na sebe — téměř do stavu bezvědomí.

Znám se dobře a nestydím se sledovati všechny kazy a ošklivosti své fyse a oceňovati je v plném uspokojení. Dávám jim před sebou defilovati, jako vojevůdce přehlíží své pluky: vlhké i zaschlé výměšky ve vráskách, zvětralost a plíseň těla a živé ještě stopy vnitřní zkaženosti, to vše mi dobře slouží. Upevnil jsem se tak, že každou ošklivostí svého těla se cítím vyzbrojeným: vřídek vypučelý přes noc na skráni, jejž si omakáváte za nemilého překvapení, je na mém armovaném čele novým ostnem, tyčícím se v útočném střehu proti živému tělu světa, jemuž může způsobiti kvasivé zranění.

Znám se dobře a docenil jsem se až po nejposlednější buňku. Ovládám se a — připraven na svou chvíli — dovedu se využíti v nejvyšší výkonnosti a za nejmenší ztráty energie, až přijde k tomu čas.

Moje zuby jsou přibroušené do hrotu a vyzlacené. Svýma zakrvavělýma očima vidím dále a pronikavěji, než může dohlédnouti váš zrak, ještě jasný, azurný, zlatý i démantový, nebo takové oči, něžně rozevřené, které by mohly vzrůsti na Kalahari[25] mezi gazelími růžky, ladně se vznášejícími v plachém běhu mezi nebem, okolíky a klásky africké trávy, nebo hynoucí mezi drátěnou sítí a chudou travou, posetou bobky, v aklimační zahradě. A cítím-li svůj jazyk v jeskyni úst těžký a kožnatý jako zprahlou houbu, přece vysloví moje poslední slovo nevývratně jasně, ostře, hlasitě a artikulovaně, až bude potřeba. A každý se zachvěje, za to vám ručím, a z úst vyklouzne mu nejúzkostlivější zakňučení, i kdyby sevřel rty jako pěst.

Jestliže mne rodiče tloukli vším, co jim přišlo do ruky, že již pak sami nemohli ani dechu popadnouti, věnuji jim tuto svoje uznání. Prováděli svrchované sochařství na neforemné hroudě živého masa, a povstal z toho člověk. Váleje se na soustruhu země mezi koleny pěstounů, obdržel jsem potřebnou anatomii; rány obuškem vřezaly mi do trupu žebra a na zlomeninách nemotorných údů se vytvořily pohyblivé klouby, lokte a kolena. Můj krk vznikl skrčením a trvalé opuchliny, účinně zpracovávané svištivým řemenem, staly se tuhým svalstvem. Políčky mi zbarvily tváře a sekera rozštípla můj zadek. Mé smysly se zbystřily na všech ošklivostech světa, běhati naučilo mne pronásledování, mluviti nadávky a přemýšleti bázeň a nenávist; hlas mi zesílil řevem příkoří a můj běh se stal nejrychlejším, když jsem se dovtípil, že mám pronásledovati jiné, abych se ochránil sám. Spal jsem se zvířaty, s umučeným koněm, vykopnutým psem a rozšlápnutou ropuchou, a přel jsem se s nimi, když svými posledními slovy chtěla omlouvati člověka.

Moje ruce, nechť jsou čisté nebo tak špinavé, jako vám překážejí vaše vlastní — jestliže si ošklivíte rukama, opocenýma a zkrvavenýma spěšnou vražednou prací, zamazanýma obětmi, jež škrtíte, uprášenýma a blátivýma kouty, v nichž na ně číháte, donésti k ústům hltavé sousto nebo skloniti jimi hlavu milenky, kterou chcete políbiti — mé ruce i nohy jsou nejdokonalejšími protézami, jakými se kdy mohl vyzbrojiti člověk, jenž není mrzákem. Jako bych byl mechanický a elektrický, tak funguji jistě a bezpečně. Nemusím ze svých úkonů činiti věci duše a svědomí; ty sídlí neodvisle a nedotčeně v jádru tohoto znamenitého stroje. Je k tomu zapotřebí cviku, dlouhého cviku, pevné vůle a sebevýchovy. A promyšlení, dodávám, jež není každému dostupno. — Kde vy se štítíte svých prstů, kterými jste v zlovolné pohnutce sáhli jedovatým nehtem bližnímu do oka, abyste mu přivodili slzení a hnisavý zánět slepoty, a podivujete se svým vlastním nohám, vysunutým zpod peřiny, kterými jste se včera rozkošně třeli o dámu a dnes třeba radikálně dorazili padlého pod kopyta chodců (nohám, na něž v hloupém údivu se díváte z dálky, a přece je cítíte vyrůstati až z kořenů svého srdce), tam jsou pro mne pohyblivé páky mých údů pouhým nástrojem a všecko mé tělo jen armaturou ducha jednolitě cílevědomého.

Tohoto stupně dokonalé a účelné úměrnosti jsem nezískal lehce. Ne snadno a hned. A ne bez tvrdého tlaku nejhorších nutností a bez mnohých pokušení podlehnouti. Měl jsem celá ústa shnilá, rouhavou, smrdutou tlamu palčivé nejpekelnější bolesti, a v prokleté trýzni, jež za mnou vlála jako ohnivý ohon komety, za strašlivého jeku (tak šílí za noci hvizd splašených lokomotiv, štvaných strašidly mechanismů) jsem letěl pustinami nebeského prostoru a nestal jsem se svatým. A přidejte cokoli, otevřené nohy, ochromení nebo malomocenství ke všem nejhorším neduhům, jimiž jsem se protrpěl, a přece se nestanu pokorným žebrákem života a svatým. A nepočítám utrpení duševních, jichž mi hrdost nedovoluje před vámi rozkládati.

— Čarovné doby mládí, tak žíznivého za poznáním života, který před ním se rozevírá svůdně jako květy, kapradiny a liány brazilských pralesů! V těch dobách jsem prodělával proces koncentrace v zástěnku Vasséovy trafiky v Paříži, kde jsem v samotě dobře vyhledané pil, nedbaje a nerozlišuje dnův a nocí, až na rajských květech tapety vyrostla temně mastná skvrna od mé hlavy, nehybně nakloněné dozadu v jasnozření ledového deliria. Tu svět přede mnou defiloval v příkladech, které mi povždy dokázaly rizika slabosti, lidské slabosti, jež je pro vás pravým polem nešetrné kořisti a nejlstivějšího lupu. Prohlédl a zobracel jsem člověka až do nejposlednějšího špinavého záhybu jeho duše a rozmíchal jsem všechny sedliny v něm obsažené. Nebudu se šířiti o té věci, pro vás tak trapné; vy již víte, co myslím. Řeknu jen, že jsem si z toho vyvodil důsledky, na nichž stojím nejbezpečněji; vy již víte, co to znamená.

Ještě teď, je-li mi toho třeba, dávám někdy své hlavě zalétnouti a přiložiti se k mastné skvrně na tapetě proklaté trafiky Vasséovy, odkud rozhlížím se po světě a promýšlím svou osnovu, zlovolně do budoucna vetkanou, jako ďábel v podobě supa mrchožrouta shlíží s vápencové skály. Zajděte do onoho výklenku, jestliže mi nevěříte a máte-li dosti odvahy vyrušiti moje snění; ještě dříve než vypijete svou skleničku likéru, zakousnou se vám do týla moje nevrlé zuby plné jedu.

Tak jsem prohlédl každého, kdo se zdá neprůhledným nebo kdo světélkuje vnitřním rozkladem nebo v kom napořád se rvou na život a na smrt dvě duše naprosto protichůdné; kdo je červem, razícím si své křivolaké cesty shnilou krví v žilách mrtvol, či stává se tasemnicí nebo hlístem, vyžírajícím potmě živá střeva bližního. Na první pohled, pravím, poznám vražednou nenávist, zavile číhající v koutku oka, pukající v lačné zlobě bublinkou slin mezi žraločími zuby, i hromady špíny a jedu nakaděné v srdci člověka. Dosti — abych neřekl ještě více, co byste beze všeho musili uznati za své -, ale nechci se udýchati.

Na tom, co jsem tak dobře prohlédl, jsem postavil svůj počet a rozpředl plán. Ode mne nečekejte soucitu a slitování. Jsem nepřítelem rozvážlivým, který vše řádně promyslil; neslibujte si ode mne slabosti, které byste přelstili. Nechte si říci, že se mi záhy podařilo pochopiti vše, čeho je potřeba; dnes jsem obrněn natolik, že až do chvíle, kdy byste mne mohli dohoniti (a toho nedocílíte), nic mne nepodlomí.

Mne mohl by prohlédnouti pouze člověk mně rovnocenný. Dosud jsem však nepotkal druha v něčem mi příbuzného, který by z dálky nevětřil zloby mocnější nad jeho nevyvinuté síly a v bázlivém uznání nevyhnul se mi v náhlém oblouku, širším, než je váš obzor (jako se vyhne lasička hadu a šakal lvu), v obavě, aby se jeho malý kruh nedotkl kruhu moci mojí. Zaskučel by a prchal by se staženým zadkem, ani se neohlížeje, hřbet zježený, co cítí studený van kol zpoceného čela a zdá se mu, že nad jeho hlavou se stahují zlověstné stíny.

— Není nikoho, komu jsem již nepřál smrti a nejzlobněji promyšleného pokoření… Byl bych zlý i v Asii a v Americe, ve všech dílech světa, i v budoucích dobách.

II

Jako se staly případy, že někdo rozpoznal v sobě umělce teprve až ve zralých dobách svého života, pozval syn po mnohaleté dětinné oddanosti na výlet svého otce, aby mu nejprve ukázal svou vzornou synovskou lásku a potom navrch to, co dovede. Rozplývaje se nevinnými žerty a skutečně poetickou pozorností ke krásám krajiny, vedl důvěřivého starce na pivo a uměl ho animovati s úspěchem tak dokonalým, že se mu ani nechtělo návratu. Výlet se protáhl až do noci, a tu teprve, ohlížeje se z pobřežní hráze po posledním parníku od Chuchle, který ostatně již dávno odejel, zpozoroval otec v ruce synově ostrou dýku, kterou ho tento zamýšlel zezadu probodnouti.

Nečekaje na smrtelnou ránu, dal se starý muž na útěk, pronásledován rozlíceným zákeřníkem. Před sebou neměl než úzký násep, těsně po pravé straně vysokou zeď tovární a po levé řeku. V patách supěl mu dech vražedníkův, s nímž zřejmě nemohl měřiti svých chabých sil v běhu tak rozhodném. Tu nevěděl otec, jak využíti takové těžké situace ve svůj prospěch, a v nerozmyslném pudu sebezáchrany vrhl se do chodbovitého výklenku, který se mu nabízel jako rozevřená tlama v zmíněné zdi, ozdobené ohromnými reklamními nápisy. V dlouhé tovární zdi, lemované výkaly, která mu nedopřává dobrodiní kliček a dovoluje pouze velmi nevýhodný útěk neúprosně přímo, jako podle pravítka.

Sotva však vklouzl do výklenku, již ho tam dostihuje zvrhlý syn. Rozkrajuje slepou temnotu zuřivými rozmachy paží, chápe otce surovým hmatem za vlasy a zasazuje mu první ránu z nástroje, včera teprve nabroušeného. (Teprve včera připravil si zločinec — neboť činil zlo, či byl synem zla, jsa zlosynem? — včera připravil si pečlivě tento nůž; schválně proto zakoupil si různé brousky z pravé diamantové oceli, z karborundu[26] i dvoubarevné břidly; našpuliv rty, jal se svou brusičskou práci doprovázeti hvízdáním, jen když bylo třeba se vyplivnouti na vyschlý brousek, přerušil na okamžik své trylky a árie.) Tedy po této první ráně se vylíhnul v neblahé kukani žalostný výkřik starcův a neobratně, ach neobratně křivolakým letem pokusil se vznésti k nebesům. Pak se týranému otci podařilo vymknouti se z rukou vzteklivcových, a podlézaje mu pod nohama, vyběhl ven. Po krátkém běhu otevřela se před ním past druhého výklenku a otec, poslušen neprozřetelného instinktu, v neužitečné horlivosti se vhoupl do této záludné jámy jako bezradná myška a za ním letí jeho syn, lítý foxteriér, uchvacuje v tmách svou schoulenou kořist a rve ji novou ranou, jež co do prudkosti nijak si nezadá s předešlou. Tu opětně stařec vykřikl nářkem táhlým a úpěnlivým, ale vzhledem k lhostejné nehybnosti nebes rozhodně příliš slabým, a podlézaje mu pod nohama znova se vydává na útěk. Tak se opakuje divadlo této hanebné honby, a již zahájen třetí výstup ve výklenku následujícím; takové tu jsou čtyři. Neušetřil si z nich ve svém zmatku ani jediného. V každém tom chrámku poznovu je sápán vražedným nožem zlosynovým a za opětovných pokusův o záchranu zanechává v rukou surovcových urvaných šedin, za něž jím nelítostně smýkal.

Posléze mu nezbylo než uniknouti pronásledovateli zoufalým skokem do řeky. Vleče za sebou ve vodě krvavou stopu četných ran a doplouvá k protějšímu břehu. Zatím pekelník (který si ho netroufal následovati do vody) odchází v nejzlobnějším zklamání, že nemohl dokonati svého zločinu, a vysílá po něm přes řeku nejpustší kletby a nadávky. — Tam se podařilo tedy starému mučedníkovi se vydrápati na přístavní můstek, kde usedl, maje vlasy vyježené, třesoucí se na celém těle jako sivý holub, jako pták schvácený uragánem a průtrží mraků. Z děr jeho rozervaného hrudníku pískal vzduch, když si stíral rozechvělými pěstmi slzy a pokoušel se, vzlykaje a lapaje těžce po dechu, formulovati svůj nářek: „Kdybych byl věděl, že zplodím takového Herodesa, takového Herodesa — takový Herodes…“

„— takový Herodes…“

III

— Kdo se bojí, že přijde ještě něco horšího, čeho by jeho nervy nesnesly bez těžkého rozrušení, ať raději přestane čísti, neboť nemíním ještě skončiti. Jdeme-li na procházku podél řeky — když bývá nad řekou ticho, nebo někdy v mrákotách večera nad skalami, můžeme uslyšeti mnohý hlas v trýzni, volající o pomstu, — tu se nám snadno přihodí zažíti výjev, jako je tento. Není v tom ničeho divného, že něco takového může se státi, a není to ani ještě konec světa.

Kdo mne chce následovati, nechť vypije sklenici studené vody, nechť se podívá, že zbývá mu pročísti už jen menší počet stránek, a věru, že nebude zklamán.

… Zločin nedokonané otcovraždy nemohl zůstati bez trestu, a zvrhlý syn, odsouzený k doživotnímu žaláři, chystal se již k útěku, který by se mu sotva zdařilo provésti až do konce, kdyby se nedostavily okolnosti docela zvláštní, na jaké nikdo nebyl připraven.

Toho dne nenastalo totiž ráno — je-li možno nazvati svítáním ledovou mlhu, pološero bez stínu a světla, ohavně zapáchající svítiplynem, nevyjasňující se a podobné polárnímu dnu, — asi následkem nějaké větší poruchy v naší sluneční soustavě. Nepochybujme o tom, že tento den špatně se začínal. A že trestanec připravující se k útěku mohl si k tomu zvoliti chvíli mnohem příhodnější, než je zrovna konec světa. Nemohl ovšem v odloučenosti žaláře ničeho takového předvídati.

Pokuste se sledovati ho svým jemným duchem, jak předem trpělivě propilovává pruty okenní mříže, ukrývaje piliny v ústech, a stáčí si z prostěradla provaz příliš krátký, který ho pak na útěku nutí, by se kymácel po celou věčnost nad nedozírnou propastí vězeňského dvora, co jeho nohy, marně hledající podpory, škubají sebou hmatem tak subtilním a v rozkyvech dostatečně ohromných, že by takto mohl za námahy skoro menší sestoupiti s Polárky a přistáti na Dubhe.[27] Chvějíce se nejstrašnější závratí, slézejte s ním po drobivých římsách a sklouzačkách střech a nakonec učiňte ze sebe nemotorný blesk, sjíždějící rychlostí, zvyšovanou podle zákona o pádu těles, po hromosvodě, který hrozí vám odříznouti prsty od těla a expedovati vás předčasně na tvrdou základnu dlažby. — Tu tedy uznáte, že trestanci soustřeďujícímu všechen svůj zájem na překonání podniku tak nebezpečného nezbývalo ještě ke všemu dosti kdy a příležitosti, aby si uvědomil kritickou situaci světa, jehož znovuzřízení bylo pak velmi obtížné (nevděčná práce) a na němž potom také on měl svůj nejzáslužnější podíl. Není však třeba předbíhati. Kdyby vyhlédl dříve z okna samovazby, aby se podíval na počasí, než počne uskutečňovati svůj záměr, myslíte, že by ho odložil na dobu příznivější a že by se navrátil pokojně do vězeňské postele?

Náš uprchlík přistál tedy po vzdušné pouti na svobodné dlažbě města, a teprve zde bylo mu pozorovati, že ulice jsou šeré a zamořené syrovým chladem jako opuštěná šachta. A nejen to: všechna půda je pokryta slinou, ó jistě ne lidskou, poplivána hnusnou pěnou tak hustě, že nikde na vymřelých ulicích nebylo místa suchého a neslizkého, kam by mohla noha stoupnouti bez ošklivosti. Z mlžného nebe padala nepřetržitě krvavá prška, která mramorovala slinu dlažby nejšerednějšími obrazci trhaných žilek, a stromy, stižené prašivinou v podpaží větví, pučely boulemi morové hlízy, z nichž co chvíli se sypal černý drobtovitý pel, jakýsi pepř a šňupavý tabák pekla, neslibující ničeho dobrého. Zločinec, který v zavrženosti své cely tolikrát si přál zániku světa a představoval si jej pro svou potěchu nejhoršími obrazy, vpravdě ďábelsky vymyšlenými, stanul v údivu nad takovým překonáním svých nejodvážnějších fantazií. Jeho cítění bylo dojato pustotou tak grandiózní, o jaké se mu nikdy nesnilo.

… Bůh, nemoha čeliti katastrofě, jež se dostavila bez jeho vůle a vůči níž se cítil v prvním překvapení naprosto bezradným, usadil se na lodi Espérance,[28] aby ho zavezla do světových končin, o nichž předpokládal, že zůstanou ušetřeny. Proti všemu nadání se stala tato loď obětí bouře tak strašlivé, že byla stržena daleko od zamýšleného běhu a nakonec zanesena, majíc odervané plachty, odplavené kormidlo a zlomený stěžeň, do Zálivu stojatých vod. Tam bylo jí čekati, vyskytne-li se pomoc v podobě nějakého parníku, který by náhodou (v zapomenutém snění) někdy plul v blízkosti, což bylo málo pravděpodobné. Zde tedy trčela jachta, dříve tak ušlechtilá, jako žalostný vrak s roztříštěným bokem, odkrývajícím přelámané žebroví, jako koňská mrcha zamrzlá v stepní kaluži a rozsápaná lačnými zuby vlků. Tak byla tedy tato loď odsouzena nečinně očekávati uprostřed hnijících vod v bezvětří bahnitého zálivu; hlas zanikajícího světa dozníval sem pouze bíle zčeřenou čarou obzoru, v níž se dusila jako skomírající puls vzdálená hudba, nejasné zbytky jakési symfonie (largo e maestoso),[29] nasvědčující, že svět — jak jsme si vždy myslili — aspoň na svém obvodu pokoušel se umírati v kráse.

Nyní teprve, za jasného vědomí nutného efektu, vpisuji slovo, jež jsem si šťastně vyspořil v obsahuplných líčeních tohoto odstavce:

AGONIE

IV

Doposud jsme mohli doufati, že uprchlý trestanec, až se octne na svobodě uprostřed zkázy světa a překoná své první překvapení, bude z plné duše hlasitě triumfovati. Mohli jsme si představovati jeho vítězný tanec, nestoudně výsměšnou posunčinu, a vymýšleti apostrofy tak mstivé a rouhavé, že by se je štítila opakovati i ozvěna. Než věci nastaly jinak.

Rozhlížeje se šerou ulicí (rozpomeňme se, jak to je, když odumřelými ulicemi se vracíte z pitky za svítání, jež vás roztřásá chladem a výčitkami), nepochybně asi prožil silné hnutí, jak bylo zjevné podle rozhodných kroků, kterými se rozeběhl rovnou přes ohavné sputum[30] chodníků.

Nevšímaje si krámův a oken, jež by zlákaly k nerušené loupeži duše mnohem méně odvážné, než byla jeho, redukován na pouhý obrys, o němž nevíme, co v sobě nese, spěchá zlosyn sychravým kanálem ulic přímo k domu svého otce. — Co zamýšlí tento nedokonalý otcovrah? — Co chystá, co chce učiniti, když smělou rukou rozráží závoru domovních vrat a když teď, skákaje vždy přes tři stupně, stoupá jako kouzelná koule v rychlém kroužení spirálou schodův a rázem vpadává do prosté ložnice starcovy?

Vyzved otce z postele, posazuje si ho rozkročmo na krk jako chlapce, a osedlán tímto břemenem, které důvěřivě objímá vetchýma rukama jeho vyholenou hlavu, kluše během tak vytrvalým, že ho v této chvíli již nemůžeme dohlédnouti.

Viděl někdo toho podivného kentaura,[31] obra se skloněnou hlavou a s mdlýma očima starcovýma nad ohromným trupem, na mladých nohou, neumdlévajících po dlouhé dny v rychlém běhu, jak se řítí po obzorech krajin, zasvěcených zkáze? — Kámen, větrající v prachu cesty, se ohlédl, a protozoid, skrytý v kaluži, vystoupil nad špínu hladiny, pod níž do této chvíle netečně dřímal, a buňka, opouštějíc zbytky mateřského semene, se vydrala z plen a vyboulila se nad hlinou. Vykvetly jako oči němého údivu, označujíce svým pohledem velkou trestancovu cestu, a hvězdy se sklonily s výšin nekonečnosti, aby lépe viděly rychlého poutníka, překonávajícího největší rekordy světa v běhu.

Když konečně dosáhl zátoky, v níž uvázla Espérance, vrhl se uprchlý trestanec do vody a přeplaviv se na palubu usadil svého otce po boku božím. Ani si nedopřál odpočinku a ihned se jal opravovati vrak, aby ho uvedl do stavu umožňujícího vyplouti. — Vyňal si z hrudi vlastní žebra a nahradil jimi roztříštěné lodní žebroví. Obnažený kýl pobil svými vytrhanými nehty a na místě zlomeného stěžně vztyčil svou stehenní kost. Zhotovil nové kormidlo z křížové kosti a stáh si kůži z těla, rozpjal ji na stěžně náhradou za urvané plachty. Obětoval tak na opravu plavidla téměř všechny ušlechtilé části svého těla. Když pak posléze obnovil rumělkou své krve jméno lodi, bouří zle otřelé, bylo jeho těžké dílo skončeno, ale i on byl u konce životních sil.

Soustřediv tedy zbývající síly do posledního velkého vzdechnutí, vypustil ducha a vzedmul jím rozvinuté lodní plachty. Loď vyplula z mrtvého zálivu vznosně jako labuť a nedbajíc rozhostivšího se bezvětří blížila se rychle a bezpečně původnímu cíli, jehož jí dříve nebylo pro bouři možno dosáhnouti.

V

Tedy — toho já bych neučinil.

Nemusím snad již ničeho dokládati. Podal jsem vám tuto návěští nepřátelství a msty. — Jsem mezi vámi, přímo ve vašem středu. Ale kdybyste se pokoušeli mne vyhledati, abyste mne učinili neškodným, mohli byste se zmýliti, neboť jsem jako vy, podoben komukoli mezi vámi, a snadno byste mne tedy mohli zaměniti s každýmkoliv z vás.

Učiním ze sebe pekelný stroj a zhyzdím vaši podobu takovým výbuchem zla, že zvířata, spatřivše ji svýma nevinnýma očima, uprchnou daleko z vaší blízkosti a hmyz, ucítiv jed vašich ran, pln ošklivosti odletí na vrcholky nejvyšších stromů, aby si tam očistil sosáčky, a zahrabe se do nejhlubších skulin, v nichž na vás bude vzpomínati v opovržení.

Mé bytí se dokáže zlem; nakreslím je do ničemného obličeje lidství skvrnou tak lepkavou, že mé nepřátelské příslušenství k vám bude na ni označeno trvalým památníkem, jámou trudu nejčernějšího, kterou sotva kdy oděje milosrdná vegetace kopřiv a bodláčí.

… A ty, nespokojený čtenáři — jenž se ptáš, proč uprchlý zlosyn zachránil svého otce, — tobě odpovídám: proč by měl zachrániti otce tvého, ačkoliv pochybuji, že bys měl na tom upřímný zájem? Nebo by měl snad, když by nadešel konec světa, ohlásiti tobě svůj překotný příchod rachotem schodů, po nichž by vířil vzhůru jako koule kouzelníkova, měl by se vřítiti do tvého pokoje, vyzvednouti tebe od knihy, která tě ostatně netěší, a měl by zachrániti tebe? A usaditi po boku božím tebe? — A což kdyby raději uchvátil tvou mladou sestru, dceru nebo snoubenku? A osedlal svá násilnická ramena jejím něžným omdlelým tělem! A dosáhl zátoky, kde by prohlásil boží loď za dobrou kořist, a vydal se, až by po opravách méně nákladných a obětavých vztyčil na ní černou vlajku, na pirátské výpravy a udělal z tvého miláčka svou otrokyni?…

— Slyším hlas sladký a přemlouvavý, který se líčí lepším, než jest: Ušetřil jsi — jak bylo viděti kdesi výše — od záhuby hmyzu i zvířat, a mluvíš o stromech a bylinách… Jestliže by ušetřena byla rostlinka, která dychtivě se vzpíná k slunci i k oblaku přinášejícímu déšť, rostlinka pnoucí se v přesilné touze, aby její sevřené poupě zítra rozkvetlo žlutě a zářilo ve štěrbině zdi jako hvězda, třeba že malá, sama a nepovšimnuta; má-li se ponechati byliny, jejíž stonek již vadne a znavenou a zároveň úsilnou křivkou den ze dne se sklání a stáčí k zemi, aby do klína podzimní prsti složila konečně zralost svých semen; a jestliže má se ušetřiti drobtů pokorně čekajících na vrabce i jeho, který neužitečně poskakuje opodál a dosud jich nezpozoroval — proč pak má zahynouti, co jim je podobno a co nad ně je cennější? Proč nevinná nevěsta, šijící si svatební šat, hudebník, který ještě nemohl dokončiti své skladby, ačkoli na ni bez ustání myslí, proč ten, kdo ještě nepočal žíti, nebo nemocný, jenž se těší na uzdravení, nebo proč dělník před sobotou, který teprve má obdržeti mzdu? A jiní ještě, téměř všichni? Nebo, když rostliny a zvířata zůstanou a svět by měl býti obnoven, proč, trestanče, nevzal bys na koráb záchrany ženy té nejkrásnější a muže nejdokonalejšího? — Ne, pravím já; myslíš snad na sebe, lichotný hlase, jenž přemlouváš, či byl by to sám Čtenář, jenž nechce ještě umříti? Nebo byl by to snad ten, kdo ze všech nejvíce se bojí smrti?

Nebo však, odpovídá hlas ještě skromněji — přiznávám se, že tebe jasně nechápu, neznám temné a zmatené cesty tvého ducha, ba zdá se mi ostatně, že si často odporuješ — když tedy je dokázáno, že vražedník se ukázal schopným skutku tak ušlechtilého, vypustil bys za zkázy světa snad z bran žalářů všechny vězně, otevřel bys jim v naději, zda se nenajde mezi nimi takový, jenž by se obětoval za znovuzřízený svět?

Ne, pravím, neudělal bych díla tak neúplného, abych někoho ušetřil. Kdybych viděl trestance nabízeti své tělo bohu, aby z něho znova zřídil svět, rozmýšlel bych se jen chvilku, a pak bych ho zničil dříve, než by jeho obět mohla se přijmouti. A kdybych viděl, že bůh se shýbá k zemi, že nabírá do ruky kopřiv a troudu zašlého světa a hněte z nich hlínu, aby z ní znova stvořil člověka, váhal bych jen chvíli a rouhavě bych vyrazil tuto nehodnou hroudu z jeho velebné dlaně.

A když potom bych spatřil, že bůh si povzdechl a že po jeho vznešené tváři kane palčivá slza lásky a milosrdenství, že počíná mučiti své vlastní údy a pleniti své svaté tělo, aby z něho stvořil člověka, poklekl bych a z jednoho mého oka by se řinuly slzy, bez ostychu a neustále, a druhým okem bych pohlížel upřeně a pozorně na jeho vznešené dílo, abych se přesvědčil — až mu propůjčí život, — že do něho skutečně vdechne svůj božský dech.



[25] Kalahari — rozlehlá jihoafrická poušť na území Botswany, Namibie a Jihoafrické republiky.

[26] z karborundu — karborundum — pevná směs karbidu křemíku s velkou hustotou, užívaná dříve především jako brusný materiál.

[27] Dubhe — jasně zářící hvězda souhvězdí Velké medvědice.

[28] Espérance — naděje (fr.).

[29] largo e maestoso — v hudebním názvosloví pomalu a vznešeně.

[30] sputum — vykašlaný výměšek dýchacího ústrojí, chrchel.

[31] kentaur — bytost v řecké mytologii — půl člověk, půl kůň, nezkrotný tvor, jehož si nikdo neodváží osedlat, pokud mu to on sám nedovolí.

« predcházajúca kapitola    |    




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.