E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Lelio

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Eva Lužáková, Erik Bartoš, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

Záchrana

Pryč z hrůzy té, pryč z bídy, z bolů všech mne odvez, vagone, mne odnes, lodi, hbitě. Baudelaire

[14]

Když nešťastný člověk se utíká do přírody, aby v ní hledal podobenství a útěchy, ať nečeká, že jasná tvář věcí se stáhne v soucitnou grimasu. Ať nemyslí, že by to bylo pro něho ulehčením; magická síla takového úkazu přinutila by jeho obličejové svaly, by tuto grimasu mimovolně opakovaly, a pak teprve nezadržel by svého nářku a vyl by jako vlk v pustinách.

Jestliže je zmražen nehybnou strnulostí věcí, která je činí podobnými pomníkům bez nápisův a hrobkám bez mrtvých, a cítí-li se osamoceným uprostřed jejich strohé necitelnosti k bolavým lidským věcem, ať si nežádá jiného. — Kdyby stěny jeho světnice, jaty pohnutím, se rozpukly a celé se zrosily lítostivými slzami; kdyby za jeho temných procházek vítr se rozšuměl hlasy šepotajícími mu do ucha slova útěchy a porozumění a šplounající čerň vody i vlna Úpy, tříštící se zvonivě o kámen, tiše nad ním zalkaly; a kdyby mraky ze sebe vydaly déšť, který by nesmyl prachu ulic, neobčerstvil zžehlých lesův a nenapojil žízně zahradních květin, jsa určen jediné zaplaviti jeho srdce vláhou upřímného soucitu, tu cítil by se stonásob nešťastnějším.

— Ten, komu rez souchotin vypíjí poslední dech, nechť nedoufá, že bude uzdraven; jeho touha je marná. A slepec, zastírající svůj zhaslý zrak méně nekonečnou propastí černých skel, nechť netouží tak horoucně po zázraku. Na zemi i na nebi není paprsku ani dosti jasné aureoly, které by mohly znova rozníti ztracené světlo jeho očí. Ať nedoufají a nečekají. — Ani mrzák, který za sebou vleče mrtvou nohu, nebo jednoruký, ať nevzhlížejí v úpěnlivém očekávání, že s nebe sestoupí pták, posel splněné touhy, přinášející v zobáku ztracený úd, opravený a požehnaný slitovnou rukou boží, jež ho kdysi stvořila.

Před rukou tápající v temnotách nerozevrou se neúprosné stěny vězení. Vězni, v němž nezbývá jiné myšlenky než po vysvobození, tato jediná a poslední rozžehne v hlavě plamen a v hrudi rozhoupá neúnavné kladivo, kující za dne i noci šíp beznaděje. — A ten, kdo si umínil odnášeti na svých bedrech břemena marných hodin a dnův a skládá jejich drtivost v pomník pokory nejponíženější — sytí-lí se myšlenkou, že konečně bude mu vložen do náručí okamžik spásy, — činí nadarmo. Jestliže pyramida usiluje se dotknouti nebes jediným a vrcholným bodem své těžké hmoty, tu bloudí on v rozvalinách, z nichž nikdy už nebude mu přáno vyváznouti.

Nebudou křídla v rozhodné chvíli vložena na jeho trpělivá ramena, ale nový kámen, který ho zlomí. A kdyby to byly peruti, zemře dříve než okřídlený mravenec ve své jednodenní lásce; nebude míti síly, aby vzlétl, ani dosti jistoty, aby mohl velebiti splnění a vysvoboditele.

*

Je ku podivu, je smutno pohleděti, jak se dívá tento člověk. Jako by ho stěny světnice držely v zakletí. I když se zastavuje na prahu a vychází potom, vždy se zdá vězněm, tak je opředen starostí a osamocením.

Dlouho přechází, stane před oknem a pohlíží ven, a zase usedne bez hnutí, dlouho, únavně dlouho. Je tich, jako by zkameněl, a přece jeho nitro je zrovna drásáno palčivým vlnobitím strachu.

Spuštěné ruce se hledají v klíně a mrtvě se pouštějí; pravá i levá setkávají se s rukou prázdnou a bez pomoci.

Bez úlevy se sledují vlna za vlnou, vlnobití úzkosti za každého vzdechnutí.

Po nízkém obzoru sevřených dnů vidí přebíhati znamení dobrých předpovědí. — Paprsek prorážející si zářivou cestu mezi mraky, breptající dítě, jež si hraje pod oknem, pták, který, utápěje bílý lesk svých perutí, vhoupne se za jitra v opilé modro nebes, osamělá hvězda na večerním nebi a pavouk, přeměřující stěnu na lomené hvězdici černých nožek, tak znamení, všechna nezodpovědná, vycházejí a zapadají bez řádu a v marném sledu jako zatřpytění v soumraku.

Viděl je všechna přecházeti po tísnivém obzoru nejistoty, a přece nic se nezměnilo a zemřel nevysvobozen.

*

Jen zlomek jeho života:

Zavedli mne do vězení, když bylo již prostřed noci, a vykázali mně můj kout. Byla taková tma, že jsem nemohl rozeznati, vedle koho ležím. Cítil jsem však, že tam spí mnoho lidí; vzduch byl zamořen chrapotem pokleslých úst a pernou mlhou těl, z nichž dusivě stoupala ošklivost a utrpení.

Obešla mne těžkost a hrůza. — Ach, až se rozevře jitro, až kalný jícen tmy vydáví zmořené postavy spáčův a vydá je žíravině dne, uvidím své zatracení. Uzřím, jak ze špíny se zvednou lidé, jako napříště budu se vztyčovati já. Jako jejich bludné oči, takové jsou oči mé; táž truchlivost, která splývá po jejich ramenou, mne odívá; a jako jejich hoře, takové je hoře v srdci mém.

— Vidíme své tváře a čteme svůj osud v blátivých skvrnách a slině podlahy, čteme je v prachu, na obrazech plísně a rozprýskaných žilách stěn. A je to totéž — viz je napsané na ošklivosti svých rukou, v bídných kolenou, na něž po hodiny tupě pohlížíš, a spatříš se; rozpoznáš je na svém čele, a vyzírající na tebe z očí, jež čtou z něho svou bídu vlastní.

Všichni sobě se podobali, ten, který se oženil v prvním mládí, odtržený od ženy a dítěte, i poženštilý stařec, který po celý život byl sám. Jeden, který zpěvavým a nevzrušeným hlasem vypravoval, jak kdysi vstal z mrtvých, a jiný (jeho hlas zněl jako řehtačka) zahlédl za posledních paprsků večera pláň spásanou nespočtem vepřů, než ji zakryla noc; ráno, když východ slunce ji odkryl a vyzlatil, byla pokryta mrtvými stády a tisíci mrtvých vojáků, kam až mohly dohlédnouti oči, zářily červánky a rozkládala se pláň. I ten, jenž neviděl ničeho, jehož oči potahovala bělounká mázdra, a jiný, který ustavičně se třásl, i onen, který se styděl za svou padoucnici, a ten, který nikdy nemluvil, o němž nikdo ničeho nevěděl, všichni milovali život a toužili po svobodě.

Někdy vězňové hráli v karty. Viděl jsem, jak šedý den zhášel na nich poslední zdání života a špinil mrtvými důlky jejich bezbarvou tvář, a jak jindy neprůhledně červený přísvit stravoval jejich postavy, než nás pohltila noc. Tehdy, když hráli, onen poloslepý přihlížel; pod kalnou lampičkou vynesl vítěznou kartu ten, který stále se třásl, a muž dávno mrtvý přihodil na ni svůj poslední list. Z černých koutů světnice se vyplížil život a zhnětl se uprostřed do žlutého klubka, kde z hráčův i z těžkého světla se stala jediná hmota, kterou beztvaře rozšklebovala vbloudilá náhoda hry. — Sklouzaje zrakem po zaprášených ramenou, přes prosvítající škebli ucha a smutně spadající římsy čel, snad spatříš v nekonečné dáli nepřítomný pohled oka božího, odvráceného do sebe v bezmocném majestátu.

A daleko, nikde je svět, snad nikdy již nepřijde jitro a nevzejde den, nikdy se neozve pod okny pták a nezašelestí déšť.

Jen žlutá hnisavá koule, pohozená v zlých temnotách, jež nepřijde vzrušiti ani van perutí odbojného anděla, který by tuto hroudu bláta pojmul do dlaně a za kruté otázky položil ji před boží tvář.

Ano, všechno milosrdenství a slitování nás opustilo.

Myslil jsem, že již nikdy odtud nevyjdu. Má duše se stávala mrtvým jádrem, zmořena trvalým zoufalstvím. Tvrdý je věřitel, který za marnou půjčku života vymáhá krvavý úrok úzkosti a beznaděje.

— Když sestoupila modrojasná noc, pod níž se usmívá ztišené moře, květ objímá rosnou kapku a lesní zvířata v neslyšném skoku vdechují mlhu rajských údolí, vězňové hluboce spali. Jejich těla se vznášejí v modrém roztoku noci, který se nerozechvěje vzdechem a nerozčeří se zabědováním ze sna, plují v zsinalém lihu, aby v něm trvala uchována do věčnosti. A modrá kapka zvolna stéká po klenbě vesmíru, bez konce a cíle, s nímž by splynula. Jí nepojme usmívající se moře ani květný list a tráva v údolí, a neskane ani k nohám božím, neboť bůh na ni zapomněl.

Za úsvitu jsem uslyšel hlas volající mé jméno. A ještě jednou, když jsem viděl dveře rozevřené. A znova řekl: — pojď! — když jsem přecházel práh dveří. Jsi svoboden, řekl mi, a zněl jako volání z nejhlubší dálky. Bylo ještě temno, dech se mi zastavil v prsou, a když jsem pohlédl, uzřel jsem tichou záři, jaká mi ve vězení nikdy nesvitla. Anděl vysvoboditel!, řekl jsem si, a tu náhle jsem pocítil své nesmírné slabosti a bídy. Byl to můj otec. Můj otec oděný cestovním pláštěm, jehož ruka mne hledala. Spatřil jsem jeho lysou lebku zrosenou potem pohnutí, bílý vous zachvívající se v ranním vánku, odpuštění a lásku úst schylujících se k políbení. Tu vzešlo přede mnou vysvobození jako nesmírný jas, kterého jsem nemohl snésti, a zakryl jsem si rukama tvář i oči, přetékající hořem a slabostí.

Když mne unášel vlak, můj duch byl stále jat smutkem a bázní, jichž už nikdy se nezbavím. Vlak se řítil sinými pláněmi a v jeho lomozu ustavičně zněl a opakoval se cizí hlas: A dream, a dream, toť sen, jen sen, jen sen… Ach, sen — bylo snem vězení, či je vysvobození jen snem, je snem úzkost, která mne do zítřku a provždy provází?

*

Mé srdce bylo klidno jako krajina spící ve světle měsíčním…

Jako pták pod kletbou hadích očí, ano, byl jsem chromý úzkostí jako pták pod kletbou hadích očí. Když mne rychlovlak nesl do tlamy rána, jež kdysi přetěžce se zaťalo do mého života, zaplavovala mne ohnivá bouře strachu a v hrdle mne dusil pocit neodvratného. Mé tělo bylo jedinou buňkou chvějící se v hrůze, a přece, kdo by mě viděl, domníval by se, že tuto sedí pasažér, poněkud znavený délkou cesty, který nemůže usnouti.

A pláň osvětlená měsícem. Na louky se snesl siný závoj mlh, jezero velice tiché, svatá voda, jejíhož míru nevzruší vítr, ani šroub či píšťala lodi, ani pták. V dáli se střídaly stromy a vesnice, jako by se stále opakoval týž pohled, tak se zdála tato krajina neměnnou pod zakletím luny a spánku.

A tu jako by promluvil mdlobný hlas:

— Mé srdce bylo pokojné jako krajina zatopená ve světle měsíčním…

Ustrnule, přízračně se srovnala do hypnotické roviny ticha a klidu, průchod letícímu stínu a hučícímu vlaku. Byla snivá jako zátopa v stepi, svatá jako zašlá malba na chrámové stěně. — Položil jsem hlavu na chladné sklo okna. Přimražen a polomrtev jsem cítil, že mi bez konce vytéká krev, nezadržitelně a nezměrným proudem, jak němá krajina ubíhá a stáčí se do nekonečnosti. A tu neměřitelnou věčnost bez vteřin proťal zase onen osamocený hlas, mlžný, táhlý, a přece drsný jako zvuk cella, smutně, neodbytně a výsměšně:

— Mé srdce bylo pokojné jako krajina spící ve světle měsíčním…

Všechno mé bytí se vzepjalo ven: ach, uniknouti, státi se ničím, pozbýti lidské podoby a strasti, rozplynouti se i s trýzní, která mne sžírá jako mor. Ach, bledá, jako je mrtvá tvář!, podivná jako hluchoněmé dítě! Rozplynouti se v měsíčním mléce, proměniti se v ztajený stín, odpočívající na tvrdém reliéfu věcí. Nebýti a necítiti! Ach, útěk do hmoty! Vždyť poskytuje svého milosrdenství tvorům nejnižším, ochrání zvířat i hmyzu, a když jsou pronásledována, může je učiniti neviditelnými přímo na jasnosti své tváře. A nechť je vodou, ohněm či kamenem, dovolí duchům dokonalejším kouzelný průchod, jen člověku ne, jen člověku ne.

Svatá, mrtvá, hluchoněmá, na krku křížek…

Zašelestil suše na okně a zase zapadl. Po skle krouží tiplice, šustivě se třese na desce okna, vrhá v křivém vzepětí svou škubavou nervózu vzhůru a tříští ji o zakletou plochu, věznící v sobě noční chlad a stříbrný jas krajiny.

Oč zápasíš, proč harašíš tak šílenými skoky, mřivá bytosti, polední mžitko, která sotva zrozena umíráš? Často, rozpomenuv se na vlastní život, jsem tě v noci vypustil oknem a viděl jsem tě pak za žhoucího poledne, jak těkáš a hledáš v přeletném doteku mezi dvěma stébly slunečního záchvěvu, v němž bys zhynula. Proč toužíš tolik po svobodě, máš-li zítra zaniknouti? Jaká jistota nebo úzkost, jaká povinnost, jaká vděčnost k lhostejnému stvořiteli nutí tě tak horoucně usilovati, abys splnila krátký zákon svého života? Sluneční rozkoš je tvou agonií, každý lístek může býti tvým smrtelným lůžkem a každá vteřina vteřinou poslední.

Zatloukla sebou chřestivě, rozechvěla se na okně, jako na strunách se chvěje citlivý houslistův prst, a ozval se opět onen proklatý hlas:

— Mé srdce je pokojné jako krajina spící ve světle měsíčním…

— Hlas prořízl mi duši až k smrti a zase zapadl hluboko do střenky prázdna. — Tiplice se vzepjala v novém tanci, marně, posedle a bez konce.

Jak mne tvůj zápas vyčerpává!

Otevřel jsem okno, abych ji vypustil. Světelný a hluboký van nekonečnosti udeřil mi přímo do tváře. Ach, ano, což, což, bože…

Nic než jeho širý hlas, mlžný a drásavý: Mé srdce je klidné jako krajina spící ve světle měsíčním…



[14] „Mne odvez, vagone, mne odnes, lodi, hbitě! / Pryč odtud! z našich slz je bláto ulic těch! / — Je pravda, Agato, když srdce zabolí tě, / že díš: Pryč z hrůzy té, pryč z bídy, z bolů všech / mne odvez, vagone, mne odnes, lodi, hbitě?“ — Charles Baudelaire: Moesta et errabunda, in Ch. Baudelaire: Výbor z Květů zla, přel. Jaroslav Goll a Jaroslav Vrchlický, Sborník světové poezie č. 39, Praha, b. d. [1896], s. 43, překlad J. Golla; (moesta et errabunda = lat. truchlící a bloudící).





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.