ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[7]

Některé povídky zvláštního rázu, kde lidské srdce je vyprovozeno řadou dobrodružství nebo stavem až nadpřirozeným ke konečnému spočinutí a štěstí v trvalé lásce, zaokrouhlují se v závěru do věty: „— a život jejich byl nyní jako sen“. Jsou to slova touhy, protože mají vyvolati představu života očištěného, již neotřásaného nárazy z jakéhokoli cizího světa. Chtějí vysloviti ideál žití dokonale splněného, život úzce soustředěný, ale vysvobozený.

Člověk velmi nešťastný prožíval až do nemožnosti utrpení, že jeho život nebyl jako sen, že v něm bylo příliš mnoho tvrdé skutečnosti. Učinil sám svým útrapám násilný konec, protože, jak byl o tom přesvědčen, ničeho jiného mu již nezbývalo. Tento neznámý (nesejde po tom, aby měl jméno) nebyl ani člověk zcela obyčejného druhu nebo slabá duše; snad to byl muž světu rostlý, který se uměl světem dojímati, měl svoje myšlenky a vnitřní požadavky, jež by ho v šťastnějších okolnostech snad provedly životem k jistému zdokonalení.

Jeho případ nebyl neobyčejný. Stává se až příliš často, že lidé se vysilují marně v boji i v touze o zlepšení svého osudu, až se jim zdá, že vzchází jediné a poslední poznání, že již nikdy volně nevydechnou a že již si nemohou pomoci. Tohoto člověka pohlcovala bída a umořovala ho do krajnosti. Jinak by se neodhodlal umříti, protože jeho vůle k životu byla houževnatá a docela hladová jako u většiny lidí, kteří jsou životem zkráceni. Jeho poslední dny se zavíjely nezadržitelně do tak nevýslovné bídy, že již nemohly přinésti obratu, nějakého příznivějšího okamžiku, kdy by se mu podařilo skočiti na pevnější půdu a nějak se zachrániti z toho pohybu beze slitování, který ho zanášel přímo do středu nejhlubší nicoty.

Ten muž byl si dobře vědom svého bídného stavu a nevemlouval si ničeho lepšího. Nedostatek a utrpení jsou důtklivou skutečností, jejíž studený dotyk přivolá vždy k sobě člověka, který se toulá bez cíle, protože nejí a nemá kde spáti, jak by se ve svém bloudění po ulicích zapomněl a rozesnil do jasnějších kruhů života. Cítil až příliš neodbytně svou bídu, svůj hlad, nemoc a zimu, z čeho stále beztvárněji se slepoval jeho šedivě hadrovitý život. Vedle této tvrdé skutečnosti se zdály všechny ostatní krásné obrazy života přeludem a snem. Pozoroval proudění ulice a vzpomínky z existence kdysi lepší přivedly ho ke schopnosti jasnozření, kdy mohl proniknouti za obsažné stěny z kamene a oken a odhadnouti za nimi bohatý život a milé obrazy domácího života. Skvělost světel, pohybu a přepychu a všechna svrchovanost velkého města, ten hučící a jemně chvějící se život, který ho míjel a nepojal do svého zkouzleného rytmu, jsou jen předmětem vidění. Jedinou skutečností bylo jeho vlastní bytí, studený pocit opuštění a hynutí.

Pak je lépe vstoupiti do života neskutečného.

Tento muž by byl snad brzo umřel, i kdyby neskočil do řeky, protože bída by ho sama dorazila. Byl asi v prostředních letech. Okolnost, že se utopil, může ukazovati k tomu, že nepocházel z lepších vrstev, než klesl do nedostatku; mužové z tříd lépe situovaných obyčejně umějí plovati. Sebevrah nezanechal po sobě nijakého dopisu nebo vysvětlení a jeho prádlo nemělo jediného stejného monogramu. Proto trvalo dlouho, než mohlo se zjistiti jeho jméno, jež by ostatně nikoho blíže nezajímalo.

*

Ti, kdož přecházejí po mostě u Národního divadla, který je velice krásný svým okolím, nejsou zvláštní třídou lidí; jsou nejrůznějších stavů a povah a mnozí z nich projdou tudy jen příležitostně. Přesto není nijak fantastickou myšlenka, že aspoň po malou chvíli strávenou na mostě stávají se jinými než třeba chodci ulic. Požívají krásné podívané a mají pro sebe širokou volnost vody a celého prostoru kolem.

Přecházejí do jisté míry na chodnících zavěšených mezi nebem a zemí a z toho přechodně vzcházívá pocit jisté rozkoše, svěžejšího životního rytmu a přeletné oddání se skoro poetickým myšlenkám. Toho všeho lze pocítiti zvláště za časného jara, kdy voda se rozlévá od Braníka jako stříbrně blyskotající se záře a vplouvá skoro slavnostně do Prahy, co na mostě vane lahodně mladý vítr, který se zdá plným dráždivých svodů, slibův a ujištění.

Vyskytne-li se na vodě cosi, co by stálo za podívanou, je tu vždy někdo lelkující u zábradlí, kdo zalarmuje i ty, kteří by si jinak nechali ujíti zajímavé divadlo a byli by přešli kroky bezmála okřídlenými.

K malebné scenerii Vltavy náleží prospekt obou jejích břehů, ale důvěrnější složkou jsou vlastní nábřeží. Je možno představiti si krajinu podél řeky od Vyšehradu až ke Karlínu jako vzdušnou chodbu bezhraničného kouzla. Mnozí prochazeči to dobře vědí. Prostor, odražený ve vodě, se zdvojnásobuje, prohlubuje se, a procházíte se tu mezi dvojí oblohou. Někdy tu přejdou lidé zcela podivuhodní, a stává se, že se tu vyskytli i lidé nadpřirození. — Odpoutaný pramének vlasů se rozechvívá vánkem a na spanilou šíji se snesl lupínek akátového květu. Nebyl to větrný polibek stromu ani boha; viděli jsme, jak zavřel oči v okamžiku sladké rozkoše; člověk se zamiloval jen na chvíli a podařilo se mu políbiti květným lístkem, tolik něhy bylo v jeho vroucím přání.

Návštěvníkům nábřeží jsou vyhrazeny zvláštní rozkoše, a byli to někteří z nich, jimž byla také poskytnuta zvláštní podívaná, o níž bude se vypravovati dále.

*

Kdysi viděl jsem obraz představující Utonulou a vždy jsem se domníval pod vlivem tohoto zobrazení, že smrt utopením může býti z nejsubtilnějších a že sebevrazi vznášející se na vodě zůstanou plavnou pápěrou lidského zoufalství, i když jsou vytaženi na zemi. S těžkou spěšností a mocným rozkročením rybářů silně kontrastuje lehounce bělavý zjev utonulé jako smutný praporek mezi dynamickými masami života. Později poučila mne vlastní zkušenost, že by bylo možné zobraziti takovou scénu způsobem zcela jiným. V Paříži, v podzimním čase a zvláště ve dnech, kdy nepřetržitě padala jemná prška, postihovala mne toulavá mánie, a tu jsem ponejvíce bloudíval po nábřežích Seiny. Za takové procházky jsem se nahodil zrovna, když u Pont des Arts vytahovali z vody utonulou. Byla to žena starších let, oděná černým šatem. Mokrá tvář, jak se zdálo, mluvila o slzách, prolévaných v hlubokém neštěstí života, a její obličej byl jako tuhá maska, na níž s krutou nahostí bylo napsáno bolestné odhodlání, hrůza a beznaděje. Oděv zplihle a v ohavných záhybech se lepil na tuhé údy, jež byly strašně těžké, nepoddajné a dvojnásob nemotorné jako páky zničeného stroje. Tato žena byla ze všeho nejtěžší; když jsem se rozhlédl, řeka letěla lehce jako závoj a nábřežní domy za vodou byly sotva hmotnější než matná šeď na ocelové břitvě. Obličeje diváků se trhaly a splývaly v prostoru a lidé zaměstnávající se kolem utopené prohýbali se a vlnili jako dým a hmoždili se s temnou mrtvolou, jež do jejich mlhavé přízračnosti umíněně nastavovala své urputné údy. — Bylo to jako tiché drama nenávisti a opovržení mrtvého světa k živým. Dotyk, s jakým ten mrtvý svět podával svou kamennou cizotu, byl příliš důtklivý a zlobný, a také v našem soucitu se probouzelo vedle bázně jisté nepřátelství.

*

Dříve než se vrátím k vlastnímu tématu, musím tu zaznamenati příběh jistou měrou paralelní, který se mi nyní neodbytně vnucuje ve volné souvislosti s vlastním jádrem tohoto vypravování. Pokusím se podati ho zde tak, jak se vrací v mých vzpomínkách; byť by se ten nárys mohl mnohému zdáti pouhou fantastickou divagací,^[8] domnívám se, že i fantazie může někdy vystihnouti pravou povahu případu ve směru reálním. Připojení bezesmyslných elementů k holému faktu má právě dokázati, že mládí a půvab nemohou býti smrtí tak úplně zmařeny. Tento život chtěl by se ještě vrátiti; nějaká nepodlehlá síla trvá v nich na čas i po smrti, pokouší se vyrvati aspoň pro okamžiky z temného klína nicoty, a vysiluje se ve vášnivých útocích, aby se i přeletně dotkla zdání života. Květiny položené do rakve mladé zesnulé vyslovují důtklivě a žalně tu touhu, z mrtvého chladu se vzepne vlna té síly, vžehne se jako plamen do lítosti a pláče nad rakví a zachvěje se jako klam nebo připomenutí, aby hned zase byla pohlcena ledem zásvětí.

Do Vltavy se vrhla mladá dívka, a ještě dříve, než mohlo se zjistiti její jméno a bližší okolnosti, pronesly noviny správný dohad, že příčinou sebevraždy byla nějaká přeháňka lásky. Skutečně, tragický živel, který se přesmekl jen jako zášleh stínu přes nevinnou jasnost jejího mládí, neměl se státi osudným. Přeletěl by beze zmaru, ale stalo se, že prudce ji pomátl, a příliš citlivá dívka pohrdla životem skoro z nedorozumění. — Malá hádka nebo překážka přivedla ji v prvním pobouření k vodě, a snad v tom bylo i něco koketního, snad mladý, svou vlastní krásou opilý život chtěl sám sebe pokoušeti a hravě svévolným skokem dotknouti se hranice smrti, a již se zahubil.

Nyní ji chová Vltava, a ve vodní říši je klid a chladné zkolébání spánku beze snu. Ještě nepřišel čas, kdy řeka ji vydá a navrátí do tváře světa; zatím může tiše spáti.

Nad vodou se střídá zvolna den s nocí, a hlubinným šerem přízračně se sunou mdlé smyky denního jasu, než opět se uloží přísvit noci, ztracené hvězdy, třesoucí se v šumotu vln, a smutné komety nábřežních a mostních lamp. Z vody vyplynul pohled utonulé, teskně se zachvěl na vlnách a zase zapadl do hlubin. Je modrá noc, nábřeží jsou pustá jako stěny rakve, a po nich se plouhalo několik stínů, někdo nemůže spáti. Utonulá se bála a její pohled klesl zase do vodní tůně. — Po břehu přešel Jack Rozparovač,^[9] má nabroušený anglický nůž s devíti želízky, polyká svoje hořké slzy a mluví k sobě o lásce; jeho hruď je zprahlá vzdechy — a on lomí rukama ve věčné touze lásky. Modrá noc se sklání jako tichý úsměv, ale přízraky nemohou spáti. Po nábřeží bloudí Fantômas^[10] a nemůže nalézti stínu svého věrného pronásledovatele, nepřítele smrtelného, který ho očekává na druhé straně řeky. Noc i řeka znenáhla klesají do nekonečna, a nemohou se nalézti ještě ani pak v mrákotách rána a nemohou druh bez druha žíti; nadchází den, a ještě se nesetkali a změnili několikrát svoje přestrojení.

Zase je noc a voda se zavřela v temnotách jako hrob, tak černá noc, jaká již dávno nebyla; dnes žádný její zásvit nevyhledá v hlubinách utonulé, a ona se neprobudí, aby se rozhlédla z vody pohledem chvějícím se na vlnách. Ale tma se rozezvučela nejtišším pláčem, na řeku prší a veškerý ten kraj zní jako stříbrný a skleněný šepot harf, jaký mohou slyšeti jen andělé. Nad řekou táhne déšť, prší tisíc strun, a hlubiny zvoní přízračnou hudbou. — Utonulá se probouzí a mátožně zvedá bílou tvář. Nyvý a vášnivý stesk prochvívá její srdce, tuhé prsty zvláčněly a rozvírají se touhou života. Ó kouzlo, jaké vábení vzbudilo mrtvou v plynoucím dešti a hudbě harf, jaká síla ji vyvedla z vody, že se potácí po mokrém dláždění břehu a kalužemi ulic, jako by byla živoucí? Ale svět mrtvých jí nevydá, a ona opět se vrátí.

Ten déšť! Stříká v proudech z temnot jízlivě stydnoucích, prší z dlažby a odevšad spadají potoky a vodopády kalné vody. Mladá dívka, snad sličná a zcela sama, jde ulicemi tak pozdě v noci a v takovém dešti. Nemá deštníku a nedbá, že její šaty jsou veskrze promočeny. Jí není zima a jí už neroztřese žádný chlad. Nyvá a horoucí touha zvábila ji do světa živých, ale její tvář je ledová, bez úsměvu a ruměnce, a z vlasů stéká voda. Několik pozdních chodců ji vidělo; utíkali před deštěm a neměli kdy povšimnouti si blíže dívky, jež letmo vzbudila jejich politování; jaká trpělivost a bída, když se prostituuje na Václavském náměstí v takové nepohodě nedbajíc, že déšť promáčí její růžové šaty, jež jí neslušely. Déšť byl jako řeka a ona se postavila do kouta domovních vrat a odtud pohlíží beztřpytnýma očima přes chodník, ale zdála se příliš zpustlou, nebo jí chránili andělé smrti, že nenalezla svého ochránce. Před úsvitem přivolaly ji zásvětní moci a mrtvá se vrátila do Vltavy. Spí ve vodní říši a v jejím srdci je stesk po světě živých.

Již přišel den, kdy voda sama ji vydá, když se nasytila její chudé krásy, a vrátí ji tváři světa méně sličnou, znetvořenou nebožskou působností rozkladu. Již jí neváží šeré hlubiny; je nedělní den, utonulá se vznáší na vlnách a její otevřené oči mohou nyní svobodně zírati do slunce. Je téměř mezi živými; její srdce je skoro šťastno, a ona touží setkati se s lidmi, co řeka ji kolébá a zvolna donáší k bílým obloukům mostu. U mostního zábradlí se shlukli lidé a pohlížejí do vody; utonulá k nim upírá svou bledou tvář a její srdce se raduje, že jest živými očekávána.

„Jak jsem ráda,“ promlouvá k nim, „tolik jsem tesknila po světě. Voda stírala moje slzy a tiše mne potmě kolébala, ale nemohla jsem zapomenouti a chtěla jsem nazpět mezi lidi. Jak jsem se těšila!“ — Z vody lživě žvatlá rusalka; její rozpuštěné vlasy plynou po vodě, koketně ukazuje divákům, pohlížejícím s mostu, sladkou stuhu podvazku mezi poodhrnutými záhyby růžových šatů. Ó vábení, kouzlo! Kdo ji vezme s sebou na výlet? Šla by ráda. Ráda by mnoho mluvila, smála se, ale nikdo z lidí sklánějících se nad vodou nemůže odpověděti. — „Tolik jsem toužila po světě! Jsem šťastna, že se na mne díváte.“ Diváci pohlížejí na mrtvou tvář; otevřenýma očima zírá do slunce a za ní plynou uvolněné vlasy. Klobouk a slunečník mrtvé dívky jsou uloženy na policejní strážnici a zraky živých se vyhýbají smutné něze podvazku, vystaveného na odiv mezi růžovými záhyby šatu. Přicházejí za ní k řece a přijímají ji do svého náručí. Utonulé se však již nepodaří v něm oživnouti a jest jako plavný praporeček lidského zoufalství, když ji vynášejí z tichého klína vody.

*

Krása vody! V mnohých básních celého světa jsou místa, kde okouzlený básník jí věnoval některou ze svých nejcitlivějších myšlenek. Někdo vidí ve svém snu stále týž obraz řeky, dřímající mezi stromovím, a požívači opia se zjevují vody, rozlévající se do nezměrných záplav. Ten básník miluje nejvíce představu vody v podobě rosy duhově se skvějící, a ještě jiný, když pocítí smutku, je zároveň upoután představou vodopádu nebo velkého rybníku, třpytícího se ve slunci, a chce-li mluviti o svém smutku, vloží do své básně jejich obraz, a když je v živém pohnutí nad krásou nebo z lásky, sevře se jeho srdce přeludem stříbrného rybníku nebo vodopádu. Nebo je posedlost představou ledové hladiny, za níž přízračně se zjevuje nejspanilejší tvář, nebo utkvělé myšlenky, snivé výrazy bolesti či útěchy vyslovené obrazem deště, řeky bezhlase plynoucí v mlhách, a je zapomenutí na žal nad šplounající vodou, u jezu, nad proudy šiře plynoucími. Pak hlubiny, hukot vln a příboje, Oceán a také divná myšlenka podsvětních řek, řeky nářku a řeky zapomenutí.

*

Tu se vrací zase předmět mého vypravování. Muž sebevrah, o němž byla dříve řeč, nebyl ani trochu básníkem. Když hledal ve Vltavě okamžitého ukončení svého nesnesitelného života, nebylo to proto, že by řeka na něj vykonávala nějakou zvláštní přitažlivost, že by k ní měl jakýkoli psychický vztah. Je možno si mysliti, že vody neměl rád; vodou pro něho byly dešť, bláto, špinavé stružky, plesnivina a prolínavá vlhkost koutů. A řeka je spoustou chladné vody, po níž nelze ničeho žádati; je to ve městě, mezi domy a lidmi, kde mohlo jej potkati štěstí, jež by jeho život spasilo. Kdyby ještě mohl doufati v milosrdný pokyn boží ruky, jistě by ho očekával mezi lidmi, a jestliže volil raději zemříti, umřel, protože si již ničeho nesliboval od boha, ani od lidí, ani od sebe. Voda se svou konejšivou hladinou, dvojím nebem, nebem nahoře a nebem v hloubkách, byla pro něho jen prostředkem, jak nejdříve dosáhnouti světa neskutečného.

Nepociťoval na dně řeky stesku po světě živých, po jeho bezcitně slepé svrchovanosti, jež ho utlačila. Žádné kouzlo nevábilo ho z hlubin a netoužil se vrátiti. Jeho srdce bylo naplněno temnou trpělivostí; věděl, že přivodil rozhodný obrat ve svém bytí a že tvrdá otázka jeho života nyní dochází rozluštění.

Zatím řeka plynula nad ním jako sen, až nadešla doba, kdy rozkladné plyny zvětšily objem jeho těla natolik, že nadlehčená mrtvola musila se objeviti na povrchu vody. Na hladině řeky se obrážel svět živých i s jejich oblohou, ale v jeho jasném obraze vynořil se z průsvitné tůně utopenec jako cizí host. O zábradlí mostu se opírali lidé a pohlíželi na člověka ve vodě, a on opět se díval na ně — dívá se upřeně a nehnutě i skrze plynoucí závoje vln, kterými řeka oplachuje jeho oči. Svět mrtvých a živých se zhlížejí v sobě v mučivé hypnóze. Nad řekou zavanula hrůza, živý svět v okamžiku úzkosti se zakymácel, ubíhal a ztrácel v odrazech, třesoucích se na vodě. V jeho těkavých očích byla slabost a strach, ale cize upřený pohled mrtvého světa byl pevný, beze zvědavosti a touhy.

Diváci na mostě nevěděli, zda ten trápivý pohled znamenal sebevrahovo syté opovržení vším živým nebo nejtemnější výčitku. Cítili, že mrtvý svýma očima snad vážil svět a že jej snad v té chvíli mohl po svém souditi. Bylo těžko v tom se vyznat.