ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdyby mi někdo řekl, které datum nyní máme, který den, měsíc a rok, ano, především, které století a přítomnou hodinu, byl bych mu za to velmi povděčen. Ne že bych se tak dověděl všeho, nač bych se měl před svou smrtí ještě zeptati, ale získal bych alespoň vědomí času, pozbytého, je tomu již dávno.

Jsem zároveň dětinský a žebrák, nevěstka i světec. Jsem bytost složitá, vyřešení mého života je však bědně jednoduché. Kdo by mne tuto spatřil, jak se škrábu zuřivými pěstmi na hlavě — ach, mně nebylo přáno útěchy opálových nehtů, jimiž čarovné sestry konejšily trýzeň Rimbaudova^[15] dítěte, a čelist hyenina i tvrdé hrany kamene se ukázaly neúčinným hřebenem pro palčivost mé hlavy, palčivost rovnou ostré vláze slzného závoje, který mi stoupá do očí —, řekl by, že něco takového již dosti často viděl. Ale za mými nehty ničeho nezůstalo, ničeho živého a co se hýbe, ba, jen mrtvý prach pouště a věků. — Přineste hřebeny železné a z rohu, z celuioidu a ebonitu, hřebeny z želvoviny, z ušlechtilých kostí, drahých kamenů a zlata, přineste hřeben, kterým Helena Spartská^[16] ve spanilém rámci vztyčených loktů vyčesávala svůj elektrický vlas, a ten, kterým se česala Berenike,^[17] nebo onen, kterým Lady Godiva^[18] rozestřela kol své nahoty zářivý plášť plavé cudnosti, či hřeben svaté Anežky,^[19] všechny ty hřebeny slavné, kouzelné a pověstné. A složte přes ně hedvábný papír a přiložte ke rtům a pískejte na ně píseň, ale nehrajte mi písně posměšné!

A pak posaďte mi na hlavu věneček uvitý z květin. Nežádám si věnce vavřínového nebo koruny ze zlata, ani trnové ne, ani čepice bláznovy nebo cestovatelovy, ale věnečku pěkně uvitého z růží časného léta, růží bílých, zrosených a chladivých, jež by předčasně nepovadly v horečce mých skrání.

A pak mne uvidíte pokojně umříti.

*

Že neřestí se dochází až stavů nadpřirozených, uznávám; že život může býti probuzen injekcí a zázrak přivolán touhou, je zcela pochopitelné; že stačí přehoupnouti nohy přes střechu mrakodrapu, abychom letěli dolů, a že zapálená hrst ekrazitu pozvedne nás až k mlčelivým nebesům, to vše je správné a zcela jasné. Mohl bych vysvětliti mnoho neobyčejných věcí, tohoto však ne: nevím sám, jak vlastně se přihodilo, že jsem se octl zapleten v křídlech neobyčejně velikého ptáka, jako nečisté stéblo či lopuch se zachytí na plášti poutníkově. Nerad vzpomínám své závrati, neboť není snadno se udržeti mezi letkami perutí tak ohromných, jejichž majestátní let rozvál zmatená pole blankytu a temnot, když vaše oči jsou oslepeny vzdušným vírem a údy trnou, ochromeny nezměrným máváním nad propastí příliš hlubokou pro člověka.

Nyní jsem nahoře a nemohu dolů, ledaže bych vypadl jako smeť z rozvírajícího se vějíře brků. Kde je střelec, který by tohoto ptáka srazil dobře mířenou ranou meteoru, vyslaného z hmoždíře nekonečnosti? Jedná se přece o záchranu člověkovu! Sem provaz, řebřík a hasičstvo všech dílů světa! — Nic než hučení perutí, rvoucích na kusy němou krajinu blankytu a tmy.

— Živý pták je cítiti teplotou své krve a zároveň ze stínu jeho peří se řine zápach plísně a trouchniviny; takový obyčejně je ptačí zápach, neberete-li do počtu ještě jeho trusu…

Skryt na prsou obrových byl bych slyšel tlukot jeho velkého srdce. Po blankytných cárech prchají závratné pásy, obrazy pozemských krajin a hvězdný třpyt se mihá na nich jako splašený roj. Po perutích přebíhají mrazivé stíny nadsvětských samot, a pták zmírnil svůj vířivý let. Tu se objevily mezi peřím nožky hákovitě ukončené, vynořil se rypáček, opatřený sacími štětinkami a ovroubený ostny, a očka velice prostá se vyboulila a vyhledala mne v pozorování dlouze zkoumavém.

— Já jsem tu také, pravil po chvíli podivný tvor.

— Nemysli si, že tu jsi sám, doložil po trapném mlčení — nebo že, usadiv se na tomto neobyčejném ptáku (ačkoli spíše se mi zdá, že jsi tu nedobrovolným cestujícím), řídíš ho jako vzducholoď; ó ne, naopak, on řídí tebe — ač se o tebe ani v nejmenším nestará — a zanese tě třeba někam, kde ti zajde všechno pomyšlení, že by ses kdy vrátil… Ty však nepovažuj mne za ptačího čmelíka nebo klíšťáka, ale nejsem také všivicí nebo báchorkovitou vší úmornou — jsem jen veš, pouhá veš. Vlezla jsem na tohoto ptáka, jsouc příliš zvědava uviděti, jak snáší tvor tak podivuhodný svoje vejce a vysedí z nich mláďata. Ale, běda, přiznávám se, že nebylo mi přáno seděti zároveň s ním na vejcích, z nichž by se vylíhlo potomstvo rodu rovněž tak ušlechtilého, a nejen to: tento pták nenalezl dosud druha ve shodě se svými přirozenými pudy páření, ba zdá se, že ho ani nehledá. Bojím se, že je tedy svého druhu jediný! Běda mně nešťastné! končila veš v slzách — jeho neplodnost postihuje mne tragickým osudem, činí mne obětí kletby, jaké pro mne, jsem si tím jista, ve hvězdách nikdy psáno nebylo.

— Ale, potlačila veš svůj nářek, nemysli si, že moje přítomnost je mu lhostejná. Žeru z jeho těla, štípajíc jej nesnesitelně, a nutím ho takto k starostem všednějším, než jest jeho extatický let. Tu musí pak slétnouti, aby se poškrabal skalnatými vrcholy velehor, aby vystavoval svou zmučenou hruď účinkům zodiakální^[20] záře a parám solfatárů^[21] nebo se pokoušel ochladiti ji na ledových útesech pólů, neboť nedaří se mu zbaviti se mne svým vznešeným drápem a zobákem.

Dovedu mu svou lítou žravostí způsobiti takovou trýzeň, že ve své bezmoci vzlétá někdy až do mezihvězdného prostoru, kde bez cíle poletuje v nejžalostnějším nářku, kde pláče a vydává ze sebe zpěv tak zoufalý a teskný, a přece sladký, že stíny a strašidla duší opouštějí svých sídel, aby se tam, zděšené a chvějící se, navrátily teprve, až ztichne jeho znavený a tragický hlas.

Co mi však prospěje, že ho mohu přinutiti, aby mně v letu mezi hvězdami zpíval?

Kdysi, v nocích, vyklenutých jako ňadra dobré matky, vlaze oddechujících jako rozepjatá ňadra spící matky, když mléčná mlha a schoulené stíny objímají požehnání těla, když temnota, která důvěrně miluje příbytky lidí, usedá s němou láskou mezi lokty spáčův a na drobty večeře zůstavené na stole a přivíjí se v mdlobné rozkoši k teplu lůžka a k záhybům odložených šatů, pila jsem s krví dítěte jeho nevinné sny v tiché kolébce dechu, jeho náhlé zaplakání do černa noci, horečku i bezpříčinné slzy, usýchající v chvějivém semknutí víček, a poklad či zlatého motýla z ráje v sevřené dlani, kterou ráno pak nalezne prázdnou a opuštěnou. Byla jsem tichým druhem za jeho her a úkolů, skrytá v hedvábí jeho vlásků, když stavělo domy v písku a hráze v kalužích, jedlo třešně a pomeranče, házelo do vody kaménky, trápilo mouchu a dívalo se na obrázky. — Také ty jsi byl kdysi dítětem.

Ty děti snad už zemřely. Nebo dorůstaly, zapomínaly a měnily se, co štvaná, však nezhubená, zůstávala jsem touž ve věčnosti i na hlavě žebrákově, na těle nevěstčině a ve vlasech poustevníkových…

Nevěstka: — Můj stud mi brání vysloviti tobě obraz mého života. Dej mi pět korun a ukáži nebo povím ti vše.

Žebrák: — Žebrák je podoben své bídě. Mezi lidmi se podobá žebrák nemocnému a v příkopu mršině, v koutě výkalu, na křižovatce kameni, na smetišti rzi a v plísni se podobá plísni a v blátě blátu a v prachu prachu — ó bože, bože…

Světec: — Štípala mne, když jsem přemítal, modlil se a konal milosrdenství. Když jsem kázal zvířatům, kdy šelmy překonaly svou dravost a polní zajíci i myšky svou bázeň, kdy ptáci zastavili svůj let a ryby vyhlédly z vody, jež je skrývá, byla to ona jediná, lhostejná, bezcitná, která sobeckým krokem přeměřovala mé sněžné vlasy a lepila na ně své hnidy v bláhovém triumfu nízkosti nejohavnější.

Veš: — Vidíš-li mne tu plakati a proklínati, nedělám toho pod tíhou této obžaloby. Oplakávám sebe, nad sebou naříkám, svou dobrodružnost a svůj osud proklínám. Proč jsem jen chtěla věděti, jak tento pták snáší vejce? Pravím ti, abys to věděl: není, jak si snad myslíš, nadměrným orlem nebo kondorem. Není ani ptákem Nohem.^[22] Je to Fénix!^[23] Je to jistě pták Fénix, který se vrhá do plamenné hranice, aby v ní shořel a zrodil se ze svého popelu v nové kráse a nesmrtelnosti. Ano, to učiní; vrhne se do ohně a vzletí znovazrozen. Běda, uhořím! neboť já nejsem nesmrtelná a nezrodím se ani ze svého, ani z jeho popelu! — Ale ty také zahyneš spolu!

*

Já však jsem uskutečnil útěk s Fénixe.

Za měsíční noci slétl si ochladiti drápy a hruď ve svěžesti pozemské rosy, a tu podařilo se mi sklouznouti s jeho křídel. Když jsem se zvedal z trávy, žába, ukrytá v pomněnkách, tiše se rozchechtala a housenka modráskova, lezoucí po jetelovém trojlístku, a housenka ohniváčkova, ožírající list šťovíku, se mi vysmívaly, když jsem se stavěl na nohy a opleskávaje si mokrá kolena lhostejně jsem vzpomněl na opuštěnou veš. Tu počaly se stříbrné podzemní prameny dusiti perlivým smíchem a měsíční paprsek s ošklivostí se svezl s mé hlavy, ach! a raději se zavěsil v prázdnu…

Maminko, tvůj klín! Tvé bývalé ruce a hřeben! Veš na mé hlavě! Zachránila se v mých vlasech!… Nelze se jí zbaviti, nelze jí zmařiti, vpila se mi svými háčky do lebky… Nadarmo jí mé nehty hledaly, když neúkojně svlažovala své lačné rourky mou krví, a když jsem zuřil, vbodla mi sosák přímo do mozku a pokojně vypíjela mé šílenství. Sytila se neúmorně z mé mdloby, když i kámen, i ostrá čelist hyenina byly marným hřebenem pro trýzeň mých skrání, když vlčí slina i žíravý trus harpyjin^[24] jí nepřekonaly a polední paprsky psích dnův i hvězdný van nočních nebes se projevily balšámem neúčinným.

Teď oba čekáme na moji smrt. Ona s lhostejnou trpělivostí. Já s rostoucí nedočkavostí.

Až poslední vlas vypadne mi z hlavy, zavěsí se na něm a spustí se k zemi, neboť nechce býti pochována za živa. Oba čekáme, až se odpoutá. Ona pokojně, já s netrpělivostí.

Poslední vlas!… Konečně! — Veš se vydává na pout.

Popel mých kostí bude čist… Nalaďte své hřebeny a připravte věneček chladivých růží, bílých, zrosených růží, a pak mne uvidíte umříti v míru a v odevzdání.

Duj, větře, padej, listí, a vzedmi se, bouře, prudce zavaňte nad hlavou povolně nachýlenou!