ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Smolíček byl malý pacholíček a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Jelen chodíval na pastvu a vždycky, když odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby zavřel a nikoho nepouštěl. Smolíček vždy měl zavřeno a dlouho nikdo na dvéře nezaklepal. Ale jednoho dne kdosi na dvéře zaklepal, a když se Smolíček ptal, kdo to, ozvaly se zvenčí líbezné hlásky:

Smolíček otevřít, nechtěl; hlásky venku ještě líbezněji prosily. Smolíček byl by jim rád otevřel, ale bál se jelena. Že jim neotevře, ne a ne, a neotevřel. Když přišel jelen, povídal mu Smolíček, že někdo klepal na dvéře, že líbezné hlásky prosily, aby jim otevřel; on však že neotevřel.

„Dobře jsi udělal, Smolíčku, žes neotevřel, to byly jeskyňky. Kdybys byl otevřel, byly by tě odnesly.“

Smolíček byl rád. Druhý den šel zase jelen na pastvu, a Smolíček zavřel.

Za nedlouho ozvou se přede dveřmi ještě líbeznější hlásky než den před tím:

Smolíček, že neotevře, ač by rád byl otevřel, a na jeskyňky se podíval. Tu začaly jeskyňky přede dveřmi zimou se třást a plakat, až jich bylo Smolíčkovi líto. I pootevřel jim malinko dvířka, co by tam mohly dva prstíčky strčit. I děkovaly mu jeskyňky, a hned strčily mezi dvéře dva bělounké prstíčky, pak celou ruku a již byly ve světničce, Smolíčka chytly a pryč s ním utíkaly. Tu se dal Smolíček do volání:

Jelen se nedaleko pásl, a jak slyšel Smolíčkův hlas, přiběhl a jeskyňkám ho vzal.

Doma dostal prý Smolíček výlupek na pamětnou, aby po druhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky ještě líbezněji prosily. Několik dní nepřišel nikdo, až zase jednoho dne ozvaly se přede dveřmi hlásky:

Ale Smolíček jakoby jich neslyšel. Až když tuze zimou se třásly a tolik prosily, aby jim dovolil jen trošinku se ohřát, povídal, že jim proto neotevře, že by ho zase odnesly.

„Ne, my tě neodneseme a kdyby, nemáš se čeho bát, u nás by ses měl lépe než zde, všeho bys měl hojnost a my bychom si s tebou ustavičně hrály.“

Smolíček dal se zase přemluvit a pootevřel. Ale jeskyňky mžikem octly se ve světničce, Smolíčka chytly, pryč s ním utíkaly a hrozily mu, že ho zabijou. Smolíček volal zase:

Ale tentokráte volal darmo. Jelen pásl se daleko, neslyšel ho a jeskyňky ho donesly až domů. Ubohý Smolíček měl se dobře — to je pravda, samými lahůdkami ho krmily, ale jen proto, aby stloustnul a pak chtěly ho zabít. Zavřely ho a nikdo si s ním nehrál. Když už dlouho u nich byl, přišly jeskyňky k němu, a řekly mu, aby jim ukázal malíček. Když jim malíček ukázal, řízly do něho, je-li dost tlustý. Zdál se jim dost tlustý. Vzaly ho tedy, svlékly ho, položily do korýtka a nesly do pece. Smolíček byl v hrozné úzkosti a prosil je, aby se slitovaly. Ale ony nic — i dal se milý Smolíček do pláče a volání:

Tu se ozvou rychlé skoky, jelen zlatoparohatý přiběhne, Smolíčka pacholíčka nabere na parohy, a pryč s ním uhání domů.

Ale doma Smolíček dostal co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat, a že nikdy více jeskyňkám neotevře. A taky neotevřel.

Štěpnice III. (1857).