ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla jedna koza a ta koza měla čtyři kozlátka. Jedenkráte se stalo, že musela sama někam odejít, snad na pastvu, i shromáždila kozlátka okolo sebe a povídala:

„Já musím, milé děti, někam odejít, a nechám vás na chvíli samotné. Vrátka zandám; ale to vám povídám, nikomu neotvírejte, dokud mého hlasu neuslyšíte!“

Kozlátka přislíbila poslušenství, matka zandala pevně vrátka a s pokojem odešla.

Netrvalo dlouho, přijde liška a začne volat:

„Kozlátka, má děťátka, otevřte vrátka, nesu vám mlíčko.“

Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla:

„Neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má tenký hlásek.“

Ale liška se tím odbýt nedala. Za chvilku přišla zase a volala tenčím hlasem:

„Kozlátka, má děťátka, otevřete svá vrátka, nesu vám mlíčko.“

Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla:

„I neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má ještě tenčí hlásek.“

Liška poodešla, ale za chvilku volala zase hlasem, co mohla nejtenčím:

„Kozlátka, děťátka, otevřete vrátka, nesu vám mlíčko.“

Kozlátka poslouchala, ale nemohla tenkráte hlas matky rozeznat. Jedno řeklo:

„Je to hlas naší maminky.“

Druhé:

„Není.“

Třetí řeklo:

„Otevřeme.“

Čtvrté:

„Neotevřeme.“

I nemohla se nikterak shodnout, co by měla dělat, až to přišlo posléz ku pranici. Začala se notně trkat a v samé horlivosti vyrazila vrátka. Tu liška mezi ně vběhla a všechna čtyry roztrhala.

Pospíšilovo vydání VII. (1848).