ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti. Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dříví porážet a nemohl na děti pozor dávat. Proto, když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda ani otce ani dětí a otec měl proč naříkat. Jednou se té maceše ty děti tak zprotivily, že poručila muži, aby je zavedl do lesa, a aby se více domů nevracely. Darmo se muž protivil, aby děti svoje zavedl. Ale žena pokoje nedala, on se jí bál, a proto jednoho dne smutně dětem řekl:

„Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišly hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu, kde se vše jahodami jen červenalo, a řekl jim:

„No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody a já tamto půjdu dříví porážet; dokud mne budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě. Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví poráží. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když děti měly džbánky již plné a do syta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly.

I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly táty, jen jeho palice visela na stromě.

„Kde pak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček.

„Ale, co pak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme!“ řekla Maruška.

A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné. Musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat. Tlukot palice přestal a dětem bylo smutno. I vzaly džbánky a šly hledat otce.

„Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem; ale žádného hlasu neslyšely.

„To jsme už, milý Honzíčku, zabloudily a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Maruška. Ona byla starší a moudřejší.

„Ale já se bojím,“ Honzíček na to.

„No, tedy počkej, já vylezu na strom, uvidím-li nějaké světlo, a v tu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Maruška a hned taky na strom lezla.

Se stromu dívala se kolem do kola. Když viděla v dálce světýlko, zavolala na Honzíčka, aby se už nebál. Slezla dolů a šli v tu stranu, kde světlo viděla. I přišli z lesa ven, na velkou louku. Na té louce viděli hezkou chaloupku. A ta chaloupka byla perníková. Šli až k okénku, koukli dovnitř a viděli tam sedět starou bábu a dědka.

„Počkej,“ řekl Honzíček, — „já vlezu na střechu, ulomím kus perníku a budem se míti dobře.“

„A přijdou-li na nás,“ strachovala se Maruška. Ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel.

I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Dědek šel ven a ptá se: „Kdo pak to na mé střeše loupá perníček?“

„I ne, dědečku, to větříček, tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem. Dědek se tím spokojil. Děti se najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku.

Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku. Bába zase poslala dědka se podívat.

Maruška chtěla opět dědka odbýt, ale on je viděl a šel to bábě povědít.

„Chutě, Honzíčku, musíme utéci, nebo bude s námi zle,“ volala Maruška na Honzíčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Honzíček skočil se střechy, Maruška ho chytla za ruku, a utíkali co mohli a kam je oči vedly; dědek se hnal za nimi.

Byl však tlustý a nemotorný a nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu nebyla pojednou nevyskytla žena na poli, která plela len.

„Prosíme vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se dali. Zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéci, že jsme jim kousek střechy uloupli.“

„Tuto se dejte do lesa cestičkou, já již dědka zdržím,“ řekla plečka a ukazovala dětem do lesa.

Děti utíkaly dále a za chvíli přiběhl dědek a silně si odfukoval.

„Osobo — ptal se plečky — neviděla jste tudy jít děti?“

„Pleju len,“ odpověděla žena, jakoby mu nerozuměla.

„Osobo, já se vás ptám, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až vypleju a uzraje, budeme trhat.“

„Osobo, rozumějte mi! Ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až vytrháme, budeme drhnout semeno a pak len močit.“

„Osobo, což pak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Po vymočení budeme prostírat a v peci sušit.“

„Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Nu, a po vysušení budeme třít a po vytření vochlovat.“

„Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Tak! nu a po vochlování budeme nadívat na kužele a příst.“

„Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až napředeme pěkných, tenkých podvazků, budeme soukat.“

„Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až nasoukáme, budeme tkát pěkné, tenké plátno.“

„Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„Až utkáme, budeme bílit, až vybílíme, budeme stříhat a šít košile, košilky, pleny a vínky, sukně a zástěrky.“

„Osobo, co pak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“

„A tak, co s tím budeme dělat? Nu, budeme se do toho odívat a nosit čistě bílé.“

„Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?“

„Až to roztrháme? Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do toho troudu budeme křesat tak dlouho, dokud nevydá živé jiskřičky, a boží ohníček ho neztráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří a to je konec mojí řeči.“

„Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti?“

„Děti? Nu, to jste měl hned říci. Bodejť neviděla, ba viděla, šly tam tudy tou cestičkou po polích a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už jich nedohoníte, skákaly jako poštolky.“

Po těch slovech ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala.

Dědek to poznal, zlostí si odplivl a zpátky domů šel. Když odešel, i žena s pole zmizela a děti přišly domů.

Aneb, jak se jinde vypravuje, dala se ta žena za utíkajícími dětmi, a když se jich na všecko vyptala, vzala je za ruku a vedla domů.

To byl duch jejich nebožky matky.

Když je přivedla domů k tatínkovi, pravila:

„Jakube, vedu ti tvoje děti, zabloudily, dej si na ně pozor!“

Jak uslyšel Jakub hlas své nebožky ženy, padl s pláčem na kolena a děti objímal. Na zlou macechu však padl takový strach, že utekla ze dveří a nikdy více se nevrátila. Otec pak se svými dětmi žil pokojně.

Štěpnice III. (1857).