Deštník svatého Petra

Vezou malou Veronku

V Halápu zemřela vdova po učiteli.

Když umře učitel, zůstanou hrobaři žíznivi. Což teprve, když jde vdova za ním? Nezůstalo po ní ničeho na světě, jen jedna koza, jedna husa v krmníku a dceruška jedno- až dvouletá. Husa měla ještě asi dvě neděle tloustnouti, ale zdá se, že ubohá paní rektorová ani toho nemohla se dočkati. Huse umřela brzo, ale dítěti pozdě. To nemělo se ani naroditi. Kéž by si je byl Pánbůh k sobě vzal již tehdy, kdy povolal ubohého jejího manžela. (Můj Bože, jaký měl on krásný hlas!) Malé dítě narodilo se po smrti otcově, ale ne dlouho, za jeden, nejdéle za dva měsíce. Zasloužil bych si, aby mi jazyk uřízli, kdybych řekl něco špatného. Nepovím, ba ani si nemyslím.

Byla to dobrá, počestná žena — ale k čemu jí bylo již toto posledňátko? Byla by lehčeji odešla na onen svět, kdyby byla mohla vzíti s sebou břímě, než aby je tu zanechala.

A pak se to již ani neslušelo, Bůh jí to neměj za zlé.

Vždyť učitelovic měli již velikého syna kaplanem. Byl to věru dobrý hoch; škoda, že nemohl matce pomáhati, vždyť byl sám až posud jenom kaplanem u kteréhosi velice a velice chudobného faráře daleko na Slovensku; teď však, asi před čtrnácti dny, se vypravovalo, že stal se samostatným farářem ve vesničce zvané Glogova, někde v horách mezi Křemnicí a Bystřicí. V Halápu byl také živý člověk, pan Kapiczány János,^[1] který v době, kdy byl honcem volů, dlel jednou v Glogově, i pravil, že je to odporné hnízdo.

A hle, teď, když již jí snad mohl syn kněz trochu pomáhati, musila paní kantorová umříti!

Ale té již nevzkřísíme nižádnou lamentací, proto jenom povím (— budiž to slavné obci Halápské ku cti —) že dobrou tu duši uctivě pochovali. Na útraty pohřební se arci mnoho peněz nesebralo, i koza musila se prodati, aby bylo dosti, ale husa zbyla; protože však pro husu nezbylo kukuřice, zhubla zase, místo zdlouhavého sípání vrátil se jí zase pravidelný dech, línou chůzi, velikým břichem obtížnou, vyměnila zase dřívější mrštností a hbitostí, zkrátka zachránila se před blízkou smrtí a to právě tím, že jiná bytost zemřela. Moudrý soud boží, když i život shasíná, může život zase zachrániti, neboť věřte mně, v nebeských zápisnících jsou stejně zapsána nerozumná zvířata jako tvorové rozumní, a starají se o ně snad právě tak, jako o krále a knížata.

Svatost božská jest dojista dobrá, moudrá a mocná — ale pan rychtář také není malý pán. Nařídil ihned po pohřbu, aby o malou dívenku (křestním jménem Veronku) den po dni starali se vždy v jiném vesnickém stavení, a obecní slouha aby ji každého dne odnášel do jiného statku, kde se mají o ni náležitě postarati.

„A jak dlouho to bude trvati, pane rychtáři?“ tázali se obecní radní úzkostlivě.

„Pokud neráčím jinak naříditi,“ odpověděl Michal Nagy^[2] krátce.

Tak také bylo asi deset dní, když náhle se proneslo, že páni Matěj Billegi a František Koczka^[3] pojedou s pšenicí do Báňské Bystřice (protože prý tam v tu stranu nejsou židi tak chytří, jako u nás).

Michal Nagy uvítal tuto vhodnou příležitost.

„Nu, když tam povezou svou pšeničku, ať vezmou s sebou i ono dítě do Glogovy, k bratru knězi. Však Glogova je někde v tam tu stranu.“

„Ale kde pak tam, kde pak!“ — odporovali oba sousedi.

„Musí tam někde býti a punktum,“ rozhodl rychtář.

Zdráhali se, odmlouvali, že tak a tak, veliká zacházka, nesmírná potíž po cestě, — ale musilo to býti. Rozkaz je rozkaz. Jednoho středečního dne položili na vrch pytlů ve voze páně Billegiově košík a do něho Veronku, jakož i husu, jež jako dědictví jí patřila. Ženské na hořejším konci vesnice napekly malému sirotečku na cestu do hrozného cizího světa pogáčky a marcipánové koláčky, nacpaly plnou tašku sušenými hruškami a švestkami, a když se těžký povoz rozjel, plakaly i nad malým capartem, který neví, kam ho vezou a proč ho vezou, jen vidí, že cocó^[4] se hnuli a on že se nehýbá na vrchu pytlů, v košíku, ale že domy, zahrady, pole a stromy ubíhají a míhají se kolem něho samy…

Glogova v minulosti

Glogovou viděl nejen pan Kapiczány, ale i pisatel těchto řádků byl v ní. Je to krajina suchá, pustá, vesnička leží v úzkém údolí mezi holými vrchy.

Daleko, daleko odtud nikde není ani slušné silnice, neřku-li železnice. V poslední době se zdá, že jakýsi kávový mlýnek jezdí mezi Bystřicí a Křemnicí, ale ani ten se Glogovy nedotýká. Pěti set let je třeba k tomu, aby Glogova byla tam, kde jsou vsi, patřící do čáry civilisační.

Půda je tu jílovitá, neúrodná a tvrdošíjná. Umínila si, že bude živiti jen jisté rostliny, na příklad oves, brambory, ale více nechce — a i ty třeba vylákati z matky země takořka násilím.

Však tato země ani není matkou, spíše je tchyní. Lůno její je plné kamení, a je přerývána samými trhlinami, příkopy, na jichž lemu bídně živoří bílá tráva („vlasy sirotčiny“), jakoby to byly šedivé chloupky na bradě sestaralé mamičky.

Je snad tato země příliš stará? Snad není přece starší, než všecka ostatní! Ale dříve se vyžila. Dole rovina plná zlatých klasů po mnohá tisíciletí plodila jen traviny, zde však rostly tehdy již obrovské duby. Není divu, že se pak dříve vysílila.

Je tu chudoba, bída, a přece jakýsi půvab, jakási sladká poesie. Ošklivé chalupy okrašlují mocné skály, jež se na ně dívají. Skoro by se ani neslušelo zkaziti tyto krásné skály zámky s cimbuřími, jichž věže by je zakrývaly.

Vůně jalovce a bezu naplňuje vzduch. Jiných květin tady není. Nanejvýše kvete v zahrádečce slez, tu bíle, tam červeně. Bosé slovácké dívky lenových vlasů zalévají je z hrnců.

Vidím skoro v duchu onu malou slováckou ves z roku 1873, kdy jsem v ní byl; vidím její domky, zahrady oseté vojtěškou, posázené kukuřicí, tu a tam několik slívových stromů, podepřených latěmi. Ovocné stromy dělají tu, co mohou, jakoby se umluvily, že budou živiti ubohé Slováčky.

Když jsem tam byl, umřel právě kněz a sepisovali jsme se župním soudcem jeho pozůstalost. Mnoho práce jsme neměli: zůstal po něm jen starý nábytek a ošumělé reverendy.

Vesničané oplakávali starého kněze.

„Byl to dobrý muž,“ říkali, „ale nedovedl hospodařiti. Arci, neměl také z čeho.“

„A proč tedy si neplatíte lépe svého kněze?“ vyčetl jim do očí můj představený.

Odpověděl mu Slovák s velikým vrkočem, narovnávaje si hrdě opasek na břiše.

„Není naším sluhou kněz, ale sluhou božím. Ať si každý platí svého služebníka.“

Po sepsání zůstalosti, než kočí zapřáhl, odešli jsme na okamžik podívat se do školy — neboť můj župní soudce se zálibou si zahrával na znalce školství.

Škola byla stavení nízké, chatrné, kryté slamou — na šindele zmohl se v Glogově jen sám Bůh, ale i jeho dům byl tu skrovný, věže se mu již nedostalo; zastupovala ji dole dřevěná zvonice.

Učitel čekal na nás na dvoře. Pamatuji-li se dobře, jmenoval se Jiří Majzík. Byl to silný člověk, v nejlepších letech mužných, rozumné, intelligentní tváře, přímé, upřímné řeči. Rázem vzbudil v člověku náklonnost.

Zavedl nás k dětem; žačky seděly na levo, hoši na pravo, všickni pěkně učesáni. Zvedli se hlučně a zpívavě nás zdravili.

„Vítajte, páni, vítajte!“

Župní soudce dal několik otázek hezkým, baculatým dětem, jež velmi udiveně pohlížely na nás očima ořechové barvy. Otázky byly ovšem lehké, kolik je Bohů, jak se nazývá tato země a pod. — však můj představený nebyl přísným pánem. Poklepal vlídně učiteli na rameno:

„Jsem spokojen, amice.“

Učitel se poklonil a s obnaženou hlavou doprovodil nás na dvůr.

„Jsou to hezké děti,“ řekl župní sudí venku vesele, „ale, domine frater, jak je možné, že jsou všecky skoro stejné?“

Glogovský učitel trochu byl přiveden do rozpaků.

„Jak jste tady dlouho?“ ptal se župní soudce znova.

„Čtrnáct let, prosím uctivě.“

Tento malý rozhovor zbyl mi v paměti z Glogovy podnes. Župní soudce sám po cestě ve voze i doma o škole často vypravoval.

Za čtrnáct dní na to přišla zpráva, že glogovští dostali mladého kaplana. Jmenoval se Bélyi János.^[5] Župní soudce, pamatuji-li se dobře, prohodil:

„Aspoň nebude učitel celé léto ve vsi sám, když se pracovní lid rozejde po zemi do práce.“

Nový kněz v Glogově

Nový velebný pán se přistěhoval. Glogovští přivezli si kněze na jediném vesnickém neokovaném vozu. Do vozu byly zapřaženy dvě křivonohé kravky. Kostelník, Petr Slavík, je po cestě i dojil do hrnce a podal mléka mladému knězi.

„Je to znamenité mléko,“ pravil, „zvláště z kravky Bimbó. Je dobré jako ambrozie.“

Majetek nového kněze byl velmi chudý; vše bylo v nebarvené truhlici, na níž byl ranec peřin; pak měl také dvě hole a dýmky, svázané provázkem.

Cestou ve vsích se posmívali glogovským:

„To jste nemohli pro svého kněze opatřiti lepší přípřež?“

K čemu zapírání — glogovské to mrzelo a sváděli vše tedy na mladého kněze:

„Ej, no! Je to dost dobré. Tento nábytek by věru i tele utáhlo.“

Ale nepřivezl-li si velebný pán Bélyi János mnoho věcí s sebou do Glogovy, věru, více tam také nenašel, než otrhanou faru — příbuzní předešlého kněze odnesli všechen nábytek, jen psa tam nechali, miláčka zesnulého faráře; byl to pes jako všichni ostatní, postavou i srstí, ale pro svou nešťastnou povahu počínal teď zaujímati jakési neoblíbené, zvláštní postavení; nemaje totiž ničeho k mlsání, obcházel o polednách celou řadu domů, nakukuje do kuchyní, neboť i zesnulý pán měl ve zvyku, že se každého dne dával od jiného hospodáře pozvati na oběd a psa brával vždy s sebou.

Pes jmenoval se Vistula, ale bylo škoda hledati pro něho jméno řeky tak vzdálené, když obcí tekla třpytící se Bjelá Voda; — teď počínal s trpkostí pozorovati, že s knězem dohromady více si jich vážili; dříve svou psí filosofií měl za to, že velebný pán mu ujídá potravu. Ano, ale za to mu dodával vážnosti a vlivu! A teď Vistulu z kuchyní vyhazovali dříve, než se mohl pustiti do nějaké operace, ba někdy mu i nabili.

Slovem, byl ve velmi špatném stavu, všecek vyhublý, když přišel nový kněz a když mu kostelník ukazoval nový domov — čtyři holé stěny, zahradu zarostlou lebedou, prázdnou stáj a prázdné chlévy.

Ubohý mladý kněz se usmál.

„A to vše je moje?“

„Vše, vše, co vidíte. I tenhle pes,“ pravil Petr Slavík jaksi rozmarně.

„Jaký to je pes?“

„Zůstalost nebožtíka velebného pána. Zbyl tu po něm. Již jsme chtěli zabíti toto ubohé, nepohodlné zvíře, ale nikdo si netroufá, protože říkají, což zdali se starý velebný pán dívá na něho s nebe a přijde nás pak za to strašit?“

Pes tiše, smutně, skoro prosebně upíral oči na nového kněze. Možná, že pohled na reverendu ho přivedl v náladu tak melancholickou.

„Nechám si ho,“ pravil mladý kněz a sehnul se a poklepal hřbet hubeného zvířete. „Aspoň budu míti u sebe živého tvora.“

„Bude to dobře,“ humorisoval kostelník. (Venkovanu působí velikou rozkoš, může-li kněze poškádliti.) „Člověk musí někde začíti. Mohlo by se také státi, že byste si dříve opatřil, co by se mělo hlídati, a pak teprve hlídače… ale i tak bude dobře velebný pane.“

Usmíval se, jak se jen dovedl vlídně smáti — skoro jako dívka. Sám nahlížel, že starý Vistula tu nebude míti mnoho práce, bude opravdu jen soukromníkem ve psí společnosti.

Zatím se na dvoře scházelo stále více lidí, mladé ženy, jež z daleka se dívaly a říkaly: „Můj Bože, jak je mladý a už je knězem!“ Muži přicházeli přímo k němu a podávali mu ruce:

„Bůh vás přivedl, vítáme vás! Zde se vám dobře povede.“

Stará jakás babička prohodila:

„Můžete tu býti u nás do smrti!“

Jedna ze starších žen řekla:

„Je to hezký člověk. Statná žena, jež mu dala život!“

Slovem, nový kněz se líbil všem; pohovořil si trochu se staršími lidmi, vlídně a hezky, a pak řekl, že je unaven a odešel k učiteli, neboť měl bydleti u něho, pokud si nějak faru neupraví a pokud nebude míti důchodů.

K učiteli doprovodili ho přednější sousedé, zasvěcení v kostelní záležitosti, Petr Slavík, Michal Gongoly, glogovský nábob, a mlynář, Jiří Klinčok.

Na těch vyzvěděl podrobně všecky pozemské okolnosti a zapsal si je do zápisníku, aby si mohl sestaviti jakýsi účet.

„Kolik duší je ve vsi?“

„Do pěti set schází mnoho.“

„A co platí knězi?“

Dobří muži mu věrně vypočítali, mnoho-li je obročí, kolik dříví mu náleží, kolik čtvrtcí žita, kolik „zlevek“.^[6]

Mladý kněz byl stále více smutnější a smutnější…

„To je věru málo,“ řekl sklíčeně. „A což štola?“

„No, ta je opravdu dost veliká,“ odpověděl prohnaný ve všem Jiří Klinčok. „Za pohřeb — to záleží na mrtvém, poplatky za oddavky pak jsou takové, jací jsou snoubenci — to bývá člověk kavalírem — ale za napsání křestního listu platí se zlatka… A to je už něco.“

„A kolik je tu svateb do roka?“

„Hoj, to záleží na tom, jak se brambory urodí. Mnoho brambor, mnoho svateb. Ale čtyři — pět přece.“

„Nu, to je málo. A což úmrtí?“

„Hoj, to záleží zase na jakosti brambor. Urodí-li se špatné, chorobné brambory, je mnoho úmrtí, při dobrých bramborách není úmrtnosti. Nikdo není pak tak bláhovým, aby umíral. Neříkám, jednoho — dva přece do roka zabijí stromy v lese při kácení. Anebo se stane neštěstí, někdo se zvrátí s vozem do příkopu a zabije se. V lepších letech lze počítati, že tu umře i osm lidí.“

„Jenom že ti nenáleží všichni knězi!“ prohodil glogovský nábob, urovnav si hrdě cop nazad učesaný.

„Jak to?“ tázal se kněz zaraženě.

„Část obyvatelstva nikdy se nedostane na hřbitov. Sežerou je v zimě vlci, aniž by to ohlásili na faře.“

„A jiná část zase složí v létě kosti v cizích zemích,“ dodal Jiří Klinčok, „a přijde o nich jen kus písma k rychtáři.“

„Nu, to jsou věru špatné vyhlídky. Ale což farní pole? Kolik polí má naše fara?“

Rázem mu chtěli všichni tři odpovídati. Jiří Klinčok zatáhl Petra Slavíka do zadu a sám se postavil před sluhu božího.

„Polí? Kolik máte polí? Kolik jen poručíte. Chcete-li sto korců…“

„Co, sto korců! Pět set korců!“ řekl nadšeně Klinčok. „Snad nebudeme bráti svému knězi pole!“

V líci knězově počínala se jasniti jakási radost, čehož však zlovolný Slavík dlouho nesnesl.

„Račtež věděti, to je tak, že glogovská pole dosud nejsou rozdělena. Řádné pozemkové knihy tu není; bylo sic jakési sepisování pozemků, ale roku 1823 shořela obecní truhla a s ní také celý soupis. Každý má tedy tolik polí, kolik dovede vzdělati, na kolik má dobytka a ruční síly. Každý si zorá svoje a když se mu pole po letech zkazí, naplní trhlinami, příkopy, popuká, najde si někde jinde vhodné role. Polovička rolí je stále bez majitele, arci je to horší polovička, jež ani nestojí za to, aby se s ní kdo zlobil.“

„Rozumím,“ vzdychl si kněz, „a v té horší polovičce jsou farní pozemky.“

Byly to do budoucnosti smutné vyhlídky. Ale znenáhla se přece upokojil; tísnily-li ho starosti, zahnal je modlitbou. Modlitba byla jeho dominiem, jeho polem věčně plodným; mohl tu kliditi každé chvíle, čeho potřeboval: trpělivost, naději, útěchu, spokojenost. Znenáhla si počal pořádati příbytek, aby mohl býti posléze jednou svým pánem. Jedině kaplan ví, co to znamená. Na štěstí našel v sousední vesnici Kopanici spolužáka ze škol. Byl to Tomáš Ursiny, člověk přímý, veliký, ale dobrosrdečný. Ursiny pomohl mu jakousi půjčkou.

„Glogova je psí hnízdo,“ řekl Ursiny. „Ano, není to nitranské biskupství, ale kdo za to může? Hubené stádo, hubený pastýř. Třeba vydržeti. Daniel byl se svými lvy v místě ještě horším. Tohle jsou přece jen aspoň ovečky.“

„Na nichž není vlny,“ prohodil velebníček se smíchem.

„Ba je, ale ty nemáš na ně nůžek.“

V několika dnech si opatřil za vypůjčené peníze nábytek a jednoho krásného podzimního dne odstěhoval se konečně na svou faru. Jaká to byla blaženost, přecházeti ve vlastním domě, rovnati svůj majetek, a jak sladký spánek ve vlastní posteli — na poduškách, do nichž drala peří ještě vlastní matka! Tak se zamyslil a snil o všem tom; před ulehnutím spočítal na stropě trámy, aby nezapomněl, co se mu bude zdáti.

A také nezapomněl, měl sen nadmíru hezký. Honil v rodné vsi na lukách motýla, vybíral hnízda, vyléval krtky, čtveračil s rozpustilými děvčaty a kamarády, ba poprali se i s Pavlem Szabóvým, a právě zvedal prut, aby mu notně vypráskal, když kdosi z venčí na okno zabušil.

Kněz se polekal a počal s očí stírati sladký sen. Bylo již jitro, slunce svítilo do sednice.

„Kdo to?“ zvolal.

„Otevři dvéře, Janku!“

Janku! Kdo ho zval Jankem, kdo mu tykal, a to po maďarsku? Jakoby to byl některý z jeho druhů z mládí, s nimiž se ve snu právě rozešel!

Vyskočil rychle z postele a běžel k oknu:

„Kdo je tu venku? Kdo mě volá?“

„Já bych to byl, pan Billeghi Mathé, z domova. Pojď ven, Jánošku — to jest, račte trochu vyjíti, velebný pane, přivezl jsem vám něco.“

Kněz rychle hodil na sebe šaty. Srdce mu prudce bušilo. Něžná duše jeho snad již ucítila předzvěst špatné, zlé zprávy. Otevřel z vnitřku síň a vyšel pod okap.

„Tady jsem, pane Matěji Billegi. Co jste mi přinesl?“

Pan Billegi však již nebyl pod oknem, nýbrž venku na cestě, u vozu plného pytlů a odvazoval s něho koš, v němž seděla malá Veronka s husou. Koně, Sármány i Fecske^[7] unaveně hlavy skláněli. Sármány nejraději by se trochu převalil, také se o to pokoušel, ale voj mu v tom bránila. Když se trochu naklonil, cítil, jak se mu provazy postroje zařezávají do kůže, a koňská čest nedovoluje, aby si dříve udělal pohodlí, pokud má postroj na sobě. Musí již býti, aby si kůň s postrojem lehl. Kůň má veliký cit povinnosti.

Matěj Billegi se obrátil a spatřil kněze na prahu.

„Hopp, Jankó, ale, ale, jak jsi vyrostl! Ejně, stal jsi se štíhlým chlapíkem! To by se maminka divila, kdyby byla na živu! Čert aby vzal ten provaz, to jsem na něm udělal silný uzel!“

Kněz přiblížil se o několik kroků k vozu, kde pan Billegi stále ještě se pachtil s odvazováním košíku. Slova „kdyby byla na živu“ působila na něho, jakoby byl udeřen kamenem do čela — v hlavě počalo mu hučeti, nohy se mu chvěly, vypověděly mu službu.

„Mluvil jste o mé matce?“ koktal všecek bledý. „Matka moje umřela?“

„Odložila lžici, chuděrka. A zdehle je,“ (a vzal z kapsy kudlu a přeřízl jí provaz) „tvoje sestřička, či, Panebože odpusť, mám pamět jako kuře, stále zapomínám, že mluvím s velebným pánem… přivezl jsem vám sestřičku, důstojný pane. Kam ji mám položiti?“

A při těch slovech zvedl koš, v němž spalo dítě hezky tiše, klidně vedle husy. Husa dávala na ni pozor jako pěstounka, odhánějíc krkem na pravo i v levo věčně se otáčejícím mouchy, jež by se rády byly usadily na červené hubince dívenčině, jako sedají na med…

Podzimní slunce ozařovalo matným jasem košík i spící dítě. Soused Mathé tázavě upíral vodově zbarvené své oči na kněze; čekal, až promluví.

„Umřela?“ tázal se po dlouhé chvíli. „Ne, to není možná… Necítil jsem toho.“

Sáhl si k čelu a bolestně zvolal:

„Nikdo, nikdo mne o tom nezpravil. Ani jsem jí nemohl býti na pohřbu!“

„Já jsem také nebyl,“ řekl pan Billegi. — Snad ho chtěl tím potěšiti, že ani on na pohřbu nebyl, a pak dodal dobromyslně: „Svatý Pánbůh vzal si ji k sobě, zavolal ji před svůj trůn. Nenechá tu nikoho z nás. Ale to jsou ošklivé žáby, div že jsem na jednu nešlápl!“

Na dvoře farním, zarostlém lebedou a býlím, vesele skákaly a lezly žáby, jež vylézaly z děravé, vlhké půdy sem se vyhřívat.

„Kam mám dítě položiti?“ opakoval pan Billegi, a protože se mu zase nedostalo odpovědi, položil hezky opatrně košík pod přístřešek.

Kněz byl zdrcen; stál tu necitně, s duší ztrnulou, oči upíral k zemi. Zdálo se mu, že půda s domy, ploty zahradními, s Matějem Billegim i košíkem, vše že se pohybuje, jenom on na ní stojí a není mocen pohybu ani sem, ani tam. V pozadí, v lese Ukrice, hučely stromy, jakoby spřádaly v hukot jakousi podivnou, srdce rozrývající hymnu, podobnou hlasu drahé máteře. Třásl se a dával pozor; snažil se rozděliti tyto hlasy, a když se mu již skoro podařilo některý z nich rozpoznati, rozdružiti ho, cizí jakýs zvuk ho zase přehlušil, pohltil… Ale tiše, pst! Hle, z lesa i teď ozval se onen matčin hlas: „Vychovej dítě, Janku, Janku!“

Ale mezi tím, co kněz Jan sbíral v duši tyto nadpozemské hlasy, omrzela pana Matěje Billegiho jeho nemluvnost; ne-li více, aspoň „mnišského groše“ si přece zasloužil. („Mnišský groš“ říkají tu prostému „děkuji“.)

„Už je to tak, je to tak,“ řekl rozmrzele a práskl bičem. „Bůh vám požehnej, velebný pane! Hý, Sármányi!“

Kněz Jan stále ještě neodpovídal, v bolu svém ani nepozoroval, co se kolkolem děje; koně se již rozešli, podle nich kráčel pěšky pan Billegi, protože cesta vedla do vrchu, a pomalu si hněvivě bručel, že není na tomto světě v pořádku, když z malého kuřátka vyklube se páv, protože se pak nepamatuje na doby, kdy byl kuřetem. Vyjev na kopec, obrátil se ještě jednou a spatřiv učitelova syna státi stále bez pohnutí, vykřikl na něho, jakoby si tím sám potvrzoval, že povinnost svou vykonal:

„A já předal, co jsem měl odevzdati!“

Kněz probudil se na tento výkřik, trhl sebou. Duše jeho vrátila se ze smutného bloudění. Bloudilť daleko za matkou. První jeho myšlenkou bylo vyhledati matku, s ní strávil znova onen čas, jejž již dříve s ní prožil, a pak v duchu viděl i onu dobu, — kdy vzdálenost je odloučila. Byl u jejího smrtelného lůžka, klečel u něho, modlil se, a vítr z lesa vál mu i to, nač v tu dobu matka myslila, co mu chtěla říci, poslední její vzdech: „Vychovej dítě, Janku!“

Dítě nemusí býti doma, aby zvědělo poslední vůli umírajícího rodiče, poslední jeho přání. Nemusí se to ani psáti na papír, nevadí, neodnese-li zprávu tu elektrický drát, k tomu jsou síly zcela jiné, mnohem větší.

První myšlenkou Jánošovou bylo, aby běžel za panem Billegim, aby zastavil a vypravoval mu o matce vše, co ví, jak žila v posledních dvou letech, jak umřela, jak ji pochovali — vše, vše; ale halápský vůz byl již daleko a v tom spatřil košík, který upoutal jeho pozornost.

V košíku spala malá jeho sestřička. Mladý kněz tohoto dítěte ani neznal, nikdy ho neviděl. Byl naposledy doma o pohřbu otcově, matka poslala pro něho vůz; teď mu nedal nikdo zprávy. Tehdy nebyla malá Veronka ještě na světě, zvěděl jen z dopisů matčiných, že má sestru, a dopisy tyto byly tak stydlavé, tak krátké.

Jánoš přistoupil ke koši a díval se na baculaté, milé její tvářinky. Podobá se mamince, myslil si, a jak se na ni díval, díval, stále díval, počala tvář tato růsti, měniti se a před chvějícím se zrakem jeho objevila se náhle rys za rysem matčina tvář. Svatý Bože, jaký to div, jaké šálení! Ale trvalo to jen okamžik. Dítě bylo zase malinké. Ó, kéž by jen otevřelo očička! János si toliko přál, aby je otevřelo, ale dítě jich neotvíralo, jenom dlouhé brvy vyčnívaly z obou oček jako černé třásně hedvábné!

„A já je mám teď vychovati?“ hloubal János a u srdce ucítil nekonečnou teplotu. — „Ano, vychovám, vychovám… Ale z čeho? Můj Bože, z čeho? Vždyť sám nemám co jísti. Co počíti, co počíti?“

Jako vždy, když duše jeho byla sklíčena a bez rady, myslil na modlitbu — i teď tak učinil a šel do kostela, aby se pomodlil. Dům boží byl právě otevřen, dvě staré babičky ho uvnitř bílily.

Kněz Jan nešel k oltáři, protože tam právě obě babky štětkami se oháněly; však hned z venčí, u mísky se svěcenou vodou stála podoba Ježíšova ze dřeva a z plechu a zde před křížem kněz klekl.

Deštník a Svatý Petr

Ano, kněz poklekl před Kristem. Obrátil se k Ježíši — našemu Pánu, Ježíši.

Jaké štěstí jest pro lidstvo tento Ježíš, tento Bůh, který byl člověkem! O Bohu nevím, jakým je, ale o Ježíši vím. Ježíš jest mi znám, a jest znám také všem jiným. Vím, co dělal, vím, jak myslil, ba i jeho podobu znám. Duši mou nenaplňuje uspokojením, že jest to můj pán, ale to, že jest mým známým.

Před dvěma tisíci lety žil na tomto světě jeden můj známý — jaká to myšlenka světy spojující! Z lidí tehdejších i pozdějších zbyl jenom prach, z prachu vyrostla tráva, z trávy Bůh ví co se stalo, ale on, můj známý, vždy žil, vždy tu byl a vždy bude.

Odcestuji-li daleko, do cizích zemí, mezi cizí lid, jsou kolem mne tváře jiné, zvířata jiná, rostliny jiné, i obloha je jiná, — vše je jiné a již bych myslil, že ve své hrozné opuštěnosti a samotě ani již nejsem na tomto světě, když tu náhle na konci osady lidstvem obývané objeví se mi kříž a na něm plechové tělo, krvácející z ran, můj známý!

Ach, tu jest též! I tady jest! A nejsem více samoten, a nejsem opuštěn. Kleknu před ním i já, a povím mu, stejně jako nyní kněz, co mi srdce svírá.

„Pomoz mi, Pane Ježíši,“ přednášel mu kněz Jan své myšlenky. — „Matka mi umřela, přivezli mi malou sestřičku, musím ji vychovati. Jsem chudý, nevím si rady ni pomoci, nikdy jsem nepoznal, jak třeba s dítětem zacházeti. Ach, dej mi spásnou myšlenku, Ježíši Kriste! A poskytni mi ze svého nevyčerpatelného zdroje hojnosti prostředky, abych ji mohl stravovati a o ni pečovati! Učiň se mnou zázrak, pane Ježíši!“

Syn boží na plech namalovaný jakoby poslouchal tato slova modlitby, pruhy stínu a světla, jež z oken, od stěn na něho padaly a na jeho těle se chvěly, jakoby byly projevy jeho líce, jakoby se usmíval uprostřed svých mnohých muk a kynul hlavou:

„Dobře, dobře. Vím všecko. Však zakročím.“

Dlouho se tak modlil, zabrán v myšlenky, počínaje znova a znova; ani nepozoroval, že mezi tím — co stává se na podzim často — po dusném, skoro nepřirozeném teplu náhle se obloha zamračila, že přišly černé mraky, bouře se blíží. Když vyšel ze dveří chrámových, hučel obrovský lijavec. S vrchů za vsí divoce hrčely potoky vodou přeplněné a dobytek s bekotem pobíhal po cestách.

„Dítě jsem nechal venku… pod přístřeškem. Běda, to asi zahyne!“

Jako šílený běžel k faře a nemálo se podivil tomu, co zde spatřil.

Koš tu stál posud. Dítě sedělo v koši a husa pobíhala po dvoře a déšť stále hučel, lilo se stále, pršelo i do přístěnku, i tam tekla dešťová voda potůčkem, ale dítě zůstalo suché, neporušené… protože nad košem byl roztažen veliký deštník z vybledlé, červené látky. Látka tato byla samá záplata, takže ani již nebylo možno rozeznati drobný, květnatý proužek, kterým byla podle módy dávných dob dole lemována.

Mladý kněz vděčně pohlédl k obloze, a uchopiv dítě z koše, zulíbal je a pod deštníkem odnesl je do své chudobné sednice.

Oči dítěte byly teď již otevřeny; byly modré a udiveně upíraly se na kněze.

„Nu, to je veliké štěstí,“ hučel si kněz, „že dítě nepromoklo; mohlo se nastuditi, že by na to i umřelo, protože nemohl bych je přestrojiti do suchého prádylka.“

Ale jak se asi dostal onen deštník nad ně? Toho nelze pochopiti! V Glogově nemá nikdo deštníku.

V sousedních domech kopali vesničané brázdy na dvorech, aby voda mohla odtékati. Velebný pán jednoho po druhém se vyptával.

„Neviděli jste, že by někdo byl u dítěte?“

Dítě viděli, ale u něho neviděli nikoho.

Stará Adamcová, vdova po Matyáši Adamcovi, jež s pole běžela domů, s plachetkou přes hlavu staženou, viděla, že cosi kulatého červeného sneslo se právě v tu dobu s nebe. Ať se hned v kámen obrátí, není-li tomu tak, dokládala, že sama Panna Maria poslala onen nástroj k ochraně sirotečka.

Byla to arci hloupá řeč. Adamcová ráda si dopřeje pití, není divu, vidí-li více, než třeba. Ondyno v létě také, v noci Petropavelské, otevřela se jí obloha, slyšela zpívati zástupy andělů a viděla je, jak jdou v procesí před svatost boží. Bůh sám seděl na karbunkulovém trůně. A v procesí mezi dušemi ubíral se její vnuk, Plachta Jankó, v půltřetím roce zemřelý, v plátěných katičkách, v červené vestičce (již svého času šila sama Adamcová), a viděla také několik Glogovských, kteří v posledních desítiletích zemřeli, jak si tam vykračují při nebeském zpěvu, zvolna, slavnostně, právě v těch šatech, v nichž je pochovali.

Lze si pomysliti, že po sv. Petru a Pavlu, sotva se roznesla zpráva o tomto vidění, stala se svatá vdova nemálo hledanou: přicházeli k ní všichni, komu umřel někdo milý a vyptávali se, zdali ho neviděla nahoře v nebi? Což moji dceru? Což mého tatíčka? Což mého ubohého muže?

A věřili tomu, protože jest v tom cosi rozumného, důsledného, že Adamcové ukázaly nebeské moci více, než zrozenci z jiné matky. V Pánu zesnulý otec její, Andráš (Ondřej) Flinta, který byl považován za velikého zloděje, byl také předmětem opravdivého divu: když před osmi lety zabrali na silnici kus hřbitova, vykopali jeho hrob, aby ho přenesli do nového, a prohlídnuvše starocha, s úžasem viděli, že mu v hrobě narostly vousy, ačkoli po smrti ho pěkně hladce oholil Gundros Támas,^[8] pasák, jak pět svědků potvrdilo.

Že starý Flinta je teď v nebi, jest jisto, jako že dvakrát dvě jsou čtyři, a je-li tam, jakým on býval chytrákem, jistě nechá někdy dveře otevřené, aby jeho dcera Agniša Adamcová mohla trochu do nebe nakouknouti…

Pravda však, že Kvapka Pál (Pavel), zvoník, tvrdí něco jiného. Kvapka Pál praví, že když zvonil před propuknutím bouře na mračna, jak se trošku obrátil, viděl ploužiti se cestou k faře postavu, podobnou starému židu, a ta měla v ruce červený, obrovský talíř, jejž velebný pán našel pak u koše. Kvapka přirozeně nedbal tuze na tuto věc, protože byl ospalý a vítr mu také vál prach do očí; pamatuje se jen tak temně na to, ale nač se pamatuje, na to by složil i přísahu — a Pavel Kvapka je člověk hodnověrný.

Tuto židovi podobnou postavu i jiní viděli. Byl to staroch s dlouhými, šedivými vlasy, ohnutého hřbetu; v ruce měl hůl, stočenou u rukojeti v podobu prasečího ocásku. U studně Pribilových vzal mu vítr klobouk s hlavy a tu bylo viděti na jeho temeni bílou pleš, velikou asi jako kroužek u uzdy.

„Na mou věru,“ říkal kostelník, neboť on ho tak viděl, bez klobouku — „ať se se mnou stane cokoli, nevypadal-li jako svatý Petr v kostele mezi obrazy. Byl právě takový, jen klíčů neměl v rukou.“

Od studně Pribilovy zamířil přímo k lucince Stropova Istvána,^[9] kde chtěla starého žida nabodnouti křivorohá kráva Krátkých, jež tam zaběhla; on udeřil ji holí, a od té doby dává kravka denně čtrnáct žejdlíků mléka (jen se na to zeptejte rodiny Krátkých). Dříve byl div, dala-li čtyři.

Na konci vesnice oslovil služku mlynářovu a ptal se jí, kudy je cesta do Lehoty. Erzsi^[10] mu to řekla, načež se pustil vyšlapanou cestičkou do vrchu. Teď dodatečně se jí zdá, že sotva asi neměl kolem hlavy světelný kroužek, jak odcházel…

Nu arci, že to byl svatý Petr! Proč by to nemohl býti on? Vždyť dříve s Pánem Ježíšem se tady dosti nachodil a nabloudil. Zůstalo tu po něm tolik kronik, že i sté pokolení bude o tom vypravovati. A co jednou nebylo nemožné, mohlo se státi i po druhé. Z úst k ústům nesla se podivná zvěst po vsi, že Pán poslal v průtrži mračen malé sestřičce knězově plátěný stan, aby nepromokla. Samého svatého Petra poslal rychle dolů ten, kdo stará se o sirotky a opuštěné.

Věru, vedlo se pak dítěti dobře. Rázem přišlo do módy. Staré ženy ve vsi rychle zadělaly na koláče, počaly vařiti kaši z mléka, péci makové podkůvky, aby je mohly odnésti malému děcku. Velebný pán sotva stačil otvírati dveře, tak často přinášely za dne v mísách sněhobílými plachetkami zakrytých jemné pochoutky. A kněz Jan žasl a divil se, jak stále přicházely.

„Ach, dušinko, velebný pane, přinesla jsem něco na zub. Slyšeli jsme, že přišla vám malá sestřička, i myslila jsem, že jí jistě bude chutnati několik dobrých soust. No, mohlo to býti lepší, ale je to od chudého člověka. Srdce máme výborné, dušinko, velebný pane, ale mouka naše, no, ta není bělounká, taškářský mlynář ji trochu připálil, aspoň tu část, kterou nám sám nepokradl, pekelník. Směla bych viděti malého andělíčka? Ach, povídá se, že je to rozmilé stvoření.“

Jakž by velebný pán nedovolil, aby přicházely k malinké Veronce, aby ji hladily, mazlily se s ní! Některá jí zlíbala i nožičky.

Kněz často se otočil, aby jeho věřící neviděli slz, jež mu z očí vytryskly pohnutím — a při tom ho i svědomí hryzlo; dělal si bezděky výčitky.

„Jak jsem zneuznával tyto lidi! Na celém světě není lepšího lidu, než Glogovští, a jak mne mají rádi! Ku podivu, jak mne milují!“

Před večeří přišla i Adamcová, jež si až posud tuze nevšímala nového velebníčka, a jež tím, že otci jejímu narostly po smrti vousy (čímž se dostal jaksi mezi svaté), domnívala se býti v právu, aby se vmísila do věcí kostelních.

„Velebný otečku,“ pravila, „dítěti by bylo třeba nějaké opatrovnice.“

„Ano, věru, bylo by třeba,“ řekl kněz, zamysliv se, „ale fara je chudá.“

„Čert je chudý,“ bouřila se Adamcová, „protože nemá duše. Ale my máme duši. A ostatně velebný pán ani by nedovedl děvčátko ustrojiti, neřku-li mýti nebo učesati. A pak dítěti se chce jísti i mezi dnem; u kantora nemůžete se stravovati s dítětem. Musíte si dáti vařiti doma, můj svatý otečku. To povídám já, stará Adamcová. Zvoník hodí se snad k tomu, aby poklidil, ale co by rozuměl dítěti?“

„Arci, arci, ale kde bych vzal…“

„Kde byste vzal? Což tu nejsem já? Vždyť ve mně stvořil Pánbůh farskou kuchařku, protože o mne podezření již neklopýtne.“

„Ano, ano,“ vymlouval se kněz, „ale kde vezmu plat?“

Adamcová pleskla se oběma rukama na boky.

„To jen svěřte nám, sladká dušinko; nám, mně a Pánubohu. Však on mi vše zaplatí za vás, otečku. Ještě dnes večer vstoupím k vám do služby a přinesu si s sebou nádobí.“

Kněz žasl stále více. A což teprve Ursiny, když ho k večeru přišel navštívit a kněz mu vypravoval, co se dnešního dne přihodilo; když slyšel o nabídce Adamcové, spráskl ruce:

„Adamcová? Ta stará čarodějnice? A bez platu? Že jí za to jednou Bůh odplatí? No, Jánoši, takový div se ještě nestal, aby glogovský obyvatel ochotně přijal Boha za ručitele, který mu vše zaplatí! Tys opravdu tyto lidi očaroval.“

Kněz se jen tiše usmíval a v duši chvěl se hlubokou vroucností. I on cítil, že se stal zázrak. Vždyť vše jest tak neobyčejné, tak nepochopitelné. Ale tušil zřídlo těchto změn. Modlitba, již přednesl k Ježíši, kleče na studeném kostelním kamení, došla tam nahoře vyslyšení. Ježíš vybral egoistické duše glogovských a poslal každému část své. Dech Ježíšův jest cítiti na lících a v chování těchto lidí… Opravdu, stal se div!

Zpráv o deštníku vypravovaných dílem neslyšel, dílem se jim usmál. Ovšem že nemohl pochopiti, jak se sem deštník dostal, chvíli se tomu divil, ale pak se více o to nestaral a postavil ho do kouta, přihlásí-li se jeho vlastník. Ačkoli neměl ceny ani pěti grošů.

Ale tím nebyly události dnešního dne ještě vyčerpány. Večer jako blesk roznesla se zpráva, že manželka Michala Gongolye, glogovského náboba, utopila se v Bjelé Vodě, jež průtrží mračen nesmírně se rozvodnila. Nešťastná žena chtěla přejíti po lávce, aby sehnala husy, jež uvízly na protějším břehu; housera už také přenesla, přenesla pod paždí i husu s černou chocholkou, ale když se vracela znova na druhý břeh pro ostatní dvě husy, sklouzla se jí noha a sletěla do zpěněného, rozkaceného potoka. Panebože, ráno v něm nebylo ani tolik vody, co by koza na ráz vypila, a v poledne už byla to bystřina tak dravá, že ubohou ženu na věky pohltila, neboť nikoho na blízku nebylo. Hledali ji celé odpoledne, kam se poděla, prohledali stodolu, půdy, sklepy, až pak navečer vyplula její mrtvola u Lehoty z vody.

Lehotští ji tam našli, poznali a jeden z nich na koni přijel se zprávou k Mihályovi Gongolyimu. Neštěstí toto vyvolalo v celé obci nesmírné vzrušení. Lidé se scházeli před staveními:

„Ano, Bůh jest pánem i nad bohatými!“

Jiří Klincsok zaklepal i u kněze.

„V pozejtří bude veliký pohřeb!“

Zvoník vešel také ke kantorovi, kde se nadál kalíšku pálenky za svou zprávu.

„No, pane kantore,“ pravil, „teď seberte rozum dohromady. Máme tučného nebožtíka. Bude třeba krásných veršíčků!“

Třetího dne byl skutečně pohřeb. Již dávno nebylo takového v Glogově. Pan Gongoly poslal si i pro lehotského kněze, aby dva kněží zpívali žalmy; rakev přivezli vybraní koně z Bystřice, a kříž odnesli do Kopanice, aby ho truhlář obarvil na černo a napsal bílými písmenami na něm jméno zesnulé a den, kdy se utopila. Lidí bylo nesmírně mnoho; což teprve, kdyby bylo hezky! Ale právě když kněz v plném ornátu s ministranty vyšel k domu pohřbu, spustil se pojednou veliký liják, takže Kvapku rychle poslal zpět.

„Běžte honem na faru a přineste mi onen deštník… jest opřen v koutě za skříní.“

Pavel Kvapka s úžasem pohleděl na velebníčka. Což on věděl, co je to deštník!

„Ale,“ pravil kněz netrpělivě. „Myslím to veliké kolo plátěné, co jsme předevčírem našli nad košem mé malé sestřičky.“

„Aha, už vím.“

Velebný pán, aby nepromokl, schoval se pod okap u Petra Majga, až za malou chvíli přiběhl rychlonohý Kvapka s deštníkem, jejž jeho důstojnost k velikému úžasu všech jediným pohybem ruky roztáhla do šířky i na kulato, až vypadal, jakoby bylo sta netopýřích křídel v jedno sloučeno. Pak ho vzal pan farář za rukojeť, zvedl nad hlavu a zvolna, důstojně kráčel, aniž by zmokl; dešťové kapky s rachotem dopadaly a jakoby hněvivě bubnovaly na podivném tom nástroji, ale když se nemohly dostati k tělu velebného pána, hezky potichu stékaly s deštníku.

O pohřbu kde kdo divil se deštníku. Ženy i muži si o něm šeptali.

„Přinesl ho svatý Petr!“

Jenom krásné verše pana kantora upoutaly na okamžik pozornost a tu a tam ozval se i vzlykot mezi shromážděnými, když nejdojemnějšími slovy loučil se jménem nebožky:

Celá rodina Lajky Pála dala se do pláče, Klinčoková pak všecka unesena vykřikla:

„Můj Bože, jak si mohl takovou krásnou řeč vymysliti!“

Zvolání toto vzbudilo v kantoru veliké animo a proto zvýšeným hlasem a ještě krásněji oslovoval jménem nebožky ostatní její známé a příbuzné. Ani jedno oko nezůstalo suché.

Sotva zahrabali Gongolyovou, staré babky vesnické ani se ještě nevymluvily o nádheře jejího pohřbu, o vdovství Gongolyově, a můj Bože, odpusť jim žvástavost, že prý už o pohřbu hledal ostřížovým zrakem krásná líčka Anny Turkové, z čehož i slepý mohl by prorokovati, že pověstný mentík Gongolyové nezůstane dlouho bez paní,^[11] hrobaři ani ještě nevystřízlivěli po pohrobních hodech, když bylo třeba zase vykopati nový hrob. Po Gongolyové zemřel Srankó János,^[12] který v době, kdy nebožka byla statnou, mladou ženou, mnoho se kolem ní otáčel. I teď odešli spolu, jakoby se byli umluvili. Člověk skoro již čekal něco takového. Dříve také prý někdy na poli zmizela Gongolyka v žitech, a za nedlouho se odkudsi objevil Šrankó a i on zmizel v žitech. Oh, těch bezbožných žit! Rostou tak vysoko, že všecku bláhovost zakryjí! A teď také za sebou zmizely oba stíny v nekonečné nic… Šranka našli mrtvého na lůžku ráno den po pohřbu — zdá se, že ho zabila mrtvice.

Šrankó byl také zámožný muž, mágnáč,^[13] tři sta jeho ovcí se páslo na pastvinách, mnoho polí oral; i jemu patřil skvělý pohřeb. Však nebyla také skoupou Šranková, sama šla k učiteli, ke knězi a nařídila, aby vše bylo tak, jako o pohřbu Gongolyové. Ať to stojí cokoli, však rodina Šrankova není také menší, než Gongolyových.

Dva knězi aby byli na pohřbu, čtyři ministranti v černých sukničkách, stále aby se vyzvánělo. A tak dále, a tak dále.

Kněz Jan spokojeně pokyvoval hlavou.

„Ano,“ řekla Šranková, „ale dejte k tomu také to červené, velebný pane; uvidíme, oč to bude dražší.“

„Jaké červené?“

„Nu, co jste měl o pohřbu Gongolyky nad hlavou. Bylo to tuze hezké.“

Kněz nemohl se zdržeti, aby se nedal do smíchu.

„Vždyť je to nemožné! Ó! Ó!“

Šranková hněvivě vykřikla, pohodivši hrdě hlavou nazad.

„Proč by to bylo nemožné? Vždyť moje peníze jsou právě takové, jako Gongolyovy. Či není tomu tak?“

„Ale, drahá Šranková, tehdy pršelo; zítra však bude nejspíše hezky!“

Šrankovou však bylo těžko přesvědčiti, vyznalať se lépe v dialektice než velebný pán.

„Že tehdy pršelo? Tím spíše si to červené můžete vzíti, dušinko, svatý otečku, protože aspoň vzácný ten kousek nepromokne. A pak si toho můj ubohý nebožtík zasluhuje. Nebylo horšího tvora nad tu Gongolyku. Můj muž byl dříve rychtářem, obětoval také na kostel, teď pět let on dal přinésti ty pestré svíce na oltář z Báňské Bystřice, velké bílé prostěradlo oltářní pak pletla jeho sestra. To červené tedy musí míti!“

„Ale nemohu se přece udělati směšným, abych šel na pohřeb pod deštníkem, je-li čas jasný, slunný! Zanechte takové svévole, Šranková!“

Šranková však dala se na to do pláče, čím že si zasloužila takové potupy, že sluha boží odpírá jí poctu, jež mrtvému náleží a jež i živým lahodí. Co řeknou ve vsi? Řeknou: „Šranková ani nepochovala počestně svého manžela, hodila ho do jámy jako nějakého žebráka!“

„Udělejte to, udělejte to, velebný pane,“ žebronila, a mezi tím, co si utírala šátkem vlhké oči, tak dlouho žmolila v prstech jeden jeho cíp, až se uzel rozvázal a vypadla z něho desítizlatová bankovka.

Šranková ji zvedla se země a s jemnou skromností položila ji knězi na stůl.

„To ještě přidám, jen aby byla pompa úplná, prosím poníženě.“

K tomuto výjevu vrazila z kuchyně do pokoje i Adamcová, v zástěře, s vařečkou v ruce a připojila svou prosbu.

„Tak, tak, sladký velebný pane, Šrankó byl člověk bohabojný. Množství pletek, jež se o něm vypravují, jest naprosto nepravdivo. Ale i kdyby to byla pravda, týkala by se tato pravda jen právě Gongolyové — dej jí Pánbůh lehké odpočinutí. A když jeden z nich měl deštník, můžete ho vzíti směle i druhému. Pánbíček se buďto už hněvá a pak je jedno, bude-li se o trošku více hněvati, anebo se nehněvá a ani teď se už nerozhněvá.“

„Ale, ale, Adamcová, nestydíte se mluviti takové hlouposti! Nechte mne na pokoji podobnými pověrami! Celé vaše přání jest prostě směšné.“

Ale obě tyto ženy nebylo opravdu možno přesvědčiti. „My víme, co víme, nás velebný pán neoklame,“ a tak dlouho ho přemlouvaly, naříkaly, žebronily, až posléze svolil, že pochová i Šranka Jánose pod deštníkem, ale dodal:

„Neodnese-li si ho do té doby vlastní jeho majitel. Jisto jest, že ho tu někdo nechal a přijde-li si pro něj, musím mu ho vydati.“

Adamcová významně zamžourala na Šrankovou:

„No, toho se nemusíme strachovati; kdo ho přinesl, přichází na naši planetu jednou za tisíc let.“

Opravdu, o deštník se nikdo nepřihlásil — a den po té, ačkoli bylo suché, krásné odpoledne a na obloze nikde nebylo ani mráčku, otevřel mladý velebný pán přece u rakve deštník a ubíraje se pod ním, doprovodil rakev svěcenou vodou pokropenou na hřbitov.

Čtyři silní muži: Slavík, Lajkó a oba hranatí bratři Magátové nesli na ramenou máry (které Maďar nazývá „koněm svatého Michala“), na nichž ležela rakev. Vůle boží byla, že u kovárny jeden Magát klopýtl o kámen a upadl, čehož se poděsil Lajkó Pál, ubírající se za ním, trhl sebou, ztratil rozvahu, máry se naklonily a rakev sletěla na kamení.

Zarachotila nesmírně, praskla, rozbila se, vyšívaný šáteček, jejž dávají u nás v Uhrách mrtvým přes oči, se na okamžik objevil, a později bylo viděti i mrtvého, který se tímto velikým otřesem probudil ze zdánlivé smrti, oddychl si zhluboka, hnul sebou a vzdychl si:

„Můj Bože, kde to jsem?“

Bylo to veliké divení, úžas, obdiv, mezi lidem, načež rychle přinesli od kováře peřinu a podušky a ustlavše na voze ku kování na dvoře přichystaném pohodlné lože, položili na ně mrtvého, který zvláštním zázrakem božím opět obživl, a změnivše pohřební průvod v procesí Boha velebící, doprovodili za zpěvu kostelních žalmů domů ubohého pana Šrankó, který se již cestou tolik zotavil, že doma hned žádal o jídlo.

Přinesli mu hrnek mléka. Zavrtěl hlavou.

Lajkó podal mu džbán s kořalkou, jež byla připravena k pohřebním hodům. Usmál se.

Od této významné události počíná vlastně legenda deštníku, jež šířila se, šířila přes jehličnaté lesy, přes skály do nebes trčící, stále dál a dál, vzrůstajíc, osvěžená, novějšími a novějšími podrobnostmi pozlacovaná.

Našli-li na skále prohlubinu, byla to šlépěj, stopa nohy svatého Petra, a vykvetl-li někde květ zvláštní barvy, to jistě dotkla se tam půdy hůl svatého Petra. Vše, vše hlásalo, že svatý Petr byl nedávno v Glogově. A to je přece jen veliká věc, krajané!

A deštník sám byl ozářen čarovným leskem mysticismu. Mlha tajemnosti vlastně zahalovala jen tu okolnost, jak se dostal deštník nad košík malé Veronky. Ale bylo toho dosti. Pověra vyhledává mlhu, mlha přitahuje pověru. Ty dvě tedy dělily se o kořist, o chatrný deštník.

A šla pověst daleko, kam jen teče potok, Bjela Voda, a prostý lid si vypravuje u pastýřského ohně anebo u kolovratu, co fantasii jeho imponovalo, co zájem jeho poutalo, co vzbuzovalo úžas, co bylo nadpřirozené. Lidový a oblíbený svatý Petr, nebeský vrátný byl v duchu viděn, jak přináší deštník, aby farářova sestřička nezmokla. Jak asi se spustil starý apoštol s nebe? Jistě si sedl na nějaký mráček, který ho hezky zanesl dolů a složil na některý vrch.

A pak se vypravuje o zázračné síle deštníku, jak mrtvý člověk vstal z rakve, sotva ho spatřil, a tak šířila se legenda stále dál a dál, nesouc s sebou postavu glogovského kněze a malé jeho sestřičky. (Hoj, jaký chlapík to bude, kdo ji jednou dostane za ženu!) A zemře-li člověk nábožný, až z desáté vesnice volají si kněze Jana na pohřeb, s dalmatikou a svatým deštníkem, který stal se zatím již relikvií. A volají ho nejen na pohřby, ale i zpovídati těžce a beznadějně nemocné, někdy až na dvě hodiny cesty, s tou podmínkou, aby nad nemocným roztáhl deštník svatého Petra, když ho zpovídá. Není možno, aby to neprospělo: takový nemocný se buď uzdraví, anebo neuzdraví-li se, aspoň bude spasen.

A také snoubenci, když chtějí míti hodně parády, — a ti si vždy na parádu potrpí — nad to, že je doma oddá vlastní jejich kněz, odeberou se ještě na pouť do fary glogovské, aby jim byly ještě pod deštníkem zvláště ruce spojeny. To teprve je to pravé. Zvoník Kvapka drží nad nimi svatou houbu plátěnou; za to pak i do jeho sáčku kápne několik stříbrných šestáků. A co se týče glogovského kněze, tomu hrnou se peníze a dary jako z pytle.

Z počátku se dosti zdráhal, ale poznenáhlu i on sám počal věřiti, že červený deštník, který byl den po dni opelichanější, vyrudlejší, může býti původu božského. Nebyl přímo na jeho modlitbu rozprostřen k ochraně dítěte, a nevyšlo z něho zřídlo všeho blahobytu, majetku, o nějž v modlitbě prosil?

„Pane Ježíši,“ pravil onoho smutného jitra, „učiň zázrak, abych mohl dítě vychovati.“

A hle, zázrak se stal. Peníze, blahobyt, bohatství plynulo z onoho prostého, roztrhaného deštníku, jako by to byl onen beránek z pohádky, z jehož vlny sypaly se dukáty, jen že se oklepal.

Pověst o deštníku dostala se i do kruhů vyšších. Sám jeho milost biskup bystřický byl na něho zvědavým a povolav si kněze i s deštníkem, důkladně si deštník prohlédl a když vyslechl celou jeho příhodu, zbožně se poznamenal křížem:

„Deus est omnipotens,“ pravil.

Což znamenalo, že i on věří v deštník.

Za několik neděl zařídil biskup ještě více. Vydal nařízení knězi Janovi, aby nechoval již relikvii u sebe, ale v sanktuariu, mezi majetkem kostelním.

Kněz Jan na to ihned odpověděl, že zmíněný deštník náleží vlastně jeho sestře, nezletilé Veronce Bélyové a že nemá práva bráti jí ho, aby ho dal kostelu. Až bude však dívka plnoletou, není pochybnosti, že ho daruje kostelu.

Ale deštník neprospěl jen knězi, který si brzo opatřil tažný dobytek a počal vzdělávati pole a pěstovati veliké hospodářství, takže si za několik let vystavěl hezký kamenný dům a měl i povoz, ale povznesl i obec Glogovou. V létě v celých zástupech chodily sem dámy z okolních lázní, často i hraběnky (většinou hraběnky staré), aby stanuvše pod deštníkem, pronesly nějakou modlitbu; a pro tyto hosty byl postaven hotel, přímo naproti faře; dostal jméno „U zázračného deštníku“. Slovem — Glogova počala se vůčihledě zvedati; sousedé počali se při tolika návštěvách styděti, že mají jenom zvonici a postavili u chrámu pěknou věž s olověnou střechou, do níž přivezli z Bystřice dva nové zvony. Šrankó Jánoš na památku svého návratu ze země smrti dal postaviti před kostelem krásnou sochu Nejsvětější Trojice. Vychovatelka (neboť později povolal kněz Jan k Veronce vychovatelku, která nosila klobouk) posázela celý farní dvůr jiřinkami a fuksiemi; takových květin nebylo tu nikdy viděti. Vše bylo hezčí, krásnější (vyjímajíc Adamcovou, neboť ta byla den po dni ještě ošklivější), a pýcha glogovských byla již tak veliká, že v nedělní odpoledne, kdy mají lidé času pohovořiti si o ledasčem, počali již uvažovati i o tom, zdali by nebylo dobře vystavěti v Glogově křížovou cestu, kalvárii, takovou, jakou mají v Křemnici, aby poutníci se tu scházeli a přinášeli jim občas peníze i živost…