Deštník svatého Petra

Nerozvážlivý Gregorič

Před léty (totiž před počátkem našeho vypravování) žil v svobodném královském městě Báňské Bystřici muž jménem Gregorics Pál, jejž obyčejně zvali beztaktním, ačkoli celý život jeho byl založen na tom, aby se jiným líbil. Gregorics Pál vždy sháněl populárnost, jež jest sličnou, koketnou dívkou, a všade se setkával jen s kritikou, jež jest čarodějnicí jedovatých tváří, pichlavých očí.

Gregorics Pál narodil se po smrti svého otce, a to devět měsíců ode dne pohřbu, a již tím provedl jakousi beztaktnost ku své mamince, jež byla jinak počestnou paní. Kdyby se byl narodil o několik neděl dříve, mnohým nepříjemným klepům byl by předešel. Ale za to Pavel Gregorič na konec ani nemohl; větším zlem bylo pro předcházející Gregoriče, že se vůbec narodil: dědictví bylo třeba rozděliti na více dílů.

Dítě bylo chorobné, ostatní Gregoričové (dospělí bratři Pavlovi) stále čekali, brzo-li umře, ale Gregorics Pál neumíral (vždyť proto byl předurčen za beztaktního člověka), ale vyrostl, stal se plnoletým a převzal jmění, jehož většina zbyla mu po matce, zatím zemřelé; o ně nedělili se děti z první manželky, a těch bylo mnoho — ač ani podíl po otci nelze zváti právě snad malým, protože starý Gregorics hodně nashromáždil z obchodu s vínem. Tehdy bylo snadno obohatiti se na tomto poli v těchto končinách. Vína bylo dosti, ale židů tehdy ještě nebylo. Z tehdejších potřeb obchodníků s vínem schází dnes mnoho; ale řeka Hron — ta posud teče.

Gregorics Pavel dostal od přírody pihovatý obličej a rudé vlasy, o nichž v lidských ústech jde zvěsť, že žádný zrzavý člověk není dobrým. Ale Gregorics Pál nám dokáže, že bude dobrým. Však přísloví jsou také jen takové staré nádoby, v nichž vařila už celá pokolení. Jeden z těchto hrnců Pavel Gregorič rozbije. Bude tak dobrým, jako sousto chleba. Bude měkkým jako máslo, jež se dá stejně namazati na chléb bílý jako na černý.

Umínil si v duši své, že bude nesmírně dobrým, že bude velice roztomilým, a všechen jeho životní cíl spočíval v tom, aby ho lidé milovali.

A byl také každým krokem dobrákem, ale co to bylo platno, když zlý jakýsi džin, který ho předcházel, zařizoval vždy mysl lidí tak, aby činy jeho posuzovali strannicky.

Když se vrátil domů z Pešti, kde frekventoval právnické vědy, sotva se poprvé objevil na náměstí a vstoupil do trafiky, aby si koupil jemné doutníky havanské, hned spustily bystřické jazyky.

„Chlapík kouří doutníky za pětatřicet krejcarů! Ohó! Tak jsme tedy na tom? Totě kolosální marnotratník! — Však uvidíte, že umře v chudobinci! Ó, kdyby ubohý jeho otec mohl tak vstáti z hrobu a viděl, že pokuřuje doutníky pětatřicetikrejcarové! Pane Bože! Starý si míchal bramborovou nať do tabáku, aby ho bylo více, a postřikoval ho odvarem kávovým, aby pomaleji hořel!“

Gregorics Pál se doslechl, že drahé doutníky jeho vzbudily ve městě pobouření myslí, i přešel hned ke krátkým doutníkům po dvou krejcarech.

Lidem ani to se nelíbilo:

„Tenhle Pavel Gregorič je vlastně docela obyčejný knikker. Bude to horší pes, než byl jeho otec. Fuj, je to hnusná lakota!“

Gregoricse Pála tuze mrzelo, že ho považují za knikkera, a při první příležitosti, kdy se objevil na dobročinném plesu — (byl to ples hasičský, jehož lady patronessou byla paní vrchní županová — a dle jehož pozvánek „přijímají se i přeplatky“), — zaplatil dvacet zlatých za dvouzlatovou vstupenku, mysle si v duchu: „Gregorics Pál vám ukáže, že není knikkerem.“

Ale na to hned se sešli pořadatelé zábavy a pronesli soud:

„Pavel Gregorič je beztaktní chvastoun.“

A věru, měli příčinu k pobouření.

Byla to neslýchaná nestoudnost, že takový Gregorics si troufal přelicitovati i vrchního župana, barona Radvánszkyho. Radvánszky dá za vstupenku deset zlatých, Gregorics hodí dvacet. Totě opravdový insultus! Syn obchodníka s vínem! Jaké to je století, Pane Bože! Blecha si troufá hlasitěji kýchnouti než lev! Jaké to století! Jaké to hanebné století!

Ať počal ubohý Gregorics Pál cokoli na světe, vše se obrátilo proti němu. Sesvářil-li se s někým a nedal-li se, hned řekli, že je „krakéler“, nepohodl-li se a povolil-li, řekli, že je „poltron“.

S počátku, ačkoli vystudoval práva, nesáhl k žádnému zaměstnání; někdy si vyjel na hon na svůj statek, který byl asi míli cesty od města; dědil ho po matce; jindy si vyjel na několik dní do Vídně, kde měl činžovní dům, rovněž po matce, — a to bylo všecko jeho zaměstnání, jež arci vyvolalo v bystřické pracovité společnosti opravdové opovržení.

„Gregorič Pavel,“ říkali, „je zemi na potíž. — Ani stéblo slámy nepřeloží křížem po celý týden. Proč žije na světě, takový čmelák?“

Gregorics Pál i to zaslechl a nahlédl, že lidé mají pravdu; život nesmí se prolenošiti. Tak jest, tak, každý ať si zaslouží chléb, jejž sní.

Gregorics Pál se nabídl, že by i on rád sloužil městu nebo župě svým důvtipem.

Nu, toho ještě bylo Gregoricsi třeba. Sto jazyků se ihned vyplázlo na tento jeho úmysl. Cože? Gregorics Pál chce něčím býti? Tady u nás? Což se nestydí? Bráti jinému chudému člověku z úst chléb, když sám má koláče? Malé úřady, jež tu jsou, ať nechá jen těm, kdož toho potřebují!

Gregorics Pál nahlédl, že je to pravda a zřekl se úřednictví, veřejných záležitostí, stranil se stále více mužské společnosti a rozhodl se, že se ožení a založí si rodinu. Vždyť i to jest dosti počestným povoláním.

Počal docházeti do domů, kde byly hezké dcery a kde ho také rádi viděli, protože byl dobrou partií — ale intrikánští jeho polobratři, kteří stále ještě doufali, že chorobný, pokašlávající človíček jednou přece jen umře — zkazili mu každý poměr hned na začátku neslýchanou prohnaností a lstí (o nichž by bylo hodno psáti zvlášť povídku), takže Pavel Gregorič dostal tolik košů po sobě, že se o tom mluvilo po celém okolí. Později byla by se snad našla děvčata, jež párta (panenský vínek) již tuze tlačila (je to ozdoba, jež po několika letech je také tuze těžká), ale ty zdržoval již stud a hanba. Jakž by ne? Provdati se za mládence, kterého tolik dívek nechtělo! Kdo by chtěl býti královnou krále košíků? Nu, jistě nikdo!… O večeru na sv. Ondřeje roztavilo se mnoho olova, mnoho olova ztvrdlo ve vodě v panských domech podél Hronu, ale ze žádného se neulila podoba Pavla Gregoriče. Jedno slovo jako sto: snivým dívčinám se Pavel Gregorič nelíbil. Možná, že některá starší dívka by lehčeji sáhla po prstenu, ty bývají mrštnějšími…

Ale od mladých dívek ku starým není jeden skok: k nim jsou skoky dva. Mezi nimi jsou mladé paničky. Staré panny jsou už poslední stanicí.

Dospívající dívky a staré panny jsou dva zvláštní světy. Malé Karolíně, žabce, namluví o Pavlu Gregoričovi, že plije krev, a malá Karolinka se poděsí a při druhé návštěvě Pavla Gregoriče jest již jen útrpnost v onom trošku rychle tlukoucím srdéčku, jež včera ještě při pohledu na čtyřspřežní jeho kočár bylo plné zcela jiných pocitů. Ach, ubohý Pavel Gregorič! Plvá krev, ubohý Gregorics Pál! Jaké to neštěstí! A venku nadarmo pohazuje kůň do saní zapřažený nepokojnou hlavou, dnes již nezní tak hrdě a pyšně jeho zvoneček. Vždyť Pavel Gregorič plije krev!

Ó ty pošetilá Karličko! Vím, věřím ti, že Pavel Gregorič je ošklivý, churavý muž, ale když je bohatým a plije jen svou vlastní krev — co je ti po tom?

Věř mně, že Rozálie, jež celkem jen o deset let dříve chodila k „madame“ než ty, nebyla by již tak sladce upejpavou jako ty. Rozálie jest již filosofkou a kdyby jí řekli o Pavlu Gregoriči, že plvá krev, myslila by si:

„Věru, toť zajímavý muž!“

A nahlas by vykřikla:

„Budu ho ošetřovati!“

A až v hlubinách, na dně, kde jsou ona vnuknutí, jež se v slova nikdy nepromění, protože to ani nejsou myšlenky, ale jen usazený kal egoistických pocitů, hluboce vezpod tají se již výpočty:

„I když Pavel Gregorič plije již krev… aspoň s ní bude dříve úplně hotov…“

Ach, malé žabky, vy neznáte života: mamá dala vám již dlouhé sukně, ale rozum váš zůstal ještě krátký. Nehněvejte se na mne, že vám to vyčítám, ale jsem k tomu donucen, abych čtenáři odůvodnil, proč Gregorics Pál nedostal žádné z vás za manželku.

Věc je nadmíru prostou. Rozkvetlá růže není již čistou; včela koupala se v jejím kalíšku, brouk v něm již spal, ale v nitru rozvíjejícího se poupěte není ještě ani prášku z pozemského světa.

Proto dostal Gregorics Pál tolik košů od žabek: a počínal sám již znenáhla nahlížeti (neboť pravím, že to byl člověk velmi dobrý), že manželství opravdu pro něho není, že žabky mají pravdu, vytýkají-li mu, že plvá krev. Krev dojista je k něčemu jinému.

Rozhodl se, že se neožení; více se po děvčatech neohlížel, všímal si jen mladých paniček. Počal se mezi nimi oháněti; sličné rudolící paní Vozáryové objednával z Vídně kytice, v zahradě statné choti Matyáše Muskulyiho^[14] pustil jednoho krásného večera pět set slavíků, jež dal s velikou námahou schytati někde v Sedmihradsku. Dodal mu je obchodník s ptactvem v Nagy-Enyedu (Naď-Enědu, Velikém Enědu). A žasla sličná paní, když se převracela na poduškách svým tělem jako pěna kyprým, proč dnes v noci ptáci tak krásně zpívají?!

Dvořiti se mladým ženuškám, to je měřítko reální. Žabky neposuzují muže správně, staré panny rovněž ne, oboje mají křivé měřítko, oboje jezdí po čtveračivém koni; ale mladé žínky, jež dívají se z pod stromu vědění, jež již nesní, ani již nejsou nedočkavé, ukazují zcela chladně, jakou cenu má muž. To je pravá míra — kolik kdo váží v očích mladých paniček.

Gregorics Pál, co bychom dlouho vypravovali o jeho neštěstí, nepřivedl to ani u paniček daleko. Všade ho odbyla žena, ne snad muž, ač člověk přímo obrací se tu k manželi, aby ho zničil.

Nesmírně, přenesmírně se již nudil, nevěděl, čeho se chopiti, když v tom propukla válka za svobodu.

Ale ani tam ho nepřijali. Řekli mu, že je malý a slabý, že by nesnesl válečných útrap, že by jen zhyzdil vojsko. Ale on chtěl stůj co stůj něco dělati.

Verbující major, který byl jeho dobrým známým, dal mu tuto radu:

„Nu, budiž, když už chcete mermomocí s námi působiti, vyberte si zaměstnání méně nebezpečné. Válka vyžaduje také mnohého škrábání. Zařadíme vás do některé kanceláře.“

Gregorics Pál hrdě a uraženě se vzpřímil, jakoby sova chtěla napodobiti páva.

„Já chci si vyvoliti nejnebezpečnější zaměstnání. Které považujete za takové, pane majore?“

„Rozhodně vyzvědačství.“

„Budu tedy vyzvědačem.“

A Gregorics stal se špehounem. Oblékl se za jakéhosi peregrina (takových schátralých postav bylo tehdy mnoho) a chodil z tábora do tábora, vykonávaje maďarské armádě platné služby. Ještě dnes mnoho vypravují staří vysloužilci národního vojska z let 1848 — 49 o „človíčku s červeným deštníkem“, který směle dovedl proniknouti nepřátelskými čarami, tváře se tak blbě, jakoby nedovedl počítati ani do desíti. Úzký, ptačí jeho obličej, ohrnuté kalhoty, starý, rozcuchaný, naražený cylindr a červený, veliký deštník pod paždí — to byl jeho popis. Kdo ho jednou spatřil, lehce na něho již nezapomněl. A jednou ho jistě viděl kde kdo, neboť věčně chodil jako duše Urbanova. Málokdo tušil, co asi dělá, ale Dembinszki dobře o tom byl zpraven, neboť vyjádřil se o něm takto:

„Mužíček s červeným deštníkem je vtělený satan, ale z rodu dobrých satanů.“

Po bouřích válečných, v dobách hrobově tichých vrátil se znova do Bystřice a stal se opravdovým podivínem. Z velikého, starodávného kamenného domu ani nevycházel. Nestaral se více ani o veřejné vystupování, ani o sňatek. Přihodilo se mu, co se zpravidla stává starým mládencům — zamiloval se do své kuchařky. Zjednodušovati věci, zjednodušovati a stále zjednodušovati. To je pokrok, to je moudrost. A to bylo teď již i jeho theorií.

Jest třeba jedné ženy, aby člověka obsloužila, a jedné, aby muže milovala. Dohromady tedy dvou žen. Ale proč by nemohly býti tyto dvě ženy také v jedné osobě?

Anna Wibrová byla veliká, statná žena, odněkud z Detvy, kde lidé počínají výškou jednoho sáhu, jako mocné kmeny tamních lesů; tváře měla dosti slušné, a nad to vše dovedla z večera krásně zpívati, když nádobí umývala:

Hlas měla tak měkký, lichotivý, že si ji pán jednou zavolal do sednice a posadil ji na měkké křeslo, potažené koží. Nikdy ještě v takovém křesle neseděla.

„Zpěv tvůj se mně líbí, Anka. Máš hezký hlas. Zpívej tady, abych tě lépe slyšel.“

A Anka spustila melancholickou píseň „o psaní odvedeného vojáka“, který naříká si milé o svých protivenstvích:

Pavla Gregoriče píseň tato dojala, že až třikráte zvolal:

„Jaké ty máš hrdlo, Wibrová Anno, jaké podivné máš hrdlo!“

A blížil se stále více k onomu podivnému hrdlu a počal je hladiti rukou, jakoby ho zajímalo jedině zvláštní ústrojí hrdla. Vše to Anka tiše trpěla, ale když pak náhodou-li či opravdu sklouzla kostnatá ruka Gregoricse Pála níž, rázem se začervenala a hrubě ho odstrčila.

„To není ve smlouvě, vzácný pane.“

Gregorics Pál se také začervenal a sípavým hlasem řekl:

„Nemudruj, Anka. Nebuď hloupá!“

Ale Anka mudrovala, vyskočila a běžela ke dveřím.

„Nu, neutíkej, osle. Vždyť tě nesním.“

Anka ho ani neposlouchala, odběhla do kuchyně a zavřela se tam; nadarmo vyšel Gregorics Pál za ní a nadarmo opakoval u dveří:

„Nesním tě. Na mou věru tě nesním. No, počkej, Ančko, však toho budeš litovati.“

Ančka nazejtří chtěla vystoupiti ze služby, ale pán ji usmířil zlatým prstenem a slibem, že se jí více ani prstem nedotkne. Propustiti ji nemůže, pravil, protože by si již nedovedl zvyknouti na to, jak jiná vaří.

Anče líbila se tato pochvala i zlatý prsten a zůstala.

„Ale pak se chovejte podle slibu, vzácný pane, sice vás plesknu, začnete-li ještě jednou.“

Opravdu, jaké pak zapírání, po nějakém čase zase začal. Ančka chtěla zase odejíti, ale Gregorics Pál usmířil ji opět korály se zlatou přaskou, červenými korály, jaké nosily baronessy Radvánszké do kostela, koraly, jež budou se tak hezky vyjímati na kypré, bílé její šíji.

Korále byly tak krásné, že si Ančka již ani nevymínila, aby škádlení přestalo. Pán je dosti bohatý, proč by pro něho hospodařila?

Ba ještě téhož dne v poledne, kdy dostala korále, dala tuto diplomatickou otázku staré hokynářce, vdově po Karlu Botárovi, jež měla v domě Gregoricsově najatý krám.

„Paničko, bolí to tuze, když si dá někdo propíchnouti ucho?“

Hokynářka se smála.

„I ty pošetilá Anko, snad nechceš nositi náušnic! Ej, Ančo, Ančo! Máš ty zlé myšlenky, Ančo!“

Anča se rozhněvala a vztekle praštila dveřmi; čtvrt hodiny se zvonek třásl a zvonil.

To se rozumí, že chtěla náušnice. Proč by jich také nechtěla? Vždyť i její uši stvořil týž Pánbůh, který je dal ženám v hedvábných sukních. A dověděla se pak téhož dne, že propíchnutí uší sotva bolí více než štípnutí blechy.

Ano, chtěla náušnice a již sama si přála, sama se nemohla dočkati, aby Gregorics Pál co nejdříve ji znepokojoval. Však taková věc dá se uspíšiti. Každá dcera Evina ví, jak. Strojila se hezky, vkusně, do světleplavých vlasů zapletla si ohnivou hedvábnou stuhu, oblékla si tenkou košilku s nažehlenými širokými rukávy, tak jemnou, jako hedvábný papír na mouchy, odhodila živůtek háčky upiatý, který jen svaly stahuje, a chodila jen tak volně, očím mužským nebezpečně, aby mohly viděti i jak prsa se dmou při oddychování.

Gregorics byl snad dosti chytrým a prohnaným vyzvědačem celé ruské a rakouské armády, ale děvče, byť i to byla jen prostá detvanka, je stokráte chytřejší než takový Gregorics. V neděli na to objevila se s náušnicemi v uších v kostele, kde hoši i děvčata, jež mezi sebou ji nazývali „granátníkem“, rázem strkali se smíchem hlavy dohromady.

„Hm, granátník o někoho klopýtl.“

A opravdu, za několik neděl vypravovalo si již celé město o hrozné události, že Gregorics Pál má s ní poměr. „No, vida, stará koza líže domácí sůl.“ Dovedli vypravovati drobné, pikantní scény, v nichž bylo mnoho burleskní komičnosti. Bratři Gregoricse Pála vytrubovali vše zbarveně po městě…

„Gregorics a služka! Toť hrůza! Takového něco se snad na světě ještě nestalo!“

Cizí lidé krčili rameny (ej, jak by toho nebylo!), a konejšili příbuzné:

„To nic není. Je to skoro přirozené. Vždyť Gregorics Pál nikdy nic korrektního nevykonal. Však to je i pro vás lépe, aspoň se neožení a jmění jeho vám zůstane.“

Co bylo pravdou ze všeho, co ne, nelze jistě určiti, ale stalo se, že zprávy znenáhla usnuly a teprve po letech se zase objevily, kdy ti, kdo vnikli do zasmušilého domu Gregoricsova, spatřili na dvoře travou porostlém hráti si malého hošíka s beránkem, který se tu pásl.

Čí je to hoch? Co tu hledá? Jak se dostal na dvůr Gregoricsův? Někdy si s ním hrával sám Gregorics. Kdo nakoukl klíčovým otvorem do zavřených vrat, mohl viděti, že podivín Gregorics má na sobě červený pás, od něhož splývaly jako opratě dva provázky, za něž ho tahal malý hošík, držící v druhé ruce bičík.

„Hý, Ráró!“

A starý osel klusal v pásu, běžel drobnými krůčky, poskakoval, dal se do běhu, ba chvílemi i zařehtal.

A od těch dob žil ještě více v ústraní, jen zřídka kdy ho bylo viděti, jak se šoural po náměstí (mělť obě nohy levé, jak kterýsi posměváček prohodil), v chatrných zvláštních šatech, na něž si zvykl v době, kdy byl vyzvědačem, s červeným deštníkem pod paží, jejž nosil v zimě v létě, v dešti i suchu, neustále, a jejž neodkládal nikdy, ani v předsíni, šel-li někam na návštěvu, ale stále ho nosil s sebou a vždy ho držel v ruce. Často se i stalo, že ho upozornili: „Odložte ten deštník, báči.“

„Ne, ne,“ odporoval rychle, „zvykl jsem si na něho, tak zvykl, že ho musím míti pořád v ruce; bez něho necítím se dobře. Na mou čest. Je mi, jakoby mně jedno žebro scházelo. Na mou čest.“

Mnoho se mluvilo o tom, proč tolik lnul ku svému deštníku? Bylo to nepochopitelné! Eh, je to snad památka? Někdo vypravoval, myslím, že to byl protokolista pozemkového úřadu, Pazár István, vysloužilý honvéd z povstání, že v tomto starém deštníku nosil Gregorics Pál svého času důležité depeše a poznámky, neboť rukojeť deštníku je prý na jednom místě dutá. A mohla to býti pravda.

Ostatní Gregoricse, kteří očekávali dědictví, tuze bodal do očí onen podezřelý chlapec na dvoře domu Gregoricsova a pátrali po něm neustále, až ho posléze našli v katolické matrice v Privoreci. (Tam byl statek Pavla Gregoriče.) Byl zapsán jako „Wibra György“ (Ďörď = Jiří), syn Anny Wibrové. Byl to hezký hošík, samý oheň, samý život, mohl se do něho zamilovati i cizí člověk.

Podezřelé příznaky

Malý Wibra Gyuri (Ďuri) hezky rostl, stal se z něho silný, veliký chlapík, prsa měl široká jako buben. Gregorics Pál nestačil říkati:

„Kde vzal ta prsa? U čerta, kde je asi vzal?“

Sám byl úzkých prsou, i imponoval mu nejvíce hrudník; ostatní schopnosti Gyuriho ho skoro ani nezajímaly. A byl to přece talentovaný hoch; starý professor na odpočinku, Kupeczky Márton, který ho denně vyučoval v elementárních vědomostech, s nadšením vypravovával Gregoricsovi:

„To je nadání, veliké nadání, věřte mně, pane Gregoriči. Z toho bude veliký muž, pane Gregoriči. Oč se se mnou vsadíte, pane Gregoriči?“

Gregorics byl v takovou chvíli blaženým; miloval asi nesmírně tohoto hocha, ač toho nedával na jevo. Obyčejně se jen usmál a řekl:

„Vsadím se o doutník a myslím si, že jsem již prohrál.“

Podal starému professoru nejjemnější doutníky, a ten velmi rád je přijal a žvanil.

„Takového ženiálního žáka jsem posud neměl, věřte mi to, pane Gregoriči. Po celý svůj život jsem se mořil jen s prostředními kluky. Na ty jsem promarnil své vědomosti. Je to dosti smutný pocit, věřte mně, pane Gregoriči. (A veliký svůj zármutek zmírnil hned špetkou šňupavého tabáku.) Jsme s nimi na tom tak, pane Gregoriči, jako státní mincovník. Slyšel jste to už, pane Gregoriči? Jakže, ještě jste toho neslyšel? Nuže, tedy, nedávno se ztratil v mincovně veliký kus zlata. Hledají ho, ale nenacházejí. Nuže, nastane veliké vyšetřování a vyjde na jevo, že onen veliký kus zlata z nepozornosti vmíchali do měděných krejcarů. Ano, tak jest! Vždyť mně rozumíte, pane Gregoriči? Já svého ducha po několik generací promarňoval samým ničemům. Denique teď na konec nacházím opravdový talent. Vždyť mně rozumíte, pane Gregoriči.“

Gregoricse Pála nebylo třeba pobízeti; choval již sám v sobě jakési přílišné náklonnosti k chlapci Wibrovi a byli blízci pravdy, kdož — snad jen aby ostatní Gregoricse poškádlili — říkávali: „Skončí to tak, že se ožení s Annou Wibrovou a chlapečka jejího adoptuje.“ I sám Kupeczky to povídal: „Tak to skončí! Kdo se se mnou vsadí, že to tak bude?“

Stalo by se tak; sám Gregorics Pál na to myslil, že by se to mělo státi — přiznejme se — a bylo by to jednání korrektní, ale Gregorics miloval malého Gyurku mnohem více, než aby dovedl býti korrektním.

Logickému pokračování událostí přišly v cestu dvě zvláštní příhody. Prvou bylo, že Anna Wibrová spadla se žebříku a zlomila si nohu, takže byla na celý život chromou; a kdo by chtěl chromou služebnou?

Druhá příhoda sevřela ještě více srdce podivínovo. Malý Gyuri se jednou roznemohl, zmodral, měl křeče, zima jím chvěla — již myslili, že umře. Gregorics zmohl všechen falešný stud, padl na postýlku nemocného, líbal mu líčka, oči, chladnoucí ruku a poprvé ho oslovil hlasem srdce:

„Co je ti? Co tě bolí, drahý synáčku?“

„Nevím, báčiko,“ úpělo dítě.^[15]

Starý Gregorics se svými zježenými řídkými rudými vlasy byl v tu chvíli čímsi podivným; viděl, jak se dítě trápí, viděl jeho smrtelné útrapy, a také slabé, chatrné jeho tělo muka tato snášelo, i jeho údy se počaly chvěti; srdce se mu sevřelo a tajemství vyšlo z něho ven…

Uchopil lékaře za ruku.

„Je to můj syn. Slyšíte, je to můj syn! Dám vám koš dukátů, pakli ho zachráníte.“

A lékař ho zachránil, dostal také koš dukátů, jejž mu Gregorics ve chvíli nebezpečí slíbil. Arci, koš ten si nevybral doktor sám, ale Gregorics dal ho zvláště uplésti u zvoleňských Slováků.

Hocha lékař vyléčil, ale Gregoricse učinil nemocným. V duši Gregoricsově vzbudil veliké podezření, neboť zjistil u hocha příznaky otravy.

Nu, toho právě bylo třeba Gregoricsovi, aby věčně přemýšlel, hloubal. Jak se to mohlo státi? „Nesnědl jsi, drahé srdíčko, nějakou nebezpečnou houbu?“

Gyuri zavrtěl hlavou.

„Nejedl, apabáčika.“ To bylo nové jeho oslovení. (Slovo „apa“ — otec — přijal, ale starého „bácsiku“ — strýčka — podržel.)

Co tedy asi mohl snísti? Také matka hádala, co to asi bylo. Snad to, snad ono? Možná, že ocet v jídle byl zkažen. Ale ani to není nemožné, že měděná nádoba nebyla čistá. Gregorics trpce potřásál hlavou.

„Nemluv hlouposti, Ančuro!“

Gregorics byl jiného mínění; nepronesl sice svého podezření, ale to bylo již v jeho nejtajnějších myšlenkách, pátral, trápil se, kazil si spánek i chut. Gregorics myslil na své bratry. Ti v tom měli prsty. Byla to ruka, natahující se po dědictví.

Teď již na věky byl konec jeho plánů: adoptovati hocha, dáti mu jméno i jmění.

„Ne, ne. To by ho stálo život. Zavraždili by ho, kdybych jim ho postavil v cestu. Neučiním toho.“

Třásl se o toto dítě, netroufal si více ho milovati.

Určil pak nový pořádek. Taktiku obrany. Byla to taktika nemilosrdná a bláznivá. Nařídil probuzelému hochu, aby mu od té chvíle říkal „vzácný pane“ a nemiloval ho více.

„Byl to pouze žert,“ pravil, „že jsem si zahrál na tvého otce. Rozumíš?“

Z očí chlapečkových vytryskly po těchto slovech slzy.

Starý Gregorics se chvěl, sklonil se, zlíbal tyto slzy a hlas jeho byl nesmírně smutný.

„Neříkej nikomu, že jsem tě políbil! Neboť stihlo by tě nesmírné neštěstí, kdyby se to někdo dověděl.“

Opravdu, jeho opatrnost změnila se ve vášeň. Kupeczkyho vzal si do domu a ten musel ve dne v noci dávati pozor na hocha a každého jídla dříve okusiti. Vyšel-li chlapec z domu, v němž vrata byla stále zavřena, dříve ho doma svlékli, stáhli s něho sametový kabátek a krásné lakované botičky, ať venku běhá bos, otrhaný (proto mu opatřili zvláštní, staré, špinavé šaty) — ať se pak ptají po městě:

„Čí je ten malý uličník?“

A ať si odpoví, kdož to vědí: „Kuchařky starého Gregoriče.“

Ba, aby úplně upokojil a uspal příbuzné, ujal se synáčka své sestry Marie, provdané Panyókiové (Paňókyové), že ho dá do škol. A také ho poslal do Vídně do Tereziána, vydržoval ho po pansku, mezi dětmi knížat a hrabat, a také ostatním synovcům svým posílal neustále dárky, takže Gregoricsové, kteří nikdy nemilovali svého nejmladšího bratra Pavla, počali se s ním znenáhla smiřovati.

„Není to špatný člověk,“ říkávali, „jenom že je veliký osel.“

Malého Gyurku pak, když došla řada na latinské školy, poslali daleko odtud do země, do Segedína, do Kluže, kam zlý duch příbuzných nedosáhl. A tu i Kupeczky tajně zmizel z města. A ten přece mohl odejíti třebas s bubnem; ani pes by se neptal, kam jde.

Nebylo pochybnosti, že v této nesmírné opatrnosti bylo cosi přespřílišného. Ale vždyť právě přemrštěnost byla základním rysem Gregoricse Pála. Stále se bral po nejkrajnější hranici. Vrhl-li se na něco smělého, byl odvážnější satana, a když ho napadl strach, spatřoval v každém koutku tisíc strašidel. Také láska jeho k Gyurimu byla přemrštěná, stejně jako jeho strach o něho, ale nemohl za to.

Mezi tím, co hoch hezky se vyvíjel a s výtečným prospěchem odbýval třídu za třídou, mužík s červeným deštníkem počal rozprodávati své nemovitosti. Říkal, že koupil v Čechách veliký statek. Aby ho mohl splatiti, musil prodati vídeňský činžák; za nedlouho pak stavěl jakýsi cukrovar na svém českém panství, i byl nucen hledati kupce na privorecký statek. Našel ho také hned v bohatém obchodníku košickém. Bylo ve všem cosi záhadného, tajemného, že malý zrzavý človíček teď na stará kolena pouští se do změn tak velikých. Jednoho hezkého dne dal i svůj bystřický dům přepsati na Annu Wibrovou. A malý človíček byl tak veselý, tak křepký, spokojený, jako nikdy před tím. Znova chodil do společností, zajímal se o vše, žvanil, dělal se příjemným, střídavě obědval u svých bratří, čině tu a tam i poznámky: „Však si nevezmu na onen svět, co mám.“ Počal znova navštěvovati paničky, jimž se v mladém věku marně dvořil, kromě toho často odjížděl na celé týdny, měsíce, s chatrným svým deštníkem pod paždí, jejž nikdy doma nenechal. Ve městě se již o to tuze nestarali: „Staroch jistě šel na své české statky.“

O těchto českých statcích málo mluvil, ač zejména sourozenci jeho jevili o ně nemalý zájem. Ten i onen se i nabídl, že by ho rád jednou doprovázel, protože ještě nikdy Čechy neviděl atd., ale pan Pál vždy dovedl uklouznouti takovým otázkám, a jak se zdálo, v duchu se vůbec tuze nezajímal o tyto statky.

Což mohl tím spíše dělati, protože neměl více české půdy, než co si přivezl jednou za nehtem z Karlových Varů, kde si léčil ledviny. Celý ten český velkostatek byl vymyšlen pouze pro jeho příbuzné.

Gregorics Pál prostě vše zpeněžil, co měl, aby mohl peníze uložiti do banky a dáti je synovi. Dědictvím jeho bude bankovní poukázka, již bude moci ukrýti v kapse u vesty a přece bude boháčem. Bylo to hezky, moudře vymyšleno. Nejezdil tedy vůbec na české panství, ale do oněch měst, kde studoval Gyuri se svým starým mentorem.

Byly to šťastné týdny, jediný jas v jeho životě, kdy mohl volně milovati dítě, z něhož vyrostl hezký student, štíhlé postavy, vždy první žák ve své třídě a povahou i chováním nad soudruhy své vynikající.

Stařík celé týdny zůstal ve „městě Matyášově“, jakž nazývají Segedín, a kochal se ve Wibru Gyurim. Často je bylo možno zříti procházející se podél Tisy, a když s Kupeczkým a Gyurim mluvil po slovácku, kde kdo se za nimi při zvuku cizích těch hlasů obracel, zvědav, kdo to je, kterého pokolení jsou to potomci z lidí, babylonskou věž druhdy stavějících, jimž Bůh jazyky zmátl?

Gregorics v takovém dolu žil pouze svému synu. Při poslední hodině vyučování čekal již u školy a hoch s láskou mu běžel v ústrety — ač zlí kluci, o nichž by člověk myslil, že kromě hry se špačkem a míčem ničeho ve světě si nevšímají, dosti se mu pro zrzavého mužíka naposmívali. Říkali, že je to sám pekelný satan, on že vypracovává pensa Wibry Gyuriho, on že čarovnými formulemi vlévá mu do hlavy úkoly, a pak že je mu arci snadno býti prvním eminentem. Ba byl mezi nimi i takový ničemník, který se dušoval, že starý, záhadný mužíček má koňskou nohu, kopyto, když si botu zuje. I onomu červenému, rozbitému deštníku, jejž stále s sebou nosil, připisovali jakousi čarovnou vlastnost; bylo to asi něco takového, jako lampa Aladinova. Parocsányi Pista,^[16] který byl nejlepším veršovníkem v třídě, napsal docela i distichon na rudý deštník, a závistníci často básničku tu odříkávali, aby prvního eminenta pozlobili. Ale dostal za to Parocsányi od Wibry také honorář — takový políček, až mu krev vystřikla z nosu i z úst.

Gyuriho počal pak mrzeti roztrhaný, červený deštník, který činil „apabáčiku“ u jeho spolužáků směšným, a jednoho dne sám prohodil Gregoricsovi:

„Ale, apabáčiko, věru, mohl byste si už koupiti nový deštník!“

Starý pán se potutelně usmál:

„Cože? Snad se ti nelíbí můj deštník, ty mazale?“

„Vysmívají se vám proto, apabáčiko, věřte mně. Studenti už o něm napsali i verše.“

„Pověz studentům, chlapče, že není všecko zlato, co se leskne; to sice také mohou věděti, ale dodej, že někdy může býti zlato, i co se neleskne. Však tomu jednou budeš rozuměti. Až budeš velikým.“

Zamyslil se na chvíli, hrabal roztržitě lesknoucí se písek držadlem deštníku a pak dodal:

„Až bude deštník tvůj.“

Gyuri se ušklíbnul, stáhl pohyblivý koutek úst i celou tvář.

„Děkuju pěkně, apabáčiko. Už vidím, že mi ho chcete dáti k svátku… ale snad ne místo slíbených ponnyů?“

A smál se rozpustile. Stařík dal se na to také do smíchu, hladě si spokojeně knírek, sestávající asi z pěti — šesti chloupků. A v jeho smíchu bylo cosi potutelného, významného, jakoby se smál dovnitř, do své vlastní duše.

„Ne, ne, koníky dostaneš. Ale ujišťuji tě, že až jednou dostaneš tento deštník, bude ti dobrým pro mračna, pro deště.“

„Jaká to umíněnost!“ myslil si Gyuri. „Staří pánové tak lnou k předmětům, na něž si zvykli a přespříliš si jich váží! Pan professor Havránek také ořezává péra již jednačtyřicet let tímže nožíkem, jenom střenky a želízka několikráte vyměnil.“

Ale jedna episoda také Gyuriho zarazila a naprosto pak nechal všech pokusů proti deštníku. Jednoho dne pluli v člunku na „Žlutý“. Žlutý (Sárga) jest malý ostrůvek, utvořený ve stoku Tisy a Maroše; zde vaří segedínští staří rybáři přechutnou rybí papriku. Mladší už nedovedou latinsky. A to přece je jediné jídlo, k jehož přípravě jest latina potřebná, arci kromě kotle, sumce, papriky a vody z Tisy. Tak je to psáno v proslulé kuchařské knize Mártonově a jedná se vlastně o to, že žena nedovede rybí papriku uvařiti, anebo se týká tento kuchařský předpis staré reguly de tri segedínských rybářů již mají od počátku při připravování rybích paprik na paměti: „habet saporem, colorem et odorem.“ („Má chuť, barvu i vůni.“)

Pravím tedy, že plavili se na Žlutý, Kupeczky, Gregorics a Gyuri. Když se již člunek blížil ku břehu, narazil na nějaký kůl a naklonil se. Gregorics, který chtěl se právě zvednouti, zavrávoral, ztratil rovnováhu, upadl do člunu a leknutím upustil deštník, který spadl přímo do vody a proud ho počal zvolna unášeti dolů…

Gregorics vykřikl: „Běda, můj deštník!“ A zbledl jako mrtvola. Z očí sálalo mu zděšení. Oba veslaři se usmívali, starý Ördög Márton kousavě prohodil, přehazuje dýmku na jiný kořen v ústech:

„Není ho tuze škoda, vzácný pane. Nebyl už k ničemu, leda do ruky člověku v pšenici.“ (Člověk v pšenici — panák z hadrů, strašák, jehož úkolem je plašiti vrabce na polích.)

„Sto zlatých tomu, kdo mi ho přinese!“ zachraptěl zoufale.

Veslaři pohlédli na sebe, mladší, Börcsök Jancsi (Börčök Janči) počal se zouvati:

„Opravdu? Nežertuje pán?“

„Tu je stovka,“ zvolal Gregorics, těžce oddychuje, a vytáhl z černé kožené tobolky stozlatovou bankovku.

Börcsök Jancsi, pěkný exemplář segedínských „mývalů“, obrátil se ke Kupeczkymu.

„Neblázní tento pán?“ ptal se hezky zvolna, zatím co deštník tiše se houpal na povrchu vody a stále plul dál po vlnách líného uherského Nilu.

„Ne, ne,“ odpověděl Kupeczky, jejž rovněž zarazila tato zvláštní Gregoricsova náklonnost k deštníku. — „Nestojí to za to, domine spectabilis, na mou čest, je to veliká hloupost…“

„Čerstva, čerstva,“ oddychoval těžce Gregorics.

Börcsök Jancsi měl ještě jen jednu pochybnost.

„Není ta stovka falešná, vzácný pane?“

„Ne, ne, jen rychle, rychle!“

Börcsök Jancsi zatím již si stáhl čižmy; odloživ černý pláštík, skočil v mžiku do vody jako mrštná žába, a počal plouti za deštníkem. Ördög Marci nestačil za ním křičeti:

„Ty jsi osel, Jankó! Co děláš, Jankó? Vylez, Jankó! Netrap se bez příčiny!“

Polekaný Gregorics k němu přiskočil, všecek bez sebe popadl ho jednou rukou za límec a počal ho škrtiti.

„Nekřičte, sic vás zabiju… hned vás zabiju. Chcete mne zničiti?“

Ördög Marcsi zachoval se při tomto jeho výbuchu nesmírně flegmaticky.

„No, co je to? Snad mne nechce pán uškrtiti? Pusťte můj šátek!“

„Nechte tedy mladíka, aby ploval pro deštník.“

„Ale když je slepice k tomu, aby kuře učila,“ omlouval se Ördög Marci. „Voda má zde velikou rychlost, vždyť on deštníku ani nedohoní! A proč také, však za půl hodiny sám se objeví na protějším břehu „Žlutého“, protože tam se voda točí vírem a okolo ostrova… Za půl hodiny rozprostrou tam rybáři velikou síť s olovem a pánův deštník uvízne v ní docela jistě, i tehdy, kdyby ho zatím nějaká veliká ryba spolkla… Nanejvýš že bychom jí ho vybrali z útrob.“

A stalo se, jak starý rybář pravil; deštník se chytil do sítí, a Gregorics měl obrovskou radost, když zamilovaný deštník ocitl se mu opět v rukou. Docela dobrosrdečně vyplatil sto zlatých Janu Börcsökovi, třeba že deštníku nedohonil, a nad to bohatě obdaroval i rybáře — kteří den po té vytroubili po celém městě zvláštní příhodu, že starý jakýs blázen dal za vytažení deštníku z vody sto zlatých. Tak tučného sumce v Tise již tuze dlouho nebylo. Závistiví rybáři a prodavačky na trhu nestačili o tom mluviti.

„Snad bylo držadlo deštníku ze zlata?“

„Bylo, čerta. Bylo ze dřeva.“

„To tedy byla snad látka na něm tak jemná?“

„Hlouposti! Což je za sto zlatých takový kousek plátna na světě? Byl to červený kanafas, a to ještě roztrhaný, záplatovaný!“

„Ale snad to nebylo takové!“

„Ba věru, bylo.“

Sám Kupeczky důvěrně proto prohodil Gyurimu o Gregoricsovi:

„Vsadil bych se, že v lebce starochově se zlomil některý šroubek…“

„Je to rozmarný muž, ale dobrý,“ omlouval ho Gyuri. „Kdož ví, jaké vzpomínky ho vížou k tomuto deštníku!?“

Smrt a zůstalost Pavla Gregoriče

Tento případ nabyl významu vůbec teprve později, po letech, kdy se naň již nikdo nepamatoval, kdy i Gyuri již na to zapomněl. Kupeczkymu nemohl případ ten vůbec již na mysl přijíti, neboť starého mentora srazila jako blesk zpráva, již jednoho dne přinesl telegraf z Báňské Bystřice, že Gregorics Pál umřel; rázem ho mrazilo, sám rovněž ulehl a řekl vzlykajícímu svému žáku:

„Umru, Gyuri. Cítím, že umru. Gregorics držel ducha ve mně. To jest, já pro něho zdržoval jsem svou duši, ale teď ji pustím. Je se mnou konec. Nevím, co bude z tebe, ubohý hochu! Postaral-li se Gregorics o tebe? Ale o mne se nepostaral, to je jisto. Vše je marné, cítím, že umru. Vsadil bych se.“

A byl by sázku vyhrál, neboť na starého professora působila smrt Gregoricsova a pozdější zprávy tak zdrcujícím způsobem, že již s postele nepovstal. Gyurimu, který odjel na pohřeb, poslala hospodyně za týden zprávu, že umřel i mentor, aby poslali peníze na pohřeb.

Ale co byla smrt Kupeczkyho vedle smrti Gregoricsovy? Starého knihomola opravdu nebylo již třeba, dobře udělal, že odešel, nikdo toho teď ani tuze nepozoroval. Odstranil se hezky skromně na onen svět, jak se sluší; však ani za živa mnoho vody nezkalil. Byl tu, odešel, punctum. Ale Gregorics Pál i tuto věc pěkně provedl.

Bylo to právě na Zelený čtvrtek, když staroch asi o polednách počal si naříkati na žaludeční křeče, zbledl nesmírně a cítil veliké bolesti; ulehl a žádal ohřívaných pytlíků s ovsem na žaludek. Ančura přinesla oves a urovnala mu podušky. Žaludeční křeče se trochu utišily, polevily, ale zmocnila se ho hrozná únava; spal až do večera.

Večer otevřel oči a řekl:

„Dej sem, Ančuro, můj deštník, strč mi ho pod hlavu. Tak, vidíš, hned je mně lépe.“

A zase na chvilku usnul, ale záhy se probudil a obličej měl všecek zděšený.

„Měl jsem hrozný sen, Ančuro. Zdálo se mně, že jsem byl koněm a odvedli mě někam na trh. A přišli moji bratři a synovci a kupovali mne. A bylo mi úzko, který z nich mě koupí. Bratr Boldizsár^[17] otevřel mně ústa, podíval se mi na zuby a řekl: ,Ten už nestojí za nic, jenom kůže jeho má cenu pěti zlatých.‘ A když tak o mne se smlouvali, přijde pojednou člověk s kosou a poklepá mne v boku. Ach, ještě teď mne od toho bolí boky. Cítím, Ančuro, že mě tuhle popleskal. ,Kůň je můj,‘ pravil, ,kupuji ho.‘ Pohlédl jsem na muže s kosou — a byla to smrt. — ,Ale ohlávku nedám,‘ namítal můj pán. — ,Nevadí,‘ přisvědčil mu muž s kosou, ,přinesu si hned ohlávku jinou ze sousedního krámu, počkejte na mě, přijdu hned.‘ Na to jsem se probudil. Bylo to strašné!“

Zrzavé vlásky se mu ježily a se spánku stékaly mu krůpěje smrtelného potu. Ančura ho otírala šátkem.

„Je to hloupost, věřte mně, že je to hloupost. Sen nepřichází z nebe, ale ze žaludku.“

„Ne, ne,“ úpěl nemocný, „cítím, že je se mnou konec, cítím to… Zbývá mi jen tolik času, Ančuro, co si přinese tu ohlávku… Netěš mne, nemiluji planých žvástů, ale dej mi rychle inkoust, papír, pošlu depeši chlapci, Gyurimu, aby hned přišel domů. Na dítě si počkám. Ano, počkám na syna.“

Přistrčili mu stůl, i napsal rychle a energicky na kus papíru: „Přijď rychle domů, apabáčika umírá, chce ti něco odevzdati. Tvá matka.“

Byl nepokojným, než se sluha vrátil domů. Třikráte se po něm ptal. Konečně přišel, ale se špatnou zprávou. Telegrafní úřad byl již zavřen, nemohl depeši podati.

„No, nevadí, podáme ji ráno. Pán beztoho je jen tak postrašen, nebude mu ničeho, ale je tak rozčilen, že ho nesmíme pohněvati. Řekněte mu, že depeše odešla.“

Lež tato ho upokojila, úplně se mu ulehčilo. Vypočítal si v duchu, do kdy asi chlapec může přijíti. V pozejtří o polednách jistě tu bude.

Tiše prospal noc, ráno vstal. Byl nesmírně bledý, velice slabý, ale přecházel po domě, přehraboval v zásuvkách staré památky. Ančura si myslila: „Teď už je zbytečno posílati depeši, nebude mu nic, je mu již lépe, za několik dní bude zase zdráv.“

Celý den se potácel, odpoledne zavřel se do své pracovny, vypil láhev tokajského samotoku a stále psal. Ančura přišla několikráte se optat, zdali něčeho nepotřebuje?

„Ne.“

„Nebolí vás nic?“

„Bolí mne bok, ono místo mne bolí, kde mne muž s kosou ve snu poklepal. Tam vnitřku mě něco bolí.“

„Bolí to tuze?“

„Tuze.“

„Nemám poslati pro lékaře?“

„Ne.“

K večeru zavolal si veřejného notáře, pana Jánoše Stolárika. Byl neobyčejně veselý, když notář přišel; smál se i docela. Pobídl ho, aby usedl a dal přinésti láhev tokajského.

„Z únorové sklizně, Ančuro.“

Víno toto zbylo mu po otci, po slavném obchodníku s vínem, a bylo to víno z toho roku, kdy v Tokaji měli dvakráte vinobraní: jednou v únoru, jednou v říjnu. Jenom králové pijí takové víno.

Únorová sklizeň pro zimu v předchozím roce se náhle dostavivší zůstala na révách až do samého jara. Lze si představiti, jakou zvláštní, jemnou a silnou šťávu měly popraskané hrozny. Zesnulý Gregorics nazval tento nápoj „Lebensretter“, neustále dokládaje: „Vypije-li sebevrah před aktem dva kalíšky tohoto vína, běží hned hledat starosvata, je-li svoboden, a prokurátora, je-li ženatým.“ (Zachce se mu ženitby nebo rozvodu, ale umříti již nechce.)

Přiťukli si silnou touto essencí.

Gregorics mlaskl jazykem.

„Je to pekelně dobré. Toto víno pil můj otec, když jsem se narodil. To byl začátek, teď já tímto dopíjím konec.“

A znova si přiťukli. Také notáři víno chutnalo. Pan Gregorics vytáhl z kapsy zapečetěný list:

„V tom je má poslední vůle, pane Stoláriku. Proto jsem si vás dal zavolati, abych vám ji předal v uschování.“

Mnul si ruce a chechtal se:

„Bude v ní tuze krásná věc!“

„Na to je ještě dost času,“ prohodil pan Stolárik, přijímaje listinu. „Proč tolik pospícháte?“

Pan Gregorics se unaveně usmál.

„To vím já lépe nežli vy, pane Stoláriku. Ale pijte ještě kalíšek, pijte. Smrt nechme. Ta teď kupuje ohlávku a smlouvá. Zajímavější jest, pane Stoláriku, jak můj otec přišel k tomuto vínu. Je to velmi pěkná příhoda!“

„Jsem na to zvědav, pane Gregoriči.“

„Víte, můj otec byl veliký šelma. Pracoval se lstí, kde přímá cesta nezpomáhala. Já jsem po něm také trochu té lstivosti podědil. Ale není to již ta pravá. Což ostatně jest i tak jedno. V Zemplíně žil jakýsi nábob, hrabě nesmírně a tuze bohatý, který byl vedle toho velikým oslem. To jest, byl to jen člověk dobrého srdce; rád působil jiným lidem radost. Nu, právě proto byl velikým oslem. Můj otec kupovával od něho vína a když udělali dobrý obchod, hrabě vždy mu nabídl tohoto nektaru liliputánský kalíšek. Jako vášnivý obchodník-vinař přirozeně stále molestoval hraběte, aby mu ho prodal asi dvě vědra, ale ten nechtěl o tom ani slyšeti: ,Ani císař František nemá tolik peněz, aby si ho mohl koupiti.‘ Ale jednou, když právě zase pili z lebensrettru litkup, jal se můj nebožtík otec vzdychati: ,Ó, to je vznešená šťáva, ó, to je vzácná lahůdka, ach, kdyby má ubohá žena mohla denně toto víno píti, jen náprstek denně, asi po dvě neděle, jistě by se uzdravila!‘ Těmi slovy se šlechetný hrabě rozehřál a okamžitě zavolal sklepmistra a nařídil mu: ,Naplňte kuláč páně Gregoričův ze sudu lebensrettra.‘ Za několik dní na to dostal hrabě hosty, hezké, vznešené dámy, i chtěl jim podati doušek z onoho čarovného nápoje, ale sklepmistr hned hlásil: ,Toho nemáme už ani kapku.‘ — ,Kam se, probůh, podělo?‘ vykřikl hrabě udiveně. — ,Všecko se vešlo do kuláče páně Gregoričova, a ještě nebyl plný.‘ Můj staroušek dal si totiž doma u bednáře Piváka — starý Pivák se na to pamatuje ještě dnes — udělati kuláč o třech vědrech a dopravil ho na zvláštním voze do Zemplína, aby tím způsobem si pomohl k vínu. Ale viďte, že je velice dobré? No, pijte ještě, ještě jeden kalíšek na cestu.“

Sotva notář odešel, zavolal si sluhu Maťka.

„Jdi hned ke klempíři a kup u něho kotel. Pak mně najdi dva zedníky, ať žádají cokoli. Ale nikomu na světě neříkej, kam tě posílám.“

Hej, a to právě byla slabá stránka Maťkova. Kdyby mu to aspoň nebyli zakázali! Pak by snad přece dovedl mlčeti.

„Běž rychle, pospěš si! Ať už jsi jednou nohou tady.“

Než se mělo rozsvítiti, byli tu i zedníci i kotel.

Gregorics Pál povolal si dělníky do svého pokoje a dveře za nimi pečlivě zavřel.

„Umíte mlčeti?“

Zedníci podívali se na sebe, přemýšleli, posléze odpověděl starší z nich:

„Inu, mlčeti člověk dovede, vždyť tím hned začíná, když přijde na svět.“

„A není to ani tak těžké, než se naučí mluviti.“

„A pak, vždyť se to může zkusiti,“ řekl mladší muž, „bude-li to státi za to.“

„Vyplatí se to. Dostanete každý padesát zlatých, když dnes v noci uděláte do zdi takový otvor, co by se do něho kotel zasadil, a zazdíte-li ho tak, aby ho nebylo možno poznati.“

„To je všecko?“

„Všecko. A kromě toho dostanete každoročně po padesáti zlatých od majitele domu, pokud budete o věci mlčeti.“

Zedníci znova na sebe pohlédli a starší odpověděl:

„Uděláme to. Kde se má práce vykonati?“

„Zavedu vás tam.“

Gregorics sňal se zdi rezavý klíč, a pustiv zedníky napřed, vyšel s nimi na dvůr, ač byla mu chůze nesmírně obtížnou.

„Pojďte za mnou.“

Prošel celou zahradu. Vzadu za zahradou byl „Libanon“, malý, zděný domek s dvěma korci místa, posázeného jabloněmi. Zde dařila se jablka velkolepé vůně. Jen pro ně koupil Gregorics tento domek od vdovy po evangelickém knězi a daroval ho Gyurimu; také ho dal hned na jeho jméno upsati. Pokud byl Gyuri doma, bydlil tady se starým Kupeczkym; co odešel, zůstal domek prázdný a opuštěný.

Gregorics zavedl oba zedníky do malého domku, naznačil jim ve zdi místo, kde mají otvor vylomiti, a uložil jim, aby pro něho přišli, až budou hotovi, načež odnesou kotel — při jehož zazdívání bude pak on arci také přítomen.

O půlnoci byl otvor hotov. Zedníci přišli a zaťukali na okno. Gregories jim otevřel. Kotel stál již uprostřed sednice. Na vrchu nebylo viděti ničeho, než piliny, ale proto přec byl hrozne těžký, sotva že ho dva silní mužové unesli. Vše bylo v něm již složeno.

Gregorics byl jim stále v patách. A nehnul se od nich dříve, pokud ho nezazdili, pokud ho maltou nezakryli.

„Dáte-li to zítra zabíliti, pane, ani čert to v pozejtří nenajde.“

„Jsem spokojen,“ řekl Gregorics a vyplatil jim slíbenou částku.

„A teď můžete jíti.“

Starší zedník byl udiven, že jsou tak snadno a lehce propuštěni.

„Dříve se to dělalo jinak,“ pravil s jakýmsi úšklebkem. „Četl jsem docela a také slyšel o takových věcech. Dříve zpravidla vypíchali při takové příležitosti zedníkům oči, aby ani oni více nepoznali ono místo, ale arci, je pravda, že jim za to nedali padesát zlatých, nýbrž stokráte tolik.“

„To bylo ještě za starých dob,“ vzdychl si druhý.

Ale Gregorics Pál s nimi již nepromluvil, zavřel silné, dubové dveře domečku a šel domů, ulehl si.

Ráno zase se přihlásily žaludeční křeče; řval bolestí, nesmírně trpěl. Bobkové kapky a hořčičná náplast na břicho daná utišily bolesti jen na chvilku. Byl hrozně unaveným, vysíleným a kolem očí utvořily se mu kruhy, v nichž byla jakási tupá, příšerná temnota. Úpěl, syčel a jen občas jevil jakýsi zájem o ostatní svět.

„Přichystej dobrý oběd, Ančuro, dobrý oběd! Makový závin také, vždyť hoch přijde k poledni.“

Za půl hodiny znova volal na Ančuru:

„Makový závin s medem, Ančuro, tak to má hoch rád!“

Sám prosil jen o kyselku, stále pil, vypil na ráz láhev kyselé vody a velice mu to lahodilo. Musil míti velikou vnitřní horkost.

K poledni byly křeče ještě vetší, počal chrliti krev. Ančura se poděsila, dala se do pláče. Ptala se, má-li poslati pro lékaře nebo pro kněze?

Gregorics zavrtěl hlavou.

„Ne, ne. Já jsem již hotov. Všecko mám v pořádku. Čekám jen na hocha. Kolik je teď hodin?“

V hlavním chrámě ozval se právě polední zvon.

„V tuto dobu přijíždívá pošta s cestujícími. Jdi, řekni Maťkovi, aby se postavil u vrat a počkal na Gyuriho; ať mu odnese tašku.“

Ančura zoufalstvím lomila ruce. Má se přiznati, že synovi telegram neposlala? Můj Bože, jak těžce na něho čeká!

Netroufala si, říci mu pravdu, raději pokračovala v klamu, ano, že pošle Maťku ven.

Ale nemocný stával se stále netrpělivějším:

„Vynes Maťkovi roh, Ančuro. (Na zdi visel na zelené šňůře obrovský roh.) Ať zatroubí, až hoch přijede, abych to věděl už napřed.“

A musila roh sundati a vynésti; ale teď tím méně si troufala přiznati se ke svému opomenutí.

Nemocný se pak utišil, nenaříkal, nesyčel, ale pozorně naslouchal, s nadzvednutou hlavou v poduškách a hladě rukou dřevěné držadlo starého deštníku, složeného pod hlavou, jakoby tím zjednával si úlevu.

„Otevři okno, Ančuro, abych slyšel, až bude Maťkó troubiti.“

Otevřeným oknem vpadla záplava slunečního jasu a vanoucí vítr přivál opojnou vůni akátovou. Gregorics ji ssál do sebe a sluneční paprsky a vůně akátů vzburcovala v duši jeho city dávno otupělé a umlklé.

„Pohlaď mi čelo dlaní, Ančuro,“ pronesl sotva slyšitelně, „ať cítím na svém těle ještě jednou ženskou ruku.“

Zamhouřil oči; zatím co Ančura držela ruce své na jeho spáncích, zdálo se, že mu lahodí, že má hlavu tak sevřenou… Na čele neobjevilo se ani trochu horka, spíše bylo chladné a suché, kůže jeho nebyla vlhkou jako pravidelně, skoro se spíše loupala, prášila.

Nemocný si vzdychl:

„Nemáš ruce dost hladké, dost hladké… Ruce ti zhrubly, Ančuro!“

A pak dodal:

„Ale chlapcovy ruce jsou tak měkké a tak teplé…“

Usmál se unaveně a znova oči otevřel:

„Neslyšela jsi ničeho?… Pst!… Jakoby Maťkó už troubil…“

„Nemyslím… neslyším ničeho.“

Gregorics podrážděně ukazoval rukou do druhého pokoje:

„Ty psí hodiny tam rachotí, hluk jejich mě zlobí. Zastav je, Ančuro, honem, honem…“

Ve vedlejším pokoji ťukaly starodávné hodiny na skříni. Byly to krásné hodiny, koupil je již otec Gregoricsův, když jednou v Gemeru byla dražba u hraběte Szentiványiho (Sentivániho). Představovaly ebenovou předsíň se dvěma alabastrovými sloupy, se zlatým pažením na schodišti; v předsíni houpalo se ode zdi ke zdi kyvadlo s velikým kroužkem, tykajíc dutě, temně, chraplavě.

Ančura postavila se na židli a natáhnuvši se, zastavila kyvadlo.

V tom okamžiku ozval se nastalým tichem chraplavý výkřik, nesouvislý, nesrozumitelný hlas, jakoby volal duse se: „Slyším roh, slyším,“ pak znova následoval chrapot a pád.

Ančura seskočila a běžela do ložnice. Zde bylo již vše ticho; postel byla plna krve a Gregorics ležel v ní mrtev, bílý, s otevřenýma, ztrnulýma očima. Jedna ruka jeho visela dolů a třímala křečovitě deštník.

Tak skonal ubohý Gregorics Pál. Mezi příbuznými a sousedy rychle se rozlétla zpráva o jeho smrti. Městský lékař řekl, že smrt byla přivoděna žaludečním vředem. Vykládal cosi latinskými slovy promíchaného, že žaludeční stěna se prorazila, odtud přišlo chrlení krve a že by byl mohl jistě pomoci, kdyby ho byli dříve zavolali. Bratr Boldizsár brzo se tu objevil, stejně jako Gáspár (Gáspár = Kašpar) se všemi svými dětmi. Za to paní Panyókiová (roz. Esmeralda Gregoricsová), nejstarší polosestra zesnulého, jež v létě bydlila na vsi a teprve na večer se dozvěděla o smutné novině, vykřikla zoufalstvím:

„Jaká to rána, jaká rána, že musil umříti v létě! Stále jsem se modlila, aby umřel v zimě a ne v létě, a hle, přece umřel teď! Je-li hodno modliti se v dnešním světě? Můj Bože, jaká to rána! Ti dva zloději mně zatím všecko rozkradou.“

Dala rychle zapřáhnouti a jela tryskem domů; přece však přijela teprve v noci, kdy Boldizsár a Gáspár již prohledali a prošťourali vše, převzavše nadobro vládu, ba vyhnali i Ančuru. Nadarmo se dobrá ta duše protivila, že dům jest její, že jest zapsán na její jméno, že je tu ona paní.

„Jenom stěny jsou vaše,“ odsekl jí pan Gáspár. „A ty dostanete. Všecko ostatní je naše. Osoba nekalé minulosti nemá tu co dělati! Kliďte se odtud!“

Gáspár byl fiškálem a člověkem výmluvným, kde by si s ním Ančura věděla rady. Plakala jen, plakala, pak sebrala svůj šátek s truhlicí, rance a přestěhovala se k matce Maťkově, ale bezbožní Gregoricsové dříve ještě prohledali jí všechen majetek, zdali neodnáší poklady, spořitelní knihy a jiné věci.

Třetího dne pochovali Pavla Gregoricse. Byl to suchý, chudobný pohřeb, nikdo neplakal, jen ubohá Ančura, jež si ani netroufala přiblížiti se k rakvi pro zlé příbuzenstvo, ale jen tak vzadu někde se stranila. Hoch ze Segedína posud nepřišel. (A bylo lépe, že se opozdil, snad by ho byli vystrčili i ze dvora!) Ale třeba že Ančura byla vzadu, přece se jen na ni dívali, všem byla nápadnou; veliký, obrovský dům Gregoricsův, který jí zbyl, měl značnou cenu, a když náhodou upustila slzami promočený kapesník, všichni vdovci, kteří byli v smutečním průvodu (a mezi nimi i několik z rady), spěchali, aby jí ho zvedli.

Upuštěný kapesník byl měřítkem toho, jak se dnešním dnem v lidském soudě povznesla.

Třetího dne sešlo se všecko příbuzenstvo u notáře Stolárika, kde otevřeli poslední vůli. Nu, a ta byla trochu podivná.

Uherské učené akademii zanechal staroch dva tisíce zlatých.

Dále zanechal všem ženám, jež lépe znal, nebo jež někdy navštěvoval, nebo jimž se kořil, po dvou tisících zlatých. A takových žen vyjmenoval devět a odkázanou jim částku připojil dvaceti tisíci zlatými r. m. hned ke své poslední vůli, pověřiv notáře Stolárika, aby je rozdělil.

Příbuzní se zatajeným dechem až posud poslouchali, a bratr Boldizsár, někdy i Gáspár, projevili svou spokojenost při jednotlivých položkách kývnutím hlavy nebo i prohozením:

„To je také dobře.“

„Záslužné.“

„S Pánem Bohem, budiž.“

„Dobře udělal.“

Jenom Panyókiová se posměšně šklebila, když slyšela jména těchto devíti žen.

„Ach, no! Ale to je zvláštní… ale to je zvláštní!“

Bratr Boldizsár, který měl za to, že není hodno zdržovati se maličkostmi (vždyť nebožtík Pavel byl po celý svůj život bláznem), tvářil se velikomyslným a zvolal:

„Račte čísti dále, pane notáři!“

Notář krátce odvětil:

„Už tu nic není.“

Ozvalo se zasyčení údivu. Všichni se vrhli rychle na poslední vůli.

„Není možná!“

Notář pokrčil rameny.

„Ale není tu více ani písmeny.“

„A což ostatní jmění? Panství v Čechách?“

„O tom nečiní zmínky. Mohu čísti jen tolik, co je napsáno. To přece mohou pánové nahlédnouti.“

„Toť nepochopitelné!“ zachroptěl Gregorics Gáspár.

„Celkem je zvláštní,“ mínil Boldizsár, „že se nezmiňuje ani slovem o své kuchařce a jejím dítěti, ač celý svět mu vidí pod síto.“

„Ano, ano,“ potvrzoval Gáspár, „v tom vězí nějaká hanebnost.“

Notář rychle spěchal upokojiti je:

„To konečně může býti pánům jedno. Co na jmění přebývá, náleží rozhodně sourozencům.“

„Ano, ano,“ prohodil Gáspár, „co se týče nemovitostí. Ale kde jsou peníze? Neboť musí tu býti mnoho, velmi mnoho peněz. Bojím se, že se tu staly nějaké čáry.“

Panyókiová podezřívavě pohlédla na své bratry.

Lakotní Gregoričové

Obsah poslední vůle brzo se rozhlásil v místních lepších kruzích a vzbudil nesmírné pohoršení v prostých patriarchálních salonech, kde nad višňovými piany jest zavěšen obraz „Výpad Mikuláše Zrinského“, kde na malých stolcích, pokrytých háčkovanými bílými pokrývkami, stojí lesklé, duté stříbrné svícny a jiné nádoby, mezi nimi obrovský pohár, přivezený z Pišťan, s obrázky pišťanských lázeňských budov, a kde v tomto poháru voní kytice modrého bezu.

Ach, v těchto roztomilých malých salonech opravdu sršela, kypěla, vařila se mínění!

— Je to přece jen hrozné, co Gregorič provedl; ale byl vždycky beztaktním. Ale že i po své smrti tak kompromittoval počestné dámy z lepších kruhů, které již šedovlasé hrají si s vnuky (aspoň polovice jich byla již babičkami), to přece je neslýchaná věc.

Devět paní bylo tím vystaveno na pranýř. Celé město o nich mluvilo, z úst k ústům nesla se jejich jména, a byli-li, kdož Gregoricsovi láli, přece se našel také někdo, kdo se ozval:

„Konečně, kdož ví, co spolu měli! Gregorič musil býti v mladších letech veliký ďábel.“

Ba i ti, kdož naprosto Gregoricse odsuzovali, smýšleli podobně: že přece jen musilo to býti jakési přátelství, když na ně pamatoval, ale jednání takové rozhodně není gentlemanské, ani tehdy ne, připustí-li se nejhorší; ba v tom případě jest to ještě větší beztaktnost.

„Je to takový kousek,“ řekl městský podnotář, Vertány Mihály (Vertáň Mihalj), „že by zasluhoval, aby byl z kasina vyloučen… to jest, měl býti za živa vyloučen. Bůh ví, že bude-li na pomníku jeho vyryto, že byl šlechticem, svým vlastním nožem to vyškrábu.“

Vrchní listovní a zároveň velitel hasičů, který již dvacet let pracoval v čestných záležitostech jako odborník, pohlížel na tento případ se stránky zcela jiné.

„Je to vše prosté poltronství. Co jsou ženy? Ženy počítají se jen do svého pětatřicátého roku. A všech těchto devět jsou matrony. Co těm uškodí malá indiskrece nebo malá pomluva? Na zrezavělé čepeli dech již nezanechá žádné skvrny. Housenky také se sbírají jen s takových stromů, není-liž pravda, které mají listí, květy, anebo které budou míti ovoce; na stromech suchých je nechávají. Ale ano, Gregorič urazil manžely, provedl zbabělost, protože je poltronstvím, urazí-li někoho člověk, který nemůže pak dáti satisfakci. A Gregorič, troufám si to směle říci, není schopen satisfakce. A v tom jediném je chyba.“

Bratři Gregoricsové sami, rozmyslivše se lépe, stropili po celém městě velikou ostudu devíti Plamenům zesnulého, načež hned nazejtří ráno dostavil se nadmíru hlučně k notáři Vozáry István, jehož choť byla také mezi dědičkami, a prohlásil, že paní jeho nepřijímá odkázaných dva tisíce zlatých, protože nikdy neměla žádného poměru s nestydatým Gregoricsem. Sotva se o tom roznesla zvěst, přišly ke Stolárikovi i ostatní paní, že ani ony dědictví nepřijímají, protože ani ony neměly s Gregoricsem žádného poměru. Pan Stolárik dávno se nebavil tak, jako tohoto dne, neboť opravdu bylo zábavno viděti matky svraštělých tváří, jak byly nuceny bezzubé, se šedivými kadeřemi, uzardělé, mluviti o své ctnosti.

Ale ještě zábavnější byla tato příhoda sourozencům Gregoricsovým, neboť tím zůstalo jim oněch dvacet tisíc zlatých, k závěti připojených, — vyjímaje dvě tisícovky, neboť učená akademie částku tu přijala, ač také neměla nižádného poměru s Gregoricsem. Ale učená akademie (desátá stará tetka) není tak stydlavá, jako bylo ostatních devět.

Radost Gregoricsových však záhy se obrátila v kyselost. Českého panství nikterak se nemohli dopíditi. Pan Gáspár zajel do Prahy, a zde pátral, avšak nadarmo. Již doma bylo nápadno, že nikde mezi spisy nenašli nižádné stopy o českém panství; nikde nebylo kupních smluv nebo aspoň jakéhokoli dopisu hospodářského, jejž by nebožtíku některý úředník byl poslal. Bylo to nepochopitelné. Boldizsár klel: takového něco se na světě ještě nestalo. Notář Stolárik humorisoval:

„Konfusi udělalo asi ono bláznivé moře, které Shakespeare do Čech položil; to asi pohltilo panství Gregoričovo.“

Soptěli vztekem, hlomozili, vyhrožovali Maťkovi a Ančce žalářem, pakli se nepřiznají, kde jsou české statky. Posléze při projednávání zůstalosti také vyslýchali v této věci oba služebné, vždyť Maťkó to musí věděti, býval vždy s pánem, když jezdíval na své české panství.

Maťkó pak se přiznal, že zesnulý pán jeho jen tady doma říkal, že jede do Čech, ale byl vlastně v Segedíně nebo v Kološi, kde mladý Gyuri studoval.

Ach, lstivý Gregorics Pál! Jak oklamal své ubohé příbuzné!

Teď již nebylo těžko uhodnouti, co zamýšlel starý ten zločinec (ale však země vyvrhne za to jeho kosti!), proč potají všecky své nemovitosti zpeněžil! Je jasno, že chtěl pod rukou dodati onomu klukovi, co stržil za vídeňský dům a statky.

Ale dal mu to již? Toho přece nemohl udělati, aby takovému usmrkanci svěřil statisíce. Kam je tedy dal, komu je dal? To byla záhada, veliká záhada, již Gregoricsové snažili se vypátrati. Notář, který poslední mluvil s nebožtíkem, tvrdil, že se ani slůvkem nezmínil o žádných penězích, Ančura se zapřísahala nebem i zemí, že nemá ani groše peněz a sama byla roztrpčena, že je tu nechal s holýma rukama. Věru, nemůže o mrtvém dobře mluviti. Učinil nešťastným ubohého hocha; dříve štědře na něho utrácel, pokud byl živ, a teď náhle vyschne pramen blahobytu, z mladého pána, jemuž platil i mentora, bude student, živící se vyučováním, bude-li jím vůbec, neboť není jisto, bude-li ona moci ze svého důchodu poslati ho na universitu.

„Eh,“ mínil Stolárik, „vždyť kdyby měl v úmyslu, aby hoch dostal všecky peníze, mohl mu je darovati veřejně a páni by nemohli proti tomu ničeho dělati. Je to pravda či ne?“

Ba, byla to pravda, a právě proto se zdála celá ta věc nevysvětlitelnou, nepochopitelnou. Dům ve Vídni prodal Gregorics za stoosmdesát tisíc, statek v Privoreci za sedmdesátpět tisíc, což dohromady bylo čtvrt millionu zlatých. Pane Bože, kam asi dal tyto veliké peníze? Kdyby je byl proměnil ve zlato, roztavil je a kdyby je lžicí jedl, ani pak by je nemohl promarniti; ale Gregorics byl šetrným, peníze tedy někde musí býti. Ale kde? Samým hádáním se člověk může zblázniti!

Nezdálo se sice pravděpodobným, aby peníze byly u Ančury, nebo u hocha, nebo u Stolárika, který se stal opatrovníkem Gyuriho; ale Gregoricsové přece se nezřekli této možnosti a najali vyzvědače, kteří tajně pozorovali Ančuru a donášeli jim, co povídala, jakož i v Pešti našli obratného chlapíka, který měl uzavříti přátelství s Gyurkou, jenž se zatím dostal sem na práva, a vypátrati z jeho způsobu života i řeči, jak se věci mají.

Gyuri však žil chudobně, pilně chodil do universitních přednášek, bydlil u „Sedmi sov“ a stravoval se v malém, laciném hostinci v ulici Képiró, který měl ve štítu název „Prvního aprile“. Malý tento hostinec se svým právnickým publikem byl jednou z oněch specialit, jež moderní život s obzvláštní dravostí pohltil. Na jídelním lístku této restaurace byl namalován tlustý muž, který se zastavil na ulici s postavou suchou, hubenou, a pod nimi byl vytištěn tento rozhovor:

Hubený pán: Ale kde pak se stravujete, báči, že vypadáte tak dobře?

Tlustý pán: Inu tady, u „Prvního aprile“.

Hubený pán: Ajaj, to tam půjdu já také!

*

Ale navzdor tomu vařili v „Prvním aprilu“ přece špatně a snad právě proto byl tento nápadný rozhovor důvodem, že hostinec dostal jméno „Prvního aprile“. Ach ano, staří hospodští byli upřímní; i když lhali, činili to tak nevinně, aby kdokoli pochopil jejich lest.

O denním životě Gyuriho dostával pan Gáspár opravdové bulletiny: snídá v kavárně, dopoledne je na přednáškách, v poledne obědvá v „Prvním aprilu“, v odpoledních hodinách škrabe v advokátní kanceláři, večer večeří kousek slaniny nebo tvarohu, což si kupuje u hokynáře, a pak se učí až do půl noci. Kdekdo ho má rád, chválí ho, bude z něho znamenitý člověk.

Chytrý Gregorics Gáspár skoro si již počínal přáti, aby čtvrt onoho millionu měl přece jen Gyuri a aby si později vzal jeho dceru, Minku, jež právě rozpukuje z pupence v poupě — bylo jí asi jedenáct let.

Byla to hloupá myšlenka — ale v rukou Ančky peněz býti nemůže, protože by to bylo přece jen na hochovi v tom či onom viděti. Ančura pronajala zděděný dům a z tohoto nájmu posílal pan Stolárik Gyurimu třicet zlatých měsíčně.

Gregoricsové pak rozdělili se o osmnáct tisíc, jež paničky odmítly, jakož i o několik stovek, jež při prodeji nábytku a různých tretek Gregoricse Pála vytěžili, avšak stopa ostatního jmění se nadobro ztratila. Celé město si namáhalo hlavy touto záhadou a lidé si vymýšleli různé hlouposti. Vypravovalo se, že staroch poslal peníze Klapkovi a — však jednou uvidíte, že Klapka je přinese nazpět v podobě bodáků! Také žvanili, že Gregorics Pál měl někde v lopatských lesích čarovný zámek a tam že hlídal sličnou paní. A nedovedl-li on velikou lžicí snísti své jmění v roztaveném zlatě, sličná paní věru dovede je vysrkati i kávovou lžičkou za krátký čas!

Ale ze všech klepů zarazila pozorné příbuzné nejvíce ta pravda, již vyzradil klempíř, že Gregorics Pál den před svou smrtí poslal si k němu pro veliký kotel, který nebyl dosud zaplacen; proto přišel klempíř s účtem k panu Gáspárovi.

Gáspár udeřil se do čela.

„Tisíc blesků, tento kotel nebyl v zůstalosti nalezen.“

Prohlédl dražební protokol, kde byly všecky prodané předměty zapsány, ale tohle tam nikde nebylo.

„Jsme na stopě,“ šklebil se Gregorics Gáspár. „Kotel můj zamilovaný pan bratr nadarmo nekupoval. Ale proč ho asi koupil? Aby do něho něco dal. A toto něco je právě to, co hledáme.“

Sdělil své podezření s Boldizsárem, Boldizsár pak jásal radostí:

„Toť prst boží, bratře! Teď již věřím, že poklad nalezneme. Pál kotel někam zakopal, aby nás připravil o peníze, a bylo by se mu to i podařilo, kdyby nebyl provedl tu hloupost, že zůstal za kotel dlužen. Ale to právě bývá štěstím při podobných činech, že zločinec vždy v něčem pochybí.“

Klempíř se pamatoval, že kotel vybíral a také odnesl sluha Maťkó; zavolal si tedy Gregorics Gáspár jednoho dne Maťka, pohostil ho, nakrmil, napojil, pěkně se ho vyptával na poslední dny zesnulého, a vpletl chytře do řeči onen kotel, o jehož cenu klempíř nyní upomíná.

„A co bylo s tím kotlem, synku Maťkó? Že by si ho opravdu tvůj pán byl objednal? Toť skoro neuvěřitelné! K čemu by ho potřeboval? Obávám se, Maťkó, že jsi ty sám prováděl na účet svého pána nějakou hloupost!“

Toho právě bylo třeba tichému Maťkovi, aby mu sáhli na čest; tím rozvázali jeho jazyk, jako když se sojce jazyk podřízne — a řekl vše, aby svou poctivost osvědčil: jak mu den před svou smrtí pán poručil: Opatři mi rychle kotel a dva zedníky. A jak je také ihned opatřil. Bylo to tak asi k večeru. Kotel odnesl do ložnice páně Gregoricsovy, a oba zedníky pak také k pánu přivedl. Však oba kotel viděli a mohou mu to dosvědčiti.

„Ej, no,“ pravil pan Gáspár vesele, „tys šťastný hoch, Maťkó. Vždyť máš-li na to svědky, pak to bude vinobraní, tvá čest bude čistá jako mléko čerstvě nadojené. Já sám již odvolávám svá předešlá slova. Ale, ale, nedám za mnoho, že jsi se tak hezky vysekal z podezření, chlapečku. Nu, pij ještě trochu tohoto bikavéru^[18] a nehněvej se na mne pro mou pobouřenou řeč, vždyť vidíš, že podezření bylo oprávněné: kotle jsme nikde nenašli, nikde nebyl mezi movitostmi a klempíř přece upomíná o zaplacení a říká, žes ty ho odnesl! Ale kam se mohl asi podíti?“

Maťkó pokrčil rameny.

„To ví Pánbůh.“

„A tys ho více nespatřil?“

„Ne.“

„A co bylo se zedníky? Co dělali zedníci?“

„To nevím.“

Gregorics Gáspár zasmál se posměšně Maťkovi do očí.

„Jsi jako ,Nevímjanči‘ v pohádce, který také na všecko odpovídá: ,Nevím.‘ Rozumí se, že ani nevíš, kdo byli tito dva svědkové, kteří by mohli dosvědčiti tvoji nevinnost v záležitosti kotle. Ano, ano, příteli, pak zůstaneš přec jen v omáčce.“

„Jenom že já jednoho z nich přece znám!“

„Jak se jmenuje?“

„Ano, kdybych znal jeho jména…“

„Jak ho tedy poznáš?“

„Má na nose tři chlupy.“

„Hlouposti! Což, pakli si tyto tři chlupy zatím ustřihnul?“

„Poznám ho i pak po tváři; má obličej jako sova.“

„A kde jsi sebral tyto dva zedníky?“

„Spravovali zeď na kostele, odtud jsem je zavolal.“

Gregorics Gáspár vytáhl znenáhla z Matěje vše, co měl v hlavě zajímavého, a teď již mu hořela půda pod nohama, i pustil se ihned do města, aby co nejrychleji vyhledal zedníka, který má na nose tři chlupy.

Nebylo těžko, nalézti ho. V prvním zednickém kroužku, když se vyptával na ony tři chlupy, rázem mu tři současně odpověděli:

„To bude Prepelica András.^[19] Jeho knír stropil si znamenitý žert, že vyběhl mu nahoru na nos.“

A pak bylo hračkou nalézti Prepelicu; každý zedník a každé dítě cihly podávající věděli, že teď staví Pešť. Pracuje někde na Kerepešské třídě na velikém domě.

Pan Gáspár nelitoval věru námahy, vsedl ihned na vůz a nezastaviv se dříve, až v hlavním městě, hledal mezi Slováky Prepelicu.

Vytahovali ho právě po lanu kladkou nahoru do třetího patra, když ho našel. Gregoricsovi zamrazilo v zádech. Aby se tak teď kladka polámala!

„Hop, hó! Prepelico!“ křičel za ním. „Počkejte, právě vás hledám. Máme spolu co mluviti.“

„Dobrá, dobrá,“ odpověděl lhostejně zedník, prohlížeje si s výšky příchozího, „pojďte tedy nahoru, když chcete se mnou mluviti.“

„Pojďte dolů vy, věc je naléhavá.“

„Vykřikněte jen nahoru, já to uslyším tady také.“

„Není možná, musíme spolu mluviti stůj co stůj jen sami dva.“

„Dobré či zlé?“ vyptával se Prepelica s hůry.

„Velmi dobré.“

„Pro mne?“

„Pro vás dobré.“

„Je-li to dobré pro mne, bude to dobré i večer; počkejte s tím do večera, pak slezu. Ale teď udělám nejhořejší okno.“

„Nemudrujte! Pojďte hned dolů, Prepelico. Nebudete toho litovati.“

„Eh, vždyť ani nevím, kdo jste, pane.“

„Vzkáži vám to hned.“

A nejbližším táhlem poslal Prepelicovi do výše šustivou desítku. Zlatku dostal ten, kdo ji tam odnesl.

Na tuto navštívenku Prepelica ihned praštil kladivem i maltovou lžicí na stojan a nejbližším táhlem sestoupil dolů, na matku zemi, kde od času Mojžíše a Krista stále se dějí zázraky.

„Poroučejte, vzácný pane.“

„Pojďte se mnou!“

„Třebas do pekla, vzácný pane.“

„Tak daleko nepůjdeme,“ pravil Gregorics Gáspár se smíchem.

A opravdu odvedl ho jen do hostince „U kohouta“, kde dal přinésti víno, a při přátelském přípitku vlídně mu řekl:

„Umíte mluviti, Prepelico?“

Prepelica se zamyslil, oč se asi může jednati, díval se dlouze, pátravě do ocelově šedých, drobných očí neznámého člověka, a pak odpověděl opatrně:

„Mluviti dovede i sojka, pane můj.“

„Já jsem z Báňské Bystřice.“

„Tak, tak. Tam bydlí dobří lidé. Věru, zdá se mně, že jsem pána už někde viděl.“

„To byl asi můj bratr, koho jste viděl,“ přerušil ho lstivě Gregorics, „víte, ten, co jste s ním měl ono tajemství s kotlem.“

„S kotlem! (Prepelica překvapením nechal ústa otevřená.) To že byl váš bratr? Ach tak, rozumím. To jest… (a zmateně se počal drbati za uchem)… o jaký kotel se vlastně jedná? Pane Bože, kdybych se měl pamatovati na každý kotel a krajáč, co jsem jich v živote svém viděl!“

Gregorics byl připraven na malé smlouvání. Proto nedbal této řeči a nabídl doutník Prepelicovi, který ho dříve olízl, aby pomaleji hořel a pak si zapálil a velikou, hranatou tužkou tesařskou lhostejně bubnoval po stole, jako člověk, který náhodou objevil, že má zboží na prodej a cítí, že přišel pravý kupec. Teď jenom hezky flegmaticky, co nejvíce flegmaticky, a cena zboží báječně vzroste.

Srdce mu hlasitě bušilo. Bílý kohout, který v rámci visel nad vinným stolem, zeleně natřeným, jakoby byl obživnul, zdálo se, že se jiskrné oči jeho leskly a občas že i zakokrhal: „Dobrý den, Prepelico Andráši! Kykyryký! Našel jsi své štěstí, Prepelico Andráši!“

„Vy jako povídáte, že se nepamatujete na kotel, Prepelico? Ej, ej! Což mne považujete za takového blázna? Což tak vypadám? Ostatně dobře máte, Prepelico, dobře jednáte. Sám bych snad jednal také tak. Ale viďte, tohle vínečko není špatné? Že je cítiti sudem? Ale, pánečku, vždyť z něho nemůže býti cítiti postel! Přines ještě láhev, kloučku, a pak táhni do pekel, nech nás o samotě! Nu ano, kde že jsme přestali? Tento, no. Povídal jste právě, že i sojka dovede mluviti. Bylo to pravé slovo, dobrá řeč to byla. Vy jste moudrý člověk, Prepelico. Ze všeho poznávám, že jsem našel pravého muže. A to já mám rád. Brzo se dohodneme. Nu ano, i sojka dovede mluviti, tak jste to myslil, ale jenom když jí jazyk podříznou. Viďte, tak jste to myslil?“

„Mhm,“ řekl zedník a tři chlupy na jeho nose počaly se pohybovati, jak si z hluboka oddychl.

„I to vím,“ pokračoval Gregorics Gáspár, „že jazyk sojce se podřezává nožem. Ale protože vy nejste sojka, Prepelico…“

„Ne, ne,“ koktal Prepelica ostýchavě.

„Podříznu vám tedy jazyk místo nožem těmito dvěma bankovkami.“

A při tom položil před sebe na stůl dvě stovky, které vytáhl z tobolky.

Oči zedníkovy chtivě upřely se na dva čarovně dráždící kousky papíru, na dva nahé kloučky na jejich okraji, z nichž jeden drží pšeničný snop, druhý knihu. A oči div že mu nevylezly, jak se na ně díval, přes to však se přemohl a řekl hlasem chraptivým a temným:

„Kotel byl velice těžký… kotel byl hrozně těžký.“

Více ho nenapadlo, ač jistě hledal nějaké slovo, když se tak díval na bankovky a na ty roztomilé děti na nich. I on má doma asi šest takových kousků, ale ty nejsou již tak milé.

„No, co je to, Prepelico!?“ ptal se Gregorics udiveně. „Ještě stále mlčíte?“

„Měl bych na svědomí těžký a veliký kámen, kdybych mluvil,“ vzdychl si zedník, „kámen tuze veliký… Možná, že bych ho ani neunesl.“

„Hlouposti! Ale, prosím vás, nemluvte tak zeleně! Kámen, kámen! Pracujete po celý svůj život s kameny a teď pojednou začínáte brečeti, že budete míti kámen na duši. Tak ho táhněte! Snad si nepřejete, abych vám dal jenom dvě stovky a ne kámen, ale bílou, teplou housku abych vám položil na duši? Nebuďte dětina, Prepelico!“

Prepelica se na to sice usmál, ale špinavé, rudé ruce strčil okázale dozadu, na znamení, že nechce na peníze sáhnouti.

„Zdá se vám to snad málo?“

Neodpověděl ani slova, díval se ztrnule před sebe a ježil vlasy; podobal se nemocnému papouškovi. Za chvíli vypil pohár na dno a udeřil jím tak prudce na stůl, že se dno hned urazilo.

„To je hanebnost!“ propukl trpce. „Za čest chudého člověka dvě stě zlatých. A přece nás Bůh všecky stejně stvořil. Mně dal právě takovou čest, jako biskupovi nebo baronu Radványskému. Ale tento pán přece taxíruje mou čest na dvě stě zlatých. To je hanba, potupa!“

Gregorics na tento trumf vyhodil svůj trumf.

„Dobře tedy, Prepelico. — Nemusíte se proto hned durditi. Je-li vaše čest tak drahá, najdu si lacinější. (A při tom schoval obě stovky do kapsy u kalhot.) Vyhledám druhého zedníka, vašeho soudruha.“

Vytáhl kapesní nožík a zazvonil jím na sklenici.

„Platím!“

Prepelica se dal do smíchu.

„No, no! Tak chudý člověk se již ani nesmí ozvati? Toť se ví, že vyhledáte druhého. A ten nebude tak poctivým člověkem jako já. To se ví, to se ví. (Mrzutě se drbal na krku, zohyzděném ošklivým vředem.) Dobrá tedy… přidejte k tomu ještě padesátku, pane, a povím vám vše.“

„S Pánembohem! Platí!“

Prepelica vypravoval pak obšírně příhody oné poslední noci, jak odnesli kotel přes dvůr a přes zahradu do malého domku.

„Do Libanonu,“ zasyčel rozkošně pan Gáspár a i chocholka se mu leskla potem. „Do domku klukova!“

Řekl vše, jak se tam dostal jednoho večera se svým soudruhem, jak odnesli kotel do malého domu, jak tam nad nimi stál Gregorics Pál a hlídal je, mezitím co kotel do zdi zazdívali. Pan Gáspár mu při tom kladl rozčilené otázky.

„Byl kotel těžký?“

„Hrozně těžký.“

„Neviděl vás nikdo, když jste ho nesli po dvoře?“

„Ani duše. V domě vše spalo.“

S rozkoší hltal každé slovo zedníkovo, prsa se mu šířila, oči leskly, myšlenky bloudily rychle v budoucnosti, kde se již viděl boháčem, pánem nesmírného pokladu — ba snad bude si moci opatřiti i baronství. Baron Gregorics Gáspár! Hm, to není špatné! A Minka bude baronessou. Ten osel Pavel nedovedl jmění svého užiti. Mnoho asi nashromáždil, velice mnoho. Vždyť byl tak spořivým!

„Co vám dal můj bratr?“

„Každému po padesátce.“

„Velmi dobře, velmi dobře.“

Spadl mu skoro kámen se srdce, že jim Pavel dal jen po padesáti zlatých. Počínal se již strachovati, že vyhodil za jejich mlčení tisíce.

Bylo by ho to mrzelo — vždyť by to byla teď jeho škoda, neboť Libanon bude jeho, stůj co stůj, bude jeho i s kotlem, se vším. Hned zítra ho koupí od poručníka. A předem se kochal myšlenkou, jak Boldizsára a Panyókiovou překoná.

Jak rychle jen bylo možno, vrátil se domů a ani nesestoupil před svým domem, nýbrž jel přímo ku Stolárikovi s nabídkou, že by chtěl koupiti Libanon.

Tak nazýval se domek nebožtíka evangelického faráře, jejž Gregorics Pál koupil od vdovy farářovy Wibru Gyurimu. Zvěčnělý dvojctihodný pán nepronesl ani jediné řeči s kazatelny, aby se v ní nezmínil o cedrech libanonských, a když si koupil tuto malou usedlost, sám pokoušel se také pěstovati cedry v zahradě mezi jabloněmi; ale dobrá a tichá půda bystřická se tomu vzepřela, udusila je, nedala jim potravy, a bezbožní bystřičtí pak z pouhého posměšku pojmenovali ten malý stateček Libanonem.

Pan Stolárik nejevil přílišného překvapení.

„Libanon chcete koupiti? Je to hezká ovocná zahrada a má krásné ovoce. Letos koupil vynikající vídeňský hostinský všecka jablka, ani byste neřekl, zač. Ale jak vás napadlo, že koupíte Libanon?“

„Rád bych tam postavil dům, větší dům.“

„Hm, při takových prodejích jsou vždy potíže,“ řekl Stolárik chladně. „Vlastník je nezletilý, je to spojeno s mnohým psaním k sirotčímu úřadu. Já bych raději nechal věc tak, jak jest. Hoch co nevidět dostuduje, bude plnoletým, ať si pak dělá se svým škvarkem^[20] co chce. Ještě by mně činil výčitky. Ne, ne, pane Gregoriči, já se do toho nebudu pouštěti. Malá ta chatrč a ty dva korce zahrady jsou konečně hochovi přece jen praetium affectionis, zde si hrál, zde trávil svá dětská léta…“

„Ale kdybych hodně zaplatil?“ přerušil ho pan Gregorics rozčileně.

Pan Stolárik počal býti zvědavým.

„Čemu říkáte hodně? Co za to míníte dáti?“

„Inu, dal bych za to“ — a v tom ho napadl dusivý kašel, takže zrudnul jako šarlachové sukno — „dal bych patnáct tisíc zlatých.“

Hm, to je pěkná suma. Gregorics Pál koupil usedlost za pět tisíc zlatých od vdovy po farářovi. Byly to dva korce polí a dosti daleko od náměstí, sáh nemá tu věru větší ceny než tři zlaté. A řekněme, že domek má cenu dva tisíce… ale to je již maximum.

„Utcumque,“ řekl Stolárik hlasitě, „nabídka tato není nepříznivá. Ba, ba spíše… Nu, víte co, pane Gregoriči,“ dodal, rychle se rozhodnuv, „v zájmu chlapcově se do toho pustím, ale dříve mu to napíši a promluvím také s matkou.“

„Ano, ale pro mne je věc kvapnou.“

„Budu tedy psáti hochovi ještě dnes.“

Pan Gregorics nenaléhal více, aby nevzbudil podezření, vrátil se domů a třetího dne odpoledne poslal Stolárikovi malý soudek tokajského vína (bylo to z vín po Gregoricsu Pálovi zděděných, o něž se rozdělili) a současně mu vzkázal, zdali již přišla z Budapešti odpověď.

Pan Stolárik vzkázal, že očekává zprávu z Pešti každého okamžiku a že děkuje za vzácnou zásilku; řekl sklepmistru páně Gregoricsovu, který víno přinesl, cosi podobného, jako že doufá, že vše půjde hladce. Poteče-li víno hladce hrdlem, či co jiného, sklepmistr nevěděl.

Sotva odešel sklepmistr, přišlo hned psaní; Gyuri svolil k prodeji. Pan Stolárik chtěl právě poslati svého pomocníka s touto zprávou ku Gregoricsu Gáspárovi, když se otevřely dvéře pisárny a vstoupil tlustý Gregorics Boldizsár, těžce supě, jako husa příliš přecpaná; bylo na něm viděti, že přišel s kvapem.

„Račte se posaditi, pane Gregoriči. Co dobrého jste nám přinesl?“

„Přinesl jsem mnoho, mnoho penízků,“ zvolal s namáháním, ani si neoddychnuv.

„Nu, těch právě je v domě zapotřebí.“

„Chci koupiti malé políčko toho sirotečka, Libanon.“

Pan Boldizsár byl známý svou slaďoučkou řečí, rád všecko zdrobňoval.

„Libanon?“ zvolal Stolárik překvapeně a v duchu si bručel: „Co je čert náhle posedl?“ A nahlas dodal: „Snad pro vašeho bratra?“

„Ne, ne, kupuji ho pro sebe. Je to velmi příhodné malé místečko, hezké, milé a má nádhernou vyhlídku, tolik krásných jabloňových stromečků.“

„To je zvláštní… opravdu, tuze zvláštní.“

„Proč by to bylo tak zvláštní?“ ptal se Boldizsár zaraženě.

„Protože již mám na Libanon také jiného kupce.“

„Aj, to nic není! Nedáme mu to! Příbuzný přece jen je příbuzný. A na konec dám snad také více, než co by dal jiný…“

„To sotva,“ mínil poručník, „posavadní kupec nabízí patnáct tisíc.“

Boldizsarovi ani obočí se nepohnulo.

„To nic nedělá. Já dám za to dvacet.“

Ale pak teprve ho napadlo, že usedlost ta nestojí opravdu ani patnáct a obrátil se s nepokojnou zvědavostí k poručníku:

„Patnáct tisíc nabízí? Kdo může býti takový blázen?“

„Je to váš bratr, pane Gregoriči, Gáspár.“

Boldizsár při tomto jméně zavrávoral, jako když vola udeří palicí do hlavy, a na smrt bledý klesl na židli.

Rty jeho se škubaly, pohybovaly, ale nevyšlo s nich ani slůvka. Stolárik se domníval, že starého pána ranila mrtvice; letěl jako bez rozumu pro vodu, volaje o pomoc, ale nežli se vrátil s kuchařkou, jež leknutím přinesla s sebou i válek na nudle, byl pan Boldizsár již při sobě a počal se omlouvati.

„Trochu mne napadla závrať, mívám často takové záchvaty; jsem již starý člověk a lidské ústrojí je nedokonalé… Ostatně vraťme se hned k účelu mé cesty — ano, dám za Libanon dvacet tisíc zlatých. A zaplatím je třebas hned.“

Stolárik se zamyslil.

„Ano, ale nelze to tak rychle odbyti. Dříve je třeba svolení sirotčího úřadu. Podám ještě dnes opatrovnický návrh.“

A také podal návrh ještě téhož dne (vždyť jeho chráněnec udělá opravdové terno), ale stále uvažoval, proč asi se Gregoricsové tak o Libanon derou. V tom něco vězí. Což je-li v Libanonu zlatá žíla? Nebylo by to nemožné. Vždyť králové z rodu Árpádova také kutali dříve tady a ne ve Šťávnici.

A také si umínil, že hned zítra poví své podezření Drotlerovi Istvánovi, pensionovanému hornímu inženýru; ten, jakým je učencem, poví mu jistě, co je v zemi, až do ní zaryje svůj vrták.

Ale nežli se mohl nazejtří odebrati k inženýru, přišel se Gregorics Gáspár poptat, přišlo-li již psaní. Stolárik byl jaksi zmaten.

„Psaní přišlo… ano, ano, psaní přišlo, ale stalo se zatím také něco jiného. Našel se nový kupec, který nabízí dvacet tisíc zlatých za Libanon.“

To byla opravdu hromová rána pro pana Gáspára.

„Není možná,“ koktal. „Snad ne Boldizsár?“

„Ba ano, právě Boldizsár.“

Gregorics Gáspár se rozvzteklil, klel jako kočí, rty se mu chvěly rozčilením a jak holí mával (rozmluva ta děla se právě na chodbě), srazil jeden květináč milostivé paní Stolárikové, v němž kvetl vzácný, krásný exemplář hiacyntu.

„Oh, toho ničemy… toho ničemy!“ syčel si, zatínaje zuby.

A pak díval se tupě před sebe do vzduchu skoro čtvrt hodiny, uvažuje při tom napolo hlasitě:

„Jak se to jen mohl dověděti? Toť nepochopitelné!“

A bylo to přece velmi jednoduché. Dobrý Prepelica snadno se dozvěděl od dělníka, který byl z Bystřice, že Gregorics Pál, u něhož kotel zazdívali, má ještě více sourozenců. Stálo-li jednomu z nich toto tajemství za dvě stě padesát zlatých, jistě dá tolik i druhý; Prepelica András sedl tedy do vlaku a vyhledal v Báňské Bystřici pana Boldizsára. V tom není pranic nepochopitelného. Leda by bylo nepochopitelno, že Prepelica András není oslem.

„Oh, toho ničemy, toho ničemy,“ opakoval stále vášnivěji. „Ale nebude jeho, přece jeho nebude. Libanon koupím já. Dám za Libanon pětadvacet tisíc zlatých.“

Pan Stolárik se usmíval, ukláněl, mnul si ruce.

„Kdo více dá, toho bude. Kdyby to byl můj majetek, stál bych vám ve slově, jak jsem řekl, za patnáct tisíc. Vždyť co muž řekne, to platí. Slovo mužovo je železo. Ale protože usedlost patří dítěti, zájmy dítěte nesmí býti poškozeny, ani ne takovým železem… Nemyslíte, pane Gregoriči, že jsem to řekl tuze krásně?“

Gregorics Gáspár uznal krásu této věty a znova a znova dal si Stolárikem potvrzovati, že prodá usedlost jemu. Pak obrněn odešel.

Ale co to bylo platné? Pan Stolárik sešel se ještě téhož dne večer v kasině s Gregoricsem Boldizsárem a rozumí se, že pranic netajil, že byl pan Gáspár dnes zase u něho a nabídl znova o pět tisíc zlatých více za Libanon než on.

„Dám tedy třicet tisíc zlatých.“

… A bláznivá tato licitace trvala kolik dní, takže již celé město počínalo pozorovati, zdali se Gregoricsové zbláznili — či vězí-li za tím nějaký jiný háček?

Přišel Gáspár, slíbil dvaatřicet tisíc; zaslechl o tom Boldizsár, přidal tři tisíce a tak dále a tak dále, až už vstávaly lidem vlasy na hlavě při tomto hrozném zápasu. Předseda sirotčího úřadu zúmyslně protahoval svolení ku prodeji: „Ať jen cena statku naroste, ať jen naroste!“

A také rostla, vzrostla až na padesát tisíc zlatých. — Tolik nabízel již Gregorics Boldizsár. A ví Bůh, kde znesváření bratři přestanou. A bylo to tím podivnější, protože horní inženýr Drotner, který následkem těchto okolností byv vyzván Stolárikem, vyvrtal na několika místech půdu, prohlásil rozhodně, že v lůně bystřické půdy není ani jediné unce zlata, což byl ochoten potvrditi i přísahou, leda snad to, jež v ženských zubech zahrabali.

„Ale snad tedy jest pod Libanonem kamenné uhlí?“

„Ani to ne.“

„Pak asi někdo Gregoriče pobláznil.“

Ale bylo jedno, ať již to bylo cokoli! Tolik bylo jisto, že Gyuriho potkalo veliké štěstí, jež poručník povinen jest využitkovati — až do poslední kapky. Zrnka vína odhazují se mezi výtlačky teprve tehdy, když v nich již není žádné šťávy; kdo slyšel, že by je odhazovali, pokud z nich ještě kape?

Pan Stolárik tedy dal závodům volný průběh. Mužovo slovo jest sice železo, ale zlatu musí železo ustoupiti. A zde zlato opravdu pršelo.

Již čekal právě, že padesát tisíc zlatých Boldizsárových přetrumfne dvaapadesát tisíc, když náhle nastal překvapující obrat. Gáspár měl nápad.

(Gáspár byl totiž mnohem chytřejší a lstivější.)

Gáspárovi bylo totiž nápadno, že Panyókiová, třetí z nich, se nehýbe. Jak je to možné? A proč se to děje? To bude asi jen proto, že Panyókiová ničeho neví a Prepelica András že jí tajemství neprodal. I tím dal Prepelica na jevo, že je tuze chytrý muž. Neboť kdyby byl prodal tajemství i Panyókiové, byla by úloha jeho skončena, kdežto takto oba bratři, vykopají-li kotel a užijí-li pro sebe jeho obsahu, budou mu věčně platiti daň, aby je třetí nevyzradil.

Vše to si Gregorics Gáspár takto promyslil a počal považovati za nesmírnou hloupost, aby on s Boldizsárem k posměchu celého světa házeli své jmění nezákonnému dítěti za Libanon a tím vzbuzovali i podezření sestřino. Jisto bylo, že nechť již koupí Libanon kdokoli z nich, druhý způsobí pro kotel veliký hluk. Nebylo by tedy lacinější a účelnější, kdyby ho koupili společně, kdyby společně vybourali stěnu, jež poklad tají, a držíce na uzdě jazyk Prepelicův, strčili hezky potichu do kapes poklady nebožtíka Pavla? Nu, věru, to by bylo stokrát chytřejší!

Gáspár se tedy jednoho krásného dne smířil s Boldizsárem a pan Stolárik nesmírně se divil, když následujícího dne dostavil se k němu pan Boldizsár a prohlásil, že odvolává své slovo o koupi Libanonu, že se doma rozmyslil, vyspal se na to, udělal malý výpočet a shledal, že Libanon za padesát tisíc nestojí.

„To nevadí,“ odpověděl pan Stolárik, „však ho koupí Gregorič Gáspár za osmačtyřicet.“

Sotva se mohl dočkati, až se s ním sejde, aby ho ihned vyzval k sepsání smlouvy. Ale pan Gáspár pokrčil rameny.

„Provedl jsem hloupost,“ řekl nedbale. „Vykouřilo se mi to už z hlavy jako zlý sen. Děkuji vám, milý pane Stoláriku, že jste mne hned tehdy nevzal za slovo, ale teď už nechci. U čerta, vždyť za čtyřicetosm tisíc zlatých lze koupiti skoro panství!“

Poručník byl zoufalý. Myslil si, že sám vše pokazil tím, že strunu přepial; cítil, že celé město bude se mu posmívati pro jeho neobratné šafářování, a že Gyuri zahrne ho výčitkami, až dospěje. Běžel tedy k panu Boldiszárovi a nabídl mu Libanon za pětačtyřicet. Boldiszár odpověděl krátce, drbaje se na podbradku:

„Což mne považujete za blázna, pane?“

Od Boldiszára tryskem uháněl ke Gáspárovi:

„Budiž tedy, no, mějte si Libanon za čtyřicet.“

Gáspár tiše potřásl hlavou:

„Snad jsem se nenajedl blínu!“

A zase znova počala licitace, jenom že dolů; nabízel za pětatřicet, za třicet, za pětadvacet, až posléze po mnohém a dlouhém tahání jim vpálil Libanon za patnáct tisíc zlatých. Koupili ho společně a společně dali si ho přepsati na svá jména v pozemkové knize.

Toho dne, kdy převzali od poručníka klíč malého domku, zavřeli se oba v něm, přinesše pod plášti motyky (jak vyšlo později svědeckými výroky na jevo), a je přirozeno, že hned vybořili zeď, kotel tající. Ale co našli v kotli, nebylo možno nikdy s určitostí zjistiti, ač to právě bylo hlavní otázkou ve sporu Gregoricsů, kterým se obíral po deset let královský soud v Báňské Bystřici.

Spor počal totiž tím, že Prepelica András za několik měsíců objevil se u bratří Gregoricsů a žádal podílu z vybraného pokladu, vyhrožuje při tom, že poví vše paní Panyókiové.

Gregoricsové, sotva ho spatřili, hrozně se rozzlobili.

„Podvedl jsi nás, ničemo. Tys byl také spoluvinníkem mrtvého zloděje, který nás chtěl ještě po smrti vydírati — ve prospěch svého potomka. Chtěl, abychom za drahý peníz koupili tu klec. Proto jste dali do kotle staré železo a hřebíky. Dostaneš hned podíl z pokladu!“

A vzali sukovatou hůl a pif, paf, tak zmazali dobrého Prepelicu, že běžel hned k doktorovi, aby sepsal písemnou mapu o modrých pruzích, jimiž záda jeho byla poseta, a pak běžel k pokoutnímu prokátoru Janu Krekicsovi (Krekičovi), aby mu napsal překrásnou stížnost k samému králi do Vídně, na Gregoricse, kteří si troufali tak zohyzditi vysloužilého kaprála od pluku Este. (Nebude-li se styděti král — prohodil Prepelica u prokátora, — já se styděti nebudu, vždyť byli na mne dva.) A do třetice ihned si najal vůz (neboť pěšky jíti nemohl, jak měl kosti roztlučené) a dal se dovézti do Varečky, kde bydlila paní Panyókiová, a řekl jí upřímně vše, vše, od začátku až do konce.

Z toho pak povstal monstreproces Gregoricsův, na základě žaloby paní Panyókiové; spor tento zaměstnával celou horní zemi asi deset let. Bylo třeba vyslýchati celou legii svědkův a spisy soudní vzrostly časem na třiasedmdesát liber. Paní Panyókiová dokázala existenci kotle, jeho zazdění a nehodnověrnost obou Gregoricsův (více nedovedla), Gregoricsové pak a jejich advokáti dokazovali podvodné jednání nebožtíkovo, který uložil do kotle hřebíky a staré železo, aby si z nich stropil blázna a okradl je.

Protože nebožtík neměl ani advokáta, ani protekce, pohořel na konec sám. Však je také podobno pravdě, že udělal špatný žert se hřebíky a starým železem, to jim nechal dědictvím, vymysliv si chytře napřed osudný tento spor, který dospěl konce teprve tehdy, kdy již bylo jedno, kdo vyhraje či prohraje, protože nikomu již nezbyl žádný majetek; oněch triasedmdesát liber papíru a pět — šest advokátů pohltilo vše.

Gregoricsové znenáhla vymřeli, všichni v chudobě. Sláva jejich bledla stále víc, jen právníci někdy si vypravovali o Gregoricsovi Pálovi:

„Ej, to byl člověk nesmírně vtipný a rozumný!“

Ale kam se podělo jeho jmění, nedovedl nikdo uhodnouti.

A přece bylo, bylo veliké, stopa jeho však zmizela, nebylo ničí.

To jest, přece někomu patřilo!

Zdědily ho pohádky. Ty jím hospodařily volně, svobodně, ubíraly z něho, rozmnožovaly je, strkaly jím sem i tam, jak se jim líbilo…