Deštník svatého Petra

Deštník se objevuje

Minulo mnoho let, mnoho vorů od těch dob plulo po Hronu, mnoho se změnilo v Bystřici, ale ze všech změn nejvíce nás zajímá malá tabulka se zlatým písmem na chodbě domu Gregoricsova, na níž jest napsáno: „Vibra György, veřejný a směnečný advokát.“

Svět jde dál, jde dál, kráčí… z malého chlapce Gyuriho stal se proslavený advokát. Moudří župní pánové od něho si vyžadují dobré zdání, když sedí v radě, v oknech muškátem zdobených usmívají se hlavičky hezkých děvčat, když se ubírá po ulici.

Jest to opravdu hezký muž a má mnoho rozumu. A čeho je třeba na světě víc? Je mladý, zdravý — má před sebou otevřenou celou budoucnost. Může se někdy státi i poslancem.

Ale tak daleko se maloměstské fantasie nerozbíhají. Ty znají jen jeden stupeň. A co by byl tento stupeň, ne-li: koho si vezme tento Wibra Gyuri?

Věru, vzala by si ho i Katka Krikovská, a ta je nejkrásnější dívkou ve městě: oběma rukama by po něm sáhla Matilda Hupková, a ta je vysokomyslná, satyrická osoba. Ba snad ani Mariška Biková nedala by mu košem, ač je šlechtičnou a má padesát tisíc zlatých. Teď jsou děvčata tuze laciná!

Ale Wibra György na žádnou z nich nemyslil; byl tuze vážný a hloubavý. Známí jeho jakoby cítili, že v hlavě jeho vře něco jiného, než ostatním lidem. Jeť pravidelným zvykem, že člověk opatří si především diplom, pak otevře kancelář, získá si klienty a primitivní hnízdo rozšiřuje se stále víc, až rozsáhlými svými místnostmi zdá se tak prázdným, že naprosto je třeba někoho do něho uvésti. Schází v něm hezká ženská hlavička, plavá nebo tmavá. Tak to dělají ostatní mladí prokátoři, když jim Pánbůh pomůže.

Gyuri však ani zdaleka na to nemyslil. Když jednou mamá Krikovská dala mu jakousi takovou otázku, kdy budeme čísti již jeho jméno ve zprávách Hymenových, odpověděl s opravdovým rozhořčením:

„Pardon, ale já nemám ve zvyku ženiti se.“

Opravdu, je to jen špatný zvyk, ale zvyk takový, že nechce nijak z módy vyjíti. Po tisíciletí střídají se v něm lidská pokolení za pokoleními, naříkající si na to drbou si hlavu, že provedli hloupost, ale svět chytřejším přece neudělají. Pokud rostou hezké, mladé dívky, vždy rostou pro někoho…

Kancelář skvostně se mu šířila, štěstí se všade na něho usmívalo, ale on na vše se díval dosti kysele. Pracoval, ano, pracoval, ale spíše ze zvyku, jako když se člověk každého dne myje a češe — tak vykonával své advokátské záležitosti. Duše jeho byla někde jinde. Ale kde?

Eh, kde bývá v takovou dobu duše?

Přátelé jeho se domnívali, že to vědí, i dobírali si ho neustále:

„Proč se, ,starý‘, neoženíš?“

„Nemám peněz.“

„Ale právě proto; žena peníze přinese!“

(Takové smýšlení je ve světě lateinerů.)

Gyuri zavrtěl hlavou; měl krásnou, ovální hlavu, s oduševnělýma, zasmušilýma, černýma očima.

„Není pravda. Peníze přivedou ženu!“

Ach, jakou ženu to chce asi míti! Domnívali se, že v něm dřímají jakési dalekosáhlé plány.

„Wibra Gyuri, hrome, toť veliký ,štrébr‘. Chce mnoho, chce tuze mnoho.“

Nelíbí se mu tyto skromné, občanské dívky! Snad se mu v hlavě křižuje baronessa Mednyánszká nebo Radvánszká. Slovem, je to veliký štrébr, je asi jako divoké víno — nejdříve vysoko vyleze a pak teprve počne kvésti. A přece, kdyby se teď oženil, povznesl by se též. Hle, vždyť i fazole se zvedají zároveň se svými květy…

Vše to jsou bláhové řeči. Wibru Gyurimu nebylo nic jiného, co by rušilo soulad jeho karriéry, soulad jeho bytosti, než ona nešťastná legenda o dědictví. Nevzrušovala ho dívčí tvář, ani ctižádostivost, jenom ona legenda…

Neboť legenda byla to jiným, avšak jemu skoro pravda, jež mu v duchu zářila jako bludička: nemohl jí ani opustiti, ani dosáhnouti. Běží, běží za ní, vyšinuv z všedních kolejí, běží rozčileně, neustále, všade na ni naráží, klopýtá o ni, pronásleduje ho v bdění i v snění, se zdí i s dláždění ulic volá na něho hlas: „Vždyť ty jsi millionářem!“ A když píše bídné pěti- a desítizlatové žaloby, ušklíbají se na něho spletená písmena: „Zahoď péro, Wibro Gyuri, máš dosti pokladů, Bůh sám ví, kolik máš! Zanechal ti je tvůj otec, protože byl tvým otcem, pro tebe shromažďoval, tys jeho pravoplatným dědicem. Jsi velikým pánem, Gyuri, ne chudým, začátečním prokátorem! Zahoď, ke všem čertům, tyhle spisy a pátrej po svých pokladech. Kde že je máš hledati? Ano, kde? To je právě to, co vede k šílenství. Možná, že na nich sedíš, když unaven někde si odpočíváš, možná, že se ti ohřívají přímo na dlani, když ruku o něco opřeš — a není vyloučeno, že jich vůbec nikdy nenajdeš! A přece — jak velikým pánem bys mohl býti! Co bys mohl s tolika penězi vykonati! Mohl bys jezditi se čtyřmi koňmi, píti šampaňské, míti sluhy. Jiný svět, jiný život by se ti otevřel. Stříbrný klíč dveří znakem zdobených by při tvých krocích zaskřípěl v zámku. A aby vše to bylo, k tomu je třeba jen malého rozluštění. Je k tomu třeba jen šťastného zásvitu rozumu… Ale protože toho nemáš, piš jen dále žaloby, přítelinku, a exekvuj se vznešeným klidem ubohé žalované.“

Vědomí zmizelého jmění bylo pro něho opravdovým neštěstím. Sám to cítil a často si přál, aby raději nikdy o něm neslyšel. Nedal by za mnoho, kdyby z temna zasvitla sebe menší okolnost, jež by učinila pochybnou, ba pravdě nepodobnou jsoucnost dědictví. Kéž by se jen jednou někdo objevil a řekl mu:

„Viděl jsem starého Gregoriče v Monaku, prohrál tam hrozné sumy!“

Ale ne, stále pronášely se jen takové podrobnosti, jež stále více a lépe dosvědčovaly, že jmění je někde ukryto, a objevovali se lidé, kteří jen mladého advokáta dráždili.

„Zesnulý Gregorič Pál zanechal po sobě veliké jmění, rozhodně veliké jmění. Netušíte o tom opravdu ničeho?“

Netušil ničeho — ale v myšlenkách stále se obíral dědictvím a to kazilo mu všechen klid, všechnu radost. Výtečný ten muž stal se opravdu jen polomužem, protože snášel duševní stav dvou lidí. Jednoho dne žil v přesvědčení, že je synem služebné, a to ještě nemanželským. Počal cítiti, že přivedl to vysoko svým důvtipem, svou osobností, a tu býval šťasten, spokojen, ušlechtilá touha po práci ho rozehřávala. Ale stačilo jediné slovo a mladý advokát rázem se změnil v jiného člověka. Stal se synem nesmírně bohatého Gregoricse Pála, poběhlíkem na tak dlouho, pokud dědictví nenajde. Občas zmocňovala se ho Tantalova muka žízně po osudném tom jmění; často na celé týdny opouštěl zkvétající svou kancelář a odjížděl do Vídně, aby pátral u těch, s nimiž byl otec jeho v obchodním spojení.

Bohatý továrník kočárů, který koupil od Gregoricse vídeňský dům, pověděl mu skutečně významnou zprávu.

„Váš otec mi jednou řekl, když jsem mu kupní cenu zaplatil: ,Uložím peníze na poukázku do některé banky,‘ a tázal se mne ještě na pravidla o poukázkách a šecích.“

Gyuri na základě toho pátral u všech bank, ale bezvýsledně. Všecek vysílen a rozmrzen vrátil se do Báňské Bystřice, s pevným úmyslem, že bude celou tu záležitost považovati za ukončenou, neexistující. „Nebudu více blázniti. Nedovolím, aby zlaté tele věčně mně bečelo do uší a vše, co mám, mně sežralo. Ani kroku více neučiním; budu si mysliti, že vše to bylo pouze snem.“

Ale bylo-li možno se to domnívati? Je snad možno nahrabati popele na žhavé uhlí; ale zůstane pak bez dýmu? Nerozdmychuje-li ho vítr neustále?

Jednou mluví ten, po druhé onen. Mamá, dobrá stará mamá, jež chodí již o berli, zmíní se o dobrých, starých časech, důvěrně, upřímně, u teplého krbu. Bylo to dávno, vše je již jedno. A vypravuje, že když dobrý Gregorics Pál umíral, chtěl zavolati telegraficky k sobě Gyuriho.

„Ach, a jak těžce čekal, ani nemohl umříti, pokud nepřijdeš… Ale já jsem tím byla vinna.“

„A proč na mne čekal tak těžce? To vám neřekl?“

„Ba, řekl. Chtěl ti něco odevzdati.“

Temnoty hned se ozařují, hned černají. Tu a tam vznikají drobné, bílé body. Ze slov vídeňského továrníka kočárů lze zjistiti, že jmění Gregoricse Pála bylo asi uloženo v bankovní poukázce. Ze slov matčiných je jasno, že chtěl tuto poukázku dáti jemu, synovi. Měl ji tedy u sebe. Ale kam se poděla? Která banka ji vydala? Jest možno, nevypátrati to? Jest možno, uklidniti se, střízlivě, chladně zapomenouti na to — na věky?

Ne, ne. Tak naprosto beze stopy se to nemůže ztratiti. Vždyť i zrnko pšenice, upadne-li na kraj příkopu či kamkoli jinam, náhle se objeví, neočekávaně, vyklíčí i v kapse kabátu! Což teprve věc tak veliká! Jediné slovo stačí, aby propukla, jediná jiskra, aby ji ozářila…

A nebylo ani třeba dlouho čekati. Jednoho dne volali Gyuriho k umírajícímu starostovi města, Tomáši Krikovskému, aby sepsal poslední vůli. Byl tu přítomen také městský hlavní notář (obecní tajemník) a několik senátorů, jež si k poslední hodince rovněž přivolal.

Hlava města (ta zatvrzelá, velitelská hlava) ležela bledá, žlutá na poduškách, ale ještě i teď uchovala si velebnou dikci, když loučila se s úřadníky, kladouc jim na srdce další starosti o slavné město, a pak vytáhla z pod podušky úřední pečeť městskou a s povzdechem ji podala tajemníkovi.

„Dvacet let jsem tímhle tiskl spravedlnost.“

Po té nadiktoval starosta Gyurimu poslední vůli, a když se tak v duchu rozpomínal na celý svůj život, počal vypravovati o vzpomínkách z revoluce.

„Hrome, jaké to byly časy!“ pravil, obrátiv se k Gyurimu. „Váš otec měl červený deštník, jehož rukojeť byla dutá. V tomto deštníku nosil nejtajnější zprávy z tábora do tábora…“

„Tak? V deštníku?…“ zakoktal Wibra Gyorgy a oči se mu zaleskly.

Jako blesk kmitla se mu hlavou myšlenka. Ó běda! V tomto deštníku byla ukryta bankovní poukázka! Krev počala mu prudčeji bíti v žilách, se spánků perlil se mu pot a rozum s hlučivou vítězoslávou hnal se k jistotě.

Tam byla, byla tam, jisto je, že tam byla! A rázem viděl v duchu onen výjev na Tise, kdy deštník spadl s člunu do krásné žluté vody, jak se staroch poděsil, jak sliboval velikou odměnu za deštník!

Ach, jistě, jistě! A zněla mu v uších zase tehdejší slova Gregoricsova: „až bude jednou deštník tvůj, bude ti dobrým proti mračnům, dešťům!“ — slova, jež zněla teď jásavě, zvonivě, jakoby v tom okamžiku znova přicházela z onoho světa!

Senátorové nedovedli se domysliti, co se stalo mladému prokátorovi, co ho tak rozčililo, když slyšel slova umírajícího pana Krikovského; vždyť dobře dělá konečně, že odchází, beztoho již jen s namáháním vlékl po tomto světě své revmatické nohy; dobře dělá, že popouští své místo mladým silám; však nežil nadarmo — dají vymalovati jeho podobiznu pro radní síň a tím krásně skončil — a kdyby ještě deset let třímal v rukou otěže města, ani pak by nedosáhl více, než že by dali vymalovati jeho podobiznu, ale obraz ten byl by pak jen ošklivější.

Ale ještě více překvapila senátory podivná, opravdu hloupá otázka, již navzdor velebnému tomuto okamžiku dal umírajícímu:

„A byl otvor ten veliký, milý pane starosto?“

„Jaký otvor?“ ptal se umírající, který již zapomněl, co řekl.

„Otvor v deštníku.“

Nemocný upřel na něho unaveně, udiveně své sklovité, zamžené oči a s namáháním ssál do sebe vzduch skrze zuby.

„To věru nevím… nikdy jsem se na to vašeho otce neptal.“

A zamhouřil oči a dodal tichým hlasem, s onou zvláštní, chlubivou rozmarností, s jakou jen Maďar dovede umírati:

„Ale počkáte-li, hošku, hned se ho na to zeptám.“

A co slíbil, mohl také udělati, neboť sotva že advokát a radní odešli, v půl hodině již vyvěšoval hajduk (obecní sluha) Privora na radnici veliký, černý prapor a s katolických věží ozvaly se zvony.

Wibra Gyuri pak, vrátiv se domů, přecházel horečně, rozčileně po své kanceláři. Srdce mu skoro opojeně bušilo radostí: „Mám poklad, mám!“ a zase sevřelo se beznadějně: „To jest, měl bych ho, kdybych měl deštník. Ale kde je?“

Nemohl ani jísti, ani píti, ani spáti, pokud toho nevypátrá. Především se vyptával matky. Stařena namáhala svou pamět, ale mohla mu říci jen tolik:

„Kdož by to mohl již věděti, drahý synu, po tolika letech! A k čemu by potřeboval takový roztrhaný deštník?“

Gyuri si vzdychl:

„Vyhrabal bych ho nehty z hloubi země, kdyby to bylo možno!“

Žena pokrčila rameny a potřásla hlavou.

„Snad o něm ví Maťkó!“

Maťka bylo snadno nalézti; i teď pokuřoval si v předsíni mladého pána, jehož byl sluhou, ale i on zpíval z těchže not: že za ten čas zapomněl na mnohem větší věci, než na deštník, ale přece se ještě pamatoval na to, že zvěčnělý starý pán umíraje chtěl ho ještě míti u sebe. Dobrý Pánbůh ví, proč na něj dával takový pozor!?

(Ví to už i jiný, nejen dobrý Pánbůh!)

Největší cenu měly poznámky vdovy Botárové, jež stále ještě byla nájemnicí v malém kupeckém krámku v domě Gregoricsově a byla přítomna, ba pomáhala i umývati a strojiti mrtvého Gregoricse. A hodná ta žena se zapřísahala nebem i zemí, že nebožtík držel deštník v ztrnulé sevřené ruce tak pevně, že bylo nutno prsty mu rozevříti, aby ho vytáhli a jak se slušelo, místo něho dáti mu do ruky svatý kříž.

Advokát se obrátil a rozmnul několik slzí, vytrysknuvších při těchto podrobnostech.

„Ano, ano, mel deštník v ruce,“ opakovala vdova Botárová, „ať se nehnu s tohoto místa, není-li to pravda.“

„To nic není,“ bručel pan Gyuri, „měli bychom věděti, kde je teď.“

„Nejspíše ho prodali, jako všecko ostatní!“

To se nejvíce podobalo pravdě. Gyuri rychle běžel do spisovny, tam ještě musí býti ve spisech zůstalostních zápis o dražbě. A také ho brzo našel, našel seznam věcí prodaných: kdo a zač koupil skříně, stoly, židle; byly tu uvedeny kožich, puška, lovecká brašna, nadívák jaternic, ale deštníku nikde nebylo. Přečetl ho desetkráte, však marně, nikde žádné stopy, leda že by byl obsažen v tomto řádku:

„Nepotřebné věci 2 zlaté. Koupil bílý žid.“

Kdož ví, je-li to to? Ale jen to to může býti. Mezi těmito nepotřebnými věcmi mohl býti deštník. Koupil ho bílý žid. Nuže, je třeba bílého žida vyhledati. To je první úkol.

Ale kdo byl vlastně tento bílý žid?

Neboť v šťastných hornických městech byl druhdy žid vzácným, i v době dražeb. Objevil-li se tu a tam některý, bylo snadno rozeznati ho. Jeden byl žlutý, protože měl plavé vlasy, druhý černý, třetí po případě červený, nebo, sešedivěl-li, bílý; těmito čtyřmi barvami bylo možno rozlišiti všecky židy města — ale od těch dob vzrostli v Bystřici na několik set rodin, a o rozmnožení barev vlasů se Pánbůh nepostaral.

A přece nebylo těžko toho vypátrati; starší lidé se pamatovali, že druhdy říkalo se Jonáši Münzovi bílý žid a bylo to tím spíše pravdě podobné, že on to byl, neboť v jeho malém krámě v ulici Pšeničné scházely se všecky staré kalhoty a vesty z celého města, než započaly druhý oddíl své pozemské pouti. Mnozí se ještě pamatovali na onen malý krámek, jemuž byly firmou obnošené čižmy, boty, pláště a kožichy s následujícím nápisem, uhlím na dveře napsaným: „Jenom polní lilie odívají se laciněji, než je možno obléci se v tomto krámě.“

(A to bylo skutečně pravda, arci s dodatkem, že polní lilie šatily se také o něco lépe, než bylo možno v tomto krámě.)

Gyuriho všecko toto vysvětlování tuze neuspokojilo, a třeba že nebyl naplněn přílišnou nadějí, že by deštník ještě našel, přece šel ze spisovny k předsedovi soudu, milostivému panu Stolárikovi, aby se ho vyptal na bližší podrobnosti, ježto on byl dlouhý čas v tomto městě notářem a znal všecky lidi i jejich poměry.

Upřímně a podrobně mu vypravoval o svém odhalení, že majetek Gregoricse Pála, uložený dle všeho nejspíše v některé cizozemské bance na poukázku, jest skoro nalezen. Poukázka — o tom není pochybnosti — byla ukryta v duté holi deštníku Gregoricse Pála, deštník pak nejspíše koupil o dražbě žid, jménem Jonáš Münz.

Vše to odříkal rychle, oddychuje těžce, skoro v jednom proudu, svému bývalému poručníku.

„Tolik se mně již podařilo vypátrati. Ale co mám dělati teď?“

„To je mnoho, toť více, než bych byl kdy uvěřil! Teď třeba jen dále pátrati!“

„Ale kde mám pátrati? Vždyť Münze tu již není. A kdyby tu i byl Münz, kdož ví, na kterém smetišti od těch dob deštník shnil!“

„A přece nesmíš stopu opouštěti.“

„Znal jste Jonáše Münze, můj pěstoune?“

„Jakž by ne! Byl to žid velmi poctivý, proto to, chuďas, nikam nepřivedl. Často ke mně přicházel, jako bych teď ještě viděl jeho holou hlavu, s vlajícími bílými vlasy po krajích. A Bůh ví (a tu Stolárik vyskočil jako koza), měl v rukou červený deštník Pavla Gregoriče, když jsem ho viděl naposledy! Slyšíš, Ďuri, teď již vím zcela jistě, ba mohl bych to i odpřisáhnouti, vždyť jsem si z toho ještě stropil smích: ,Jonáši, to snad docházíte také hauzírovat na onen svět a tam jste koupil od Gregoriče deštník?‘ — A on se na to smál a rozmarně prohodil, že tak daleko to ještě nepřivedl, že chodí jen do Zvoleně a Hontu, ostatní župy že rozdělil mezi své syny: Moricovi dal Trenčín, Nitru, Sámimu Spiš, Liptov, nejmenší kluk, Kóbi, dostal teprv minulého týdne župu baršskou, ale do ostatního světa ani sám že nezamýšlí, ani děti že nepustí, pakli nebude musiti.

Oči Wibry Gyuriho zaleskly se radostí:

„Bravo, milý pěstoune!“ zvolal (ale mohlo to býti i zařvání). „Takovou pamět měli jen bohové!“

„Jsi šťastný hoch. Jakýsi pud mně našeptává, že jsi teď na dobré stopě, že najdeš své dědictví.“

„Teď již tomu věřím i já,“ zvolal nadšeně advokát, který byl stejně nakloněn optimismu, jako jeho opaku, — „ale co se stalo s ubohým Münzem?“

„O židech máme jednu křesťanskou legendu: že o dlouhém dni vždy se ztratí se světa beze stopy jeden žid. Tak se ztratil i starý Jonáš; teď je tomu asi čtrnáct let, co přišla řada na něho. (Ale neboj se, z Rotschildů se žádný neztratí.) Manželka a děti stále čekali, čekali, ale Jonáš nepřicházel. Synové vybrali se tedy za ním, šli po jeho stopě, aby ho našli, a ukázalo se, že starý Jonáš pominul se rozumem, a jako blázen bloudil po slováckých vesnicích; hned ho viděli tu, hned tam, pátrající synové našli na chvilku jeho stopu, až posléze jednoho dne vyhodil jeho mrtvolu Hron…“

Hezká tvář advokátova pokryla se mrakem mrzutosti a zklamání.

„Ale pak se ztratil v Hronu i deštník!“

„Ale což, pakli ne? Proč by ho nemohl nechati doma? A nechal-li ho doma, může se tam povalovati někde mezi starým haraburdím — neboť toho asi nikdo nekoupil. Je to zkouška štěstí, můj synu Ďuri! Kdybych byl na tvém místě, vsedl bych ihned do vozu a jel bych, jel bych, pokud bych…“

„Já bych jel také, ale kam?“

„Nu arci, arci. (Stolárik se zamyslil.) Synové Münzovi rozběhli se po světě, krabičky sirek, s nimiž začali, snad od těch dob proměnily se někde v domy; ale víš co, jdi do Bábaszéku, tam bydlí jejich matka, vdova po starém.“

„A kde je ten Bábaszék (Bábasék)?“

„Hned u Zvoleně, v horách; posmívají se mu tím, že v Bábaszéku v největším parnu zmrzla ovce.“

„A víte jistě, že tam Münzová bydlí?“

„Zcela jistě. Před několika lety ji chytili a odvedli si ji do Bábaszéku, aby tam měli také žida.“

Naše Rozála

Ano, starou Münzovou odvedli „za žida“ do Bábaszéku, s platem čtyřiceti zlatých, protože v Bábaszéku neměli žida a musili si stůj co stůj nějakého sehnati.

Věc je vlastně tak (těžko je, aby to jinde pochopili), že Bábaszék jest jedno z oněch kolibřích měst, jež jen tím se liší od chudých horských vesnic, že oslovují tu rychtáře starostou a že jednoho dne v roce odvedou z dvorců zvaných „lazy“ a ze sousedních vesnic několik jalovic, volků a několik křivých koníčků, a téhož dne dostaví se sem také zvoleňský pernikář, Samuel Plokár, a vyloží své zboží ve stanu; srdce z marcipánu, husaři a kolébky rychle jsou rozebrány a rozneseny okolním dívkám a dětem. Jedním slovem — v Bábaszéku je trh. A na to byl od staletí každý zdejší občan hrdým, potrpěli si na to, rozdělujíce rok a světové události na dvě části, tím způsobem, že staly se buď před trhem, tolik a tolik neděl nebo měsíců, buď zase po trhu, takže na příklad František Deák umřel právě dva dni po trhu bábaseckém.

Vše to pak zavinili staří králové, kteří byvše na honech ve Zvoleni nebo na jiném hradě, místo jakýchkoli darů povýšili okolní vesnice na města.

Je to konečně krásná privilej. Ve městě vše má větší cenu, více vynáší, pole, zahrady, ba i sám člověk je tu váženější. Člověk je tu přec jen měšťanem a to již je něco. Je-li zvolen do rady, stane se senátorem, starý, slámou krytý dům, v němž rada zasedá, je radnice, „kisbiró“ (kišbiró, levá ruka starostova) v bačkorách, třeba místo dolmanu, pláště, měl jen opasek s přaskou, nazývá se tu hned hajdukem. Hajduk pak musí se tu vyznati i v bubnování, protože městečko má svůj vlastní buben — ba města bohatší opatří si i vlastní svou stříkačku. Co naplat, hodnost je hodnost — ale třeba ji také udržovati.

Zejména, když počínají ze župních domů vanouti takové větry, že většina malých městeček o osmi, devíti stech obyvatelů se škrtají; tu vzniká mezi nimi veliké závodění, každé chce dokázati a ukázati svou schopnost života, všecka sedají do velikých sedel, ač pytlík s ovsem stačí jen pro jednu hlavu hříběcí… To dobře neskončí; kdo se toho dožije, přesvědčí se o tom.

Dobré město Zvoleň zvedlo se proti slovenskému Plšci.

„To není žádné město, vždyť tam není ani lékárny.“

Zvoleň utopila by Plšec na lžíci vody. (Ale můj Bože, vždyť nemůže býti každý kout a roh Bystřicí nebo Londýnem!)

Ale Plšec je také zlý, obrátil se proti bídnému Bábaséku a šklebí se:

„To není žádné město! Ani žida tam nemají! A takové místo, kde se neusadí žid, nemá žádné budoucnosti, to věru se za město ani nehodí.“

Bábasék pak zase hryže ještě menší obce… Ale nejsem tu proto, abych vymaloval nepěkný zápas, chci jen stručně zaznamenati, že zasloužilé bábasecké představenstvo, zmoudřevši výčitkami závistivých nepřátel — jako když včela z jedovaté květiny vybírá med — počalo smlouvati se zmíněnou již vdovou po Jonáši Münzovi, aby se odstěhovala do Bábaséku, aby tu uprostřed náměstí otevřela krám, přímo naproti kovárně, aby každému, kdo půjde městem, hned padla do očí; zejména je třeba, aby měla následující zboží: mýdlo, biče, líčidlo, modřidlo, hřebílka, struhadla, šídla, hřebíky, sůl, kolomaz, šafrán, zázvor, skořici, pop, lněný olej, slovem všecky takové věci, jež se v Bábaséku nedaří a jež v Bábaséku nedělají, a opravdu, mimo uvedených jest jich ještě několik na světě.

Tak se dostala Münzová do Bábaszéku, kde ji přivítali s velikou úctou a ve všem se s ní mazlili, div že ji na rukou nenosili (což by ostatně nebyl žádný žert, neboť paní Rozála vážila asi dva centy).

S počátku se mnohým nelíbilo, že magistrát neopatřil žida, ale jen židovku, protože přece jen by bylo hezčí, více povznášející, kdyby mohli říci: „Náš žid povídal to nebo ono. Náš Moric nebo Tobiáš udělal to či ono,“ ale jen tak říkati: „naše židovka, naše Rozálie“ — to není nic, to zní příliš skromně. Jedno slovo jako sto — měli do Bábaséku přivésti žida, žida s dlouhými vousy, s křivým nosem, možno-li s červenými vlasy — to by byl ten pravý.

Ale pan Konopka, nejvtipnější senátor, který s Münzovou smlouval a sám pro ni šel, ba jel i pro její majetek do Bystřice s najatým vozem (a docela i vyzdobil kyticí koně, kteří ji přivezli!), nemilosrdně odbyl nespokojence takovým argumentem, že ani kámen z praku Davidova lepe neudeřil.

„Nebuďte hlupci, víte! Když mohla jednou býti v Uhrách žena královnou, proč by po druhé nemohla býti jiná žena židem v Bábaszéku?“

Pravda je, že znenáhla se upokojili, ba počali i vychvalovati volbu magistrátu, když o prvním purimu a pak při všech stánkových svátcích sešli se ze všech dílů světa synové Münzové, počtem sedm, a viděli je ve svátečních, hezkých šatech, se šněrovacími botkami na nohou, s vysokými, hrncům podobnými klobouky na hlavách, jak se procházeli po náměstí.

Bábasečtí měšťané postavili se v takový čas do svých slízových zahrad a srdce se jim dmulo hrdostí, když se za nimi dívali, říkajíce si přes ploty:

„No, kmotře, není-li tohle město, pak je netopýr také jen komárem!“

„V Plšci není vidět tolik židů ani za deset let,“ odpověděl jiný kmotr, hladě si břicho.

Stará Münzová s prahu svého krámu pásla své zraky na synech, neboť zpravidla tam jen sedávala, pletouc punčochu mezi dveřmi, s mosaznými brýlemi na očích (již tyto brejle samy dodávaly Bábaséku jakýsi lepší městský zevnějšek); ale Münzová byla vůbec stařena vlídné, příjemné tváře a v sněhobílém čepečku plném záhybů tak se hodila na náměstí, k budovám čistě obíleným, k důstojnému průčelí radnice, že nikdo nedovedl jíti kolem ní, aby nesmekl, stejně jako před sochou Jana Nepomuckého. (Však v Bábaszéku jiných zvláštností nad to nebylo.) Kdekdo bezděky cítil, že tato baculatá babička splývá s plány rozkvětu Bábaséku.

„Dobrý den, mladá paní. Jak se máte, mladá paní?“

„Dobře, drahé děti.“

„Jak jdou obchody, mladá paní?“

„Dobře, drahé děti.“

Tolika se radovali, opravdu, velice se radovali, že „mladá paní“ je mrštná jako ještěrka, zdravá jako buk a že vůčihledě bohatne; také se tím všude chlubili, kam jen jezdili s formanskými svými vozy.

„Naše Rozálie se opeřuje. Hrome, naše Rozála stále roste, vzmáhá se. Však v Bábaséku může! (Bábaszék, aranyszék.)^[21] Bábasék je místo panenské… V Bábaséku je možno býti živu.“

A opravdu, mazlili se s mladou paní Rozálou. Bylo jí již skoro sedmdesát, ale přece jí říkali jen „mladá paní“. A byla v tom logika. Král sebral pro sebe všecky bezcenné titule a jedině on smí je udělovati; lid tedy se sebral (cítě, že i on je suverénním), a dal jí titul mladosti. Inu, pravím, že si jí tuze vážili, mazlili se s mladou paní Rozálou, a když za několik let po svém příchodu počala na náměstí stavěti dům z kamene — všichni hospodáři, kteří měli vozy, z ochoty se jí nabídli k jedné cestě pro kamení, dříví, menší lidé pak nabízeli se jí, že budou den zadarmo pracovati; sotva se našel někdo línější, kdo by nepřišel, ale ti pak od moudřejších a vynikajících také dostali.

„Špatný člověk,“ říkali o takovém, „ničeho si neváží; ani Boha, ani kněze, ani žida.“

Ba, úcta městského úřadu byla tak veliká, že při měření polí k vyzvání prozíravého starosty Jana Mravučana oddělili dva pozemky z obecního majetku, jeden na případný kostel židovský, druhý pro židovský hřbitov — ač měli pouze jedinou židovku.

Ale to bylo jedno. Vždyť budoucnost máme před sebou, a kdož ví, co se v ní tají? A konečně zní to tak hezky, může-li se v hovoru s cizinci říci: „Za židovským hřbitovem bábaséckým, co by dohodil kamenem,“ anebo: „Když se jde kolem staveniště židovského kostela bábaseckého…“ atd.

Vše to pak s velikou závistí a zlostí slyšeli sousední městečka menší, než Bábasek, a za zády jejich si říkali:

„Ach, ti bábasečtí! Bídáci, stůňou vypínavostí a pýchou!“

Stopy vedou do Glogovy

Krásného jarního odpoledne zastavil se lehký kočár před krámem Münzové a s vozu seskočil mladý pán, — který, jak již víme, nebyl nikdo jiný, než Wibra Gyuri.

Mladá paní Rozála, jež právě venku rozmlouvala se starostou Mravučanem a senátorem Galbou, zvědavě se ptala pána, svižnými kroky k ní se blížícího:

„Poroučíte něco?“

„Paní Münzová, vdova po Jonáši Münzovi?“

„To jsem já.“

„Rád bych koupil deštník.“

Oba senátoři udiveně pohlédli na jasné, bezmračné nebe.

„U čerta,“ bručel si prozíravý Mravučan, — „k čemu v takový čas deštník?“ A nahlas se ptal:

„Odkud račte býti, vašnosti?“

„Z Báňské Bystřice.“

Mravučan divil se ještě více, skoro měl chut, hrdě vypnouti prsa. Přece jen je to veliká věc, když z Báňské Bystřice přijdou do Bábaséku kupovat deštník. Je to krásná věc, dočkati se něčeho takového, zvláště za jeho starostování. Šťouchnul lehce Galbu a tiše šeptal:

„Slyšel jste?“

„Mám jen chudý, vesnický krámeček, pane můj. Deštníků a podobných věcí neprodávám,“ odpověděla tetka Rozáli.

„To je chyba,“ zabručel pan Mravučan, hryže se do velikých, navoskovaných knírů.

„Ale já slyšel,“ ozval se znova cizinec, „že máte staré deštníky.“

Staré deštníky! Fuj! Pan Mravučan, který byl dýchavičným, počal náhle krátce, rychle oddychovati a chtěl ho právě posměšným slovem odbýti, když náhle obrátil pozornost jeho jinam běh splašených koní. Trhovci, jichž bylo plné náměstí, zděšeně utekli s prostřední cesty, naproti v kovárně přestalo ohlušující bušení kladivem, kovářská chasa s velikým křikem běžela na pravo k „poutní kuchyni“, na trhu postavené, jejíž plotnu i s pečeněmi splašení koně porazili. Do křupava upečené červené řezy vepřoviny válely se v prachu a vznešená vůně jejich příjemně lehtala kovářské dělníky do nosu. Prodavačky ječely, řvaly, naříkaly, některé, smělejší, odvázaly si modravé zástěrky a mávajíce jimi, zastrašily koně, obrátivše je šťastně k stánkům ševcovským. Propukla opravdová rebelie, celé náměstí bylo na nohou, vše se vlnilo. Jeden dělník kovářský popadl veliký kus pečeně, babky pustily se za ním, načež druhý chasník kovářský, aby pomohl pronásledovanému soudruhu, popadl rychle z pod měchu kus žhavého železa, vyběhl s ním mezi prodavačky a šíleně do něho bušil kladivem, až jiskry lítaly na dva sáhy dokola.

Oba hnědí koně pak letěli zatím dál, přes hrnčířské zboží kolpašské, vlekouce za sebou zbytky panské bryčky. „No, z toho už kočár nebude,“ řekl kovářský mistr flegmaticky, dívaje se na tento výjev a maje při tom ruce zastrčené pod koženou zástěrou. Kočár narazil nejspíše někde na zeď a levá zadní část jeho se úplně rozbila; oj byla také zlomena, jedno kolo zůstalo někde i s nápravou, s osou, takže se počal smýkati po zemi i koš, natřený pomerančovou barvou. Opratě sletěly mezi koně, jež je vlékly po zemi, a bylo pravdu hezké, viděti splašená zvířata, s vlající hřívou, se zpěněnými tlamami, chrlící fialovou páru z chřípí, jak v požitku svobody, jakoby v deliriu, s krky nazad vztyčenými pádili, jakoby předníma nohama ve vzduchu plavali.

„Jsou to krásné mrchy!“ řekl pan senátor Galba.

„Patří glogovskému knězi,“ prohodil Mravučán. „Bojím se, stalo se nějaké neštěstí. Pojďme, Galbo!“

Mezitím, co Münzová rozmlouvala s představenstvem na prahu krámu, sešli se kupci, jež měla obsloužiti, a kteří trpělivě čekali na mladou paní. Odbyla povrchně cizince.

„Staré deštníky bych měla, pane, jistě jich bude několik na půdě, ale ty nejsou pro takové jemné pány!“

„Hrome! Což kdybych je přece mohl viděti?!“

Münzová obrátivši se ke krámu, sahala na kliku, aby za sebou vpustila kupující, a ještě s prahu udělala zamítavý posunek.

„Ujišťuji vás, že byste jich ani do ruky nevzal.“

Ale náš hrdina se nedal tak lehce odbýti, šel za ní do krámu a počkal, až kupující obsloužila, načež znova opakoval, že si přeje viděti staré ty krámy.

„Ale, pane, nechte mne na pokoji! Povídám vám, že to není pro vás. Deštníky jsou z té doby, kdy žil ještě můj manžel, který je dovedl spravovati, jsou většinou polámané, rozbité — kromě toho jsou tak poházené mezi nepotřebným haraburdím a hadry, že nestojí ani za to, aby se pro ne šlo nahoru. A ani nemohu tam jíti. Syn můj odešel na trh, služka má růži v noze, nemůže se hnouti, sama pak nemohu o trhu ani na chvilku z krámu.“

Advokát vytáhl z tobolky pětku.

„Nežádám zadarmo vaší laskavosti, paní Müncová, ale deštníky chci viděti stůj co stůj. Pusťte mne tedy samotného na půdu. Toto přijměte jako závdavek.“

Müncová nesáhla po penězích a malá očka její, usazená hluboko v tlusté tváři, upřela se bodlavě, nedůvěřivě na jinocha vznešeného zevnějšku.

„A teď teprve vám deštníky neukáži.“

„Proč?“

„Protože nebožtík můj muž vždy mne učíval: ,Nečiň nikdy nic takového, Rozáli, čemu nerozumíš,‘ a můj nebožtík muž byl člověk velice moudrý.“

„Arci, arci. Máte pravdu, nerozumíte-li tomu, proč vám nabízím pět zlatých za podívanou na staré deštníky.“

„Tak jest, pane, za pět zlatých mohl jste viděti něco onačejšího.“

„Nuže, je to věc zcela jednoduchá. Můj otec měl starý deštník, jejž za svého živobytí měl tuze rád, opravdu lnul k němu s láskou; dozvěděl jsem se náhodou, že tento deštník dostal se do rukou vašemu manželi, paní Müncová, a teď bych si ho chtěl opatřiti, abych si ho zachoval na památku.“

„Kdo byl váš otec, vašnosti? Snad bych o tom věděla.“

Cizinec se trochu začervenal.

„Gregorič Pavel,“ pravil.

„Ach, Gregorič! Počkejte jen! Ano, ano, pamatuji se, to byl onen podivný človíček, co po smrti…“

„Ano, ten! Co odkázal bystřickým paním po dvou tisících zlatých.“

„Vím, vím, ale pamatuji-li se dobře, ten neměl žádného syna…“

„Ba ano, to jest… (byl zmaten, zarazil se). Jsem advokát Jiří Wibra.“

Teď zase stará Müncová byla zmatena.

„No arci. Ó, ó! Jakou to mám hloupou, starou hlavu! Ó, ó, již vím. Jakž bych nevěděla? Slyšela jsem již o vás, vzácný pane. Těší mne nesmírně, že vzácného pána vidím. Já jsem znala vašeho ubohého tatíčka. Můj Bože, jak se mu podobáte, a přece jste tak hezký. Znala jsem ho velice, ačkoli“ — to dodala s úsměvem — „mně neodkázal dvou tisíc zlatých… Ach, já byla již tehdy starou, když on byl mlád. No, jen si račte ty deštníky prohlédnouti. Ukáži vám cestu a vysvětlím vám, kde na půdě jsou. Račte jíti za mnou. Jen kdybyste našel deštník starého vzácného pána…“

„Padesát zlatých bych vám za něj dal, paní Müncová.“

Při těchto slovech zaleskly se oči stařeniny jako svatojanské mušky. „Oh, jaký to hodný syn!“ — vzdychla si, pohlédnuvši k nebi, — „není přece jen nic krásnějšího před Bohem, než dobrý syn, který ctí památku svých rodičů!“ A stala se čipernou a živou při zmínce o padesáti zlatých, jako cívka, a zavřevši zvenčí skleněné dveře krámu, rychlými kroky vedla Ďuriho na dvůr k žebříku, a teď již sama chtěla vylézti nahoru, aby mu pomohla.

„Ne, ne, zůstaňte dole, paní Münzová. Co by tomu řekl svět,“ pravil Ďuri žertem, „kdyby viděl, že jdeme spolu na půdu?“

Mamá Rozáli spráskla s veselým smíchem ruce.

„Oh, moje sladké, vzácné srdíčko! Kde jsem já již od toho! Mně už ani váš tatíček ničeho neodkázal. A přece jednou… (Uhladila si zpředu rozcuchané vlasy.) No, jděte tedy jen nahoru, dušičko.“

Wibra Ďuri hrabal se dobré půl hodiny nahoře v starém haraburdí paní Müncové — zatím stařena dvakrát vyběhla z krámu, aby se po něm podívala. Oněch padesát zlatých dělalo ji netrpělivou.

„Seno nebo sláma?“ ptala se, když ho konečně spatřila pozadu sestupovati se žebříku. Ale byla to otázka skoro zbytečná: přicházel bez deštníku.

„Prohledal jsem všecko,“ pravil sklíčeně, „ale ani jediný deštník není pravý.“

Židovka tvářila se mrzutě: podbradek jakoby bolestně se jí zachvíval, očima pak rychle mrkala. „Ajváj, kam ho asi dal, ten hloupý Jonáš?“ — bručela si. „Padesát zlatých! To je strašlivé! Jonáš nikdy neměl moudrého nápadu…“

„Nejspíše nosil onen deštník váš manžel sám. Pan Stolárik, nynější předseda soudní, také pravil, že ho viděl v jeho rukou, pamatuje se na to určitě.“

„Jak vypadal?“

„Měl červenou látku, nahoře se skvrnami játrové barvy, vespod kolkolem byl úzký proužek ze zelených listů; měl černou dřevěnou hůl, která končila šedivou kostěnou rukojetí.“

Mladá paní Rozáli vykřikla:

„Ať se nikdy nedostanu do nebe, nevzal-li si ho Jonáš na svou poslední cestu. Jakoby teď stál přede mnou! Odnesl ho, Bůh ví, odnesl ho…“

„To provedl dost špatně.“

Rozála počala ho brániti:

„Což on věděl, který deštník má nechati doma! Neměl nápadů.“

„Tedy je po všem!“ vzdychl si advokát, stoje dole pod žebříkem, nevěda si rady, skoro ztrnule, jako Marius nad zříceninami Karthaginy; jenom že z jeho Karthaginy nezůstalo ani zřícenin — ta zmizela ve vzduchu, v němž byla vystavěna.

Ustarale kráčel z vrat k svému vozu, stařena líně již klusala za ním, houpajíc se v pravo i v levo, jako vykrmená husa. Venku na ulici však pojednou uchopila živě Wibru Ďuriho za límec:

„Ej, hlele! Málem bych zapomněla. Vždyť je právě doma můj syn, Moric, který je řezníkem v Ipolyságu a přišel kupovat ovce. Můj syn Moric všecko ví, a ať se nikdy nedostanu do nebe (mamá Rozáli, jak se zdá, raději by chtěla zůstati zde dole, na zemi), nedá-li vám vysvětlení o červeném deštníku! Jen jděte, má vzácná dušičko, přímo na tržiště, mezi ovce a oslovte tam nejhezčího člověka: to bude můj syn Moric… Moric je tuze hezký, neobyčejně hezký. Jenom ho oslovte a slibte mu padesát zlatých. Ať se nikdy nedostanu do nebe, nevypravoval-li mně jednou Moric něco o onom deštníku! Neboť když se můj ubohý Jonáš ztratil, Moricek ho šel hledat a našel stopu, šel po ní krok za krokem, ze vsi do vsi, všade se vyptávaje, všade pátraje, až na konec vše vyšlo na jevo. (Mamá Rozáli se slzami v očích pohlédla k nebi.) Ó, Jonáši, Jonáši, proč jsi nám to udělal? Když jsi již ztratil rozum, proč jsi musil za ním jíti i sám? Vždyť ho mají tvoji synové dost a dost!“

Wibra Ďuri byl by se již chytil i stébla slámy; beze slova spěchal tedy mezi stany s bačkorami a halenovým zbožím za kostel, na trh.

Po malém vyptávání se našel Morice Münce, malého, tlustého člověka s obličejem pihovatým jako krocaní vejce. Byl ošklivý jako Faun. Od opasku visela mu ocilka tvaru rákosového listu a na pravé ruce měl vytetovanou volskou hlavu.

Kupoval právě krávu s křivými rohy a smlouval. Prodávající, lstivý kožešník, dovolával se nebe i země, že takové krávy nikdo ještě v Bábaszéku nekoupil.

„Ta sežere i slámu,“ pravil, „a přece dá denně čtrnáct žejdlíků mléka.“

„Hlouposti!“ odpověděl kousavě Moric Münc, „já nejsem tele, abych ji cucal, že mně vychvalujete její dojení, ale řezník, který ji porazí a vyváží.“

„To je pravda,“ přisvědčil kožešník a z vlastního popudu slevil z ceny krávy pět zlatých.

To bylo Moricovi málo, neboť oplácav hovado, pleskl ho notně do kyčlí. „To je kostí!“ zvolal zoufale a rozhrnuv jí tlamu, díval se krávě na zuby.

„Ach, vždyť už nemá ani zubů!“

„Co mluvíte o zubech, pane?“ pohněval se počestný kožešník. „Snad byste nechtěl vyvažovati i zuby?“

„A ohyzdné zvíře ke všemu ještě kope!“

„Eh co, po smrti nebude kopati; však myslím, že je chcete teprve po smrti vysekávati.“

Počestný kožešník chechtal se své poznámce, a protože byl tím uveden v dobrý rozmar, slevil v tomto dobrém rozmaru opět pět zlatých.

To snad bylo ještě málo Moricovi, neboť stále ještě se díval na kravku Bimbó, a stále na ni nalézal nové a nové vady, když v tom se tu objevil Wibra Gyuri a oslovil ho po maďarsku:

„Pojďte sem na slovíčko, pane Münci!“

Leknutím, že mu odvolávají kupce, slevil kožešník nových pět zlatých a chytrý Moric pláskl do podávané ruky — však kupoval právě večer od majitelů, již ztratili už všecku naději, a kteří nemohli do večera dobytek prodati.

„Čeho si přejete, pane můj?“

„Rád bych od vás něco koupil, co není ani moje, ani vaše.“

„Takového zboží je dost na světě!“ šklebil se Moric. „Ujišťuji vás, že je prodám velmi lacino.“

„Pojďme trošku dále odtud!“

Gyuri vyvedl ho ze zástupu k obecní studnici, kde košatý tis poskytoval pěkný stín. Tento strom, jejž slavné město obklopilo pažením a se dvou stran dalo pod ním postaviti lavičky, náležel rovněž k budoucí velikosti Bábaszéku: brouci žlutě zelení, pižmem vonící, již se usadili na úzkých, podlouhlých listech a jichž jest třeba k zhotovování kterýchsi medicín, — španělské mouchy (jak je učenci nazývají) mohou býti u vrchnosti důležitým argumentem, aby Bábaszék dostal jednou lékárnu.

Bábasecké mladé ženy dříve často odnášely v hrnkách takové brouky do Zemplína, kde lékárník je za několik grošů kupoval, ale tuto machinaci později slavné město statutem zakázalo, dovozujíc takto: „Ke stromu patří lékárna. Nedovolujeme odnášeti brouky…“ Ano, prozíravý Mravučán umí svou lekci.

Gyuri stručně vypravoval, oč se mu jedná, že by si rád opatřil jako drahou památku oblíbený deštník otcův, jejž starý Jonáš později nosíval.

„Víte o něm něco?“

„Vím,“ odpověděl Moric mrzutě, neboť mu brada dosti sklesla, když slyšel, že se jedná o takovou maličkost.

„Nabízím vám padesát zlatých, když mně dáte zprávu a setkám se s výsledkem.“

Moric polekaně strhl čapku s hlavy. Padesát zlatých za staré paraple! Ha, to bude snad sám koburský kníže ze sv. Antala! (Ve sv. Antalu má koburský kníže panství.) A rychlým pohledem rázem poznal, že pán má na sobě jemné šaty.

„Deštník bylo by možno nalézti,“ řekl s nápadnou chtivostí, ale rozmysliv se rychle, dodal zmírňující slůvko: „Aspoň si to myslím.“

„Mluvte, vypravujte vše, co víte!“

Chvíli mlčel, uvažoval; vzpomínky na otce měl v hlavě popleteny, vypadaly jako hromada trní.

„Ano, ano, deštník! Kde jen byl? Je tomu čtrnáct, patnáct let, co otec můj zmizel, mnoho podrobností mi vymizelo z paměti, ale to vím jistě, když jsem se vydal s mladším bratrem, abych ho vyhledal, našel jsem v Podhradí první stopu, po níž jsme se za ním ubírali. V Podhradí byl ještě úplně při smyslech, prodal několik drobností vesničanům, přespal v krčmě a koupil staré pečetidlo od jakéhosi malého šlechtice, zemana Raksányiho (Rakšániho), za dvě zlatky… Měl ještě tuze dobrý rozum, neboť toto pečetidlo, když ho z Hronu vytáhli, našli jsme u něho v kapse a prodali je pak za padesát zlatých jednomu starožitníku; vyšloť na jevo, že to byla pečeť Vida Mohorského, z doby Árpádovy…“

„To je pěkné, hezké, ale tyto podrobnosti mě nezajímají, pane Morici,“ přerušil ho netrpělivě náš hrdina.

„Však ráčíte uviděti, že jsou zajímavé.“

„Možná, ale nevztahují se k deštníku.“

„Ba ano, vztahují se k němu. Jenom račte pozorně poslouchati. V Podhradí jsem se dozvěděl, že odtud šel do Abelové. Šel jsem tedy do Abelové. Z toho, co jsem tady slyšel, počal jsem již míti podezření, že se rozum mého stařečka pomátl, však beztoho býval vždy trudnomyslným. Zde nám totiž vypravovali, že kupoval po čtyráku od vesničanů krejcary s andělíčky. Později však se ukázalo, že jsem se přece jen mýlil.“

„Jakže? To ještě nebláznil?“

„Ne, neboť za několik dní na to přišli do Abelové dva židi, kteří přinesli každý tašku plnou krejcarů s andělíčky a Abelovští po třech krejcarech je od nich vyměňovali, v přesvědčení, že mají hodnotu čtyř krejcarů.“

„Podle toho je možno…“

„Nejen možno, ale jisto, že tito dva mladí podvodníci pověřili mého otce, aby kupoval krejcary s andělíčky; stal se tím bezděky a nevědomky jejich spoluvinníkem. A přece je pravděpodobno, že již neměl rozum zcela pohromadě, sice by se k tomu nebyl dal svésti. Z Abelové pustil se do Vysoké Hory, březovým lesem do Dolinky, ale zde jsme se nemohli ničeho dověděti, jak si počínal, ač tu byl dva dni, jisto však je, že ve vsi na to následující, v Strečnu, běhali již za ním děti a nadávali mu jako druhdy proroku Eliášovi, on pak, rozdělav svůj ranec (ne prorok Eliáš, ale můj táti), házel po nich zbožím. Ani za padesát let na to nezapomenou ve Strečně, jak lítaly mezi lid mýdla kokosová, korále, nože a harmoniky, jako mana nebeská. A povstalo z toho i přísloví: Jednou byl v Strečně bláznivý žid!“

„Ďas vzal celé Strečno! Vraťme se již jednou k věci!“

„Již jsme u ní. V Kobolníku s červenou věží viděli již ubohého mého otce bez rance, v jedné ruce s holí, v druhé s deštníkem, jak se oháněl proti psům. V Kobolníku měl tedy ještě deštník.“

Po pihovatých lících Moricových počaly se řinouti slzy, tak byl dojat při těchto podrobnostech; srdce se mu svíralo, hlas jeho také byl temný a nesmírně měkký.

„Pátrali jsme pak na všech stranách v okolí, ale jen ve Lhotě o něm ještě něco věděli. Jedné bouřlivé letní noci zaklepal tam na konci vesnice u polního hlídače — ale když poznali, že je to žid, vyhnali ho. To již neměl ani klobouku, ani deštníku. Jen velikou ohnutou hůl, kterou nás v době dětské tolikráte proháněl.“

„Ach ano, již počínám chápati vaši obšírnost. Deštník se ztratil někde mezi Kobolníkem a Lhotou — to jste mi chtěl říci.“

„Ano!“

„Věřím vám, pane Morici, ale to je tolik, jako nic… Otec váš ho snad pohodil v lese, ve skalách. A v nejlepším případě, našel-li ho kdo, odnesl ho do polí, aby jím učinil strašáka ještě příšernějším.“

„To se nestalo. Vím, co se přihodilo.“

„Jakže?“

„Dověděl jsem se o tom náhodou, neboť nehledal jsem deštník, co mi bylo po něm, ale otce. V pohoří květském sešli jsme se s hrnčířem. Hrnčíř, který kráčel podle vozu, byl velice hovorným. Jako všech cestujících, jeho jsem se ptal, zdali někde po cestě neviděl žida, který vypadal tak a tak? ,Ale ba viděl,‘ odpověděl, ,před několika nedělemi viděl jsem ho v Glogově, právě při průtrži mračen, jak roztáhl deštník nad malým dítětem pod okapem a šel dál.‘“

Advokát živě vyskočil:

„Ohó! Jen dál, dál!“

„Dál nevím, pane můj, vím jen tolik, ale to je jisto. Popis hrnčířův úplně se hodil na mého otce, a kromě toho je Glogova blízko Lhoty i Kobolníku.“

„To jest již cenná zpráva!“ zvolal advokát a vytáhl z tobolky padesátku… „Přijměte ji za svou laskavost. Buďte s Bohem!“

Utekl jako vyžle, když našlo pravou stopu. Hurá! Za ní! Přeskočil ohradu, aby dříve mohl proraziti nízké keře jalovcové a dostal se na silnici, a aby se co nejdříve dostal k svému vozu. Byl by v tu chvíli nejraději letěl.

Šel, šel, ale když se na okamžik zastavil za pernikářským stánkem, u boudy, kde prodával zvoleňský knihař tiskopisy martinské Matice (tehdy nebyla ještě Maďary skonfiskována a zrušena!), spatřil před sebou zase Morice Münce.

„Dovolte,“ pravil, „že jsem za vámi běžel, ale napadlo mi, že bych vám mohl dáti dobrou radu.“

„Prosím.“

„Tady na trhu je tolik glogovských, že by milostivý pán mohl jen dáti vybubnovati — nevím, zdali jsem vás dobře oslovil?…“

(Maďaři v titulaturách činí rozdíly; stupně „ctěný“ člověku prostému, „vzácný“ pánovi, „milostivý“ pánům vysoce postaveným jsou privilejí posud žárlivě užívanou.)

„Až příliš dobře,“ odpověděl advokát.

„Mohl byste dáti vybubnovati, že dostane odměnu, kdo se přihlásí, že ví o oné příhodě, jež před léty se stala s deštníkem. Jsem přesvědčen, že za hodinu budete míti určitá data. V takové malé vesnici jistě vědí o všem.“

„To je zbytečné,“ prohodil advokát, „protože sám se pustím do Glogovy, a to hned. Ale proto děkuji vám přece za vaši laskavost!“

„Ach, pane můj, já vám děkuji. Odměnil jste mne opravdu po knížecku za takovou maličkost. Skoro se stydím. U čerta, padesát zlatých! Byl bych vám to řekl také za zlatku.“

Advokát se usmál.

„A já bych vám byl dal za to i tisícovku, pane Morici.“

Po té kvapně se ubíral kolem domu Šrámkova s modře natřenými vraty, kde švihácké zelevnické žínky prodávaly dlouhé řetězy z lískových ořechů, věnce cibule, jíž tu byly celé hromady atd., a kde výměnu tvořily místo peněz ještě většinou jen zase jiné plodiny.

Moric zatím díval se udiveně za ním, pokud ho mohl viděti. „Byl by dal i tisíc zlatých!“ — uvažoval a pak, potřásaje hlavou, ubíral se ku své kravce, kterou koupil od chytrého kožešníka.

Náušnice

Naproti domu Šrámkovu zaznívala z hospody s otevřenými, trochu křivými okny veliká jarmareční veselost. To jest, pardon, z hotelu — tak jí říkali bábaséčtí, a to právem, neboť zde v průčelí nebylo věchte z prostého jalovce, ale z aristokratičtějších hoblin. Z daleka bylo slyšeti hudbu plšeckých cikánů, kteří se jindy živili výrobou cihel z jílu a otrub, jež se nevypalují. Zvědavé žínky slovenské, s vlasy dokola načesanými, v koketních vázankách na hlavě, s nichž u uší splývají kousky dráždivých krajek, dívky štíhlých postav s červenými stuhami v lenově plavých vlasech v copy vpletených, nakukovaly okny a při lehtavějších písničkách pouštěly se v tanec i venku na ulici.

Ale zvědavost jest i nad hudbu mocnější. Pojednou ustává rozpustilé poskakování, neboť velikým zástupem provázen objevuje se Jan Fiala, obecní hajduk, vlekoucí veliký buben. Zastaví se a počne vší silou tlouci do bubnu.

Co se asi stalo tak významného? Snad se neztratily paní Mravučákové s louky housata?

Deset lidí se vyptávalo Fialy, co se přihodilo, ale Fiala ani za celý svět by nevytáhl z úst skvostně hořící zapekačku;^[22] je to i jinak muž mnohem citlivější, než aby cestou soukromou sděloval, co vlastně je záležitost úřední.

Dříve tedy odbubnoval své verše a pak teprve volal stentorním hlasem, gestikuluje při tom paličkami, jak následuje:

„Dává se na vědomost, koho se to týče, že ztratila se zlatá náušnice, se zeleným drahokamem, cestou od cihelny ke kostelu. Poctivému nálezci, který ji přinese na radnici, zaručuje se příslušná odměna.“

Gyuri se také na chvíli zastavil, když slyšel bubnovati, vyslechl vyhlášku a smál se tomu, jak se po té tvářily mladé ženušky i dívky.

„No, já bych to nevrátila, kdybych to našla,“ řekla jedna.

„Dala bych si z ní udělati zlatou jehlici do vlasů,“ ozvala se druhá.

„Vzhlédni na mě, božínku!“ vzdychla si třetí, zvednuvši oči k nebesům.

„Nedívej se do nebe, ty pošetilá, chceš-li ji nalézti, ale na zemi,“ upozornila ji čtvrtá.

Ale osud již zařídil věc tak, aby náušnici našel právě někdo, kdo ani nechtěl. A byl to Wibra Gyuri. Sotva udělal několik kroků, počalo se pojednou na něho usmívati z prachu malinké, zelené očko, asi jako hrách veliké.

Sehnul se, zvedl je, a byla to právě vybubnovaná náušnice se smaragdem. Ale i to je jen k zlosti pro toho, kdo spěchá. Nemohl ji nalézti někdo jiný, z těch několik set lidí, jež tu po ulici šli!? Ale zelené očko tak vlídně se na něho dívalo, že nemohl je odhoditi, aby bačkory za ním se ubírající znova je zašlapaly. Ale kdo asi nosí šperk tak drahý a jemný? Eh, ať je to kdokoli, když ho již našel, odnese ho na radnici, tím si neublíží, beztoho je k ní sotva dvacet kroků.

Vešel do průjezdu staré radnice, kde u stropu visely kožené nádoby hasičské, a v koutě zastrčená krčila se rozviklaná kláda (sic transit gloria mundi), vyšel po schodech nahoru a vstoupil do poradní síně, kde u dlouhého stolu zasedal senát, radě se o věci nadmíru vážné a naléhavé.

Měli na programu opravdu nepříjemný případ. Hajný z lesa „Liskoviny“, který patřil městu, přiběhl všecek udýchaný se zprávou, že našel neznámého muže po pansku ustrojeného, oběšeného na stromě; — co se tedy má státi s mrtvolou?

O tom právě uvažovala hlava senátu, a veliký duševní zápas její bylo viděti na svraštělém čele.

Senátor Konopka prohlásil, že pořádek při tom je ten, že se dá oběšenec odnésti do hřbitovní boudy a současně se podá zpráva služnému, vzácnému panu Michalu Gérymu, aby mohl se na místo dostaviti současně s okresním lékařem, který bude nebožtíka pitvati.

Galba potřásal hlavou; Galba vždy byl diplomatem, a také teď obrátil se ke lsti. On — prý — považoval by za nejmoudřejší, neříkati ničeho, nepsáti ničeho, ale hezky potají odtáhnouti mrtvého na dvě stě kroků dál, do březiny zvané „Kvaka“, která patří již do obce Trávnické. Ať si ho tam najdou potom Trávničtí!

Mravučán se kolébal, byl na rozpacích, pokašlával, vrtěl sebou, drbal se na hlavě a na konec počal se durditi, že je tu hrozné dusno a že ho pakostnice loupe v ruce, že jedna noha senátorského stolu se viklá, že mělo by se pod ní rychle podstrčiti nějaké staré župní nařízení. A zatím čekal, aby většina se rozhodla. Většina byla při Galbovi. Jenom že strana Galbova se zase rozpadla na dvě části. Galbaisté v pravém smyslu slova přáli si přepašování mrtvoly na pozemek trávnický. Mírnější, následkem dodatečného návrhu Andráše Kožehuby byli by se spokojili na rozdíl od mameluků Galbových také tím, aby tam na místě, pod stromem, kde se neznámý oběsil, byl nešťastník ihned do matky země zakopán — chtěli se jen tomu vyhnouti, aby nebyl po celém kraji nesen až na hřbitov, což by se dojista stalo, kdyby byl zpraven o tom služný; a to pro bábasécké bylo by velmi škodlivé, protože by se pak musili (jak známo) strachovati krupobití.

„Hloupé pověry!“ pobouřil se Konopka.

„Ano, pravda, pravda, pane Konopko, ale kdo může za to, když tomu lid tak věří,“ potvrzoval senátor Fajka se strany Kožehubovy.

Konopka hněvivě udeřil tlustou rukou s pečetním prstenem na stůl, až bylo ticho jako v kostele.

„To je smutné, že takto mluví senátor. Ujišťuji vás, že pro tuto ubohou mrtvolu sem Pánbůh přece ledových mračen nepošle. Pro jednoho člověka, který se obrátil k ďáblu, nebude trestati tisíce takových, již zůstali v jeho ochraně, zvláště tak, aby trest právě jen vinníka nestihl! Jaký by to byl Bůh?“

Mravučán si oddychl po těchto moudrých slovech, jež zřejmě zarazila celý magistrát; poznal okamžitě šťastnou chvíli a jako druhdy střízlík pod křídlem orlím snažil se i on výše se vznésti než sám orel.

„Už je to tak, co je tak,“ spustil vážně, narovnávaje si sesmyklé šněrování na plášti, „a následkem toho úředně prohlašuji, že vzhledem k uvedenému důvodu nebude žádného krupobití.“

Po těch slovech vyskočil pan Fajka jako křeček.

„To je jedno! Kéž by jen bylo, když už je tomu tak. Neboť když je celé město u ,Terstské‘ pojištěno, nenahlížím, jaký je v tom rozdíl, je-li krupobití či nic. Ba myslím, že bude lépe, bude-li, neboť bábasečtí, jak je znám, pojistí své osení nad cenou, poveze-li se mrtvola krajinou. Nebezpečí není tedy v krupobití, ale v onom přenešení.“

Inu ano, pan Fajka jest velikým debatářem, zase zasáhl hřebík na hlavě; přívrženci strany Galbovy a Kožehubovy byli elektrisováni.

„Jaký to mozek!“ vykřikl Kožehuba.

Při zmínce o mozku napadlo Galbu pitvání — per associationem idearum — a živě prohodil:

„K čemu je třeba toho člověka pitvati? Beztoho víme, kdo to je. Ať jsem psí, není-li to lakotný agent některé pojišťovací společnosti, který se tady u nás oběsil proto, aby donutil obyvatelstvo k pojišťování. Je to jasné jako slunce!“

„Vy jste blázen, Galbo!“ ozval se Konopka rozčileně.

Na to nastal hluk, pohoršení, nesmírný hlomoz, senátoři vyskočili, a jak říkával hajduk Fiala, obecní hrníčky zkypěly; oči všech upíraly se na starostu, na lžici, jež sbírá zbytečnou pěnu.

Ale starosta stáhl hlavu do vysokého límce svého mlynářsky modrého kabátu, zmizel skoro, jako bóje ve vlnách pobouřených, kousal si bezradně knír, nevěda, co by měl teď říci, co dělati… když v tom se otevřely dveře a objevil se Wibra Gyuri… Ano, nad vážností mocných pánů bdí sama prozřetelnost!

Spatřiv zvláštního cizince, který chtěl před několika hodinami u Müncové koupiti starý deštník, odstrčil rychle židli pod sebou a běžel mu vstříc, aby si senátoři myslili, že má Bůh ví jakou důležitou a naléhavou věc s příchozím vyřizovati.

„Ach, pane,“ zvolal chtivě, „vy mne hledáte?“

„Jste starostou?“

„Arciže, ó, arciže!“ (Kdo jiný by mohl býti v Bábaseku starostou, než Mravučán?)

„Vybubnovávali jednu náušnici.“

„Ano, ano, vybubnovávali.“

„Náušnici jsem našel. Tu je.“

Starostova tvář zářila spokojeností.

„No, to je poctivost, pane můj. To mám rád. Za mého starostování neztratila se ještě žádná náušnice, jen tato, a i ta se našla. Tomu říkáme úřední pořádek!“

A obrátil se k senátorům:

„Před hodinou jsem poslal Fialu s bubnem a náušnice již je tady. Takového něco nemohou udělati ani v Budapešti. To se může státi jenom v Bábaséku.“

Zatím zpozoroval, že cizí pán se má k odchodu, i počal ho s podezřelou kvapností zdržovati.

„Ale co to? Snad nechcete odejíti? U čerta, pane, za to je slíbena odměna!“

„Nečiním na ni nároků.“

„Ó, co ještě? (A pohněvaně vrtěl hlavou.) Neračte, prosím, tak mluviti! Nevím, který apoštol napsal ve svých epištolách toto: Není pak každá sladkost ze zlata a stříbra. Panáčku, panáčku, nejednejte tak lehce se štěstím! Jen chudý člověk prodal čertu neviděné, o čem ani nevěděl, a pak toho tuze litoval. Tak je to v pohádce.“

„Ano, litoval toho,“ odpověděl s úsměvem advokát, vzpomenuv si na onu pohádku, „ale zde sotva se může o něco podobného jednati.“

„Vy snad ani nemáte zdání, čí je tato náušnice.“

„Čí tedy?“

„Sestry glogovského kněze.“

Pan Gyuri posměšně se ušklíbl.

„No, no, nemudrujte, jenom pojďte dál na chvilečku, nebudete toho litovati.“

„Kam mám jíti?“

„Sem do vedlejší sednice.“

Starosta chtěl ho tu zadržeti násilím, aby získal času, než bude rozhodnuto o budoucnosti oběšeného člověka; vzal Gyuriho pod paží a táhl ho za sebou.

„Ale, pane, mám mnoho práce.“

„To je jedno, musíte vstoupiti.“

A otevřev při tom dveře sousední sednice, strčil do ní opravdu Gyuriho před sebou.

„Slečno,“ zvolal za zády mladého muže, „tady vám nesu vaši náušnici!“

Při těchto slovech obrátila rychle hlavu mladá dívka, jež klečíc přikládala studené obklady na lopatky starší ženě, ležící na divaně.

Gyuri nebyl připraven na tento výjev; zmocnil se ho nezvyklý zmatek a nejapnost, jako když někdo provede neslušnost, jež olověnou tíhou ho ochromí. Starší žena ležela na divaně napolo svlečená, poraněné pravé rameno (velmi suché a nehezké) bylo právě obnažené a okolo mokrého hadru bylo možno viděti bělostné tělo.

Zabručel cosi na omluvu, ustupuje ke dveřím. Ale Mravučán postavil se mu do cesty:

„Ohó, ohó! Neukousnou vám nos!“

Mladá dívka, jejíž příjemně milá tvář jen na okamžik zjevila se v svěží své kráse, hodila rychle šat na raněnou a v následujícím okamžiku již vyskočila.

Ach, jaká rozkošná, štíhlá to byla postava! Gyurimu se zdálo, jakoby se to bylo sehnutá lilie lehce vzpřímila ve své štíhlé nádheře!

„Tento mladý pán našel a přinesl náušnici, slečno.“

Nehledaný úsměv objevil se jí na koutcích úst (jakoby jarní slunko pojednou zazářilo do šedivé, nevlídné pracovny starostovy!) — začervenala se trochu a pak se uctivě poklonila poctivému nálezci, a byla to opravdová poklona žabčina, neobratná a přece rozkošná.

„Děkuji vám, že jste byl tak dobrý. Raduji se teď dvojnásobně, protože jsem již nad ní udělala kříž.“

A vzavši malou náušničku do ruky, počala jí ve dvou prstech houpati, jakoby to bylo srdce neviditelného malého zvonku, a naklonivši rozkošnou hlavu svou také na stranu, i tou přiměřeně houpala. Bylo to opravdové, veliké dítě — vyrostla jen tak rychle, jako mladý topol.

Gyuri cítil, že by měl něco říci, ale na ten žvanivý, svěží dětský hlas nenalézal v hlavě odpovědi. Toto dítě ho spletlo. A nad to byla v „kanceláři“ (jak prostou tuto sednici nazývali v obvyklé bábasecké chvástavosti) jakási sladká, zvláštní vůně, jež ho opojila.

Stál tu mlčky, bezradně, jakoby něco očekával. Snad to, aby se malý, neviditelný zvonek ozval? Či snad odměnu?

Opravdu trapné bylo toto ticho. Rozumí se, že je zavinilo postavení, choulostivé postavení.

Posléze viděla i dívka, že poctivý nálezce neodchází, i přerušila sama mlčení.

„Oh, Bože můj, málem bych zapomněla radostí, že za to… jak bych to jen řekla…“

Rychle jako blesk poznal Gyuri blížící se výrok (v době nebezpečí stává se ochablá mysl v okamžiku pružnou), a bezděky vytasil se se svým jménem, jež mu mohlo býti štítem.

„Jsem dr. Jiří Wibra z Bystřice.“

Žabka radostně spráskla ručičky.

„Svatý Bože, jaké to štěstí! Vždyť potřebujeme právě doktora! Ubohá madame…“

Takového malého nedorozumění právě bylo třeba. Jako ssavý papír inkoust, tak pohltilo rázem všechen zmatek.

Gyuri se usmál.

„Lituji, slečno, ale takovým doktorem nejsem, já jsem jen advokát.“

Žabka zarazila se po tomto omylu, ba i začervenala se, ale za to tím živějším byl rázem Mravučán:

„Co povídáte? Že jste Wibra, proslavený mladý Wibra? No, to je hezké! Kdo by to byl řekl? U čerta, teď už rozumím! (Mravučán pláskl se do čela.) Vzácný pán patrně koná šetření, pátrá v některé trestní věci. Mohlo mne to hned u Müncky napadnouti. U čerta, takový pán nekupuje bez příčiny staré haraburdí. — Ej, no, Bůh vás sem přivedl, neboť jsme se tam vedle právě radili o takové spletené věci, že na ni náš rozum nestačí. Ó, ó, slečno Veronko, jaká to náhoda, že právě nejslavnější advokát našel vaši náušnici.“

Veronka kradmo pohlédla na nejslavnějšího advokáta; teď teprve viděla, jaký je hezký, jak panský, a srdce počalo jí ulekaně bušiti při myšlence, že mu div nenabídla již oněch pět zlatých, jež dle rady Mravučánovy měla dáti nálezci.

Mravučán pak rychle podával advokátovi židli a s jakousi úzkostlivostí se rozhlédl po nepořádku v kanceláři, kde v urážlivém nepořádku povalovaly se spisy, haleny a pláště zástavou sebrané, prázdné poháry a láhve — páni senátoři po každém sporu odsuzují strany také k áldomáši, pitce, a v této sednici se pijívá — musí to býti, spravedlnost, již ze sebe vydali, musí se opět novou spravedlností nahraditi, a pravda je, jak známo, ve víně. Kancelář v tomto okamžiku byla by opravdu velmi sklíčila starostu, kdyby pohled jeho nebyl padl na obraz vrchního župana, barona Radvánszkého, visícího na zdi. Ten přece jen dodával sednici jakousi důstojnou, slavnostní velebnost. Ze srdce si přál, kéž by jen jeho milost obživla a mohla viděti zde tuto nezvykle skvělou společnost.

Ale protože jeho milost nechtěla obživnouti, sám vyjádřil své hrdé pocity:

„Jsem chudý člověk, ale nedal bych za sto zlatých, že mohu ve své kanceláři pozdraviti takovou společnost. Na mou věru, je to už něco: nejslavnější advokát z celé župy a nejsličnější slečna…“

„Ale báči Mravučáne!“ zvolala Veronka a líce se jí studem zarděla jako pochodeň.

„No, no,“ uprošoval Mravučán, „co je pravda, to je pravda. Není třeba se styděti, maličká, je-li člověk hezký. Já jsem byl také hezký, ale nikdy jsem se proto nestyděl. A na konec — hezká tvářička je ženě velikou oporou. Je-li pravda, pane advokáte?“

„Je to veliké štěstí,“ odpověděl Gyuri vylekán, skoro bezděky.

Mravučán potřásal hlavou:

„Zůstaňme jen při tom, že je oporou, neboť že štěstí snadno může býti neštěstí a z neštěstí zase štěstí, jako se stalo i teď, že bez dnešní příhody s nešťastným koncem nebyl bych měl štěstí, viděti vás teď tady všecky pohromadě.“

„Jakže?“ tázal se Gyuri, „což se stalo neštěstí?“

Veronka chtěla mu odpověděti, ale hovorný Mravučán ji předešel:

„Stalo se, stalo, ale pomaloučku nebude již po něm ani stopy; náušnici již máme, madame má také rameno, jenom že bude trochu modré, ale, u čerta, barva ramen nedělá… a na konec bude i kočár, jen co ho kovář spraví.“

„Ach, tedy onen rozbitý povoz, jejž splašení koně vlékli po náměstí…“

„Byl to náš kočár,“ řekla Veronka, „koně se splašili u cihelny, kočímu vypadly z rukou opratě, a když se po nich nakloňoval, sletěl sám s vozu. My jsme pak v zděšení seskákaly; mně se nestalo ničeho, ale ubohá madame se potloukla, můj Bože, snad jí bude zle. Bolí to ještě tuze, madame Krisbayová?“

Madame Krisbayová pootevřela malé, pichlavé, žluté oči, až posud zavřené, a první, co z tohoto světa viděla, byl pocuchaný účes Verončin.

„Narovnejte si hlavu,“ upozornila ji po francouzsku, a pak několikráte zaúpěla a oči se jí znova zavřely.

Veronka ulekaně sáhla si na hlavu; skutečně, jedna vrkoč se jí uvolnila.

„Ach, moje vlasy!“ vykřikla jako malé děvčátko a ohmatavši účes oběma rukama, na smrt bledá koktala: „Vlásenky mně vypadly, když jsem seskočila, nejen náušnice… Můj Bože, co mám dělati?“

„Spusťte si i druhý cop,“ radil Mravučán. „Tak, vida! Bůh je mi svědkem, že jste tak krásnější. Není-liž pravda, pane advokáte?“

„Ano, krásnější,“ prohodil Gyuri nedbale, když bezděky vrhl pohled na dva sametové, skoro tmavě modře zářící vrkoče, jež počínaly kol madonové tváře a splývaly až na dolejší lem suknice o tisícerých záhybech.

To tedy jest sestra glogovského faráře! Není možná! Snad jen sní. Tak si nepředstavoval sestry farářů. To bývají sestry vykrmené, tlusté, kachní chůze, rudých tváří, jež časem počínají se podobati svým farářům; mají vůni pomádovou a mají také podbradek. Bez podbradku není na faře krásy.

Advokát se namáhal dostati se k slovu.

„Mohu si pomysliti, že jste se hrozně polekala.“

„Ne tuze. Ani nevím, zdali jsem se vůbec polekala. Ale teď již se počínám strachovati. Můj bratr bude všecek zoufalý.“

„Kněz?“

„Ano, kněz. Miluje mne nesmírně, bude všecek zdrcen, že nepřicházíme domů, a opravdu nevím, kdy a jak budeme se moci vrátiti.“

„No, opravdu,“ přerušil ji Mravučán konejšivě, „koně jsou tady, a povoz si už někde vypůjčíme.“

Veronku zamrazilo na zádech a zavrtěla hlavou, až oba veliké copy oslnivě se míhaly a šustily jí na ramenou.

„Já, s těmi koňmi? Nikdy!“

„Ej, drahá slečinko, koně nesmíte vážně posuzovati. Ti nemají pevného charakteru. Proč vlastně se vše to přihodilo? U cihelny je bláznivý větrník, vždyť, můj Bože, ve městě musí všecko býti. Svět kráčí ku předu. Ano, kráčí ku předu, ať si myslí pan senátor Fajka cokoli. Povídám tedy, že je tam větrný mlýn. Dal jsem ho sám postaviti, protože se nám stále posmívali, že nemáme tu vody. Nu, dobrá, zapřáhnu tedy vítr, aby mlel. Rozumí se, že koně nejsou takového mínění; jsou to dobří horští koně a nikdy ještě neviděli otáčeti se ve vzduchu zvíře s křídly tak obrovskými. No tak se polekali a poplašili. Není ani možno jim proto zazlívati. Ale když se jim teď leknutí z hlavy vypaří, zavezou slečinku hezky tiše domů.“

„Ne, ne, bojím se již těchto koní. Oh, jak byli hrozní! Kdybyste je byl viděl! Ach, ani kroku s nimi nepojedu. Ostatně já sama pustila bych se domů pěšky, ale ubohá madame Krisbayová…“

„No, to by bylo hezké,“ hrozil se Mravučán, „abych pustil pěšky domů sestřičku svého nejmilejšího kněze, na těchto piškotových nožičkách! Uj, huj! To by scházelo! Aby tak naše malá světice kráčela takový kus cesty, po ostrých kamenech, tip top, tip top, v everlastingových střevíčkách! Opravdu, to by pak řekl můj milý velebníček: ,No, věru, můj přítel Mravučán, kterého jsem tolikráte pohostil, v mléce, másle vykoupal, přece jen je člověk komisní, že pustil jen tak do světa můj milý poklad.‘ No, to by bylo hezké! Raději bych vás, slečno, odnesl na svých vlastních zádech až na glogovskou faru.“

Veronka pohlédla vděčně na Mravučána, Gyuriho pak napadlo, že kdyby opravdu nebylo na světě žádného povozu a kdyby opravdu bylo nutno nésti malou dívku na zádech domů, unesl-li by ji Mravučán či nebylo-li by to obráceně, že by on sám ji musil nésti? Vždyť Mravučán byl již starší, slabší člověk…

A zvědavě se počal měřiti, oceňovati tělesnou svou sílu, podíval se sobě na ramena, na prsa — jakoby opravdu bylo teď nejpalčivější otázkou, kdo ponese Veronku na zádech.

Shledal, že Mravučán je člověk slabý, sešlý, a s úsměvem pozoroval, že mu to bylo skoro příjemné.

Ani by člověk nemyslil, jak se myšlenky někdy rozběhnou ničemným směrem a z jaké dálky vytryskne první krůpěj lásky.

„Tak, tak, drahá má duše,“ snažil se Mravučán stůj co stůj dívku upokojiti — „jenom si dříve odpočiňte, však si všecko rozmyslíme; nebude pranic zle. — Arci, jiní koně byli by lepší. Ale co dělati? Zde v Bábaszéku lidé koní nemají, zde mají jen voly, já sám mám také jen voly. Hory jsou hory. Do hor se koně nehodí, protože zde i kůň zmůže jen tolik, co vůl — může jíti jen krokem. Zde nemůže si pořádně vykročiti, klusati, vzpínati se, skákati, hlavou potřásati, zde je krajina vážná. — Tady je třeba tahati, a k tomu je vůl. Kůň se tady rozmrzí, když vidí všecky circumstancie, a ani Herkópáterovi^[23] neporoste, jakoby si umínil: ,Já nejsem blázen, zůstanu věčně hříbětem.‘ A co je tu koní, nejsou větší než kočka, takže je hrozno, podívati se na ně.“

Byl by ještě dlouho mluvil o tomto předmětu, tupil by ještě více koně, kdyby ho Gyuri nebyl přerušil:

„Ale vždyť já mám tu také kočár, slečno, a rád vás domů zavezu!“

„Že byste to udělal?“ zvolal Mravučán radostně. „Věděl jsem, že jste kavalír! Ale proč jste se neozval dřív, pro lásku boží?“

„Protože jste mne ani nepustil k slovu.“

„To je pravda, pravda,“ smál se Mravučán rozmarně. „Vezmete ji tedy s sebou?“

„Arciže — i kdybych se sám nechystal do Glogovy.“

„Vy tam jedete?“ tázala se Veronka překvapeně.

„Ano.“

Pohlédla na něho snivýma svýma očima, zamyšlená chvilku, ale pak mu náhle pohrozila dětinsky dvěma prstíky:

„Ale nepodveďte mne!“

Gyurimu se nesmírně líbil tento posunek, rozesmál se.

„Ujišťuji vás, že mám v úmyslu jeti do Glogové. Pojedete tedy se mnou?“

Veronka vesele kývla hlavou a již již zvedala dlaně, aby radostí zatleskala, — když náhle madame se pohnula a z hluboka vzdychla.

„Ach, Bože, madame!“ zděsila se Veronka. „Zapomněla jsem, že snad ani nebudeme moci s vámi jeti.“

„Proč ne?“ pravil advokát prostě. „Povoz je dosti pohodlný, dobře se tam vejdeme.“

,Ano, ale smíme-li?“

„Vrátiti se domů? Kdo by vám to zakazoval?“

„Což nevíte?“

„Kdo?“ ptal se Gyuri udiveně.

„Pravidla slušnosti,“ odpověděla bojácně.

(Gyuri se dal do smíchu. Oh, malá hlupačka!)

„Ano, ano,“ ujišťovala rychle, pohněvána, že se jí posmívají, neboť i Mravučán se šklíbil. — „Pravidla slušnosti praví: ,Rámě cizího muže nesmíš přijati.‘“

„Ale vůz není rámě,“ vykřikl Mravučán. „Jak by byl vůz ramenem! To bych měl já sám hned dva kočáry. Ej, srdíčko, nechme těch pravidel v pekle! V Bábaszéku dělám pravidla já a ne francouzské frajle. A já povídám, že kočár není rámě a punktum.“

„Arci, arci, ale přece musím dříve promluviti s madame.“

„Račte s ní tedy promluviti.“

Veronka znova se skrčila u divanu a naklonila se k nemocné; chvíli spolu šeptaly a z výsledku se zdálo, z jednotlivých francouzských slov, jež Gyuri zaslechl, že madame Krisbayová byla s Mravučánem stejného názoru, kočár že není rámě a kdo byl již představen, že není cizím, a proto — tak smýšlela madame Krisbayová — třeba přijati laskavost mladého muže. V době nebezpečí ostatní etiketa přestává. Sličnou Blanku Montmorencyovou vynesl jednou markýz Privardiere při požáru pouze v košili oděnou s postele a přece se proto věž Notre-damská nezbořila.

Gyuri pociťoval jakousi netrpělivost, nedočkavost, jako hráč u stolu v herně, když se jedná o velikou sázku — až se Veronka konečně obrátila.

„Přijímáme s díky povoz,“ pravila s úsměvem, myslíc si v duchu, že by tak byla jednala v tomto případě i Blanka Montmorencyová.

Gyuri dychtivě se chopil tohoto prohlášení, a rázem měl tuze naspěch.

„Spěchám pro povoz,“ řekl, sáhaje po klobouku.

Ale Mravučán postavil se mu mrštně do cesty.

„Ohó, ohó! Motyka narazila na kámen! Z toho nebude nic. Pro primo, i kdyby slečna mohla jíti, bylo by hříchem posaditi tuto nemocnou paní na vůz, však to ani není možné, pokud si trochu neodpočine a nezotaví se z leknutí a z úderu. Když ji moje manželka na noc namaže oteklinu zázračnou mastí, do rána dojista omládne. Pro secundo, nemůžete odjeti proto, že nedovolím, abyste se hnuli. Pro tertio, protože se hned sešeří, račte se jen podívati oknem; kam byste šli na noc?“

Opravdu, slunce již zacházelo za ocelově modravé hory zvoleňské. Stíny bílých smrků pod okny vzrostly obrovsky a ulehly na širokou cestu i naproti na plot Mravučánovy zahrady, kde hubená kočka dokončovala v muškátech své večerní umývání.

Přes to počal advokát odporovati — však to bylo jeho řemeslo.

„Bude tichá, vlažná noc; proč bychom nemohli vyjeti? A co se týče madame, té je jedno, vzdychá-li v posteli či v kočáře.“

„Ale bude tma,“ namítl Mravučán, „a cesta do Glogovy vede špatnými, sráznými místy. Nic platno, že jsem starostou, měsíci nemohu poručiti, aby vyšel na oblohu.“

„Ej, však ho nepotřebujeme; mám na kočáře svítilny.“

Veronka váhala, kolísala sem i tam, dle toho, jak svářící se mužové přednášeli své závažné argumenty — až posléze Mravučán vytasil se šesticentovým důvodem.

„V noci bude bouřka,“ pravil, „protože u cesty visí na stromě oběšenec. Však ho uvidíte, až půjdete lesem.“

Na to se malá žabka otřásla po celém těle.

„Ach, já bych ani za celý svět nešla takovým lesem v noci!“

Tím byla otázka vyřízena. Gyuri povolně sklopil hlavu — (odměnou byl mu červánkový úsměv), Mravučán pak vrazil rychle do poradní síně, aby předal předsednictví Konopkovi (nebyl by dal ani za slepého koně, že se ho zbavil), ježto má hosty, i nemá tedy času, a na rychlo pošeptal několika lépe oděným senátorům, že je rád uvidí při večeři; pak běžel domů, aby učinil opatření k pohoštění znamenitých hostí. Po cestě spatřil na schodech Fialu; toho poslal ihned pro kočár pana advokáta Wibry, který stál posud před krámem Müncové, aby ho zavezl na jeho dvůr.

Za nedlouho přišla pro dámy paní Mravučánová. Byla to malá, milá panička, s usměvavé, široké tváře její zářila dobrosrdečnost a něžnost. Byla oděna v počestný kroj horňáckých řemeslníků, měla na sobě hladkou sukni liščí barvy, černou hedvábnou zástěrku, na hlavě měla černý, nadělaný, hedvábný čepec, se stuhou pod bradou svázanou.

Přišla hlučně, s křikem, jak je zvykem v prostém, upřímném světě.

„Oh, Bože můj, je-li pravda, co jsem slyšela? Mravučán povídal, že budete u nás hostmi! Jaké to štěstí! Ale já to věděla, cítila jsem to napřed! Dnes v noci se mně zdálo, že z umyvadla vyrostla mi bílá lilie. No vida, a splnilo se to! No, jenom si račte sebrati, dušičko moje, co tu máte, já to odnesu, mám sílu jako medvěd! Ale nejhlavnější jsem zapomněla, s čím jsem vlastně měla začíti: jsem Mravučánová. Ach, srdíčko, moje slečinko, ani bych si nedovedla představiti, že jste tak sličná! Oh, svatá Panno, svatá Panno! Teď už chápu naši Pannu Marii, proč vám poslala onen deštník, aby vaše tvářičky se nezmáčely! Slyším, že paní je nemocná, udeřila se do ramene. No, já mám koření, dáme je na ránu, jen račte jíti. Nepoddávejte se tomu, holuběnko. Je to věc vojenská. Já, když jednou jsme se vyklopili, a to Mravučán sám řídil koně, — sletěla jsem se svahu po skále a zlomila jsem si právě dvě žebra a přece jsem tu ještě; ale ledviny, na mou věru, od té doby mne stále ještě bolí. No, to se na cestě stává. Bolí to mnoho?“

„Paní neumí po slovensku,“ pravila Veronika, „ba ani po maďarsku.“

„Svatý Bože,“ spráskla ruce Mravučánová. „Tak stará a ještě neumí ani maďarsky! Jak je to možné?“

Veronka musila jí říci, že madame přichází k ní za společnici přímo z Mnichova a že posud nikdy ještě nebyla v Uhrách, že jest vdovou po francouzském důstojníku (paní Mravučánová by ani za celý svět nenechala tuto otázku nerozluštěnou) — předevčírem dostali do Glogovy psaní, že přijíždí a proto Veronka sama chtěla jí jíti naproti na nádraží.

„Oh, tak? Tož tedy tahle… (Mravučánová chtěla říci tyčka na zednickou štětku, ale pláskla se rychle přes ústa) tato paní neumí ani slovensky, ani maďarsky! Ubohé, bezradné stvoření! Co s ní mám teď dělati, koho mám k ní posaditi u stolu, abych ji k jídlu pobízela? No, to bude krásná zábava! Štěstí ještě, že učitel umí německy! A vy asi také jistě umíte, mladý pane.“

„Buďte klidna, paní, však ji u stolu již pobavím a budu ji také pobízeti,“ odpověděl Gyuri.

Velmi ztěžka ji zvedli. Madame Krisbayová naříkala, úpěla, když ji znova nutily do šatů; Gyuriho vystrčily napřed na chodbu, aby jí neviděl, neboť paní Krisbayová byla stydlavou; veliké šátky a pláště přehodila si Mravučánová přes ruku.

„Pro ostatní pošlu sem služku.“

A vzavši madame pod paždí, aby se mohla o ni opříti, svedla ji se schodů, arci s nesmírným namáháním a velikou bolestí.

Madame naříkala po německu, míchajíc do řeči francouzštinu, bručela něco, ale i Mravučánová stále něco mluvila, hned k mladým, již šli napřed, hned k ubohé madame, jež se svou rozcuchanou frisurou vypadala jako nemocný papoušek.

„Jen dál, na tuto stranu! Tamo je náš dům. Jen ještě několik kroků, paní. Pes nekouše, ne. Táhneš, Hrone! Hned budeme doma. Však uvidíte, paní, jak vám krásně ustelu postel na noc. Všecky polštáře budou samý prach!“

Nepřekáželo jí ani kapku, že Krisbayová nerozuměla jí ani slova. Některá žena mluví jen proto, že jí to lahodí. Co by také dělala, kdyby nemluvila? Ještě by jí pavouk zapředl pavučinou ústa.

„Bolí to, co? Ale zítra to bude boleti ještě více. To tak bývá při takových odřeninách. Ano, ještě za dvě neděle to budete cítiti. Ale co je pravda, to je pravda —“ dodala, ukazujíc významným pohledem na oba napřed jdoucí, — „bude z nich krásný párek!“

Mravučánův dům s vlídným ambitem a usměvavými okny byl jen několik kroků vzdálen, ale byl by ještě mnohem bližší, kdyby před radnicí nebyla veliká louž, kolem níž musili se vyhnouti a zajíti si až k hostinci. Ale této louže bylo třeba, v Bábaszéku si jí všichni vážili, neboť zde plavaly husy z městečka, zde po březích povalovala se malá čuňata a posléze zde čerpali vodu i hasiči, když někde hořelo. O tom ani se nezmiňuji, že zde sídlily také všecky žáby z městečka, poskytujíce obyvatelstvu krásné koncerty.

Louže této bylo tedy třeba, rádi ji tu trpěli, jakožto zařízení všeobecně užitečné, a když jednou župní vrchní inženýr, Jan Nep. Brunkusz jel městečkem a upozornil představenstvo, že by prohlubina před radnicí měla býti zasypána, kde kdo se Janu Nep. Brunkuszovi vysmál.

Louži musili se tedy hosté Mravučánovi také vyhnouti a zaměřili proto k hostinci, jejž cizinci mezi sebou nazývali „U zmrzlé ovce“, činíce tím narážku na bábasécké podnebí. „U zmrzlé ovce“ posud zněla hudba; hosté se již dovnitř nevešli, několik turčanských „šafráníků“ venku popíjelo kořalku, zvoleňský vozejčkář pak usedl k jedinému stolu a dal si přinášeti láhve vína, vždy tři najednou. Byl už důkladně namočen a sám s sebou počal rozmlouvati, pokukuje zamilovanými pohledy po své suché herce, jež pod stříškou z jalovce upletenou se sklopenou hlavou očekávala u vozejku hospodáře.

„Ještě mně soused řekne,“ filosofoval povozník, „že můj kůň není koněm. Jak by to nebyl kůň? Byl to kůň již za Kossutha. Že povídá, že neutáhne ničeho? Ne, ne, protože náklad je těžký. Že je hubený? Jak by nebyl hubený, když mu nedám ovsa! A proč mu ho nedám? Inu, dal bych, kdybych měl. A že povídá, že ani ondyno nemohl vytáhnouti vozík? No, nemohl, protože kolo zapadlo do kolejí. Můj soused je veliký osel. Je to pravda, nebo ne?“

Zvedl se potácivě a stůj co stůj chtěl na turčanských šafránících, aby se vyslovili, je-li soused jeho oslem či nic?

Ti se mu pěkně vyhnuli, načež povozník jako vzteklý pes — který ani nevidí, ani neslyší, ale jehož čich jen vede k člověku — vrhl se k madame Krisbayové, ubírající se s paní Mravučánovou:

„Je můj kůň koněm, nebo není koněm?“

Krisbayová se ulekla a vykřikla; vinný zápach z úst povozníkových přiváděl ji přímo v mdloby.

„Svatý Bože!“ zaúpěla umírajícím hlasem, — „do jaké země jsem se to dostala!“

Ale Mravučánová, jak byla mírná, tak také dovedla býti srdnatou.

„Je-li tvůj kůň koněm, nevím,“ pravila, „ale že ty jsi opilé prase, to vidím.“

A strčila do něho, až se svalil na cestu jako kus dřeva a s chrapotem pokračoval leže na znaku, ve své úvaze:

„Soused můj povídá, že je na jedno oko slepý. Hlouposti! Vždyť jedním okem vidí také takový kus cesty, jako oběma!“

Ale brzo se zvedl a s bezděkou důsledností opilých lidí pustil se za nimi, načež madame Krisbayová zapomenula, že je raněna, a dala se do běhu, zvednuvši při tom neobratně až po kolena dlouhé své sukně, o něž by mohla klopýtnouti. Šafráníci, kteří se dívali za ní, se smíchem se dívali na tenké její nohy: „U pekla, že dovede na takových nohou tak spěchati!“

Ještě více se divila Veronka, jež šla s Gyurim napřed a rozmlouvala s ním; nepozorovala nejapnosti zvoleňského povozníka a nedovedla si vysvětliti, co se stalo, když náhle spatřila nemocnou dámu tak mrštně utíkati.

„Madame, madame, co se vám stalo?“

Ale ona neodpovídala, jen běžela přímo do vrat Mravučánových, odkud však ihned zase se srdcelomným výkřikem uskočila, poděsivši se tří velikých psů, již ji ve vratech přivítali hlasitým štěkotem.

Právě již klesala ve mdlobách k zemi, když v tom objevil se tu Mravučán, čekající na hosty: omdlela mu v objetí.

Počestný starosta ji držel v rukou, držel ji stále, tváře se při tom pošetile — nevidělť jaktěživ ženu v mdlobách, slyšel jen někdy, že bývá zvykem postříkati je vodou, avšak pro vodu nemohl; myslil si, že by ji měl trochu štípnouti (to vzbudí i mrtvou ženskou!) jenom že k štípnutí bylo by třeba trochu masa, a madame Krisbayová byla jen samá kost…

Vyčkal tedy s křesťanskou trpělivostí, až přišli ostatní, kteří brzy přivedli ubohé nervosní stvoření k vědomí.

„Ach,“ vzdychala znova a znova. „Do jaké provincie jsem se to dostala!“