Deštník svatého Petra

Růže Marie Coborové, skalní rozsedlina a stará hrušeň

Madame Krisbayová dívala se na krajinu, stále se vyptávajíc. Vše ji zajímalo, co viděla: zbořená, rozbitá stáj na kraji Liskoviny, v lese kaplička, obklopená krásnými, bílými břízami. Veronka jí vysvětlovala, že zde zabili jednou živáni bohatého hospodského — zarmoucená vdova dala na tom místě postaviti kapli.

„Možná, že samou radostí,“ dodal Gyuri.

„Vy jste zlý člověk!“ kárala ho Veronka.

Liskovina jest široký, dlouhý les, plný krásných údolí, strání, smaragdově zelených pasek; je skoro jako anglický park, jenom stromy se tu málo střídají; bříza, oblíbený strom Slovanů, je tu obrovskou většinou zastoupena — a je to stejně melancholická plavovláska mezi stromy, jako jsou Aničky a Bohušky s vlasy lenově světlými mezi dívkami. Za to bujné rostliny v Liskovině jsou velmi různé; mocné osládiče rostou tu skoro jako stromy, voňavka (tomka vonná) již odkvetla a suchá zavoněla celý les. I mezi květinami jest tedy taková ničema, že teprve po smrti poskytuje požitek. Ach, jaká rozmanitost jest mezi těmito bezživými živými! Gladiolus mečového tvaru má svou vzácnější část pod zemí, cibulku; kdo ji sní, tomu dá v noci sen o jeho nastávající. Mnohem sdílnější jest prostá chudobička, neboť ta bez rozpaků poví člověku, má-li ho rád ten, na koho si myslí; zdali hodně, či jen trochu, či vůbec nic — jenom je třeba otrhávati bílé lístečky květu a ten, co zbude, poví pravdu.

Nejsou to nudní vychovanci zahrad, matce-zemi vnucené cizí děti (některé ani nepřijme, musí býti chováno ve zvláštním hrníčku), ale vlastní, z duše její vytrysklé plody; tvoří je z dobré své vůle, vychovává je, jak si promyslila v době zimního odpočinku, dle nároků ostatních hodících se sem tvorů.

Kalich planých karafiátů jest hotelem lehkomyslných vos, vlaštovičník jest pohárem, z něhož pijí ptáci; bodlák o velikých hroznech květových jest houpačkou motýlů. Neboť Liskovina jest vlídný les, broukům dá lože ve zvoncích květů, dětem pátrajícím po ptačích hnízdech nabídne jahody; slouží kdekomu, jak kdo zasluhuje, zpěvavému ptáku dává bobule, zob, mladým ženským kytice, starým ženám léčivé byliny, zlému vlku oměj, vražednou tu rostlinu, — však jí říkají obecně „oměj vlkovrah“.

Zabil-li kdy vlka, je velikou otázkou. Vlk sám má také rozum a jistě zná i botaniku, svěřuje svým vlčatům s pokolení na pokolení: „Ani se nedotýkejte, děti, aconita lycoctina, jezte raději maso!“

Liskovinou byla aspoň příjemná cesta stínem. Madame Krisbayová věčně se děsila, když prchající veverka zachrastila v křoví — stále čekala živáně, již zabili bohatého hospodského.

„Ale vždyť se to stalo před osmdesáti lety, madame, ti již umřeli.“

„Tož jejich synové!“

Uklidniti se dovedla teprve tehdy, když opustili Liskovinu a objevila se před nimi otevřená krajina oporcká s bídnými ovesnými a pohankovými polmi. Jest to smutný kraj, kde kupky sena sedí na tyči.^[25] Ostatně nemohla býti dlouho klidnou, neboť za krajem oporckým začínal zase les, proslavená „Zelená Hruška“, který v podobě hrušky táhne se až k Makové. Což vyrazí-li zde za obrovskými břízami živáni!?

A čeho se madame tak nesmírně bála, toho právě si Gyuri velice přál. Když tak seděl naproti dívce, stále více uzrávalo v něm rozhodnutí, že si ji vezme za ženu — k vůli deštníku. Dívka jest velice hezká, ale i kdyby nebyla, deštník stojí za takovou obět. Svatý Petr mu to radil, učiní tak tedy, dojista o ni požádá. Hloupá pověra, jíž by se byl dříve tak rád vysmál, obestřela i jeho a vytlačila si místo mezi zdravými myšlenkami. Cítil, že ho k tomu ponouká neviditelná jakási síla.

Co je ta síla? Jistě je to svatý Petr, který ve snu mu to poručil.

Ale jak má při tom začíti? O tom přemýšlel po celou cestu. Jak dobrou byla by teď malá romantika (jako bývá v románech), kdyby na příklad napadli je lupiči, on by je z revolveru všecky postřílel a odebral jim Veronku, jež by pak pohnuta zvolala: „Zachránil jsi mně život, tvou jsem až do zavření v rakvi.“

Ale tak beze všech předcházejících příprav netroufal si přiblížiti se k ní, v hrdle mu vázla slova, jež si v duchu tak krásně vymyslil. Zmocnily se ho pochybnosti: což pakli s ním nesympatuje? Což má-li někoho doma? Není možná, aby neměla. Vždyť snad ji už někdo viděl, a viděl-li ji… jistě se do ní také zamiloval. Musilo se přihoditi něco neobyčejného, co by mu pomohlo.

Ale živáni nešli, snad jich již ani není. Tady je krajina velice chudá, není tu nikoho, komu by mohli krásti, nedaří se tu ani zloději.

Za Zelenou Hruškou objevila se Slatina se svou štíhlou věží, s hradem na kopci, který náležel kdysi Coborovi, nyní pak je vlastnictvím knížat Koburských. U krčmy musili nakrmiti koně; Veronka učinila návrh, aby se zatím podívali na hrad, jejž hlídá starý vrátný a cestujícím ho ukazuje. Hospodský tvrdil, že několik pokojů jest posud zařízeno tak, jak bylo za Coborových, na dvoře zeje také dvé starých, velikých děl, v pokojích lze viděti velkolepé zbraně, neobyčejně zajímavé rodinné obrazy, mezi nimiž i malé dívenky, Kateřiny Coborové, která v sedmi letech svého věku zmizela z domova.

Veronka zajímala se o tuto dívku.

„A co se s ní stalo?“ ptala se hostinského.

„Ba, ubohá slečinka do dneška se ještě neobjevila,“ vzdychl hostinský.

„A kdy se to přihodilo, že zmizela?“

„Asi před třemi sty lety,“ odvětil s potutelným úsměvem, a doprovodil pak hosty své po pěšince na příkrou stráň, bezovými křovinami až nahoru k opuštěnému, starodávnému hnízdu.

Odtud vraceli se s ponurou náladou pomíjejícnosti. Madame Krisbayová krčila stále nos: „Jak to zapáchalo stuchlinou!“ Veronka však byla nadšena památkami a spatřila překrásnou, rozkvetlou růži u zdi, pod baštou napolo rozpadlou.

„Ach, to je nádherný květ!“

Starý vrátný i o ní vypravoval legendu.

Na místě této růže vydechla svou duši sličná Marie Coborová, jež skočila s bašty, protože milovala pastýře a otec ji chtěl donutiti, aby se stala chotí císařského brigádníka. Pastýř zasadil na tom místě růži, a ta rok co rok kvete a má pouze jedno poupě.

Gyuri zůstal pozadu a zavolal vrátného stranou.

„Utrhněte mně tu růži.“

„Ach, pane, co si myslíte? Vybouřil bych z klidu duši zesnulé děvy.“

Vytáhl z kapsy tobolku a strčil mu dva stříbrné zlatníky do hrsti, načež vrátný beze slova vytáhl nůž a opatrně růži uřízl.

„Teď už se duch její nevybouří?“ ptal se se smíchem.

„Ne, neboť za polovičku této částky dám čísti farářem mši.“

Jako s nějakým pokladem běžel Gyuri s růží za dámami, a podal ji s opravdovou vítězoslávou Veronce:

„Zde je růže Marie Coborové! Výměnou za váš karafiát, slečno.“

Veronka schovala ruce dozadu a chladně pravila:

„Měl jste svědomí, utrhnouti ji?“

„Měl, pro vás. Neměníte tedy?“

„Ne. Ani za celý svět bych si ji nevzala, myslila bych, že jsem ji ukradla mrtvé dívce.“

„Opravdu jí ode mne nepřijmete?“

„Ne.“

Na to se Gyuri rozhořčil a odhodil růži tak zlostně, až se kutálela po srázné stráni, po trávě, křovinami a sesmekla se dolů, do prachu na cestě.

Veronka lítostivě pohlížela za květem, pokud ho mohla viděti.

„Sluší se to, co jste udělal?“ kárala ho pak. „Ublížila vám v něčem ubohá ta růže?“

„Ublížila,“ odpověděl advokát vášnivě.

„Ale jak asi? Bodla vás?“

„Ubodla. Dala mi na vědomí něco takového, co je nepříjemno.“

„Co asi?“

„Pošeptala mně pokračování dnešního mého snu.“

„Oh, té malé žvatlalky!“

V hlase jejím zněla milá dovádivost a veliké oči její se smíchem upřely se na Gyuriho.

„Byl bych dostal košem.“

Veronka pohodila hlavou nazad a oči obrátila k obloze, jež azurovou modří skoro zářilo, obličej pak s povzdechem dovedla jaksi ještě protáhnouti.

„Oh, ubohý pane Wibro, jak jste nešťasten! (A čtverácky se při tom usmívala.) Byl byste dostal ve snu koš!“

„Dobrá, dobrá, jen se také posmívejte!“ řekl advokát s patrnou trpkostí.

„A jste si jist, že byste byl opravdu dostal koš?“

„Ano, teď již jsem jist,“ odpověděl smutně, „vždyť můžete si domysliti, o čí ruku jsem prosil.“

„Já?“ pravila, zblednuvši a smích rázem odumřel jí na rtech. „Jak bych já mohla?“ koktala, ale více nepromluvila, jen šla, šla tiše dolů, mlčky, s hlavou sklopenou, po úzké stezce, těsně za madame.

Sukně si poněkud vyzvedla, aby jí je chrastí, trní, křoví nepotrhaly; bylo volně viděti nožky pěkného tvaru, tou kráčí, onou kráčí, malé topánky skřípou hezky a rhytmicky; tráva, polní kvítí se pod nimi sklání, chuchlá, ale neláme: zvednuvše se zase, staly se snad i svěžejšími i pyšnějšími v stopě noh.

Vběhla jim do cesty ještěrka, krásně ustrojená, — oblečená ve stříbrný krunýř. Vyšla z brslenového křoví a chtěla vklouznouti do liliputského lesa z nízkého jalovce s černými bobulemi. Ale jaký osud stihl tohoto malého obrněného rytíře? Právě šel tudy rozhněvaný obr (proslavený bystřický advokát), těžce oddychuje, soptě — „ať zhynou všecka zvířata,“ — hranou podpatku dupnul a urazil malé ještěrce hlavu…

Veronka se obrátila, viděla to a skoro se jí chtělo oplakati ubohou ještěrku, ale netroufala si ničeho říci; i ona počínala se již báti hrozného toho Goliáše a jen pro sebe si zabručela, arci polou nahlas: „Kate!“

Když pak sešla s kopce, a cesta ji vedla kolem malé růže, jež se tu válela, potrhaná kamením, ušpiněná prachem, jímž se dolů koulela, Bůh ví, co ji napadlo — náhle se shýbla a zvedla ji, dýchla na ni, ofoukla ji krásnými, malými ústečky a pak si ji zastrčila za krajku na prsou. Slušela jí tam, jakoby tam byla vyrostla.

Nepromluvila ani slova, ani se nepodívala na strašného Goliáše, ale odvrátila hlavu od něho, aby jí neviděl do obličeje, a Goliáš spokojil se teď i tím, že viděl jen růži; cítil jakési teplo u srdce a jakousi takovou lahodnost, že by byl nedal za sto zlatých, kdyby mohl k ještěrčímu tělu znova přilepiti hlavu — ale to již možno nebylo.

Dole u hospody zatím Jánoš koně již nakrmil, kočár čekal připraven, cestující se opět usadili, ale pod tíhou jakéhosi zvláštního zmatku, stísnělé nálady. Seděli mlčky naproti sobě; díval-li se jeden na levou část krajiny, byly oči druhého upřeny na ocelově šedivý vrchol hor v pravo; setkal-li se pohled jejich náhodou, rychle se oba odvrátili. Co promluvili, řídili oba na Krisbayovou, jež znenáhla počala tušiti, že se mezi nimi něco přihodilo. Ale co? Ej, co se stalo? Nic, maličkost, několik dětinských slov, jež mladistvou duši jejich rozšířily, roztáhly, jako jednou čert učinil v Debrecíně s úzkou celou pana professora Hatvaniho, onoho maďarského doktora Fausta, — že se pak do ní vešlo i celé město. A do oněch několika slov také se vejde vše, vše…

A stalo se pak ještě více, mnohem více. Proč, proč ne, tuším, že Veronce upadla nějaká jehlice nebo špendlík: Veronka pojednou sehnula se se svou hlavičkou, jakoby v koši povozu něco hledala, a hle, z vlasů vypadl jí žádaný karafiát a sám sletěl Gyurimu na klín.

Gyuri ho zvedl, aby jí ho vrátil — Veronka však pokynula mu rukou, aby toho jen nechal.

„Ať je váš, nechte si ho, když tam již sletěl, když nechtěl mi zůstati ve vlasech.“

Opravdu nechtěl? O tom uvažoval Gyuri, když si k němu přivoňoval. Jak zvláštně, sladce voní! Z čeho to asi může býti? Od vlasů. A jakou vůni asi mají vlasy samy, bez karafiátu!

Bryčka ujížděla zatím dál, stále jela dál, hned s kopce, hned do kopce pod vrchem Bránou. Hej, Brána, slavná Brána, ta zavírá svět, jako vrata dvůr; proto se jmenuje Bránou! Brána není jen takový ledasjaký vrch. Jest již jakýmsi magnátem mezi horami — v krásných pohodách mívá i klobouk, — mračna jí usednou na vrcholi. Ale staroch se i potí: po zbrázděném, žlutém těle jeho prýští bublavé vodní žilky a z dutin skalních hrčí prameny, stékající dolů na louku Květinu, jíž prudce se prodírá v kamenité půdě veliký, žlutavý potok, vroubený travou.

„To jest již Bjelá Voda,“ vysvětlovala Veronka Krisbayové. „Je to voda glogovská. Nemáme již daleko.“

Ještě jen skrze jeden les a hned již tu bude Glogova, s bílými, malými domky, nedaleko údolí. Ale bude to právě nejhorší cesta, cesta psí, křivá jako duše satanova, plná trhlin, skal, a někde tak úzká, že se vůz na ni sotva vejde, osy trou se o skálu.

Jánoš se obrátil a drbal se za ušima.

„V této provincii je králem líšeň!“

Líšeň! Ale povoz jejich byl bez líšně — byli tedy i s povozem v nebezpečí. Vše to ohlašuje svému pánu oklikou.

„Dej si pozor, Jánoši, abychom nevyklopili!“

Stále seskakoval, aby buď kolo uvázal nebo povolil; koně mohli se bráti ku předu jen krokem, někde cestou tak hluboce vysekanou, takovým úvozem, že bylo viděti pouze nebe.

„To je dobrá pátrie ptákům,“ bručel Jánoš.

„Nelíbí se vám krajina?“

„Má tvář tuze rozedranou,“ míní Jánoš, „není to místo k ženění!“

Gyuri sebou trhl. Že by již byl něco zpozoroval?

„Proč, Jánoši?“

„Protože dřívější můj pán, baron (— Jánoš sloužil dříve u nějakého barona v šárošské župě —) říkával svým synům, a byl to moudrý pán: „Nechoďte nikdy ženit se na taková místa, kde není komárů, kde je dobrý vzduch a kde prýští kyselá voda.“

Ale teď již dala se do smíchu i Veronka, ne pouze Gyuri.

„To je opravdu šárošský rozum. Ale hleď, rozhněval jsi slečnu.“

„Podle toho bych já věčně zůstala svobodnou?“ naříkala Veronka žertovně. „Věčně bych nosila partu?“

Jánoš odporoval tomu rukama, nohama.

„Ach, má svatá, kde byste zůstala, kde pak, vždyť kdyby…“

Chtěl říci něco velmi hezkého, hledal jen potřebné slovo, ale Bůh chtěl, aby se dal do klení, neboť v tom okamžiku narazili u zatáčky na jakousi vyčnívající skalinu, a přední část vozu s velikým rachotem a praskotem se urazila.

„Hú, psina!… Zlomila se nám náprava, vzácný pane.“

Ženy se poděsily, Gyuri seskočil a prohlížel nápravu. Ano, byla důkladně zlomena, právě na levé straně u samého oje.

„Co teď?“ vzdychal Jánoš. „Povídal jsem, že je to země pro ptáky, není schůdná ani pěšky, ani na voze!“

„To nic není,“ odpověděl Gyuri, jejž teď nic již nemohlo připraviti o dobrou náladu, ani sto náprav, neřku-li jedna náprava. „Dej sem sekeru! Ty drž zatím koně, já useknu hned hrázku pod nápravu!“

Pod kozlíkem byla sekerka s krátkým topůrkem; vzal ji a upokojiv dámy, že hned pomůže — v takové nehodě je třeba zachovati chladnou krev — přeskočil kamení u cesty a prodral se houštím, hustým psím vínem prorostlým, až ke stromům. Stromy tu stály také tak, jako jednotlivé vlasy na hlavě starého člověka. Zakrslá bříza, křoviny lískové a šípkové na velikém lánu, pak nic, pak zase tu a tam některý starý strom, jakoby ho tu zapomněl uprchlý odsud les… Tato červenavě hnědá půda, v níž plodná síla vyhasla, není již ani tělem země. (Rodí jen houby a vousy svatého Ivana.) Strup na těle země, toť tento glogovský vrch.

Těžko bylo vyhledati příhodnou hrázku. Ta zde je příliš tlustá, ona zas příliš tenká — šel tedy dál, hlouběji. Zde musil obejíti skalní rozsedlinu, pak zase příkop, vodou vymletý. Dostal se tak daleko, že povoz mu zmizel, jenom slunečník Verončin červenal se z daleka jako muchomůrka, houba královská.

Posléze padl zrak jeho na břízu, jež o samotě rostla na kraji srázu. Na prut byla již veliká, na strom ještě malá. Byla to opravdová „žabka“ mezi stromy, krásného vzrůstu, mnohoslibná. Ale vše jedno, malá břízo, jsi dcerou smrti! Zarazil do ní sekeru.

Ale sotva sekera několikráte zaduněla, ozvalo se náhle slovo:

„Reta! Reta!“

Gyuri sebou trhl, obrátil se. Pomoc, pomoc! Kdo to volal? Zdálo se, že hlas přichází z blízka, a přece ani blízko, ani daleko nebylo nikoho — a odtud bylo viděti značný kus světa. Volání o pomoc znova se ozvalo, chraptivě, temně, jakoby vycházelo z podzemě. Teď již bylo jasno, že někdo volal z hluboké skalní rozsedliny, z rokle.

Gyuri dal se do běhu podél rozsedliny.

„Tu jsem!“ volal. „Kdo tu? Kde jsi? Co se stalo?“

„Tady jsem,“ ozval se dřívější hlas z hluboké rozsedliny, „pomoz mně, jsi-li duše křesťanská.“

Gyuri nahlédl dolů do rozsedliny a spatřil na dně skrčenou postavu v kabátě, ale mohl ji jen málo viděti, neboť postaviti se na sypký okraj bylo tuze nebezpečné.

„To je zvláštní! Jak jste se tam dostal?“

„Spadl jsem sem včera večer,“ úpěl muž v kabátě.

„Jakže, již včera večer? A nemůžete odtamtud vyjíti?“

„Není možná! Není tu ničeho, čeho bych se mohl zachytiti; když se chytím některého keříku, vytrhne se z půdy i s kořeny a vždy sletím dolů.“

„Hrome! To je peský stav! A nikdo tudy ještě nešel?“

„V tuto stranu nikdo nepřijde. Byl jsem již připraven na nejhorší, když na blízku ozvaly se údery sekery. Ó, díky tobě, můj Bože! Pomozte mně, dobrý muži, tam nahoře, nechť jste kdokoli, odměním se vám.“

„S velikou radostí. Oh, jakž by ne. Jenom uvažuji, jak to udělati. Kdybych snad spustil dolu dlouhý strom, dovedl byste po něm vylézti?“

„Jsem tuze vysílen bděním a hladem,“ odpověděl z hlubiny hlas mnohým křičením ochraptěný, osláblý.

„Ach, ubohý člověče! Počkejte jen!“

Vzpomněl si na jablka, jež mu ráno paní Mravučánová nacpala do kapes.

„Halló! Dejte si pozor! Hodím vám dolů zatím několik jablek, nežli si něco vymyslím.“

Vybíral jablko za jablkem a házel je dolů do rozsedliny. Pojednou se poděsil. Ach, je mezi nimi i jablko Verončino. Což bude-li se proto na něho hněvati?

„Našel jste?“

„Našel. Děkuji.“

„Nejezte prosím, to červené; není moje!“

„Nebudu ho jísti.“

„Jak se zdá, jste z kruhů vzdělanějších.“

„Jsem glogovský farář.“

Gyuri s překvapením zavrávoral nazad. Svatý Bože: glogovský farář! Nic podivnějšího na světě nemohl v tu chvíli slyšeti!

„Pomohu vám hned, velebný pane, jen trochu počkejte.“

Hej, jak pospíchal k vozu, který stál klidně dole v údolí, uprostřed neplodných, zbrázděných horských stěn, jež v pravo i v levo se zvedaly!

Krajina odtud vypadala jako vnitřek makovice ve dví rozříznuté. Nemusil jíti až k samému vozu; sotva mohli hlas jeho slyšeti, křičel na Jánoše:

„Sundej rychle s koní postroj a přines ho za mnou! Koně uvaž zatím ke stromu!“

Jánoš poslechl sice, ale bručel při tom nesmírně a vrtěl hlavou. Nemohl naprosto uhodnouti, co se asi stalo, že je k tomu třeba postroje s koní. Slyšel sice kdysi při přástvě jakousi pohádku, že Gabriel Dřevorub (Fatepő Gábor) chytil si v lese dva medvědy a zapřáhl si je do vozu. Snad nebude teď také k něčemu takovému třeba postroje?

Ale všecko mu je jedno. Ať je ho třeba k čemukoli. Nesl ho na rameni za pánem k rozsedlině. Zde pak oba postroje svázali dohromady, drželi je za řemeny rozporové a pustili je do hlubiny.

„Zachyťte se dobře, pane faráři! My dva, Jánoši, potáhneme nahoru!“

Kněz zachoval se dle této rady Gyuriho; s napětím posledních sil držel se takto prodlouženého postroje a třebas i teď se pod ním drobila příkrá stěna rozsedliny, přece se šťastně vyškrabal nahoru.

Ale jak vypadal! Samý prach, samá špína, v líci stopy hrozně prožité noci, k tomu družil se hlad a vyslílení. Nepodobal se, chudák, ani člověku. My (t. j. já a moji čtenáři), když jsme ho viděli naposledy mladého, nadarmo bychom hledali onu krásnou, nádechovou, měkkou tvář, byl to již muž štětinatých tváří, v kaštanových vlasech jeho objevovala se bílá vlákna; — bylo třeba delšího hledání, než oko našlo některý známý rys. Jen jedno bylo u něho stejné, nezměněné: dobrotivost a mírnost, jež tuto suchou, vážnou, opravdu kněžskou tvář jakoby ozařovaly.

Byl překvapen, když spatřil před sebou pěkně ustrojeného mladého pána. Opravdu, stal se tu zázrak na kraji glogovského lesa!

„Ach, jak se vám mám odsloužiti za vaši laskavost?“ zvolal s jakýmsi pathosem, který připomínal kazatelnu.

Učinil několik kroků k prameni, aby se v něm umyl, ale noha mu sklouzla, cítil ostrou bolest v boku.

„Zdá se, že jsem se v pádu udeřil; nedovedu dobře jíti.“

„Opřete se o mne, milý velebný pane!“ pobízel ho Gyuri, „na štěstí není můj povoz daleko. A ty, Jánoši, vysekni zatím tento stromek, uděláme z něho hrázku; my půjdeme zatím napřed.“

Pravda je, že šli jenom pomaličku; kněz nemohl levou nohu dobře zvedati, stále klopýtal o kořeny ze země deštěm vymyté, jež křížem krážem se proplétaly na všecky strany, jako podpis sultánův; — zdá se, že dole pod zemí jest les ještě netknutý. — Nahoře však, na zemi, rostly místo bývalých lesních velikánů jenom trpaslíci: klokoč a kalina, dvě bídné křoviny, dva malí překážeči v cestě. Jeden keř má aspoň krásné růžové květy, houpá také rozmarně visícími jejich hrozny, ale druhý keř je jenom proto, aby člověku v cestě překážel.

Vůz byl daleko, měli dost času cestou mluviti; někdy si musil kněz i odpočívati; bylo tu dosti sedadel, cestou bylo všade dosti pařezů.

„Jenom jedno mi povězte, důstojný pane: jak jste se sem dostal v noci a sám?“

Vypravoval, že včera čekal sestru, jež šla si pro vychovatelku na vzdálené nádraží. Protože nepřijely včas, zmocnila se ho k večeru netrpělivost, nepokoj, i vyšel si procházkou po lesních pěšinách, aby jim šel naproti. Šel, šel, pozoruje se stále větší úzkostí s vrchů cestu a naslouchal, když nastával soumrak, uslyší-li odněkud vzdálený hrkot vozu? Pojednou ho napadlo, což zdali u mlýna Pribalskýho pustily se raději lepší, ale delší cestou, jež vede přes Úhlavnu do Glogovy? Veronka (tak, prosím, jmenuje se moje mladší sestra) je všecka nadšena pro stinné cesty lesní. Ano, tak to bude, jistě to tak bude. Jsou zatím už dávno doma, co on má tu o ně obavy. Nejlépe bude, vrátí-li se hned domů; na neštěstí pak, aby byl doma co možná nejrychleji, pustil se kratší pěšinou. Satan spěchu přivodil mu neštěstí, potmě učinil chybný krok a sletěl do úžlabiny.

„Ubohá moje sestřička!“ vzdychl si, „a jak ta se asi pro mne trápí!“

Gyuri stůj co stůj chtěl smutnou náladu farářovu zaplašiti.

„Ej, však se slečna potěší, ručím vám za to, a vy, velebný pane, se také zotavíte, jen co se trochu vyspíte. Za dva, za tři dni všecko mine, věřte mně, a bude se vám vše zdáti zábavným dobrodružstvím.“

„Jež však mohlo snadno skončiti nejhroznější smrtí, kdyby Prozřetelnost vás sem neposlala.“

„Jistě, byla v tom Prozřetelnost. Mně se totiž cestou zlomila náprava — bez této nehody byl bych býval v tato místa nikdy ani nepřišel.“

Kněz s pohnutím zvedl oči k nebesům.

„Ani kdybych žil sto let, nezapomenu vám tuto něžnou laskavost, vaše jméno vezmu do svých modliteb. Ale, mne nevděčného, vždyť jsem se vás posud ani nezeptal na jméno.“

„Jiří Wibra.“

„Proslavený bystřický advokát? Můj Bože, jak jste mlád! Těší mne, pane, že mohu stisknouti ruku hodnému muži, kterého celá Bystřice vychvaluje, ale stokrát více bych se teď radoval, kdyby stál přede mnou jako můj zachránce chudý, cestující student, jemuž bych se mohl náležitě odměniti. Ale jak mám projeviti svou vděčnost vám? Vím, že byste ode mne ničeho nepřijal…“

Na rtech Gyuriho objevil se lstivý úsměv.

„To je otázkou! Víte-liž, že advokáti jsou tuze lakotní?“

„Ach! Mluvte! (A nejistě, nedůvěřivě se mu díval do očí.) Opravdu? Nežertujete se mnou?“

Advokát hned neodpověděl. Mlčky učinili několik kroků nahoru na kopec, k plané hrušni, rozbité bleskem; tím směrem stál dole v úžlabině vůz.

„Nu, ano,“ řekl pak hlasem stísněným, skoro třesoucím, „jednu laskavost bych od vás přijal.“

„Jen, prosím, mluvte bez okolků!“

„Napadlo mi, že mám na svém voze něco vašeho.“

„Na vašem voze?“

„O čem vy nevíte a čím byste mne učinil šťastným.“

Kněz rychle mu podal obě ruce.

„Ať je to cokoli na světě, patří to vám.“

Neuplynulo ani půl minuty a byli nahoře u hrušně.

„Tu, hle, stojí můj vůz!“

Kněz se podíval dolů: červený slunečník nejdříve mu padl do očí, pod ním černý slaměný klobouk s bílými chudobkami, a ještě níž zářící ženská tvář. Vše mu bylo tak známé, slunečník, klobouk, chudobičky i líce.

Zachvěl se, jakoby viděl sen, pak vzkřikl a uchopil advokáta za ruku:

„Můj Bože, toť moje Veronka!“

Advokát se mírně usmíval, sklonil hlavu před knězem a sepial prosebně ruce.

„To jest… vaše Veronka,“ opravil se kněz dobrotivým hlasem, „když tomu chcete.“

Ale v tom již i Veronka poznala svého bratra, vyskočila s vozu a rychle běžela nahoru, vesele volajíc:

„Tu jsem! Nic mi neschází! Ach, jaké jsi měl asi strosti! Ale vůz se nám rozbil. Ach, kdybys byl viděl naše koně! Ale co vše se ještě nestalo! Přivezla jsem také madame Krisbayovou.“

Kněz ji objal. Radoval se, že neví ničeho o jeho neštěstí. (Jaký je to dobrý člověk, tento Wibra, že toto dítě nepoděsil!)

„Dobře, dobře, moje malé srdéčko, však mi vše podrobně povíš.“

Ale Veronka chtěla mu říci všecko najednou, jak se jim rozbil v Bábaséku povoz, pak vypravovala o večeři u Mravučánů (ano, a strýc Mravučán vzkazuje pozdravení), co se jim přihodilo na dnešní cestě, jak ztratila smaragdovou náušnici a jak ji našla…

Farář, který zvolna počal chápati souvislost, čtveračivě ji přerušil:

„A zdali pak jsi dala něco poctivému nálezci?“

Neočekávaná tato otázka ji zarazila: umlkla, jakdy když někdo strčí do hrčícího kolovratu obušek.

„Ne, ne. Jak to myslíš?“ odpověděla zmateně, bez podezření. „Vždyť se to nesluší, ale on také ničeho nechtěl.“

„To se divím, neboť ode mne již odměny žádal.“

„Není možná,“ divila se Veronka, dívajíc se po očku na Gyuriho. (V srdci jejím počalo klíčiti jakési zvláštní, neurčité podezření.)

„A čeho žádá?“ dodala hlasem zamženým.

„Ba, věru, chce mnoho.“

„Mnoho?“ koktala všecka bledá.

„Žádá nazpět náušnici, již našel, ale i s majitelkou,“ pravil slavnostně. „A já mu ji již dal!“

Veronka sklopila hlavu, jakoby měla šíji zlomenou, líčka jí plála jako pochodeň, ňadra bouřlivě se jí dmula, chřípě prudce se jí pohybovala… Ach, hned propukne v pláč!

„A ty neodpovídáš? Učinil jsem dobře, že jsem tě jemu dal? Co? Nu, odpověz, Veronko!“

Také Gyuri k ní přistoupil a tichým, nesmělým hlasem prosil:

„Slečno Veronko, prosím vás, jen jedno slovíčko!“

Bojácně ustupovala pod trouchnivějící hrušeň, jejíž jedna větev, bleskem sražená, visela až skoro k zemi a trochu ji zakryla.

„Ach, tolik se stydím…“ koktala chvějícím se, slabým hlasem, „ale tolik se stydím…“

Nepromluvila ani slova více, ani jediného slova, — jen se dala náhle do pláče.

Od Brány přiletěl v tom prudký vítr a zakolébal mocně starým stromem, který pak poslušně sypal jí na hlavu, na šaty své bledě růžové květy, snad poslední, jež na své staré dny měl…

Tři žhavé uhlíky

Vy tu sedíte, madame, na voze, a nevíte ničeho o tom, co se děje, jenom cítíte, že máte hlad. Žabka vaší péči svěřená seskočí s vozu, odběhne, padne kolem krku komusi v dlouhém kabátě, a pak rozmlouvali tam cosi pod starým stromem, se živými posunky, se zářícíma očima. Pak se malá žabka vrací, vesele poskakujíc jako beránek, rozpálená jako růže, vedouc se pod paží s mladým mužem, který včera našel její náušnici. Vše to bylo tak neobyčejné, neočekávané a podivné. Mezitím, co přivazovali hrázku k zlomené nápravě a znova koně strojili, šeptal jí důvěrně muž s dlouhým kabátem, jenž je bratrem žabky: „Vaše chovanka stala se nevěstou.“ Svatý Bože, kdy, kde? Inu teď, pod stromem.

Ach, madame Krisbayová, dobře cítím, že musíte teď omdlíti, dílem proto, že jako jemná dáma takovou událost slyšíte, dílem proto, že jste se dostala mezi takový nedokonalý lid; ale lahvička s kolínskou vodou jest schována v kufříku, a tak přece bude lépe neomdlívati, dosti bude na pohoršení duševním.

Neboť strom jest velmi krásná věc k flirtu, k milostnému zápalu v měsíčném večeru, ale k námluvám, k zasnoubení (zejména v románech) je třeba salonu s krásným nábytkem. Dívka vyběhne ze dveří, stydí-li se, anebo poklekne o požehnání před rodičem, po případě pěstounem, není-li stydlavou — ale kam má kleknouti pod stromem?

Toť hrůza! Pod stromem! O divokém manželství se říká: „Zasnoubili se pod stromem.“ — Jaká to hanba! Co tomu řeknou? Vždyť i když svatby tu nebylo, přece zasnoubení bylo pod stromem! Toho jim není možno upříti!

Vše to zabralo jen mysl Krisbayové, Verončinu nikoli. Naopak, ta myslila na to, že až bude pěkná pohoda, vyjde si sem některého hezkého dne a zvěční starý strom ve své skizzové knize.

Zatím povoz tiše hrčel dál. Kočí nevešel se na vůz, tomu Gyuri nařídil, aby šel pěšky za vozem. Sám se chopil otěží a Veronka musila se posaditi vedle něho na kozlík, jako mívají ve zvyku jukkerské slečinky. Můj Bože, můj Bože, co tomu řeknou ve vsi, až je tak uvidí!

Když se pomalu dostali z makovice ve dví rozříznuté, kde se rychle za sebou střídaly úžlabiny, kotle, sypké, holé svahy, objevila se dole v údolí zase Bjelá Voda, tříštící se na kamenech v řečišti, a běžela pak stále podle vozu jako malé cikáně. Zde, na dobré cestě, mohl již kočár jeti rychleji, kola rozmarně hrčela, a Gyuri, popustiv koním úzdu, uvažoval v duchu o všem, co se přihodilo… Není to pouze sen? Ne, ne, vždyť sedí tu vedle něho Veronka a vzadu hovoří velebný pán Jan Bélyi s madame Krisbayovou, lámanou řečí gallickou. Ano, vše je pouhá pravda. Co ví, také vidí. Jest to neuvěřitelnější, než román, ale přece je to pravda. Zdali by včera byl uvěřil, že najde dědictví, než slunce dvakrát zapadne, a nad to ještě ženu! Vše se přihodilo celkem ve čtyřiadvaceti hodinách. Včera touto dobou ani vůbec nevěděl, že Veronka Bélyiová je také na světě. Jak je to divné! A počal uvažovati o tom, jaký že byl svět bez Veronky? Nelze pochopiti, že včera touto dobou nepozoroval, že by mu co scházelo. Jak je to možné? Ale bláhová kola povozu tolik hrčela, že si nedovedl své včerejší já náležitě sestaviti… Jsou to opravdu divy! Legenda (o deštníku) se rozplynula, ale jiná nastoupila na její místo. Nebe i země hlásily se tu jako jeho zástupci, jeho ochránci, aby mu k dědictví pomohly. Nebe poslalo mu sen, skalní rozsedlina protektora.

Srdce jeho bylo přeplněné, vřelo, bouřilo, překypovalo velikým štěstím: Hej, kdybys ty věděla, malá dívenko, jak bohatému pánu podáváš svou ruku!

Houpala, povznášela, lehtala ho tato myšlenka a smál se v duchu, jako přestrojený princ: Až se to maličká dozví!

Za kopanickým úbočím, jež táhne se jako španělská stěna dolů do údolí, hyp hop, náhle se objeví zrakům Glogova, se svými domky, malými jako broučci.

„Jsme doma,“ pravila Veronka.

„Kde je fara?“

„Na protějším konci vesnice.“

„Povězte mně pak, kde bude třeba zatočiti se na pravo nebo na levo!“

„Dobrá, dobrá, pane kočí; teď jen jeďte rovně.“

Na ulici vyráží vůně levandule. Objevují se známé malé zahrádky, ohrazené plotem, s obrovskými slunečnicemi; na tyčích jsou tu nastrčené hrnce, na lísce jsou rozvěšeny peřiny. U branek z proutí spletených hrají si děti v košilkách s uraženými uchy hrnců na koně, na dvoře poskakuje hříbě se zvonkem na krku.

Ves je takořka vymřelá: kdo má ruce zdravé, je na poli v práci, ženy pak, uvařivše jídlo, odnesly je hospodářům. Jenom na trávníku před školou je život, hluk, ale děti nejsou již tak jednotvárné jako druhdy, když byl pan učitel Majzik mladším; jsou plavé, snědé, štíhlé i zavalité, a volají již po maďarsku své „dicsértessék“ (dičérteššék = pochválen buď) na kočár.

Z mužských povalovali se doma jenom „magnáti“. Ze zápraží hezkého, taškami krytého domu mává kloboukem pan Gongoly, který ošklivě stloustl: má břicho, jakoby deset let seděl v železech. (Sedlák obyčejně stloustne jenom v žaláři.) U kovářské dílny seděl Klinčok, pokuřuje si potichu; kovář zatím přibíjel obruč na kolo.

„Kampak, kampak?“ křičel rozmarně, kývaje rukama i nohama na velebníčka. „My jsme si už zvolili jiného kněze!“

(Je viděti, že nepřítomnost farářova vyvolala asi v obci živou pozornost.)

Safra, jaké pokroky učinila tato Glogova! Nahoře na vršku za domem Križanových bělá se křížová cesta dvanácti svými stanicemi. A pak, jakou krásnou, štíhlou věž postavili i na kostel, s plechovým krytem! Až do Lučence není jí rovné! Jenom že na věži v Lučenci je kohout!

Uprostřed vesnice zvedá se hostinec, nazvaný „U svatého deštníku“, za ním stojí nápadně hezký, sloupový, divokým vínem zarostlý domek (na bývalém pozemku Michala Strelnika), bílý, jakoby byl z cukru vytesán; vzadu obehnaná zahrada, napřed řada hrdých, štíhlých topolů, jež tu stojí jako granátníci.

„Čí je to dům?“ ptal se Gyuri, obrátiv se dozadu.

„Jeho majitel sedí u vás na kozlíku.“

„Ach, tak?! Váš, Veronko?“

Přisvědčila mlčky, stydlavě hlavou.

„Má k tomu také kousek špatného hospodářství,“ dodal kněz s ušlechtilou chlubivostí.

Gyuri se jaksi usmál.

„Nu, my věru ho odtud neodneseme. Ať jen zůstane bratrovi. Že ano, Veronko?“

A znova se obrátiv, řekl knězi:

„Veronka má věno, že by stačilo i hraběnce, ale o tom nevíte ani vy, důstojný pane, ani ona sama.“

O této záhadné větě zamyslil se i kněz i Veronka, takže ani nepozorovali, že dojeli domů. Gyuri byl by jel ještě dál, kdyby pes Vistula nebyl na ně skákal s radostným štěkotem a kdyby ve vratech nebyla vykřikla uplakaná Adamcová:

„Svatá Panno Maria, vyslyšelas poníženou prosbu své služebnice!“

„Hopp, zastavit! Jsme doma. Otevřte vrata, Adamcová.“

Adamcová setřela si slzy, růženec schovala za ňadra a šla otevřít vrata.

„Máte oběd, Adamcová?“ tázal se dychtivě velebný pán.

„Ach, kde pak, kde pak! Komu bych byla vařila? Myslili jsme všichni, že se důstojný pán ztratil. Bůh ví, ani jsem nezatopila. Komu také? Proč? Však bych oheň slzami byla zase uhasila.“

„Dobře, dobře, Adamcová, vím, že jste pro mne truchlila, znám dobré vaše srdce, ale teď se ohlédněte po něčem k obědu ale rychle, milá stařenko, všichni umíráme už hladem.“

Veronka pojala ze slov Adamcové podezření i počala se vyptávati bratra, co se mu stalo, až posléze se dala do pláče a hněvala se nemálo i na Gyuriho, že jí cosi utajují. Konečně musili jí říci vše, a div že jí srdéčko nepuklo, když si pomyslila, v jakém nebezpečí její bratr byl.

S velikým spěchem vařil se zatím venku v kuchyni oběd; obě služky i sluha měli plné ruce práce.

„Rychle, tluc pěnu, Hanka! Přines trochu soli, Barboro. A co husa, je už oškubaná? Ale, ale, vy lenoši Matyášovi! Táhni, toč se, jedna, dvě, tři. Ondřeji, natrhej zčerstva v zahradě trochu petržele. Oh, božínku, ale přivezla si naše slečna hubenou vychovatelku! Viděli jste ji? No, Adamcová (to mluvila sama k sobě), to zas budeš míti práci, než takové bidlo vykrmíš, aby stloustlo! Dej sem, hej, dej sem ten pekáč! Ten ne, druhý. A ty, Barboro, nastrouhej housku. Ale mladý pán — co s nimi přišel, ten je hezký, kde ho sebrali a proč ho sebrali, nedovedu uhodnouti. Povídalas něco? Ty že také ne? Osle! Když já to nevím, jak bys ty to věděla, kuřátko. Ale to je jisto, avšak musí to zůstati jen mezi námi, že v očích slečniných je cosi divného. Je tam nějaká příhoda. Ať se zkřivím, není-li. Jenom že to nedovedu vyčísti.“

Adamcová mnoho žvanila, dobrého i zlého, ale vařiti — vařiti uměla jen dobře; za nedlouho dala přinésti na stůl takový oběd, že i zamilovaní s chutí se do něho pustili.

Po obědě najal si Gyuri jezdce, který odnesl do Bystřice psaní soudnímu předsedovi Stolárikovi.

„Milý pěstoune! (Tak znělo psaní.) Dávám vám zprávu o velikých věcech, ale jen stručně; podrobnosti vám povím ústně. Dědictví otcovské, totiž deštník, jsem našel, a to dílem pomocí Müncové, dílem náhodou. Teď jsem zde v Glogově u faráře, jehož sestru Veronku požádal jsem za manželku. Jest to velmi hezká dívenka, a kromě toho mohu se dostati k svému dědictví jen tak, když si ji vezmu. Jsou to zvláštní okolnosti. Prosím, pošlete mně po tomto jízdním poslu dva zlaté prsteny z krámu zlatníka Samuela Husáka a také můj křestní list, který jest mezi vašimi spisy poručnickými. Přál bych si, aby první ohlášky byly již v pozejtří. S pozdravem atd.“

Jezdci nařídil, aby si pospíšil.

„Já bych spěchal, ale kůň nechce.“

„Pobízej ho tedy!“

„Ano, Bůh však nestvořil ostruhy na bačkorách!“

Posel měl koně špatného, ale za to čas měl dobré, velmi rychlé koně. První den uběhl jako pouhá minuta. Nazejtří zahrčel venku kočár, a kdo přicházel po zápraží? Inu, předseda soudu, pan Stolárik.

Ale ačkoli byl to veliký pán a také milý člověk, zaradoval se z jeho příchodu jenom kněz; Veronka se ho spíše poděsila. Jakoby s ním byl přišel studený, ledový vánek. Proč ten sem teď přichází?

Předseda však byl k ní dosti srdečným, dosti vlídným.

„To je ta malá Veronka?“

„Ano, ta,“ řekl Gyuri vítězoslavně.

Slůvko „ta“ znamenalo onu vítězoslávu.

Předseda pleskl velikou svou prackou do malé její dlaně, a jak již takovým starým pánům hezky sluší, štípnul ji čtveračivě do blednoucí tvářinky — ale tvářinka přes to nemohla se začervenati. V srdce kladla se jí zlá předtucha: Proč ten sem teď přišel?

Sám Gyuri byl také překvapen. Příchod předsedy, který těžce se mohl pohybovati, zdál se býti nejméně aspoň zvláštním.

„Přinesl jste?“ tázal se, jakoby se ho chtěl na vše vyptati.

„Ano.“

Veronka s ulehčením si oddychla. (Gyuri se jí již za dne svěřil, že čeká z Bystřice prsteny.)

„Dejte je sem!“

„Až potom,“ řekl předseda táhle. „Dříve musím s tebou promluviti.“

Dříve musí s ním mluviti! Chce mu tedy říci něco takového, co by nemohl mu říci později (rozuměj: po odevzdání prstenů); — Veronka cítila, jak jí půda mizí pod nohama.

Gyuri rozmrzele se zvedl se sedadla, od Veronky, jejíž ruce počaly rozčileně pohybovati pletacími jehlicemi.

„Pojďte do mé sednice, můj pěstoune!“

Sednice Gyuriho byla na konci fary, stavěné v podobě písmeny L. Za starých dob, kdy nebyla nová škola ještě postavena, byla zde učebna (stará Adamcová na příklad tady se učila abecedě). Již dřívější farář dal tuto stodolovitou sednici rozděliti prkennou stěnou ve dví a učinil z větší, vnitřní polovice pokoj pro hosta, z menší pak špižírnu.

Veronka teď teprve cítila, že je nekonečně nešťastnou a že by v tu chvíli dala vše za to, kdyby mohla slyšeti, o čem ti dva hovoří… Vždyť vše, ale vše závisí na tom. Jakýsi démon, který patrně nikdy nechodil k jeptiškám do ústavu a neučil se, že naslouchati jest neslušné, počal ji pobízeti a pošťuchovati: „Veronko, běž honem do špižírny, tam uslyšíš, co si povídají, přitiskneš-li pěkně potichu, skrčená, ouško k tenké stěně!“

A Veronka nedala se dvakráte prositi, šla, běžela. (Ani nelze uvěřiti, jaký med mají v ústech démoni, ke zlu radící!) Toto dobře vychované, jemné dítě bylo schopno skrčiti se na sudě s okurkami, mezi nádoby se sádlem a pytle s potravinami, a napiavši čivy, naslouchati všem zvukům!

Hluboké ticho rušilo jen bušení jejího srdce a padající kapky ze slaninových boků, pověšených na trámě. I ty počaly ve velikém teple žloutnouti, žluknouti, táti, kap, kap, kap. Kapaly kapky dolů, kapaly i na její krásné šaty rezedové barvy, — ale kdo by teď na to dbal!…

„Denique jsi se dostal k deštníku, jak pravíš,“ zněl zřetelně hlas předsedův. „Ale viděl jsi ho již?“

„Proč?“ odpověděl Gyuri. „K jeho ceně beztoho dostanu se teprv po svatbě.“

„Proč ne dřív?“

„Protože nechci se vytasiti s historií o deštníku; mám k tomu velmi mnoho důvodů.“

„Na příklad?“

„Především proto, že by se kněz stal předmětem všeobecného posměchu.“

„Co je ti po knězi?“

„Za druhé, protože by to byla nešetrnost k Veronce; myslila by si, že si ji chci vzíti jedině pro tento deštník.“

„Ale vždyť se o tom přece dozví později.“

„Já jí o tom nikdy nepovím!“

„A máš ještě nějaký důvod?“

„Mám. Ten, že by mi snad ani nedali bankovní poukázku, vždyť nezní na jméno; — čím mám dokázati, že je má? Nechť raději je jejich, když ji mají v rukou. A možná, že bych dívky ani nedostal; když má takové jmění, jak si myslíme, najde magnáta na každý prst!“

Veronku jímala závrať. Viděla v duchu, že tak asi zatloukali hřeby do těla Ježíše Krista… tak je zatloukali. Nerozuměla mnoho z tohoto zmateného hovoru: deštník, bankovní poukázka, veliké jmění. Jaké jmění? Ale jedno počínala chápati, že ona jest pouze prostředkem k dosažení jakéhosi záhadného, nerozluštitelného cíle…

„Dobrá, dobrá,“ počal předseda zase po krátké pomlčce, „věc je posud rozhodně zapletená, ale největší zápletky snad teprve ještě přijdou.“

„Eh, co by mohlo přijíti?“ tázal se Gyuri nejistým hlasem.

„Nepřerušuj mne teď, vyčkej pětihodinového vlaku. Především musíme zjistiti, zdali dívku miluješ?“

Ubohá Veronka chvěla se ve svém úkrytu jako zimomřivé ptáče. Přivřela oči, jako odsouzenec na špalku, napadne-li ho pošetile, že popravní palaš není snad tak hroznou věcí. Ach, co asi odpoví?

„Myslím, že ji miluji,“ odpověděl Gyuri nejistým hlasem. „Je tak hezká! Vám se nelíbí?“

„Jakž by ne, vždyť ani já nejsem jenom ze střídky. Ale otázkou je, zdali bys o ni požádal, kdyby nebylo té historie s deštníkem? Odpověz upřímně.“

„Ani by mne to bylo nenapadlo.“

V tom ozval se ve vedlejší místnosti výkřik a v zápětí hlomoz, jakoby tam někdo shodil kus nábytku.

Předseda se zarazil a ukázav na zeď, tázal se:

„Nevíš, co je tam vedle?“

„Myslím, že komora, špižírna.“

„Jakoby tam byl někdo vykřikl.“

„Možná že tam některá služka spatřila myš.“

Nu ano. Tak vypadá tragedie z vedlejší sednice, je-li stěna tenká; — není-li tenká, snad ani tak. Některá ženská spatřila myš, anebo sevřelo se tu srdce. Kdo by to mohl věděti? Zoufalost i leknutí má stejný hlas. Veronka s trnem v srdci vyběhla na volný vzduch; víc nechtěla věděti, jen odtud, sice se zadusí, zalkne, pryč, pryč, kdož ví, kam, kamkoli… a vše to zdá se ve vedlejší sednici, jakoby Adamcová nebo Hanka šlápla náhodou na myš…

Ale nechať zdá se to jakkoli, vždyť se to zdá pouze chvilku, půl minuty, pak na to zapomenou, důležitý rozhovor vše umlčí.

„Pravíš, že by tě ani nenapadlo, požádati o ni… A to je právě to. Nesmíš ukvapiti záležitost prstenem, ještě méně však svatbou. Prohlídněme si dříve medvěda, deštník, či vlastně jeho obsah, pak můžeme mluviti dál.“

Gyuri lhostejně si kroutil cigarettu a v duchu si myslil: „Stolárik stárne, že žvaní takové hlouposti.“ Ale přes to snažil se, aby zůstal k němu pozorným.

„Rozmyslil jsem si vše, milý pěstoune; zde nelze jinak, než vzíti si děvče.“

Stolárik se zvedl se židle, postavil se před mladého muže a upřel na něho ztrnule své chytře mžouravé oči, jakoby chtěl uvésti veliký nějaký argument.

„Ale což kdybys se dostal k dědictví bez Veronky?“

Nemohl potlačiti posměšek.

„Vždyť jsem se právě vyslovil,“ řekl netrpělivě, „že to není možné. Ale i kdyby to bylo možno, nevyloučil bych ji z dědictví, jež je jaksi nálezem, protože Prozřetelnost jí je takořka zúmyslně dala…“

Stolárik na to otázku obrátil.

„Ale což, nedostaneš-li se ani Veronkou k dědictví?“

„To se zdá býti skoro vyloučeno.“

„Tak? Tož tedy dobře poslouchej, bráško Gyuri, protože teď hned přihučí onen pětihodinový vlak, o němž jsem se prve zmínil.“

„Ano, poslouchám.“

Ale mysl jeho byla jinde; roztržitě, netrpělivě bubnoval rukou na stole.

„Dnes ráno, když jsem se podle tvého psaní odebral k zlatníku Husákovi, abych koupil prsteny a poslal ti je po tvém poslu jízdním (tehdy mne ani ve snu ještě nenapadlo, že přijdu za tebou sám), nebyl pan Husák v krámě, ale jen jeho chasník, Jóžef Klaniczay, onen dlouhán, víš?“

Gyuri přisvědčil hlavou, že ho zná.

„Povídám mu, aby mi dal dva zlaté prsteny. On se ptá: Komu to bude? — Dostanou se daleko, odpovím já. — Kam? — Do Glogovy. — Snad ne slečně z fary? — Ba ano, právě té. — To je krásné dítě, praví on. — Což ji znáte? — Tuze dobře.“

Gyuri nechal bubnování; zmocnila se ho hrůza, vyskočil rozčileně.

„Řekl něco o Veronce?“

„Hned se to dovíš. Slovo dalo slovo, než Klaniczay prsteny zabalil. — Odkud znáte slečnu z fary? — Byl jsem loni v Glogově. — Co, u čerta, vy jste hledal v Glogově? — Inu, obec dala udělati u nás stříbrnou hůl na starý deštník, jejž tam chovají v kostele. Blázni, netroufali si — řekl — přinésti ho sem, měli strach, že jim ho ukradneme, ač nemá ceny ani dvou grošů; musil jsem tam jeti, abych tam držadlo přidělal.“

„To by bylo hrozné!“ vykřikl Gyuri a zbledl.

Soudní předseda se jen usmíval.

„Proto jsem ti řekl, příteli, abychom především byli s deštníkem v pořádku.“

„Pojďme hned! Vyhledejme faráře!“

Pálila ho půda pod nohama. Byl již tak blízek dědictví a již zase mu mizelo, jako bludička, jež láká za sebou pocestného.

Faráře snadno bylo nalézti, krmil právě své holuby u holubníku.

„Svatý otče,“ oslovil ho Gyuri, který při včerejší večeři počal si se svým budoucím švakrem tykati. „Předseda, když již je tady, rád by viděl váš proslulý deštník. Je to možné?“

„Ó jakž by ne?“

A hned zavolal na Adamcovou, která oškubávala kuře na zápraží:

„Přineste mi klíč od kostela, má milá stařenko!“

Stará Adamcová objevila se hned s velikým klíčem, a kněz, ubíraje se před hosty, vedl je kostelem, pod chladnou klenbou, uprostřed lavic, časem zhnědlých.

Ó, jak jsou hezké tyto chudé vesnické kostely! A vše to, co k nim náleží. Pažit kolem kostela, červené, zelené a jiné korouhve uvnitř, v kožených puškách na kraji lavic, s krásnými obrazy něžných žen, sancta Barbora, sancta Rosalia, ora pro nobis. Kolik tu svatých legend na jedné kupě! Nebesa, snesená sem na polovici cesty (neboť polovice cesty k nebi je chrám), kde mohou býti spolu s pozemčany! V čele hlavní oltář, se sv. Mikulášem, rozdělujícím dětem ořechy, posavadním ta patronem Glogovy. (Proto posavadním, že od jistého času nakukuje mu svatý Petr do dlaní.) Na levo u křtitelnice obraz Kristův, se strojeným růžovým věncem na trněné koruně. Zde se modlil mladý kněz onoho dne, když přinesl mu Mathé Billegi Veronku, osiřelé dítě. Vše je tu tak tiché a vznešené, vážné stěny dýchají mírem, milostí, a vůně kadidla jakoby od neděle ještě odtud ani nevymizela; spojená s vůní rezedových kytek glogovských světlovlasých dívek rozlévá se tu posud a houpá se na paprscích slunečních, hořejším oknem dovnitř padajících.

Vše má tu svou historii; tlusté, ozdobné voskovice koupila Pánu Bohu vdova po Mikuláši Domanikovi — když si jejího manžela povolal; ruka ruku myje, myslil by si člověk, ale není tomu tak, neboť krásné prostěradlo na oltáři vyšívala Gongolyová, která se později přece jen utopila — inu, Boha nelze podplatiti!

„Sem, sem, milostivý pane, do sakristie!“

Když tam vstoupili, ihned jim padl do očí: mezi kasulemi, pluviály a štolami byl starý deštník nebožtíka Pavla Gregoriče, z vyrudlé, vybledlé červené látky — jen stříbrná hůl, ach, stříbrná hůl cize se tu na něm leskla!

Gyuri ztrnule a ochromen se díval na deštník; nebyl ani slova mocen. Cítil, že osud s ním zápasí, že bojuje proti němu. Jeden satan ho pohání, pobádá ho: „jen jdi, jen jdi za svým dědictvím!“ — jiný satan pak kráčí před ním a dráždí ho: „jen pojď, pojď, tady je.“ Ale jest ještě jeden satan, třetí, nejčerstvější, který i prostředního předhoní a ten se potlouká u cíle, a když on už už k němu dospívá, zlomyslně se na něho ušklíbne: „Není tu ničeho!“

Stolárik zachoval si chladnou krev; prohlížel si velmi pozorně hůl u deštníku, jakoby se kochal uměleckým jejím provedením.

„Měl stále tuto hůl?“

„Oh, kde pak! Tato je z ryzího stříbra a je to dílo opravdu pěkné. Bystřický Husák je veliký mistr; on ji zhotovil. Račte se jen dobře podívati na tento vkus, na tento styl. Není-li to dílo klassické? Loni mne moji věřící tak překvapili, když jsem byl v lázních sklenovských. U staré holi urazilo se totiž kostěné držadlo, sotva již bylo možno užívati jí. Jest to zásluha jistého Štěpána Klinčoka; on na ni sbíral. Oh, jsou ještě věřící duše křesťanské.“

A obrátil se k Gyurimu.

„Však tě ještě seznámím s tímto Klinčokem. Je to muž opravdu ctihodný.“

Gyuri nejraději by poslal ctihodného Klinčoka do horoucích pekel — a měl by i po kom, neboť zase už tu byl za ním první čert, který ho ponoukal: „jdi za svým dědictvím.“

„Ale jistě jste si nechali také starou hůl?“ ptal se s novou nadějí.

„Sotva asi,“ odpověděl kněz, „byla to obyčejná, dřevěná hůlka; myslím že si ji tehdy vyžádala od Veronky Adamcová.“

(To nejspíše z kněze mluvil prostřední satan: „hůlka je u Adamcové.“)

I předseda se stal po té zvědavým:

„Kdo je tato Adamcová?“

„Má stará kuchařka, jež nám prve přinesla klíč.“

Pan Stolárik počal se hlasitě smáti — až mu slzy vytryskly z očí, jak se chechtal. Stěny chrámové, kamenné kostky duněly ozvěnou, zdálo se, že se chechtá celý kostel.

Když pak vyšli z kostela a kněz zavíral na klíč, vytáhl pan Stolárik prsteny, zabalené do hedvábného papíru, vtiskl je Gyurimu do dlaně a s tichým humorem řekl:

„Podle své dřívější logiky musíš si vzíti Adamcovou. Jdi tedy, zde máš prsteny, zasnub se s ní honem!“

Gyuri neodpověděl na tento kousavý vtip. Vrazil s nervosní chtivostí nejistoty do kuchyně, kde Adamcová pekla právě palačinty na plameni, otvorem v krbu vyšlehujícími.

„Poslouchejte, Adamcová, kam jste dala starou hůlku z kostelního deštníku?“

Adamcová dosmažila dříve palačintu, vyklopila ji opatrně na talíř, kde jich již byla veliká hromada, a pak teprve se ohlédla, kdo s ní mluví.

„Starou hůl, ráčíte se ptáti, má holubičko, vzácný můj pane? Nu, to bylo tak, že se rozstonal Maťkó, můj malý vnuk… bylo to právě loni, když dozrávalo zelí, anebo jistě ještě dřív…“

„Což na tom, kdy to bylo!“

Adamcová klidně nalévala nové řídké těsto na livanečník.

„Nu ano… kde jsem přestala? U Maťka. Přišlo mu to z očí.^[26] Neboť Maťkó je tuze hezký hoch…“

Gyuri netrpělivě dupnul nohou.

„Tak mi nepovíte, kde je?“

„Tuhle jí, za kamnama.“

„Deštníková hůl?“

„Kde pak! Maťkó.“

Skutečně krčil se tu za dřezem, sedě na převrácené ošatce, modrooký, umouněný klouček, pohrávající si s pestrými boby; ústa měl plná nacpaná palačintou.

„Safraportská babko! Jste hluchá, či co?“ osopil se na ni advokát. „Ptám se na starou hůl z deštníku!“

Adamcová uraženě potřásala hlavou.

„Vždyť o ní mluvím… ublížili mu očima, povídám, Maťkó, můj svatoušek, moje malé vnouče, byl nemocen… a na to je, moje dušičko, vzácný můj pane, jediný lék, tři do žhava rozpálené uhlíky dají se do pitné vody a nemocný to musí píti po tři dni. Ale, pane Bože, nic to nespomáhalo, stále nic, malé dítě chřadlo den po dni, div mi srdce bolestí nepuklo nad ním, nemohla jsem ho ani viděti, já mám tuze slabé srdce, velebný pán to také ví…“

„I já to uznávám, ale, pro lásku boží, vraťte se již k věci!“

„Už se vracím, prosím poníženě… v tu dobu právě dali dělati stříbrnou hůl k svatému deštníku a slečna, dobrá ta duše, darovala mně starou hůl. No, povídám, to bude právě dobře Maťkovi… tři uhlíky z tohoto svatého dřeva — když nepomůže ani to, pak bude odveden, stane se vojáčkem pánbíčkovým.“

Rozplakala se při pomyšlení, že by málem byl malý Maťkó vojáčkem u Pánaboha, slzy jí počaly téci — štěstí ještě, že nenapadaly do těsta palačintového.

„Adamcová!“ vykřikl Gyuri hlasem chvějícím se rozčilením, „snad jste nespálila deštníkovou hůl?“

Stařena udiveně na něho pohlédla.

„Ej, kde bych tedy vzala ty tři uhlíky, kdybych ji nespálila?“

Gyuri zapotácel se ke zdi, kuchyně počala se s ním točiti; talíře, hrnce a pekáče šíleně se otáčely kolem něho, z otvoru v krbu pak vyplazoval na něho obrovský ohnivý jazyk onen třetí čert, který vždy u cíle se na něho šklebil: „Není tu ničeho!“

Ale v tom přivedla ho k vědomí ruka, jež těžce dopadla mu na rameno: byla to ruka Stolárikova.

„Bylo, není; neutrap se proto, frátře. Tak tomu chtěl osud a punktum. Aspoň se nebudeš již honiti za marnými sny, jsi vrácen své síle. Věř, i to má svou cenu!“

Vezou malou Veronku

Ale nadarmo ho Stolárik potěšoval. Snadno je kázati, že pozemské statky odlučují člověka od statků duševních, proto přece jen jsou pozemské statky dobré!

Když umře člověku milé dítě, vždy se najde v rodině veliký mudrc, který chce léčiti srdce bolem se svírající: kdož ví, co by z dítěte bylo, což kdyby umřelo pak na šibenici, snad je přece lépe, že umřelo teď a tak; ale proto přece tato filosofie nikdy neusušila ni jediné slzy. Je to velmi slabé zboží vůči bolesti!

Stolárik také snášel důvody a výklady, ale srdce Gyuriho bylo sevřeno myšlenkou, že nebude již nikdy míti dominia, anglického parku a tak dále, co s tím je spojeno; celý svět se mu zdál pojednou novým a smutným.

A přece byl to starý svět. Vše šlo svou cestou dál, jakoby Adamcová ani nebyla spálila starou hůl z deštníku. Ve velkém pokoji na faře popošla ručička hracích hodin na římskou dvojku, načež hodiny zahrály píseň; služebné přichystaly stůl k obědu, Adamcová přinesla polévku, důstojný pán vyhledal hosty, zavedl je do jídelny, posadil je po pravé i po levé ruce vedle madame Krisbayové, a teď teprve pojednou zpozoroval, že tu není Veronky.

„Právě jsem se chtěla také na ni ptáti,“ pravila madame. „Což nebyla s pány?“

„Myslel jsem,“ řekl kněz, „že byla u vás.“

„Neviděla jsem jí již aspoň dvě hodiny.“

„My také ne.“

„Já také ne.“

„Snad bude v kuchyni?“

Madame Krisbayová s mrzutou tváří se zvedla s předsenického svého místa, aby přivedla Veronku, ale brzy se vrátila a krčila rameny.

„V kuchyni jí také neviděli.“

„No, to je pěkná zábava,“ durdil se farář a sám vyběhl a poslal služebnictvo na vše strany, aby rychle slečnu vyhledali někde v zahradě, v besídce, kde asi se patrně ukryla a zabrala do čtení.

Adamcová venku naříkala, že jídlo zůstává dlouho státi, že vše se zkazí.

„Dávejte tedy na stůl,“ nařídil farář, „kdo tu není, nedostane oběda. Tak vzácného pána, jako je soudní předseda, nesmíme nechati čekati, zvláště když chce ještě jeti domů.“

Přinášeli tedy jídla, po polévce kaši s husím sádlem, nadívanou kapustu, sele s nosem, ušima, celé — ani král lepšího nedostane — pak palačinty — — ale po Veronce nebylo stále nikde stopy. Zatím přišla Hanka se zprávou, že jí nikde nenalézají.

Gyuri seděl tu necitně, jako žaludské eso, jenom obličej měl bledý jako mrtvola.

„Ej, snad usnula ve včelíně,“ prohodil kněz, „či snad (chvíli váhal má-li pokračovati), či snad se něco stalo mezi vámi?“

Pohlédl pátravě na Gyuriho.

„Mezi námi? Ne, nic,“ řekl Gyuri ledově.

„Běž tedy do nového domu, Hanko, a podívej se do včelína. A my pijme, pánové, nedejme se vyrušovati. Vždyť je to ještě dítě, rozmar si s ní ještě pohrává. Snad běžela za motýlem. Račte z tohoto červeného, pane presidente!“

Nepobízel však ani tak hosty, jako sebe sama: sedělť tu jako na jehlách, srdce svírala mu úzkost, mluvil již roztržitě. Předseda se ho tázal, mělo-li letošní časné vedro nějaký vliv na zdejší úrodu a jaký?

„Ano asi dva.“ odpověděl kněz.

„Máte více sourozenců, velebný pane?“

„Nevím.“

Zmatené tyto odpovědi svědčily o stísněném jeho rozmaru, jakož i o tom, že tu sedí s nimi pouze ze slušnosti. Předsedovi ho bylo posléze líto, i řekl při černé kávě:

„Bylo by lépe, kdybyste se podíval sám po slečně, velebný pane. A račte také naříditi mému kočímu, aby zapřahal, neboť odtud do Bystřice je mnoho vrabčích skoků.“

Kněz rychle se chopil této příležitosti, madame Krisbayová také prosila o omluvení, že odchází, neboť vše, co se tu dělo, bylo tak zvláštní, že se již počínala znepokojovati.

Oba muži osaměli.

Nastalo trapné ticho. Nástěnné hodiny strašidelně tikaly.

Gyuri pohlížel očima dokořán vyboulenýma, bez pohnutí na kanárka v kleci se krčícího. I ten byl teď tak smutný!

„Dej si také zapřáhnouti,“ přerušil posléze ticho předseda. „Pojedeme spolu!“

Gyuri cosi zaúpěl, nebylo mu tuze rozuměti, ale protože při tom vrtěl také hlavou, bylo zřejmo, že nemá v úmyslu, dáti si koně zapřáhnouti.

„A přece musíš jeti. Naše úloha tady je dohrána.“

„Povídám, že není možná!“

„Proč?“

„Což nevidíte, že Veronka se ztratila?“

„Co je ti po tom? Vždyť se ztratila také deštníková hůl.“

Gyuri hněvivě udeřil rukama mezi sklenice.

„Což dbám já o hůl z deštníku!“

„Tak? Ty tedy chceš dívku? Vždyť to jsi mi před obědem neřekl!“

Gyuri pokrčil rameny.

„To bylo tehdy! Tehdy jsem ještě nevěděl…“

„A teď už víš?“

„Teď to vím," odpověděl krátce.

„Ó, ó!“ zvolal předseda uštěpačně, „a kdy asi roznítil Amor tento podivný žár? Vždyť to, že děvče zmizelo, nenasvědčuje příliš, že by se o tebe tuze zajímalo.“

„Právě proto pociťuji v tuto chvíli všecku trýzeň pekla. Oh, pěstoune můj, věřte mně, že teď se mi zdá skoro jenom maličkostí, že dědictví mi zmizelo!“

Předsedu hluboce dojal tento bol jinochův, který dal tak upřímným hlasem na jevo.

„To je něco jiného. Hromské dílo, mluv tedy tak! Nu, pak tu zůstanu také. Pojď, hledejme maličkou i my, podívejme se na ni, co chce.“

Když vyšli, byl na dvore veliký poprask, ale nejvíce bědovala a naříkala Adamcová, lomíc rukama.

„Já to věděla, já to věděla, že to tak skončí! Víly z pohádky nesmí se nikdo ani prstem dotknouti, sice se rozplyne jako mlha! Oh, naše sladká, malá slečinka! Byla nevěstou Ježíšovou a udělali ji nevěstou člověka smrtelného; proto si ji Ježíš povolal k sobě!“

Stolárik k ní přiskočil a chytil ji za ruku.

„Co povídáte? Slyšela jste něco?“

„Teď povídá, prosím poníženě, žena pasáka Gundroše, že viděla naši slečinku dopoledne, jak běžela rovnou k Bjelé Vodě, jak tam po lukách kráčela, s vyplakanýma očima… Oh, Bože můj, a to je přece jasné!“

Houf žen a dětí zevloval u dveří kuchyňských; sběhly se sem po zprávě o neštěstí. Jedna z nich také viděla Veronku v zahradách, ale dříve než Gundrošová.

„Byla smutná?“ ptal se Gyuri.

„Plakala.“

„Běda mně!“ zaúpěl zoufale.

„Najdeme ji… budeme ji hledati,“ konejšil ho předseda.

„Kde?“

„V obci, neboť teď již je jisto, že je na polích; hned se dovíme, kde.“

„Hej, kdyby to bylo tak snadné!“ vzdychl si Gyuri. „Jenom v pohádkách mají takové zrcadlo…“

„Svolám sem hned celé okolí!“

Gyuri nedůvěřivě potřásal hlavou — snad se pan Stolárik zbláznil, že sem chce přivésti celé hrbolaté, kostrbaté okolí, s údolími, lesy, háji, aby se podíval, kde je Veronka?! Pan Stolárik však opravdu na něco takového pomýšlel. Veronku je nutno odkudkoli dostati, ostatní dozvíme se již od ní.

„Kde je velebný pán?“ tázal se diváků.

„Šel se podívat k močidlu lnu, zdali do něho slečna nespadla.“

„A kde je zvoník?“

„Tady jsem.“

„Jdi honem na věž a zvoň velikým zvonem na poplach.“

„Vždyť přece nikde nehoří!“

„To je jedno, když já poroučím. Znáš mě snad?“

Jakž by neznal?! Pan Stolárik, nežli se stal veřejným notářem, byl v tomto okresu okresním soudcem a již tehdy rostlo v Glogové velmi mnoho lískových prutů; Pavel Kvapka běžel tedy jako šílený, a po malé chvíli již duněl zvon temnými, nepravidelnými údery, naznačujícími neštěstí: bim… bam… bim… bam…

Větru nebylo. Poplašné zvonění znělo, znělo tiše a všade se rozléhalo, po loukách, údolích, horách, prohlubinách, po lesích i sítinách, a ze všech těch míst, od severu, jihu, západu i východu objevovali a hemžili se lidé, kteří vesměs běželi do vsi. Bylo skoro ku podivu, kde se najednou tolik lidu nabralo. Jen ten, kdo se dočká o soudném dni troubení archanděla Gabriela, uvidí něco podobného.

Stolárik s uspokojením díval se s kostelního vršku na zástupy, blížící se s těžkým oddychováním.

„Nu, vidíš, teď se jen postavíme doprostřed vesnice a ti, kdož se všech stran okolí se sbíhají, budou nám moci dáti zprávu o Veronce. Ale i to bude zbytečné. Neboť Veronka sama přijde teď také. Hej, zvoníku, rozhlédni se oknem: nevidíš někde slečnu?“

„Ano, vidím ji, běží tamhle vedle kukuřicového pole Šránkových.“

„Žije!“ zvolal Gyuri radostně, ale v zápětí ho zdrtila myšlenka, již z toho vyvodil: „Žije, nic jí není, schovala se tedy přede mnou!“

Počal uvažovati, zdali by nebylo lépe, kdyby nežila. Pak by si aspoň mohl mysliti, že ho milovala, mohl by ji oplakávati, neboť ho milovala…

Předseda vykřikl na zvoníka, který stále ještě zvonil na poplach.

„Nech toho již, osle. Ukaž nám rukou, kterým směrem jest kukuřicové pole Šrankovo.“

Zvoník ukazoval k lukám.

„Jdi jí naproti, Gyuri, a hezky se jí vyptej, co jí je?“

Ale Gyuri již šel, běžel zahradou farskou, pustil se přes vojtěšku Josefa Magáta, a srdce mu zabušilo — odtud bylo již viděti Veronku, v zelenavých, řásnatých šatech; ani neměla na hlavě klobouku, jenom malý červený šáteček nedbale na vlasech; pustil se spěšně vrbinou Jiřího Slavíka, až proutí praskalo, a náhle ji zastihl na louce Gongolyově.

Dívenka vykřikla, když ho spatřila; počala se chvíti po celém těle.

„Kde hoří?" ptala se přitlumeně.

„Nelekejte se, Veronko. Nehoří nikde. Můj pěstoun dal zvoniti na poplach, aby vás přilákal domů. Proč jste odešla?“

Dívčina tvář pokryla se bledostí; Veronka hryzla se do rudého rtu.

„To vím já,“ pravila tiše, hlasem slábnoucím, „nechte mne, prosím… nechte mne.“

A obrátila se, jakoby chtěla jíti znova do lesa.

„Veronko, pro lásku boží… nemučte mne. Co je vám? Co se vám stalo? Čím jsem se provinil?“

Dívenka pohlédla na něho pichlavě, chladně. Oči její byly jako dva ledové rampouchy.

„Nechte mne,“ opakovala. „Co se mnou chcete?“

Mladý muž náhle k ní přiskočil a uchopil ji za ruku. Veronka chtěla se mu stůj co stůj vytrhnouti, zápolili spolu, ale on přece ji nepustil dříve, pokud jí na prst nenavlíkl prsten.

„To chci!“ řekl s prosebným pohledem.

„To chcete?“ zasmála se dívka trpce. „A já zase chci tohle!“

A při tom prsten stáhla a odhodila daleko do louky, mezi tisíce houpajících se, chvějících se stébel trávy.

Ubohý Gyuri chytil se oběma rukama za hlavu.

„Ó, co jste mi to udělala? Co jste mi to udělala?“

„Ale nehrejte se mnou komedii, pane Wibro! Navlékněte svůj prsten ne na mou ruku, ale na deštník… neboť vy si chcete vzíti deštník a ne mne. Rozumíte již?“

Gyuri náhle prohlédl celé pozadí této mrzuté zápletky.

„Svatý Bože — vy jste nás poslouchala?“

„Ano, vím vše,“ řekla, lehce se zarděvši. „Nadarmo byste zapíral.“

„Oh, Bože můj, nechci vám pranic zapříti… Vyslechněte mne, prosím vás, vyslechněte mě!“

Šli pěkně tiše po louce, Gyuri vypravoval, Veronka poslouchala, zatím co miliardy brouků a kobylek živě šustily a hučely v nesmírné trávě, vykonávajíce křížem krážem podivné své cesty. Gyuri mluvil, vypravoval celý svůj život, příhody svého otce, pravděpodobnost dědictví, jak vypátrali, kam asi je mohl Gregorics schovati, jak krok za krokem dostal se do Bábaszéku, slovem, řekl jí vše. Dívka poslouchala, z prvu jako žalobce, s tichými, trpkými výčitkami v očích, později však jen jako soudce, aby vypátrala pravdu, až na konec počal ji vývin příběhu zajímati a rozehřála se: nebyla již ani žalobcem, ani soudcem, byla jen divící se posluchačkou, jež často vyrušovala nit vypravování překvapeným výkřikem.

Ach, jak se k ní příběh onen blížil, pomaloučku, ale jistě, již bylo viděti vlákna, jež se zapřádala i do jejího životního osudu! Jen dál, dál!…

Již jde, blíží se dunivě… již je u mladého Münce. Münc mu odhalí, že deštník je v Glogové. Pak promluvila o večeři u Mravučánů lesníkova paní… ach, a lesníková vyžvanila, co přinesl svatý Petr nad hlavu osiřelé dívenky.

Ještě několik slov a Veronka věděla vše, uhodla vše, a slzy jí vytryskly z očí.

„Oh, Bože můj, vždyť Adamcová hůl spálila!“

„Bůh jí za to požehnej, že tak učinila,“ řekl Gyuri vesele, vida, jak dívka roztála, „neboť teď vám mohu dokázati, že vás miluji i bez deštníku.“

Veronka odvázala si červený šátek s hlavy a jak jím v ruce mávala, udeřila jím náhle Gyuriho do ramene a se slzami v očích na něho se usmívala.

„Tož opravdu si mne chcete vzíti i teď?“

„Arciže. Co tomu říkáte?“

„Že…“ (Uvízla, zvláštní pohnutí sevřelo hrdlo.)

„Že?“

„Že jste člověk velmi lehkomyslný a…“

„A?“

„A… pospěšme nazpátek… hledat můj prsten!“

Při tom se obrátila a dala se do běhu a běžela jako malé hříbě; rozpustile utíkala na louku Gongolyovu, Gyuri sotva stačil běžeti za ní.

Dlouho prsten hledali, ale nadarmo. Po chvíli přišel sem i velebný pán. (Poslouchejte, Gyuri, ale neříkejte bratrovi o deštníku ani slova!) — (Ne, srdíčko, nikdy mu to nepovím.)

Velebný pán notně Veronku vyhuboval.

„No, ty zlá, tohle se sluší? Kde jsi chodila? Jak jsme byli pro tebe poděšeni! Viď, že jsi běhala za nějakým motýlem?“

„Spíše jsem před ním prchala, ale chytil mne.“

„Motýl?“

„Tento ošklivý, veliký motýl.“

Důstojný pán pochopiv, co mu dovolila pochopiti, pustil se i sám do hledání prstenu, ale mohli by hledati do soudného dne, kdyby se o tom nebyl dověděl pan Gongoly a nepřibatolil se sem se svým velikým břichem, na němž pyšně se houpaly třásně z beránčích drápků u sáčku na tabák.

Veronka již byla všecka zoufalá.

„No no,“ řekl glogovský nabob, zavrtěv hlavou, na níž dlouhé bílé vlasy vzadu byly hřebenem sepjaty. „Neračte se rmoutiti, slečinko, strýc Gongoly ho najde!… Ten ho opravdu najde. Neboť i k tomu musí býti rozum. Něco jiného je čtení mší, něco jiného je hledati v trávě prsteny. Za hodinu dám trávu s louky sekáči oholiti.“

*

Ačkoli tráva nebyla ještě ani na dva prsty vysoká (vždyť teprv před čtrnácti dny odnesli odtud kupky sena), přece povolal pan Gongoly sekáče a pod jednou kosou opravdu zazvonil a zaleskl se zlatý malý kroužek, který druhého dne po té třpytil se již na prstě Verončině. O louce kavalíra Gongolye zůstala pak od té doby památka podivné události, že v jednom roce třikráte ji pokosili, čímž může se kdekdo v Glogově chlubiti, když cizinci jim haní jakost polí.

Co mám ještě říci? Věru, je toho ještě tuze mnoho, co se mi dere do péra. Je mnoho takového, co zůstane věčně tajemstvím; na příklad o jmění Pavla Gregoriče podnes není žádných stop. Nikdo neví, byla-li ona vybásněná bankovní poukázka v holi starého deštníku, či nic, ba neví to ani malý Maťkó, který přece z ní pil oněmi třemi uhlíky. Tak drahého nápoje nepijí ani císařové, jako pil Maťkó — byla-li to pravda.

Legenda o glogovském deštníku svatého Petra podnes trvá v okolí. Pan Stolárik totiž, který rád všade vypravoval, jak starý žid Münc obdařil křesťanství svatou relikvií, byl příčinou, že pravda vyšla na jevo — ale víra jest mocnější pravdy a znenáhla ji úplně potlačila. Já jí více věru nevykopu. Prosím za odpuštění i toho, co jsem posud uvedl. Neboť nelze upříti, že jest v tom něco mystického. Svatý deštník přinesl nesmírné požehnání a štěstí všem, i Gyurimu, který dostal jeho prostřednictvím nejrozkošnější ženu na světě — třetí neděle po vypravovaných událostech.

Takové svatby Glogova nikdy ještě neviděla. Veronka si umínila, že třeba pozvati všecky hosty, kteří byli s nimi na večeři u Mravučánových; kdož byli přítomni jejich prvnímu seznámení se, ať jsou také na svatbě. Také z Bystřice bylo mnoho hostí, mezi nimi i drahá matka ženichova v černých „ternových“ šatech, předseda soudu, podžupan a Bůh ví, kdo ještě. Z Kopanice přišli Ursinyovi, ze Lehoty slečny správcovic (v růžových sukničkách varhánkových), z Bábaszéku Müncová (se zlatými náušnicemi, velikými jako pěst). Tolik kočárů, tolik povozů sjelo se najednou do Glogovy, že celý týden bylo by se možno kochati jen prohlížením různých postrojův.

Ježíš Maria, tolik panského lidu — tolik sukna na nich! Kráčeli po dvou, vždy paní a pán, slečna a mládenec. Napřed šla nevěsta s bílým věncem ve vlasech, v bílých šatech. (Ó, jak byla krásná — škoda, že jednou taky sestárne!)

Ale ani ženich si nezadal, i na něho byla zajímavá podívaná; měl na sobě úplně takové šaty, v jakých krále malují. Zlatý meč jeho v sametovém pouzdře zvonil po dlažbě kostelní… Duše lidí se povznášela, když to viděli.

Pak se rozestavili v půlkruhu před oltářem, tolik paní, každá s kyticí v ruce a kromě toho měly vlasy postříkané drahými vodami. V kostele to vonělo jako v apatice. Bylo tu také trochu chladno. Slečny správcovic, beztak chorobné, chvěly se v lehkém tylu, ale jinak šlo vše krásně… ku podivu krásně.

Ženich směle pronesl své ano, až skoro zadunělo pod velikými klenbami, ale nevěsta — ta pronesla je věru jen tiše, lehounce, jako když muška zabzučí. Chudinka, na konec byla tak pohnutá, že se dala do pláče. A pak hledala šáteček v těch nádherných bílých šatech. Ale což takové šaty mají kapsy? Nemohla ho nalézti, má drahá dušička, až posléze podala jí svůj kapesník paní, jež za ní stála a jež stále volala za sebe na svého manžela:

„Vladine, zapni si kabát!“