Deštník svatého Petra

Večeře u Mravučánových

Nechci obšírně vypravovati, co ještě následuje. Jenom se šaty Kristovými stal se onen zázrak, že rostly spolu s dítětem. Malý pláštík, jejž nosil v dětské době, byl týž, co pokrýval údy Ježíše, muže na Golgotu kráčejícího.

Od těch dob není takových plášťů (k veliké radosti krejčů!) — jen pod rukou romanopisců stává se někdy takový div; malý kousek látky, který stačí sotva na vestičku, protáhne se jim v péře na celé stůčky.

Ale to já nemám rád a krátce skončím večeři u Mravučánů, ačkoli byla výtečná a chutná — a byl-li kdo nespokojeným, mohla to býti pouze madame Krisbayová, jež u prvního jídla již, přeznamenité beránčí papriky, spálila si ústa a vykřikla:

„Ach, něco mne hryže v krku!“

Ještě méně získalo si její obliby druhé jídlo: nudle s tvarohem na špeku, jež ochutnala a hned s posměšným úšklebkem odložila vidličku:

„Mon Dieu, toť jakési rozřezané mokré prádlo!“

Ubohá paní Mravučánová byla všecka zdrcena, že ničeho nejí: „Jaká to pro mne pohana!“ naříkala, až na konec jí snesla zavařeniny, do nichž se madame statečně pustila, a když pak znenáhla se smířila se žaludkem, počala se i s postavením spřátelovati.

A to právem, neboť místní luteránský farář, ctihodný pan Samuel Rafanides a kantor, Teofil Klempa, bavili ji u stolu, jeden s levé strany, druhý s pravé. Již pozvání jejich znělo: „Musíte přijíti, protože u večeře bude německá ženština, již budete distrahovati.“ Ale ze samého „flancu“ se také přičinili: oba chtěli dokázati senátorům, jak jsou znalí německé jemné konversace.

Madame Krisbayová shledala, že sousedé její jsou příjemní, zvláště když se dozvěděla, že ctihodný pan Samuel Rafanides má se ženiti. Jakže? Zde se i knězi žení? (Snad přece jen se dostala do dobré země!)

Kantor byl hezčí člověk, ale již ženatý a starší. Intelligentní, podlouhlá jeho tvář pokračovala dlouhými, černými vousy, jež zakrývaly mu celá prsa; kromě toho jevil také jakousi bystrost, ale prýštila z něho jen znenáhlým způsobem, jako výpotek, jako míza z hrubého špalku.

Madame Krisbayová často se dala do smíchu při některé vtipné jeho poznámce; škoda, že si netroufala úplně se oddati dráždícímu smíchu, neboť paprika jí dosud strouhala v hrdle — anebo snad jen hrozná na ni vzpomínka. Rozpálené do červena líce její, jindy voskově žluté, zřejmě potlačovaly kašel, který jest kromě toho, že je neslušným, také předzvěstí stáří.

„Eh, to nic není,“ pobízela ji Mravučánová, „jen směle, dušinko, jen se vykašlejte! Kuc, kuc! Kašel a chudobu nelze utajiti.“

Čím dále tím lépe jí tu bylo, neboť ctihodný pán měl i tu přednost, že byl kdysi v Mnichově, chodil tam do škol a dovedl vypravovati mnoho drobných anekdot z tamějšího života v tamějším dialektu, což se madame tolik líbilo, jakoby duši její v másle koupali.

Ctihodný pan Samuel Rafanides nenáležel nikterak mezi nudné, pobožnost simulující kněze, třeba že v Bábaséku bylo o něm slovácké pořekadlo, jež Teofil Klempa tak vtipně o něm sesadil, že i obráceně čteno mělo týž význam: „sedí na faře Rafanides“ — ač farář byl právě opakem člověka „sedata“ — věčně chodil a sháněl dobrodružství. Slovem měl dobrou krev a již i z předešlé fary (někde v župě novohradské) musil odejíti pro jakési pletky s mladou ženou. Paní Mravučánová zná tu historii, zná i onu paní, je to manželka Matyáše Bahóva; musí to býti hloupá persona, neboť ona sama vybreptala svému muži, vrchnímu kurátoru, poměr svůj s knězem, a není asi právě žádnou krasavicí, neboť Mravučánová doslovně se o ní takto vyjádřila:

„Rafanides byl blázen, že si s ní začínal. Ošklivé ženy nemá muž žádati o políbení a chudého o půjčku, protože ti se s tím hned pochlubí.“

Tak se vyjádřila Mravučánová; arci, také hned dodala: „Ale kdyby se někdo na mě odvolával, zapřu to.“ Proto nemohu také ručiti, že to doslovně tak řekla, protože bych toho dokázati nemohl.

Ale konečně je to jedno. Jisto je, že madame Krisbayová vesele žvatlala se svými sousedy. Oba ti neobyčejně vzdělaní muži probudili v ní lepší mínění o naší zemi. Opravdu bylo štěstí, že nemohla slyšeti onu upřímnější, prostší rozmluvu, již měli spolu ostatní bábaséčtí pozvaní hodnostáři. Jen co je pravda — i ti jsou moudří lidé, ale po svém způsobu. Sličná Veronka nejednou se usmála jejich žertům, protože jich ještě neslyšela, ale domácí již vesměs znali takové stolní vtipy: znali zvyky bohatého řezníka Pavla Kukučky, že při pečeni se zvedne a chrochtavým hlasem pronáší přípitek sám na sebe: „Bůh zachovej ve zdraví pána mé manželky!“ — štucerský notářský zástupce stokráte již pronesl svůj rébus, jejž nyní po stojedné dal slečně Veronce: stáhnul si s poraněného (na honu prý!) malíčku prst z rukavičky ustřižený: „Jaké to je město, slečno?“ Čert aby tak na rychlo uhodl, že je to Kis-Ujszállás.^[24] Ostatně štucerského notářského zástupce snad ani malíček nebolí a patrně asi nikdy nebolel — nosí prst z rukavičky jen proto, aby mohl dávati slečinkám svůj rébus.

Bylo by vlastně pokoušením Boha, kdo by chtěl takovou večeři vylíčiti. Vždyť se tu neděje nic významného. Lidé jedí, pijí a pak jdou domů. Mluví snad o něčem zajímavém? Kde pak! Tisíceré nepatrnosti a pošetilosti vyjdou na jevo. Chraň Bůh, sbírati je pro tisk. A přece budou v Bábaséku o těchto nepatrnostech celé dni mluviti, jak Mravučán vylil červené víno a jak teklo po ubrusu a sypali na ně sůl a jak senátor Konopka vykřikl:

„Hej, huj! paní kmotra, budou křtiny!“

Paní Mravučánová se arci zarděla, Veronka pak tázala se s nevinnou tváří:

„Jak mohou z toho poznati křtiny?“

(Tato dívenka je buď veliká husa, anebo již veliká herečka.)

Račte jí tedy na to odpověděti: tvář má tak čistou a něžnou, jako asi měla Panna Maria, když nosila ještě krátké sukně. Pohlédli všichni na sebe. Ale na štěstí tu byla choť lesníka Vladimíra Sliminského. Tato paní vynalézavé hlavy jí vysvětlila:

„Nu, to je tak, slečno, že čáp, který nosí děti, objeví se napřed neviditelně a na znamení převrátí pohár.“

Veronka se zamyslila na chvilku, pak nedůvěřivě potřásla krásnou svou hlavičkou, kolem níž jakoby se vznášela gloriola nevinnosti.

„Ale vždyť jsem viděla, že ho převrhl ctihodný pán loktem!“

Na to nevěděla Sliminská co říci a obrátila se k manželi, s nímž se po celý večer po svém zvyku mazlila.

„Oškrab tlusté s husího stehýnka, Vladine!“

Vladin svraštil mrzutě čelo a na hubeném krku se mu rychle rozkýval Adamův ohryzek, což bylo znamením, že se zlobí.

„Ale když to já právě nejraději!“

„To je jedno, Vladine. Nedovolím toho. Zdraví je nejpřednější!“

Vladin poslušně odstraňoval tučné části z masa.

„Proč máš rozepiatý kabát? Necítíš, že je chladno? Hned se zapni, Vladine!“

Lesník se zapne a s blaženým pocitem vyplněné povinnosti opět sáhne po talíři.

„Ani sousta více, Vladine! Ani takový kouštíček, jako vločka. Dost toho máš. Není třeba, aby se ti v noci zdálo o býku.“

Vladin poslušně odkládá vidličku a chce píti sklenku vody.

„Dej ji dříve sem,“ vykřikne na něho panička ulekaně, „ať se podívám, není-li tuze studená!“

Vladin jí podá sklenku s vodou.

„Můžeš několik doušků vypiti. Je dost vlažná. Ale mnoho nepij, protože mnoho mokra není dobro žaludku. No, co je to, Vladine? Piješ, jako duha. Dost, dost, pro lásku boží!“

Ubohý Vladimír! Je mučedníkem manželské lásky. Šestnáct let jest již v takové neustálé péči, a ačkoli bláhový Polák se oženil jako silný muž a za celý ten čas nikdy nebyl nemocen, přece očekává každé chvíle katastrofu, protože následkem své neustálé nesamostatnosti sám je svatě přesvědčen, že stačí pouhý proud vzduchu nebo špatné sousto a bude po něm. Cítí, všade cítí, že příroda číhá kolem něho v tisíceré postavě s úmyslem vražedným…

„Pozor, Vladine! Pes by tě mohl kousnouti do nohy!“

Pod stolem hryže veliký pes odhozenou kost, proplétaje se mezi nohama hostí, o něco dál mňouká trpce kočka, jakoby říkala: „Dejte mi také z toho množství jídla kousíček!“

Počínala se dostavovati tak zvaná „amabilis confusio“. Všichni mluví, každý o něčem jiném. Senátoři vrací se opět k obecním záležitostem, ke konfliktu, který vznikl nálezem oběšeného člověka, paní Mravučánová vzdychá, že nikdo ničeho nejedl, v počestném a prostém líci doopravdy je proto rozhořčena; Teofil Klempa, jehož jazyk červené víno rozvázalo, vida, že kněz beztak baví sám madame Krisbayovou, zvolal, aby na sebe upoutal pozornost:

„Pánové, senátoři, učiním lítostivé vyznání!“

„Slyšme! O čem?!“

„O sebevraždách psů!“

Ach, toť významná otázka. Nastane všeobecná pozornost, i kněz musí zanechati hovoru. „Pst, pst, slyšme! O sebevraždě psů!“

Od jisté doby totiž počínalo buditi v okolí velikou sensaci, že ve včelíně učitele Klempy po ránu nacházeli mrtvého psa, který spáchal zbraní sebevraždu: nezastřelil se do hlavy, ale do hřbetu.

„Vrahem jsem já,“ vypravuje Klempa. „Počínám si tak, že strčím hlaveň nabité pušky do vnitra hořejší části prázdného oulu, na kohoutek venku zbylý a natažený přiváži provázek, jímž ovinu i spoušť, a protáhnuv provázek pod česnem, zavedu ho rovněž dovnitř úlu a na konec uváži kus masa. Pes přijde, ucítí maso, strčí hlavu za ním do úlu, počne ho přirozeně tahati zuby, puška bouchne, bum, a následuje smrt.“

Homérský smích provází tuto lstnou psí smrt, z čehož Mravučán prvý vyvozuje morálku: „Není pochybnosti, že sebevraždy jsou různého druhu, ale nejhroznější sebevražda může býti žízní. Pijme, pánové!“

Poháry zazvonily, ve veselý zvuk jejich mísí se hlas:

„Ej, Vladine, Vladine!“

Je to hlas paní Sliminské, jíž se nelíbí, že také Vladin sahá po poháru. Mokrému, štucerskému notářskému adjunktu nelíbí se zase, že navzdor napínavému vypravování, jímž ji bavil, stále upírá oči jen na manžela.

„Uškodí ti silný doutník, Vladine! Odlož ho již! Několik tahů také ti stačilo… Proč že jste byl v Bystřici, milý Mokrý?“

„Měl jsem tam mnoho řízení, a ke všemu jsem si přinesl od ,kozy‘ také šaty, jež mám právě na sobě.“

A s obdivem i s rozkoší změřil nové své tmavě modré šaty, kdož ví, po kolikáté již dnešního večera.

„Hezké šaty. Co jste platil za ně?“

„Dal jsem si je udělati dle míry u krejčího Klénera, šili mi je na moje tělo…“

„Co stály?“

„Je to haličské sukno, holečku, tak silné, že ho voda nepromočí; ve dne byste se měla na ně podívati!“

„Ano, ale byly drahé?“ odpověděla polská mladá žínka roztržitě.

„Viděl jsem celý, netknutý kus sukna, měl ještě žlutý začátek; byl jsem při tom, když ho stříhali. Má jakousi zvláštní hru při slunečních paprscích.“

„Dobrá, dobrá, ale ptala jsem se na cenu.“

Avšak dostati Mokrého z kolejí, když mohl mluviti o svých nových šatech, bylo tuze těžko.

„Kléner má krejčího, jakéhosi Kupka. Šil před tím ve Vídni u jistého dvorního krejčího. Tento Kupek mi pravil: ,Nelitujte peněz, pane Mokrý, tohle je látka, že se i kůže může před ní schovati.‘ Jen si sáhněte na ni, paní lesní!“

„Je měkká, jako hedvábí… Vladine, synáčku, bylo by dobře, kdybys se mnou místo zaměnil. Tam snadno přijde průvan, když se otvírají dveře. No, co se tváříš tak vzdorovitě? Snad bys nechtěl mně odporovati? Jedna, dvě, tři, přesedni si, Vladine!“

Mučedník lásky vyměnil si místo s manželkou a Sliminská dostala se nyní na protější stranu, vedle mladého advokáta Wibry, který byl hlavně Veronkou zaměstnán. Opravdu, žabka žvatlala s Gyurim, jakoby jí jazyk podřízli. Proslulý, moudrý muž, o němž se vypravuje, že bude jednou poslancem Báňské Bystřice, poslouchal ji s takovou napiatou pozorností, jakoby s ním mluvil biskup; za celý svět by od ní očí neodvrátil, leč jen na okamžik, tehdy, když Veronka na něho se podívala.

Mluvili potichu, člověk by myslil, že Bůh ví o jak důležitých věcech, a přece jednalo se jen o hlouposti. Co dělává Veronka po celý den? Inu, čte, prochází se. Z toho vyklube se druhá otázka: co čte, kde se prochází? Veronka vyjmenuje mu knihy. Gyuri je vesměs četl, i počíná uváděti románové hrdiny, jež jsou společnými jejich známými: orla Eleméra, Ivana Berenda, Elišku Ankerschmidtovou, Aranku Béldiovou. Věru, Béldi Pavel byl velikým oslem, že nepřijal knížectví!

„Ale což, udělal-li přece dobře? Vždyť kdyby je byl přijal, z čeho by pak vznikl onen krásný román?“

Pak se zase ptal advokát na Glogovou, je-li hodně nudnou?

Veronka udiveně zvedla k němu své tmavěmodré oči:

„Jakž by byla Glogova nudnou?“ (Jakoby se některý nezkušený člověk ptal: Je Paříž nudnou?)

„Jsou v Glogově lesy?“

„A jaké!“

„Chodíváte do nich?“

„Ba ano, chodívám.“

„A nebojíte se?“

„Čeho?“

„Inu, víte, lesy mívají někdy takové obyvatele.“

„Ach, naopak, obyvatelé našich lesů bojí se mne.“

„Tak? Což lze se vás také báti?“

„Protože je chytám?“

„Zloděje?“

„Ale jděte! Hned vás plesknu přes ruku, budete-li tak mluviti.“

„Pleskněte tedy, no. Tu je ruka.“

„Až pakli ještě jednou něco takového řeknete. Já chytám v lese motýle.“

„A jsou tam hezcí motýlové? V studentských letech měl jsem také sbírku. Dosud mám několik exemplářů.“

Ale po těch slovech zmocnila se Veronky také touha chlubivosti:

„Kdybyste viděl mou sbírku! Mám v ní již všecky motýle: admirála, smrtihlava, Apolla. Škoda, že můj Apollo má jedno křídlo porouchané.“

„Což Hebu máte též?“

„Mám a sice velikou jako dlaň.“

„Máte velikou dlaň? Ukažte!“

Veronka položila dlaň na ubrus. Věru, byla malinká, ale tak jemná, jakoby to byl lístek z růže utržený.

„V říši liliputánů byla by sáhová!“ smál se advokát čtveračivě a uchopiv sirku, počal rozpustile měřiti ruku v šíř.

Při měření se jí neopatrně dotkl svými prsty; žabka se zachvěla, stáhla ruku se stolu a krev hrnula se jí do tváří.

„Je tu veliké horko!“ pravila přitlumeným hlasem, opírajíc si dlaň o rozpálené líčko. Jakoby proto byla ruku utrhla.

„Opravdu, oteplilo se tady,“ chopila se slova Sliminská. „Rozepni si kabát, Vladine!“

Vladin si odfoukl a kabát rozepial, Veronka pak vrátila se zase ku svým motýlům.

„Chytání motýlů je mi opravdovým sportem. Je to snad tak, jako když muži pořádají hon na divokou zvěř.“

„Já také mám motýle rád,“ ujišťoval Gyuri, „protože milují jen jednou.

„Oh, já je mám ráda pro něco jiného…“

„Snad ne proto, že mají kníry?“

Veronka vzdorovitě odvrátila od něho hlavu.

„Pane Wibra, vy počínáte býti nesnesitelným.“

„Děkuji za toto přiznání.“

„Jaké přiznání?"

„Nu, že počínám býti nesnesitelným. Dle toho jsem posud takovým nebyl.“

„Ach, tu to máme! To je takový advokátský háček. Vysvětliti ze slov někoho něco takového, co ani neřekl. S vámi je nebezpečno mluviti, víte. Nepromluvím už ani slova.“

Gyuri sepial prosebně ruce.

„Neudělám to vícekráte. Nikdy víc! Jen mluvte.“

„Zajímají vás motýli opravdu?“

„Na mou čest pravím, že ani lvi a tygři mne v tuto chvíli tolik nezajímají.“

„Hleďte, motýlové jsou tak hezcí! Jsou jako krásně nastrojené ženy. Jaká to vkusná směsice barev! Dívám se jim na křídla tak, jakoby to byly vzorkované látky. Vezměme na příklad motýla Hébe, nehodí-li se spodní černě červená křídla jeho skvostně k vrchním černožlutým? Právě takový vznešený soulad jest v pestrosti lišejníku, a jaká slavnostně vážná nálada jeví se v hnědé toaletě smrtihlava, modře kropenaté, se žlutým okrajem! Věřte mně, že by mohl i proslulý pařížský Worth přijíti do lesů a učiti se od motýlů umění odívání se!“

„Zvolna, Vladine!“ zvolala v tom okamžiku paní Sliminská. „Kolik plící máš? Na dopisy místní stačí přilepiti známku za tři krejcary.“

Vladimír Sliminský totiž pustil se v hádku se senátorem Fajkou; spor byl o aktuální théma, co že by se stalo, kdyby člověku scházel cit sluchu, a mluvili o věci tak hlasitě, že milující choť nemohla strpěti takové marnivosti a nešetrnosti Vladinových plic, aniž by ho za to pokárala.

„Sedí vedle sebe a přece tolik křičí…“ durdila se vrtíc hlavou, „jako bychom na místní dopisy lepili známky po patnácti krejcarech. Oh, Bože můj, Bože můj, kdy už bude lidstvo úplně moudré!“

V tom okamžiku se zvedl senátor Konopka a pronesl zdravici na hostitele, „regenerátora“ Bábaszéku, ale hlasem tenkým, chraptivým, jak mluvil sám pan Mravučán — skoro by si mohl někdo mysliti, kdyby zavřel oči, že se to oslavuje pan Mravučán sám — a to působilo hlučnou veselost. Na to pak vyskočil Mravučán a připil zase Konopkovi, avšak s týmiž pohyby, posunky a mrkáním očí, jak obyčejně Konopka mluvíval. I tomu se všichni nehorázně smáli. A přece počínají si tak i králové, když ze vzájemné zdvořilosti k sobě objevují se v šatech, jež patří vlastně druhovi — tomu však se nikdo nesměje. A pak teprve přípitky začaly.

„Tos pustil psy se řetězu,“ šeptal Konopkovi Fajka.

Mokrý připil hostitelce, Mravučán znova se zvedl a jménem svým i své choti připíjel věnci hostí, děkuje jim za laskavý příchod. Prohodil, že z pozvaných jedině Müncová nemohla přijíti, protože dostala zvečera do nohy pakostnici; není divu, dnes se mnoho našukala a naběhala, v době trhu, ubohá stará paní. Vyprázdňuje pohár na blaho nepřítomné bábasecké židovky.

Následovalo hlučné, nadšené volání, a když toto stichlo, zvolal Vladimír Sliminský:

„Teď já položím groš!“

„Vladine, nemluv!“ napomínala ho žena. „Nemluv! Hlasitá řeč škodí tvým plícím!“

Ale Vladina nebylo již možno zadržeti. Muž pod pantoflem je všeho schopen; zapíná se, rozepíná se, nejí, nepije, ale aby někdo nepronesl přípitek, k němuž se přichystal — tolik poslušnosti v annálech uherských je neznámo.

„Zvedám číši, pánové, na nejkrásnější květinu v této společnosti. Na sestřičku našeho Pána, Ježíše Krista, ono jehňátko nevinnosti, pro niž Bůh učinil zázrak, zvolav na svého sluhu: ,Pospěš si, jdi honem, Petře, nedej maličké zmoknouti!‘ Ať dlouho žije slečna Veronka Bélyiová!“

Veronka se zapálila jako mák, zvláště když hosté vyskakovali a přicházeli jí druh za druhem políbit ruku; některý i poklekl před ní, nábožná paní Mravučánová pak sehnula se až k zemi a dotkla se rty svými lemu jejích šatů.

Gyuri, když slyšel toto pošetilé epitheton, domníval se zprvu, že se lesník zbláznil, ale spatřiv po té blázniti celou společnost, nemohl se ubrániti podivu, zmatku a jakémusi zvláštnímu, nepříjemnému pocitu.

„O jakém zázraku mluvil drahý váš manžel?“ pravil, obrátiv se k paní Sliminské.

Sliminská spráskla ruce.

„Jakže? Což vy o tom nevíte? Opravdu nevíte? Ale není možná… Vždyť jest to i ve verších vytištěno!“

„Co je vytištěno?“

„Inu… příhoda s deštníkem… Vladine, tuze jsi se rozehřál, jsi jako rak, a také se potíš! Nemám ti dáti vějíř?“

„S jakým deštníkem?“ naléhal advokát netrpělivě.

„No, to je zajímavé, že jste o tom praničeho neslyšel. Stalo se jednou, když vaše krásná sousedka byla malým dítětem, že ji zapomněli v košíku někde venku na dvoře na faře. Bratr její, glogovský farář, modlil se zatím v kostele. Mezitím nastala veliké bouře a průtrž mračen; slabé dítě jistě by to usmrtilo, dostalo by zapálení plic, nebo což vím, jakou nemoc, kdyby se nestal zázrak. Odkud přišel, odkud nepřišel, objevil se tu pojednou šedivý muž, jakoby to byl s nebe spadlý posel boží, a roztáhl nad dívenkou deštník.“

„Můj deštník!“ zvolal advokát bezděky.

„Co?“

„Nic, nic.“

Krev mu prudce bila v žilách, srdce hlasitě mu bušilo, rukama netrpělivě mával ve vzduchu, takže sám také převrhl sklenku vína.

„Křtiny! Ještě jedny křtiny!" výskali kolkolem vesele.

Rozlité víno teklo k paní Sliminské.

„Gratuluji, paní lesní,“ škádlil ctihodný pan Rafanides.

Sliminská sklopila oči.

„To není pravda,“ koktala stydlivě. „Viď, že ne, Vladine?“

Ale advokát nedopustil, aby nově se vynořivší nejapnosti pohltily veliké jeho théma, o něž se mu jednalo. Přitáhl židli blíž k mladé paní.

„A co potom?“ zvolal těžce oddychuje, horečně, rozčileně.

„Šedivý muž zmizel, mlha před ním, mlha za ním — nezbylo po něm stopy. Kdož ho na chvilku viděli, poznali v něm svatého Petra s dlouhými vousy.“

„Byl to žid Münc!“

„Řekl jste něco?“

Gyuri hryzl se do rtu, styděl se, že zase myslil nahlas.

„Nic, nic. Prosím, pokračujte.“

„Nuže, svatý Petr zmizel, ale deštník po něm zůstal.“

„A mají ho posud?“

„Ba ano, mají. Chovají ho v glogovském chrámu jako veliký poklad.“

„Chvála Bohu!“

Oddychl si z hluboka, jako když někomu spadne se srdce centová tíž; spocené čelo otřel si kapesníkem. „Mám ho!“ koktal si a zadíval se ztrnule do vzduchu. Zdálo se mu, že se svalí se židle. Věděl vše a veliké to štěstí pojednou ho zdrtilo. Cítil jakousi ztrnulost v šíji a stísnělost u srdce, vzduch kolem něho byl plný tísnivého hukotu.

„A čí je teď onen deštník? Patří kostelu?“ tázal se bezděky.

„Může býti i vaším,“ dováděla mladá paní. „Veronka si ho vezme k svému manželu. Tak mně to jednou řekl glogovský velebný pán. Deštník patří mé sestře, pakli ho sama nedaruje kostelu, až se bude vdávati.“

„Ne, ne,“ potřásal hlavou advokát, rozhlížeje se zmateně kolkolem, jakoby nebyl úplně při rozumu. „To nedovolím… To jest, co mluvím… Ano, ano, o čem jsme mluvili? Je mně hrozně horko. Div, že se nezadusím. Pane Mravučáne, prosím, nebylo by možno otevříti trochu okno?“

„Jakž by ne!“

Mravučán běžel k oknu.

„Zapni si kabát, Vladine!“

Chladný vzduch jarní noci nesl se oknem dovnitř; rozpustilý vánek pošetile shasnul obě svíčky na stole.

„Smí se líbati!“ zvolal potmě kujón Klempa.

Do okna klonila se ze zahrady větev modrého bezu, vydechujíc z bohatých hroznových květů do pokoje vůni k lásce dráždící, výměnou za unikající dým doutníkový.

Madame Krisbayová vykřikla — snad se polekala tmy, ale šelma Klempa snažil se využitkovati nevinné této okolnosti, aby zlomyslně prohodil:

„Na mou čest, já to nebyl!“

Kolkolem vznikl hrozný řehot. Potmě ostatně jsou potlačené smíchy ještě záhadnější; paní Sliminská pak, chtějíc demonstrovati naopak, že i po tu dobu, než se svíčky znova rozžehnou, jest povznesena nad podobné nejapné žerty, pokračovala klidně v historii deštníku, dokazujíc zároveň, že ústy mluví — neužívá jich tedy k ničemu jinému.

„Je to krásná, malá legenda, pane Wibra, račte věřiti. Já nejsem žena věřící, nad to jsme luteráni (ač nebývá zvykem přiznávati se k tomu), ale přes to je to velmi krásná legenda. Deštník je opravdu zázračná věc. Nemocní se pozdravují, sotva pod něj vstoupí; mrtvý vstal, když deštník se ho dotknul. Nadarmo vrtíte hlavou. Je tomu tak. Sama jsem toho člověka znala, však je dosud živ. A vůbec je nepochopitelné, co vše se stalo s tímto deštníkem. Již samo to, že přinesl mnoho štěstí a veliké bohatství glogovské faře!“

Gyuriho zmocnilo se ohromující podezření. Když znova rozsvítili svíčky, bylo při jejich plápolu viděti, že líce jeho bylo bledé jako tvář mrtvoly.

„Je kněz bohatý?“ ptal se tiše a oči jeho strašidelně plály.

„Velmi bohatý,“ odpověděla paní Sliminská.

Naklonil se k ní ještě více a náhle ji uchopil křečovitě za ruku. Paní Sliminská nevěděla, co si má mysliti. (Kdyby to byl aspoň dříve udělal, chápala by to — ale teď již svítí svíčky!)

„Viďte, našel něco v deštníku?“ pravil těžce oddychuje, přitlumeným hlasem.

Sliminská pokrčila upejpavě rameny, jež pod krajkovou vložkou bělostně zářily.

„Ej, co by byl mohl v deštníku nalézti? To není kotel ani železná truhlice. Ale asi po čtrnáct let z dalekého kraje docházejí k němu snoubenci, aby se dali pod deštníkem oddati a bohatě za to platí. A pak co je bohatých nemocných a mrtvých podél Bjelé Vody, od Sitna až po Kriváň, všecky zpovídá glogovský farář na smrtelném loži a po smrti je pochovává se svým deštníkem!“

Veronka, jíž paní Mravučánová ukazovala vyšívané ubrusy a překrásné lněné plátno, počala teprve teď jedním uchem pozorovati, o čem se sousedé její baví.

„Mluvíte o našem deštníku?“ tázala se nenuceně, rozmile, houpajíc se na židli.

Gyuri a paní Sliminská se zarazili.

„Ano, slečno,“ pravila lesníková poněkud zmateně.

Gyuri se posměšně usmál.

„Nu,“ tázala se Veronka, „vy, tuším, ani nevěříte?“

„Ne.“

„Ach!“ pravila dívenka s vyčítavým pohledem, „a proč?“

„Protože nevěřím žádným hloupostem a protože…“

Chtěl vysloviti něco velikého, ale všecku řeč jeho takořka rázem uťalo uražení, leknutí, jež bylo v celé bytosti dívenčině patrno. Skrčila se jako ptáče, když mu vytrhnou peříčko. Odvrátila tiše hlavu a mlčky upřela oči na talíř, na němž zelenala se seříznutá kůrka klenocké oštěpky.

Gyuri také umlkl, ač ho něco lehtalo, pobízelo, aby vyskočil a vykřikl: „Jsem bohat, stal jsem se pánem, v držadle onoho deštníku jsou ukryty mé poklady!“ Je opravdu zvláštní, že první touha člověka, když ho potká veliké štěstí (neboť touha stále ještě zůstane, i když vše se vyplní), je sdílnost; nejraději by dal troubiti v trouby, aby heroldové vyhlásili velikou událost, ať ji slyší celý svět!

Ale je-li první pocit takovým, druhý je již pochybnost; i za největším štěstím číhá v brázdě stín, nepříjemné „kdyby“. Gyuri také viděl takový stín.

„Jak vypadá onen deštník, slečno?“

Veronka našpulila rty, jakoby nepovažovala za zajímavé promluviti o tomto předmětu s tazatelem.

„Nu, není pranic zvláštní,“ řekla pak táhlým hlasem, „je z vyrudlé červené látky, jakoby byl tisíc roků starý, má také záplaty, ani nevím kolik.“

„A dole kolkolem jsou drobná, zelená kvítka.“

„Viděl jste ho?“

„Ne, jen se ptám.“

„Ano, dole jsou kvítka.“

„Smím ho viděti?“

„Arciže. Podíváte se na něho?“

„Vždyť proto jedu do Glogové.“

„Proto? Jak tomu mám rozuměti, když nevěříte v jeho původ?“

„Právě proto. Kdybych věřil, nešel bych.“

„Vy jste zlý člověk. Pohan.“

A trochu poodtáhla židli od Gyuriho, což tohoto zřejmě zarazilo, — zvážnělť.

„Urazil jsem vás?“ tázal se mírně, lítostivě.

„Ne, jen jste mne poděsil.“

A překrásná, oválová její tvář jevila zklamání.

„Pak raději věřím všemu, jen se mne nebojte.“

Na rtech Verončiných objevil se úsměv.

„Hříchem by bylo nevěřiti,“ přerušila je pani Sliminská. „Není to pověra; jsou to události, jež se staly a lze je dokázati. Kdo tomu nevěří, nevěří ničemu. Buď jsou Kristovy zázraky pravé, a pak je i toto pravda, anebo…“

Ale nemohla již větu dokončiti, neboť madame Krisbayová se zvedla a prohlásila, že je unavena, že jde spat, načež všichni povstali a paní Mravučánová odvedla ji i Veronku do dvou světniček, vedoucích do dvora.

Gyuri u dveří přitočil se k Veronce, jež mu také kynula na dobrou noc hlavou.

„Vyjedeme časně ráno?“ tázal se.

Uklonila se s rozpustilou povolností, nahnuvši poněkud stranou sněhobílý svůj krk, jakoby byla zlomena.

„Jak poroučíte, pane Tomáši.“

Gyuri pochopil slovo „Tomáš“ a žertem odpověděl:

„Vše záleží na tom, jak dlouho budou svatí spáti.“

Veronka se obrátila v síni, tvářila se divoce, sevřela malou svou ručku v pěst a tak po venkovsku Gyurimu pohrozila:

„No, počkejte!“

Gyuri nemohl s ní spustiti očí. Vždyť byla tak krásná, tak jí slušela tato hrozící pěst, čtveračce. To ať po ní udělají svatí, dovedou-li toho!

Za chvíli na to odebrali se domů i Sliminských (Mravučán dal jim s sebou člověka se svítilnou, protože měsíc nesvítil); Sliminská zabalila Vladina do jarního svrchníku, přes nějž pověsila mu ještě plášť, kolem krku namotala mu vlněný veliký šátek a při tom mu uložila, aby venku dýchal pouze nosem; měla pak také času promluviti ještě i s Gyurim.

„Opravdu, je to překrásná legenda, mne aspoň velice dojímá.“

„Ach, ubohé legendy!“ odpověděl Gyuri. „Kdyby člověk na některou takovou legendu fouknul a odfoukl s ní zlatý prach, zlatý pel, svatou vůni, dým tajemnosti, jaká podivná, prostá pravda zbyla by po nich!“

„Není tedy třeba, foukati na ně,“ řekla paní. „Vladine, vyhrň si límec u pláště!“

Advokát se zamyslil.

„Snad má pravdu,“ bručel si a zamyšleně se zadíval před sebe.

Po malé chvíli zachtělo se i Gyurimu spaní nebo samoty a prosil paní Mravučánovou, aby mu také vykázala lože.

„Hm, magnet odešel,“ bručel notářský pomocník.

Sotva dveře zavřel za sebou, zavýskal řezník Kukučka vesele: „Červivá jablka opadala!“ A svlékl si kabát, vyhrnul si po švihácku širokou košili (na obnažené levé ruce bylo viděti tetovanou volskou hlavu), a pak laškovně zamrkal na Mravučána.

Pan starosta mu porozuměl.

„Arci, arci,“ potvrzoval se zářícím lícem, „člověk nemůže jít spát, aniž by neučinil zkoušku: zdali ho ženy ještě milují?“

A při tom vytáhl z almary zásuvku, ze zásuvky pak vyňal balíček karet.

Scházel sice v kartech zelený spodek, ale to právě nevadilo bábasecké intelligenci; již i minule hráli preferanc, rozdavše poslednímu hráči o kartu méně; karty té však v duchu přece se mu dostalo — hrála ve hře svou úlohu jako karta duševní. Byly-li na řadě zelené, poslední hodil v duchu na karty zeleného spodka se slovy:

„Leží duševní spodek!“

Někdy jím i přebil, zvláště byly-li zelené trumfy.

Dnes však vzhledem k scházející kartě počali hráti malý ferblíček, který trval dobře do půlnoci. Hráli senátoři, řezník a ctihodný pán. Notářský pomocník nosil kvaterky, Klempa bez peněz (kantor je všade nejchudší) seděl ladem hned tu, hned tam, protože ho vyháněli s místa na místo s tím, že přináší smůlu, že je smolný kybic, což je oslovení celkem velmi skličující a roztrpčující, ale přece není urážkou na cti. Stěhoval se, putoval ubohý Klempa od hráče k hráči, až posléze na rohu stolu mezi řezníkem a ctihodným pánem sklopil hlavu a usnul; dlouhé, plné vousy byly mu poduškou — ale zároveň mu způsobily nepříjemnou budoucnost, neboť zlotřilý Pavel Kukučka ve své rozpustilé náladě učinil návrh (bylo to právě, když „zatáhl velikou šňůru“), aby se vousy Klempovy ke stolu připečetily. Bude to báječné, až se probudí a stůl ho nepustí.

Rychle pustili se do provedení tohoto jemného nápadu; Mokrý držel svíčku, Kukučka nakapal asi na třech místech vosku na vousy, sám Mravučán pak svým vlastním pečetním prstenem přitiskl je ke stolu… Bude z toho švanda!

Staly se i jiné, ale rovněž ne tuze významné episody. Madame Krisbayová, již ubytovala paní Mravučánová ve svém vlastním pokoji, netroufala si ulehnouti do moře duchen — bála se, že do nich zapadne a udusí se. Žádala stůj co stůj přikrývky. Paní Mravučánová přikrývek neměla, avšak s pravou anglickou vynalézavostí popadla chlupatý kožich svého muže a rozestřela ho přes madame, čehož se tato tolik poděsila, že dostala migrénu; celou noc musili jí dávati křen na spánky.

Veronka zažila jinou nepříjemnost. Když osaměla v nejhezčím pokoji v domě Mravučánově, zavřela zvnitřku dveře závorou, a aby se nikdo nemohl dovnitř dívati klíčovou dírkou, pověsila na kliku mantilu; okénko, jež vedlo do dvora, zastřela, a pak počala se svlékati; rozepiala napřed živůtek, háček za háčkem povoloval, načež uposlechly i kostice, vrátivše prsoum i bokům pravý tvar — stokráte krásnější, než bylo možno tušiti. Povolil i poslední háček, který držel svrchní suknici, svíraje tělo nad kyčlemi, a pak počala květnatá řásnatá sukýnka padati dolů — jako když na růžovém poupěti pukne závistivý zelený obal.

Padala, padala sukýnka dolů, smýkala se po oslnivě bílé spodničce. Již by byla i tkaničku této uvolnila (spodničku neměla na háček, ale na tkaničku), když s hrůzou zpozorovala, že upírají se na ni dvě malé červené oči.

Malá moratá kočka vylezla z pod postele a dívala se na ni, ale tak se dívala, tak upřeně dívala, zvědavě, s takovým zájmem, jakoby to byl princ v kočku zakletý.

Veronka zděšeně sevřela rukou uvolněný živůtek, sehnula se rychle a druhou rukou zvedla smeknuté již šaty (právě chtěla z nich vystoupiti) a při tom hlasem úpěnlivým i velitelským kárala a zaplašovala kočku.

„Marš, čičo! Pšic, ošklivá čičo! Nedívej se sem, čičo!“

Žabka styděla se svléknouti se před kočkou. Znova se úplně ustrojila a pokoušela se kočku vyhnati, ale ta se schovávala za nábytek, vyskakovala na skříně, nadarmo se s ní honila, nemohla ji z pokoje dostati.

Hlukem tím byla upozorněna i paní Mravučánová; ozvala se ve vedlejší sednici:

„Co se vám stalo, slečinko?“

„Nemohu vyhnati kočku, teto Mravučánová.“

„To nic nedělá, srdíčko, nevadí, i když tam zůstane; je to hodné, krotké zvíře.“

„Ale když vidí,“ odpověděla Veronka stísněně.

Pak zhasla svíčku, chtěla se odstrojiti potmě, ale zpropadená kočka zase vylezla do prostřed pokoje a oči potmě leskly se jí ještě více.

„No, počkej, zvědavá ničemo; však na tebe vyzraji.“

Udělala barrikádu ze židlí, a za touto barrikádou, jakoby byla v pevnosti, do níž není viděti, sedíc na pelesti dala nožky křížem a především si zula střevíčky. Kyp, kop, sletěl na zem jeden střevíc, když ho stáhla a na zemi pustila, kyp, kop, ozval se i druhý.

Ale — což kočce imponuje pevnost, postavená ze židlí? Typ top, skočila protáhnutým tělem a již byla na nočním stolku, pokrytém háčkovaným ubrusem; typ, top, skočila ještě jednou, a již byla na loži Verončině, uprostřed podušek. Ale nebylo dobře, blížiti se. Veronka také nebyla línou; obratným pohybem ji chytila. Mám tě už, kmotro kočko! Honem, kde je nějaký šátek? Já ti dám, dívati se, když se dívky svlékají. Víš-li pak, že se to nesluší, kočičko?

Našla tlustý, bavlněný šátek, zavázala jím kočce hlavu, pěkně kolem očí: „A teď se dívejte, dovedete-li!“ — a pak se počala znova svlékati.

Noc radu dá

Mezitím, co ženy byly zaměstnány takovými pošetilými drobnostmi, a pan Klempa s připečetěnými vousy spal spánek spravedlivých (nikdo nemůže lépe spáti, než dřímající kybic), bděl Jiří Wibra a byl zabrán v myšlenky. Svlékl se, ulehl, ale nespal. Jeho svlékání se (neračte se lekati) nebude podrobně popisováno, neboť výjev takový jest pohoršlivý dle názorů vzdělaného lidstva. Proč? Což já vím! Je ošklivý, proto nepopsatelný. Ve svlékání se ženy jest poesie; je-li dobře napsáno, cítí čtenář z písmen jemnou, opojnou vůni ženského těla — místo tiskařské černě, ale odstrojování se muže — fuj, ani zmíniti se o tom si netroufám. Na sukně smí se psáti óda, dithyramby, ale kalhoty mají již i jméno „nevyslovitelné“. A proč? Bůh sám ví! A co to dokazuje? Snad že muž jest méně estetickým tvorem než žena? Nejspíše asi bude to jen tolik, že ten, kdo si vymyslil slušné a neslušné, byl velikým oslem.

Ale konečně mnohem horší než to bylo, že náš hrdina nespal. Neměl přeplněný žaludek jídly paní Mravučánové, ale duši, mozek měl plný dnešních příhod. V beztvárném zmatku válely se v hlavě jeho četné, různé dnešní vlivy. Za několik těch hodin jakoby byl prožil několik let. Svatý Bože, jak tomu již bylo dávno, co hledal na půdě u Müncové deštník! Teď konečně ho našel. Prozřetelností ho našel. Bůh ho svěřil andělu.

A s deštníku sesmykla se mysl jeho „na anděla“. Je to hezké stvoření, musí se to uznati. Ani trochu není nepříjemná, ač právě takové slečny, jež jsou v dospívajícím věku, bývají upiaté, bez života, strojené, nic v nich nebývá přirozeného. Veronka je výjimkou. Veronka je opravdivá žabka. A jakoby s ním i trochu sympatovala…

Rozpomínal se na každé její slovo od samého začátku, ba takořka i na každý její pohyb, který se mu zdál příznivým, a znova a znova prožíval teď vše (a teď teprve, po třetí nebo po čtvrté, bylo v tom ještě více medu!) — ale jak se vracel a vracel s pestrou tou nitkou v minulost, sbíraje úsměvy, pronesená slova, změkčelý hlas, zapomenutý pohled, bezděké pohyby údů (— jak sladká to byla sbírka!) — ve všem nacházel lhostejnost, ba i chladnost a jakoby násilně přemítal se přes plaňky snění v ryzí pravdu — k deštníku!

Věru, může se považovati za šťastného a nemusí luštiti nezralostí nedospělých děvčat. Stal se dnešního dne pánem, stal se nabobem. Bude teď žíti jako kníže, na zimu se odstěhuje do Budapešti nebo na Riviéru, na léto půjde do Ostende, Monaka, slovem bude velikým pánem, který se ani nevšimne nějaké sestry farářovy… (No, no, myšlenky jeho stále se vracely k oné větroplašce, Veronce.)

Spánek nepřicházel na jeho víčka, jakž by mohl teď spáti? Životní plány, jeden krásnější než druhý ho obletovaly, jako lítají motýli v lese glogovském. A on se za nimi jen honil, honil… Ej, kéž by už svítalo, aby již mohl jíti, aby se mohl odtud hnouti!

Kapesní hodinky jeho vesele mu tikaly na stolku u hlavy; podíval se na ně, byla právě půlnoc. Není možná, aby bylo teprve dvanáct! Snad jdou špatně? Někde na třetím dvoře odtud kokrhal kohout, jakoby volal: „Dobře vám jdou hodinky, pane Wibro!“ Od „Zmrzlé ovce“ zaznívala sem ztlumeně muzika. Některý rozdováděný pastýř předzpěvoval roztrpčeně známou ovčáckou píseň, jež zní asi takto:

Gyuri zapálil si doutník, a obláčky dýmu i ona pošetilá písnička zvrátily zase krásnou, červenou nit jeho myšlenek.

Opravdu, mnohdy nebývá ovce toho, kdo ji pěstuje. Hle, i ten deštník odkud se objevil. To jest, posud se ani neobjevil. Ba, vezme-li vše v úvahu, ani se mu tuze ještě nepřiblížil. Stále se strachoval, že ho odhodili někde do smetí, jako bezcenný hadr, a tak že shnil — proto měl málo naděje, že ho kdy dosáhne. A co se stalo teď? Věc je celkem naopak. Teď zase je chyba, že deštník stal se opravdovým klenotem, kostelní relikvií. Co bude teď? Co se teď stane? Co poví zítra glogovskému knězi? Snad, že „přišel jsem si pro svůj deštník“? Kněz dojista se mu vysměje, neboť je buď bigottní, snivý, a pak svatě věří, že ho přinesl jeho sestřičce svatý Petr, anebo je mámivým fariseem a pak nebude snad bláznem, aby se dal usvědčiti.

Venku zvedl se vítr, buráceje hněvivě na budovy a fiče špatnými okny i dveřmi do komory, kde mu paní Mravučánová na noc ustlala. I nábytek se hýbal, praskal. Bylo dobře slyšeti hukot lesa Liskoviny. Za tím jistě vězí onen oběšenec, o němž se Mravučán zmínil. Gyuri zhasl zase svíčku, s jejímž plamenem vítr nepříjemně plápolal, schoval se pod duchnu a zamhouřil oči; obrazotvornost jeho ve tmě vzrostla — zdálo se mu, že vidí oběšeného, jak se houpá sem a tam na stromě a šklíbě se, kývá na něho: „Věru, pane Wibro, vysmějí se vám na faře glogovské!“

Proklatá zápletka! přemýšlel v duchu, povaluje se nepokojně v sněhobílých poduškách, z nichž vycházela neurčitá vůně jarního slunce (— nebyly dnes nadarmo na lísce rozvěšeny! —). „Aťsi,“ uvažoval a spřádal myšlenky, „deštník přece jen jest můj. Vždyť v nejhorším případě lze to i před soudem dokázati. Jsou na to svědci: Stolárik, Müncová, její synové, ba celé město Bystřice.“

Pojednou se trpce zachechtal:

„To jest… kdež by to bylo možno dokázati… kam jsem dal rozum? Vždyť deštník není můj, ale Müncových. Otec Müncových koupil ho v řádné dražbě z pozůstalosti Gregoričovy mezi nepotřebným haraburdím. Deštník náleží tedy Müncovým, mně patří jen to, co je v něm ukryto. Ale mohu se s tím vytasiti? Mohu říci knězi: ,Veledůstojný pane, v holi deštníku jest poukázka na dvě stě nebo tři sta tisíc zlatých, račte mi je dáti, prosím, neboť ta patří mně‘…“

Gyuri počal si pak vykládati, co na to kněz učiní.

Buď se vytasí se svatou legendou o deštníku a řekne: „Táhni do pekla! Snad není svatý Petr blázen, aby ti přinášel s nebe poukázky.“ — Anebo opravdu přijde v pokušení, podívati se a najde ji v holi, jež se dá otevříti, a pak řekne: „Když ji přinesl, přinesl ji jistě mně!“ — vytáhne poukázku a zpeněží ji. Proč by ji Gyurimu dával? Čím by dovedl dokázati, že patří jemu?

A hrdina náš mudroval takto dál:

„Mám ho snad zasvětiti v historii svého života, mám mu vypravovati slovo za slovem vše, o své matce, o otci, o tom, jak umíral? Dejme tomu, že mi uvěří od alfy až k omeze. Co mi to bude platno? Bude tím potvrzeno, že poklad náleží mně? Dojista nikoli. Ale i kdyby nahlížel, že je můj, vydá mi ho? Vždyť kněz je také jen člověkem! Mám se snad souditi, nevydá-li mně to? K smíchu! Poukázku krásně vybere a s jakými důkazy bych potom vystoupil, že byla nalezena v holi deštníku?“

Pot řinul se Gyurimu s čela, podušku vztekem hryzal. Býti tak blízko dědictví a přece tak nesmírně daleko!

…Černá noci, radu dej!

A obrátiti se o radu k noci je věru hodno. Dobře Gyuri učinil, že na ní žádal rady. Jeť dobrou přítelkyní myslícím a uvažujícím.

V zlaté rady mohlo by se napsati: „Každou velikou věc si promysli i v noci, třeba jsi se o ní ve dne již rozhodl.“ Neboť člověk má rozum denní a rozum noční. Který z těchto rozumů je lepší, nevím.

Ale chovám podezření, že žádný z nich není dokonalý. Denní světlo tká jako tkadlec své barvy v lidské myšlenky, noc také jim dá několik per ze svých černých křídel. Malují, mažou, zvětšují, zmenšují, padělávají tedy oba dva. Noc ukazuje ti postavu tvé milé krásnější než jakou je, nepřítele silnějšího, útrapy větší, radosti menší. Není to od ní hezké, ale noc je suverénní, není nikomu povinna zodpovědností.

Přijmi ji, jaká jest, nezanedbávej jí, dobrý hloubači, když hledáš pravdu… To jest — kdež bys hledal pravdu! — i kdyby ti šla přímo vstříc, vyhnul bys se jí. Vyjádřil jsem se špatně; — nezanedbávej noci, když hledáš nějaké východiště.

Jenom na oko je mlčelivá. Šeptá ti tak, abys toho nepozoroval. Nemůže-li jinak, přinese potichu, hezky po špičkách spánek a do něho sbalí s nevyčerpatelnou vynalézavostí, k čemu radí.

Pojednou vítr přece utichl, hudba „U zmrzlé ovce“ umlkla, Gyuri neslyšel více, než rhytmické hučení — a pak se mu zdálo, že je někde jinde, že chytá s Veronkou v glogovských lesích motýle.

A jak jdou do křovin, objeví se náhle před nimi na pěšince starý muž, se zahnutou zlatou holí, s půlkruhovou svatozáří nad hlavou, klobouk visí mu s krku, přivázaný na provázku.

„Vy jste pan Wibra?" táže se kmet.

„Ano, a vy?“

„Já jsem svatý Petr.“

„Co je libo?“

„Chci podepsati pro vás jakési prohlášení.“

„Pro mne?“

„Dověděl jsem se, že se nemůžete dostati ku svému deštníku. Přítel Gregorič mne požádal, abych vám pomohl. S radostí tedy napíši prohlášení, že jsem já slečně deštník nedal.“

„To je pěkné, ale tady nemám ani papíru, ani inkoustu. Pojďme zpátky do vesnice!“

„Není možná, nemám tolik času. Mohl byste věděti, že stojím na stráži u bran nebeských. Musím jíti.“

„Co mám tedy dělati? Jak se dostanu ke svému deštníku?“

Svatý Petr pokrčil rameny a odcházel po pěšince, po níž rozlézaly se dlouhé větve ostružin. U nesmírně velikého dubu se přece zastavil a pokynul Gyurimu, aby přišel blíž.

Gyuri poslechl.

„Víte co, pane přítelinku, nemudrujte dlouho: vezměte si Veronku za ženu, a s ní bude i deštník váš.“

„Pojďte!“ řekl Gyuri a chytil světce za plášť. „Žádejte jí pro mne.“

Táhl ho, táhl ho Gyuri, ale v tom okamžiku jakoby ho silná jakási ruka uchopila od zadu a hroznou silou jím trhla — probudil se.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Volno,“ zabručel bezděky, s hlavou zamženou.

Vstoupila zívajíc služebná Mravučánových, všecka rozcuchána.

„Jdu si pro střevíce.“

Gyuri vymnul si z očí spánek. Bylo jitro. Oknem smál se dovnitř sluneční jas.

Vzpomínkami rychle si zopakoval podrobnosti prchajícího snu. Ještě se domníval, že v mizící mlze vidí bledé rysy podrobností. Vše bylo ještě tak živé, tak svěží. Chrastí takřka ještě šustilo pod patou svatého Petra a dosud velebně zněl jeho dobrotivý hlas:

„Vezměte si, příteli, Veronku za ženu, a pak bude deštník váš.“

„To je zvláštní sen,“ uvažoval Gyuri, „a přece, co je v něm logiky. Věru, to mne mohlo také hned napadnouti!“

… Ej, jakoby ho to nebylo opravdu přímo napadlo! Noc jenom poručila: „Pojď, sne, vystav mu souvislou pohádku z látky, jež mu vře v duši!“

*

Nežli se Gyuri ustrojil, nebylo již tuze časně. Celý dům Mravučánův se hemžil jako plný úl. Ten nesl hrnec, ten síto (měli na starosti nadojené mléko), u vrat, jež noční vítr vytrhl ze skob, pokuřoval si kočí Gyuriho a pomáhal ostatním obdivovati se síle vichřice: spatřiv svého pána, nadzvedl švihácký klobouk s pštrosím pérem.

„Mám zapřahati?“

„Nevím ještě. Holá, dceruško! Vstala už slečna?“

„Snídají již v zahradě,“ odpověděla služka, štíhlá jako jelen, nesouc hrníček svařeného mléka. „Račte jíti tudy!“

„Můžeš tedy zapřahati, Janku.“

Pod ořechem u velikého, kamenného, kulatého stolu našel Gyuri všecky pohromadě. Byli již skoro po snídaní, jenom madame ještě žvýkala opečený chlebíček.

Uvítali ho s velikým smíchem. Veronka rozpustile vykřikla:

„Tu přichází svěží muž!“

„Ale název svěžího muže mu přece nenechám,“ namítal Mravučán, „ten patří mně. Já jsem si ani nelehl; hráli jsme karty do samého jitra. Ubohý Klempa posud tam spí o loket opřen, na stole, s připečetěnými vousy.“

„Ale to je hezké, tropiti takové věci!“ durdila se Mravučánová.

„Dobré jitro! Dobré jitro!“

Všichni podávali ruce Gyurimu, i Veronka vstala a rozpustile se ukláněla.

„Dobré jitro, svěží muži! Dobré jitro! Nu, co se na mne tolik díváte?“

„Dívám se,“ řekl Gyuri zmateně, zapomenuv oči na kráse dívčině, „že… že jste… tento… jak jste vyrostla.“

„Za jednu noc?“

„Včera jste byla ještě malá dívenka.“

„Dělaly se vám mžitky před očima.“

„Dělají se mi i dnes.“

„Protože jste ospalý. Což v takovou dobu se má vstávati?“

Hravý, laškovný hlas elektrisoval Gyuriho jako sladké jakés lehtání, i počal býti také hovorným, bránil se žertovně, vesele, rozpustile.

„Zaspal jsem trochu, ba, kdyby na mne služka nezaklepala, snad bych spal posud. Ale kéž by raději byla počkala ještě asi pět minut!“

„Ale —“ pravila paní Mravučánová. „To jste měl tak hezký sen? Co poroučíte? Kávu či studenou pečeni?“

„Prosím o kávu.“

„A nepovíte nám, co se vám zdálo?“

„Ženil jsem se ve snu. Vlastně uvízlo vše u námluv.“

„Jakže? Dostal jste košem?“ ptala se Veronka, nahnuvši ku předu zvědavou hlavičku, již dnes činila ještě krásnější načesaná koruna vlasová, a tuto vlasovou korunu dělal ještě krásnější zastrčený do ní karafiát.

„Je otázkou, co by se bylo stalo. Služebná mne probudila právě v rozhodném okamžiku.“

„Tak? Již jsem si skoro myslila, že se nelíbila osoba osobě,“ pravila Veronka pohádkovým způsobem. „Jaká škoda, že to teď nemůžeme zvěděti.“

„Ujišťuji vás, že se to dozvíte.“

„Jak?“

„Nu, povím vám to.“

„Ale nemluvte! Vždyť sny nevycházejí v pokračováních z noci do noci, jako romány v novinách!“

Gyuri vypil kávu, napálil si a z velikých oblaků dýmu řekl, tajuplně se tváře, upíraje oči k nebi, žertovně:

„Jsou takové sny… však uvidíte. Ale což vy — jak jste spala?“

Nu, bylo jen třeba o tom se zmíniti: paní Mravučánová hned se toho chopila a počala obšírně vypravovati historii s kočkou, pro niž netroufala si Veronka ani svléknouti se.

Gyuri viděl v duchu rozkošný ten výjev, duše jeho se na něm kochala, Veronka se zardívala, Mravučán se chechtal, paní Mravučánová pak připojila k tomu několik naučných slov, jak se sluší starším, zkušenějším ženám:

„Není dobře, holuběnko, ani dobrého příliš mnoho. I v stydlavosti škodí, co je více než dost. K takovému něčemu si musíte zvyknouti! Což až budete míti muže, srdíčko? Věru, ten přijde sám do ložnice a sám rozepne živůtek své ženušce! To musíte prodělati.“

„Ach, teto, teto! Co mluvíte, teto!“

Zacpala si uši, vyskočila a utekla k rybízovému křoví. Malá větvička zapletla se jí do záhybu suknice a trhla jimi, až se vytrhly.

No, z toho byla veliká událost! Rychle jehlu, nitě! Zmatek stupňoval se ještě tím, že kočár Wibrův již přijel. Dva černí koně nepokojných šíjí, s postrojem s měděnými přeskami. Hoj! Přece jen prokátoři mají dobré řemeslo! (Je tak mlád a už si vylhal takový kočár!)

Paní Mravučánová i všecky živé duše v domě mely co dělati. „Anka, zavaž rychle do ubrousku šunku, již jsem uvařila na cestu! A ty, Žužko, běž pro koláče. Ale což nemají-li nože? Přineste honem jeden nůž se střenkou z jeleního parohu! Nemáme vám přichystati na kozlík trochu sušeného ovoce? Bude dobře cestou je žvýkati, zvláště pro cizí paní. A což trošku povidel nemám dáti do hrníčku? Ale ty budou dobré!“

„Ale, ale, teto,“ vymlouvala se Veronka, „vždyť na oběd budeme doma!“

„Což ale stane-li se něco? Člověk nikdy neví.“

Běhala dobrá teta Mravučánová sem i tam, šukala, hned odběhla, hned zase se objevila — Mravučán pak zatím snažil se je přemluviti, aby zůstali na oběd, anebo, když nezůstanou, aby počkali ještě aspoň hodinu. Na konec prosil je aspoň o půl hodiny, ujišťuje je, že do té doby se jistě probudí i Klempa — a podívané takové neměl věru ještě ani sám král!

Nic nebylo platno, zůstali zatvrzele na odjezdu, sedli si na hezký, malý kočár; dámy do zadu, Gyuri k vozkovi, avšak obličejem k dámám, takže kolena jeho se již i otírala o nožky Verončiny… Nevím, jak to bude až do Glogovy!

„Jedeme do Glogovy!“ nařídil Gyuri kočímu.

Jánoš práskl bičem, koně se rozběhli, ale sotva vyjel povoz ze vrat, vyběhla za nimi paní Mravučánová, těžce oddychujíc a volajíc na ně z plných plic:

„Hó, hahó, počkejte!“

Kočár se zastavil, dámy zděšeně se rozhlížely, co se asi stalo. Ale nebylo to nic zlého. Paní Mravučánová našla někde ve špižírně několik zachovalých jablek; tyto pečlivě ošetřované poklady přinesla za nimi v zástěře, a protože dámy neměly kapes, nacpala jimi kabát Gyuriho, vymínivši si, že ono krásné červené sní Veronka.

Na to pak do opravdy vyjeli, za mávání kloboukem a šátky, až za rohem úplně zmizel vlídný statek Mravučánův se vším lidem, s velikým ořechem, s komínem, z něhož se kouřilo. Nové a nové obrazy z pouličního života rychle se vyvíjejícího Bábaséku se před nimi míhaly. Müncová stála před krámem v sněhobílém, nadělaném čepci, a mile kynula jim svou ctihodně šedivou hlavou, již lesknoucí se brejle rozdělovaly rovnou čarou ve dvě stejné polovice. U kovářské dílny bušili dělníci kladivy, spravujíce o překot kočár glogovského faráře. Vodou polité rozpálené železo syčelo jako had. O něco dále skládali mistři neprodané zboží do tříhranných, velikých beden. Znenáhla řidly domky s vraty tulipány pomalovanými a se štítky, na nichž ve věnci byla napsána jména hospodářů. U posledního, jehož okna vedou na budoucí židovský hřbitov, bum, bum — poděsily koně dva výstřely z pistole za plotem.

Glogovští pocestní ohlédli se: stál tu pan Mokrý ve svých zbrusu nových modrých šatech, jež šil pověstný bystřický Kléner; jednou rukou mával na pozdrav kloboukem, druhou zvedal vypálenou právě pistoli do výše. Na protější straně vrhal nebezpečný větrný mlýn temný stín na usměvavý, červeně kvetoucí jetel. Na štěstí stál bez pohnutí — jako obrovská moucha, napíchnutá na špendlík.

Nebylo ani nejmenšího vánku. Pšenice se nevlnila malými, zakrslými svými klasy, ale stála klidně, zaplavena pražícími slunečními paprsky, zpříma, bez pohnutí, jako granátníci. Kolkolem v polích bylo hluboké ticho.

Jen podkovy koní zvonily na kamení a les Liskovina, který se k nim stále více blížil svým líným, nikde nekončícím, zeleným tělem, jakoby si tiše oddychoval…