Takliž ja předce v úzkosti
svej musím trvati,
těžce naríkati,
an mi vždy více bolesti
chce Bůh nakládati,
mne zarmucovati?
Uvadlo ve mne srdce mé,
až i ty mé kosti
prischli z bolesti
k kůži mej.
Ja jsem jako ten na streše
vrabec osamelý,
útechy zbavený
a jako bez tovariše
pelikán spanilý,
vekem ostaralý.
Prátelé zdaleka stojí
a něnávistníci,
zlostí horíci,
plesají.
Ale kdy se Bohu mému
líbi mne tak míti,
musí, jak chce, býti.
Ja se jako otci svému
nechci protiviti,
Nech jen mne šmihá bičem svým,
neb koho on tresce,
sobe míti chce,
dobre vím.
On po búri utíšení
učiniti ráči,
kdy se najvíc mráči.
A po plači potěšení
nalievati stačí -
tak on vždycky kráči.
Přijdeť čas, že mne potěší,
ukáže svú milosť,
pomoc i radosť
mej duši.
Ó, Bože můj, má naděje,
radosť srdce mého
i kochání jeho,
nech se mi svetlo zasmeje
obličeje tvého!
Zbav mne všeho zlého.
Daj mi pomoc v mém súžení.
Čas jest smilovaní
i retovaní
v trápení.
Amen
