Sors Pilarikiana — Los Pilárika Štěpána

55
Leta Páně tisícího
  šeststého šedesátého
třetího, srpna měsíce,
  (Pozoruj, pobožné srdce!).
Bůh pro mrzké něpravosti
60
  do naši uherské vlasti
vyslal houfy, připravené
  k boji, k válkám spůsobené:
strach, hrůzu křesťanství všeho —
  Turka, Tatara lítého,
65
i jiné cizí národy,|
  co prudké z přívalů vody,
s vozy a jezdci mnohými,
  nástrojemi vojenskými,
kteříž jak přes Dunaj přešli,
70
  k Parkanu pokrajsku došli.
Tu hned „běda!“ slyšáno jest,
  když spadla chlúba, květ i čest
koruny slavné uherské —
  panstvo, zemanstvo rytířské
75
stolic: Prešpurské, Nitranské,

  vybráno také Trenčanské,
které chtělo tomu množství
  přirozenou udatností
zmužile naprotiv jíti,
80
  ven z vlasti jej vypuditi.
Ty přežalostné noviny
  města, městečka, dědiny
smutkem, křikem přeplnili,
  až rinky, ulice zněli.
85
když rodiče milé dítky,
  manželů milé manželky|
bolestně oplakávali,          [A4]
  potěšiti se nedali.

Již jako vítězství v ruce
90
  své nepřátelé majíce,
k Novým Zámkům se valili,
  by je sobě podmanili.
Víc a víc meče ostrostí,
  ohněm, jeho pálčivostí,
95
střílkami tříhranistými,
  i nástrojemi jinými
vidieky, města, dědiny
  obraceli v pustotiny,
lidí smrtedlně ranili,
100
  bili, hubili, stínali.
Zmužilých, udatných, čerstvých,
  silných, stavů pospolitých
lapali, tuze vázali,
  přísně s ními nakládali,
105
na oprátkách do zajetí
  hnali, dávali v prokletí.|
Smích, hry, žert provozujíce,
  sem i tam postrkujíce,
pannám, ženám, ach, násilí
110
  bez všeho studu činili.
Statky i zboží chvátali,
  loupežství provozovali.
K tomu pokrajské pevnosti
  dobývali, silné dosti.
115
Tu slyšáno „běda!“ druhé
  pro rany těžké a mnohé,
které i blízkych susedů
  jsou potkali — Moravanů.
Lituj toho každá duše,
120
  čiň pokání, spamatuj se!

V den třetí měsíce září
  tí zlostní, lítí Tataři,
co kaně, kavky, orlice,
  na křídlách se vznášejíce,
125
o třech hodinách spolední,
  když sem se dal k utíkání|
k Branči,^[6] vysoké pevnosti,          [A5]
  bych tam obstál s pokrevností,
poslucháči i fautormi,
130
  manželkú milú, s dítkami,
které sem před sebou vyslal,
  sám pak pro služby pozustal
cirkevní: ku uvázení
  rodiček s nemluvňátkami,^[7]
135
blízko od Senice města,
  kudy do Kunova^[8] cesta,
na mně padli nemilostní
  a štěkali co psi besní,
hrozným křikem handakajíc,
140
  hrůzy, strachu dodávajíc.
Měli natažené kuše,
  v ruků blysklavé paloše,
kterými mne v šiji bili,
  jak jen mohli ze vší síly.
145
Hned koně z koče vypřáhli,
  samotřetího zvázali
s čeládků velkomožného|
  pana Jana Majthíniho,^[9]
pacholíkem, poselkyní
150
  přílišně ochromenými.
I ve mně srdce lekalo,
  nadmír se skormucovalo,
že sem se bez rozžehnání
  lúčil s manželkú, dítkami
155
a že horký kalich píti
  budú v tomto mém zajetí,
kteréž sem podnikl míle
  pro Ježiše Spasitele.
Odjeli sme dost maličko
160
  k Hlubokému, tu hned všecko
množství Tatarů se zešlo,
  (Ó přežalostivé heslo!),
vedouc zajaté senické
  muže, ženy, panny herské.
165
Posluchači svého správce
  plakali, já posluchače.
Ach, nestojte, co to na nás
  dopustil Pán Bůh v tento čas!|
Než nemohli sme společně          [A6]
170
  rozmlúvat, potěšovat se,
neb ti krkavci bránili
  korbáčmi, s pestmi, v tvář bili.
Přijdúc dále na Osuské,^[10]
  pole, bahna, jarky úzké,
175
padl se mnú do hlubiny
  kůň obtížený břemeny.
Zniknut sem z té sám nemohl,
  až mi Tatar dopomohl.
Div byl, že také množství mně
180
  nepotlačilo v tom bahně;
však co prorok z své čisterny
  vyňat jsem bez ublížení.^[11]
U večer samý přijdouce
  na jablonské kopanice,
185
hned ohně rozněcovali,
  k ležišti se rozkládali.
Tatar pozoru hrozného,
  pozbaven oka levého,
zvlekl šaty knežské ze mně,|
190
  až do těla obnažil mně,
vetchú halenku oblekl,
  na nohy pančochy vstekl.
Strach, hrůza, prška té noci
  zdržela od spání oči.
195
Tatar slepý, šelma chlipný,
  hnedky se měl k poselkyni.
Bez studu činil násilí,
  prosby, pláč platné nebyli.
To jsou páchali i jiní,
200
  mnohým až do umrtvení.

Ráno vstanúc, zas se brali,          4. srp.
  by se přes les přepravili.^[12]
V povojníkoch dítky malé,
  ty nemluvňátka spanilé,
205
z loktí otců, matek brali,
  škrtili, o zem metali.
Kde ještě které stavení
  celé v dědině spatřili,
vnově oheň rozníceli|
210
  a tak v popel obraceli.
Toho dne k Frištáku^[13] jdúce,          [A7]
  po sigotech motajíc se,
Turků sme postretávali.
  „Pope, pop!“ na mně brekali,
215
svými mečmi fechtujíce,
  zamordovati chtějíce.
Tešilo mně, že můj strážce
  nedá život v jejich ruce.
Přešli sme tábor turecký,
220
  také olaský,^[14] křesťanský.
Z druhé strany Váhu nocleh
  měli sme tvrdý v sigotěch,
zemdlení žízní i hladem,
  otočení konským stádem.
225
Nohy úzkým putem stáhli,
  na nás jako klady lehli,
takže žádné spočinutí,
  nedali se ani hnouti.
Žádajíce polehčení,
230
  vzali sme pěst, zlořečení.^[15]|
Vzdychat, plakat nezvolili,
  k konskému massu nutili
bez chleba i neslanému
  a v ohni rozpařenému.
235
Toho ač sem nezakusil,
  však sem si jej příliš zhnusil,
volíc bez pokrmu všeho
  trvat až do dne pátého,
majíc malé občerstvení
240
  z kaluží, mutných čisterní.
Proč ne? Spasitel víc pro mne
  znášel hlad i horké žízně.

Na pátek prvního týdně,          7. srp.
  temeř o osmé hodině,
245
veden sem z sigoti pěší
  na vinohrady nejvyšší.
Tu mně sila opustila,
  neb cesta blatnivá byla.
Klesal a padal jsem těžce,
250
  na koně opírajíc se.|
Tatar viděl zemdleného,
  (ne slepý, tovariš jeho),          [A8]
ač nemnoho mi zhovíval,
  však předce oddechnutí dal.
255
Tu mně posilnila sladká
  kříže Kristova památka:
Kterak on na svém rameni
  nesl až do unavení
na příkrú horu Golgata,
260
  kdež byla zločinců stráta,
na kteréž vysvobození
  svět dosáhl i spasení,
že i mně zhůry nastane
  z vazby sproštění žádané.

265
Stalo se, jak sme tam přišli
  a na ten příkrý vrch zešli,
chcem-li jíti, mně se ptali,
  „kajtarba“,^[16] by mne prodali
do tábora tureckého,
270
  Moldánů,^[17] neb olaského?|
Pakliže mne neprodají,
  že hned hlavu sečít chtějí.
Přivolil sem tomu míle,
  takže ihned od té chvíle
275
má žádost byla srdečná,
  aby Bůh, tá múdrost věčná,
mne dal u Turka milosti
  své lásky také nalézti,
jakovej u faraona
280
  našla věrnost Jozefova.^[18]
Bůh cesty naše spravoval,
  přímo k Olachům ukázal.
Mnozí hned svú vůli měli,
  aby mne sobě dostali,
285
než jeden pán urozený,
  jmeném Vulkuli^[19] řečený,
počal se o mne jednati,
  Tataru plat slibovati.
Ponúkal nejprv třidceti
290
  tolarů,^[20] chtěl-li by vzíti?
On slyšíc to, rozzlobil se,|
  spátkem se mnou obrátil se,          [A9]
bijíc, hrozíc sečím hlavy,
  smrdutý pes a vlk dravý.
295
Bezpochyby anjel Páně
  zastavil ho nenadále.
Stoje, s sebou rozvažoval
  a mně vnově se spytoval.
chcem-li spátkem jít k zabití.
300
  čili se uponížiti.
prosíc pána, by polepšil
  plat a mně od smrti sprostil?
Nato sem promluvil k němu:
  „Pozoruj, rozumej tomu!
305
Jaký zisk budeš z toho mít,
  jestliže mně hlavu chceš snít?
Lepší tolar, pět neb deset,
  než mne k smrti vest zas naspět.“
Vrátil se k urozenému
310
  zemanu a pánu tomu.
Jak mnú namítal, on viděl.
  proto nade mnú lilost měl.|
hned padesáte odčítal
  tolarův,^[21] Tataru je dal.
315
Mne pak těšil i s jinými
  tovariši, příbuznými,
abych byl mysli pokojné,
  že sou i oni křesťané.
Dál se mne pilně spytoval
320
  na stav. A zprávu sem mu dal.
On zalíbil mne velice
  a přijal za svého otce.
Sliboval v své vlasti milé
  pohodlí všelijakové,
325
bych na jeho dvuch synáčků
  vynaložil péči všecku
při jich vynaučování
  v kunštích, v literním umění.
Tu mně pán můj polehčení
330
  spůsobil, dal obživení.^[22]

V ten den tragedie hrozná^[23]
  u Frištáku jest spatřína.|
Vezír^[24] starce neduživé,          [A10]
  muže i ženy churavé
335
kázal pojednú kliditi,
  mordovati a hubiti.
Leželo tam na tom místě
  některé sto, věř mi, jistě.

Dosti po maličkém čase
340
  s Olachy v známost dal sem se,
kteří lílost se mnú měli,
  mně konečně slibovali,
prohledajíc na stav kněžský
  a že sem služebník božský,
345
že chtí prosit pána mého,
  nech penězmi spokojit ho,
by mně propustil svobodně
  pro jistú odměnu Páně;
což vskutku věrně konali,
350
  než obdržeti nemohli.
Hledali i příhodnosti,
  by mně k frištácké pevnosti|
mohli nějak sprovoditi.
  Nechtělo se tam dařiti.

355
Ve středu týdně druhého,          19. srp.
  po odjítí tureckého
táboru, k Novému Zámku
  hnuli sme se od Frištáku.
Přenocujíc v jednom poli,
360
  na druhý den sme dospěli,          20. srp.
ještě zdaleka střílání
  jako veliké hřímání
slyšeli sme a spatřili
  letící ohnivé kuli
365
při dobývání Nového
  Zámku, dost upevněného.
A ač právě náš rytířský
  odpíral dost houf křesťanský,
však nemohl nic dovésti
370
  proti takovému množství,
neb jak ve dne, tak i v noci
  spočinout neměli moci.|
Též jináče Forgáč Adam,^[25]          [A11]
  generál slavný, grof a pán,
375
s vítězi a s udatnými
  vojáky znamenitými
nemohl obstáti více,
  příliš obklíčení jsouce.
Kusy hradbu rozváleli,
380
  valy také vyrovnali,
takže již mohli do města
  valiti se příliš zhusta.
Vidouc své velké neštěstí,
  v akord šli Novozámetští.^[26]

385
Měl sem pod Zámky Novými
  pohodlí mezi jinými,
každodenní rozmlouvání
  s našími vězni křesťany
náboženství obojího,
390
  také stavu duchovního,
kteří sme nemohli v štěstí
  znésti se, znesli v neštěstí:|
však že to ne v náboženství,
  než v společném tovarišství,
395
neb radost jest v stavu bídném
  spolu trvat v losu jedném.

Zatím navštíven sem zase
  jiným křížem v malém čase:
velmi přetěžkou nemocí,
400
  z niž mně nižádný spomoci
nemohl; až v třetí týden
  ten, jenž jest v Trojici jeden —
sám Pán Bůh drahou pomocí
  přispěl, ráčil mne spomoci,
405
paměť mú řídíc, spravujíc,
  trpělivost dodávajíc.

Dálej milost, kterou můj Pán
  dal nalézti tam ze všech stran,
u vejvody olaského,
410
  pánů stavu rytířského,
oficírů i dvořanů,|
  všech pospolitě zemanů,          [A12]
víc a víc se rozmáhala,
  k dobrému dopomáhala.
415
Nábožností i slzami,
  skroušenými modlitbami
každý byl žádostiv mého
  vysvobození pravého.
Věrně za mne pracovali
420
  u pána, jeho žádali,
slibujíc desetnásobne
  summu položiti za mne.
I sám sem často nastával,
  chce-li, bych se mu šacoval,
425
neb na místo syna mého
  přijat, k tomu spůsobného,
by dítky v pilném učení
  měl k liternímu umění.
Ale tím vším on pohrdal,
430
  neb mně velice miloval.

Zas spůsob jiný hledali|
  a mě dobrě fedrovali.
Zvláštní pán a grof olaský,
  vpravdě upřimný, křesťanský,
435
před vyvedením v pondělí,          16. říj.
  když sme společně snídali,
takto jest mně potěšoval
  a dobrú náději dával:
„Jestli jináč nemůž býti,
440
  bychme tě mohli dostati,
furabimur,^[27] ukradněme,
  k svobodě dopomůžeme!“
O půl noci dne druhého          17. říj.
  poslal dvořenína svého,
445
aby mne ze sna probudil,
  neb konfug pohotově byl.
Ja nevědouce, co by chtěl,
  neb sem ještě zprávu neměl,
skřikl jsem, že mne ublížit
450
  chce kdo, že mne kepenek vzít.
Vtom se s sluhy obudil pán,
  co by mi bylo, sem zeptán.|
Pomyslil sem: „Snád to milá          [B1]
  žádaná hodina byla,
455
štěstí mně v ústret jdoucího,^[28]
  potěšení nesoucího.“
Ptajícím sem odpověděl,
  že sem velmi hrozný sen měl,
jako by mně Tatár lítý
460
  chtěl násilí učiniti.
I stalo se utišení,
  než v mé mysli skormoucení.
že sem také příhodnosti
  nebyl pilný v bedlivosti.
465
Žádostně čekal sem rána,
  by mně byla zpráva dána,
co by to obuzení mé
  znamenalo zvláštního mně.
Když sem vstal z ležiště svého          18. říj.
470
  na usvítě dne druhého,
bych obětu Bohu Pánu
  s díkčiněním modlitebnú
na přerozkošném trávníčku|
  odevzdal s vrúcností všeckú —
475
kdež mé bylo každodenní
  místo slz, proseb, vzdychání,
tam sem pohledával pilně
  Boha mého, žádal silně,
aby popřál z své milosti
480
  manželce trpělivosti,
jak mně: bude-li se líbit,
  mne když ráčí vysvobodit —,
tu se ke mně dvořan blížil,
  kterýž mně v noci vzít mínil,
485
proč sem skřikl, domlouvajíc.
  však naděje dodávajíc,
s upomněním, bych bedlivý
  byl u večer a čujlivý,
že pán toho chce dovesti,
490
  co přislíbil, dá Bůh štěstí.
Z toho sem vnově potěšen,
  z druhé strany zas předěšen.
neb mne můj pán víc od sebe
  nechtěl pouštet v první době.|
495
Sluhům svým přísně poručil,          [B2]
  z kterých jeden můj Jidáš byl,
aby na mne pozor měli
  a z očí svých nespúštěli.
takže sliby mé splniti
500
  panu Lipskému v zajetí,
meštěnínu trenčanskému,
  muži vzáctnému, slavnému,
urozeným dcerám milým,
  v témž losu, Pap-Janoščiným,
505
nemohl sem, že přijdu k ním
  prv před vysvobozením mým,
neb skrze mne psáti chtěli
  svojím, by kde sú, zvěděli.
Dal sem se na boží milost,
510
  vezma na se trpělivost.
Abych pak mohl spokojiti
  pána, víc ubezpečiti,
že neobmýšlím takého,
  bych se chtěl sprostiti jeho,
515
prosil sem, by mně dal šaty|
  z bagariji^[29] udělati,
kterú s futrem hotovú měl,
  by mně takovú zaoděl.
Tomu byl velmi povděčen
520
  a z strany mé ubezpečen,
odeslal s sluhem k krejčíři,
  dal vzít dostatečné míry.
Vtom sklonil se k skonání děn.
  Boha horlivě vzýval sem,
525
by mne, služebníka svého,
  neopouštěl nehodného.

Při hodině jedenácté
  můj pán k večeři strojil se.
„Pater, comedere veni“,^[30]
530
  žádal, by sme spolu jedli.
Jdu; aj, se vtom posel zjevil,
  kterýž mně již zprávu dal byl,
kdy u večer přijde zase,
  bych dal pilný pozor na se.
535
Rukú sem jen dal znamení,|
  chtíc namále mít zhovení,          [B3]
dokavádž se sprostím pána,
  neb večeře přistrojená.
Těžko sem to na něm získal
540
  (Bůh sám tak chtěl), by mne nechal
a od večeře propustil.
  Sám pak tak sem spůsoben byl,
jak by sen na mne dotíral,
  nebo pro nemoc omdléval.
545
Proč promluvil: „Pater, abis
  k odpočinutí, fac dormis,“^[31]
neb nerozumel latinské
  řeči, než grecké, olaské.
Vstal a šel sem bez meškání,
550
  vezmouc od něho sproštění.
Sluzi seděli u ohně,
  z očí svých nespustili mne.
Při nich padl sem na kolena,
  žádajíce Hospodina,
555
by poslal anjela svého,
  strážce, původce věrného.|
Vstavše, do búdy mej všel sem,
  jak obtížen prílišným snem.
Okénce zacpal sem spředu,
560
  kudy sem všel, senem, slámú,
pozadu udělajíce
  jiné (Měl sem dosti práce).
Skrz to ve mnohém upění
  dost těžko sem vytažený.
565
Třásli se kolena, ruce,
  nemocí zemdlená jsouce.
Služebníci večeřeli,
  žerty měli, rozprávěli,
že mne nečuli, sem poznal,
570
  v naději se posilňoval.
Čtvernožky málo sem odšel
  tam, kde na mne čekal posel.
Pojal mne s jinými spěšně,
  dovedl k heroltu šťastně.
575
Přijal mne s velkú radostí,
  vzdal chválu Bohu z vděčnosti,
k feldmaršalkovi hned poslal|
  služebníky, jemu kázal,          [B4]
by ti, jenž jsú spořádaní,
580
  mne provedli bez meškání.
Ptal sem se jeho milosti,
  pána velikomožnosti,
čím bych se měl odplatiti.
  „Ničím, jen preces chcem míti.“^[32]

585
Spočinuli sme tej noci
  v jejich táboře na konci,
neb byla tma velmi hrozná,
  ku jezdění nespůsobná.
Ve čtvrtek včas na svitání          19. řij.
590
  koníci k tomu vybraní
vzali mně na hovádko své
  dostatečně osedlané.
Tak přes bahna i marasty
  šli se mnú náhlú rychlostí,
595
v nichž koně plovat museli.
  Bázeň velikou sme měli.
Však jak skrz tábor olaský,|
  bahna hluboké, marasty,
tak skrz první i druhú stráž
600
  přešli sme, přišli k Gutám včas.
Na šífu přes Dunaj šťastně
  převeden sem. Tu zešli se
pan kommendant rytířského
  stavu, též soldáti jeho.
605
Pater Lingo, jesuita,
  také se tam se mnou vítá,
jenž se byl vyptal od pána,
  jemuž i svoboda dána,
by sprovodil propuštěných
610
  k Komárnu, Rábu některých.
Kommendant v vojnách skušený,
  zběhlý v literním umění,
při svém obědě mně zdržel.
  choval hojně, rozkoše měl.
615
Toho sem já, jsouce zemdlen,
  potřebný byl, tím občerstven.
Při posezení té chvíle,
  majíc slušné kratochvíle,|
o náboženství otázky          [B5]
620
  míšeli sme bez překážky.
Odpovědi když sem dával,
  bedlivě je rozvažoval,
rozněcujíc se v milosti
  ke mně; měl mne v uctivosti.
625
Zatím příhodnosti hledal,
  by mne do Komárna vest dal.
Než jeden pán urozený,
  kterýž byl v tom posezení,
na svůj koč mne vzíti slíbil.
630
  Slib svůj dostatečně splnil.
Oddal se k Komárnu městu
  s patrem Lingem, mnú, tú cestú.
Tu sme k pána rytířského
  grofa a pána Zriního^[33]
635
táboru přišli, s mnohými
  vítali pány slavnými.
Zatím sme se potkávali,
  když se již navracovali
z vítězství, kteří kořisti|
640
  nesli s velikou radostí
z prvnějšího potýkání
  s Turky, Tatary, pohany,
naposledy s samým grofem
  Zriním, šťastným bojovníkem,
645
kterémuž jest spůsob mého
  vysvobození divného
vysloven, jemuž byl vděčný
  rytíř udatný, válečný.

K Komárnu sme večer přišli
650
  a tak do pevnosti vešli.
Dal mne před sebe pozvati
  grof Puchaim,^[34] se doptávati,
kterak bych byl zavedený
  do tatarského vězení.
655
Když sem o všem vydal zprávu,
  byl velmi povděčen tomu.
Poručil, jimž náleželo,
  co by mně potrebné bylo
zaopatřit dostatečně,|
660
  pokrm, nápoj dáti spěšně.          [B6]
Měl sem, co duše žádala.
  Bůh tak chtěl mít, jemu chvála!

V druhý den^[35] příhodnost zase          20. říj.
  do Rábu ukázala se.
665
Než pozdvihli se v den třetí          21. říj.
  bouřky velké, vlnobití.
Pohružovala se lodě
  příliš na dunajské vodě.
Víc než do třidceti bylo
670
  těch, jenž se se mnou plavilo.
Nebezpečenství vidouce
  plavci, hnali vesly prudce,
aby mohli k druhej straně
  zastaviti lodi zdárně.
675
S učedlníky sem prosil
  Pána, by větry utišil.^[36]
Bůh nám ráčil dopomoci,
  zač buď chválen dnem i nocí.|
Do Rábu bezpečně sem všel,
680
  s pánem farářem se zešel,^[37]
cirkve uherské dost slavné,
  upřimným evangelitské,
jemuž sem byl k podivení
  olaským rouchem oděný.
685
Ale když, kdo bych byl, zvěděl,
  radost spolu s manželkou měl.
Po slova Páně kázání
  cirkvi sem kommendovaný,
kteráž vedle své možnosti
690
  mně napomohla s vděčností.
I tí nuzní žebráčkové
  co přijali, to dali mně.
Líbajíc tvář mou i ruce.
  pláč s radostí míšejíce,
695
při sobě do třetího dne
  držel, nechtěl propustit mne,
choval při stole svém vděčně.
  tělo oděl dostatečně.
Tak když sem sproštení žádal.|          23. říj.
700
  testa svého zavolat dal          [B7]
pan farář, muže vzáctného,
  měšťana znamenitého,
by mně on na hovádkách svých
  odvezl do Hradů Starých.
705
Tomu rád velmi povolil,
  dostatečně se přistrojil.

Hned po frištiku v pondělí
  z Rábu města sme vyjeli.
Do Starých Hradů bezpečně
710
  přišli sme. Tu hnedky vděčně
správce cirkve^[38] té nás přijal,
  večeři, nocleh s darem dal.
Tam se z Kepčína^[39] v úterí
  spatřiti dali massáři,
715
kterýmž sem rekommendován,
  od nich přijat, opatrován.
Byla dosti cesta zdárná
  do Kepčína, pohodlná.
Na faře sem přenocoval,|
720
  kdež sem milé pohodlí mal,
dar i dobrú radu přijal,
  ráno sobě nestěžoval
navštívit velkomožného
  Listiuse přítomného.
725
Mne rada ta vděčná byla,
  má přítomnost také milá.
Pán, jeho velkomožnosti,          24. říj.
  přivítal mně s uctivostí.
Bedlivě to, co sem pravil,
730
  rozvažoval, v pamět zložil,
přejíce mne toho štěstí,
  které Bůh dal sám z výsosti.
Kázal koně přistrojiti,
  mně pokojně sprovoditi
735
do táboru německého,
  u Prešpurku ležícího.
Činil sem poděkování
  za průvod, obdarování.

Bera se zase svú cestú,|
740
  přišli sme až k tomu místu,          [B8]
kde byl gróf Monte Kukuli.^[40]
  K němu přijít měl sem vůli.
Tu od jeho vznešenosti
  přijatý sem s uctivostí
745
právě, když se k sacrum strojil;
  žádán, abych přítomen byl.
K obědu po dokonání
  chtěl mne mít generál slavný,
chtíc dále o mém zajetí
750
  vše, jak se dálo, zvěděti.
Po kratičkém vyjádření
  obdržel sem propuštení
i konfug až do Prešpurku
  skrze armádu německou.
755
Tu přijdouc, pilně sem se ptal
  na syny mé; zprávu sem vzal,
že by v gymnasium byli,
  kde právě svůj oběd měli.
Ne hnedky poznali sou mne
760
  pro šaty dítky mé milé.|

Než prv Jeremiáš z řeči
  merkoval mne, můj syn mladší.
V náhlosti ke mně pospíchal.
  Starší za zemana uznal,
765
Stephanus, žádajíc k stolu
  s mládeží školskou pospolu.
Studiosi, jich vlídnosti,
  vtom skřikli, dali návěští,
řka: „Pan tatík vpravdě on váš,
770
  těší se z toho každý z nás!“
Tu hned se ke mně chápali,
  hlavu i ruce líbali.
Pro radost slov nezbývalo
  mně, jím se nedostávalo.

775
Ze školy dálé hral sem se
  navštívit Kačeriuse,^[41]
písaře města slavného,
  fautora mého zvláštního.
Možné není vypraviti,
780
  kterak a jak sem přijatý.
Jeho milost s svú manželkou,          [B9]
  dítkami, pokrevnou částkou^[42]
nadmír vesele plésali,
  hned hospodu v domě dali,
785
přes týden štědře chovajíc,
  dostatečně opatrujíc.
Jich slavné dvojíctihodnosti          26. říj.
  po službách svých pobožností,
povědomí příští mého,
790
  mně s vinšem v ústret jdoucího,
v chrámě se vší uctivostí
  přivítali a vděčností,
k tomu společně i jiní
  z okolních měst tam přítomní,
795
žádajíce požehnání,
  nový prospěch, pokoj, zdraví.
Radě slavnej mně schválili,
  promocii obdrželi.^[43]

V Prešpurku posla sem najal,
800
  na Branč zámek spěšně vyslal|
k hraběti osvícenému
  Ludovíkovi Nyárimu,^[44]
patronům cirkve^[45] senickej,
  pospolitě obci všeckej,
805
zvláště mej manželce milej
  s dítkami co osiřalej,
abych o mé přítomnosti
  jich ujistil, s tou žádostí,
by nadlúho nemeškali,
810
  čím spíše pro mně poslali.
Posel došel s žádostivú
  již všechněm zdávna novinú,
přijatý jsouce s radostí,
  s ochotnou dobročinností.
815
Manželka má, duše milá,
  ne hned tomu místo dala,
až uhlídala psání mé,
  kteréž bylo zřetedlné.
Vyslali pro mně statečné,
820
  urozené muže, vzáctné:
Balthazaridesa Jana,|
  spolu i Salay Pála.^[46]          [B10]
Tak s stráží božskú, anjelskú
  vybrali sme se z Prešpurku.
825
Tú cestú bezpečně jdouce,
  přispěli sme do Senice.
V chrámě svatém zhromáždění
  v pátek při hodině ranní,
své sliby splnil sem Pánu
830
  za milost mně prokázanou
v písněch i chválách nábožných,
  v rozjímáních utěšených.

Odtud sme se obrátili
  k Branču, kdež společně byli
835
páni, chudí, muži, ženy,
  má manželka i s dítkami.
Tu v ústrety přicházeli,
  kteří mně prv spatřit chtěli,
pana grofa služebníci,
840
  pan Zongor Jánoš, chválící
divné skutky Hospodina,|
  jichž jest všecka země plná.
Pod šanci maličké dítky
  nejprv, zatím houf veliký,
845
obec pospolitě všecka
  s plésáním slušným, senická,
mně vítala, podávala
  ruce, slzy vylevala.
S dcerkú, syny manželka má
850
  teměř pro radost zemdlela,
políbení dávajíce,
  hlasitě vykřikujíce:
„Má koruna, má sláva, čest^[47]
  odňatá, zas dána mi jest!
855
Má potupa, pohanění
  obráceno v požehnání,
mé slzy, můj pláč, kvílení
  v radost, sladké potěšení,
k nepřátel mých zahanbení,
860
  pro budoucí napravení!
Již budem mít na tom dosti,
  buď chválen Bůh na výsosti!“|
Já jak sem byl spůsobený,          [B11]
  mně vypravit možné néni.
865
Na Branči Jan Sentkeresty,^[48]
  správce cirkve sobotišský,
když mne uhlídal, vděčný byl,
  gratulacii učinil
v jméně jich osvíceností:
870
  pána grofa, s uctivostí,
i jejich velkomožností,
  mně vždy vážných v pobožnosti:
paní Šándorky Marii,^[49]
  Ferencey Anny Nyári,
875
kteří z mého navrácení
  měli radost i s dvořany,
z vnitrnosti svého srdce
  v Bohu Pánu veselíc se.

Naposledy to, v pátý den,          7. list.
880
  přišla dcera s milým vnukem,
Anna Pilárik,^[50] vážného
  muže, dvojíctihodného|
Johannes Hadikiuse
  manželka. S plésáním srdce
885
mně vítala, mně líbala,
  na mé ramena padala:
„Vitej náš vězni přemilý,
  moci boží nám zas daný!
Budiž jemu chvála věčná
890
  za spatření, nekonečná;“
která před tím z zarmoucenej
  noviny o těžkosti mej
strany zajetí zemdlela
  a do nemoci upadla,
895
vypravujíc, kterak mnohé
  modlitby všudy se za mne
k Nejvyššímu odsílali,
  vysvobození žádali.
Modlitby sou připuštěny,
900
  vězeň z vězení sproštěný.|