ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak ako Kežmarok, i Jena bola voľbou šťastnou, kam Šafárik s trochou peňazí, zgazdovaných z kondícií, na jeseň 1815 zavítal na dva roky. Otec chcel mať z neho teológa, on sa však poberal inou cestou študijnou: filológia, história a filozofia zaujímali ho najmä a predovšetkým.

Vo filológii mu bol vodcom profesor Heinrich Eichstädt, od 1797 prednášajúci v Jene o jazykoch klasických i poézii vôbec, výborný latinský štylista, kritický vydavateľ starých autorov, redaktor vedeckej „Jenaische allgemeine Literaturzeitung“,^[5] spisovateľ mnohých statí o starej literatúre, ktorú si obľúbil predovšetkým pre grécku drámu komicko-satirickú a pre idyliká. V histórii si Šafárik obľúbil Heinricha Ludena, prednášajúceho v Jene od r. 1806, slobodomyseľného nadšenca za mravné ideály ľudstva, zanieteného vlastenca, prísneho posudzovateľa germánskeho stredoveku, o ktorom vydal obšírne dielo. Vo filozofii prilipol k potomkovi českých bratov Jakubovi Friesovi, ktorý z Heidelberga r. 1816 prešiel do Jeny, filozofiu Kantovu svojím spôsobom rozšíril a pozmenil, položivši väčší dôraz na stránku citovú a prísne oddelivši nadzmyslové ako predmet viery od zmyslového ako predmetu vedy, celú filozofiu založil na psychológii prameniacej z vnútornej skúsenosti. Vplyv všetkých týchto mužov hlboko zasiahol Šafárikovu dušu. Za dokonalú znalosť antických literatúr a rečí ďakoval Eichstädtovi. Ludenovo ponímanie dejín a ich účelu stalo sa základom jeho historického názoru. A mnohý významný výrok v neskorších spisoch Šafárikových pripomína usilovné čítanie kníh Friesových: na jednej strane spytovanie seba ako základ všetkej ľudskej múdrosti, filozofická antropológia jediný vedecký zdroj poznania a na druhej mravné meradlo všetkého ľudského konania, silná vôľa pre vznešený cieľ, viera v Boha a dôstojnosť ľudskú i pokrok človečenstva k svetlu, láske a pravde. Zo všetkého, čo Šafárik konal, a zo všetkých dejinných prieskumov jeho zdá sa, akoby zaznievali slová Friesove („Wissen, Glaube und Ahndung“. Jena 1805, str. 267): „So ist es die tugend allein, die dem leben des einzelnen den wert gibt; tugend und recht aber sind es, welche in der geschichte der menschheit den alleingeltenden preis ansetzen. Die gesellschaft zur tugend zu bilden oder der idee des öffentlichen rechtes die gesellschaftlichen verhältnisse anzunähern, sind die einzigen höchsten zwecke in dieser geschichte.“^[6] A toto stanovisko Friesovo asi Šafárika priviedlo k súhlasu s podobnými teóriami Herderovými, ktorý, apoštol humanity, pre Šafárika ako filozofa dejín slovanských stal sa epochálnym.

Tým však vplyvy jenské^[7] na mladého nadšenca ešte nie sú vyčerpané. Šafárik na univerzite v Jene zdržoval sa ešte za živého ruchu nedávnych rokov protinapoleonských, keď ešte vreli všetky mladé mysle, odkojené myšlienkou národnou a smerujúce k ideám všenemeckým, keď ešte stále rozpaľovali vtedajšie knihy a básne a letáky Moritza Arndta, spisy tvorcu národného telocviku Ludwiga Jahna, časopis a state Josefa Jakuba Görresa, literárne úvahy bratov Schleglov, prednášky Adama Müllera o nemeckej vede a písomníctve, znárodnelá filozofia Schellingova a Fichteho a mnohé iné zjavy rokov 1806 — 1813: láska k vlasti a zdedenej národnosti, venovanie sa ľudovým úsiliam, nemeckosť vedy, umenia, celého duševného ruchu, úplné obrodenie národného bytia od základu bolo heslom časovým a národným evanjeliom najmä nemeckej univerzitnej mládeže; a aplikácia všetkého toho na život slovanský u Šafárika prišla sama od seba. Šafárik bol naďalej v Jene, v stredisku „romantickej školy“, keď sa práve rodili počiatky novej dejepisnej, starožitníckej, mytologickej a jazykospytnej vedy nemeckej, ktorá veľkolepým spôsobom uskutočňovala snahy Herderove na oživotvorenie a pochopenie národnej individuality ľudovou poéziou a stala sa kolískou zrovnávacieho jazykospytu; Schlegel ml., bratia Grimmovci za pobytu Šafárika v Jene začínali svoju vynikajúcu cestu.

Šafárik sa pustil do svojej mnohostrannej práce. Preložil Aristofanove „Oblaky“ a napísal štúdiu o pôvodcovi i o starej komédii gréckej a preložil do češtiny Schillerovu „Máriu Stuartovú“, ako sám hovorí, „najmilší predmet pod slnkom“. Rozvrhol si a začal pracovať na stručných dejinách literatúry slovanskej podľa všetkých nárečí. A okrem toho zaujímala ho tiež podstata básnictva a prozódie. Po tejto stránke stalo sa mu dôležitým priateľstvo s Palackým.

Zatiaľ, kým sa Šafárik zdržoval v Jene, jeho kežmarský priateľ Benedikti prilipol k mladému Palackému. Cez prázdniny 1816 Palacký Benediktimu napísal svoju pamätnú literárnu spoveď a list ten Benedikti poslal Šafárikovi do Jeny, ktorý hneď k osobne nepoznanému druhovi prilipol s mladou vrúcnosťou. V Palackého liste medziiným čítame: „Co jsem z Prešpurku vystoupil, ani jiskry náklonnosti k básnictví nepocítil jsem, aniž mním, že se k němu přimámiti dám. Veliké příčiny mne k tomu ustanovily. Popatřte na celou literaturu naši! Jaké mezery k vyplňování! Jaké poskvrny k vymazování! Kolik polí nevzdělaných!… Zdaliž (dle počtu) básniřů českých není legio? A kde který zeměpisec? Kde přírodopisec? Kde hmotoslov?^[8] Kolik pak asi dějopisců? Kolik mistrů v jiných uměních? Hanba nám, pravím… Chceme lid od milování jiných lepších literatur k své, ač toho nehodné nakloniti. Považte, příteli, této věci, an ve všech knihách našich ani snesitedlné známosti přirození^[9] dočísti se nelze. Řeč naše jest tak spanilá, tak výborná, jistě milování hodná — ale literatura, znejme se jen k pravdě, tak, jak nyní stojí, srovnaná s druhými — ani toho vážení, kteréhož požívá, nezasluhuje… Já tedy od básnění k umění zcela přestupuji…^[10] Zpěvy národní pilně sbírám“… Šafárik nadšene súhlasil. Palackého list v januári 1817 uverejnil v Hromátkových viedenských „Prvotinách pěkných umění“ s vlastným dodatkom, tamže 1. januára pred zbierkou slovenských ľudových piesní uverejnil „Promluvení k Slovákům“ a 22. apríla Palackému poslal tiež pamätný list. V „Príhovore“ napr. hovorí: „Komu by pověst ta, že dvé mladých Slověnínů, Palacký v Moravě a Benedikti v Uhřích příkladem Prače a Stefanoviče povzbuzených na sebrání národních zpěvů a pěsní pracuje, nepřišla vhod a vděk?… Cena národních zpěvů a pěsní vůbec a slovanských zvláště, ode všech věci povědomých dávno uznána jest… Jestliže v esthetickém ohledu přirozená prostota a milostnost jejich každému, kdož si, třebasť Herderem nebo Goethem není, an se tito za národní písně nestyděli, pravidla esthetiky, jak náleží, z hlavy vybije, a uměleckého tvoření tam, kdež ho nemá, hledati nebude, každého, kdož je s neporušeným srdcem čítá, zaujíti musí: zajisté neméně zpytatelům jazyka slovanského budou žádoucí, an v nich samých řeč lidu, již v žádných knihách nenalezne, panuje a tkví… Ať nám nikto o štěbetné lahodnosti polštiny a srdce jímající milostnosti srbštiny nerozpráví; ať nám nikdo drsnosti našeho dialektu nevytýká a nás od závodu s našimi bratry Rusy a Srby neodstrašuje: my to všecko známe, my s nikým o závod běžeti nechceme, jediné světu ukázati, že drsnatá řeč učených skladatelů není řeč prostého národu“… Taký smelý, odhodlaný tón vyznieva aj z listu Palackému: „Ještě není prohráno. Živ jest Bůh, živo nebe, které dříve nebo později snažení svých věrných prospěchem korunuje. A byť to všecko jen sen, jen idea byla, což je o to? Zemřemeli i my, jako otcové naši, ničeho nedovedše, zemřeme pro idey, a člověk člověkem jest, že pro idey zemříti může; břichu vděk i hovado mudruje… Než zbytečná jest bázeň naše: procitli národové Slovanů, jak dalece sahají. S novým pokolením nová všude vykvetá síla; vše, co mrtvo bylo, se hne. Dřímota prchla: život, život následovati musí“… Vyratúva, na čom všetkom pracuje a ešte pracovať chce, a prejavuje na ten čas najväčšiu túžbu svojho srdca: uvidieť české básnictvo obrodené lepšou vnútornou hodnotou a dokonalejšou formou vonkajšou. Palacký má k tomu dopomôcť, on je básnik skutočný, ako vysvitá z niektorých poslaných veršov: „Ještě může věci zpomoženo býti. U mne rady není; já nemám hudebního sluchu. Vy jste naděje má. Myť nemáme v řeči naši žádné prosodie, žádné metriky. Stará Rozova byla pravá; ale chtíce ji s tváři komára sehnat, zabili ji. Koho přirození k básnířství nepomazalo, nemíchejž se v ně. Ale ani sama schopnost od přirození dána nepostačí; známost jazyků vzhledem jejich prosodie a metriky jest potřebná, zvlášť starých. Řeknete: stropíme hluky! — Padni, co padni. Jen heslo, jak bělmo s oka spadne. Mněť se zdá, že Jungmann cítí.“ Profesor Hermann v Lipsku, „prvý na svete v metrice“, rozptýli pochybnosti, vysvetlí a utvrdí Šafárika v jeho predsavzatí.

Lipský Hermann skutočne Šafárika utvrdil v časomiere a jej dávny priateľ Josef Jungmann v Prahe, kam absolvent, jenský študent v máji 1817, vracajúc sa domov, zavítal na niekoľko týždňov, istotne tiež prilial oleja do ohňa časomerného nadšenia. Takto vyzbrojený Šafárik vrátil sa v júni priamo do Prešporka k Palackému, aby ho po prvý raz uvidel z tváre do tváre. V Prešporku sa začína jeho vlastná činnosť literárna.